|
Nejstarší
odkaz na existenci Doubravníka je nejistý, nalézáme jej na sporné listině s
letopočtem 1208.
Kolem
roku 1230 založil Štěpán z Medlova, první známý předek pánů z Pernštejna, v
Doubravníku ženský klášter. Vedou se spory, zda se jednalo o řád
premonstrátský či augustiniánský. V klášterním areálu stál kostel sv. Kříže a
kostel nebo spíše kaple sv. Františka.
Dnešní
tolik obdivovaná krásná stavba je třetím kostelem na území městečka
Doubravníka. V roce 1535 zahájil stavbu kostela Jan z Pernštejna a plnil tak
přání svého otce Viléma z Pernštejna. Páni z Pernštejna zamýšleli zbudovat v
kostele své pohřebiště. Stavba byla dokončena až v roce 1557, ale již v roce
1548 plnila funkci hlavní rodové hrobky. Kostel byl vysvěcen olomouckým
biskupem Stanislavem Pavlovským v roce 1583.
Kostel
je vystavěn ve slohu pozdně gotickém s prvky renesančními a barokními. Na
stavbu použili kameníci nedvědický mramor, jejich činnost připomínají
kamenické značky vytesané na mramorových sloupech. Bylo jich zde nalezeno a
rozlišeno asi 93 různých typů, což svědčí o velkém počtu pracovníků nebo
pracovních skupinek. Podobné značky jsou k vidění i v kostele sv. Jakuba v
Brně nebo v chrámu sv. Štěpána ve Vídni. Barokní jsou v kostele oltáře,
renesanční pak kazatelna, křtitelnice, zábradlí oddělující presbytář od
hlavní lodi a zábradlí na kůru. Čtyřboký reliéf na mramorové kazatelně zdobí
vyobrazení čtyř evangelistů s jejich atributy. Na konzole je štítek s
kamenickou značkou a letopočtem 1541. Kazatelna je zajímavá tím, že schodiště
není ke sloupu připevňováno, ale díl schodu je tesán zároveň s dílem sloupu a
dokonale tak do sebe zapadají. Křtitelnice pochází z roku 1601.
Kostel
je zasvěcen Povýšení sv. Kříže. Tomu odpovídá námět obrazu nad hlavním
oltářem Nalezení svatého Kříže, který zachycuje císařovnu Helenu a nemocnou
ženu, která se po dotyku nalezeného kříže uzdravuje, a podle toho se poznává,
že se jedná o pravý kříž Kristův. Obraz na oltáři namaloval Franz Anton
Maulbertsch (1724-1796). Starší, původní plátno se stejným námětem dnes visí
v předsíni kostela a jeho autorem je malíř Jan Křtitel Spiess.
Sochy
na hlavním oltáři jsou dílem Ondřeje Schweigla a znázorňují sv. Petra, sv.
Maří Magdalénu, sv. Veroniku a sv. Pavla.
Levý
boční oltář zdobí obraz sv. Barbory od Ferdinanda Lichta a sochy sv. Kateřiny
a nejspíše sv. Markéty (nebo Lucie) od Ondřeje Schweigla, v nástavci je
andílek nesoucí kalich s eucharistií. Na pravé straně je oltář s obrazem Smrt
sv. Josefa od stejného malíře a sochy sv. Jana Nepomuckého a pravděpodobně
sv. Františka, v nástavci je socha Boha Otce trůnícího v oblacích. Mariánský
oltář má obraz korunované Brněnské Madony zasazený ve skříňce nesené anděly,
na boku jsou sochy sv. Michaela a sv. Šebestiána. V presbytáři visí dva
obrazy – Loučení sv. Petra a Pavla a Návrat z Egypta.
Velmi
cenné a vzácné jsou barokní varhany. Zhotovil je roku 1760 brněnský varhanář
Jan Výmola. Díky tomu, že od jejich vzniku do nich nebylo nijak výrazně
zasahováno, si zachovaly původní krásný měkký barokní zvuk. Několikrát byly
varhany nahrávány do rozhlasu. V roce 2007 bylo započato s jejich generální
opravou, práce byly svěřeny varhanáři a restaurátoru Daliboru Michkovi ze
Studének u Jihlavy.
V
kostele je výborná akustika, a tak i koncerty, které se zde občas pořádají,
mají velký ohlas.
V
80. letech 20. století získal doubravnický kostel umělecky hodnotnou
vyřezávanou dřevěnou křížovou cestu z kostela v Mušově, který byl vyklizen
při výstavbě Novomlýnských nádrží. Ze stejného kostela pochází i kříž nad
bočním vchodem do kostela.
Většina
oken pochází z roku 1905 a jsou darem hraběte Vladimíra Mitrovského. Dvě
malovaná okna u hlavního oltáře věnoval v témže roce Ing. Osvald Životský,
který se zasloužil o výstavbu železniční trati Tišnov – Nedvědice – Žďár nad
Sázavou a takto chtěl vyjádřit poděkování Bohu za zdařené dílo. Původní okna
vyrobená z čirého skla se nacházejí jen na kůru.
V
presbytáři je zazděno šest mramorových náhrobků. Vlevo je umístěn mramorový
náhrobní kámen Kateřiny (+1448), dcery Jana z Pernštejna a náhrobník Johanky
z Liblic (+1515), manželky Viléma II. z Pernštejna. Vpravo jsou čtyři
náhrobky – mramorový náhrobník Jana z Pernštejna (+1475) od kameníka Ondřeje,
jak dosvědčuje nápis „Andreas me fecit“, náhrobní kámen Vratislava I. z
Pernštejna (+1496), mramorový náhrobní kámen Viléma II. z Pernštejna (+1521)
– zde je vytesán chybný rok úmrtí 1520, zřejmě v důsledku toho, že vznikl až
ve 40. letech 16. století. Tomu napovídá výtvarná shoda s posledním
mramorovým náhrobkem patřícím jeho synu Janovi z Pernštejna (+1548). Čtyři
nejstarší náhrobky byly přeneseny do nového kostela z původního kostela
klášterního.
Páni
z Pernštejna stavěli kostel jako svoje pohřebiště. Vchody do dvou hrobek
uzavírají mramorové desky na zemi uprostřed kostela.
Větší
hrobka patřila Pernštejnům a vede k hlavnímu oltáři. Za třicetileté války
švédští žoldnéři nedobyli hrad Pernštejn, ale dostali se do Doubravníka a
říká se, že pohřebiště při honbě za trochou drahého kovu vyrabovali. Rakve a
veškeré bohatství, které v nich bylo, měli odvézt s sebou a kosti poházet.
Vedle hromádky kostí a zbytků zetlelých pohřebních rouch se dnes v hrobce
nacházejí pozůstatky rakví šesti kněží, dvou dětí a hraběnky Cecílie rozené
Bemelbergové ze 17. století. K ní patří malá schránka, obsahující srdce
Cecíliina manžela Maxmiliána Lichtenštejna-Kastelkorna, který si přál, aby
alespoň tak mohli být po smrti spolu.
Druhá
hrobka – menší, mladší a dnes prázdná – náležela Lichtenštejnům, směřuje k
zadnímu vchodu a končí přibližně v polovině hlavní lodi. Rodinná vazba mezi
Pernštejny a Lichtenštejny-Kastelkorny neexistovala. Pernštejnové museli
kvůli zadlužení panství v 16. století prodat Pavlu Katarynovi z Kataru, v 17.
století je pak získali Lichtenštejni-Kastelkorni díky sňatku s tehdejší
majitelkou Esterou Žejdlickou ze Šenfeldu.
Obě
tyto starší hrobky jsou pro veřejnost uzavřeny.
Třetí
hrobka náleží hrabatům Mitrovským, posledním majitelům hradu Pernštejna.
Nechal ji v roce 1867 vystavět nákladem 40 000 zlatých Vladimír hrabě
Mitrovský. V pohřební kapli s oltářem zdobeným kamennou sochou žehnajícího
Krista se vždy v den výročí úmrtí sloužily zádušní mše za zemřelé a do kaple
měli povolen přístup pouze členové hraběcí rodiny. V hrobce se nachází 19
rozměrných rakví, tak mohutné jsou proto, že se jedná vlastně o 3 rakve v
sobě – dřevěnou, cínovou a železnou. Železné rakve jsou všechny stejné, byly
totiž ulity podle totožné formy v nedalekých štěpánovských železárnách. Liší
se pouze hodnostními korunami a erby před každou rakví. Korunky zdobené
devíti perlami naznačují, že zemřelému náležel titul hraběte, sedm perel mají
baroni. Rakve s pěti perlami, které náleží rytířům, v hrobce nejsou. Přední
část každé rakve zdobí přesýpací hodiny, zlomená pochodeň a lebka – symboly
života a smrti. Přeložené latinské nápisy dokládají často velmi nízký věk
zemřelých, vyšší věk je výjimkou. Vysokou úmrtnost způsobovala tehdejší
úroveň lékařství, častý výskyt různých chorob a v neposlední řadě i možné
dědičné zatížení v rodině majitele pernštejnského panství. Četnost úmrtí
dokládají např. rakve malé Alžběty, prvního dítěte Vladimíra mladšího
Mitrovského, a její stejnojmenné matky, která umírá brzy po porodu. Vladimír
si pak bere jako druhou manželku Marii Baworowskou, mají spolu 8 dětí a oba
umírají krátce po sobě v roce 1930.
Die
erste Erwähnung des Ortes „Doubrawnik“ ist umstritten: Wir finden den Namen
auf einer Urkunde von 1208, die Abstammung dieser Urkunde ist aber unklar.
Was
wirklich belegt ist, ist die Gründung eines Frauenklosters durch Stephan von
Medlov um das Jahr 1230. Dieser Herr ist der älteste bekannte Vorfahre der
Herren von Pernstein. Es ist umstritten, ob hier die Prämonstratenser oder
die Augustinianer gelebt haben. Im Klosterareal waren die Heilig-Kreuz-Kirche
und St. Franziskus-Kapelle gestanden.
Die
Kirche, die wir heute bewundern können, ist bereits die dritte Kirche, die in
Doubrawnik gebaut wurde. Im Jahre 1535 wurde mit dem Bau unter Johannes von
Pernstein begonnen, der damit den Willen seines Vaters Wilhelm von Pernstein
erfüllt hat. Die Herren von Pernstein hatten vor, in dieser Kirche ihre
Familiengrabstätte zu gründen. Der Bau wurde erst im Jahre 1557
fertiggestellt, seit 1548 hat er aber bereits als Familiengruft gedient. Die
Kirche ist im Jahre 1583 von dem Olmützer Bischof Stanislaus Pavlovsky
geweiht worden.
Die
Kirche ist im spätgotischen Stil erbaut, mit einigen Barock- und Renaissance-Elementen.
Die Mauern und Säulen bestehen aus Nedwieditzer Marmor, die Arbeit der
Steinmetzen erkennen wir noch heute an den Merkzeichen, die sie auf den
Marmorsäulen hinterlassen haben. Wir können hier 93 verschiedene
Steinmetzzeichen finden und unterscheiden – das weist darauf, dass hier viele
verschiedene Arbeiter und Arbeitergruppen auf dem Bau tätig waren. Ähnliche
Zeichen können wir auch in der Brünner St. Jakobskirche oder im Wiener
Stephansdom finden. Die Altäre unserer Kirche sind im Barockstil errichtet,
aus der Renaissance stammen die Kanzel, das Taufbecken, die Brüstung des
Presbyteriums und die Balustrade des Chores. Das vierwändige Relief auf der
Marmorkanzel trägt die Abbildungen der vier Evangelisten mit ihren
Attributen. Auf der Konsole finden wir wieder ein Steinmetzzeichen mit der
Jahreszahl 1541. Die Kanzel ist interessant durch ihre Baustruktur: Die
Treppen sind an der Zentralsäule nicht befestigt, sondern jeder Teil der
Treppe ist aus einem Stück Stein, zusammen mit der jeweiligen Säulenpartie,
gearbeitet. Auf diese Weise passen sie perfekt aufeinander. Das Taufbecken
stammt aus dem Jahre 1601.
Das
Bild am Hauptaltar entspricht der Kirchen-Einweihung. Somit sehen wir hier
die Heilige Kaiserin Helena und eine kranke Frau, die durch die Berührung des
Heiligen Kreuzes geheilt wird. Auf diese Weise wird die Gestalt des Heiligen
Kreuzes als des wahren Kreuzes Christi offenbart und von den anderen Kreuzen
unterschieden. Das Bild malte Franz Anton Maulbertsch (1724-1796). Eine ältere
Leinwand mit demselben Thema von dem Maler Johann Baptista Spiess hängt heute
im Vorraum.
Die
Statuen auf dem Hauptaltar sind Werke des Bildhauers Andreas Schweigl. Sie
stellen den Hl. Petrus, die Hl. Maria Magdalena, die Hl. Veronika mit dem
Schweißtuch und den Hl. Paulus dar. Der Seitenaltar im linken Kirchenschiff
zeigt das Bild der Hl. Barbara von dem Maler Ferdinand Licht, sowie die
Statuen der Hl. Katharina und der Hl. Margareta (oder Lucia) ebenfalls von
Andreas Schweigl. In dem Aufsatz trägt ein Engel die Eucharistie. Im rechten
Kirchenschiff finden wir einen Altar mit einem Gemälde des Todes des Hl.
Joseph von demselben Maler, sowie die Statuen des Hl. Johannes Nepomuk und
wahrscheinlich des Hl. Franziskus. In dem Aufsatz ist eine Statue von Gottvater
auf seinem Himmelsthron zu sehen. Der Marienaltar trägt eine Abbildung der
gekrönten Brünner Madonna, eingesetzt in einen von Engeln getragenen Schrein.
An den beiden Seiten stehen die Statuen des Hl. Michael und des Hl.
Sebastian. Im Presbyterium hängen zwei Bilder. Auf einem sehen wir den
Abschied des Hl. Paulus und Hl. Petrus, auf dem anderen die Rückkehr der
Heiligen Familie aus Ägypten.
Sehr
wertvoll und außergewöhnlich ist die Barockorgel. Sie ist im Jahre 1760 vom
Brünner Orgelbauer Johannes Výmola hergestellt worden. Da in das Orgelwerk
praktisch nie eingegriffen wurde, konnte der originale sanfte Barock-Ton seit
den Tagen der Orgelerrichtung bis heute erhalten werden. Die Orgel ist durch
ihren Klang so berühmt, dass sie mehrmals für Rundfunkaufnahmen bespielt
wurde. Seit 2007 wird das kostbare Instrument vollständig restauriert, die
Arbeiten werden vom Orgelbauer und Restaurator Dalibor Michek aus Studénky
bei Jihlava (Schönbrunn bei Iglau) durchgeführt.
Die
Akustik der Kirche ist ausgezeichnet, und so erwerben sich die gelegentlichen
Konzerte einen sehr guten Ruf.
In
den 80er Jahren gewann die Kirche einen wertvollen Kreuzweg aus der Muschauer
Kirche, die wegen des Baus der Neumühler Talsperre ausgeräumt wurde. Aus
derselben Kirche stammt auch das Kreuz, das über dem Seiteneingang hängt.
Die
meisten Glasfenster entstanden im Jahre 1905 und sind eine Spende von
Wladimir Graf Mittrowsky. Die zwei Fenster aus gemaltem Glas wurden im selben
Jahr von Ing. Osvald Životský gespendet. Dieser Herr hat sich Verdienste um
den Ausbau der Eisenbahnstrecke Tischnowitz – Nedwieditz – Saar erworben, und
durch diese Spende wollte er seinen Dank an Gott dafür ausdrücken, dass ihm
das Werk gelungen war. Ursprüngliche Fenster aus reinem Glas finden wir heute
nur noch auf dem Chor.
Im
Presbyterium befinden sich sechs Marmorgrabsteine. Auf der linken Seite
liegen Katharina (+1448), die Tochter von Johannes von Pernstein, und Johanna
von Liblitz (+1515), die Gemahlin von Wilhelm II. von Pernstein. Auf der
rechten Seite liegen Johannes von Pernstein (+1475), Wratislaw I. von
Pernstein (+1496), Wilhelm II. von Pernstein (+1521) und Johannes von
Pernstein (+1548). Die beiden letzten Grabsteine sind wahrscheinlich in den
40er Jahren des 16. Jahrhunderts gemeißelt worden, da sie einander sehr
ähnlich sind. Die vier ältesten Grabsteine sind hierher aus der
ursprünglichen Klosterkirche übertragen worden.
Die
Herren von Pernstein haben die Kirche als ihre Familiengrabstätte gebaut. Die
Eingänge in zwei Grüfte sind mit Marmorsteinen in der Mitte der Kirche
verschlossen.
Die
größere Gruft gehört den Herren von Pernstein, sie führt in Richtung Altar.
Während des Dreißigjährigen Krieges haben die Schweden die Burg Pernstein
nicht erobert, so sei von ihnen die Familiengruft ausgeraubt worden, und alle
Särge samt der inneren Gruftausstattung seien mitgenommen worden, nur die
Knochen seien verstreut auf dem Boden zurückgelassen worden. Heute finden wir
in dieser Gruft außer den Gebeinen und Grabgewändern der Verstorbenen noch
Sargüberreste von sechs Priestern, zwei Kindern und der Gräfin Cecilia geb.
zu Bemelberg aus dem 17. Jh. Dazu gehört noch ein kleiner Behälter mit dem
Herzen ihres Gemahls, Maximilian von Liechtenstein-Kastelkorn, dessen letzter
Wille es war, auf diese Weise auch nach dem Tode mit seiner Gemahlin
beisammen sein zu können.
Die
zweite Gruft ist viel jünger, viel kleiner und heute viel leerer als die
erste. Sie gehört den Herren von Liechtenstein-Kastelkorn, führt in Richtung
Eingang und reicht bis etwa zur Hälfte des Schiffes. Es gab keinerlei
Verwandtschaft zwischen den Herren von Pernstein und den Herren von
Liechtenstein-Kastelkorn. Die Herren von Pernstein mussten ihre Güter wegen
Verschuldung im 16. Jh. an den Herrn Paul Kataryn von Katar verkaufen. Im 17.
Jh. kam der Besitz durch Vermählung mit der damaligen Besitzerin Esther
Seidlitz von Schönfeld an das Haus Liechtenstein-Kastelkorn.
Diese
beiden älteren Grüfte sind für die Öffentlichkeit geschlossen.
Eine
dritte Gruft gehört den Grafen Mittrowsky, den letzten Besitzern der Burg
Pernstein. Sie wurde im Jahre 1867 durch Wladimir Graf Mittrowsky erbaut, und
kostete 40 000 Gulden. In der Gruftkapelle befindet sich ein Steinaltar mit
einer Steinstatue des segnenden Christus. Auf diesem Altar wurde jedes Jahr
eine Messe für die Verstorbenen gefeiert, und zur gesamten Kapelle hatten nur
die Familienmitglieder Zutritt. In der Gruft liegen 19 Särge – jeder dieser
Särge hat drei Schalen: Die innerste aus Holz, dann eine Zinnschicht, und
nach außen zeigt jeder Sarg sein eisernes Gesicht. Deswegen sind die Särge
sehr groß. Die eisernen Särge sehen alle gleich aus, denn sie stammen aus
derselben Gussform, gegossen in der nahen Stepanowitzer Eisenfabrik. Sie
unterscheiden sich voneinander nur in ihren Kronen und Wappen. Die Krone mit
neun Perlen deutet auf einen Grafen hin, die Krone mit sieben Perlen deutet
auf einen Baron. Kronen mit fünf Perlen, für Ritter, gibt es in der Gruft
nicht. Die vordere Seite jedes Sarges ist mit einer Sanduhr, einer
gebrochenen Fackel und einem Totenkopf verziert, die hier als Symbole des
Lebens und des Todes stehen. Die übersetzten Lateinbeschriftungen weisen auf
eher kurze Lebenszeiten, eine längere Lebensdauer finden wir nur selten. Dies
liegt einerseits an den zur damaligen Zeit allgemein geringeren Medizinkenntnissen
und unzureichender Hygiene, andererseits auch an einer vermutlich genetischen
Belastung des Hauses Mittrowsky. Die hohe Säuglingssterblichkeit bzw.
niedrige Lebenserwartung belegt z.B. der Sarg der
kleinen Elisabeth, des ersten Kindes des Grafen Wladimir Mittrowsky, und
ihrer Mutter Elisabeth, die bei der Geburt starb. Wladimir Graf Mittrowsky
heiratete danach seine zweite Gattin Maria Baworowski; sie hatten acht Kinder
und starben beide kurz nach einander im Jahre 1930.
The
oldest reference to Doubravník is uncertain, there is a reference to it in a
document from 1208 whose authenticity, however, is questionable.
The
first validated reference to Doubravník is from around 1230 when Stephen of
Medlov, the first known predecessor of the Lords of Pernštejn, founded the
first nunnery in Doubravník, however there are disputes over whether the
nunnery was of Premonstrate or Augustinian order. In the monastery premises
there was a church of St. Cross and a chapel of St. Francis.
The
beautiful building that you see today is the third church in the town of
Doubravník. In 1535 John of Pernštejn started its construction, thus
fulfilling the wish of his father, William of Pernštejn. The Lords of
Pernštejn intended to build their burial site in the church. The building
wasn't finished until 1557, but by 1548 it was already being used as the main
family tomb. The church was consecrated by a bishop from Olomouc, Stanislaus
Pavlovský in 1583.
The
church was built in the late Gothic style with Renaissance and Baroque
elements. Stone masons used marble from Nedvědice for its construction, their
activity is witnessed by signs carved in the marble columns. There were about
93 different types found and recognized, which is evidence of the great
number of workers or work groups involved in the building's construction.
Similar signs can be seen in the church of St. Jacob in Brno or in St.
Stephen’s cathedral in Vienna. The church altars are in Baroque style, the
tribune, font, rails separating the presbytery from the main nave and the
rails in the gallery are in the Renaissance style. The square relief in the
marble tribune is decorated with four evangelists together with their
attributes. In the fundament is a label with a stone masonry sign and the
year 1541. What is special about the tribune is that the staircase is not
fixed to the column but each stair is carved into the column to fit
perfectly. The font dates back to 1601.
The
church is consecrated to Elevation of St. Cross. This corresponds with the
theme of the painting above the main altar "Finding of the Saint
Cross", which shows the Empress Helen and a sick woman, who is cured
after touching the cross which proves the authenticity of the Christ’s cross.
The painting in the altar is the work of Francis Anthon Maulbertsch
(1724-1796). The older, original canvas with the same theme is now in the
front hall of the church and its author is the painter John Baptist Spiess.
The
statues in the main altar are the work of Andreas Schweigl and depict St.
Peter, St. Mary Magdalene, St. Veronica and St. Paul.
The
altar-piece on the left hand side is the painting of St. Barbara painted by
Ferdinand Licht and the statue of St. Catherine and most probably of St.
Margaret (or Lucy) by Andreas Schweigl, in the extension piece is an angel
carrying a goblet with Eucharist. On the right hand side is an altar with the
painting called the Death of St. Joseph painted by the same painter and the
statue of St. John of Nepomuk and very probably St. Francis, in the extension
piece is the statue of God the Father with his throne in the sky. In the
altar of Mary there is a painting of crowned Madonna of Brno, inserted in a
case which is carried by two angels, then statues of St. Michael and St.
Sebastian. There are two paintings in the presbytery – Leaving of St. Peter
and Paul and Return from Egypt.
The
Baroque organ is very valuable and rare. It was made in 1760 by an organ
maker from Brno called John Výmola. Thanks to the fact that since its
construction there has been very little work carried out on it, it has
preserved its beautiful soft baroque sound. On several occasions the organ
has been recorded for the radio. In 2007 the general repair of the organ was
started and the work was given to organ maker and restorer, Dalibor Michek
from Studénky near Jihlava.
The
acoustics in the church are excellent and concerts, sometimes held here, are
very popular with the public.
In
the 1980s Doubravník church obtained an artistically valuable, carved wooden
Way of the Calvary from the church in Mušov, which was emptied during the
construction of Novomlýnské reservoirs. The cross above the side entrance of
the church comes from the same church.
Most
windows come from 1905 and were given as a gift by Count Wladimir Mittrowsky.
Two painted windows at the main altar were given by Oswald Životský, the man
who oversaw the construction of the railway line Tišnov – Nedvědice – Žďár
nad Sázavou. The gift was the expression of his thanks to God for the
successful completion of his work. The original windows made from transparent
glass can only be found in the gallery.
Six
marble tombstones can be seen in the presbytery. On the left is the marble
tombstone of Catherine (†1448), the daughter of John of Pernštejn and the
tombstone of Joan of Libice (†1515), the wife of William II. of Pernštejn. On
the right are four tombstones – marble tombstone of John of Pernštejn (†1475)
made by stone mason Andreas, evidenced by the sign “Andreas e fecit“,
tombstone of Vratislav I. of Pernštejn (†1496), marble tombstone of William II.
of Pernštejn (†1521) – the date of 1520 which is carved in the tombstone is
not correct, it was probably made later in the 1540s. This matches the style
of the last marble tombstone belonging to his son John of Pernštejn (†1548).
The four oldest tombstones were transferred to the new church from the
original monastery church.
The
Lords of Pernštejn built the church to use it as their burial site. The
entrances to both tombs are closed by marble boards in the floor in the
centre of the church.
The
bigger tomb belongs to the family of Pernštejn and leads to the main altar.
During the Thirty Years´ War the Swedish soldiers did not manage to seize the
castle of Pernštejn, but they reached Doubravník and in their search for some
precious metals they looted the burial site. Most probably they also took the
coffins and other riches which were in them, and left the bones scattered
around. Next to the pile of bones and remains of rotten burial robes we can
find the remains of the coffin of six counts, two children and the countess
Cecilia, née Bemelberg from the 17th century. There is also a small case with
the heart of Cecilia’s husband, Maxmilian Lichtenstein-Kastelkorn, who wished
to be buried with her to be reunited after death.
The
second tomb – smaller, of later date and now vacant – belonging to the
Lichtenstein family, leads towards the back entrance and finishes in the
middle of the main nave. There was no family link between the Pernštejns and
Lichtensteins-Kastelkorns. The family of Pernštejn was forced to sell the
estate to Paul Kataryn of Katar in the 16th century due to some heavy debts
and in the 17th century the estate was acquired by the family of
Lichtensteins-Kastelkorns through the marriage to its owner at that time, Esther
Seidlitz of Schönfeld.
Both
these tombs are closed to the public.
The
third tomb belongs to the Counts of Mittrowsky, the last owners of the castle
of Pernštejn. Wladimir, the count of Mittrowsky had it built at a cost of
40,000 golden pieces in 1867. The burial chapel with the altar decorated with
a stone statue of Christ was used for requiem masses for the dead at the
anniversary of their deaths and the chapel was only open to the members of
the Count's family. There are 19 large coffins in the tomb, the reason for
their enormous size is that they are 3 coffins in one – wooden, tin and iron.
The iron coffins are all the same, they were made according to the same mould
in the nearby ironworks in Štěpánov. The only difference between them is the
peerage crowns and coat of arms in front of each coffin. The crowns
ornamented with nine pearls show that the dead man was a Count, seven pearls
indicate Barons. Coffins with five pearls, which were typical for Knights,
are not in the tomb. The front part of each coffin is decorated with sand
glass, broken torch and a skull – the symbols of life and death. The
translated Latin signs are the evidence of often very young age of the dead -
old age was exceptional. The high death rate can be put down to the poor level
of medical science at that time, frequent occurrence of various diseases and
also the hereditary propensity towards some diseases in the family of the
owner of the Pernštejn estate. The high death rate is evidenced by the coffin
of little Elizabeth, the first child of Wladimir Mittrowsky jr. and her
mother of the same name who died shortly after giving birth to her daughter.
Wladimir married another woman, Mary Baworowski, they had 8 children and died
shortly after each other in 1930.
Zdroj: doubravnik.cz (3.11.2015)
|
