|
|||
|
(farní) uvádí se již r. 1350 jako farní; později stal se
filiálním do Litrbachu, od r. 17S5 jest opět farní. Vyhořel v r. 1642 byl
nákl. hrab. Jana Bedř. z Trautmansdorfu vystavěn a
r. 1823 zase hrab. Jiřím z Valdštýna obnoven. Opět
vyhořel r. 1861. R. 1677 měl stř. kalich, mosaznou
křtitelnici a 3 zvony. Prostá orientovaná budova
obdélníková, z lámaného kamene, architektonicky bezvýznamná. Nad oknem v průčelní
věži zazděn pískovcový znak hrabat Valdštýnů a Vartenberků. Tři zvony slity r. 1863 cd Ign. Hilzera ve Vid. Novém
Městě. 1957 vyhořel Zdroj: Soupis památek historických a
uměleckých v království českém Aktualizace 20.2.2012 |
|||
|
V Janově existoval už v roce 1350 farní kostel, a to původně „ve
staré vesnici směrem k Mendryce“, kde se nacházel
dle listiny ještě v r. 1412. Je jisté,
že to nebylo nynější stanoviště kostela. Během husitských válek byl kostel
zničen v takové míře, že svému účelu už sloužit nemohl. I farnost zanikla.
Proto byl později (definitivní datum jsem nenašel) postaven nový kostel na
dnešním místě, který pak měl na dlouhou dobu jen status veřejné kaple. To znamená, že se mše svatá teoreticky
mohla sice uspořádat každý den, ale nebyl přiřazen vlastní farář. Z
tohoto důvodu kapli nenáležel ani stálý příjem formou desátku. Od
neznámého data je uvedena pod titulem apoštolů Filipa a Jakuba. Nejdříve
patřila nová kaple pod farnost v Opatově. Doložen je takto rok 1607, ale
pravděpodobně trval tento stav až do r. 1652. Následovaly dva roky bez
placeného cizího kněze, než se v r. 1655 o janovské duše začala starat
farnost v Čisté (Lauterbach). První „světské“ zmínky o kapli máme z
r. 1620, kdy byla postavena věž, a z r. 1647 v souvislosti s požárem (některé
zdroje datují požár i do r. 1642 a 1644, není jasné, zda se jedná o
identickou událost nebo o tři na sobě nezávislé požáry). Tato původně
samostatně stojící dřevěná věž „kampanila“ na dolní části hřbitova
(pravděpodobně někde u dnešní dolní hřbitovní brány), byla v letech 1672 a
1691 restaurována a v r. 1805, kde už přes čtyřicet let stála dnešní kamenná
věž, zbořena. Stará věž byla v r. 1646 vybavena dvěma zvony o váze 15,5 q,
které byly sice „z dobrého materiálu, ale málo estetické podoby“. Kromě toho
nebyly v některých částech obce slyšet (i pro malou výšku dosavadní věže). Méně údajů najdeme o opravách samotné
kaple, např. co se s ní stalo po zmíněném požáru v r. 1647. Až v roce 1710
prozrazuje jedna účtenka výdaje na 400 tolarů k „rozšíření janovské kaple“. V
letech 1726 a 1727 následovaly další rozšíření a přestavby (nové presbyterium
od základů, zvyšování lodě, větší okna, nový strop, krov i střecha). Dle
všeho můžeme vycházet z toho, že kaple byla původně výrazně menší než dnešní kostel,
snad podobna kapli sv. Huberta na Mendryce. Velmi zajímavý je zápis o tom, že v
r. 1727 byla „na hrotu hřbitova“ postavena obytná místnost pro kněze, kde se
mohl ubytovat po svém příjezdu z Čisté, a „hned v blízkosti“ i stáj pro jeho koně.
Dříve se kněz musel ubytovat ve vedlejší Rychtě. Při dalších stavebních
pracích v rozmezí 1762 – 1767 došlo mj. i k postavení nové kostnice
(ossaria), protože stará dřevěná byla zpuchřelá a „stála jinde“. Tato fakta
jsou důležitá v souvislosti s objevením kostnice pod budovou dnešní
autobusové čekárny v červenci r. 2011. Povinné otisky císařských map
stabilního katastru z r. 1839 totiž ukazují na území kolem kostela dvě budovy
kategorie „nespalné“ v rozích dnešního zbytku původní barokní hřbitovní zdi
(tj. směrem k státní silnici): jednu na místě dnešní čekárny, čili směrem k
Rychtě a druhou v rohu k bývalé hospodě (dnešní Motorest). Poslední jmenovaná se na
dobových pohledech z let kolem r. 1900 ale už neobjevuje. Velmi pravděpodobně
byla právě ona daným obydlím. Uvažujeme-li, že se Janov stal v r. 1785 opět
farností a nová farní budova byla kolaudována v r. 1787, stala se v podstatě
zbytečnou, zchátrala a byla později zbořena. Vraťme se ale do období po r. 1727.
Přestavby kaple byly tenkrát zřejmě šity horkou jehlou. Už v r. 1733 totiž
musela být restaurována přední strana kaple (dnes část mezi věží a lodí),
protože byla postavena na slabých základech. V r. 1746 byla postavena nová
sakristie na místě původní vlhké staré. Větší etapa stavebních úprav (1762 –
1767) začíná pak přístavbou nové (dnešní) věže „z nejlepších materiálů“ a „s
fundamenty nejméně 3 Oryga (skoro 6 metrů) hlubokými až na skálu“. Základní kámen byl
položen farářem Adalbertem Kliczkou z Čisté na
hraně věže směrem k Litomyšli. V témže roku došlo i k přelití zvonů ze staré
dřevěné věže (pražský zvonař Johannes
Georg Tühner). Byly v r.
1764 zavěšeny na nové věži (jiný zdroj uvádí r. 1763). V posledním uzlu
špičky věže byly uloženy i dobové dokumenty. V r. 1764 dostala věž vápenný
nátěr. V následujících letech této etapy bylo restaurováno presbyterium
(vzhledem k slabým základům hrozilo zhroucení) a mj. nad okny bylo opatřeno
železným opaskem, který celou stavbu stahoval. Ze stejného důvodu byla i
zasypána krypta. Původně dost svahovitý terén hřbitova byl pomocí více než
2000 povozů hlíny navýšen do roviny, což si vzápětí vyžadovalo postavení
nových hřbitovních zdí. Ze stejného období pochází též erb nad vchodem
(alianční erb hraběte Waldstejn-Wartenberk,
hlavního sponzora stavby. V r. 1818 muselo být obnoveno krytí
věže novým šindelem s fermežovým nátěrem. Zda se v té době na věži už
nacházely hodiny, jsem nemohl spolehlivě zjistit, existuje ale záznam, že v
r. 1831/32 byly zabudovány nové hodiny.
Věž a její zvony sloužily obci skoro
100 let, než se v noci z 28. na 29. listopadu 1861 staly obětí požáru, který
se přenesl z hroutící se staré hospody na suchá ptačí hnízda v „lucerně“
věže. Jelikož jediná obecní stříkačka nefungovala z důvodů zanesených
ventilů, rozšířil se požár postupně na celý kostel. Zvony spadly a byly žárem
znehodnoceny. I věžní hodiny,
postranní oltáře a varhany byly zničeny.
V roce 1862 se začalo s opravou celého kostela. Původně to měla být
novostavba, Thurn a Taxisův patronátní úřad ale
neuvolnil katolické obci potřebné prostředky (tehdejší kronikář psal
vyčítavě, že ředitel úřadu byl protestant), a tak se stavělo na starých
základech a zdech. Součástí finančně odlehčeného projektu byla i pyramidová
čepice věže, která se Janovákům ale vůbec nelíbila,
a tak získali peníze na obnovu staré barokní cibule veřejnou sbírkou. Můžeme
tušit, že tentokrát byla pokrytá plechem, protože dle záznamu z r. 1904 byl
„obnoven nátěr věžních plechových stříšek tmavohnědou barvou“. Patronátní
úřad povolil obnovu zvonů jen v rámci původní velikosti (tj. 15,5 q), ale i
zde zajistila veřejná sbírka prostředky pro nákup 3 zvonů o celkové váze 34
q, které byly lity v dílně Ignaze Hilzera z Wiener Neustadt. Materiál byl částečně použit z dvou původních,
žárem zdeformovaných zvonů. Dne 15.10.1864 byly nové zvony vyzvednuty ze
železniční stanice Svitavy a třemi vozy za velké účasti obyvatelů slavnostně
přemístěny do Janova, kde vzápětí zahájily činnost jednohodinovým zkušebním
zvoněním. V roce 1867 byly pořízeny
nové varhany. Poněkud později (r. 1881) byly obnoveny věžní hodiny, a to
mistrem Josefem Prokešem ze Sobotky za 640 fl.,
které byly rovněž získány sbírkou. Hodiny ukazovaly čas na všech čtyřech
stranách věže a měly i bicí mechanismus.
V r. 1887 a 1888 probíhaly další stavební úpravy a byly zakoupeny nové
paramenty. Byl nahrazen chatrný dřevěný strop nad kůrem, dále se prováděla
malba stropu lodi, mramorování zdí, obnova malby oltářního obrazu a nová
dekorace hlavního oltáře. V r. 1892 začala důkladná obnova presbyteria včetně
základových zdí (částečně se kopalo do hloubky 5 metrů) a v r. 1894 bylo
presbyterium vymalováno. Varhany neměly dlouhý život a musely být nahrazeny
novými v r. 1901, které měly opět větší opravu v r. 1934. Dne 14. května 1917 byly dva zvony
zkonfiskovány na výrobu válečného materiálu. Byl to zvon největší (tzv. St.
Filipp a Jakob o váze 1053 kg) a nejmenší (St. Florian, 287 kg). Rozbili je
ještě na věži a pak odvezli k železnici do Litomyšle. Velký zvon potřeboval
údajně 208 ran, než praskl. Stát zaplatil tehdy 4 K odškodného za kg, tj.
5360 K do kostelní pokladny. Na Velikonoce r. 1918 měl být zkonfiskován i
malý umíráček. Našli se ale dva stateční občané, kteří ho v noci na velký
pátek sundali a ukrývali v dnes už neexistujícím rybníku před č.p. 4. Žel,
našel se i udavač (zvon číhal kousíček z vody ven), a tak nutil četnický
strážník kostelního sluhu Rudische, aby se k činu
přiznal, čímž obec o tento zvon také přišla. Zhruba ve stejné době byl také
zkonfiskován zvon z Mendryky (průměr 42 cm, výška
33 cm, nápis „Juditt Joannes
Zeida alto Maufte 1752“). Ještě krátce před zánikem Rakouska-Uherska
potkal stejný osud zvon z Gajerské kaple (průměr
47,5 cm, výška 35 cm, vyzdoben křížem se dvěmi anděly a nápisem „Ignaz Hilzer k.k. Hof Glockengießer in Wien Neustadt 1867“), konec
války ale zabránil tomu, aby skončil v tavící peci. Janovský farář s Gajerským přednostou objevili tento zvon později ve sběru
v Pardubicích, nebyl jím ale i přes naléhání vydán s poznámkou, že „byl přece
zaplacen“. Trvalo notnou dobu, než se obec z těchto
ztrát vzchopila a pomyslela na obnovu zvonů. Zasloužil se o to v r. 1937
místní farář Král (zřejmě víc Čech než Němec, protože dle jednoho
písemného7 zdroje z r. 1941 po
„anšlusu“ Janova „utekl do Protektorátu“). Byla to ale trochu akce
individualisty, jelikož v podstatě nejsou o tom záznamy, a ani nebylo
zajištěno zaplacení investice, které se pak řešilo až ke konci r. 1941. Dva
zvony byly čerstvě lity u firmy Herold v Chomutově, ostatní farář organizoval
odjinud (spoléhám u dat lití trochu na hlášení pozdějšího faráře z r. 1942,
které je jinak spíš odhadem, co se týče technických parametrů). Takže např.
není možno bezpečně určit, zda zvon z r. 1863 je totožný s tím, který po 1.
Světové válce v Janově zbyl, protože nesedí přepočet váhy s v.u. čísly). Nicméně,
v Janově i na Gajeru se opět zvonilo. Ale ne
nadlouho. Druhá světová válka bronz kostelních zvonů znovu spolkla. Přijímací
doklad „Říšského úřadu pro kovy“ v
Moravské Třebové ze dne 10.7.1942 vykazuje následující převzetí z Janovského kostela
(datum vylití jsem doplnil z hlášení faráře): Č. 156 - průměr 118,5 cm, váha 960
kg, r. 1937 Č. 157 – průměr 101 cm, váha 548 kg, r. 1863 Č. 158 – průměr 92,5 cm, váha 407 kg, r. 1937 Č. 159 – průměr 42 cm, váha 40 kg, r. 1923 Na základě říšského nařízení ze dne
15.3.1940, že „každé farní obci smí zůstat jeden provozuschopný zvon“, zbyl na kostele zatím malý zvon č. 160 o
průměru 37 cm a o váze ca. 30 kg. Byl takto uveden ještě v inventárním
seznamu ze dne 31.3.1944. Už dne 11.2.1942 vzaly za své zvon z Gajeru (46 cm / 55 kg, r. 1925) a ze Strakova (60 cm /
115 kg). O zvonu z Mendryky po r. 1918 jsem žádné
odkazy nenašel. V r. 1929 se prováděly stavební opravy na vnitřním zařízení kostela. V roce
1934 byl za 7800 Kč pořízen nový Boží hrob, v r. 1937 byl kostel
elektrifikován, a v r. 1938 sledoval nákup nových paramentů za hrdých
19.042,65 Kč u firmy Ignác Neškudla syn z Jablonné
nad Orlicí. Ještě v r. 1943 se farář pokusil pořídit nové varhany. Dostal
nabídku od firmy Rieger z Krnova za 14.920.- RM a s dodací lhůtou 24 měsíců.
Dle všeho k realizaci již nedošlo. Presbyterium v plné kráse Hlavní oltář v r. 1995 Oltář v r. 2010 V rámci uzavření smlouvy k povinnému
ručení byla dne 8.11.1940 vykazována následující statistika: Vnitřní plocha
kostela 250 m2, 300 míst k sezení, 1 kostelní sluha, 1 organista, 1 farní
zaměstnankyně, 4 ministranti, 1 hrobník a 1 zvoník. Další údaje o majetku
farnosti nám prozrazuje seznam inventáře, který byl sestaven radou farnosti
dne 31.3.1944: 1.
Farní kostel, vybudován v 17. století z kamene a cihel, s břidlicovým
krytím, sestávající se z kostelní lodi, klenuté postranné kaple, presbyteria,
zákristií a klenutou předsíní. Délka kostela 15 5/6 sáhů, šířka 5 ½
sáhů. 2.
Marnice na jižním cípu hřbitova, postavena z lomených kamenů a kryta
břidlicí. 3.
K tomu víc než 43 ha lesů a skoro 9 ha orné půdy v katastru Janova a
skoro 19 ha lesů a 3 ha orné půdy v katastru Lauterbach
(Čistá). 4.
(mj.) umíráček (cca. 30 kg) a 2 máry, 2 zpovědnice z měkkého dřeva, 14
obrazů křížové cesty v 14 stanicích, 1 vánoční betlém s 23 figurami. Poslední německý organista Urban hrál
na varhany ještě rok po první vlně „divokého“ odsunu většiny německého
obyvatelstva, než odevzdal klíče kostela faráři. V březnu r. 1956 byly při vichřici
utrženy plechy od kupole kostelní věže. Dílo zkázy bylo dovršeno požárem v
roce 1957, kdy věž přišla o krovy a celou barokní nástavbu, a bylo zničeno
téměř veškeré vnitřní zařízení. Oheň tenkrát prý přeskočil z hořícího kravína
JZD na věž. Občas se šušká i něco jiného… Dne 27.11.1962 se na plénu MNV
jednalo o stavu (cituji z protokolu) „…kostelní věže, která dělá ostudu
celému okolí a nepříznivě působí na cizince, kteří se schválně zastavují, i
celé autobusy, a fotografují toto zbořeniště“. Přítomný poslanec KNV „slíbil
pomoc při řešení dokončení výstavby, neb likvidace“. Obavy z hanby v cizině
byly patrně větší než z toho, jak by se s dennodenním pohledem na tuto
smutnou trosku museli vypořádat místní obyvatelé. I tak jsme ale pozdější
necitlivou opravou přišli o barokní kupoli věže. V sedmdesátých letech 20. století se
začaly dílčím opravám kostela věnovat sestry sv. Vincence, které se usadily v
areálu loveckého zámku a kaple sv. Huberta na Mendryce.
Kostel dostal krytinu z hliníkového plechu a loď novou dlažbu z konglomerovaného mramoru, nové lavice a nový nátěr. Od
přelomu k 21. století volal celkový stav kostela po důkladnější opravě. Ta
byla zahájena v r. 2008 a trvala do září 2010. Začalo se střechou lodě, která
dostala líbivou krytinu z černého eternitu („Dacora“)
a měděné klempířské prvky. Bylo odstraněno jedno závětří na východní straně a
došlo k opravě fasády, a to na dolních částech i sanační omítkou. Aby se
neopakovalo podmáčení zdí, bylo základové podloží odvodněno systémem
drenážních trubek a štěrkových vsaků a dešťová voda ze střech svedena
trubkami mimo dosah kostela. Od r. 2009 pak bylo možno opravit i interiér,
opět s použitím sanačních omítek. Loď dostala novou elektroinstalaci a nový
velký lustr. Pro velkou nákladnost zůstaly zatím glazované dlažby v
zákristii, presbyteriu a boční kapli. Ve stejném roce vyla věž osazena
novými elektrickými hodinami s bicím mechanismem. Hodiny nechala na vlastní
náklady instalovat obec, občané přispěli sbírkou. Jinak se finanční náklady
na opravu kostela rozdělily mezi Ministerstvo kultury (1,5 milionu Kč),
Pardubický kraj (350 tis. Kč), farnost Litomyšl (450 tis. Kč) a obec Janov
(200 tis. Kč plus hodiny). Dne 16. 10. 2010 byl obnovený kostel slavnostně
vysvěcen. Zrekapitulujeme-li si všechny ty živelné
a lidské zásahy páchané na kostele, nemůže nás překvapit hodnocení, že se z
architektonického hlediska jedná o bezvýznamnou stavbu. O to víc nás musí
mrzet, že se celá řada zachovalých cennějších kusů v posledních 22 letech
postupně z kostela vytratila, aniž by byla hlášena krádež. Nebýt jejich
zachycení díky objektivům několika fotografů, snad bychom o tom ani nevěděli. Další významné události v dějinách
kostela byly:
udělení odpustků v letech 1706 (Kliment XI.), 1729 (Benedikt XIII.),
1736 (Kliment XII.), 1743 (Benedikt XIV.), 1759 a 1766 (Kliment XIII.)
1744: biskup Marcus Antonius
Amalfský z Ortony
potvrzuje pravost ostatků sv. Filipa a Jakuba
1771: Jiří Kristián hrabě z Waldštejna-Wartemberka zakládá plat pro kapli na Mendryce
1862: opat Strahovského kláštera Jeroným Josef Zeidler
potvrzuje vysvěcení zvonů pro janovský kostel. Zdroj: Klaus Müller,
www.janov-sy.cz |
|||
|
|
|||
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 20.2.2012 |
