Kód CZ 19141

Zlaté Hory

(Cukmantl, Zuckmantel)

Části: Rožmitál, Skřivánkov

Připojené: Dolní Údolí, Horní Údolí, Ondřejovice, Rejvíz, Salisov

Kostel Nanebevzetí P. Marie ^{Zdroj A) Zdroj 2)}

Farní. Původně P.Marie a sv.Valentina. Impozantní trojlodní stavba v barokním slohu se při pohledu od Jeseníku vypíná se svými třemi věžemi nad historickým jádrem města.

Dějiny kostela sahají pravděpodobně do 60. let 13. století. První nepřímé zmínky o něm jsou z roku 1339 a opět z roku 1376 - 1377. Byl vybudován jako trojlodní stavba v raně gotickém slohu a postupně byly prováděny další přístavby. Po roce 1467 byl opevněn jako náhrada za zničení hradu Edelštejna. Z roku 1477 je zaznamenáno jméno prvního faráře: Johann Molitor (česky Mlynář). Nejstarší vizitační zprávy z konce 16. století píší, že kostel byl zasvěcen Panně Marii a sv. Valentinovi.

Největší změny zaznamenala budova po požáru města 17. 7. 1699. Shořela střecha, 5 oltářů a varhany. Zvon byl požárem roztaven a kronika zaznamenává, že shořel i 400 let starý dřevěný krucifix. Poté byl kostel přestavěn v barokním slohu. Hrubá stavba byla dokončena ještě za faráře Balthasara Chrisostoma Hauschilda ( 1672-1702). Jeho nástupce Johann Anton Hoppe opravu v roce 1708 dokončil a vysvětil. Roku 1740 byla na severní straně presbytáře vystavěna J.I. Töpperem z Prudniku nová sakristie s oratoří. Nově opravený a vnitřně vybavený kostel byl roku 1748 vysvěcem vratislavským biskupem Philipem Gotthardem Schaffgotschem. Další stavební úpravou v historii kostela byla v roce 1780 stavba kruhovité kaple sv. Josefa na jižní straně boční lodi . Stavbu financoval svobodný pán a rodák z Jarnoltowka, Joseph von Peretzki. V kapli byl také pohřben. V roce 1945 dal farář Gerhard Schubert ostatky Josepha von Peretzkého vyzvednout a uložit do nového sarkofágu.

V okolí kostela jsou dodnes vidět zbytky starého hřbitova, který byl zrušen farářem Philippem Steinem roku 1813. Na východní zdi je ještě dnes umístěná nejstarší náhrobní deska datována 7. srpna 1649. Jedná se o náhrobní desku Johanna Zottmantla, starosty Zlatých Hor. Z kroniky se pro zajímavost můžeme dovědět, že roku 1717 byla z kostela ukradena monstrance, nejlepší ornáty, kalich a další věci. Zloděj nebyl vypátrán.

21. března 1833 vyhořel hlavní oltář, ale již 4. října byl děkanem Philippem Dittrichem postaven v barokním slohu oltář nový. Řezbářské práce byly provedeny známým řezbářem Bernardem Kutzerem z Horního Údolí. Přes dva metry vysoké postavy sv. Gregora, sv. Ambrosia, sv. Augustina, sv. Hieronyma, sv. Valentina a sv. Achacia jsou rovněž vynikající díla tohoto mistra. V roce 1900 byl za děkana Gregora Kunze kostel vyzdoben nástěnnými malbami. Ty jsou dílem známých malířů Franze Templera a Emila Brendela ze Zlatých Hor.

V noci ze 17. na 18. července 1870 udeřil při povodni blesk do zadní věže kostela a hlavního oltáře. Některé části oltáře byly poškozeny a ohořel rám mariánského obrazu. I5. srpna 1880 odpoledne udeřil blesk znovu a poškodil západní stěnu kostela a ciferník hodin.

Roku 1896 byly v kostele instalovány nové varhany vyrobené firmou Rieger - Kloss z Krnova.

Děkan Vincenc Brauner nechal v kostele v roce 1912 položit barevnou dlažbu z umělého mramoru a pořídit nové lavice. Dal postavit nové boční oltáře a zavedl elektrické osvětlení. V roce 1937 byly postaveny podle návrhů stavitele Josefa Dittricha předsíně před západním a severním průčelím kostela. Farář Gerhard Schubert (1941 - 1946) nechal umístit do kaple sv. Josefa obraz sv. Rocha, jehož autorem je opět Emil Brendel.

V roce 1974 - 1976 byla za faráře Josefa Holka provedena generální oprava kostela. Byla natřena plechová střecha a zhotovena nová omítka. V listopadu roku 1999 byl proveden stavebně historický průzkum stavby a v roce 2001 započala postupná celková oprava kostela. Byla demontována celá báň východní věže, usazena nová konstrukce a pokryta měděným plechem. Na špici se již nyní skví i nová zlacená makovice.

[Kaple] ^{Zdroj 2)}

Před 1687 špitální, měšťan Johann Georg Nentwig, vedle ní založen 1695 nový hřbitov, naproti chudobinec, zanikla 1741 při vypálení města Prusy

Špitální kostel sv. Kříže ^{Zdroj A)}

Kostel se nachází na severním konci města u státní silnice vedoucí do Polska. Dříve to bylo před Dolní bránou. Je vystavěn v barokním slohu s prvky tzv. slezského baroka.

Na jeho místě stávala starší kaple, která byla postavena vedle městského špitálu zmiňovaného z roku 1552. Tuto kapli nechal postavit poštmistr a výběrčí daní Johann Georg Nentwig ze Zlatých Hor a je doložena z roku 1687. Vedle kaple byl v roce 1695 na ploše Dvorní zahrady založen nový hřbitov. Za prusko-rakouské války v letech 1740 - 1742 bylo město roku 1741 obsazeno pruským vojskem pod velením generála Schwerina a zapáleno. Shořelo na 300 domů i s touto kaplí.

Nový kostel byl vybudován po skončení tzv. sedmileté války (1756 - 1763) v letech 1764 - 1768 a stál 2.347 tolarů a 33 grošů. Vysvětil jej 6. září 1772 biskup Philipp Gotthard Schaffgotsch. Kostel byl postaven z kamene a poprvé byl opravován v roce 1888. Roku 1857 a později i v roce 1906 byla kostelu vyměněna věžní hlavice.

V roce 1864 byla ke kostelu směrem k městu přistavěna budova, která sloužila jako městská nemocnice a částečně jako útulek pro místní staré občany. Za děkana V. Braunera byl z farního kostela Nanebevzetí P. Marie přenesen do kostela sv. Kříže oltář, který byl vyroben Raimundem a Rafaelem Kutzerem z Horního Údolí.

V roce 1738 byl naproti kostela přes cestu postaven chudobinec, který byl v roce 1899 zmodernizován. O provoz nemocnice, chudobince i kostela pečovaly až do roku 1945 řeholní sestry z řádu boromejek.

V letech 1997 až 1999 uskutečnil farář M. Michna generální rekonstrukci exteriéru. Byl opraven krov, střecha, fasáda a vstupní dveře. Opravu financoval stát, římsko-katolická církev i město Zlaté Hory. V roce 2000 se započalo s opravou interiéru.

Kaple sv. Rocha ^{Zdroj A)}

Při příjezdu do Zlatých Hor od Jeseníku nemůže nikdo přehlédnout v popředí Biskupské kupy drobnou sakrální stavbu stojící na vrchu v současnosti zvaném Rochus. Historie kaple sv. Rocha je spojena s třicetiletou válkou a morovými epidemiemi v letech 1632 - 1633. Tehdejší farář Martin Alois Berger vyzval občany města, ať se v prosbách obracejí na ochránce proti moru - sv. Rocha. Pokud mor skončí, bude postavena kaple na kopci, tehdy zvaném Kamenná hora. Prosby byly vyslyšeny a mor ve Zlatých Horách ustal.

Veřejná sbírka na stavbu kaple, zasvěcené tomuto světci, začala roku 1634 usnesením magistrátu města. K 15. 9. 1639 bylo na hotovosti 146 tolarů. Za tyto peníze se nakoupily cihly, kámen a vápno, ale pro nedostatek peněz se nemohlo se stavbou začít. Další sbírky i zahájení stavby přerušily vpády drancujících švédských vojsk v letech 1642, 1647 a roku 1655 opět mor.

V roce 1657 vyslal niský probošt Franz Karl Nentwig muže do Slezska, na Moravu a do Rakouska s prosbou o příspěvky. Biskupská konzistoř ve Vratislavi dne 8. 6. 1661 stavbu kaple povolila a ještě téhož roku se započalo se stavbou.

Pozemek byl odkoupen od Johana Hillebranda za 12 tolarů a 12 grošů. Základy vykopali horníci za 3 tolary a 14 grošů a stavbu zdí provedl biskupský dvorní zedník Melchior Werner z Nisy za 169 tolarů. Po 14 týdnech byly zdi bez střechy hotovy a probošt Nentwig zde na svátek sv. Rocha roku 1662 konal bohoslužby. V roce 1664 byla za 100 tolarů a stravu zhotovena biskupským dvorním truhlářem Martinem Schmidtem z Nisy střecha s věžičkou. 18.12. 1664 byla na věžičku usazena makovice. Do 13. 8. 1666 bylo na stavbu vydáno 741 tolarů a přitom doprava a pomocné práce byly prováděny zadarmo. Téhož roku byla kaple konečně dostavěna a vysvěcena. Měla šindelovou střechou se zeleně natřenou věží.

V dobách prusko - rakouských válek v 18. století se stal vrch sv. Rocha místem válečných událostí. Jeho strategickou polohu nad městem využívalo rakouské vojsko k ochraně města a cesty vedoucí do Vrbna. Pozice u kostelíka využilo roku 1759 rakouské vojsko . Dne 30. dubna 1759 zde rakouský generál de Ville odrazil první nápor prušáků, ale téhož roku 17. 11. dalšímu útoku neodolal a rakouští obránci se museli stáhnout do Vrbna. Při chvatném ústupu zapálili u kostela stan, oheň se přenesl na kostelík a ten vyhořel až na základní zdivo.

Opět se konaly sbírky na jeho opravu, ale bylo přitom rozhodnuto prodloužit ho o 9 loktů (5,2 m). Oprava byla roku 1768 dokončena a téhož roku 11. 8. byla kaple vysvěcena arciknězem Johannem Viewigem. Dne 13. 7. 1777 byl vysvěcena biskupem Philippem Gotthardem Schaffgotschem. Stavba kaple i s vnitřním vybavením stála 1666 tolarů, 17 grošů a 9 haléřů.

Další válečnou vřavu zažil sv. Rochus v tzv. Bramborové válce roku 1778 - 1779, kdy byl vrch opět obsazen rakouskými oddíly. Dne 14. 1. 1779 přitáhlo v 7.00 ráno od Nisy pruské vojsko o síle 14 batalionů, 2 eskadron a mnoha děly a zaujalo pozice před městem. Prusům velel generál Wunsch. Vrch sv. Rocha byl hájen jen několika stovkami vojáků 59. regimentu Langois (dříve L.J.M. von Daun) a několika děly. Další rakouské jednotky - oddíl Chorvatů, batalion Německých mistrů, Wanachské a Baumgartské dobrovolnické jednotky - byly rozloženy od města až k Ovčí hoře u Ondřejovic, aby zabránily obklíčení města. Celkový počet nepřesáhl 1000 mužů. Rakušanům veleli plk. Schindler od pluku Langois a plk. Löweneier od dragounů. Prušáci začali ostrou kanonádou ostřelovat rakouské pozice na vrchu sv. Rocha. Palba děl však byla neúčinná a útok pěšáků na zledovatělém terénu skončil tragicky. Odhaduje se na 300 - 1000 mrtvých pruských vojáků. Úvoz a cesta směrem k Rožmitálu byly tenkrát pokryty stovkami mrtvých a spousta pruských vojáků dezertovala. Bylo sesbíráno a odevzdáno na 2000 pušek. Rakouské ztráty nepřesáhly 6 mužů.

Útok byl odražen a Prušáci odtáhli směrem k Nise.

Jedna koule z pruského kanónu pronikla dovnitř kaple, dlouhou dobu zde byla uchovávána a nyní je uložena v Městském muzeu ve Zlatých Horách.

O bitvě se vypráví pověst , že rakouští vojáci, aby zatajili svůj malý počet, pochodovali kolem kostelíka, aby si obléhající prušáci mysleli, že přicházejí stále nové oddíly. Další zase vypráví, že pruský bubeník seděl na bubnu a šňupal tabák. Nastavoval ho také směrem k Rakušanům a volal: "Také si jednou šňupni", když v tom ho zasáhla kulka.

Později byla v kapli na stěnu nad kůrem namalován výjev, který zobrazuje tehdejší bitvu. Ještě v současnosti si malbu můžeme prohlédnout.

Kolem sv. Rocha vede křížová cesta, ze které jsou v současnosti 4 zastavení v dobrém stavu, ale z ostatních zbývají ruiny. Cesta začíná na severním úpatí kopce u smuteční síně, pokračuje směrem k vodárně, pak se stáčí k Biskupské kupě. Šestým zastavením pak směřuje přes sedlo, mezi Rochem a Biskupskou kupou, a pak jižní stranou kopce směrem do Zlatých Hor až k silnici vedoucí do Petrovic.

 Kaple sv. Rocha byla opravována v roce 1818, 1886 a farářem P. Kliszem v roce 1955. V roce 1992 byl získán státní příspěvek 150 000.- Kč na opravu havarijního stavu střechy. Byla vyměněna krytina, oplechování, rýny, svody a další nejnutnější prvky na střeše a věžičce. Klub vojenské historie Zlatých Hor nechal v roce 1999 vyrobit a umístit na fasádu vedle vchodu pamětní desku v upomínku na všechny padlé vojáky v prusko-rakouských válkách.

Od roku 1994 v rámci městských oslav "Zlatých dnů" se nepravidelně koná na tomto vrchu vzpomínková historicko-vojenská akce, aby nám připomněla tyto pohnuté doby našeho města a této kaple.

V současnosti se zde bohoslužby nekonají, kaple je uzavřena a čeká na svůj další osud.

Kaple sv.Trojice ^{Zdroj A)}

U cesty do Heřmanic, Sensenkapelle, nedaleko č.p.233, pozdně barokní, přestavěna 1930. Její historie sahá až do 17. století, kdy v roce 1633 řádil ve městě mor, a oběti moru nesměly být pohřbívány na městském hřbitově, nýbrž daleko za branami města v místech kde stál morový sloup.

Když epidemie moru opadly, sloup byl zbourán a v jeho místech byla postavena kaple, která byla zapsána do pozemkové knihy města a byla po generace udržována majiteli nedaleké pily a kovářství. V roce 1930 byla stará kaple natolik podmáčena, že musela být stržena. Nová kaple, nad jejímž vchodem je obraz Nejsvětější Trojice, byla postavena ještě v témže roce a poté vysvěcena.

[Kaple sv.Anny] ^{Zdroj A)}

Cca 500m od zříceniny Edelštejna, před 1830, 1905 stržena a postavena nová, kol.1950 poškozena vichřicí, následně zanikla. stávala ve stínu Příčné hory necelého půl kilometru za zříceninou Edelštejna. Doba vzniku této kapličky není známa, ale na staré vojenské mapě z roku 1830 je již kaple zaznačena. Kapli nechal postavit jistý lesník, kterého napadla v těchto místech divoká zvěř. V zoufalé bezvýchodné situaci prosil sv. Annu o záchranu a jako zázrakem byla jeho prosba vyslyšena. V roce 1905 byla stará původní kaple stržena a na stejném místě byla roku 1906 postavena kaple nová. Kousek od kapličky byla zřízena studánka s křišťálově čistou vodou. Na konci 50. let 20. století při silné vichřici spadl na kapličku strom a zničil střechu. Ta již nebyla opravena a proto kaple za nějaký čas zchátrala. V důsledku důlní činnosti na nedaleké štole Mír zanikla i studánka. Zmizelo tak jedno z romantických zákoutí Zlatých Hor....

Poutní kostel P.Marie Pomocné ^{Zdroj A)}

Kostel se nachází na východním svahu lesy pokryté Příčné hory, jež je poznamenaná staletou hornickou činností, která se nám připomíná takřka na každém kroku. Ke kostelu se dostaneme odbočením ze státní silnice Zlaté Hory - Heřmanovice.

Toto oblíbené slezské poutní místo má svou pohnutou historii. Jeho vznik je spojen s příběhem z doby 30. leté války.

Poslední vpád švédských vojsk roku 1647 přinesl do kraje i města Zlatých Hor strach a hrůzu. Lidé před drancováním a násilnostmi prchali z domovů do hor a lesů, kde mohli najít bezpečný úkryt. Také žena místního řezníka Anna Tanheiserová, v požehnaném stavu, našla úkryt na úbočí Příčné hory, zvaném Boží dar (Gottesgabe). V místě, které bylo skálou ohraničeno a kryto mohutnou jedlí jako střecha, našla svůj úkryt. Zde přišly na ženu porodní bolesti a v tísni prosila Boha a Pannu Marii o pomoc. Byla vyslyšena a porodila 18.7. 1647 zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů. Vyučil se otcovu řemeslu a stal se váženým občanem města - radním. Zemřel roku 1714.

Jeho dcera Dorota Weisová splnila otcovu poslední vůli a nechala u malíře Šimona Schwarzera namalovat obraz Bohorodičky a zavěsila jej na starou jedli v místě otcova narození. Stalo se tak v říjnu 1718. V příštím roce šel krejčí Samuel Richter ze Zlatých Hor kolem tohoto stromu, aniž by obrazu věnoval nějakou pozornost. Když přešel, vyšla z obrazu světlá záře, která ho přiměla k návratu. Poklekl a pomodlil se. Když odcházel, zdálo se mu, že postava z obrazu vystoupila a dívala se za ním. Vyprávění o tomto zjevení se rozšířilo a k obrazu začali přicházet věřící z celého okolí.

Dary poutníků umožnily stavbu dřevěné kapličky, do které byl obraz umístěn. Ten měl zázračnou léčebnou sílu. Když se uskutečnilo několik uzdravení závažných případů onemocnění, dal arcibiskupský úřad ve Vratislavi tyto případy vyšetřit komisí. Na základě posudku komise skládající se z kněze Ignáce Schuberta a dvou lékařů, Mathiase Sommera a Christopha Pacheho, byl obraz , který byl namalován dle motivu pasovské Madony od Lucase Cranacha, přemístěn 21. 9. 1729 do farního kostela ve Zlatých Horách. Na stejné místo v kapličce byl umístěn podobný.

Za vlády Josefa II. roku 1785 bylo nařízeno kapli zbourat, ale nenašel se nikdo, kdo by státní příkaz splnil. Záchranila ji její odlehlost.

Roku 1805 nechal arcibiskupský lesmistr Hannich kapli přestavět a zvětšit. Zlatohorský arcikněz Dr. Philipp Dittrich dal místo dřevěné kaple postavit zděný kostel. Roku 1834 byl položen základní kámen a dne 8. 9. 1841 byl kostel vysvěcen biskupem Danielem Sommerfeldem z Vratislavi. Tísíce poutníků z širokého okolí i ciziny pak každoročně navštěvovali toto poutní místo.

Po roce 1945 se situace změnila. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a politické klima po roce 1948 tomuto místu nepřálo. 24. 5. 1955 byl státní správou zakázán na poutní místo přístup z důvodů důlních prací a rudného průzkumu. Toto neopodstatněné rozhodnutí zahájilo devastaci celého poutního areálu, v němž kromě církevních staveb byly i dvě restaurace. Začal hlodat zub času a vandalů. V roce 1968 se sice začalo s opravou kostela, ale v listopadu 1973 byl odstřelen a celý poutní areál srovnán se zemí. Pouze Posvátná studánka, svou polohou vzdálenější od kostela, se zachovala.

V roce 1990 vznikla iniciativa pro obnovu poutního místa a již 22. 2. 1993 bylo vydáno ve Zlatých Horách stavební povolení na postavení nového kostela. Architektonickou studii vytvořil nedávno zesnulý arcibiskupský architekt Tomáš Černoušek z Olomouce. Sbírkami se podařilo získat dostatek finančních prostředků na zahájení i dokončení stavby v hodnotě 27 miliónu korun. Již 23. 9. 1995 byl nový kostel posvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem, 17. 8. 1996 pak poutní dům, 16. 8.1997 ambity a čtyři zvony a 10. 5. 1998 mozaikový obraz Panny Marie.

Fara ^{Zdroj 2)}

Č.p.15, Kostelní ulice, přízemní, barokně přestavěná po požáru 1699

Kaple křížové cesty ^{Zdroj C)}

…

[Kaple sv.Antonína] ^{Zdroj A)}

Roubená. Tuto kapli postavili rožmitálští sedláci v roce 1781 jako dík za zrušení roboty císařem Josefem II. Kaple byla ze dřeva a nad vchodem do ní stála malá věžička. Stěny kaple byly bíle natřeny a miniaturní věžička byla pokryta břidlicí. Za kaplí stával silný dvojitý buk, někdy také přezdívaný jako „siamské dvojče“. Kaple měla ve věžičce malý zvonek, který byl na počátku 1. světové války odebrán na válečné účely. Nedaleko kaple byl vydatný lesní pramen zvaný Antoníčkův. Majitel sousedního pozemku Treimer postavil v roce 1902 vedle kapličky chatu, kde podával občerstvení pěším výletníkům jdoucím z Jarnoltovka na Biskupskou kupu. Chata byla později rozšířena na ubytovnu s restaurací. Kaple sv. Antoníčka byla zbořena v 50. letech 20. století a sousedící restauraci nato zabrala čs. lidová armáda. Nedaleko od Antoníčku byl v 70. letech zřízen rekreační objekt Astra, jenž vlastnil podnik Diu Jevíčko. Byly zde postaveny také dřevěné chatky, jež sloužily k letním táborům. V parných měsících bylo k dispozici malé koupaliště a v zimě lyžařský vlek. Po roce 2000 objekt mění majitele a z Astry se stává Maya. V současné době není objekt pod nedalekým Antoníčkem v provozu. Bývalá letní restaurace u Antoníčka změnila v 90. letech majitele a je v soukromí. V roce 1999 zde vznikla „Stezka sv. Antoníčka“ vedoucí přes zříceninu Leuchtenštejna na rozhlednu. V místě, kde stával statný buk, byla v roce 2003 postavena malá zvonička.

Výklenková kaplička

Na konci železniční trati u silnice

Kaplička Božího hrobu

Nad poutním kostelem

[Starý hřbitov] ^{Zdroj 2)}

Kolem kostela, zrušen 1813

[Morový hřbitov] ^{Zdroj 2)}

1695, vedle kaple

Nový hřbitov ^{Zdroj 2)}

Nad kostelem, 1897

Židovský hřbitov

V části současného hřbitova, zaniklý

Hrobka rodiny Alberta Förstera ^{Zdroj 2)}

zakladatele kamenoprůmyslu, neoklasicistní kol.1920. Autor Engelbert Kaps.

Hrobka rodiny Josefa Förstera ^{Zdroj 2)}

Po 1921, klasicistně secesní. Autor Engelbert Kaps.

Křížová cesta ^{Zdroj 2)}

Ke kapli sv.Rocha, doplněné zaniklé kaple z betonových odlitků.

I.Zastavení

U hřbitova

II.Zastavení

U Rožmitálu

III.Zastavení

U Rožmitálu

IV.Zastavení

U Rožmitálu

V.Zastavení

U Rožmitálu

VI.Zastavení

U Rožmitálu

VII.Zastavení

U Rožmitálu

VIII.Zastavení

U Rožmitálu

IX.Zastavení

U Rožmitálu

X.Zastavení

U Rožmitálu

XI.Zastavení

U Rožmitálu

XII.Zastavení

U Rožmitálu

XIII.Zastavení

U Rožmitálu

XIV.Zastavení

U Rožmitálu

Socha sv.Josefa s Ježíškem ^{Zdroj A) Zdroj 2)}

Před radnicí, 1731, opravena 1851 a 1999

Socha Nanebevzetí P.Marie ^{Zdroj 2) Zdroj F)}

Před farním kostelem na zábradlí, pův.před kaplanským domem

Socha sv.Jana Nepomuckého ^{Zdroj F)}

Před kostelem před dvouramenným schodištěm

[Socha] ^{Zdroj 2)}

Před kostelem P.Marie Pomocné

[Socha] ^{Zdroj 2)}

Ve výklenku průčelí kostela P.Marie Pomocné

[Socha] ^{Zdroj 2)}

Ve výklenku průčelí kostela P.Marie Pomocné

[Socha] ^{Zdroj 2)}

Nad vstupem v průčelí kostela P.Marie Pomocné

Kamenný kříž

U poutního kostela poblíž kapličky

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

U rozhledny na Biskupské kupě

Kamenný kříž ^{Zdroj C)}

U poutního kostela

Dřevěný kříž ^{Zdroj I)}

U rozhledny Biskupská kupa na státní hranici

[Dřevěný kříž] ^{Zdroj A)}

Stával u kaple sv.Anny

Náhrobek Josefa Esche ^{Zdroj 2)}

Na hřbitově, školní rada, od sochaře Josefa Obertha.

Kašna ^{Zdroj G)}

Moderní

Památník

Před školou

Památník

V parku

Hrad Edelštejn ^{Zdroj A)}

Turista jdoucí ze Zlatých Hor po modré značce směrem na Příčnou horu, dojde k ruinám hradu Edelštejna, ležícího na severní straně Příčné hory. Jeden z nejmohutnějších středověkých hradů Slezska sloužil hlavně jako pohraniční hrad a strážce zlatých dolů. Zlato a osídlování preseky vratislavskými biskupy z jedné strany a moravskými knížaty z druhé, vytvořilo z tohoto kraje zemskou hranici a místo častých sporů mezi těmito útvary.

Přesnou dobu, kdy byl hrad postaven, neznáme. Dřívější dějepisci se domnívají, že Edelštejn byl postaven biskupy na ochranu vznikajících osad, které zde zakládali a především zlatých dolů (odtud také jeho jméno "Ušlechtilý kámen"). Dobu jeho vzniku kladou do první poloviny 13. století. Jiní jsou přesvědčeni, že hrad byl postaven českým králem Přemyslem Otakarem II. ( 1253 - 78), známým zakladatelem měst a hradů. Jistá je však souvislost mezi osídlováním, Edelštejnem a nalezišti zlata.

Poprvé byl hrad písemně uveden v listině Mikuláše I. Opolského ze dne 2.9. 1281, kdy byl hrad obsazen loupeživými rytíři Otou a Oldřichem z Linavy, s posádkou o síle asi padesáti mužů. Jak se však dostali k držení hradu Edelštejna, nevíme. Po smrti krále Otakara II. na Moravském poli roku 1278 nastalo v zemi bezvládí a posádka hradu se živila loupežemi nejen ve svém okolí, ale především v daleko bohatší biskupské zemi. Proto Mikuláš I. z Opavy, nemanželský syn Otakara II., nutil Otu z Linavy k vydání hradu. K němu se připojil i Jindřich IV. z Vratislavi (Wroclavi), bratranec Mikuláše I., který loupeživou posádku z hradu Edelštejnu silou vyhnal (duben 1285). Mikuláš I. pak dal hrad do zástavy biskupovi jako náhradu za škody, které byly způsobeny loupeživou posádkou hradu na biskupském majetku.

V biskupské zemi vzplanul boj mezi slezským vévodou Jindřichem IV. a jeho biskupem Tomášem II. Válka trvala od roku 1284 do roku 1288 a niské knížectví bylo zcela zpustošeno. Biskup se ukryl na svém hradě v Otmuchově. 16. dubna 1285 bylo biskupovo sídlo v Otmuchově Jindřichem obsazeno a biskup uprchl ke svému známému vévodovi do Opole. Jindřich IV. pak zaútočil na hrad Edelštejn a po týdnu obléhání jej dobyl. V roce 1288 došlo k usmíření vévody Jindřicha IV. a biskupa Tomáše II.. Edelštejn byl vrácen opavskému knížectví. Vévoda Jindřich IV. zemřel roku 1290 usmířen s církví.

Roku 1339 musel opavský vévoda Mikuláš II. Edelštejn odstoupit českému králi Janu Lucemburskému (1310 - 1346) společně se zlatými doly, ale již roku 1361 jej císař Karel IV. (1346 - 78), vrátil Mikuláši II., vévodovi opavského knížectví. Roku 1365 Mikuláš II. zemřel a opavsko bylo rozděleno mezi jeho 4 syny. Edelštejn připadl vévodovi Mikuláši III., ale pro finanční potíže byl dán do zástavy vévodům z Olešnice. Roku 1394 Mikuláš III zemřel a jeho bratr Přemysl hrad ze zástavy vyňal.

Po Přemyslově smrti kolem roku 1434 byla opavská země, jako již v roce 1377, rozdělena mezi jeho 4 syny. Mikuláš IV. obdržel Edelštejn, ale po třech letech zemřel a hrad převzal jeho bratr Václav. Roku 1440 byl Edelštejn dán do zástavy za 800 kop grošů opolskému knížeti Bolkovi. Hrad však v tu dobu vyhořel i se všemi dokumenty města Zlatých Hor. Příčina požáru není známa. Vévoda Bolko nechal hrad ihned roku 1455 opravit. Po jeho smrti převzal hrad jeho bratr Mikuláš. Roku 1460 nastoupil v Čechách husitský král Jiří z Poděbrad, který roku 1465 převzal podle listiny sepsané s knížetem Bolkem (stoupenec husitů) hrad Edelštejn. V tom čase byl hradním hejtmanem na Edelštejnu utrakvista Jan ze Žerotína. Posádka Edelštejnu byla baštou husitství na okraji katolického Slezska.

Vratislavský biskup Jošt (Jodok) z Rožmberka (1456 - 1467), pocházející z českého rodu, se po váhání spojil v Čechách a ve Slezsku s katolickými stavy proti králi Jiřímu z Poděbrad. Biskup Jošt zaútočil 14. července 1467 na hrad Edelštejn, obsadil jej a po několika dnech jej rozbořil. V Niské pozemkové knize je zapsáno:

"1467 třetí den po Margaretě biskup Jošt ke vší spokojenosti hrad Edelštejn skrze sílu obsadil a jej v několika dnech kvůli velkým výdajům, kterými byl udržován a držen, od základu zbořil, kostel ve Zlatých Horách zpevněn a obsazen se vším příslušenstvím."

Stejně informuje vratislavský biskup, že obsadil hrad Edelštejn (Paskenštejn). Pravým důvodem zboření hradu bylo, aby nezůstal nadále ohniskem boje proti katolickému Slezsku. Ve stejném roce biskup Jošt zemřel.

Svými rozměry 120 x 65 m patřil k nejmohutnějším slezským hradům, zvláště po jeho obnově knížetem Bolkem v letech 1445 nebo 1466. V současnosti z něj zbývá několik fragmentů zdiva a věží, které dávají tušit polohu budov a hradeb.

Hrad Kobrštejn ^{Zdroj A)}

Zřícenina hradu na skalnatém výběžku Zámecké hory mezi Rejvízem a Vrbnem. Tento hrad patřil k řadě menších hradů, které strážily zemskou stezku mezi Zlatými Horami a Vrbnem. První písemné zprávy o něm jsou až z roku 1687, kdy byl již pustý. Archeologické nálezy jsou datovány do přelomu 13. a 14. století. Zachovalo se torzo válcovité věže z lomového kamene a patrny jsou zbytky zdiva budov a hlubokého příkopu.

Hrad Leuchtenštejn ^{Zdroj A)}

Na severním úbočí Biskupské kupy, od Zlatých Hor na levé straně horizontu kopce, ve výšce 660 m n. m. se nacházejí zříceniny drobného strážního hrádku. Písemných dokumentů je poskrovnu, takže v datování vzniku jsme odkázáni na archeologické nálezy. Byl postaven pravděpodobně v druhé polovině 13. století, tak jako Edelštejn. Již svou polohou, která umožňuje široký rozhled do Polské nížiny, na Heřmanovice, k Dolnímu Údolí, a svým jménem (světelný hrad) naznačuje, že sloužil jako signalizace před blížícím se nebezpečím, k ochraně zemské hranice, stezky a zlatých dolů. V současnosti je patrný hradební příkop, a zbytky kuželovité věže, na jejímž dně je patrná ústupová chodba.

Hrad Quinburk ^{Zdroj A)}

Dva hrady stejného založení a významu se nacházely při horské cestě z Moravy do Niska, ale známější zůstal jen jeden. Zatímco vztyčenou špici kamenné věže na Koberštejně vidíme už na desítky kilometrů, hrad Quinburg (čti Kvinburk) bychom málem ani nenašli. Leží zcela zapomenutý ve skalách a nevšimneme si jej, ani stojíme-li mu na blízku.Rekonstrukce hradu pro dobu kolem roku 1350

Počátky obou hradů jsou zcela nejasné a podle nálezů víme s jistotou jen to, že vznikly ve druhé polovině 13. století. Je ovšem nutno podotknout, že ve svých počátcích bývali tvrdými soky, neboť oba stáli na hranicích dvou států – Koberštejn na jižní výspě slezského Niska či Grodkovska, hlásícího se k Polsku, zatímco Quinburg byl moravský, tak jako Edelštejn – na území opavského vévody Mikuláše I., nemanželského syna Přemysla Otakara II. Tehdy bylo Opavsko ještě Moravou a nemělo oficiální statut, který mu byl udělen až králem Janem Lucemburským v roce 1318. Za zakladatele Koberštejna je pokládán vratislavský kníže či biskup, Quinburg vznikl z vůle českého panovníka. Do dnešních dnů ovšem není rozluštěna záhada vzniku obou hradů, která by zjistila, který z nich stál dříve a který podnítil stavbu toho druhého. Něco málo napovídá, že hranici vůči sousedu chtěla zabezpečit jako první česká strana. Nálezy z Quinburgu jsou o málo starší a hlavně – Koberštejn je vůči svému moravskému sousedu větší, mohutnější. Znamená to, že vyrostl jakoby „do cesty“ svému protivníku, jemu na vzdor a tudíž i s mocnějším opevněním a dalekým výhledem.

Ostraha zmíněné moravsko-slezské cesty od třetiny 14. století v důsledku přičlenění Niska ke Koruně české a podepsání mírové smlouvy mezi trůnem českým, polským a uherským v roce 1335 poklesla.

Dost možná došlo ke stavbě Quinburgu za krále Václava II. Ten totiž opustil otcovu vizi rozšiřování českého vlivu na jih a obrátil svou zahraniční politiku k získání polské koruny. Než k tomu došlo, bylo Slezsko nepevným svazkem mezi dvěma slovanskými královstvími. Proti tomu se bylo nutno zabezpečit kontrolou horských průsmyků, jimiž vedly cesty do vnitrozemí. Takovým styčným místem bylo středisko v blízkosti soutoku Černé, Bílé a Střední Opavy, a tím bylo sídlo Gesenek, předchůdce Vrbna pod Pradědem. K němu vedly dvě stezky ze severního Niska – údolími Bílého potoka a Černé Opavy – tedy z obou stran Medvědího vrchu. Právě tato kontrola „brány do země“ podnítila stavbu Quinburka.

Archeologické nálezy pozůstávají ze střepů hrnců a džbánů. Zajímavostí je kamenný přeslen, železné šipky do střel kuše a luku a střelka nože. První nálezy byly ovšem známy již v 19. století – část koňské výstroje a nádobky z hlíny. Quinburg během 14. století posílil na významu zřízením opevněné celní stanice, která se nacházela v údolí pod hradem.

Návštěva trosek Quinburgu, vypínajícího se v minulosti na strmých Sokolích skalách nad údolím Černé Opavy, zabere celodenní pěší túru (cyklo – půldenní) téměř liduprázdnou, ale překrásnou krajinou. Z vrcholu Sokolích skal se nabízí jedinečný rozhled do okolní krajiny. Lze spatřit Heřmanovice, nad nimi vypínající se Komoru a Smrčník. Odhalí se nám Příčná hora s Táborskými skálami. Za dobré viditelnosti lze spatřit sedlem nad Forvizem město Prudnik (cca 25 km vzdušnou čarou). Návštěvu Quinburgu nelze nedoporučit, avšak musíme zde dbát o svou bezpečnost. Quinburg není rozhodně nedělním výletem pro rodinku s malými dětmi. K hradu se doporučuje neznačená asfaltová lesní cesta, kterou uvítají cyklisté. Z Drakova vede proti proudu Slučího potoka a cca po 2 km na první odbočce doleva, zhruba po 3 km je původní cesta přerušena strží z povodně roku 1997. Strž obejdeme novou cestou a mostkem nad Sokolím potokem. Zhruba po dalším 1 km, kdy je cesta v nejvyšším bodě (dál se svažuje okolo Suchého vrchu do Mnichova a vyúsťuje u Penzionu Sněženka) je nutno z asfaltové cesty sejít doleva do lesa a dojít až ke skalám, kde hrad stával.

[Horní brána]

…

[Dolní brána]

…

[Brána]

…

[Kostelní brána]

…

Radnice ^{Zdroj A) Zdroj 2)}

Č.p.80, přelom 15.a 16.stol., po radikální přestavbě po požáru 1821

Rozhledna ^{Zdroj A) Zdroj H)}

Na Biskupské kupě. Rozhledna na Biskupské kupě je postavena na české straně ČR - PL hranice. V době stavby to byla hranice mezi Rakousko - Uherskem a Pruskem. Dříve zde stála dřevěná vyhlídková věž postavena v roce 1889. V roce 1895 byla povolena stavba zděné věže k příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Tato kruhová 19,3 m vysoká věž byla slavnostně otevřena 26.8. 1898. Stavbu organizoval sudetský turistický spolek (MSSGV), sekce Zlaté Hory. Celkové náklady byly 9200 korun. Po 2. světové válce byla věž pro veřejnost uzavřena a dlouho sloužila jako televizní vysílač. Po roce 1989 byl vysílač přemístěn na nový stožár. V roce 1996 se začalo s celkovou opravou schodiště a omítky a v létě 1998 byla ke stému jubileu stavby slavnostně znovu otevřena. průměrná výška vyhlídkové terasy - 17,8 m, obvod rozhledny v základě - 19,5 m, průměr rozhledny - 6,2 m, tloušťka zdiva - 0,95 m, objem zdiva - 280 m3

Zlatorudný mlýn ^{Zdroj A)}

Replika

Lázně ^{Zdroj 2) Zdroj F)}

Nyní Edel, 1879 založil Karel Anjel, po 1950 dětská léčebna

Sirotčinec ^{Zdroj 2)}

1911, u mostu, dnes MŠ

Chudobinec ^{Zdroj 2)}

U kaple, 1738, přestavěn 1899

Nemocnice ^{Zdroj 2)}

Č.p.404, 1864-73, zdevastována modernizací po 1950

Chlapecká škola ^{Zdroj 2)}

1871, jižní polovina č.p.144

Hotel Tham ^{Zdroj C)}

1830

Měšťanský dům č.p.18 ^{Zdroj C)}

…

Měšťanský dům č.p.22 ^{Zdroj 2)}

Renesanční jádro, po 1550, fasáda klasicistní

Měšťanský dům č.p.31

…

Měšťanský dům č.p.39 ^{Zdroj 2)}

Empírová fasáda

Měšťanský dům č.p.67 ^{Zdroj 2)}

Empírový, Palackého ul.

Měšťanský dům č.p.87 ^{Zdroj 2)}

Barokní jádro, přestavěný po 1900

Měšťanský dům č.p.88 ^{Zdroj 2)}

S gotickým jádrem, přestavěný renesančně, empírové průčelí

Měšťanský dům č.p.89 ^{Zdroj 2)}

Renesanční jádro, přestavěný před 1850

Měšťanský dům č.p.90

…

Měšťanský dům č.p.91

…

Měšťanský dům č.p.93 ^{Zdroj 2)}

Empírový, před 1850

Měšťanský dům č.p.94 Pošta ^{Zdroj A) Zdroj 2)}

Vrcholně barokně přestavěn 1698, pošta do 1936, dnes muzeum

Měšťanský dům č.p.95 ^{Zdroj 2)}

Renesanční jádro, přestavěn 1676 a přelom 18.a 19.stol.

Měšťanský dům č.p.145 ^{Zdroj 2)}

Původně empírové průčelí, zničeno

Měšťanský dům č.p.321

…

Dům č.p.

…

Měděná štola

…

Poštovní štola

…

Štoly Sarkander a Barbora

…

Rudný důl P.Marie Pomocné I

…

Rudný důl P.Marie Pomocné III

…

Měkké doly

…

Zpět na okres

1743 Niské knížectví

1848 Panství Cukmantl (Zlaté Hory)

1850 Politický okres Jeseník, s.o.Zlaté Hory

1960 Okres Bruntál

1996 Okres Jeseník

2003 Pověřený městský úřad Jeseník

Historie města >>

MPZ

Historie města i jeho okolí je od svých mlhavých počátků spjata se zlatem a hornickou činností. Ta přinášela blahobyt i pády v životě jeho obyvatel. Ale nejen hornictvím zde lidé byli živi. Kromě běžných řemesel to v průběhu posledních tří staletí bylo a dosud je "textiláctví". Tradiční bylo zpracování dřeva a významná byla papírna. Koncem 19. století založila rodina Förstrů firmu na zpracování kamene, která se vypracovala mezi největší podniky svého oboru v bývalém Rakousko - Uhersku. Dále můžeme jmenovat likérku a konzervárnu ovoce, výrobu jízdních kol, dvě cihelny, v Ondřejovicích pak železné hutě s válcovnou plechu a strojírnu. K nejvýznamnějšímu podnikání se ke konci 19. stol. zařadilo lázeňství a služby spojené s turistikou. Schweinburgovo sanatorium bylo vyhledávaným léčebným ústavem a zdejší kraj známým turistickým a poutním místem.

Svým životem a dílem byla s městem spjata řada osobností. Jsou to například sochař B. Kutzer a jeho rodina, malíři F. Templer, E. Brendel, F. Pospíšil, literáti V. Heeger, O. Šuléř, historici J.C.Hoffman, J. Pfitzner, R. Zuber a E. Sauer. Zlaté Hory jsou rodištěm Alžběty Vitzové, matky hudebního skladatele F. Schuberta.

Z významných návštěvníků města bychom uvedli v roce 1766 císaře Josefa II. s doprovodem, roku 1887 se v sanatoriu léčil hudební skladatel Leoš Janáček a v roce 1905 a 1906 spisovatel F. Kafka.

Rok	obyv.	domů
1687		349
1743		403
1804	2954	459
1811	3069	488
1836	4101	523
1869	4588	494
1880	4574	518
1890	4553	481
1900	4327	537
1910	4243	522
1921	3862	540
1927	4113 N
1930	4173	625
1950	2089	919
1961	2945
1970	3386	425
1980	3873	512
1991	4042	595
2001

www.zlatehory.cz

literatura a prameny

1)  Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) Města a městečka v Č. na M. a ve S., Karel Kuča, 2011

A) zlatehory.cz (6.8.2007)

B) …

C) cs.wikipedia.org (17.3.2014)

D) ado.cz (17.3.2014)

E) mesta.atlasceska.cz (17.3.2014)

F) foto.mapy.cz (17.3.2014)

G) opaso.rajce.idnes.cz (17.3.2014)

H) jeseniky.net (17.3.2014)

I) kctfenix.wz.cz (17.3.2014)

 fotografie

Kód CZ

Rožmitál

(Rosenthal)

Dřevěný kříž

…

1930 - 154 ob. - 35 d.

Kód CZ

Skowronków

(Skřivánkov, Lerchenfeld)

Před 14. únorem 1959 byla součástí města také osada Skřivánkov (německy Lerchenfeld), která byla založena roku 1786. Ta pak byla na základě zákona č. 62/1958 Sb. „o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou“ přisouzena Polsku v rámci hraničních úprav. Kompenzací na tomto úseku byla dosud polská osada Krasov, která je dnes součástí města Vidnavy. Dnes nese Skřivánkov polské jméno Skowronków a je součástí Hlucholaz (gminy Głuchołazy).

1930 - 146 ob. - 19 d.

86 – 77 - 0

65 – 44 - 0

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 17.3.2014