Kod CZ 630 Bludov (Blauda) Osady: Nová Dědina, Zámeček,
Bludovský mlýn, U zastávky Kostel sv.Jiří Zdroj A) Pův.středověký, věž z konce 16.stol., přestavěn a rozšířen 1837-8 Původní bludovský
kostel byl zasvěcen sv. Jiří (tak je tomu dodnes), byl dřevěný a postaven bylpatrně před rokem 1350, snad v první polovině 13.
století. Po roce 1588 byla dřevěná stavba přestavěna. Tato přestavba však
byla provedena nekatolíky, patrně Českými bratry. Tento kostel byl již zděný.
Dalším důležitým datem byl rok 1764, kdy byl za působení P. Ignáce Bapt. Denglera kostel přestavěn
a značně rozšířen. Přistavěna byla věž, nově presbytář (kněžiště) a sakristie
s oratoří nad ní. Po tomto rozšíření byly po stranách jakési
"pavlače". Strop byl prkenný a celý byl zavěšen řetězy na jedné
skobě v krovu. Roku 1832 byl zrušen hřbitov kolem
kostela. Od roku 1842 je hřbitov na dnešním místě. Roku 1833 začal kostelní
strop praskat a klesat. Kostel byl roku 1837 z bezpečnostních důvodů uzavřen
a mše sv. se téměř dva roky konaly v tehdy nedávno obnoveném Kostelíčku
Božího Těla. Poslední přestavba bludovského kostela
se tedy odehrála v letech 1837 - 1838. Chrám byl celý zbořen kromě jižní
stěny, která se posléze stala součástí kostela zcela nového. Tato nová stavba
je delší cca o 1 / 3 a má tvar kříže, což je dáno dvěma bočními oratořemi.
28. 9. 1838 - tedy na svátek sv. Václava - byl kostel slavnostně vysvěcen.
Tohoto roku byl nad hlavní oltář umístěn obraz prof. Reinhardta
- obraz sv. Jiří. V roce 1895 při příležitosti nové výmalby kostela byl
pořízen nový obraz sv. Jiří - Drakobijce od
Antonína Muhla z Nové Paky. Roku 1885 byla pokládána nová dlažba.
Při této příležitosti byla také otevřena podzemní hrobka farářů, která však
byla prázdná (tělesné ostatky byly patrně odstraněny v době josefinských reforem). V roce 1887 byl pořízen nový
(dnešní) hlavní oltář, který mimo svatostánku zahrnuje sošky evangelistů
Matouš, Marek, Lukáš, Jan), dvě velké sochy moravských věrozvěstů Cyrila a
Metoděje a sochu Krista. Výmalba stropu je unikátní. Byla
pořízena na náklady manželů Mertových roku 1895 a je to tzv. "průmyslová
výmalba" - technika, která je na celé Moravě ojedinělá. Strop nese tři
hlavní kresby: Spasitel, sv. Rodina a sv. Cecilie.
Prostor mezi těmito malbami je vyplněn mj. patnácti tajemstvími sv. růžence.
Nad okny v přední části kostela jsou umístěny nástěnné obrazy sv. Rosalie, sv. Ignáce z Antiochie, sv. Kateřiny a sv.
Františka z Assisi. O rok později byla pořízena dvě
malovaná okna sv. Anny s dívkou Marií a sv. Josefa s dítětem Ježíškem. Okna s
obrazy zemských patronů Václava a Ludmily jsou až z roku 1946. Při
příležitosti svatováclavského milénia v roce 1929 byly pořízeny a posvěceny
dnešní varhany. Historicky nejstarší součástí inventáře kostela je patrně
křtitelnice tvaru kalicha, která byla věnována rodem Liechtenštejnů
- Kastelkornů, jejichž znak je na křtitelnici
umístěn. Liechtenštejnové vlastnili Bludov v letech 1621 - 1710. Kostel se ve své vnitřní úpravě
dochoval do sedmdesátých let 20. století. Tehdejší duchovní správce P.
Ladislav Král provedl zásadní úpravu interiéru. Byly odstraněny oba boční
oltáře, oltář hlavní byl upraven, byly vybíleny boční stěny i s obrazy výše
zmíněných světců a byla odstraněna mřížka oddělující presbytář od chrámové
lodi. Na začátku osmdesátých let muselo být provedeno statické zajištění -
celý kostel ve výši nadokenních parapetů byl stažen ocelovýmilany,
čímž bylo zabráněno dalšímu rozevírání klenby uprostřed stropu. V letech 1987
- 1988 za působení ThDr. Hynka Wiesnera byla
provedena generální oprava maleb, včetně obnovení obrazů světců, kterou
mistrně provedl zdejší malíř František Špička za asistence řady dobrovolníků.
Iniciátorem a organizátorem výmalby byl pan František Zatloukal st. Dne 21.
listopadu 1992 byl olomouckým arcibiskupem vysvěcen nový obětní stůl. Roku 1996 byla mědí oplechována
střecha a ze zámkové dlažby položen nový chodník. V roce 1999 došlo k
pořízení dvou nových zvonů sv. Jiří a Panny Marie, které ulila firma Manoušek Zbraslav. Fara Zdroj A) Na jaře roku 1997 byl na objektu bludovské fary proveden firmou Arkáda Šumperk stavebněhistorický průzkum, zabývající se historií
objektu včetně seznamu duchovních správců a stavebněhistorickou
analýzou domu. O počátcích založení fary v Bludově
není nic známo. Nabízí se Březinova domněnka, že si obyvatelé Bludova postavili kostel na dnešním místě záhy po
založení vesnice, tzn. někdy ve 13. století. S tímto samozřejmě souvisí i
výstavba fary. Existence bludovské fary není
uvedena mezi farnostmi šumperského děkanství, které
byly v roce 1350 připojeny k nově vzniklému litomyšlskému biskupství ( Wolný 1862, s.150). Bludovský farář František Alois Ermis ve své kronice z konce 19. století uvádí, že se při
zakládání Bludova muselo počítat s farou, ..."
protože lán polí, který ode dávna k dotaci farního
beneficia patří, jest uprostřed ostatních selských lánů a jako u ostatních
statků selských hned za farou". Tato úvaha má logické oprávnění,
znamenající možnost vzniku fary již na počátku 13. století, kam je založení obce
při současných znalostech řazeno. Je nutno ovšem nutno připustit, že farní
pozemky mohly být vykoupeny, darovány nebo získány jiným způsobem mnohem
později. Nemusí být pravidlem, že pokud není
nějaká obec uvedena mezi farnostmi děkanství, neznamená to, že v obci ještě
nebyla fara, jak interpretuje děkanskou listinu např. František Palacký
(1921, s.163). Existence bludovské fary nejpozději
v polovině 14. století je víc než pravděpodobná. Ostatně, bylo by dost
podivné, kdyby Bludov, bezesporu významné místo již
z důvodu existence hradu, neměl v té době farní kostel, zatímco například Rejchartice, Habartice a další,
které jsou uvedeny v papežově listině z roku 1351, farnosti již tehdy měly.
To, že si bludovská fara udržela původní
vlastnictví pozemků, třebaže ve zkrácené podobě, nám umožňuje vyslovit
domněnku, že kontinuita katolické fary duchovních zde nebyla zcela přetržena
ani v době vrcholné reformace. Budova fary stojí s největší pravděpodobností
na místě, na němž nepřetržitě od vzniku bludovské
farnosti stál objekt, původně nepochybně dřevěný, patřící vždy katolickým
duchovním. Když v roce 1573 biskup Jan Grodecký prodal panství Janovi z Boskovic, vyhradil si
pro sebe a své následníky na biskupském stolci nad farou patronát, který
platil až do roku 1794. První přímá zmínka o faře pochází z roku 1614, kdy je
konstatován její špatný stav. V roce 1629 byla fara pustá a prázdná,
vyloupená soldateskou. V 1. polovině 17. století, přesněji v roce 1633,
dochází na základě dochovaných arch.iválií patrně k
většímu stavebnímu zásahu, ne-li k výstavbě objektu nového. V roce 1682 je
uváděn první bližší popis dispozice objektu, kde je jmenována jedna místnost
pro faráře, jedna pro domácí a skutečnost, že není kam ustájit koně, což
vypovídá, že i hospodářské zázemí bylo nevelké. Mezi léty 1688 - 1709 je
doložena oprava zchátralé fary, není však znám její rozsah. Zhruba po
šedesáti létech, tedy v roce 1764 je pokládán stav farního objektu za špatný.
Je pravděpodobné, že při prováděné rekonstrukci na přelomu 17. a 18. století
došlo nepochybně i k rozšíření objektu. Tomu nasvědčuje i fakt, že již od 30.
let 18. století byli bludovskému faráři přiděleni
dva kooperátoři, kteří museli být nepochybně ubytováni na faře, tudíž měli na
faře svoji místnost. Právě v tomto roce je zmíněna přestavba ze dřeva,
znamená to tedy, že část objektu je v této době dřevěná, západní část objektu
je kamenná s klenutím. Při přestavbě fary se v této fázi neuvádí oprava zděné
části, ani její nová výstavba, výstavbu západní části objektu datujeme ještě
hlouběji, tedy před rok 1709, éru faráře Martina Josefa Dostála. Nepochybně
se jedná o nejstarší část nadzemní stavby objektu. Podle inventáře fary z
roku 1805 (SOkAŠ, FÚB, kniha č.1) lze zhruba
identifikovat dispozici objektu K další zásadní přestavbě dochází mezi léty
1805 - 1942 kdy je celé přízemí přestavěno ve zděné - viz obr. č. 3. K
poslední celkové přestavbě došlo v roce 1845 na základě dochované dokumentace
(SOkAŠ, FÚB, kart. č.1),
zpracované šumperským tesařským mistrem Ignazem Richterem z roku 1842, která věrohodně vypovídá o
dispozičních změnách přestavby. V padesátých až sedmdesátých létech 20.
století dochází ke generální úpravě - výměně oken, dveří podlah a fasády,
kterými se objekt dostal do dnešní podoby. Kostel Božího těla Zdroj A) 3km severně od obce, barokní
jednolodní z r.1724, upraven 1835 NKP 839/1stával tu již 1553, 1784 byl
odsvěcen a prodán, 1835 obnoven V lesích severně nad Bludovem se nachází takřka kouzelné místo. Náhodný
poutník určitě nečeká, že se mu vprostřed lesů najednou, z ničeho nic zjeví
před očima nádherné, tiché, udržované prostranství, s větším kostelíkem
uprostřed. Zastaví se a zamyslí. Co to je za místo, co se zde přihodilo, co
přimělo dávné bludovské obyvatele, aby daleko od
svých obydlí vybudovali poutní kostel? Jedno z možných vysvětlení nabízejí
pověsti, které se ke "kosteléčku" váží. Nejrozšířenější
z pověstí vypráví následující příběh:Lakotná selka z Hrabenova
šla do Šumperka do kostela. Při svatém přijímání hostii - Tělo Páně -
nespolkla, ale vložila do modlitební knížky, aby jej mohla dát doma do žlabu
krávě, aby více dojila. Když se vracela zpátky, zastavila se na místě
dnešního kostelíčka, kde byly tehdy pouze hluboké lesy. Chtěla si odpočinout.
Usnula a během spánku jí hostie z knížky vypadla. Selka se po chvíli
vzbudila, nevšimla si, že hostie vypadla, vzala knížku a šla domů. Po čase si
lidé na tom místě všimli podivné záře, která vycházela z dutého stromu. Šli
blíže a co nespatřili - vprostřed stromu byla v monstranci ze včelího vosku
umístěna ztracená hostie. To roj divokých včel sebral tenkrát vypadnutou
hostii, zanesl ji do stromu a kolem ní utvořil voskovou monstranci. Včely tak
napravily zneuctění Božího Těla, jehož se dopustil člověk. Lidé v úžasu nad
tím, co spatřili, postavili na tom místě malý kostel (proto se mu od
jaktěživa říkalo kosteléček), který nazvali
Kostelíček zjevení se Božího Těla. Podle podobné pověsti měl hostii v těch
místech vytrousit ovdovělý dělník Kuneš. Mezi lidmi se také dodnes traduje
pověst o tom, že kosteléček patřil kdysi k Hrabenovu. Když jednou Hrabenovští
hráli v jedné z bludovských hospod s Bludovskými karty, prohráli všechno, co u sebe měli. Ale
chtěli hrát dál - nevěděli ale o co. Jediné, co je napadlo, byl kosteléček. Prohráli ho a od té doby patří Bludovu. Od té doby se také Bludov
Hrabenovu směje, že jejich předkové prohráli kosteléček v kartách. Tolik pověsti, které toto tajemné
místo obestírají. Říká se, že i když pověsti nebývají úplně pravdivé, alespoň
zrnko pravdy na nich bývá. Ale i doložená historie kostelíčka je zajímavá.
Poprvé je doložen k roku 1553, kdy se v jedné listině mluví o cestě ke
kostelíčku Božího Těla. Údajně jej založil Diviš z Bludova
nebo jeho syn kolem roku 1387, kdy drželi v zástavě bludovské
panství. Bludov v té době patřil moravským markrabatům
Joštovi a Prokopovi, kteří jej často zastavovali. K
opatrování kostelíčka byl ustaven poustevník. Poustevníci se o něj starali až
do konce 18. století. Poblíž měli postavenou poustevnu. Když se v první
polovině 20. století přistavovala sakristie, vykopali lidé u zdi kostelíčka
lidské kosti, snad právě kteréhosi z poustevníků. V 18. století byl přebudován víceméně
do dnešní podoby. Ovšem již o několik desítek let později nastoupil na trůn
císař Josef II., který přikázal zrušit mnohé kláštery, kaple či poutní místa.
Stejný rozkaz - zbourat - vynesl i pro bludovský
kostelíček a kapličky při cestě na Zámeček a na kopci mezi Šumperkem a Bludovem. To ovšem neznal Bludovské!
Svůj kosteléček a kapličky natolik milovali, že se
odmítli podílet na jejich zbourání. Třikrát byla vyhlášena dražba. Dražba se
konala na rychtě, ale žádný kupec se nenašel. Bludovští
prohlásili, že na poli mají dost kamení a zadarmo. Až když se dražba konala
po třetí - pokaždé byla snížena cena - domluvili se mezi sebou, vybrali
potřebnou částku a nastrčili jednoho ze sousedů, který kosteléček
koupil. Koupil ho, ale nezboural. Nechal ho stát a lidé čekali, až bude
příznivá doba na jeho obnovení. Ta dlouho nepřicházela. Kostelík mezi tím
chátral, až se mu propadla i klenba a v jeho rozvalinách se schovávali pasáci
dobytka před nepřízní počasí. Až v roce 1832 se díky přímluvě hraběte
Františka Josefa ze Žerotína podařilo kostelíček
opravit. Od poloviny 19. století se zde také
každoročně slavívá svátek sv. Rozálie, patronky Bludova.
V roce 1855 totiž postihla Bludov velká epidemie
cholery. Jen v srpnu a září tehdy zemřelo na 120 lidí. Tehdy Bludovští zavázali veřejným a slavným slibem Bohu sebe i
své potomky, že svátek toho světce či světice, na jehož svátek cholera
poleví, budou po všechny věky slavit jako svátek zasvěcený. Cholera polevila
od 4. září, na svátek sv. Rosálie. Od té doby se
tato světice každoročně slavívá bohoslužbami u kostelíčka. Hlavní pouť vždy
bývá v neděli po svátku Božího Těla (obvykle v červnu). Sám kostelík byl postupně zvelebován
a doplňován - o to se nejvíce zasloužil farář František Ermis
se Spolkem sv. Rozálie, který pořídil novou dlažbu, zasloužil se o vybudování
venkovní křížové cesty apod. Ve třicátých letech dvacátého století byla
přistavěna sakristie a jeden pokoj nad ní. Poslední rozsáhlá oprava omítky,
nová vnitřní výmalba, oprava okapových žlabů, měděné oplechování věže byly
provedeny v letech 1990 - 1992. Lidé, kteří tam tehdy zdarma pracovali,
poslechli snažné prosby svých předků, aby na kostelíček nikdy nezapomněli. Kolem kostelíku postupně vyrůstal
celý poutní areál, který se velmi záhy proslavil slavnými poutěmi a
procesími. Prameny dokonce hovoří o účasti deseti tisíc poutníků při hlavní
pouti. Nejstarší památkou pak jsou pískovcová boží muka, dále tam najdeme Stonův kříž, kapličku Panny Marie z roku 1905 atd. Z boku
kapličky vytéká od roku 1909 vynikající, ledově chladná a křišťálově čistá
voda přivedená z blízkého lesního pramene. Kaple P.Marie Lurdské Zdroj A) Nad pramenem, 2/2 18.stol.baroní,
součást poutního areálu NKP 839/2. ne 6. srpna 1905 posvětil
farář F. Ermis novou kapličku u Kostelíčka Božího
Těla, kterou ke cti P. Marie na památku zemřelé dcery Libušky nechala
vystavět rodina bludovského obvodního lékaře MUDr.
Aloise Sloupenského. Nechejme dále hovořit přímého
pozorovatele: "Sotvaže průvod po vykonaném svěcení dospěl do Bludova, strhla se taková bouře, že jí nebylo pamětníka. Čmakal Antonín, jenž přes varovné hlasy za děsné bouře
vyjel si s koněm na pole pro suchou pšenici, byl, vraceje se s plnou fůrou
domů, bleskem zabit i kůň. Hle, sváteční práce!" Z boku kapličky vytéká
od roku 1909 voda přivedená z blízkého lesního pramene. Poslední oprava
"kostelécké" kapličky byla provedena
zároveň s generální opravou Kostelíčka v letech 1989/90. Kaple sv.Anny Zdroj A) Na Trhovici
- cestě od bludovského kostela na Zámeček - stojí
od nepaměti tzv. kaplička sv. Anny. Je zajímavé, že na katastrální mapě bludovského panství z roku 1741 není tato kaplička (stejně
jako kaplička na bludovském kopci) zakreslena,
ačkoli Boží muka na dolním konci zakreslena jsou. Přitom již roku 1784 císař
Josef II. nařizuje kapličku zrušit. Období rozvinutého baroka, tolik
příznivého pro stavbu podobných kaplí, soch a křížů, období přepjaté, mnohdy
silně povrchní a pouze symbolické zbožnosti, vyvrcholilo v první polovině 18.
století za vlády Karla VI. (1711 - 1740). Jen těžko tak mohla být kaplička
postavena v době osvícenského absolutismu za panování Marie Terezie, neboť
doba již prostě "byla jiná". Obě kapličky jsou zřejmě barokního
původu nejpozději z doby konce 17. a počátku 18. století, snad i starší. Za vlády císaře Josefa II. byl roku
1784 zrušen Kostelíček a současně s ním kapličky sv. Anny a nejsv. Trojice (na kopci). Měly být prodány a novými
majiteli zbourány. Cena za kapli sv. Anny byla 2 zlaté a 40 krejcarů (při
třetí dražbě již jen 1 zl. 15 kr.).
Dražba se konala na rychtě, ale žádný kupec se nenašel. Bludovští
údajně prohlásili, že na poli mají dost kamení a zadarmo. Ukazuje to na
poměrně silný citový vztah Bludovských k rušeným
svatyním - neúčastí na dražbě zřejmě vyjadřovali odpor k podobným nařízením.
I z tohoto důvodu se lze domnívat, že kapličky nestály v polích pouze dvacet
či čtyřicet let, ale že zřejmě byly dědictvím zbožných otců a dědů. Když byli
v Bludově ubytováni císařští myslivci upotřebili
obě kaple jako skladiště střelného prachu. Na konci devatenáctého století
byly obě "polní" kaple užívány o křížových dnech. Křížové dny: den
sv. Marka (25. dubna) a tři dny před svátkem Nanebevstoupení Páně (40. den po
svátku Zmrtvýchvstání Páně - Velikonocích). V tyto se konávaly prosebné
průvody do polí na všechny čtyři světové strany, kde se kněz modlil za úrodu
zemskou, za odvrácení krupobití a bouřek. Cestou se věřící v průvodu
modlívali litanie. O "sv. Annu" se staral vlastník statku čp. 114 ("Ptáčkova" kaplička), protože stála na
jejich pozemku, ze stejných důvodů se o kapli nejsv.
Trojice starala rodina usedlá na čp. 85. V době
kolektivizace vesnice však byly pozemky i s kaplemi "vneseny" do
Jednotného zemědělského družstva. Z ideologických důvodů nesměly být tyto
sakrální památky státem udržovány. Po sametové revoluci, kdy se započalo s
navracením kdysi zabaveného majetku, byly obě kapličky v doslova
"zbědovaném" stavu, v jedné z nich byly dokonce ukradeny dveře. Aby
objekty - tehdy zchátralé ruiny - mohly být opraveny a zachovány i pro časy
příští, darovali původní vlastníci pozemky, a tím i kapličky, obci Bludov. Stavební opravy provedla obec a členové KDU-ČSL. Kaple Nejsv.Trojice Zdroj A) U silnice Bludov
Šumperk, 2/2 18.stol, barokní NKP 840 s překrásnou vyhlídkou.
Osud podobný osudu kaple sv. Anny měla kaple Nejsv.
Trojice při tzv. císařské cestě z Bludova do
Šumperka. Náhodného návštěvníka našeho kraje může zarazit její orientace.
Její východ totiž nesměřuje k silnici (jak by se dalo čekat), ale na opačnou
stranu. Je to způsobeno tím, že nejprve stála ona, potom byla teprve stavěna
silnice (1836 - 1842). Za josefínských reforem měla být také prodána a zbourána
(první odhadní cena 3 zl. a 60 kr.,
napotřetí 1 zl. 30 kr.).
Ani v tomto případě se však nenašel žádný kupec. Odedávna se o ni staral
selský rod usazený na čp. 85 (proto se jí také
někdy říká "Kotrléch" kaplička). Osudy
měla naprosto stejné jako kaplička sv. Anny, opravena byla až v druhé
polovině devadesátých let. [Kaple P.Marie] Zdroj A) Mezi domy nedaleko kostela Kaple nedaleko kostela Žerotínská hrobka Zdroj A) Rod Žerotínů,
který svůj původ odvozoval od zakladatele dědiny Bludov
Bluda I., měl v průběhu dějin celou řadu rodinných
hrobek. Paradoxem osudu se stalo, že tento rod z Bludova
svým historicky prvním známým předkem vzešel, rozvětvil se po celé Moravě a
Čechách, postupem času jeho jednotlivé odnože vymíraly, aby se rod
reprezentovaný svou poslední větví (losinsko-vízmbersko-bludovskou) vrátil
do vesnice, kde svou historickou pouť započal a aby v ní skonal a byl pohřben
poslední mužský moravský Žerotín Karel Emanuel.
Roku 1802 rod natrvalo přesídlil z Velkých Losin do Bludova,
čímž vyvstala potřeba stavby nové rodinné hrobky. Příležitost se naskytla při
výstavbě nového farního kostela, jemuž byl žerotínský majitel panství
patronem. Spolu s kostelem tak byla za panství Františka Josefa ze Žerotína v letech 1837 - 1838 pod sakristií postavena i
nová (poslední) žerotínská hrobka. Je to vně i uvnitř jednoduchá stavba se
čtyřmi zamřížovanými obloukovými okny s prostým empírovým vchodem. Na jižní
stěně hrobky nalezneme starý žerotínský erb, který tam byl umístěn někdy v
první čtvrtině dvacátého století. Původně bylo v hrobce přichystáno 12
hrobových otvorů. Dne 8. listopadu 1842 byly do hrobky převezeny ostatky
brandýské větve žerotínského rodu. Ostatky minimálně třinácti osob byly
umístěny v jedné dubové rakvi, mezi nimi nejslavnější Žerotín,
velký Moravan Karel starší, jeho oba rodiče, bába, tři manželky (mj. sestra
Albrechta z Valdštejna Kateřina) a další. Centrální
místa patřila zakladateli hrobky Františku Josefovi a jeho manželce Ernestině. Za necelých sto let bylo všech dvanáct otvorů
"zaplněno". Aby mohl být Karel Emanuel ze Žerotína,
coby poslední moravský mužský Žerotín, se svou
manželkou pohřben ke svým předkům, bylo nutno uvolnit dva otvory ve zdi. Dne
1. září 1925 byly vyndány rakve Karlova dědečka a babičky - zmíněných
Františka Josefa ze Žerotína (1772 - 1845) a Ernestiny hraběnky Skrbenské z
Hříště (1777 - 1854). Jejich tělesné ostatky byly přeloženy do dvou nových
rakví, ve třetí spočinuly ostatky jejich syna, Karlova otce Zdeňka ze Žerotína (první bludovský
starosta), který do té doby snil svůj věčný sen na hřbitově ve Vídni. Rakve
byly uloženy do země pod dlažbu u čelní stěny. Do zdi byly zazděny jejich
náhrobní desky, za nimiž se ovšem žádná hrobová dutina neskrývá. Do jednoho
uvolněného prostoru byl v roce 1934 pohřben Karel Emanuel. Do druhého byla v
březnu 1947 pohřbena hraběnka Zdeňka, manželka Karla Emanuela a matka tří
komtes - Margarety, Gabriely a Heleny. Když v roce 1982 zemřela ve vídeňském
exilu Gabriela, přála si, aby její popel mohl spočinout vedle předků v bludovské hrobce. Bývalý zámecký zaměstnanec František
Matějček tedy tajně vysekal v hrobce nový otvor na urnu, kam byly Gabrieliny
ostatky uloženy. O více než jedno desetiletí později, v roce 1996, nalezla v bludovské hrobce místo posledního odpočinku i nejmladší z
komtes - v roce 1985 zesnulá Helena, provdaná Mornsteinová
se svým manželem Karlem z Mornsteinu. Otvor pro
urny s jejich popelem byl nově vysekán až tehdy. Prostranství u kostela a zahrádka při
hrobce, byly ještě asi v r. 1900 po obou stranách spojeny širokým pískovcovým
schodištěm. Po těchto schodech mohli návštěvníci obejít kostel i hrobku.
Schody jsou již ovšem dávno minulostí. Pod schody zasadili velkolistou lípu
(ta v roce 1993 byla větrem rozlomena a ve stejném roce nehrazena stejným
druhem lípy) a dub, který tam stojí dodnes. Sousoší Nejsv.Trojice Zdroj A) U kostela sv.Jiří
konec 18.stol. NKP 835. U vchodu na prostranství okolo kostela ze severní
strany stojí vysoký kamenný sloup a na něm socha Nejsv.
Trojice. Sloup, který stával u kostelíčka, byl v polovině 19. století
převezen a postaven u farního kostela. Majitelé gruntů čp.
36, 37, 38, 39, 50, 52, 57, 135 a 136 se zavázali reversem ze dne 4. března
1844, že budou udržovat sloup v dobrém stavu. Revers však nebyl stejně jako
všechny ostatní vtělen do gruntovní knihy a nebyl proto uznáván. Vzadu na
podstavci je vysekán rok 1850 a dále barvou namalován nápis: "Obnoven r.
1914 Jiří Gottwald Litovel". Tento nápis by však měl být i na soše sv.
Floriána, P. Marie, sv. Jana Nepomuckého a na hlavním kříži na hřbitově,
neboť všechny byly v roce 1914 opraveny a pozlaceny. Socha sv.Jana Nepomuckého Zdroj A) U kostela sv.Jiří
1818
NKP 838. Přemístěna zpět k rybníčku před zámek. Empírová
socha sv. Jana Nepomuckého stávala dříve v úhlu, který tvoří cesta od Chromče do Šumperka a od Postřelmova do Šumperka naproti
zámku. Socha pochází zřejmě z roku 1818, kdy se obec 25. září 1818 zavázala
udržovat kamennou sochu na kamenném podstavci v dobrém stavu. Roku 1889 byla
nákladem Jana Martináka obnovena. Bohatě zdobený
vysoký podstavec znázorňuje shození sv. Jana Nepomuckého z pražského (dnes
Karlova) mostu do Vltavy. Vzadu je vytesáno zřetelně jedním kameníkem:
"Postaven 1818 Obnoven 1889". Socha stála naproti zámku až do
poloviny osmdesátých let dvacátého století, kdy byla rozebrána a uložena u
kostela. Tam byla po dvou letech 17. července 1987 postavena, a to na jižní
straně kostela. Socha Ježíše s
beránkem Zdroj A) Místu, kde tato socha stojí se říká "U
Beránka". Socha se nachází při cestě ke Kostelíčku. Socha stojí na
kamenném podstavci. Vše je z bílého slezského mramoru. Socha Ježíše s
beránkem byla postavena neznámým dobrodincem a to přes noc tak, že nebylo
očitých svědků. Mezi staršími bludovskými se
traduje domněnka, která je podložena určitými skutečnostmi, že tím
dobrodincem mol být bývalý starosta Petr Minář. Ten za svého působení jako
starosta činil velká příkoří katolické církvi jmenovitě faráři P. Josefu
Němci a P. Frant. Ermisovi.
Dlouholetý spor s církví a obcí o kostelíček, který tato musela vykoupit.
Spor o chudobínských fond, který církev odmítla
obci vydat se situace vyostřila tak, že v r. 1888 se u Kostelíčka nekonaly
bohoslužby ani pouť. Tu se nabízí myšlenka, zda na sklonku svého života Petr
Minář nezačal svých činů litovat a chtěje tak svému svědomí ulehčit, dal
tento sloup s Ježíšem nesoucího beránka přes noc na soutoků dvou potoků, při
cestě ke Kostelíčku postavit. Protože se nevědělo, kdo nechal sochu postavit,
a tedy ani neustavil vydržovací fond, zůstala několik let neposvěcena. V roce
1915 věnovala výměnkářka Františka Minářová (manželka zmiňovaného starosty
Petra Minářem) 100 korun na udržovací fond, a tak na svátek Nanebevzetí Panny
Marie 15. srpna 1916 odpoledne po sv. požehnání šel od kostela velký průvod a
po kázání o dobrém Pastýři P. Karel Dřímal sochu posvětil. Socha sv.Rocha Zdroj A) Stála na levé straně cesty vedoucí na
Zámeček (Trhovici) č.p.
2981. Podle historického průzkumu se jedná o nejstarší venku stojící kamennou
sochu v šumperském okrese, na celé Moravě je údajně
podobných soch pouze několik. Socha pochází z poslední čtvrtiny 17. století.
Nesrovnalost s farní kronikou, ve které P. F. Ermis
píše, že sochu vystavěl roku 1839 Jan Pecháček, lze vysvětlit odkazem na
vydržovací revers. Jan Pecháček totiž sochu roku 1839 s největší určitostí
“pouze” obnovil a 5. října 1839 se zavázal, že ji on i jeho potomci budou
udržovat (což se “samozřejmě” nestalo). P. Ermis
byl při psaní historie těchto drobných církevních památek odkázán na reversy
a podobné listiny a dále na vzpomínky svého předchůdce P. Josefa Němce. Tyto
vzpomínky však byly v tomto případě takřka padesát let staré a je možné, že
si celou události P. Němec již přesně nevybavil. Na jaře roku 1901 shodil
vítr sochu z podstavce. Zřejmě při této události došlo k částečnému poškození
sochy (uražené nohy psa, který sv. Rocha na všech
vyobrazeních doprovází). Opravil ji sedlák Petr Plod, pozdější starosta obce
(1931 - 1937) z čp. 101, vlastník parcely, na níž
socha stojí. V roce 1994 byla socha dočasně odstraněna a učiněna kopie sochy
a sloupu, jenž je podle všeho datován právě do roku 1839. Při dekonstrukci sochy
došlo v jejích útrobách k nálezu osmi mincí. Nejstarší mincí byl
míšeňsko-saský groš z let 1417 - 1424, následoval 48 krejcar moravských stavů
z roku 1620, 10 krejcar z roku 1815, 20 krejcar z roku 1836 a zbývající čtyři
mince neidentifikovatelné. Kopie sochy a sloupu a originál podstavce byla na
místo umístěna v září roku 1997. Originál sochy a sloupu stojí v chodbě
prvního poschodí západního křídla bludovského
zámku. V listopadu 2000 došlo ke krádeži kopie sochy. Na jaře 2001 však byla
nalezena a v květnu 2001 vrácena na své místo. Na podstavci, který je stejně
jako originál sochy zhotoven z maletínského
pískovce a který zůstal i po krádeži sochy na místě, je vyobrazena Panna
Marie Sedmibolestná. I tento reliéf svědčí o tom, že socha byla postavena jako
symbol utrpení a prosby o milosrdenství. Jak sv. Rosálie,
tak sv. Roch jsou světci, které katolická církev
uctívá jako patrony proti moru. Jejich sochy se stavěly poblíž míst
zasažených epidemií tzv. černé nemoci - ať již moru, tyfu či cholery. Sv. Roch tedy zřejmě stojí v místech, kde byl zřízen hromadný
hrob obětem moru. Na mapě z roku 1741 je nedaleko od místa, kde stojí socha,
znázorněna budova rasovny. Je také možné, že sochu nechal její dárce postavit
“preventivně” - právě roku 1680 vrcholila v rakouském soustátí epidemie moru,
před níž např. uprchla císařská rodina z Vídně do Prahy. Prostudované prameny
a literatura nevydávají svědectví o výrazných dopadech této vlny moru na Bludov či okolí. V průběhu 18. století postihlo obec
několik dalších epidemií černé nemoci. Největší rána však postihla Bludov v roce 1855, kdy za celý rok zemřelo 187 osob, z
toho 120 v srpnu a září, kdy cholera nejvíce řádila. Tehdy Bludovští zavázali veřejným a slavným slibem Bohu sebe i
své potomky, že svátek toho světce či světice, na jehož svátek cholera
poleví, budou po všechny věky slavit jako svátek zasvěcený. Cholera polevila
od 4. září, na svátek sv. Rosálie. Od té doby se
tato světice každoročně slavívá bohoslužbami u Kostelíčka Božího Těla. Za 11
let, po prusko-rakouské válce roku 1866 se epidemie v menším rozsahu
opakovala, tentokrát na ni zemřelo 20 lidí. Šlo o poslední podobnou epidemii.
Právě se vzpomínkami na ni zřejmě nechali manželé Sekaninovi roku 1869
postavit sochu sv. Rosálie, která tak přes sto
třicet let shlíží na Bludov a vyprošuje mu ochranu.
Dneskopie. Socha sv.Rozalie Zdroj A) Tato socha stojí po pravé straně
cesty vedoucí k zámečku (na Trhovici). Nechali ji
roku 1869 postavit manželé Jan a Marianna
Sekaninovi. Neměli děti, jimi vymřel rod Sekaninův na statku čp. 96 - ten byl minimálně od druhé poloviny 18. století
(s výjimkou rychty) největším gruntem v Bludově. Po
smrti Jana Sekaniny roku 1881 byla nejlepší pole odprodána a zbytek statku šel
z ruky do ruky, až z něj zbylo jen obytné stavení, které navíc několikrát
vyhořelo. Povinnost udržovat sochu visela původně na statku čp. 96, po jeho rozparcelování na parcele, na níž socha
stojí. Na podstavci je vytesáno: “Postaveno ke cti a chvále Boží od Jana a Marianny Sekaninových manželů. Celému dobrému přátelstvu
na památku v roku 1869”. Nad nápisem je umístěn zřejmě reliéf P. Marie, zleva
na boční straně reliéf klečící světice a napravo je znázorněn sv. Jan
Nepomucký. V listopadu 2000 se někdo pokusil sochu ukrást (zřejmě jeřábem),
pokus byl naštěstí (za cenu “oštípání” spodní části sochy) neúspěšný. Socha sv.Floriána Zdroj A) Není známo, kdo, kdy a proč nechal
postavit sošku sv. Floriána na horním konci. Ta nebyla dlouho církevně
posvěcena, neboť neexistoval fond na její udržování. Až Jan Martinák tento fond založil, a tak byla socha roku 1886
posvěcena. Na čelní straně podstavce sochy je vysekán nápis: "Svatý
Floriáne oroduj za nás!" Na bočních stranách se nalézají dva velmi
neumělé reliéfy světců Socha sv.Anny Zdroj A) Roku 1898 postavila výměnkářka Anna Vagnerová naproti faře sochu sv. Anny z bílého slezského
mramoru. Socha, na jejíž vydržování složila A. Vagnerová
fond 100 korun (50 zl.), byla na svátek Nanebevzetí
Panny Marie 15. srpna 1898 slavnostně posvěcena. Na podstavci ze stejného
kamene jako socha, je uvedeno: "Sv. Anno oroduj za nás. Postaveno ku cti
a chvále Boží od Anny Vagnerové z Bludova 1898". Socha P.Marie Zdroj A) amennou sochu P. Marie Lurdské na podstavci
na křižovatce cest směrem na Postřelmov a na Sudkov
vystavěl na místě původních zděných Božích muk roku 1896 rolník z čp. 73 Josef Matura. Původní
Boží muka jsou zachycena již na mapě z roku 1741 - stály na samotném konci
dědiny, za nimi již nestál žádný dům. Zřejmě z tohoto důvodu jsou na mapě,
jako jediná sakrální stavba (s výjimkou kostela a Kostelíčka) zachyceny -
značily totiž začátek a konec vesnice. Na podstavci sochy je uveden nápis:
"Oroduj za nás svatá Boží rodičko. Ke cti a slávě Boží věnovala rodina
Josefa Matury z Bludova
1896". Křížová cesta Zdroj A) K poutnímu kostelu Božího Těla. svahovitém
prostranství kolem Kostelíčka bylo kdysi vysazeno množství lip a kaštanů. Ve
stínu těchto, dnes již vzrostlých stromů je do pomyslného čtverce postaveno
14 zastavení Křížové cesty. Jednotlivé štace tvoří betonové pomníčky asi 3 m
vysoké, v nichž jsou vsazeny zasklené barevné obrazy. Křížová cesta byla
pořízena v roce 1908 spolkem sv. Rozalie v Bludově, nákladem 2.000 korun rak. Posvětil ji dne
14.6.1908 kvadrián kapucínů z Olomouce dr. Hubert
(Původně na plechu malované obrazy byly zavěšeny na dřevěných sloupcích). I.Zastavení
Zdroj A) … II.Zastavení
Zdroj A) … III.Zastavení
Zdroj A) … IV.Zastavení
Zdroj A) … V.Zastavení
Zdroj A) … VI.Zastavení
Zdroj A) … VII.Zastavení
Zdroj A) … VIII.Zastavení
Zdroj A) … IX.Zastavení
Zdroj A) … X.Zastavení
Zdroj A) … XI.Zastavení
Zdroj A) … XII.Zastavení
Zdroj A) … XIII.Zastavení
Zdroj A) … XIV.Zastavení
Zdroj A) … Kamenný kříž Zdroj A) Stojí na jižní straně kostela. Svým umístěním
a podobou se zdá, že se kdysi jednalo o hlavní kříž na hřbitově, který se
kolem kostela rozkládal a na němž se pohřbívalo do časů Josefa II. Této
teorii by nasvědčoval i rok sepsání reversu - právě v této době, roku 1832
byl nepoužívaný hřbitov zcela zrušen a odstraněny veškeré jeho připomínky.
Stalo se tak po asi padesáti letech, tedy až poté, co zemřely další dvě
generace obyvatel a kdy citové pouto na hřbitov překryl závoj zapomnění a
nevědomí. Je pravděpodobné, že hlavní kamenný kříž zůstal jako jediná památka
zachován. Reversem ze dne 10. srpna 1831 se
zavázala obec Bludov udržovati
jej, avšak svému závazku nedostála. Kříž hrozil sesutím, a proto byl nákladem
kooperátora O. F. Ermise roku 1884 opraven. Na
čelní straně je vysekán křesťanský pozdrav: “Pochválen buď Ježíš Kristus”,
vzadu je uvedena zkratkovitá (a tedy ne zcela pravdivá) informace: “Pořídil
P. Frant. Ermis 1884”.
Sám P. Ermis v kronice píše, že jej dal opravit,
nikoli pořídit. Kamenný kříž Zdroj A) stojí od nepaměti na hranicích katastrů Bludova a Chromče. Na druhé
straně kříže je text, který sděluje, že tento je v držení mlýna a že roku
1872 byl majiteli mlýna Amalií a Aloisem Konigem přestavěn. O chromečském
mlýně, v kterém je uvedený kříž v držení, je již zmínky v roce 1350 v
souvislosti se Svatoborem ze Závořic, který
rozšířil svůj majetek o polovinu tohoto mlýna. Kamenný kříž Zdroj A) na hřbitově mají na základě reversu z 18. září
1832 za povinnost udržovat obec Bludov a Bohutín. Na svém místě tedy stojí od založení nynějšího
hřbitova. Mezi zákazem pohřbívání u kostela a založením současného hřbitova
roku 1832 se pohřbívalo na pozemku v Nové dědině (dnes na něm stojí tzv. Léharova vila). Kamenný kříž Zdroj A) stojí před statkem č. 73 u státní silnice vedoucí
na Zábřeh. Dali ho v roce 1879 postavit svým nákladem výměnkáři
Josef a Helena Maturovi. Matura
nechal starost o kříž vtělit jako břemeno na statek čp.
73. Na přední straně je uveden citát z listu apoštola Pavla Galaťanům: “Odstup od nás, abychom se chlubili leč v
Kříži Pána našeho Ježíše Krista Gal 6, 14”. Zezadu jsou na kříži napsány
následující údaje: “Tento sv. Kříž postaven ke cti a chvále Boží od Josefa a
Heleny Maturů LP 1879 Opraven LP 1931, 1971, 1992.” Kamenný kříž Zdroj A) na místě dnešního kamenného tzv. Čmakálkova kříže stál kdysi dřevěný, tzv. Mišákův kříž. Byl takto pojmenován podle vlastníků pole,
na kterém kříž stál - rodu Mišáků. Po roce 1792 od
nich statek čp. 104 získal rod Čmakalů.
Kříž spadl a P. F. Ermis o něm píše jako o
vyvráceném. Roku 1912 celý statek 104 vyhořel a jeho majitel František Čmakal nechal kříž roku 1919 obnovit jako poděkování za
to, že mu byla škoda vzniklá požárem uhrazena. Slavnostní vysvěcení, které
vykonal P. K. Dřímal, proběhlo 14. září 1919 za velké účasti občanů bludovských i přespolních. Na přední straně kříže je
vytesán křesťanský pozdrav: “Pochválen buď Ježíš Kristus!” a “Postaveno ke
cti a chvále Boží”. Vzadu jsou pak uvedeni donátoři: “Od Frant.
a Jeny Čmakal v Bludově”. Kamenný kříž Zdroj A) stojí asi 100 m od katastrálních
hranic mezi Bludovem a Bohutínem.
Církevní kronika uvádí, že byl vystaven v roce 1800 Martinem Březinou,
sedlákem č. 2 v Bohutíně. A že, sedlák Martin
Březina a jeho syn se reversem ze dne 16.8.1856 zavázali o něj pečovati. Kamenný kříž Zdroj A) u cesty, jež vede k bludovskému
nádraží nechal roku 1832 postavit Jan Soural, domkař z čp. 33 v Bludově a zavázal sebe i budoucí majitele čp. 33, že budou kříž udržovat v dobrém stavu. Další
majitelé ovšem revers neuznali. Roku 1893 ho dala obnovit Magdalena Švédová z
čp. 53. Po roce 1989 byl samotný kříž zničen,
zůstal pouze podstavec, v současnosti je na podstavci umístěn zbytek
mramorového kříže ze hřbitovního pomníku, což spolu se zničením sošky
Kristova ukřižovaného těla vytváří pravdivý dojem, že se jedná o nejhůře
udržovanou sakrální památku v Bludově. Železný kříž Zdroj A) Kamenný sloupek, 1843, u poutního
kostela
Volně stojící plastika u Kostelíčka mezi 6. a 7.
zastavením Křížové cesty (Stonův kříž). Plastika je
z pískovce a litiny. Původně byl celý kamenný. Nyní je do 240 cm vysokého
podstavce vsazen 140 cm vysoký litinový kříž. Na čelní straně pískovcovitého podstavce je vytesán reliéf Panny Marie a
v horní části kalich s hostií. Na bocích jsou reliéfy sv. Josefa a sv. Rocha. Na zadní straně je vytesána dedikace Gewidmet im Jahre * 1843 * Joseh und Barbara * Schton * Von Blauda Dřevěný kříž Zdroj A) stojí v Sedýlku pod Chocholíkem. Nachází se
blízko místa, kde se stýkají hranice katastrů, a to: bludovských,
temenických. Dle Karla Dytrta
původní kříž měl u paty označený letopočet 1804, byl asi zhotoven z
modřínového dřeva, poněvadž vydržel 120 let. Nynější obnovený kříž má
letopočty 1804 – 1927. Váže se k němu několik pověstí. Zřejmě nejrozšířenější
je ta, že je památkou na katovnu, která u něj měla stát. Ovšem pověstí o tom,
kde popravčí místo stálo, je několik: "Praví se, že katovna byla na čís.
60 a že tam byl ještě nedávno viděn katův meč. Jako popraviště udává ústní
podání také smrk, který stál nad pádolím Brusné...
Někteří vydávají tzv. Holečkovo místo v Bludově, č.
115, dále Hrdlořezy u Radmilova, pak mnohá místa,
kde dnes stojí kříže, n. př. Červený kříž na Staré cestě k Šumperku, za místa
popravní. Ale všechno to jsou zatím jen dohady, které čekají na doložení
fakty." Bludov však svého kata neměl. Jediný
známý případ popravy bludovského poddaného pochází
z roku 1743. Poddaný Josef Horáček byl v podezření, že zapálil v Bludově několik stodol a statků a také Zámeček. Přiznal
se k prvnímu a poslednímu požáru v obci, z nichž byl obviňován a přiznal také
zapálení Zámečku. Prý se chtěl šafářovi pomstít za
to, že ho před rokem na robotě zbil. Vyšetřování se vleklo dva roky. 18.
února 1743 mu byl přečten rozsudek, podle kterého neměl být uškrcen, ale sťat a spálen. Dne 7. března téhož roku byl tento trest
na třiadvacetiletém Josefu Horáčkovi uničovským
katem vykonán. Dřevěný kříž Zdroj A) stojí v Sedýlku pod Zlatníkem. U tohoto
kříže se spojuje cesta vedoucí z Bludova okolo
prameniště Vitonína s okružní cestou od Kostelíčka
Božího Těla do Radomilova. Tomuto místu se dříve říkalo v Hrdlořezích.
To však neznamená, že by se tu dříve stal zločin, ale řezala se tu hrdla na
rádla Dřevěný kříž Zdroj A) po
pravé straně hradské cesty asi 500 m od Kostelíčka. Sloužil jako zastavení
pocestným chodícím ze Šumperka ke Kostelíčku. Tento kříž je podobný
„Červenému kříži“. Ukřižovaný Kristus a malba na plechové podložce jsou
shodné. Ani o tomto kříži o důvodu jeho postavení neuvádí církevní kronika
žádnou zprávu. Dřevěný kříž Zdroj A) stojí na Radmilovském
kopci, z kterého je krásný výhled na okolní vesnice. Kříž zhotovil radmilovský tesař pan Falhamer
r. 1930. Vysvětil ho bludovský farář P. Dřímal za
velké účasti občanů z okolních vesnic. Důvod postavení tohoto kříže dle
sdělení místních občanů byl, že při bouřích tento kopec přitahoval blesky a
snad se tam mělo stát neštěstí. Boží muka Zdroj A) Kamenný sloupek, 1683, u poutního
kostela
NKP 839/3. Roku 1683 nechal místní farář P. Tomáš
František Fojtík postavit u kostelíčka boží muka, na kterých byla uvedena
následující (dnes již nečitelná) písmena: SVB. A.R.D. T.F.F.P.B.E., což
znamená: Sub Admodum Reverendo Domino Thoma Francisco
Fojtik Parocho Bludoviensi Erectum (postaveno
za důstojného pána Tomáše Františka Fojtíka pastýře bludovského).
Jedná se o cca 3 m vysoký pískovcový sloup, jenž je zakončen čtyřbokou kapličkovitou hlavicí s kovovým křížem. Podle nezaručené
pověsti (kterou zmiňoval i P. Josef Němec, který v Bludově
jako duchovní sloužil od roku 1828) stojí muka pro výstrahu Bludovským na místě, kam byl sto let před postavením (na
konci 16. století) zavlečen a utracen bludovský
farář. Pověst už nic neříká o tom, který farář to měl být. Např. o faráři
Janu Phokasovi se neví, jestli zemřel v Bludově, nebo jestli byl vyhnán, když farnost odpadla od
římskokatolické víry. Ze známých bludovských kněží
jedině on by mohl být na tomto místě zabit. Vyloučena není také možnost, že
se jednalo o zcela jiného, nám (a písemným pramenům) zcela neznámého kněze,
např. katolického misionáře, který se mohl snažit vrátit odpadlé věřící zpět
do katolické církve. Podle jiné pověsti postavil farář Fojtík boží muka proto,
aby dosvědčil svou pravověrnost v době čarodějnických procesů, které se
nevyhýbaly ani kněžím. Boží muka Zdroj A) Nad lomem Obrázek Zdroj A) Zv.Lehárův, na místě, kde býval do roku
1842 hřbitov, stával dřevěný kříž, který když shnil, nebyl obnoven. Je
domněnka, že tento kříž byl nahrazen obrázkem Panny Marie který se nachází na rozcestí do Bohutína (farní kronika). Bohužel i tento obrázek velmi
hodnotná památka vzal již za své a byl nahrazen méně hodnotným dílem (v r.
1990). Obrázek Zdroj A) Zv.Šimkův, Poblíž cesty do Bohutína
stojí osamocen obrázek Panny Marie s Ježíškem. Obrázek je na dřevěném
sloupku, zepředu pod stříškou má znak kalicha. Dříve šla okolo něj cesta do
Radomilova. Není pamětníka kdo, důvod a proč tam byl postaven. Obrázek byl
vyvrácen při velké vichřici dne 18.1.2007 a vlastním nákladem jej opravil pan
Zdeněk Diviš. Při opravě obrázku nalezl na zadní desce vyryt rok postavení
1925 a příjmení, podle kterého je obrázek pojmenován. Obrázek P.Marie Zdroj A) Zv.Šturmův, již v roce 1835, kdy sestavěla sousedící chalupa, v jejíž
zahradě stojí. Vedle obrázku býval rybníček zvaný Fludýrek. Obrázek Zdroj A) ve Františkově aleji u dolního dvora při východu
z jeho nádvoří vedla vozová cesta vysázená stromovím. Táhla se souběžně s
blízkými zámeckými Dolečky a také s hlavní silnicí. Byla pojmenována podle
obrázku se sv. Františkem, který byl na sloupku na křižovatce Příčné cesty.
Františkova alej byla přes kilometr dlouhá a končila až u zalesněné Stráně.
Celá tato alej s ovocnými stromy byla vytrhána a cesta zorána. V současné
době byla část polní cesty od Příčné do Stráně obnovena. Sloupek s obrázkem je
již jen památkou na Františkovu alej. Kdo tam ten obrázek dal není pamětníka.
V roce 2001 byl obrázek bludovským občanem obnoven.
Díky mu za to. Obrázek Zdroj A) na hrázi 1832.
Tento obrázek je v zahradě pana Straky č. 53. Původně stával na mezi u cesty
na bývalé hrázi rybníka Špalku. Původ tohoto obrázku je doložen písemnou
zprávou, která s dobovými mincemi byla nalezena při přemísťování roku 1956. Obrázek Krista Zdroj A) visí na dubu, který roste na rozcestí hradské
cesty, cesty vedoucí bývalým hradským příkopem a cesty vedoucí z horního
konce Páním dolem. Kdo ten obrázek s Kristem na
doubek pověsil se již nedovíme, není pamětníka Obrázek P.Marie Zdroj A) V Dolečkách byla až do roku 1918 na
zlomeném pni, symbol zmařeného života, mramorová deska na památku tragického
skonu mladého hraběte Gustava ze Žerotína. Tato
deska byla nahrazena obrázkem sv. Panny Marie. Tento jednadvacetiletý mladík se zúčastnil
v Brně střeleckých závodů. Byl však při té příležitosti v květnu roku 1828
náhodným výstřelem z pušky, kterou měl jeho pobočník
v rukou tak nebezpečně zraněn, že brzy potom skonal. Tento mladý Žerotín byl velmi sympatický. Dobrotu jeho srdce dokazuje
to, že když umíral, prosil, aby jeho viníku bylo odpuštěno. Pozůstatky
mladého hraběte Gustava ze Žerotína jsou uloženy v
místní hrobce rodu Žerotínů. Obrázek P.Marie Hostýnské Zdroj A) na lípě u Zámečku Erb Žerotínů Zdroj C) Na hrobce Památník Adolfa
Kašpara Zdroj A) Malíř. Narodil se 27. prosince 1877 v
Bludově na čp. 145 – v
budově, v níž kdysi byla bludovská škola. Památník obětem
1914-14 a 1938-45 Zdroj A) u školy, Nápis: Přední strana - Adámek
J., Březina A., Březina F., Březina J., Březina R., Cekr
A., Čulík A., Čulík F., Entr A., Frank C., Hojgr J.,
Hroch R., Hybl J., Jáně
A., Jáně F., Jáně F., Jáně J., Jáně J., Jáně J., Jáně J., Jáně K., Pravá strana - Jáně
K., Jaše J., Jäckel R.,
Kašpar P., Knapp A., Knapp E., Knypl K., Kolano St., Konečný F., Kostroň
J., Koutný A., Krmela F., Kubíček A., Kummel V., Langer F., Lehar V.,
Macháček V., Markovský F., Martinák
P., Matějček F., Levá strana - Matějček J., Matura
A., Matura J., Motyka A., Mrkvic
J., Nezbeda J., Pavlík A., Pecháček A., Povýšil J., Příhoda A., Rippel J., Růžický J., Řežucha A., Řežucha J., Skoumal
A., Snášel K., Soural A., Soural
F. Zadní strana - Ston J., Ston J., Straka A., Šimůnek K., Špička J., Urban
J., Václavek F., Vepřek A., Wagner J., Weiser H., Weiser J., Zimmer A., Zimmer J., Ženožička J., Žižka J. Na zadní straně podstavce - Padlým hrdínům
za vlast ve světové válce 1914 – 1918
věnuje vděčná obec BLUDOV. Dodané desky po 2.světové válce - Levá:
Březina Josef plk. , Bezděk Petr , Čejka Stanislav , Dřímal Karel kons. rada. , Diviš Alois , Homola František , Pravá: Pavlů Alois , Ston Miroslav, Špička
Vojtěch , Špička Jaroslav, Schwarzer Adolf , Polnar Theodor . Hrad Zdroj A) Zmiňovaný ve 13.stol. NKP 834, 1470 pobořen. Hrad Bludov
byl jedním z nejstarších severomoravských hradů. Stával na vyvýšenině
nedaleko od stejnojmenné obce. Ke hradu směřovaly tři tzv. hradské cesty : od
podhradí Bludova, od města Šumperka a od obce Hrabenova. Od nejstarší části obce Bludova,
která se nacházela v místech dnešního horního konce, vedla cesta Žlíbkem a u
kapličky sv. Anny na Trhovici se náhle obracela
vzhůru na sever k hradnímu ostrohu. Na severní straně hradu u jeho předhradí
se spojovala se šumperskou cestou. Všechny tři
hradské cesty ústily v severní části opevnění. Příčinou vzniku hradu byla potřeba
ochrany obchodních stezek v údolí řek Moravy a Desné.
Za zakladatele hradu a také starší vsi bývá považován Blud z Bludova ze starobylého moravského rodu Bludoviců (předků pánů ze Žerotína
) nebo některý z jeho stejnojmenných potomků. Toto tvrzení je však založeno
na pouhé jmenné odvozenosti (Blud = Bludov). Dobové
prameny neuvádějí žádného z rodu Bludoviců jako
držitele Bludova a stejně tak u žádného Bluda nenacházíme přídomek z Bludova.
Zůstává faktem, že členové tohoto rodu zastávali v průběhu 13. století různé
úřady při správě olomouckého a přerovského kraje a mohli se tedy podílet na
kolonizaci této části Moravy. Vznik hradu můžeme klást asi do poloviny 13.
století. Tehdy byl postaven vlastní hrad, který měl oválný půdorys a
rozkládal se na vrcholu hradní vyvýšeniny. Byl uzavřen hradbou, jež na jižní
straně chránila původní hradní nádvoří, na severní, nejvyšší straně pak
obytnou věž s přilehlým hradním palácem. Přístup do vnitřního hradu byl
původně ze severní, nejpřístupnější strany, neboť skalní hřbet tu tvořil
malou rovinku, která pak pokračovala dále k severu se táhnoucím svahem. Proto
byla severní hradní brána chráněna příkopem. Z dalších stran byl původní
vnitřní hrad zabezpečen dostatečně vysokými svahy. Prvním historicky doloženým držitelem
hradu a okolního území byl v 1. polovině 14. století mocný rod pánů z Lipé. Roku 1346 získal Bludov
pozdější nejvyšší maršálek Čeněk z Lipé. Páni z Lipé na hradu nesídlili, ale hrad s panstvím udíleli v
léno. V 2. polovině 14.století byli leníky vladykové z Nechvalína,
kteří se také po Bludově psali.Od pánů z Lipé získal Bludov s okolím
moravský markrabě Jan Jindřich, který jej ve své závěti z roku 1371 odkázal
svému synu Prokopovi. Za válek mezi bratry Prokopem a Joštem
se tito střídali v držení hradu a dále jej zastavovali svým příznivcům. V
době držení hradu moravskými markrabaty došlo k rozsáhlým stavebním úpravám
hradu. Hradní příkop byl prodloužen kolem celého hradu a obtočen souvislým
valem. Vnitřní hrad byl v jihovýchodní části opatřen parkánem a sem byla také
přeložena hradní brána. Hlavní pozornost však byla věnována severní straně .
Na rovince hradem vzniklo rozlehlé opevnění předhradí, které bylo ze všech
stran obklopeno příkopem s předsunutým okružním valem. Na severní a jižní
straně byla vybudována vysunutá opevnění, která měla chránit hrad před
odstřelováním z vyššího, severovýchodně položeného pahorku. Na jižní straně
vznikly dva okrouhlé předsunuté sruby (Trhovice a
Bašta), které bránily hrad před napadením a ostřelováním od jihu. Počátkem 15. století získal Bludov mocný rod pánů z Kunštátu.
O majitelích hradu v době husitských válek nemáme bohužel žádné zprávy. Po husitsky orientovaných Kunštátech
jej roku 1436 svěřil císař Zikmund do zástavy katolíkovi Benešovi z Valdštejna. Beneš z Valdštejna
na hradě s největší pravděpodobností také sídlil. Sňatkem s Benešovou dcerou
Anežkou získal hrad Jiří starší Tunkl z Brníčka, který však převážně sídlil na zábřežském hradu.
Jelikož Tunklové stáli za česko
- uherských válek věrně na straně Jiřího z Poděbrad, resp. jeho nástupce
Vladislava byl hrad vojsky Matyáše Korvína nebo
jeho spojenců dobyt a zničen. Tunklové neměli
prostředky k obraně rozlehlého hradu a tak ho obětovali. Při prodeji panství
Janovi a Petrovi ze Žerotína roku 1494 je již
uváděn jako zbořený. Nové sídlo panství bylo přeneseno nejprve do panského
domu tzv. Zámečku u Horního dvora a později do tvrze resp. zámku u Dolního
dvora. Rozvaliny hradu byly postupně rozvezeny na různé stavební účely -
výstavba Horního dvora, panského domu a úprava staré cesty mezi Bludovem a Šumperkem. Pozůstatky hradu dnes tvoří jen
zbytky příkopů, valů, nepatrné zbytky zdiva a pověsti o sesutých podzemních
chodbách. Zámek Zdroj A) Trojkřídlý renesanční 1./3 17.stol.,
rozšíření 1708, na místě tvrze NKP 833 Bludovský
zámek je situován přibližně ve středu obce. Jedná se o pozdně renesanční
trojkřídlou budovu ve tvaru písmene U, počátkem 18. století barokizovanou.
Čelní fronta je na obou koncích ukončena nárožními věžičkami a do nádvoří
obrácena arkádou. Zámek je obklopen rozsáhlým anglickým parkem. Na zámek
navazují částečně dochované objekty bývalého Dolního dvora (kočárovna, konírna, správní dům, sýpka - bývalá ovčírna
atd.). Předchůdcem dnešního zámku byla tvrz
postavená při Dolním dvoře. Podle tradice na místě původních čtyř selských
usedlostí, které vrchnost vykoupila za 1.800 moravských tolarů. První zmínka
o této tvrzi je v trhové smlouvě, kterou Bedřich st.ze
Žerotína prodal Bludov
Janovi st. Odkolkovi z Oujezdce.
Většina autorů klade založení tvrze do 70 let 16. století, kdy byl vlastníkem
Bludova Jan z Boskovic, jemuž ho spravoval Petr ml.
Horecký z Horky. K pozdně renesanční přestavbě
tvrze na zámek došlo až za nového majitele Bludova
hraběte Kryštofa Pavla z Lichtenštejna - Kastelkornu, který získal bludovské
panství v rámci konfiskací po Bílé Hoře. Přestavba nejspíše spočívala v
rozšíření původní jednotraktové tvrze (jižní křídlo) v dvoutraktový zámek
(jižní a západní křídlo). Ještě za Lichtenštejnů
došlo pak k raně barokní přestavbě, která spočívala v dostavbě severního
křídla, barokní úpravě a provedení štukové výzdoby stropů v reprezentačních
prostorech jižního křídla. Soudí se, že autor těchto štukatur měl blízko k
italským štukatérům působícím ve službách olomouckých biskupů. Roku 1710 prodal hrabě František
Antonín z Lichtenštejna - Kastelkornu
bludovské panství se zámkem c.k.
komorníku a zemskému soudci říšskému hraběti Janu
Jáchymovi ze Žerotína (1667 - 1716). Bludovský zámek sloužil, v tomto období, pouze k
příležitostnému pobytu vrchnosti, která měla své hlavní sídlo na zámku ve
Velkých Losinách. Po smrti Jana Jáchyma roku 1716 se stal Bludov
majetkem jeho syna Jana Ludvíka hraběte ze Žerotína
(1691 - 1761).Po smrti své matky Luisy Vilemíny, roz.
svobodné paní z Lilgenau spojil žerotínský znak se
složitým znakem lilgenauským a ke svým titulům
přijal i titul svobodného pána z Lilgenau. Z doby,
kdy byl Bludov v majetku Jana Ludvíka pochází první
vyobrazení bludovského zámku. Jedná se o akvarel od
Kryštofa Glaubitzena přiložený k popisu panství z
roku 1740. Podle tohoto akvarelu vypadalo čelní západní křídlo zámku poněkud
jinak než dnes, uprostřed střechy čněla polygonální věž s hodinami, vjezd do
dvora byl umístěn o něco více nalevo a průčelí ukončovaly na obou stranách nárožní
rondely. Korouhvička na střední věži byla ozdobena monogramem Jana Ludvíka ze
Žerotína a letopočtem 1728. Později byla přenesena
na severozápadní nárožní věž. Nádvoří zámku bylo bezprostředně propojeno s
nádvořím hospodářského dvora. Na místě dnešního parku byl ovocný sad a před
zámkem nízká stříhaná zahrada. Roku 1761 zdědil při dělení majetku Bludov, Třemešek a Chromeč Josef Karel hrabě ze Žerotína
(1728 - 1814), kterému se stal bludovský zámek
hlavním sídlem. Za něj došlo k pozdně barokní přestavbě zámku. Byla
odstraněna hodinová věž a nahradily ji na obou rozích dvouposchoďové věžičky,
které vznikly zvednutím rondelů o jedno patro. Došlo také k přemístění
hlavního vjezdu. Změn doznalo i okolí zámku, kde vznikla okrasná barokní
zahrada. Roku 1802 byl nucen starší bratr Josefa Karla za Žerotína,
Ludvík Antonín, prodat Lichtenštejnům poslední
velké žerotínské panství Velké Losiny a opustit tamní reprezentativní zámek.
Od té doby se stal hlavním sídlem rodu zámek v Bludově.
Sem byla též přenesena knihovna, obrazárna, sbírka zbraní , archiv a část
vnitřního zařízení. Potřeba místností pro uložení rozsáhlé knihovny a archivu
byla příčinou roku 1803 provedené dostavby jižního křídla. Roku 1818 získal panství syn Josefa
Karla, František Josef ze Žerotína (1772 - 1845),
významný moravský hospodářský činitel a předseda Hospodářské společnosti
moravské a slezské, který významně obohatil žerotínskou knihovnu. František
Josef se zasloužil o výstavbu žerotínské hrobky u bludovského
kostela a o přenesení ostatků Karla st. ze Žerotína
a dalších jeho příbuzných do ní. Jeho dcera Matylda Josefa, provdaná Dubská z
Třebomyslic, je známá jako zakladatelka dětské
nemocnice v Brně. Nejstarší syn František Josef Gustav (1807 - 1828) byl
omylem při střeleckých závodech zastřelen a tak se panství roku 1845 ujal
jeho mladší bratr Zdeněk Otta hrabě ze Žerotína
(1812 - 1887), jenž byl v Bludově velmi oblíben a
stal se také prvním bludovským starostou po roce
1848. Za něho byla provedena poslední výraznější změna zámku, spočívající v
přeměně části půdních prostor jižního křídla na novogotickou síň, někdy
nesprávně považovanou za kapli. Jeho syn Karel Emanuel (1850 - 1934) byl
posledním moravským Žerotínem po meči, jemuž Bludov náležel. V letech 1884 - 1900 byl poslancem
moravského sněmu, v letech 1885 - 1897 byl říšským poslancem a v letech 1900
- 1906 moravským místodržícím. Místodržitelského úřadu se vzdal s
odůvodněním, že nemohl dosáhnout dohody mezi Němci a Čechy na Moravě. Věnoval
se poté správě svých statků a provedl také uspořádání žerotínské knihovny a
archivu. Starší bratr Karla Emanuela Přemyslav
přestoupil k protestantství a jeho potomci se naturalizovali v Uhrách a
později v Německu. Za Karla Emanuela byla provedena, po požáru, historizující
přestavba hospodářského dvora u zámku ( roku 1898 ). Karel Emanuel zemřel
roku 1934 a panství i se zámkem zdědily jeho dcery Helena a Gabriela. Jelikož
se majitelky za války přihlásily k německé národnosti byl zámek roku 1945
konfiskován. Přes požadavky k přeměně zámku na žerotínské muzeum byl roku
1949 přidělen obci Bludov. Velká část vnitřního
zařízení, žerotínská knihovna, obrazárna a sbírka zbraní, byla převezena na
zámek Velké Losiny. Na přelomu 70. a 80. let byla, v
zájmu záchrany objektu, provedena celková rekonstrukce zámku, která však
někdy bohužel nebrala ohled na zachování některých hodnotných
architektonických prvků . Dnes slouží zámek potřebám obce, jako sídlo pošty,
knihovny, drobných podnikatelských provozoven a vinárny. Po roce 1989
restituoval 1/2 zámku syn Heleny Žerotínové,
provdané Mornsteinové, ing. Karel Mornstein. Zámeček Zdroj C) …(?) Zámecký skleník
Zdroj A) Vedle zámku u silnice do Zábřeha Radnice Zdroj C) … Národní dům Zdroj A) 1900 [Fojtství -Erbovní
rychta] Zdroj A) Č.p.35. Doloženo 1588, 1884 vyhořela.
stávala ve středu obce zhruba mezi dnešním kulturním domem a obchodním domem,
téměř naproti farnímu kostelu sv. Jiří. Bylo to patrové roubené stavení,
postavené podél silnice, asi stejné délky jako zdejší fara, ale mnohem širší
a také prostornější. Vzadu na nádvorní straně byla v prvním poschodí pavlač.
Stěny rychty byly hladce omítnuty, takže nebylo poznat, že jsou sroubeny z
trámů. Velmi vysoká střecha byla krytá šindelem. Vedle hlavní budovy stál
přízemní přístavek. Vjezd do dvora, uzavřeného ze všech stran hospodářských
budovami, chlévy, stodolami a kůlnami, byl zhruba v těch místech, kde je nyní
průjezd mezi kulturním domem a domem čp. 436.
Samostatně stál i výměnek rychty. Naproti rychtě uprostřed stála malá
kaplička. Její vchod byl proti Hlavním dveřím rychty. Škola Zdroj A) Zřízena z chalupy J.příhody bez polí r.1677 Habermanův mlýn Zdroj A) S vodní turbínou 92 HP, vyhořel Parní pila Zdroj A) … Sirné a
radioaktivní lázně Zdroj A) Od 1928. a panství Žerotínů byl již od
nepaměti znám u Bludova teplý pramen léčivých
účinků a také byl majiteli v primitivní úpravě ke koupelím používán.
Vybudování lázní bránilo to, že na panství týchž majitelů byly dříve založeny
lázně ve Velkých Losinách. Po první světové válce pozemek s prameny koupil v
roce 1924 bludovský rodák Zdeněk Pospíšil, bývalý
hospodářský správce na velkostatku v Bludově. Ten
nechal provést vrty a získal léčivou minerální vodu teplou 39,2 °C. V roce
1929 byly tedy otevřeny nové Lázně Bludov s teplou
radioaktivní síro-jodovou a síro-železitou vodou. Lázně leží v rovinatém
výběžku tak zvané Malé Hané poblíž řeky Moravy v nadmořské výšce 297 m. Během dalších let bylo rozšířeno
nejen vanové oddělení, ale byl postaven i nový lázeňský dům, rozšířen bazén,
rozšířeno inhalatorium a další odborná oddělení. Od roku 1934 bylo možné
zahájit celoroční provoz. Mezi budovami vyrůstá vkusný a útulný lázeňský
park. Léčba se zaměřuje na vleklé záněty ledvin a močového ústrojí. Velmi
dobré léčebné výsledky dosahují lázně v případě pomočování dětí. Další
lázeňská léčba se zaměřuje na otylost dětí a dorostu. Nedílnou součástí je
léčba horních cest dýchacích a léčba bolestí páteřního původu. Přírodním
léčivým zdrojem je subtermální, alkalická, málo
mineralizovaná síranochloridová voda s významnou
přítomností sirovodíku, sirníků a fluoridů sodíku se stopami radioaktivity.
Lázně disponují s uceleným souborem vodoléčebných procedur. Je možné
nabídnout vanové koupele uhličité, perličkové, koupele přísadové, bylinné
koupele, skotské střiky, vířivé koupele a koupele ve vnitřním i venkovním
termálním bazénu. Lázně poskytují různé druhy elektroléčby a magnetoterapii.
Nabídku léčebných procedur rozšiřuje horské slunce, speciální pohybová
terapie, rehabilitační cvičení, klasické i speciální masáže, akupresura a
akupunktura. Pro léčbu dýchacích cest kromě klimatoterapie nabízí lázně
individuální inhalace, dechovou gymnastiku i s využitím hudebních nástrojů. Trebischova tkalcovna Zdroj A) Kol.1930 uzavřena Chromečský mlýn Zdroj A) … Usedlost č.p.72
Zdroj A) 19.stol. Usedlost staré č.p.86
Zdroj A) 19.stol. Usedlost č.p.116
Nový štít a šindelová střecha Usedlost
č.p.118 (513) Zdroj A) Nachází se na horním konci obce Bludova po pravé straně místní komunikace. Statek čp. 118 v Bludově je zachovaným
příkladem zemědělské usedlosti menšího sedláka na území horní Hané. Hlavní
obytné stavení i výměnek byly postaveny štítem do ulice. Do usedlosti se
vstupovalo vraty, která spojovala obydlí hospodáře, s výměnkem na druhé
straně podélného dvora. Hospodářské budovy navazovaly bezprostředně na obydlí
, někdy sním bývaly spojeny náspí s arkádami. Střecha byla pokryta většinou
došky, někdy též šindelem. Stodola s průjezdným mlatem uzavírala příčně dvůr
v jeho zadní části a oddělovala jej od sadu či zahrady, případně navazujících
polností. Menší spíše okrasná zahrádka bývala i před domem. Až do poloviny
19. století byla převážná většina bludovských
obydlí dřevěná. Pokud se týká vnitřní dispozice domů : napříč obytným
stavením šla síň, z ní se přišlo do kuchyně. V síni byla chlebová pec a ohniště.
V síni se také zatápělo v kamnech. V nízké a tmavé jizbě nalevo ve zdi byl
krb, v němž se v zimě svítilo smolnými loučemi. Skleněné tabule okenní byly
nahrazovány měchuřinami. Kouř stoupal otvorem ve stropě a rozptyloval se po
hůře. Napravo ode dveří světnice byla police s nádobím, na zdi mísník. Vpravo v rohu stál stůl, za ním lavice s lenochy
podél zdi, postel a truhla. Z velké jizby se šlo do malé nebo do komory,
odtud pak do konírny a chléva na hovězí dobytek, popřípadě do ovčírny. Síň a
obytné místnosti měly podlahu z dusané hlíny. Výraznějšími proměnami
procházel interiér domů v průběhu 19. století. Hliněná podlaha se měnila za
dřevěnou, povalové stropy nahradily trámové se záklopy a rozšiřovalo se i
vnitřní vybavení místností. Tomuto popisu pravděpodobně odpovídal a částečně
stále odpovídá i statek čp. 118 . Ještě v 1.
polovině 19. století byl statek dřevěný, jak o tom svědčí indikační skica Bludova z roku 1834, kde jsou všechny objekty statku
vyznačeny žlutou barvou. K přestavbě dřevěného domu na zděný tedy muselo
dojít někdy v průběhu 19. století. Zřetelně zachovaná je pozdně barokní
bílená omítka s nápaditými girlandami a motivem kalicha na hlavní budově
statku a lichoběžníkové dřevěné štíty s podlomenicemi.
Ještě na jaře roku 1997 byly statek i výměnek vzájemně propojeny zastřešenou
fortnou s dřevěnými vraty a vstupní brankou. Usedlost
č.p.120 (515) Zdroj A) V ul.J.Žižky NKP 837. původní
roubenky se uchovala přední, obytná část. Je v ní velká obytná místnost s
trámovým, tzv. povalovým stropem, dřevěnou podlahou s 2,5% spádem, uvnitř s
prostornou chlebovou pecí, dodnes funkční. Téměř kuriózním způsobem je řešen
odvod kouře ze 4 topenišť do jediného komínu. Kastlová okna byla obnovena do
původních okenních otvorů v původní velikosti. V polovině 19. století byla
místnost pro zvířata nahrazena dostavbou ze smíšeného zdiva, všechny stropy
jsou zakončeny jednoduchou klenbou. K severní straně roubenky byla přistavěna
jedna úzká, asi 2,5 m široká místnost a 90 cm zeď se smíšeného zdiva.
Přibližně v té době byla přistavena i druhá budova (výměnek). Ten byl
postaven jak z pálených, tak nepálených cihel, spojovaných hliněnou maltou -
bez vápna a cementu. V jediné místnosti se rovněž dochoval dřevěný trámový
strop, i když při přestavbě v roce 1946 byl překryt tzv. "ródkem". Dnešní kůlna byla postavena ve třicátých
letech. K usedlosti patřila i roubená stodola, rozebraná v roce 1960. Původní
krytinou byl šindel, později překryt asfaltovou lepenkou. V roce 1958 byla roubenka
pokryta černým průhledným eternitem tzv. německým, nebo psaníčkovým kladením. Usedlost č.p.125
Zdroj C) … Usedlost
č.p.126 Zdroj A) V ul.J.Žižky, arkádové náspí, datace ve štítě
1858, se stodolou NKP 836. Nachází se na horním konci
obce Bludova jako poslední statek po levé straně
místní komunikace. Statek čp. 126 byl postaven v
polovině 19. století. Má obdélníkový půdorys, arkádové zápraží a sedlovou
střechu. V lichoběžníkovém štítu je letopočet 1858. Zejména venkovní omítka a
otvory ve štítu mají význačné prvky, charakterizující období pozdního empíru
- zejména tzv. psaníčka ve štukové omítce, uzavření štítových otvorů z pálené
hlíny. Součástí rozsáhlé zemědělské usedlosti byla i dvouvratová
stodola a výměnek. Ještě dnes žijí pamětníci, kteří pamatují v největší
místnosti na statku , dnes již stavebně rozdělené, slavné taneční zábavy. U
statku byla i technická zajímavost - dvoupístová
litinová pumpa, poháněná ručním kolem se setrvačníkem. Jeden z hospodářů
zkoušel na svém pozemku pěstovat chmel - jednalo se pravděpodobně o
nejseverněji položenou chmelnici na Moravě ( odtud pochází místní název
"Chmelnice" ). Do dnešních dnů zůstalo ze statku
zachováno jen hlavní obytné stavení. Výměnek i stodola byly zbořeny. Zajímavý
vzhled tohoto statku se stal i předlohou bludovskému
rodáku, akademickému malíři Adolfu Kašparovi pro jednu z jeho kreseb v knize
dr. Březiny Paměti obce Bludova. Jako zajímavý a
cenný doklad lidové architektury je statek zapsán v státním seznamu památek. Usedlost č.p.127
Zdroj C) Zrušeno prohlášení kulturní památkou
2013, výměnek zdevastován rekonstrukcí Sokolovna
Zdroj A) … Chudobinec
Zdroj A) … Rozhledna
na Háji Zdroj A) Vrchol Háje je nejvýraznějším vrchem
nad severovýchodním okrajem města Bludova, je
součástí jižního výběžku Hanušovické vrchoviny. Mezi šumperskými
obyvateli se často užívá název vrchu Senová, který zřejmě vznikl překladem z
německého názvu Heukoppe (
Heu = seno ), a který je zkomolením
původního názvu Háje. Podnět k výstavbě rozhledny na Háji v meziválečné době
dal šumperský odbor Klubu československých turistů
a vojáci místní posádky, z jejichž řad byl vytvořen výbor pro řešení
stavebních i peněžních otázek. Přípravné práce začaly v roce 1933. V
atmosféře napjatého nacionalismu mezi německou a českou veřejností byl
navržen název Štefánikova rozhledna a byl také
obecně akceptován. Slavnostně otevřena byla 17. června 1934. Po Mnichovu
padla rozhledna do rukou Němců, kteří ji využívali jen pro sebe. Ke konci
války byla používána jako protiletecká pozorovatelna. Po osvobození objekt převzal šumperský odbor KČST, který obnovil svou činnost v roce
1945. Vzhledem k poškození výbavy rozhledny v období války a protože nebyl
včas opraven bleskosvod, byla rozhledna v roce 1953 zasažena bleskem a celá
vyhořela. V následujících letech vzniklo nakolik plánů na znovupostavení
rozhledny, ale žádný z těchto návrhů se nepodařilo uskutečnit. Po listopadu 1989 se opět začalo
uvažovat o výstavbě rozhledny na vrcholu Háje, postupně vznikaly návrhy na
řešení stavby. Vzhledem k tomu, že pokladna znovuobnoveného Klubu českých
turistů neměla zatím dostatek prostředků k realizaci tohoto díla, bylo
rozhodnuto, že náklady ponesou obce, na jejichž katastru se Háj nalézá. Největším
dílem přispěl Šumperk, další příspěvky obstaraly obce Bludov
a Ruda nad Moravou. Otevřena byla v září 1996. Rozhledna je realizována jako obdoba
původní Štefánikovy rozhledny, s dřevěnou nosnou
konstrukcí, je obložena dřevěnými deskami, vstupní část rozhledny je kamenná,
vyhlídková plošina je ve výšce 24 m a je zasklená. Oproti původní rozhledně
je nová rozhledna o 7 m vyšší, špička je ve výši 29 m. Za jasného počasí se
nám otevře úchvatný pohled na celý hlavní hřeben Hrubého Jeseníku od sedla
Skřítek ke Ztraceným kamenům, Peci, nejvyšší hoře Moravy Pradědu až k
Červenohorskému sedlu. Rozhledna
Brusná Zdroj A) 12,5m, 2015 Památná lípa Zdroj A) Před zámkem u křižovatky Rybník Špalek Zdroj A) Vysušen 1834, další staré rabníky bývaly Starý, Nový, Věřický,
Bezděk, Ryšán, Veselý, Křtalt,
Fěrtušek a Krumpíšek (Zrcadlo) Zámecký park Zdroj A) O založení parku není bohužel
přesnějších zpráv. Je však pravděpodobné, že vznikal v 18. století, po
dokončení zbarokizované přestavby původně renesančního zámku. Ještě v roce
1708 se uvádí v dominikálním majetku pouze ovocná zahrada. Z počátku 19.
století však existuje údaj o oranžérii a sklenících, postavených v prostoru
parku. Koncem 19. století byl původní park, jehož zbytky se zachovaly dodnes,
doplněn o mnoho druhů exotických dřevin a bylin. Nové dřeviny se podařilo vhodně
sladit se starým porostem. Již koncem 30. let minulého století se stal bludovský park mimořádně významným parkovým objektem Šumperska. Po roce 1945 celý objekt utrpěl dislokací
zemědělských zařízení - bohužel právě do nejcennější části parku. V současné
době se o údržbu parku stará obecní úřad. |
Politický i soudní okres Šumperk 1961 Okres Šumperk 1976 připojeny Vyšehoří a Chromeč 1990 osamostatnění Chromče 1992 osamostatnění Vyšehoří 2003 Pověřený městský úřad Historie
293-375 m.n.m., první zmínka 1350 Založení vesnice Bludova můžeme na
základě jejího názvu a dochovaných pramenů položit někdy na přelom 12. a
13.století. V tomto období se také poprvé setkáváme se jménem jejího údajného
zakladatele markraběcího úředníka Bluda z Bludova. Příslušníci jeho rodu se nazývali Bludovici, měli ve svém erbu lva na třech hůrkách a
patřili k nim také poslední majitelé Bludova, Žerotínové. Nedlouho po vzniku vsi byl pravděpodobně
některým potomkem Bluda z Bludova
vystavěn stejnojmenný hrad. Do období 13.století můžeme také položit vznik bludovské farnosti a původního kostela sv. Jiří, který byl v průběhu staletí několikrát
přestavěn až do dnešní podoby z let 1837 - 1838. Ve 14. století získali Bludov moravská markrabata, která panství často dávala do
zástavy. Podle tradice vystavěl jeden ze zástavních držitelů Ondřej z Bludova v lese severně od obce kostel Božího Těla, lidově
zvaný Kostelíček a ustanovil při něm poustevníka. První historická zmínka o
Kostelíčku pochází však až z roku 1553. Ve století patnáctém patřilo panství pánům z Kunštátu,
z Vadštejna a konečně Tunklům
z Brníčka. Za vlády Jiřího Tunkla
z Brníčka byla v okolí Bludova
vybudována soustava rybníků, zrušená v první polovině 19.století. K dobytí a
rozboření bludovského hradu došlo za
česko-uherských válek, někdy kolem roku 1471. Zříceniny byly postupně
rozebrány, zejména na stavbu staré silnice do Šumperka. Od Tunklů koupili Bludov roku 1496
Žerotínové. V 16. století pak měnil bludovský statek rychle majitele. Někdy po roce 1571 byla
v obci při tzv. Dolním dvoře postavena renesanční tvrz. Poslednímu majiteli
panství před Bílou horou, Janu staršímu Odkolek z Oujezdce,
byl Bludov roku 1622 zkonfiskován a postoupen Lichtenštejnům - Kastelkornům. Lichtenštejnové nechali na místě tvrze vystavěn
dvoukřídlý pozdně renesanční zámek, rozšířený do dnešní podoby a barokizovaný
roku 1708. Kolem zámku vznikl zámecký park, který byl v 19.století významně
obohacen o cizokrajné dřeviny. Roku 1710 se majiteli panství stali držitelé nedalekých Velkých
Losin hrabata ze Žerotína, svobodní páni z Lilgenau. Po prodeji velkolosinského
panství v roce 1802 se Bludov stal jejich hlavním
rodovým sídlem. Za Františka Josefa ze Žerotína
byla u nově postaveného kostela sv. Jiří zřízena žerotínská hrobka, do které
byly v roce 1842 přeneseny ostatky Karla staršího ze Žerotína
(1564 - 1636) a jeho rodiny. V držení rodu Žerotínů
zůstalo panství, resp. velkostatek Bludov až do
roku 1945. V roce 1934 v Bludově zemřel poslední
moravský Žerotín - hrabě Karel Emanuel (1850 -
1934). Bludov byl od svého vzniku poměrně velkou a ryze českou obcí. Původní
osídlení se šířilo z horního konce (dnes památková zóna), kde byla jeho
nejstarší část, směrem dolů podél potoka. V 16. století zde bylo již 75
usedlostí a počet obyvatel neustále stoupal. Roku 1834 tak měl Bludov 318 domů a 2070 obyvatel a v roce 1950 585 domů a
2485 obyvatel. Tento trend se nezastavil dodnes a tak má dnes Bludov již více jak 3000 obyvatel. V 19.století byl Bludov centrem
českého národního života na Šumpersku. Roku 1908
zde byla otevřena první česká měšťanská škola na šumperském
okrese. Postupně se také Bludov měnil z obce
zemědělské na zemědělsko-průmyslovou. V roce 1929 založil chromečský
statkář Zdeněk Pospíšil zdejší léčebné lázně, které existují dodnes. Slibný
rozvoj obce za první republiky přerušil Mnichov, kdy byla tato ryze česká
obec připojena k říši a zejména 2.světová válka, která si vyžádala mnoho
obětí z řad bludovských občanů. Po osvobození 8.května 1945 nastalo krátké období svobody,
ukončené únorovými událostmi roku 1948. Bludov se
naštěstí ubránil centralizačním snahám o sloučení s městem Šumperkem. Období
následujících více jak čtyřiceti let se negativně projevilo na vnějším
vzhledu obce, stejně jako na vztahu občanů ke své obci a k sobě navzájem.
Události roku 1989 znamenaly zásadní změnu v životě naší obce spojenou s
obnovou samosprávy obce, nápravou křivd minulosti včetně majetkových. Výrazně
se zlepšilo životní prostředí díky plynofikaci. Opravy se dočkaly některé bludovské památky, dostavěna byla školní jídelna s
tělocvičnou, opravena Sokolovna. Nově byl vybudován vodovod a opraveno mnoho
komunikací. Na prahu nového tisíciletí stojí před Bludovem
a jeho obyvateli mnoho dalších úkolů, které bude třeba vyřešit, aby se stal
skutečným domovem a místem, na které budou právem hrdí.
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon
obcí v republice čsl, 1927 2) Karel Kuča, Atlas památek, 2002 3) Vlastivěda moravská 1932 4) Vlastivěda šumperského
okresu 1993 A) .bludov.cz (3.3.2013) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kod CZ Nová Dědina Zdroj A) |
Na pozemcích Tónovského statku je nechala postavit vrchnost r.1723, jako dominikální osada s 33 chalupami měla vlastního rychtáře |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kod CZ Zámeček Bludoveček
Zdroj A) Horní dvůr se
zámečkem- Bludoveček či Korblík
Zdroj A) 1,3 km sv od kostela. dyž ve druhé polovin 15. století byl Starý hrad rozbořen
vojsky Matyáše Korvína, byl totiž poničen, aby již
nikdy nemohl být
opraven a nemusel být znovu dobýván. Stejný osud stihl i Nový hrad u
Hanušovic. Protože celé panství v tu dobu velmi často měnilo majitele,
nepotřebovala vrchnost zde žádné správní, ani sídelní centrum. Teprve ve
druhé čtvrtině 16. století za Přemka ze Žerotína je
takováto potřeba zde znova. Bylo zahájeno budování tzv. Forberku pod bludovským hradem tj. Horního dvora zámečku,
hospodářského dvora a hájenky. První připomínka Horního Dvora je v
listině z r. 1568, kdy Fridrich starší ze Žerotína
prodává olomouckému biskupovi Vilémovi z Prusínovic
"....pustej hrad Bludov
s dvorem poplužním, loukami a zahradami k tomu dvoru přináležejícími, ves bludov, faru, rychtu....". Pravděpodobně r. 1520 byl
vybudován panský dům - Zámeček a větší, původně dřevěná hospodářská budova se
stájemi. Dokonce se připomíná i ovčín, a to s chovem až dva tisíce ovcí. Panský dům - Zámeček - měl svůj
význam do výstavby tvrze, později zámku a Dolního dvora v Bludově.
Potom byl přeměněn na zájezdní hostinec. Velkým neuzavřeným obloukovým schodištěm
se vystupovalo do 1. poschodí do velké, ale nízké šenkovní místnosti s
dřevěným stropem na straně levé, a od roku 1822 potom do velké taneční síně
na straně pravé. Jako výletní restaurace - někdy nazývaná také Korbílek -
budova sloužila až do počátku padesátých let minulého století. Zejména letní
odpolední taneční zábavy, střelecké soutěže se záhy staly pověstnými. Početní
návštěvníci v létě rádi odpočívali ve stínu lip před zámečkem. 1. 5. 1890 zde
byla první oslava Svátku práce pro celou severozápadní Moravu. Demonstrace se
zúčastnilo více jak 5000 osob. Dobu velké slávy zámečku dnes již připomíná
rozsáhlý, v pískovcové skále vysekaný sklep 25 m dlouhý, 5 m široký, 2 m
vysoký, uprostřed se čtvercovým sloupem. Po roce 1990 byl učiněn pokus o
obnovu zašlé slávy a byla postavena nová restaurace, dnes je to noční klub. Dřevěná hospodářská budova koncem 16.
století byla přebudována v ranně renesanční kamenocihelnou
stavbu, ve které určitě byla kachlová kamna. Při archeologickém výzkumu v
roce 1995 - 96 byly nalezeny kachle s letopočtem 1604. Pravděpodobně v letech
1605 - 1618 zde byl budován letní výletní a odpočinkový letohrádek. Byla to
jednopatrová obdélníková budova s arkádovou chodbou a sloupovým hlavním
průčelím k dnešní cestě na Šumperk. Horní dvůr včetně letního sídla
několikrát vyhořel naposled v r. 1741, a potom již jako letní sídlo nebyl
obnovován, pouze jako hospodářské budovy. Dodnes jsou dochovány velmi cenné
stavební prvky, včetně unikátně řešeného krovu apod. K zámečku, letnímu sídlu a k Hornímu
dvoru se vztahuje řada pověstí, dohadů, smyšlenek. Téměř každý určitě slyšel
o tom, že ve velkém sklepě Zámečku se skrývali Čeští bratři po bitvě na Bílé
hoře, že mezi nimi měl být i učitel národů Jan Amos Komenský. V dnešní sýpce
měli mít společnou modlitebnu a právě proto se jedné z budov dodnes říká
fara, a že ve sklepení dnešní sýpky je zazděný vchod do podzemní chodby na
Starý hrad, či dokonce až na hrad Brníčko. Sýpka Zdroj C) … |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kod CZ Bludovský mlýn Zdroj A) |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kod CZ U zastávky Zdroj A) |
Skupina chalup u zastávky Chromeč |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 3.3.2008 |