KOód CZ 6634

Klimkovice

(Königsberg)

Kostel sv.Kateřiny A) 2)

Na jihozápadním okraji vnitřního města. Původně gotický, kolem roku 1400 (presbytář), nově vystavěn od roku 1579 nákladem Ondřeje Bzence z Markvartovic (síňové trojlodí), kaple barokní, utilitárně přestavěn po roce 1859. U kostela je hrobka hrabat WilczkůGuttelandu (poněmčený starý slezský rod Vlčkové z Dobrozemice) z počátku 19. století. Zajímavostí kostela je krytá chodba na pilířích spojující jej se zámkem a byzantská kaple, jejíž osa je vykloněná o 40 cm.

Dva velké požáry v roce 1848 a 1854 zničily veškeré písemné záznamy o vzniku Klimkovic, historické prameny jsou velice mlhavé, přesto ve starém kostelním inventáři z roku 1806 je napsáno, že nejstarší zvon na věži měl nápis s letopočtem 1251. Druhý zvon byl z roku 1261. Z toho se usuzuje, že osada Klimkovice měla už ve 13. stol. dřevěný kostelík s věží.

V roce 1383 pan Beneš I. z Kravař, oblíbenec Václava IV., vymohl na králi povýšení osady na město. S tím souvisí i městský znak – stříbrný lev v červeném poli na zeleném pahrbku.

Oklepáváním staré omítky na kamenném překladu malého okna staré sakristie byl objeven vytesaný letopočet 1547, tento rok je pravděpodobně rokem původního založení zděného kostela, za doby panování paní Johanky z Bítova.

V roce 1572 bylo prodáno klimkovické panství vladykovi Ondřeji Bzenci na Porubě. Patřil k rodu slavných českých rytířů, kteří se na počátku 16. stol. vyznamenali v boji proti Turkům. Po návratu domů nechal v letech 1578 - 1579 v renesančním slohu zámek i kostel přestavět. Zasvětil jej sv. Kateřině, která byla patronkou jeho manželky. V té době byl kostel rozšířen o západní část kostela s věží. Tlak masivní věže způsobil vytlačování půdy směrem do dnešního parku a věž se postupně začala naklánět. Proto byl vybudován obrovský opěrný pilíř, který zastavil vychylování věže. Ta je dnes odkloněná 64 cm od osy. Po ničivém požáru v roce 1854 již nebyla původní renesanční špice věže dostavěna a byla jenom zakončena nízkou stříškou, která je na věži dodnes.

Kůr kostela byl propojen s prvním poschodím zámku nadzemní chodbou, kterou zámecké panstvo chodívalo na mši. Původně byla tato chodba překryta pouze dřevěnou stříškou.       

Ondřej Bzenec nechal pod presbytářem vybudovat rodinnou hrobku Bzenců. Vchod je dnes překryt dlažbou a je v místě před obětním stolem. Vpravo jsou umístěny náhrobky příslušníků rodu Bzenců.

Rod Vlčků z Dubé odkoupil klimkovické panství v roce 1612. Zprvu byli evangelického vyznání. Po bitvě na Bílé hoře a rekatolizaci byl Jindřich Vilém Vlček vychován ve víře katolické u Jezuitů ve Vratislavi.

V letech 1730 – 1738 dal Jindřich Vilém vybudovat u farního kostela na severní straně kapli v byzantském slohu s krásnou kopulí, která se zvedá do výše 25 m. Kopuli podpírá osm vestavných sloupů zakončených hlavicemi připomínajícími korintský sloh. Oltář s božím hrobem je ozdoben sochou sv. Jana Nepomuckého, po jeho pravici stojí socha sv. Václava a po levici sv. Judy Tadeáše apoštola.

Jindřich Vilém Vlček se vypracoval do hodnosti polního maršála císařského vojska, a protože se pohyboval v německém prostředí, poněmčil řeč i jméno. Od té doby se psali Vlčkové německy Wilczek.

Naproti oltáři na západní stěně kaple je vytesána jeho busta v životní velikosti. Pohlíží k hrobce, která má přístup skrytý pod lavicemi v kapli.

Kostel sv. Kateřiny a kaple tvoří zajímavý architektonický celek. Dominantou chrámu je hlavní oltář zdobený sloupovím z umělého mramoru. Na oltáři stojí čtyři barokní plastiky. Jedna ze soch ze dřeva představuje Máří Magdalénu s křížem v ruce, jak šlape na hlavu hadovi jako vítězka nad zlým duchem. Další představuje sv. Rozálii s růžemi kolem hlavy, přímluvkyni v době moru. Třetí je sv. Barbora v modrém šatě s kalichem a hostií, patronka havířů. Poslední je sv. Apolonie s kleštěmi v ruce, patronka zubních lékařů. Nádherný obraz ve zlatém rámu představuje sv. Kateřinu, které malý Ježíšek podává prsten jako své nevěstě.

Do roku 1776 se pochovávalo v těsné blízkosti kostela, teprve potom byl hřbitov zrušen.

V roce 1939 došlo k likvidaci radnice umístěné uprostřed náměstí a k přemístění misijního kříže, sochy panny Marie a sochy sv. Šebestiána do prostoru mezi starou sakristii a kaplí. Při hloubení základů pro umístění kříže a soch se narazilo na hrobky. Při likvidaci těchto hrobek byla vyzdvižena cínová rakev, ve které po rozletování rakve ležel panoš v mysliveckém obleku. Když chtěli tělo přemístit do druhé rakve, rozsypalo se na prach. I v pozdějších letech, když se kopala kanalizace kolem kostela, narazilo se na spoustu kostí těsně pod povrchem. Zajímavé je, že kosti se našly i pod opěrnými pilíři ve východní části kostela.

Jedna z dalších zajímavostí chrámu sv. Kateřiny jsou varhany. K původním varhanám z roku 1900 byla v roce 1993 přistavěna další část varhan s novým třímanuálovým hracím stolem.

Další z dominant chrámu sv. Kateřiny je patnáct křišťálových lustrů, kterým vévodí velký tereziánský křišťálový lustr, který byl původně na svíce. Během pozdějších let byl dvakrát elektrifikován a naposledy byla provedena celková generální oprava v roce 2001.

Soubor:Klimkovice1-287938-1602.jpg

 

Kostel sv.Trojice A) 2)

Tento středověký kostel je nejstarším dochovaným historickým objektem ve městě. Počátky jeho existence sahají až k první polovině 16. století do doby silně ovlivněné náboženskou reformací. Tehdy v celém již samostatném klimkovickém panství se v kostele střídala správa katolická i evangelická (protestantská) podle toho, jaká vrchnost zde zrovna vládla. Poměrně dlouhé období náboženských sporů provázelo totiž dodržování zásady:  „… čí kraj, toho lid, jeho víra i řeč …“.

Sňatkem urozené paní Johanky z Bítova v roce 1513 získal její manžel Hynek I (Bruntálský) z Vrbna do svého majetku i celé klimkovické panství, k němuž kromě města Klimkovice s tvrzí a vodním stavem ve Vřesině, patřily vsi Lagnov, Martinov, Svinov a Polanka. V té době byla ale zdejší fara i původní dřevěný farní kostel sv. Kateřiny obsazeny evangelickým farářem, a tak nový feudální majitel města nechal v létech 1525 až 1529 postavit pro zastánce katolické víry tento menší nový kostelík Nejsvětější Trojice. Kostel je postaven v raně gotickém slohu na vyvýšenině západně od městského centra. Bližší podrobnosti o jeho stavbě, písemnosti ani jiné dokumenty k tomuto kostelu bohužel k dispozici nemáme. Podle nedoložených zpráv se ale zdá být docela věrohodné, že kostel byl v důsledku zmíněných náboženských reforem po dlouhá léta střídavé v držení jak katolíků, tak protestantů, zejména v 17. a 18. století. Teprve až ke konci tohoto období dochází ke stabilnějšímu i trvalejšímu náboženskému usmíření. Majitelé klimkovického panství z hraběcího rodu Wilczků změnili v roce 1681 své dřívější náboženské vyznání a přijali katolickou víru (současně s tím se ale rod poněmčil). Farní kostel sv. Kateřiny měl zase po létech svého katolického kněze. Menší kostelík Nejsvětější Trojice se od této doby stal naopak trvalejším sídlem zastánců ustupujícího protestantismu. Tuto skutečnost potvrzuje i znak kohouta na hřebeni střechy kostela, který se zde po stavebních úpravách v 18. stol. zachoval až do dnešních dnů. V roce 1766 se k tomuto kostelu přemístilo z centra Klimkovic i pohřebiště a v jeho okolí vznikl hřbitov. Jednou z příčin přemístění hřbitova byla patrně i velká epidemie moru, která město zasáhla v průběhu slezských válek v roce 1758 – 59. Měla totiž za následek úmrtí nejméně 381 osob z celkového počtu asi jednoho tisíce obyvatel města. Kostel Nejsvětější Trojice se tak stal na období příštích 207 let kostelem hřbitovním. Podle neověřených zpráv nebyl tento kostel za celou dobu své existence vysvěcen a také nikdy v minulosti nebyl evidován v majetku církevním. O jeho opravy, údržbu, rekonstrukce i obnovu se vždy postarali buďto samotní majitelé města, nebo v pozdějším období správa farního úřadu a obecní správa. K rozsáhlejším opravám objektu kostela došlo v průběhu druhé poloviny 18. století, v roce 1805, dále v posledním desetiletí 19. století a poté ještě v roce 1934. Souběžně s opravami kostela byly většinou prováděny i nezbytné opravy a údržba areálu hřbitova. Ve druhé polovině 20. století dochází postupně k výraznějšímu zanedbávání celého areálu a provozován je vlastně jen hřbitov. Kostel pouze s omezením, neboť je v něm poškozená střecha, do níž zatéká, a celá budova stále více celkově chátrá. Současně i kapacita hřbitova je již nepostačující, je zde mnoho hrobů dlouhodobě bez údržby. V souvislosti se zprovozněním nového městského hřbitova v Klimkovicích je na tomto „starém hřbitově“ v roce 1973 hrobové pohřbívání ukončeno a celý prostor je provozně uzavřen. Po dobu dalších 15ti let je hřbitov již zcela bez využití (průběh tzv. “doby tlení“). Pro veřejnost je z bezpečnostních důvodů nepřístupný.

Soubor:Klimkovice kostel nejsvetejsi trojice 3.jpg

 

Klášter dominikánek A)

Snaha o posílení české národní identity v období stále pronikavějších vlivů pokračující germanizace v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, ale také i úsilí o všeobecné kulturní, hospodářské a sociální povznesení obyvatel Klimkovic, byly prvořadým úkolem samosprávy a vedení města v období druhé poloviny 19. a na počátku 20. století, tj. v době před vypuknutím první světové války. V letech 1876 až 1877 se sice s podporou českého národního povědomí v Klimkovicích podařilo správě města po mnohaletém úsilí prosadit stavbu nové budovy české obecné školy, ale již s mnohem většími překážkami a s nepochopením se setkaly snahy o založení dalších českých pokračovacích škol ve městě. K realizaci tohoto záměru se ale směle přihlásil jeden z významných rodáků našeho města, P. Angelus (Ludvík) Lubojacký, který coby bývalý převor dominikánů v Praze a zakladatel ženského kláštera sester dominikánek v Řepčíně u Olomouce, podpořil myšlenku o založení českého církevního gymnázia pro chlapce se sídlem v jeho rodných Klimkovicích. Nechal proto na své vlastní náklady v letech 1892 až 1893 připravit projekt a stavbu budovy na pozemku v blízkosti místního hřbitova s kostelem sv. Trojice. Pro stavbu této nové školy v Klimkovicích byla dokonce založena i speciální samostatná finanční společnost, u jejíhož zrodu byl kromě architekta a stavitele budovy Emila Hankeho z Frýdku, také i „stavitelský praktikant“, klimkovický rodák a v pozdějších létech i starosta města Ludvík Kunz. Výuka zde byla zahájena poměrně brzy, již v roce 1894, ale vyučovalo se zde pouhé dva roky. Úřady totiž škole nepřiznaly právo vyučovacího jazyka českého, a tak škola třetím rokem po zahájení provozu zanikla. V roce 1896 byl z rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Dr. Theodora Kohna v budově soukromé školy založen dívčí ústav s internátem a jeho správu svěřil arcibiskup Řádu sester dominikánek se sídlem v Řepčíně u Olomouce. Byla to vůbec první klášterní škola ve Slezsku, která poskytovala dívkám po ukončení školy obecné další rozšířené základní vzdělání pro rodinnou výchovu. V té době se zde vyučovalo hře na klavír, šití a vyšívání, vaření a pedagogice. Absolventky školy se měly možnost uplatnit v povoláních učitelek ručních prací na obecných školách nebo jako pěstounky ve školách mateřských. (K významným osobnostem, které tuto klášterní školu absolvovaly, patří mimo jiné i pozdější akademická malířka Helena Salichová.) Od roku 1916 je do části prostor školy přemístěna také i útulna Sirotčího spolku v Klimkovicích. Výuka v klášterní škole byla ukončena v prvních poválečných dnech roku 1918. Od 1. října tohoto roku se sestry dominikánky ujaly zaopatřování dětí slabomyslných a dětí s duševními vadami, kterých po skončení světové války bylo v nové republice velmi mnoho. V dalším období prvorepublikové existence se funkce školy postupně měnila, a to až na školu pomocnou. Před rokem 1938 školu navštěvovalo až šedesát žáků z celého spádového území Klimkovicka, Bílovecka, Opavska, Frýdecko-Místecka, Ostravska i z Těšínska, ojediněle i ze širšího území Moravy. Cílem a posláním školy byla příprava dětí pro život s přiměřeným uplatněním jejich snížených duševních či tělesných schopností.

Po německé okupaci a vzniku Sudet v roce 1938 je již tehdy docela dobře fungující a též i standardně ekonomicky zajištěná pomocná škola násilně uzavřena a školní výuka je zde zrušena. Budova školy je celá zabrána Němci a v dalším období plně využívána k potřebám německých mládežnických oddílů organizace Landjahrjugend. Tento stav trval po celých sedm válečných let. Až po osvobození jsou od roku 1945 v budově na přechodnou dobu přemístěny některé třídy nižších ročníků obecné školy. V přízemí je také zřízena školní družina a později i školní jídelna, kam docházejí na obědy školní děti z celých Klimkovic. Pro zajištění provozu je v budově zřízen samostatný byt domovníka (školníka). Po roce 1948 se budova a její okolí stává majetkem československého státu a o provozní využití se starají orgány místního národního výboru. A tak na počátku padesátých let minulého století jsou některé místnosti v prvním patře budovy využívány ke shromažďování sbírek tehdy nově zakládaného vlastivědného muzea v Klimkovicích, které bylo spíše známé s pojmenováním podle svého zakladatele, Jakuba Turka, jako Turkovo muzeum. Později, a to až v roce 1980, je celá expozice muzea přemístěná do budovy zámku a stává se tak součásti pobočky Vlastivědného muzea Novojičínska.

Na podzim v roce 1953 je do klášterní budovy přemístěna z provizorních a zcela nevyhovujících prostor zámku také i výuka žáků tehdy nedávno založené Hudební školy v Klimkovicích a škola zde získává svoji provozní samostatnost a s tím i své prostornější a trvalejší sídlo. Hudební škola v Klimkovicích se v pozdějších letech přejmenovává na lidovou školu umění (LŠU) a v budově má obsazeny místnosti v pravém křídle prvního patra. V levé části včetně jediné z větších místností je zřízena oddávací síň místního (později městského) národního výboru. V přízemí budovy jsou dvě místnosti vyhrazeny pro činnost zájmového Klubu akvaristů, který byl součástí základní organizace chovatelů drobného zvířectva, avšak později se osamostatnil. Některé třídy prvního stupně devítileté základní školy (celkem 4 třídy), školní jídelna a družina, jsou v budově až do roku 1979. Také oddací síň MěNV je v budově až do druhé poloviny roku 1985 a poté je síň přemístěna do nově zrekonstruovaných prostor v  I. patře  zámku. Koncem 80. let 20. století, prochází celá budova bývalého kláštera rozsáhlou rekonstrukcí. Je provedena oprava střechy, oprava fasády, v zadní části bývalého nádvoří je postavena nová kotelna pro vytápění celého objektu (instalován kotel na spalování tuhých paliv). Součástí opravy je i rozsáhlá rekonstrukce vnitřních prostor, a to jak v přízemí, tak v prvním patře. Rekonstrukce a přestavba se dotýká i levé strany přízemí, kde se mnohem více rozšiřují prostory pro veřejnou knihovnu s moderním vybavením studovny a čítárny. Zcela zásadně se rozšiřují prostory i pro výuku všech oborů základní umělecké školy. Zrušení domovnického bytu a uvolnění místností užívaných organizací akvaristů umožňují zřídit v přízemí budovy šatny pro žáky umělecké školy, zvýšit počet učeben hudebního oboru a zřídit v přízemí sborovnu a důstojné prostory ředitelny, správy a vedení školy. V prvním patře vzniká sloučením dřívějších malých místností velký a menší koncertní sál. Je zde nově zřízen a vybaven i baletní sál a učebna pro divadelní a dramatický obor. Na počátku 90. let 20. století je budova předmětem velice zdlouhavého restitučního řízení, jehož výsledkem je její zpětné navrácení do majetku Řádu sester dominikánek teprve po vleklých průtazích až v roce 2000. Ihned poté je celá nemovitost odprodána zase zpět do vlastnictví státu, a to prostřednictvím Okresního úřadu a Školského úřadu v Novém Jičíně. Brzy poté, kdy tyto úřady zanikají a jejich pravomoci jsou přeneseny na nově zakládané samosprávné úřady jednotlivých krajů (v našich podmínkách na Krajský úřad Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě), pak přechází tento majetek do vlastnictví Moravskoslekzského kraje. Nový majitel, který je současně i zřizovatelem Základní umělecké školy v Klimkovicích (ZUŠ), budovu provozuje prostřednictvím správy a vedení uvedené školy, která již dříve, v roce 1995, získala svoji vlastní samostatnou právní subjektivitu jako příspěvková organizace.

V současnosti budova „klášterní školy“ patří k historicky nejvýznamnějším objektům ve městě, je hlavním sídlem Základní umělecké školy v Klimkovicích (ZUŠ) a v přízemním křídle jsou prostory vyhrazené pro provoz městské veřejné knihovny. Knihovna má moderní interiér a je dobře vybavená také i počítačovou technikou včetně dvou PC pracovišť s veřejným přístupem k internetu. Součástí knihovny je i menší prostor vyhrazený návštěvníkům jako studovna.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/klaster_dominikanek.jpg

 

Fara

 

Železný kříž

Před býv.radnicí, přestěhován ke kostelu

http://files.knihovna-klimkovice.webnode.cz/200003344-e48bce5850/N%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD%20-%20Radnice%20s%20knihovnou.jpg

 

Socha sv.Šebestiána B)

Na náměstí, stávala před vchodem zbořené radnice. Ve středověku jsme měli uprostřed náměstí měšťanský pivovar, který po požáru v roce 1848 již obnoven nebyl a na jeho místě byla postavena budova nová, kterou lidé z blízka i z daleka znali jako slovutný „buduněk“. V budově bylo mimo jiné také i sídlo radnice města, a centrum veškeré obecní správy. A právě zde, před hlavním vstupem do radnice v minulosti stávaly na vysokých kamenných podstavcích dvě sochy. Ta napravo byla socha Panny Marie Sedmibolestné a vlevo od schodiště byla právě socha sv. Šebestiána, k němuž naši předkové ve městě zachovávali po dlouhá staletí neobyčejnou úctu a vděčnost. A jaký k tomu měli vlastně důvod? V období prusko–rakouských válek, kdy pruská vojska plenila vesnice a města po celém opavském Slezsku, zachvátila město Klimkovice také i neobyčejně silná epidemie moru. Jen od roku 1758 do poloviny roku 1759 morové nákaze podlehla více než třetina všeho obyvatelstva. A lidé zde ve městě se nedokázali žádným způsobem rychle se šířící smrtící nemoci bránit. Z bezmocnosti se tehdy měšťané i obyčejní lidé scházeli ke společným modlitbám za odvrácení morové nákazy. Konaly se zvláštní pobožnosti k sv. Šebestiánovi, který podle legendy uchránil v minulosti mnohá města po celé Evropě i v našich zemích před úplným vymřením. Také i obyvatelé Klimkovic byli v těchto těžkých obdobích ve svých prosbách k tomuto světci vyslyšeni. Když se konečně nemoc přestala dále šířit, nechali postavit ze svých skromných prostředků v roce 1760 kamennou plastiku tohoto světce a na vysokém hranolovém postavci ji umístili nejspíše snad právě na tomto našem starobylém rynku. U podstavce sochy pak lidé zapalovali svíčky, louče a petrolejové lampy a jako díkuvzdání tomuto světci se tady při každé příležitosti konaly motlitby a děkovné pobožnosti. Průvody a procesí směřovaly na „klimkovský rynek“ po celá dlouhá léta, a to nejen ze samotného města, ale i z mnohých vsí a osad z okolí, ještě i v první polovině minulého století.

Sv. Šebestián je všude považován za ochránce proti moru, je patronem vojáků a válečných invalidů, hrnčířů, koželuhů a zahradníků. Je to světec–mučedník, který ochránil pronásledované křesťany v Římě v dobách vlády císaře Diokleciána. Z císařova rozkazu měl být kvůli tomu usmrcen šípy střelců, jsa přivázán k dřevěnému kůlu. Toto mučení on však zázrakem přežil a jeho křesťanským přívržencům se jej podařilo zachránit, ale později jej znovu dal císař bičovat a dotlouci k smrti železnými sochory. Na místě, kde byl tento mučedník pohřben stojí dnes v Římě basilika sv. Štěpána. V roce 680 se za své „morové rány“ stal i všeobecně uznávaným ochráncem proti šíření této nemoci. Lidé si na pobožnostech k němu dávali předsevzetí v denní modlitbě:… „Bože, dej nám ducha statečnosti, abychom podle příkladu svatého mučedníka Šebestiána poslouchali více Tebe než lidi“. … A zastavení šíření této nakažlivé nemoci se tehdy přičítalo právě jeho přímé přímluvě.

Soubor:Klimkovice, socha sv. Sebestiana.jpg  Soubor:Klimkovice, socha sv. Sebestiana.jpg

 

Socha P.Marie Sedmibolestné  A)

Plastika Panny Marie z roku 1823 je z přírodního pískovce, stávala na vysokém hranolovitém podstavci zvenku na východní straně při zdi kostela sv. Kateřiny v Klimkovicích. Matka Boží je vyobrazena v mírně nadživotní velikosti jako Immaculata (což latinsky znamená Neposkvrněná, bez dědičného hříchu). Podle katolické nauky je mimo jiné takto označována za matku „plnou milosti“, jinak „milostiplnou“. Postava Panny Marie stojí na zemském glóbu a levou nohou šlape na hlavu hada (coby symbol dědičného hříchu). Ruce zkřížené na prsou,  levým předloktím opíraje se o kovovou zlacenou lilií (coby symbol neposkvrněné a blahoslavené čistoty svého ducha).

Tuto sochu věnoval z velké úcty ke svému rodnému městu zdejší klimkovický rodák a velkoobchodník ve Vídni – p. F. Juřina. (jméno a letopočet je v kameni vyryt na zadní straně sochy). Je pravděpodobné, že věnováním sochy obyvatelům našeho města chtěl takto vyjádřit nejen osobní vděk samému místu, které bylo jeho rodištěm, ale i jako věřící katolík chtěl snad tímto darem účinněji pomoci všem ostatním zastáncům katolické víry v Klimkovicích právě v období započetí nové rekatolizace života ve městě. Původně, a to až do roku 1939, stávala tato socha obdobně jako rokoková socha sv. Šebestiána, před vstupem do budovy radnice zv. buduněk, v samém centru města.

V roce 2010 ji v sochařském ateliéru ak. sochaře J. Gajdy v Ostravě – Třebovicích očistili a zrestaurovali a poté byla znovu usazena na západní straně před hlavním vchodem do kostela sv. Kateřiny v Klimkovicích.

http://files.knihovna-klimkovice.webnode.cz/200003344-e48bce5850/N%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD%20-%20Radnice%20s%20knihovnou.jpg

 

Železný kříž

Na Láni

image017

 

Památník osvobození B)

Soubor:Klimkovice pomnik osvobozeni 2.jpg

 

[Radnice]

Bývalý pivovar, zbořena 1938

http://files.knihovna-klimkovice.webnode.cz/200003344-e48bce5850/N%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD%20-%20Radnice%20s%20knihovnou.jpg

 

Zámek B) A) 2)

Modernizovaný čtyřkřídlý patrový zámek na okraji historického centra města, postavený na místě původní tvrze. Rizalit ve vstupním úzkém průčelí zámku, v němž je osazen renesanční arkýř, napovídá o možnosti, že původně zde stála průjezdní věž. O tom, že byl zámek vybaven arkádami, svědčí zbytky zazděné v chodbách obíhajících nádvoří. Barokní úpravy respektovaly renesanční rozvrh, ale zmizely pod novobarokními renovacemi Wilczků z doby po požáru v roce 1854. Pozměnily i těžce poškozené interiéry a v plné kráse zůstalo jen hodnotné renesanční schodiště. Znovu vyhořel 1945.

V zámku, který si zachoval středověkou mohutnost dnes sídlí městský úřad. Zámek je spojen krytou chodbou na pilířích s blízkým kostele. Od zámku se až dolů k rybníku táhne přírodně krajinářský park.

Postaven v letech 1578-79 v renesančním slohu, dnes je dvoupatrovou zděnou čtyřkřídlou budovou čtvercového půdorysu s uzavřeným nádvořím. Až do roku 1854, kdy byl zámek postižen ničivým požárem, měl daleko okázalejší vzhled. Byl o jedno poschodí vyšší a honosil se 4 věžemi a uměleckou fasádou. Celá budova měla 67 místností. Podruhé zámek zcela vyhořel v osvobozovacích bojích 1. května 1945. Tak se z celé nádhery zachovalo jen monumentální schodiště v románském slohu s toskánskými sloupy a kamenným kuželkovým zábradlím. V prvním poschodí se dochovaly 2 kamenné portály s bohatou výzdobou. Zajímavostí je nadzemní chodba, spojující zámek s kostelem, kterou vrchnost chodívala na kostelní kůr. Ojedinělou zajímavostí je také jezdecká lavička z pískovce, umístěná v průjezdu do dvora zámku, která sloužila šlechtičnám k nasedání na koně. V podzemí zámku se nachází chodba snad 900m dlouhá, která patrně sloužila jako úniková cesta v době ohrožení. Zámecká zahrada byla v letech 1946-1954 upravena na městský park Petra Bezruče, který po rekonstrukci v roce 1991 získal dnešní podobu.

http://tourism.cz/fotky/obr.php?name=KlZame21.jpg&id=6934&width=570  Soubor:Klimkovice zamek 4.jpg

 

Hospodářská škola A)

Zájem o zřízení Hospodářské a hospodyňské školy měly obce Kylešovice, Jaktař, Otice, Háj ve Slezsku, ale také tehdy jako jediné české město ve Slezsku - Klimkovice, které zřízení obou škol nejen uvítalo, ale slíbilo i ÚHS morální i hmotnou podporu, což se také stalo.

Konečné rozhodnutí o zřízení Hospodářské školy v Klimkovicích padlo v  r. 1908. Byl vytvořen 11členný stavební výbor, v němž byli zastoupeni starostové a rolníci z okolních obcí (MVDr. R. Resner a ředitel školy J. Hradil) pod vedením předsedy ÚHS v Opavě Františka Josefa Zíky ze Štítiny, kterého je možno pokládat za zakladatele školy.

Se stavbou školy bylo započato položením základního kamene 26. září 1909 a díky velké obětavosti a píli slezských rolníků byla stavba školy za 11 měsíců ukončena. Dne 27. října 1910 byla provedena kolaudace a již za týden, tj. 3. 11. 1910, bylo v nové školní budově zahájeno vyučování. Slavnostní otevření Zimní hospodářské školy (ZHŠ) bylo za účasti veřejných činitelů a několika set zemědělců ze širokého okolí v neděli 14. 5. 1911.

ROK 1911 – z Kateřinek byla přeložena do Klimkovic jednoroční Hospodyňská škola. V Klimkovicích byla až do r. 1949, kdy byly hospodyňské školy celostátně zrušeny. Nutno připomenout další významnou událost, a to železniční spojení Klimkovice - Svinov, což mělo významný podíl na rozvoji obou škol.

První ředitelkou byla Olga Hermanová – Solfronková (1911 – 1928), pak Antonie Rosolová (1928 – 1938) a poslední ředitelkou byla Anna Straková (1945 – 1949). Kromě výuky (596 absolventek) vykonala Hospodyňská škola kus poctivé práce na venkově početnými přednáškami a kurzy pro ženy a dívky. Tato její záslužná a osvětová práce byla přerušena pouze obdobím I. a II. světové války.

K absolventkám HŠ také patřila spisovatelka Jarmila Glazarová (1917 – 1934). Podle jejich slov prožila v Klimkovicích nejkrásnější léta svého života. Naše město se stalo dějištěm dvou románů – Roky v kruhu a Vlčí jáma (dílo bylo zfilmováno, hlavní roli ztvárnila Jana Brejchová).

Zimní hospodářská škola byla původně s jedním zimním vyučovacím během (15. 10. – 15. 4.), kde žáci starší 15ti let byli kromě odborného teoretického a praktického vyučování také cvičeni v pracích dřevařských (kolařských), sedlářských a v košíkářství. Prvním ředitelem ZHŠ byl Ignác Frgala (1909 – 1920). V roce 1914 – 1918 byla výuka přerušena a ve škole byla umístěna vojenská nemocnice.

Rok 1921 - změna názvu školy na Státní odborná hospodářská škola. Již 2 zimní vyučovací běhy, z ÚHS přešla do správy Ministerstva zemědělství.

Rok 1929 - 20. výročí školy – založen Spolek absolventů (Jan Stareček). Po převzetí školy do státní správy a po celou dobu první republiky patřila ke školám  nejlépe vybaveným a stala se tak střediskem zemědělského pokroku pro široké okolí, a to zejména po zřízení Zemědělské poradny v r. 1932 – ředitelem byl v této době František Krikshofer.

Rok 1934 -    25. výročí školy – Hospodářská výstavka – shromáždění absolventů obou škol za účasti veřejnosti ze širokého okolí  - více než 500 účastníků z Frýdecka, Bílovecka, Opavska i Hlučínska.. Ředitelem školy byl Ing. Alois Doležel (1928 – 1938).

Období 1938 – 1945 - zrušeny Němci obě české školy v Klimkovicích a zřízena DEUTSCHE LANDWIRTSCHAFTLICHE  SCHULE, od r. 1944 vojenský lazaret. Válečnými událostmi bylo vnitřní zařízení školy téměř úplně zničeno včetně pedagogické dokumentace a archívu školy.    

Rok 1945 - Přichází konec II. světové války a nemalou zásluhu na otevření české hospodářské a hospodyňské školy měli ředitel Ing. Karel Běhounek a ředitelka Anna Straková (1945 -49). Na obou školách bylo zahájeno vyučování ještě v r. 1945.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/hospodarska_skola.jpg

 

Kino Panorama A)

Budova původně postavena jako Dělnický dům v roce 1932, dnes slouží pro společenské vyžití obyvatel města, hlavně jako kino s názvem Panorama.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/kino_panorama.jpg

 

Sokolovna A)

V roce 1904 vznikla v Klimkovicích tělovýchovná jednota Sokol. Jejím zakladatelem byl místní advokát Rudolf Hess. Činnost jednoty vyplývala z Tyršova požadavku harmonického rozvoje tělesné, duševní a mravní stránky lidské osobnosti a z jeho ideálu zdravého a všestranně vyspělého národa. V tomto pojetí Sokol vychovával své členy. Pravidelně nacvičoval akademie s tělocvičným i kulturním programem, pořádal veřejná tělocvičná cvičení a po vystavění vlastní sokolovny v roce 1923 měl i vlastní ochotnickou scénu. Cvičenci z Klimkovic se účastnili všesokolských sletů v Praze na Strahově v letech 1926, 1932, 1938 a 1948. Před válkou měl Sokol 277 aktivních členů. Za okupace byla činnost spolku zastavena a jeho majetek zabaven. Po osvobození byl z kmotrovské akce Klimkovice – Praha vybudován sportovní stadión, který byl pojmenován po tehdejším primátorovi hlavního města Prahy Stadiónem Dr. Václava Vacka.

Rozsáhlé úpravy fotbalového hřiště byly dokončeny v roce 2004, budova Sokolovny je v majetku České obce sokolské.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/sokolovna2.jpg

 

[Pivovar] A)

Na jho místě 1848 postavena přízemní radnice. Vydá-li se poutník po stopách existence pivovaru v městě Klimkovicích, nezbude mu možná nic jiného, než aby pouze s malým uspokojením vzal na vědomí, že o historii tohoto pivovaru bohužel toho známo moc není. Na jedné straně je sice jeho existence uprostřed starobylého městského rynku historicky prokázána bez sebemenších pochybností, ale zase naopak - z dlouhého období, kdy klimkovičtí měšťané v něm pivo vařívali, se nedochovalo vůbec nic. Žádná informace ani dokument, dokonce ani o pivovaru či o šenkování klimkovického piva ve městě nezůstaly žádné lidové pověsti či tradice.

Klimkovice v době svého založení ve 2. polovině 14. století dostaly od svého zakladatele do vínku významná městská práva, z nichž jedním bylo i tzv. „várečné právo“. Toto právo ale patřilo jen těm nejbohatším měšťanům. V roce 1545 udělil tehdejší majitel města Hynek I. Bruntálský (druhý manžel Johanky z Bítova) měšťanům „právo vinného šenku“, a teprve až další majitel města Hynek II. z Vrbna (na Klimkovicích v letech 1560 až 1573) udělením dalších privilegií významně napomohl nebývalému hospodářskému a ekonomickému rozvoji. Svým listem z 19. července 1564 daném na starém klimkovickém zámku, osvobodil měšťany od robot mimo povinných 6 dní v roce na vláčení, sečení a žetí. Povinnost robot byla ale převedena (reluována) na stálý roční plat, který u majitelů právovárečných domů činil 1 zl. a u řemeslníků ½ zl. V témže roce pak dne 24. prosince vydal právovárečným měšťanům povolení ke stavbě samostatného pivovaru, který byl postaven uprostřed středověkého náměstí. Za povinnost odvádění ročního platu 6 gr. z každé várky piva měla být v pivovaru prováděna údržba a opravy. Tentýž feudální pán vyžadoval ve svém dalším privilegiu ze dne 25. dubna 1565 namísto odvádění povinného sladu z  měšťanského pivovaru v naturáliích vybírání poplatku ve výši 30 gr. za jednu měrku sladu. Původně se totiž počítalo s tím, že měšťany odváděný slad bude využíván k výrobě piva ve vrchnostenském pivovaru. Tento úmysl se ale majitelům města realizovat nepodařilo.

Je tedy nepochybné, že měšťanský pivovar v Klimkovicích přinášel svým feudálním majitelům každoročně značný finanční užitek,a také vaření piva bylo výnosným obchodem pro samotné měšťany, šenkovní domy a zájezdní hospody po celém panství. Hynek II. se díky svým schopnostem postupně prosadil dokonce až na pozici hejtmana Knížectví opavského.

Pivo z Měšťanského pivovaru v Klimkovicích se rozváželo do všech koutů klimkovického panství. K němu mimo vlastního města patřilo i 19 poddanských vsí (Lagnov, Martinov, dvůr Hýlov, Vřesina, Polanka, Svinov, Poruba, Třebovice, Krásné Pole, Děhylov, Bravantice, Studénka, Jistebník, Dobroslavice, Velká Polom, Čavisov apod.). Pivovar ale neměl žádné sklepy, v nichž by hotové várky piva mohly být v chladném prostředí uskladněny. K tomu ale patrně dobře mohla sloužit hluboká sklepení pod jednotlivými domy měšťanů přímo na náměstí. (Některé z nich se ještě v dosti udržovaném stavu dochovaly dodnes.) V období, kdy byly Klimkovice v držení hraběcího rodu Wilczků, hospodářský a obchodní rozvoj města pokračoval dál s výjimkou válečných let a morových epidemií, které postihly celé území Slezska především v 18. století. Ovšem největší a nejrozsáhlejší tragédií pro město a jeho obyvatele byly dva ničivé požáry. Ten první z nich, k němuž došlo uprostřed noci z 29. na 30. srpna 1848, zachvátil centrum města a zcela zničil 97 dřevěných obytných domů a mnohá další stavení. Při tomto požáru také, a to až do základů, vyhořel uprostřed náměstí i měšťanský pivovar. Po těchto tragických událostech už vrchnost a majitelé města z hraběcího rodu Wilczků neměli zájem o jeho obnovu, protože sami přesídlili na zámek do nedaleké Poruby. Postarali se jen o opravu silně poškozené budovy zámku a brzy poté úplně rodově přesídlili na zámek Kreuzenstein v Dolním Rakousku Ve druhé polovině 19. stol. byla na tomtéž místě uprostřed náměstí, kde stával pivovar až do požáru v roce 1848, postavena nová, již zděná budova, tzv. „Buduněk“, v ní pak v dalších létech bylo i sídlo radnice města. Památkou na pivovar a němým svědkem jeho historie zůstala až do dnešních dnů jen zachovalá kamenná středověká studna, z níž naši předkové využívali vodu i pro výrobu piva.

Podle neověřených informací se ve městě pivo vařívalo ještě i pár desetiletí po roce 1848, a to až do roku 1892. Nešlo však o pivovarnickou výrobu, ale jen o produkt domácí výroby.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/pivovar.jpg

 

Panský špitál A)

Historicky významná budova o půdorysu kříže vždy sloužila potřebným. Dnes je v majetku města a interiér je přebudován na bytové jednotky. Budova patří mezi historicky nejvýznamnější, dosud zachovalé stavební objekty ve městě. Byla postavena jen několik desítek metrů od starobylého městského rynku v dnešní ulici 28. října. Klimkovickým i lidem z okolí je objekt dodnes spíše znám s pojmenováním dle svého původního historického určení, jako "panský špitál".

Stavba byla realizována v období, kdy majitel klimkovického panství Josef Maria Adam, hrabě Wilczek (1700 - 1777) vedle svého významného politického i vojenského funkčního postavení v úřadě císařského dvora ve Vídni zdědil klimkovické panství po svém otci Jindřichu Vilémovi hraběti Wilczekovi a postaral se též o finanční navýšení knížecí nadace Wilczekova rodu, založené jeho otcem, a to na částku 29.350 zlatých. A právě z prostředků této rodové nadace pak se svoji manželkou Marií Frederikou, hraběnkou z Oettingen-Spilberk, nechali v roce 1761 v Klimkovicích postavit zmiňovanou budovu, v níž poté založili panský špitál (jakousi městskou nemocnici) a chudobinec. Město bylo totiž krátce předtím těžce postiženo rozsáhlou epidemií morové nákazy, které padla za oběť téměř čtvrtina jeho obyvatel. Po obětech této strašné epidemie zůstávalo všude po chalupách mnoho sirotků a zcela opuštěných či nemohoucích a nemocných obyvatel, kteří zůstali ve skutečnosti tzv. "ze dne na den" bez jakéhokoliv zaopatření. A právě pro ně byl tento špitál i chudobinec v jejich přetěžkém životním strádání vlastně jedinou reálnou šancí k přežití. Architektura vlastní jednopatrové budovy s jednoduchým sedlovým zastřešením je ale neobyčejně významná nejen pro mohutnost svého vnějšího průčelí, které zde zůstalo beze změn po staletí zachováno, ale již méně zřejmou zvláštností je její půdorys, který je při pohledu shora ve tvaru kříže, vyjadřujícího smysl a původní určení tohoto objektu. Vstupní průčelí dodnes zdobí erbové znaky obou šlechtických rodů - zakladatelů tohoto špitálu, Wilczeků a Oettingů, se štukovým fasádním nápisem:   "JOSEPH DE WILCZEK, M. FRED. COM. DE OETTING 1761".    

Budova ale již brzy po svém dokončení a zprovoznění změnila svůj původní účel, pro který byla stavěna. V roce 1762 dochází totiž v zemích Rakousko-uherského mocnářství k uzákonění povinné školní docházky. Proto jsou právě zde vyčleněny prostory ke zřízení zákonem požadované "školy farní". Škola zde měla dvě třídy žáků. Její provoz byl z počátku až do roku 1869 pod kuratelou místního církevního a farního úřadu, přitom ale školní výuka probíhala v mimořádně komplikovaných a stísněných podmínkách poměrně dlouhou dobu, a to až do roku 1877. Od uvedeného roku pak byla školou obecnou. Ve dvou školních třídách se vyučovalo předmětům: náboženství, čtení, vyučovací jazyk (čeština teprve od roku 1872 a dále pak mimo češtiny byl povinný i jazyk německý). Období obou světových válek přečkala budova bez úhony a nijak zvlášť poškozena nebyla.

Ve druhé polovině 20. století byla v objektu provedena rekonstrukce a celková vnitřní přestavba, jejímž účelem bylo zřízení několika samostatných malometrážních bytových jednotek. Zřízeny zde byly nájemní byty, které po roce 1990 převzalo do svého vlastnictví město Klimkovice. V jeho majetku je celý tento historicky cenný dům také i v současnosti.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/pansky_spital.jpg

 

Dům MUDr. Josefa Podivínského A)

J. Glazarové 353, „Dům Jarmily Glazarové“ vévodí svou historií dalším zajímavým budovám v okolí – moderním vilám první poloviny 20. století. Stavba domu byla realizována v roce 1931 na vykoupeném pozemku bývalého zahradnictví pana Pavlíčka. Pozemek do svého vlastnictví získal zdejší praktický lékař dr. Josef Podivínský. Nechal dům postavit jako privátní objekt ve stylu moderního klasicismu a v jeho přízemních prostorách měl zřízenu vlastní lékařskou ordinaci. Autorem projektu byl lékařův zeť architekt Hublík z Olomouce. V první polovině třicátých let minulého století se rozlehlý objekt domu i jeho zahrada staly dějištěm románové prvotiny Jarmily Glazarové s názvem Roky v kruhu. V roce 1926 se Glazarová totiž podruhé provdala za o mnoho let staršího dr. Podivínského a v tomto domě, jak se sama později vyjádřila, „prožila nejšťastnější úsek svého života“. Román, který zde v tomto prostředí vznikal ze zápisků spisovatelčina deníčku, se stává kronikou jejího společného života v manželství s dr. Podivínským, ten ale nenadále v roce 1934 umírá na následky mozkové mrtvice. Dům se pak na základě dědické závěti stává majetkem lékařovy dcery z jeho prvního manželství MUDr. Blanky Podivínské. Dům je nadále pronajímán k činnosti a službám praktických lékařů v Klimkovicích a později pak majitelkou prodán.V současnosti je objekt domu i zahrady majetkem soukromého vlastníka.

http://www.mesto-klimkovice.cz/clanky/foto_zajimavosti/moderni_vily.jpg

 

Vila Václava Štěpánka A)

J.Glazarové 360, Klimkovice V počátku třicátých let minulého století také na rozparcelovaném pozemku bývalého zahradnictví nechal vystavět významný slezský obchodník s dobytkem pan Václav Štěpánek z Klimkovic svoji vlastní patrovou moderní obytnou vilu. Stavba je realizována podle projektu stavitele K. Gajovského z Ostravy. Obchodník Štěpánek dům obýval se svoji rodinou. Obytná nemovitost včetně přilehlé zahrady je i v současnosti soukromým majetkem.

 

Vila Františka Perníka A)

Tyršova 296, Klimkovice. V mimořádně zvláštním architektonickém slohu moderního prvorepublikového pojetí rodinného bydlení je postaven obytný dům, který na svém pozemku v sousedství potoka Rakovce nechal vystavět zdejší krejčovský mistr pan František Perník z Klimkovic. Projekt domu je rovněž z ateliéru úspěšného ostravského architekta K. Gajovského. V období přechodu válečné fronty při osvobození města od fašistické okupace byl tento dům mimo jiné i sídlem štábu a velení jednotek RA, které město osvobozovaly. V současnosti je dům v majetku soukromého vlastníka.

 

Památná lípa

Na Láni

image018

 

Zpět na okres

Panství

 Politický okres Bílovec, s.o. Klimkovice

1961 Okres

Části obce Josefovice, Václavovice a Fonovice, Hýlov a Mexiko. 

2003 Pověřený městský úřad

 

znak obce Klimkovice
Historie města >>

1.P.Z. 1373

Název města Klimkovice je odvozen pravděpodobně od zakladatele původní osady s tvrzí Klementa, zvaného Klimek.

V roce 1373 jsou Klimkovice údajně poprvé zmiňovány, ale zprávu nelze dnes ověřit. První nepochybná zpráva pochází z roku 1416, kdy Beneš II. z Kravař uděluje městu právo odúmrti. Sídlem samostatného panství se město stává za Tasa z Bítova v roce 1451. Hynek II. Bruntálský z Vrbna osvobodil město v roce 1564 od robot a nahradil je odváděným platem a téhož roku povolil stavbu pivovaru na náměstí. Ondřej Bzenec z Markvartovic vystavěl ve městě renesanční zámek a kostel sv. Kateřiny v letech 1578 - 1579. Nejdéle vlastnili Klimkovice páni Vlčkové (Wilczkové) z Dobré Zemice v letech 1600 - 1848. V roce 1766 se měšťané zúčastnili velkého nevolnického povstání ve Slezsku a v tomtéž roce byl u Klimkovic učiněn první objev uhlí na Ostravsku. Město se stalo sídlem soudního okresu v letech 1850 - 1938. Po podpisu Mnichovské dohody byly Klimkovice 9. října 1938 obsazeny nacistickým Německem a v jeho rámci začleněny do tzv. Sudetoněmeckých území (Sudetendeutsche Gebiete). 1. května 1939 pak byly začleněny do říšské župy Sudetenland a v jejím rámci patřily do vládního obvodu Opava. Na konci druhé světové války zahájila Rudá armáda ve čtvrtek 26. dubna 1945 útok na město, které pak 1. května konečně osvobodila.

Klimkovice byly od roku 1911 spojeny s Ostravou parní železnicí, kterou od dvacátých let 20. století nahradily na témže tělese elektrické tramvaje provozované Společností moravských místních drah (SMMD). Po utvoření DPMO v roce 1949 byla pod něj začleněna i tato dráha a pod jeho hlavičkou fungovala až do noci z 31. prosince 1977 na 1. ledna 1978, kdy dojela poslední tramvaj do Ostravy. Po dráze se zachoval především násep a dále několik můstků. Nádražní budova v Klimkovicích slouží jako bytový dům. Na tuto dráhu vzpomíná i klimkovická spisovatelka Jarmila Glazarová ve svém stěžejním díle Roky v kruhu.

 

Rok

obyv.

domů

1850

 

 

1927

 2827

 

1930

 

 

1947

 

 

1961

 

 

1970

 

 

2001

 

 

 

www.mesto-klimkovice.cz  

 

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) Atlas památek ČR, K.Kuča, 2002

 

A) město-klimkovice.cz (28.11.2013)

B) hrady.cz (28.11.2013)

 

 http://www.natrhu.eu/photos/obr1/1_004.jpg

 

Josefovice

 Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 25.11.2013