Hrad Hukvaldy Sklenov, politický okres Místek |
Vznik
a počátky Hukvald
Málokterý z našich hradů má svou nejstarší minulost tak dobře zahalenu jako
Hukvaldy. Badatelé se ještě donedávna přeli o dobu jeho vzniku v rozmezí více
jak půlstoletí, mezi roky 1228 až 1285, kdy je hrad doložen v písemných
pramenech. Protože se z roku 1234 zachovaly tři listiny, na nichž je uveden
svědek Arnold z Hückeswagenu, měli zato, že Hukvaldy již tenkrát stály a
Arnold se psal po nich. Ten byl však říšským hrabětem a svůj přídomek
odvozoval od rodového hradu Hückeswagenu v Porýní. Dosti nejasnosti navíc
způsobilo, že mu byl před rokem 1240 skutečně svěřen nedaleký hrad Jičín,
zvaný po vysazení města Jičína nedaleko od něj Starý Jičín. Ač se snažili zasvěcení
badatelé rozlousknout přibližnou dobu založení hradu i na základě dílčích
archeologických výzkumů, nezdařilo se to dosud. Jisté je, že se k roku 1257
ve výčtu osad a měst nevyjmenovává. Arnold z
Hückeswagenu vlastnil jistě již někdy před rokem 1240 rozsáhlé území mezi
Hranicemi na západě a řekou Ostravicí, jež tvořila hranici se Slezskem, a
mezi Beskydami na jihu a řekou Odrou na severu. Někdy kolem roku 1256 se
podařilo mocnému sousedu Arnoldova syna Franka, olomouckému biskupu Brunovi
ze Šauenburku, získat celý tento rozsáhlý kraj, z něhož si polovinu ponechal
a druhou část Frankovi zpět propůjčil v léno. Prodej to byl výhodný, protože
Frankovi připadla dědičně výnosnější západní část (Příborsko) s rozsáhlými
lesy na jihu (pozdější Frenštátsko) a biskupu zůstala téměř zcela neosídlená
část severní až k řece Odře a východní po řeku Ostravici. Frank se tak zbavil
těžkostí, které měl při zakládání nových osad. Půda totiž zdaleka nedávala
takové výnosy, jaké se očekávaly; kolonizace byla tehdy ještě v počátcích a
největší užitek z celého kraje dával lesní med. Frank pak sídlil na svém
hradě v Příboře, po němž se on, jeho žena Trojslava a synové Blud, Hejman a
Jindřich psali načas jako "páni z Příbora". Všeobecně se
považuje za dobu vzniku hradu období mezi léty 1257-1285. Hukvaldy jej
pojmenoval stavitel, který měl jistě k rodovému hradu daleko odtud osobní
vztah - a nebyl-li to Arnold (ten zemřel mezi léty 1240-1251), připadá v
úvahu jen jeho syn Frank. Někdy v létech 1260-1270 přišel on a jeho synové o
Starý Jičín, který prodali či postoupili spřízněným Bludovicům - pozdějším
pánům ze Žerotína. Zřejmě v té době, v náhradu za něj, vznikl
"Hukenswald" - dnešní Hukvaldy. Hückeswagenu v Porýní se bratři
Frank a Jindřich vzdali 11. září 1260, neboť jejich domovem již bylo
Příborsko; říšský původ hrabat tak měl připomínat alespoň název. Stavba sama
nebyla ničím zvláštní a nevybočovala nijak ze zvyklostí, jak byly hrady v té
době stavěny. Byla to velmi silná, více jak 2,5 metru tlustá okružní zeď ve
tvaru protáhlého osmihranu, která obepínala skalnatou kupu na východní straně
hradního kopce, oddělenou od něj širokým a hlubokým, do skály vylámaným
příkopem. Nad ním, v místě přístupu, stála do obvodní hradby vetknutá nevelká
věžice s širokým dřevěným ochozem a na protější, východní straně, dvoupatrové
obytné stavení - palác. Do hradu se vjíždělo zřejmě nynější cestou až k
dnešnímu prudkému ohbí na jihovýchodě, která však nepokračovala ve směru
nynější cesty podél jižní strany hradu, ale vedla strměji, východně od něj,
stáčela se k severu a objala jej ze tří stran. Příchozí tak musel obejít pod
kontrolou celý hrad a v tomtéž směru, odkud přijížděl do kopce - tedy od
západu -, vstoupit po dřevěném, v poslední části zvedacím mostě do hlavní
brány, proražené v parkánové zdi. Při vstupu se parkán malinko rozšiřoval a
zřejmě už zde, snad v místě dnešní strážnice, stála dřevěná stáj, protože do
vnitřního nádvoří bylo možno vejít již jen pěšky. Protáhlé temeno
hradního kopce muselo být opevněno ovšem už tenkrát - a jistěže dříve - také
na západní straně, kde stojí dnes předsunuté opevnění, tzv. kulatina. Přímo
pod ní totiž procházela cesta z moravských Hranic právě kolonizovaným územím
přes Jičín (Starý Jičín) a pozdější Štramberk, pod hukvaldským kopcem, přes
řeku Ondřejnici a dále přes Staříč a nedávno zbudovaný Frýdeberk (předchůdce
Místku) do hornoslezského Těšína. Opevnění bylo zřejmě jen dřevěné a nelze
vyloučit, že jeho stavitelem byl český král či moravský markrabí. Z vlastního
hradu na východním konci kopce nebylo možno docela dobře tuto cestu strážit,
zřejmě proto taky neměl v čele vysokou a mohutnou hlásku, jaké bývaly za
podobným účelem stavěny na jiných moravských a českých hradech, ale jen
mohutný, plný pilíř, ovšem tak subtilní, že nemohl nést více jak jedno patro,
z něhož bylo možno přehlédnout jen odbočku k hradu. I křižovatka, od níž se
cesta k hradu oddělovala někde u dnešního Horního Sklenova, byla vidět jen z
onoho předpokládaného západního opevnění; nestálo-li by, hrad by byl v docela
nevýhodné poloze vůči nepříteli, kterého by posádka zpozorovala až téměř v
čase útoku. Někdy před rokem
1300 se všeobecně předpokládá založení Frenštátu - údajně též Jindřichem z
Příbora. Ten nebyl více než vsí, neboť městečkem se nazývá až v roce 1408. Neměl
nikdy hradby; nebylo to město v pravém smyslu slova, podobně jako Příbor, z
něhož nezbylo obyvatelstvu v případě ohrožení nic než utéct na hrad
hukvaldský. Osudy hukvaldského hradu
1316. Páni z Příbora přišli o Hukvaldy. V tu dobu
patřily Hukvaldy olomouckým kanovníkům Dětřichu a Jindřichu z Fulštejna,
hradu u slezské Osoblahy, též majitelům Budišova nad Budišovkou a Libavé.
Jakým způsobem o něj páni z Příbora přišli, se neví. Brzy na to - v létech
1321-1327 - je vlastnil polský šlechtic Jindřich z Kytlic, který je snad od
Fulštejnů koupil. Byl prý známý lupič a vypálil a vyloupil statky johanitů ve
Slezsku. Komu patřily Hukvaldy pak, není nám známo. 1347. Hrad získal olomoucký biskup. Toho času se podařilo vykoupit
biskupu Janu, řečenému Volek - levobočku krále Václava II. a strýci mladého
Karla IV. - hrad Hukvaldy od nám dnes neznámého pána. Protože v roce 1355
papež Inocenc zakázal kdykoliv v budoucnosti hrad zastavovat, připadl mezitím
jistě z rukou biskupa samého do vlastnictví biskupství. Bylo tak dobře,
protože dosavadní páni jej prý užívali k loupežím a krádežím, pálení a jímání
obyvatel a přepadání celého kraje ve dne i v noci. 1359. Hrad a panství biskup vykoupil natrvalo. Toho roku
za úřadování biskupa Jana Očka z Vlašimi bylo "těžkou prací, mnohými
náklady a hotovými penězi" natrvalo vykoupeno léno a hrad Hukvaldy.
Listina z 18. prosince vypočítává k němu vsi bývalého léna
místecko-frýdlantského, které bylo k novému panství přičleněno, a dále na
západě a jihozápadě Kozlovice, Tichou, Novou Tichou, polovinu Závěšic,
(Manskou) Sedlnici, Sklenov, Petrovice (později zaniklé), Trnávku,
Chlebovice, Metylovice a tyto se všemi many, právy, lesy, poli, vodami a
důchody a s městečkem Příborem. Celé toto panství dal tehdy císař Karel IV.
na věčné časy církvi - biskupu olomouckému: "Kdyby se přece jen někdo
opovážil tuto papežovu vůli přestoupit, postihne jej nevole všemohoucího Boha
a blažených Petra a Pavla, jeho apoštolů." Po dobách neblahých poměrů nastala třicetiletá doba rozvoje a
klidu. Hrad s městem Příborem na západě a trhovou vsí
Frýdeberkem-Místkem na východě - se stal velmi důležitým tím, že byl
střediskem manského obvodu. Nepochybně proto byl tenkrát taky opraven a
rozšířen. Stará štíhlá věž byla obestavěna obytnými a provozními místnostmi a
v náhradu za zastavěný dvůr bylo zřízeno nádvoří mezi branami a jistě též
rozšířeno a zdokonaleno opevnění, jak bylo v těch dobách obvyklé.
Pravděpodobně bylo již zastaralé cimbuří nahrazeno ochozem a mezery mezi
stínkami zazděny. Nasvědčuje tomu nález tří pravidelně uspořádaných skupin
zazděných nádob nad vstupem do vnitřního hradu, které jinak měly nám neznámý,
asi věrský smysl. - V té době též již stál nedaleko odtud na východ hrádek na
strmé skalnaté ostrožně nad dnešním Myslíkem, dodnes nazývané Hrádek, jenž
byl nepochybně strážním místem patřícím k hradu. Nálezy na tomto místě
potvrzují, že hrádek tu stál ještě v příštím století a jako nepotřebný zanikl
asi až s důkladným opevněním hradu po husitských válkách. 1390. Hrad zastaven biskupovým válečníkům. Znesváření
bratři, markrabata Jošt a Prokop, si nájezdy navzájem ničili statky. Do
těchto šarvátek a bojů se zapletla časem i ostatní moravská a slezská šlechta
a kníže těšínský i biskup olomoucký. Jistě bylo též ničeno těšínskými oddíly
biskupské zboží frýdeberské-místecké, které s frýdeckým okolím sousedilo.
Příčinou války vzplanulé před dvěma léty bylo dosazení Mikuláše z Rýzmburka
na biskupský stolec proti vůli obou markraběcích bratří. Hlavně mladší Prokop
zuřivě napadal biskupské statky a okolí hukvaldského hradu. Loňského roku
musel biskup Mikuláš hrad zastavit svému maršálkovi Joštu z Volfsberka,
poněvadž ho nedokázal účinně bránit proti nájezdům nepřátel. Ale ani tomu se
valně nedařilo a hrad s celým panstvím byl zastaven Jakubu Ščeněti z Bělin. Nové město Místko na místě zpustošeného Frýdeberku. V
těchto letech byl Frýdeberk - trhová ves s tvrzí a snad i s hradem Štandlem
nad ní - natolik zpustošen válečnými ničivými nájezdy, že už vůbec nikdy
nebyl obnoven. Válečné bouře vycházející z Hukvald zapříčinily poboření a
vypálení okolí, takže se obyvatelstvo rozuteklo ze svých vsí a statků a
nedaleko odtud, blíž brodu na Ostravici a naproti knížecímu Frýdku, jim bylo
později vyměřeno nové, malé městečko, jemuž již neříkali Frýdeberk, ale
"nové město" - Městko, z něhož později vyrostl náš Místek. 1400. Biskup Jan Mráz zastavil hrad uherskému králi Zikmundu
Lucemburskému. Vloni si půjčil biskup u kroměřížského žida Nazona a
jeho ženy Sáry 30 hřiven stříbra na vyplacení hradu ze zástavy, ale byl nucen
jej zastavit králi Zikmundovi. Ten ještě téhož roku vyplacený hrad zase
zastavil oravskému kastelánovi Jurovi z Messenpeku. Vojenská obrana hradu a
též Ostravy byla svěřena Jakubu Ščeněti z Bělin. 1402. Na vykoupení hradu ze zástavy biskupové neměli peníze.
Pánové Lacek a jeho bratr Vok z Kravař prodali těšínským knížatům Přemkovi a
jeho synu Bolkovi východní část hukvaldského zboží, které nabyli za válek
moravských markrabat. Páni z Kravař vlastnili nedaleký Štramberk a docela
rádi se tohoto území zbavili, neboť nesousedilo s jejich statky.
Místecko-frýdlantské léno bylo přiřazeno k Těšínsku. Olomouckému biskupu už
nepatřilo téměř nic a přezdívalo se mu posměšně "mlynář
kroměřížský", protože z celého jmění měl již jen ten mlýn a jakýsi dvůr.
Jeho nástupce Lacek z Kravař se sice ještě pokusil posbírat kostelní peníze
na vykoupení Hukvald, ale smrt ho roku 1408 skosila. 1422. Krajem táhla vojska příznivců i nepřátel biskupa -
nejdříve knížete Zikmunda Korybuta na jaře roku 1422 husitům na pomoc a pak
zase vojska katolická polského krále Vladislava. Za husitských válek byl celý
kraj pod kontrolou nepřátel kalicha - olomouckého biskupa a knížete Bolka
Opolského, kterému biskup svěřil hrad do zástavy. Katolická slezská knížata
se sjela utvrdit se navzájem ve věrnosti králi Zikmundovi do Grotkova, kde
byla také mezi nimi učiněna dohoda, jak Slezsko proti narůstající moci husitů
v Čechách ubránit. 1426. V našem kraji se objevili moravští husité pod vedením pana
Jana Tovačovského z Cimburka. Koncem tohoto roku a v zimě
následujícího oblehli a dobyli Přerov, vypálili Nový Jičín a pobili některé
jeho obyvatele. Pak se obrátili k Fulneku a Odrám, dobyli i Hranice a
zamířili ke Šternberku. Zřejmě vypálili i nedaleký Šostýn a Frenštát. 1428. Husité se zmocnili Hukvald. Bez následků nezůstala
ani výprava husitského vojska do Uher zjara tohoto roku. Vojsko se cestou
zpět obrátilo na sever a do Slezska. Obyvatelstvo z měst před ním prchalo a
tak nedalo práci husitům obsadit Ostravu; tu ale byli donuceni brzy opustit.
Byly vypleněny Odry, Hranice, Moravská Ostrava, Nový Jičín. Do husitských
rukou též přišly Hukvaldy, "kaziči země je biskupu vydřeli" a husité
nakonec slavili úspěch. Kníže Bolek byl 13. března donucen s nimi uzavřít
smlouvu o vzájemném neútočení a nakonec se k husitům přidal. Bojoval proti
katolíkům s hejtmanem Dobeslavem Puchalou a knížetem Korybutem a stal se
jejich nejspolehlivějším stoupencem. Od toho roku se dostal celý kraj pod
hradem a široké okolí v moc husitů, kteří měli své sídlo v nedalekých Odrách. 1434. O hradu jednali dosavadní nepřátelé. Toho času se
zmocnili hukvaldského hradu husité z posádek v Horním Slezsku. Odtud pak
činili mnohé škody v okolí. Záhy však o hrad přišli bohatým Janem z Cimburka,
který jej obratem zase prodal Mikuláši Sokolovi z Lamberka. Protože tento
prodej byl na újmu krále Zikmunda, tento hrad od Mikuláše koupil a ihned mu
jej za tytéž peníze dal do zástavy. V tu dobu už byli husitští páni smířeni s
katolíky vyhlášením brněnského "landfrýdu" čili zemského míru a
boje s nimi skončily. Tak jednali spolu dosavadní největší nepřátelé - římský
císař a Mikuláš Sokol, nejvěrnější druh dávno zemřelého Jana Žižky - nejen o
Hukvaldech, ale i o mírových podmínkách. 1438. V létě vydobyl Hukvaldy na Mikuláši Sokolu z Lamberka Jan
Čapek ze Sán, proslulý husitský válečník, hejtman "sirotků"
po Janu Žižkovi a velitel některých tzv. spanilých jízd. Byl věhlasným
bojovníkem a vedl vojsko v tažení proti řádu německých rytířů, které ho
přivedlo až na pobřeží Baltického moře na severu dnešního Polska. Na svých
vítězných taženích se nemálo obohatil a s ním i jeho družina kořistěním ve
vsích a městech. Byl obviňován i ze zrady u Lipan, neboť prý zbaběle opustil
se svou jízdou bojiště, ačkoliv ještě vůbec nebylo o výsledku boje
rozhodnuto. Dokonce byl jistě neprávem nařčen, že mu císař za tuto zradu
Hukvaldy daroval. - </B>Z Čapkova hradu se stalo sídlo žoldnéřů. Jisté je, že
se mu staly Hukvaldy oblíbeným místem pro své nové válečnické kousky, neboť
se z něj a jeho vojáků stali žoldnéři. Za peníze a tučnou kořist bojoval jako
hejtman ve vojsku polského krále na Slovensku. Ač byl pánem ještě v Mnichově
Hradišti a v Českém Dubu a vlastnil i hrad Valdštejn, Hukvaldy se mu staly
novým domovem, odkud vyvíjel své válečnické záměry v Polsku, Uhrách i
Rakou-sku. Na hradě byla jeho stálá posádka a jistě byla pevnost nejen
opravována, ale i zvelebováno její opevnění, což bylo možná mimo jiné
příčinou nedozírných dluhů, o které se ještě deset let po Čapkově smrti
hlásili věřitelé. Aby si zajistil panství proti slezským knížatům na severu,
dal opevnit vysokými hradbami Ostravu - malé městečko s hradem při hranicích,
oddělené od okolí hustým lesem. Jan Čapek ze Sán svérázným hospodářem. Biskupa Pavla a
správu jeho statků přehlížel a když byl podvakráte předvolán k soudu, aby se
vzdal šostýnského léna, ani se nedostavil. Na druhé straně nikdy nenapadl,
ani si nenárokoval nic z biskupských statků v okolí. Jen fojtům z dědin
patřících k Hukvaldům nařizoval v případě vojenského ohrožení dostavit se se
zbraní na hrad. - Po roce 1451, kdy Jan Čapek zemřel, připadl hrad jeho zeti
Janu Talafúsovi, "pánu z Hukvald". Ten tu sídlil s přestávkou svého
známého dobrodružství na Slovensku až do roku 1465, kdy byl hrad vykoupen
králem Jiřím z Poděbrad. 1466. Vykoupený hrad vrátil král Jiří biskupu. Na jaře
loňského roku se rozhodl král Jiří opět vrátit vykoupený hrad ovšem po
zaplacení 7000 zlatých původnímu držiteli, olomouckému biskupu,. Tím byl od
roku 1458 Protás z Černé Hory zvaný též Tas. Protože se na takovou sumu musel
složit se svými třemi bratry Jindřichem Jičínským a Benešem a Dobešem
Černohorskými z Boskovic, byl jen čtvrtinovým vlastníkem Hukvald. Hrad v bojích mezi kališníky a katolíky pobořili. Do roku
1476 spravoval hrad a panství Jindřich, pak Tas. Ten byl v té době
přívržencem kalicha a Jiří s ním počítal pro svou podporu. Jakmile ale biskup
hrad získal, postavil se pod vlivem papežského legáta na stranu katolickou a
Hukvaldy se tak dostaly do ohrožení ze strany Ctibora Tovačovského z
Cimburka, pána na sousedním Starém Jičíně, protože ten - věhlasný kališník -
zastupoval zájmy krále, přestože byl s boskovickými bratry spřízněn. Své
přestoupení ke katolictví vysvětloval biskup Tas ztrátou skoro celého
majetku, kterou mu způsobili katoličtí páni, což teď mělo - bude-li na jejich
straně - přestat. Zatímco dosud byl hrad napadán katolíky, nyní se stal
terčem kališníků - ještě téhož roku jej oblehlo královské vojsko. 1469. Biskup Tas přestavil Hukvaldy na své sídlo. Jistotu
v držení hradu získal biskup až teprve po zvolení krále Matyáše Korvína
panskou jednotou, což se stalo hlavně jeho přičiněním v tomto roce v
Olomouci. Na hradě započaly rozsáhlé přestavby a opravy, protože byl po
posledních bojích ve velmi žalostném stavu, opevnění pobořeno a vůbec byl
hrad dosti staromódní. Starý palác na východě i mladší západní byly proto
zvýšeny o další patro a do východního přestěhována kaple, jejíž presbytář je
zcela patrný dodnes. Protože už byla nová patra dostatečně vysoko nad okolním
terénem, mohla mít velká okna i na vnější straně, čehož tu bylo nadmíru
využito zřízením dvou prosluněných balkónů na jihu a západě. Nejzachovalejší
je však z této přestavby mohutná budova, vestavěná do prostoru mezi starou
okružní zeď vnitřního hradu a parkán. Traduje se, že tu bývala kuchyň a ve
třech patrech místnosti služebnictva a správy hospodářského zázemí hradu. Obě
stavby - starý palác a nová přístavba - byly spojeny točitým schodištěm v
koutě nádvoří. Biskup Tas zřejmě uvažoval, že by mohly být Hukvaldy jeho
sídelním zámkem, proto věnoval tolik peněz a času na výstavbu obytných
místností a bylo pamatováno i na vodu. Před západním křídlem byla vyhloubena
a pečlivě vyzděna ještě jedna cisterna, zachovaná dosud. 1482. Dobeš z Boskovic nechal rozšířit opevnění. Toho roku
25. srpna zemřel ve Vyškově na mor biskup Tas z Černé Hory. Hukvaldy připadly
jeho dvěma bratřím, kteří je měli v zástavě, a ne biskupství, poněvadž je
biskup dosud nestačil vyplatit. Majitelem se však uvádí jen Dobeš. Ten byl
věhlasným válečníkem a věděl dobře, že pohodlný zámek bude třeba ještě
dostatečně opevnit, zvláště když se i se svým bratrem rozešel v nepřátelství s
králem Matyášem a přidal se v roce 1485 na stranu jeho rakouského soka,
císaře Bedřicha III., z čehož hrozila válka. Především musela být zabezpečena
západní část hradního kopce, kde dosud byly jen asi dřevěné palisády, a
vystaveno kamenné předsunuté opevnění s ochozem, aby prostor celého vrchu byl
pod dohledem hradní posádky a nemohl se jej zmocnit - jako opory pro svá děla
- nepřítel a odstřelovat odtud vlastní hrad. Protože se hovoří v letech 1486
až 1488 o vynaložení mnoha peněz na opravu zámku, snad tehdy byla tato
pevnost-kulatina vystavěna. 1495. Vojenská moc byla přenesena z Ostravy na hrad Hukvaldy,
které po vybudování opevnění byly jedinou pevností v kraji. - Také byl
urovnán spor mezi Hedvikou, vdovou po Dobeši, a jejím švakrem Benešem, a to tak,
že dostala od něj 500 kop grošů a jemu připadl zlatý řetěz. 1497. Páni z Boskovic na Hukvaldech jen dočasně. Toho roku
učinil Beneš Černohorský z Boskovic dohodu s novým biskupem Stanislavem
Thurzem, podle níž zůstal sice hrad v Benešově držení, ale biskup jej mohl
kdykoliv za 6000 zlatých vyplatit. Beneš proto neměl zájem na nových úpravách
a jen zde v klidu přebýval až do své smrti v roce 1507. 1511. Hukvaldy byly konečně vyplaceny biskupem Thurzem a
od toho času se staly s výjimkou pár let po roce 1617 až do poloviny 20.
století majetkem olomouckého biskupství a od roku 1777 arcibiskupství. Biskup
si na výplatu vypůjčil peníze od svého bratra Jiřího z Bethlemfalvy, bána
kremnického, a jeho ženy Anny. Vybudováno rozsáhlé opevnění. Protože neustále hrozila
válka s Turky, zvláště po roce 1526, kdy zvítězili v bitvě u Moháče a
zaútočili napřesrok na samotnou Vídeň, stala se dostavba opevnění, kterou již
nestačil před léty dokončit Dobeš z Boskovic a neudělal tak ani jeho bratr
Beneš, nanejvýš potřebná. Do této doby je pokládána stavba obou bran před
vnitřním hradem a jejich opevnění. Stavbou Tasovy obytné věže byl zcela
vyřazen z provozu starý úzký parkán. Ten byl rozšířen o prostranný dvůr, jež
byl zpevněn půlkruhovou baštou na jižním svahu. Nad bránou byla dostavěna věž
a strážnice nalevo od průjezdu. Podobně byla zabezpečena první (dnes čtvrtá)
brána. Tato byla také zvýšena o patro, opatřena strážnicí a baštou nalevo od
ní, sloužící ke kontrole přístupové cesty. Asi nedlouho potom byl změněn
přístup do hradu. V jižním svahu byla zřízena pohodlná cesta, po níž bylo
možné jet i v kočáře a jíž se užívá dodnes. Ta objížděla předsunutou pevnost
a pod její kontrolou a pod dohledem posádky mezi ní a novým opevněním
směřovala přímočaře až do brány. Dosavadní příjezd od východu a severu byl
přerušen novým opevněním. - Úpravy na hradě byly dokončeny asi kolem roku
1537, jak je vytesáno v nadpraží portálu, který je dnes zazděn v domku pod
hradem. 1522. Smlouva o znovuzískání Místecka k Hukvaldům. Již
více jak sto let - od roku 1402 - patřilo místecko-frýdlantské manství
těšínským knížatům. Biskupové neměli síly o něj usilovat a zdálo se, že
nadobro zůstane při zemi slezské. Biskup Stanislav Thurzo ale učinil 5. října
smlouvu s těšínským knížetem Kazimírem, že po dokončení tří životů, tedy po
třech generacích, přijme kníže Místecko od biskupa v léno.
Místecko-frýdlantské manství tak bude možné po tomto čase vykoupit olomouckým
biskupem zpět. 1555. V hradním dvoře vystavili zámek. Novým biskupem se
stal po Stanislavu Thurzovi Marek Khuen. Vyplatil ze zástavy hrad Hukvaldy i
Moravskou Ostravu od Jeronýma Syrakovského z Pěrkova, jehož učinil správcem,
a započal se stavbou rozsáhlého paláce ve vnitřním nádvoří. Nechal vykopat
sklepy a vystavět prostorný a prosluněný zámek s velkými moderními okny a
dřevěnými pavlačemi. I ostatní budovy zámku byly opatřeny novými okny a
východní a západní část spojena krytou chodbou. Dvorek se starou cisternou
posloužil jako schodiště a ke studni se vcházelo zvláštními dveřmi po
schodech. Nová budova stála zčásti na staré okružní zdi hradu. Ta začala pod
tíhou mohutných zdí ujíždět, takže ji bylo nutno záhy podepřít, jak svědčí
pokyn biskupa z roku 1559, aby byl neprodleně opraven roh zámku, který se
utrhl. Stavitelem byl zřejmě sem zatoulaný vlašský mistr, snad Gabriel Vlach
z Příbora, který měl ještě po letech s biskupstvím nevyřízené účty. Lom na pískovec na Kazničově. Všechny kamenné části nového
zámku - obruby, ostění dveří, oken, schody, krakorce držící dřevěné ochozy i
madlo schodiště - byly tesány z kazničovského pískovce, velmi dobrého a dobře
opracovatelného. Není divu, že na Kazničově sloužily až do 19. století tři
lomy jako zdroj materiálu pro četné stavby v okolí - kostely na Hukvaldech, v
Rychalticích, Příboře, Místku a že zde stávaly za tím účelem kůlny, polní
výheň a brusírna. Vyráběly se tu kvádry, schody, koryta, kříže, ploty a jiné. Na Hukvaldech zřídili kněžskou věznici. S vystavěním
nového paláce se uvolnilo více místností pro kněžské vězení v dosavadním
západním křídle vnitřního hradu u staré okrouhlé veže. Zde byly proslulé
aresty pro provinilé kněze - vězení Barborka, U zámečníka a ještě dvě další
místnosti zřejmě v patře. Hrad se k tomu výborně hodil pro svou odlehlost,
nepřístupnost a pevnost. První vězeň je zde vzpomínán sice až v roce 1559,
ale s tím, že má být zavřen tam, kde kdysi bývali kněží zavíráni - vězení tu
tedy bývalo předtím, snad už za biskupa Stanislava Thurza - a přetrvalo dvě
století. Správa vězení byla svěřena zámeckému kaplanovi, který na hradě
bydlel, stravoval se zde a byl placen z biskupských důchodů. V roce 1585 se
připomíná kaplan Ondřej, který měl navíc povinnost spravovat rychaltickou
faru. Tehdy, v první třetině 16. století, se po stoletém úpadku v důsledku husitských
válek a jejich následků začíná vzpamatovávat olomoucké biskupství svým
tažením proti nekatolíkům. Již v roce 1498 - více jak půl století před
tridentským konciliem, který vytáhl do otevřeného boje s reformací - svolal
biskup Stanislav Thurzo do Vyškova synodu, kde vyhlásil usnesení proti Českým
bratřím, valdenským a později též proti postupujícímu luteránství. Kteří vězňové a za co byli vězněni. Vězením byli trestáni
v největší míře ti kněží, kteří se odkláněli jakýmkoliv způsobem od učení svaté
církve římské, nezachovávali přikázaná nařízení a žili v hříchu. Biskup Marek
Khuen poručil uvěznit na Hukvaldech v roce 1559 kněze Prokopa, faráře z
Březové u Vítkova, tak, aby mu dali jen skromně jídla. Měl pykat za to, že
jevil "přílišnou všetečnost" v církevních dogmatech a "se s tú
Kačí, kuchařkú svú nenáležitě nad svú přísahu a povinnosti se zapomenúc
činil". Téhož roku dostal příkaz hradní hejtman Jaroš Syrakovský z
Pěrkova, aby vyšetřil ženatého kněze ve Frenštátě a aby ho odstranil. Na jeho
místo měl být dosazen už potrestaný Prokop. Fulnecký probošt Jiří Šimbergr -
nemrava a svárlivec - dal bez vědomí biskupa uvěznit na zámku bratra Adama,
člena konventu sv. Augustina ve Fulneku. Až po čtyřech letech, když přišla
císařská komise vizitovat klášter, byl 30. ledna poslán do hukvaldského
vězení sám probošt. Měl dostávat jen mírnou stravu, "aby ta bujnost z
něho vypláchnouti mohla". Příčinou jeho trestu byly důchody klášterní,
které se poděly kdoví kam. Jiří Šimbergr byl propuštěn po pěti měsících 24.
května téhož roku pod slibem, že opustí diecézi. V roce 1565 byl na biskupův
rozkaz zavřen na Hukvaldech ostravský farář Mikuláš Peterka. O dalších vězních jsou zachovány tyto zprávy: v roce 1564
má vzít zámecký hejtman do vězení nekatolického kněze Jiřího Vratského ze
Staré Bělé, v roce 1570 má vsadit do vězení ostravského faráře Jana
Chocholeckého, který odpadl od víry. Slíbil, že učiní pokání a vše odvolá,
ale sotva opustil vězení, utekl k protestantskému pánu Hynkovi Bruntálskému z
Vrbna, který jej ochránil. O dva roky později žádal o rehabilitaci zde zřejmě
neprávem vězněný kanovník Ambrosius Sinck, o rok později (1573) byl do vězení
zavřen kněz Beneš Turek, protože se dotkl na poctivosti urozeného vladyky
Matyáše Žalkovského ze Žalkova a byl "českého náboženství". - Vedle
známého případu traviče Filopona, o němž bude psáno k roku 1585, v tomto
století hrozeno v roce 1590 "kamrlíkem" na Hukvaldech faráři
frenštátskému a jeho matce, jehož rozkázáno uvěznit i kdyby se vzpouzel. Poslední
církevní vězni jsou vzpomínáni ještě v 18. století; 20. září 1722 byl k
pobytu na Hukvaldech odsouzen farář ze Slavkova na Opavsku Řehoř Josef Zemety
a v polovině století kněz Reš z Novoměstska za to, že byl příliš mírný k
nekatolíkům. Vězení bylo v roce 1760 přestěhováno na Mírov. Kněžské a poddanské vězení. O tom, jak to ve vězení na
zámku vypadalo, vypovídá případ Eliáše z 3. prosince 1594, kdy biskup
Stanislav Pavlovský nařizoval, aby byl přestěhován do světničky nahoře v
horním zámku a aby mu tam dvakrát denně bylo topeno. Jídlo měl dostávat jako
zástavní pán a bratr biskupův Valentin a jeho žena a k tomu i víno. Eliáš byl
zřejmě vězněn jen pro menší provinění. Jaký to rozdíl od vězňů, kteří nebyli
kněžími! Pro poddané byla vězením strážnice, později kobky před třetí bránou,
kde byla budova vojenského velitelství, a dva vlhké sklepy v kulatině, které
se zachovaly dodnes a kde se ještě v 60. letech 20. století nacházely okovy s
řetězy k připoutání za nohy a ruce ke zdi. 1560. Cisterna v nádvoří. Toho roku začátkem máje poslal
biskup Marek Khuen na Hukvaldy dva tovaryše, kteří měli ohlédnout skálu, zda
by bylo možné vykopat studnu. Dosud byla pitná voda na hrad donášena ze
studánky pod kopcem a užitkovou brali z cisterny v nádvoří, kam stékala v
okapech ze střech budov. Studnaři Ambrož Šmechcz z Vratislavi a Jiřík Plýr z
Gúr už kopali studnu na Starém Jičíně a v Pavlovicích. Za práci chtěli více,
než jim mohl správce Jaroš Syrakovský z Pěrkova dát. Nakonec se však přece
jen na nějaké odměně za kopání dohodli, protože studna je dodnes v nádvoří
vpravo od vchodu, vyzděná z kvádrů do hloubky nyní asi jen tří metrů. 1566. Počátek zámecké obory. Toho roku dostal biskup Vilém
Prusínovský z Víckova od císaře Maxmiliána na hukvaldské panství darem 20
daňků, pro které byl ohražen kus lesa. Tak vznikla hukvaldská obora. Byla na
pozemcích Horního Sklenova u Drážek při cestě k Hájovu ku sv. Františku,
vpravo od příborské šibenice, kde město popravovalo provinilce. Obora byla
dobudována v roce 1568 a bydlel v ní hlídač zvěře. Tady byla více jak 160
let, pak ji přestěhovali do lesa pod hradem. - Biskup sháněl do ní zvěř
odevšad, dokonce až z Pardubic. 1567. Pivovar pod hradem. Toho roku byl biskupem Vilémem
Prusínovským založen pod hradem malý pivovar na 25 sudů, palárna neboli
lihovar, panská kovárna, bednárna a výsek masa - panský řezník. Příštího roku
přijel se biskup na nové stavby podívat a zdržel se zde pár dnů. 1573. Prodej Frýdecka zhatil plány biskupům. Se souhlasem
těšínského knížete Václava bylo frýdecké panství prodáno za 36 tisíc zlatých
hejtmanu svídnického a javorského knížectví Matyáši a jeho bratru,
vratislavskému zemskému hejtmanu Jiřímu z Lohova. Prodej se však udál proti
vůli olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, jehož předchůdce Vilém Prusinovský
se už v letech 1567 a 1576 pokoušel koupit nejen manství místecké, ale i celé
Frýdecko. 1576. Hrad se připravuje na obléhání. Protože neustále
hrozilo nebezpečí vpádu Turků do našeho kraje z Uher, nařídil olomoucký
biskup Jan Mezon z Telče obstarat hrad vodou a obránci. Do obou nádrží na
zámku se měla navézt voda a poddaní z měst i dědin "s ručnicemi, oštípem
a mečem" přijít hrad bránit. Do spíže se měly navézt různé kaše, hrách,
slanina, sůl, mouka, uzené maso, chléb, oves, rež, jež měly být uzavřeny v
truhlách. Za tím účelem se nařizovalo taky opravit a zprovoznit větrný mlýn,
jak tomu bylo za starých časů, a po ruce aby byla vždy valašská brynza. Hrad
měl být vyzbrojen švihovnicemi, hákovnicemi, prachem, kulemi z olova, kamením
a dostatečnou zbrojí. Byla zpřísněna morálka, trestána nedbalá stráž,
zakázáno čepování vína na hradě a jiné neřesti. Obavy byly plané, neboť k
Hukvaldům žádné nepřátelské vojsko nedorazilo. 1580. Nová studna při hradě. Toho roku se započalo se
stavbou velkého opevnění kopáním další studny. O vodu byla stále nouze,
protože dosavadní, před dvaceti lety vykopaná studna na nádvoří nestačila a
přes hloubení se v ní voda asi nezdržovala. Tentokrát byli povoláni k této
práci dva zedníci z Itálie a na svážení kamení nahnáni poddaní v rámci
robotních povinností. Kopání trvalo pouhý rok, ale stálo prý celý roční výnos
panství - 300 zlatých. Je to ta studna, nad níž je dodnes bednění a střecha
na posledním prostranství hradu u dělových bašt. Byla tedy vykopána mimo hrad
a s ním spojena provizorním, zřejmě jen dřevěným opevněním, do něhož se z
bezpečnostních důvodů vcházelo nevelkým portálem po schůdcích z právě
přistavěné budovy za branou před vstupem do vnitřního nádvoří. - Ještě po
deseti letech nebyl problém s vodou dostatečně vyřešen, protože k ohledání
studny a jejího zajištění byli v roce 1589 pozváni Stanislavem Pavlovským
kutnohorští havíři. Na sklárnu upomíná název obce Sklenova. V okolí byly
odedávna sklárny; biskup Stanislav Pavlovský je dal pod ochranu purkrabího a
napomenul jej, aby se skláři dobře zacházel, aby neodešli i s tajemstvím
výroby. 1581. Frýdecko připadlo biskupu. Olomouckému biskupu
Stanislavu Pavlovskému se podařilo kupní smlouvou ze 17. listopadu přimět
Jiřího z Lohova k prodeji frýdeckého panství jemu. Usiloval o to již dříve,
protože se obával, aby k Frýdku před 180 lety připojené manství místecké
nepřipadlo nakonec trvale k těšínskému knížectví. Biskup byl podle záručního
listu povinen se s frýdeckým panstvím počítat do Slezska. Biskup Stanislav
Pavlovský z Pavlovic hned po uzavření smlouvy svěřil vedení frýdeckého i
hukvaldského panství svému bratru Valentinu Pavlovskému. Poddaní tím přišli
do nebývalé poroby pro ukládání těžkých robot na biskupovy výdaje na
diplomacii a reprezentaci a na výstavbu zámku v Kroměříži. 1584. Biskup donucen Frýdecko odprodat. Toho roku byl
donucen biskup Pavlovský pro odpor proti němu prodat frýdecké panství. Koupil
jej za 28 tisíc zlatých pan Bartoloměj Bruntálský z Vrbna ze starožitné
slezské rodiny. Manství místecké připojil biskup Pavlovský nastálo k
biskupství olomouckému pod správou hukvaldskou. Kup to byl nanejvýš dobrý,
poněvadž manství místecko-frýdlantské tak dostal za pouhých 8 tisíc zlatých. Nové, neobyčejně rozsáhlé opevnění, s jehož stavbou se
začalo v roce 1560, spojilo masívními kamennými zdmi s půlkruhovými baštami
hrad s předsunutým opevněním na západě. Zřejmě nahradilo jen dosavadní
dřevěné ploty se sruby. Byla zbourána kamenná hranolová věž nalevo od
kulatiny a na jejím místě byla zbudována nová, dnes druhá hradní brána s
mohutnou třičtvrtěválcovou baštou. Bašty byly stejně vysoké jako hradební
zdi. Na severní straně stály tři, na jižní dvě se střílnami ve dvou řadách
nad sebou a u země dovnitř se rozšiřujícími otvory pro děla. Na stavbě byli
povinni pracovat frenštátští a příborští měšťané, kteří měli též za povinnost
dodat mesla - dřevěné tyče - patrně k ohrazení obory. V říjnu roku 1560 byly
některé části opevnění již dohotoveny, neboť biskup nařídil svému bratru
Valentinu opatřit dubové dříví na pavlače, tedy ochozy, které kryly vojáky a
jejich zbraně (zejména střelný prach) na novém opevnění před deštěm. V předsunutém opevnění se též stavělo - bylo zvýšeno o
ochoz, který vystupoval ven a uvnitř byl držen řadou nepravidelně rozložených
krakorců. Na nárožích směrem k západu, odkud vedla příchozí cesta, byla
vyzdvižena krytá strážní budka, aby ji hlídala. Ochoz byl celý bedněný a
osvětlovala jej okna, opatřená okenicemi. Nad druhou branou (dnes čtvrtou)
bylo vystavěno nové stavení, po němž zbyla vpravo od brány jen dvě obdélná
okna. Od příštího roku se již na hradě nestavělo a řemeslníky a peníze
soustředili na stavbu biskupského zámku v Kelči. 1585. Travič biskupů nejznámějším hukvaldským vězněm. Toho
roku dal zatknout biskupský tajemník Jan Jeger na pánův rozkaz kanovníka a
olomouckého děkana Jana Filopona Dambrovského z Dambrovky a svěřit jej do
péče bratra Valentina. Ten pak dostal 16. prosince nařízení, aby Filopona
"tajně ostříhal a nikoho k němu nepouštěl". Vězněný děkan byl
podezřelý, že otrávil několik biskupů. Skutečně tři po sobě úřadující
olomoučtí biskupové - Jan XIV. Grodecký, Tomáš Albín z Helfenburku a Jan XV.
Menzon z Telče - zemřeli velmi brzy a za záhadných okolností. Hned na Tři
krále příštího roku přijela na Hukvaldy na pár dní vyšetřovací komise a v
dubnu napsal biskup svému bratru Valentinu Pavlovskému, aby dal přestěhovat
uvězněného Filopona jin-de, "kdež by pouch a záduch takový nebyl, buď do
tej světničky dobře prve opatříc, někdežť by se nejpříležitěji a bezpečněji
vidělo dáti, vězení vykouřiti a prádlo oprati" a vězně občas vyvést na
čerstvý vzduch. Domnělý travič byl zde uvězněn ještě pár měsíců v roce 1587,
po polovině března byl převezen jinam a sťat. - Téhož roku řádil na Moravě
mor, takže před ním sem na Hukvaldy utekl i biskup Stanislav Pavlovský a
nějaký čas tu pobýval. 1588. Tlupy Tatarů a Kozáků vpadly toho roku na hukvaldské
panství. Biskup najal proti nim 100 hajduků. 1590. Biskup nařizuje lidu přejít ke katolictví. V květnu toho
roku nařídil biskup Stanislav Pavlovský prostřednictvím hejtmana Valentina
všem poddaným na biskupském panství, jmenovitě v městech Ostravě, Příboře,
Brušperku a Místku, přijímat jen pod jednou. To nepomohlo a navíc se proti
tomu zvedl odpor. Proto v srpnu téhož roku dal biskup předvolat na Hukvaldy
90 zástupců všech obcí, kde jim byla důrazně jeho vůle nařízena. Z toho
povstala nevole, hlavně v Brušperku, protože zde obyvatelstvo tíhlo vesměs k
protestantství. Proto byla brušperským odňata všechna privilegia a museli
robotovat na panských polích jako sedláci na dědinách až do roku 1618. 1592. Studna má být chráněná zdí. Na jaře toho roku
předložil stavitel Bernard z Ostravy biskupu do Kroměříže plán na zhotovení
kamenného opevnění nové studny, dosud chráněné jen palisádou. Bylo nebezpečí,
že by v případě obléhání odříznutím nedostatečně chráněné studny hrad dlouho
nevydržel. Biskup proto ihned nařídil správci hradu Valentinu, aby neodkladně
opatřil kámen a nechal kopat základy. 1597. Správce Valentin Pavlovský vedl spor s kaplanem. Rychaltičtí
kaplani vycházeli po staletí na hrad sloužit bohoslužby. V ty dny byli taky
na hradě stravováni a to ne stravou ledajakou, ale "z prvního stolu
hradního". Kaplan Ondřej zde kolem roku 1585 i přespával. Jeho nástupce
Matěj Viktorin žaloval v listopadu roku 1597 biskupu, že správce Valentin mu
již po dvě léta nezaplatil za mše, které na hradě odbýval, a dokonce mu v
konání bohoslužby překážela Valentinova choť, která mu odebrala klíče od
kaple. Za to se dostalo Valentinu od bratra za slib nápravy pokárání. 1598. Správce Valentin uprchl a poddaní rebelovali. Od
počátku roku 1593 zastavil biskup Stanislav Pavlovský hrad Hukvaldy za 3500
zlatých a naturalie dosavadnímu správci a dříve úředníku, bratru Valentinu.
Biskup 2. června zemřel a správci a nynějšímu zástavnímu pánu - pozbylého
bratrovy ochrany - dokázány hrubé nedostatky v hospodaření. Toho využili
poddaní a odmítali od června robotovat. Biskupovi administrátoři je
nedokázali k tomu přinutit. Valentin před trestem za neblahé hospodaření se
svěřeným majetkem uprchl v červenci na své statky do Slezska, nezaplativ
biskupství nic. Po sklizni byli nejvzpurnější poddaní uvězněni na Hukvaldech
a k nim nikdo, krom holomka, jenž rozdával jídlo, nebyl vpuštěn. Příštího
roku si stěžovali až u císaře. Administrátoři nakonec nařídili správci
panství, aby sedlákům za práci raději zaplatil, jen aby byla sklizeň pod
střechou. 1599. Biskupem cizácký kardinál. S novým biskupem přišlo
nové období válek, bídy a pustošení. František Ditrichštejn pocházel sice z
jižní Moravy, ale byl vychován na španělském dvoře k nenávisti vůči
nekatolíkům. Neuměl ani slovo česky a s drsným krajem pod horami se nikdy
nezžil. Byl kardinálem s diplomatickými povinnostmi ve službách Habsburků a
biskupství bylo pro něj i jeho nástupce převážně už jen zdrojem příjmů. 1602. Domácí vojáci horší jak nepřítel. Toho roku se na
hukvaldském panství utábořilo stavovské vojsko, které tu očekávalo útok
Bočkajovců z Uher. Devět týdnů dělalo hrozné škody, plenilo, loupilo,
vraždilo tak, že by si i nejzuřivější nepřítel nepočínal hůře. 1605. Kraj v nebezpečí od vlastních ochránců. Toho roku
byla svolána zemská hotovost proti uherským povstalcům. Panství bylo vyzváno
k dodání 100 mužů. Na pomoc bylo povoláno i české stavovské vojsko, jež si tu
před třemi lety tak hrozně počínalo, a vojsko slezských stavů, které vedl
těšínský kníže Adam Václav. Zdivočelí vojáci tu pobývali celý rok, dědiny
vyjedli a lidi týrali, avšak k boji nakonec stejně nedošlo, protože hrad
nikdo - kromě jich samotných - vážně neohrožoval. 1617. Hukvaldy zastaveny městu Příboru. Toho roku pronajal
olomoucký biskup kardinál František z Ditrichštejna hrad Hukvaldy městu
Příboru za 6000 moravských zlatých ročně, aby se nemusel o ně, ale i o své
jiné statky zajímat a mohl se věnovat politice. Natrvalo se odstěhoval již
před pěti lety do Mikulova, aby byl blízko Vídni. 1619. Hradu se zmocnili protestanté. Vloni povstali čeští
a moravští stavové proti císaři i biskupu-kardinálu. Nově zvolený hejtman
Ladislav Velen ze Žerotína byl nesmiřitelný odpůrce biskupa Ditrichštejna. V
létě dal obsadit hukvaldské panství stavovským vojskem a hrad věrnou
posádkou. Nikdo se tomu neprotivil, přestože páni hradu, příborští měšťané,
byli vesměs katolíky a nemálo trpěli, protože je pan ze Žerotína na hradě
věznil a jinak trápil a pouštět dával jen za vysoké výkupné. Neměli žádných
prostředků jak vojáky vypudit a ani o to zpočátku neusilovali a docela
ochotně 11. září slíbili věrnost hradnímu správci Alexandru z Radějova. 1620. Příborští opanovali hrad. V únoru a pak ještě v
červnu se prohnali krajem obávaní kořistní "lisovčíci", polští
kozáci proslulí krutostí, chtivostí po majetku a rabováním statků, jedno či
domácích nebo nepřátelských. Jejich nájezdy bylo nekatolické stavovské vojsko
značně otřeseno. Příborští proto, že blízký těšínský kníže Bedřich Vilém byl
rázným katolíkem a měli v něm podporu, proměnili počáteční loajalitu v tuhý
odpor - přepadli v noci hrad a stavovskou posádku vyhnali. Jak se to událo,
že se vojáci na hradě ani nebránili, neví se dodnes, jen to je jisté, že 17.
července 1620 poddaní hukvaldského panství znovu přísahali věrnost, leč
tentokrát kardinálu Ditrichštejnovi. Hukvaldským úředníkem se stal Jiří
Harasovský z Harasova a po bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu jmenoval
císař Ferdinand kardinála a biskupa olomouckého Františka z Ditrichštejna
moravským místodržícím čili po císaři nejvyšším pánem celé země. Tak se
stalo, že poddaní hukvaldského panství byli v začátcích nastalé války pod
jeho ochranou ušetřeni válečných útrap, které jinde sužovaly císařské pluky. 1621. Dobýt hrad si povstalci netroufli. V létě a na
podzim toho roku vtrhla na Moravu spojená vojska Jana Jiřího Krnovského, nesmiřitelného
odpůrce císaře, a Gabriela Bethlena, uherského povstalce. Také Valaši se
vzbouřili do otevřené vzpoury a za pomoci Bethlenových vojáků a pod vedením
moravského pána Adama z Víckova ovládli v říjnu hukvaldské panství,
vydrancovali Kopřivnici, vypálili Příbor a v úterý 2. listopadu se pokoušeli
i o hrad. Nebyli schopni jej zdolat, protože byl nedobytnou pevností, ale
sevřeli přístup k němu a alespoň biskupu vyplenili oboru a pobili v ní 15
jelenů. Lup z dědin a dvorů putoval do Uher k vydržování Bethlenovy
sedmihradské armády. V zimě za noční temnoty náhle protestanti ustoupili
císařskému katolickému vojsku, které panství i severovýchodní Moravu ovládalo
celý příští rok. 1623. Na hradě scházela děla. V lednu toho roku se o
Hukvaldy opět pokoušeli vzbouření Valaši a na podzim se tudy k Novému Jičínu
probíjela nepřátelská vojska uherského magnáta Gabriela Bethlena. Nejhůř však
bylo kolem Vánoc. Po dědinách se uhostily oddíly polských kozáků a počínaly
si tak surově, že lidé před nimi utíkali do lesů, aby zachránili holý život.
Hrad nebyl pro svou neobyčejně příznivou polohu vážně ohrožen. Kopec byl
oddělen širokými údolími mimo dostřel palných zbraní. Na hradě nebylo přitom
žádné větší střelby - proto na žádost hukvaldského správce nařídil biskup
kroměřížskému hejtmanu poslat dvě či tři menší děla ze zámecké nebo městské
zbrojnice. 1626. Dánská vojska opanovala kraj. Toho roku se koncem
léta přiblížila od Bohumína protestantská vojska Mansfeldova, ustupující před
Valdštejnem, který je v dubnu porazil u Dessavy, a s nimi dánští žoldáci.
Dobyli Opavu a Těšín, Moravskou Ostravu, v srpnu vypálili Příbor a Brušperk a
vyrabovali frýdecký zámek. K nim se přidávali poddaní na dědinách, protože
viděli v protestantském vojsku spásu a uvěřili slibu ukončení války a návratu
poměrů před válkou i k protestantské víře. Jiní utekli pod ochranu hradu. Měšťané utekli na hrad. Příborští na nic nečekali a se
svým rychtářem opustili domy, statečky, živnosti a všechno a jen se ženami a
dětmi a se zbraněmi utekli na hrad, aby jej i sebe ubránili. Pomáhali při
obraně a zásobování hradu. Nepřítel před ním nic nepořídil, vtrhl do
vyprázdněného a neopevněného Příbora a úplně jej vydrancoval. Frýdečtí
katolíci a Valaši na Hukvaldsku prý ale 300 nepřátel v horách pobili a vzali
jim nemalou kořist. Hrad byl od okolí odříznut dánskými vojáky téměř celý rok a
hukvaldskému úředníku Janu Kryštofu Orlíku z Lažiska nezbývalo, než si
stěžovat u biskupa, že nemá ani potravin, ani dost munice na obranu. Protože
tak dlouhé odloučení od okolí žádný hrad nevydržel, dostalo se Hukvaldům
pověsti zázračné pevnosti. Mansfeldská vojska obsadila celé území, Starý
Jičín, Nový Jičín, Příbor i Místek a kde se neusadila, vydrancovala vesnice,
vybila chudáky, kteří nestačili utéct do lesů nebo se nešťastně navrátili, a
vypálila jejich chalupy. Nakonec však přece jen musela odtáhnout do Uher. Kardinál Ditrichštejn se pomstil Valachům za jejich nevěru
a donutil je 28. října léta 1627 přísahat poslušnost. Hlavní vůdci byli
veřejně popraveni ve Valašském Meziříčí a teprve pak dostalo všech 16
zúčastněných obcí milost. - Hukvaldsko bylo více ušetřeno (až do roku 1643)
bezuzdnému řádění cizích soldatesek, než tomu bylo jinde. Po válce bylo v
roce 1667 z 1534 selských usedlostí pustých jen 87, zatímco jinde byly
zničeny celé vesnice a pobita polovina i více jejich obyvatel. 1632. Hrad byl opět připravován na obléhání, protože se
nazdálo, že se o něj budou pokoušet švédská vojska. Biskup František z
Ditrichštejna povolil hradnímu hejtmanu povolat k obraně hukvaldské pevnosti
každého desátého muže z panství, avšak tito vybraní měli bydlet doma a teprve
na znamení výstřelu z děla se dostavit na hrad. Ten by nemusel mít více než
50 takovýchto obránců. Z obléhání ale nakonec naštěstí sešlo. 1637. Biskupem mladý válečník. Vloni ustavený biskup
Arnošt Platejs z Platenštejna zemřel a na jeho místo nastoupil teprve
jedenadvacetiletý kníže Leopold Vilém, nejmladší syn našeho císaře Ferdinanda
II. Byl však válečník a záhy odtáhnul zastavit postup švédské armády;
biskupství spravovali od toho času administrátoři. 1639. Na hrad sváželi cennosti z okolí. Toho roku nastalo
pro Hukvaldy vážné nebezpečí. Švédové vpadli do Čech a k obraně se
připravovali i na Moravě. Olomoucký biskup Leopold Vilém vydal 3. června
příkaz ke svážení potravin a vojenské munice. Hned na to vezli sem ukrýt
olomoucký kostelní poklad, stavovské a lenní knihy. Tak nařídil svému
zástupci, regentu Šimonu Bedřichovi z Bergu, náležitě poklad ukrýt a najmout
na jeho ochranu 300 mušketýrů. Také pán sousedního Frýdecka hrabě Jiří z
Oppersdorfu nechal převést všechnu movitost ze zámku ve Frýdku a jiné
cennosti na Hukvaldy a podobně si vedli biskupští manové i jiní drobní
šlechtici v okolí, kupříkladu frýdecký úředník Tomáš z Lindenberka. Na rozkaz
biskupův ovšem mohli do hradu jen ti, kteří si přivezli s sebou potraviny. Na hrad dovezli biskupův poklad. Na Hukvaldech bylo
nakonec 92 mušketýrů, kterým velel feldvébl-šikovatel, pak
gefrajtři-svobodníci a bubeníci, jimž bylo placeno týdně po 1 moravským
zlatým; 51 jich zaopatřovali poddaní, 41 biskup z důchodů. Aby hrad
neobsadili zpupní císařští vojáci, byla sem umístěna salva guardia sestavená
z katolických Valachů, kterým velel Martin Varkoč z Nopšic. V listopadu na
Hukvaldy konečně přijel olomoucký kostelní poklad tažený osmi koňmi v šesti
formanských vozech. Do zámeckého vězení nechal dovést na biskupův rozkaz
zámecký úředník neposlušné poddané z Frýdlantu. Odmítali robotovat, a tak
museli sedět v arestu, dokud se nepodrobili. 1640. Na hradě a v podhradí. Do jara tohoto roku cizí
vojsko na panství nevtrhlo a o hrad se nikdo nepokoušel. Poddaní však dost
zakoušeli od uherského císařského vojska, které bylo rozloženo po kraji a v
šarvátkách byl nejeden voják i sedlák zamordován. Počet obránců byl proto
snížen na 51, posléze dokonce jen na 29 mužů. Ti na jaře toho roku otevřeně
rebelovali, takže si na ně musel stěžovat purkrabí Čermák, jakož i na to, že
nepoužívají latrín na hradbách a v celém hradě je smrad. Bylo tu tenkrát 6
děl na lafetách opatřených koly, 34 tuplháků, 80 mušket, 17 centnýřů (asi
tuna) střelného prachu, 55 centnýřů (přes 3 tuny) olova, 11/4 centnýře kulí
pro děla ze železa a olova, tolikéž pro tuplháky, 31/4 centnýře kulí do
mušket, 51/2 centnýře luntů. Mouky měli na hradě 453 měřic. Hrad nebyl napaden ani letos, ani příští rok a kraj
znepokojovali nejvíce samotní vojáci, kteří jej měli chránit. Začátkem roku
1641 byl zbojníky přepaden fryčovický fojt, pročež vojáci dostali za
povinnost pátrat po nich. 1642. Hrad vyzbrojili pro případ obléhání Švédy. Velkým
vítězstvím švédského generála Lenharta Torstensona v bitvě u Svídnice v
sobotu 31. května byla opět zalarmována česká země z obávaného vpádu Švédů.
Hukvaldský hrad se stal zase středem zájmu širokého okolí pro svou pevnost,
příhodnou polohu a opevnění. Velitelem hradu jmenován Valerián Podstatský z
Prusínovic a hrad byl opět vyzbrojován jako před třemi léty. Nikomu nebylo
povoleno bez souhlasu biskupa v přístupu do něj a přinášení osobních věcí a
cenností. Byly staženy všechny zbraně z okolí i vojenská ochrana. Mušketýrů
tu bylo 100, 10 lehkých pušek, 1698 kulí, 1500 kg olova a 9000 zlatých pro
potřebu posádky. Hrad obléhán ani dobýván nebyl. Švédové skutečně pod
velením Torstensona vtrhli na Moravu. V červnu dobyli Olomouce a Nového
Jičína a usadili se též v Moravské Ostravě. Švédští generálové se o Hukvaldy
ani nepokoušeli, jen sužovali bezbranné vesnické obyvatelstvo. V pondělí 14.
července poslal hukvaldský hejtman 40 Valachů na obranu Ostravy. Velitele
Podstatského z Prusínovic, který chtěl za svou službu neúměrnou odměnu,
vystřídal hrabě von Herberstein. - Také posádka byla značně zmenšena na
pouhých 25 stálých mušketýrů a jen v případě ohrožení byla okolní města
povinna do 24 hodin doplnit ji na 105 mužů. Tak tomu bylo po dalších pět let
až do konce války třicetileté. - Toho roku zuřil veliký mor v Příboře,
Brušperku, Frýdku a okolí. 1643. Vzbouření poddaní zůstali nepotrestáni. Toho roku v
květnu bylo na panství povstání poddaných, kteří se srotili na hranici
štramberské nad Kopřivnicí s holemi a beze zbraní, prý proto, že trpí nouzí,
neboť již nic nemají, neboť jim bylo všechno pobráno nebo museli odevzdat.
Navíc jsou sužováni dalekými povozy, bitím od purkrabího Jana Čermáka, vězením
od důchodního písaře a vymáháním posledních peněz, takže to srocení museli
učinit. Spor mezi vzbouřenými a vrchností nakonec skončil smírem s tím, že po
poddaných se nebude ničeho více vyžadovat než jako za starých časů, čehož
dosaženo zejména mírným jednáním se sedláky od panského úředníka Martina
Varkoče. Generál
Torstenson přitáhl k Brušperku, obsadil všechny pevnosti a dobyté rozbořil. V
pátek 17. července vypálili Švédové Příbor a v srpnu se objevili před hradem,
který byl uprchlíky z okolí přeplněn. Když byla dobyta Kroměříž, utekli sem
všichni biskupští úředníci i s purkrabím a s nimi mnoho šlechtických rodin z
okolí, úředníci z Kelče a část olomoucké kapituly, takže na hradě bylo asi
400 osob. Obrana hradu byla svěřena Valeriánu Podstatskému z Prusínovic,
který velel 300 mušketýrům uprchlých na hrad z Nového Jičína. - Z území
hukvaldského a okolo ležících panství olomoucké kapituly shromáždil nekatolík
Kovář čili Schmidt 300 nejvybranější protestantské mládeže a ta přišla
ozbrojena nabídnout své služby Švédům. 1645. Hukvaldy moderně opevněny. Švédové, kteří ovládali
už třetí rok celou severní Moravu, ohrožovali soustavně ta místa, která ještě
nebyla v jejich rukou. Jejich posádka v dobyté Olomouci byla hrozbou pro celý
kraj. Jeden z nejbohatších mužů světa a od předloňska velmistr řádu německých
rytířů, biskup olomoucký a vratislavský, arcivévoda rakouský Leopold I. Vilém
uvolnil přece jen nějakou část ze svých ohromných příjmů a rozhodl se
zdokonalit opevnění hradu, neboť dosavadní bylo zastaralé a vývojem
dalekonosných palných zbraní už docela na dostřel z východních svahů okolních
kopců. Všichni zde se zdržující uprchlíci byli vypovězeni, protože se
započínalo s rozsáhlými stavbami; a poněvadž by na jejich organizaci regent
Reiter zřejmě sám nestačil, byli mu posláni k ruce dva olomoučtí kanovníci
Mercurian a Gobbar. Od těch časů se v písemnostech hrad uvádí jako pevnost. Dělové opevnění na východě. Toho roku se započalo se
stavbou dvou východních dělových bašt - bastionů; z této strany byl hrad
nejvíce zranitelný už jenom proto, že zde byla studna. Za základ jižního
posloužil vnitřní plášť dosavadní bašty, která nebyla ani snesena, což svědčí
jednak o kvapu, jak stavba probíhala, a též o co nejúspornějším řešení. Na
západní straně byly vystaveny obdobné dělové bastiony, jenže jejich plné
rozvinutí nedovolily podmínky, neboť se nacházejí v prostoru velkého nádvoří.
To bylo o ně zkráceno a mezi ně vklíněna třetí hradní brána. Severní bastion
jistil vstup do kulatiny, jižní mířil přímo do druhé brány. Z obou pak mohl
být ostřelován nepřítel na dlouhé cestě od ní, neboť byl sevřen v tzv.
kleštích - na dostřel z obou stran. Opevněna první brána. Poslední stavbou bylo opevnění
vstupu a zřízení dnešní první hradní brány. To už nebylo dělovým bastionem,
ale poněkud zastaralou hradbou s ochozem pro mušketýry a strážní věžičkou nad
vstupem, odkud se měla lít na nepřítele, jenž se o něj pokoušel, vřící smůla
a házet smolné hořící věnce. Jen z jihu mohl být prostor před bránou
ostřelován dělem z malého bastionu u základů kulatiny. Tu ostatně nový
ohrazený prostor nahrazoval či spíše doplňoval, aby z něj mohla být ovládána
ta část, která nebyla pod její ochranou - předbraní, nepříliš prudký svah na
severozápadě a hlavně celá fronta starého severního opevnění až nahoru k
bastionu na severovýchodě. Zde byl bastion podobný těm na východě zbytečný,
neboť není z této strany žádných kopců a kraj se rozlévá do široké ostravské
roviny. Jen bašta chránící nyní již druhou bránu přestala mít smysl, protože
se octla uvnitř opevnění. Její dělové střílny byly zazděny, zeď spojující ji
s kulatinou zvýšena a opatřena nad branou arkýřem s podobným účelem, jako nad
branou první. Nad obě brány byly zasazeny dvě kamenné desky s vytesaným
znakem stavitele. Protože byly objednány u kroměřížského kameníka Hanze Bluma
v roce 1653, chýlily se v tuto dobu stavební práce k závěru. 1663. Lapili tatarské špióny. Toho roku bylo oznámeno, že
tatarský chán vyslal na Moravu a Slezsko 40 vyzvědačů, aby vyzkoumali všechna
místa vhodná pro vpád do země. Na hukvaldském panství byli lapeni tři z nich.
Tataři k nám ale válečně nepřišli. 1673. Poddaní žalovali biskupu na úředníky. Poddaní z
panství se srotili ve velkém množství v pátek 8. září a vypravili se pod
vedením svých fojtů ze Lhotky, Mniší a Kopřivnice nejdříve do Kelče k
tamnějšímu hejtmanu Schönwitzi, jenž byl s nimi zadobře (zejména s
kozlovickým valašským vojvodou), neboť pomýšlel na hukvaldské hejtmanství, a
s jeho listem - že se jim nic nemůže stát - nesli k biskupskému komorníku
Tomáši biskupu psanou stížnost na panské úředníky. Celá záležitost byla
vyřízena až za tři roky, ale ne ku prospěchu poddaných. Hejtman Schönwitz
(Kelč byla také biskupovým majetkem) byl za trest, že se prý se sedláky
spojil a psal jim stížný list, propuštěn ze služeb. 1675. Pasekáře uvěznili na hradě. Toho roku byla na
panství rebelie kvůli sporu o tzv. dřevní robotu čili povinnost frenštátských
pasekářů kácet pro vrchnost v horách dřevo do železných hamrů. Vzpouzející se
pasekáři byli s frenštátskou městskou radou uvězněni na Hukvaldech - tito
seděli v horním arestě, oni ve věži - jistěže kulatině. Mušketýři a hajduci
za tuto exekuci dostali po 3 a po 6 groších českých. Rozdílně proto, že vězně
ve věži bylo třeba navíc přikovat. Dva z nich zemřeli. Příští rok se
frenštátští biskupu omluvili a na důkaz uznání své neposlušnosti i zaplatili. 1680. Uherští kuruci dobývali zdi hradu. Toho roku
započaly útoky Thökölyho kuruců ze Slovenska k nám na Moravu. Nebezpečí
vzbouřenců, kteří loupili města, trvalo už od předloňska. Proto byly hranice
obsazeny vojáky a Valachy, které vedl Jiří Škoda. Jelikož ale k Hukvaldům
nezamířili, byl branný lid propuštěn a na Radhošti nechána jen hlídka, aby v
případě ohrožení zapálila oheň. - Vojsko Emericha Thökölyho sem skutečně
vpadlo a počínalo si hrozně. Mnoho lidí vojáci pobili a vzali do zajetí,
Frenštát vyhubili a zničili tamní hamry. Hukvaldy dobývali, opevnění
poškodili, ale protože je nedobyli, vyplenili podhradí a okolí. Hejtman Karel
Bedřich Halama z Jičína hrad ubránil. V jedné z jižních bašt zřízena kaple. Po této události
byla zcela přestavěna kaple ve velkém předhradí, jediná dodnes zachovalá
stavba hradu. Ta, která byla vzpomínána v roce 1597, stála asi na jiném
místě, protože bašta opevnění musela být ve válkách provozuschopná. Z té doby
je také vnitřní zařízení svatostánku se znakem biskupa Karla Lichtenštejna na
hlavním oltáři. 1694. Hrad Hukvaldy byl po útoku kuruců poškozen a bylo
jej třeba opravit. Nařízení Karla z Lichtenštejna provádět na hradě
nejnutnější opravy jistě zatížilo biskupskou pokladnu v Olomouci. Navíc byla
rozestavěna piaristická kolej v Příboře, což si jen v začátku vyžádalo 24
tisíce zlatých, a jiné stavby v Olomouci a Kroměříži. Proto museli poddaní
nad míru robotovat a platit - peníze bylo třeba na válku (v letech 1689-1692
byla zavedena zvláštní daň na tureckou vojnu), na dvůr a reprezentaci. Na
jaře příštího roku postihla navíc celý kraj ničivá povodeň a namísto ozimu a
jařin stály na polích štěrk a bahno. 1695. Sedláci povstali proti robotám. Toho roku se
pozdvihli poddaní na Hukvaldsku proti neúnosným robotám a proti zvůli
biskupských úředníků. Již vícekrát psali své prosby a stížnosti na biskupskou
kancelář, ale ani jim nebylo odpovězeno. V neděli 26. června, kdy byly ranní
pobožnosti, takže to nebylo podezřelé, sebralo se po předešlých úmluvách asi
1500 nespokojených sedláků ze 30 vsí v okolí a utábořilo (bylo teplo a sucho)
na polích za Kopřivnicí. Zde proto, aby v případě, bude-li to třeba, mohli pohodlně
prchnout na novojičínské panství. Vzbouřenci odmítli cokoliv robotovat.
Seděli na lukách a očekávali až do čtvrtku 30. června vyjednávače, které
poslali do Olomouce se stížnostním listem. Toho dne přijel za nimi krajský
hejtman František Josef hrabě z Oppersdorfu, aby vyslechl stížnosti
přednesené mluvčími srocení. Nejvíce si stěžovali na navyšující se roboty a
na hukvaldského hejtmana, purkrabího, polesného a písaře. Hrabě je napomenul,
aby odešli domů a nic nepodnikali, dokud nepřijde vyřízení jejich žádosti od
biskupa. Vzbouřenci odmítli jednat na zámku. Biskup Karel z
Lichtenštejna byl vzpourou pobouřen a poslal v neděli 3. července na Hukvaldy
dva své úředníky, kroměřížského hejtmana Maxe Kyselovského z Kyselova a jeho
účetního Jana Ferdinanda Johna, aby sedlákům vše vysvětlili - ne ovšem v
polích u Kopřivnice, ale na hukvaldském zámku. Vůbec doporučoval sedláky
rozehnat vojskem, ale jiného mínění byl krajský hejtman, který za sedláky u
císaře Leopolda orodoval, zejména proto, že v okolí není dostatek vojska,
které by si se vzbouřenci poradilo. Na Hukvaldy přišli vyjednávat jen dva z
pověřených sedláků, kteří navíc sdělili, že má hejtman Kyselovský přijít do
tábora. Ten se nakonec podvolil jejich vůli, přišel a vyzval je k jednání na
příborské radnici, leč marně. Dostal jen písemně předané požadavky za každou
obec. Přestože se též přikláněl k vojenskému zákroku proti vzpouřeným,
nakonec jim musel přednést vůli krajského hejtmana, že jim budou roboty
sníženy, což stačilo, že se v pátek 8. července všichni rozešli do svých
domovů. Hejtman poslal na sedláky vojáky. Vše se zdálo urovnáno
dokud nepřišli drábi zase hnát robotníky na panské jako zastara, nic nedbaje
na slib krajského hejtmana. Ten postoupil celou záležitost do Brna a konečně
k císaři, jenž chtěl za každou cenu v zemi klid, protože říši hrozila válka s
Turky. Zakázal proti poddaným zakročit mocí, ale též poddaným vytkl jejich
chování. Do deseti dnů bylo ale zase celé panství na nohou a v pátek 16.
července se opět chtěli vzbouření poddaní shromáždit v polích, ale tentokrát
je zaskočil hukvaldský hejtman Maxmilián Harasovský z Harasova, který takový
odpor asi předvídal a poslal na ně 90 vojáků z hradní posádky proti příkazu
hejtmana i samotného císaře. Část vzbouřenců se podařilo zajmout, část se
rozprchla do lesů a ostatní utekli na novojičínské panství, kam moc
hukvaldského pána nesahala. Harasovský je nechal pronásledovat až tam a 24
jich dal v okovech přivléct na Hukvaldy do vězení. Jednoho sedláka sám zabil,
ještě pár dalších přišlo o život. Po několika dnech je dal všechny odvézt k
soudu do Kroměříže. Roboty byly sedlákům sníženy. Krajský hejtman František
Josef hrabě z Oppersdorfu byl rozezlen a Harasovského si pozval k sobě na
zámek do Paskova, aby se ze svého činu zodpovídal, ale ten se omluvil a
nepřišel. Zatím si předvolal všechny úředníky a řádně jim domluvil, aby s
poddanými nadále jednali mírně. Zanedlouho jim bylo úředníky oznámeno i
snížení robot. Tak skončila hukvaldská rebelie, největší a nejslavnější na
celé Moravě. - V září zemřel starý, už 70letý biskup olomoucký Karel z
Lichtenštejna, který znal na své poddané jen nařízení a tresty. 1707. Hejtmana Harasovského zabili. Nenáviděný hejtman
Maxmilián Harasovský z Harasova byl příští rok ze své funkce sesazen a o 11
let později, v neděli 30. října 1707 v noci přepaden valašskými zbojníky na
svém zámečku v Trnávce, kde byl zmučen, okraden a zámek podpálen, takže brzy
na následky bití zemřel. Podobně dopadl jeho bratr Václav v nedalekých
Kateřinicích. Pak ještě zbojníci přepadli příborského děkana a tamní piaristé
ze strachu před nimi uprchli kvapně s celým majetkem na hukvaldský hrad. 1714. Tabáku se na Hukvaldech nedařilo. Toho času byl
učiněn na Hukvaldsku zvláštní pokus pěstovat tabák. Ročně mělo jeho vysazením
přijít do biskupské pokladny 1000 zlatých. Ujal se toho biskupský rytec mincí
(biskupové razili v Kroměříži vlastní peníze) Jan Kraut, ale po 3 letech pro
jen nepatrný výnos ani ne 50 zlatých a starosti s tím bylo od pěstování
tabáku upuštěno. 1715. Zbojník Polenda uprchl z hradního vězení. Toho času
se hlavně na sousedním frýdeckém panství, ale též na Hukvaldsku, rozmohla
rota zbojníků pod vedením Ondřeje, syna fojta z Janovic, řečeného Ondráš. Ten
se dal do družiny zbojníka Uhorčíka, ale po jeho odchodu na Slovensko (v roce
1709), kde se tento přidal k Jánošíkovi, založil vlastní družinu. - V zimě
toho roku zabil Ondráše jeho druh Juráš a jeho společníci dostali údajně
milost. Jeden z nich, Jura Polenda, byl však zatčen v Metylovicích (tam bydlel
se svou rodinou), když si jel koupit žito. Uvěznili ho na hukvaldském zámku s
tím, že milost mu daná ve Slezsku na Moravě neplatí. Z Hukvald se mu podařilo
utéci za pomoci Jana Bajtka z Raškovic, který mu dodal provaz opatřený
železným hákem. Jura Polenda po něm přelezl hradní zeď u kaple a utekl. Vězni
asi nebyli bůhví jak přísně střeženi, když se mu takový kousek podařil.
Dostal se ale nakonec přece jen do léčky pánů. Ti mu vzkázali, aby si přišel
pro odměnu na frýdecký zámek. Tam jej polapili a v Těšíně v roce 1716
oběsili. 1719. Zbojnického kapitána popravili. Po 14 let - od roku
1705 až dosud - řádili na panství zbojníci pod vedením svého kapitána
Gajduška. Mstili se na pánech za ubité a zbídačené chudáky a byli to oni,
kteří před 12 lety přepadli a k smrti zrasovali bývalého hejtmana
Harasovského. Sám Gajdušek kdysi dávno jen tak tak utekl z panského dvora na
Novojičínsku před výplatou karabáčem od surových drábů, až byl konečně po
letech lapen a toho roku popraven v Novém Jičíně. 1730. Oboru přemístili na hradní vrch. Olomoucký biskup
Schrattenbach se rozhodl přeložit starou oboru u Drážek při cestě k Hájovu
pod hrad. Během sedmi let vybudovali poddaní kolem hradního kopce a asi 200
hektarů lesa kamennou zeď a postavili do ní slavnostní bránu s biskupovým
znakem. Na Hukvaldech v pozdním létě roku 1738
Mezi 22. červencem a 11. říjnem 1738 byl sepsán inventář hradu. Ten
již nebyl vojenskou pevností, ač požíval nejlepší pověsti a ještě byl
vojensky nejednou využit. Především zde bylo správní a hospodářské středisko
celého kraje, pro svou rozlehlost rozdělené do pěti okruhů - od Ostravy po
Frenštát a od Místku po Příbor, s deseti panskými dvory. K Hukvaldům patřily
rozsáhlé lesy v Předních horách (od Kopřivnice po Trojanovice) a Zadních horách
(od Ostravice po Podolánky). Po staletí však byly obávaným vězením pro stovky
poddaných, kterým byl zdaleka viditelný nenáviděný zámek s proslulými
kancelářemi na nezalesněném kopci stále na očích. Jen nemnohým robotníkům tu
hrozila obávaná lavice s okovy k provádění potupných exekucí, neboť tyto se
převážně vykonávaly přímo v panských dvorech. Není také pravdou, že by hrad
překypoval bohatstvím a okázalostí. Byl vojenskou pevností a úřadem a vše
krom kaplí bylo strohé a účelné. Ani to nebylo pravdou, že zámecký pán měl
nad nevěstami "právo první noci", jak jej očerňovaly později
klevetivé pověsti.
Biskupské pokoje. Biskup tu jen tu a tam zajel v kočáře, když jel
kolem nebo na inspekci, zda je všechno, jak má být. Hodlal-li zde dokonce
přespat, byly mu k dispozici kromě předsíně čtyři pokoje ve 2. patře a
místnost pro komorníka. V prvním pokoji byl kulatý jídelní stůl s 16 židlemi,
10 velkých obrazů v rámech, zelená kachlová kamna, koberec, ve čtyřech oknech
byly červené závěsy s třapci a třásněmi. Audienční pokoj byl v dosti špatném
stavu s malým stolkem, kobercem, šesti židlemi potaženými kůží, dvěmi
červenými portiéry (opony u dveří), skříňkou pobitou postříbřeným plechem,
osmi různými obrazy a jinými drobnostmi. Třetí pokoj měl dva stoly s ubrusy,
dvě portiéry, čtyři obrazy, dvě židle, okenní závěs a židli s nočníkem -
měděnou nádobou. Poslední místnost byla ložnicí; byly tu dvě židle, velká
postel s 8 prý špatnými závěsy a dvěmi matracemi a polštáři z modrého
cvilichu. Na stěnách bylo 6 velkých obrazů a v koutě opět stolice s nočníkem.
Komorník vedle měl k dispozici jen velkou dvoudvéřovou skříň, dvě postele a
špatný stolek.
Hradní úředníci. Na hradě bylo přesto stále docela rušno. Úřad
hukvaldského panství obstarával chod hradu, vojenské posádky a průmyslové a
živnostenské podniky, tedy vše, co vrchnosti vynášelo zisk. Stále zde bydleli
hlavně biskupští úředníci, především zámecký hejtman - správce panství s
téměř neomezenou mocí, řídící věci vojenské, politické a sirotčí s neomezeným
právem soudním. Měl tu své justiciáry, aktuáry, protokolisty a hradní posádku
- mušketýry a gardisty. Bydlel v patře paláce rovněž ve čtyřech místnostech s
předsíní, ke kterým se ještě řadila účtárna a tři další, z nichž jedna byla
kontribuční pokladnou a tedy zřejmě dobře střežená. Nejhonosněji byl vybaven
tzv. Valentinský pokoj, jehož název upamatovával na neblaze proslulého
Valentina Pavlovského, který tu bydlel před půl druha stoletími. Stála tu
postel pokrytá červeným přehozem, portiéra, okenní závěs, 8 velkých obrazů, 4
kůží čalouněné židle s hedvábnými třapci, španělská stěna, zelená kachlová
kamna a noční stolek s třemi měděnými nádobami. Od toho roku byl hejtmanem
Matěj Molitor.
Hradní hejtmané. Připomeňme si, jaké povinnosti plynuly hejtmanu z
titulu jeho úřadu: vybíral platy od fojtů, od sedláků dávky, staral se o
biskupský stůl (Vilém Prusínovský žádal na něm uzeniny, pečené ptáky, medvědí
tlapy, medvědí hlavu), soudil a předsedal soudům ve vsích a městečkách,
usměrňoval a napomínal měšťany, jímal provinilé kněze a zabavoval heretické -
nejspíše helvetské - knihy s povinností spálit je, zaručoval bezpečnost na
cestách, chytal loupežníky, zloděje, tuláky a zbojníky, velel posádce na
hradě, měl na starosti nákup soli a vosku, zajišťoval veřejnou hotovost,
bylo-li toho třeba a když pan biskup poručil, musel na koni až třeba do
Vyškova. Za to vše užíval léno rychaltické, totiž vesnice Sklenov Horní a
Dolní, Klokočov, Skotnici a Rychaltice.
Dosud byli hejtmany a ve středověku zástavními pány (sluší se jejich
jména pro výjimečnost svého postavení na tomto hradě, pokud se nám zachovala,
uvést): Smil z Brandýsa (1371), Jan z Těšan (1375), Kuník ze Zvole (1389),
Jošt z Volfsberka (1391), Jakub Ščěně z Bělin (1400), Pašek z Urbanovic (1434),
Jakub z Uby (1438), Pašek z Urbanovic (1439), Bohuněk z Mysločovic (1445),
Laurin z Chřenovic (1484), Jiřík Šíp z Bránice (1491 až 1495), Jindřich
Krašovský z Krašovic (1503), Jindřich Bělský (1513), Ladislav z Kadaně
(1517), Stanislav z Kadenic, Kryštof Folgar ze Studené Vody (1528), Jiří
Zeydlic z Kauffunku (1533)-1540, Erasmus Boboluský z Bobolusk (1541-1544),
Jaroš Syrakovský z Pěrkova jako správce 1544 až 1570 a jeho syn Václav
Syrakovský (1566), Petr Šmerhovský z Lidkovic 1570-1571, Mikuláš Zigota ze
Sloupska 1571-1572, Jindřich Grodecký (bratr biskupa Jana) 1573-1574, (v
letech 1574 až 1575 neměl hrad správce, jen písaře a dalšího roku neznámého
úředníka), Valentin Pavlovský z Pavlovic 1576-1598, (v roce 1598 jen písař
Ondřej Fabián), Kašpar Neuber 1598-1600, Jakub Písařovský z Písařova
1600-1608, opět Kašpar Neuber 1608, Jiřík Harasovský z Harasova 1608-1613,
Jan Kryštof Orlík svobodný pán z Lažiska na Sedlnicích 1613-1617, (město
Příbor 1617-1619), Alexandr Holub z Nadějova 1619-1620, Jiří Harasovský z
Harasova 1620-1621, Alexander z Radějova (1621), Jan Kryštof Orlík z Lažiska
opět 1621 až 1629, Martin Varkoč z Nopšic 1630-1643, Mikuláš Reiter z
Horenburku 1643-1647, Max Ernst von Brandstetter 1647-1653, Bedřich Jakweck z
Křelkova 1653-1663, Martin Rajtlknecht (1663), Jiří Weletzský, Martin Gobčík
(1678), Karel Bedřich Halama z Jičína 1679-1690, Maxmilián Harasovský z
Harasova 1690-1696, Karel Jindřich Sedmohradský 1696-1702, Ferdinand Leopold
z Fragštejna 1702-1709 a Václav Šindelek (1710). Pro úplnost - jména hejtmanů
do zániku vrchnostenského úřadu na Hukvaldech: po Matěji Molitorovi Antonín
Kolísko 1746-1759, Jan Martin Uhlář 1759-1790, Ondřej Zelinka 1790-1795,
Antonín Martin Svoboda 1795-1816, Jan Eduard Wiesner 1816-1827, František Ott
1827-1857.
Divili bychom se, jak prosté byly místnosti nejmocnějších osob panství.
Hradní pur-krabí byl pověřen správou hospodářství a živností. Řídil dvory a
živnosti a jemu byli přímo podřízeni šafáři ve dvorech a obávaní drábi.
Purkrabím v té době byl Jiří Spáčil. Jeho byt měl jen to nejnutnější vybavení
stejně jako důchodního písaře. Ten vedl pokladnu a veškeré příjmy a vydání
panství. V tu dobu kolem roku 1738 jím byl Joachym Žárský.
Inventář dále uvádí na hradě půdu pod střechou, kde byly odložené
dveře a plech na okapy, dále je zmiňován biskupův sklep na víno a hejtmanův
sklep s cisternou pod palácem a též tzv. velká kuchyně. Mimo vnitřní hrad je
uveden pokoj úředníka s uskladněným nábytkem a vším, co měli kdysi ve vězení
nepoddajní kněží, a pak účtárna a další místnost "toho času nově
vybavená". Zřejmě na čtvrtém dvoře byly byty písařů a drábů. Nad bránou
- asi pátou - byla místnost se stolem, dvěmi nepoužitelnými postelemi, třemi
lavicemi a kachlovými kamny. V místnosti zvané Drahotuška stál jen okrouhlý
stůl a zelená kachlová kamna; v prašné (či prachové) věži, kde byl velmi
dobře hlídán střelný prach proti vznícení, byly pouze za tím účelem dveře
pobité plechem a taktéž plechem pobitá okna, aby se opravdu nic mimořádného
nemohlo stát a hrad nevyletěl něčí nedbalostí do povětří. - Hrad měl vlastní
kovárnu; byla v ní jedna litá a dvě kovové kovadliny a množství kovářského
nářadí - perlíky, kladiva a jiné.
Místnostem semknutým kolem bývalé věže nad příkopem se říkalo na hrádku. Dvě
místnosti měly jen kachlová kamna, nic více, stejně jako další dva pokoje v
patře. Ve vězení Barborka byla kamna, jedna postel a dvě špatné matrace s
polštáři, stůl a židle. V místnosti u zámečníka jsou taky uvedeny kromě dveří
a oken jen kachlová kamna, ve vězení téhož jména (bylo asi s Barborkou dosud
používané) kachlová kamna, židle, postel, dvě matrace s polštáři, slamník a
stůl. Dalšími místnostmi jsou jmenovány hejtmanova stáj pro koně, nová stáj a
místnost pro ubytování desátníků, všechny jen se dveřmi, okny a mřížemi v
nich. Zámecký kaplan (Josef Horil či Jindřich Kraus z Příbora) měl jeden
pokoj (s komorou) se dvěma skleněnými okny, skříní a zelenými kachlovými
kamny. Nic víc.
Nejzajímavější místnosti - zámeckou klenotnici a zbrojnici - stojí za
to popsat zevrubněji: Klenotnice byla zřejmě v horním patře starého paláce v
bývalé hradní kapli. Byly v ní dvě okované skříně, bílý stůl, dvanáct sklenic
na stopce (polovina ale poškozených a neupotřebitelných), dvanáct dalších a
už lepších sklenic, deset karaf, šest ubrusů (polovina zcela nepoužitelných),
další látky v různém stavu, patero nebes, 12 židlí, 6 velkých cínových mís
(24 prostředních a 16 malých), dvě malé misky, 39 cínových talířů, 18
cínových svícnů, 5 solniček, 28 pohárů na víno a pivo, 3 lodičky na ocet,
velký měděný uhlík se lvíma prackama, 6 nočníků, 20 dřevěných svícnů, 8
plechových lžíc, 7 párů příborů (taky špatných) a 6 malých kožených
polštářků.
O vojenskou výzbroj bylo postaráno lépe. Nejbohatěji byla vybavena
hradní zbrojnice. V inventáři je vyjmenováno 16 děl různé velikosti, dvoje
tzv. varhany - jedny se šesti a jedny se sedmi hlavněmi, petarda, 43 hákovnic
(s náhradními zámky), 507 mušket, 83 patrontaší, 883 prázdných a 278 plných
ručních granátů, 362 "dlouhých" ručních granátů, 91 velkých, 1411
středních a 51 malých železných koulí, 66 zápalníků, 145 malých olověných
koulí, 374 železných kulí k hákovnicím, 600 velkých a malých olůvek, 4271
kulí do mušket, 42 smolných věnců, formy na odlévání kulí, 851 železných
kotviček, nařadí na čištění a cídění zbraní, nabijáky (hole), pánve sloužící
k bezpečnému přenášení ohně, 8 bubnů, 47 řemdihů (okovaných cepů) opatřených
špicemi a 40 bez špic, 1520 dřevěných zápalných trubiček k ručním granátům a
spousta jiných maličkostí.
Na strážnici u 4. nebo 5. brány byla kláda pro vězně, kteří tu byli
zamčeni všem procházejícím na očích, kachlová kamna a lucerna. Zmiňují se zde
nějaké nové baráky vedle strážnice (asi mezi opevněním 4. brány a velkým
příkopem), dále pak byt bubeníka, konstábla (velitele vojáků) a nový šenk
zřejmě pro početnou posádku, kde se odbýval za 4 jídelními stoly a jedním
dalším stolem na odkládání nádobí na třech lavicích všechen jejich život - u
jídla, vína a vrchcáb v teple ode dvou kachlových kamen. A nakonec se uvádí
ve věži s hodinami - nepochybně nad 4. hradní branou - jen ty hodiny s
příslušenstvím.
Hukvaldy požívaly pověsti nedobytné pevnosti, neboť se osvědčily ve
třicetileté válce a ještě po celé století byla na hradě vydržována vojenská
posádka. Tu museli platit poddanské obce v okolí - města Ostrava, Příbor,
Místek, Frenštát, Brušperk a Frýdlant a vesnice. V letech sedmileté války
(1756-1763) byla na hradě stálá posádka 16 mužů s konstáblem v čele,
kaprálem, tamborem (bubeníkem) a třinácti mušketýry. Po válce jich zde bylo
již jen šest - tehdy se s hradem jako spolehlivou pevností přestalo počítat.
-
Pod hradem byl původně jen panský dvůr zvaný podzámecký a při něm
nejnutnější hospodářské stavby a dřevěná obydlí čeledi a robotníků. Dále
hřebčín, lesní úřad, pivovar, zájezdní hospoda (přestavěna později na
zámeckou kuchyň), mlýn pod kopcem (mlýnská strouha je dodnes patrná) a na
Podlesí tři dřevěné chalupy pro ovčáky a dráby. Obec se začala vyvíjet až
někdy po roce 1718 na panských pozemcích pod oborou. V oboře byl lesní úřad a
až do konce 18. století vedl celé polesí hukvaldsko-ostravické polesný sám. K
ruce měl na Hukvaldech hlídače zvěře (oborenského) a tři revírníky - po
jednom v Lysůvkách, Frenštátě a Frýdlantě, později ještě dva další - v
Čeladné a od roku 1769 v Ostravici. Obročný (kastner) měl na starosti hlavní
sýpku všech dvorů a později i sýpku kontribuční. Knihovní-gruntovní vedl
pozemkové knihy, berní se staral o placení daní a vedl jejich evidenci,
porybný (bydlel u mlýna v podhradí) měl na starosti všechny rybníky na
panství, stavební správce se staral o opravy a nové stavby, "valašský
vojvoda" o odvádění poplatků za pasení ovcí. Ten bydlel v Kozlovicích.
Tento úřad byl volený, ale přesto zůstal po celou dobu až do zrušení v roce
1761 v rukou dvou rodů - Krpců a Žáčků.
Všichni shora jmenovaní vrchnostenští úředníci měli k ruce písaře a pomocné
pracovníky, takže lze usuzovat, že úřednictva na Hukvaldech bylo až do
desítek. Patřili k nim aktuár (nižší správní úředník), protokolista
(zapisovatel - úředník s povinností dojednávat smlouvy, jednání, podání),
justiciár (s civilní soudní mocí vrchnostenského práva), šafář (správce
velkostatku, který rozděloval práci a dohlížel na její konání), prokurista
(hospodářský správce panství), poklasný (odpovědný za to, co se urodilo na
polích), důchodní aktuár (pomocník důchodního při výběru dávek) a kontribuční
(výběrčí daní pro vrchnost). Když k nim ještě přičteme nejednoho řemeslníka -
kováře, tesaře, pak mušketýry a služebnictvo, to vše vesměs s rodinami, žilo
na hradě až do 18. století na 200 obyvatel.
1738. Studna zničena neopatrností. Toho roku se stalo na hradě
neštěstí. Vězni, kteří za trest museli šlapat kolo, aby byla voda ze 170 merů
hluboké studny ve vědru vyzdvižena nahoru, prý proto, aby nemuseli snášet
tuto dřinu, kolo zapálili. S tím shořelo i celé dřevěné zařízení, střecha,
lešení i provazy. Nikdo ale neví, jak se to stalo, protože jiní tvrdili, že
se celé zařízení vzňalo od hořícího pytle se střelným prachem z prachárny,
která byla v baště v bezprostřední blízkosti studny. Hejtman Molitor dal za
trest viníky na rozkaz biskupův strčit do klády a zavřít do vězení. - Studna
sloužila 200 let, po požáru šlapací zařízení již nebylo obnoveno a sluhové
museli pro vodu mimo hradby do studánky zvané Bílá - pro každou rodinu vědro
denně. Protože studna byla navždy vyřazena z provozu, říkalo se, že od toho
roku nastal úpadek hradu a pro nedostatek vody jeho opuštění. -
1742. Prušáci se pokoušeli o hrad. Do země vtrhli ze severu Prusové,
když napadli dědičné země mladičké císařovny Marie Terezie a připravili ji
téměř o celé Slezsko. Byli už u Příbora a pokoušeli se dobýt i hrad, kde se
uchýlili úředníci z města, leč marně. - To se opakovalo se stejným výsledkem
v roce 1758.
1760. Starý hrad byl vystěhován. Již před dvěma léty bylo v biskupské
rezidenci rozhodnuto vypracovat plán na postavení nového sídla pro
vrchnostenské úřady a byty úředníků pod hradem. Zámek na kopci již dávno
nevyhovoval svému účelu, za tlustými kamennými zdmi se žilo neradostně a
největší překážkou byl strmý kopec, který bylo nutno denně slézti, neboť
úředníci si již všichni stavěli domky a obydlí při cestě v podzámčí a na hrad
chodili jen úřadovat.
Budováno Podzámčí. Vhodné místo pro stavbu se našlo naproti pivovaru a
podzámeckého dvora. Po Antonínu Kolískovi byl vloni jmenován novým hejtmanem
panství Jan Martin Uhlář, hukvaldský rodák, syn panského krčmáře na staré
zájezdní hospodě. Ten se zasloužil o vybudování nového Podzámčí. Během
nedlouhé doby zde stálo 5 nových hlavních budov pro úřady a byty, kostel,
fara a pozdější štrapacírna (přestavěna z ovčína), obydlí gardistů a obydlí
mušketýrů. Do nich byl přestěhován úřad z hradu a též přestavěn podzámecký
dvůr.
Starobylý hrad rozebrali. Po vystěhování úřadů z hradu na kopci v něm
bydlel už jen hradní strážce a několik nájemníků v budově vrátného vedle
druhé brány (dodnes tam přechodně bydlí kastelán). Strážný a vrátný zároveň
hlídal rozpadající se pevnost před nenechavostí obyvatel, kteří nakonec tak
jak tak zámek zcela rozebrali, neboť biskupský úřad povolil všechno z hradu
docela levně rozprodat. Záhy byl starobylý hrad vydrancován, kameny a železa
vylámány a odprodány i staré hřebíky, jak hovoří účty z roku 1769. Brnění,
výzbroj a zbraně z hradu se poděly kdoví kam, množství se jich nalézá v
arcibiskupském zámku v sále "krále Ječmínka" v Chropyni. Oltářní
obraz z hradní kaple Černá Čenstochovská madona přemístili do kaple sv.
Ondřeje a sochy andělů i s kovaným křížem byly vystaveny jako muzejní zbytky
v místnosti strážnice čtvrté brány.
1762. Spálili nepotřebné písemnosti. Již v loňském roce byl celý
úřednický aparát z hradu přestěhován a jistě došlo k velmi rozsáhlé skartaci
a likvidaci nepotřebného listinného i jiného materiálu. Ještě donedávna se
uvažovalo, že hrad byl opuštěn v důsledku katastrofálního požáru v úterý 5.
října 1762. Dokonce se vyprávěla pověst, že jej zapálili úředníci, aby
nemuseli na zámek denně docházet. Ten den na Hukvaldech zřejmě opravdu hořelo
- nemálo hromad vyřazených listin, kartonů, prohnilých polic z úřednických
kanceláří, fasciklů, spisů, protokolů, účetních knih, starých inventářů a
mnoha jiných věcí, které byly nahromaděny za desetiletí a staletí v
zatuchlých komorách, v nepřeberných řadách na půdách. Toho dne prý vyhořela i
nově postavená budova v podzámčí - "nové Hukvaldy"; zde se pálilo
ledacos nepotřebného a snad od toho chytla i novostavba. "Chytlo se o 10
hodinách před polednem - v jednej hodině jeden oheň byly," zaznamenal
současník. Avšak zdi, omítky a do poloviny 20. století namnoze zachovalá
malba na stěnách komnat nejevily nejmenší známky po požáru. Snad došlo i k
záměně za prokazatelný požár studničního zařízení před pětadvaceti léty,
který ochromil nadobro chod hradu, protože se nedostávalo toho nejpotřebnějšího,
vody.
Nepravděpodobná je domněnka, že shořel i "vzácný" hradní archiv,
neboť z inventářů víme, že se žádný nikde neuchovával, ani skříně, v nichž by
byl urovnán, ani není jmenován úředník, který by se měl o něj starat. Jen
malá část z těch přebraných hromad spisů byla odložena a po pozdějším ještě
důkladnějším roztřídění uložena v Kroměříži a v Brně a ve "starých
arestech" u brány do obory. Po zřízení nových arestů byla hromada
písemností přestěhována na půdu nového zámečku a po léta prý sloužila jako
podpálka v kamnech. Ovšem archiv, jak si jej vysvětlujeme dnes, hrad Hukvaldy
ani nemohl mít, protože s výjimkou zakladatelů Hückeswagenů a Jana Čapka ze
Sán a jeho zetě Talafúse, nikdy nebyl hradem sídelním, nikdy tu nastálo
nebydlil hradní pán, ale vždy byl jen střediskem panství v čele se zámeckým
hejtmanem.
Čeština u soudů zakázána. Téhož roku nařídil biskup Maxmilián Hamilton
na návrh lenního sudího sv. hraběte Vettra, aby se v úřední agendě přestalo
užívat českého jazyka.
1766. Poddaní odmítli robotovat. Nesnesitelná robota a zacházení
biskupských úředníků a drábů vedla poddané na hukvaldském panství, ale i
jinde, k odhodlání - nezlepší-li se jejich životní podmínky - uprchnout i se
ženami a dětmi do Pruska. Jinak skončí prý jako žebráci. Znevolnění poddaní
naříkali na nadmíru robotních povinností, na vynucování si na nich tzv.
"dalekých fůr", cest do Polska a na Moravu pro panské víno nebo
sůl, na hrubé zacházení a placení vrchnosti za hlásku a na žold mušketýrů na
hradě. Též na to, že jim kancelář nevrátila peníze, kterými
"přeplatili" válečnou daň v době sedmileté války. Už od dubna si
vybírali peníze na cesty svých mluvčí do Olomouce a do Vídně a tajně se
scházívali a radili. Nakonec odmítli chodit na panské. Biskup povolal proti
nim vojsko a dal v srpnu toho roku mluvčí vzbouřených uvěznit na hradě. Ale
ostatní se tím nenechali zastrašit a požádali v září zemského advokáta Josefa
Černého, aby se ujal jejich stížnosti proti biskupu. Soudní pře znamenala
množství výslechů a svědectví a byla uzavřena až za 6 let.
1769. Obraz z hradní kaple v novém kostele. 12. října byl arcibiskupem
Maxmiliánem Hamiltonem slavnostně vysvěcen kostel sv. Maxmiliána v Podzámčí.
Stavba kostela i s farou trvala bezmála deset let. Kostel byl až do roku 1858
bez věže a ukazoval se v něm vzácný obraz ze staré hradní kaple malovaný na
dřevě, který nechal bohužel arcibiskup Fürstenberg odvézt do Olomouce.
1773. Robotníkům ulevili roboty. Část stížností poddaných na
nespravedlivé roboty, daleké cesty a jiné, byla zemským guberniem uznána za
opodstaněná a 6. února toho roku jim byly zmírněny některé dosavadní
povinnosti - zejména vození různého tovaru daleko na Moravu nebo do Slezska.
Robotníkům při plavení dřeva do frýdlantských hamrů povoleno pro neobyčejně
namáhavou práci v ledové vodě nepracovat dvakrát po sobě a nepomáhat při
stavbě kamenné zdi obory mimo svou robotní povinnost. Museli však nadále na
své náklady vydržovat na hradě mušketýry a platit za dříví.
1775. Odbojní poddaní povstali proti vrchnosti i na panství hukvaldském.
Bylo to za hejtmana Uhláře. Živě se začali zajímat o dění ve východních
Čechách, kde vypukla na jaře otevřená rebelie proti pánům. Právě když měli
vyjet na panská pole, odmítli robotovat, stejně jak to udělali před 9 lety.
Svolali si schůzi všech nespokojených z panství na místecké náměstí na
pondělí 26. června. Přišlo jich veliké množství a přítomni byli i generál
Kirchheim a vrchní komisař, kteří hned poslali 250 vojáků do jednotlivých
vsí, aby tam udělali pořádek. Požádali o vojenské posily z Opavy, kde bylo
vrchní velitelství, a z Frýdku, odkud přišla celá setnina a dokonce opavský
generál Hohenzollern.
Vzbouřené sedláky uvěznili. Ani tentokrát nebyli sedláci zastrašeni a
asi 300 se jich dva dny na to shromáždilo na třech místech v oboře pod
hradem. Vyhlašovali, že neodejdou, dokud jim nebude vydán nový robotní
patent, který prý úředníci v zámku před nimi ukrývají, a dokud neodejdou
vojáci nastěhovaní z příkazu pánů v jejich vsích. Přijel s nimi jednat sám
generál Kirchheim, ale protože se nedověděl nic, než že půjdou se svými
požadavky až k samotné císařovně do Vídně, poslal sem 60 vojáků ze slezského
56. Colloredova pluku. Sedláci sice pokojně odešli domů, ale s vyhrůžkou, že
zítra přijdou znovu i s celými svými rodinami. Vojákům bylo nařízeno je
pronásledovat a nejhlasitější mluvčí i ostatní zatknout. Ještě téhož dne se
ocitli zpátky na Hukvaldech ve vězení, zejména ti z Fryčovic, Staříče,
Závišic, Palkovic a Sviadnova, kde byli druhého dne vyslýcháni. Někteří byli
posláni domů a jiní dále vězněni; tři největší rebelanty deportovali k
hrdelnímu soudu do Nového Jičína, mezi nimi i Františka Brože, který byl
považován za největšího podněcovatele vzpoury, protože dokazoval, že viděl
při svých cestách do Uher a do Vídně nový robotní patent, čemuž všichni
uvěřili.
Rebelie přísně vyšetřována. Dalších asi sto poddaných se shluklo v
hukvaldské oboře hned v pátek 30. června. V noci na sobotu sem přijel krajský
hejtman Zebo z Brachfeldu a od pondělka 3. července začalo přísné
vyšetřování. Obesláni byli fojtové z dědin a burmistři a starší a ještě další
a znovu vyslýcháno 62 vězněných od minulého pondělka. Kdo ne dost ochotně
vypovídal, byl položen na lavici a práskán holí, leč více než o novém patentu
se od něj nedověděli. Krajský hejtman doporučoval přísné trestání a mladé
poslat na vojnu. Z Kroměříže ještě v ono pondělí přijel na pomoc pluk vojáků
na Příborsko s rozkazem zamezit jakékoli rebelii; čtyři vězněné z Nového
Jičína převezli do Kroměříže.
Stížnost do Vídně byla zbytečná. Ve středu 5. července bylo po všem,
ale už v polovině měsíce poslali zklamaní poddaní stížnost k samotné
císařovně do Vídně, čímž se stalo, že nastalo nové vyšetřování a 11. října
byl vyhlášen rozsudek. To už byl skutečně od září na světě nový patent a
všichni obvinění i věznění byli propuštěni a jen přísně napomenuti.
1822. Arcibiskup Rudolf na slavnosti. Toho roku přijel na Hukvaldy
před třemi lety nastolený, 34letý olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Josef
Reiner, arcikníže rakouský. Byl velikým milovníkem hudby a umění a přítelem a
žákem Ludvíka van Beethovena, jenž mu věnoval svou Missu solemnis. U nás
zatoužil poznat život prostého lidu. Téměř dva roky se dělaly přípravy. Na
Kazničově byl vykácen les "od velkého kamene až po velký dřín".
Cestu k hradu vysypali žlutým pískem a nově vysadili alej. Na slavnosti měli
účinkovat přímo poddaní, ale vrchnostenští úředníci tomu nedovolili a
účinkovali sami se svými rodinami. Poddaní byli z celého panství svezeni jen
jako diváci a byli oblečeni do nových valašských krojů se stříbrnými
knoflíky. Arcibiskup chtěl po dva dny vidět vše, co živilo jeho poddané, i
jak se dovedli bavit po práci. Tak bylo na Kazničov dopraveno množství
nářadí, nejlepší dobytek a stádo ovcí. Obtloustlý gruntovní písař Hiklmann
nesvedl z prací nic, tak jen pomáhal stloukat máslo, neboť upjatý valašský
kroj na něm praskal ve švech. Ani objíždění panství nezvládl, přestože se jej
čtyřem chlapům podařilo vysadit na koně, ale po chvilce musel dolů. -
Manželky a děti úředníků se narychlo učily dojit (do postříbřených nádob),
stloukat máslo (bylo již v máselnicích stlučené), upravovat sýr a žinčicu a
hrát si na hospodáře, hospodyně, čeledíny a děvečky. Arcikníže spočinul ve
stanu a prohlížel si máslo z vyřezávaných forem a ochutnával vše, co bylo
připraveno - výrobky z mléka a dobře upečenou zvěřinu. Fojt Pustějovský z
Mnišího vedl stádo oveček a pískal na píšťalu "přišel Rudolf na svůj
hrad, on má své Valachy rád!", začež ho arcibiskup chválil, protože si
dal text popěvku přeložit. Nechal rozdat všechno, co bylo připraveno, vyvalit
100 beček piva (226 hektolitrů) a nařídil bavit se podle svého gusta. Na
různých místech hrály muziky, účinkující i diváci tančili a zpívali a tu a
tam provolávali arciknížeti slávu. Zdravici "Hoch Rudolf, arcivévoda
náš, arcibiskup, kardinál!" někdo vyřezal do staletého buku, což se jemu
velmi líbilo. Avšak na hodinu byla slavnost přerušena, neboť se pán v
záchvatu padoucnice zhroutil. Po krátkém zotavení pokračovalo veselí až do
noci. Večer byly vypáleny rány z děl a na vrších zaplápolaly ohně; na Hůrce
byly sestaveny do písmen "RUDOLF". Arcivévoda kardinál přespal na
Kazničově ve stanu. Druhý den se pokračovalo, přestože se tento již
rozloučil, poděkoval a odjel na Hukvaldy do úřednické budovy naproti kostela.
Protože se ani druhý den nestačilo všechno sníst a vypít, brali si zbytky
účastníci domů.
1855. Kardinálův letní byt v zámečku. Neobyčejně si oblíbil Hukvaldy
arcibiskup Bedřich kníže Fürstenberg; ač vysoký církevní hodnostář, celým tělem
vášnivý lovec "se srdcem bijícím až do konce pro Hukvaldy". Do
svého úřadu nastoupil 6. března 1853 ani ne 40letý, ale Hukvaldy znal už od
svých třiadvaceti. První, co ve svém úřadě udělal, bylo přestavění bývalých
kanceláří a bytu vrchnostenského hejtmana naproti kostela na zámeček. Ten měl
16 místností, byl vkusný a útulný. Ve vestibulu se vystavovaly mohutné
lovecké kardinálovy trofeje, rokokový nábytek, jednoduchý, vkusný, doplněný
velmi cennými křišťálovými lustry. Vše z něj bylo odvezeno v roce 1948 do
Kroměříže, kde trofeje z Hukvald dodnes zdobí stěny loveckého sálu. K zámku
patřila kuchyně zřízená ze staré hospody při přestavbě v letech 1854-1855
stavitelem Bieffelem. Z dvorských pozemků byl "za panskými
kvartýry" zřízen 31/2hektarový anglický park. Od toho času se říkalo
hradu na kopci "starý zámek" na rozdíl od zámku v obci.
Hrad zveleben pro návštěvníky. Hukvaldy jsou popisovány v roce 1848
jako romantická zřícenina "navštěvovaná četnými výletníky, jichž rok od
roku přibývá". Proto nařídil arcibiskup provést na hradě nejnutnější
opravy a odklidit rumoviska. U čtvrté i páté brány byly dostaveny zbořené
čelní zdi strážnic, které se zřítily do příkopů, s malými
"gotickými" okénky. Přistavili a posílili též četné pilíře
podpírající nachýlené zdivo. Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862.
1858. Hukvaldský hřebčín. Toho roku dal olomoucký arcibiskup Bedřich
Fürstenberg vybudovat v hukvaldské oboře hřebčín. Chovali v něm koně barvy
černé plemene andaluského, přivezeného sem z Kladrub v Čechách. Výběh byl na
bývalou panskou zahradu zvanou Ráj, jíž se pak říkalo "pastvisko".
Z pramenu v oboře byl napájen kamenný žlab pro asi 60 koní včetně hříbat.
Byli to koně lehčí, zapřaháni do kočárů, a starší k tahu ve dvoře. Byli prý
ozdobou arcibiskupova čtyřspřeží "krasavci impozantní". Na
nich se projížděl v dobách největší slávy hřebčína kníže Bedřich lesy kolem
Hukvald a na Zadních horách se svou pověstnou družinou "černých
myslivců", s nimiž lovil zvěř. Hřebčín byl po 65 letech zrušen k 1.
květnu 1923, protože jeho provoz byl velmi nákladný. Koně byli převezeni do
hřebčína Doubravinka v Kroměříži a jiní prodáni.
1904. K romantické přestavbě nedošlo. Arcibiskup Theodor Kohn se vzdal
na nátlak své hodnosti a odešel do Štýrska. Na hradě nechal provést četné
úpravy a hodlal prý z něj udělat romantickou zříceninu. To se však naštěstí
nepodařilo, ale i po jeho odchodu nástupce František Salomon Bauer v úpravách
hradu pokračoval.
Na Hukvaldy dojížděl Leoše Janáček i se svou rodinou. V obci pod hradem
se scházel "Kroužek pod akátem" - volné společenství Hukvaldských
(např. členové rodiny Jungů, panští úředníci) i prázdninových hostů. Výlety
na hrad byly pro hosty lákavým zpestřením pobytu. Spolu s Janáčkem navštívily
Hukvaldy různé významné osobnosti, například tu pobýval hudební skladatel
Vítězslav Novák, který se svým přítelem brněnským violoncellistou Rudolfem
Reissigem uspořádali na hradě koncert, nebo brněnský malíř a fotograf Josef
Ladislav Šichan, jenž pořídil na hradě i mimo něj řadu fotografií.
1963. Konzervace a oprava hradu trvala 35 let. V roce 1949 byla
opravena kaple, pak následovalo zastřešení hradní bašty při druhé hradní
bráně s upraveným dřevěným ochozem pro rozhled do kraje a obytného domku pro
průvodce. V dalších letech byly zpevněny zdi na 1. nádvoří a nainstalován
vodovod a elektřina. V roce 1965 byla zastřešena strážnice při 5. hradní
bráně, o 5 let později se započalo se stavbou kamenného mostu přes velký
příkop do vnitřního hradu. Renovace kulatiny byla ukončena v roce 1974 a
opatřena schodištěm a ochozem, z něhož se naskytla návštěvníkům vynikající
vyhlídka do kraje. V září roku 1973 byl hradní areál vyzdoben díly umělců
vystavujících na sochařském sympóziu mladých na počest Leoše Janáčka a v roce
1975 opravili a vymalovali kapli sv. Ondřeje. Záměrem bylo
zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, ale práce povážlivě vázly.
Zdi renesančního paláce byly nestabilní už od svého vzniku. Musely být
zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá
stavba zastřešena. Aby byl přístup pro techniku dovážející materiál, byla
cesta k hradu v roce 1982 vyasfaltována. Až v první polovině 90. let nabral
stavební ruch žádaných rozměrů - během tří let byly zpřístupněny po kovových
schodištích obě vyhlídky ve vnitřním hradě, vyhlídkový ochoz, který je
spojuje, a došlo i na zřícené zdivo u bývalé 3., 4. i 5. brány, které bylo
zakonzervováno. Protože hrozilo zřícení podkovovité bašty opevnění 5. brány,
byla do poloviny snesena, zabezpečena a zbavena opěrných pilířů, které se
nebezpečně nakláněly nad příjezdní cestou. Návštěvníci sezóny roku 2000 mohli
spatřil po stranách velkého příkopu kuriozní kulisy, které tu zanechali ruští
filmaři.
Z toho, co bylo nalezeno v sutinách hradu, dnes můžeme vidět jen malou
část. A přece to byly stovky předmětů, jež zdobily ještě po první světové
válce kabinet hukvaldského nadučitele Jindřicha Dohnala, který sesbíral po
domech v podhradí i na hradě množství starožitností. Něco se nachází v muzeu
ve frýdeckém zámku, mnoho je ještě dnes roztroušeno po chalupách v okolí a
něco málo se vystavuje ve strážnici u čtvrté brány. Vyjmenujme alespoň část z
těch "pokladů", které jsou buď ztraceny nebo zamčeny v
depozitářích, ale které by byly šperky hradní expozice pro oči tisíců poutníků,
výletníků i školních dětí, kteří tu každoročně přicházejí za poznáním,
odpočinkem i zábavou.
Nálezy na kopci jsou už z doby pravěké (bronzová sekera vykopaná ve
valu hradu, nedávno bylo nalezeno nemálo keramických zbytků dokonce z doby
železné), vzácné střepy keramiky z užitkových předmětů z poloviny 13. století
se objevily v kulatině. Velmi hojné jsou nálezy úlomků kachlů z krbů hradu,
jeden zcela zachovalý se skvostným vyobrazením sv. Jiří zabíjejícího draka se
zelenou polevou. Je z konce 15. století, kdy byl hrad přestavován Boskovici,
a z téže doby je i zeleně polévaný talíř pocházející z rožmberských dílen,
odkud se k nám dostal zajisté prostřednictvím paní Hedviky z Rožmberka, ženy
Dobeše z Boskovic. Na hradě byly zasazeny nejméně dva páry jejich erbů
vytesaných do pískovce - jeden je zazděn v pasu oblouku při studni, druhý má
muzeum. Ze staré hradní kaple se zachovala soška Madony (kolem roku 1550),
Pieta, andělé, krucifix, soška sv. Isidora, zlacená řezba oltáře, barokní
řezba, svícen ze dřeva vysoký 62 cm, vše ze 16. a 17. století, soška Krista
dokonce až z 15. století, oválná schránka s ostatky svatých zasklená z obou
stran, dále nesčetné množství zlomků kachlí, dlaždic, nejrůznějších částí
nádobí z keramiky a porcelánu, cínový žehnáček s nápisem "Gelobt sey
Jesus Christus" s víčkem, zámky, visací zámky, klíče, části okenní
mříže, jaké byly v paláci, hřeby, hřebíky, dírkovaná pánev měděná s ulomeným
držadlem z bývalé hradní kuchyně, řetězy z okovů ve vězení v kulatině,
náramníky na ruky a nohy, okovy s řetězem metr dlouhým, okovy na ruce se
železnou tyčí 66 cm dlouhou, zvěrolékařské "jehly", železná
ostruha, cínová mírka na prach, švédská sudlice, kopí, popravčí meč dvojbřitý
bez rukojeti (asi metrový), železná koule, koule do pušek, kamenné koule a
nejrůznější mince.
Z dědin v okolí se zachovalo množství nejrůznějšího nářadí a náčiní
vztahujícího se přímo k hradu, z něhož nejzajímavější je metrová hůl s
vyřezávanou hlavicí tvaru mořské panny z doby kolem roku 1800, s níž prý se
chodilo v Kozlovicích na námluvy, ale podle jiných byla pana vrchního, dále
dřevěná skládací tabule, na níž se zapisovaly tažné a ruční roboty, panský
karabáč, asi 2 metry dlouhý, k vyplácení robotníků, kolovrátek z bytu
vrchního na Hukvaldech, měděný pivovarský máz, pivovarský korbel, vojenská
míra k měření rekrutů při odvodu, hodiny, sádka závaží, míry, vahadlo, váhy,
svícny, kratiknoty, kahance, lampy. I takové maličkosti nás budou zajímat,
jako zbytky strusky zbylé z výroby skla, od něhož pochází jméno Sklenova. Text
převzat z publikace Rostislava Vojkovského Zdroj:www.hukvaldy.cz |
Historie Přesná doba vzniku hradu není známa, dlouhou dobu
se spekulovalo o rozpětí vyhraněné roky 1228 a 1285. Z roku 1234 se dochovala
trojice listin, při jejichž sepsání svědčil Arnold z Hückeswagenu. Z toho se
usuzovalo, že hrad již v této době musel stát a Arnold se po něm psal. Ve
skutečnosti se však jednalo o říšského hraběte, který se psal po svém rodovém
hradě Hückeswagen v Porýní. Ovšem v této době již sídlil na Moravě, o čemž
svědčí i záznam z roku 1240, kdy získal hrad Jičín (dnes Starý Jičín). K roku
1257, kdy je znám výčet obcí jičínského panství, jakékoliv zmínky o
Hukvaldech chybí. V roce 1256 pak celé toto území – vymezené Hranicemi, řekou
Ostravicí, Beskydami a řekou Odrou – získal olomoucký biskup Bruno ze
Schauenburku. Ten si polovinu ponechal a druhou propůjčil v léno Frankovi z
Hückeswagenu, synovi Arnolda. Frank si za své sídlo zvolil Příbor a následně
se on i jeho potomci psali jako páni z Příbora. Někdy mezi lety 1260-1270
přišli o hrad Jičín, který získali Bludovicové, a v této době si jako náhradu
vystavěli hrad Hukenswald (dnes Hukvaldy). První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1285.
Názvem měl pánům z Příbora pravděpodobně co nejvíce připomínat jejich původní
rodový hrad Hückeswagen, kterého se Frank a jeho syn Jindřich vzdali 11. září
1260. V roce 1316 však o Hukvaldy přicházejí a majiteli se stali olomoučtí
kanovníci Dětřich a Jindřich z Fulštejna. V roce 1321 jej odkoupil Jindřich z
Kytlic, jehož majetkem hrad byl do roku 1327. Další majitelé až do roku 1359
nejsou známy. Z tohoto období však přesto vystupují dvě zásadní události. V
roce 1337 nebo 1347 jej zakoupil Jan Volek, levoboček Václava II. V roce 1355
pak papež Inocenc VI. vydal papežskou bulu, kterou určil, že hrad, jenž v té
době patřil biskupství, nesmí být v budoucnosti zastavován. Biskupství se
majitelem hradu definitivně stalo v roce 1359, kdy jej vykoupil Jan Očko z
Vlašimi a později jej olomouckým biskupům spolu s panstvím daroval císař
Karel IV. Na dochované listině datované k 18. prosinci 1359, kdy k hukvaldskému
panství bylo připojeno místecko-frýdlantské panství, se dochoval popis
vlastního panství Hukvaldy, pod který spadali obce Kozlovice, Tichá, Nová
Tichá, část Závěšic, Sedlnice, Sklenov, Petrovice (dnes zaniklé), Trnávka,
Chlebovice, Metylovice a městečko Příbor. V této době také došlo na ostrožně,
dnes zvané Hrádek, nad Myslík k výstavbě menšího hrádku, snad předsunutého
strážního bodu Hukvald. K jeho zániku došlo krátce po husitských válkách při
novém opevňování hradu. K vynucené zástavě hradu došlo během tzv.
markraběcích válek mezi Joštem a Prokopem, do kterých se časem také zapletl i
olomoucký biskup. V roce 1389 je Mikuláš z Rýzmburka nucen hrad, který
nedokázal účinně bránit, zastavit Joštovi z Volfsberka. Ovšem ani jemu se
obrana hradu příliš nedařila a tak jej v roce 1390 Mikuláš zastavil Jakubu
Ščeněti z Bělin. V roce 1399 se novým biskupem stal Jan XI. Mráz, který roku
1400 hrad zastavil císaři Zikmundu Lucemburskému. Ten jej obratem zastavil
Jurovi z Messenpeku, kastelánovi Oravského hradu. Obrana hradu byla i nadále
starostí Jakuba Ščeněte z Bělin. Velkou část panství během válek získali páni
z Kravař, od nichž jej koupila těšínská knížata. Po roce 1403 se sice nový
olomoucký biskup Lacek z Kravař pokoušel sehnat peníze na vykoupení hradu,
ale to zhatila jeho smrt v roce 1408. V době husitských válek bylo panství postiženo
vpády obou znepřátelených vojsk. Na jaře 1422 tudy protáhla vojska Zikmunda
Korybutoviće, ve stejném roce také vojska polského krále Vladislava. Z tohoto
důvodu byl roku 1428 hrad Janem XII. Železným zastaven opolskému knížeti
Bolkovi. V roce 1426 vpadlo na severní Moravu vojsko Jana Tovačovského z
Cimburka, které postupně dobylo a případně také vypálilo Přerov, Nový Jičín,
Fulnek, Odry, Hranice, Šternberk a hrady Šostýn a Frenštát. Odtud pokračovali
do Slezska. V roce 1428 pak vracející se husité obsadili Ostravu – tu ovšem
brzy poté opustily –, Odry, Hranice, Moravskou Ostravu a Nový Jičín. Dne 13.
března byl kníže Bolek nucen podepsat s husity mír a následně přešel na
jejich stranu. Jak dlouho byl hrad Bolkovým majetkem není známo, nicméně v
roce 1434 se jej zmocnili hornoslezští husité. Ještě téhož roku jej však
koupil Jan Tovačovský z Cimburka a buď ve stejném roce, nebo v roce 1435
prodal Mikuláši Sokolovi z Lamberka. V roce 1437 jej odkoupil císař Zikmund
Lucemburský a vzápětí jej Mikulášovi zastavil. V létě 1438 změnil hrad
majitele znovu, když jej získal Jan Čapek ze Sán. V době jeho vlastnictví
vytvořil z Hukvald své druhé sídlo a podnikal odtud výpady do Polska, Uher a
Rakouska. Zároveň se staral o obranu svým majetků, hukvaldský hrad nechal
znovu a lépe opevnit a zároveň sem umístil svoji stálou posádku. V roce 1452
Jan Čapek zemřel a panství po něm zdědil jeho zeť Jan Talafús z Ostrova. V roce 1465 hrad koupil Jiří z Poděbrad a na jaře
1466 jej prodal za 7000 zlatých biskupu Protásovi z Černé Hory. Ten vlastnil
pouze čtvrtinu hradu, zbytek byl v majetku jeho bratrů, kteří mu na hrad
přispěli – Jindřicha Jičínského, jehož správě byl hrad do roku 1476, a Beneše
a Dobeše Černohorských z Boskovic. Od roku 1469 začala přestavba hradu na
nové biskupovu sídlo. Protás byl původně kališníkem a stál na straně Jiřího z
Poděbrad. Po zisku hradu v roce 1476 však přestoupil na katolictví a hrad se
ihned stal terčem útoků královského vojska. Dne 25. srpna 1482 biskup zemřel
a hrad převzal jeho bratr Dobeš. Ten pokračoval v přestavbě hradu a zaměřil
se především na zdokonalení obrany. Zatímco Protás stál na straně Matyáše
Korvína, Dobeš a Beneš se přidali k císaři Bedřichu III., takže se vztahy
nebezpečně vyhrotili. V letech 1486-1488 proto Dobeš vynaložil vysoké částky
na zabezpečení především západní strany hradu. V roce 1493 Dobeš zemřel a
hrad přešel na jeho bratra. Ten sem roku 1495 převedl z Ostravy vojenskou moc
a Hukvaldy se staly jedinou pevností v kraji. Beneš však na hradě pobýval
minimálně a proto roku 1497 uzavřel s biskupem Stanislavem Thurzem dohodu,
podle níž biskup mohl hrad kdykoliv koupit za 6000 zlatých. Beneš zde
následně pobýval do své smrti v roce 1507 a hrad tak přešel na jeho dceru
Kateřinu. Teprve v roce 1511 se majitelem hradu stal Thurzo, který si na jeho
zakoupení musel půjčit od svého bratra Jiřího z Bethlemfalvy. V této době hrozilo hradu další nebezpečí,
tentokrát od Turků. Thurzo se tedy rozhodl pokračovat v přestavbě pevnosti,
celý objekt byl zmohutněn a přibyly další obranné prvky – věž nad bránou,
bašty, strážnice. V této době také došlo k přenesení přístupové cesty na
současné místo. Tyto přestavby byly ukončeny okolo roku 1537. 5. října 1522
podepsal biskup s těšínským knížetem Kazimírem smlouvu, na jejímž základě
mělo v budoucnu dojít k připojení panství místecko-frýdlantského k
hukvaldskému. Následně se jako majitelé rychle vystřídala dvojice biskupů,
Bernard Zoubek ze Zdetína a Jan Dubravius. Od něj získal v roce 1545 hrad do
zástavy Jeroným Syrakovský z Pěrkova), ovšem roku 1553 se vrací do rukou
biskupa, tentokrát Marka Khuena. Roku 1544 získal hrad status zemské hraniční
pevnosti s povinností hlídek.[1] Marek Khuen se pustil do další přestavby hradu, v
jejímž rámci byl na nádvoří vystavěn mohutný a rozsáhlý palác, zv. zámek.
Zmodernizovány byly i další části hradu. Pracemi byl pravděpodobně pověřeny
vlašský mistr Gabriel Vlach z Příbora. Veškerý kámen na stavbu byl těžen v
pískovcovém lomu v Kazničově, který fungoval až do 19. století. Stavby z
kazničovského pískovce se nacházejí také Rychalticích, Příboře, Místku a
vlastních Hukvaldech. V západním křídle bylo zřízeno vězení pro kněze
(Barborka a U zámečníka). Jelikož na hradě chyběl zdroj pitné vody, bylo v
roce 1560 rozhodnuto o vybudování studny. Tím byli pověřeni studnaři Ambrož
Šmechcz z Vratislavi a Jiřík Plýr z Gúr, kteří již měli za sebou hloubení
studny např. na Starém Jičíně a v Pavlovicích. V roce 1566 pak Vilém
Prusinovský z Víckova obdržel od císaře Maxmiliána dvacet daňků, kterým
nechal u Horního Sklenova vybudovat oboru, jejíž stavba skončila v roce 1568.
Zvěř do ní byla dovážena z různých míst, některé kusy pocházely až z
Pardubic. V roce 1576 nechal biskup Jan Mezon z Telče
obnovit práce na posilování obrany hradu, neboť opět hrozil vpád Turků.
Zároveň bylo obyvatelstvo okolních obcí vyzváno k obraně hradu. V roce 1580
se pak začalo v rámci úprav s budováním druhé studny, která byla hotová za
pouhý rok. Na práci byli povoláni zedníci z Itálie a celá stála 300 zlatých.
Jak se však ukázalo, ani tato studna nestačila. Proto v roce 1589 nechal
biskup Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic pozvat havíře z Kutné Hory na
vykopání třetí studny. V této době také pokračovaly práce na zesílení obrany
předsunutého opevnění. Kromě pevnostní funkce plnil hrad také funkci
vězeňskou. V roce 1585 nechal tajemník Jan Jeger na biskupův rozkaz zatknout
kanovníka a děkana Jana Filopona Dambrovského z Dambrovky a převést jej na
hukvaldský hrad. Zde jej měl na biskupův příkaz ze dne 16. prosince věznit
Valentin Pavlovský z Pavlovic. Jan F. Dambrovský byl viněn z otrávení trojice
biskupů – Jana XIV. Grodeckého, Tomáše Albína z Helfenburku a Jana XV. Mezona
z Telče. Na Tři krále v roce 1586 přijela na hrad vyšetřovací komise a v
dubnu téhož roku vydal biskup příkaz převést vězně na jiné místo. V roce 1587
se sem sice na pár měsíců vrátil, ale někdy ve druhé polovině března byl
odvezen a sťat. Ve stejném roce se na hrad před morem uchýlil
olomoucký biskup Stanislav Pavlovský. V roce 1588 pak na hradě pobývala asi
stovka hajduků, kteří měli za úkol chránit okolí před útoky Tatarů a Kozáků,
kteří vpadli na panství. V roce 1592 nechal biskup obehnat studnu, do té chráněnou
dřevěnou palisádou, kamennou hradbou, jejímž autorem byl Bernard z Ostravy.
Po biskupově smrti 2. června 1598 se o panství krátkou dobu staral Valentin
Pavlovský, který ovšem v červenci utekl do Slezska, protože mu byly prokázány
chyby v hospodaření s biskupskými majetky. V roce 1599 se novým biskupem a
zároveň i majitelem hradu stal František z Dietrichsteina. V roce 1602
hrozilo, že hrad obklíčí Bočkajovci z Uher, a proto biskup povolal na ochranu
Hukvald stavovské vojsko. Zdroj:
wikipedia.org (22.12.2013) |
Podrobná historie hradu Prvopočátky hradu Hukvaldy jsou doposud zahaleny
rouškou tajemství. Badatelé se doposud shodují pouze na době jeho vybudování
v období 1257–1285, kdy je doložen v písemných pramenech. Hodně o vzniku hradu můžeme odvodit ze samotného
jména hradu – Hukvaldy. Je jisté, že dostaly své jméno podle rodového hradu
hrabat z Hückeswagenu, který se nachází ve Vestfálsku poblíže Düsseldorfu. V
roce 1240 se na Moravě poprvé zmiňuje hrabě Arnold z Hückeswagenu, který
odešel z Porýní a pro krále Přemysla I. Otakara kolonizoval Moravu. Jím
kolonizovaný prostor lze dnes vytýčit územím mezi Hranicemi na západě a řekou
Ostravicí na východě, která zároveň tvořila hranici se Slezskem, a mezi
Beskydami na jihu a řekou Odrou na severu. Okolo roku 1256 však Arnoldovi a
jeho synovi Frankovi vyvstal mocný soupeř v podobě olomouckého biskupa Bruna
ze Schauenburku, kterému se podařilo celé toto území získat. Polovinu si
ponechal a druhou zapůjčil Frankovi v léno. Frankovi připadla západní část
Příborska s rozsáhlými lesy na jihu (Frenštátsko), kdežto biskup si ponechal
severní část až k řece Odře a východní po řeku Ostravici. Frank z
Hückeswagenu pak přesídlil na svůj nový hrad v Přípoře, po němž se také psal
jako „hrabě z Příbora“. Je takřka jisté, že hrad na Hukvaldech však
nezaložil Arnold, který v roce 1251 zemřel, ale patrně jeho syn Frank. V době
mezi léty 1260–1270 přišel Frank a jeho synové o hrad Starý Jičín, který
prodal či postoupil spřízněnému rodu Bludoviců. Původní hrad nebyl velký a svou dispozicí se
podobá nejstarším fázím hradů Starý Jičín a Šostýn. Dokonce existuje teorie,
že hrady vybudovala jedna stavební huť. Nejstarší stavební fáze je popsána
výše v části popisu. Protáhlé temeno hradního kopce patrně bylo
opevněno již dříve – také západní strana, kde dnes stojí předsunuté opevnění
tzv. „Kulatina“. Přímo pod ní totiž procházela cesta z Olomouce do Těšína a
Krakova. Opevnění bylo patrně jen dřevěné a nelze ani vyloučit, že jeho
stavitelem byl český král či markrabě moravský. Po Hückeswagenech, kteří se v písemných pramenech
vyskytují do roku 1307, o osudu hradu nevíme dlouho nic. Majitelé hradu se
rychle střídali, stejně jako jeho zástavní držitelé. Až v roce 1347 hrad
získává olomoucký biskup Jan Volek (levoboček Václava II.), který se přičinil
o zákaz hrad v budoucnosti zastavovat, aby nebyl jako doposud „využíván k
loupežím a přepadávání kraje“. V roce 1359 hrad velkým nákladem vykoupil
biskup Jan Očko z Vlašimi a následně byl hrad výnosem Karla IV. dán
„olomoucké církvi na věčné časy“. V následujícím klidném období byl hrad
opraven a rozšířen. Stará věž byla obestavěna provozními budovami a náhradou
za starý vnitřní dvůr bylo zřízeno nové předhradí a celkově zdokonaleno
opevnění. Neklidné časy pro hrad i celý kraj nastaly v době
bojů mezi Lucemburky Prokopem a Joštem. Hrad začal být častým předmětem
zástav. V roce 1400 se stalo, že byly Hukvaldy zastaveny uherskému králi
Zikmundovi. V nastalých husitských válkách sehrál hukvaldský
hrad velmi výraznou roli. Kolem hradu táhla z jara roku 1422 vojska Zikmunda
Korybutoviče na pomoc husitům a po nich vojsko katolického polského krále
Vladislava Jagiella. Samotný kraj však zatím netrpěl a byl pod ochranou
olomouckého biskupa a knížete těšínského Bolka. Právě tomuto katolickému
knížeti biskup hrad svěřil do zástavy. V roce 1426 se pod Hukvaldami objevila
husitská vojska Jana Tovačovského z Cimburka. Ti na přelomu let 1426–27
dobyli Přerov, vypálili Nový Jičín, a poté táhli na Fulnek, Odry a zamířili
na Šternberk. Do rukou husitů přešel i hrad Hukvaldy. Kníže Bolek byl
přinucen podepsat s husity „pakt o neutralitě“ a následně se k nim i přidal.
Celý kraj se tak dostal do plné moci husitů. Husité však o hrad brzy přišli,
když jej svěřili okolo roku 1434 bohatému Janu Tovačovskému z Cimburka. Přes
něj se prodejem a zástavami hrad dostal do rukou katolického císaře Zikmunda.
V roce 1438, po skončení husitských válek, získal Hukvaldy významný a bývalý
slavný husitský válečník, hejtman „sirotků“ a vrchní velitel „spanilých jízd“
Jan Čapek ze Sán. Hrad prý získal od císaře za svou zradu v bitvě u Lipan.
Hrad Čapkovi pro svou polohu velmi vyhovoval a stal se po skončení válek typickým
žoldnéřem své doby. Za něj byla na hradě silná vojenská posádka a sám hrad se
začal měnit na vojenskou pevnost. Po smrti Jan Čapka ze Sán v roce 1451 hrad
přešel na jeho zetě Jana Talafúse z Ostrova, který zde sídlil až do roku
1465, kdy hrad vkoupil král Jiří z Poděbrad. Ten hrad v následujícím roce
předal opět do rukou olomouckému biskupství. V té době byl biskupem Tas
Černohorský z Boskovic, který se na hrad složil spolu se svými třemi bratry.
Na hradě za něj započaly rozsáhlé stavební úpravy a přestavby, nehledě na
skutečnost, že hrad byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu. Starý
palác na východě i mladší západní byly zvýšeny o další patro a do východního
přestěhována kaple, jejíž presbytář je dodnes patrný. Protože byly paláce již
dostatečně vysoké, mohly být zřízeny větší okna i na vnější straně budov,
stejně jako dva částečně zachovalé balkony na jihu a západě. Největší stavbou
této doby však byla stavba věžovitého paláce vně hlavní obvodovou hradbu –
mezi ní a parkán. Starý východní a nový jižní palác byly spojeny přístavbou s
točitým schodištěm v koutě nádvoří. Biskup Tas patrně plánoval přeměnit starý
hrad na svůj sídelní zámek. Pamatoval nejen na výstavbu obytných místností,
ale pamatoval i na vodu. Před západním křídlem byla vyhloubena a pečlivě
vyzděna ještě jedna cisterna, zachovalá doposud. 25. 8. 1482 však Tas ve Vyškově zemřel a hrad
připadl dvěma bratřím, kteří jej měli v zástavě. Jako majitel se však uvádí
jen Dobeš Černohorský z Boskovic. Dobeš byl významný válečník a diplomat.
Díky němu se Vídeň poddala králi Matyášovi, je jmenován nejvyšším velitelem
rakouské armády. Věděl také, že pohodlný zámek na Hukvaldech bude třeba pevně
opevnit . Především zabezpečil západní část hradního kopce, kde se doposud
využívaly jen dřevěné palisády. Právě za něj vznikla známá „Kulatina“,
předsunuté opevnění s ochozem. V roce 1495 byla vojenská moc přenesena z
Ostravy na hrad Hukvaldy, a ten se tak stal jedinou pevností v kraji. Již v
roce 1493 však Dobeš umírá a je pochován v minoritském kostele v Brně.
Jelikož Dobeš neměl dědice připadl hrad jeho bratru Benešovi (ten se k roku
1473 uvádí ve funkci purkrabího na brněnském Špilberku). V roce 1511 olomoucký biskup Stanislav Thurzo z
Bethlemfalvy hrad od Beneše vyplatil a tím jej opět připojit k biskupským
stolním statkům. Vzhledem k hrozícímu tureckému nebezpečí dochází na hradě po
roce 1526 k vybudování rozsáhlého opevnění. Byly postaveny obě brány před
vnitřním hradem a důkladně opevněny. Úzký parkán byl po dostavbě Tasova
věžovitého paláce rozšířen o prostorný dvůr, který byl zpevněn půlkruhovou
baštou nad jižním svahem. Nad branou byla dostavěna věž a strážnice nalevo od
průjezdu. Podobně byla zabezpečena i první (dnešní čtvrtá) brána. Ta byla
zvýšena o patro, opatřena strážnicí a baštou nalevo od ní. Došlo i ke změně
přístupu do hradu. V jižním svahu byla zřízena pohodlná cesta, po níž bylo
možno vyjet i v kočáře, a která v podstatě slouží dodnes. Úpravy na hradě
byly ukončeny v roce 1537. Novým majitelem hradu se stal biskup Marek Khuen a
v roce 1555 započal se stavbou rozsáhlého renesančního paláce ve vnitřním
hradě. Krom nového paláce byly i ostatní budovy opatřeny novými okny a paláce
spojeny dřevěnými pavlačemi. Stavitelem biskupa Khuena byl patrně Gabriel
Vlach z Příbora. Vystavěním nového paláce se uvolnilo mnoho místností pro
kněžské vězení, které zde bylo v té době zřízeno. Vězení na hradě však bývalo
již za biskupa Stanislava Thurza. Nejznámějším vězněm byl kněz Filipín
obviněný a usvědčený z travičství. Jeho oběťmi se stali dokonce tři olomoučtí
biskupové. Poslední vězni jsou na Hukvaldech uváděni k roku 1722. Za biskupa
Khuena byla v nároží dvora vnitřního hradu vykopána studna, vyzděná z kvádrů,
nyní asi jen do hloubky 3 m. Problém zásobování hradu vodou však stále nebyl
vyřešen a obyvatele hradu velmi tížil. Nová studna nestačila krýt spotřebu
obyvatel. V roce 1580 proto nový biskup Stanislav Pavlovský přistoupil ke
kopání nové studny v zadní části hradu u dělových bašt, vně vnitřního hradu,
s nímž byla studna propojena prozatímním dřevěným opevněním. V roce 1560 došlo ke stavbě neobyčejně rozsáhlého
opevnění hradu, které spojilo masivními kamennými hradbami s půlkruhovými
otevřenými baštami hrad s předsunutým opevněním na západě. Nalevo od
„Kulatiny“ byla v hradební zdi vybudována nová , dnes druhá hradní brána s
mohutnou třičtvrtě válcovou baštou. Také předsunuté opevnění, „Kulatina“,
byla přestavována. Byla zvýšena o ochoz, který vystupoval ven a na vnitřních
stranách podpírán řadou nepravidelně rozložených krakorců. V roce 1592 započalo
opevňování zadní části hradu, aby se nestalo, že bude hrad odříznut od nově
zbudované studny. Temné období v historii hradu i okolních obyvatel
přišlo s novým biskupem, kardinálem Františkem z Dietrichštejna, pro kterého
byly državy olomouckých biskupů jen vítaným zdrojem příjmů. Ten ve funkci
hukvaldského hejtmana potvrdil Jiřího Harrasovského z Harrasova. V létě a na podzim roku 1621 vtrhla na Moravu
stavovská vojska a za pomocí Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora
Bethlehéna plenila zdejší kraj. Dokonce se pokoušeli dobýt hrad, ale byli
neúspěšní. Roku 1626 se od Bohumína blížila dánská protestantská vojska
generála Mansfelda, který utíkal před Valdštejnem. Dánové dobyli Opavu, Těšín
a Moravskou Ostravu, vypálili Příbor a Brušperk, vyrabovali frýdecký zámek.
Marně obléhali skoro celý rok hrad na Hukvaldech. Po devítiměsíčním obléhání
Dánové odtáhli, a hrad získal pověst nedobytné pevnosti. V roce 1637 byl na místo olomouckého biskupa
dosazen teprve jednadvacetiletý kníže Leopold Vilém, nejmladší syn císaře
Ferdinanda II. Leopold byl však více válečník než kněz. V roce 1639 vrcholila
hrozba švédského obléhání. Leopold nechal na hrad svézt veškeré cennosti,
olomoucký kostelní poklad, lenní i stavovské knihy. Podobně se na Hukvaldy
ukryl i se vším majetkem frýdecký pán hrabě Jiří z Oppersdorfu. Jaké však
bylo překvapení, když se Švédové po dobytí Olomouce a Moravské Ostravy o
hukvaldský hrad ani nepokusili. Leopold Vilém se rozhodl zdokonalit zastaralé
opevnění hradu. Započalo se stavbou dvou východních dělových bastionů. Na
západě byly postaveny obdobné bastiony, jenže ne v takovém rozměru, protože
to nedovolil stísněný prostor velkého předhradí, a mezi ně byla vklíněna
třetí brána. Severní bastion jistil vstup do „Kulatiny“ a jižní mířil přímo
do druhé brány. Poslední stavbou bylo opevnění vstupu a výstavba opevnění
dnešní první brány. Nad obě brány byly umístěny kamenné desky s vytesanými
znaky stavitele – Leopolda Viléma Habsburského. V roce 1680 k hradu přitáhla vojska uherského
kuruce Emericha Thökölyho. Těm se však hrad dobýt nepodařilo. Pouze poškodili
část opevnění. Brzy poté byla v jedné z hradních bašt vybudována nová hradní
kaple sv. Ondřeje. Hukvaldy, které až do doby sedmileté války
(1756–63) požívaly pověsti nedobytné pevnosti najednou ztratily v době
moderních opevňovacích systémů význam, a tak se s nimi jakožto s pevností
přestalo počítat. Nejtragičtějším momentem, který patrně zavinil zánik hradu,
byla událost z roku 1738, kdy byla neopatrností a naschválem zničena hradní
studna. Trestanci, aby nemuseli šlapat kolo, čímž čerpali vodu ze 170 m
hluboké studny, kolo zapálili v domnění, že se zbaví této dřiny. S kolem
shořelo i celé vybavení studny, střecha i lešení s provazy. Studna sloužila
necelých 200 let, a po požáru již šlapací zařízení nebylo obnoveno a sluhové
museli pro vodu až do studánky zvané Bílá mimo hradby. Protože studna byla
navždy vyřazena z provozu, říká se, že právě od této události nastal úpadek
hradu a pro nedostatek vody jeho opuštění. Ještě v roce 1742 a 1758 se neúspěšně o hrad
pokoušeli Prusové. Již tehdy se začalo uvažovat o vybudování nové biskupské
rezidence do podhradí a současné vybudování nové správy panství. Starý hrad
již nevyhovoval svým účelům, za masivními chladnými zdmi se žilo neradostně a
většina služebnictva i úředníků si již stejně postavila své domky v podhradí
a do strmého kopce na hrad se jim chodilo těžko sloužit a úřadovat. Během
krátké doby byla vybudována jak nová rezidence – biskupský zámeček (1760),
tak kostel sv. Maxmiliána (1759), tak i dalších pět budov pro úřady i obydlí
úředníků, gardistů a mušketýrů. Po vystěhování bydlel na hradě jen strážce, který
hlídal rozpadající se pevnost před nenechavci, a několik málo nájemníků. 5.
10. 1762 však došlo ke katastrofálnímu požáru, který osud hradu definitivně
zpečetil. Poté biskup povolil všechno z hradu levně rozprodat, a tak byl hrad
rozebírán a drancován. Brnění, výzbroj a zbraně se poděly kdoví kam, něco
málo z toho se nalézá na zámku v Chropyni. V roce 1848 je hrad popisován jako romantická
zřícenina navštěvovaná hojně výletníky. Proto nařídil arcibiskup Maxmilián
baron Sommerau-Beck provézt na hradě nejnutnější opravy a vyklidit rumoviska.
U 4. a 5. brány byly dostavěny čelní zdi strážnic s malými pseudogotickými
okénky. Přistavěl a posílil také četné pilíře podpírající nachýlené zdivo.
Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862. Ještě v roce 1904 zamýšlel
olomoucký arcibiskup Theodor Khon provést na hradě četné úpravy a hodlal jej
přeměnit na romantickou zříceninu. K tomuto však naštěstí nedošlo. Pouze
drobné úpravy zde nechal provést jeho nástupce arcibiskup František Salomon
Bauer. V roce 1949 byla na hradě opravena kaple,
zastřešena bašta při 2. bráně a opraven domek pro kastelána. V dalších letech
byly zpevněny zdi na 1. nádvoří, nainstalována elektřina a vodovod. V roce
1965 byla zastřešena strážnice při 5. bráně a o pět let později se započalo
se stavbou kontroverzního kamenného mostu přes velký příkop. Renovace
„Kulatiny“ byla ukončena v roce 1974 a ochoz opatřen schodištěm. Záměrem
stavebních prací bylo zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, jehož
zdi renesančního paláce byly nestabilní již od svého vzniku. Musely být proto
zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá
stavba byla zastřešena. V roce 1982 byla pro usnadnění přístupu vyasfaltována
přístupová komunikace. V 90. letech. 20. stol. byla zpřístupněna vyhlídková
plošina ve vnitřním hradě, došlo i na zřícené zdivo u 3., 4. a 5. brány,
které bylo zakonzervováno. Šlechtická sídla
na Frýdecko-Místecku (J. Tichánek a kol.), Jan P. Štěpánek Podrobný popis hradu Hrad je položen ve směru od severozápadu k
jihovýchodu na podlouhlém vrcholovém hřebeni, ohraničeném na obou koncích
skalnatými kupami. Nepřístupnost hradu je zdůrazněna strmými svahy
spadajícími příkře do údolí. Tvar vrchu byl hlavním faktorem, který
ovlivňoval stavební rozvoj hradu a jeho opevňování. K hradu v současnosti vedou dvě cesty. Delší z
nich, asfaltová, jde po západním svahu, před plastikou lišky Bystroušky
odbočuje doleva a pokračuje nahoru serpentinou po jižním svahu kopce kolem
známých buků s obnaženými kořeny. Kratší cesta pak vede po turistické značce
po severozápadním svahu. Krátce před vstupem do hradu se obě cesty spojují. Do hradu se vstupuje první branou, která je
prolomena v šikmé zdi západního bastionu, chránícího vstup do hradu. Byl
postaven za olomouckého biskupa arcivévody Leopolda Viléma Habsburského, o
čemž svědčí jeho znak umístěný nad branou. Obrana brány byla zajištěna malou
vížkou (arkýřem) nad branou, kterou se na útočníka lila horká smola. Po té se
dochovaly dva jednoduché krakorce nad branou. Výška zdiva bastionu i dnes
dosahuje 8 m. Za první branou se ocitáme v prostoru sevřeném 1. a 2. branou,
zbytky vnitřního opevnění bastionu vlevo a svahem na jehož vrcholu leží tzv.
„Kulatina“ vpravo. Druhá brána je umístěna v hradbě spojující
„Kulatinu“ s třičtvrtě válcovou baštou. Ostění brány napovídá o využití
padacího mostu. Nad branou byla podobná vížka jako nad 1. branou a nachází se
zde i stejná kamenná deska a aliančním znakem biskupa Leopolda Viléma. Za
branou se vpravo nachází na hradbu přistavěný domek správce hradu
(kastelána). Za druhou branou následuje velké hradní nádvoří,
vlastně renesanční předhradí s několika půlkruhovými otevřenými baštami.
Kdysi byl tento prostor zaplněn budovami přistavěnými na hradbu a sloužící
jako hospodářské a vojenské zázemí hradu. Z jedné z bašt na jižní straně byla
vybudována barokní kaple sv. Ondřeje. Ta vznikla patrně někdy až na sklonku
17. století, kdy hrad již pomalu ztrácel svůj vojenský charakter. Odbočí-li se před kaplí doprava, podél hradeb se
návštěvník dostane až před část hradu nazývaném „Kulatina“. Nachází se na
opačném konci hradního vrcholu než vnitřní hrad. V minulosti byla obehnána
kruhovým příkopem a valem dodnes zachovalým pouze na vnější straně hradu.
Otázka historie a původu této stavby není dodnes zcela vyjasněna. Výzkumem
nebyla potvrzena teorie, že se jedná o původní nejstarší část hradu. Bylo
doloženo, že tato část byla osídlena však již v době púchovské (přelom
letopočtu). Další teorií je, že na hradním vrcholu vznikly původně hrady dva.
Jeden leníka Arnolda či jeho syna Franka z Hückeswagenu (dnešní vnitřní hrad)
a biskupa Bruna (Kulatina). Ani tato teorie však nebyla potvrzena.
Nejpravděpodobnější se jeví teorie, že „Kulatina“ vznikla někdy v 15. století
jako předsunuté opevnění vnitřního hradu, aby tak byla posílena obrana před
lepšícími se palnými zbraněmi. Tomu by však naopak zase odporovala skutečnost,
že již od roku 1400 se v listinách hovoří o „hradech“ Hukvaldech v množném
čísle, a „kulatina“ by tak musela být vybudována již dříve. Vstupu do „Kulatiny“ kdysi dominovala štíhlá
věžice. Vnitřní prostor této části hradu byl původně po obvodě obestavěný
budovami. Dodnes se zachovaly pouze dva sklepy a zbytky zdi nad vchodem do
jednoho z nich. Vynikající akustika „Kulatiny“ je v současnosti využívána pro
pořádání koncertů a představení. Ochoz na koruně zdi je zpřístupněn
návštěvníkům. Na východě je velké renesanční předhradí ukončeno
třetí hradní branou, jež je chráněna obezděným příkopem. Z brány se dochovaly
pouze boční zdi. Po obou stranách vybíhá hradba, zesílena na koncích
barokními bastiony, tzv. „rohy“. Stavba byla vybudována v roce 1645 opět na příkaz
Leopolda Viléma. Za třetí branou se nachází mezibránový prostor. Napravo od
brány se nacházejí pozůstatky stavení a mohutná dělová bašta nad příkopem
před čtvrtou branou. Následuje čtvrtá hradní brána chráněná opět
obezděným příkopem. Na sever navazuje na bránu zachovalá strážnice s
pseudogotickými okénky ze sklonku 19. století. V tomto prostoru jsou
vystaveny drobné architektonické prvky nalezené na hradě. Za čtvrtou branou
navazuje prostor před velkým hradním příkopem. Napravo od brány se nacházejí
pozůstatky budov a nalevo pozůstatky dvou velkých dělových bašt. Nejvíce místa za 4. branou zabírá mohutný hradní
příkop, původně nohem hlubší. V současnosti je částečně zasypán zříceným
zdivem, ale i tak je jeho mohutnost patrná. V pravé části příkopu se
zachovaly zbytky budovy, snad pekárny. Přes příkop dnes vede kamenný
pseudohistorický most, postavený na místě staršího dřevěného mostu na
kamenných pilířích. Stavba kamenného mostu je mnohými znalci považována za
velmi nepatřičný zásah do stavby hradu, který jeho autenticitě velmi uškodil. Na most navazuje pátá brána s přilehlým prostorem
se zachovalými okny nalevo (snad místnost pro úředníky) a strážnice brány
nalevo, nad jejímž vstupem z páté brány se nachází erb biskupa Stanislava
Thurza, který je patrně stavebníkem této části hradu. Největší dominantou
této části je skalní kupa nad níž se vypínají mohutné pozůstatky čela
vnitřního hradu v čele se štítovou válcovou věží, která později posloužila
jako podklad vyhlídkového arkýře, jehož pozůstatky se dochovaly dodnes. Při
úpatí čela hradu lze spatřit pozůstatky někdejšího parkánu. Pátou branou se projde na hradní nádvoří
zajímající prostor před vstupem do samotného vnitřního hradu. Toto nádvoří
prošlo složitým stavebním vývojem a svou dnešní podobu dostalo až v 19.
století. Jeho hlavní dominantou je mohutný čtverhranný věžovitý palác,
částečně omítnutý, přistavěný kvůli nedostatku prostoru na vnější stranu
obvodové zdi vnitřního hradu, do prostoru bývalého parkánu. Byl vybudován v
15. století za Černohorských z Boskovic. V jeho spodní části je probourán
velký otvor do místnosti, považované za hradní kuchyni. Budovy, které kdysi
tuto část hradu zaplňovaly se nedochovaly. Spatřit lze především mohutnou a
velmi vysokou vnější stranu obvodové zdi jádra hradu ze 13. století se
vstupem tvořeným lomeným gotickým portálem asi z let 1270 až 1280. Tento
vchod však není původní. Původní vstup byl poněkud více vpravo (dnes je na
tomto místě zmíněný palác) a do dnešních míst byl i s portálem přenesen až v
15. století při stavbě paláce. Vnitřní hrad tvoří jádro tvaru zalamovaného
osmihranu s okrouhlou, štíhlou věží v čele (domněnka plné věže byla
vyvrácena-věž byla dutá), jehož celý obvod lemuje vysoká 3 m silná hradba při
základě a 5 až 8 m široký parkánový prostor na nějž navazuje parkánová
hradba. Interiér vnitřního hradu lze rozdělit do tří základních etap podle
období vzniku. Nejstarší částí hradu je samotná obvodová hradba
se štíhlou věží v čele nad příkopem na západě a východní křídlo hradního
paláce (původní nejstarší hradní palác). Z toho se do dnešních dob dochovaly
pouze přízemní místnosti, do nichž vedou dva zachovalé portály. Přízemí
paláce bylo částečně zapuštěno pod úroveň okolního terénu a rozděleno do tří
místností zaklenuté valenou klenbou. V prvním patře se nacházel velký sál.
Průčelní zdivo bylo ubouráno v 19. stol. Vysoko, až ve 2. patře je možno
spatřit pozůstatky kněžiště nejstarší hradní kaple. Ještě v první polovině
14. století byly obvodová hradba i palác zvýšeny o patro a nabyly tak dnešní
výšky. V době pozdní gotiky bylo postaveno západní křídlo
paláce, které pojmulo nádvorní hmotu válcové věže. Tmavé a malé místnosti
přízemí tohoto křídla byly patrně využity pro proslulé hradní vězení. Až
vyšší patra byla využita jako část biskupské rezidence, čemuž by nasvědčovala
i existence vyhlídkového arkýře na pozůstatku hmoty věže. Na vrcholu tohoto
paláce dnes funguje vyhlídková terasa. V prostoru za velkou půlkruhovou
arkádou, ve které je zazděn znak Dobeše černohorského z Boskovic a jeho
manželky Hedviky Rožmberské, se nachází bývalá hradní cisterna, později
překrytá stavbou renesančního křídla paláce. Pozdně gotický je i výše zmíněný
věžovitý palác vysunutý k jihu na vnější stranu jádra. Ten byl s přilehlým
východním palácem spojen přístavkem obsahujícím točité schodiště. Východní a
západní palác byly spojeny krytým pavlačovým ochozem. Nejmonumentálnější částí jádra je stavba severního
renesančního paláce, který pomyslně spojil západní a východní palác. Jeho
průčelí obrácené do nádvoří je do velké míry zachováno. Renesanční palác byl
vybudován patrně za biskupa Khuena (odtud khuenovský palác). Nad průčelím se
zachovaly pozůstatky renesančních ostění oken i dveří, kapsy po trámech spolu
s odsekanými krakorci prozrazují , že palác byl vybaven nejméně dvěmi řadami
pavlačí, zajišťujících komunikaci. Tato část hradu prozrazuje snahu udělat z
Hukvald nejen mohutnou renesanční pevnost, ale také poskytnout biskupům
maximální pohodlí, přestavbou vnitřního hradu na zámek. Pod palácem se
vyskytují mohutná sklepení s nedávno objevenou cisternou. Obdobná cisterna,
či snad studna se nachází i v jihovýchodním nároží vnitřního hradu.
Přístavbou renesančního paláce na obvodovou hradbu a vykopáním hlubokých
sklepení však byla porušena statika hradu a již 16. století se muselo přistoupit
k podepření severní obvodové hradby mohutnými opěráky. Šestá hradní brána, navazující na pozdně got.
vnější palác, se nachází na konci prostoru předhradí vnitřního hradu. Z její
budovy se zachovala pouze jediná zeď s nově proraženým průchodem v 19.
století. Na vnější zdi pozdně got. paláce, který je nad branou, si lze
povšimnout v nejvyšších patrech několika dochovaných krakorců dokládajících
existenci prevétů. Na jižní vnější zdi východního paláce si je možno
povšimnout pozůstatků renesančního arkýře, který umožnil vyhlídku z jednoho
ze sálů obytných prostor východního paláce. Celý prostor je uzavřen hradbou s
nově proraženým průchodem. Následuje barokní opevnění zadní části hradu.
Vzniklo již v renesanci jako ochrana pro nově vybudovanou studnu. Při
barokizaci opevnění za Leopolda Viléma Habsburského v roce 1645 byly
renesanční hradby ubourány a na jejich místě postaveny dva mohutné bastiony
(jeden asi tak rychle, že ani nebyla zcela ubourána renesanční bašta na níž
stojí). Z těchto bastionů se otevírá nádherná vyhlídka do kraje. Jan P. Štěpánek,
info Muzea Beskyd |
Zdroj: hrady.cz
(22.12.2013) |
Jaromír Lenoch © Aktualizace 22.12.2013 |