Zpět na Hukvaldy

Hrad Hukvaldy

Sklenov, politický okres Místek

 

Vznik a počátky Hukvald

     Málokterý z našich hradů má svou nejstarší minulost tak dobře zahalenu jako Hukvaldy. Badatelé se ještě donedávna přeli o dobu jeho vzniku v rozmezí více jak půlstoletí, mezi roky 1228 až 1285, kdy je hrad doložen v písemných pramenech. Protože se z roku 1234 zachovaly tři listiny, na nichž je uveden svědek Arnold z Hückeswagenu, měli zato, že Hukvaldy již tenkrát stály a Arnold se psal po nich. Ten byl však říšským hrabětem a svůj přídomek odvozoval od rodového hradu Hückeswagenu v Porýní. Dosti nejasnosti navíc způsobilo, že mu byl před rokem 1240 skutečně svěřen nedaleký hrad Jičín, zvaný po vysazení města Jičína nedaleko od něj Starý Jičín. Ač se snažili zasvěcení badatelé rozlousknout přibližnou dobu založení hradu i na základě dílčích archeologických výzkumů, nezdařilo se to dosud. Jisté je, že se k roku 1257 ve výčtu osad a měst nevyjmenovává.

     Arnold z Hückeswagenu vlastnil jistě již někdy před rokem 1240 rozsáhlé území mezi Hranicemi na západě a řekou Ostravicí, jež tvořila hranici se Slezskem, a mezi Beskydami na jihu a řekou Odrou na severu. Někdy kolem roku 1256 se podařilo mocnému sousedu Arnoldova syna Franka, olomouckému biskupu Brunovi ze Šauenburku, získat celý tento rozsáhlý kraj, z něhož si polovinu ponechal a druhou část Frankovi zpět propůjčil v léno. Prodej to byl výhodný, protože Frankovi připadla dědičně výnosnější západní část (Příborsko) s rozsáhlými lesy na jihu (pozdější Frenštátsko) a biskupu zůstala téměř zcela neosídlená část severní až k řece Odře a východní po řeku Ostravici. Frank se tak zbavil těžkostí, které měl při zakládání nových osad. Půda totiž zdaleka nedávala takové výnosy, jaké se očekávaly; kolonizace byla tehdy ještě v počátcích a největší užitek z celého kraje dával lesní med. Frank pak sídlil na svém hradě v Příboře, po němž se on, jeho žena Trojslava a synové Blud, Hejman a Jindřich psali načas jako "páni z Příbora".

     Všeobecně se považuje za dobu vzniku hradu období mezi léty 1257-1285. Hukvaldy jej pojmenoval stavitel, který měl jistě k rodovému hradu daleko odtud osobní vztah - a nebyl-li to Arnold (ten zemřel mezi léty 1240-1251), připadá v úvahu jen jeho syn Frank. Někdy v létech 1260-1270 přišel on a jeho synové o Starý Jičín, který prodali či postoupili spřízněným Bludovicům - pozdějším pánům ze Žerotína. Zřejmě v té době, v náhradu za něj, vznikl "Hukenswald" - dnešní Hukvaldy. Hückeswagenu v Porýní se bratři Frank a Jindřich vzdali 11. září 1260, neboť jejich domovem již bylo Příborsko; říšský původ hrabat tak měl připomínat alespoň název.

     Stavba sama nebyla ničím zvláštní a nevybočovala nijak ze zvyklostí, jak byly hrady v té době stavěny. Byla to velmi silná, více jak 2,5 metru tlustá okružní zeď ve tvaru protáhlého osmihranu, která obepínala skalnatou kupu na východní straně hradního kopce, oddělenou od něj širokým a hlubokým, do skály vylámaným příkopem. Nad ním, v místě přístupu, stála do obvodní hradby vetknutá nevelká věžice s širokým dřevěným ochozem a na protější, východní straně, dvoupatrové obytné stavení - palác. Do hradu se vjíždělo zřejmě nynější cestou až k dnešnímu prudkému ohbí na jihovýchodě, která však nepokračovala ve směru nynější cesty podél jižní strany hradu, ale vedla strměji, východně od něj, stáčela se k severu a objala jej ze tří stran. Příchozí tak musel obejít pod kontrolou celý hrad a v tomtéž směru, odkud přijížděl do kopce - tedy od západu -, vstoupit po dřevěném, v poslední části zvedacím mostě do hlavní brány, proražené v parkánové zdi. Při vstupu se parkán malinko rozšiřoval a zřejmě už zde, snad v místě dnešní strážnice, stála dřevěná stáj, protože do vnitřního nádvoří bylo možno vejít již jen pěšky.

     Protáhlé temeno hradního kopce muselo být opevněno ovšem už tenkrát - a jistěže dříve - také na západní straně, kde stojí dnes předsunuté opevnění, tzv. kulatina. Přímo pod ní totiž procházela cesta z moravských Hranic právě kolonizovaným územím přes Jičín (Starý Jičín) a pozdější Štramberk, pod hukvaldským kopcem, přes řeku Ondřejnici a dále přes Staříč a nedávno zbudovaný Frýdeberk (předchůdce Místku) do hornoslezského Těšína. Opevnění bylo zřejmě jen dřevěné a nelze vyloučit, že jeho stavitelem byl český král či moravský markrabí. Z vlastního hradu na východním konci kopce nebylo možno docela dobře tuto cestu strážit, zřejmě proto taky neměl v čele vysokou a mohutnou hlásku, jaké bývaly za podobným účelem stavěny na jiných moravských a českých hradech, ale jen mohutný, plný pilíř, ovšem tak subtilní, že nemohl nést více jak jedno patro, z něhož bylo možno přehlédnout jen odbočku k hradu. I křižovatka, od níž se cesta k hradu oddělovala někde u dnešního Horního Sklenova, byla vidět jen z onoho předpokládaného západního opevnění; nestálo-li by, hrad by byl v docela nevýhodné poloze vůči nepříteli, kterého by posádka zpozorovala až téměř v čase útoku.

     Někdy před rokem 1300 se všeobecně předpokládá založení Frenštátu - údajně též Jindřichem z Příbora. Ten nebyl více než vsí, neboť městečkem se nazývá až v roce 1408. Neměl nikdy hradby; nebylo to město v pravém smyslu slova, podobně jako Příbor, z něhož nezbylo obyvatelstvu v případě ohrožení nic než utéct na hrad hukvaldský.

Osudy hukvaldského hradu

     1316. Páni z Příbora přišli o Hukvaldy. V tu dobu patřily Hukvaldy olomouckým kanovníkům Dětřichu a Jindřichu z Fulštejna, hradu u slezské Osoblahy, též majitelům Budišova nad Budišovkou a Libavé. Jakým způsobem o něj páni z Příbora přišli, se neví. Brzy na to - v létech 1321-1327 - je vlastnil polský šlechtic Jindřich z Kytlic, který je snad od Fulštejnů koupil. Byl prý známý lupič a vypálil a vyloupil statky johanitů ve Slezsku. Komu patřily Hukvaldy pak, není nám známo.

     1347. Hrad získal olomoucký biskup. Toho času se podařilo vykoupit biskupu Janu, řečenému Volek - levobočku krále Václava II. a strýci mladého Karla IV. - hrad Hukvaldy od nám dnes neznámého pána. Protože v roce 1355 papež Inocenc zakázal kdykoliv v budoucnosti hrad zastavovat, připadl mezitím jistě z rukou biskupa samého do vlastnictví biskupství. Bylo tak dobře, protože dosavadní páni jej prý užívali k loupežím a krádežím, pálení a jímání obyvatel a přepadání celého kraje ve dne i v noci.

     1359. Hrad a panství biskup vykoupil natrvalo. Toho roku za úřadování biskupa Jana Očka z Vlašimi bylo "těžkou prací, mnohými náklady a hotovými penězi" natrvalo vykoupeno léno a hrad Hukvaldy. Listina z 18. prosince vypočítává k němu vsi bývalého léna místecko-frýdlantského, které bylo k novému panství přičleněno, a dále na západě a jihozápadě Kozlovice, Tichou, Novou Tichou, polovinu Závěšic, (Manskou) Sedlnici, Sklenov, Petrovice (později zaniklé), Trnávku, Chlebovice, Metylovice a tyto se všemi many, právy, lesy, poli, vodami a důchody a s městečkem Příborem. Celé toto panství dal tehdy císař Karel IV. na věčné časy církvi - biskupu olomouckému: "Kdyby se přece jen někdo opovážil tuto papežovu vůli přestoupit, postihne jej nevole všemohoucího Boha a blažených Petra a Pavla, jeho apoštolů."

     Po dobách neblahých poměrů nastala třicetiletá doba rozvoje a klidu. Hrad s městem Příborem na západě a trhovou vsí Frýdeberkem-Místkem na východě - se stal velmi důležitým tím, že byl střediskem manského obvodu. Nepochybně proto byl tenkrát taky opraven a rozšířen. Stará štíhlá věž byla obestavěna obytnými a provozními místnostmi a v náhradu za zastavěný dvůr bylo zřízeno nádvoří mezi branami a jistě též rozšířeno a zdokonaleno opevnění, jak bylo v těch dobách obvyklé. Pravděpodobně bylo již zastaralé cimbuří nahrazeno ochozem a mezery mezi stínkami zazděny. Nasvědčuje tomu nález tří pravidelně uspořádaných skupin zazděných nádob nad vstupem do vnitřního hradu, které jinak měly nám neznámý, asi věrský smysl. - V té době též již stál nedaleko odtud na východ hrádek na strmé skalnaté ostrožně nad dnešním Myslíkem, dodnes nazývané Hrádek, jenž byl nepochybně strážním místem patřícím k hradu. Nálezy na tomto místě potvrzují, že hrádek tu stál ještě v příštím století a jako nepotřebný zanikl asi až s důkladným opevněním hradu po husitských válkách.

     1390. Hrad zastaven biskupovým válečníkům. Znesváření bratři, markrabata Jošt a Prokop, si nájezdy navzájem ničili statky. Do těchto šarvátek a bojů se zapletla časem i ostatní moravská a slezská šlechta a kníže těšínský i biskup olomoucký. Jistě bylo též ničeno těšínskými oddíly biskupské zboží frýdeberské-místecké, které s frýdeckým okolím sousedilo. Příčinou války vzplanulé před dvěma léty bylo dosazení Mikuláše z Rýzmburka na biskupský stolec proti vůli obou markraběcích bratří. Hlavně mladší Prokop zuřivě napadal biskupské statky a okolí hukvaldského hradu. Loňského roku musel biskup Mikuláš hrad zastavit svému maršálkovi Joštu z Volfsberka, poněvadž ho nedokázal účinně bránit proti nájezdům nepřátel. Ale ani tomu se valně nedařilo a hrad s celým panstvím byl zastaven Jakubu Ščeněti z Bělin.

 

     Nové město Místko na místě zpustošeného Frýdeberku. V těchto letech byl Frýdeberk - trhová ves s tvrzí a snad i s hradem Štandlem nad ní - natolik zpustošen válečnými ničivými nájezdy, že už vůbec nikdy nebyl obnoven. Válečné bouře vycházející z Hukvald zapříčinily poboření a vypálení okolí, takže se obyvatelstvo rozuteklo ze svých vsí a statků a nedaleko odtud, blíž brodu na Ostravici a naproti knížecímu Frýdku, jim bylo později vyměřeno nové, malé městečko, jemuž již neříkali Frýdeberk, ale "nové město" - Městko, z něhož později vyrostl náš Místek.

     1400. Biskup Jan Mráz zastavil hrad uherskému králi Zikmundu Lucemburskému. Vloni si půjčil biskup u kroměřížského žida Nazona a jeho ženy Sáry 30 hřiven stříbra na vyplacení hradu ze zástavy, ale byl nucen jej zastavit králi Zikmundovi. Ten ještě téhož roku vyplacený hrad zase zastavil oravskému kastelánovi Jurovi z Messenpeku. Vojenská obrana hradu a též Ostravy byla svěřena Jakubu Ščeněti z Bělin.

     1402. Na vykoupení hradu ze zástavy biskupové neměli peníze. Pánové Lacek a jeho bratr Vok z Kravař prodali těšínským knížatům Přemkovi a jeho synu Bolkovi východní část hukvaldského zboží, které nabyli za válek moravských markrabat. Páni z Kravař vlastnili nedaleký Štramberk a docela rádi se tohoto území zbavili, neboť nesousedilo s jejich statky. Místecko-frýdlantské léno bylo přiřazeno k Těšínsku. Olomouckému biskupu už nepatřilo téměř nic a přezdívalo se mu posměšně "mlynář kroměřížský", protože z celého jmění měl již jen ten mlýn a jakýsi dvůr. Jeho nástupce Lacek z Kravař se sice ještě pokusil posbírat kostelní peníze na vykoupení Hukvald, ale smrt ho roku 1408 skosila.

     1422. Krajem táhla vojska příznivců i nepřátel biskupa - nejdříve knížete Zikmunda Korybuta na jaře roku 1422 husitům na pomoc a pak zase vojska katolická polského krále Vladislava. Za husitských válek byl celý kraj pod kontrolou nepřátel kalicha - olomouckého biskupa a knížete Bolka Opolského, kterému biskup svěřil hrad do zástavy. Katolická slezská knížata se sjela utvrdit se navzájem ve věrnosti králi Zikmundovi do Grotkova, kde byla také mezi nimi učiněna dohoda, jak Slezsko proti narůstající moci husitů v Čechách ubránit.

     1426. V našem kraji se objevili moravští husité pod vedením pana Jana Tovačovského z Cimburka. Koncem tohoto roku a v zimě následujícího oblehli a dobyli Přerov, vypálili Nový Jičín a pobili některé jeho obyvatele. Pak se obrátili k Fulneku a Odrám, dobyli i Hranice a zamířili ke Šternberku. Zřejmě vypálili i nedaleký Šostýn a Frenštát.

     1428. Husité se zmocnili Hukvald. Bez následků nezůstala ani výprava husitského vojska do Uher zjara tohoto roku. Vojsko se cestou zpět obrátilo na sever a do Slezska. Obyvatelstvo z měst před ním prchalo a tak nedalo práci husitům obsadit Ostravu; tu ale byli donuceni brzy opustit. Byly vypleněny Odry, Hranice, Moravská Ostrava, Nový Jičín. Do husitských rukou též přišly Hukvaldy, "kaziči země je biskupu vydřeli" a husité nakonec slavili úspěch. Kníže Bolek byl 13. března donucen s nimi uzavřít smlouvu o vzájemném neútočení a nakonec se k husitům přidal. Bojoval proti katolíkům s hejtmanem Dobeslavem Puchalou a knížetem Korybutem a stal se jejich nejspolehlivějším stoupencem. Od toho roku se dostal celý kraj pod hradem a široké okolí v moc husitů, kteří měli své sídlo v nedalekých Odrách.

     1434. O hradu jednali dosavadní nepřátelé. Toho času se zmocnili hukvaldského hradu husité z posádek v Horním Slezsku. Odtud pak činili mnohé škody v okolí. Záhy však o hrad přišli bohatým Janem z Cimburka, který jej obratem zase prodal Mikuláši Sokolovi z Lamberka. Protože tento prodej byl na újmu krále Zikmunda, tento hrad od Mikuláše koupil a ihned mu jej za tytéž peníze dal do zástavy. V tu dobu už byli husitští páni smířeni s katolíky vyhlášením brněnského "landfrýdu" čili zemského míru a boje s nimi skončily. Tak jednali spolu dosavadní největší nepřátelé - římský císař a Mikuláš Sokol, nejvěrnější druh dávno zemřelého Jana Žižky - nejen o Hukvaldech, ale i o mírových podmínkách.

     1438. V létě vydobyl Hukvaldy na Mikuláši Sokolu z Lamberka Jan Čapek ze Sán, proslulý husitský válečník, hejtman "sirotků" po Janu Žižkovi a velitel některých tzv. spanilých jízd. Byl věhlasným bojovníkem a vedl vojsko v tažení proti řádu německých rytířů, které ho přivedlo až na pobřeží Baltického moře na severu dnešního Polska. Na svých vítězných taženích se nemálo obohatil a s ním i jeho družina kořistěním ve vsích a městech. Byl obviňován i ze zrady u Lipan, neboť prý zbaběle opustil se svou jízdou bojiště, ačkoliv ještě vůbec nebylo o výsledku boje rozhodnuto. Dokonce byl jistě neprávem nařčen, že mu císař za tuto zradu Hukvaldy daroval. -

     </B>Z Čapkova hradu se stalo sídlo žoldnéřů. Jisté je, že se mu staly Hukvaldy oblíbeným místem pro své nové válečnické kousky, neboť se z něj a jeho vojáků stali žoldnéři. Za peníze a tučnou kořist bojoval jako hejtman ve vojsku polského krále na Slovensku. Ač byl pánem ještě v Mnichově Hradišti a v Českém Dubu a vlastnil i hrad Valdštejn, Hukvaldy se mu staly novým domovem, odkud vyvíjel své válečnické záměry v Polsku, Uhrách i Rakou-sku. Na hradě byla jeho stálá posádka a jistě byla pevnost nejen opravována, ale i zvelebováno její opevnění, což bylo možná mimo jiné příčinou nedozírných dluhů, o které se ještě deset let po Čapkově smrti hlásili věřitelé. Aby si zajistil panství proti slezským knížatům na severu, dal opevnit vysokými hradbami Ostravu - malé městečko s hradem při hranicích, oddělené od okolí hustým lesem.

     Jan Čapek ze Sán svérázným hospodářem. Biskupa Pavla a správu jeho statků přehlížel a když byl podvakráte předvolán k soudu, aby se vzdal šostýnského léna, ani se nedostavil. Na druhé straně nikdy nenapadl, ani si nenárokoval nic z biskupských statků v okolí. Jen fojtům z dědin patřících k Hukvaldům nařizoval v případě vojenského ohrožení dostavit se se zbraní na hrad. - Po roce 1451, kdy Jan Čapek zemřel, připadl hrad jeho zeti Janu Talafúsovi, "pánu z Hukvald". Ten tu sídlil s přestávkou svého známého dobrodružství na Slovensku až do roku 1465, kdy byl hrad vykoupen králem Jiřím z Poděbrad.

     1466. Vykoupený hrad vrátil král Jiří biskupu. Na jaře loňského roku se rozhodl král Jiří opět vrátit vykoupený hrad ovšem po zaplacení 7000 zlatých původnímu držiteli, olomouckému biskupu,. Tím byl od roku 1458 Protás z Černé Hory zvaný též Tas. Protože se na takovou sumu musel složit se svými třemi bratry Jindřichem Jičínským a Benešem a Dobešem Černohorskými z Boskovic, byl jen čtvrtinovým vlastníkem Hukvald.

     Hrad v bojích mezi kališníky a katolíky pobořili. Do roku 1476 spravoval hrad a panství Jindřich, pak Tas. Ten byl v té době přívržencem kalicha a Jiří s ním počítal pro svou podporu. Jakmile ale biskup hrad získal, postavil se pod vlivem papežského legáta na stranu katolickou a Hukvaldy se tak dostaly do ohrožení ze strany Ctibora Tovačovského z Cimburka, pána na sousedním Starém Jičíně, protože ten - věhlasný kališník - zastupoval zájmy krále, přestože byl s boskovickými bratry spřízněn. Své přestoupení ke katolictví vysvětloval biskup Tas ztrátou skoro celého majetku, kterou mu způsobili katoličtí páni, což teď mělo - bude-li na jejich straně - přestat. Zatímco dosud byl hrad napadán katolíky, nyní se stal terčem kališníků - ještě téhož roku jej oblehlo královské vojsko.

     1469. Biskup Tas přestavil Hukvaldy na své sídlo. Jistotu v držení hradu získal biskup až teprve po zvolení krále Matyáše Korvína panskou jednotou, což se stalo hlavně jeho přičiněním v tomto roce v Olomouci. Na hradě započaly rozsáhlé přestavby a opravy, protože byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu, opevnění pobořeno a vůbec byl hrad dosti staromódní. Starý palác na východě i mladší západní byly proto zvýšeny o další patro a do východního přestěhována kaple, jejíž presbytář je zcela patrný dodnes. Protože už byla nová patra dostatečně vysoko nad okolním terénem, mohla mít velká okna i na vnější straně, čehož tu bylo nadmíru využito zřízením dvou prosluněných balkónů na jihu a západě. Nejzachovalejší je však z této přestavby mohutná budova, vestavěná do prostoru mezi starou okružní zeď vnitřního hradu a parkán. Traduje se, že tu bývala kuchyň a ve třech patrech místnosti služebnictva a správy hospodářského zázemí hradu. Obě stavby - starý palác a nová přístavba - byly spojeny točitým schodištěm v koutě nádvoří. Biskup Tas zřejmě uvažoval, že by mohly být Hukvaldy jeho sídelním zámkem, proto věnoval tolik peněz a času na výstavbu obytných místností a bylo pamatováno i na vodu. Před západním křídlem byla vyhloubena a pečlivě vyzděna ještě jedna cisterna, zachovaná dosud.

     1482. Dobeš z Boskovic nechal rozšířit opevnění. Toho roku 25. srpna zemřel ve Vyškově na mor biskup Tas z Černé Hory. Hukvaldy připadly jeho dvěma bratřím, kteří je měli v zástavě, a ne biskupství, poněvadž je biskup dosud nestačil vyplatit. Majitelem se však uvádí jen Dobeš. Ten byl věhlasným válečníkem a věděl dobře, že pohodlný zámek bude třeba ještě dostatečně opevnit, zvláště když se i se svým bratrem rozešel v nepřátelství s králem Matyášem a přidal se v roce 1485 na stranu jeho rakouského soka, císaře Bedřicha III., z čehož hrozila válka. Především musela být zabezpečena západní část hradního kopce, kde dosud byly jen asi dřevěné palisády, a vystaveno kamenné předsunuté opevnění s ochozem, aby prostor celého vrchu byl pod dohledem hradní posádky a nemohl se jej zmocnit - jako opory pro svá děla - nepřítel a odstřelovat odtud vlastní hrad. Protože se hovoří v letech 1486 až 1488 o vynaložení mnoha peněz na opravu zámku, snad tehdy byla tato pevnost-kulatina vystavěna.

     1495. Vojenská moc byla přenesena z Ostravy na hrad Hukvaldy, které po vybudování opevnění byly jedinou pevností v kraji. - Také byl urovnán spor mezi Hedvikou, vdovou po Dobeši, a jejím švakrem Benešem, a to tak, že dostala od něj 500 kop grošů a jemu připadl zlatý řetěz.

     1497. Páni z Boskovic na Hukvaldech jen dočasně. Toho roku učinil Beneš Černohorský z Boskovic dohodu s novým biskupem Stanislavem Thurzem, podle níž zůstal sice hrad v Benešově držení, ale biskup jej mohl kdykoliv za 6000 zlatých vyplatit. Beneš proto neměl zájem na nových úpravách a jen zde v klidu přebýval až do své smrti v roce 1507.

     1511. Hukvaldy byly konečně vyplaceny biskupem Thurzem a od toho času se staly s výjimkou pár let po roce 1617 až do poloviny 20. století majetkem olomouckého biskupství a od roku 1777 arcibiskupství. Biskup si na výplatu vypůjčil peníze od svého bratra Jiřího z Bethlemfalvy, bána kremnického, a jeho ženy Anny.

     Vybudováno rozsáhlé opevnění. Protože neustále hrozila válka s Turky, zvláště po roce 1526, kdy zvítězili v bitvě u Moháče a zaútočili napřesrok na samotnou Vídeň, stala se dostavba opevnění, kterou již nestačil před léty dokončit Dobeš z Boskovic a neudělal tak ani jeho bratr Beneš, nanejvýš potřebná. Do této doby je pokládána stavba obou bran před vnitřním hradem a jejich opevnění. Stavbou Tasovy obytné věže byl zcela vyřazen z provozu starý úzký parkán. Ten byl rozšířen o prostranný dvůr, jež byl zpevněn půlkruhovou baštou na jižním svahu. Nad bránou byla dostavěna věž a strážnice nalevo od průjezdu. Podobně byla zabezpečena první (dnes čtvrtá) brána. Tato byla také zvýšena o patro, opatřena strážnicí a baštou nalevo od ní, sloužící ke kontrole přístupové cesty. Asi nedlouho potom byl změněn přístup do hradu. V jižním svahu byla zřízena pohodlná cesta, po níž bylo možné jet i v kočáře a jíž se užívá dodnes. Ta objížděla předsunutou pevnost a pod její kontrolou a pod dohledem posádky mezi ní a novým opevněním směřovala přímočaře až do brány. Dosavadní příjezd od východu a severu byl přerušen novým opevněním. - Úpravy na hradě byly dokončeny asi kolem roku 1537, jak je vytesáno v nadpraží portálu, který je dnes zazděn v domku pod hradem.

     1522. Smlouva o znovuzískání Místecka k Hukvaldům. Již více jak sto let - od roku 1402 - patřilo místecko-frýdlantské manství těšínským knížatům. Biskupové neměli síly o něj usilovat a zdálo se, že nadobro zůstane při zemi slezské. Biskup Stanislav Thurzo ale učinil 5. října smlouvu s těšínským knížetem Kazimírem, že po dokončení tří životů, tedy po třech generacích, přijme kníže Místecko od biskupa v léno. Místecko-frýdlantské manství tak bude možné po tomto čase vykoupit olomouckým biskupem zpět.

     1555. V hradním dvoře vystavili zámek. Novým biskupem se stal po Stanislavu Thurzovi Marek Khuen. Vyplatil ze zástavy hrad Hukvaldy i Moravskou Ostravu od Jeronýma Syrakovského z Pěrkova, jehož učinil správcem, a započal se stavbou rozsáhlého paláce ve vnitřním nádvoří. Nechal vykopat sklepy a vystavět prostorný a prosluněný zámek s velkými moderními okny a dřevěnými pavlačemi. I ostatní budovy zámku byly opatřeny novými okny a východní a západní část spojena krytou chodbou. Dvorek se starou cisternou posloužil jako schodiště a ke studni se vcházelo zvláštními dveřmi po schodech. Nová budova stála zčásti na staré okružní zdi hradu. Ta začala pod tíhou mohutných zdí ujíždět, takže ji bylo nutno záhy podepřít, jak svědčí pokyn biskupa z roku 1559, aby byl neprodleně opraven roh zámku, který se utrhl. Stavitelem byl zřejmě sem zatoulaný vlašský mistr, snad Gabriel Vlach z Příbora, který měl ještě po letech s biskupstvím nevyřízené účty.

     Lom na pískovec na Kazničově. Všechny kamenné části nového zámku - obruby, ostění dveří, oken, schody, krakorce držící dřevěné ochozy i madlo schodiště - byly tesány z kazničovského pískovce, velmi dobrého a dobře opracovatelného. Není divu, že na Kazničově sloužily až do 19. století tři lomy jako zdroj materiálu pro četné stavby v okolí - kostely na Hukvaldech, v Rychalticích, Příboře, Místku a že zde stávaly za tím účelem kůlny, polní výheň a brusírna. Vyráběly se tu kvádry, schody, koryta, kříže, ploty a jiné.

     Na Hukvaldech zřídili kněžskou věznici. S vystavěním nového paláce se uvolnilo více místností pro kněžské vězení v dosavadním západním křídle vnitřního hradu u staré okrouhlé veže. Zde byly proslulé aresty pro provinilé kněze - vězení Barborka, U zámečníka a ještě dvě další místnosti zřejmě v patře. Hrad se k tomu výborně hodil pro svou odlehlost, nepřístupnost a pevnost. První vězeň je zde vzpomínán sice až v roce 1559, ale s tím, že má být zavřen tam, kde kdysi bývali kněží zavíráni - vězení tu tedy bývalo předtím, snad už za biskupa Stanislava Thurza - a přetrvalo dvě století. Správa vězení byla svěřena zámeckému kaplanovi, který na hradě bydlel, stravoval se zde a byl placen z biskupských důchodů. V roce 1585 se připomíná kaplan Ondřej, který měl navíc povinnost spravovat rychaltickou faru. Tehdy, v první třetině 16. století, se po stoletém úpadku v důsledku husitských válek a jejich následků začíná vzpamatovávat olomoucké biskupství svým tažením proti nekatolíkům. Již v roce 1498 - více jak půl století před tridentským konciliem, který vytáhl do otevřeného boje s reformací - svolal biskup Stanislav Thurzo do Vyškova synodu, kde vyhlásil usnesení proti Českým bratřím, valdenským a později též proti postupujícímu luteránství.

     Kteří vězňové a za co byli vězněni. Vězením byli trestáni v největší míře ti kněží, kteří se odkláněli jakýmkoliv způsobem od učení svaté církve římské, nezachovávali přikázaná nařízení a žili v hříchu. Biskup Marek Khuen poručil uvěznit na Hukvaldech v roce 1559 kněze Prokopa, faráře z Březové u Vítkova, tak, aby mu dali jen skromně jídla. Měl pykat za to, že jevil "přílišnou všetečnost" v církevních dogmatech a "se s tú Kačí, kuchařkú svú nenáležitě nad svú přísahu a povinnosti se zapomenúc činil". Téhož roku dostal příkaz hradní hejtman Jaroš Syrakovský z Pěrkova, aby vyšetřil ženatého kněze ve Frenštátě a aby ho odstranil. Na jeho místo měl být dosazen už potrestaný Prokop. Fulnecký probošt Jiří Šimbergr - nemrava a svárlivec - dal bez vědomí biskupa uvěznit na zámku bratra Adama, člena konventu sv. Augustina ve Fulneku. Až po čtyřech letech, když přišla císařská komise vizitovat klášter, byl 30. ledna poslán do hukvaldského vězení sám probošt. Měl dostávat jen mírnou stravu, "aby ta bujnost z něho vypláchnouti mohla". Příčinou jeho trestu byly důchody klášterní, které se poděly kdoví kam. Jiří Šimbergr byl propuštěn po pěti měsících 24. května téhož roku pod slibem, že opustí diecézi. V roce 1565 byl na biskupův rozkaz zavřen na Hukvaldech ostravský farář Mikuláš Peterka.

 

     O dalších vězních jsou zachovány tyto zprávy: v roce 1564 má vzít zámecký hejtman do vězení nekatolického kněze Jiřího Vratského ze Staré Bělé, v roce 1570 má vsadit do vězení ostravského faráře Jana Chocholeckého, který odpadl od víry. Slíbil, že učiní pokání a vše odvolá, ale sotva opustil vězení, utekl k protestantskému pánu Hynkovi Bruntálskému z Vrbna, který jej ochránil. O dva roky později žádal o rehabilitaci zde zřejmě neprávem vězněný kanovník Ambrosius Sinck, o rok později (1573) byl do vězení zavřen kněz Beneš Turek, protože se dotkl na poctivosti urozeného vladyky Matyáše Žalkovského ze Žalkova a byl "českého náboženství". - Vedle známého případu traviče Filopona, o němž bude psáno k roku 1585, v tomto století hrozeno v roce 1590 "kamrlíkem" na Hukvaldech faráři frenštátskému a jeho matce, jehož rozkázáno uvěznit i kdyby se vzpouzel. Poslední církevní vězni jsou vzpomínáni ještě v 18. století; 20. září 1722 byl k pobytu na Hukvaldech odsouzen farář ze Slavkova na Opavsku Řehoř Josef Zemety a v polovině století kněz Reš z Novoměstska za to, že byl příliš mírný k nekatolíkům. Vězení bylo v roce 1760 přestěhováno na Mírov.

     Kněžské a poddanské vězení. O tom, jak to ve vězení na zámku vypadalo, vypovídá případ Eliáše z 3. prosince 1594, kdy biskup Stanislav Pavlovský nařizoval, aby byl přestěhován do světničky nahoře v horním zámku a aby mu tam dvakrát denně bylo topeno. Jídlo měl dostávat jako zástavní pán a bratr biskupův Valentin a jeho žena a k tomu i víno. Eliáš byl zřejmě vězněn jen pro menší provinění. Jaký to rozdíl od vězňů, kteří nebyli kněžími! Pro poddané byla vězením strážnice, později kobky před třetí bránou, kde byla budova vojenského velitelství, a dva vlhké sklepy v kulatině, které se zachovaly dodnes a kde se ještě v 60. letech 20. století nacházely okovy s řetězy k připoutání za nohy a ruce ke zdi.

     1560. Cisterna v nádvoří. Toho roku začátkem máje poslal biskup Marek Khuen na Hukvaldy dva tovaryše, kteří měli ohlédnout skálu, zda by bylo možné vykopat studnu. Dosud byla pitná voda na hrad donášena ze studánky pod kopcem a užitkovou brali z cisterny v nádvoří, kam stékala v okapech ze střech budov. Studnaři Ambrož Šmechcz z Vratislavi a Jiřík Plýr z Gúr už kopali studnu na Starém Jičíně a v Pavlovicích. Za práci chtěli více, než jim mohl správce Jaroš Syrakovský z Pěrkova dát. Nakonec se však přece jen na nějaké odměně za kopání dohodli, protože studna je dodnes v nádvoří vpravo od vchodu, vyzděná z kvádrů do hloubky nyní asi jen tří metrů.

     1566. Počátek zámecké obory. Toho roku dostal biskup Vilém Prusínovský z Víckova od císaře Maxmiliána na hukvaldské panství darem 20 daňků, pro které byl ohražen kus lesa. Tak vznikla hukvaldská obora. Byla na pozemcích Horního Sklenova u Drážek při cestě k Hájovu ku sv. Františku, vpravo od příborské šibenice, kde město popravovalo provinilce. Obora byla dobudována v roce 1568 a bydlel v ní hlídač zvěře. Tady byla více jak 160 let, pak ji přestěhovali do lesa pod hradem. - Biskup sháněl do ní zvěř odevšad, dokonce až z Pardubic.

     1567. Pivovar pod hradem. Toho roku byl biskupem Vilémem Prusínovským založen pod hradem malý pivovar na 25 sudů, palárna neboli lihovar, panská kovárna, bednárna a výsek masa - panský řezník. Příštího roku přijel se biskup na nové stavby podívat a zdržel se zde pár dnů.

     1573. Prodej Frýdecka zhatil plány biskupům. Se souhlasem těšínského knížete Václava bylo frýdecké panství prodáno za 36 tisíc zlatých hejtmanu svídnického a javorského knížectví Matyáši a jeho bratru, vratislavskému zemskému hejtmanu Jiřímu z Lohova. Prodej se však udál proti vůli olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, jehož předchůdce Vilém Prusinovský se už v letech 1567 a 1576 pokoušel koupit nejen manství místecké, ale i celé Frýdecko.

     1576. Hrad se připravuje na obléhání. Protože neustále hrozilo nebezpečí vpádu Turků do našeho kraje z Uher, nařídil olomoucký biskup Jan Mezon z Telče obstarat hrad vodou a obránci. Do obou nádrží na zámku se měla navézt voda a poddaní z měst i dědin "s ručnicemi, oštípem a mečem" přijít hrad bránit. Do spíže se měly navézt různé kaše, hrách, slanina, sůl, mouka, uzené maso, chléb, oves, rež, jež měly být uzavřeny v truhlách. Za tím účelem se nařizovalo taky opravit a zprovoznit větrný mlýn, jak tomu bylo za starých časů, a po ruce aby byla vždy valašská brynza. Hrad měl být vyzbrojen švihovnicemi, hákovnicemi, prachem, kulemi z olova, kamením a dostatečnou zbrojí. Byla zpřísněna morálka, trestána nedbalá stráž, zakázáno čepování vína na hradě a jiné neřesti. Obavy byly plané, neboť k Hukvaldům žádné nepřátelské vojsko nedorazilo.

     1580. Nová studna při hradě. Toho roku se započalo se stavbou velkého opevnění kopáním další studny. O vodu byla stále nouze, protože dosavadní, před dvaceti lety vykopaná studna na nádvoří nestačila a přes hloubení se v ní voda asi nezdržovala. Tentokrát byli povoláni k této práci dva zedníci z Itálie a na svážení kamení nahnáni poddaní v rámci robotních povinností. Kopání trvalo pouhý rok, ale stálo prý celý roční výnos panství - 300 zlatých. Je to ta studna, nad níž je dodnes bednění a střecha na posledním prostranství hradu u dělových bašt. Byla tedy vykopána mimo hrad a s ním spojena provizorním, zřejmě jen dřevěným opevněním, do něhož se z bezpečnostních důvodů vcházelo nevelkým portálem po schůdcích z právě přistavěné budovy za branou před vstupem do vnitřního nádvoří. - Ještě po deseti letech nebyl problém s vodou dostatečně vyřešen, protože k ohledání studny a jejího zajištění byli v roce 1589 pozváni Stanislavem Pavlovským kutnohorští havíři.

     Na sklárnu upomíná název obce Sklenova. V okolí byly odedávna sklárny; biskup Stanislav Pavlovský je dal pod ochranu purkrabího a napomenul jej, aby se skláři dobře zacházel, aby neodešli i s tajemstvím výroby.

     1581. Frýdecko připadlo biskupu. Olomouckému biskupu Stanislavu Pavlovskému se podařilo kupní smlouvou ze 17. listopadu přimět Jiřího z Lohova k prodeji frýdeckého panství jemu. Usiloval o to již dříve, protože se obával, aby k Frýdku před 180 lety připojené manství místecké nepřipadlo nakonec trvale k těšínskému knížectví. Biskup byl podle záručního listu povinen se s frýdeckým panstvím počítat do Slezska. Biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic hned po uzavření smlouvy svěřil vedení frýdeckého i hukvaldského panství svému bratru Valentinu Pavlovskému. Poddaní tím přišli do nebývalé poroby pro ukládání těžkých robot na biskupovy výdaje na diplomacii a reprezentaci a na výstavbu zámku v Kroměříži.

     1584. Biskup donucen Frýdecko odprodat. Toho roku byl donucen biskup Pavlovský pro odpor proti němu prodat frýdecké panství. Koupil jej za 28 tisíc zlatých pan Bartoloměj Bruntálský z Vrbna ze starožitné slezské rodiny. Manství místecké připojil biskup Pavlovský nastálo k biskupství olomouckému pod správou hukvaldskou. Kup to byl nanejvýš dobrý, poněvadž manství místecko-frýdlantské tak dostal za pouhých 8 tisíc zlatých.

     Nové, neobyčejně rozsáhlé opevnění, s jehož stavbou se začalo v roce 1560, spojilo masívními kamennými zdmi s půlkruhovými baštami hrad s předsunutým opevněním na západě. Zřejmě nahradilo jen dosavadní dřevěné ploty se sruby. Byla zbourána kamenná hranolová věž nalevo od kulatiny a na jejím místě byla zbudována nová, dnes druhá hradní brána s mohutnou třičtvrtěválcovou baštou. Bašty byly stejně vysoké jako hradební zdi. Na severní straně stály tři, na jižní dvě se střílnami ve dvou řadách nad sebou a u země dovnitř se rozšiřujícími otvory pro děla. Na stavbě byli povinni pracovat frenštátští a příborští měšťané, kteří měli též za povinnost dodat mesla - dřevěné tyče - patrně k ohrazení obory. V říjnu roku 1560 byly některé části opevnění již dohotoveny, neboť biskup nařídil svému bratru Valentinu opatřit dubové dříví na pavlače, tedy ochozy, které kryly vojáky a jejich zbraně (zejména střelný prach) na novém opevnění před deštěm.

     V předsunutém opevnění se též stavělo - bylo zvýšeno o ochoz, který vystupoval ven a uvnitř byl držen řadou nepravidelně rozložených krakorců. Na nárožích směrem k západu, odkud vedla příchozí cesta, byla vyzdvižena krytá strážní budka, aby ji hlídala. Ochoz byl celý bedněný a osvětlovala jej okna, opatřená okenicemi. Nad druhou branou (dnes čtvrtou) bylo vystavěno nové stavení, po němž zbyla vpravo od brány jen dvě obdélná okna. Od příštího roku se již na hradě nestavělo a řemeslníky a peníze soustředili na stavbu biskupského zámku v Kelči.

     1585. Travič biskupů nejznámějším hukvaldským vězněm. Toho roku dal zatknout biskupský tajemník Jan Jeger na pánův rozkaz kanovníka a olomouckého děkana Jana Filopona Dambrovského z Dambrovky a svěřit jej do péče bratra Valentina. Ten pak dostal 16. prosince nařízení, aby Filopona "tajně ostříhal a nikoho k němu nepouštěl". Vězněný děkan byl podezřelý, že otrávil několik biskupů. Skutečně tři po sobě úřadující olomoučtí biskupové - Jan XIV. Grodecký, Tomáš Albín z Helfenburku a Jan XV. Menzon z Telče - zemřeli velmi brzy a za záhadných okolností. Hned na Tři krále příštího roku přijela na Hukvaldy na pár dní vyšetřovací komise a v dubnu napsal biskup svému bratru Valentinu Pavlovskému, aby dal přestěhovat uvězněného Filopona jin-de, "kdež by pouch a záduch takový nebyl, buď do tej světničky dobře prve opatříc, někdežť by se nejpříležitěji a bezpečněji vidělo dáti, vězení vykouřiti a prádlo oprati" a vězně občas vyvést na čerstvý vzduch. Domnělý travič byl zde uvězněn ještě pár měsíců v roce 1587, po polovině března byl převezen jinam a sťat. - Téhož roku řádil na Moravě mor, takže před ním sem na Hukvaldy utekl i biskup Stanislav Pavlovský a nějaký čas tu pobýval.

     1588. Tlupy Tatarů a Kozáků vpadly toho roku na hukvaldské panství. Biskup najal proti nim 100 hajduků.

     1590. Biskup nařizuje lidu přejít ke katolictví. V květnu toho roku nařídil biskup Stanislav Pavlovský prostřednictvím hejtmana Valentina všem poddaným na biskupském panství, jmenovitě v městech Ostravě, Příboře, Brušperku a Místku, přijímat jen pod jednou. To nepomohlo a navíc se proti tomu zvedl odpor. Proto v srpnu téhož roku dal biskup předvolat na Hukvaldy 90 zástupců všech obcí, kde jim byla důrazně jeho vůle nařízena. Z toho povstala nevole, hlavně v Brušperku, protože zde obyvatelstvo tíhlo vesměs k protestantství. Proto byla brušperským odňata všechna privilegia a museli robotovat na panských polích jako sedláci na dědinách až do roku 1618.

     1592. Studna má být chráněná zdí. Na jaře toho roku předložil stavitel Bernard z Ostravy biskupu do Kroměříže plán na zhotovení kamenného opevnění nové studny, dosud chráněné jen palisádou. Bylo nebezpečí, že by v případě obléhání odříznutím nedostatečně chráněné studny hrad dlouho nevydržel. Biskup proto ihned nařídil správci hradu Valentinu, aby neodkladně opatřil kámen a nechal kopat základy.

     1597. Správce Valentin Pavlovský vedl spor s kaplanem. Rychaltičtí kaplani vycházeli po staletí na hrad sloužit bohoslužby. V ty dny byli taky na hradě stravováni a to ne stravou ledajakou, ale "z prvního stolu hradního". Kaplan Ondřej zde kolem roku 1585 i přespával. Jeho nástupce Matěj Viktorin žaloval v listopadu roku 1597 biskupu, že správce Valentin mu již po dvě léta nezaplatil za mše, které na hradě odbýval, a dokonce mu v konání bohoslužby překážela Valentinova choť, která mu odebrala klíče od kaple. Za to se dostalo Valentinu od bratra za slib nápravy pokárání.

     1598. Správce Valentin uprchl a poddaní rebelovali. Od počátku roku 1593 zastavil biskup Stanislav Pavlovský hrad Hukvaldy za 3500 zlatých a naturalie dosavadnímu správci a dříve úředníku, bratru Valentinu. Biskup 2. června zemřel a správci a nynějšímu zástavnímu pánu - pozbylého bratrovy ochrany - dokázány hrubé nedostatky v hospodaření. Toho využili poddaní a odmítali od června robotovat. Biskupovi administrátoři je nedokázali k tomu přinutit. Valentin před trestem za neblahé hospodaření se svěřeným majetkem uprchl v červenci na své statky do Slezska, nezaplativ biskupství nic. Po sklizni byli nejvzpurnější poddaní uvězněni na Hukvaldech a k nim nikdo, krom holomka, jenž rozdával jídlo, nebyl vpuštěn. Příštího roku si stěžovali až u císaře. Administrátoři nakonec nařídili správci panství, aby sedlákům za práci raději zaplatil, jen aby byla sklizeň pod střechou.

     1599. Biskupem cizácký kardinál. S novým biskupem přišlo nové období válek, bídy a pustošení. František Ditrichštejn pocházel sice z jižní Moravy, ale byl vychován na španělském dvoře k nenávisti vůči nekatolíkům. Neuměl ani slovo česky a s drsným krajem pod horami se nikdy nezžil. Byl kardinálem s diplomatickými povinnostmi ve službách Habsburků a biskupství bylo pro něj i jeho nástupce převážně už jen zdrojem příjmů.

     1602. Domácí vojáci horší jak nepřítel. Toho roku se na hukvaldském panství utábořilo stavovské vojsko, které tu očekávalo útok Bočkajovců z Uher. Devět týdnů dělalo hrozné škody, plenilo, loupilo, vraždilo tak, že by si i nejzuřivější nepřítel nepočínal hůře.

     1605. Kraj v nebezpečí od vlastních ochránců. Toho roku byla svolána zemská hotovost proti uherským povstalcům. Panství bylo vyzváno k dodání 100 mužů. Na pomoc bylo povoláno i české stavovské vojsko, jež si tu před třemi lety tak hrozně počínalo, a vojsko slezských stavů, které vedl těšínský kníže Adam Václav. Zdivočelí vojáci tu pobývali celý rok, dědiny vyjedli a lidi týrali, avšak k boji nakonec stejně nedošlo, protože hrad nikdo - kromě jich samotných - vážně neohrožoval.

     1617. Hukvaldy zastaveny městu Příboru. Toho roku pronajal olomoucký biskup kardinál František z Ditrichštejna hrad Hukvaldy městu Příboru za 6000 moravských zlatých ročně, aby se nemusel o ně, ale i o své jiné statky zajímat a mohl se věnovat politice. Natrvalo se odstěhoval již před pěti lety do Mikulova, aby byl blízko Vídni.

     1619. Hradu se zmocnili protestanté. Vloni povstali čeští a moravští stavové proti císaři i biskupu-kardinálu. Nově zvolený hejtman Ladislav Velen ze Žerotína byl nesmiřitelný odpůrce biskupa Ditrichštejna. V létě dal obsadit hukvaldské panství stavovským vojskem a hrad věrnou posádkou. Nikdo se tomu neprotivil, přestože páni hradu, příborští měšťané, byli vesměs katolíky a nemálo trpěli, protože je pan ze Žerotína na hradě věznil a jinak trápil a pouštět dával jen za vysoké výkupné. Neměli žádných prostředků jak vojáky vypudit a ani o to zpočátku neusilovali a docela ochotně 11. září slíbili věrnost hradnímu správci Alexandru z Radějova.

     1620. Příborští opanovali hrad. V únoru a pak ještě v červnu se prohnali krajem obávaní kořistní "lisovčíci", polští kozáci proslulí krutostí, chtivostí po majetku a rabováním statků, jedno či domácích nebo nepřátelských. Jejich nájezdy bylo nekatolické stavovské vojsko značně otřeseno. Příborští proto, že blízký těšínský kníže Bedřich Vilém byl rázným katolíkem a měli v něm podporu, proměnili počáteční loajalitu v tuhý odpor - přepadli v noci hrad a stavovskou posádku vyhnali. Jak se to událo, že se vojáci na hradě ani nebránili, neví se dodnes, jen to je jisté, že 17. července 1620 poddaní hukvaldského panství znovu přísahali věrnost, leč tentokrát kardinálu Ditrichštejnovi. Hukvaldským úředníkem se stal Jiří Harasovský z Harasova a po bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu jmenoval císař Ferdinand kardinála a biskupa olomouckého Františka z Ditrichštejna moravským místodržícím čili po císaři nejvyšším pánem celé země. Tak se stalo, že poddaní hukvaldského panství byli v začátcích nastalé války pod jeho ochranou ušetřeni válečných útrap, které jinde sužovaly císařské pluky.

     1621. Dobýt hrad si povstalci netroufli. V létě a na podzim toho roku vtrhla na Moravu spojená vojska Jana Jiřího Krnovského, nesmiřitelného odpůrce císaře, a Gabriela Bethlena, uherského povstalce. Také Valaši se vzbouřili do otevřené vzpoury a za pomoci Bethlenových vojáků a pod vedením moravského pána Adama z Víckova ovládli v říjnu hukvaldské panství, vydrancovali Kopřivnici, vypálili Příbor a v úterý 2. listopadu se pokoušeli i o hrad. Nebyli schopni jej zdolat, protože byl nedobytnou pevností, ale sevřeli přístup k němu a alespoň biskupu vyplenili oboru a pobili v ní 15 jelenů. Lup z dědin a dvorů putoval do Uher k vydržování Bethlenovy sedmihradské armády. V zimě za noční temnoty náhle protestanti ustoupili císařskému katolickému vojsku, které panství i severovýchodní Moravu ovládalo celý příští rok.

     1623. Na hradě scházela děla. V lednu toho roku se o Hukvaldy opět pokoušeli vzbouření Valaši a na podzim se tudy k Novému Jičínu probíjela nepřátelská vojska uherského magnáta Gabriela Bethlena. Nejhůř však bylo kolem Vánoc. Po dědinách se uhostily oddíly polských kozáků a počínaly si tak surově, že lidé před nimi utíkali do lesů, aby zachránili holý život. Hrad nebyl pro svou neobyčejně příznivou polohu vážně ohrožen. Kopec byl oddělen širokými údolími mimo dostřel palných zbraní. Na hradě nebylo přitom žádné větší střelby - proto na žádost hukvaldského správce nařídil biskup kroměřížskému hejtmanu poslat dvě či tři menší děla ze zámecké nebo městské zbrojnice.

     1626. Dánská vojska opanovala kraj. Toho roku se koncem léta přiblížila od Bohumína protestantská vojska Mansfeldova, ustupující před Valdštejnem, který je v dubnu porazil u Dessavy, a s nimi dánští žoldáci. Dobyli Opavu a Těšín, Moravskou Ostravu, v srpnu vypálili Příbor a Brušperk a vyrabovali frýdecký zámek. K nim se přidávali poddaní na dědinách, protože viděli v protestantském vojsku spásu a uvěřili slibu ukončení války a návratu poměrů před válkou i k protestantské víře. Jiní utekli pod ochranu hradu.

     Měšťané utekli na hrad. Příborští na nic nečekali a se svým rychtářem opustili domy, statečky, živnosti a všechno a jen se ženami a dětmi a se zbraněmi utekli na hrad, aby jej i sebe ubránili. Pomáhali při obraně a zásobování hradu. Nepřítel před ním nic nepořídil, vtrhl do vyprázdněného a neopevněného Příbora a úplně jej vydrancoval. Frýdečtí katolíci a Valaši na Hukvaldsku prý ale 300 nepřátel v horách pobili a vzali jim nemalou kořist.

     Hrad byl od okolí odříznut dánskými vojáky téměř celý rok a hukvaldskému úředníku Janu Kryštofu Orlíku z Lažiska nezbývalo, než si stěžovat u biskupa, že nemá ani potravin, ani dost munice na obranu. Protože tak dlouhé odloučení od okolí žádný hrad nevydržel, dostalo se Hukvaldům pověsti zázračné pevnosti. Mansfeldská vojska obsadila celé území, Starý Jičín, Nový Jičín, Příbor i Místek a kde se neusadila, vydrancovala vesnice, vybila chudáky, kteří nestačili utéct do lesů nebo se nešťastně navrátili, a vypálila jejich chalupy. Nakonec však přece jen musela odtáhnout do Uher.

     Kardinál Ditrichštejn se pomstil Valachům za jejich nevěru a donutil je 28. října léta 1627 přísahat poslušnost. Hlavní vůdci byli veřejně popraveni ve Valašském Meziříčí a teprve pak dostalo všech 16 zúčastněných obcí milost. - Hukvaldsko bylo více ušetřeno (až do roku 1643) bezuzdnému řádění cizích soldatesek, než tomu bylo jinde. Po válce bylo v roce 1667 z 1534 selských usedlostí pustých jen 87, zatímco jinde byly zničeny celé vesnice a pobita polovina i více jejich obyvatel.

     1632. Hrad byl opět připravován na obléhání, protože se nazdálo, že se o něj budou pokoušet švédská vojska. Biskup František z Ditrichštejna povolil hradnímu hejtmanu povolat k obraně hukvaldské pevnosti každého desátého muže z panství, avšak tito vybraní měli bydlet doma a teprve na znamení výstřelu z děla se dostavit na hrad. Ten by nemusel mít více než 50 takovýchto obránců. Z obléhání ale nakonec naštěstí sešlo.

     1637. Biskupem mladý válečník. Vloni ustavený biskup Arnošt Platejs z Platenštejna zemřel a na jeho místo nastoupil teprve jedenadvacetiletý kníže Leopold Vilém, nejmladší syn našeho císaře Ferdinanda II. Byl však válečník a záhy odtáhnul zastavit postup švédské armády; biskupství spravovali od toho času administrátoři.

     1639. Na hrad sváželi cennosti z okolí. Toho roku nastalo pro Hukvaldy vážné nebezpečí. Švédové vpadli do Čech a k obraně se připravovali i na Moravě. Olomoucký biskup Leopold Vilém vydal 3. června příkaz ke svážení potravin a vojenské munice. Hned na to vezli sem ukrýt olomoucký kostelní poklad, stavovské a lenní knihy. Tak nařídil svému zástupci, regentu Šimonu Bedřichovi z Bergu, náležitě poklad ukrýt a najmout na jeho ochranu 300 mušketýrů. Také pán sousedního Frýdecka hrabě Jiří z Oppersdorfu nechal převést všechnu movitost ze zámku ve Frýdku a jiné cennosti na Hukvaldy a podobně si vedli biskupští manové i jiní drobní šlechtici v okolí, kupříkladu frýdecký úředník Tomáš z Lindenberka. Na rozkaz biskupův ovšem mohli do hradu jen ti, kteří si přivezli s sebou potraviny.

     Na hrad dovezli biskupův poklad. Na Hukvaldech bylo nakonec 92 mušketýrů, kterým velel feldvébl-šikovatel, pak gefrajtři-svobodníci a bubeníci, jimž bylo placeno týdně po 1 moravským zlatým; 51 jich zaopatřovali poddaní, 41 biskup z důchodů. Aby hrad neobsadili zpupní císařští vojáci, byla sem umístěna salva guardia sestavená z katolických Valachů, kterým velel Martin Varkoč z Nopšic. V listopadu na Hukvaldy konečně přijel olomoucký kostelní poklad tažený osmi koňmi v šesti formanských vozech.

     Do zámeckého vězení nechal dovést na biskupův rozkaz zámecký úředník neposlušné poddané z Frýdlantu. Odmítali robotovat, a tak museli sedět v arestu, dokud se nepodrobili.

     1640. Na hradě a v podhradí. Do jara tohoto roku cizí vojsko na panství nevtrhlo a o hrad se nikdo nepokoušel. Poddaní však dost zakoušeli od uherského císařského vojska, které bylo rozloženo po kraji a v šarvátkách byl nejeden voják i sedlák zamordován. Počet obránců byl proto snížen na 51, posléze dokonce jen na 29 mužů. Ti na jaře toho roku otevřeně rebelovali, takže si na ně musel stěžovat purkrabí Čermák, jakož i na to, že nepoužívají latrín na hradbách a v celém hradě je smrad. Bylo tu tenkrát 6 děl na lafetách opatřených koly, 34 tuplháků, 80 mušket, 17 centnýřů (asi tuna) střelného prachu, 55 centnýřů (přes 3 tuny) olova, 11/4 centnýře kulí pro děla ze železa a olova, tolikéž pro tuplháky, 31/4 centnýře kulí do mušket, 51/2 centnýře luntů. Mouky měli na hradě 453 měřic.

     Hrad nebyl napaden ani letos, ani příští rok a kraj znepokojovali nejvíce samotní vojáci, kteří jej měli chránit. Začátkem roku 1641 byl zbojníky přepaden fryčovický fojt, pročež vojáci dostali za povinnost pátrat po nich.

     1642. Hrad vyzbrojili pro případ obléhání Švédy. Velkým vítězstvím švédského generála Lenharta Torstensona v bitvě u Svídnice v sobotu 31. května byla opět zalarmována česká země z obávaného vpádu Švédů. Hukvaldský hrad se stal zase středem zájmu širokého okolí pro svou pevnost, příhodnou polohu a opevnění. Velitelem hradu jmenován Valerián Podstatský z Prusínovic a hrad byl opět vyzbrojován jako před třemi léty. Nikomu nebylo povoleno bez souhlasu biskupa v přístupu do něj a přinášení osobních věcí a cenností. Byly staženy všechny zbraně z okolí i vojenská ochrana. Mušketýrů tu bylo 100, 10 lehkých pušek, 1698 kulí, 1500 kg olova a 9000 zlatých pro potřebu posádky.

     Hrad obléhán ani dobýván nebyl. Švédové skutečně pod velením Torstensona vtrhli na Moravu. V červnu dobyli Olomouce a Nového Jičína a usadili se též v Moravské Ostravě. Švédští generálové se o Hukvaldy ani nepokoušeli, jen sužovali bezbranné vesnické obyvatelstvo. V pondělí 14. července poslal hukvaldský hejtman 40 Valachů na obranu Ostravy. Velitele Podstatského z Prusínovic, který chtěl za svou službu neúměrnou odměnu, vystřídal hrabě von Herberstein. - Také posádka byla značně zmenšena na pouhých 25 stálých mušketýrů a jen v případě ohrožení byla okolní města povinna do 24 hodin doplnit ji na 105 mužů. Tak tomu bylo po dalších pět let až do konce války třicetileté. - Toho roku zuřil veliký mor v Příboře, Brušperku, Frýdku a okolí.

     1643. Vzbouření poddaní zůstali nepotrestáni. Toho roku v květnu bylo na panství povstání poddaných, kteří se srotili na hranici štramberské nad Kopřivnicí s holemi a beze zbraní, prý proto, že trpí nouzí, neboť již nic nemají, neboť jim bylo všechno pobráno nebo museli odevzdat. Navíc jsou sužováni dalekými povozy, bitím od purkrabího Jana Čermáka, vězením od důchodního písaře a vymáháním posledních peněz, takže to srocení museli učinit. Spor mezi vzbouřenými a vrchností nakonec skončil smírem s tím, že po poddaných se nebude ničeho více vyžadovat než jako za starých časů, čehož dosaženo zejména mírným jednáním se sedláky od panského úředníka Martina Varkoče.

     Generál Torstenson přitáhl k Brušperku, obsadil všechny pevnosti a dobyté rozbořil. V pátek 17. července vypálili Švédové Příbor a v srpnu se objevili před hradem, který byl uprchlíky z okolí přeplněn. Když byla dobyta Kroměříž, utekli sem všichni biskupští úředníci i s purkrabím a s nimi mnoho šlechtických rodin z okolí, úředníci z Kelče a část olomoucké kapituly, takže na hradě bylo asi 400 osob. Obrana hradu byla svěřena Valeriánu Podstatskému z Prusínovic, který velel 300 mušketýrům uprchlých na hrad z Nového Jičína. - Z území hukvaldského a okolo ležících panství olomoucké kapituly shromáždil nekatolík Kovář čili Schmidt 300 nejvybranější protestantské mládeže a ta přišla ozbrojena nabídnout své služby Švédům.

     1645. Hukvaldy moderně opevněny. Švédové, kteří ovládali už třetí rok celou severní Moravu, ohrožovali soustavně ta místa, která ještě nebyla v jejich rukou. Jejich posádka v dobyté Olomouci byla hrozbou pro celý kraj. Jeden z nejbohatších mužů světa a od předloňska velmistr řádu německých rytířů, biskup olomoucký a vratislavský, arcivévoda rakouský Leopold I. Vilém uvolnil přece jen nějakou část ze svých ohromných příjmů a rozhodl se zdokonalit opevnění hradu, neboť dosavadní bylo zastaralé a vývojem dalekonosných palných zbraní už docela na dostřel z východních svahů okolních kopců. Všichni zde se zdržující uprchlíci byli vypovězeni, protože se započínalo s rozsáhlými stavbami; a poněvadž by na jejich organizaci regent Reiter zřejmě sám nestačil, byli mu posláni k ruce dva olomoučtí kanovníci Mercurian a Gobbar. Od těch časů se v písemnostech hrad uvádí jako pevnost.

     Dělové opevnění na východě. Toho roku se započalo se stavbou dvou východních dělových bašt - bastionů; z této strany byl hrad nejvíce zranitelný už jenom proto, že zde byla studna. Za základ jižního posloužil vnitřní plášť dosavadní bašty, která nebyla ani snesena, což svědčí jednak o kvapu, jak stavba probíhala, a též o co nejúspornějším řešení. Na západní straně byly vystaveny obdobné dělové bastiony, jenže jejich plné rozvinutí nedovolily podmínky, neboť se nacházejí v prostoru velkého nádvoří. To bylo o ně zkráceno a mezi ně vklíněna třetí hradní brána. Severní bastion jistil vstup do kulatiny, jižní mířil přímo do druhé brány. Z obou pak mohl být ostřelován nepřítel na dlouhé cestě od ní, neboť byl sevřen v tzv. kleštích - na dostřel z obou stran.

     Opevněna první brána. Poslední stavbou bylo opevnění vstupu a zřízení dnešní první hradní brány. To už nebylo dělovým bastionem, ale poněkud zastaralou hradbou s ochozem pro mušketýry a strážní věžičkou nad vstupem, odkud se měla lít na nepřítele, jenž se o něj pokoušel, vřící smůla a házet smolné hořící věnce. Jen z jihu mohl být prostor před bránou ostřelován dělem z malého bastionu u základů kulatiny. Tu ostatně nový ohrazený prostor nahrazoval či spíše doplňoval, aby z něj mohla být ovládána ta část, která nebyla pod její ochranou - předbraní, nepříliš prudký svah na severozápadě a hlavně celá fronta starého severního opevnění až nahoru k bastionu na severovýchodě. Zde byl bastion podobný těm na východě zbytečný, neboť není z této strany žádných kopců a kraj se rozlévá do široké ostravské roviny. Jen bašta chránící nyní již druhou bránu přestala mít smysl, protože se octla uvnitř opevnění. Její dělové střílny byly zazděny, zeď spojující ji s kulatinou zvýšena a opatřena nad branou arkýřem s podobným účelem, jako nad branou první. Nad obě brány byly zasazeny dvě kamenné desky s vytesaným znakem stavitele. Protože byly objednány u kroměřížského kameníka Hanze Bluma v roce 1653, chýlily se v tuto dobu stavební práce k závěru.

     1663. Lapili tatarské špióny. Toho roku bylo oznámeno, že tatarský chán vyslal na Moravu a Slezsko 40 vyzvědačů, aby vyzkoumali všechna místa vhodná pro vpád do země. Na hukvaldském panství byli lapeni tři z nich. Tataři k nám ale válečně nepřišli.

     1673. Poddaní žalovali biskupu na úředníky. Poddaní z panství se srotili ve velkém množství v pátek 8. září a vypravili se pod vedením svých fojtů ze Lhotky, Mniší a Kopřivnice nejdříve do Kelče k tamnějšímu hejtmanu Schönwitzi, jenž byl s nimi zadobře (zejména s kozlovickým valašským vojvodou), neboť pomýšlel na hukvaldské hejtmanství, a s jeho listem - že se jim nic nemůže stát - nesli k biskupskému komorníku Tomáši biskupu psanou stížnost na panské úředníky. Celá záležitost byla vyřízena až za tři roky, ale ne ku prospěchu poddaných. Hejtman Schönwitz (Kelč byla také biskupovým majetkem) byl za trest, že se prý se sedláky spojil a psal jim stížný list, propuštěn ze služeb.

     1675. Pasekáře uvěznili na hradě. Toho roku byla na panství rebelie kvůli sporu o tzv. dřevní robotu čili povinnost frenštátských pasekářů kácet pro vrchnost v horách dřevo do železných hamrů. Vzpouzející se pasekáři byli s frenštátskou městskou radou uvězněni na Hukvaldech - tito seděli v horním arestě, oni ve věži - jistěže kulatině. Mušketýři a hajduci za tuto exekuci dostali po 3 a po 6 groších českých. Rozdílně proto, že vězně ve věži bylo třeba navíc přikovat. Dva z nich zemřeli. Příští rok se frenštátští biskupu omluvili a na důkaz uznání své neposlušnosti i zaplatili.

     1680. Uherští kuruci dobývali zdi hradu. Toho roku započaly útoky Thökölyho kuruců ze Slovenska k nám na Moravu. Nebezpečí vzbouřenců, kteří loupili města, trvalo už od předloňska. Proto byly hranice obsazeny vojáky a Valachy, které vedl Jiří Škoda. Jelikož ale k Hukvaldům nezamířili, byl branný lid propuštěn a na Radhošti nechána jen hlídka, aby v případě ohrožení zapálila oheň. - Vojsko Emericha Thökölyho sem skutečně vpadlo a počínalo si hrozně. Mnoho lidí vojáci pobili a vzali do zajetí, Frenštát vyhubili a zničili tamní hamry. Hukvaldy dobývali, opevnění poškodili, ale protože je nedobyli, vyplenili podhradí a okolí. Hejtman Karel Bedřich Halama z Jičína hrad ubránil.

     V jedné z jižních bašt zřízena kaple. Po této události byla zcela přestavěna kaple ve velkém předhradí, jediná dodnes zachovalá stavba hradu. Ta, která byla vzpomínána v roce 1597, stála asi na jiném místě, protože bašta opevnění musela být ve válkách provozuschopná. Z té doby je také vnitřní zařízení svatostánku se znakem biskupa Karla Lichtenštejna na hlavním oltáři.

     1694. Hrad Hukvaldy byl po útoku kuruců poškozen a bylo jej třeba opravit. Nařízení Karla z Lichtenštejna provádět na hradě nejnutnější opravy jistě zatížilo biskupskou pokladnu v Olomouci. Navíc byla rozestavěna piaristická kolej v Příboře, což si jen v začátku vyžádalo 24 tisíce zlatých, a jiné stavby v Olomouci a Kroměříži. Proto museli poddaní nad míru robotovat a platit - peníze bylo třeba na válku (v letech 1689-1692 byla zavedena zvláštní daň na tureckou vojnu), na dvůr a reprezentaci. Na jaře příštího roku postihla navíc celý kraj ničivá povodeň a namísto ozimu a jařin stály na polích štěrk a bahno.

 

     1695. Sedláci povstali proti robotám. Toho roku se pozdvihli poddaní na Hukvaldsku proti neúnosným robotám a proti zvůli biskupských úředníků. Již vícekrát psali své prosby a stížnosti na biskupskou kancelář, ale ani jim nebylo odpovězeno. V neděli 26. června, kdy byly ranní pobožnosti, takže to nebylo podezřelé, sebralo se po předešlých úmluvách asi 1500 nespokojených sedláků ze 30 vsí v okolí a utábořilo (bylo teplo a sucho) na polích za Kopřivnicí. Zde proto, aby v případě, bude-li to třeba, mohli pohodlně prchnout na novojičínské panství. Vzbouřenci odmítli cokoliv robotovat. Seděli na lukách a očekávali až do čtvrtku 30. června vyjednávače, které poslali do Olomouce se stížnostním listem. Toho dne přijel za nimi krajský hejtman František Josef hrabě z Oppersdorfu, aby vyslechl stížnosti přednesené mluvčími srocení. Nejvíce si stěžovali na navyšující se roboty a na hukvaldského hejtmana, purkrabího, polesného a písaře. Hrabě je napomenul, aby odešli domů a nic nepodnikali, dokud nepřijde vyřízení jejich žádosti od biskupa.

     Vzbouřenci odmítli jednat na zámku. Biskup Karel z Lichtenštejna byl vzpourou pobouřen a poslal v neděli 3. července na Hukvaldy dva své úředníky, kroměřížského hejtmana Maxe Kyselovského z Kyselova a jeho účetního Jana Ferdinanda Johna, aby sedlákům vše vysvětlili - ne ovšem v polích u Kopřivnice, ale na hukvaldském zámku. Vůbec doporučoval sedláky rozehnat vojskem, ale jiného mínění byl krajský hejtman, který za sedláky u císaře Leopolda orodoval, zejména proto, že v okolí není dostatek vojska, které by si se vzbouřenci poradilo. Na Hukvaldy přišli vyjednávat jen dva z pověřených sedláků, kteří navíc sdělili, že má hejtman Kyselovský přijít do tábora. Ten se nakonec podvolil jejich vůli, přišel a vyzval je k jednání na příborské radnici, leč marně. Dostal jen písemně předané požadavky za každou obec. Přestože se též přikláněl k vojenskému zákroku proti vzpouřeným, nakonec jim musel přednést vůli krajského hejtmana, že jim budou roboty sníženy, což stačilo, že se v pátek 8. července všichni rozešli do svých domovů.

     Hejtman poslal na sedláky vojáky. Vše se zdálo urovnáno dokud nepřišli drábi zase hnát robotníky na panské jako zastara, nic nedbaje na slib krajského hejtmana. Ten postoupil celou záležitost do Brna a konečně k císaři, jenž chtěl za každou cenu v zemi klid, protože říši hrozila válka s Turky. Zakázal proti poddaným zakročit mocí, ale též poddaným vytkl jejich chování. Do deseti dnů bylo ale zase celé panství na nohou a v pátek 16. července se opět chtěli vzbouření poddaní shromáždit v polích, ale tentokrát je zaskočil hukvaldský hejtman Maxmilián Harasovský z Harasova, který takový odpor asi předvídal a poslal na ně 90 vojáků z hradní posádky proti příkazu hejtmana i samotného císaře. Část vzbouřenců se podařilo zajmout, část se rozprchla do lesů a ostatní utekli na novojičínské panství, kam moc hukvaldského pána nesahala. Harasovský je nechal pronásledovat až tam a 24 jich dal v okovech přivléct na Hukvaldy do vězení. Jednoho sedláka sám zabil, ještě pár dalších přišlo o život. Po několika dnech je dal všechny odvézt k soudu do Kroměříže.

     Roboty byly sedlákům sníženy. Krajský hejtman František Josef hrabě z Oppersdorfu byl rozezlen a Harasovského si pozval k sobě na zámek do Paskova, aby se ze svého činu zodpovídal, ale ten se omluvil a nepřišel. Zatím si předvolal všechny úředníky a řádně jim domluvil, aby s poddanými nadále jednali mírně. Zanedlouho jim bylo úředníky oznámeno i snížení robot. Tak skončila hukvaldská rebelie, největší a nejslavnější na celé Moravě. - V září zemřel starý, už 70letý biskup olomoucký Karel z Lichtenštejna, který znal na své poddané jen nařízení a tresty.

     1707. Hejtmana Harasovského zabili. Nenáviděný hejtman Maxmilián Harasovský z Harasova byl příští rok ze své funkce sesazen a o 11 let později, v neděli 30. října 1707 v noci přepaden valašskými zbojníky na svém zámečku v Trnávce, kde byl zmučen, okraden a zámek podpálen, takže brzy na následky bití zemřel. Podobně dopadl jeho bratr Václav v nedalekých Kateřinicích. Pak ještě zbojníci přepadli příborského děkana a tamní piaristé ze strachu před nimi uprchli kvapně s celým majetkem na hukvaldský hrad.

     1714. Tabáku se na Hukvaldech nedařilo. Toho času byl učiněn na Hukvaldsku zvláštní pokus pěstovat tabák. Ročně mělo jeho vysazením přijít do biskupské pokladny 1000 zlatých. Ujal se toho biskupský rytec mincí (biskupové razili v Kroměříži vlastní peníze) Jan Kraut, ale po 3 letech pro jen nepatrný výnos ani ne 50 zlatých a starosti s tím bylo od pěstování tabáku upuštěno.

     1715. Zbojník Polenda uprchl z hradního vězení. Toho času se hlavně na sousedním frýdeckém panství, ale též na Hukvaldsku, rozmohla rota zbojníků pod vedením Ondřeje, syna fojta z Janovic, řečeného Ondráš. Ten se dal do družiny zbojníka Uhorčíka, ale po jeho odchodu na Slovensko (v roce 1709), kde se tento přidal k Jánošíkovi, založil vlastní družinu. - V zimě toho roku zabil Ondráše jeho druh Juráš a jeho společníci dostali údajně milost. Jeden z nich, Jura Polenda, byl však zatčen v Metylovicích (tam bydlel se svou rodinou), když si jel koupit žito. Uvěznili ho na hukvaldském zámku s tím, že milost mu daná ve Slezsku na Moravě neplatí. Z Hukvald se mu podařilo utéci za pomoci Jana Bajtka z Raškovic, který mu dodal provaz opatřený železným hákem. Jura Polenda po něm přelezl hradní zeď u kaple a utekl. Vězni asi nebyli bůhví jak přísně střeženi, když se mu takový kousek podařil. Dostal se ale nakonec přece jen do léčky pánů. Ti mu vzkázali, aby si přišel pro odměnu na frýdecký zámek. Tam jej polapili a v Těšíně v roce 1716 oběsili.

     1719. Zbojnického kapitána popravili. Po 14 let - od roku 1705 až dosud - řádili na panství zbojníci pod vedením svého kapitána Gajduška. Mstili se na pánech za ubité a zbídačené chudáky a byli to oni, kteří před 12 lety přepadli a k smrti zrasovali bývalého hejtmana Harasovského. Sám Gajdušek kdysi dávno jen tak tak utekl z panského dvora na Novojičínsku před výplatou karabáčem od surových drábů, až byl konečně po letech lapen a toho roku popraven v Novém Jičíně.

     1730. Oboru přemístili na hradní vrch. Olomoucký biskup Schrattenbach se rozhodl přeložit starou oboru u Drážek při cestě k Hájovu pod hrad. Během sedmi let vybudovali poddaní kolem hradního kopce a asi 200 hektarů lesa kamennou zeď a postavili do ní slavnostní bránu s biskupovým znakem.

Na Hukvaldech v pozdním létě roku 1738

     Mezi 22. červencem a 11. říjnem 1738 byl sepsán inventář hradu. Ten již nebyl vojenskou pevností, ač požíval nejlepší pověsti a ještě byl vojensky nejednou využit. Především zde bylo správní a hospodářské středisko celého kraje, pro svou rozlehlost rozdělené do pěti okruhů - od Ostravy po Frenštát a od Místku po Příbor, s deseti panskými dvory. K Hukvaldům patřily rozsáhlé lesy v Předních horách (od Kopřivnice po Trojanovice) a Zadních horách (od Ostravice po Podolánky). Po staletí však byly obávaným vězením pro stovky poddaných, kterým byl zdaleka viditelný nenáviděný zámek s proslulými kancelářemi na nezalesněném kopci stále na očích. Jen nemnohým robotníkům tu hrozila obávaná lavice s okovy k provádění potupných exekucí, neboť tyto se převážně vykonávaly přímo v panských dvorech. Není také pravdou, že by hrad překypoval bohatstvím a okázalostí. Byl vojenskou pevností a úřadem a vše krom kaplí bylo strohé a účelné. Ani to nebylo pravdou, že zámecký pán měl nad nevěstami "právo první noci", jak jej očerňovaly později klevetivé pověsti.

     Biskupské pokoje. Biskup tu jen tu a tam zajel v kočáře, když jel kolem nebo na inspekci, zda je všechno, jak má být. Hodlal-li zde dokonce přespat, byly mu k dispozici kromě předsíně čtyři pokoje ve 2. patře a místnost pro komorníka. V prvním pokoji byl kulatý jídelní stůl s 16 židlemi, 10 velkých obrazů v rámech, zelená kachlová kamna, koberec, ve čtyřech oknech byly červené závěsy s třapci a třásněmi. Audienční pokoj byl v dosti špatném stavu s malým stolkem, kobercem, šesti židlemi potaženými kůží, dvěmi červenými portiéry (opony u dveří), skříňkou pobitou postříbřeným plechem, osmi různými obrazy a jinými drobnostmi. Třetí pokoj měl dva stoly s ubrusy, dvě portiéry, čtyři obrazy, dvě židle, okenní závěs a židli s nočníkem - měděnou nádobou. Poslední místnost byla ložnicí; byly tu dvě židle, velká postel s 8 prý špatnými závěsy a dvěmi matracemi a polštáři z modrého cvilichu. Na stěnách bylo 6 velkých obrazů a v koutě opět stolice s nočníkem. Komorník vedle měl k dispozici jen velkou dvoudvéřovou skříň, dvě postele a špatný stolek.

 

     Hradní úředníci. Na hradě bylo přesto stále docela rušno. Úřad hukvaldského panství obstarával chod hradu, vojenské posádky a průmyslové a živnostenské podniky, tedy vše, co vrchnosti vynášelo zisk. Stále zde bydleli hlavně biskupští úředníci, především zámecký hejtman - správce panství s téměř neomezenou mocí, řídící věci vojenské, politické a sirotčí s neomezeným právem soudním. Měl tu své justiciáry, aktuáry, protokolisty a hradní posádku - mušketýry a gardisty. Bydlel v patře paláce rovněž ve čtyřech místnostech s předsíní, ke kterým se ještě řadila účtárna a tři další, z nichž jedna byla kontribuční pokladnou a tedy zřejmě dobře střežená. Nejhonosněji byl vybaven tzv. Valentinský pokoj, jehož název upamatovával na neblaze proslulého Valentina Pavlovského, který tu bydlel před půl druha stoletími. Stála tu postel pokrytá červeným přehozem, portiéra, okenní závěs, 8 velkých obrazů, 4 kůží čalouněné židle s hedvábnými třapci, španělská stěna, zelená kachlová kamna a noční stolek s třemi měděnými nádobami. Od toho roku byl hejtmanem Matěj Molitor.

     Hradní hejtmané. Připomeňme si, jaké povinnosti plynuly hejtmanu z titulu jeho úřadu: vybíral platy od fojtů, od sedláků dávky, staral se o biskupský stůl (Vilém Prusínovský žádal na něm uzeniny, pečené ptáky, medvědí tlapy, medvědí hlavu), soudil a předsedal soudům ve vsích a městečkách, usměrňoval a napomínal měšťany, jímal provinilé kněze a zabavoval heretické - nejspíše helvetské - knihy s povinností spálit je, zaručoval bezpečnost na cestách, chytal loupežníky, zloděje, tuláky a zbojníky, velel posádce na hradě, měl na starosti nákup soli a vosku, zajišťoval veřejnou hotovost, bylo-li toho třeba a když pan biskup poručil, musel na koni až třeba do Vyškova. Za to vše užíval léno rychaltické, totiž vesnice Sklenov Horní a Dolní, Klokočov, Skotnici a Rychaltice.

     Dosud byli hejtmany a ve středověku zástavními pány (sluší se jejich jména pro výjimečnost svého postavení na tomto hradě, pokud se nám zachovala, uvést): Smil z Brandýsa (1371), Jan z Těšan (1375), Kuník ze Zvole (1389), Jošt z Volfsberka (1391), Jakub Ščěně z Bělin (1400), Pašek z Urbanovic (1434), Jakub z Uby (1438), Pašek z Urbanovic (1439), Bohuněk z Mysločovic (1445), Laurin z Chřenovic (1484), Jiřík Šíp z Bránice (1491 až 1495), Jindřich Krašovský z Krašovic (1503), Jindřich Bělský (1513), Ladislav z Kadaně (1517), Stanislav z Kadenic, Kryštof Folgar ze Studené Vody (1528), Jiří Zeydlic z Kauffunku (1533)-1540, Erasmus Boboluský z Bobolusk (1541-1544), Jaroš Syrakovský z Pěrkova jako správce 1544 až 1570 a jeho syn Václav Syrakovský (1566), Petr Šmerhovský z Lidkovic 1570-1571, Mikuláš Zigota ze Sloupska 1571-1572, Jindřich Grodecký (bratr biskupa Jana) 1573-1574, (v letech 1574 až 1575 neměl hrad správce, jen písaře a dalšího roku neznámého úředníka), Valentin Pavlovský z Pavlovic 1576-1598, (v roce 1598 jen písař Ondřej Fabián), Kašpar Neuber 1598-1600, Jakub Písařovský z Písařova 1600-1608, opět Kašpar Neuber 1608, Jiřík Harasovský z Harasova 1608-1613, Jan Kryštof Orlík svobodný pán z Lažiska na Sedlnicích 1613-1617, (město Příbor 1617-1619), Alexandr Holub z Nadějova 1619-1620, Jiří Harasovský z Harasova 1620-1621, Alexander z Radějova (1621), Jan Kryštof Orlík z Lažiska opět 1621 až 1629, Martin Varkoč z Nopšic 1630-1643, Mikuláš Reiter z Horenburku 1643-1647, Max Ernst von Brandstetter 1647-1653, Bedřich Jakweck z Křelkova 1653-1663, Martin Rajtlknecht (1663), Jiří Weletzský, Martin Gobčík (1678), Karel Bedřich Halama z Jičína 1679-1690, Maxmilián Harasovský z Harasova 1690-1696, Karel Jindřich Sedmohradský 1696-1702, Ferdinand Leopold z Fragštejna 1702-1709 a Václav Šindelek (1710). Pro úplnost - jména hejtmanů do zániku vrchnostenského úřadu na Hukvaldech: po Matěji Molitorovi Antonín Kolísko 1746-1759, Jan Martin Uhlář 1759-1790, Ondřej Zelinka 1790-1795, Antonín Martin Svoboda 1795-1816, Jan Eduard Wiesner 1816-1827, František Ott 1827-1857.

     Divili bychom se, jak prosté byly místnosti nejmocnějších osob panství. Hradní pur-krabí byl pověřen správou hospodářství a živností. Řídil dvory a živnosti a jemu byli přímo podřízeni šafáři ve dvorech a obávaní drábi. Purkrabím v té době byl Jiří Spáčil. Jeho byt měl jen to nejnutnější vybavení stejně jako důchodního písaře. Ten vedl pokladnu a veškeré příjmy a vydání panství. V tu dobu kolem roku 1738 jím byl Joachym Žárský.

     Inventář dále uvádí na hradě půdu pod střechou, kde byly odložené dveře a plech na okapy, dále je zmiňován biskupův sklep na víno a hejtmanův sklep s cisternou pod palácem a též tzv. velká kuchyně. Mimo vnitřní hrad je uveden pokoj úředníka s uskladněným nábytkem a vším, co měli kdysi ve vězení nepoddajní kněží, a pak účtárna a další místnost "toho času nově vybavená". Zřejmě na čtvrtém dvoře byly byty písařů a drábů. Nad bránou - asi pátou - byla místnost se stolem, dvěmi nepoužitelnými postelemi, třemi lavicemi a kachlovými kamny. V místnosti zvané Drahotuška stál jen okrouhlý stůl a zelená kachlová kamna; v prašné (či prachové) věži, kde byl velmi dobře hlídán střelný prach proti vznícení, byly pouze za tím účelem dveře pobité plechem a taktéž plechem pobitá okna, aby se opravdu nic mimořádného nemohlo stát a hrad nevyletěl něčí nedbalostí do povětří. - Hrad měl vlastní kovárnu; byla v ní jedna litá a dvě kovové kovadliny a množství kovářského nářadí - perlíky, kladiva a jiné.

     Místnostem semknutým kolem bývalé věže nad příkopem se říkalo na hrádku. Dvě místnosti měly jen kachlová kamna, nic více, stejně jako další dva pokoje v patře. Ve vězení Barborka byla kamna, jedna postel a dvě špatné matrace s polštáři, stůl a židle. V místnosti u zámečníka jsou taky uvedeny kromě dveří a oken jen kachlová kamna, ve vězení téhož jména (bylo asi s Barborkou dosud používané) kachlová kamna, židle, postel, dvě matrace s polštáři, slamník a stůl. Dalšími místnostmi jsou jmenovány hejtmanova stáj pro koně, nová stáj a místnost pro ubytování desátníků, všechny jen se dveřmi, okny a mřížemi v nich. Zámecký kaplan (Josef Horil či Jindřich Kraus z Příbora) měl jeden pokoj (s komorou) se dvěma skleněnými okny, skříní a zelenými kachlovými kamny. Nic víc.

     Nejzajímavější místnosti - zámeckou klenotnici a zbrojnici - stojí za to popsat zevrubněji: Klenotnice byla zřejmě v horním patře starého paláce v bývalé hradní kapli. Byly v ní dvě okované skříně, bílý stůl, dvanáct sklenic na stopce (polovina ale poškozených a neupotřebitelných), dvanáct dalších a už lepších sklenic, deset karaf, šest ubrusů (polovina zcela nepoužitelných), další látky v různém stavu, patero nebes, 12 židlí, 6 velkých cínových mís (24 prostředních a 16 malých), dvě malé misky, 39 cínových talířů, 18 cínových svícnů, 5 solniček, 28 pohárů na víno a pivo, 3 lodičky na ocet, velký měděný uhlík se lvíma prackama, 6 nočníků, 20 dřevěných svícnů, 8 plechových lžíc, 7 párů příborů (taky špatných) a 6 malých kožených polštářků.

     O vojenskou výzbroj bylo postaráno lépe. Nejbohatěji byla vybavena hradní zbrojnice. V inventáři je vyjmenováno 16 děl různé velikosti, dvoje tzv. varhany - jedny se šesti a jedny se sedmi hlavněmi, petarda, 43 hákovnic (s náhradními zámky), 507 mušket, 83 patrontaší, 883 prázdných a 278 plných ručních granátů, 362 "dlouhých" ručních granátů, 91 velkých, 1411 středních a 51 malých železných koulí, 66 zápalníků, 145 malých olověných koulí, 374 železných kulí k hákovnicím, 600 velkých a malých olůvek, 4271 kulí do mušket, 42 smolných věnců, formy na odlévání kulí, 851 železných kotviček, nařadí na čištění a cídění zbraní, nabijáky (hole), pánve sloužící k bezpečnému přenášení ohně, 8 bubnů, 47 řemdihů (okovaných cepů) opatřených špicemi a 40 bez špic, 1520 dřevěných zápalných trubiček k ručním granátům a spousta jiných maličkostí.

     Na strážnici u 4. nebo 5. brány byla kláda pro vězně, kteří tu byli zamčeni všem procházejícím na očích, kachlová kamna a lucerna. Zmiňují se zde nějaké nové baráky vedle strážnice (asi mezi opevněním 4. brány a velkým příkopem), dále pak byt bubeníka, konstábla (velitele vojáků) a nový šenk zřejmě pro početnou posádku, kde se odbýval za 4 jídelními stoly a jedním dalším stolem na odkládání nádobí na třech lavicích všechen jejich život - u jídla, vína a vrchcáb v teple ode dvou kachlových kamen. A nakonec se uvádí ve věži s hodinami - nepochybně nad 4. hradní branou - jen ty hodiny s příslušenstvím.

     Hukvaldy požívaly pověsti nedobytné pevnosti, neboť se osvědčily ve třicetileté válce a ještě po celé století byla na hradě vydržována vojenská posádka. Tu museli platit poddanské obce v okolí - města Ostrava, Příbor, Místek, Frenštát, Brušperk a Frýdlant a vesnice. V letech sedmileté války (1756-1763) byla na hradě stálá posádka 16 mužů s konstáblem v čele, kaprálem, tamborem (bubeníkem) a třinácti mušketýry. Po válce jich zde bylo již jen šest - tehdy se s hradem jako spolehlivou pevností přestalo počítat. -

     Pod hradem byl původně jen panský dvůr zvaný podzámecký a při něm nejnutnější hospodářské stavby a dřevěná obydlí čeledi a robotníků. Dále hřebčín, lesní úřad, pivovar, zájezdní hospoda (přestavěna později na zámeckou kuchyň), mlýn pod kopcem (mlýnská strouha je dodnes patrná) a na Podlesí tři dřevěné chalupy pro ovčáky a dráby. Obec se začala vyvíjet až někdy po roce 1718 na panských pozemcích pod oborou. V oboře byl lesní úřad a až do konce 18. století vedl celé polesí hukvaldsko-ostravické polesný sám. K ruce měl na Hukvaldech hlídače zvěře (oborenského) a tři revírníky - po jednom v Lysůvkách, Frenštátě a Frýdlantě, později ještě dva další - v Čeladné a od roku 1769 v Ostravici. Obročný (kastner) měl na starosti hlavní sýpku všech dvorů a později i sýpku kontribuční. Knihovní-gruntovní vedl pozemkové knihy, berní se staral o placení daní a vedl jejich evidenci, porybný (bydlel u mlýna v podhradí) měl na starosti všechny rybníky na panství, stavební správce se staral o opravy a nové stavby, "valašský vojvoda" o odvádění poplatků za pasení ovcí. Ten bydlel v Kozlovicích. Tento úřad byl volený, ale přesto zůstal po celou dobu až do zrušení v roce 1761 v rukou dvou rodů - Krpců a Žáčků.

     Všichni shora jmenovaní vrchnostenští úředníci měli k ruce písaře a pomocné pracovníky, takže lze usuzovat, že úřednictva na Hukvaldech bylo až do desítek. Patřili k nim aktuár (nižší správní úředník), protokolista (zapisovatel - úředník s povinností dojednávat smlouvy, jednání, podání), justiciár (s civilní soudní mocí vrchnostenského práva), šafář (správce velkostatku, který rozděloval práci a dohlížel na její konání), prokurista (hospodářský správce panství), poklasný (odpovědný za to, co se urodilo na polích), důchodní aktuár (pomocník důchodního při výběru dávek) a kontribuční (výběrčí daní pro vrchnost). Když k nim ještě přičteme nejednoho řemeslníka - kováře, tesaře, pak mušketýry a služebnictvo, to vše vesměs s rodinami, žilo na hradě až do 18. století na 200 obyvatel.

     1738. Studna zničena neopatrností. Toho roku se stalo na hradě neštěstí. Vězni, kteří za trest museli šlapat kolo, aby byla voda ze 170 merů hluboké studny ve vědru vyzdvižena nahoru, prý proto, aby nemuseli snášet tuto dřinu, kolo zapálili. S tím shořelo i celé dřevěné zařízení, střecha, lešení i provazy. Nikdo ale neví, jak se to stalo, protože jiní tvrdili, že se celé zařízení vzňalo od hořícího pytle se střelným prachem z prachárny, která byla v baště v bezprostřední blízkosti studny. Hejtman Molitor dal za trest viníky na rozkaz biskupův strčit do klády a zavřít do vězení. - Studna sloužila 200 let, po požáru šlapací zařízení již nebylo obnoveno a sluhové museli pro vodu mimo hradby do studánky zvané Bílá - pro každou rodinu vědro denně. Protože studna byla navždy vyřazena z provozu, říkalo se, že od toho roku nastal úpadek hradu a pro nedostatek vody jeho opuštění. -

     1742. Prušáci se pokoušeli o hrad. Do země vtrhli ze severu Prusové, když napadli dědičné země mladičké císařovny Marie Terezie a připravili ji téměř o celé Slezsko. Byli už u Příbora a pokoušeli se dobýt i hrad, kde se uchýlili úředníci z města, leč marně. - To se opakovalo se stejným výsledkem v roce 1758.

     1760. Starý hrad byl vystěhován. Již před dvěma léty bylo v biskupské rezidenci rozhodnuto vypracovat plán na postavení nového sídla pro vrchnostenské úřady a byty úředníků pod hradem. Zámek na kopci již dávno nevyhovoval svému účelu, za tlustými kamennými zdmi se žilo neradostně a největší překážkou byl strmý kopec, který bylo nutno denně slézti, neboť úředníci si již všichni stavěli domky a obydlí při cestě v podzámčí a na hrad chodili jen úřadovat.

     Budováno Podzámčí. Vhodné místo pro stavbu se našlo naproti pivovaru a podzámeckého dvora. Po Antonínu Kolískovi byl vloni jmenován novým hejtmanem panství Jan Martin Uhlář, hukvaldský rodák, syn panského krčmáře na staré zájezdní hospodě. Ten se zasloužil o vybudování nového Podzámčí. Během nedlouhé doby zde stálo 5 nových hlavních budov pro úřady a byty, kostel, fara a pozdější štrapacírna (přestavěna z ovčína), obydlí gardistů a obydlí mušketýrů. Do nich byl přestěhován úřad z hradu a též přestavěn podzámecký dvůr.

     Starobylý hrad rozebrali. Po vystěhování úřadů z hradu na kopci v něm bydlel už jen hradní strážce a několik nájemníků v budově vrátného vedle druhé brány (dodnes tam přechodně bydlí kastelán). Strážný a vrátný zároveň hlídal rozpadající se pevnost před nenechavostí obyvatel, kteří nakonec tak jak tak zámek zcela rozebrali, neboť biskupský úřad povolil všechno z hradu docela levně rozprodat. Záhy byl starobylý hrad vydrancován, kameny a železa vylámány a odprodány i staré hřebíky, jak hovoří účty z roku 1769. Brnění, výzbroj a zbraně z hradu se poděly kdoví kam, množství se jich nalézá v arcibiskupském zámku v sále "krále Ječmínka" v Chropyni. Oltářní obraz z hradní kaple Černá Čenstochovská madona přemístili do kaple sv. Ondřeje a sochy andělů i s kovaným křížem byly vystaveny jako muzejní zbytky v místnosti strážnice čtvrté brány.

     1762. Spálili nepotřebné písemnosti. Již v loňském roce byl celý úřednický aparát z hradu přestěhován a jistě došlo k velmi rozsáhlé skartaci a likvidaci nepotřebného listinného i jiného materiálu. Ještě donedávna se uvažovalo, že hrad byl opuštěn v důsledku katastrofálního požáru v úterý 5. října 1762. Dokonce se vyprávěla pověst, že jej zapálili úředníci, aby nemuseli na zámek denně docházet. Ten den na Hukvaldech zřejmě opravdu hořelo - nemálo hromad vyřazených listin, kartonů, prohnilých polic z úřednických kanceláří, fasciklů, spisů, protokolů, účetních knih, starých inventářů a mnoha jiných věcí, které byly nahromaděny za desetiletí a staletí v zatuchlých komorách, v nepřeberných řadách na půdách. Toho dne prý vyhořela i nově postavená budova v podzámčí - "nové Hukvaldy"; zde se pálilo ledacos nepotřebného a snad od toho chytla i novostavba. "Chytlo se o 10 hodinách před polednem - v jednej hodině jeden oheň byly," zaznamenal současník. Avšak zdi, omítky a do poloviny 20. století namnoze zachovalá malba na stěnách komnat nejevily nejmenší známky po požáru. Snad došlo i k záměně za prokazatelný požár studničního zařízení před pětadvaceti léty, který ochromil nadobro chod hradu, protože se nedostávalo toho nejpotřebnějšího, vody.

     Nepravděpodobná je domněnka, že shořel i "vzácný" hradní archiv, neboť z inventářů víme, že se žádný nikde neuchovával, ani skříně, v nichž by byl urovnán, ani není jmenován úředník, který by se měl o něj starat. Jen malá část z těch přebraných hromad spisů byla odložena a po pozdějším ještě důkladnějším roztřídění uložena v Kroměříži a v Brně a ve "starých arestech" u brány do obory. Po zřízení nových arestů byla hromada písemností přestěhována na půdu nového zámečku a po léta prý sloužila jako podpálka v kamnech. Ovšem archiv, jak si jej vysvětlujeme dnes, hrad Hukvaldy ani nemohl mít, protože s výjimkou zakladatelů Hückeswagenů a Jana Čapka ze Sán a jeho zetě Talafúse, nikdy nebyl hradem sídelním, nikdy tu nastálo nebydlil hradní pán, ale vždy byl jen střediskem panství v čele se zámeckým hejtmanem.

     Čeština u soudů zakázána. Téhož roku nařídil biskup Maxmilián Hamilton na návrh lenního sudího sv. hraběte Vettra, aby se v úřední agendě přestalo užívat českého jazyka.

     1766. Poddaní odmítli robotovat. Nesnesitelná robota a zacházení biskupských úředníků a drábů vedla poddané na hukvaldském panství, ale i jinde, k odhodlání - nezlepší-li se jejich životní podmínky - uprchnout i se ženami a dětmi do Pruska. Jinak skončí prý jako žebráci. Znevolnění poddaní naříkali na nadmíru robotních povinností, na vynucování si na nich tzv. "dalekých fůr", cest do Polska a na Moravu pro panské víno nebo sůl, na hrubé zacházení a placení vrchnosti za hlásku a na žold mušketýrů na hradě. Též na to, že jim kancelář nevrátila peníze, kterými "přeplatili" válečnou daň v době sedmileté války. Už od dubna si vybírali peníze na cesty svých mluvčí do Olomouce a do Vídně a tajně se scházívali a radili. Nakonec odmítli chodit na panské. Biskup povolal proti nim vojsko a dal v srpnu toho roku mluvčí vzbouřených uvěznit na hradě. Ale ostatní se tím nenechali zastrašit a požádali v září zemského advokáta Josefa Černého, aby se ujal jejich stížnosti proti biskupu. Soudní pře znamenala množství výslechů a svědectví a byla uzavřena až za 6 let.

     1769. Obraz z hradní kaple v novém kostele. 12. října byl arcibiskupem Maxmiliánem Hamiltonem slavnostně vysvěcen kostel sv. Maxmiliána v Podzámčí. Stavba kostela i s farou trvala bezmála deset let. Kostel byl až do roku 1858 bez věže a ukazoval se v něm vzácný obraz ze staré hradní kaple malovaný na dřevě, který nechal bohužel arcibiskup Fürstenberg odvézt do Olomouce.

     1773. Robotníkům ulevili roboty. Část stížností poddaných na nespravedlivé roboty, daleké cesty a jiné, byla zemským guberniem uznána za opodstaněná a 6. února toho roku jim byly zmírněny některé dosavadní povinnosti - zejména vození různého tovaru daleko na Moravu nebo do Slezska. Robotníkům při plavení dřeva do frýdlantských hamrů povoleno pro neobyčejně namáhavou práci v ledové vodě nepracovat dvakrát po sobě a nepomáhat při stavbě kamenné zdi obory mimo svou robotní povinnost. Museli však nadále na své náklady vydržovat na hradě mušketýry a platit za dříví.

     1775. Odbojní poddaní povstali proti vrchnosti i na panství hukvaldském. Bylo to za hejtmana Uhláře. Živě se začali zajímat o dění ve východních Čechách, kde vypukla na jaře otevřená rebelie proti pánům. Právě když měli vyjet na panská pole, odmítli robotovat, stejně jak to udělali před 9 lety. Svolali si schůzi všech nespokojených z panství na místecké náměstí na pondělí 26. června. Přišlo jich veliké množství a přítomni byli i generál Kirchheim a vrchní komisař, kteří hned poslali 250 vojáků do jednotlivých vsí, aby tam udělali pořádek. Požádali o vojenské posily z Opavy, kde bylo vrchní velitelství, a z Frýdku, odkud přišla celá setnina a dokonce opavský generál Hohenzollern.

     Vzbouřené sedláky uvěznili. Ani tentokrát nebyli sedláci zastrašeni a asi 300 se jich dva dny na to shromáždilo na třech místech v oboře pod hradem. Vyhlašovali, že neodejdou, dokud jim nebude vydán nový robotní patent, který prý úředníci v zámku před nimi ukrývají, a dokud neodejdou vojáci nastěhovaní z příkazu pánů v jejich vsích. Přijel s nimi jednat sám generál Kirchheim, ale protože se nedověděl nic, než že půjdou se svými požadavky až k samotné císařovně do Vídně, poslal sem 60 vojáků ze slezského 56. Colloredova pluku. Sedláci sice pokojně odešli domů, ale s vyhrůžkou, že zítra přijdou znovu i s celými svými rodinami. Vojákům bylo nařízeno je pronásledovat a nejhlasitější mluvčí i ostatní zatknout. Ještě téhož dne se ocitli zpátky na Hukvaldech ve vězení, zejména ti z Fryčovic, Staříče, Závišic, Palkovic a Sviadnova, kde byli druhého dne vyslýcháni. Někteří byli posláni domů a jiní dále vězněni; tři největší rebelanty deportovali k hrdelnímu soudu do Nového Jičína, mezi nimi i Františka Brože, který byl považován za největšího podněcovatele vzpoury, protože dokazoval, že viděl při svých cestách do Uher a do Vídně nový robotní patent, čemuž všichni uvěřili.

     Rebelie přísně vyšetřována. Dalších asi sto poddaných se shluklo v hukvaldské oboře hned v pátek 30. června. V noci na sobotu sem přijel krajský hejtman Zebo z Brachfeldu a od pondělka 3. července začalo přísné vyšetřování. Obesláni byli fojtové z dědin a burmistři a starší a ještě další a znovu vyslýcháno 62 vězněných od minulého pondělka. Kdo ne dost ochotně vypovídal, byl položen na lavici a práskán holí, leč více než o novém patentu se od něj nedověděli. Krajský hejtman doporučoval přísné trestání a mladé poslat na vojnu. Z Kroměříže ještě v ono pondělí přijel na pomoc pluk vojáků na Příborsko s rozkazem zamezit jakékoli rebelii; čtyři vězněné z Nového Jičína převezli do Kroměříže.

     Stížnost do Vídně byla zbytečná. Ve středu 5. července bylo po všem, ale už v polovině měsíce poslali zklamaní poddaní stížnost k samotné císařovně do Vídně, čímž se stalo, že nastalo nové vyšetřování a 11. října byl vyhlášen rozsudek. To už byl skutečně od září na světě nový patent a všichni obvinění i věznění byli propuštěni a jen přísně napomenuti.

     1822. Arcibiskup Rudolf na slavnosti. Toho roku přijel na Hukvaldy před třemi lety nastolený, 34letý olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Josef Reiner, arcikníže rakouský. Byl velikým milovníkem hudby a umění a přítelem a žákem Ludvíka van Beethovena, jenž mu věnoval svou Missu solemnis. U nás zatoužil poznat život prostého lidu. Téměř dva roky se dělaly přípravy. Na Kazničově byl vykácen les "od velkého kamene až po velký dřín". Cestu k hradu vysypali žlutým pískem a nově vysadili alej. Na slavnosti měli účinkovat přímo poddaní, ale vrchnostenští úředníci tomu nedovolili a účinkovali sami se svými rodinami. Poddaní byli z celého panství svezeni jen jako diváci a byli oblečeni do nových valašských krojů se stříbrnými knoflíky. Arcibiskup chtěl po dva dny vidět vše, co živilo jeho poddané, i jak se dovedli bavit po práci. Tak bylo na Kazničov dopraveno množství nářadí, nejlepší dobytek a stádo ovcí. Obtloustlý gruntovní písař Hiklmann nesvedl z prací nic, tak jen pomáhal stloukat máslo, neboť upjatý valašský kroj na něm praskal ve švech. Ani objíždění panství nezvládl, přestože se jej čtyřem chlapům podařilo vysadit na koně, ale po chvilce musel dolů. - Manželky a děti úředníků se narychlo učily dojit (do postříbřených nádob), stloukat máslo (bylo již v máselnicích stlučené), upravovat sýr a žinčicu a hrát si na hospodáře, hospodyně, čeledíny a děvečky. Arcikníže spočinul ve stanu a prohlížel si máslo z vyřezávaných forem a ochutnával vše, co bylo připraveno - výrobky z mléka a dobře upečenou zvěřinu. Fojt Pustějovský z Mnišího vedl stádo oveček a pískal na píšťalu "přišel Rudolf na svůj hrad, on má své Valachy rád!", začež ho arcibiskup chválil, protože si dal text popěvku přeložit. Nechal rozdat všechno, co bylo připraveno, vyvalit 100 beček piva (226 hektolitrů) a nařídil bavit se podle svého gusta. Na různých místech hrály muziky, účinkující i diváci tančili a zpívali a tu a tam provolávali arciknížeti slávu. Zdravici "Hoch Rudolf, arcivévoda náš, arcibiskup, kardinál!" někdo vyřezal do staletého buku, což se jemu velmi líbilo. Avšak na hodinu byla slavnost přerušena, neboť se pán v záchvatu padoucnice zhroutil. Po krátkém zotavení pokračovalo veselí až do noci. Večer byly vypáleny rány z děl a na vrších zaplápolaly ohně; na Hůrce byly sestaveny do písmen "RUDOLF". Arcivévoda kardinál přespal na Kazničově ve stanu. Druhý den se pokračovalo, přestože se tento již rozloučil, poděkoval a odjel na Hukvaldy do úřednické budovy naproti kostela. Protože se ani druhý den nestačilo všechno sníst a vypít, brali si zbytky účastníci domů.

     1855. Kardinálův letní byt v zámečku. Neobyčejně si oblíbil Hukvaldy arcibiskup Bedřich kníže Fürstenberg; ač vysoký církevní hodnostář, celým tělem vášnivý lovec "se srdcem bijícím až do konce pro Hukvaldy". Do svého úřadu nastoupil 6. března 1853 ani ne 40letý, ale Hukvaldy znal už od svých třiadvaceti. První, co ve svém úřadě udělal, bylo přestavění bývalých kanceláří a bytu vrchnostenského hejtmana naproti kostela na zámeček. Ten měl 16 místností, byl vkusný a útulný. Ve vestibulu se vystavovaly mohutné lovecké kardinálovy trofeje, rokokový nábytek, jednoduchý, vkusný, doplněný velmi cennými křišťálovými lustry. Vše z něj bylo odvezeno v roce 1948 do Kroměříže, kde trofeje z Hukvald dodnes zdobí stěny loveckého sálu. K zámku patřila kuchyně zřízená ze staré hospody při přestavbě v letech 1854-1855 stavitelem Bieffelem. Z dvorských pozemků byl "za panskými kvartýry" zřízen 31/2hektarový anglický park. Od toho času se říkalo hradu na kopci "starý zámek" na rozdíl od zámku v obci.

 

     Hrad zveleben pro návštěvníky. Hukvaldy jsou popisovány v roce 1848 jako romantická zřícenina "navštěvovaná četnými výletníky, jichž rok od roku přibývá". Proto nařídil arcibiskup provést na hradě nejnutnější opravy a odklidit rumoviska. U čtvrté i páté brány byly dostaveny zbořené čelní zdi strážnic, které se zřítily do příkopů, s malými "gotickými" okénky. Přistavili a posílili též četné pilíře podpírající nachýlené zdivo. Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862.

     1858. Hukvaldský hřebčín. Toho roku dal olomoucký arcibiskup Bedřich Fürstenberg vybudovat v hukvaldské oboře hřebčín. Chovali v něm koně barvy černé plemene andaluského, přivezeného sem z Kladrub v Čechách. Výběh byl na bývalou panskou zahradu zvanou Ráj, jíž se pak říkalo "pastvisko". Z pramenu v oboře byl napájen kamenný žlab pro asi 60 koní včetně hříbat. Byli to koně lehčí, zapřaháni do kočárů, a starší k tahu ve dvoře. Byli prý ozdobou arcibiskupova čtyřspřeží "krasavci impozantní". Na nich se projížděl v dobách největší slávy hřebčína kníže Bedřich lesy kolem Hukvald a na Zadních horách se svou pověstnou družinou "černých myslivců", s nimiž lovil zvěř. Hřebčín byl po 65 letech zrušen k 1. květnu 1923, protože jeho provoz byl velmi nákladný. Koně byli převezeni do hřebčína Doubravinka v Kroměříži a jiní prodáni.

     1904. K romantické přestavbě nedošlo. Arcibiskup Theodor Kohn se vzdal na nátlak své hodnosti a odešel do Štýrska. Na hradě nechal provést četné úpravy a hodlal prý z něj udělat romantickou zříceninu. To se však naštěstí nepodařilo, ale i po jeho odchodu nástupce František Salomon Bauer v úpravách hradu pokračoval.

     Na Hukvaldy dojížděl Leoše Janáček i se svou rodinou. V obci pod hradem se scházel "Kroužek pod akátem" - volné společenství Hukvaldských (např. členové rodiny Jungů, panští úředníci) i prázdninových hostů. Výlety na hrad byly pro hosty lákavým zpestřením pobytu. Spolu s Janáčkem navštívily Hukvaldy různé významné osobnosti, například tu pobýval hudební skladatel Vítězslav Novák, který se svým přítelem brněnským violoncellistou Rudolfem Reissigem uspořádali na hradě koncert, nebo brněnský malíř a fotograf Josef Ladislav Šichan, jenž pořídil na hradě i mimo něj řadu fotografií.

     1963. Konzervace a oprava hradu trvala 35 let. V roce 1949 byla opravena kaple, pak následovalo zastřešení hradní bašty při druhé hradní bráně s upraveným dřevěným ochozem pro rozhled do kraje a obytného domku pro průvodce. V dalších letech byly zpevněny zdi na 1. nádvoří a nainstalován vodovod a elektřina. V roce 1965 byla zastřešena strážnice při 5. hradní bráně, o 5 let později se započalo se stavbou kamenného mostu přes velký příkop do vnitřního hradu. Renovace kulatiny byla ukončena v roce 1974 a opatřena schodištěm a ochozem, z něhož se naskytla návštěvníkům vynikající vyhlídka do kraje. V září roku 1973 byl hradní areál vyzdoben díly umělců vystavujících na sochařském sympóziu mladých na počest Leoše Janáčka a v roce 1975 opravili a vymalovali kapli sv. Ondřeje.

     Záměrem bylo zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, ale práce povážlivě vázly. Zdi renesančního paláce byly nestabilní už od svého vzniku. Musely být zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá stavba zastřešena. Aby byl přístup pro techniku dovážející materiál, byla cesta k hradu v roce 1982 vyasfaltována. Až v první polovině 90. let nabral stavební ruch žádaných rozměrů - během tří let byly zpřístupněny po kovových schodištích obě vyhlídky ve vnitřním hradě, vyhlídkový ochoz, který je spojuje, a došlo i na zřícené zdivo u bývalé 3., 4. i 5. brány, které bylo zakonzervováno. Protože hrozilo zřícení podkovovité bašty opevnění 5. brány, byla do poloviny snesena, zabezpečena a zbavena opěrných pilířů, které se nebezpečně nakláněly nad příjezdní cestou. Návštěvníci sezóny roku 2000 mohli spatřil po stranách velkého příkopu kuriozní kulisy, které tu zanechali ruští filmaři.

     Z toho, co bylo nalezeno v sutinách hradu, dnes můžeme vidět jen malou část. A přece to byly stovky předmětů, jež zdobily ještě po první světové válce kabinet hukvaldského nadučitele Jindřicha Dohnala, který sesbíral po domech v podhradí i na hradě množství starožitností. Něco se nachází v muzeu ve frýdeckém zámku, mnoho je ještě dnes roztroušeno po chalupách v okolí a něco málo se vystavuje ve strážnici u čtvrté brány. Vyjmenujme alespoň část z těch "pokladů", které jsou buď ztraceny nebo zamčeny v depozitářích, ale které by byly šperky hradní expozice pro oči tisíců poutníků, výletníků i školních dětí, kteří tu každoročně přicházejí za poznáním, odpočinkem i zábavou.

     Nálezy na kopci jsou už z doby pravěké (bronzová sekera vykopaná ve valu hradu, nedávno bylo nalezeno nemálo keramických zbytků dokonce z doby železné), vzácné střepy keramiky z užitkových předmětů z poloviny 13. století se objevily v kulatině. Velmi hojné jsou nálezy úlomků kachlů z krbů hradu, jeden zcela zachovalý se skvostným vyobrazením sv. Jiří zabíjejícího draka se zelenou polevou. Je z konce 15. století, kdy byl hrad přestavován Boskovici, a z téže doby je i zeleně polévaný talíř pocházející z rožmberských dílen, odkud se k nám dostal zajisté prostřednictvím paní Hedviky z Rožmberka, ženy Dobeše z Boskovic. Na hradě byly zasazeny nejméně dva páry jejich erbů vytesaných do pískovce - jeden je zazděn v pasu oblouku při studni, druhý má muzeum. Ze staré hradní kaple se zachovala soška Madony (kolem roku 1550), Pieta, andělé, krucifix, soška sv. Isidora, zlacená řezba oltáře, barokní řezba, svícen ze dřeva vysoký 62 cm, vše ze 16. a 17. století, soška Krista dokonce až z 15. století, oválná schránka s ostatky svatých zasklená z obou stran, dále nesčetné množství zlomků kachlí, dlaždic, nejrůznějších částí nádobí z keramiky a porcelánu, cínový žehnáček s nápisem "Gelobt sey Jesus Christus" s víčkem, zámky, visací zámky, klíče, části okenní mříže, jaké byly v paláci, hřeby, hřebíky, dírkovaná pánev měděná s ulomeným držadlem z bývalé hradní kuchyně, řetězy z okovů ve vězení v kulatině, náramníky na ruky a nohy, okovy s řetězem metr dlouhým, okovy na ruce se železnou tyčí 66 cm dlouhou, zvěrolékařské "jehly", železná ostruha, cínová mírka na prach, švédská sudlice, kopí, popravčí meč dvojbřitý bez rukojeti (asi metrový), železná koule, koule do pušek, kamenné koule a nejrůznější mince.

     Z dědin v okolí se zachovalo množství nejrůznějšího nářadí a náčiní vztahujícího se přímo k hradu, z něhož nejzajímavější je metrová hůl s vyřezávanou hlavicí tvaru mořské panny z doby kolem roku 1800, s níž prý se chodilo v Kozlovicích na námluvy, ale podle jiných byla pana vrchního, dále dřevěná skládací tabule, na níž se zapisovaly tažné a ruční roboty, panský karabáč, asi 2 metry dlouhý, k vyplácení robotníků, kolovrátek z bytu vrchního na Hukvaldech, měděný pivovarský máz, pivovarský korbel, vojenská míra k měření rekrutů při odvodu, hodiny, sádka závaží, míry, vahadlo, váhy, svícny, kratiknoty, kahance, lampy. I takové maličkosti nás budou zajímat, jako zbytky strusky zbylé z výroby skla, od něhož pochází jméno Sklenova.

 

Text převzat z publikace Rostislava Vojkovského
"Hukvaldy, hrad východně od Příbora".
Vydáno nakladatelstvím Beatris, Dobrá v roce 2001.
Publikaci je možno zakoupit v Informačním centru Hukvaldy.

 

Zdroj:www.hukvaldy.cz

 

 

Historie

Přesná doba vzniku hradu není známa, dlouhou dobu se spekulovalo o rozpětí vyhraněné roky 1228 a 1285. Z roku 1234 se dochovala trojice listin, při jejichž sepsání svědčil Arnold z Hückeswagenu. Z toho se usuzovalo, že hrad již v této době musel stát a Arnold se po něm psal. Ve skutečnosti se však jednalo o říšského hraběte, který se psal po svém rodovém hradě Hückeswagen v Porýní. Ovšem v této době již sídlil na Moravě, o čemž svědčí i záznam z roku 1240, kdy získal hrad Jičín (dnes Starý Jičín). K roku 1257, kdy je znám výčet obcí jičínského panství, jakékoliv zmínky o Hukvaldech chybí. V roce 1256 pak celé toto území – vymezené Hranicemi, řekou Ostravicí, Beskydami a řekou Odrou – získal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. Ten si polovinu ponechal a druhou propůjčil v léno Frankovi z Hückeswagenu, synovi Arnolda. Frank si za své sídlo zvolil Příbor a následně se on i jeho potomci psali jako páni z Příbora. Někdy mezi lety 1260-1270 přišli o hrad Jičín, který získali Bludovicové, a v této době si jako náhradu vystavěli hrad Hukenswald (dnes Hukvaldy).

 

První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1285. Názvem měl pánům z Příbora pravděpodobně co nejvíce připomínat jejich původní rodový hrad Hückeswagen, kterého se Frank a jeho syn Jindřich vzdali 11. září 1260. V roce 1316 však o Hukvaldy přicházejí a majiteli se stali olomoučtí kanovníci Dětřich a Jindřich z Fulštejna. V roce 1321 jej odkoupil Jindřich z Kytlic, jehož majetkem hrad byl do roku 1327. Další majitelé až do roku 1359 nejsou známy. Z tohoto období však přesto vystupují dvě zásadní události. V roce 1337 nebo 1347 jej zakoupil Jan Volek, levoboček Václava II. V roce 1355 pak papež Inocenc VI. vydal papežskou bulu, kterou určil, že hrad, jenž v té době patřil biskupství, nesmí být v budoucnosti zastavován. Biskupství se majitelem hradu definitivně stalo v roce 1359, kdy jej vykoupil Jan Očko z Vlašimi a později jej olomouckým biskupům spolu s panstvím daroval císař Karel IV. Na dochované listině datované k 18. prosinci 1359, kdy k hukvaldskému panství bylo připojeno místecko-frýdlantské panství, se dochoval popis vlastního panství Hukvaldy, pod který spadali obce Kozlovice, Tichá, Nová Tichá, část Závěšic, Sedlnice, Sklenov, Petrovice (dnes zaniklé), Trnávka, Chlebovice, Metylovice a městečko Příbor. V této době také došlo na ostrožně, dnes zvané Hrádek, nad Myslík k výstavbě menšího hrádku, snad předsunutého strážního bodu Hukvald. K jeho zániku došlo krátce po husitských válkách při novém opevňování hradu.

 

K vynucené zástavě hradu došlo během tzv. markraběcích válek mezi Joštem a Prokopem, do kterých se časem také zapletl i olomoucký biskup. V roce 1389 je Mikuláš z Rýzmburka nucen hrad, který nedokázal účinně bránit, zastavit Joštovi z Volfsberka. Ovšem ani jemu se obrana hradu příliš nedařila a tak jej v roce 1390 Mikuláš zastavil Jakubu Ščeněti z Bělin. V roce 1399 se novým biskupem stal Jan XI. Mráz, který roku 1400 hrad zastavil císaři Zikmundu Lucemburskému. Ten jej obratem zastavil Jurovi z Messenpeku, kastelánovi Oravského hradu. Obrana hradu byla i nadále starostí Jakuba Ščeněte z Bělin. Velkou část panství během válek získali páni z Kravař, od nichž jej koupila těšínská knížata. Po roce 1403 se sice nový olomoucký biskup Lacek z Kravař pokoušel sehnat peníze na vykoupení hradu, ale to zhatila jeho smrt v roce 1408.

 

V době husitských válek bylo panství postiženo vpády obou znepřátelených vojsk. Na jaře 1422 tudy protáhla vojska Zikmunda Korybutoviće, ve stejném roce také vojska polského krále Vladislava. Z tohoto důvodu byl roku 1428 hrad Janem XII. Železným zastaven opolskému knížeti Bolkovi. V roce 1426 vpadlo na severní Moravu vojsko Jana Tovačovského z Cimburka, které postupně dobylo a případně také vypálilo Přerov, Nový Jičín, Fulnek, Odry, Hranice, Šternberk a hrady Šostýn a Frenštát. Odtud pokračovali do Slezska. V roce 1428 pak vracející se husité obsadili Ostravu – tu ovšem brzy poté opustily –, Odry, Hranice, Moravskou Ostravu a Nový Jičín. Dne 13. března byl kníže Bolek nucen podepsat s husity mír a následně přešel na jejich stranu. Jak dlouho byl hrad Bolkovým majetkem není známo, nicméně v roce 1434 se jej zmocnili hornoslezští husité. Ještě téhož roku jej však koupil Jan Tovačovský z Cimburka a buď ve stejném roce, nebo v roce 1435 prodal Mikuláši Sokolovi z Lamberka. V roce 1437 jej odkoupil císař Zikmund Lucemburský a vzápětí jej Mikulášovi zastavil. V létě 1438 změnil hrad majitele znovu, když jej získal Jan Čapek ze Sán. V době jeho vlastnictví vytvořil z Hukvald své druhé sídlo a podnikal odtud výpady do Polska, Uher a Rakouska. Zároveň se staral o obranu svým majetků, hukvaldský hrad nechal znovu a lépe opevnit a zároveň sem umístil svoji stálou posádku. V roce 1452 Jan Čapek zemřel a panství po něm zdědil jeho zeť Jan Talafús z Ostrova.

 

V roce 1465 hrad koupil Jiří z Poděbrad a na jaře 1466 jej prodal za 7000 zlatých biskupu Protásovi z Černé Hory. Ten vlastnil pouze čtvrtinu hradu, zbytek byl v majetku jeho bratrů, kteří mu na hrad přispěli – Jindřicha Jičínského, jehož správě byl hrad do roku 1476, a Beneše a Dobeše Černohorských z Boskovic. Od roku 1469 začala přestavba hradu na nové biskupovu sídlo. Protás byl původně kališníkem a stál na straně Jiřího z Poděbrad. Po zisku hradu v roce 1476 však přestoupil na katolictví a hrad se ihned stal terčem útoků královského vojska. Dne 25. srpna 1482 biskup zemřel a hrad převzal jeho bratr Dobeš. Ten pokračoval v přestavbě hradu a zaměřil se především na zdokonalení obrany. Zatímco Protás stál na straně Matyáše Korvína, Dobeš a Beneš se přidali k císaři Bedřichu III., takže se vztahy nebezpečně vyhrotili. V letech 1486-1488 proto Dobeš vynaložil vysoké částky na zabezpečení především západní strany hradu. V roce 1493 Dobeš zemřel a hrad přešel na jeho bratra. Ten sem roku 1495 převedl z Ostravy vojenskou moc a Hukvaldy se staly jedinou pevností v kraji. Beneš však na hradě pobýval minimálně a proto roku 1497 uzavřel s biskupem Stanislavem Thurzem dohodu, podle níž biskup mohl hrad kdykoliv koupit za 6000 zlatých. Beneš zde následně pobýval do své smrti v roce 1507 a hrad tak přešel na jeho dceru Kateřinu. Teprve v roce 1511 se majitelem hradu stal Thurzo, který si na jeho zakoupení musel půjčit od svého bratra Jiřího z Bethlemfalvy.

 

V této době hrozilo hradu další nebezpečí, tentokrát od Turků. Thurzo se tedy rozhodl pokračovat v přestavbě pevnosti, celý objekt byl zmohutněn a přibyly další obranné prvky – věž nad bránou, bašty, strážnice. V této době také došlo k přenesení přístupové cesty na současné místo. Tyto přestavby byly ukončeny okolo roku 1537. 5. října 1522 podepsal biskup s těšínským knížetem Kazimírem smlouvu, na jejímž základě mělo v budoucnu dojít k připojení panství místecko-frýdlantského k hukvaldskému. Následně se jako majitelé rychle vystřídala dvojice biskupů, Bernard Zoubek ze Zdetína a Jan Dubravius. Od něj získal v roce 1545 hrad do zástavy Jeroným Syrakovský z Pěrkova), ovšem roku 1553 se vrací do rukou biskupa, tentokrát Marka Khuena. Roku 1544 získal hrad status zemské hraniční pevnosti s povinností hlídek.[1]

 

Marek Khuen se pustil do další přestavby hradu, v jejímž rámci byl na nádvoří vystavěn mohutný a rozsáhlý palác, zv. zámek. Zmodernizovány byly i další části hradu. Pracemi byl pravděpodobně pověřeny vlašský mistr Gabriel Vlach z Příbora. Veškerý kámen na stavbu byl těžen v pískovcovém lomu v Kazničově, který fungoval až do 19. století. Stavby z kazničovského pískovce se nacházejí také Rychalticích, Příboře, Místku a vlastních Hukvaldech. V západním křídle bylo zřízeno vězení pro kněze (Barborka a U zámečníka). Jelikož na hradě chyběl zdroj pitné vody, bylo v roce 1560 rozhodnuto o vybudování studny. Tím byli pověřeni studnaři Ambrož Šmechcz z Vratislavi a Jiřík Plýr z Gúr, kteří již měli za sebou hloubení studny např. na Starém Jičíně a v Pavlovicích. V roce 1566 pak Vilém Prusinovský z Víckova obdržel od císaře Maxmiliána dvacet daňků, kterým nechal u Horního Sklenova vybudovat oboru, jejíž stavba skončila v roce 1568. Zvěř do ní byla dovážena z různých míst, některé kusy pocházely až z Pardubic.

 

V roce 1576 nechal biskup Jan Mezon z Telče obnovit práce na posilování obrany hradu, neboť opět hrozil vpád Turků. Zároveň bylo obyvatelstvo okolních obcí vyzváno k obraně hradu. V roce 1580 se pak začalo v rámci úprav s budováním druhé studny, která byla hotová za pouhý rok. Na práci byli povoláni zedníci z Itálie a celá stála 300 zlatých. Jak se však ukázalo, ani tato studna nestačila. Proto v roce 1589 nechal biskup Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic pozvat havíře z Kutné Hory na vykopání třetí studny. V této době také pokračovaly práce na zesílení obrany předsunutého opevnění.

 

Kromě pevnostní funkce plnil hrad také funkci vězeňskou. V roce 1585 nechal tajemník Jan Jeger na biskupův rozkaz zatknout kanovníka a děkana Jana Filopona Dambrovského z Dambrovky a převést jej na hukvaldský hrad. Zde jej měl na biskupův příkaz ze dne 16. prosince věznit Valentin Pavlovský z Pavlovic. Jan F. Dambrovský byl viněn z otrávení trojice biskupů – Jana XIV. Grodeckého, Tomáše Albína z Helfenburku a Jana XV. Mezona z Telče. Na Tři krále v roce 1586 přijela na hrad vyšetřovací komise a v dubnu téhož roku vydal biskup příkaz převést vězně na jiné místo. V roce 1587 se sem sice na pár měsíců vrátil, ale někdy ve druhé polovině března byl odvezen a sťat.

 

Ve stejném roce se na hrad před morem uchýlil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský. V roce 1588 pak na hradě pobývala asi stovka hajduků, kteří měli za úkol chránit okolí před útoky Tatarů a Kozáků, kteří vpadli na panství. V roce 1592 nechal biskup obehnat studnu, do té chráněnou dřevěnou palisádou, kamennou hradbou, jejímž autorem byl Bernard z Ostravy. Po biskupově smrti 2. června 1598 se o panství krátkou dobu staral Valentin Pavlovský, který ovšem v červenci utekl do Slezska, protože mu byly prokázány chyby v hospodaření s biskupskými majetky. V roce 1599 se novým biskupem a zároveň i majitelem hradu stal František z Dietrichsteina. V roce 1602 hrozilo, že hrad obklíčí Bočkajovci z Uher, a proto biskup povolal na ochranu Hukvald stavovské vojsko.

Zdroj: wikipedia.org (22.12.2013)

 

Podrobná historie hradu

Prvopočátky hradu Hukvaldy jsou doposud zahaleny rouškou tajemství. Badatelé se doposud shodují pouze na době jeho vybudování v období 1257–1285, kdy je doložen v písemných pramenech.

Hodně o vzniku hradu můžeme odvodit ze samotného jména hradu – Hukvaldy. Je jisté, že dostaly své jméno podle rodového hradu hrabat z Hückeswagenu, který se nachází ve Vestfálsku poblíže Düsseldorfu. V roce 1240 se na Moravě poprvé zmiňuje hrabě Arnold z Hückeswagenu, který odešel z Porýní a pro krále Přemysla I. Otakara kolonizoval Moravu. Jím kolonizovaný prostor lze dnes vytýčit územím mezi Hranicemi na západě a řekou Ostravicí na východě, která zároveň tvořila hranici se Slezskem, a mezi Beskydami na jihu a řekou Odrou na severu. Okolo roku 1256 však Arnoldovi a jeho synovi Frankovi vyvstal mocný soupeř v podobě olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, kterému se podařilo celé toto území získat. Polovinu si ponechal a druhou zapůjčil Frankovi v léno. Frankovi připadla západní část Příborska s rozsáhlými lesy na jihu (Frenštátsko), kdežto biskup si ponechal severní část až k řece Odře a východní po řeku Ostravici. Frank z Hückeswagenu pak přesídlil na svůj nový hrad v Přípoře, po němž se také psal jako „hrabě z Příbora“.

Je takřka jisté, že hrad na Hukvaldech však nezaložil Arnold, který v roce 1251 zemřel, ale patrně jeho syn Frank. V době mezi léty 1260–1270 přišel Frank a jeho synové o hrad Starý Jičín, který prodal či postoupil spřízněnému rodu Bludoviců.

Původní hrad nebyl velký a svou dispozicí se podobá nejstarším fázím hradů Starý Jičín a Šostýn. Dokonce existuje teorie, že hrady vybudovala jedna stavební huť. Nejstarší stavební fáze je popsána výše v části popisu.

Protáhlé temeno hradního kopce patrně bylo opevněno již dříve – také západní strana, kde dnes stojí předsunuté opevnění tzv. „Kulatina“. Přímo pod ní totiž procházela cesta z Olomouce do Těšína a Krakova. Opevnění bylo patrně jen dřevěné a nelze ani vyloučit, že jeho stavitelem byl český král či markrabě moravský.

Po Hückeswagenech, kteří se v písemných pramenech vyskytují do roku 1307, o osudu hradu nevíme dlouho nic. Majitelé hradu se rychle střídali, stejně jako jeho zástavní držitelé. Až v roce 1347 hrad získává olomoucký biskup Jan Volek (levoboček Václava II.), který se přičinil o zákaz hrad v budoucnosti zastavovat, aby nebyl jako doposud „využíván k loupežím a přepadávání kraje“. V roce 1359 hrad velkým nákladem vykoupil biskup Jan Očko z Vlašimi a následně byl hrad výnosem Karla IV. dán „olomoucké církvi na věčné časy“. V následujícím klidném období byl hrad opraven a rozšířen. Stará věž byla obestavěna provozními budovami a náhradou za starý vnitřní dvůr bylo zřízeno nové předhradí a celkově zdokonaleno opevnění.

Neklidné časy pro hrad i celý kraj nastaly v době bojů mezi Lucemburky Prokopem a Joštem. Hrad začal být častým předmětem zástav. V roce 1400 se stalo, že byly Hukvaldy zastaveny uherskému králi Zikmundovi.

V nastalých husitských válkách sehrál hukvaldský hrad velmi výraznou roli. Kolem hradu táhla z jara roku 1422 vojska Zikmunda Korybutoviče na pomoc husitům a po nich vojsko katolického polského krále Vladislava Jagiella. Samotný kraj však zatím netrpěl a byl pod ochranou olomouckého biskupa a knížete těšínského Bolka. Právě tomuto katolickému knížeti biskup hrad svěřil do zástavy. V roce 1426 se pod Hukvaldami objevila husitská vojska Jana Tovačovského z Cimburka. Ti na přelomu let 1426–27 dobyli Přerov, vypálili Nový Jičín, a poté táhli na Fulnek, Odry a zamířili na Šternberk. Do rukou husitů přešel i hrad Hukvaldy. Kníže Bolek byl přinucen podepsat s husity „pakt o neutralitě“ a následně se k nim i přidal. Celý kraj se tak dostal do plné moci husitů. Husité však o hrad brzy přišli, když jej svěřili okolo roku 1434 bohatému Janu Tovačovskému z Cimburka. Přes něj se prodejem a zástavami hrad dostal do rukou katolického císaře Zikmunda. V roce 1438, po skončení husitských válek, získal Hukvaldy významný a bývalý slavný husitský válečník, hejtman „sirotků“ a vrchní velitel „spanilých jízd“ Jan Čapek ze Sán. Hrad prý získal od císaře za svou zradu v bitvě u Lipan. Hrad Čapkovi pro svou polohu velmi vyhovoval a stal se po skončení válek typickým žoldnéřem své doby. Za něj byla na hradě silná vojenská posádka a sám hrad se začal měnit na vojenskou pevnost. Po smrti Jan Čapka ze Sán v roce 1451 hrad přešel na jeho zetě Jana Talafúse z Ostrova, který zde sídlil až do roku 1465, kdy hrad vkoupil král Jiří z Poděbrad. Ten hrad v následujícím roce předal opět do rukou olomouckému biskupství. V té době byl biskupem Tas Černohorský z Boskovic, který se na hrad složil spolu se svými třemi bratry. Na hradě za něj započaly rozsáhlé stavební úpravy a přestavby, nehledě na skutečnost, že hrad byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu. Starý palác na východě i mladší západní byly zvýšeny o další patro a do východního přestěhována kaple, jejíž presbytář je dodnes patrný. Protože byly paláce již dostatečně vysoké, mohly být zřízeny větší okna i na vnější straně budov, stejně jako dva částečně zachovalé balkony na jihu a západě. Největší stavbou této doby však byla stavba věžovitého paláce vně hlavní obvodovou hradbu – mezi ní a parkán. Starý východní a nový jižní palác byly spojeny přístavbou s točitým schodištěm v koutě nádvoří. Biskup Tas patrně plánoval přeměnit starý hrad na svůj sídelní zámek. Pamatoval nejen na výstavbu obytných místností, ale pamatoval i na vodu. Před západním křídlem byla vyhloubena a pečlivě vyzděna ještě jedna cisterna, zachovalá doposud.

25. 8. 1482 však Tas ve Vyškově zemřel a hrad připadl dvěma bratřím, kteří jej měli v zástavě. Jako majitel se však uvádí jen Dobeš Černohorský z Boskovic. Dobeš byl významný válečník a diplomat. Díky němu se Vídeň poddala králi Matyášovi, je jmenován nejvyšším velitelem rakouské armády. Věděl také, že pohodlný zámek na Hukvaldech bude třeba pevně opevnit . Především zabezpečil západní část hradního kopce, kde se doposud využívaly jen dřevěné palisády. Právě za něj vznikla známá „Kulatina“, předsunuté opevnění s ochozem. V roce 1495 byla vojenská moc přenesena z Ostravy na hrad Hukvaldy, a ten se tak stal jedinou pevností v kraji. Již v roce 1493 však Dobeš umírá a je pochován v minoritském kostele v Brně. Jelikož Dobeš neměl dědice připadl hrad jeho bratru Benešovi (ten se k roku 1473 uvádí ve funkci purkrabího na brněnském Špilberku).

V roce 1511 olomoucký biskup Stanislav Thurzo z Bethlemfalvy hrad od Beneše vyplatil a tím jej opět připojit k biskupským stolním statkům. Vzhledem k hrozícímu tureckému nebezpečí dochází na hradě po roce 1526 k vybudování rozsáhlého opevnění. Byly postaveny obě brány před vnitřním hradem a důkladně opevněny. Úzký parkán byl po dostavbě Tasova věžovitého paláce rozšířen o prostorný dvůr, který byl zpevněn půlkruhovou baštou nad jižním svahem. Nad branou byla dostavěna věž a strážnice nalevo od průjezdu. Podobně byla zabezpečena i první (dnešní čtvrtá) brána. Ta byla zvýšena o patro, opatřena strážnicí a baštou nalevo od ní. Došlo i ke změně přístupu do hradu. V jižním svahu byla zřízena pohodlná cesta, po níž bylo možno vyjet i v kočáře, a která v podstatě slouží dodnes. Úpravy na hradě byly ukončeny v roce 1537.

Novým majitelem hradu se stal biskup Marek Khuen a v roce 1555 započal se stavbou rozsáhlého renesančního paláce ve vnitřním hradě. Krom nového paláce byly i ostatní budovy opatřeny novými okny a paláce spojeny dřevěnými pavlačemi. Stavitelem biskupa Khuena byl patrně Gabriel Vlach z Příbora. Vystavěním nového paláce se uvolnilo mnoho místností pro kněžské vězení, které zde bylo v té době zřízeno. Vězení na hradě však bývalo již za biskupa Stanislava Thurza. Nejznámějším vězněm byl kněz Filipín obviněný a usvědčený z travičství. Jeho oběťmi se stali dokonce tři olomoučtí biskupové. Poslední vězni jsou na Hukvaldech uváděni k roku 1722. Za biskupa Khuena byla v nároží dvora vnitřního hradu vykopána studna, vyzděná z kvádrů, nyní asi jen do hloubky 3 m. Problém zásobování hradu vodou však stále nebyl vyřešen a obyvatele hradu velmi tížil. Nová studna nestačila krýt spotřebu obyvatel. V roce 1580 proto nový biskup Stanislav Pavlovský přistoupil ke kopání nové studny v zadní části hradu u dělových bašt, vně vnitřního hradu, s nímž byla studna propojena prozatímním dřevěným opevněním.

V roce 1560 došlo ke stavbě neobyčejně rozsáhlého opevnění hradu, které spojilo masivními kamennými hradbami s půlkruhovými otevřenými baštami hrad s předsunutým opevněním na západě. Nalevo od „Kulatiny“ byla v hradební zdi vybudována nová , dnes druhá hradní brána s mohutnou třičtvrtě válcovou baštou. Také předsunuté opevnění, „Kulatina“, byla přestavována. Byla zvýšena o ochoz, který vystupoval ven a na vnitřních stranách podpírán řadou nepravidelně rozložených krakorců. V roce 1592 započalo opevňování zadní části hradu, aby se nestalo, že bude hrad odříznut od nově zbudované studny.

Temné období v historii hradu i okolních obyvatel přišlo s novým biskupem, kardinálem Františkem z Dietrichštejna, pro kterého byly državy olomouckých biskupů jen vítaným zdrojem příjmů. Ten ve funkci hukvaldského hejtmana potvrdil Jiřího Harrasovského z Harrasova.

V létě a na podzim roku 1621 vtrhla na Moravu stavovská vojska a za pomocí Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora Bethlehéna plenila zdejší kraj. Dokonce se pokoušeli dobýt hrad, ale byli neúspěšní. Roku 1626 se od Bohumína blížila dánská protestantská vojska generála Mansfelda, který utíkal před Valdštejnem. Dánové dobyli Opavu, Těšín a Moravskou Ostravu, vypálili Příbor a Brušperk, vyrabovali frýdecký zámek. Marně obléhali skoro celý rok hrad na Hukvaldech. Po devítiměsíčním obléhání Dánové odtáhli, a hrad získal pověst nedobytné pevnosti.

V roce 1637 byl na místo olomouckého biskupa dosazen teprve jednadvacetiletý kníže Leopold Vilém, nejmladší syn císaře Ferdinanda II. Leopold byl však více válečník než kněz. V roce 1639 vrcholila hrozba švédského obléhání. Leopold nechal na hrad svézt veškeré cennosti, olomoucký kostelní poklad, lenní i stavovské knihy. Podobně se na Hukvaldy ukryl i se vším majetkem frýdecký pán hrabě Jiří z Oppersdorfu. Jaké však bylo překvapení, když se Švédové po dobytí Olomouce a Moravské Ostravy o hukvaldský hrad ani nepokusili.

Leopold Vilém se rozhodl zdokonalit zastaralé opevnění hradu. Započalo se stavbou dvou východních dělových bastionů. Na západě byly postaveny obdobné bastiony, jenže ne v takovém rozměru, protože to nedovolil stísněný prostor velkého předhradí, a mezi ně byla vklíněna třetí brána. Severní bastion jistil vstup do „Kulatiny“ a jižní mířil přímo do druhé brány. Poslední stavbou bylo opevnění vstupu a výstavba opevnění dnešní první brány. Nad obě brány byly umístěny kamenné desky s vytesanými znaky stavitele – Leopolda Viléma Habsburského.

V roce 1680 k hradu přitáhla vojska uherského kuruce Emericha Thökölyho. Těm se však hrad dobýt nepodařilo. Pouze poškodili část opevnění. Brzy poté byla v jedné z hradních bašt vybudována nová hradní kaple sv. Ondřeje.

Hukvaldy, které až do doby sedmileté války (1756–63) požívaly pověsti nedobytné pevnosti najednou ztratily v době moderních opevňovacích systémů význam, a tak se s nimi jakožto s pevností přestalo počítat. Nejtragičtějším momentem, který patrně zavinil zánik hradu, byla událost z roku 1738, kdy byla neopatrností a naschválem zničena hradní studna. Trestanci, aby nemuseli šlapat kolo, čímž čerpali vodu ze 170 m hluboké studny, kolo zapálili v domnění, že se zbaví této dřiny. S kolem shořelo i celé vybavení studny, střecha i lešení s provazy. Studna sloužila necelých 200 let, a po požáru již šlapací zařízení nebylo obnoveno a sluhové museli pro vodu až do studánky zvané Bílá mimo hradby. Protože studna byla navždy vyřazena z provozu, říká se, že právě od této události nastal úpadek hradu a pro nedostatek vody jeho opuštění.

Ještě v roce 1742 a 1758 se neúspěšně o hrad pokoušeli Prusové. Již tehdy se začalo uvažovat o vybudování nové biskupské rezidence do podhradí a současné vybudování nové správy panství. Starý hrad již nevyhovoval svým účelům, za masivními chladnými zdmi se žilo neradostně a většina služebnictva i úředníků si již stejně postavila své domky v podhradí a do strmého kopce na hrad se jim chodilo těžko sloužit a úřadovat. Během krátké doby byla vybudována jak nová rezidence – biskupský zámeček (1760), tak kostel sv. Maxmiliána (1759), tak i dalších pět budov pro úřady i obydlí úředníků, gardistů a mušketýrů.

Po vystěhování bydlel na hradě jen strážce, který hlídal rozpadající se pevnost před nenechavci, a několik málo nájemníků. 5. 10. 1762 však došlo ke katastrofálnímu požáru, který osud hradu definitivně zpečetil. Poté biskup povolil všechno z hradu levně rozprodat, a tak byl hrad rozebírán a drancován. Brnění, výzbroj a zbraně se poděly kdoví kam, něco málo z toho se nalézá na zámku v Chropyni.

V roce 1848 je hrad popisován jako romantická zřícenina navštěvovaná hojně výletníky. Proto nařídil arcibiskup Maxmilián baron Sommerau-Beck provézt na hradě nejnutnější opravy a vyklidit rumoviska. U 4. a 5. brány byly dostavěny čelní zdi strážnic s malými pseudogotickými okénky. Přistavěl a posílil také četné pilíře podpírající nachýlené zdivo. Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862. Ještě v roce 1904 zamýšlel olomoucký arcibiskup Theodor Khon provést na hradě četné úpravy a hodlal jej přeměnit na romantickou zříceninu. K tomuto však naštěstí nedošlo. Pouze drobné úpravy zde nechal provést jeho nástupce arcibiskup František Salomon Bauer.

V roce 1949 byla na hradě opravena kaple, zastřešena bašta při 2. bráně a opraven domek pro kastelána. V dalších letech byly zpevněny zdi na 1. nádvoří, nainstalována elektřina a vodovod. V roce 1965 byla zastřešena strážnice při 5. bráně a o pět let později se započalo se stavbou kontroverzního kamenného mostu přes velký příkop. Renovace „Kulatiny“ byla ukončena v roce 1974 a ochoz opatřen schodištěm. Záměrem stavebních prací bylo zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, jehož zdi renesančního paláce byly nestabilní již od svého vzniku. Musely být proto zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá stavba byla zastřešena. V roce 1982 byla pro usnadnění přístupu vyasfaltována přístupová komunikace. V 90. letech. 20. stol. byla zpřístupněna vyhlídková plošina ve vnitřním hradě, došlo i na zřícené zdivo u 3., 4. a 5. brány, které bylo zakonzervováno.

Šlechtická sídla na Frýdecko-Místecku (J. Tichánek a kol.), Jan P. Štěpánek

Podrobný popis hradu

Hrad je položen ve směru od severozápadu k jihovýchodu na podlouhlém vrcholovém hřebeni, ohraničeném na obou koncích skalnatými kupami. Nepřístupnost hradu je zdůrazněna strmými svahy spadajícími příkře do údolí. Tvar vrchu byl hlavním faktorem, který ovlivňoval stavební rozvoj hradu a jeho opevňování.

K hradu v současnosti vedou dvě cesty. Delší z nich, asfaltová, jde po západním svahu, před plastikou lišky Bystroušky odbočuje doleva a pokračuje nahoru serpentinou po jižním svahu kopce kolem známých buků s obnaženými kořeny. Kratší cesta pak vede po turistické značce po severozápadním svahu. Krátce před vstupem do hradu se obě cesty spojují.

Do hradu se vstupuje první branou, která je prolomena v šikmé zdi západního bastionu, chránícího vstup do hradu. Byl postaven za olomouckého biskupa arcivévody Leopolda Viléma Habsburského, o čemž svědčí jeho znak umístěný nad branou. Obrana brány byla zajištěna malou vížkou (arkýřem) nad branou, kterou se na útočníka lila horká smola. Po té se dochovaly dva jednoduché krakorce nad branou. Výška zdiva bastionu i dnes dosahuje 8 m. Za první branou se ocitáme v prostoru sevřeném 1. a 2. branou, zbytky vnitřního opevnění bastionu vlevo a svahem na jehož vrcholu leží tzv. „Kulatina“ vpravo.

Druhá brána je umístěna v hradbě spojující „Kulatinu“ s třičtvrtě válcovou baštou. Ostění brány napovídá o využití padacího mostu. Nad branou byla podobná vížka jako nad 1. branou a nachází se zde i stejná kamenná deska a aliančním znakem biskupa Leopolda Viléma. Za branou se vpravo nachází na hradbu přistavěný domek správce hradu (kastelána).

Za druhou branou následuje velké hradní nádvoří, vlastně renesanční předhradí s několika půlkruhovými otevřenými baštami. Kdysi byl tento prostor zaplněn budovami přistavěnými na hradbu a sloužící jako hospodářské a vojenské zázemí hradu. Z jedné z bašt na jižní straně byla vybudována barokní kaple sv. Ondřeje. Ta vznikla patrně někdy až na sklonku 17. století, kdy hrad již pomalu ztrácel svůj vojenský charakter.

Odbočí-li se před kaplí doprava, podél hradeb se návštěvník dostane až před část hradu nazývaném „Kulatina“. Nachází se na opačném konci hradního vrcholu než vnitřní hrad. V minulosti byla obehnána kruhovým příkopem a valem dodnes zachovalým pouze na vnější straně hradu. Otázka historie a původu této stavby není dodnes zcela vyjasněna. Výzkumem nebyla potvrzena teorie, že se jedná o původní nejstarší část hradu. Bylo doloženo, že tato část byla osídlena však již v době púchovské (přelom letopočtu). Další teorií je, že na hradním vrcholu vznikly původně hrady dva. Jeden leníka Arnolda či jeho syna Franka z Hückeswagenu (dnešní vnitřní hrad) a biskupa Bruna (Kulatina). Ani tato teorie však nebyla potvrzena. Nejpravděpodobnější se jeví teorie, že „Kulatina“ vznikla někdy v 15. století jako předsunuté opevnění vnitřního hradu, aby tak byla posílena obrana před lepšícími se palnými zbraněmi. Tomu by však naopak zase odporovala skutečnost, že již od roku 1400 se v listinách hovoří o „hradech“ Hukvaldech v množném čísle, a „kulatina“ by tak musela být vybudována již dříve.

Vstupu do „Kulatiny“ kdysi dominovala štíhlá věžice. Vnitřní prostor této části hradu byl původně po obvodě obestavěný budovami. Dodnes se zachovaly pouze dva sklepy a zbytky zdi nad vchodem do jednoho z nich. Vynikající akustika „Kulatiny“ je v současnosti využívána pro pořádání koncertů a představení. Ochoz na koruně zdi je zpřístupněn návštěvníkům.

Na východě je velké renesanční předhradí ukončeno třetí hradní branou, jež je chráněna obezděným příkopem. Z brány se dochovaly pouze boční zdi. Po obou stranách vybíhá hradba, zesílena na koncích barokními bastiony, tzv. „rohy“. Stavba byla vybudována v roce 1645 opět na příkaz Leopolda Viléma. Za třetí branou se nachází mezibránový prostor. Napravo od brány se nacházejí pozůstatky stavení a mohutná dělová bašta nad příkopem před čtvrtou branou.

Následuje čtvrtá hradní brána chráněná opět obezděným příkopem. Na sever navazuje na bránu zachovalá strážnice s pseudogotickými okénky ze sklonku 19. století. V tomto prostoru jsou vystaveny drobné architektonické prvky nalezené na hradě. Za čtvrtou branou navazuje prostor před velkým hradním příkopem. Napravo od brány se nacházejí pozůstatky budov a nalevo pozůstatky dvou velkých dělových bašt.

Nejvíce místa za 4. branou zabírá mohutný hradní příkop, původně nohem hlubší. V současnosti je částečně zasypán zříceným zdivem, ale i tak je jeho mohutnost patrná. V pravé části příkopu se zachovaly zbytky budovy, snad pekárny. Přes příkop dnes vede kamenný pseudohistorický most, postavený na místě staršího dřevěného mostu na kamenných pilířích. Stavba kamenného mostu je mnohými znalci považována za velmi nepatřičný zásah do stavby hradu, který jeho autenticitě velmi uškodil.

Na most navazuje pátá brána s přilehlým prostorem se zachovalými okny nalevo (snad místnost pro úředníky) a strážnice brány nalevo, nad jejímž vstupem z páté brány se nachází erb biskupa Stanislava Thurza, který je patrně stavebníkem této části hradu. Největší dominantou této části je skalní kupa nad níž se vypínají mohutné pozůstatky čela vnitřního hradu v čele se štítovou válcovou věží, která později posloužila jako podklad vyhlídkového arkýře, jehož pozůstatky se dochovaly dodnes. Při úpatí čela hradu lze spatřit pozůstatky někdejšího parkánu.

Pátou branou se projde na hradní nádvoří zajímající prostor před vstupem do samotného vnitřního hradu. Toto nádvoří prošlo složitým stavebním vývojem a svou dnešní podobu dostalo až v 19. století. Jeho hlavní dominantou je mohutný čtverhranný věžovitý palác, částečně omítnutý, přistavěný kvůli nedostatku prostoru na vnější stranu obvodové zdi vnitřního hradu, do prostoru bývalého parkánu. Byl vybudován v 15. století za Černohorských z Boskovic. V jeho spodní části je probourán velký otvor do místnosti, považované za hradní kuchyni. Budovy, které kdysi tuto část hradu zaplňovaly se nedochovaly. Spatřit lze především mohutnou a velmi vysokou vnější stranu obvodové zdi jádra hradu ze 13. století se vstupem tvořeným lomeným gotickým portálem asi z let 1270 až 1280. Tento vchod však není původní. Původní vstup byl poněkud více vpravo (dnes je na tomto místě zmíněný palác) a do dnešních míst byl i s portálem přenesen až v 15. století při stavbě paláce.

Vnitřní hrad tvoří jádro tvaru zalamovaného osmihranu s okrouhlou, štíhlou věží v čele (domněnka plné věže byla vyvrácena-věž byla dutá), jehož celý obvod lemuje vysoká 3 m silná hradba při základě a 5 až 8 m široký parkánový prostor na nějž navazuje parkánová hradba. Interiér vnitřního hradu lze rozdělit do tří základních etap podle období vzniku.

Nejstarší částí hradu je samotná obvodová hradba se štíhlou věží v čele nad příkopem na západě a východní křídlo hradního paláce (původní nejstarší hradní palác). Z toho se do dnešních dob dochovaly pouze přízemní místnosti, do nichž vedou dva zachovalé portály. Přízemí paláce bylo částečně zapuštěno pod úroveň okolního terénu a rozděleno do tří místností zaklenuté valenou klenbou. V prvním patře se nacházel velký sál. Průčelní zdivo bylo ubouráno v 19. stol. Vysoko, až ve 2. patře je možno spatřit pozůstatky kněžiště nejstarší hradní kaple. Ještě v první polovině 14. století byly obvodová hradba i palác zvýšeny o patro a nabyly tak dnešní výšky.

V době pozdní gotiky bylo postaveno západní křídlo paláce, které pojmulo nádvorní hmotu válcové věže. Tmavé a malé místnosti přízemí tohoto křídla byly patrně využity pro proslulé hradní vězení. Až vyšší patra byla využita jako část biskupské rezidence, čemuž by nasvědčovala i existence vyhlídkového arkýře na pozůstatku hmoty věže. Na vrcholu tohoto paláce dnes funguje vyhlídková terasa. V prostoru za velkou půlkruhovou arkádou, ve které je zazděn znak Dobeše černohorského z Boskovic a jeho manželky Hedviky Rožmberské, se nachází bývalá hradní cisterna, později překrytá stavbou renesančního křídla paláce. Pozdně gotický je i výše zmíněný věžovitý palác vysunutý k jihu na vnější stranu jádra. Ten byl s přilehlým východním palácem spojen přístavkem obsahujícím točité schodiště. Východní a západní palác byly spojeny krytým pavlačovým ochozem.

Nejmonumentálnější částí jádra je stavba severního renesančního paláce, který pomyslně spojil západní a východní palác. Jeho průčelí obrácené do nádvoří je do velké míry zachováno. Renesanční palác byl vybudován patrně za biskupa Khuena (odtud khuenovský palác). Nad průčelím se zachovaly pozůstatky renesančních ostění oken i dveří, kapsy po trámech spolu s odsekanými krakorci prozrazují , že palác byl vybaven nejméně dvěmi řadami pavlačí, zajišťujících komunikaci. Tato část hradu prozrazuje snahu udělat z Hukvald nejen mohutnou renesanční pevnost, ale také poskytnout biskupům maximální pohodlí, přestavbou vnitřního hradu na zámek. Pod palácem se vyskytují mohutná sklepení s nedávno objevenou cisternou. Obdobná cisterna, či snad studna se nachází i v jihovýchodním nároží vnitřního hradu. Přístavbou renesančního paláce na obvodovou hradbu a vykopáním hlubokých sklepení však byla porušena statika hradu a již 16. století se muselo přistoupit k podepření severní obvodové hradby mohutnými opěráky.

Šestá hradní brána, navazující na pozdně got. vnější palác, se nachází na konci prostoru předhradí vnitřního hradu. Z její budovy se zachovala pouze jediná zeď s nově proraženým průchodem v 19. století. Na vnější zdi pozdně got. paláce, který je nad branou, si lze povšimnout v nejvyšších patrech několika dochovaných krakorců dokládajících existenci prevétů. Na jižní vnější zdi východního paláce si je možno povšimnout pozůstatků renesančního arkýře, který umožnil vyhlídku z jednoho ze sálů obytných prostor východního paláce. Celý prostor je uzavřen hradbou s nově proraženým průchodem.

Následuje barokní opevnění zadní části hradu. Vzniklo již v renesanci jako ochrana pro nově vybudovanou studnu. Při barokizaci opevnění za Leopolda Viléma Habsburského v roce 1645 byly renesanční hradby ubourány a na jejich místě postaveny dva mohutné bastiony (jeden asi tak rychle, že ani nebyla zcela ubourána renesanční bašta na níž stojí). Z těchto bastionů se otevírá nádherná vyhlídka do kraje.

Jan P. Štěpánek, info Muzea Beskyd

 

 

 

 

Zdroj: hrady.cz (22.12.2013)

 

Jaromír Lenoch © Aktualizace 22.12.2013