Kód CZ

Budislav

Osada: Borek

Kostel Boží lásky

nový dokončený 2004, s věží a půdorysem ve tvaru srdce na skále zvané Hradiště, uvnitř je křížová cesta od keramika Dudychy. Záměr vybudovat v obci kostel vznikl v roce 1992, této myšlenky se ujal pan Jaroslav Vomáčka, majitel stavební firmy, který se stal následně i prvním investorem stavby. Projekt vypracovala Ing. Jana Vohralíková, která se aktivně zapojila do přípravných prací a spolupracovala s panem J.Vomáčkou a obcí až do úplného ukončení akce. Místo pro stavbu bylo pečlivě vybráno ve středu obce do oblasti bývalého pískovcového lomu mezi přírodní pískovcové útvary.Půdorys kostela má tvar lidského srdce. V roce 1994 byl posvěcen základní kámen při 2.sjezdu rodáků obce a stavba samotná byla zahájena v roce 1995 na vybraném pozemku, který obec za tímto účelem prodala investorovi, panu Vomáčkovi, za symbolickou cenu. V roce 2002 daroval hrubou stavbu pan J.Vomáčka obci Budislav . Stavba byla úspěšně dokončena za finanční podpory města Litomyšl a Pardubického kraje a zkolaudována v prosinci roku 2003. V květnu r.2004 byl posvěcen zvon, který zhotovila firma Zvonařství – Manoušek z Prahy. Stěny kostela zdobí křížová cesta, která je dílem keramika Jiřího Dudycha, pískovcový oltář zhotovil Akademický sochař Petr Váňa a tělo kristovo dodala Stanislava Macháčková – GALERIE Z RUKY. Mříž v kostele, kované svícny a panenka Marie – umístěná na skále před kostelem jsou dílem p.Karla Píši.

 

Kaplička se zvoničkou

Kolem 1930

 

Železný kříž

U památníku rudoarmějců

 

Památník na 1.sv.válku C)

U kříže. Nápis: NEBYLA MARNOU OBĚŤ VAŠE OBČANÉ! JI VDĚČNĚ VZPOMÍNÁ SVOBODNÝ ČECH
PAMÁTCE OBČANŮ ZHYNULÝCH VE SVĚTOVÉ VÁLCE V L. 1914 – 1919.

CHLEBOUN ANT. 7.9.1914, MELŠA AD. 8.12.1914, ŽĎÁRA JOS. 26.12.1914, LNĚNIČKA FR. 27.8.1915, MELŠA JOS. 1915, KROULÍK JAN 1915, ŠTIKA VÁCL. 8.3.1916, KOVÁŘ JOS. 23.6.1916, KOŠŇAR VÁCL. 14.8.1916, ROHLENA JOS. 11.7.1917, SOUŠEK JAN 10.3.1918, PEŤURA JAN 19.3.1918, ROŽEK JOS. 21.4.1918, ŠPLÍCHAL JOS. 2.8.1918, ZERZÁN JAN 11.10.1918, KROULÍK FR. 23.10.1918, BARTOŠ JOS. NEZVĚSTNÝ, DOČKAL JOS. NEZVĚSTNÝ, KLIMEŠ JOS. NEZVĚSTNÝ, PAŤAVA VÁCL. NEZVĚSTNÝ, ŠPLÍCHAL JOS. NEZVĚSTNÝ, VAŇOUS JAN NEZVĚSTNÝ, KULHAVÝ FR. NEZVĚSTNÝ, BARCAL JOS. NEZVĚSTNÝ / 1945 / DUBYŠAR JAN, MELŠA VÁCLAV, MELŠA MILOSLAV

 

Pamětní deska P.Jilemnického C)

Na škole. V letech 1939 až 1941 na budislavské škole vyučoval spisovatel českého původu, dlouho působící na Slovensku, představitel sociální prózy a socialistického realismu Peter Jilemnický. Bydlel v sousedním Poříčí u Litomyšle. Dne 1. července 1941 byl Jilemnický pověřen okresním školním inspektorem v Litomyšli funkcí dočasného správce školy, jmenování však neschválil pardubický oberlandrát. Jilemnický byl navíc 1. 11. 1941 na vlastní žádost přeložen na dvoutřídku do Jarošova.

 

Hrob sovětských vojáků C)

Nápis: PAMÁTCE 9 HRDINŮ RUDÉ ARMÁDY, /  KTEŘÍ ZDE ZEMŘELI PO VÍTĚZNÉM BOJI ZA NAŠI SVOBODU. / MNV V BUDISLAVI. / DOKUČÁJEV, KOZLVIN, LAMUŠKA, NESMĚROV, NIKITIN, PILEVIC, PROSKOROV, ŠAROV, VOROBĚV

 

Hostinec

V centru obce

 

Škola

Dnes první stupeň

 

Obydlí chudiny

Za hospodou ve středu obce, vedle nového kostela vytesané ve skále

 

Dům č.p.6

 

Toulovcova rozhledna

Na kopci směrem k Jarošovu, 15,6 m vysoká, vyhlídky na 6 a 12 m.

 

Chata PEN Klubu

U silnice na Poříčí

Dům bratří Čapků v Budislavi má pozoruhodnou historii. Byl postaven v roce 1938 z podnětu Karla Čapka a podle projektu jeho bratra Josefa. Karel Čapek, zakladatel Českého PEN klubu a bytostný demokrat, byl hlavním aktérem manifestačně protifašistického 16. Světového kongresu PEN klubů, který se konal v Praze v roce 1938. Výtěžek kongresu s finančním přispěním Karla Čapka dal vzniknout domu, který byl určen pro práci, setkávání i odpočinek českých spisovatelů. Sám Čapek se stavby nedožil, ale z úcty k němu je dům dodnes spojován s jeho jménem.

Protože po nástupu fašismu byl dům v ohrožení, tehdejší představitelé Litomyšle ho po tiché dohodě se spisovateli převzali do vlastnictví města a v roce 1945 opět vrátili. Byla to nezištná služba, která dodnes váže českou literaturu a historické město Litomyšl přátelstvím.V roce 1956 převzal objekt Český literární fond. Do majetku PEN klubu se vrátil až v roce 1994. V roce 2000 mu byl zaslouženě udělen status kulturní památky.

Tato architektonicky zajisté cenná dvoupatrová dřevěná budova s balkony a kamennými terasami (budova o čtrnácti převážně jednolůžkových pokojích s dvěma koupelnami a sprchovými kouty v patře, s čtyřmi klosety v mezipatrech, s velkou kuchyní, společenskou místností a správcovským bytem) stojí u dobré silnice na pokraji rozlehlého oplocené pozemku v lesní lokalitě pod Budislavskými skalami na cestě kvádrových pískovců s kaňonovitými údolími a bizarními kamennými útvary. Je to místo turisty hojně navštěvované, legendami opředené. Známé "Toulovcovy maštale" jsou v bezprostřední blízkosti chaty. S očima na mapě je to nahoru do Litomyšle a dolů do Poličky stejně blízko, pouhých čtrnáct kilometrů. Do bývalého okresního města Svitavy je to asi o šest kilometrů dál.Lokalita má kvality, které mohou hosté žádat: tichou a krásnou přírodu kolem a zároveň snadnou dostupnost měst s bohatou kulturou i službami. Dům může sloužit nejen jako místo odpočinku a setkání s přáteli, ale také pro kratší i delší tvůrčí pobyty, jednání, konference a pracovní schůzky a také jako základna pro poznávání mimořádně krásné a významné části naší země. Na dosah je především nádherné město Litomyšl, rodiště Bedřicha Smetany, se zámkem a zámeckou zahradou; Polička, rodiště Bohuslava Martinů, s jejími historickými památkami; Svitavy s renesančním a raně barokním dvojnáměstím - a krásná příroda všude kolem s pískovcovými útvary již zmíněnými a s rozlehlými lesy stvořenými pro dlouhé procházky.V budoucnu počítáme také s využitím pro kulturní programy (autorská čtení, hudba, přednášky), pro setkání s reprezentanty domácí a zahraniční kultury.Dům slouží a chceme, aby i nadále sloužil nejen členům PEN klubu, ale také všem hostům, kteří se tu chtějí ubytovat. Dveře jsou vám otevřeny - máte možnost okusit, kde pobývali a svá díla tvořili literáti zvučných jmen, jako byli Anna Marie Tilschová, František Langer, Arne Novák, Edmond Konrád, Fráňa Šrámek a mnozí další.

 

Sklárna

V roce 1826 se stal majitelem Novohradského panství Jan Ludvík hrabě Chamaré. Tehdejší výnos z lesů na Novohradském panství, které poskytovali hojnost dřeva, však nebyl velký. Dříví se nedalo bez obtíží vyvážet a chyběl pro něj odbyt. Sáh dříví z panského lesa stál na počátku 19.století 2 zl., z kostelního lesa 1 zl. 45 kr. Zvýšení výnosu pro vrchnost však slibovala výstavba sklárny v lesích, která spotřebovávala místní dříví. Nebyl to nápad zcela originální v Záboří stála sklárna v letech 1652-1754. Proto v roce 1828 nechal hrabě Chamaré vystavět v lesích za Budislaví nedaleko panské myslivny v lokalitě Posekanec skelnou huť. Huť byla vysvěcena 19. listopadu 1828 pod názvem Marienwald. Název byl vzpomínkou hraběte na jeho matku hraběnku Marii Annu, která novohradské panství spravovala až do zletilosti Jana Ludvíka. Hlavní budova byla z kamene krytá šindelem a ozdobená černou věžičkou. Kouř byl odváděn zvláštním širokým poklopem ve střeše. K huti vedla vozová cesta, k níž přiléhala obytná budova pro skláře. Východně od hutě pak bylo stavení skelmistra a u něj na okraji lesa konírny a chlévy. Vrchnost sklárnu neprovozovala, ale pronajímala jí skelmistrům. Prvními nájemci byli Ignác a Kašpar Hafenbrädlovi. Od roku 1836 měla huť pronajatou firma Lazar Pick a synové. Okolo r.1848 vedl huť Hynek Kopp a později rodina Gerhardtů (František, Jan, sy František). Zaměstnáváni nebyli místní lidé, ale přišli sem skláři z jiných hutí. Zpočátku se jednalo o skláře německé národnosti, kteří se postupem času počeštili. V roce 1831 zde pracovalo 65 osob. Skláři chodili do kostela do Proseče. Bezprostředně před zahájením zpracování nataveného skla vykonal vrchní tovaryš v kleče hlasitě modlitbu za všechny tovaryše a učně a teprve potom se píšťaly ponářely do žhavé skloviny. Vyráběly se zde vázy, lampy, džbány, sklenice, cukřenky, slánky, tehdy oblíbené košíčky a jiné věci v nejrozmanitějších barvách a provedeních, obyčejné i broušené. Lilo se zde i tabulové sklo, které však nedosohavalo velké kvality. Místní písek mu dodával nazelenalé barvy. Písek k výrobě skla poskytovala blízká "Mládka" v lese "U pečené husy" na stráni nad Vranickým potokem. Písek na broušení skla se dovážel z pískovcových lomů z Budislavi. Ve Vranicích u soutoku Vranického a Voletínského potoka stál primitivní panský mlýnek, kde se pro sklárnu drtily kosti na spodium. Jednalo se vlastně o zvláštní druh stoupy - špodárny. Ve výrobě však bylo i vzácné rubínové sklo vyráběné přidáváním dukátového zlata do sklářského kmene. Z tohoto skla se vyráběly vázy, sklenice a jiné předměty, které přinášely sklárně velký zisk. V huti pracoval dílovedoucí, vrchní (starší) tovaryš, několik tovaryšů, učňové a služební hoši. Byl zde vařič, tavič (šalíř), stříhač skla, brusič, stupař, ale i truhlář, který vyráběl formy a bedny. Do beden bylo sklo ukládáno do slámy. Výrobky sklárny rozváželi formané. Váha převáženého nákladu spolu s velikostí vozu vyžadovala někdy až šestispřežní. Vozilo se především do Liberce, České Lípy, Hajdy, Kamenického Šenova, Šluknova ale i do Saska, Maďarska a Ameriky. Sklárně se zpočátku dařilo, což mělo i svůj význam pro okolí. Skláři rádi utráceli vydělané peníze v okolních hospodách, byli lépe živení, než místní. Skláři se však lišili i oblečením. Nosili krátké a úzké kalhoty zvané pantalony, které byli po stranách zdobeny knoflíčky. Lýtka objímaly vysoké punčochy, nohy byly obuty do střevíců s lesklou přeskou. Nosili šosatý kabát z poctivého staročeského sukna a na hlavě vydrovku s nahnutým plochým vrškem. Ruka třímala stříbrem kovanou hůl. Prosečtí měšťané se oproti tomu odívali do kabátu světle modré barvy s řadou hedvábných knoflíků, límec byl 10,5cm široký, hedvábím vyšívaný, ne příliš široké krátké koženky s koženými střapci, vesta s kapsami a chlopněmi, boty s lesklými holínkami a na hlavě buď obyčejná čepice nebo klobouk s mašlí. V letech 1860 a 1860 je na huti uváděn poslední z generace Gerhardtu František. Po roce 1872 došlo ke sporu mezi majitelem sklárny hrabětem Chamaré a skelmistrem. Huť tehdy také vyhořela. V druhé polovině 19.století se začíná rozšiřovat vytápění pecí generátorovým plynem z uhlí. Sklárny založené na staré technologii s pálením dřeva přestávají být konkurenceschopné a ztrácejí svá odbytiště. To je případ i hutě Marienwald. Ztrácí odbyt skla do severních Cech, kde vyrůstá v okolí Teplic řada nových moderních skláren. Budislavská sklárna se dostává se existenčních potíží a roku 1888 je zde ukončen provoz.

 

Zpět na

okres

Panství Litomyšl

 Politický okres Litomyšl

1961 Okres Svitavy

2003 Pověřený městský úřad

 

znak obce Budislav

Historie obce >>

Budislav s místními částmi Bořkem (skupina 9ti čísel) a samotou „V hájku" (2 čísla). Místní obec má katastrální plochu 665'26 ha, 137 čísel a obyvatel 431 (národnosti českosl. 411, němec. 20; církve římsko-katol. 416, českobratr. evang. 9, českosl. 3, bez vyznání 3). Vzdělání lidu: obecná škola trojtřídní, místní osvětová komise, veřej, obecní knihovna. Život spolkový: Sokol, hasičský sbor, Hospodářská beseda, Odbor Národní Jednoty Severočeské. Politické organisace a spolky: strany republikánské, lidové, Orel (lid.). Výživa obyvatelstva: drvoštěpství, lamačství kamene, kamenictví a povoznictví (45%), rolnictví (40%), různá řemesla, obchod. Téměř v každém stavení vyšívají prádlo (bílé vyšívání). V místě je parní pila a okresní drtírna štěrku. Stanice dráhy v Borové (6 km) a ve Skutči (12 km). Zastávka státního autobusu. Úřad poštovní, telegrafní a telefonní v Proseči. Okresní silnice Litomyšl - Proseč.

Z historie. Jméno Budislav odvozuje H. Jireček od B u d i s l a v a, syna Miroslava z Popova Dolu. Dědinu držel r. 1318 Přibek z Vlkova. Koncem 14. stol. patřila Toulovcovi. Z pískovce zdejšího byla r. 1418 vystavěna radnice s věží v Litomyšli (viz Litomyšl). Ves byla koupena r. 1480 městem Litomyšlí (osadou) od Čeňka z Barchova a Jana, syna Jindřicha Makovského z Potštýna. Město má zde dosud většinu lesů i pozemků.

Pamětihodnosti. Hojnost starobylých staveb lidových. Zmínky zasluhuje stará lípa Dočkalova. V hostinci „Krčmě" se narodil český právník a právnický spisovatel Jan Krčmář, president vrchního zemského soudu v Praze, jenž vedl proces „Omladinářů". Ves i její okolí si oblíbila Tereza Nováková, vylíčivši ve svých románech život lidu zdejšího v době protireformační.

Přírodní zajímavosti. Obec, ležící na pokraji lesů, má velmi romantickou polohu. Proti škole dva mohutné balvany pískovcové — Velké a Malé Hradisko. Podobných balvanů různé velikosti a fantastických tvarů je rozseto kolem vsi hojně. Krásný rozhled od statku Dočkalova. Možno viděti Litomyšlsko, Orlické hory, Kunětickou horu i Krkonoše, pohoří Nasavrcké a Moravu až k Moravské Třebové. V údolíčku „Kalibánce" žulové lomy. Pískovcové lomy dávají výborný pískovec, který se daleko vyváží. Nalézá se tu též tmavý syenit i turmalinit. Zajímavé jsou vycházky k lubenské myslivně, k rybníku „Zimce", na Skalku a nejvděčnější ovšem do jednotlivých částí skalní krajiny Toulovcovy — kamenné to pohádky.

 

Rok

obyv.

domů

1850

 

 

1927

783 

 

1929

431 

137

1930

 

 

1947

 

 

1961

 

 

1970

 

 

2001

430 

 257 d. 80 chal. a 157 chat 

 

www.budislav.infobec.cz

 

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

 

A) svitavskydenik.cz - literární toulky (17.2.2012)

B) bozimuka.fotoprazak.net (17.2.2012)

C) vets.estranky.cz (17.2.2012)

D) wikipedie.org (17.2.2012)

E) pen.cz (17.2.2012)

F) panoramio.cz (17.2.2012)

 

 fotografie

 

 

 

Kód CZ

Borek

Pamětní deska Terezy Novákové

Na hájovně. V roce 1886 se Novákové narodila dcera Ludmila a rodina strávila následující prázdniny v Budislavi. Množství národopisného materiálu v okolí Budislavi a vlastní pobyt ve vesnici přivedly autorku k dlouhodobému studiu lidové architektury, krojů, jazyka, nářadí, a tak vzniká její etnografická studie „Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku“ (1890).

S etnografickým výzkumem Novákové pomáhala manželka zdejšího učitele Tereza Klusoňová (Nováková jí postavou „paní učitelové“ vzdala hold v povídce S nůší z cyklu Úlomky žuly) a student litomyšlského gymnázia Václav Veselík z Desné. V té době byla také v kontaktu s manžely Josefou a Vojtou Náprstkovými, které o svém výzkumu pravidelně informovala a pro jejichž muzeum postupně získávala národopisný materiál z Litomyšlska.

Budislav a její okolí (zejména Kamenné Sedliště) je také prostředím, kde se odehrává děj několika Novákových povídek z povídkového cyklu Úlomky žuly (například v povídkách Drobová polévka, S nůší, Zrána před svatbou, Před pohřbem, Halouzky).

 

Hájovna

 

Skupinka domů blízko silnice z Budislavi na Proseč v lese.

 

 Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 17.2.2012