|
|||
|
Když v r. 1350 existoval farní kostel, tak byla s ním spojena s
velkou pravděpodobností i farní budova.
Nemáme o ní ale žádné konkrétní zmínky, a můžeme vycházet jen z toho,
že byla během husitských válek zničena spolu s kostelem. Farnost byla obnovena až v r. 1785, do té
doby patřil janovský kostel pod Opatov resp. Čistou
(viz v rubrice „Kostel, věž a zvony“). Součástí tohoto procesu byla i
výstavba farní budovy, která vyrostla na pozemcích dvou majitelů z č.p. 2 a
č.p. 4 (dnes bytovka vedla Rychty). Stavba byla zahájena v r. 1786 a v r.
1787 předána, pak se do ní nastěhovali tehdejší farář s tzv. „kooperátorem“.
Fara dostala číslo popisné 1. Z přiznání o farní budově za účelem
„určení poplatkového ekvivalentu z ceny budovy“ z roku 1891 můžeme zhruba
zjistit, co skrývala: „Fara Jansdorf sestává z
obytné budovy bez patra, zděná z kamenů, se střechou ze šindelů, ve vnitřku
jsou 4 pokoje, 1 kuchyň, 1 předsíň, 1 špajz, 1 sklep. Hospodářské stavení je
budované z cihel a kryté břidlicemi, obsahuje 1 stodolu, 1 chlév pro dobytek,
2 chlévy pro drůbež, 2 komory, 1 dřevěnou kůlnu a 1 sklep.“ Zmíněný 1 chlév
pro dobytek ve faře není omyl: v operátu z r. 1880 je dokumentováno, že tam
měli tři krávy. Budova byla dělena chodbou do dvou
stejných částí obsahujících po dvou pokojích vzájemně propojených, z nichž
tři obýval farář a jeden kooperátor. Kuchyň se špajzem byly s klenutím. V době od prosince 1822 do 1. května
1823 byla vykopána vlastní farní studna o hloubce 13 sáhů (cca. 25 m), která
měla v letech 1847 a 1848 už první opravy. Vůbec jsou dějiny farní budovy
důkazem, že stavební šlendrián není vynález posledních generací. Fara musela
být často opravována, např. kvůli tomu, že se v pokojích opakovaně
vyskytovala dřevomorka s následkem propadání podlah a vypadlých zárubní.
Tohoto škůdce se zbavila až po roce 1878 zabudováním cementových dlaždic, na
které se pak položili dřevěné podlahy. V roce 1879 bylo nutno nahradit
dřevěnou hospodářskou část cihlovou stavbou, která záhy také ukazovala
viditelné následky z používání mokrých cihel. I původně cihlový plot,
oddělující pozemek fary od obecní cesty, byl pro špatný stav 1887 zlikvidován
a nahrazen dřevěným. Použitelné cihly našly uplatnění při vydláždění chodníku
mezi farou a kostelem. V roce 1892 se fara opět opravovala,
mj. dostala břidlicovou střechu, novou kuchyň a nová kamna. Studna byla
18.9.1896 vybavená novou železnou (ruční) pumpou a pozinkovaným potrubím. V letech 1920-26 se znovu setkáváme
se stavebními opravami fary. Snahy o důkladnou přestavbu marodní budovy proto
od r. 1926 sílí, byly ale patronátním úřadem Thurn
a Taxis v Litomyšli dlouho zahrávány do autu. Až 19.6.1929 ve 14.00 hod.
došlo dle psaní okresního úřadu v Litomyšli TaT
patronátnímu úřadu v Litomyšli k lokálnímu termínu u fary za účelem zjištění
nutnosti její přestavby. Konečné rozhodnutí nepadlo a následovaly další a
další termíny. Konečně v r. 1933 byla fara úředně zařazená do kategorie
„neobyvatelná“, trvalo ale ještě do začátku září 1936, než byla kompletně
stržená a mohlo se začít s novostavbou na stejném místě. První plány pro novou budovu farního
úřadu se datují z r. 1929 (stavitel Frant. Vlach, Litomyšl).
Měla být podsklepená a v přízemí obsahovat kuchyň, pokoj a komoru pro
personál, kancelář, jídelnu a koupelnu s vanou. V prvním patře se počítalo se
dvěma reprezentačními místnostmi, obývacím pokojem a ložnicí. Náklady byly
kalkulovány na 145.420,- Kč, nezahrnovaly ale elektrické rozvody a svědčily i
jinak spíš o jednoduchém vybavení. K tomuto a ještě jednomu dalšímu návrhu z
r. 1930 měl námitky Zemský úřad v Praze, které byly respektovány novým
návrhem ze září 1931. Náklady ovšem stoupaly až na 259.121,20 Kč, ale bylo už
pamatováno i na elektriku (i když bez instalace a připojení na síť). Na
straně k obecní cestě mělo být po pěti oknech, vchod z bočního závětří (k
západu), nad kterým měl být balkon. Sklep byl obohacen prádelnou, budova měla
dostat lepší rozvod vody z olovného potrubí. Většina podlah (120 m2) se měla
zhotovit z bukového parketu. I na „2 škrabáky nožové na obuv“ bylo
pamatováno. Aby se neopakovaly dřívější stavební hříchy, počítalo se s
důkladnou vodorovnou izolací stěn a podlah. K mému překvapení byl nakonec
realizován projekt odlišný, který měl k obecní cestě v 1. patře sice 5 oken,
ale v přízemí zmizelo prostřední okno ve prospěch vchodových dveří s
venkovním schodištěm. Boční vchod s balkonem byl vynechán. Tím bylo i vnitřní
uspořádání dost pozměněno. Nenašel jsem příslušné plány ani důvod, proč se
tak stalo, ale domnívám se, že vchodem z hlavní cesty působila budova víc
reprezentačně a zároveň demonstrovala určitou míru „otevřenosti“. Nová fara po dokončení (1937) Bývalá fara dnes Stavitelem byla fa. František Vlach z
Litomyšle. Kolaudační řízení se konalo úspěšně 13.1.1938, ale byly při něm už
schváleny i první menší úpravy. Tahanice ohledně úhrady za stavbu trvaly
ještě několik let a uvedly zmíněnou firmu do svízelné situace. Dle dokumentu, kterým farář požádal v
r. 1939 příslušný finanční úřad ve Svitavách o osvobození od daně z budov,
obsahovala nová fara v přízemí kuchyň s přilehlou jídelnou, místnost pro
kostelní předměty, komoru, kancelář a ještě obývací pokoj obývaný domovním
personálem. V 1. patře byly pokoj pro kaplana, ložnice a obývací pokoj pro faráře, 1 pokoj
s menším předpokojem pro „vyšší návštěvy“, a na půdě byl pokoj pro kostelní
paramenty. V roce 1939 nechal farář dokončit
elektroinstalaci, čímž způsobil přechodnou úřední oscilaci, protože v
projektu a ve faktuře elektroinstalace uvedená byla, úředníci ale
nepochopili, že bez drátů, spínačů, zásuvek a hlavně bez připojení k síti to
nemůže fungovat, a tak trvalo notnou chvíli, než byla potřebná částka 9.748
korun povolena a uvolněna. Fara byla proto připojena k elektrické síti teprve
v říjnu 1940 (na rozdíl od kostela, o kterém existuje záznam o kolaudaci po
opravě elektrického zařízení z r. 1937). Za odběr energie měla fara platit
měsíční paušál 4,25 RM plus 8 RPf. za kWh. Zpráva z 12.10.1943 o určení farních
místností už odráží snahu církevních kruhů v době válečné nouze nevykazovat
nepřiměřenou velkorysost. Místnosti v přízemí jsou proto deklarovány jako
kancelář, archiv, špajz, ložnice faráře, kuchyň a jídelna, a v prvním
poschodí jako pokoj pro kaplana, úřadovna pro kostelní radu, pracovna faráře,
pokoj pro hospodyňku a jeden pokoj byl pronajat (zřejmě civilně). Konečnou, (v podstatě bezvýznamnou)
dnešní podobu dostala budova až při rozsáhlé modernizaci po r. 1987/88, kdy
se z ní stala bytovka se čtyřmi plnohodnotnými byty. Zdroj: Klaus Müller,
www.janov-sy.cz |
|||
|
Zdroj:
Klaus Müller |
|||
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 20.2.2012 |
