Kód CZ 630

Bludov

(Blauda)

Osady: Nová Dědina, Zámeček, Bludovský mlýn, U zastávky

Kostel sv.Jiří ^{Zdroj A)}

Pův.středověký, věž z konce 16.stol., přestavěn a rozšířen 1837-8

Původní bludovský kostel byl zasvěcen sv. Jiří (tak je tomu dodnes), byl dřevěný a postaven bylpatrně před rokem 1350, snad v první polovině 13. století. Po roce 1588 byla dřevěná stavba přestavěna. Tato přestavba však byla provedena nekatolíky, patrně Českými bratry. Tento kostel byl již zděný. Dalším důležitým datem byl rok 1764, kdy byl za působení P. Ignáce Bapt. Denglera kostel přestavěn a značně rozšířen. Přistavěna byla věž, nově presbytář (kněžiště) a sakristie s oratoří nad ní. Po tomto rozšíření byly po stranách jakési "pavlače". Strop byl prkenný a celý byl zavěšen řetězy na jedné skobě v krovu.

Roku 1832 byl zrušen hřbitov kolem kostela. Od roku 1842 je hřbitov na dnešním místě. Roku 1833 začal kostelní strop praskat a klesat. Kostel byl roku 1837 z bezpečnostních důvodů uzavřen a mše sv. se téměř dva roky konaly v tehdy nedávno obnoveném Kostelíčku Božího Těla. Poslední přestavba bludovského kostela se tedy odehrála v letech 1837 - 1838. Chrám byl celý zbořen kromě jižní stěny, která se posléze stala součástí kostela zcela nového. Tato nová stavba je delší cca o 1 / 3 a má tvar kříže, což je dáno dvěma bočními oratořemi. 28. 9. 1838 - tedy na svátek sv. Václava - byl kostel slavnostně vysvěcen. Tohoto roku byl nad hlavní oltář umístěn obraz prof. Reinhardta - obraz sv. Jiří. V roce 1895 při příležitosti nové výmalby kostela byl pořízen nový obraz sv. Jiří - Drakobijce od Antonína Muhla z Nové Paky.

Roku 1885 byla pokládána nová dlažba. Při této příležitosti byla také otevřena podzemní hrobka farářů, která však byla prázdná (tělesné ostatky byly patrně odstraněny v době josefinských reforem). V roce 1887 byl pořízen nový (dnešní) hlavní oltář, který mimo svatostánku zahrnuje sošky evangelistů Matouš, Marek, Lukáš, Jan), dvě velké sochy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a sochu Krista.

Výmalba stropu je unikátní. Byla pořízena na náklady manželů Mertových roku 1895 a je to tzv. "průmyslová výmalba" - technika, která je na celé Moravě ojedinělá. Strop nese tři hlavní kresby: Spasitel, sv. Rodina a sv. Cecilie. Prostor mezi těmito malbami je vyplněn mj. patnácti tajemstvími sv. růžence. Nad okny v přední části kostela jsou umístěny nástěnné obrazy sv. Rosalie, sv. Ignáce z Antiochie, sv. Kateřiny a sv. Františka z Assisi. O rok později byla pořízena dvě malovaná okna sv. Anny s dívkou Marií a sv. Josefa s dítětem Ježíškem. Okna s obrazy zemských patronů Václava a Ludmily jsou až z roku 1946. Při příležitosti svatováclavského milénia v roce 1929 byly pořízeny a posvěceny dnešní varhany. Historicky nejstarší součástí inventáře kostela je patrně křtitelnice tvaru kalicha, která byla věnována rodem Liechtenštejnů - Kastelkornů, jejichž znak je na křtitelnici umístěn. Liechtenštejnové vlastnili Bludov v letech 1621 - 1710.

Kostel se ve své vnitřní úpravě dochoval do sedmdesátých let 20. století. Tehdejší duchovní správce P. Ladislav Král provedl zásadní úpravu interiéru. Byly odstraněny oba boční oltáře, oltář hlavní byl upraven, byly vybíleny boční stěny i s obrazy výše zmíněných světců a byla odstraněna mřížka oddělující presbytář od chrámové lodi. Na začátku osmdesátých let muselo být provedeno statické zajištění - celý kostel ve výši nadokenních parapetů byl stažen ocelovýmilany, čímž bylo zabráněno dalšímu rozevírání klenby uprostřed stropu. V letech 1987 - 1988 za působení ThDr. Hynka Wiesnera byla provedena generální oprava maleb, včetně obnovení obrazů světců, kterou mistrně provedl zdejší malíř František Špička za asistence řady dobrovolníků. Iniciátorem a organizátorem výmalby byl pan František Zatloukal st. Dne 21. listopadu 1992 byl olomouckým arcibiskupem vysvěcen nový obětní stůl.

Roku 1996 byla mědí oplechována střecha a ze zámkové dlažby položen nový chodník. V roce 1999 došlo k pořízení dvou nových zvonů sv. Jiří a Panny Marie, které ulila firma Manoušek Zbraslav.

Fara ^{Zdroj A)}

Na jaře roku 1997 byl na objektu bludovské fary proveden firmou Arkáda Šumperk stavebněhistorický průzkum, zabývající se historií objektu včetně seznamu duchovních správců a stavebněhistorickou analýzou domu. O počátcích založení fary v Bludově není nic známo. Nabízí se Březinova domněnka, že si obyvatelé Bludova postavili kostel na dnešním místě záhy po založení vesnice, tzn. někdy ve 13. století. S tímto samozřejmě souvisí i výstavba fary. Existence bludovské fary není uvedena mezi farnostmi šumperského děkanství, které byly v roce 1350 připojeny k nově vzniklému litomyšlskému biskupství ( Wolný 1862, s.150).

Bludovský farář František Alois Ermis ve své kronice z konce 19. století uvádí, že se při zakládání Bludova muselo počítat s farou, ..." protože lán polí, který ode dávna k dotaci farního beneficia patří, jest uprostřed ostatních selských lánů a jako u ostatních statků selských hned za farou". Tato úvaha má logické oprávnění, znamenající možnost vzniku fary již na počátku 13. století, kam je založení obce při současných znalostech řazeno. Je nutno ovšem nutno připustit, že farní pozemky mohly být vykoupeny, darovány nebo získány jiným způsobem mnohem později.

Nemusí být pravidlem, že pokud není nějaká obec uvedena mezi farnostmi děkanství, neznamená to, že v obci ještě nebyla fara, jak interpretuje děkanskou listinu např. František Palacký (1921, s.163). Existence bludovské fary nejpozději v polovině 14. století je víc než pravděpodobná. Ostatně, bylo by dost podivné, kdyby Bludov, bezesporu významné místo již z důvodu existence hradu, neměl v té době farní kostel, zatímco například Rejchartice, Habartice a další, které jsou uvedeny v papežově listině z roku 1351, farnosti již tehdy měly. To, že si bludovská fara udržela původní vlastnictví pozemků, třebaže ve zkrácené podobě, nám umožňuje vyslovit domněnku, že kontinuita katolické fary duchovních zde nebyla zcela přetržena ani v době vrcholné reformace. Budova fary stojí s největší pravděpodobností na místě, na němž nepřetržitě od vzniku bludovské farnosti stál objekt, původně nepochybně dřevěný, patřící vždy katolickým duchovním.

Když v roce 1573 biskup Jan Grodecký prodal panství Janovi z Boskovic, vyhradil si pro sebe a své následníky na biskupském stolci nad farou patronát, který platil až do roku 1794. První přímá zmínka o faře pochází z roku 1614, kdy je konstatován její špatný stav. V roce 1629 byla fara pustá a prázdná, vyloupená soldateskou. V 1. polovině 17. století, přesněji v roce 1633, dochází na základě dochovaných arch.iválií patrně k většímu stavebnímu zásahu, ne-li k výstavbě objektu nového. V roce 1682 je uváděn první bližší popis dispozice objektu, kde je jmenována jedna místnost pro faráře, jedna pro domácí a skutečnost, že není kam ustájit koně, což vypovídá, že i hospodářské zázemí bylo nevelké. Mezi léty 1688 - 1709 je doložena oprava zchátralé fary, není však znám její rozsah. Zhruba po šedesáti létech, tedy v roce 1764 je pokládán stav farního objektu za špatný. Je pravděpodobné, že při prováděné rekonstrukci na přelomu 17. a 18. století došlo nepochybně i k rozšíření objektu. Tomu nasvědčuje i fakt, že již od 30. let 18. století byli bludovskému faráři přiděleni dva kooperátoři, kteří museli být nepochybně ubytováni na faře, tudíž měli na faře svoji místnost. Právě v tomto roce je zmíněna přestavba ze dřeva, znamená to tedy, že část objektu je v této době dřevěná, západní část objektu je kamenná s klenutím. Při přestavbě fary se v této fázi neuvádí oprava zděné části, ani její nová výstavba, výstavbu západní části objektu datujeme ještě hlouběji, tedy před rok 1709, éru faráře Martina Josefa Dostála. Nepochybně se jedná o nejstarší část nadzemní stavby objektu. Podle inventáře fary z roku 1805 (SOkAŠ, FÚB, kniha č.1) lze zhruba identifikovat dispozici objektu

K další zásadní přestavbě dochází mezi léty 1805 - 1942 kdy je celé přízemí přestavěno ve zděné - viz obr. č. 3. K poslední celkové přestavbě došlo v roce 1845 na základě dochované dokumentace (SOkAŠ, FÚB, kart. č.1), zpracované šumperským tesařským mistrem Ignazem Richterem z roku 1842, která věrohodně vypovídá o dispozičních změnách přestavby. V padesátých až sedmdesátých létech 20. století dochází ke generální úpravě - výměně oken, dveří podlah a fasády, kterými se objekt dostal do dnešní podoby.

Kostel Božího těla ^{Zdroj A)}

3km severně od obce, barokní jednolodní z r.1724, upraven 1835 NKP 839/1stával tu již 1553, 1784 byl odsvěcen a prodán, 1835 obnoven

V lesích severně nad Bludovem se nachází takřka kouzelné místo. Náhodný poutník určitě nečeká, že se mu vprostřed lesů najednou, z ničeho nic zjeví před očima nádherné, tiché, udržované prostranství, s větším kostelíkem uprostřed. Zastaví se a zamyslí. Co to je za místo, co se zde přihodilo, co přimělo dávné bludovské obyvatele, aby daleko od svých obydlí vybudovali poutní kostel? Jedno z možných vysvětlení nabízejí pověsti, které se ke "kosteléčku" váží.

Nejrozšířenější z pověstí vypráví následující příběh:Lakotná selka z Hrabenova šla do Šumperka do kostela. Při svatém přijímání hostii - Tělo Páně - nespolkla, ale vložila do modlitební knížky, aby jej mohla dát doma do žlabu krávě, aby více dojila. Když se vracela zpátky, zastavila se na místě dnešního kostelíčka, kde byly tehdy pouze hluboké lesy. Chtěla si odpočinout. Usnula a během spánku jí hostie z knížky vypadla. Selka se po chvíli vzbudila, nevšimla si, že hostie vypadla, vzala knížku a šla domů. Po čase si lidé na tom místě všimli podivné záře, která vycházela z dutého stromu. Šli blíže a co nespatřili - vprostřed stromu byla v monstranci ze včelího vosku umístěna ztracená hostie. To roj divokých včel sebral tenkrát vypadnutou hostii, zanesl ji do stromu a kolem ní utvořil voskovou monstranci. Včely tak napravily zneuctění Božího Těla, jehož se dopustil člověk. Lidé v úžasu nad tím, co spatřili, postavili na tom místě malý kostel (proto se mu od jaktěživa říkalo kosteléček), který nazvali Kostelíček zjevení se Božího Těla. Podle podobné pověsti měl hostii v těch místech vytrousit ovdovělý dělník Kuneš. Mezi lidmi se také dodnes traduje pověst o tom, že kosteléček patřil kdysi k Hrabenovu. Když jednou Hrabenovští hráli v jedné z bludovských hospod s Bludovskými karty, prohráli všechno, co u sebe měli. Ale chtěli hrát dál - nevěděli ale o co. Jediné, co je napadlo, byl kosteléček. Prohráli ho a od té doby patří Bludovu. Od té doby se také Bludov Hrabenovu směje, že jejich předkové prohráli kosteléček v kartách.

Tolik pověsti, které toto tajemné místo obestírají. Říká se, že i když pověsti nebývají úplně pravdivé, alespoň zrnko pravdy na nich bývá. Ale i doložená historie kostelíčka je zajímavá. Poprvé je doložen k roku 1553, kdy se v jedné listině mluví o cestě ke kostelíčku Božího Těla. Údajně jej založil Diviš z Bludova nebo jeho syn kolem roku 1387, kdy drželi v zástavě bludovské panství. Bludov v té době patřil moravským markrabatům Joštovi a Prokopovi, kteří jej často zastavovali. K opatrování kostelíčka byl ustaven poustevník. Poustevníci se o něj starali až do konce 18. století. Poblíž měli postavenou poustevnu. Když se v první polovině 20. století přistavovala sakristie, vykopali lidé u zdi kostelíčka lidské kosti, snad právě kteréhosi z poustevníků.

V 18. století byl přebudován víceméně do dnešní podoby. Ovšem již o několik desítek let později nastoupil na trůn císař Josef II., který přikázal zrušit mnohé kláštery, kaple či poutní místa. Stejný rozkaz - zbourat - vynesl i pro bludovský kostelíček a kapličky při cestě na Zámeček a na kopci mezi Šumperkem a Bludovem. To ovšem neznal Bludovské! Svůj kosteléček a kapličky natolik milovali, že se odmítli podílet na jejich zbourání. Třikrát byla vyhlášena dražba. Dražba se konala na rychtě, ale žádný kupec se nenašel. Bludovští prohlásili, že na poli mají dost kamení a zadarmo. Až když se dražba konala po třetí - pokaždé byla snížena cena - domluvili se mezi sebou, vybrali potřebnou částku a nastrčili jednoho ze sousedů, který kosteléček koupil. Koupil ho, ale nezboural. Nechal ho stát a lidé čekali, až bude příznivá doba na jeho obnovení. Ta dlouho nepřicházela. Kostelík mezi tím chátral, až se mu propadla i klenba a v jeho rozvalinách se schovávali pasáci dobytka před nepřízní počasí. Až v roce 1832 se díky přímluvě hraběte Františka Josefa ze Žerotína podařilo kostelíček opravit.

Od poloviny 19. století se zde také každoročně slavívá svátek sv. Rozálie, patronky Bludova. V roce 1855 totiž postihla Bludov velká epidemie cholery. Jen v srpnu a září tehdy zemřelo na 120 lidí. Tehdy Bludovští zavázali veřejným a slavným slibem Bohu sebe i své potomky, že svátek toho světce či světice, na jehož svátek cholera poleví, budou po všechny věky slavit jako svátek zasvěcený. Cholera polevila od 4. září, na svátek sv. Rosálie. Od té doby se tato světice každoročně slavívá bohoslužbami u kostelíčka. Hlavní pouť vždy bývá v neděli po svátku Božího Těla (obvykle v červnu).

Sám kostelík byl postupně zvelebován a doplňován - o to se nejvíce zasloužil farář František Ermis se Spolkem sv. Rozálie, který pořídil novou dlažbu, zasloužil se o vybudování venkovní křížové cesty apod. Ve třicátých letech dvacátého století byla přistavěna sakristie a jeden pokoj nad ní. Poslední rozsáhlá oprava omítky, nová vnitřní výmalba, oprava okapových žlabů, měděné oplechování věže byly provedeny v letech 1990 - 1992. Lidé, kteří tam tehdy zdarma pracovali, poslechli snažné prosby svých předků, aby na kostelíček nikdy nezapomněli.

Kolem kostelíku postupně vyrůstal celý poutní areál, který se velmi záhy proslavil slavnými poutěmi a procesími. Prameny dokonce hovoří o účasti deseti tisíc poutníků při hlavní pouti. Nejstarší památkou pak jsou pískovcová boží muka, dále tam najdeme Stonův kříž, kapličku Panny Marie z roku 1905 atd. Z boku kapličky vytéká od roku 1909 vynikající, ledově chladná a křišťálově čistá voda přivedená z blízkého lesního pramene.

Kaple P.Marie Lurdské ^{Zdroj A)}

Nad pramenem, 2/2 18.stol.baroní, součást poutního areálu NKP 839/2. ne 6. srpna 1905 posvětil farář F. Ermis novou kapličku u Kostelíčka Božího Těla, kterou ke cti P. Marie na památku zemřelé dcery Libušky nechala vystavět rodina bludovského obvodního lékaře MUDr. Aloise Sloupenského. Nechejme dále hovořit přímého pozorovatele: "Sotvaže průvod po vykonaném svěcení dospěl do Bludova, strhla se taková bouře, že jí nebylo pamětníka. Čmakal Antonín, jenž přes varovné hlasy za děsné bouře vyjel si s koněm na pole pro suchou pšenici, byl, vraceje se s plnou fůrou domů, bleskem zabit i kůň. Hle, sváteční práce!" Z boku kapličky vytéká od roku 1909 voda přivedená z blízkého lesního pramene. Poslední oprava "kostelécké" kapličky byla provedena zároveň s generální opravou Kostelíčka v letech 1989/90.

Kaple sv.Anny ^{Zdroj A)}

Na Trhovici - cestě od bludovského kostela na Zámeček - stojí od nepaměti tzv. kaplička sv. Anny. Je zajímavé, že na katastrální mapě bludovského panství z roku 1741 není tato kaplička (stejně jako kaplička na bludovském kopci) zakreslena, ačkoli Boží muka na dolním konci zakreslena jsou. Přitom již roku 1784 císař Josef II. nařizuje kapličku zrušit. Období rozvinutého baroka, tolik příznivého pro stavbu podobných kaplí, soch a křížů, období přepjaté, mnohdy silně povrchní a pouze symbolické zbožnosti, vyvrcholilo v první polovině 18. století za vlády Karla VI. (1711 - 1740). Jen těžko tak mohla být kaplička postavena v době osvícenského absolutismu za panování Marie Terezie, neboť doba již prostě "byla jiná". Obě kapličky jsou zřejmě barokního původu nejpozději z doby konce 17. a počátku 18. století, snad i starší.

Za vlády císaře Josefa II. byl roku 1784 zrušen Kostelíček a současně s ním kapličky sv. Anny a nejsv. Trojice (na kopci). Měly být prodány a novými majiteli zbourány. Cena za kapli sv. Anny byla 2 zlaté a 40 krejcarů (při třetí dražbě již jen 1 zl. 15 kr.). Dražba se konala na rychtě, ale žádný kupec se nenašel. Bludovští údajně prohlásili, že na poli mají dost kamení a zadarmo. Ukazuje to na poměrně silný citový vztah Bludovských k rušeným svatyním - neúčastí na dražbě zřejmě vyjadřovali odpor k podobným nařízením. I z tohoto důvodu se lze domnívat, že kapličky nestály v polích pouze dvacet či čtyřicet let, ale že zřejmě byly dědictvím zbožných otců a dědů. Když byli v Bludově ubytováni císařští myslivci upotřebili obě kaple jako skladiště střelného prachu. Na konci devatenáctého století byly obě "polní" kaple užívány o křížových dnech. Křížové dny: den sv. Marka (25. dubna) a tři dny před svátkem Nanebevstoupení Páně (40. den po svátku Zmrtvýchvstání Páně - Velikonocích). V tyto se konávaly prosebné průvody do polí na všechny čtyři světové strany, kde se kněz modlil za úrodu zemskou, za odvrácení krupobití a bouřek. Cestou se věřící v průvodu modlívali litanie. O "sv. Annu" se staral vlastník statku čp. 114 ("Ptáčkova" kaplička), protože stála na jejich pozemku, ze stejných důvodů se o kapli nejsv. Trojice starala rodina usedlá na čp. 85. V době kolektivizace vesnice však byly pozemky i s kaplemi "vneseny" do Jednotného zemědělského družstva. Z ideologických důvodů nesměly být tyto sakrální památky státem udržovány. Po sametové revoluci, kdy se započalo s navracením kdysi zabaveného majetku, byly obě kapličky v doslova "zbědovaném" stavu, v jedné z nich byly dokonce ukradeny dveře. Aby objekty - tehdy zchátralé ruiny - mohly být opraveny a zachovány i pro časy příští, darovali původní vlastníci pozemky, a tím i kapličky, obci Bludov. Stavební opravy provedla obec a členové KDU-ČSL.

Kaple Nejsv.Trojice ^{Zdroj A)}

U silnice Bludov Šumperk, 2/2 18.stol, barokní NKP 840 s překrásnou vyhlídkou. Osud podobný osudu kaple sv. Anny měla kaple Nejsv. Trojice při tzv. císařské cestě z Bludova do Šumperka. Náhodného návštěvníka našeho kraje může zarazit její orientace. Její východ totiž nesměřuje k silnici (jak by se dalo čekat), ale na opačnou stranu. Je to způsobeno tím, že nejprve stála ona, potom byla teprve stavěna silnice (1836 - 1842). Za josefínských reforem měla být také prodána a zbourána (první odhadní cena 3 zl. a 60 kr., napotřetí 1 zl. 30 kr.). Ani v tomto případě se však nenašel žádný kupec. Odedávna se o ni staral selský rod usazený na čp. 85 (proto se jí také někdy říká "Kotrléch" kaplička). Osudy měla naprosto stejné jako kaplička sv. Anny, opravena byla až v druhé polovině devadesátých let.

[Kaple P.Marie] ^{Zdroj A)}

Mezi domy nedaleko kostela

Kaple

nedaleko kostela

Žerotínská hrobka ^{Zdroj A)}

Rod Žerotínů, který svůj původ odvozoval od zakladatele dědiny Bludov Bluda I., měl v průběhu dějin celou řadu rodinných hrobek. Paradoxem osudu se stalo, že tento rod z Bludova svým historicky prvním známým předkem vzešel, rozvětvil se po celé Moravě a Čechách, postupem času jeho jednotlivé odnože vymíraly, aby se rod reprezentovaný svou poslední větví (losinsko-vízmbersko-bludovskou) vrátil do vesnice, kde svou historickou pouť započal a aby v ní skonal a byl pohřben poslední mužský moravský Žerotín Karel Emanuel. Roku 1802 rod natrvalo přesídlil z Velkých Losin do Bludova, čímž vyvstala potřeba stavby nové rodinné hrobky. Příležitost se naskytla při výstavbě nového farního kostela, jemuž byl žerotínský majitel panství patronem. Spolu s kostelem tak byla za panství Františka Josefa ze Žerotína v letech 1837 - 1838 pod sakristií postavena i nová (poslední) žerotínská hrobka. Je to vně i uvnitř jednoduchá stavba se čtyřmi zamřížovanými obloukovými okny s prostým empírovým vchodem. Na jižní stěně hrobky nalezneme starý žerotínský erb, který tam byl umístěn někdy v první čtvrtině dvacátého století.

Původně bylo v hrobce přichystáno 12 hrobových otvorů. Dne 8. listopadu 1842 byly do hrobky převezeny ostatky brandýské větve žerotínského rodu. Ostatky minimálně třinácti osob byly umístěny v jedné dubové rakvi, mezi nimi nejslavnější Žerotín, velký Moravan Karel starší, jeho oba rodiče, bába, tři manželky (mj. sestra Albrechta z Valdštejna Kateřina) a další. Centrální místa patřila zakladateli hrobky Františku Josefovi a jeho manželce Ernestině. Za necelých sto let bylo všech dvanáct otvorů "zaplněno". Aby mohl být Karel Emanuel ze Žerotína, coby poslední moravský mužský Žerotín, se svou manželkou pohřben ke svým předkům, bylo nutno uvolnit dva otvory ve zdi. Dne 1. září 1925 byly vyndány rakve Karlova dědečka a babičky - zmíněných Františka Josefa ze Žerotína (1772 - 1845) a Ernestiny hraběnky Skrbenské z Hříště (1777 - 1854). Jejich tělesné ostatky byly přeloženy do dvou nových rakví, ve třetí spočinuly ostatky jejich syna, Karlova otce Zdeňka ze Žerotína (první bludovský starosta), který do té doby snil svůj věčný sen na hřbitově ve Vídni. Rakve byly uloženy do země pod dlažbu u čelní stěny. Do zdi byly zazděny jejich náhrobní desky, za nimiž se ovšem žádná hrobová dutina neskrývá. Do jednoho uvolněného prostoru byl v roce 1934 pohřben Karel Emanuel. Do druhého byla v březnu 1947 pohřbena hraběnka Zdeňka, manželka Karla Emanuela a matka tří komtes - Margarety, Gabriely a Heleny. Když v roce 1982 zemřela ve vídeňském exilu Gabriela, přála si, aby její popel mohl spočinout vedle předků v bludovské hrobce. Bývalý zámecký zaměstnanec František Matějček tedy tajně vysekal v hrobce nový otvor na urnu, kam byly Gabrieliny ostatky uloženy. O více než jedno desetiletí později, v roce 1996, nalezla v bludovské hrobce místo posledního odpočinku i nejmladší z komtes - v roce 1985 zesnulá Helena, provdaná Mornsteinová se svým manželem Karlem z Mornsteinu. Otvor pro urny s jejich popelem byl nově vysekán až tehdy.

Prostranství u kostela a zahrádka při hrobce, byly ještě asi v r. 1900 po obou stranách spojeny širokým pískovcovým schodištěm. Po těchto schodech mohli návštěvníci obejít kostel i hrobku. Schody jsou již ovšem dávno minulostí. Pod schody zasadili velkolistou lípu (ta v roce 1993 byla větrem rozlomena a ve stejném roce nehrazena stejným druhem lípy) a dub, který tam stojí dodnes.

Sousoší Nejsv.Trojice ^{Zdroj A)}

U kostela sv.Jiří konec 18.stol. NKP 835. U vchodu na prostranství okolo kostela ze severní strany stojí vysoký kamenný sloup a na něm socha Nejsv. Trojice. Sloup, který stával u kostelíčka, byl v polovině 19. století převezen a postaven u farního kostela. Majitelé gruntů čp. 36, 37, 38, 39, 50, 52, 57, 135 a 136 se zavázali reversem ze dne 4. března 1844, že budou udržovat sloup v dobrém stavu. Revers však nebyl stejně jako všechny ostatní vtělen do gruntovní knihy a nebyl proto uznáván. Vzadu na podstavci je vysekán rok 1850 a dále barvou namalován nápis: "Obnoven r. 1914 Jiří Gottwald Litovel". Tento nápis by však měl být i na soše sv. Floriána, P. Marie, sv. Jana Nepomuckého a na hlavním kříži na hřbitově, neboť všechny byly v roce 1914 opraveny a pozlaceny.

Socha sv.Jana Nepomuckého ^{Zdroj A)}

U kostela sv.Jiří 1818 NKP 838. Přemístěna zpět k rybníčku před zámek. Empírová socha sv. Jana Nepomuckého stávala dříve v úhlu, který tvoří cesta od Chromče do Šumperka a od Postřelmova do Šumperka naproti zámku. Socha pochází zřejmě z roku 1818, kdy se obec 25. září 1818 zavázala udržovat kamennou sochu na kamenném podstavci v dobrém stavu. Roku 1889 byla nákladem Jana Martináka obnovena. Bohatě zdobený vysoký podstavec znázorňuje shození sv. Jana Nepomuckého z pražského (dnes Karlova) mostu do Vltavy. Vzadu je vytesáno zřetelně jedním kameníkem: "Postaven 1818 Obnoven 1889". Socha stála naproti zámku až do poloviny osmdesátých let dvacátého století, kdy byla rozebrána a uložena u kostela. Tam byla po dvou letech 17. července 1987 postavena, a to na jižní straně kostela.

Socha Ježíše s beránkem ^{Zdroj A)}

Místu, kde tato socha stojí se říká "U Beránka". Socha se nachází při cestě ke Kostelíčku. Socha stojí na kamenném podstavci. Vše je z bílého slezského mramoru. Socha Ježíše s beránkem byla postavena neznámým dobrodincem a to přes noc tak, že nebylo očitých svědků. Mezi staršími bludovskými se traduje domněnka, která je podložena určitými skutečnostmi, že tím dobrodincem mol být bývalý starosta Petr Minář. Ten za svého působení jako starosta činil velká příkoří katolické církvi jmenovitě faráři P. Josefu Němci a P. Frant. Ermisovi. Dlouholetý spor s církví a obcí o kostelíček, který tato musela vykoupit. Spor o chudobínských fond, který církev odmítla obci vydat se situace vyostřila tak, že v r. 1888 se u Kostelíčka nekonaly bohoslužby ani pouť. Tu se nabízí myšlenka, zda na sklonku svého života Petr Minář nezačal svých činů litovat a chtěje tak svému svědomí ulehčit, dal tento sloup s Ježíšem nesoucího beránka přes noc na soutoků dvou potoků, při cestě ke Kostelíčku postavit. Protože se nevědělo, kdo nechal sochu postavit, a tedy ani neustavil vydržovací fond, zůstala několik let neposvěcena. V roce 1915 věnovala výměnkářka Františka Minářová (manželka zmiňovaného starosty Petra Minářem) 100 korun na udržovací fond, a tak na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1916 odpoledne po sv. požehnání šel od kostela velký průvod a po kázání o dobrém Pastýři P. Karel Dřímal sochu posvětil.

Socha sv.Rocha ^{Zdroj A)}

Stála na levé straně cesty vedoucí na Zámeček (Trhovici) č.p. 2981. Podle historického průzkumu se jedná o nejstarší venku stojící kamennou sochu v šumperském okrese, na celé Moravě je údajně podobných soch pouze několik. Socha pochází z poslední čtvrtiny 17. století. Nesrovnalost s farní kronikou, ve které P. F. Ermis píše, že sochu vystavěl roku 1839 Jan Pecháček, lze vysvětlit odkazem na vydržovací revers. Jan Pecháček totiž sochu roku 1839 s největší určitostí “pouze” obnovil a 5. října 1839 se zavázal, že ji on i jeho potomci budou udržovat (což se “samozřejmě” nestalo). P. Ermis byl při psaní historie těchto drobných církevních památek odkázán na reversy a podobné listiny a dále na vzpomínky svého předchůdce P. Josefa Němce. Tyto vzpomínky však byly v tomto případě takřka padesát let staré a je možné, že si celou události P. Němec již přesně nevybavil. Na jaře roku 1901 shodil vítr sochu z podstavce. Zřejmě při této události došlo k částečnému poškození sochy (uražené nohy psa, který sv. Rocha na všech vyobrazeních doprovází). Opravil ji sedlák Petr Plod, pozdější starosta obce (1931 - 1937) z čp. 101, vlastník parcely, na níž socha stojí. V roce 1994 byla socha dočasně odstraněna a učiněna kopie sochy a sloupu, jenž je podle všeho datován právě do roku 1839. Při dekonstrukci sochy došlo v jejích útrobách k nálezu osmi mincí. Nejstarší mincí byl míšeňsko-saský groš z let 1417 - 1424, následoval 48 krejcar moravských stavů z roku 1620, 10 krejcar z roku 1815, 20 krejcar z roku 1836 a zbývající čtyři mince neidentifikovatelné. Kopie sochy a sloupu a originál podstavce byla na místo umístěna v září roku 1997. Originál sochy a sloupu stojí v chodbě prvního poschodí západního křídla bludovského zámku. V listopadu 2000 došlo ke krádeži kopie sochy. Na jaře 2001 však byla nalezena a v květnu 2001 vrácena na své místo. Na podstavci, který je stejně jako originál sochy zhotoven z maletínského pískovce a který zůstal i po krádeži sochy na místě, je vyobrazena Panna Marie Sedmibolestná. I tento reliéf svědčí o tom, že socha byla postavena jako symbol utrpení a prosby o milosrdenství.

Jak sv. Rosálie, tak sv. Roch jsou světci, které katolická církev uctívá jako patrony proti moru. Jejich sochy se stavěly poblíž míst zasažených epidemií tzv. černé nemoci - ať již moru, tyfu či cholery. Sv. Roch tedy zřejmě stojí v místech, kde byl zřízen hromadný hrob obětem moru. Na mapě z roku 1741 je nedaleko od místa, kde stojí socha, znázorněna budova rasovny. Je také možné, že sochu nechal její dárce postavit “preventivně” - právě roku 1680 vrcholila v rakouském soustátí epidemie moru, před níž např. uprchla císařská rodina z Vídně do Prahy. Prostudované prameny a literatura nevydávají svědectví o výrazných dopadech této vlny moru na Bludov či okolí. V průběhu 18. století postihlo obec několik dalších epidemií černé nemoci. Největší rána však postihla Bludov v roce 1855, kdy za celý rok zemřelo 187 osob, z toho 120 v srpnu a září, kdy cholera nejvíce řádila. Tehdy Bludovští zavázali veřejným a slavným slibem Bohu sebe i své potomky, že svátek toho světce či světice, na jehož svátek cholera poleví, budou po všechny věky slavit jako svátek zasvěcený. Cholera polevila od 4. září, na svátek sv. Rosálie. Od té doby se tato světice každoročně slavívá bohoslužbami u Kostelíčka Božího Těla. Za 11 let, po prusko-rakouské válce roku 1866 se epidemie v menším rozsahu opakovala, tentokrát na ni zemřelo 20 lidí. Šlo o poslední podobnou epidemii. Právě se vzpomínkami na ni zřejmě nechali manželé Sekaninovi roku 1869 postavit sochu sv. Rosálie, která tak přes sto třicet let shlíží na Bludov a vyprošuje mu ochranu. Dneskopie.

Socha sv.Rozalie ^{Zdroj A)}

Tato socha stojí po pravé straně cesty vedoucí k zámečku (na Trhovici). Nechali ji roku 1869 postavit manželé Jan a Marianna Sekaninovi. Neměli děti, jimi vymřel rod Sekaninův na statku čp. 96 - ten byl minimálně od druhé poloviny 18. století (s výjimkou rychty) největším gruntem v Bludově. Po smrti Jana Sekaniny roku 1881 byla nejlepší pole odprodána a zbytek statku šel z ruky do ruky, až z něj zbylo jen obytné stavení, které navíc několikrát vyhořelo. Povinnost udržovat sochu visela původně na statku čp. 96, po jeho rozparcelování na parcele, na níž socha stojí. Na podstavci je vytesáno: “Postaveno ke cti a chvále Boží od Jana a Marianny Sekaninových manželů. Celému dobrému přátelstvu na památku v roku 1869”. Nad nápisem je umístěn zřejmě reliéf P. Marie, zleva na boční straně reliéf klečící světice a napravo je znázorněn sv. Jan Nepomucký. V listopadu 2000 se někdo pokusil sochu ukrást (zřejmě jeřábem), pokus byl naštěstí (za cenu “oštípání” spodní části sochy) neúspěšný.

Socha sv.Floriána ^{Zdroj A)}

Není známo, kdo, kdy a proč nechal postavit sošku sv. Floriána na horním konci. Ta nebyla dlouho církevně posvěcena, neboť neexistoval fond na její udržování. Až Jan Martinák tento fond založil, a tak byla socha roku 1886 posvěcena. Na čelní straně podstavce sochy je vysekán nápis: "Svatý Floriáne oroduj za nás!" Na bočních stranách se nalézají dva velmi neumělé reliéfy světců

Socha sv.Anny ^{Zdroj A)}

Roku 1898 postavila výměnkářka Anna Vagnerová naproti faře sochu sv. Anny z bílého slezského mramoru. Socha, na jejíž vydržování složila A. Vagnerová fond 100 korun (50 zl.), byla na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1898 slavnostně posvěcena. Na podstavci ze stejného kamene jako socha, je uvedeno: "Sv. Anno oroduj za nás. Postaveno ku cti a chvále Boží od Anny Vagnerové z Bludova 1898".

Socha P.Marie ^{Zdroj A)}

amennou sochu P. Marie Lurdské na podstavci na křižovatce cest směrem na Postřelmov a na Sudkov vystavěl na místě původních zděných Božích muk roku 1896 rolník z čp. 73 Josef Matura. Původní Boží muka jsou zachycena již na mapě z roku 1741 - stály na samotném konci dědiny, za nimi již nestál žádný dům. Zřejmě z tohoto důvodu jsou na mapě, jako jediná sakrální stavba (s výjimkou kostela a Kostelíčka) zachyceny - značily totiž začátek a konec vesnice. Na podstavci sochy je uveden nápis: "Oroduj za nás svatá Boží rodičko. Ke cti a slávě Boží věnovala rodina Josefa Matury z Bludova 1896".

Křížová cesta ^{Zdroj A)}

K poutnímu kostelu Božího Těla. svahovitém prostranství kolem Kostelíčka bylo kdysi vysazeno množství lip a kaštanů. Ve stínu těchto, dnes již vzrostlých stromů je do pomyslného čtverce postaveno 14 zastavení Křížové cesty. Jednotlivé štace tvoří betonové pomníčky asi 3 m vysoké, v nichž jsou vsazeny zasklené barevné obrazy. Křížová cesta byla pořízena v roce 1908 spolkem sv. Rozalie v Bludově, nákladem 2.000 korun rak. Posvětil ji dne 14.6.1908 kvadrián kapucínů z Olomouce dr. Hubert (Původně na plechu malované obrazy byly zavěšeny na dřevěných sloupcích).

I.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

II.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

III.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

IV.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

V.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

VI.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

VII.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

VIII.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

IX.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

X.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

XI.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

XII.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

XIII.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

XIV.Zastavení ^{Zdroj A)}

…

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

Stojí na jižní straně kostela. Svým umístěním a podobou se zdá, že se kdysi jednalo o hlavní kříž na hřbitově, který se kolem kostela rozkládal a na němž se pohřbívalo do časů Josefa II. Této teorii by nasvědčoval i rok sepsání reversu - právě v této době, roku 1832 byl nepoužívaný hřbitov zcela zrušen a odstraněny veškeré jeho připomínky. Stalo se tak po asi padesáti letech, tedy až poté, co zemřely další dvě generace obyvatel a kdy citové pouto na hřbitov překryl závoj zapomnění a nevědomí. Je pravděpodobné, že hlavní kamenný kříž zůstal jako jediná památka zachován.

Reversem ze dne 10. srpna 1831 se zavázala obec Bludov udržovati jej, avšak svému závazku nedostála. Kříž hrozil sesutím, a proto byl nákladem kooperátora O. F. Ermise roku 1884 opraven. Na čelní straně je vysekán křesťanský pozdrav: “Pochválen buď Ježíš Kristus”, vzadu je uvedena zkratkovitá (a tedy ne zcela pravdivá) informace: “Pořídil P. Frant. Ermis 1884”. Sám P. Ermis v kronice píše, že jej dal opravit, nikoli pořídit.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

stojí od nepaměti na hranicích katastrů Bludova a Chromče. Na druhé straně kříže je text, který sděluje, že tento je v držení mlýna a že roku 1872 byl majiteli mlýna Amalií a Aloisem Konigem přestavěn. O chromečském mlýně, v kterém je uvedený kříž v držení, je již zmínky v roce 1350 v souvislosti se Svatoborem ze Závořic, který rozšířil svůj majetek o polovinu tohoto mlýna.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

na hřbitově mají na základě reversu z 18. září 1832 za povinnost udržovat obec Bludov a Bohutín. Na svém místě tedy stojí od založení nynějšího hřbitova. Mezi zákazem pohřbívání u kostela a založením současného hřbitova roku 1832 se pohřbívalo na pozemku v Nové dědině (dnes na něm stojí tzv. Léharova vila).

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

stojí před statkem č. 73 u státní silnice vedoucí na Zábřeh. Dali ho v roce 1879 postavit svým nákladem výměnkáři Josef a Helena Maturovi. Matura nechal starost o kříž vtělit jako břemeno na statek čp. 73. Na přední straně je uveden citát z listu apoštola Pavla Galaťanům: “Odstup od nás, abychom se chlubili leč v Kříži Pána našeho Ježíše Krista Gal 6, 14”. Zezadu jsou na kříži napsány následující údaje: “Tento sv. Kříž postaven ke cti a chvále Boží od Josefa a Heleny Maturů LP 1879 Opraven LP 1931, 1971, 1992.”

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

na místě dnešního kamenného tzv. Čmakálkova kříže stál kdysi dřevěný, tzv. Mišákův kříž. Byl takto pojmenován podle vlastníků pole, na kterém kříž stál - rodu Mišáků. Po roce 1792 od nich statek čp. 104 získal rod Čmakalů. Kříž spadl a P. F. Ermis o něm píše jako o vyvráceném. Roku 1912 celý statek 104 vyhořel a jeho majitel František Čmakal nechal kříž roku 1919 obnovit jako poděkování za to, že mu byla škoda vzniklá požárem uhrazena. Slavnostní vysvěcení, které vykonal P. K. Dřímal, proběhlo 14. září 1919 za velké účasti občanů bludovských i přespolních. Na přední straně kříže je vytesán křesťanský pozdrav: “Pochválen buď Ježíš Kristus!” a “Postaveno ke cti a chvále Boží”. Vzadu jsou pak uvedeni donátoři: “Od Frant. a Jeny Čmakal v Bludově”.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

stojí asi 100 m od katastrálních hranic mezi Bludovem a Bohutínem. Církevní kronika uvádí, že byl vystaven v roce 1800 Martinem Březinou, sedlákem č. 2 v Bohutíně. A že, sedlák Martin Březina a jeho syn se reversem ze dne 16.8.1856 zavázali o něj pečovati.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

u cesty, jež vede k bludovskému nádraží nechal roku 1832 postavit Jan Soural, domkař z čp. 33 v Bludově a zavázal sebe i budoucí majitele čp. 33, že budou kříž udržovat v dobrém stavu. Další majitelé ovšem revers neuznali. Roku 1893 ho dala obnovit Magdalena Švédová z čp. 53. Po roce 1989 byl samotný kříž zničen, zůstal pouze podstavec, v současnosti je na podstavci umístěn zbytek mramorového kříže ze hřbitovního pomníku, což spolu se zničením sošky Kristova ukřižovaného těla vytváří pravdivý dojem, že se jedná o nejhůře udržovanou sakrální památku v Bludově.

Železný kříž ^{Zdroj A)}

Kamenný sloupek, 1843, u poutního kostela Volně stojící plastika u Kostelíčka mezi 6. a 7. zastavením Křížové cesty (Stonův kříž). Plastika je z pískovce a litiny. Původně byl celý kamenný. Nyní je do 240 cm vysokého podstavce vsazen 140 cm vysoký litinový kříž. Na čelní straně pískovcovitého podstavce je vytesán reliéf Panny Marie a v horní části kalich s hostií. Na bocích jsou reliéfy sv. Josefa a sv. Rocha. Na zadní straně je vytesána dedikace Gewidmet im Jahre * 1843 * Joseh und Barbara * Schton * Von Blauda

Dřevěný kříž ^{Zdroj A)}

stojí v Sedýlku pod Chocholíkem. Nachází se blízko místa, kde se stýkají hranice katastrů, a to: bludovských, temenických. Dle Karla Dytrta původní kříž měl u paty označený letopočet 1804, byl asi zhotoven z modřínového dřeva, poněvadž vydržel 120 let. Nynější obnovený kříž má letopočty 1804 – 1927. Váže se k němu několik pověstí. Zřejmě nejrozšířenější je ta, že je památkou na katovnu, která u něj měla stát. Ovšem pověstí o tom, kde popravčí místo stálo, je několik: "Praví se, že katovna byla na čís. 60 a že tam byl ještě nedávno viděn katův meč. Jako popraviště udává ústní podání také smrk, který stál nad pádolím Brusné... Někteří vydávají tzv. Holečkovo místo v Bludově, č. 115, dále Hrdlořezy u Radmilova, pak mnohá místa, kde dnes stojí kříže, n. př. Červený kříž na Staré cestě k Šumperku, za místa popravní. Ale všechno to jsou zatím jen dohady, které čekají na doložení fakty." Bludov však svého kata neměl. Jediný známý případ popravy bludovského poddaného pochází z roku 1743. Poddaný Josef Horáček byl v podezření, že zapálil v Bludově několik stodol a statků a také Zámeček. Přiznal se k prvnímu a poslednímu požáru v obci, z nichž byl obviňován a přiznal také zapálení Zámečku. Prý se chtěl šafářovi pomstít za to, že ho před rokem na robotě zbil. Vyšetřování se vleklo dva roky. 18. února 1743 mu byl přečten rozsudek, podle kterého neměl být uškrcen, ale sťat a spálen. Dne 7. března téhož roku byl tento trest na třiadvacetiletém Josefu Horáčkovi uničovským katem vykonán.

Dřevěný kříž ^{Zdroj A)}

stojí v Sedýlku pod Zlatníkem. U tohoto kříže se spojuje cesta vedoucí z Bludova okolo prameniště Vitonína s okružní cestou od Kostelíčka Božího Těla do Radomilova. Tomuto místu se dříve říkalo v Hrdlořezích. To však neznamená, že by se tu dříve stal zločin, ale řezala se tu hrdla na rádla

Dřevěný kříž ^{Zdroj A)}

po pravé straně hradské cesty asi 500 m od Kostelíčka. Sloužil jako zastavení pocestným chodícím ze Šumperka ke Kostelíčku. Tento kříž je podobný „Červenému kříži“. Ukřižovaný Kristus a malba na plechové podložce jsou shodné. Ani o tomto kříži o důvodu jeho postavení neuvádí církevní kronika žádnou zprávu.

Dřevěný kříž ^{Zdroj A)}

stojí na Radmilovském kopci, z kterého je krásný výhled na okolní vesnice. Kříž zhotovil radmilovský tesař pan Falhamer r. 1930. Vysvětil ho bludovský farář P. Dřímal za velké účasti občanů z okolních vesnic. Důvod postavení tohoto kříže dle sdělení místních občanů byl, že při bouřích tento kopec přitahoval blesky a snad se tam mělo stát neštěstí.

Boží muka ^{Zdroj A)}

Kamenný sloupek, 1683, u poutního kostela NKP 839/3. Roku 1683 nechal místní farář P. Tomáš František Fojtík postavit u kostelíčka boží muka, na kterých byla uvedena následující (dnes již nečitelná) písmena: SVB. A.R.D. T.F.F.P.B.E., což znamená: Sub Admodum Reverendo Domino Thoma Francisco Fojtik Parocho Bludoviensi Erectum (postaveno za důstojného pána Tomáše Františka Fojtíka pastýře bludovského). Jedná se o cca 3 m vysoký pískovcový sloup, jenž je zakončen čtyřbokou kapličkovitou hlavicí s kovovým křížem. Podle nezaručené pověsti (kterou zmiňoval i P. Josef Němec, který v Bludově jako duchovní sloužil od roku 1828) stojí muka pro výstrahu Bludovským na místě, kam byl sto let před postavením (na konci 16. století) zavlečen a utracen bludovský farář. Pověst už nic neříká o tom, který farář to měl být. Např. o faráři Janu Phokasovi se neví, jestli zemřel v Bludově, nebo jestli byl vyhnán, když farnost odpadla od římskokatolické víry. Ze známých bludovských kněží jedině on by mohl být na tomto místě zabit. Vyloučena není také možnost, že se jednalo o zcela jiného, nám (a písemným pramenům) zcela neznámého kněze, např. katolického misionáře, který se mohl snažit vrátit odpadlé věřící zpět do katolické církve. Podle jiné pověsti postavil farář Fojtík boží muka proto, aby dosvědčil svou pravověrnost v době čarodějnických procesů, které se nevyhýbaly ani kněžím.

Boží muka ^{Zdroj A)}

Nad lomem

Obrázek ^{Zdroj A)}

Zv.Lehárův, na místě, kde býval do roku 1842 hřbitov, stával dřevěný kříž, který když shnil, nebyl obnoven. Je domněnka, že tento kříž byl nahrazen obrázkem Panny Marie který se nachází na rozcestí do Bohutína (farní kronika). Bohužel i tento obrázek velmi hodnotná památka vzal již za své a byl nahrazen méně hodnotným dílem (v r. 1990).

Obrázek ^{Zdroj A)}

Zv.Šimkův, Poblíž cesty do Bohutína stojí osamocen obrázek Panny Marie s Ježíškem. Obrázek je na dřevěném sloupku, zepředu pod stříškou má znak kalicha. Dříve šla okolo něj cesta do Radomilova. Není pamětníka kdo, důvod a proč tam byl postaven. Obrázek byl vyvrácen při velké vichřici dne 18.1.2007 a vlastním nákladem jej opravil pan Zdeněk Diviš. Při opravě obrázku nalezl na zadní desce vyryt rok postavení 1925 a příjmení, podle kterého je obrázek pojmenován.

Obrázek P.Marie ^{Zdroj A)}

Zv.Šturmův, již v roce 1835, kdy sestavěla sousedící chalupa, v jejíž zahradě stojí. Vedle obrázku býval rybníček zvaný Fludýrek.

Obrázek ^{Zdroj A)}

ve Františkově aleji u dolního dvora při východu z jeho nádvoří vedla vozová cesta vysázená stromovím. Táhla se souběžně s blízkými zámeckými Dolečky a také s hlavní silnicí. Byla pojmenována podle obrázku se sv. Františkem, který byl na sloupku na křižovatce Příčné cesty. Františkova alej byla přes kilometr dlouhá a končila až u zalesněné Stráně. Celá tato alej s ovocnými stromy byla vytrhána a cesta zorána. V současné době byla část polní cesty od Příčné do Stráně obnovena. Sloupek s obrázkem je již jen památkou na Františkovu alej. Kdo tam ten obrázek dal není pamětníka. V roce 2001 byl obrázek bludovským občanem obnoven. Díky mu za to.

Obrázek ^{Zdroj A)}

na hrázi 1832. Tento obrázek je v zahradě pana Straky č. 53. Původně stával na mezi u cesty na bývalé hrázi rybníka Špalku. Původ tohoto obrázku je doložen písemnou zprávou, která s dobovými mincemi byla nalezena při přemísťování roku 1956.

Obrázek Krista ^{Zdroj A)}

visí na dubu, který roste na rozcestí hradské cesty, cesty vedoucí bývalým hradským příkopem a cesty vedoucí z horního konce Páním dolem. Kdo ten obrázek s Kristem na doubek pověsil se již nedovíme, není pamětníka

Obrázek P.Marie ^{Zdroj A)}

V Dolečkách byla až do roku 1918 na zlomeném pni, symbol zmařeného života, mramorová deska na památku tragického skonu mladého hraběte Gustava ze Žerotína. Tato deska byla nahrazena obrázkem sv. Panny Marie.

Tento jednadvacetiletý mladík se zúčastnil v Brně střeleckých závodů. Byl však při té příležitosti v květnu roku 1828 náhodným výstřelem z pušky, kterou měl jeho pobočník v rukou tak nebezpečně zraněn, že brzy potom skonal. Tento mladý Žerotín byl velmi sympatický. Dobrotu jeho srdce dokazuje to, že když umíral, prosil, aby jeho viníku bylo odpuštěno. Pozůstatky mladého hraběte Gustava ze Žerotína jsou uloženy v místní hrobce rodu Žerotínů.

Obrázek P.Marie Hostýnské ^{Zdroj A)}

na lípě u Zámečku

Erb Žerotínů ^{Zdroj C)}

Na hrobce

Památník Adolfa Kašpara ^{Zdroj A)}

Malíř. Narodil se 27. prosince 1877 v Bludově na čp. 145 – v budově, v níž kdysi byla bludovská škola.

Památník obětem 1914-14 a 1938-45 ^{Zdroj A)}

u školy, Nápis: Přední strana - Adámek J., Březina A., Březina F., Březina J., Březina R., Cekr A., Čulík A., Čulík F., Entr A., Frank C., Hojgr J., Hroch R., Hybl J., Jáně A., Jáně F., Jáně F., Jáně J., Jáně J., Jáně J., Jáně J., Jáně K., Pravá strana - Jáně K., Jaše J., Jäckel R., Kašpar P., Knapp A., Knapp E., Knypl K., Kolano St., Konečný F., Kostroň J., Koutný A., Krmela F., Kubíček A., Kummel V., Langer F., Lehar V., Macháček V., Markovský F., Martinák P., Matějček F., Levá strana - Matějček J., Matura A., Matura J., Motyka A., Mrkvic J., Nezbeda J., Pavlík A., Pecháček A., Povýšil J., Příhoda A., Rippel J., Růžický J., Řežucha A., Řežucha J., Skoumal A., Snášel K., Soural A., Soural F. Zadní strana - Ston J., Ston J., Straka A., Šimůnek K., Špička J., Urban J., Václavek F., Vepřek A., Wagner J., Weiser H., Weiser J., Zimmer A., Zimmer J., Ženožička J., Žižka J. Na zadní straně podstavce - Padlým hrdínům za vlast ve světové válce 1914 – 1918 věnuje vděčná obec BLUDOV. Dodané desky po 2.světové válce - Levá: Březina Josef plk. , Bezděk Petr , Čejka Stanislav , Dřímal Karel kons. rada. , Diviš Alois , Homola František , Pravá: Pavlů Alois , Ston Miroslav, Špička Vojtěch , Špička Jaroslav, Schwarzer Adolf , Polnar Theodor .

Hrad ^{Zdroj A)}

Zmiňovaný ve 13.stol. NKP 834, 1470 pobořen. Hrad Bludov byl jedním z nejstarších severomoravských hradů. Stával na vyvýšenině nedaleko od stejnojmenné obce. Ke hradu směřovaly tři tzv. hradské cesty : od podhradí Bludova, od města Šumperka a od obce Hrabenova. Od nejstarší části obce Bludova, která se nacházela v místech dnešního horního konce, vedla cesta Žlíbkem a u kapličky sv. Anny na Trhovici se náhle obracela vzhůru na sever k hradnímu ostrohu. Na severní straně hradu u jeho předhradí se spojovala se šumperskou cestou. Všechny tři hradské cesty ústily v severní části opevnění.

Příčinou vzniku hradu byla potřeba ochrany obchodních stezek v údolí řek Moravy a Desné. Za zakladatele hradu a také starší vsi bývá považován Blud z Bludova ze starobylého moravského rodu Bludoviců (předků pánů ze Žerotína ) nebo některý z jeho stejnojmenných potomků. Toto tvrzení je však založeno na pouhé jmenné odvozenosti (Blud = Bludov). Dobové prameny neuvádějí žádného z rodu Bludoviců jako držitele Bludova a stejně tak u žádného Bluda nenacházíme přídomek z Bludova. Zůstává faktem, že členové tohoto rodu zastávali v průběhu 13. století různé úřady při správě olomouckého a přerovského kraje a mohli se tedy podílet na kolonizaci této části Moravy. Vznik hradu můžeme klást asi do poloviny 13. století. Tehdy byl postaven vlastní hrad, který měl oválný půdorys a rozkládal se na vrcholu hradní vyvýšeniny. Byl uzavřen hradbou, jež na jižní straně chránila původní hradní nádvoří, na severní, nejvyšší straně pak obytnou věž s přilehlým hradním palácem. Přístup do vnitřního hradu byl původně ze severní, nejpřístupnější strany, neboť skalní hřbet tu tvořil malou rovinku, která pak pokračovala dále k severu se táhnoucím svahem. Proto byla severní hradní brána chráněna příkopem. Z dalších stran byl původní vnitřní hrad zabezpečen dostatečně vysokými svahy.

Prvním historicky doloženým držitelem hradu a okolního území byl v 1. polovině 14. století mocný rod pánů z Lipé. Roku 1346 získal Bludov pozdější nejvyšší maršálek Čeněk z Lipé. Páni z Lipé na hradu nesídlili, ale hrad s panstvím udíleli v léno. V 2. polovině 14.století byli leníky vladykové z Nechvalína, kteří se také po Bludově psali.Od pánů z Lipé získal Bludov s okolím moravský markrabě Jan Jindřich, který jej ve své závěti z roku 1371 odkázal svému synu Prokopovi. Za válek mezi bratry Prokopem a Joštem se tito střídali v držení hradu a dále jej zastavovali svým příznivcům. V době držení hradu moravskými markrabaty došlo k rozsáhlým stavebním úpravám hradu. Hradní příkop byl prodloužen kolem celého hradu a obtočen souvislým valem. Vnitřní hrad byl v jihovýchodní části opatřen parkánem a sem byla také přeložena hradní brána. Hlavní pozornost však byla věnována severní straně . Na rovince hradem vzniklo rozlehlé opevnění předhradí, které bylo ze všech stran obklopeno příkopem s předsunutým okružním valem. Na severní a jižní straně byla vybudována vysunutá opevnění, která měla chránit hrad před odstřelováním z vyššího, severovýchodně položeného pahorku. Na jižní straně vznikly dva okrouhlé předsunuté sruby (Trhovice a Bašta), které bránily hrad před napadením a ostřelováním od jihu.

Počátkem 15. století získal Bludov mocný rod pánů z Kunštátu. O majitelích hradu v době husitských válek nemáme bohužel žádné zprávy. Po husitsky orientovaných Kunštátech jej roku 1436 svěřil císař Zikmund do zástavy katolíkovi Benešovi z Valdštejna. Beneš z Valdštejna na hradě s největší pravděpodobností také sídlil. Sňatkem s Benešovou dcerou Anežkou získal hrad Jiří starší Tunkl z Brníčka, který však převážně sídlil na zábřežském hradu. Jelikož Tunklové stáli za česko - uherských válek věrně na straně Jiřího z Poděbrad, resp. jeho nástupce Vladislava byl hrad vojsky Matyáše Korvína nebo jeho spojenců dobyt a zničen. Tunklové neměli prostředky k obraně rozlehlého hradu a tak ho obětovali. Při prodeji panství Janovi a Petrovi ze Žerotína roku 1494 je již uváděn jako zbořený. Nové sídlo panství bylo přeneseno nejprve do panského domu tzv. Zámečku u Horního dvora a později do tvrze resp. zámku u Dolního dvora. Rozvaliny hradu byly postupně rozvezeny na různé stavební účely - výstavba Horního dvora, panského domu a úprava staré cesty mezi Bludovem a Šumperkem.

Pozůstatky hradu dnes tvoří jen zbytky příkopů, valů, nepatrné zbytky zdiva a pověsti o sesutých podzemních chodbách.

Zámek ^{Zdroj A)}

Trojkřídlý renesanční 1./3 17.stol., rozšíření 1708, na místě tvrze NKP 833 Bludovský zámek je situován přibližně ve středu obce. Jedná se o pozdně renesanční trojkřídlou budovu ve tvaru písmene U, počátkem 18. století barokizovanou. Čelní fronta je na obou koncích ukončena nárožními věžičkami a do nádvoří obrácena arkádou. Zámek je obklopen rozsáhlým anglickým parkem. Na zámek navazují částečně dochované objekty bývalého Dolního dvora (kočárovna, konírna, správní dům, sýpka - bývalá ovčírna atd.).

Předchůdcem dnešního zámku byla tvrz postavená při Dolním dvoře. Podle tradice na místě původních čtyř selských usedlostí, které vrchnost vykoupila za 1.800 moravských tolarů. První zmínka o této tvrzi je v trhové smlouvě, kterou Bedřich st.ze Žerotína prodal Bludov Janovi st. Odkolkovi z Oujezdce. Většina autorů klade založení tvrze do 70 let 16. století, kdy byl vlastníkem Bludova Jan z Boskovic, jemuž ho spravoval Petr ml. Horecký z Horky. K pozdně renesanční přestavbě tvrze na zámek došlo až za nového majitele Bludova hraběte Kryštofa Pavla z Lichtenštejna - Kastelkornu, který získal bludovské panství v rámci konfiskací po Bílé Hoře. Přestavba nejspíše spočívala v rozšíření původní jednotraktové tvrze (jižní křídlo) v dvoutraktový zámek (jižní a západní křídlo). Ještě za Lichtenštejnů došlo pak k raně barokní přestavbě, která spočívala v dostavbě severního křídla, barokní úpravě a provedení štukové výzdoby stropů v reprezentačních prostorech jižního křídla. Soudí se, že autor těchto štukatur měl blízko k italským štukatérům působícím ve službách olomouckých biskupů.

Roku 1710 prodal hrabě František Antonín z Lichtenštejna - Kastelkornu bludovské panství se zámkem c.k. komorníku a zemskému soudci říšskému hraběti Janu Jáchymovi ze Žerotína (1667 - 1716). Bludovský zámek sloužil, v tomto období, pouze k příležitostnému pobytu vrchnosti, která měla své hlavní sídlo na zámku ve Velkých Losinách. Po smrti Jana Jáchyma roku 1716 se stal Bludov majetkem jeho syna Jana Ludvíka hraběte ze Žerotína (1691 - 1761).Po smrti své matky Luisy Vilemíny, roz. svobodné paní z Lilgenau spojil žerotínský znak se složitým znakem lilgenauským a ke svým titulům přijal i titul svobodného pána z Lilgenau. Z doby, kdy byl Bludov v majetku Jana Ludvíka pochází první vyobrazení bludovského zámku. Jedná se o akvarel od Kryštofa Glaubitzena přiložený k popisu panství z roku 1740. Podle tohoto akvarelu vypadalo čelní západní křídlo zámku poněkud jinak než dnes, uprostřed střechy čněla polygonální věž s hodinami, vjezd do dvora byl umístěn o něco více nalevo a průčelí ukončovaly na obou stranách nárožní rondely. Korouhvička na střední věži byla ozdobena monogramem Jana Ludvíka ze Žerotína a letopočtem 1728. Později byla přenesena na severozápadní nárožní věž. Nádvoří zámku bylo bezprostředně propojeno s nádvořím hospodářského dvora. Na místě dnešního parku byl ovocný sad a před zámkem nízká stříhaná zahrada.

Roku 1761 zdědil při dělení majetku Bludov, Třemešek a Chromeč Josef Karel hrabě ze Žerotína (1728 - 1814), kterému se stal bludovský zámek hlavním sídlem. Za něj došlo k pozdně barokní přestavbě zámku. Byla odstraněna hodinová věž a nahradily ji na obou rozích dvouposchoďové věžičky, které vznikly zvednutím rondelů o jedno patro. Došlo také k přemístění hlavního vjezdu. Změn doznalo i okolí zámku, kde vznikla okrasná barokní zahrada. Roku 1802 byl nucen starší bratr Josefa Karla za Žerotína, Ludvík Antonín, prodat Lichtenštejnům poslední velké žerotínské panství Velké Losiny a opustit tamní reprezentativní zámek. Od té doby se stal hlavním sídlem rodu zámek v Bludově. Sem byla též přenesena knihovna, obrazárna, sbírka zbraní , archiv a část vnitřního zařízení. Potřeba místností pro uložení rozsáhlé knihovny a archivu byla příčinou roku 1803 provedené dostavby jižního křídla.

Roku 1818 získal panství syn Josefa Karla, František Josef ze Žerotína (1772 - 1845), významný moravský hospodářský činitel a předseda Hospodářské společnosti moravské a slezské, který významně obohatil žerotínskou knihovnu. František Josef se zasloužil o výstavbu žerotínské hrobky u bludovského kostela a o přenesení ostatků Karla st. ze Žerotína a dalších jeho příbuzných do ní. Jeho dcera Matylda Josefa, provdaná Dubská z Třebomyslic, je známá jako zakladatelka dětské nemocnice v Brně. Nejstarší syn František Josef Gustav (1807 - 1828) byl omylem při střeleckých závodech zastřelen a tak se panství roku 1845 ujal jeho mladší bratr Zdeněk Otta hrabě ze Žerotína (1812 - 1887), jenž byl v Bludově velmi oblíben a stal se také prvním bludovským starostou po roce 1848. Za něho byla provedena poslední výraznější změna zámku, spočívající v přeměně části půdních prostor jižního křídla na novogotickou síň, někdy nesprávně považovanou za kapli. Jeho syn Karel Emanuel (1850 - 1934) byl posledním moravským Žerotínem po meči, jemuž Bludov náležel. V letech 1884 - 1900 byl poslancem moravského sněmu, v letech 1885 - 1897 byl říšským poslancem a v letech 1900 - 1906 moravským místodržícím. Místodržitelského úřadu se vzdal s odůvodněním, že nemohl dosáhnout dohody mezi Němci a Čechy na Moravě. Věnoval se poté správě svých statků a provedl také uspořádání žerotínské knihovny a archivu. Starší bratr Karla Emanuela Přemyslav přestoupil k protestantství a jeho potomci se naturalizovali v Uhrách a později v Německu. Za Karla Emanuela byla provedena, po požáru, historizující přestavba hospodářského dvora u zámku ( roku 1898 ). Karel Emanuel zemřel roku 1934 a panství i se zámkem zdědily jeho dcery Helena a Gabriela. Jelikož se majitelky za války přihlásily k německé národnosti byl zámek roku 1945 konfiskován. Přes požadavky k přeměně zámku na žerotínské muzeum byl roku 1949 přidělen obci Bludov. Velká část vnitřního zařízení, žerotínská knihovna, obrazárna a sbírka zbraní, byla převezena na zámek Velké Losiny.

Na přelomu 70. a 80. let byla, v zájmu záchrany objektu, provedena celková rekonstrukce zámku, která však někdy bohužel nebrala ohled na zachování některých hodnotných architektonických prvků . Dnes slouží zámek potřebám obce, jako sídlo pošty, knihovny, drobných podnikatelských provozoven a vinárny. Po roce 1989 restituoval 1/2 zámku syn Heleny Žerotínové, provdané Mornsteinové, ing. Karel Mornstein.

Zámeček ^{Zdroj C)}

…(?)

Zámecký skleník ^{Zdroj A)}

Vedle zámku u silnice do Zábřeha

Radnice ^{Zdroj C)}

…

Národní dům ^{Zdroj A)}

1900

[Fojtství -Erbovní rychta] ^{Zdroj A)}

Č.p.35. Doloženo 1588, 1884 vyhořela. stávala ve středu obce zhruba mezi dnešním kulturním domem a obchodním domem, téměř naproti farnímu kostelu sv. Jiří. Bylo to patrové roubené stavení, postavené podél silnice, asi stejné délky jako zdejší fara, ale mnohem širší a také prostornější. Vzadu na nádvorní straně byla v prvním poschodí pavlač. Stěny rychty byly hladce omítnuty, takže nebylo poznat, že jsou sroubeny z trámů. Velmi vysoká střecha byla krytá šindelem. Vedle hlavní budovy stál přízemní přístavek. Vjezd do dvora, uzavřeného ze všech stran hospodářských budovami, chlévy, stodolami a kůlnami, byl zhruba v těch místech, kde je nyní průjezd mezi kulturním domem a domem čp. 436. Samostatně stál i výměnek rychty. Naproti rychtě uprostřed stála malá kaplička. Její vchod byl proti Hlavním dveřím rychty.

Škola ^{Zdroj A)}

Zřízena z chalupy J.příhody bez polí r.1677

Habermanův mlýn ^{Zdroj A)}

S vodní turbínou 92 HP, vyhořel

Parní pila ^{Zdroj A)}

…

Sirné a radioaktivní lázně ^{Zdroj A)}

Od 1928. a panství Žerotínů byl již od nepaměti znám u Bludova teplý pramen léčivých účinků a také byl majiteli v primitivní úpravě ke koupelím používán. Vybudování lázní bránilo to, že na panství týchž majitelů byly dříve založeny lázně ve Velkých Losinách. Po první světové válce pozemek s prameny koupil v roce 1924 bludovský rodák Zdeněk Pospíšil, bývalý hospodářský správce na velkostatku v Bludově. Ten nechal provést vrty a získal léčivou minerální vodu teplou 39,2 °C. V roce 1929 byly tedy otevřeny nové Lázně Bludov s teplou radioaktivní síro-jodovou a síro-železitou vodou. Lázně leží v rovinatém výběžku tak zvané Malé Hané poblíž řeky Moravy v nadmořské výšce 297 m.

Během dalších let bylo rozšířeno nejen vanové oddělení, ale byl postaven i nový lázeňský dům, rozšířen bazén, rozšířeno inhalatorium a další odborná oddělení. Od roku 1934 bylo možné zahájit celoroční provoz. Mezi budovami vyrůstá vkusný a útulný lázeňský park. Léčba se zaměřuje na vleklé záněty ledvin a močového ústrojí. Velmi dobré léčebné výsledky dosahují lázně v případě pomočování dětí. Další lázeňská léčba se zaměřuje na otylost dětí a dorostu. Nedílnou součástí je léčba horních cest dýchacích a léčba bolestí páteřního původu. Přírodním léčivým zdrojem je subtermální, alkalická, málo mineralizovaná síranochloridová voda s významnou přítomností sirovodíku, sirníků a fluoridů sodíku se stopami radioaktivity. Lázně disponují s uceleným souborem vodoléčebných procedur. Je možné nabídnout vanové koupele uhličité, perličkové, koupele přísadové, bylinné koupele, skotské střiky, vířivé koupele a koupele ve vnitřním i venkovním termálním bazénu. Lázně poskytují různé druhy elektroléčby a magnetoterapii. Nabídku léčebných procedur rozšiřuje horské slunce, speciální pohybová terapie, rehabilitační cvičení, klasické i speciální masáže, akupresura a akupunktura. Pro léčbu dýchacích cest kromě klimatoterapie nabízí lázně individuální inhalace, dechovou gymnastiku i s využitím hudebních nástrojů.

Trebischova tkalcovna ^{Zdroj A)}

Kol.1930 uzavřena

Chromečský mlýn ^{Zdroj A)}

…

Usedlost č.p.72 ^{Zdroj A)}

19.stol.

Usedlost staré č.p.86 ^{Zdroj A)}

19.stol.

Usedlost č.p.116

Nový štít a šindelová střecha

Usedlost č.p.118 (513) ^{Zdroj A)}

Nachází se na horním konci obce Bludova po pravé straně místní komunikace. Statek čp. 118 v Bludově je zachovaným příkladem zemědělské usedlosti menšího sedláka na území horní Hané. Hlavní obytné stavení i výměnek byly postaveny štítem do ulice. Do usedlosti se vstupovalo vraty, která spojovala obydlí hospodáře, s výměnkem na druhé straně podélného dvora. Hospodářské budovy navazovaly bezprostředně na obydlí , někdy sním bývaly spojeny náspí s arkádami. Střecha byla pokryta většinou došky, někdy též šindelem. Stodola s průjezdným mlatem uzavírala příčně dvůr v jeho zadní části a oddělovala jej od sadu či zahrady, případně navazujících polností. Menší spíše okrasná zahrádka bývala i před domem. Až do poloviny 19. století byla převážná většina bludovských obydlí dřevěná. Pokud se týká vnitřní dispozice domů : napříč obytným stavením šla síň, z ní se přišlo do kuchyně. V síni byla chlebová pec a ohniště. V síni se také zatápělo v kamnech. V nízké a tmavé jizbě nalevo ve zdi byl krb, v němž se v zimě svítilo smolnými loučemi. Skleněné tabule okenní byly nahrazovány měchuřinami. Kouř stoupal otvorem ve stropě a rozptyloval se po hůře. Napravo ode dveří světnice byla police s nádobím, na zdi mísník. Vpravo v rohu stál stůl, za ním lavice s lenochy podél zdi, postel a truhla. Z velké jizby se šlo do malé nebo do komory, odtud pak do konírny a chléva na hovězí dobytek, popřípadě do ovčírny. Síň a obytné místnosti měly podlahu z dusané hlíny. Výraznějšími proměnami procházel interiér domů v průběhu 19. století. Hliněná podlaha se měnila za dřevěnou, povalové stropy nahradily trámové se záklopy a rozšiřovalo se i vnitřní vybavení místností. Tomuto popisu pravděpodobně odpovídal a částečně stále odpovídá i statek čp. 118 . Ještě v 1. polovině 19. století byl statek dřevěný, jak o tom svědčí indikační skica Bludova z roku 1834, kde jsou všechny objekty statku vyznačeny žlutou barvou. K přestavbě dřevěného domu na zděný tedy muselo dojít někdy v průběhu 19. století. Zřetelně zachovaná je pozdně barokní bílená omítka s nápaditými girlandami a motivem kalicha na hlavní budově statku a lichoběžníkové dřevěné štíty s podlomenicemi. Ještě na jaře roku 1997 byly statek i výměnek vzájemně propojeny zastřešenou fortnou s dřevěnými vraty a vstupní brankou.

Usedlost č.p.120 (515) ^{Zdroj A)}

V ul.J.Žižky NKP 837. původní roubenky se uchovala přední, obytná část. Je v ní velká obytná místnost s trámovým, tzv. povalovým stropem, dřevěnou podlahou s 2,5% spádem, uvnitř s prostornou chlebovou pecí, dodnes funkční. Téměř kuriózním způsobem je řešen odvod kouře ze 4 topenišť do jediného komínu. Kastlová okna byla obnovena do původních okenních otvorů v původní velikosti. V polovině 19. století byla místnost pro zvířata nahrazena dostavbou ze smíšeného zdiva, všechny stropy jsou zakončeny jednoduchou klenbou. K severní straně roubenky byla přistavěna jedna úzká, asi 2,5 m široká místnost a 90 cm zeď se smíšeného zdiva. Přibližně v té době byla přistavena i druhá budova (výměnek). Ten byl postaven jak z pálených, tak nepálených cihel, spojovaných hliněnou maltou - bez vápna a cementu. V jediné místnosti se rovněž dochoval dřevěný trámový strop, i když při přestavbě v roce 1946 byl překryt tzv. "ródkem". Dnešní kůlna byla postavena ve třicátých letech. K usedlosti patřila i roubená stodola, rozebraná v roce 1960. Původní krytinou byl šindel, později překryt asfaltovou lepenkou. V roce 1958 byla roubenka pokryta černým průhledným eternitem tzv. německým, nebo psaníčkovým kladením.

Usedlost č.p.125 ^{Zdroj C)}

…

Usedlost č.p.126 ^{Zdroj A)}

V ul.J.Žižky, arkádové náspí, datace ve štítě 1858, se stodolou NKP 836. Nachází se na horním konci obce Bludova jako poslední statek po levé straně místní komunikace. Statek čp. 126 byl postaven v polovině 19. století. Má obdélníkový půdorys, arkádové zápraží a sedlovou střechu. V lichoběžníkovém štítu je letopočet 1858. Zejména venkovní omítka a otvory ve štítu mají význačné prvky, charakterizující období pozdního empíru - zejména tzv. psaníčka ve štukové omítce, uzavření štítových otvorů z pálené hlíny. Součástí rozsáhlé zemědělské usedlosti byla i dvouvratová stodola a výměnek. Ještě dnes žijí pamětníci, kteří pamatují v největší místnosti na statku , dnes již stavebně rozdělené, slavné taneční zábavy. U statku byla i technická zajímavost - dvoupístová litinová pumpa, poháněná ručním kolem se setrvačníkem. Jeden z hospodářů zkoušel na svém pozemku pěstovat chmel - jednalo se pravděpodobně o nejseverněji položenou chmelnici na Moravě ( odtud pochází místní název "Chmelnice" ).

Do dnešních dnů zůstalo ze statku zachováno jen hlavní obytné stavení. Výměnek i stodola byly zbořeny. Zajímavý vzhled tohoto statku se stal i předlohou bludovskému rodáku, akademickému malíři Adolfu Kašparovi pro jednu z jeho kreseb v knize dr. Březiny Paměti obce Bludova. Jako zajímavý a cenný doklad lidové architektury je statek zapsán v státním seznamu památek.

Usedlost č.p.127 ^{Zdroj C)}

Zrušeno prohlášení kulturní památkou 2013, výměnek zdevastován rekonstrukcí

Sokolovna ^{Zdroj A)}

…

Chudobinec ^{Zdroj A)}

…

Rozhledna na Háji ^{Zdroj A)}

Vrchol Háje je nejvýraznějším vrchem nad severovýchodním okrajem města Bludova, je součástí jižního výběžku Hanušovické vrchoviny. Mezi šumperskými obyvateli se často užívá název vrchu Senová, který zřejmě vznikl překladem z německého názvu Heukoppe ( Heu = seno ), a který je zkomolením původního názvu Háje. Podnět k výstavbě rozhledny na Háji v meziválečné době dal šumperský odbor Klubu československých turistů a vojáci místní posádky, z jejichž řad byl vytvořen výbor pro řešení stavebních i peněžních otázek. Přípravné práce začaly v roce 1933. V atmosféře napjatého nacionalismu mezi německou a českou veřejností byl navržen název Štefánikova rozhledna a byl také obecně akceptován. Slavnostně otevřena byla 17. června 1934. Po Mnichovu padla rozhledna do rukou Němců, kteří ji využívali jen pro sebe. Ke konci války byla používána jako protiletecká pozorovatelna.

Po osvobození objekt převzal šumperský odbor KČST, který obnovil svou činnost v roce 1945. Vzhledem k poškození výbavy rozhledny v období války a protože nebyl včas opraven bleskosvod, byla rozhledna v roce 1953 zasažena bleskem a celá vyhořela. V následujících letech vzniklo nakolik plánů na znovupostavení rozhledny, ale žádný z těchto návrhů se nepodařilo uskutečnit.

Po listopadu 1989 se opět začalo uvažovat o výstavbě rozhledny na vrcholu Háje, postupně vznikaly návrhy na řešení stavby. Vzhledem k tomu, že pokladna znovuobnoveného Klubu českých turistů neměla zatím dostatek prostředků k realizaci tohoto díla, bylo rozhodnuto, že náklady ponesou obce, na jejichž katastru se Háj nalézá. Největším dílem přispěl Šumperk, další příspěvky obstaraly obce Bludov a Ruda nad Moravou. Otevřena byla v září 1996.

Rozhledna je realizována jako obdoba původní Štefánikovy rozhledny, s dřevěnou nosnou konstrukcí, je obložena dřevěnými deskami, vstupní část rozhledny je kamenná, vyhlídková plošina je ve výšce 24 m a je zasklená. Oproti původní rozhledně je nová rozhledna o 7 m vyšší, špička je ve výši 29 m. Za jasného počasí se nám otevře úchvatný pohled na celý hlavní hřeben Hrubého Jeseníku od sedla Skřítek ke Ztraceným kamenům, Peci, nejvyšší hoře Moravy Pradědu až k Červenohorskému sedlu.

Rozhledna Brusná ^{Zdroj A)}

12,5m, 2015

Památná lípa ^{Zdroj A)}

Před zámkem u křižovatky

Rybník Špalek ^{Zdroj A)}

Vysušen 1834, další staré rabníky bývaly Starý, Nový, Věřický, Bezděk, Ryšán, Veselý, Křtalt, Fěrtušek a Krumpíšek (Zrcadlo)

Zámecký park ^{Zdroj A)}

O založení parku není bohužel přesnějších zpráv. Je však pravděpodobné, že vznikal v 18. století, po dokončení zbarokizované přestavby původně renesančního zámku. Ještě v roce 1708 se uvádí v dominikálním majetku pouze ovocná zahrada. Z počátku 19. století však existuje údaj o oranžérii a sklenících, postavených v prostoru parku. Koncem 19. století byl původní park, jehož zbytky se zachovaly dodnes, doplněn o mnoho druhů exotických dřevin a bylin. Nové dřeviny se podařilo vhodně sladit se starým porostem. Již koncem 30. let minulého století se stal bludovský park mimořádně významným parkovým objektem Šumperska. Po roce 1945 celý objekt utrpěl dislokací zemědělských zařízení - bohužel právě do nejcennější části parku. V současné době se o údržbu parku stará obecní úřad.

Zpět na okres

Politický i soudní okres Šumperk

1961 Okres Šumperk

1976 připojeny Vyšehoří a Chromeč

1990 osamostatnění Chromče

1992 osamostatnění Vyšehoří

2003 Pověřený městský úřad

Historie

293-375 m.n.m., první zmínka 1350

Založení vesnice Bludova můžeme na základě jejího názvu a dochovaných pramenů položit někdy na přelom 12. a 13.století. V tomto období se také poprvé setkáváme se jménem jejího údajného zakladatele markraběcího úředníka Bluda z Bludova. Příslušníci jeho rodu se nazývali Bludovici, měli ve svém erbu lva na třech hůrkách a patřili k nim také poslední majitelé Bludova, Žerotínové. Nedlouho po vzniku vsi byl pravděpodobně některým potomkem Bluda z Bludova vystavěn stejnojmenný hrad. Do období 13.století můžeme také položit vznik bludovské farnosti a původního kostela sv. Jiří, který byl v průběhu staletí několikrát přestavěn až do dnešní podoby z let 1837 - 1838. Ve 14. století získali Bludov moravská markrabata, která panství často dávala do zástavy. Podle tradice vystavěl jeden ze zástavních držitelů Ondřej z Bludova v lese severně od obce kostel Božího Těla, lidově zvaný Kostelíček a ustanovil při něm poustevníka. První historická zmínka o Kostelíčku pochází však až z roku 1553.

Ve století patnáctém patřilo panství pánům z Kunštátu, z Vadštejna a konečně Tunklům z Brníčka. Za vlády Jiřího Tunkla z Brníčka byla v okolí Bludova vybudována soustava rybníků, zrušená v první polovině 19.století. K dobytí a rozboření bludovského hradu došlo za česko-uherských válek, někdy kolem roku 1471. Zříceniny byly postupně rozebrány, zejména na stavbu staré silnice do Šumperka. Od Tunklů koupili Bludov roku 1496 Žerotínové. V 16. století pak měnil bludovský statek rychle majitele. Někdy po roce 1571 byla v obci při tzv. Dolním dvoře postavena renesanční tvrz. Poslednímu majiteli panství před Bílou horou, Janu staršímu Odkolek z Oujezdce, byl Bludov roku 1622 zkonfiskován a postoupen Lichtenštejnům - Kastelkornům. Lichtenštejnové nechali na místě tvrze vystavěn dvoukřídlý pozdně renesanční zámek, rozšířený do dnešní podoby a barokizovaný roku 1708. Kolem zámku vznikl zámecký park, který byl v 19.století významně obohacen o cizokrajné dřeviny.

Roku 1710 se majiteli panství stali držitelé nedalekých Velkých Losin hrabata ze Žerotína, svobodní páni z Lilgenau. Po prodeji velkolosinského panství v roce 1802 se Bludov stal jejich hlavním rodovým sídlem. Za Františka Josefa ze Žerotína byla u nově postaveného kostela sv. Jiří zřízena žerotínská hrobka, do které byly v roce 1842 přeneseny ostatky Karla staršího ze Žerotína (1564 - 1636) a jeho rodiny. V držení rodu Žerotínů zůstalo panství, resp. velkostatek Bludov až do roku 1945. V roce 1934 v Bludově zemřel poslední moravský Žerotín - hrabě Karel Emanuel (1850 - 1934).

Bludov byl od svého vzniku poměrně velkou a ryze českou obcí. Původní osídlení se šířilo z horního konce (dnes památková zóna), kde byla jeho nejstarší část, směrem dolů podél potoka. V 16. století zde bylo již 75 usedlostí a počet obyvatel neustále stoupal. Roku 1834 tak měl Bludov 318 domů a 2070 obyvatel a v roce 1950 585 domů a 2485 obyvatel. Tento trend se nezastavil dodnes a tak má dnes Bludov již více jak 3000 obyvatel.

V 19.století byl Bludov centrem českého národního života na Šumpersku. Roku 1908 zde byla otevřena první česká měšťanská škola na šumperském okrese. Postupně se také Bludov měnil z obce zemědělské na zemědělsko-průmyslovou. V roce 1929 založil chromečský statkář Zdeněk Pospíšil zdejší léčebné lázně, které existují dodnes. Slibný rozvoj obce za první republiky přerušil Mnichov, kdy byla tato ryze česká obec připojena k říši a zejména 2.světová válka, která si vyžádala mnoho obětí z řad bludovských občanů.

Po osvobození 8.května 1945 nastalo krátké období svobody, ukončené únorovými událostmi roku 1948. Bludov se naštěstí ubránil centralizačním snahám o sloučení s městem Šumperkem. Období následujících více jak čtyřiceti let se negativně projevilo na vnějším vzhledu obce, stejně jako na vztahu občanů ke své obci a k sobě navzájem. Události roku 1989 znamenaly zásadní změnu v životě naší obce spojenou s obnovou samosprávy obce, nápravou křivd minulosti včetně majetkových. Výrazně se zlepšilo životní prostředí díky plynofikaci. Opravy se dočkaly některé bludovské památky, dostavěna byla školní jídelna s tělocvičnou, opravena Sokolovna. Nově byl vybudován vodovod a opraveno mnoho komunikací. Na prahu nového tisíciletí stojí před Bludovem a jeho obyvateli mnoho dalších úkolů, které bude třeba vyřešit, aby se stal skutečným domovem a místem, na které budou právem hrdí.

Rok	obyv.	domů
1677	72
1793	1544	232
1839	1945	327
1921	2604	380
1927
1930	2892 (39N)	493
1950	2485	585
1961
1991	3131	669
2001

www.bludov.cz

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) Karel Kuča, Atlas památek, 2002

3) Vlastivěda moravská 1932

4) Vlastivěda šumperského okresu 1993

A) .bludov.cz (3.3.2013)

Kod CZ

Nová Dědina ^{Zdroj A)}

Na pozemcích Tónovského statku je nechala postavit vrchnost r.1723, jako dominikální osada s 33 chalupami měla vlastního rychtáře

Kod CZ xx

Zámeček Bludoveček ^{Zdroj A)}

Horní dvůr se zámečkem- Bludoveček či Korblík ^{Zdroj A)}

1,3 km sv od kostela. dyž ve druhé polovin 15. století byl Starý hrad rozbořen vojsky Matyáše Korvína, byl totiž poničen, aby již nikdy nemohl být opraven a nemusel být znovu dobýván. Stejný osud stihl i Nový hrad u Hanušovic. Protože celé panství v tu dobu velmi často měnilo majitele, nepotřebovala vrchnost zde žádné správní, ani sídelní centrum. Teprve ve druhé čtvrtině 16. století za Přemka ze Žerotína je takováto potřeba zde znova. Bylo zahájeno budování tzv. Forberku pod bludovským hradem tj. Horního dvora zámečku, hospodářského dvora a hájenky.

První připomínka Horního Dvora je v listině z r. 1568, kdy Fridrich starší ze Žerotína prodává olomouckému biskupovi Vilémovi z Prusínovic "....pustej hrad Bludov s dvorem poplužním, loukami a zahradami k tomu dvoru přináležejícími, ves bludov, faru, rychtu....". Pravděpodobně r. 1520 byl vybudován panský dům - Zámeček a větší, původně dřevěná hospodářská budova se stájemi. Dokonce se připomíná i ovčín, a to s chovem až dva tisíce ovcí.

Panský dům - Zámeček - měl svůj význam do výstavby tvrze, později zámku a Dolního dvora v Bludově. Potom byl přeměněn na zájezdní hostinec. Velkým neuzavřeným obloukovým schodištěm se vystupovalo do 1. poschodí do velké, ale nízké šenkovní místnosti s dřevěným stropem na straně levé, a od roku 1822 potom do velké taneční síně na straně pravé. Jako výletní restaurace - někdy nazývaná také Korbílek - budova sloužila až do počátku padesátých let minulého století. Zejména letní odpolední taneční zábavy, střelecké soutěže se záhy staly pověstnými. Početní návštěvníci v létě rádi odpočívali ve stínu lip před zámečkem. 1. 5. 1890 zde byla první oslava Svátku práce pro celou severozápadní Moravu. Demonstrace se zúčastnilo více jak 5000 osob. Dobu velké slávy zámečku dnes již připomíná rozsáhlý, v pískovcové skále vysekaný sklep 25 m dlouhý, 5 m široký, 2 m vysoký, uprostřed se čtvercovým sloupem. Po roce 1990 byl učiněn pokus o obnovu zašlé slávy a byla postavena nová restaurace, dnes je to noční klub.

Dřevěná hospodářská budova koncem 16. století byla přebudována v ranně renesanční kamenocihelnou stavbu, ve které určitě byla kachlová kamna. Při archeologickém výzkumu v roce 1995 - 96 byly nalezeny kachle s letopočtem 1604. Pravděpodobně v letech 1605 - 1618 zde byl budován letní výletní a odpočinkový letohrádek. Byla to jednopatrová obdélníková budova s arkádovou chodbou a sloupovým hlavním průčelím k dnešní cestě na Šumperk. Horní dvůr včetně letního sídla několikrát vyhořel naposled v r. 1741, a potom již jako letní sídlo nebyl obnovován, pouze jako hospodářské budovy. Dodnes jsou dochovány velmi cenné stavební prvky, včetně unikátně řešeného krovu apod.

K zámečku, letnímu sídlu a k Hornímu dvoru se vztahuje řada pověstí, dohadů, smyšlenek. Téměř každý určitě slyšel o tom, že ve velkém sklepě Zámečku se skrývali Čeští bratři po bitvě na Bílé hoře, že mezi nimi měl být i učitel národů Jan Amos Komenský. V dnešní sýpce měli mít společnou modlitebnu a právě proto se jedné z budov dodnes říká fara, a že ve sklepení dnešní sýpky je zazděný vchod do podzemní chodby na Starý hrad, či dokonce až na hrad Brníčko.

Sýpka ^{Zdroj C)}

…

Kod CZ

Bludovský mlýn ^{Zdroj A)}

Kod CZ xx

U zastávky ^{Zdroj A)}

Skupina chalup u zastávky Chromeč

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 3.3.2008