Kostel sv.Jana Křtitele v obci Stará Ves nad Ondřejnicí, politický okres Moravská Ostrava

Kostel Narození sv.Jana Křtitele

Stará Ves nad Ondřejnicí, politický okres Moravská Ostrava

Vystavěn na místě staršího kostela v letech 1587 – 1589 Ctiborem Syrakovským z Pěrkova. Posvěcen byl 28. dubna 1591 olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským; slavení patrocinia (zasvěcení kostela) bylo pak ustanoveno na nejbližší neděli po 29. srpnu.

Kostel zasvěcený Narození svatého Jana Křtitele má 3 oltáře – na prvním je obraz svatého Jana Křtitele, namalovaný roku 1786 Jiřím Fremlem, a pod ním na větším obraze Křest Pána Ježíše. Vedlejší oltář vpravo zdobí obraz sv. Anny s Marií a Joachymem, levý Panny Marie s Ježíškem. Mezi hlavním oltářem a kazatelnou jsou v kamenném portálu dřevěné dveře do sakristie. Naproti hlavního oltáře je kůr s varhany, který byl kdysi prodloužen dřevěnými pavlačemi na obou stranách a nad kůrem byla pavlač třetí.

Staroveský kostel v roce 1931V podlaze kostelní lodi je hrobka (dnes prázdná), po pravé straně hlavního oltáře jsou do zdi vsazeny čtyři pískovcové reliéfy zachycující podoby rytířů Jaroše a Ctibora Syrakovského s jejich manželkami.

Ve věži jsou tři zvony – velký „Jan Křtitel“, prostřední „sv. Maria“, malý – poledňák „sv. Cyril a Metoděj“. Kolem hřbitova byl až do roku 1966 rozsáhlý hřbitov; od roku 1967 se pohřbívá na hřbitově v „Hůrce“. Kolem hřbitova pak stála křížová cesta.

Kostel Sv. Jana Křtitele v nedávné době prodělal rekonstrukci. Došlo k výměně poškozených trámů, opravě kostelní věže a fasády kostela. Rádi bychom toto dědictví našich předků uvedli do stavu původní krásy, se kterou byl tento chrám postaven ke chvále Boží. I vy se můžete na tomto díle podílet modlitbou, obětí, podanou pomocnou rukou nebo finančním darem.

Varhany

Varhany firmy Rieger byly vystavěny roku 1934. Obsahovaly 11 rejstříků. Vysvěceny byly 24. června 1934 na svátek patrona kostela sv. Jana Křtitele.

Hodiny

První hodiny firmy Václav Dvořák z Vyškova byly na věži instalovány roku 1944.

Posloupnost kněží od začátku 20. století:

1897 – 1907 P. Jan Řezníček

1907 – 1921 P. Konstantin Černoch

1921 – 1929 P. Cyril Mackovík

1929 – 1930 administrátor Karel Bělina

1930 – 1953 P. Václav Frait

1953 – 1955 P. Josef Peč

1955 – 1965 P. František Krist

1965 – 1995 P. Josef Hrázdil

1995 – 1996 P. Karel Goldmann

1996 – 1998 P. Wieslaw Blasz

1998 – 2005 P. Vít Zatloukal

od 2005 P. Kamil Strak

2006 – 2008 kaplan Radim Zielonka

2008 – 2011 kaplan Klement Rečlo

od 2011 kaplan Michal Jadavan

Zdroj: farnoststaraves.php5.cz (11.12.2013)

Původně byl ve vesnici dřevěný kostelík zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Na jeho místě nechal v letech 1580-1589 zdejší pán Ctibor Syrakovský vystavět nový kostel. Ten byl vysvěcen 28. 4. 1591 olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským, o čemž svědčí i latinský nápis nad hlavním vchodem: „Roku 1591 urozený rytíř Tiburcius Syrakovský z Pierkova, pán ve Staré Vsi a Paskově,

nejvyšší písař markrabství moravského, postavil tento kostel ke cti a slávě boží a sv. Jana Křtitele, který nejdůstojnější kníže pán a z apoštolské milosti biskup olomoucký, rytíř a tajný císařský rada posvětil v neděli Misericordia dne 28. dubna 1591.“

Kostel byl vystavěn v renesančním stylu s prvky gotiky, ovšem jeho půdorysná dispozice je obdobná s četnými původními kamennými románskými kostelíky. Kostel ve Staré Vsi je jednolodní chrám s polygonální apsidou. Hlavní částí je nevelká loď ve tvaru obdélníku.

Zevnějšek kostela má výslovně gotický charakter. Tímto dojmem působí zejména štíhlá stavba hlavní lodi s vysokou strmou střechou a apsida ve tvaru mnohoúhelníku. Zdi chrámu jsou vybudovány z lomového kamene a byly původně bez omítky. Přestože jsou 1,15 m široké, bylo nutné k neutralizování tlaku, kterým působí klenba hlavní lodi do boků, podepřít je zvenčí čtrnácti opěrnými pilíři. Hrany pilířů a zdi jsou z kvádrů, kratších a delších, které se vzájemně váží. V polovině jsou opěrné pilíře zdobeny malou vodorovnou římsou, zakončeny jsou pultovou stříškou.

Mezi pilíři jsou na každé straně umístěna 3 románská okna, další 3 jsou umístěna v presbytáři, tyto okenní otvory však nejsou původní. Okna byla původně štíhlá, vysoká s lomeným převýšeným obloukem. V podélné ose chrámu je postavena věž, vypínající se do výšky 37,5 m.

Má tvar čtyřbokého hranolu, který se nahoru nepatrně zužuje, dole spočívá na čtyřech mohutných pilířích, mezi nimiž jsou průchody nadklenuté lomenými oblouky. Lehce přečnívajícími vodorovnými římsami je rozdělena na čtyři patra.

Výstup na věž je z okrouhlé přístavby, umístěné v rohu za věží. Ve věži jsou tři zvony – velký „Jan Křtitel“, prostřední „sv. Maria“ a malý – poledňák „sv. Cyril a Metoděj“.

Do kostela vedou dva vchody. Před boční vchod byla v roce 1840 postavena nízká přístavba (tzv. žebračka), která měla za úkol chránit renesanční pískovcový portál. Jónské sloupy a polosloupy jsou, stejně jako renesanční portálek u vchodu do sakristie, zdobeny rostlinným reliéfem, cvikly hlavami andělíčků. Vstupní dveře jsou původní. Hlavní vchod vede z předsíně, vytvořené pod zvonicí. Přízemí věže bylo původně otevřeno třemi průchody ve zdech věže, nadklenuté lomenými oblouky a hlavní dveře byly u vchodu vedoucího přímo do chrámové lodi. Nad čelním vchodem je zazděna pamětní deska zakladatelů, uzavírají jej dvojité dveře, které jsou v polovině lomeného oblouku zasklené. Na jižní straně chrámu je přístavba, v níž je umístěn vchod na kůr. Z druhé strany, v zadní části presbytáře je přilehlá sakristie, kterou kryje prodloužená střecha apsidy.

Chrámová loď je obdélníková místnost, kterou nahoře uzavírá zděná klenba, vytvářející hvězdicovitý útvar. Ta je sestrojena nad hlavním prostorem v lomeném oblouku a zvedá se do výše 8,5 m. klenba spočívá na žebrech dekorativně zkřížených po způsobu pozdní gotiky, která ústí přímo do zdi a zde jsou podepřeny patkami v podobě lupene.

Presbytář se z chrámové lodi otvírá triumfálním obloukem. Nad ním je umístěna rokoková dřevořezba Ježíše na kříži, pocházející z poloviny 18. století.

Prostor presbytáře je zaklenut hvězdicovou klenbou. Žebra mají stejný profil jako žebra v hlavní lodní a zakončeny jsou patkami ve tvaru lipového lístku.

V pozadí lodě je původní chór nesený třemi poli románské klenby, která se v zadní části opírá o zeď a vpředu je nesen třemi oblouky na dvou sloupech a dvou polosloupech. Sloupy jsou zakončeny hrubě provedenou jónskou hlavicí, na oblouku je ornament stejného druhu, jako nad bočním vchodem. Kůr byl původně rozšířený o dřevěné pavlače po obou stranách a třetí nad varhanami.

Při restaurování v roce 1922 byly pavlače zrušeny a kůr byl prodloužen o 1,5 m před sloupy. Rovné čelo chóru je zdobeno obrazci lomených oblouků s jednoduchou kružbou.

Boční oltáře jsou provedeny v pozdně barokním stylu někdy po roce 1836.

Z poloviny 18. století pocházejí obrazy na nich – vlevo sv. Anna s Jáchymem a P. Marií a …(v nástavci), vpravo Matka Boží s Ježíšem a …(v nástavci).

Nejstarší je oltář hlavní se svatostánkem a věčným světlem, který vznikl kolem roku 1786. Obraz do jeho retabula s námětem Křtu Krista v řece Jordán Kostel sv. Jana Křtitele namaloval fulnecký malíř Georg Frömel v roce 1786. V nástavci je vyobrazeno Stětí sv. Jana Křtitele.

Čtyři renesanční figurální náhrobníky, osazené do zdiva napravo od hlavního oltáře v presbytáři, představují zakladatele zámku Jaroše Syrakovského s druhou manželkou Kateřinou z Petřvaldu a jeho syna Ctibora s první manželkou Alinou z Vickova. Datum úmrtí rodičů (+1570 a 1572) a Aliny z Vickova (+1578) napovídá, že byli pochováni ještě ve starém dřevěném kostele. O pořízení náhrobků rodičů a patrně i o přenesení ostatků do nově zbudované hrobky se postaral Ctibor. Byly to pouhé obdélníky s nápisovou deskou a tympanony, při okrajích dekorativně lemované secco malbou. V těsném jejich sousedství, napravo od nich, nechal ve zdivu otevřít, omítnout a vybílit niku, do které měly být v budoucnu vsazeny další dva epitafy, bezpochybně jeho a druhé manželky Johany. Ta jej však přežila, a Tak po smrti otcově dali synové pořídit náhrobek nejenom jemu, ale i matce Kateřině Petřvaldské. Vše nechali kamenicky spojit v jediný celek. Je ostatně očividné, že každou dvojici epitafů zhotovil jiný sochař. Rozdílné není jenom rámování kamenů, ale také hlavy postav. Na obou starších epitafech jsou více stylizované a téměř anticky pojaté. Naopak tvář pana Ctibora Syrakovského je zřejmě docela solidním portrétem. Náhrobky jsou orámovány renesančním ostěním se sloupky, mezi římsami jsou desky s náhrobními nápisy, psány švabachem v českém jazyce.

Při restaurátorském průzkumu stěn v roce 2000 byl v presbytáři objeven renesanční figurální výjev s Ježíšem Kristem, provedený technikou secco malby, který vznikl bezpochyby v době Ctibora Syrakovského.

Ze staršího vybavení kostela se dochovala pouze kamenná křtitelnice, zatímco kazatelna, zhotovena v roce 1588, neexistuje. Původně byla umístěna na levé straně v oblouku. Vystupovalo se na ní po dřevěných schodech a byl nad ní baldachýn.

Po stěnách chrámu jsou rozvěšeny obrazy křížové cesty. Další výzdoba pochází vesměs z posledních let a nemá historickou ani uměleckou cenu.

Z kostela dýchá určitá rodinná atmosféra malého vesnického kostela s bohatou historií. Dnes je duší tohoto kostela nejen farnost, tj. místní staroveští a košatečtí občané, navštěvující bohoslužby a nesoucí starost o kostel a jeho okolí, ale také Středisko pro mládež, které bylo biskupstvím zřízeno na místní faře.

Zdroj: farnoststaraves.php5.cz (11.12.2013)

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI - FILOSOFICKÁ FAKULTA

Oltářní obraz – Křest Páně

Úvod do teorie malířství

Markéta Žídková - Dějiny výtvarného umění - 2008/2009

Obraz Jiřího Fremla (signován) z roku 1786 zobrazuje scénu křtu Páně, nachází se ve farním kostele ve Staré Vsi nad Ondřejnicí (okres Ostrava). Byl zhotoven za faráře Jana Jokla, který byl do tohoto úřadu dosazen 8. září roku 1775. Pamětní kniha jej popisuje jako horkokrevného a svárlivého muže, za jehož úřadování však vzniklo toto umělecké dílo. Zemřel roku 1791.

„Budeš mít radost a veselí,

a mnozí se budou radovat z jeho narození.

Bude veliký před Pánem,

víno a opojný nápoj nebude pít,

už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.

A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu;

sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově,

aby obrátil srdce otců k synům

a vzpurné k moudrosti spravedlivých

a připravil Pánu lid pohotový.“ (Lk 1, 14-17)

Obraz je vsazen do retáblu hlavního oltáře tohoto kostela. Scéna na obraze tvoří jednoduchou trojúhelníkovou kompozici, horní vrchol tvoří postava Boha otce s holubicí a další dva spodní vrcholy Ježíš Kristus a Jan Křtitel. Tato trojice je ozářena silným světlem.

Postava Krista klečí, ruce zbožně složené na prsou. Je zahalený v bílý plášť symbolizující jeho nevinnost. Hlavu mu ozařuje nejasný nymbus v podobě žluté záře. Za ním stojí zpola oděná postava přidržující plášť. Úplně vzadu stojí ještě jedna nejasná okřídlená postava. Je buď nenasvícená, nebo záměrně tmavá a může tak tvořit kontrast a zpřítomňovat zlo, negaci a pokušení, kterému byl Kristus vystaven.

Postava Jana Křtitele má zvednutou paži, kterou křtí Krista Ježíše, v ose nad rukou se objevuje holubice symbolizující Ducha Svatého. Jan Křtitel je zahalen do červeného pláště, který mu spadá k nohám a z části zahaluje beránka, symbol budoucího Kristova utrpení. Levou rukou přidržuje kříž obtečený bílou páskou s neznatelným nápisem. Levou nohou je nakročený dopředu, stejným směrem je nachýlena celá postava. Jan Křtitel má výrazně tmavou pleť a vlasy, silně tak kontrastuje se světlým, svalnatě modelovaným tělem Ježíše.

Postava Boha Otce působí dynamickým dojmem, je oděna ve zvířených draperiích. působí téměř expresivně.

Celá scéna se odehrává na pozadí přírodní scenérie, kterou tvoří skála, stromy a řeka.

Celý obraz je zahalen do temnosvitu, ze kterého vystupují jen nejnutnější části , které náleží ke scéně zobrazující hlavní výjev.

Rukopis lze nazvat splývavým, přestože se ve světlých místech nachází silnější stopy barev, což bývá typické pro barokní tvorbu. Na obraze byl primárně použit kontrast odlišnosti, vedle tohoto zde však můžeme nalézt i kontrast komplementární a simultánní.

Obraz má obdélníkový tvar, nahoře zakončený půlkruhovou výsečí. Je rámován bohatě zdobeným a zlaceným rámem. Tvoří jej vegetativní úponky vinné révy, které v horní části spojuje stuha.

,,Toto je svědectví Janovo , když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze i levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi? “ Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš .“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je ? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volající na poušti: Urovnejte cestu Páně- jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte- ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem , jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm.A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten který mě poslal křtít vodou, mi řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (J 1, 19-34)

Obraz byl pravděpodobně od počátku určen pro tento oltář, který je doplněn ještě o jeden menší obraz oválného tvaru v horní části. Tento menší obraz zachycuje scénu Stětí sv. Jana Křtitele. Ve scéně tohoto výjevu můžete vidět postavu Salome přijímající od kata talíř s hlavou Jana, za ní stojí její matka Herodiada, která toto hrůzné divadlo zinscenovala jako pomstu za káravý přístup proroka sv. Jana.

A Ježíš Kristus o Janovi řekl: To je ten o němž je psáno: „Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.“ Amen pravím vám, mezi těmi, kteří kdo se narodili z ženy , nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel;avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší než on. (Mt 11, 10-11)

V ten čas se tetrarcha Herodes doslechl o Ježíšovi a řekl svým sluhům: „To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých; proto v něm působí mocné síly.“

Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: „Není dovoleno, abys ji měl za ženu.“ Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana z proroka. Na Herodovy narozeniny však dcera této Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, a on ji s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. A ona navedena svou matkou, řekla: „Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli , a dal Jana v žaláři stít. Tak přinesli jeho hlavu na míse, dali ji dívce a ona ji odnesla své matce. Janovi učedníci potom přišli , odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi. (Mt 14, 1-12)

Jan na plátně tvoří jednu z dominantních postav, zpříma stojící opozitní prvek a zabírá podstatnou část výjevu. Přestože námět obrazu je převážně věnován tomuto významnému muži, ta největší pozornost je dopřána Ježíši, který je silněji osvětlen a kontrastně vystupuje z temného pozadí. Tato kompozice by však bez Jana nejenže nebyla úplná, ale nikdy by nevyjadřovala pravý smysl a význam této události. Tomuto požadavku tedy odpovídá i zobrazení zmíněné v popisu obrazu. Jakým lepším způsobem by mohl autor tohoto obrazu docílit podstaty zobrazeného námětu? Při jeho hodnocení musíme mít stále na paměti, v jaké době a pro koho byl obraz určen. Přestože má dílo silně barokní vzhled, rozhodně mu neubírá na věrohodnosti. Naopak přispívá vznešeným a nadpozemským vzhledem k vnímání zázraku, o který se s námi snaží podělit. Přestože nejde o nějak výjimečně vzácný obraz vysoké hodnoty, je krásným dokladem vnímavého ducha a zručnosti umělce.

Barokní oltář tvoří stybus s predelou a prosariem, které flankují dva mramorové sloupy s kvádrovým podstavcem a kombinovanými zlatými hlavicemi. Oltář je završen baldachýnem, který korunuje zlatý kříž zdvíhající se na zlatých vegetativních úponcích . Po bocích jsou umístěny dvě štukové vázy zdobené zlacením. Oltář je zhotovený ze dřeva imitujícího mramor. Menza je ze dřeva přirozeného vzhledu. Prosarium je štukové, také zdobené zlatem.

Hlavní oltář byl zhotoven v roce 1757 a nahradil tak původní oltář, který je již dnes neznámý. V kostele se nachází ještě dva postranní vedlejší oltáře. Jeden po pravé straně je zasvěcen Zvěstování panně Marii a zdobí jej obraz zachycující sv. Annu s pannou Marií a sv. Joachymem, nahoře pak ještě menší obraz se sv. Vendelínem, patronem Kravařské krajiny.

Oltář na levé straně zasvěcený sv. Janu Nepomuckému zdobí větší obraz Madony a menší obraz se sv. Fabiánem a Šebestiánem.

První písemná zmínka o Staré Vsi nad Ondřejnicí pochází z testamentu olomouckého biskupa Bruna Z Schauenburku z roku 1267. V tomto dokumentu se objevuje vesnice s názvem Bruneswerde, která je ztotožňována se Starou Vsí. Český název Stará Ves a jeho německá alternativa Altendorf se začíná postupně objevovat v písemnostech od konce 14.stol.

Stará Ves náležela k tzv. stolním statkům olomouckého biskupství , později však byla udělována lénem. V roce 1465 přijal léno Smil Z Barchova, který roku 1483 spolu s Jiříkem z Červené Lhoty udělil Staré Vsi odúmrť.

V roce 1557 se připomíná Bohuš Čeple z Belku, který si pro sebe zabral platy a důchody patřící staroveské faře a kostelu. Byl proto volán biskupem Markem Khuenem na Hukvaldy k zodpovídání.

Od roku 1570 držel Starou Ves Ctibor Syrakovský z Pěrkova, nejvyšší písař Markrabství moravského. V letech 1580-1587 nechal, na místě staršího chrámu vystavět nový farní kostel sv. Jan Křtitele. Kostel byl vysvěcen olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským 28.dubna 1591.

Další majitel panství Jan Syrakovský byl odpůrcem katolíků a za povstání přívržencem Fridricha Falckého. Tato doba byla poznamenána neshodami s místním farářem , až nakonec byla katolická fara ve Staré vsi zrušena a obec přifařena k Petřvaldu, který do té doby patřil pod správu staroveské fary. Po porážce stavovském povstání byl majetek Jana Syrakovského zkonfiskován a udělen lénem katolíku Karlu Podstatskému z Prusinovic. S novými majiteli se začalo jednat o obnovení katolické fary. Podstatský si udržel zabraný farský majetek, uvolil se však platit faráři z bývalé farské role 50.zl. a dávat 40 sáhů dřeva z bývalého farského lesa. Smír ovšem nevydržel dlouho a již první nástupci Karla Podstského začali faráři krátit jeho pozemky a platy.

Fara patřila do obvodu místeckého děkanství , které bylo zřízeno v roce 1716. V roce 1906 došlo k rozdělení místeckého děkanátu na dva obvod a Stará Ves připadla k děkanství v Moravské Ostravě. Od roku 1960 patří fara opět k děkanství v Místku. Ke Staré Vsi byly přifařeny obce Petřvald a Malá a Velká Košatka.

Kostel založil a dne 28. dubna roku 1591 nechal olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským vysvětit Ignác Syrakovský sv. říše římské rytíř, pán z Pierkova a na Paskově. Zemřel 28. července 1614 a byl pohřben se svou manželkou Alexiou z Vickova v hrobce uprostřed kostela. Na pravé straně v presbiteriu jim byli vytesány náhrobky s podobiznami. To je doloženo nápisy, jedním na desce u hlavního vstupu a druhým u náhrobku. Peníze na stavbu byly získány od olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. Kostel byl vystavěn na místě staršího kostela, a to mezi léty 1587-1589. Chrám je jednolodní z počátku stavěný ještě v gotickém slohu, ale už s mnoha prvky renesančními. Je zajímavým dokladem, kdy k nám z jihu a západu přicházely nové stavitelské formy, ale venkovský pán se pevně přidržoval starých tvarů, neboť si ani nedovedl představit, že by chrám mohl mít jiný výraz. Tak mohl vzniknout kostel v gotickém slohu, přestože tento styl byl v cizině již dvě století mrtev. Kdo byl stavitelem nevíme. Nelze se ani domnívat, že to byl Čech. Tehdy se u nás zdržovalo mnoho italských mistrů, kteří pracovali pro venkovské šlechtice. Mnoho ze vzhledu tohoto kostela nasvědčuje, že by autorem mohl být jeden z takovýchto architektů, kteří k nám zavítali. Na příkaz pána jej tak sice zhotovil v gotickém slohu, ale stavbu oživil duchem italské renesance. Hlavní loď je zakončena polygonální apsidou a stejně goticky působí i strmá střecha s malou sanktusovou věžičkou. Zdi kostela tvoří lomový kámen, který byl původně neomítnutý. K presbiteriu byla přistavěna obdélníková sakristie, do které vedou původní dubové dveře se starobylým zámkem. Hlavní vchod do chrámu se nachází v jižní části, průchodem zhotoveným v přízemí věže. Příchod do chrámu je zajištěn ještě jedním bočním vchodem s později přistavěným přístřeškem, nachází se v pravé zdi hlavní lodi. V kostele můžeme nalézt mnoho původních kamenných prvků. Mezi ně patří sloupky nesoucí kůr, ostění bočního i hlavního vchodu, dnes bohužel přetřené kamenné klenby a samozřejmě také celkem čtyři tomby nacházející se na pravé straně v presbyteriu. Vysoké reliéfy tesané v opuce představují lidské postavy zmenšené velikosti. Orámovány jsou renesančním ostěním se sloupky a nahoře malými vlysy. Mezi římsami jsou desky s náhrobními nápisy, jež jsou psány švabachem v českém jazyce. Jsou dílem patrně jednoho z potulných italských kameníků a nesou už veškeré znaky renesance. Pocházejí z konce 16. století. Kostel má ještě jednu vzácnost a to fresky, které se nachází na protější straně tomb v presbyteriu. Byly objeveny v devadesátých letech minulého století při opravě kostela a nebyla jim zatím věnována větší pozornost. Mohou tak být námětem další práce. Roku 1757 byl zhotoven nový hlavní oltář a 1786 osazen hlavní obraz od Jiřího Fremla. V roce 1708 byl kostel poprvé vykraden, podruhé pak roku 1776, kdy bylo podle záznamů ukradeno věcí a peněz v hodnotě 236 zl. Kostel má bohatou historii, na které se podílela řada osobností a některé se do ní také nesmazatelně zapsaly.

Tento chrám je nejen zvláštním dokladem umělecké zručnosti kameníků, malířů i stavitelů, ale také lidského ducha a nesmazatelnou stopou myšlení tehdejších lidí. Je zvláštním prostorem pro setkání, prostorem vyjmutým z pozemského chápání a dosahu. Plní funkci útočiště a ve svých prostorách navrací lidem důstojnost tím, že pozvedá mysl i ducha lidí, kteří jej navštěvují. Je centrem farnosti Staré Vsi, kde už po staletí slouží.

Markéta Žídková, Dějiny výtvarného umění, 2008/2009

Zdroj: farnoststaraves.php5.cz (11.12.2013)