Historie
města Klimkovice, politický okres Bílovec |
Již jen zběžná procházka středem města dává tušit
jeho starobylost. Avšak dva velké požáry, při nichž shořely také všechny
archivní materiály, nám asi již navždy utajily pohled do dávnější minulosti
města. Přesto mnozí přední historikové umisťují jeho vznik nejpozději do
první poloviny 14. století. Podle dochované pověsti se rozkládala původní osada
na blízkém návrší západně od dnešních Klimkovic zvaném "Láně". Když
později obyvatelé, patrně po nějakém vpádu nepřátel, toto místo opustili,
zasadili zde lípu, která po celá staletí až do roku 1947, kdy v bouři vzala
zasvé, byla svědkem dávné minulosti města a obyvateli Klimkovic byla vždy
chována ve velké úctě. Klimkovice byly původně osadou s tvrzí, jež dostala
své jméno patrně po svém zakladateli Klementu, lidově zvaném Klimek.
Nejstarší historie Klimkovic je spojena s rodem pánů z Kravař, kteří v druhé
polovině 14. století vlastnili také panství fulnecké a bílovecké. Z nich
Beneš I. z Kravař, pravděpodobný zakladatel Klimkovic (1380 - 1398) a zároveň
královský komorník a oblíbenec krále Václava IV., povýšil po roce 1383
Klimkovice na město a vymohl pro něj i městský znak.
Zakladatel snad měl dát novému městu na počest krále
i nový název Koenigsberg, který se však neujal a používali ho jen Němci.
Klimkovice tak dostaly městská práva, řadu výsad a založením náměstí byly
dány podmínky pro rozvoj města. Dalším a to již dosvědčeným pánem Klimkovic byl Beneš
II. z Kravař, stoupenec krále Zikmunda a účastník 2. křížové výpravy ke Kutné
Hoře. Ten totiž 28.srpna 1416 na zámku ve Fulneku vydal listinu, kterou
udělil městu Klimkovic právo odúmrtí. Podle ní, zemřel-li některý majitel
usedlosti bez dědice, připadl celý jeho majetek městu a mohla ho opět nabytí
jen osoba, která v Klimkovicích bydlela. Beneš II. zřídil v Klimkovicích také
fojtství a dosadil na ně prvního fojta. kterým se stal Ješek z Klimkovic.
Po smrti Beneše II. z Kravař roku 1423 se stal
majitelem panství fulneckého a bíloveckého včetně Klimkovic Jan z Kravař,
jediný syn Voka z Kravař na Jičíně a Štramberku. Roku 1424 se podruhé oženil
s opavskou kněžnou Anežkou, které mimo jiné upsal věnem i v městě
Klimkovicích a v Lagnově 23 kop čes. gr. a z fojtství další 3 kopy čes. gr.
ročně. Když i on záhy roku 1434 zemřel nezanechav žádného dědice a Anežka
opavská se podruhé vdala za Jiřího ze Šternberka, rozpoutal se o panství
fulnecké a bílovecké a tím i o Klimkovice dlouholetý spor, ve kterém knížata
opavská uplatňovala důsledně proti pánům ze Šternberka svá práva lenní. Po
jejich prosazení přešla jmenovaná panství do správy knížat opavských. Ta však
brzy panství Fulnek a Bílovec odprodala. Klimkovice, odtržené od bíloveckého
panství, obdržel roku 1451 od opavského knížete Viléma rytíř Tas z Bítova a
Klimkovice se tak staly poprvé sídlem samostatného panství, Po Tasově smrti
roku 1464 zdědil majetek jeho syn Jiří z Bítova. Zemřel však roku Nový majitel však městu mnoho neprospěl, protože
většinu svého života prožil v neustálých soudních sporech se svými sousedy a
s pňbuznými. Podle nedoložených zpráv dal postavit v letech 1525 - 1529 pro klimkovické
katolíky kostelík sv. Trojice na dnes již bývalém starém hřbitově. Po
roce 1529 se stal načas i zemským hejtmanem knížectví opavského. Z té doby
pochází také nejstarší zmínka o klimkovické škole.
Po Hynkově smrti v roce 1543 se stává majitelkou
panství opět paní Johanka z Bítova. Zemřela v roce Hynek II. z Vrbna udělil Klimkovicím řadu výsad.
Listem vydaným v neděli 19.července 1564 na zámku klimkovském osvobodil
měšťany od všech robot mimo šesti dnů v roce na vláčení, žetí a sečení. Za
odpuštěné roboty stanovil stálý plat a to u majitelů domů s právem šenkovým
po 1 zl. a u řemeslníků po 1/2 zlatém ročně. Ve stejném roce 24.prosince
udělil městu právo vařiti pivo ve svém pivovaru, stojícím uprostřed náměstí v
budově, které se říkalo "buduněk“. K rozmachu řemesel přispěl v
roce 1566 udělením práva mílového, podle kterého se nesměl ve vzdálenosti
jedné míle od města usadit žádný řemeslník kromě těch, kterých bylo ve městě
nevyhnutelně třeba. Město chráněné těmito výsadami zaznamenalo značný
hospodářský rozvoj. Kvetla řemesla i obchod. Ve městě byly krámy řeznické,
pekařské, obchody s krejčovskými látkami, s vlnou, solí, hrnčiřským zbožím
aj. Když se stal Hynek II. z Vrbna hejtmanem opavským,
odprodal roku 1572 celé panství Janu Bravantskému z Chobřan a ten je o rok
později prodal dále vladykovi Ondřeji Bzencovi z Markvartovic, pánu na
Porubě. Ten v letech 1578 až 1579 zahájil přestavbu zámku,
který přeměnil v čtyřkřídlou zděnou budovu stavěnou v renesančním hradním
slohu. Zámek měl tenkrát tři patra a v každém rohu se honosil věžemi (současná
podoba zámku). Ve stejnou dobu dal také postavit nynější farní kostel
zasvěcený sv. Kateřině, patronce jeho manželky Kateřiny z Děhylova. V
kostele zbudoval i svou rodinnou hrobku, kde pohřbil svého bratra Fabiána,
dceru Annu a další dva syny. Do nového kostela se snažil dosadit katolického
kněze, ale jeho úmysl se nesplnil a i nadále zde působil protestantský farář
Jakub Turek. Roku 1592 se stal Ondřej Bzenec zemským hejtmanem knížectví
opavského. Tato funkce se mu stala osudnou. Do Opavy dojížděl ze svého sídla
v Kiimkovicích. Při zpáteční cestě do Klimkovic 5. dubna 1595 byl v lese u
Podvihova v blízkosti Pusté Polomi zákeřně přepaden a zastřelen Perchtoldem
Tvorkovským na Raduni. Ondřej Bzenec zemřel bez potomků, a tak po jeho smrti
přešlo celé panství na synovce Kryštofa Bzence z Makvartovic. Za něho došlo k
velkému dělení panství. Protože ani on se svou třetí manželkou Konstancií
Porembskou z knížectví osvětimského neměl žádné děti, učinil v roce 1599
několik závětí, podle nichž rozdělil klimkovické panství. Kryštof Bzenec zemřel 30. března 1600 na zámku v
Klimkovicích a je pochován v rodinné hrobce ve farním kostele. Tím vymřel
slavný rytiřský rod Bzenců. Jan starší Vlček se hned přestěhoval na zámek v
Klimkovicích, ale dědictví ještě dlouho nemohl převzít, protože závěť
Kryštofa Bzence byla uznána za zmatečnou a o dědictví se rozpoutal dlouholetý
spor. Zasáhli do něj nejbližší příbuzní Kryštofa Bzence uplatňující svá
dědická práva. Spor se vlekl až do roku 1612, kdy se nápadníci klimkovického
panství vzdali svých nároků poté, co jim Jan starší Vlček vyplatil 22 400
zlatých. Tak se stali Vlčkové jedinými pány a držiteli klimkovického panství
na plných 323 let až do první pozemkové reformy po roce Původem polský rod Vlčků z Dobré Zemice pocházel z
Těšínska. Jan starší z rodu Vlčků se usadil v Opavě, kde se počeštil. Hned po
svém příchodu do Klimkovic si počínal dosti bezohledně a svým jednáním
vyvolal ostré spory s poddanými, které často trestal i vězením. Zemřel v roce
Z doby Mikuláše Vlčka si můžeme vytvořit představu o
velikosti Klimkovic. V roce 1643 se přiznává v Klimkovicích 13 domů
šenkovních, 14 řemeslníků, 9 chalupníků, 3 zahradníci a 2 hofeři. Z
dochovaných údajů je patrné, že hospodaření na zdejším panství bylo na svou
dobu značně rozvinuté. V živočišné výrobě se chovalo 2 200 ovcí, 484 krav,
120 vepřů, 170 koní a 22 klisen. Poddaní na území panství chovali 4 508 ovcí,
724 krav a 400 koní. Mikuláš Vlček měl za manželku Annu Bludovskou, s níž
měl jediného syna Kašpara, který se roku 1655 oženil v Těšíně se šlechtičnou
Zuzanou Borkovnou. Ten se stal také novým majitelem panství, ale veškeré
záležitosti za něho vykonával nadále jeho otec. Mikuláš Vlček zemřel 21.
července 1664 ve věku 72 let a je pochován v rodinné hrobce. Jeho syn ho
dlouho nepřežil. Zemřel o rok později 3. prosince 1665. Po něm zůstala mladá
vdova, jeho druhá manželka Anna Kateřina Pačinská a dva synové, Kašpar a
Jindřich Vilém. Starší syn Kašpar zemřel mlád ve věku 14 let. Za nezletilého
Jindřicha Viléma (narodil se 17. září 1665) spravoval celé panství jeho strýc
Bedřich Jiří Vlček. Vlčkové převzali novou víru a změnili i řeč svých předků,
poněmčili se a přepsali své příjmení na Wilczek.
Přijetím víry se mladému Jindřichu Vilému Wilczkovi
otevřela cesta k vysokým hodnostem a úřadům. Ve svých 20 letech, kdy převzal
panství klimkovické, vstoupil do císařských vojenských služeb, kde posléze
dosáhl hodnosti polního maršálka, stal se c.k. komořím a tajným radou. V
letech 1709 - 1712 byl jmenován rakouským velvyslancem v Rusku u cara Petra
Velikého, roku 1714 byl povýšen do stavu říšských hrabat a po roce 1716 byl
jmenován postupně velvyslancem v Polsku, Prusku a Dánsku.
Oženil se s bohatou hraběnkou Marií Charlottou Saint
Hilierovou, s níž vyženil velký statek Kreuzenstein v Dolním Rakousku. Po
svých příbuzných zdědil nebo od nich přikoupil na Těšínsku Ráj, Koňskou,
Zámrsk, na Ostravsku Heřmanice, Vrbici, Muglinov, Hrušov a Slezskou Ostravu,
na Opavsku Velkou Polom s vesnicemi Vřesina, Čavisov, Horní Lhota, Malá
Lhota, Budišovice a Krásné Pole a dále Porubu, Dolní Polanku a Hlučín. Za
svého života založil v blízkosti Klimkovic v roce 1709 novou osadu Janovice a
v roce 1715 osadu Josefovice, kterou pojmenoval po svém starším synu
Josefovi. Jindřich Vilém Wilczek zemřel ve Vratislavi 19.
března Jindřich Vilém Wilczek po sobě zanechal dva syny.
Mladšímu Josefu Maria Baltazarovi odkázal statky Ráj a Zámrsk na Těšínsku,
ostatní panství včetně Klimkovic zdědil starší syn Josef (Maria Leopold Adam)
Wilczek. I on dosáhl vysokých úřadů, byl c.k. tajným radou a říšským dvorním
radou. Narodil se do neutěšené doby, kdy v Evropě zuřila sedmiletá válka. I
náš kraj byl sužován vpády a drancováním pruských vojsk. Navíc pruská armáda
zavlekla do Slezska zákeřnou nemoc. Morová epidemie zasáhla v roce 1758 i
samotné Klimkovice. Do poloviny roku 1759 zemřelo na mor 381 lidí z celkového
počtu asi 1 000 obyvatel Klimkovic. Z bezmocnosti proti této nemoci se konaly
ve městě zvláštní pobožnosti k sv. Šebestiánovi za odvrácení moru a ve víře,
že byli vyslyšeni, postavili mu věřící v roce 1760 uprostřed náměstí sochu
(dnes je umístěna poblíž farního kostela). Za Josefa hraběte Wilczka propukly na Opavsku a
Těšínsku selské bouře. Válkou zničené statky, úbytek obyvatelstva za morové
epidemie, ale také nákladný a okázalý život šlechty nutil vrchnost k
neúměrnému vykořisťování poddaných, kteří byli k plnění svých poddanských
povinností nuceni i tělesnými tresty a vězením. Není divu, že za takových
poměrů propukaly nepokoje a selské bouře. Tyto spory s vrchností vyřešilo
teprve zrušení nevolnictví ve Slezsku v roce 1784.
I při neobyčejném politickém a hospodářském vzestupu
klimkovického panství za nejmocnějších z Wilczků zůstaly Klimkovice přece jen
malým, převážně zemědělským městečkem. Jindřich Vilém Wilczek sice vymohl pro
Klimkovice další, již druhý výroční trh a dva trhy pro dobytek a vlnu a
vymohl pro město i jeden trh týdenní (pondělí). Wilczkové však, hledíce si
jiných zájmů a svého osobního prospěchu, rozvoj výroby a řemesel příliš
nepodporovali. Počet řemeslníků ve městě se nijak nezvyšoval. Josef Maria Wilczek
nevyužil ani vynikající lákavé nabídky své doby. Šlo o první nálezy uhlí na
Ostravsku, které bylo prvně objeveno v Klimkovicích Pod vinohrady a u Slezské
Ostravy. Wilczkové však tehdy odmítli výhodnou státní nabídku k dolování,
pochopitelně i ke škodě města, které se tak mohlo stát střediskem
průmyslového rozvoje kraje. Josef Maria Wilczek zemřel v roce 1777. Po něm
následoval jeho syn František Josef Wilczek, který zemřel roku Od roku 1792 do roku 1848 bylo klimkovické panství
administrativně včleněno do kraje Těšínského. V té době také dosáhlo
největšího územního rozsahu a zahrnovalo 19 vesnic, se kterými měly
Klimkovice 328 domů a 2482 obyvatel většinou českého původu. O Klimkovicích
se říkalo, že je to jediné ryze české město ve Slezsku a je hodné obdivu, že
si tento ráz v germanizovaném okolí udrželo. Je proto až neuvěřitelné, že v památném revolučním
roku 1848 se z Klimkovic nedostalo pochopení a podpory obrozeneckému
národnímu hnutí. Naopak, jako černý stín v historii Klimkovic leží petice
města zaslaná do Prahy 22. června 1848, kde se město staví proti požadavkům
Svatováclavského sjezdu a odmítá spojení Slezska se zeměmi koruny české.
Jediným vysvětlením by mohla být skutečnost, že petice byla zaslána bez
vědomí občanstva. Nebyl to však jediný černý stín onoho roku 1848.
30.srpna 1848 město vyhořelo. Požár vznikl o jedenácté hodině před půlnocí v
obecní hospodě na náměstí a plameny brzy změnily v popel 98 domů, 37 stodol s
obilím a pivovar, ale také si vyžádaly 3 životy. Neuplynulo ani šest let a
přišla další pohroma. 21.dubna 1854 ve 3 hodiny odpoledne vypukl požár na
místní faře a záhy se přenesl na kostel s věží, na zámek, vyhořelo dalších 28
domů a 17 stodol a zahynuly 2 osoby. Žalostný stav vyhořelého zámku donutil roku 1854
hraběte Jana Nepomuka Josefa Ambrože Wilczka k přenesení rodinného sídla do
Dolních Rakous. Konečně v roce 1848 stejně padly všechny výsady šlechty,
zaniká feudální řád a s ním i panství klimkovické.
Nastupující 19. století přineslo s sebou převratné
změny do všech oblastí společnosti. Rozhodující událostí té doby však bylo
svržení feudálního řádu v revolučním roce 1848. Pro šlechtu znamenalo
definitivní konec feudálních výsad, ztrátu neomezené moci nad poddanými. Pro
obyčejný lid naopak konec útisku a osvobození od poddanských povinností.
Politické mocenské změny si vynutily již v roce 1850
utvoření nových správních orgánů. Území Slezska se rozdělilo do politických
okresů, které tvořily nové základní administrativní celky státní správy.
Klimkovice po více jak padesátiletém začlenění do kraje těšínského byly opět
připojeny k politickému okresu Opava. V čele každého politického okresu stál
okresní hejtman. Okresní soudy se staly pro všechny obyvatele soudního okresu
bez rozdílu stavu a povolání nejnižší soudní instancí.
Další a pro Klimkovice rovněž rozhodující byly změny
hospodářské. Rozvíjející se těžba uhlí na Ostravsku dala již na počátku 19.
století vznik prvním průmyslovým podnikům. Roku 1828 z popudu olomouckého
arcibiskupa vznikají Vítkovické železárny s vysokými pecemi a železářskými
závody. Hornictví a ocelářství potřebovalo stále více pracovních sil, které
po zrušení nevolnictví přicházely z širokého okolí Ostravy.
Této příležitosti se chopili i mnozí lidé z
Klimkovic, kteří se hlásili do ostravských podniků, kde očekávali větší
příjmy pro zajištění svých rodin. Nedbali ani na dosti těžké podmínky,
protože pokud neměly Klimkovice železniční spojení, denně docházeli do
Ostravy pěšky, nebo tam žili ve společných ubytovnách a ke svým rodinám se
vraceli jen na neděli. Pracovní doba 12 až 14 hodin i více nebyla zvláštností
a ani mzdy po odkoupení železáren baronem Rothschildem nebyly nijak vysoké.
Pod vlivem ostravských dělníků se vytváří i mezi zdejším dělnictvem silné
sociální cítění, které našlo svůj výraz v založení prvních dělnických spolků
v Klimkovicích. Tak v roce 1873 vznikl Spolek katolických tovaryšů a později
v roce 1906 dělnický vzdělávací spolek Pokrok. Léta následující po roce 1848 byla pro Klimkovice
také obdobím vyvrcholení boje za národní charakter města a za jeho záchranu
před šířící se germanizací. Klimkovice si však navzdory neustálým snahám o
jejich poněmčení uhájily ryze český ráz. Stavba místní železnice
Josef Hradil a MVDr. Rudolf Resner se angažovali pro
stavbu místní železniční dráhy Svinov - Klimkovice. Za tehdejší situace, kdy
město bylo finančně zcela vyčerpáno nákladnými stavbami škol a při odmítnutí
jakékoliv subvence ze strany státu, to bylo dílo neobyčejně odvážně a
riskantní. Oba se v roce 1910 rozhodli pro vytvoření akciové společnosti.
Obrátili se na obce Klimkovice, Polanku, Svinov a na jejich obyvatele s
prosbou o zakoupení úpisů po 200 K. Bylo tak rozprodáno 4 850 akcií, což
stačilo k tomu, aby stavba byla zahájena. Práce rychle pokračovaly, a tak se
Klimkovice dočkaly již 8. prosince 1911 železničního spojení s okolním
světem. První světová válka Podle sčítání v roce 1880 z 2 361 obyvatel bylo v
Klimkovicích jen 397 obyvatel německé národnosti. Z uvedeného sčítání se také
dovídáme o velikosti jednotlivých částí. Z celkového počtu žilo v
Klimkovicích 1366, v Lagnově 600, v Josefovicích 251, na Hýlově (součást obce
Čavisova) Ze všech uvedených skutečností se dá říci, že
Klimkovice vstoupily do nového století s pocity určitého sebevědomí a s
rozletem, který však záhy zmařila první světová válka. Přišla náhle a
nečekaně. Již měsíc po srbském atentátu na následníka rakouského trůnu 28.
července 1914. To již probíhala všeobecná mobilizace. Stovky mužů muselo
opustit své rodiny a odcházeli do války, o které se soudilo, že nepotrvá déle
než několik týdnů, Protáhla se však na 4 roky. Opuštěná hospodářství upadala,
odvodem koní nebylo potahů, a tak se brzy projevil nedostatek potravin. Od
dubna 1915 již bylo zavedeno lístkové přidělování potravin, Průběh války nasvědčoval porážce Rakousko-Uherska a
vzbuzoval naději, že si naše národy vymohou samostatnost. Z českých zajatců
se vytvářely v zahraničí dobrovolné oddíly legionářů, které bojovaly po boku
spojenců za naši svobodu. Byli mezi nimi i legionáři z Klimkovic.
28.října 1918 - po třech stech letech nesvobody -
vznikla jako samostatný stát československá republika. Zpráva o tom byla
doručena městskému úřadu ten den večer telegramem, ve kterém se oznamovalo,
že Čechy, Morava a Slovensko utvořily samostatný stát, který je zcela
nezávislý na rakouském mocnářství. Jako blesk se rozšířila tato zpráva po
celém městě, přijímána jásotem a nadšením všech obyvatel. Tu noc málokdo spal
a již za rozbřesku následujícího dne vlály na domech prapory v národních
barvách. Od rána procházely ulicemi průvody lidí s hudbou. Všichni se
radovali z nabyté svobody. 29. října odpoledne byl vyslán ředitel zdejší
měšťanské školy Adolf Sýkora k Národnímu výboru ve Slezské Ostravě, aby s
jeho předsedou Dr. Ferdinandem Pelcem a s poslancem za ostravský kraj Janem
Prokešem dojednali přípravy k vytvoření Národního výboru pro politický okres
bílovecký se sídlem v Klimkovicích. Vznikla totiž situace, že němečtí
poslanci za severní Moravu odmítli uznat svrchovanost nové republiky a z
území severní Moravy a Slezska osídlených Němci vytvořili tzv. Sudetenland a
požadovali jeho odtržení od československé republiky. Protože podobný postoj
zastával i německý okresní hejtman v Bílovci Josef Benda, staly se sídlem
okresního výboru Klimkovice. Po svém návratu ze Slezské Ostravy navštívil Adolf
Sýkora schůzi obecního zastupitelstva, která připravovala večerní oslavu naší
samostatnosti a seznámil jeho členy se jmény navrhovaných osob do okresního
národního výboru. Zastoupení bylo stanoveno podle výsledků posledních
říšských voleb, v nichž sociálně demokratická strana a strana agrární získaly
po 4 mandátech a strana lidová 2 mandáty. Večer po slavnostní schůzi obecního zastupitelstva, z
které byl také zaslán holdovací projev Národnímu výboru do Prahy, se sešly
zástupy lidí s lampióny a po 19.hodině se k nim přidaly rovněž průvody ze
Svinova a z Polanky. Dvoutisícový průvod v čele s městským výborem a s
okresním výborem a dále členové Sokola a hasičů v uniformách, zástupy občanů
s hudbou. Tento velkolepý průvod se pak odebral k památné slovanské lípě na
Láni a zpět na náměstí, kde z tribuny postavené před radnicí byl přečten
telegram o vzniku Československé republiky a zazpívána píseň "Kde domov
můj". Jásot a provolávání slávy nové republice nebraly konce.
30. října se ujal své funkce okresní národní výbor v
Klimkovicích. Jeho představitelé odjeli do Bílovce, kde se představili
správci okresu hejtmanu Bendovi a požádali ho, aby složil slib věrnosti
Československé republice. Byli však odmítnuti s ohrazením, že německé obce
bíloveckého okresu budou nadále spravovány jeho úřadem. Po delším dojednávání
bylo rozhodnuto, že Bílovec bude donucen k poslušnosti vojensky. Stalo se tak
z Klimkovic vyslaným vojskem dne 3.prosince 1918.
Po tomto zásahu bylo sídlo okresního národního výboru
přeneseno do Bílovce, což vyvolalo vlnu rozhořčení zdejšího obecního
zastupitelstva. Všeobecně se totiž očekávalo, že se v nové republice najde
více porozumění pro politické zvýraznění a hospodářské povznesení tohoto
dříve opomíjeného českého města ve Slezsku. S touto skutečností, že nezůstaly
Klimkovice okresním městem, se představitelé města ještě dlouho nesmířili.
Dne 2.listopadu 1925 zaslala městská rada na příslušná ministerstva do Prahy
obsáhlé memorandum, ve kterém se zdůvodňovalo a požadovalo vytvoření
politického okresu Klimkovice. Podobné memorandum podaly Klimkovice do Prahy
ještě v roce 1934. I když požadavek Klimkovic podpořily všechny okolní obce,
nebyl vyslyšen a Klimkovice zůstaly i nadále jen sídlem okresního soudu a
okresního notářství. V roce 1919 byly národní výbory zrušeny a nahrazeny
obecními zastupitelstvy. Byly to orgány volené na čtyři roky. Ve volbách se
ucházely politické strany o získání mandátů, tj. o počet míst v obecním
zastupitelstvu. V Klimkovicích to bylo po celou dobu první republiky vždy 30
mandátů, o které se rozdělilo 6 - 8 politických stran. Ve všech volbách vyšla
v Klimkovicích vítězně sociálně demokratická strana, která získala obyčejně
12 až 15 mandátů. Na dalším místě byla strana lidová s 6 až 8 mandáty.
Ostatní strany, strana živnostníků, strana republikánská, národní demokraté,
Němci a později také národní socialisté a komunisté mívali po 2 až 4
mandátech. Město mělo mnoho problémů, které potřebovalo řešit.
Mezi prvními však byla starost o zajištění bytů pro stále narůstající počet
obyvatel, kterých za deset let přibylo 400. Situaci tehdy řešilo město
vytvářením stavebních družstev. Pro ně zakoupilo pozemky velkostatku, které
pak levně prodalo zájemcům o stavební místa s podmínkou, že na nich do tří
let postaví rodinný domek. Mezi nejvýstavnější domy v té době patřily na
ulici Jarmily Glazarové vily Václava Štěpánka a MUDr. Josefa Podivínského,
obě dílem architekta Gajovského z Moravské Ostravy.
Pokrokový přístup zaujala městská rada při
elektrifikaci Klimkovic, která, jak se uvádí v kronice, musela být občanům
skoro nátlakem vnucena, přestože město samo zaplatilo z celkového nákladu 700
000 Kč částku 520 000 Kč na rozvody elektrického proudu. Nakonec přece jen
21.října 1921 v Klimkovicích poprvé zazářily elektrické žárovky. Josefovice
byly elektrifikovány o deset let později. Pozemková reforma, prováděná v letech 1920 - 25,
poskytla sice možnost nabytí zemědělské půdy z bývalého Wilczkova panství,
ale nakonec připadlo na 1 žadatele v průměru po Kulturní život ve městě byl tehdy záležitostí
místních spolků, jejichž činnost byla velmi bohatá. Neopomenutelnou událostí
je provedení prvního filmového představení v roce 1924 v kinosále sokolovny.
Zatímco v prvních letech republiky probíhal život
města klidně, pak ve třicátých letech spěl k dramatickému konci. Zásluhou
nastupujícího fašismu a nacismu v Německu se zneklidnila hladina politického
života i u nás. Že se v Klimkovicích události nevyvíjely tak bouřlivě jako v
okolí bylo tím, že zde německé obyvatelstvo žilo ve výrazné menšině. Ale i
tato hrstka německé menšiny připravovala městu jeho trpký osud.
Okupace města v letech 1938 - 1945 byla jistě
nejtemnějším údobím jeho historie. V té době se staly Klimkovice náhle a
zcela nečekaně, ač ryze české město ve Slezsku, součástí německé říše. Bylo
to odpoledne 6.října 1938, kdy čs. rozhlas ohlašoval tuto neuvěřitelnou
zprávu, že Klimkovice jsou začleněny do tzv. pátého okupačního pásma.
V roce 1938 žilo v Klimkovicích 973 rodin s 3 564
obyvateli, z nichž se jen 289 osob hlásilo k německé národnosti. Až do
poloviny třicátých let žila tato německá menšina se svými českými spoluobčany
v poměrně dobré shodě. Němci měli ve městě svou německou školu, měli svůj
tisk, provozovali své živnosti a měli i své zastoupení v městské radě. Nástup
nacismu v Německu zasel i u nás sémě nesnášenlivosti, která byla záměrně
šířena a živena německou nacistickou propagandou a u nás především
sudetoněmeckou stranou vedenou Konradem Henleinem. Mnichovskými dohodami,
následným obsazením českého pohraničí a jeho připojením k německé říši se
naplnily tužby sudetských Němců. 9. října 1938 za krásné sluneční podzimní neděle
vstoupila do Klimkovic německá vojska. Přesně ve 12 hodin v poledne přijela
na náměstí kolona vojenských aut nadšeně vítána shromážděným německým
obyvatelstvem v čele s jejich ortsleiterem Josefem Rotterem. Po oslavných
projevech pokračovalo vojsko v postupu na Polanku, aby zabralo území až po
řeku Odru. Obsazené území tak bylo včleněno do německé říše, do tzv. sudetské
župy se sídlem v Liberci. Bezprostředně po obsazení Klimkovic začali Němci
prosazovat nový pořádek. Klimkovice dostaly nový název „Königsberg“, úřední
řečí se stala němčina, byly odstraněny všechny české nápisy, z průčelí
radnice zmizel městský znak a byl nahrazen nápisem "Stadtgemeinde
Königsberg". 13.října byl zbaven funkce český starosta František
Vavrečka a úřad převzal ortsleiter Josef Rotter, někdejší úředník Wilczkova
panství. Vedení škol přešlo do rukou německých učitelů, byla rozpuštěna
tělovýchovná organizace Sokol, sokolovna byla přejmenována na „Deutsches
Haus“ a Dělnický dům na „Turnhalle“. Stovky českých občanů byly donuceny
opustit své domovy a vystěhovat se do vnitrozemí.
V dalších měsících se jen utvrzovala germanizace
města, 1.září 1939 byla zrušena zdejší česká měšťanská škola a žáci byli
převedeni do Polanky nad Odrou. Byla zrušena česká veřejná knihovna a 3 209
knih v hodnotě přes 20 000 Kč bylo zabaveno a odvezeno. V roce 1939 byly
donuceny k vysídlení sestry dominikánky a jejich budova kláštera byla
přeměněna na „domov německé mládeže“ (Hitlerjugend). Vystřídalo se tu několik
skupin po 200 chlapců a dívek. Jejich chování bylo povýšenecké a provokující,
za což se styděli i místní němečtí obyvatelé. Od počátku se provádělo plánovité osídlování
Klimkovic německým obyvatelstvem, jehož počet se za dobu tří let rozrostl z
289 na 990. Mezi přistěhovalci byli Němci z oblasti Sudet, ale i noví
osídlenci z jižního Tyrolska. Obsadili zemědělské usedlosti po vyhoštěných
českých sedlácích z Klimkovic Lagnova, jejichž majetek včetně živého
inventáře jim byl zabaven a předán německým osídlencům.
Ve snaze naklonit si na svou stranu české
obyvatelstvo, přistoupilo nové vedení města se starostou Josefem Rotterem k
některým stavebním úpravám města. Naprosto necitlivě byla zbourána ještě v
roce 1939 budova radnice stojící vprostřed náměstí, které se říkalo "buduněk".
Celé náměstí pak bylo vydlážděno žulovými kostkami .
V jiných oblastech rozvoj města téměř ustrnul. Snad
nejvíce utrpěl dřívější bohatý kulturní život Klimkovic. Za celé období
okupace nenajdeme v kronice města kromě narozenin vůdce nebo oslav vítězství
jedinou kulturní akci většího významu. Napadením Polska 1. září 1939 Německo rozpoutalo
druhou světovou válku. První válečné úspěchy ještě více pozvedly sebevědomí
zdejšího německého obyvatelstva. K rozčarování však došlo velmi brzy již po
vyhlášení prvních válečných opatření, po
zavedení přídělového systému, po odvodech prvních mužů na frontu, ale hlavně
po zprávách o prvních padlých, kterých bylo již k 1.11. 1942 dvanáct z našeho
města. Výrazně se změnilo chování Němců po těžké porážce německých armád u
Stalingradu, kdy se začaly rozplývat všechny sny o tisícileté říši.
Pod vlivem stále častějších náletů a leteckých útoků
na německá města byla v červnu 1943 zřízena v Klimkovicích civilní
protiletecká obrana. Nebezpečí leteckých náletů se zvýšilo v létě 1944. To
již městem projížděly také kolony německých uprchlíků z východu a brzy na to
i kolony aut německého vojska. 20.ledna 1945 bylo již zřetelně slyšet dunění
děl blížící se fronty a bezradnost německého obyvatelstva dosahovala vrcholu.
V únoru 1945 došlo k první evakuaci žen a dětí z německých rodin do Mohelnice
na Moravě. Muži byli zařazeni do tzv. "volksturmu" a připravovali
se na obranu města. V březnu 1945 se objevila nad Klimkovicemi první
sovětská letadla, která svrhla několik bomb na osadu Janovice. Události spěly
k zahájení Ostravské operace. Ve čtvrtek 26.dubna 1945 zahájila sovětská armáda
útok na město. Okolo třetí hodiny odpoledne zaútočilo 9 sovětských letadel a
svrhlo bomby na vojenské pozice ve městě. Na náměstí byly zbořeny tři domy a
7 osob bylo usmrceno. Nálety pak pokračovaly ve dne v noci i v další dny.
Nejhorší byla noc z 30.dubna na 1.května 1945. Po celou noc se střílelo,
hořely nové a nové domy a město se pomalu měnilo v rozvaliny. Po půlnoci
opouštělo město poslední německé vojsko. V úterý 1.května o páté hodině ráno
pronikly do města první oddíly sovětské armády a hustým kouřem hořících domů
se probíjely do středu města. Osvobozené obyvatelstvo vybíhalo z úkrytů a ze
sklepů a vítalo osvoboditele. Přišla hudba, tančilo se, když náměstí
znenadání opět naplnil kouř. Ze zámecké budovy vyšlehly ohnivé plameny. Požár
zámku, založený místními Němci, tak dovršil dílo válečné zkázy města.
Je poměrně málo známo, že na osvobození Klimkovic
vedle sovětské armády se podílela také 1.čs. tanková brigáda, která vznikla v
Buzuluku a zúčastnila se bojů o Sokolovo, Bílou Cerekev, Kyjev a Duklu a také
Ostravské operace. O bojích brigády na území našeho města se dovídáme přímo z
válečného deníku 1.čs. tankové brigády, kde se uvádí, že v neděli 29.dubna
1945 postoupily tanky 3.tankového praporu po silnici z Čavisova a pak po
lesní cestě k vrchu Mezihoří a za svítání dosáhly vesnice Hýlov (v prostoru
dnešních lázní). Po celý den potom pokračovaly tuhé boje, až po 21.hodině
vnikly 2 tanky do osady a osvobodily ji. V pondělí 30.dubna 1945 v ranních
hodinách vstoupily tanky 3.praporu do útoku na město Klimkovice a dosáhly
západního okraje města. Zde v 10,30 hod. obdržely rozkaz k dalšímu postupu na
Vřesinu, Janovou a ještě téhož dne překročily řeku Odru a osvobodily Zábřeh a
Vítkovice. Klimkovice byly válkou velmi těžce poškozeny. Z
celkového počtu 578 obytných domů zůstalo jen 43 nepoškozených, 39 domů bylo
bombardováním a v osvobozovacích bojích úplně zničeno a dalších 38 domů
utrpělo tak velké škody, že nakonec musely být zbourány. 457 domů bylo jen
lehce poškozeno. 78 rodin pozbylo přístřeší a dalších 23 rodin v nájmu přišlo
o celý svůj majetek. Všechny válečné škody byly odhadnuty na 50 miliónů Kčs.
Zahynulo 13 místních občanů. V bojích o osvobození Klimkovic padlo 30 rudoarmějců,
z toho 26 vojínů, kapitán zdravotní služby, 1 poručík letec a 2 seržanti.
Nejsou to jediné oběti. Za okupace prožilo muka koncentračních táborů a
věznic 19 občanů, z nichž 8 tam nalezlo i svou smrt. 13 občanů židovského
původu se stalo obětmi rasové perzekuce. S úsvitem prvního májového dne se opět navrátila
městu svoboda. Správu věcí veřejných převzal Revoluční národní výbor. Na
pokyn zahraničního rozhlasu byl ustaven tajně již na počátku roku 1945. První
jeho zasedání bylo svoláno dne 1.května 1945. Zasedání zvolilo za svého
předsedu Josefa Franze a provedlo nezbytná opatření k zajištění státního a
veřejného majetku a k udržení pořádku v obci. První revoluční národní výbor
musel řešit složité úkoly. Město bylo rozbito, bylo třeba odstranit trosky
budov, zacelit válkou utrpěné rány, zajistit výživu obyvatelstva, postarat se
o rodiny, které pozbyly přístřeší. Musely být obnoveny komunikace a obnovena
doprava s průmyslovým centrem Ostravou. Muselo být zabezpečeno obdělávání
půdy po Němcích. Nemalý úkol spočíval v zajišťování německého majetku a
nakonec i v zajišťování odsunu Němců, který započal 10. března 1946. Z
Klimkovic bylo odsunuto 248 občanů německé národnosti a bylo konfiskováno 25
domů. Válkou postižené Slezsko potřebovalo urychlenou
pomoc. Mimořádné prostředky pro účely obnovy byly uvolněny vládou republiky,
ale byly určeny především pro obnovu národního hospodářství a k záchraně
státního majetku. Podnět k okamžitému řešení svízelné situace slezského
obyvatelstva dali akad. malířka Helena Salichová z Polanky n. O. a Jindřich
Šajnar z Krásného Pole. Z výtěžku jejich výtvarných prací, zachycujících
válečnou spoušť ve zničených obcích, vznikla pod záštitou Zemského národního
výboru v Ostravě rozsáhlá akce „Budujeme Slezsko“. Oficiálně byla vyhlášena
23.září 1945 na Ostré Hůrce u Opavy. Vyvrcholením akce byla iniciativní
myšlenka požádat česká a moravská města o převzetí kmotrovství nad
postiženými obcemi ve Slezsku. Tak také Klimkovice našly svého patrona v
„matce měst“ - hlavním městě Praze. Žádost o převzetí kmotrovství byla
přednesena u příležitosti návštěvy primátora hlavního města Prahy v Ostravě
dne 6.dubna 1946. Slavnostní akt převzetí kmotrovství byl proveden
18.července 1946 za přímé účasti primátora Dr. Václava Vacka v Klimkovicích.
Delegaci uvítala také Helena Salichová. Praha byla ke svému svěřenci skutečně
štědrou dárkyní. Z dobrovolných sbírek Pražanů byly v dalších letech
Klimkovicím poskytnuty 3,3 miliónů Kčs. Po roce 1945 došlo u nás ke značným politickým a
hospodářským změnám, které ovlivnily i poválečný vývoj zdejšího města. Až do
roku 1948 se události ubíraly v mezích parlamentní demokracie. Politické
strany se sdružily v Národní frontě, která sjednocovala úsilí občanů k obnově
a k výstavbě válkou rozvráceného hospodářství. Významné postavení na tehdejší
politické scéně zaujímala Komunistická strana Československa. V posledních
poválečných svobodných volbách v roce 1946 získala celostátně přes 40% hlasů.
V Klimkovicích pro ni hlasovalo 32,26% voličů. Následovala pak čs. strana
lidová s 27,96%, čs. strana sociálně demokratická s 23,95% a čs. strana
socialistická s 15,9% hlasů. Určujícím prvkem pro další vývoj událostí byl ostrý
politický boj, který vyvrcholil v dramatických únorových dnech 1948, kdy KSČ
uchopila veškerou moc v zemi. Z jejího podnětu vznikaly po únoru ve všech
místech akční výbory NF s rozsáhlými pravomocemi, které měly za úkol
reorganizovat dřívější volené orgány a postupně omezovat působení
demokratických struktur státu. Podobně i místní akční výbor značně ovlivnil
složení místního národního výboru, ve kterém si KSČ zajistila 70% zastoupení,
a tím i rozhodující vliv v obci. Odstraněním opozice si tak komunistická
strana otevřela cestu k prosazování přeměn našeho státu v socialistický stát
sovětského vzoru. Zásadní změna, ke které došlo již v roce 1945
přijetím zákona o znárodnění průmyslu, neměla ještě přímý dopad na území
našeho města, které většího průmyslu nemělo.Teprve další etapa znárodňování
průmyslu po roce 1948 postihla jediný průmyslový podnik ve městě, firmu Josef
Gelnar, výroba nábytku (později Dřevovýroba). Další vývoj již probíhal cestou
združstevňování řemeslné výroby a vytvářením komunálních služeb, do kterých
postupně přešli téměř všichni živnostníci, pokud svou živnost sami nezrušili
a neodešli pracovat do ostravských podniků. Tento vývoj pochopitelně s sebou
přinesl mnohé potíže, se kterými se muselo město dlouho potýkat. Po
osvobození byla v Klimkovicích zastoupena tato řemesla: truhlářství, 2
řeznictví, 2 pekařství, hodinářství, vodní instalatérství, elektrikářství,
knihařství, 3 stolařství, pokrývačství, zámečnictví, kolářství, 3 kovářství,
klempířství, provaznictví, sedlářství, zahradnictví, šití prádla, 3
krejčovství, 3 obuvnictví, výroba sodovek, cukrářství, 4 pohostinství a 10
obchodů. Jestliže proces znárodňování průmyslu a
združstevňování živností probíhal u nás poměrně klidně, nebylo tomu tak při
řešení zemědělské otázky cestou kolektivizace půdy v jednotných zemědělských
družstvech, jak ji nastínil IX. sjezd KSČ v roce 1949. O založení
zemědělského družstva v Klimkovicích uvažovala místní organizace strany již v
roce 1948. Proto se hned 1.listopadu 1949 ustavil přípravný výbor, jehož
předsedou se stal František Malík, tehdy již referent ONV v Bílovci. Tento
přípravný výbor měl za cíl položit základy budoucího jednotného zemědělského
družstva. Z členů národního výboru byly vytvořeny agitační dvojice, které
navštěvovaly soukromě hospodařící rolníky a v pohovorech je přesvědčovaly pro
vstup do JZD. Družstvo však přece jen bylo založeno ještě koncem roku 1949
jako jedno z prvních v okrese. Za celou dobu existence družstevního hospodaření se
výnosy a výkony postupně zvyšovaly i přes stále stoupající výrobní náklady,
které byly vždy dotovány státem. JZD Ostravan patřilo mezi nejlepší družstva
okresu Nový Jičín. Výše průměrné mzdy 2 785 Kčs byla srovnatelná s
kterýmkoliv průmyslovým podnikem. Avšak zemědělská velkovýroba brzy ukázala i
svůj rub. Nepřiměřené dávkování umělých hnojiv sice zvyšovalo výnosy, ale na
druhé straně znehodnocovalo potraviny, půdu i spodní vody. Jako zdravotně
závadné se ukázalo také používání některých chemických přípravků proti
škůdcům a plevelům. Těžká mechanizace zhutňovala půdu a stále zhoršovala její
půdní strukturu. Vztah k půdě se pomalu vytrácel, protože z 859 pracovníků
družstva již jen málokdo měl k ní přímý vlastnický vztah. I přes tyto
negativní dopady přínosem družstevního hospodaření bylo odstranění dřívější
namáhavé a těžké práce. Prokázalo se také, že při rozumném vedení a za
odpovědného přístupu přímých vlastníků půdy, má družstevní podnikání svou
perspektivu. Prvním krokem na této cestě byl rozpad neúnosného zemědělského
gigantu EC JZD Ostravan, který zanikl dnem 31.12. 1990.
Zcela nová historie se začala psát i pro Klimkovice
po listopadu roku 1989. Vyznačuje se návratem k demokratickým principům v
politice, k soukromému vlastnictví v podnikání a k tržním vztahům v
ekonomice. Po čtyřiceti letech se konaly v červnu 1990 opět svobodné a
demokratické volby, ve kterých přes polovinu hlasů získaly demokratické síly
společnosti, především Občanské fórum. Vítězně vyšlo Občanské fórum i z
listopadových voleb do obcí. V Klimkovicích získalo 33,15%, Čs. strana lidová
23,34%, Demokratická koalice 23,21% a Komunistická strana Čech a Moravy
20,39% hlasů. Z těchto voleb vzešlo první městské zastupitelstvo v čele s
novým starostou města JUDr. Ing. Lumírem Bilíkem.
V poměrně krátké době vyrostly v Klimkovicích desítky
nových soukromých podnikatelů, v privatizačním procesu přešla většina obchodů
do soukromých rukou, do soukromého vlastnictví se dostal i dřívější podnik
Dřevovýroba včetně kartonážnictví. Počátkem roku 1991 došlo také k delimitaci
zemědělského družstva. V této nelehké politické situaci, plné politických a
ekonomických změn, se nastiňují pro Klimkovice daleko lepší perspektivy pro
rozvoj města. Jednou z nich je uskutečnění snad největšího projektu v jeho
dějinách - výstavba lázní Nový Darkov na území Klimkovic v okolí Hýlova. K
zahájení stavby došlo 5.prosince 1991, kdy za osobní účasti náměstka
ministerstva zdravotnictví Ing. Bohumila Kotyka, ředitele České státní
pojišťovny JUDr. Vladimíra Uzla, zástupců stavebních firem Švarc Praha a
Pozemní stavby Zlín a dalších hostí byl položen základní kámen tohoto
velikého díla. Tento okamžik byl pro Klimkovice velikým závazkem,
který zavazoval město, aby se v krátkém čase přizpůsobilo požadavkům a úrovni
lázeňských měst. A městský úřad se snaží v této zkoušce obstát. V roce 1991
skončila rozsáhlá rekonstrukce městského sadu Petra Bezruče, na podzim roku
1992 bylo dokončeno nové zdravotní středisko a ve stejnou dobu byla zahájena
nákladná stavba kanalizačních sběračů. Ty největší úkoly však Klimkovice teprve čekají. Co z
nich zbude na samotné občany? Mnoho, protože každý svým přičiněním může
přispět k tomu, aby se Klimkovice staly vskutku městem lázeňským.
Zdroj:
mesto-klimkovice.cz (25.11.2013) |
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 25.11.2013 |