Kód CZ 3096

Doubravník

Připojeny: Křížovice

[Kostel sv.Kříže] ^A)

První písemná zmínka o "kostele sv. Kříže" (viz. čl. Klášter v Doubravníku) je z 25. září 1208

[Kostel sv.Františka] ^A)

Druhá písemná zmínka o kostele v listině z 23. února 1233, ve které papež Řehoř IX. vyzývá věřící k návštěvě "kostela sv. Františka" v Doubravníku. Druhý kostel sv. Františka byl již z mramoru, jak lze vyvodit z četných nálezů mramorových kvádrů v místech farní zahrady. Jejich opracování je však zcela odlišné od použitých profilů při stavbě kostela současného. Tento původní kostel byl spolu s přilehlým klášterem vypálen husity počátkem 15. století a téměř sto let nenacházíme žádné zmínky o náboženském dění v obci.

Kostel Nalezení sv.Kříže ^{2) A) C)}>>

Pozdně gotický trojlodní, na místě staršího, 1535-57 jako hrobka Pernštejnů, horní část věže 1792, 1867 přistavěna hrobka Mitrovských. Na místě současného kostela se nacházel klášterní kostel místního ženského kláštera, založeného kolem roku 1230. Jeho tvar byl detekován geofyzikálním průzkumem v roce 1992, měl obdélnou loď s odsazeným, pravoúhle zakončeným kněžištěm a věž nebo předsíň před západním průčelím. Ještě na začátku 16. století byl asi chrám (i celý areál konventu) v poměrně dobrém stavu, nakonec se však Pernštejnové, majitelé místního panství, rozhodli si zde nechat zbudovat rodové pohřebiště v podobě nového kostela. Ten byl na náklady Jana IV. Bohatého a jeho bratra Vojtěcha postaven v letech 1535–1557, o čemž svědčí i nápis nad hlavním vstupním portálem (Nápis zní: Staveny tohoto klastera zapoczato bylo za panowany urozeneho pana pana Jana z Pernssteina a na Helfenssteinie etc a dokonano nakladem Urozenych panuv pana Jaroslava pana Vratislava a pana Woytiecha Bratrzy Wlastnych z Pernssteina synuv geho Milosty kteryzto klasster Wystaven Ke czti a chwale panu Bohu Wssemohucymu a Ku pocztiwosti a pohrzebu Rodu panuv z Pernssteina gich milosti letha 1535 za panowani Urozeneho pana Wratislava 1557). vysvěcen byl již v roce 1548. Jedná se o goticko-renesanční síňové trojlodí s polygonálně ukončeným závěrem a hranolovou věží před západním průčelím. Pod presbytářem byla zřízena pernštejnská hrobka, která byla vypleněna švédskou armádou v roce 1645, v kněžišti se dodnes nachází šest náhrobních kamenů. Ve 40. letech 16. století byla k vybudované části chrámu dodatečně přistavěna sakristie. V roce 1792 bylo dřevěné zvonicové patro věže nahrazeno barokním zděným. Poslední velká úprava proběhla v letech 1859–1867, kdy nechal hrabě Vladimír Mitrovský přistavět k severozápadní stěně trojlodí novogotickou hrobku Mitrovských a dal do ní převézt tělesné pozůstatky svých předků. Dnes se v ní nachází 19 litinových sarkofágů

Kaple sv.Máří Magdaleny ²⁾>>

Poutní, 2.pol.17.stol., upravená 1897 na kopci Bozinka

Fara ^{2) A)}

2.pol.18.stol.patrně ze zbytku kláštera augustiniánek. Zbudování fary je odborníky datováno do závěru 18. století. Stavební prvky v nejnižším poschodí fary naznačují existenci dalších nyní nepřístupných prostor, pocházejících z doby před výstavbou pozdně barokní fary. Jejich prozkoumání by mohlo vypovědět více o historii budovy i klášterního areálu, než je dosud známé. Navíc z výsledku stavebně - historického průzkumu vyplývá, že objekt obsahuje stavební gotické konstrukce zaniklého kláštera, v jehož areálu dnes stojí soubor všech památných budov kolem kostela. Fara byla postavena tak, aby poskytovala zázemí pro doubravnického děkana, ale příležitostně také pro majitele hradu Pernštejn. Tomu odpovídala její podoba, zejména "horní sál" s velkými kachlovými kamny a portréty doubravnických farářů ze 17. - 19. století, i sousedící "hraběcí pokoj". Byla místem duchovního, kulturního, vzdělávacího, ale i společenského setkávání. V současnosti je fara již dlouhou dobu neobydlena a není ani jinak využívána, především z důvodu jejího špatného technického stavu.

Protože byl celý objekt postižený masivními trhlinami zejména ze severní strany, byl v roce 2006 proveden statický posudek, který konstatoval havarijní stav a narušení vodorovné tuhosti objektu. Příčinami jsou dle posudku dlouhodobé působení vnějších negativních vlivů na základový systém a některé vlastnosti konstrukčního systému objektu.

[Klášter augustiniánek] ²⁾>>

1208 nebo 1231, zanikl 1423

Kaplička sv.Anny ^A)>>

1696

[Kaplička] ^A)

Na nádvoří dřevěného hradu bizardního areálu Skalka Dr.Karla Zítka

Socha sv.Šebestiána ^A)

Na náměstí. Dílo brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na náměstí byla umístěna za faráře Jana Kašpárka roku 1760

Socha sv.Jana Nepomuckého ^A)

Na náměstí, původně stávala před Damborovým domem, Dílo brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na náměstí byla umístěna za faráře Jana Kašpárka roku 1760. Vážně poškozená socha byla restaurována po roce 2006

[Socha Krista] ^A)

Či sv.Kryšpína, původně s červenofialovým pláštěm, ve výklenku staré školy, zmizela kol.1970

Kamenný kříž

Vedle kostela, 1870

Kamenný kříž ^A)

Kousek od čerpací stanice - směrem k Doubravníku, nedaleko Kontovi skalky, rostou dvě košaté lípy. Kříž mezi nimi nechali zbudovat v roce 1883 manželé Valdovi, kteří roku 1873 koupili od Karla Mazáče, posledního mlynáře toho rodu, blízký mlýn.

Kamenný kříž ^A)

Na cestě ke kapli sv.Máří Magdaleny

Kašna ^A)

Se sochou ženy. Zdrojem pitné vody byla mramorová kašna, která stála původně na horním konci náměstí a voda do ní byla přiváděna z Koktové studýnky. Nová kašna byla postavená z cihel, a snad právě proto roku 1879 dosloužila. Dnešní podobu kašny, která je uprostřed náměstí, navrhl doubravnický rodák ing. Jiří Kala. Obvod je železobetonový, původní pískovcová obruba však byla zachována. Voda se přivádí nově položeným potrubím z Horního Rakovce. To staré, původní bylo zhotoveno z borových klád, které hajný Jelínek odborně provrtával dlouhým nebozezem.

Smírčí kámen ^A)

mezi mladými lipkami vlevo od Boží muky při silnici do Borače. Mezi lidmi se vypráví, že zde byl v šarvátce kvůli děvčeti ubit místními chasníky mladík z Borače. Kdy se to však stalo, není známo

Smírčí kámen ^A)

má uražený pravý horní roh a na lícní straně vedle kříže je přitesán reliéf jednoduchých vidlí. Těmi byl údajně proboden "...pasáček Pavlík od Konečnýho pastýře...", když se neprozřetelně ukrýval, či snad usnul v kupce sena. Pomníček je na mezi pod silnicí při cestě na Pláňavu okolo hřbitova - asi 300 metrů, u domu č.159 - v místní terminologii část "pod Vyhlídkou". Je evidentně starší, už podle gotického písma, ale roh s letopočtem bohužel chybí. Stáří se pokusil určit dr. Švábenský ze Státního archívu v Brně a událost umístil na počátek 16. století.

Památník obětem 2.světové války ^A)

z lipového kmene jej vytesal akademický sochař z Křížovic pan Zdeněk Macháček.

Pomníček Jana Alexandra ^A)

Na rovinách, Nápis: zde byl smrtelně zraněn Jan Alexandr / 5.8.1933 Při svážení obilí při žních

Rychta ^A)>>

…

[Radnice] ^A)

Dnes hostinec

Stará škola ^A)>>

U kostela, dnes Úřad městečka

Škola

Na náměstí 1903 na místě staré radnice – Panského domu, zdevastována generální opravou kol.1970, revitalizována po 1999

Pivovar ^A)

Na náměstí v Doubravníku, přímo ve dvoře radnice, stával od pradávna pivovar, jehož další držení potvrdil: "před nedělí devítníkem od narození syna Božího počínajíce tisícího šestistého třicátého prvního Kryštof Pavel hrabě z Lichtenštejna, majitel panství pernštejnského, za poplatek šedesáte zlatých ročně, avšak pod tou vejminkou, cokoliv a kdy piva v témž městečku se navaří, aby sami, a jinam do vesnic jeho Milosti ven z městečka nic nevydávajíc, doma spili." Měli to tehdy naši předkové dobře zařízeno a jistě tohoto privilegia hojně a ve zdraví užívali... Pivovar býval v nájmu. Na listině, nalezené při opravě vrat u domu č.76, bývalý majitel domu Antonín Bílý zapsal roku 1847: "... Sousedstvo se soudilo o pivovar, aby do našich ruk přišel, neboť jsme z toho pivovaru účty neměli..." Tenkrát byl sládkem Dominik Krejčí z Poličky a platil roční nájem ve výši 1.600 zlatých. Podle urbariální fasse městečka Doubravníka z roku 1775 se v pivovaře vařilo 156 sudů piva, z čehož se platila pivovarská činže 70 zlatých. Od Marie Terezie měla obec právo vařit tři várky piva, každá várka po 12-ti sudech a nebo tolik piva, co obnášejí tyto tři várky, dovézt do Doubravníka z panských pivovarů a pivo v radnici vyčepovat. Později měli sousedé právo vařit pivo pro sebe, nebo si pro ně chodit s putnami a hrnci - bylo totiž zdarma. V doubravnickém pivovaru se naposled vařilo v sedmdesátých letech 19.století, poté byl pivovar zrušen a měděný pivovarnický kotel byl prodán do Brna. Starý pivovar dnes připomínají pouze rozsáhlé sklepy a budovy ve dvoře dnešního hostince.

Sokolovna ^A)

Otevřena 27.7.1930

Horní mlýn ^A)

mlýn - tehdy ještě dřevěný, koupil roku 1787 za 1.340 zlatých Jakub Mazáč od hraběte Josefa Stockhammera. Jeho pozdější, zděnou podobu mu vtiskl až roku 1813 nový majitel, který dovedně využil starých základů u strouhy. Modernizace provozu, jak bychom řekli dnes, se jistě vyplatila, neboť z obou stran doléhala konkurence. V blízkém Černvíře hospodařil mlynář Svoboda a na Prudké jistý Kadlec. Turbínu, která je dodnes provozuschopná, postavil roku 1941 mlynář Oldřich Musil. Při opravě domu objevil pod omítkou na štítě z jižní strany nápis: Anno 1813 / tento mleyn gest przi miestecku Doubravniku / panstvi a hradu Perssteyna. Pod nápisem jsou sluneční hodiny. Nápis restauroval akademický malíř Jindřich Stolař z Prahy roku 1965. Další historický nápis byl objeven ve štítě od silnice, ale při opravách byl nenávratně poškozen a později zalíčen úplně. Ve mlýně, který je dnes chráněn památkovým úřadem, žije se svoji maminkou pan Oldřich Musil. Technický talent, který se mimo jiné stará o hodinový stroj na věži místního kostela.

Dolní mlýn – Papírna č.p.30 ^A)

Z papírny zřízené v tzv. dolním mlýně Pavla Koutného popisné č. 30, patřícím vrchnosti z Pernštejna, pochází sice filigrán již z roku 1633, ale první její nájemce není znám. Papírny se později krátce ujal papírník z Brna - Komína Martin Fetschker a v roce 1680 ji předal svému mladšímu bratrovi Jáchymovi F. Ten současně budoval (mj. i pomocí půjček od doubravnických měšťanů) novou papírnu v Brně - Špitálce, dokončenou r. 1698, do níž následně přešel. V letech 1700 až 1703 měl papírnu v Doubravníku v držení Pavel Kovář. V roce 1714 ji převzal po svém švagrovi Janu Karlovi Emdotovi papírník Jan Jiří Meissel, který zde zůstal nájemcem až do své smrti v r. 1749. Po něm se papírny ujal František Kožušník a v dalších letech se zde střídali papírníci často z význačných papírnických rodů. Např. roku 1775 to byl Josef Tauber (Holub), v roce 1787 je zde uváděna vdova Marta T. a v roce 1792 syn Filip T.. Za jeho působení po průtrži mračen došlo ke zvýšenému stavu vody v potoce Rakovec, kerý zaplavil papírnu a zanesl bahnem náhon, takže byla 14 týdnů mimo provoz.

V roce 1817 se papírník Filip Tauber dostal do sporu o výši vody ve společném náhonu s mlynářem Jakubem Mazáčem a tyto spory pokračovaly i za dalších podnikatelů. V roce 1839 to byl Jan Tauber a po něm získal papírnu do pronájmu papírník z Předklášteří Antonín Žižka. V té době byla provozovna vybavena dvěma čerpacími káděmi a zřejmě již holandry namísto stoup.

V roce 1853 koupil papírnu podnikatel Leopold Keller a za něj, respektive jeho nástupce Leopolda K. ml. (1877) se zde vyráběly různé druhy papírů v objemu až 150 balíku/rok a také ruční lepenky (mj. pro impregnaci dehtem). Roku 1867 papírna vyhořela, avšak zanedlouho byla obnovena a pokračovala výroba obdobného sortimentu.

V roce 1881 byla papírna vybavena zřejmě dvěma lepenkovými stroji ("deklovkami") 2-3 holandry a hadrořezem a také bubnem pro praní plstěnců, umístěným mimo budovu. Později však vznikly vleklé a nákladné spory s majitelem horního mlýna J. Valdou o vodní dílo (společný náhon z řeky Svratky), oba se zadlužovali a konec sporu skončil tak, že prodali své majetky r.1897 Janu Šimkovi. Po něm následoval Miroslav Š. a v roce 1925 je zde již uváděn papírník Josef Šimek, který plánoval přestavbu papírny na tkalcovnu (ke které nedošlo) a který pořídil do objektu vodní turbínu.

Později o budovu již dávno zaniklé papírny projevil zájem podnikatel Kuhn, který zde chtěl provozovat textilku, ale starousedlíci tomu zabránili. Až před 1. světovou válkou zde německý podnikatel Fischer zřídil výrobu dřevěných podpatků, ale podnik ("Holzwarenfabrik") brzy skončil úpadkem.

Roku 1919 si pronajali objekt Jiří Gratz a žádal o povolení k rekonstrukci na koželužnu, ale zřejmě s podnikáním nezačal, protože r. 1920 ji zde zřídil nový nájemce švéd Jönnson. Tato výroba jemných rukavičkových kůží zpočátku velmi prosperovala, avšak i jejich produkce se dostala v době krize do úpadku, rodina ukončila roku 1931 provoz a odstěhovala se. V roce 1932 se majitelem firmy stal prof. Josef Šimek - avšak k obnovení provozu již nedošlo. Tovární objekt zůstal dlouho nevyužit a teprve po roce 1945 byl využíván tišnovským hospodářským družstvem k uskladnění obilí a v r. 1952 ho převzal do správy Výkupní podnik.

V roce 1991 získal objekt v restituci syn Bohuslav Šimek, který ho krátce pronajal obci ke zřízení provozovny pod názvem "Hospodářská činnost obce Doubravník" - zahrnující dílny (stolařská, zámečnická), sklady materiálu a náhradních dílů aj., ale brzy zde i toto podnikání skončilo a v současnosti je tato poměrně zachovalá budova nabízena ke koupi.

Hrádek Skalka ^A)

směrem od Nedvědice a Černvíru. V letech 1923 - 1924 zde zbudoval pražský lékař a PhDr. Karel Zítko na Kontově skalce a jejím okolí několik menších staveb z pohádkového prostředí. Jako první to byla menší roubená chaloupka, později byla ke skále přistavěna dřevěná, do detailu propracovaná imitace gotického hradu. Za chaloupkou pak vyrostla třípatrová gotická věž s množstvím starobylých sbírek. Na skále u silnice pak byla připevněna dřevěná tabule na níž bylo možno čísti: "Postuj poutníče, neb procházíš starobylým a památným městysem Doubravníkem, založeným před 700 lety Štěpánem z Medlova, který zde postavil kostel a klášter již roku 1208.

Při něm vzniklo městečko, které r. 1241 i s klášterem a kostelem Tataři zničili. Na tom místě vystavěl Jan z Pernštýna 1535 až 1557 kostel, jednu z nejkrásnějších gotických budov republiky. Na této skalce zříš hrádek Skalku, vystavěný jako vzor středověkých hradů, a pod ním trámové stavení, představující s branou a hrádkem obvyklé prostředí našich pohádek. Jdeš-li na Pernštýn, půjdeš hodinu, leč co živ, budeš vzpomínat..." psal majitel Dr. K. Zítko.

Gotická věž neopatrností při přepouštění sádla 21.7. 1957 vyhořela a pozdější majitel zachovalé části Hrádku odstěhoval do Brna. Rovněž trámové stavení změnilo svůj vzhled různými přestavbami a původní je dnes pouze klenutá vstupní brána. Na Silvestra roku 2001 hrádek znovu vyhořel. Nynější majitel Igor Kopčák ho přebudoval na rekreační objekt, kde v letních měsících provozuje občerstvení. Na zarostlé skále, býval hrádek - ten prý ale někdo z dřívějších majitelů převezl do Brna.Ze staveb po několika požárech zbyla jen "Chaloupka", která již potřetí vyhořela - naposled na Silvestra 2001. Na dřevěné desce na levé straně brány je nápis: Vystavěl L.P. 1923 Jaroslav Huťař, architekt a stavitel z Nedvědic. Na pravé straně brány je pamětní nápis: Založil L.P. 1922 MUDPhDR K. Zitko, spisovatel, státní ředitel a lékař z Prahy. Ve jménu Zítko je zřetelné krátké "i".

areál Hrádku Dr. Zitka

[Dům č.p. 5] ^A)

Škorpíkův byl zbourán před válkou. Byly zde vybudovány sklady hospodářského družstva a po jeho přestěhování do nových prostor v místě dnešního nákupního střediska zde z části vznikl obytný prostor kde bydlel Vincec Sýs

Dům č.p. 6 ^A)

Leopold Keller se svou manželkou postavili kolem roku 1855 na místě starého domu č.6 velký jednopatrový dům jako tkalcovskou manufakturu. Zaměstnával v ní tkalce a s utkanými látkami faktoroval. Tato činnost byla tehdy značně výnosná. Pokračoval v ní i jeho syn Albín Keller, který rozšířil firmu o další budovu pro tkalce, přístavbou na dvoře manufaktury.

Ve faktorství později pokračovali pánové Prostějovský, Sedláček a Slezák. Tkalcům přivezli osnovu a přízi, a ti ji museli zpracovanou ve stanovené váze vrátit. Utkané látky odvážel faktor sám.

Leopold Keller byl v obci velmi váženým a vysoce postaveným občanem. V prvních volbách po revolučním roce 1848 byl zvolen obecním radním a roku 1857 se stal starostou obce. Tuto funkci zastával až do roku 1867.

Měl všeobecný rozhled a uměl se pohybovat v politice. Za "prajské" války v roce 1866 přispěl svou brilantní znalostí němčiny k vyřešení mnoha konfliktů, když v obci bylo ubytováno mnoho pruského vojska.

Provozem manufaktury významně zasáhl do rozvoje tkalcovství, takže toto řemeslo bylo u nás v rozkvětu i po zrušení cechovního zřízení. Místní občané z dobrých výdělků opravili své skromné domy,dřevěné byly nahrazeny zděnými, mnohdy i s prvním patrem.

Koncem 19. století však začal celkový hospodářský úpadek a tkalcovství už nebylo tak výnosné. V Doubravníku chtěl jistý židovský podnikatel jménem Kuhn postavit textilní továrnu, ale ze strany obce mu nebylo vyhověno. Místní zemědělci podali protest, neboť se obávali hromadného odchodu pracovních sil z polí do továrny...

Kuhn se tedy domluvil s nedvědickým mlynářem Svobodou, koupil jeho mlýn a zřídil textilku v sousední Nedvědici. Tímto činem v podstatě nastartoval její rozkvět.

Založením továrny začal příliv obyvatelstva a tovarník pro ně výhodně stavěl domky na bývalých parcelách dvora v Klečanech. Zvýšil se samozřejmě i počet dětí, takže mohla být v Nedvědici roku 1912 založena měšťanská škola.

Doubravník, který byl původně předurčen jako středisková obec celého panství pernštejnského notně zaostával. Tovární velkovýroba postupně zatlačila domácí tkalce a před první světovou válkou se tkalo už jen v několika staveních.

Za zmínku stojí např. Josef Sedláček (v bývalé Kellerově manufaktuře) a ve vlastním domě č.55 Eduard Jelínek.

Dům č.p. 7 ^A)

U Starých, starobylý grunt, zmiňovaný již v urbáři pernštejnského panství z roku 1589, v březnu roku 1942 vyhořel a na jeho místě, mírně odsunut od cesty, byl postaven dům v dnešní podobě.

Závojská vila č.p.9 ^A)

Dům č.9 vlastnil v Doubravníku v první polovině 19.století Dominik Zawojski, rodem Polák, který býval lokajem u neznámé vrchnosti.

Z této rodiny pochází syn Felix, narozený roku 1848, jehož životní osudy jsou opravdu pozoruhodné. Po ukončení školní docházky odešel jako velmi mladý do světa. Někde v Rakousku se vyučil krejčím a po vyučení šel pracovat do Vídně. Ve svém oboru vynikal nad jiné dělníky svými schopnostmi a příjemným vystupováním, takže pozvání do Paříže na sebe nenechalo dlouho čekat. Tam pracoval jako zástupce velké firmy a často cestoval po celém světě. Navštívil Indii, Persii, Tunis a jiné země. Na Riviéře byl jako doma... Často s humorem prohlašoval, že objel celý svět a ukazoval známým jako suvenýr bumerang - památku na pobyt v Austrálii.

Jakmile nabyl dostatek zkušeností a zvládl několik cizích jazyků, založil v Karlových Varech vlastní krejčovský závod. Zaměstnával kolem 30-ti zaměstnanců a závod řídil zcela sám. Měl noblesní vystupování, takže ve společnosti karlovarské smetánky byl automaticky považován za příslušníka šlechtických kruhů. Jako padesátiletý se oženil s Marii Stenpierovou, akademickou malířkou, pocházející z početné polské rodiny žijící v Budapešti. V Karlových Varech postavili na hlavní třídě poblíž vřídelního pramene honosný, několikapatrový dům. Jeho zboží bylo vždy prvotřídní a ve vzorné kvalitě, takže mezi jeho zákazníky patřili i anglický král a perský šach. Od šacha obdržel šlechtický titul a vysoký řád s diplomem, který ho opravňoval mít dvě manželky. Dále byl jmenován c.k. dvorním dodavatelem, kteréhož titulu se dostalo opravdu jen vynikajícím firmám... Když dostatečně zbohatl, zcela změnil životní styl. Svůj dům v Karlových Varech prodal Živnostenské bance za více než milion korun a odstěhoval se zpět do Doubravníka, kde odkoupil od Marie Eksteinové v roce 1912 zpět svůj rodný dům, který zboural a postavil si zde vilu s krásnou zahradou.

[Radnice – Obecní dům č.p.12] ^A)

. V místě dnešní školy stávala původní radnice. Sloužila svého času také jako útulek pro zchudlé a nemajetné občany, v průčelí byly přistavěny dřevěné, nízké krámky řečené "masné". byl v minulosti jistě významnou budovou. V roce 1601 jej zakoupil Tomáš Jimramovský z Karasína, který přináležel k nižší šlechtě, jenž zastávala úřednická místa na pernštejnském panství. V roce 1647 je však již uváděn jako "dům J.M.P hraběnky", tedy její milosti paní hraběnky. Roku 1787 je specifikován jako panský nájemní dům, kde na počátku 19. století žilo několik rodin. To již dům byl v majetku obce. V roce 1805 jej od ní koupil Josef Eichler. Dům se později opět stává majetkem obce a jeho existence se uzavírá v roce 1903.

Dům č.p.13 ^A)

Rodný dům Ing.Osvalda Žitavského (1832)

Dům č.p.17 ^A)

Zkonfiskován po 1945 Hildegardě Tobiskové, zbořen obcí 1951

Dům č.p. 24 ^A)

Vedle kostela zv.Jelínkův.

Dům č.p. 25 ^A)

"U Zelených", Zřídkaveselé (dříve Luštík, Bílý, Prostějovský, Hula a Zelený), v "Uličce" pod kostelem. Budova má gotické jádro, zřejmě byla součástí komplexu staveb někdejšího kláštera v Doubravníku. na místech bývalého kláštera. I přilehlé ovocné sady značné rozlohy bývaly klášterní. Celý vnitřek domu je ve starobylém stylu, u gotických vrat je dodnes mramorový odrazník pro kola vozů. Místnosti jsou klenuté, v oknech bývala mramorová ostění. Při opravách byly ve zdech nalezeny zazděné střílny a všude se nacházejí rozsáhlé sklepní prostory. Na zadním dvoře bývala roubená studna, nyní už ale zasypaná. Starobylému prostředí vévodí několik set let starý tis.

Dům č.p. 26 ^A)

Pleských, na místech bývalého kláštera. I přilehlé ovocné sady značné rozlohy bývaly klášterní. v polovině 19.století přestavěn a jeho starobylost dokládají jen klenuté místnosti v přízemí.

Dům č.p. 31 ^A)

1775 postavil Matyáš Měšťan na kostelní půdě. dům byl v roce 1934 zbourán a na jeho místě postaven dům s truhlářskou dílnou

[Dům č.p. 32] ^A)

Pod starou školou, postavil Matěj Pelikán také v roce 1775 na obecní půdě. V roce 1957 jej odkoupili majitelé č.p. 31 Šebestián a Marie Životských, kteří tento dům zbourali a vznikl zde dvorek k č.p. 31.

Jamborův dům č.p.35 ^A)

Před kostelem. s gotickými vraty a zajímavou architekturou celé budovy. Je prokazatelně starší než náš kostel. Traduje se, že tam bývalo probošství zaniklého kláštera.

[Dům č.p.36] ^A)

v roce 1924 vyhořel a na jeho místě byl postaven nový dům. V dubnu r.1935 odkoupením jeho části vzniklo č.p. 165. Obě tato popisná čísla byla zbourána v r. 1991, aby tudy mohla být vedena silnice a postaven nový most přes potok. Bylo tak nevhodně otevřeno náměstí a zcela rozrušena struktura zástavby v historicky nejcennéjší lokalitě.

[Dům č.p.42 ^A)

Po levé straně Dolního Rakovce, (říkalo se mu Raškovcův) byl zbourán v letech 1977 – 1979, 1994 jsou na pozemku umístěny stavební buňky firmy, která prováděla výstavbu nové silnice přes náměstí.

Dům č.p. 66 ^A)

postaven na obecní půdě v roce 1754.

Dům č.p. 71 ^A)

rohový dům č.71, kde býval zájezdní hostinec. Dvůr byl upraven tak, že i s povozem bylo možno zajet dovnitř a vyjíždělo se druhou stranou, u starobylé pošty.

Dům č.p. 72 – Stará pošta ^A)

u Životských - Novotných č.72, kde bývala starodávná pošta. Dostavníky zde zastavovaly až do roku 1905 a vytrubující postilión oznamoval příjezd pošty.

Dům č.p. 76 ^A)

Vedle radnice

Dům č.p. 78 ^A)

Zde založil podnik Leopold Keller narozený 15.6. 1806 v Troubsku, jako syn panského revírníka Tomáše Kellera, jehož rod pocházel z Pruska. V domě č. 78 v Doubravníku si nejprve zřídil přádelnu a v archivních dokladech je uváděn jako "Wollspinmeisterfaktor", tzn. "vlny přadené mašinář". Leopold Keller byl velmi podnikavý člověk a nebál se investovat. V roce 1853 koupil za 7.000 zlatých papírnu v usedlosti č. 30, která byla zřízena roku 1669 přestavbou panského mlýna a dále pak za 3.000 zlatých bývalou panskou koželužnu. Na tomto místě se dodnes říká "v jirchárně". Tam zřídil přádelnu vlny pro místní soukeníky. Dnes zvaný Alexův v němž bydlel roku 1675 primátor obce Kašpar Bergman, za něhož byl dům pravděpodobně postaven.

[Lidový dům – Orlovna č.p.79] ^A)

Postavený roku 1873 původně jako hospodářská budova, koupila v roce 1923 "Společnost lidového domu" od Františky Bělíkové - provdané Valentové. Stodola byla upravena na divadelní sál a tělocvičnu pro nově založený spolek Orel. V roce 1936 bylo za přispění finančního úřadu - tzv. "kampeličky", který v budově úřadoval, vybudováno v zadní části moderní obilní skladiště, částkou 160.000 Kč. Sgrafita v omítce na průčelí domu provedl akademický malíř Karel Němec z Nového Města na Moravě. Když byla činnost Orla v době sjednocení tělovýchovných spolků zakázána, převzal veškeré budovy Výkupní podnik. V roce 1971 pak tyto budovy přešly do vlastnictví MNV. Zpočátku se uvažovalo o přeměně na kinosál, ale nakonec bylo rozhodnuto o demolici a výstavbě nákupního střediska, jehož potřeba v obci byla stále nutnější. Orlovna byla zbourána roku 1976. Zbořen a nahrazena nákupním střediskem

Dům č.p.85 ^A)

V ulici k Tišnovu, na jeho místě novostavba po 1931

Dům č.p.97 ^A)

Bachorovo, poslední dům při cestě na Bozinku.

Dům č.p.100 ^A)

…

[Dřevěný most] ^A)

…

[Sušárna ovoce] ^A)

U cesty ke hřbitovu, zbořena 1997. postavena na pozemku patřícímu k domu č.p. 25 v roce 1912 za Viléma Prostějovského a vnitřní vybavení dodalo Hospodářské družstvo. Do roku 1952 se zde sušily křížaly, švestky a hrušky. V létě roku 1997 byla sušárna zbourána a na jejím místě vzniklo se svolením paní Marie Zřídkaveselé malé parkoviště. Na téže zahradě stával domek u potoka, kde se vařilo povidlí ve čtyřech hrncích zabudovaných v peci.