Zpět na Doubravník

Klášter Augustiniánek

Doubravník, bývalý politický okres Tišnov

Osudy Doubravníku jsou těsně spjaty s osudy kláštera sester augustiniánek v Doubravníku.

Je zajímavé, že právě toto místo v údolí řeky Svratky bylo v dávné minulosti vybráno při kolonizaci pralesa jako způsobilé k založení kláštera.

Jaké důvody k tomu vedly jistého Štěpána z Medlova - to dnes můžeme jenom hádat. Jisté je, že se tak stalo ještě dříve, než byl založen cisterciácký klášter Porta Coeli v Předklášteří a cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou.

Doubravník - počátky osídlení

Nejstarší dochovaná listina je datována 25.září 1208.1)

V ní P. Robert, biskup olomoucký, vyměňuje se souhlasem českého krále Přemysla Otakara I. a jeho bratra markraběte moravského Vladislava Jindřicha v přítomnosti četných šlechticů z obou zemí a za souhlasu děkana Walthera a celého konventu jeho kostela se šlechticem Orphanem, synem Gotharda, dvě vsi svého biskupství - Doubravník (Dubravnic) Drahník (Dragnic) a jedno popluží v Dřevnicích (Drevniche) za dvě vsi Orphanovy - Tuřany (Turane) a Petrovice (Petruich), které jsou blíže jeho biskupství.

V této listině je zmínka o kostele, což vede k následné úvaze, že když u nás stál již roku 1208 kostel, musilo zde být osídlení už ve 12.století. Lze tedy předpokládat, že Doubravník patří mezi nejstarší vsi na Moravě.

Listina z roku 1208 je nejstarší listinou uloženou v městském archívu v Brně.

Listina z roku 1208

Zakladatelem kláštera byl již zmíněny Štěpán z Medlova, ale neví se určitě, kdy se tak stalo. Pravděpodobně v letech 1208 - 1220. Zakládající listina se nedochovala.

Je však zachován originál listiny z roku 1220, v níž Vladislav Jindřich, markrabě, na žádost Štěpána z Medlova, purkrabího z Dívčích hradů, udělil abatyši a konventu kláštera v Doubravníku své patronátní právo kostela v Bystřici nad Pernštejnem. V té době již musel klášter tedy existovat.

Dějiny kláštera byly velmi pohnuté, jak o tom svědčí zákroky olomouckých biskupů i římských papežů. Ti museli často zakročovat ve sporech, jež měl klášter s vrchností, která nakloněna husitství, zabírala klášterní statky pro sebe. To vyvrcholilo počátkem 15. století, kdy byl klášter již podruhé ve své historii vypálen.

V úspěšném žhářství Tatarských nájezdníků z roku 12412) nyní pokračovalo rozezlené vojsko husitské.

Řádové sestry se prý zachránily útěkem na Pernštejn3) a o zabrané statky se soudily, aby získaly prostředky na živobytí. Poslední z nich se roku 1543 přestěhovaly do kláštera Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova a klášter se z pohromy již více nezotavil.

Tolik stručné shrnutí k existenci kláštera v Doubravníku.

zdroj: L. Mazáč, B. Bukal - DOUBRAVNÍK

Poznámky:

1) Poslední výsledky historického bádání zpochybňují pravost listiny z roku 1208 a někteří odborníci ji považují za falzum. Problém není zatím dořešen, takže prozatím vycházíme z toho, že je tato listina platná.

2) Zde se opět různí názory na první poškození kláštera. Jedna teorie tvrdí, že klášter byl vypálen zřejmě při nějaké lokální bojůvce až po smrti Přemysla Otakara II. Toto tvrzení je podloženo doměnkou, že Tatarští nájezdnící, jako lidé uvyklí na život ve stepi, by se těžko odvážili do hustě zalesněných kopců v povodí řeky Svratky. Ovšem v knize F. Čapka Dějiny zemí Koruny české v datech, se můžeme dočíst, že:

" 9.dubna 1241 na tzv. Dobrém poli u Lehnice (ve Slezsku) došlo k velké bitvě mezi Mongoly (Tatary, odvozeno od výrazu "tartarus" - peklo, jméno jim dali Rusové) a vojskem slezských knížat v čele s Jindřichem II. (Pobožným, švagrem krále Václava, jehož vojsko nedorazilo včas na pomoc). Slezské vojsko bylo poraženo, kníže Jindřich II. spolu s Boleslavem Děpoltem (synem Děpolta III., posledním knížetem této vedlejší přemyslovské větve) padli. Tatarské hordy se obrátily na nechráněnou Moravu a spojily se se svými hlavními silami v Uhrách; při tom zpustošily několik klášterů (Hradisko u Olomouce, Rajhrad, Zábrdovice, Doubravník ) a poplenily (za zhruba čtrnáctidenního řádění) mnoho vesnic a osad. Ubránila se jen dobře opevněná města (například Olomouc, Brno, Uničov)."

3) Přihlédneme-li k tomu, že Pernštejnové v té době již usilovali o majetek náležející klášteru (jak dokládají soudní spory), jeví se jako správná varianta útěk do Brna, kde později řádové sestry žily.

Klášter byl a zůstal vždy klášterem rodovým a měl proto specifické postavení. Držitelem půdního fondu ve smyslu zakladatelských práv byl po celou dobu existence kláštera jeden jediný rod. Rod erbu zubří hlavy.

Původním rozsahem držby, ani politickým významem, ani kulturní činností nepůsobil doubravnický klášter dojmem nějakého významného ústavu. Přímá zakládací, nebo ustavující listina se nedochovala a nabízí se domněnka, že ani nebyla vydána.

Do roku 1230 vzniklo podle dostupných pramenů v Čechách a na Moravě celkem 11 ženských klášterů, z nichž 7 (a v to počítáme i Doubravník), bylo soukromého založení. Šlo tehdy zjevně o společenský trend a podle toho připisujeme Štěpánovi z Medlova nejen smysl pro velkorysost, ale i jistou politickou předvídavost. Založením bohulibého ústavu totiž zajistil sobě i svým nástupcům přinejmenším dobrý vztah k církvi, potažmo k olomouckému biskupství. Dokonce sám papež Řehoř IX. v listině z roku 1231 bere doubravnický klášter pod svou ochranu a potvrzuje jeho rodovou držbu.

začátek listiny papeže Řehoře IX.

Jiná listina tohoto papeže z roku 1238 pak ustanovuje v klášteře augustiniánskou řeholi. Toto ustanovení ale bylo později zpochybněno na základě faktu, že tzv. Augustiniánské kláštery začínají pronikat na naše území až ve 14. století. Co teď? Někteří badatelé tedy přišli s domněnkou, že šlo o řád žebravých klarisek, což zase vylučuje bohaté obvěnění kláštera majetkem, doložené listinou z 29. července 1235.

Ve světle těchto poznání se tedy zdá nejpravděpodobnější varianta, že v Doubravníku šlo o řád premonstrátek, označovaný rovněž přívlastkem "řád sv. Augustina".

Další spory se vedly o tom, zda původně ženský klášter nebyl na čas rozšířen o mužskou řeholní složku. Následné studie a srovnání s jinými kláštery, však prokázaly, že probošt tehdy nemusel, a v případě Vojtěcha z Medlova zřejmě ani nebyl, doubravnickým řeholníkem. A i když existence sboru kněží při klášteře je nesporná, tak ani ti nemuseli být notně řeholníky v pravém slova smyslu. Šlo převážně o duchovní, kteří obsazovali fary, náležející klášteru, případně fary, v nichž měl klášter patronátní právo.

Celou tuto vášnivou polemiku nakonec završil až v roce 1994 historik Libor Jan podrobnou analýzou, z níž citujeme:

"... Po celou dobu trvání kláštera až do zániku v první polovině 15. století je nutné - jednou pro vždy - považovat doubravnický klášter za ženský a augustiniánský!"

Kostel sv. Kříže v Doubravníku byl kostelem konventním. Snad plnil i úlohu kostela farního, ale je jisté, že v Doubravníku stál tehdy kostel ještě jeden.

Již zmíněný Papež Řehoř IX. totiž v listině z 23.2. 1233 jednoznačně mluví o kostelu sv. Františka v Doubravníku. Ten se měl nalézat na jižním okraji klášterního areálu, čemuž odpovídá poloha v dolní části dnešního náměstí.1)

Dnes je zde umístěna socha sv. Jana Nepomuckého.

socha sv. Jana Nepomuckého v Doubravníku

A stejně tak, jako neznáme přesně okolnosti vzniku kláštera, nemůžeme ani podrobně zdokumentovat jeho konec. V historických pramenech se jeho jméno naposledy ozývá ve sporech o držbu majetku někdy v roce 1418.

Potom už jen listina datovaná 21.3. 1427 na Pernštejně, která stvrzuje, že:

"... abatyše Bolka, převora Klára a konvent kláštera, se souhlasem Viléma z Pernštejna a jeho syna Jana, prodávají pro nouzi do tří životů Janovi z Doubravníka, jeho dceři Katruši a bratru Jakubovi za 20 hřiven pražských grošů klášterní sad včetně příslušenství, chmelnici a dva kusy role v Doubravníku, jeden pod Bachořovú a druhý Na újezdě.2)"

Právně sice klášter ještě nějakou dobu existoval, ale jak vidno, ekonomicky se nacházel v troskách. Poslední dochovaná zmínka o činnosti konventu je z 12. prosince roku 1436. Tehdy abatyše Eliška s konventem doubravnického kláštera pohnala Jana z Pernštejna k soudu proto,

"...že jim v pravým landfrýdě drží jejich zboží klášterské se všemi požitky malými i velkými a druhé vsi rozdal a zapsal svým služebníkům, nemaje k tomu žádného práva."

Současně pohnala pernštejnského purkrabího Vaňka, že neprávem drží ves Rodkov, Janka Černého z Býšovce pro držbu Skorotic, Zikmunda z Klečan, že drží klášterní ves Rozsochy, a Martina Hudce, že si přivlastnil čtyři hřivny platu v Olešínkách. Byl to ale jen zoufalý pokus, který se obrátil v neprospěch řádových sester.

Půhon proti Janovi z Pernštejna byl totiž od začátku bezpředmětný, neboť Jan jako dědic zřizovatele kláštera, měl plné právo disponovat s klášterním majetkem. A pokud jeho (výše uvedení) služebníci přece jen vrátili někdejší klášterní statky, tak nikoliv klášteru, ale přímo dárci - tedy Janovi z Pernštejna.

Jaká byla účast Pernštejnů ať už vlastní, nebo názorová, na likvidaci kláštera zůstává za současného stavu poznání dohadem. V každém případě fyzická likvidace je připisována na vrub husitskému tažení na Moravu. Jako nejpravděpodobnější se jeví tažení po Žižkově smrti u Přibyslavi koncem října roku 1424.

Po dobytí Přibyslavi táhl hlavní proud husitů k Velkému Meziříčí, kde se k nim připojil hejtman Diviš Bořek. Ten se k Meziříčí přibližoval od Kunětické hory, takže Doubravník zřejmě minul. Zato zpáteční tažení husitů od Třebíče na Boskovice mohlo vést přímo přes naši obec. Stačilo jen překonat údolí řeky Loučky a Doubravník ležel přímo na pochodové ose.

Vyplenění kláštera bylo jistě tragickou událostí, ovšem v kontextu doby na tom byly doubravnické řeholnice ještě nejlépe ze všech. Jak již bylo zmíněno, v největším nebezpečí nalezly pravděpodobně útulek za hradbami Pernštejna, odkud se později uchýlily do Brna. To byla v těch pohnutých dobách nejbližší katolická pevnost, kde nacházelo útočiště mnoho dalších církevních osob a institucí.

Po nějaký čas zde žily ze zástav klášterních klenotů, jak o tom hovoří zástava (a nevyplacení po celých 40 let) u Jana Eberlinova a dalších brněnských měšťanů.

zdroj: doc. PhDr. Jaroslav Teplý, CSc.

Poznámky:

1) Podívejte se na mapku v předchozím článku, kde je zakreslena budova označená křížkem...

2) Nezvyklý obrat "do tří životů" znamená v tomto případě zástavu majetku na období tří generací, což mohlo za optimálních podmínek trvat i řadu desetiletí. První nabyvatel mohl "druhý život" postoupit až svému vnukovi a ten pak "třetí život" zase svému vnukovi. Většinou to ale netrvalo nijak dlouho, neboť úmrtnost v mladém věku tehdy nebyla žádnou vzácností.

Klášter v Doubravníku tedy plnil svoji funkci celá dvě staletí. Ze jmen abatyší třináctého století se nedochovalo jediné, zato jsou z této doby známá jména hned tří proboštů.

Pro věk lucemburský je tomu naopak. Známe jen jednoho probošta - Václava, zato sled abatyší je úplný. Podle očekávání pocházely tyto osoby přímo z rodu erbu zubří hlavy nebo z blízkého příbuzenstva.

V roce 1235 nacházíme v Doubravníku již konsolidovaný klášter, nadanýpoměrně bohatými statky v jehož čele stál probošt Vojtěch, syn zakladatele Štěpána z Medlova. První zmínka o této postavě je ve svědecké formuli na královské listině z roku 1228 a poté se jeho jméno objevuje pod dalšími listinami a to ve společnosti bratrů Jimrama a Štěpána. V podstatě až do roku 1258.

Vojtěch byl ženat s dcerou Semislava z Morkovic, jejíž jméno bohužel neznáme. Datum svatby a zda se ze vztahu narodily nějaké děti, prameny neuvádějí. Jisté je, že Vojtěch brzy ovdověl a podruhé se již neoženil. Roku 1235 vystupuje ještě jako světský velmož, ale od roku 1238 vyměnil meč a jezdecké sedlo za mnišské roucho. Stal se proboštem doubravnického kláštera. Vojtěchův tchán, výše zmíněný Semislav z Morkovic, při tom věnoval klášteru ves Pornici na Morkovicku.

Následně si probošt Vojtěch vymohl u markraběte Přemysla potvrzenísvé svatební smlouvy se Semislavem z Morkovic ohledně věna, které tvořil celý újezd Semislav v Holasovickém kraji. Ověřovací listinu vydal markrabě Přemysl v Hulíně 27.ledna 1238 a stanovil v ní, že Vojtěch může s věnem volně nakládat i po smrti své manželky a újezd ohraničil Slavkovem u Opavy, Hradcem u Opavy, blíže neurčenou Jedlovou, Střelnou u Města Libavá a Deštnou.

Tento krok však vyvolal prudké zhoršení vztahů s rodinou jeho zesnulé manželky. Ovdovělá Vojtěchova tchýně urputně hájila rodový majetek, který měl svatební smlouvou náležet Vojtěchovi. K tomu se přidružily rozbroje s proboštovým bratrem Jimramem z Medlova, který se zřejmě cítil ošizen rozdělením otcovského majetku. Spor došel tak daleko, že se v něm angažoval i samotný král Václav I.

Ten na základě vyrozumění posílá instrukce purkrabímu Ratiborovi, t.č. kastelánu na Veveří aby:

1) odčinil bezpráví, které klášteru způsobil Vojtěchův bratr Jimram společně se svým tchánem Sigfridem, když "zašantročili" državu nově otevřených nalezišť stříbra u Dolního Čepí jakýmsi brněnským měšťanům...

2) aby neprodleně zakročil proti Vojtěchově tchýni a pohnal jí před soud bez ohledu na to, že spadá pod právo olomoucké.

U soudu ale Vojtěch spor prohrál, čímž končí veškeré zmínky o stycích s tímto rodem. Roztržka byla opravdu hluboká a zdá se trvalá. Nikdy později neslyšíme, že by rod zubří hlavy měl nějakou majetkovou držbu v tomto újezdu.

Za svého života byl doubravnický probošt Vojtěch významnou osobností. Vypovídají o tom jeho podpisy pod důležitými listinami té doby a jejich lokace potvrzuje, že sjezdil celou Moravu od Opavy až ke Znojmu. Kupodivu jeho stopu nenalezneme na území království. Ani jeho pobyt za hranicemi přemyslovského státu není hodnověrně doložen, ačkoli je velice pravděpodobný.

Od roku 1243 byl totiž členem komise, která měla provádět šetření, kdy, kým a v kterých částech Uher bylo loupeno šlechtici za vpádu Tatarů a po něm. Z toho vyplývá, že kůrie tedy probošta Vojtěcha musela dobře znát a byl u ní zřejmě i dobře zapsán, neboť takové pověření, se jistě neudělovalo na počkání.

Po roce 1256, na vrcholu své životní pouti, se Vojtěch stal olomouckým kanovníkem a v Olomouci jej zřejmě zastihla i smrt. Zemřel pravděpodobně 5. července 1258.

zdroj: doc. PhDr. Jaroslav Teplý, CSc.

První abatyší doubravnického kláštera, kterou známe jménem, byla Eufémie z rodu erbu zubří hlavy, řečená též Ofka. Pod oběma jmény ji najdeme v listinách z let 1333 - 1344.

V roce 1356 se též v listinách objevuje jakási "klášternice Ofka" - jedná-li se o tutéž osobu však spolehlivě nevíme.

Zatímco probošt Vojtěch z předchozího článku působí dojmem člověka ušlechtilého, kterému byly svěřovány důležité úkoly, osobnost abatyše Ofky vyvolává i po letech poněkud rozpaky.

Vyprávělo se o ní, že zejména v mladším věku byla Eufémie nerozvážná až výstřední, že mnohé klášterní sestry s ní na zcestí přišly, že se klášterní majetek za jejího působení téměř rozpadl a mnoho jiného… Zkrátka řečeno, vnitřní život kláštera ani zdaleka neodpovídal požadavkům nejvyšších církevních míst. Věci došly tak daleko, že 14.ledna 1333 nařídil papež Jan XXII. rižskému arcibiskupovi Fridrichovi z Pernštejna, aby visitoval doubravnický klášter.

Fridrichova přímá účast na visitaci kláštera je ovšem sporná, neboť je známo, že od roku 1325 trvale pobýval u papežského dvora v Avignonu a rižským biskupem byl pouze titulárně. To však není až tak podstatné. Jisté je, že ať už se do Doubravníka dostavil kdokoli, nalezl v klášterních zdech úpadek mravní i ekonomický.

Po přísné domluvě se ale poměry uklidnily a znovu byl nastolen jakýsi pořádek. Ofka kupodivu dál zastávala funkci abatyše, o čemž svědčí např. oslovení v listě, který klášteru posílá roku 1344 jistý Heřman, toho času probošt u sv. Petra v Brně. Další setrvání Eufémie v roli představené kláštera zde svádí k domněnce, že doubravnický klášter pravděpodobně nebyl klášterem vázaným pevnou řeholí, ale spíš jakýmsi zaopatřovacím ústavem pro neprovdané šlechtičny zakladatelského rodu.

Abatyši Ofku pak v čele kláštera vystřídala její příbuzná Klára, snad méně temperamentní, navíc s výstražným příkladem klopýtnuvší předchůdkyně.

Tato abatyše Klára byla dcerou Štěpána z Pernštejna, který byl ženat s Klárou, s níž měl dvě dcery. Zmíněnou Kláru a Kateřinu. Brzy však zemřel a zanechal po sobě mladou vdovu, která se provdala za Vznatu do Dalečína. Druhému manželovi tam porodila syna Vznatu a dceru Annu. Ovšem ovdověla podruhé a hrad Dalečín byl vzápětí prodán.

V té době ovšem byly již obě dcery z prvního manželství, Klára a Kateřina mniškami v doubravnickém klášteře, kam je umístil jejich nevlastní otec Vznata, odbyv je dvěma hřivnami úroku na vsi Dalečíně. Jednak mu byly cizí a možná také věděl, že se hledá vhodná nástupkyně za nespolehlivou Ofku.

Ofka a Klára však nebyly v Doubravnickém klášteře jedinými řeholnicemi z rodu erbu zubří hlavy. Vedle nich a již zmíněné Kateřiny známe ještě sestry Bolku a Ofku z jakubovské strany a Blanku a Anežku. Další pak už nelze rodově spolehlivě zařadit.

O celkovém počtu řeholnic v klášteře se dovídáme pouze jednou a to v roce 1410, kdy za abatyše Heleny bylo těch, co složily řeholní sliby 17. Jinak o praktickém životě v klášteře toho víme velmi málo. Představy, že klášter byl jakýmsi internátem a měl vlastní školu jsou sice lákavé - mnohé kláštery byly v té době centrem vzdělanosti - ale podle doložených dokumentů se zdají být víceméně liché.

Řeholnice se kromě modliteb věnovaly spíš péči o nemocné a práci v klášterní zahradě, která se rozprostírala na dnešních parcelách u řeky Svratky směrem ke hřbitovu. Dále pak pokračoval vinohrad, který ač později prodán se dochoval v místním názvosloví dodnes.

zdroj: doc. PhDr. Jaroslav Teplý, CSc.

Když na začátku 13. století začal rod erbu zubří hlavy vytvářet svoji držbu v poříčí horní Svratky, měli už jeho příslušníci mezi šlechtou na Moravě jakési postavení. Jimram byl kastelánem ve Znojmě, Štěpán kastelánem na Děvíčkách a jejich činnost byla úzce spjata s politikou markraběte Vladislava Jindřicha, potažmo tedy s politikou Přemysla I.

Obrat nastává až za Václava I. a zejména Přemysla II., kdy se jejich potomci stahují z politické scény a tento sestup suplují rozmachem hospodářským.

Jak již víme roku 1208 připadl Doubravník výměnným obchodem Štěpánovi z Medlova. Tuto držbu jeho rod během 13.století postupně rozšířil severovýchodním směrem, až na Novoměstsko. Pozemková držba v této oblasti byla velice pestrá. Nacházíme zde půdu zeměpanskou - markraběcí, půdu církevní a půdu šlechtickou. Ta patří buď drobné šlechtě a nebo je postupně shromážděna do větších statků, které jsou převážně v rukou rodu erbu zubří hlavy.

Někteří vladykové byli na rodu erbu zubří hlavy právně nezávislí a dlouho v této nezávislosti vytrvávali. Lze vystopovat jejich označení jako "svobodník" nebo "man".Teprve koncem 15. století se jejich drobné statky stávaly čím dál častěji součástí stále rostoucího dominia Pernštejnů. Jiní pochopili situaci hned a vcházeli s rodem erbu zubří hlavy v těsnější, někdy i příbuzenské vztahy. Mluvíme o tzv. "služebné" šlechtě, i když tento vztah vyplývá spíš z osobních postojů, než z právně zakotveného poměru.

Velkých statků bylo v našem regionu - myšleno poříčí horní Svratky - celkem 7.

Jmenovitě:Aueršperk, Bystřice, Dalečín, Pernštejn,Pyšolec, Skály-Jimramov a Lapis-Zubštejn.

Z drobného vlastnictví je Doubravníku nejbližší sídelní komplex Černvír s vlastním hrádkem a dvouapsidovým kostelem.

Další svéráznou skupinu vladycké držby pak představuje území dále na sever proti proudu Svratky. Jedná se o Dolní Čepí, Horní Čepí a Chlévské. V Dolním Čepí je (stejně jako v Černvíru) románský kostel. Nachází se na potoční terase a v jeho blízkosti můžeme předpokládat tehdejší správní sídlo. Pernštejnové tuto oblast koupili až roku 1496 a o dva roky později - 1498 zabrali i Horní Čepí a Chlévské, kde bylo také několik vladyckých dílů.

Za zmínku vladycké držby snad stojí ještě Ujčov, ale i ten byl, dokonce už roku 1437 předán do rukou Jana z Pernštejna. Naproti tomu "Bořihněv" patřila rodu erbu zubří hlavy už od nejstarších dob.

Jižní hranice Doubravnického újezdu jde po linii: Klokočí - Dolní Rožínka - Rozsochy. Vše co je v tomto směru po pravé ruce patří rodu erbu zubří hlavy a mnohé z toho je svěřeno Doubravnickému klášteru. Ovšem i v tomto moři se vyskytují malé ostrůvky vladyckého držení. Např. Bor byl ještě roku 1350 nejméně z poloviny vladycký a z poloviny patřil ke hradu Pernštejnu. Dále byl vladycký ještě Smrček, Janovice a osada Vojetín. Za Vojetínem vladyctví řídnou a naopak jsou zde čtyři klášterní manství. Domanín, Kundratice, Vojtěchov a Míchov.

No a jsme na samotné hranici tehdejšího velkého pohraničního hvozdu. Máme za sebou přehled majetkového držení v Doubravnickém újezdu, víme, že rodu erbu zubří hlavy trvalo téměř 150 let,než ho shromáždil do této podoby, a konečně se dostáváme k samotnému klášteru.

zdroj: doc. PhDr. Jaroslav Teplý, CSc.

Již první listina Řehoře IX. z roku 1231 se zmiňuje o hmotném zabezpečení pro Doubravnický klášter. Zůstává však v obecné rovině a podrobnosti najdeme až v listu markraběte Přemysla z roku 1235, který jím potvrzuje pozemky darované klášteru jeho zakladatelem a jinými.

V nejbližším okolí to jsou osady Maňová (Manow), Klokočí (Clococh), Raková (Racov) a Bořihněv. Dále pak Křížovice, Křeptov a zřejmě i Skorotice. Jinak také poplužní dvůr v Chudčicích darovaný Semislavem a osada "Sess" od markraběte Přemysla.

Z nemovitostí připadl klášteru dům v Brně a některé kostelní patronáty. Jedním z nich je patronátní právo kostela v Doubravníku, k němuž se připisují patronátní práva všech dalších, následně zřízených kostelů. Lze k nim počítat i kostel sv. Kunhuty v Nedvědici.

Kostel sv. Kunhuty v Nedvědici

A další. Např. kostel sv. Bartoloměje v Rozsochách, sv. Martina ve Věžné, sv. Jiří v Olší snad i kostel sv. Petra a Pavla ve Štěpánově. Později ještě přibudou patronátní práva kostelů v Medlově, Kadově, ve Velešovicích, v Letonicích a v Kučerově.

Na první pohled jde o nesourodé majetkové shluky, ale při hlubší analýze opřené o tehdejší pozemkovou držbu musíme nutně přiznat, že hospodaření našich předků nebylo o nic míň racionálnější než naše. Viz. mapka:

Snad nejpozoruhodnější ve výčtu klášterních osad v Doubravnickém újezdu jsou Rozsochy, - především proto, že už v roce 1285 zde byla zřízena Plebánie.1) Listina Jimrama z Jakubova mluví o:

"... villa Rossoch in bonis Monasterii sita ..."

Rozsochy tedy jsou jakýmsi centrem klášterních statků a hraniční linie držby odtud pokračuje až ke Kundraticím, Vojtěchovu a na sever k Míchovu. Tam byly klášterem držené tzv. "rychty", stejně jako v Domaníně a Domanínku. Další klášterní držba je zmiňována ještě v Rovečném a roku 1360 a 1365 v osadě Strachujov.

Několik majetkových darování klášteru jde zcela mimo okruh rodu erbu zubří hlavy. Vesměs jsou tyto dary obdobou věna a měly zabezpečit dceru, nebo vnučku v klášteře. Viz příklad Markéty z Lelekovic, kdy paní Jutka - vdova po Buškovi z Lelekovic daruje klášteru 50 hřiven na svém věnu v Lelekovicích. To bylo v roce 1368.

Pokusíme-li se o souhrn výše uvedených majetků, napočítali bychom v rozmezí jednoho století (1235 - 1436) celkem třicet šest větších či menších celků, z nichž klášteru plynuly důchody. K tomu je třeba ještě připočítat, že klášter navíc držel devět patronátních kostelů a o čtyřech nebo pěti dalších se polemizuje.

Jak vidíme, Doubravnický klášter byl tedy relativně bohatý, ovšem slovo relativně je zde zcela na místě. Musíme totiž vzít v potaz na jakých půdách a v jakém krajinném rázu se hospodařilo. Velká rozloha hospodářství zde totiž nemusí nutně znamenat velký výnos - spíš naopak.

Jak jsme zmínili dříve, po celém Doubravnickém újezdu ještě hospodařila i drobná šlechta na výměrách nesrovnatelně menších a bezpochyby se dívala na klášterní komunitu se smíšenými pocity. Zejména uvážíme-li počet vyživovaných osob z rodinného majetku a nebo vypořádání dědictví - tedy věci, které církevní instituce nemusely řešit vůbec.

Jak všichni víme, toto napětí mezi církví a prostým lidem se neustále stupňovalo. Pozdější osudy klášterů (Doubravnický nevyjímaje), pak dokreslují válečné události doby husitské velmi plasticky.

Ale to už je zcela jiný příběh...

zdroj: doc. PhDr. Jaroslav Teplý, CSc.

Poznámky:

1) prvotní název faráře (plebán) a farnosti (plebánie), byl zrušen až Tridentským koncilem v 16. století.

O existenci kláštera v Doubravníku vypovídají nejen dochované historické listiny, ale cenné poznatky přinesl i opakovaný archeologický průzkum.

V roce 1958 bylo rozhodnuto o stavbě kravína v prostoru farní zahrady - pouze 75 m od kostela sv. Kříže, což dalo podnět k záchranné akci, kterou iniciovala tehdejší brněnská pobočka Archeologického ústavu ČSAV.

Výzkumné práce vedl dr. Boris Novotný, v jehož pozůstalosti se ale nepodařilo nalézt podrobnější dokumentaci. K dispozici dnes máme jen několik málo fotografických snímků z nálezové situace na staveništi. Ty spolu s velmi stručnou informační zprávou o výzkumu podávají pouze povrchní představu o zjištěných skutečnostech.

Ze všech tehdejších nálezů jsou dnes přístupny jenom některé artefakty a to v Podhoráckém muzeu v Předklášteří a v Městském muzeu v Bystřici nad Pernštejnem. Stručně řečeno - výzkum v podstatě jen zdokumentoval již narychlo vyhloubené základy kravína, které nečekaně odkryly starší obvodové zdivo.

situační mapka prováděných prací

	prostor záchranného výzkumu dr. B. Novotného z roku 1958
	plocha záchranného výzkumu v roce 1992
	plošně prokopaná část parcely domu č.p.36 v roce 1992
- -	hypotetický obvod areálu původního kláštera sv.Kříže, v jehož středu se nachází dnešní kostel

Na ploše 175m2 byl patrný půdorys budovy o rozměrech 45 x 7 m ve směru severovýchod - jihozápad, navazující na stávající hospodářské příslušenství fary vybudované někdy v 18. století. Okraje této zástavby (asi 0,8 - 1m silné zdivo) pokračovaly jak pod stojící farní stodolu, tak zvýšený terén zahrady. Šest vnitřních příček dělilo stavení na sedm různě velkých prostor, v jedné z nich se nacházelo otopné zařízení - zřejmě pec.

Sonda provedená u východního konce zachytila hrnčinu z 13. století (část zásobnice na obilí), ostatní keramické zbytky už ale patří do časného novověku.

Vzhledem k umístění objektu a jeho dataci do 16. století můžeme usuzovat, že se jednalo o hospodářské stavení sloužící pro potřeby zdejší fary - tehdy sídla poměrně bohatého děkanátu, hostícího větší počet kněží.

Komplexnější poznatky o nejbližším zázemí kláštera přinesl až výzkum v roce 1992 prováděný v souvislosti s přeložkou hlavní silnice vedoucí přes doubravnické náměstí.

Samotnému výzkumu předcházela geofyzikální prospekce celého zkoumaného území o rozloze asi 30 arů. Standardními postupy zde byly na parcele bývalého domu čp.36 rozlišeny jednotlivé fáze osídlení od 12. století až po současnost.

Bylo překvapivě zjištěno, že prostor zástavby nynějšího kostela byl od okolního terénu daleko výrazněji oddělen než dnes. Na severu tvořil plochou ostrožnu ukončenou okrajovou hranou asi ve výšce 311,3 m.m.m. od které terén příkře spadal do údolní nivy řeky Svratky. Na jižní straně se nacházel terénní zlom, který byl postupem času vyrovnán náplavami potoka Rakovce a později zavážkou. Rozdíl činí zhruba 1,5 metru.

Pracovníci a.s. Geofyzika provedli v roce 1992 měření metodou DEMP (dipólové elektromagnetické profilování) v hloubkových úrovních 1,5 - 4,5 m jehož úkolem bylo indikovat případná základová zdiva staršího objektu na němž je nynější kostel vystavěn. A skutečně, pod kostelem byly v hloubce několika metrů objeveny základy staršího klášterního chrámu.

Korelační schéma výsledků geofyzikálních prací
na němž je vidět interpretovaná poloha staršího kostela

Předpokládaná loď měla rozměr asi 22 x 13 m, na severovýchodě se k ní připojovalo o něco užší, zhruba čtvercové presbyterium, na jihozápadě pak o něco užší hranolová věž nebo vstupní předsíň.

Další stopy starší zástavby je možné zaznamenat severně a severovýchodně od sakristie nebo presbytáře kostela, v místech předpokládaných budov klášterní klausury. Velkou část tohoto prostoru ale překrývá současná hrobka rodu Mitrovských vybudovaná roku 1867.

Samotnou kapitolu archeologického průzkumu kláštera sv. Kříže v Doubravníku pak představují četné zlomky kamenných architektonických detailů, druhotně použité ve zdivech celé řady okolních budov. Např. čp. 30, 33, 35, 37 a dalších.

zdroj: Jiří Doležel - Klášter v Doubravníku ve světle dosavadních výzkumů

Podobně jako ostatní feudální rody, měli i Pernštejnové vlastní hrobku a to v rodové klášterní fundaci v Doubravníku.
Nápis nad portálem při vstupu do kostela Povýšení sv. Kříže vysloveně zmiňuje účel rodového mauzolea a nejinak tomu je i v pardubickém kostele sv. Bartoloměje, který sloužil Pernštejnům jako druhé, alternativní pohřebiště.

Jejich náhrobníky plně odpovídají pozdně gotickému a raně renesančnímu stylu znakových a nápisových desek. Jedná se o kvalitní, bílý mramor z nedalekého lomu v Nedvědici, z něhož je postavena i převážná část doubravnického kostela.

Hned vedle dveří do sakristie je náhrobník Kateřiny z Pernštejna, dcery Jana z Pernštejna a Bohunky z Lomnice. V jeho ploše jsou dva erby, horní pernštejnský - klasická zubří hlava s houžví v nozdrách a pod ním erb pánů z Lomnice v podobě orlího křídla.

náhrobník Kateřiny z Pernštejna

Obvodový nápis je tvořen gotickou rytou minuskulou, datování je římskými číslicemi. Většina slov je oddělena tečkami, mluvnické tvary číslovek jsou naznačeny nadepsanými koncovkami a vlastní jména nezačínají velkým písmenem.

Text oznamuje, že:

"Léta Páně 1448 ve čtvrtek před očišťováním Panny Marie (* pozn. před Hromnicemi - tzn. 1.února), zemřela urozená panna Kateřina, dcera Jana z Pernštejna."

Hned vedle je druhý náhrobník Johanky Pernštejnské z Liblic, manželky Viléma z Pernštejna. Uprostřed desky je rytá znaková aliance pernštejnského znaku a erbu rodu z Liblic. Kolem jsou bohaté ozdobné rozviliny.

náhrobník Johanky Pernštejnské z Liblic

Obvodový nápis tvoří rovněž rytá gotická minuskule, datování je římskými číslicemi. Text obsahuje pravopisné chyby. Písmeno U = "v" a  š = "ss". Jednotlivá slova jsou oddělena tečkami a kupodivu zde není specifikován den úmrtí.

Ve slově "prnssteyna" chybí druhé písmeno -e- a ve slově "libic" chybí za třetím písmenem -l-.

Text oznamuje, že:

"Léta Páně 1515 zemřela Johanka z Liblic, manželka urozeného pána, pana Viléma z Pernštejna a na Helfenštejně, který je nejvyšším hofmistrem království českého. Proste Boha za ni."

Naproti, na epištolní straně presbytáře, je náhrobník Jana II. Bohatého z Pernštejna a na Helfenštejně. V horních dvou třetinách desky je plasticky vyveden plný pernštejnský znak, obklopený bohatě rozvinutými přikrývadly. Dolní třetinu vyplňuje text.

náhrobník Jana II. Bohatého

Ten je, podobně jako u výše zmíněných, tvořen rytou gotickou minuskulí, ale vročení už je arabskými číslicemi. Dělení slov je označeno dvěma čárkami.

Text oznamuje, že:

"Léta Páně 1548 v sobotu, v den Památky narození Panny Marie (* pozn. 8.září), vysoce urozený pán, pan Jan z Pernštejna a na Helfenštejně dokonal běh života svého a zde pochován jest. Za panování jeho, započat jest chrám tento."

V pořadí 4. je náhrobník Viléma II. z Pernštejna. Na tradiční obdélníkové desce je v horní polovině desetiřádkový nápis provedený rytou latinskou majuskulí a pod ním se nachází plný, plasticky provedený pernštejnský znak s bohatými přikrývadly a dvěma putii.

náhrobník Viléma II. z Pernštejna

Slova jsou oddělována drobnými kroužky, letopočet je zde vyjádřen slovy, ale je chybný. Vilém II. totiž zemřel až roku 1521 čili o rok později, než je uvedeno.

Text oznamuje, že:

"Léta Páně tisícího pětistého dvacátého, v pondělí po provodní neděli, umřel jest urozený pán, pan Vilém z Pernštejna a na Helfenštejně, někdejší nejvyšší hofmistr království českého, který tuto pochován jest."

Další náhrobník Vratislava I. z Pernštejna má uprostřed desky v prohloubeném poli plasticky provedený, plný pernštejnský erb s kolčí helmou v klenotu a s překrývadly vyplňujícími prázdný prostor. Znak zabírá zhruba dolní dvě třetiny plochy, zatímco nahoře je pozdně gotická arkatura ve tvaru oslího hřbetu se třemi vybíhajícími fiálami zdobenými kraby. Náhrobník byl původně uložen v podlaze kostela o čemž svědčí částečné ošlapání výzdoby a poškození obvodového nápisu.

náhrobník Vratislava I. z Pernštejna

Písmo je ryto gotickou minuskulí, vročení tvoří římské číslice, vynechaná písmena jsou označena nadepsanými vodorovnými hastami a vynechané koncovky jsou označeny apexem. Na konci první řádky je ozdoba v podobě velkého "X".

Částečně nečitelný text oznamuje, že:

"Léta Páně 1496, neděli před velikonocemi (* pozn. 27.3.) zemřel urozený pán, pan Vratislav z Pernštejna a na Plumlově ... hejtman Moravy a nejvyšší komorník ... zde pohřben."

Poslední, 6. náhrobník Jana I. z Pernštejna je mramorová, obdélníková deska, kde je v orámovaném poli vyrytý plný pernštejnský erb s kolčí helmou v klenotu. Okolí je vyplněno jako obvykle bohatými přikrývadly.

náhrobník Jana I. z Pernštejna

Slova nadpisu jsou oddělena závorkami v podobě lomených dříků, které připomínají písmeno "ƒ". Vročení má nahoře za číslicemi naznačeny koncovky. Při horním okraji vnitřního pole desky je pozoruhodné vyznačení autorství. V té době bychom čekali spíš nenápadný monogram, nebo kamenickou značku na méně frekventovaném místě...

Nicméně je evidentní, že kameník Ondřej, který na díle pracoval, zapomněl ve vročení vytesat "CCCC", a chybu pak řešil odkazem pomocí "x" a "+".

Text oznamuje, že:

"Léta Páně 1475 zemřel urozený pán, pan Jan z Pernštejna, ve čtvrtek večer na svátek sv. Tomáše apoštola (* pozn. 20.12.). Modlete se za duši. Zhotovil mně Ondřej."

Je pravděpodobné, že jako funkční náhrobníky, tedy jako uzávěra krypty, byly použity pouze nejstarší kameny zemřelých příslušníků rodu. Nasvědčuje tomu částečné ošlapání, patrné zejména u Vratislava I.

Dva nejmladší kameny, byly již umístěny rovnou na stěnu chrámu jako epitafy.

zdroj: Milan Hlinomaz a Jan Schwaller

Výše je zmínka o listině markraběte Přemysla z roku 1235, která potvrzuje klášterní komunitě hmotné zabezpečení.

listina markraběte Přemysla z 4.srpna 1235

Překlad dokumentu z latiny:

Ve jménu největší Trojice a její nerozdílné jednoty staň se.

Já Přemysl markrabě moravský, pro spásu svého otce Přemysla (Otakara I.) a pro spásu svou dávám abatyši a konventu kláštera v Doubravníku na jejich prosby a na prosbu svého věrného Vojtěcha dědičně ves Seč, kterou jsem oddělil od svých i cizích statků, aby klášter nemohl být obtěžován. Potvrzuji klášteru statky,udělané zakladatelem kláštera, Štěpánem (z Medlova) a jinými, totiž: Maňovou (Manow), Klokočí (Clococh), Rakové (Racow), Bořínov (Barilnow) a všechny novotiny až k hranicím Tasa.
Dále ves Morkovice (Pornich), kterou daroval hrabě Semislav pro spásu duše své dcery v Chudčicích (Hudcich) jedno popluží, v Brně dům, tři vinice a pole,patronátní právo kostelů v Medlově (Medlow), Kadově (Cadow), Velešovicích (Welesouich), Letonicích (Neteludich), Kučerově (Cocherow), Doubravníku a všech kostelů tohoto újezdu.

Všechny nynější i budoucí statky kláštera osvobozuji od berní, jízdních robot,které se dávají knížeti, nebo jeho úředníkům za hlavu, za zloděje a nebo svod.Stanovím, že statky zloděje bydlícího na zboží zůstanou klášteru. Zloděj však bude potrestán podle vůle knížete. Pokuty lidí kláštera, odsouzených nějakým soudem, připadají klášteru, vyjma to, z čehož je dáno zadostiučinění protivníkovi. Klášteru patří všechen užitek, připadající knížeti a nikdo nesmí klášteru ukládati nové podmínky, nebo měniti jeho práva.

Na prosbu Přemyslovu schválil všecko výše řečené bratr Přemyslův a král český Václav (I.), přidav k tomu ještě, že kdo svémocně vkročí do kláštera, nebo poruší jeho práva, zaplatí komoře Přemyslově deset hřiven zlata a biskup olomoucký stihne klatbou ty, kteří poruší toto privilegium.

Latinský text pokračuje: Nomina testium sunt hic: comes Arnoldus de Hugenswald, Ratiborius de Deblin, Voco magnus, Milich, Pribislaus Jarossii,Lupoldus, filius Wolframi pincerne, Arthlews, filius Ratibori Bochko Marguardus de Conrach.

Následuje datace: Data in Brunae per mannus magistri Hylarii, notarii marchionis, anno dominici incarnacionis millesimo CCMXXXV, idictione VIII. quarto calendas augusti

- Pečeť olomouckého biskupa Roberta.

- Pečeť českého krále Václava I.

- Pečeť (poškozená) markraběte moravského Přemysla.

Zdroj: doubravnik.cz (3.11.2015)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 3.11.2015