Historie městečka Hranice, okres Aš

Historie města Hranice, okres Aš

Vstoupili jsme do třetího tisíciletí. Co nás a naše městečko v něm čeká, nevíme. Víme ale dost o tom, jakými událostmi a zvraty toto místo v tom uplynulém prošlo a jak se postupně vyvíjelo. Vysídlením většiny původního obyvatelstva v r. 1946 na základě rozhodnutí postupimské konference, jako přímý důsledek druhé světové války, bylo přerušeno přímé předávání historických událostí z minulosti na nové občany. Chtěl bych proto poodhalit Vám alespoň stručný vývoj a život v tomto kraji od prvního osídlení až do konce druhé světové války.

Ašsko, jehož podstatnou částí je region našeho městečka, má ojedinělou minulost, v mnohém se lišící od událostí na ostatním území našeho státu. V popisu dějin našeho národa nenajdete o tom prakticky žádný záznam.

Je to jediné území v Čechách, kde nebyla provedena protireformace, kde se prakticky neuplatnilo nevolnictví a které dokázalo nejdéle odolávat centralizačním snahám císařovny Marie Terezie.Byl zde bouřlivý rozvoj významného textilního průmyslu, byla zde založena i první komunistická strana v Čechách, ale byla zde také kolébka henleinovského hnutí, jehož důsledkem bylo, že jako jediné území bývalé ČSR bylo Ašsko násilně obsazeno oddíly tak zvaného freikopfsu, ještě před podepsáním mnichovského diktátu.

Zdůrazňuji, že následující kapitoly nebudou dějinami celého Ašska, ale pouze historií našeho městečka, i když v poněkud širším pojetí.

Řada událostí totiž souvisela s celkovou situací ve státě, nebo i ve střední Evropě, a bez jejich stručného popisu nebylo by možné si o nich učinit správnou představu. Jsem si vědom určitého nebezpečí zkreslení při tak značném zjednodušení historického vývoje a odkazuji Vás v případě nejasností na příslušné kapitoly z našich a evropských dějin.

Věřím, že tento popis vývoje našeho městečka Vám podá dostatečný přehled o jeho historii, a usnadní Vám pochopit mnohá jednání a činy obyvatel Hranic v minulosti.

Archeologicky je prokázáno, že již asi v pátém století našeho letopočtu bylo Chebsko, převážně v povodí Ohře, obydleno Slovany, Šlo o kmen "Sorbů ", předků dnešních Lužických Srbů, kteří přišli od horního toku Labe a měli zabydlenu značnou část dnešního Bavorska a Saska, až k Baltickému moři. Tyto slovanské kmeny byly velmi silné a nepodařilo se je podrobit ani takovému vojevůdci, jako byl Karel Veliký (768 - 814). Dokázali si udržet samostatnost a odolávat germanizačním tlakům až do poloviny 10. století. Vyvrácením Velkomoravské říše (906-908) a dosud nevytvořením silného mocenského centra přemyslovského knížectví v Praze, postrádaly tyto kmeny jakoukoliv podporu proti germanizačním vlivům německých císařů, kteří pod záminkou šíření křesťanství ,stále více pronikali do jejich prostorů a i do našich, tehdy řídce osídlených "Smrčin ". Zde na Chebsku, ještě v době před pronikáním německých kolonistů je nesporně prokázána existence 95 slovanských osad. Více jak polovina z nich byla soustředěna v chebské kotlině a zbytek ležel na horním toku Ohře v dnešním Bavorsku. Kolonizací, to je osídlováním, vzrůstaly i fondy obdělávané půdy. Vyšší výnosy stačily uživit i více lidí, i těch, kteří potraviny nevyráběli. Právě existence zemědělských přebytků znamenala rozvoj řemesel a vznik středověkých sídel.

Nejsilnější proud německé kolonizace postupoval od Dunaje směrem na sever. Získaná území osazoval německý císař svými věrnými poddanými, kteří, aby se obklopeni slovanskými kmeny, dokázali udržet, stavěli ihned v takových místech hrady a opevněné dvory. Tak vznikl pravděpodobně koncem 12. nebo začátkem 13.století i hrad Neiberk, dnešní Pod hradí a i později vodní opevněný dvůr ve Studánce (Ring-wald--insel)

Důkazem původního slovanského osídlení našeho nejbližšího okolí jsou jednak archeologické vykopávky a i některé dnešní poněmčené názvy obcí a měst převzaté od Slovanů.

Slované sídlili převážně v povodí řek a od tohoto slova ~ vzniklo německé název Siedel, které je obsaženo v názvech obcí jako Oelsnitz, Fleisnitz, Losnitz, Pulsnitz. Rovněž název města Plavna (Plauen) vznikl ze slovanského slova plavati. Staroslovansky se jmenovalo Plavín.

Tento název se uvádí v dokladech z 6. až 10. století, Nejsilnější germanizační tlak byl za německého císaře Jindřicha II (1.002-24.) a po něm Konráda II (1.24-39), kteří zdejší kraj tehdy ovládali. Je to doba knížete Břetislava L (1.034- 55).Jde o období, kdy je již dosti písemných zpráv o Chebsku, včetně Ašska.Celé toto území bylo uváděno jako Chebsko podle města Chebu, které mělo již tehdy značný význam a bylo často navštěvováno německými císaři. Tak Jindřich IV; (1056-1.106) daroval Chebsko svému věrnému poddanému ,po němž je zdědil jeho syn Děpold II (Diepold). V roce 1.213 prý dal Bedřich Chebsko do dražby Ludvíku Faldskému. V příslušném zástavním dokladu se mluví o Neipperku. (Podhradí), Aši a okolí, Erkersreutu, Doubravě, Dolních a Horních Pasekách Plesberku, Rebesreutu, Štítarech, Vernéřově, a několika dalších, dnes již neznámých obcí. Mezi jmény obcí chybí naše Hranice. Bezesporu už ale, jak se zmíním, existovaly spolu se Studánkou, Trojmezím a Pastvinami, ale nebyly asi do této zástavy pojaty. V té době byly pravděpodobně pod mocenským vlivem Míšně, (Meissenu). Nutno si zde uvědomit, že tehdy neexistovaly ještě pevné hranice jednotlivých území, jak je tomu nyní, ale příslušnost k území jednotlivých šlechticů se udávala jen jmény obcí.

Pozastavme na chvíli další vývoj zdejší oblasti a objasněme, co víme o původu naší obce a nejbližších osad Trojmezí, Pastvin a Studánky.

Historickým centrem Ašska byl hrad Neuberk (Podhradí), kde sídlil tehdejší šlechtic. Pro snadnější provoz lovu zvěře nechal zřizovat v různých částech svého sídla obyvatelné chýše, osazoval je svými lidmi, kteří pro svou obživu mýtili les a zakládali pole. Některá taková místa časem zpustla , jiná se rozšiřovala, vznikaly nové obce a byly pojmenovány podle charakteristických rysů okolní krajiny, nebo jmény zakladatelů.

Za nejstarší osadu našeho regionu možno považovat Trojmezí, které do r. 1947 neslo jméno Gottmansgrün. Ani toto však není původní jméno. Vyvinulo se z názvu ".Wüstung zu Gosweingrüne ",. Dalo by se to volně přeložit jako "Pustý pozemek Gosweingrüner" Základem této obce byl Keiserhammer , přeloženo Keiserův hamer, neboli kovárna, zřejmě podle jména majitele. V těchto místech, na dnešním hraničním potoku, bylo skutečně několik kováren, kde se tavila ruda a vyráběly převážně zbraně. Obyvatelé si usnadňovali život také loupežemi. Přes Keiserhamer vedla tehdy cesta do Hofu. Na četné stížnosti na jejich loupežná přepadávání , zakročil proti nim německý císař Fridrich L Barbarossa (1152-1190) v r.1159.Část jeho lidí, převážně lovců a zbrojím, se prý zde pak usadila a založila osadu "Fridrichsreuth ", což v překladu znamená "Fridrichova mýtina "a po 2.světové válce byla přejmenována na Pastviny. Obě tyto osady díky rozsáhlé textilní podomácké výrobě dosáhly největšího rozkvětu koncem 19.století.

Trojmezí mělo 932 obyvatel a 137 domů, Keiserhammer 51 obyvatel a 8 domů. Zdroj obživy měli obyvatelé jednak v zemědělství, ručním tkalcovství, v jedné barevně G. Hiindela a Hartensteinově drátovně. V obci bylo pět hospod a dvě vinárny. Obec měla trojtřídku a občané byli sdruženi v pěti spolcích.

Pastviny dosáhly 808 obyvatel a 131 domů, měly čtyři hospody a obyvatelé byli sdruženi v osmi spolcích. Byly známy pěkným loveckým domem v místě dnešní budovy bývalého PS útvaru .Sloužil k uskladnění loveckého nářadí podhradského panstva. V okolí se konaly časté hony na vysokou.

Studánka byla mezi nimi dlouho nejmenší osadou a spadala správně pod Podhradí. Její původní jméno "Tonbrunn ", volně přeloženo jako "Studna chráněná jedlí", zaznamenala svůj rozvoj až po postavení přádelny.

A tak jako okolní obce i naše městečko Hranice vzniklo pravděpodobně v tomtéž dvanáctém století. Původní název "Rossbach " , přeloženo "Koňský potok", vznikl od potoka protékajícího středem obce, kde první obyvatelé napájeli své koně. Pijící kůň je proto také ve znaku našeho města. Poněvadž svahy tohoto tzv. "Lazarova potoka" jsou poněkud chráněny od převládajících severozápadních větrů, bylo to místo vhodné pro zemědělství, čímž naše obec rostla rychleji než okolní osady. Byl zde proto také postaven první katolický kostel, dnes evangelický.

Ten se stal středem obce a dění kolem něho dlouho ovlivňovalo její vývoj. Byl zprvu začleněn pod bamberské biskupství. Jeho farním kostelem byl kostel sv. Lorence v Hofu, který je poprvé připomínán v r. 1214. Z Hofu přišlo také do Hranic křesťanství. Byl to poslední nejvýchodnější kostel tohoto biskupství. Nejstarší písemná zpráva o Hranicích pochází ale až z r. 1413. Jedná se o kupní smlouvu, kterou prodal Konrád z Neiberku a jeho synové Heinrichu Zedwitzovi mimo jiné i vše, co patří k obci Hranice. Než dojdeme ale k tomuto datu, prošlo vlastnictví Ašska několika rukama.

Chebsko za vlády Přemyslovců.

Součástí české koruny se stalo Chebsko a tím i Ašsko r. 1266 zásluhou krále Přemysla Otakara II Osobně navštívil Cheb, potvrdil jejich občanům všechna privilegia a svobody , zrušil německého zemského soudce a na jeho místo dosadil správce s titulem "hradní" (purkmistr).

Tak po dlouhé době bylo Chebsko a Ašsko, původní sídlo Slovanů opět začleněno do sféry slovanské státnosti. Pod názvem Chebsko bylo tehdy rozuměno mnohem větší území nežli dnes. Patřilo k němu i území tzv. Horní Falze, v dnešním NSR.

Slovanské kmeny byly v této době již převážně poněmčeny. K původním 95 slovanským vsím přibylo již 191 nových kolonizačních německých osad. Přemysl Otakar II ve snaze upevnit centrální moc českého království ve své osobě nevázal se jednostranně na podporu šlechty jako jeho předchůdci, ale spoléhal především na města a hornické podnikán~ odkud čerpal většinu svých příjmů. Za tím účelem zval do země další cizince, převážně Němce a poskytoval jim řadu výhod. Vytvořil tak uprostřed českého, ale i polského a uherského obyvatelstva řadu německých menšin, které sehrály v našich pozdějších dějinách spoustu problémů a nesnází a byly s konečnou platností vyřešeny až za 800 let Postupimskou konferencí po 2. Světové válce. Ve své době však moc Přemysla Otakara II velmi vzrostla, takže se ucházel i o titul římského císaře. Na svých pečetích je uváděn plným titulem, "Přemysl, král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabě moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordemone. " Současný kronikář Dalimil ve své kronice si na něho stěžuje slovy- "počal o svých nedbati, města a vsi počal Němcom dávati a pánům počal násilí činiti. "

Zradou české šlechty, vedenou Závišem z Falkenštejna, nemohl vítězně dokončit tažení proti rakouským zemím, které přeběhly k Rudolfovi Habsburskému (1271-1291) a byl přinucen vzdát se řady území včetně Chebska, a to 21.listopadu 1276. Tím se dostává Ašsko opět pod nadvládu Rudolfa Habsburského. Tento dal 8. srpna 1281 (tedy za pět roků) Ašsko a Selb (Seleven) za úhradu ve stříbře do zástavy šlechticům z Plavna, (Rousům).

Synovi Přemysla Otakara II, Václavovi II (1278-1305), který po dosažení plnoletosti se stal českým králem, se podařilo po smrti Rudolfa Habsburského využít zmatků v německé říši a znovu získat zpět Chebsko (1291-1305).Jeho smrtí však bylo Chebsko opět odtrženo od české koruny. Rok na to byl zavražděn syn Václava II Václav III, jako poslední Přemyslovec.

Hranice za vlády Lucemburků a Jiřího z Poděbrad.

Na český trůn byl po smrti posledního Přemyslovce nastolen nový francouzský rod - Lucemburkové.Jeho prvním představitelem byl Jan Lucemburský (1310-1346), syn francouzského císaře Jindřicha VIL Pojal za manželku poslední ženu z rodu přemyslovského Elišku. (Bylo mu 14 r. a Elišce 18.).Byl to král diplomat a vášnivý válečník Diplomacii se naučil od svého otce, který byl v současnosti i římským císařem. Svou prozíravou zahraniční politikou výrazně upevnil postavení české koruny. Vnitřnímu řízení státu se ale příliš nevěnoval a přenechal je domácí šlechtě, pochopitelně ke škodě poměrů v české zemi. V zahraničí se však bez jeho účasti neobešel žádný boj Ve sporu o německý trůn mezi Ludvíkem Bavorem a habsburkem Fridrichem Sličným, který se řešil bitvou u M'uhldorfu, (26.září 1322) , se postavil na stranu Ludvíka Bavora a zasloužil se tak o jeho vítězství. Za tuto pomoc vymohl si vrácení Chebska zpět k české koruně,nyní již ale bez Dolní Falce, která patřila k Chebsku za Přemysla Otakara II. Písemné předání Chebska českému králi Janovi bylo provedeno 4. října 1322 písemně a veřejně přímo v Chebu.

Jak jsem se již zmínil, byla část Chebska - Ašsko -, ale ještě v zástavě fojtství Plavna. V roce 1281, tedy před 51 roky zaplatil za ně tamější kurfirst Rudolfovi Habsburskému 600 stříbrných. Král Jan převzal tento dluh na sebe a začlenil tak Ašsko již natrvalo k české koruně. Zmíněných 600 stříbrných měl Plavnu vyplatit do velikonoc 1322. Představitel a zdejší šlechtic Ašska, Albert z Neiberku, měl však obavy z možné budoucí podřízenosti a spory se silným sousedem, šlechticem z Plavna a proto v důvěře v sílu a mocnou ochranu krále Jana, nabídl mu Ašsko jako léno české koruny. Král Jan tuto nabídku prozíravě přijal a vystavil zmíněnému Albrechtovi lenní přípis, který byl vyhotoven latinsky, a jeho překlad zní:

My Jan z Boží milosti král český a polský, hrabě lucemburský,dáváme na vědomí všem, kteří tento list uvidí, Prohlašujeme, že ctěný, nám oddaný Albrech z Neiberku (Podhradí), svůj vlastní hrad se všemi přináležícími statky a právy z vlastní vůle nám předal do našich rukou a od nás jej zpět obdržel jako léno. My ho za to s úctou uznáváme za našeho věrného vazala a prohlašujeme, že jmenovaný Albrecht a jeho dědici, jakož i následovníci obdrží od nás jmenovaný hra" Neiberk se vším co k němu náleží, se všemi právy a svobodami, které předchůdci jmenovaného Albrechta získali od římských císařů, králů a knížat. Tato práva jsou jim ponechána jak od nás, tak od našich následovníků ,českých králů do věčného držení. Pokud budou v budoucnu pro Chebsko určeny odvody, daně, kontribuce nebo jiné dávky, bude z nich jmenovaný hrad vyjmut.

Znění tohoto dokumentu bylo mnohokrát opisováno a hrálo po 400 roků důležitou roli při řešení budoucích sporů jak s městem Cheb tak i později s císařským dvorem ve Vídni. Ašsko s Hranicemi se tak stalo nedílnou Zemí Koruny české a až do doby Marie Terezie si udrželo poměrně rozsáhlou autonomii v rozhodování a správě tohoto území.

Král Jan však úhradu zástavy městu Plavnu nevyplatil a tak si fojtové tohoto města opět činili na Ašsko brzy nárok Rovněž Neiberkové se nikterak nehodlali na základě lenního spisu podřizovat ani městu Chebu.

Cheb byl tehdy svobodným královským městem a podléhal rovněž jen králi a měl rovněž řadu výhod. Byl to vlastně jakýsi stát ve státě. Měl svobodu celní, hrdelní, soudní i mincovní. Vydržoval si svou vojenskou posádku a vedl i své soukromé války.Aby měl krytá záda měl rovněž zájem, aby se Ašsko snad opět nedostalo pod moc saského Plavna nebo bavorské Míšně. Proto při nejbližší návštěvě krále Jana, když se v Chebu zastavil při zpáteční cestě z Bruselu do Prahy, si nechali Chebané opět potvrdit, že Ašsko zůstane natrvalo u chebského území. Král Jan vystavil jim 12.července 1355 následující ujišťující list:

My, Jan ,z Boží milosti král český a polský a hrabě lucemburský , veřejně prohlašujeme a dáváme na vědomí všem kteří tento dopis budou číst a vidět, že jsme slíbili, že Aš a Selb a vše co k nim patří ,nesmí být propůjčeny nebo jinak zcizeny. Dáváme to na vědomí a stvrzujeme pečetí. Dáno v roce 1335 po narození Páně ve středu před svatou Maří Magdalenou.

Zmíněných 600 stříbrných za Ašsko nebylo Plavnu nikdy vyplaceno, ale byly jim jako náhrada postoupeny až za 65 roků, a to králem Václavem IV, vnukem krále Jana, v r. 1367 vesnice Heiligen Kreuz (Svatý kříž) a Neudorf(Nová Ves) u Tachova.

Nástupce krále Jana, jeho syn král Karel IV, získal dědictvím k Ašsku opět Horní Falz (NSR) a ještě celou řadu území v dnešním Německu, takže mohl, jak píše tehdejší kronikář, jet po vlastní půdě z Prahy až do Norimberku. Navštívil v r. 1355 Cheb a potvrdil chebským všechna dosavadní práva a propůjčil jim i právo lovectví. 13. července 1355 vystavil též záruční list, že Ašsko, Selb a Redwitz nebudou nikdy od Chebu odtrženy. V tomto listě jsou opět potvrzeny práva Neiberků.

V tomto čase se však naše šlechta, Neiberkové, dostávala do finančních potíží a počala s prodejem svých rozsáhlých statků. R. 1369 prodala jejich část přímo králi Karlovi IV a r. 1372 další část městu Chebu.

V této době přechází i jejich rodový majetek, Ašsko, do vlastnictví rodu Zedtwitzů. Tím tedy i naše Hranice dostávají nové pány. Zedtwitzové jsou pravděpodobně rodem slovanského původu a pocházejí z obce Zedtwitz, nedaleko Hofu. Zedtwitz znamená staroslovansky : Zedt = zed: wice = ves, tedy obezděná ves.

Tento šlechtický rod v této době již vlastnil asi 70 roků a to od r. 1334 část Ašska a sice Horní a Dolní Paseky. Koupili je rovněž od dalšího, původně slovanského rodu rodu Feilitzú (Veliců). Ašsko získali jednak sňatkem Konráda Zedtwitze s Annou z Neiberku a dalším postupným vykupováním. Jedna z kupních smluv týká se i Hranic a píše se v ní, že r. 1415 na den svatého Veitztága prodal Konrád z Neiberku a jeho synové, Jan, Konrád, Pil gram a Albrecht, Heinrichovi Zedtwitzovi všechno co patří k osadě Hranice, Trojmezí, Pastvin a Trimponu. Tímto prodejem přešly naše Hranice do vlastnictví rodu Zedtwitzů a po 400 roků byly jeho osudy ovlivňovány jejich rozhodováním. Je to doba počátku husického hnutí v Čechách.

Mistr Jan Hus byl upálen ve stejném roce 1415.Husitská revoluce zasáhla i Ašsko. Tak 14. Ledna 1430 zaútočili husité vedeni Prokopem Holým na Plavno a za jediný den ho dobyli. Jednalo se o odplatu za jednání Heinricha z Plavna (stal se později purkmistrem Plzně), který po několik roků držel v zajeti pana Kašpara ze Šternberka a nechtěl ho ani za výkupné propustit. Husité při té přiležitosti vyplenili i celou řadu okolních osad, jako Adorf, Hof ,Bayreuth, Kulnbach a 6. dubna téhož roku zničili i Olešnici, která celá až na dva domy vyhořela. Zda byla husitská vojska také v Hranicich, není přímo doloženo, ale je to nanejvýš pravděpodobné. O dva roky později a to 16. prosince 1432 byl náš kostel znovu vysvěcen, poněvadž prý byl znesvěcen kacíři. Bylo zde pravděpodobně podáváno podobojí a to bud' příznivci husitů nebo samotnými husity. Nové vysvěceni provedl sám biskup Gerhard v. Salomy. Datum postaveni samotného, původně katolického, dnešního evangelického kostela neznáme. V uvedeném datu nového vysvěceni nebyla v Hranicich ještě fara, ale kostel byl veden jako kaple zasvěcená sv. Martinu a spravovaná farním kostelem sv. Lorence v Hofu. Pro velkou vzdálenost od tohoto farního kostela však v Hranicich trvale bydlel duchovní, konkrétně v r. 1443 jménem Mikuláš, kterého místní obyvatelé titulovali "farář". Ještě ale za 40 roků v r. 1479 uvádí kronikář Johan Lindner v latinském spise hranický kostel jako kapli spravovanou z Hofu. Samostatnou farou se stal náš kostel až kolem r. 1502.

Zedtwitzové, tak jako jejich předchůdci Neiberkové, předávali pak Ašsko postupně všem následujícím českým králům a opět ho dostávali zpět jako léno se všemi právy tak jak byly ustanoveny králem Janem Lucemburským. Stalo se tak za kralování Václava IV a 30. června 1422 za krále Zikmunda.

Rovněž král Jiří z Poděbrad (1458 -1471) několikrát navštívil Chebsko a svým jednáním ovlivnil i život zdejšího kraje. Je to období vzájemné majetkové a příbuzenské provázanosti nejen šlechty, ale i prostého obyvatelstva Ašska s okolními sousedy, jak ze saské tak i bavorské strany. Tyto rodinné vztahy ovlivňovaly jednání zdejších obyvatel po celé generace a nutno je brát v úvahu při posuzování budoucích událostí.

Zedtwitzové, jmenovitě Heinrich, vlastnil tehdy již rozsáhlé statky jako pevnost Libou s okolím, která byla vázána na Cheb a kde musel respektovat představenstvo tohoto města, dále vlastnil usedlosti kolem Hofu a byl tak také lenním poddaným markraběte z Brandenburku-Bayreuthu a svými statky Elster, Plauschwitz, Magwitz a dalšími opět podléhal lenní povinnosti saské šlechtě. Pochopitelně vlastnictvím Ašska musel plnit lenní povinnost a věrnost české koruně. Zedtwitzové si v této složité době dokázali udržet poměrně velkou samostatnost a nezávislost. Měli to usnadněno vnitřní rozháraností českého království za husitské reformace a dále pak .funkcí Heinricha Zedtwitze, který byl tehdy rádcem bavorského kursista, což byla velmi vlivná a významná funkce.

Představitelé těchto jednotlivých sousedních oblastí se často navštěvovali. Dobrou příležitostí k takovým návštěvám bylo konání velkých honu. Smrčiny patřily k dobře zazvěřeným oblastem a tak účast na honu v našem okolí byla vždy vítanou společenskou, ale i vzrušující loveckou událostí. Oslavy po skončení takovýchto honů byly drženy na loveckých zámečcích na Ašsku na Keiserhamru, a u sousedů pak v Selbu a Weisenstadtu. Tak na příklad jmenovaný Heinrich Zedtwitz uspořádal takový hon v r. 1436 na počest saského hraběte z Bergenu a Greitzu. Honilo se údolí ašského potoka a potoka Elsteru směrem k naším Hranicím. Hon trval 14 hodin a na výřadu po jeho skončení bylo: 109 jelenu, 58 ks srnčí zvěře, 44 ks prasat, 206 zajíců, 7 divokých koček, 14 lasiček, 27 lišek, 18 jezevců, 9 kun, 2 bobři, 1 rys, 13 vlků a 5 medvědů. Takovýchto honů se muselo zúčastnit i několik stovek poddaných z vesnic a z Hranic. Naháněli zvěř z celé určené oblasti do vybraného úseku lesa, který byl po stranách oplocen sítěmi, aby nemohla naháněná zvěř unikat do stran a byla nucena probíhat v zužujícím se místě na stanoviště lovců. Sítě, rozsochy a spousta dalšího loveckého nářadí si vyžádala péči a údržbu. Zedtwitzové měli tyto lovecké potřeby uskladněny ve zvlášť za tímto účelem postaveném domku v Pastvinách. O údržbu tohoto loveckého nářadí byli pověřeni dva obyvatelé Pastvin, kteří byli za to zbaveni jiné robotní povinnosti.

Po smrti Heinricha Zedtwitze r. 1447, který byl posledním majitelem celého Ašska včetně Hranic, došlo k rozdělení jeho panství mezi ostatní členy rodu. Úsek Aše a Hranic obdržel jeho syn Konrád.

Protireformace v Hranicích.

Šmalkaldská válka a její následky (1540 -1618)

V době panování Jiřího z Poděbrad (1458-1471) revolučnost husitství již v Čechách doznívala. Tato náboženská reforma naší obec ani ostatní část Ašska neovlivnila. Zato učení Lutherovo zde velmi rychle zdomácnělo. Dostalo se do Hranic zhruba v roce 1542 a již v roce 1548 možno konstatovat, že natrvalo zapustilo své kořeny. Umožnila to dosavadní poměrně značná náboženská svoboda. Bylo to ale i období kdy naopak v Čechách sílila protireformace a rekatolizace.

Zedtwitzové, kteří se sami stali evangelíky, s tím měli, jak uvedu později, značné problémy. Papež tehdy vyvíjel na všechny panovníky silný tlak, aby pro rekatolizaci učinili maximum. Rovněž v Německu, kde byl u moci císař Karel V.(1519-1556), bratr českého krále Ferdinanda!, (1526-1564) sílily protireformační tendence. Sám zmíněný německý císař Karel V byl vychován jezuity a ještě před nastoupením na císařský trůn přísahal, že protestantství v Německu vymítí. Spor mezi katolíky a protestanty vyvrcholil v takzvané Šmalkaldské válce, která na čas ovlivnila i osudy naší obce.

Jak tento boj probíhal a co pro zdejší kraj vlastně znamenal ?

Evangelická německá šlechta, aby mohla čelit sílící rekatolizaci, založila ve městě Šmalkaldu spolek a do čela postavila saského kurfirsta Johana Fridricha a Filipa Hesenského.Mezi tímto spolkem a německým císařem Karlem V., došlo k zmíněné válcem, která trvala dva roky. (1546- 1547).Německý císař s vojenským vystoupením proti evangelíkům zpočátku váhal, necítil se dost silný. K válce se rozhodl teprve až se k němu připojila i část evangelické šlechty. Požádal rovněž o pomoc svého bratra, českého krále Ferdinanda 1 Tento byl do značné míry ovlivněn Heinrichem ]V z Plavna, který u něho zastával funkci nejvyššího komorního. Právě tento hrabě Heinrich ]V zasáhl citelně do vlastnictví Zedtwitzů a do osudu Hranic. Doufal ,že by pomocí války za přispění českého krále mohl získat zpět rodové statky v Plavně a okolí, které pozbyl jeho děda, Heinrich I. Byl i oblíbencem Ferdinanda I. a měl na válce proti Šmalkaldskému spolku velký podíl.

Náš král Ferdinand I. skutečně svolal české stavy a jejich vojenskou pohotovost, s níž hodlal vpadnout do Německa. Čeští stavové se však odmítli tažení zúčastnit, poněvadž považovali luteránskou víru za bratrské vyznání víře husitské. Dovolávali se usnesení sněmu, že použití českého vojska za hranicemi království musí nejdříve schválit sněm. Císař nechtěl otálet a do války proti Šmalkaldskému spolku vytáhl jen s hrstkou věrných katolických stavů a najatých žoldnéřů. V době jeho nepřítomnosti zosnovali proti němu čeští stavové odboj, k němuž se připojila většina královských měst. Ferdinandovi zůstala věrná pouze Plzeň,České Budějovice, Most, Ústí, Jihlava a Cheb, který vypravil do jeho vojska 150 mužů a 11 jezdců. Zedtwitzové se v této situaci dostali do nezáviděné pozice. Sami byli evangelíky a stranili tak šmalkaldskému spolku. Svými statky a lenním slibem byli vázáni věrností českému králi. Svými majetky v Elstru však také podléhali saskému kurfiřtu, členu Smalkaldského spolku s povinností postavit mu do boje dva ozbrojené jezdce. Byli rovněž vázáni svými příbuzenskými vztahy například k bratranci Sebastianovi sídlícím v Plauschwitzu, který byl lenní poddaný rovněž saskému kurfirstu a ke švagrům Moritzovi z Schirdinku a Christofovi z Tethau, kteří aktivně sloužili v oddílech šmalkaldského spolku a s 300 jezdci pod velením hejtmana z Plavna obsadili Plavno, Olešnici, Vogsberg, Adorf a hlídkovali až na našich hranicích, kde nechali porazit les a stavět okopy, dosud na česko-saké hranici patrné. V říjnu 1546 byly tyto jednotky v očekávání vpádu českého krále Ferdinanda posíleny na 9.000 mužů. Velitelem vojska krále Ferdinanda byl ustanoven Sebastian z Weitmühle a disponoval silou 20.000 mužů. 31. října překročila tato armáda hranice a obávanými chebskými husary obsadila Schönbach, Marktneukirchen a Adorf U Adorfu porazila saské pěšáky vyplenila sousední osady. Tohoto boje se zúčastnil zmíněný hrabě Heinrich IV, čímž se mu splnil původní záměr a získal zpět statky v Plavně a okolí. Boje pak probíhaly se střídavým úspěchem jednotlivých stran, a byly ukončeny porážkou šmalkaldského spolku 24.4.1547 u Mühlberku. Jaké následky měla tato porážka šmalkaldského spolku pro Zedtwitze a Ašsko ? Naše obec a okolí byla přímých válečných útrap ušetřena,poněvadž byla součástí české koruny. Při konečném účtování a odměňování vítězů se hraběti Heinrichovi IV, jak jsem se zmínil, splnil nejen původní záměr získat rodové statky v Plavně, ale vymohl si, aby mu král Ferdinand k tomuto panství připojil i majetek Zedtwitzů, to je Ašsko spolu s naší obcí.

Marně Zedtwitzové, jmenovitě Heinrich z Podhradí, protestovali u Ferdinanda a odvolávali se na lenní list daný již Janem Lucemburským a všemi jeho nástupci, že Ašsko je nedílná část české koruny a podléhá jen českému králi.

10. dubna 1549 došlo tedy k oficiálnímu předání Ašska hraběti Heinrichovi IV, jako odměna za prokázané služby ve šmalkaldské válce a byla mu mimo to ještě vyplacena peněžitá částka, 66.220 zlatých, 13 grejcarů a 2 haléře. Zedtwitzové pak na své protesty obdrželi 9. října 1549 konečné rozhodnutí královské dvorní kanceláře v následujícím znění:

Rozhoduji neodvolatelně, že budete podléhati hraběti poslušnosti bez zdráhání a Vaše léno přiznáte tomuto Vašemu lennímu pánu. Budete ho poslušni, poskytnete mu služby jak přísluší věrnému lennímu poddanému. Za to Vám tento poskytne svobodu a spravedlnost na Vašich lénech, jak mu přikazuji a nařizuji. Vy si už kvůli tomu nestěžujte.

Tak tedy Ferdinand, aniž odtrhl Ašsko od české země, vyřešil dvojí lenní podřízenost Zedtwitzů.Byli tak přinuceni složit Heinrichovi IV z Plavna, nařízený hold a 9. srpna 1551 obdrželi od něho příslušný lenní přípis na své statky, jak na Ašsku tak i v Sasku. Stalo se, čeho se obávali již předchůdci Zedtwitzů, páni Neuberkové, a to určité závislosti na Plavně. Zedtwitzové, přesto, že byli evangelíky, ušli ale na druhé straně zase přísným represáliím protireformace, které mezi tím uskutečnil Ferdinand v Čechách. Podřízenost saskému kurfirstovi však netrvala dlouho.

Hrabě Heinrich IV se ze svého úspěchu a nově získaného majetku netěšil dlouho. Protestanti šmalkaldského spolku se brzy vzchopili a znovu vojensky vystoupili proti německému císaři Karlu JI: Krátce na to, při oslavě místního vítězství dobitím hradu Plassenburk, onemocněl a po několika dnech 19.5.1544 ve věku 49 r. zemřel. Zanechal dva syny ve stáří 20 a 18 let, kteří převzali jména Heinrich V. a Heinrich VI Podědili celý otcův majetek včetně Ašska, na které vystavili opět obvyklý lenní přípis ve kterém potvrzují Zedtwitzům jejich dosavadní práva a svobody. Stalo se tak 26.3.1555.

V této lenní listině je jmenovaná také naše obec a okolí, jako součást panství Zedtwitzů. Majetek, ]který oba bratři po svém zemřelém otci zdědili, byl sice značný, ale také vedením válek značně zadlužený.Stejného roku na podzim, kdy oba bratři vystavili zmíněný lenní list, zemřel též spolumajitel Ašska Hans Zedtwitz z Kopanin a nezanechal mužského potomka. Rok na to zemřela rovněž jeho neprovdaná dcera Margareta. Byl to další klíčový moment v osudu Ašska. Na dědictví uplatňoval nárok jednak jeho bratr Heinrich z Pod hradí a jednak vdova po zemřelém, Walbunga. Vznikl mezi nimi o toto dědictví několikaletý spor. Vdova hledala ochranu u soudu v Plavně a chtěla celou záležitost zavléct do pravomoci německého císařství, zatím co Heinrich Zedtwitz se obrátil s žalobou na apelační soud do Prahy. Opíral se o skutečnost, že Ašsko je nedílnou součástí české koruny a nemůže proto o jeho vnitřních sporech rozhodovat soud jiného státu. Dlouholetý spor rozhodl 11.1.1557 český král Ferdinand I nejen ve prospěch Heinricha Zedtwitze z Podhradí, ale oznámil současně oběma bratrům Heinrichům z Plavna, že opět převádí ašské léno pod českou korunu. Tak skončila další epizoda majetkových sporů o Ašsko a tím i o naši obec.

Řemesla a cechovní řády.

Převážná část obyvatelstva v Hranicích se v této době stále živila zemědělstvím. Začínala se však již rozvíjet řemesla a bylo nutno pro jejich další rozvoj stanovit základní pravidla.

U nás se jednalo o mlynářství, krejčovství, obuvnictví a kovářství. Řemeslníci každé profese se sdružovali do příslušných cechů, jejichž provozní řád podléhal schválení Zedtwitzům. Tito vydali první cechovní oprávnění pro Hranice 1.3.1591 pro řemesla krejčovské a obuvnické. Prvními krejčovskými mistry byli Hans Löbel

a Wolf Stöhr. Rovněž první ševci byli také dva , Eduard Somerstrén a Hans Fischer. Dalším založeným cechem v naší obci bylI. 3.1648 cech mlynářů, zedníků a tesařů a od 11.3. 1651 cech tkalců. Nejstarším řemeslem, navazujícím nezbytně na zemědělskou výrobu, bylo mlynářství. Hranická oblast měla 6 mlýnů. Na Lužním potoce v Pastvinách to byl Horní mlýn (Obermühle) a Dolní mlýn (Untermühle). Pod hrází pastvinského rybníka to byl Bahnelmühle, nyní všeobecně nazývaný U Dolejšky, pod ním na potoce Rokytnice pak Pískový mlýn a dále Ziegenmühle.

Na hranickém potonu v Růžovém údolí pak Lazarův mlýn. Každý z nich má bohatou historii. Nejvýznamnější a nejstarší byl mlýn U Dolejšky. Byl založen kolem r. 1160 a byl po celou dobu stále v držení jednoho rodu, rodiny Knöcklů, vůbec asi také nejstaršího rodu Hranicka. Budovy na přiloženém snímku pochází ale až z r. 1732, kdy byly postaveny po požáru, který původní mlýn úplně zničil. Při požáru se prý podařilo rodině zachránit jen nejdůležitější listiny a vzácné norimberské nástěnné hodiny. Mlýn měl 2 mlecí stolice, katr a zařízení na lisování lněného oleje, jako jediné na Ašsku. Lisovna byla umístněna v samostatné kamenné budově, vlevo silnice ve směru na Pastviny těsně před rybníkem. Základy budovy jsou dodnes patrné.

Mlýn se dědil vždy jen na jednoho syna. Ostatní museli do světa na vandr. V kronice rodu jsou záznamy o jejich osudech v dalekých zemích. Například Michal Knöckel, jeden z pěti synů Jana Kašpara Knöckla se dostal kolem r. 1700 až do Alžíru, kde byl zajat mořskými piráty a po dobrodružném útěku došel 400 mil přes Španělsko a Francii do Lyonu, odkud napsal domů o svých osudech. Další člen rodu Jan Erhard Knöckel, který převzal mlýn r. 1795 se proslavil svou neohrožeností v dlouholetém, ale vítězném sporu s Zedtwitzy o vlastnictví pastvinského mlýna. Před svou smrtí, když vycítil svůj konec, nechal prý zhotovit z vlastních prken, které sám nařezal, rakev. Nechal upéct zádušní chléb, poslal čeledína na Sorg pro pivo, obojí ochutnal, ulehl do rakve a skonal.

Rovněž Pískový mlýn, i když nejsou zprávy o jeho založení, patřil k nejstarším. Je o něm zmínka v řadě pověstí. Své jméno obdržel od hromad písku, které se v těch místech nacházely jako pozůstatky po rýžování zlata.

Knöckelové z pastvinského mlýna měli jako jediní právo být členy dvou cechů, mlynářského a tesařského. Pravidla cechovního řádu tesařů byla následovní.

My, Zedtwitzové v Podhradí, Aši, Kopaninách Krásné atd. dáváme na vědomí všem, kteří se poctivému řemeslu tesařskému vyučili a chtějí i nadále v něm na našich českých statcích pracovat. Udělujeme jim k tomu právo a nařizujeme, aby se tímto cechovním řádem řídili.

Ustanoví se předseda a čtyři mistři, kteří vždy po dobu jednoho roku musí hájit zájmy tesařského řemesla. Jsou-li tesaři svoláni k poradě, musí se této zúčastniti, vše co předseda neb jeden ze zvolených čtyř mistrů přednese, náležitě vyslechnouti. Nikomu nesmí být přerušena jeho řeč. Kdo se těchto porad bez řádné omluvy nezúčastní, je povinen cechu zaplatit 3 grejcary.

Učni.. Mistr je oprávněn přijmouti učně jen se svolením čtyř mistrů s vědomím předsedy. Hoch, který se chce vyučiti řemeslu, se po dvou týdnech zkušební doby musí zavázat, že se vyučí. Kdyby se později samovolně vzdálil od svého mistra a víc se učiti nechtěl, zaplatí jeho ručitelé panstvu 3 zlaté a cechu rovněž 3 zlaté. Když se však za dva roky vyučí, dá k dobru dvě vědra piva a pečeni. Dostane výuční list a povolení k práci. Syn mistra se učí jen rok Každý mistr, jehož syn se vyučil, dá do pokladny cechu 1 zlatý. Aby tovaryš mohl složit mistrovskou zkoušku, musel provést tyto práce. Zhotovit schody, krov, dvoje dveře a okna.

Dále je psáno v cechovním řádu, že zaměstná-li někdo v obvodu cizího řemeslníka, zaplatí pokutu 10 zlatých, z níž polovinu dostane cech a polovinu panstvo.

Pracovní doba: Každý mistr pracuje od 4 hodin ráno do 6 hodin večer s hodinovou přestávkou dopoledne a v poledne. V zimě se pracuje od 6 hodin ráno do 4 hodin odpoledne s dvěma půlhodinovými přestávkami.

Každý cech měl svůj znak, který byl uložen v kostele a byl používán při slavnostech, nebo při pohřbu příslušníka cechu. Znaky jednotlivých cechů jsou uloženy k vidění v Ašském museu.

Hranice v období třicetileté války.

Třicetiletá válka velmi tvrdě postihla obyvatelstvo nejen v Čechách, ale v celé Evropě. Šlo o celoevropský konflikt, ve kterém se utkala na jedné straně katolická část Evropy vedená Habsburky a zahrnující území Čech, Rakouska, Španělska, Itálie a katolické ligy Německa ve snaze zničit náboženskou reformaci a rekatolizovat území, kde se protestantství ujalo, na druhé straně pak protestantské země zahrnující Švédsko, Anglii, Nizozemí, Francii, Švýcarsko, Benátky a Saská protestantská území. Těmto šlo o prosazení náboženských reforem a jejich svobodné vyznávání.

I když tedy šlo zpočátku o náboženskou etiku, končil každý konflikt jen majetkovými zájmy momentálního vítěze. Obě strany se na tento konflikt již dlouho připravovaly. Válečnické štěstí bylo po celou tuto dobu třiceti let vrtkavé a střídavě přálo jednou té a podruhé oné straně. Obě válčící strany používaly v bojích převážně placených žoldnéřů, kteří rabovali a trýznili obyvatelstvo a poddaný lid v místech, kde právě pobývali a bylo jim jedno, zda loupí na svém či nepřátelském území Prostý lid se v mnoha místech bouřil a bojoval proti oběma stranám s cílem zachránit alespoň holý život.

Ašskem mnohokrát protahovaly armády obou válčících stran a působily zdejším obyvatelům nesmírné hoře a utrpení. V hranických farních zápisech, které jsou pravidelně vedeny od r. 1569, je o tom řada zpráv.

K vyvrcholení protireformace v Čechách došlo za vlády Ferdinanda II (1619-1637) .Najmenovaná protireformační komise dostala za úkol rekatolizovat rovněž celé Ašsko. Zpočátku se jí to příliš nedařilo z důvodů labilní situace krále Ferdinanda II, na českém trůně. Odpor českých stavů proti jeho absolutismu a přísné protireformaci vyvrcholil stavovským povstáním v r. 1618 (defenestrace). Toto povstání Zedtwitzové nepodpořili. K upevnění Ferdinanda na českém trůně vydatně pomohl saský kurfiřt Georg, přesto, že sám byl protestant. Na přání Ferdinanda II převzal v této bouřlivé době Ašsko pod svůj dočasný dozor a slíbil zdejší šlechtě, že zde nebude evangelické náboženství potlačováno. Na ostatním území Čech uplatnil ale Ferdinand II po bitvě na Bílé hoře proti nekatolické šlechtě velmi tvrdé sankce. Byl zabaven majetek 958 šlechtických rodů a asi 50 měst. Přímí vůdcové vzpoury byli, jak známo, na Staroměstském náměstí popraveni. Naopak v Aši se počalo se stavbou evangelického kostela (18. května 1623).

Král Ferdinand II pak i potvrdil nezletilému Janu Zedtwitzovi a jeho bratru Janu Adamovi na Podhradí, Kopaninách a Aši, poslední vůli jejich zemřelého otce Jana Bertolda Zedtwitze na jejich dědictví Ašska a tím i ostatní lenní svobody, poněvadž se nezúčastnili rebelie.

Sebevědomí Ferdinanda II bylo značně posíleno v r. 1626 vítězstvím císařských vojsk pod velením Waldštejna a vojsk bavorské katolické ligy pod velením Tillyho v boji s protestantskou švédskou armádou. Toto vítězství značně zhoršilo postavení protestantů na Ašsku. Zedtwitzové byli povoláni na den 28. září 1628 do protireformační komise do Chebu. Dostavil se na ni nejstarší Zedtwitz Jan Jindřich, kterému bylo tehdy 23 roků. Bylo mu oznámeno, aby se rozhodl bud´ k prodání svých statků, odvodu 1/5 výnosu a vystěhování ze země, nebo k přestupu na římskokatolickou víru. Tento ale předložil komisi písemný protest následujícího znění:

Poslušen Vašeho předvolání, dostavil jsem se do Chebu, abych s náležitou úctou vyslechl co Vy mně a mým příbuzným na rozkaz českého a uherského královského Veličenstva, jste povinni mně sdělit, jakožto vazalu Koruny české. Vaše nařízení příčí se však slibům, jež nám, mně a mým neplnoletým bratrům byli dány milostivě i císařským veličenstvem nyní panujícím. Prosím, aby jste v krátkosti vyslechli, že neplatí na mně a můj rod všechna nařízení jako pro ostatní leníky země české, případně chebského kraje a sice z toho důvodu, že naše statky se nestaly lénem české země EX MERlTO ELIGUE (vlivem násilí), nýbrž byly našimi předky dobrovolně a z vlastní vůle ET SIC SPONTE ET LIBERE, nabídnuty za léno králům české země s podmínkou,že kdyby byly činěny na Chebsko nějaké nároky a požadavky,mají být z toho naše statky vyjmuty. Prosím proto za sebe a své bratry, jakožto i svého bratrance, abychom směli na svých statcích zůstati a nařízení exekuce na víru nebyla provedena. Obracím se v této záležitosti také na saského kurfirsta Jiřího a na knížecí milost braniborskou, aby u jeho veličenstva se za nás přimluvili.

Tento protest sice prodloužil na čas jednání, ale nezměnil císařské rozhodnutí, který k celé záležitosti prohlásil, že pobyt v české zemi je povolen jen katolíkům. Toto stanovisko císaře obdrželi Zedtwitzové 9. prosince 1628.Hned příští měsíc v lednu 1629 opustili tedy oba evangeličtí faráři z Hranic a Aše zedtwitské panství. V Hranicích to byl Johan Graf Ve farní kronice je oněm zmínka, že odešel do Saska a že do r. 1649 nejsou oněm žádné zmínky. Další evangelický farář, Adam Eberle, v Hranicích nastoupil až 14. dubna 1649. Celých dvacet roků nebyl tedy v Hranicích obsazen úřad faráře a občané chodili na bohoslužby a křtít děti do Saska.

Další vývoj předcházela zvláštní událost, která je ve farské kronice popisována následovně:

25. ledna 1630 na den "Obrácení sv. Pavla" uprostřed noci objevila se na nebi zázračná znamení. Ohnivá záře osvítila celou oblohu. Brzy se zdálo, jako by se na obloze srážely velké ohnivé koule a střídal se oheň s kouřem. Bylo to hrozné pozorování, které nevěstilo nic dobrého. O rok později, ve stejnou dobu se vše opakovalo, ale ne již v takové intenzitě. Šlo pravděpodobně o polární záři, která se v tomto kraji velmi vzácně vyskytuje. Shodou okolností se bázeň obyvatelstva s nastávajícími těžkými časy splnila. V noci z 11. na 12 srpna bylo celé nebe nad Hranicemi krvavé od požárů blízkých obcí v Sasku, kde nebylo jediné obce, která by nebyla vypleněna a vypálena. V samotných Hranicích došlo k zastřelení občana Kašpara Stöhra, který se postavil na odpor císařským žoldnéřům. Generál Holke měl pak Hranice a celý kraj obsazen svými oddíly po dobu celého roku.

K dovršení všech útrap vypukl na Ašsku černý mor a s nevěřitelnou rychlostí se rozšířil do všech obcí. V kronice se píše, že v Adorfu zemřelo 227 lidí, v Plavně 1. 748 a v samotných Hranicích koncem r. 1633 40 občanů. Kronikář uvádí, že se naše obec stala místem hrůzy. Píše, že by každý občan Hranic nejraději dal svůj dům za kalhoty a pecen chleba, jen aby mohl z této postižené oblasti odejít. Mor se rozšířil i v samotné císařské armádě a postihl i generála Holkeho. Nakazil se v nedalekém Greitzu a snažil se dojet do Chebu, ale to se mu již nepodařilo. Zemřel 30. září na zámku v Troschenreuthu ve stáří 34 r. Přesto, že sloužil ve Waldšteinově armádě, byl prý protestant. Když vycítil svůj konec přál si evangelického kněze. Nechal rozeslat vojenské hlídky do okolí a slíbil 600 tolarů tomu, kdo pastora přivede. Podařilo se ho dovést, ale až hodinu po jeho smrti.

Byly to zlé časy. Každý třetí selský statek byl prázdný. Sedláci a ostatní prostý lid bUĎ pomřel, nebo pokud mohl, tak uprchl. V samotném Chebu bylo obydleno z 800 domů pouze 234, a to jich ještě 50 vyhořelo. 2. listopadu 1634 psala městská rada císaři o situaci ve zdejší oblasti, že více jak dvě třetiny obyvatelstva pomřelo, venkov je zpustošen, vesnice jsou prázdné a pole neobdělané. Sám Cheb je válečnými útrapami zničen.

V tomto čase došlo ke změně i na císařském dvoře. Zemřelého Ferdinanda II vystřídal Ferdinand III (1637-1649). Nátlak na Zedtwice na provedení rekatolizace pokračoval, ale na druhé straně jim císař poskytl částečnou ochranu zvláštním privilegiem, tak zvané SALVA GUARDIA.

Kopii tohoto symbolu možno dnes vidět na sloupu vstupní brány Ašského musea. Statky označené tímto symbolem dávaly na vědomí všem císařským důstojníkům, že tento má být ušetřen od ubytování vojska, obyvatelům nesmí být násilím bráno obilí, zvířectvo, koně a vozy a jiné potraviny. Byla to v době všeobecného drancování významná výsada alespoň od jedné válčící strany. Hranicemi a nejbližším okolím stále ale protahovaly vojenské jednotky obou válčících stran. Většinou ale už šlo o neukázněné žoldnéře a lupičské bandy, které držela pohromadě jen touha po cizím majetku. Nejhorším z posledních roků války byl asi r. 1642, kdy Ašskem prošli Švédové a zabrali většinu posledních kusů dobytka. Kronikář dále zaznamenal, že k všeobecnému strádání se ještě v létech 1643 až 1645 přidružila nepřízeň počasí. Na jaře 1643 přišly velké mrazy. Co bylo zaseto vymrzlo, tráva takřka nevyrostla, takže o svatodušních svátcích nebylo čím krmit dobytek. K určitému uklidnění došlo až po roce 1646. Tehdy byla pro udržení bezpečnosti a pořádku zdejšího kraje ustanovena v Chebu vojenská posádka v síle tří čet pěchoty a jedné čety jízdy. Zedtwitzové se dobrovolně zavázali přispívat na její obživu měsíčně částkou 100 zlatých.

Konečně v roce 1648 byl v západoněmeckém Vestfálsku uzavřen tak dlouho očekávaný mír. Švédové ale až do 9.10.1649 z důvodu nesplnění jejich peněžních požadavků okupovali Chebsko. Zedtwitzové toho využili a do svých kostelu v Aši, Hranicích a Pod hradí dosadili opět evangelické i kněze. I když po odchodu Švédu byly prováděny opět pokusy o rekatolizaci Ašska, odvolali se Zedtwitzové na uzavřené podmínky vestfálského míru, konkrétně na § 28,31 a 42, který říká, že v záležitosti náboženského vyznání je směrodatný rok 1624. V tomto roce bylo na Ašsku vyznání evangelické a na Chebsku katolické. Uvedený § říká, že náboženství nemusí být podloženo lénem, což znamená, že statky mohou být lénem české koruny, avšak náboženství na něm založené se bude řídit stavem k 1.1.1624. A tak celá třicetiletá válka a nesmírné utrpení prostého lidu uzákonila náboženský stav na Ašsku, který před tímto konfliktem vlastně již existoval.

Hranice po třicetiletá válce - utužení roboty.

Konec třicetileté války byl v Hranicích oslaven v kostele děkovnou bohoslužbou až po odchodu Švédů, 27. července 1650. Původní skromné poměry obyvatel se ještě výrazně zhoršily. Počet obyvatelstva Ašska poklesl na polovinu. Vždyť v celých Čechách zbylo jen 930.000 lidí. Uplynula celá desetiletí, než se lid z válečných útrap vzpamatoval. Ve snaze obnovit rychle svůj majetek, zvedla šlechta své nároky na robotní povinnosti poddaných. Robota na panském byla po třicetileté válce vůbec nejtíživějším břemenem prostého lidu. Zatím co před válkou robotovali poddaní Zedtwitzů jen několik dnů v roce, vyžadovali po nich Zedtwitzové několikadenní robotu v týdnu. Obyvatelé Hranic a okolí byli rozděleni do tří skupin. Do prvé patřili prostí robotníci. Tito na tom byli nejhůře, museli robotovat po celý rok, každý den a vykonávat práci, která jim byla nařízena, holou rukou, nebo s jedním kusem dobytka. Mimoto byly od nich vybírány dávky v penězích nebo naturáliích, které byly ale poloviční, než u zbývajících dvou skupin. V druhé skupině byli zařazeni robotníci s přidělenými pozemky s povinností robotovat na panském při vláčení a sklizni. Třetí skupina zahrnovala rolníky na dědičných statcích. Tito byli povinni pracovat na panském jen čtyři dny v týdnu (mimo středu, sobotu a neděli), s dvěma kusy tažného dobytka. Byli osvobozeni od lenní dávky, poněvadž jejich dvory stejně patřily Zedtwitzům. Museli ale odevzdávat na sv. Michala 1 zlatý a na sv. Martina 1 kuře, 1 kopu vajec, 20 grejcarů za sýr a len a 4 měrky ovsa. Mimo tyto pravidelné příjmy vybírali Zedtwitzové při změně majitele statku, domu, mlýna, nebo hospody 10 % z odhadní ceny tohoto majetku. Dále vybírali z každé várky piva 2 zlaté a 6 grejcarů a rovněž odvod z výroby papíru, který se vyráběl v některých mlýnech.

Období po třicetileté válce je v našich národních dějinách všeobecně nazýváno dobou temna. V - souhrnu je tím rozuměn útlak náboženský, národnostní a nevolnictví. Na Ašsku , jak jsem se zmínil, byla utužena robota, ale tolerování evangelického vyznání bylo vítanou svobodou a o národnostním útlaku se nedá vůbec hovořit, poněvadž německé řeč zde již dávno byla považována za mateřštinu. Rovněž poddanství nebylo na panství Zedtwitzů nikdy uplatněno.

Proti neúnosné robotě se ale i na panství Zedtwitzů projevil odpor. Jménem lidu Ašska byla sepsána chebským písařem stížnost s formulovaná do 20 bodů a v r. 1656 zaslaná do Prahy. Iniciátoři stížnosti zůstali utajeni. Císař nařídil sestavit komisi, která měla celou záležitost prozkoumat.

K jednání došlo 20.června 1657 v Chebu. V stížnosti se například uvádí, že obyvatelé mají odvádět peníze místo ovsa, když se domnívají, že ovsa mají dostatek, ale peněz ne. Rovněž nechtějí tento oves odvádět jinde, než na rytířském statku jako dosud a jen v době od Martina do vánoc. Dále považují za nespravedlivé, že při stavbě zámku v Krásné musí stále dovážet kamení, vápno, písek, dřevo a šindele a dokonce i kachlová kamna až z Hofu. Do Kopanin zase otop hlínu, traviny k rybníku, sloupky do potoka, písek na hřiště a podobně. Dále požadovali, aby byla provedena kontrola v knihách zda nebyly svévolně zvyšovány daně a dávky. Dalším požadavkem bylo, aby jejich synové a dcery nebyli nuceni chodit sloužit jinam, když je panstvo na Ašsku nepotřebuje. Stížnost se také týkala povinnosti "poselství" mnohdy na vzdálená místa a požadovali, aby touto službou byli pověřováni jen robotníci a ne sedláci na dědičných statcích. O jakou to službu vlastně šlo?

V této době již sice existovala císařská pošta, která spojovala větší centra a projížděla Aší 2x týdně. Pro přepravu spěšných zpráv si však šlechta vydržovala své posly z poddaného lidu. Vlastnictví každého statku bylo vázáno povinností posla v kterýkoli den. Byly i stanoveny i určité odměny za tuto službu. Za cestu 2 míle dostal posel půl kg chleba, za cestu 3 míle půl kg chleba a groš. V Hranicích se tato služba udržela až do 19. století. Sedláci se později z této služby mohli vykoupit.

Císař Leopold I., který nově nastoupil na císařský dvůr a potvrdil Zedtwitzům opět jejich léna, vypsal nové daně na vytvoření nové žoldnéřské armády, poněvadž se cítil ohrožen jednak Francouzským králem Ludvíkem XIV. a na východě Turky. Daně se měly odvádět z jednotlivých zemí Rakousko-Uherska a měst podle počtu domácností. Za tím účelem nařídil v r. 1688 první sčítání selských stavení a domácností v městech. Na Ašsku bylo zjištěno 143 domácností vAši, 73 v Hranicích, 24 v Pastvinách, 15 ve Studánce a 5 v Trojmezí. Při úvaze pěti osob na jednu domácnost žilo tedy tehdy v Hranicích asi 350 až 400 osob.

Mezitím se již na faře vystřídalo několik farářů, kteří psali kroniku obce. Byl to od 14.4.1649 až do své smrti 25.5.1660 Adam Eberl, po něm do 15.11.1685 Johan Heinrich Martius, po něm pak Johan Eberl do 24.6.1696 a konečně do 25. 3.1742 Wilhelm Adam Steinl.

Několik výňatků událostí z jejich zápisů.. Tak 23. srpna 1693 byla napadena úroda velkými roji kobylek, které způsobily značnou škodu a měly za následek zdražení. Bylo jich takové množství, že když usedly na zem sahala jejich vrstva až po kolena dospělého muže.

18.ledna 1700 přišly do Hranic poprvé brambory a byly v tomto roce poprvé sázeny V r.1700 byl v Hranicích rovněž zaveden gregoriánský kalendář. Stalo se tak 18.února, kdy bylo datum posunuto na 1. března.

Zajímavý je také zápis o nepřízni počasí, kdy 25. května 1705 , 8 dní po svatodušních svátcích při hřmění a blýskání napadlo na půl lokte sněhu.

24. dubna 1719 bylo rovněž započata přestavba kostela. Od jeho druhého vysvěcení už uplynulo 287 roků. Budova léty značně zchátrala a rovněž velikostí již neodpovídala momentální potřebě. Podle popisu faráře Dr. Halda bylo ve stávajícím kostele 80 míst pro muže a 160 pro ženy a zhruba stejný počet míst k stání. Vzhled starého kostela se nedochoval. Zdůrazňuji, že při této přestavbě šlo o lod´ kostela a ne o věž, která je původní. Má tvar shodný s věžemi kostelů v blízkém okolí a sice masivní kvadratický základ, který přechází do štíhlejšího osmihranu, na němž je cibulovitá kopule. Loď kostela je v románském stylu. S přestavbou se započalo v dubnu a bohoslužby byly přeloženy do blízké dřevěné kůlny. Již 15. října pokročila přestavba natolik, že nový kostel mohl být znovu vysvěcen.

V dalším zápise se píše, že byla ašským soudem odsouzena k trestu smrti žena z Trojmezí, a to za usmrcení svého dítěte. Byl to poslední rozsudek smrti vynesený tímto soudem. Byla v doprovodu faráře Steinela sťata na popravišti v Aši a tamtéž zakopána.

V zápisech jsou časté zmínky o požárech v Hranicích a nejbližším okolí Poněvadž v naší obci nešlo povětšině o souvislou zástavbu, ale o samostatné dřevěné budovy, takže nedošlo nikdy ke katastrofickým požárům celé obce, jak se to stalo například v Aši, kde 4.9.1696 vznikl v řeznictví požár a vyhořelo 120 domů i se zámkem na Mikulášském vrchu a uhořela při něm i jedna žena.

Postupná hospodářská konsolidace obce umožňovala i vylepšování vybavení kostela. Tak 16.12.1722 byl vytažen na věž velký zvon a za 27.roků 3. 7.1749 byla z dobrovolných příspěvků zřízena dnešní kazatelna. 2.7.1750 vysvětil ašský děkan nové varhany.

V jednom dalším zápisu je poznamenáno, že 21.bubna 1725 prodal Johan Jakob Demler hranickou budovu lázní panu Johanu Adamovi Zapfovi. Byla to tehdy v obci významná instituce . Provozovatel byl povoláním lazebník Připravoval nejen teplou lázeň, ale stříhal vlasy, pouštěl žílou, nasazoval pijavice,trhal zuby, léčil zlomeniny a prodával léky. Lázně se nacházely v domě čp.45, v místě dnešní prodejny ovoce a zeleniny. Lázeňský dostával deputát od majetných občanů, a to ročně hrnec žita a půl hrnce ječmene. Od ostatních občanů jen 5 grejcarů. Od přidružených dvorů z vesnic Trojmezí a Pastvin pak 1 hrnec ovsa. Jako protislužbu musel je bezplatně holit, pokud se v určený čas dostavili do lázní a to občané Hranic od soboty poledne do neděle ráno k prvnímu vyzváněni Z přidružených obcí pak každých čtrnáct dní od druhého zvonění do poledního vyzváněni Kdo se chtěl vykoupat musel si přinést dřevo na ohřátí vody a zaplatit 1 fenik Za trhání zubu nebo puštění žilou se platilo 1 groš. Hranický lazebník musel Zedtwitzům ročně odvádět poplatek ve výši 1 zlatý 30 grejcarů, ale byl osvobozen od ostatních obecních poplatků. Takovéto poplatky se skládaly z úhrad nákladů na ponocného, posla, ubytovatele apod. Byl tak postaven na úroveň faráře a učitele. Všichni nemocní obyvatelé měli za povinnost se hlásit u lázeňského. Později vydala Marie Terezie 20.6.1733 nařízení, že každému ranhojiči na venkově musí být přidělen dostatečný počet obcí, o které musí pečovat. První zprávu o našich lázních máme z r.1614, kdy tuto funkci částečně vykonával učitel Thomas Rupp z Eibenstachu. Za peníze získané z prodeje lázní panu Johanu Jakobu Demlerovi, jak jsem se zmínil, a to 130 zlatých, koupila obec střední zvon do věže kostela.

Farář Wilhelm Adam Steinl zaznamenal ještě další událost, kterou si on a obyvatelé Hranic pokládali za velkou čest. 29.9.1702 projížděl Hranicemi nastávající císař český a uherský Josef I. Se svou královskou manželkou Wilhemínou Amálií von Rein, na zpáteční cestě do Vídně a obědval na naší faře .Na památku této události byla po jeho zvolení císařem zhotovena pamětní deska a umístněna na budově fary.

Hranice v období sedmileté války a vlády Marie Terezie.

Jaké události zapříčinily tuto válku, která opět poznamenala život naší obce?

20.10.1740 zemřel císař Karel VI aniž zanechal mužského potomka. Císařskou korunu tedy podědila jeho jediná dcera Marie Terezie.Přesto, že toto nástupnictví bylo smluveno ještě za života císaře Karla VI musela Marie Terezie hned po korunovaci čelit hned několika dalším zájemcům o říšskou korunu. Byl to jednak pruský král Bedřich II dále bavorský kurfiřt Karel Albrecht a saský kurfiřt a polský král August III Bavorský kurfiřt Karel Albrecht vpadl s francouzsko-bavorským vojskem do Čech a v dubnu 1741 obsadil také Chebsko. Marie Terezie mezitím ztratila po neúspěšných bojích s pruským králem Bedřichem II Slezsko a Kladsko a byla přinucena uzavřít mír za cenu odtržení tohoto území od české země. Teprve nyní se mohla pustit do boje s bavorským Karlem Albrechtem, který se nechal dokonce v Praze korunovat na českého krále, a vypudit ho z Čech. Nejsilnější oporou francouzsko-bavorského vojska byl právě Cheb. K němu směřovalo 17.prosince 14.000 francouzských vojáků utíkajících z Prahy. Tento útěk z Prahy do Chebu se děl za velkého mrazu. Trval jim 10 dnů, ale cestou jich stovky pomrzlo a tisíce jich padlo do zajetí. Ašsko a Chebsko bylo Francouzi obsazeno až do podzimu 1742, kdy museli z hladu kapitulovat. Když se pak Marii Terez;; podařilo uzavřít s Francií spojeneckou smlouvu, ke které se připojilo i Rusko, obrátila se situace v její prospěch. Prusko, které se nyní ale cítilo ohroženo, vyřešilo situaci sobě vlastním způsobem a vpadlo 26.8.1756 do Saska a zahájilo tím sedmiletou válku.

Po celých sedm roků byla vedena řada bitev se střídavým úspěchem. Hranicemi opět protahovaly jak pruské, tak císařské oddíly a u obce Nebesa byla svedena menší bitva. Řada šavlí a mečů, které se ještě dnes nacházejí v některých domácnostech, jsou pozůstatkem právě z této bitvy. Obě válčící strany způsobily místním obyvatelům značné škody. Vrchní soudce Martin Thoma předložil 7.3.1763 seznam škod, které královské pruské jednotky způsobily jen v Trojmezí. Bylo jim pruským vojskem v r.

1757 zabaveno:

Mikuláši Richterovi obilí a svršky za 50 zlatých, jeho bratrovi rovněž v hodnotě 150 zlatých. Oswaldu Wunderlichovi za 65 zlatých, Erhardu Richterovi za 16 zlatých, Adanu Richterovi za 15 zlatých, Michalu Plosovi za 5 zlatých atd. Velmi obávané byly kontribuce, které prováděly pruské jednotky při nichž šlo nejen o majetek, ale i o život. Většina obyvatel Hranic utekla a skrývala se v lesích. Zachraňovali tak nejen svůj majetek, dobytek, ale i sebe. Mladší muži, kteří tehdy padli Prusům do rukou, byli nuceni zajišťovat jim vlastními potahy dopravu ,mnozí posloužili jako rukojmí a nebyla-li v termínu splněna podmínka na jeho propuštění, byl přinucen narukovat do pruského vojska. Prusové prohledávali domy, probodávali bajonety a šavlemi seno a hledali ukryté muže. Při těchto prohlídkách byl v Hranicích v domě čp. 30, postřelen 25. 3. 1759 Andreas Sebastián, který svému zranění brzy podlehl. hlavní velitelství pruských sil bylo v Plavně, odkud pod velením podplukovníka von Bellinga prováděly vpády do Ašska, Chebska, Žandova a Kynžvartu a zabavovali obyvatelům dobytek, seno a obilí. Velení císařských vojsk rozložených u Toužimi , vydalo proto rozkaz generálu Lucinskému, aby vytáhl k Aši a zabránil Prusům v dalších vpádech na Ašsko. Jeho jednotky byly ještě posíleny o 6.000 jezdců pod velením knížete Esterházyho, které podnikly odvetný výpad proti Hojil, zmocnili se pruského transportu s potravinami a zajali 15 Prusů. Císařská armáda mezitím obsadila Aš, ale její předvoj byl již 17.6. přepaden u Krásné Prusy podplukovníka von Bellinga. Boj trval od 3 hodin ráno do 10 hodin dopoledne. Prusové v něm ztratili 300 a císařská vojska 500 mužů. Prusové byli nato z ašska vytlačeni až k Olešnici a v druhé polovině r. 1758 již nedošlo k jejich vpádům do Ašska. V uváděném počtu padlých došlo v pozdějším překladu asi o omyl. Tak značné množství padlých vojáků by muselo být v nejbližším okolí někde pochováno a hroby by byly označeny a uchovány v paměti místních obyvatel. Pravděpodobně tedy nejde o počty padlých, ale o počet vzájemně bojujících vojáků.

Dočasný válečný klid byl ale draze vykoupen další nečekanou metlou. Vojska zavlekla na Ašsko tyfus. Do konce roku zemřelo na tuto nemoc v Hranicích 105 lidí v samotné Aši pak 394.

Na jaře následujícího roku vpadla pruská vojska opět na Ašsko. Postupovala po silnici z Bad Elsteru přes Doubravu a Podhradí na Aš. Velitelem císařské armády v Aši byl hrabě Macguiery. Měl k dispozici devět praporů pěchoty a tři pluky jízdy. Byli utábořeni pod dnešní Koperníkovou ulicí a stany zasahovaly až k dnešní hlavní silnici na Cheb. V prostoru dnešní rozhledny na kopci Háje, který nebyl tehdy zalesněn, bylo zřízeno opevnění ve tvaru hvězdy a osazeno sedmi děly. Na protějším svahu Kaplance, bylo další opevnění ve tvaru čtverce osazené čtyřmi děly. Tím měla císařská armáda silnici z Podhradí v křížové palbě. V lesíku u zámečku Větrov byli utábořeni husaři a pandůři pod velením Estetrházyho. Byla to obávaná uherská jízda. Každý byl vyzbrojen puškou, dvěma pistolemi, šavlí a dvěma tureckými noži. Postupující pruská armáda od Pod hradí brzy narazila na předsunuté císařské hlídky a odhalila postavení císařských husarů u Větrova. Prusové ihned zaútočili svými kyrysníky a snažili se vklínit mezí husary a ostatní císařské jednotky. Pandůři však unikli přes osadu Kamennou, obešli Aš a v prostoru dnešní porcelánky se opět spojili s ostatní císařskou armádou, která mezi tím zaujala obranné postavení na okraji lesa vpravo od silnice ve směru na Cheb. Císařští dělostřelci mezi tím odstřelovali z obou zmíněných postavení postupující pruskou armádu na silnici z Pod hradí. Brzy se ale stáhli a zaujali nové postavení u Mokřin. Rovněž ostatní císařské vojska ustoupila z Aše k Hazlovu. Pruský generál Finke mezitím obsadil Aš a další jeho jednotky pod velením plukovníka Bellinga pak prostor mezi přádelnou Tosty a zdravotním střediskem. Zde se ale dostaly do palby císařských děl, která již zaujala nové postavení u Mokřin. Prosům se podařilo postoupit až k Nebesům a tím přinutit císařská vojska k ústupu. Zajali při tomto boji jednoho císařského rytmistra, dva důstojníky a 70 kyrysníků. Jejich postup byl však velmi pomalý, poněvadž císařští pod velením knížete Salma kladli houževnatý a vytrvalý odpor. Tento útvar byl v boji takřka celý zničen a sám kníže Salm byl s 12ti důstojníky, 240ti muži a 40ti husary zajat. Pruský generál po marné snaze proniknout lesem dál k Hazlovu, se stáhl zpět do Aše a po jednodenním klidu odtáhl do Selbu a Bambergu, kde se spojil s další částí pruské armády,.

Takto byla popsána bitva u Nebes v hlášení pro pruského krále Bedřicha II ze dne 8.5.1759. Podobně je průběh bitvy vylíčen i v hlášení pro dvorní válečnou radu ve Vídni.

Pruská armáda při tomto tažení stačila opět zkonfiskovat dobytek, krmivo a potraviny obyvatelům Hranic a Trojmezí, jak o tom svědčí pozdější seznamy pořízené Ašským soudcem. Rovněž z tohoto neklidného období sedmileté války zachovalo se mnoho pověstí, které v ústním podání popisovaly řadu událostí a byly později sepsány hranickým učitelem Roglerem.

Omezení práv Zedtwitzů a události v Hranicích do revol. roku 1848

Četné neúspěchy v sedmileté válce a nepružnost v řízení celé RU říše přiměly Marii Terezii k radikální změně v řízení celé říše. Dosavadní správa celého území prostřednictvím stavů se již přežila a byla považována za pozůstatek středověku. Šlo o to , aby celá říše byla ve všech oblastech spravována jednotně od panovnického dvora, tedy zavedení centralizace. Říše, která byla dosud služebníkem církve, počala uplatňovat svou svrchovanost i nad ní. Pro toto období se všeobecně ujal název" osvícený absolutismus ". Do vedení úřadů byli dosazeni císařští úředníci a ne šlechta. Čechy byly rozděleny do 16 krajů. Ašské území patřilo pod kraj loketský a okres chebský. Bylo zavedeno i jednotné soudnictví a soudy byly obsazeny zkušenými právníky. Podobně byla sjednocena i finanční správa a školství. Tato reorganizace si vyžádala ale i spoustu peněz, které byly získány rozpisem nových daní. Daňovým povinnostem podléhal každý občan a bylo proto nutné znát jejich počet. V r. 1770 bylo proto nařízeno nové sčítání obyvatelstva a domů a jejich očíslování. V Hranicích byla tato akce ukončena 12.6.1771. V Hranicích bylo na počteno 129 obytných domů.

Všechna tato opatření byla ovšem v přímém rozporu s lenními svobodami Zedtwitzů. Těm se novoty nelíbily a zahájili dlouhý, ale marný spor s císařskou korunou. Popis průběhu tohoto sporu by si vyžádal dlouhé a samostatné vyprávění, ale poněvadž se nedotýkal přímo obyvatel naší obce, nebudu se o něm podrobněji zmiňovat. Zedtwitzové byli dlouholetým sporem přivedeni takřka na mizinu a 16.12.1774 přijali nové podmínky. Marie Terezie je přijala na milost, zaručila jim maximální ochranu a dohodu stvrdila tzv. "Temperamentspunkte" o deseti článcích. Originál této dohady je dodnes uložen v archivu ašské evangelické fary.

Hranický farář ve své kronice v této době zaznamenával běžné události ze života obce, z kterých vyjímám:

26.6.1782 byl v Hranicích uskutečněn první výroční trh a při něm porodila žena házlovského obchodníka Jakoba Strumwitze u našeho občana Jana Klera mrtvé dítě.

26.4.1789 zemřel v domě čp. 108 Peter Hofmann, který přišel v neděli se svou dcerou do hospody v Trojmezí, ale zpět se vrátil sám v 10 h. V úterý byla jeho dcera nalezená utopená v rybníku. (Frančák).

6.8.1794 řádila velká vichřice, pobořila dům čp. 12, při čemž zahynula čtyřletá Kunihunda Wolframová.

20.8.1800 v Pastvinách v domě čp. 40 byl zabit druhý desetiletý syn Christopfa Zoha z Trojmezí, Nikol, při pasení dobytka bleskem spolu se čtyřmi ks. dobytka.

U 16.5.1802 napadlo velké množství sněhu

Hranický farář, patrně místní patriot , neopomněl zaznamenat rovněž výrok syna Marie Terezie a budoucího císaře Josefa II, který navštívil Aš a prohlásil, že je to nejhorší městečko jaké dosud viděl. Kronika se zmiňuje o řadě dalších událostech v naší obci té doby a místního významu.

Mezitím v Evropě dozrála situace k dalším válečným konfliktům, jejímž zdrojem byla tentokrát Francie. Velká buržoasní francouzská revoluce vyvrátila tam starý feudální řád a učinila z ní republiku. Okolní státy v obavě, aby i k nim nebyly přeneseny nové revoluční myšlenky, s ní proto vstoupily do válečného stavu. Rakousko-uherská říše tak učinila 20.4.1792.

Následující napoleonské války sice svými vojenskými střety Ašsko přímo nepostihly, ale všeobecná bída, služba v armádě, státní úpadek, válečné náhrady a ostatní průvodní jevy každé války se projevily i v naší obci. Vítězná Napoleonova armáda protahovala od r. 1805 několikrát v blízkosti naší obce dále na východ. Z výšin nad Hranicemi bylo možno často pozorovat blyskot zbrani protahujícího vojska a v noci silné plamenné záře od nedalekých hořících obcí, jako Grosszohen a Tiergarten. 10.10.1806 uchýlila se do Hranic spousta obyvatel z Olešnice ze strachu před protahujícími U francouzskými oddíly. Zvýšené náklady na vydržování armády proti Napoleonovi řešil císař František II. dekretem o povinném odvodu kostelního stříbra.

Tento výnos došel do Hranic 16.12.1806. Na jeho základě měl náš evangelický kostel odevzdat vzácný kalich s miskou, který se těšil všeobecné úctě. Jednalo se o dar hranického občana, který pocházel z početné rodiny. Jako chlapec byl velmi chudý a živil se žebrotou. V dospělosti v cizině zbohatl a stal se majitelem známé hospody v Halle nad Sálou. Z vděčnosti nechal zhotovit tento kalich, který věnoval hranickému kostelu. Na podstavci je vyryto jeho jméno " Wolf Jobst" a rok věnování, 1679. Obec sepsala prosbu, aby tento vzácný kalich byl z povinné odevzdávky osvobozen. Pro značnou hodnotu stříbra nebylo ale prosbě vyhověno. Teprve až dobrovolnou sbírkou se shromáždilo stejné množství stříbra a bylo v Chebu odevzdáno 25.5.1810, bylo možno kalich v Hranicích ponechat. Dodnes slouží k bohoslužebným účelům a je ukázkou vzácné ruční práce.

Podruhé protahovala Napoleonova armáda v blízkosti Hranic 15.5.1812 při cestě do Ruska. Napoleon osobně se svou manželkou Luisou navštívil Plavno. Vydalo se tam i mnoho obyvatel Hranic, aby uvidělo slavného císaře. Neuběhl však ani rok, kdy jeho slavná armáda, úplně zničená a nemocná prchala z Ruska zpět a zanechávala po cestě smrt a epidemie. Na paty ustupující armády se přilepili Rusové a neponechávali ji v klidu. K menší potyčce došlo u Hofu. Z tohoto boje přivezli ruští kozáci do Hranic těžce zraněného spolubojovníka Ivana Provokatina. Bylo to 7.6.1813. Byl přijat k ošetření v horní hospodě u "Bílého koně", na náměstí.

Všechna snaha udržet ho při životě byla ale marná. Zemřel v noci z 9.na 10.6. Byl prý to statečný voják, ctěný jak u spolubojovníků, tak i od velitelů. Byl slavnostně pohřben na našem hřbitově. Rozloučení s ním se zúčastnili i občané z Hranic a velmi na ně zapůsobily tklivé ruské písně, které jeho spolubojovníci zazpívali nad hrobem.

V tomto období soutěžily Hranice úspěšně v textilní výrobě s Aší. Byli na svou obec patřičně hrdi a nezůstávali Ašákům nic dlužni. Svědčí o tom poznámka hranického faráře o výroku tentokráte známého německého básníka J. W. Goetheho, který Aš několikrát navštívil. Při pobytu vAši 2.5.1812 měl prohlásit.. Toto místo je stále nejošklivější v celém křesťanství" Přesto zde ale o 7 r. později, a to 28.8.1819, oslavil své 70té narozeniny.

Ukončení napoleonských válek a uzavření míru bylo v Hranicích opět uvítáno slavnou bohoslužbou ve zdejším kostele, a to 17.6.1814. Jsou zaznamenána slova prosby tehdejšího faráře Johanna Putze, aby obec již nikdy nebyla napadena nepřítelem, aby všichni jeho obyvatelé mohli zůstávat ve svých domovech, v klidu pracovat beze strachu z loupeží vražd a válečných požárů. Bohužel nebyla naše obec ušetřena těchto strastí ani v budoucnu.

V dalších zápisech tohoto faráře jsou zprávy o značné neúrodě a hladu v létech 1816, 1817, 1842 a 1847.

V r. 1822 byla na místě staré školy postavené v r. 1617, škola nová a byla 6.1.1823 vysvěcena. Jedná se o budovu, která stála před evangelickým kostelem, jak patrno ze snímku. Tehdy měly Hranice již dva stálé učitele. Druhý učitel byl ustanoven 11.6.1812. Od r. 1835 byl učitelský sbor rozšířen na 4 stálé učitele. V Hranicích bylo tehdy již 485 školou povinných dětí.

Hranice na konci rakousko-uherské říše.

Období vlády císaře Ferdinanda V (1835-1848), bylo plné neklidu a politického napětí. Hlavní slovo a moc ve vedení říše měl kancléř Metternich, který byl zapřisáhlý konzervatista a odpůrce jakýchkoliv občanských svobod a práv. Rovněž celá Evropa žila v ovzduší nastávajících prudkých bouří, které brzy zachvátily i celou rakousko-uherskou říši a neponechaly v klidu ani obyvatele Hranic. Jejich cíle však nebyly totožné se snahami ostatních obyvatel Čech. Všechny národy rakousko-uherské říše žádaly císaře, aby byly uskutečněny politické svobody a změny v zemském zřízení. Císař pod tímto tlakem slíbil svolání ústavodárného sněmu a řešení situace. Čechové tehdy žádali na památném červnovém pražském shromáždění ve Svatováclavských lázních mimo jiné i zrovnoprávnění českého jazyka s německým. Probouzení českého národa bylo ale na překážku snahám německého obyvatelstva Sudet a nenašlo porozumění ani na Ašsku. Mařilo totiž jejich tužbu, aby všechny německy hovořící země, do kterých zahrnovali i Čechy, byly přetvořeny na novou německou říši.

Ve Vídni se tedy připravovalo svolání sněmu, ve kterém měli zasedat i volení poslanci z lidu a který měl dát rakousko-uherské říši novou ústavu. V Sudetech však nepočkali na jeho svolání a vypsali své volby do německého říšského sněmu ve Frankfurtu. Obyvatelé Ašska a Hranic zapomněli, že jsou součástí českého království a ne německé říše a volili svého zástupce do tohoto sněmu. Už v tomto období se ukázaly snahy nezodpovědných místních nacionalistů, kteří sehráli koncem první republiky tak tragickou úlohu, kdy pod heslem "heim nach Reich« vyvolali národnostní nesnášenlivost a třenice s českou menšinou v pohraničí, ignorovali existenci celého českého národa a státu, aby nakonec skončili ve fašismu.

Císař nechal skutečně sněm rakousko-uherských zemí svolat do Kroměříže, ale nežli tento skončil jednání; byl policejně rozpuštěn a císař vydal 4.5.1849 novou ústavu podle svých představ. Tato zdaleka nesplňovala představy jednotlivých národů Rakousko-Uherska, ale přesto přinesla proti dřívějšku řadu ústupků a svobod. V nové ústavě byla rovněž zrovnoprávněna čeština s němčinou. Vládě se pak podařilo revoluční nálady potlačit a nastolit jednotný policejní režim.

Tolik tedy k charakteristice začátku druhého pololetí devatenáctého století. A jak tyto události probíhaly v Hranicích?

Revoluční nadšení 48ho roku nadchlo i obyvatele naší obce. Do Adorfu bylo na 10.9.1848 svoláno lidové shromáždění, kterého se zúčastnilo na 6.000 obyvatel ze Saska, Bavorska a Čech. Přítomna byla i početná delegace z Hranic, která přenesla revoluční náladu na řadu schůzí svolaných v obci. V Hranicích byla vytvořena národní garda a pilně se cvičila ve zbrani. Úplné zrušení roboty bylo oslaveno ohňostrojem, vlajkovou výzdobou domů a slavnostním osvětlením kostelní věže. 30.5. byl na národní slavnosti v Hranicích zvolen do říšského německého sněmu jako poslanec za Ašsko, arcivévoda Johann Reichsverwesser. Řada občanů snila o vyvrácení rakousko-uherské říše a vytvoření velkého německého císařství. Nejhorlivějšími zastánci této snahy byli občané Jahn, Uhland a Arnel. Jak jsem se ale zmínil, podařilo se vládě v r.1849 revoluční nálady potlačit. Řada občanů, kteří se v r. 1848 příliš exponovali bylo zatčeno nebo uprchli. Národní garda byla rozpuštěna a výzbroj zabavena. Byla pak odvezena do pevnosti Terezín. Jednalo se o 86 pušek a 88 bajonetů.

I když politický život byl tehdy potlačen, rozvíjel se pokrok v ostatních oblastech života obce poměrně rychle. Byla založena řada zájmových spolků a rychle se rozvíjel průmysl. 17.9.1850 uskutečnila se v Hranicích přísaha prvního starosty a obecního zastupitelstva. První starosta vykonával svou .funkci 11 roků. Stal se jím Johann Biker. První protokolární zasedání obecního zastupitelstva se uskutečnilo v tomtéž roce, a to 4.12. Na Ašsku začaly vycházet rovněž první noviny. Šlo o Ašský týdeník jehož první číslo vyšlo 23.11.1850. Koncem téhož roku v něm bylo zveřejněno rozhodnutí ašského představenstva o konkursním nákladu 1.000 zlatých na výstavbu silnice Aš - Hranice. V prosinci, a to 15. byl rovněž otevřen v Hranicích poštovní úřad s expedicí dopisů místo jen dosavadního sběru. Starý poštovní úřad sídlil v budově vedle dnešního městského úřadu.

V r. 1850 bylo provedeno další sčítání lidu. Hranice vzrostly a měly už více obyvatel než dnes. Bylo napočítáno 329 domů a 3.041 obyvatel. V příštím roce 24.6. 1851 zemřel Jiří Zapf, poslední hranický lazebník Toho času měly Hranice již svého stálého lékaře, kterým byl Mudr. Karel Köhler z Chomutova. Z ostatních zápisů farské kroniky uvádím pro přehled jen ty významnější, které se udály do vypuknutí první světové války.

Tak 3.8. 1862 byl vysvěcen prapor mužského pěveckého sboru, který byl založen r. 1833 a udržel se přes 100 let. Byl známý svými koncerty v širém okolí. Podle zápisu byl prý vůbec prvním, úředně registrovaným německým pěveckým sborem v českých zemích. Jeho zakladateli byli Andreas Hartenstein a sbormistrem Johann Rank

1.9. 1868 byl založen obecní dobrovolný hasičský sbor.

11.6.1869 byla provedena reorganizace školství. Dosavadní dvojtřídka a trojtřídka byly sloučeny i do pětitřídní obecní školy a měšťanská škola byla rozdělena na chlapeckou a dívčí.

V r. 1869 byla rovněž dokončena stavba silnice do Bad Elsteru.

V r. 1870 bylo provedeno další sčítání lidu. Hranice vzrostly na 3.652 obyvatel a 364 domů.

18.9. 1872 proběhla ustavující schůze prvního tělocvičného spolku, který později neblaze proslul jako nositel henleinovského hnutí.

23.1.1874 byl na místní poště uveden do chodu telegraf

26.6.1874 byl slavnostně vysvěcen prapor vojenských veteránů. V tomtéž roce byl na náměstí překlenut obecní potok, který dosud otevřeně protékal celou obci

1.6.1874 byl vysvěcen dům čp. 326 na katolickou kapli.

Stará škola u evangelického kostela již nestačila nárůstu děti Byl proto položen 1.6.1880 základní kámen k výstavbě nové školy, která byla již 5.11.1881 kolaudována. Jedná se o pravou polovinu dnešní školy.

Dalším sčítáním bylo již v Hranicích registrováno 3.823 obyvatel.

13.2.1881 byl založen spolek chovatelů drobného zvířectva.

16.2.1881 oznámil okresní hejtman Suss, že jeho císařské, královské a apoštolské veličenstvo, císař František Josef I povýšil obec Hranice na městys.

6.8.1882 byl založen rovněž dobrovolný sbor hasičů v Trojmezí

2.6.1886 byla otevřena první lékárna.

12.1.1890 byla v místní škole otevřena pokračovací škola pro starší chlapce.

1.10.1908 otevřena, opět ve školní budově odborná škola pro tkalce.

9.5.1891 byl vysazen tzv. "Schilerův dub .., u optického telegrafu. Jde o mylný název místa, kde je zasazen kámen s nápisem: Oper. Ostr. Trigon 1808 Regnum lmp. Je to triangulační bod z r. 1792, kdy se nařízením císaře Františka I provádělo první měření území Čech a celého císařství Optický telegraf zde nikdy nebyl instalován. Jedná se nejvyšší místo nad Hranicemi, v blízkosti televizního zesilovače. Procházela tudy důležitá a frekventovaná dostavníková cesta do Saska. Dnešní dub není původní, je již z druhé výsadby.

24.9.1893 byla postavena školní budova v Pastvinách, v prostoru budovy bývalého PS útvaru.

30.8.1903 byla uvedena do provozu škola v Trojmezí, v prostoru za pomníkem padlých.

6.5.1894 byl dokončen a vysvěcen katolický kostel. Prvním katolickým knězem od r. 1548 zde byl Johann Baumel. Samostatnou farou se tento kostel stal až 12.1.1907 Prvním katolickým farářem byl Artur Kaisler.

16.11.1894 byla v Hranicích otevřena spořitelna. Rychlý rozvoj průmyslu si vyžádal vlastní peněžní ústav přímo v obci.

V r. 1900 bylo provedeno další sčítání lidu. Hranice měly již 4.039 obyvatel a 462 domů.

1.8.1903 bylo zahájeno napouštění obecního rybníka mezi budovou Besedy a budovou městského úřadu. Byl zřízen pro požární potřeby, ale byl brzy zrušen a na jeho místě vybudován v r. 1914 park a osázen lípami.

1.1.1904 byla připojena pošta na telefonické spojeni

31.10.1904 byla od Hranic výnosem místodržitelství v Praze odtržena a osamostatněna obec Pastviny.

14.1.1906 byl založen ovocnářský spolek

21.11.1910 přijelo do Hranic první auto. Bylo majetkem továrníka Franka (Textilana).

1910 další sčítání. V Hranicích, tentokrát již bez Pastvin, žilo 4.518 obyvatel v 544 domech

24.12.1911 se v Hranicích rozsvítila první elektrická žárovka. Do té doby se v domácnostech svítilo petrolejem.

1.3.1913 vyšlo první číslo hranických novin s názvem "Rossbacher Zeitung", nakladatelem byl občan Löv a tiskárna byla na náměstí v prostoru panelové výstavby.

8.8.1913 pozorovali občané se vzrušením přelet první vzducholodi.

Takový byl zhruba výčet vždy těch prvých událostí, které se zapsaly do historie obce, nežli dalším opakováním zevšedněly. Pomalu se přiblížil další významný mezník ve vývoji naší obce, první světová válka, která v mnohém změnila vývoj a události v obci, ale zdaleka ne tak jak si to mnozí občané představovali.

Industrializace Hranic do vypuknutí I. světové války.

Pomalý stoletý vývoj naší obce mohutně urychlil rozvoj textilní výroby, která zde po založení tkalcovského cechu v r. 1651 zdomácněla a našla dobré podmínky pro svůj rozvoj Ašsko se brzy stalo jedním z nejvýznamnějších textilních středisek Rakousko-Uherska a udrželo si toto postavení jak v období první republiky, tak prakticky až do r. 1990, kdy bylo nezodpovědně a násilně ukončeno. V jednom období hrála textilní výroba Hranic dokonce hlavní roli na Ašsku a předstihovala kapacitou a významem průmyslovou výrobu Aše.

Význam textilní výroby Ašska vzrostl do jisté míry i vojenským neúspěchem v sedmileté válce, ve které ztratila Marie Terezie ve válce s Pruskem Slezsko a Kladsko. Slezsko bylo tehdy nejvýznamnější textilní oblastí pro celé Rakousko-Uhersko. Zpřetrháním tradičních svazků s touto oblastí, hledala vídeňská vláda nové zdroje v textilní výrobě převážně v českých zemích Příležitosti využily i Hranice. Toto řemeslo poskytovalo zde nejsnadnější možnost obživy, poněvadž i základní suroviny, lnu, zde byl poměrný dostatek. Ve zdejších drsných povětrnostních podmínkách se totiž pěstování lnu dobře dařilo a ruční tkalcovský stav byl v každém baráčku.

Tkalcovství se již koncem 17. stol. stalo po zemědělství, nejvýznamnějším zdrojem obživy. Od r. 1700 objevila se na tkalcovských stavech poprvé i bavlna a od r. 1780 její zpracování již převládalo Zpracovávání lnu postupně upadalo, takže po první světové válce bal v Hranicích utkán poslední kus lněné tkaniny. Konkurence si brzy vyžádala i progresivnější organizaci ve výrobě a prodeji. Od r. 1800 již většina domácích tkalců nevystupovala jako samostatní řemeslníci, ale pracovala ve mzdě pro schopnějšího výrobce, všeobecně nazývaného továrníkem, který směňoval jejich výrobky nejdříve na plzeňském, později i na zahraničních trzích V Hranicích tehdy převládala bavlněná kusová výroba šátků. Ve farské kronice je záznam z 22.1.1810, který říká, že je zde toho času registrováno 78 továrníků a tkalcovských mistrů a že přímo v Hranicích pracuje 333 tkalcovských stavů a v nejbližším okolí dalších 68.

První tři desetiletí 19.stol. jsou ve znamení největšího rozvoje hranického tkalcovství, prosperity a bohatství obce. V r.1806 patřily Hranice mezi nejsilnější manufakturní obce v Čechách, takže i mnozí ašští mistři a společnosti pracovali ve mzdě pro Hranice.

Do této doby vyráběla se převážná část příze ručním předením na kolovratech Kolem r. 1800 byly ale v Hranicích instalovány první se/faktory a byly s největší pravděpodobností i jedny z prvních v celé rakousko-uherské říši. Nejprogresivnějším průmyslníkem Ašska se stal hranický občan Küncel, který zřídil a zakoupil studánecký rybník, všeobecně od té doby nazývaný "Nový rybník" a vybudoval zde velkou přádelnu. Do té doby byla Studánka bezvýznamnou obcí jen s několika domy. S výrobou příze ve velkém bylo ve Studánce započato již v r. 1826 a přádelna byla brzo známá jako první továrna poháněná vodou a parou.

V Hranicích byl založen první spolek textilních průmyslníků Ašska a životní úroveň obyvatel Hranic byla na Ašsku nejvyšší. Jak jsem se už zmínil, byla z prostředků obce postavena nová, na tehdejší dobu pozoruhodná škola, zahájena i odborná živnostenská škola pro tkalce a v r. 1832 byla v ní otevřena i soukromá škola pro děti z bohatších vrstev. Vyšší životní úroveň přinesla i kulturní pokrok. V samotných Hranicích bylo založeno a pracovalo na 26 spolků. Dalších 5 bylo založeno v Trojmezí a 6 v Pastvinách.

Rozvoj spolkové činnosti projevil se i v počátcích dělnického hnutí, které bylo na Ašsku velmi silné a ovlivnilo později politické dění i mimo rámec okresu. První dělnické spolky měly podpůrný charakter, postupně pak byly zakládány spolky zájmové a vzdělávací. Ve většině z nich převládalo sociálně demokratické smýšlení. Ze sousedního průmyslového Saska dostávaly se k nám myšlenky utopistického socialismu, které byly podnětem k založení tzv. všeobecných dělnických spolků (Allgemeiner Arbeiter Verein), propagujících "lassallovské hnutí". V r. 1866 navázaly tyto spolky styky s I. internacionálou a přešly k revolučním idejím marxismu. VAši byl tento všeobecně vzdělávací dělnický spolek založen již v r. 1869, v Hranicích až v r. 1892, měl 46 členů a vedoucím byl Adam Küncel. Ve Studánce, založeném ve stejném roce, měl 25 členů a vedl ho D. Zafel. Centrem dělnického hnutí byla však Aš, kde byl ze sbírek dělníků celého Ašska postaven v r. 1910 Dělnický dům, ve kterém byla soustředěna sociálně demokratická dělnické činnost celého Ašska. Postupně se v ní formovala sílící levice, která prosadila na okresní konferenci 6.2.1921 založení okresní komunistické organizace, oficiálně schválené 23.4.1921, tedy o tři týdny dříve, než se sešel ustavující sjezd KSČ v Praze.

Mnohé spolky měly své prapory a byly aktivní řadu desetiletí. Jednotlivé spolky se musely pochopitelně někde scházet a tak se otvíraly nové hospody a vinárny. V r.1892 bylo v hranicích 17 restaurací.

Kolem r. 1840 dosáhla prosperita Hranic vrcholu. Od té doby, mylným rozhodnutím představitelů obce, ztratily Hranice další svou příležitost a její význam soustavně klesal ve prospěch Aše. Obec tehdy zamítla, aby projektovaná silnice Plavno - Cheb, která měla vést přes Hranice, byla přes naší obec vedena. Toto nešťastné rozhodnutí bylo motivováno obavami a neblahými zkušenostmi z minulosti, že v dobách válek bude opět obec trpět vojenskými oddíly, které budou po této silnici nutně procházet. Rozvoj průmyslu bez dobrého dopravního spojení je však nemožný. Vždyť v této době neměly Hranice dosud ani silniční, ani železniční spojení s okolím Rovněž ani další silniční spoj z Aše do Hofu nebyl veden přes naši obec. Těmito silničními spoji získávala Aš podstatnou výhodu a rivalitní boj mezi naší obcí a Aší byl rozhodnut v náš neprospěch. Zatímco Aš nyní rychle rozkvétala jako nejdůležitější průmyslové město ašského výběžku, upadal soustavně průmyslový rozvoj Hranic. Byla sice urychleně prodloužena královská cesta vedoucí z Chebu do Aše až do Hranic, ale nepříznivý vývoj průmyslu naší obce již neovlivnila. Hranickým textilákům se nepodařilo rovněž zachytit světový trend přechodu na zpracování směsové a vlněné příze, a tak i v sortimentním směru se rozešly cesty textilní výroby mezi Aší a naší obcí. Zatímco vAši se od r. 1842 zpracovávala již vlněná příze a dodávaly se do obchodu celé kusy v metráži, zůstávaly Hranice při výrobě bavlněné příze, převážně zpracovávané na šátky, na které již v tuzemsku následkem změny mody nebyl odbyt. Bylo nutné hledat nové odbytové možnosti. Tak ve druhé polovině 19. stol. vznikl u nás sortiment zabývající se vývozem do velmi vzdálených oblastí a musel se stále přizpůsobovat exotickým požadavkům odběratelů. Naše zboží se vyváželo především do jižní, střední a severní Ameriky, Turecka, severní Asie, Afriky, do holandských kolonií a od osmdesátých let do Indie. Do Indie se exportovaly lehké závoje pro indické tanečnice, modláčky pro mohamedány a těžké čtyřrohé šály s bohatým ornamentem v každém rohu. Tato výroba sice na čas stabilizovala situaci v obci, ale poněvadž se jednalo o výrobky sezónní , musela značná část obyvatel, převážně v zimních měsících, hledat práci v Aši nebo v Sasku. Kolem r. 1890 zhoršily se možnosti vývozu i tohoto zboží a náš průmysl se opět ocitl ve vážné krizi. Bylo nutno hledat nový sortiment a prosadit se opět na domácím trhu. S pomocí tehdejšího ministra obchodu ,Dr. von Karbera, který 5.8. 1892 navštívil Hranice, se to částečně podařilo. Hraničtí textiláci přešli na výrobu ubrusů, přehozů na postele, dekoračních tkanin a záclon. Vznikla také výroba vánočních tkanin tzv. leonského zboží. Započalo se rovněž s výrobou koberců Dosavadní převažující výroba na ručních stavech zůstala pouze při tkaní šál a šátků pro Indii. Rychle se rozvíjela výroba na mechanických stavech, která v prvém desetiletí 19. stol. již převládala. Značně tomu napomohla i stavba železnice Aš- Hranice-Adorf

Postupná stavba mechanických tkalcoven a dalších textilních výroben v naší obci byla následující:

r. 1900 Započata výroba leonských přízí fa. Robert Wiefert v prostoru školkojeslí.

r. 1901 Postavena továrna bří. Bochmann. (sklad odpadových surovin).

r. 1902 Postavena továrna Julius Müller a bří. Úblů (sklárna)

r. 1907 Postavena továrna" Egerland" (traktorová stanice)

r. 1908 Postavena továrna Friedrich Hendel a syn (proti benzinové pumpě)

r. 1910 Postavena továrna Josef Frank ( Textilana)

r. 1913 Postavena továrna Rudolf Hundhammer (truhlárna)

r. 1914 Postavena továrna Fritz Bergmann (Krajka)

r. 1914 Postavena továrna Martin Zierold (Tesla)

V přehledu průmyslového rozvoje nelze opomenout další hranickou raritu, která se stala známou v širokém okolí, a to výrobu žaludečního likéru pod názvem" Rossbacher Magenbitter ", dodávanou v originálních lahvích pod značkou tří soudců.

Průběh stavby železnice do Hranic a její pozdější protažení do Saska si svým průběhem v ničem nezadal s dnešním stavem. Také úvahy, plánování a projekce si vyžádaly mnohonásobně delší čas než vlastní stavba. Tehdy již existovalo od 1.11.1865 železniční spojení Cheb-Aš. Až v r. 1873 v dubnu byla ale povolena technická příprava o možnosti prodloužení železničního spoje do Hranic. O dalších 7 r. později, v prosinci r. 1880 došlo k prvnímu pohovoru s veřejností o uskutečnění tohoto spojení a po dalších třech létech byla 7.1.1883 konečně svolána schůze možných dobrovolných přispívatelů na tuto stavbu. Ještě téhož roku, 11.11.1883 byl schválen projekt a 6.9.1884 byly zahájeny zemní práce. Na tehdejší techniku je pozoruhodné, že již za necelý rok, 27.6.1885, projel po železnici první vlak Slavnostní otevření celé tratě bylo provedeno 6.9.1885. Železnice měla tehdy konečnou stanici na starém nádraží, vlevo od zaústění silnice z Aše do Hranic.

Cela stavba byla vedena ing. J. Fagowitzem. Prvním přednostou stanice byl F. Heinrich. Jízdenka z Aše stála 11 grejcarů ve třetí a 21 grejcarů ve druhé třídě.

Stavba na propojení železnice do Adorfu byla zahájena o 7. r. později, a to 4.4.1905, a opět již za rok, 17.9.1906, byla slavnostně otevřena. Pro Hranice to byla opět slavnostní událost a starosta na ni zval hosty zvláštními pozvánkami s následujícím textem:

Vaše vysokoblahorodí !

Úřadující obecní úřad dovoluje si Vás pozvat na pondělí 17. září t.r, na 10 hod. dopoledne, na slavnostní otevření tratě Hranice-Adorf

12. září 1906 starosta Hranic:

Fridrich Grosskoph.

Stavba vyžádala si i své lidské oběti. Tak 26.8.1905 byl na stavbě v lese zavražděn italský dělník Giovanni Cocconi, který pocházel z italského okresu Udine a 14 dní před slavnostním otevřením tratě 4.9.1906 tragicky zahynul vedoucí stavby ing. Prokůpek

I. světová válka a její následky v Hranicích.

Vypuknutí l. světové války bylo dalším důležitým mezníkem ve vývoji naší obce a její důsledky značně zasáhly do dění a vývoje celého Ašska. Příčiny této imperialistické války jsou dostatečně známy a byla o nich vydána řada písemných materiálů a nebudu se o nich proto podrobněji šířit. Pro osvěžení mysli jen dodávám, že se proti sobě postavily dvě mocenské skupiny států, trojspolek, zahrnující Rakousko-Uhersko, Itálii a Německo, proti trojdohodě Ruska, Francie a Anglie. Postupně byly do války zataženy další země, takže se jí zúčastnilo celkem 30 států. Následky byly katastrofální. Zahynulo 10 milionů lidí a celá Evropa byla uvržena do ohromné bídy a utrpení.

I zde v Hranicích byly pochopitelně válečné roky plné těžkých strastí a brzy vyléčily i těch několik nadšenců, kteří ve válečném dění viděli vyhlazovací tažení proti slovanským národům a šířili mezi zdejším obyvatelstvem šovinistické nálady.

26. července byla v Hranicích vyhlášena všeobecná mobilizace. Oba obecní strážníci se žlutočernou vlajkou oznamovali tuto událost všemu obyvatelstvu. Záložníci nastupovali do války s nadšením z místního nádraží, kde jim na cestu vyhrávala lesácká kapela. Jen ze samotných Hranic narukovalo na 800 mužů. Byla by mezi nimi asi jiná nálada, kdyby tušili, že každý čtvrtý se již nikdy nevrátí. Celkem padlo z Hranic, Pastvin a Trojmezí 220 mužů a válečných invalidů z Ašska bylo na 400.

28. července byla vyhlášena válka a den na to, 29.7. se na náměstí konalo velké shromáždění lidu a byl čten známý manifest císaře Františka Josefa "Mým národům "

1.8. bylo přerušeno vlakové spojení do Adorfu a byly uzavřeny hranice. Přechod byl možný jen na zvláštní povolení vydávané starostou obce.

Následky války nedaly na sebe dlouho čekat. Již za dva měsíce 26.11. přijelo do Hranic prvních 76 uprchlíků z Haliče, kde v současné době probíhala fronta. Situace se rychle zhoršovala a v Hranicích i když zůstaly tentokrát velmi vzdáleny od frontových linií, se tak jako v celém Rakousko-Uhersku, začal projevovat citelný nedostatek potravin a surovin. Poprvé v historii obce byl zorganizován sběr odpadních surovin, který prováděla převážně školní mládež. Sběr kovů byl určen na 21.4. 1915 a vynesl 118,8 kg olova, 152 kg zinku, 103,5 kg mosaze, 743 kg lehkého kovu, 60,3 kg mědi, 36,5 kg cínu a 5kg hliníku. Postupně došlo na sběr vlněných a kaučukových odpadů a papíru. Sběry se pravidelně opakovaly a občané si zvykali na skutečnost dívat se na tyto odpady jako na cenný zdroj surovin.

Koncem prvého roku války (1915), projevil se již citelný nedostatek potravin, takže na Štědrý den, 24.12, byl vydán zákaz pečení koláčů a jiného vánočního pečiva. Poprvé v historii přistoupilo se k zavedení lístkového systému, aby se dostalo na každého obyvatele alespoň nejnutnější minimum.

První potravinové lístky byly vydány:

24.7.1916 na kávu, 16.9.1916 na chleba a tuk, 12.1.1917 na petrolej, 1.6.1917 na kůži, 22.9.1917 na mýdlo, 1.6.1918 na sůl, 1.8.1918 na kuřivo. Lístky se vydávaly každých 14 dnů.

16.12 1916 rozloučili se občané Hranic se zvony z evangelického kostela, které byly zkonfiskovány pro válečné účely. Pro nedostatek uhlí byla uzavřena koncem r.1916 na zimní měsíce i škola. Mnoho dětí z chudších rodin stejně již do školy nechodilo, poněvadž neměly boty. Jejich cena stoupla z průměru 6 až 9 korun za pár až na 60.

Aby byla alespoň částečně zmírněna rostoucí bída, otevřela obec v budově dnešního kina v r. 1917 válečnou kuchyni, kde se vydávalo denně až sto porcí jídla pro chudinu. Výlohy byly hrazeny z části z obecní pokladny a z části z různých dobrovolných sbírek. Stávalo se běžným jevem, že se chléb v celé obci nedostal i několik dnů po sobě. Pak musel být rozdělován za asistence četnictva a bochník byl rozkrajován na několik část~ aby se dostalo na každého. O katastrofálním nedostatku kovů svědčí i případ, že na válečné účely musel být odevzdán i školní zvonek o váze 10 kg.

Pro posílení podlomeného zdraví dětí trpících podvýživou bylo jich 100 vysláno 16. 8. do Slovinska, blízko Bělehradu. Vrátili se 21.9.1917. Další, mnohem početnější výprava a to asi 650 osob využila tohoto pohostinství 3.6.1918 a vrátili se zpět 5.10.

V r. 1917 vzrušily obyvatele Hranic ještě dvě události. 10.2. přistálo u starého nádraží prvé letadlo a 17.8. byly pak v lese u Trojmezí chyceni dva ruští zajatci, kteří uprchli z pracovního tábora. Pocházeli prý z Kyjeva a jmenovali se Rudnij a Tota Byli internováni do Chebu a o dalším jejich osudu není nic známo.

Rok 1918 byl vyvrcholením utrpení, ale také rokem ukončení 1 světové války. Na počátku roku dosáhl nedostatek potravinu u obyvatelstva Hranic vrcholu, takže v některých továrnách, aby jejich majitelé udrželi vůbec výrobu, otevírali pro zaměstnance své válečné kuchyně. 24.1. se tak stalo i u fa. Frank (Textilana). Německé a rakousko-uherské armády soustavně na všech bojištích ustupovaly a vojenská morálka silně upadala. Důkazem bylo i druhé přistání vojenského letadla pilotovaného hranickými občany, feldvéblem Emilem Baumannem a kaprálem Ernstem Stössem, kteří zneužili vojenského dvojplošníku k návštěvě své rodiny.

Oslabený organismus místního obyvatelstva trpícího podvýživou podléhal snadno různým nemocem. V Hranicích se tentokrát rozšířila španělská chřipka, které podlehla řada občanů. Jen 20. 10. bylo z těchto důvodů vypraveno 7 pohřbů.

Situaci v druhé polovině r.1918 charakterizuje nejlépe zápis kronikáře, který zaznamenal: Snad jen ten, kdo poznal nepředstavitelnou bídu a nedostatek všeho, kdo na vlastní oči viděl nouzi a bídu lidu, pochopí, co se tu dělo v podzimních měsících r. 1918. V žádném domě nebylo kousek mýdla, celé týdny kousek chleba, žádný cukr. Máslo, maso a sádlo nedostali obyvatelé našich vsí celé měsíce. Čtyřleté děti dosud nespatřily housku. Nouze a hlad nezná žádné přikázání...!

V r. 1918 vyvrcholil i boj českého národa o právo na sebeurčení a vytvoření samostatného státu na historickém území českého království Jednoznačný postoj lidu vyvrcholil 28.10 1918 vyhlášením samostatného československého státu. Jednoznačné a spontánní nadšení českého národa nebylo sdíleno v Sudetech, na Chebsku a ani v samotných Hranicích V hranické kronice není o vzniku československého státu ani zmínky. Hranický řídící učitel Hojer v popisu historie Hranic o této události později napsal:

Když skončil třesk zbraní, ocitli jsme se na zřícenině doby, kam nás přivedla hrůza minulosti. 220 našich synů již nebylo mezi námi. Odpočívají roztroušeni na různých bojištích Ti, kteří zůstali doma, museli přetrpět strašnou bídu, hlad a epidemie, které mnohé zahubily. Co to je za domov s tolika mrtvými a opuštěnými dvory. Poválečná doba nám přinesla jen utlačování, ale nepadli jsme.

Jaké to vlastně byly představy tehdejšího německého obyvatelstva Sudet na poválečný vývoj tohoto území? V chebských novinách (Egerer Zeitung) z 25. 10.1918 vyšlo následující prohlášení: Nikdy se Deutschböhmen neskloní a neuzná dvouocasého lva ve svém znaku. Od východu k západu naráží Češi na odpor jednotné fronty. Nikdy se nepodrobíme násilí českých úředníků. Chtějí-li nás Češi nutit, pak se stane česká země bojištěm občanské války a zákop oddělí Deutschböhmen od českého vnitrozemí.

Na celém Chebsku a i v Hranicích byly vylepeny plakáty k účasti na manifestaci na 27. říjen do Chebu.

Němečtí nacionalisté nevěděli, nebo spíše nechtěli vědět, že Sudety byly v historické době vždy nedílnou součástí českého království a české země a že tuto skutečnost respektovali v minulosti všichni jejich představitelé. Nebrali ani na vědomí, že německé země nebyly v této válce vítězi, ale poraženými. Svým nezodpovědným jednáním a podněcováním protičeské hysterie způsobily německému obyvatelstvu Sudet v budoucnu nesmírné utrpení končícím jejich vysídlením.

Němečtí nacionalisté utvořili v Chebu nacionální výbor a z německých vojáků vracejících se z fronty ustanovili vojenské rady. Ustanovili zemskou vládu a do čela postavili Dr. Rudolfa Landmanna von Auen a hlavním městem vyhlásili Liberec. Zde nutno podotknout, že Ašská vojenská rada, navazující na tradici zdejšího dělnictva odmítla s Landmannem spolupráci. Tento útvar ale nebyl schopen samostatného života. Jednak vznikl neoprávněně na území bývalé Koruny české a v jejich historických hranicích a byl ekonomicky a komunikačně závislý na spolupráci s českým vnitrozemím. Na domluvy pražské vlády odpovídali chebští Němci tvrdošíjným požadavkem ustanovení samostatnosti Chebska. Bylo proto Chebsko v prosinci 1918 obsazeno jednotkami plzeňského 35.pěšího plutu. Stalo se tak pokojně bez boje. Nacionální výbor byl rozpuštěn a vojenské rady odzbrojeny. Hranice byly obsazeny 24.12 1918, takže i v naší obci se od tohoto dne uplatnila československá svrchovanost.

Jak jsem se už zmínil, nebyl vznik Československé republiky nijak příznivě občany Hranic, přijat. Naplno se to projevilo za 20 r. v tragických událostech r. 1938, které byly předzvěstí tentokrát druhé, mnohem hroznější války.

Velká část dvacetileté existence předmnichovské republiky byla poznamenána permanentní hospodářskou krizí, která dosáhla vrcholu v třicátých létech. Nezaměstnanost a bída negativně ovlivňovala spokojenost širokých vrstev obyvatelstva, projevující se častými hladovými demonstracemi a stávkami. Takováto situace projevovala se v celé Evropě a rovněž také v Sudetech. Republice nepřátelské, německé nacionální živly využily této nespokojenosti k propagandě, že Češi chtějí Němce vyhladovět. V tomto duchu zde probíhaly i tzv. slavnosti "Národních dnů" (Volkischer tage), organizované hakenkreiclery, respektive jejich zájmovou organizací "Verband Volbport" pod vedením Henleina. V Hranicích tuto činnost zaštítil místní tělocvičný spolek, který se zde stal kolébkou celého henleinovského hnutí. Konrád Henlein byl ašským učitelem tělocviku. V r.1933, hned po zmocnění se vlády Hitlerem v Německu, vyhlásil v Chebu program "Sudetendeutsche Heimatfront" slovy: Volám Vás přes všechny strany a stavy ke spojení všeho sudetského Němectva a stavím se do čela tohoto hnutí. Vyzval všechny Němce v Československu, aby odvrhly všechny stranické a třídní rozpory a vytvořili jedno společenství ducha a krve. Zdůrazňoval: Hlavním nepřítelem sudetského němectví není kapitalismus, ale Češi a marxisté, rozbíječi národní jednoty sudetoněmeckého kmene. Tak se stalo, že jednak prostřednictvím slibů a někde i terorem za přitakávání českých fašistických stran, se stala Henleinova strana, přejmenovaná v r. 1935 na Sudetendeutsche Partei, nejsilnější stranou v československém parlamentu. Tolik tedy k charakteristice politického ovzduší v Sudetech a tím i v našich Hranicích.

Německá menšina měla v ČSR dvě německé univerzity ( V Praze a Brně), dále vysoké učení technické. V každém okrese měla německou reálku, nebo gymnasium a na každé vesnici a městě v pohraničí německou obecnou školu. Měla svá vydavatelství německých knih, časopisů a novin. V Sudetech byli vlastníky veškerého průmyslu, obchodu a živností němečtí občané. Měli v ČSR parlamentu nejsilnější pol. stranu zastoupenou německými poslanci a přesto se cítili utlačovaní a nesvobodní. Hlásali: Pokud mají Češi moc nás znásilňovat, dotud se budeme muset podrobovat násilí. Otroctví skončí dnem, až tato moc selže. Tak psal karlovarský list Volkswille. Nositelé této ideje začali trvale pracovat na její realizaci. Nejdříve prosazovali jen autonomii pohraničních oblastí; ale po nástupu Hitlera usilovali o splynutí s jeho velkoněmeckou říší. Za podobné názory byli čeští vlastenci po r. 1939 popravováni, anebo posíláni do koncentračních táborů. Touha Henleinových stoupenců byla uskutečněna jen zradou našich spojenců, potupným mnichovským diktátem, který měl zachovat mír, ale naopak způsobil vypuknutí druhé světové války. Tentokrát v ní přišlo o život 55 milionů lidí.

Život v Hranicích byl v těchto prvých dvaceti létech ČSR poznamenán stejným vývojem. Farská kronika politické klima v naší obci příliš nekomentuje, ale zaznamenává chronologicky většinu významnějších událostí v životě obce. Uvádím pochopitelně jen ty významnější:

O naprosté svobodě i v kulturním vyžití obyvatel Hranic svědčí celá řada kulturních akcí a koncertů, které byly pravidelně pořádány a na kterých často hostovala řada hudebních souborů jak domácích, tak hostujících.

1.1 1920 byly vysvěceny nové zvony na evangelickém kostele.

2.7.1920 bylo vysláno 60 dětí evangelického vyznání na zotavenou do Švýcarska. Katolická fara vyslala 20 dětí na zotavenou do okolí Plzně.

16.7.1921 bylo provedeno prvé sčítání lidu v ČSR. V Hranicích bylo zjištěno 572 obydlených domů

s 1.118 byty, v nichž žilo 3.936 obyvatel. (1.818 mužů, 2.118 žen.)

18.11. 1921 zahájil Gustav Kraus vydávat opět deník "Rossbacher Zeitung."

31.5. 1924 rozezvučelo se v Hranicích první rádio.

13.12. 11924 uvedl Mudr. .J: Kamela ve své ordinaci do provozu rentgenový přístroj.

18.1. 1925 zakoupili místní hasiči motorovou stříkačku.

25.5. 1925 bylo v pastvinském rybníku otevřeno veřejné koupaliště.

10.1. 1925 uspořádali státní zaměstnanci, celníci, četníci, zaměstnanci pošty a dráhy svůj první český ples v hotelu Küss, (dnešní Beseda).

21.1. 1927 byl otevřen starobinec v Růžovém údolí, který byl pořízen z pozůstalosti továrníka Geipela v Aši. Tento továrník po své smrti odkázal 200. 000 Kčs na postavení starobince pro tkalce v Hranicích a v Hazlově. Na památku padlých v první světové válce byly odhaleny památníky :

V Trojmezí 3.6.1927, v Hranicích 10.10. 1928, v Pastvinách 14.9. 1929.

Do této doby existovaly již v Hranicích a v Trojmezí památníky padlých z r. 1866. V Hranicích byl odhalen 15.8. 1893 se jmény šesti padlých a nacházel se vpravo vedle vchodu do evangelického kostela, a v Trojmezí, který byl odhalen 3.8. 1892 (vůbec první památník padlých na Ašsku), nese jména Johann Ritter, Johann Fuchs, a nachází se vedle památníku padlých z 1 světové války.

2.5. 1928 vyšlo prvé číslo nového hranického deníku "Neuer Rossbacher Zeitung"

7.6..1928 byla otevřena první průmyslová výstava výrobků Hranic.

28.6. 1928 byla zahájena samostatná zemědělská výstava.

18.11. 1928 byla předána do užívání stavba nové požární zbrojnice.

Tělocviční spolek, který se stal nejhorlivějším propagátorem Henleinova hnutí, neměl dosud svou budovu a tělocvičnu. Svá veřejná cvičení pořádal na hřišti v prostoru dnešní výrobní haly fa. A +S Elektrik.

Budova tělocvičny, dnešní sokolovny, byla za značné podpory hranických fabrikantů dokončena a slavnostně vysvěcena 23.6. 1933. Slavnostní otevření provedl sám Henlein.

Dokladem o poměrně dobré ekonomické situaci občanů Hranic byla skutečnost, že od r. 1921 do r. 1933 bylo zde postaveno 166 nových domů a založeny nové silniční trasy do Pastvin a Trojmezí. Do r. 1930 nebylo v Hranicích takřka nezaměstnaných. Od r. 1933, kdy vypukla naplno světová krize, se situace rapidně zhoršila. V květnu 1933 bylo v naší obci již 1.100 občanů bez práce. To byla pochopitelně živná půda pro sílící Henleinovské hnutí a podvratnou činnost za odtržení Ašska a celých Sudet od ČSR. Situace se vyhrotila v tragickém r. 1938. O událostech v Hranicích tohoto posledního roku existence ČSR svědčí nejlépe zápisy z kroniky tělocvičného spolku a zprávy, které přinášely místní noviny.

Cituji jen ty, které nejvýstižněji charakterizují politickou atmosféru tohoto období:

21.1. 1938 Učitel tělocviku Zeidler uprchl přes hranice. Česká policie ho chtěla zatknout. Při odvádění se mu podařilo utéct přes plot tělocvičny. Nezadržel ho ani výstřel, který byl za ním vypálen. Zeidler je fanatický bojovník za svůj lid.....

24.3. 1938 pol.strany: Svaz zemědělců, Živnostenská strana, Německá křesťansko-sociální strana se rozpustily a vstoupily do SDP.

1.5. 1938 Tělocvičný spolek se poprvé zúčastnil májových oslav v Aši v tělocvičném úboru. Z Hranic bylo 1.500 účastníků. Sudetské němectví je navzdory největší sociální nouzi jednotné jako nikdy.

5.5. 1938 Předvečer 40. narozenin Konráda Henleina. VAši se koná velká politická manifestace. Cvičenci z Hranic v počtu 280 osob přišli s hudbou a praporem. V Aši proběhlo defilé několika tisíc účastníků, nadšení je převeliké. Češi vidí plody své utlačovatelské politiky a nemohou již změnit běh událostí.

20. na 21.5. 1938 ve 2,30 hodin vyhlášen noční poplach Dostavilo se nás během hodiny 150. V důsledku české mobilizace panuje i mezi zdejšími Cechy neklid.Musíme být připraveni. Další noc se zavádí pochůzková a strážní služba.

Na vysvětlenou, o co vlastně tuto noc šlo?

Na neděli 22.5. byly v pohraničí vypsány volby do obecních zastupitelstvech. Pod neutuchající palbou henleinovské propagandy dostaly charakterplebiscitu. Heslo " Es kommt der Tag" mělo dojít svého naplnění. Pohraničím šel jeden hlas. " V den voleb přijde Hitler ". Zpravodajská služba ČSR armády skutečně zjistila pohyb německých vojsk směrem k CSR hranicím. K ostraze hranic bylo proto z 20. Na 21. 5. povoláno několik ročníků československých záložníků. V Chebu v hostinci na náměstí probíhala až do půlnoci bouřlivá schůze henleinovců. Štvalo se tam proti republice a otevřeně mluvilo o plánech na její rozbití. Po půlnoci nasedli dva účastníci této provokační schůze za halasného provolávání" Heil Hitler" na motocykl a ujížděli k Františkovým Lázním. Na tzv. Zlatém vrchu, poblíž kasáren se je pokusili zastavit inspektor civilní stráže Alois Kriegel a štábní strážmistr František Koranda.

Plnili rozkaz nikoho z města nepropustit. Motocyklisté na výzvu "STŮJ" reagovali zvýšením rychlosti. Koranda sotva uskočil. Použil služební zbraň Po výstřelu byl Georg Hofman z Koušova mrtev a jeho SDP kamarád Niklas Böhm z Horních Loman zemřel po převezení do nedalekých kasáren. Po tomto incidentu spustily říšskoněmecký rozhlas a tisk bubnovou palbu lží a útoků. Německý tisk psalo mučednících nacionálně socialistických idejí Tehdejší říšskoněmecký ministr Ribentrop prohlásil, že Německo nehodlá trpně přihlížet, jak den co den je méněcennou českou národností prolévána na nedaleké hranici krev bezbranných sudetoněmeckých soukmenovců. Den pohřbu byl ve znamení protičeskoslovenské manifestace. V závodech se nepracovalo, byly zavřeny všechny obchody, zvonily zvony všech kostelů a němečtí občané Sudet s obnaženými hlavami vzdávali poctu padlým mučedníkům. Tak psaly německé noviny.

12.6. 1938. Obecní volby v Hranicích SDP získala 22 mandátů z 30. V Sudetech volilo 91 % voličů SDP. Z přiložené fotokopie hranických novin o výsledku voleb je patrné, že jedině soc. demokraté a komunisté nepodlehli všeobecnému nátlaku a odvážně volili své strany a nepřeběhli do řad SDP. Na prvního máje tohoto roku manifestovalo na 800 antifašistů a komunistů svou věrnost republice.

Na této manifestaci mluvil tehdejší krajský tajemník KSČ, poslanec Rudolf Appelt Prohlásil, že komunisté jsou vzorem proletářské věrnosti a obětavosti, že její řady neprořídly žádnými přeběhlíky, poněvadž mezi nimi není přeběhlíků

Z dalších záznamů tělocvičné kroniky :

21.6. 1938. letní slavnost. Účast je větší než loni. V průvodu je na tisíc lidí a skoro tolik dalších přihlíží. Ohně na "Ebmathu" zapálili naši mladíci, kteří v květnu nenarukovali, ale ušli za hranice. V Reichu byli vřele přijati, mají velké zásluhy a čekají až bude domovina osvobozena. Kronika se pochopitelně nezmiňuje o akci, kterou při této příležitosti zorganizovali místní komunisté a to vyvěšení rudé vlajky na nejvyšší strom, modřín, za dnešní budovou Městského úřadu, která byly odstraněna až druhý den pomocí hasičů.

25. 7. 1938 Herman Geipel přebírá úřad starosty od marxistů.

14.8. 1938 Okresní slavnost v Hranicích za přítomnosti celého pol. vedení okresu. Účast je mimořádně velká. 2.300 občanů zúčastňuje se slavnostního pochodu. Cizích je na 4.000.

Rovněž i při této příležitosti upozornili na sebe místní komunisté, že názory mnohých hranických občanů nejsou tak jednotné jak se snaží henleinovci svými srazy prokázat. Vyvěsili na st. hranici na nejvyšším stromě transparent s nápisem.. Pryč s Hitlerem, svobodu Thälmanovi . Kmen stromu natřeli dehtem a omotali ostnatým drátem, takže transparent nešel odstranit a strom musel být druhý den poražen. Říšskoněmecká vláda za tuto akci protestovala u našeho ministra zahraničí. Obě akce provedli Willi Rohleder a Gustav Zapf z Pastvin.

W. Rohleder byl za rok v březnu 1939 ve věku 31 r. za tuto akci v koncentračním táboře v Dachau umučen. Ani při mučení ale neprozradil své spolupracovníky.

4.9. 1938 Starosta Herman Geipel po krátké době své služby zemřel. Účast na pohřbu byla veliké. 21.9.1938. 10,30 večer - houkají sirény, zvoní zvony, obyvatelstvo je v ulicích, všude prapory s hákovým křížem, zní německá hymna. Čeští četníci a finančníci byli odzbrojeni a s kolaboranty dopraveni do Německa. Všechny úřady jsou obsazeny, SDP zajišťuje pořádek Jsme svobodni. Nepřátelské fronta je u Hazlova. Osvobodili jsme se, ale Češi uvnitř země nelidsky řádí.

V této době byly v Hranicích dvě celnice, Na Krásňanech (dnešní domov důchodců) a na Ebmathu. Sloužilo v nich celkem 11 celníků.

Četníků, kteří sloužili v Hranicích,bylo šest. Tedy celá ozbrojená složka V Hranicích byla v těchto pohnutých dnech pouze 17 mužů vyzbrojených jen puškami a několika bednami ručních granátů. Mnozí byli ženatí a jejich rodiny s nimi žily v Hranicích. Měli zákaz střílet a byli v tento kritický den bez spojení s vojenskou posádkou, která byla až v Chebu. Tak zvaní " ordneři ", příslušníci "Freikopsu ", vyzbrojení v Německu, přijeli v tento kritický den 21. Září nákladními auty a vyhrožovali represí na rodinných příslušnících. Obsadili obě celnice a těchto několik mužů bez boje zajali

Podle pozdější výpovědi poslance SDP Schreibera, byli vedeni důstojníky SS a měli k disposici 200 pušek Zajaté celníky spolu s českými železničáři a poštmistrem internovali na sportovním stadionu v Plavně. Museli tam být chráněni před obyvateli Plavna, kteří po nich plivali a zpracováni místním tiskem a rozhlasem v nich viděli jen vrahy.

Zápis v kronice těl. spolku dále uvádí:

30.9. 1938 Velký táborák na Ebmathu. Všechny české dreky, obrazy prezidenta, helmy četníků, české a rudé vlajky jsou za přítomnosti všeho obyvatelstva a školní mládeže spáleny. Družstevní obchod a dělnický dům jsou pod dohledem .Předáci komunistů byli pozatýkáni.

A tak naše městečko a celé Ašsko se zapsalo do dějin další raritou, a to tím, že bylo teroristicky obsazeno bojůvkami SDP devět dní před přijetím mnichovského diktátu a násilného odstoupení Sudet Německem Tato provokace proti celistvosti československého státu byla nesporně předem dobře připravena na nejvyšších místech v Německu a měla demonstrovat před světem touhu obyvatelstva celých Sudet o splynutí s Německou říší. O připravenosti této akce svědčí mimo jiné i datum poštovního razítka z Aše 21.září 1938 s příslušným nápisem.

Německá publikace vydaná po okupaci Československa u snímku Aše uvádí.. Zde stála tělovýchovná škola Konráda Henleina . Aš se stala výchozím bodem sudetoněmeckého hnutí. Na podzim 1938, ještě před mnichovským rozhodnutím, obsadily oddíly sudetoněmeckého "Freikopsu" Ašsko, aby je ochránily proti českému vojsku.

Další zápis 3.10. 1938 - Vstup německých vojsk do Hranic. Motorizovaný oddíl SS pod velením obergrupenführera Seppa Dietricha,velitele osobní standarty Adolfa Hitlera projela naším rodným městem.

Dopoledne byl Führer v Aši, odpoledne v Chebu. Říše převzala státní moc.

Telegrafické žádosti, obecního zastupitelstva, aby Hitler vstoupil do Ašska přes Hranice, nebylo vyhověno.

Po obsazení Ašska bylo zavlečeno do Německa na 400 německých komunistů, z nichž většina skončila v koncentračních táborech. Henleinovci jim nezapomněli dlouholetý boj proti fašismu a věrnost republice. Ještě před obsazením Ašska "Freikopsem" odešlo několik komunistických rodin do českého vnitrozemí,aby byli ochráněni před řáděním henleinovců. Usadili se převážně na Rokycansku.

Řízení a správa obce.

Až do roku 1850 řídila záležitosti obce šlechta ( Zedtwitzové) prostřednictvím jmenovaných soudců. Velkými pomocníky jim byli místní faráři zdejšího evangelického kostela, které šlechta rovněž jmenovala. Jedinou částečnou samosprávou, ovšem opět podle pravidel vydaných šlechtou, byla cechovní zřízení, jak již bylo popsáno.

Teprve po zrušení šlechtických privilegií císařovnou Marií Terezií, byla obec řízena volenou samosprávou.

Volba prvního starosty uskutečnila se v naší obci 17. 10. 1850 a stal se jím Johann Seifert. Pod správu Hranic spadaly tehdy rovněž obce Trojmezí a Pastviny, které vlastní samosprávu neměly. Studánka byla tehdy spravována Podhradím. Obec Pastviny se později rovněž osamostatnila.

Místopis města

První sčítání domů a obyvatel v tehdejší obci Rossbach in Böhmen,jak se tehdy město Hranice v Čechách nazývalo, se konalo za vlády císařovny Marie Terezie v roce 1771.0bec čítala tehdy 129 domů. Od tohoto roku se v Hranicích sleduje počet postavených domů v jednotlivých období jak ukazuje uvedená tabulka:

Rok stavby           počet                  čp.                počet let
                     postavených domů

do 1771              129                     1 - 129
1772 - 1785         19                  130 - 148                13
1786 - 1812         79                  149 - 227                26
1813 - 1846         93                  228 - 320                33
1847 - 1900       145                  321 - 465                53
1901 - 1918       128                  466 - 593                17
1919 - 1939       224                  594 - 815                20
1940 - 1963        v těchto letech nebyla zaznamenána žádná stavební činnost
1964 - 1998          59                 816 - 875                34

Dnes máme v Hranicích (1998) celkem 466 domů (bez připojených obci Studánky - 131 domů,Pastvin - 60 domů a' Trojmezí - 21 domů) označených od popisného čísla 1 až 875.

V tomto počtu jsou zahrnuty veškeré objekty. To je bytové domy, rodinné domky,tovární objekty,dílny,budovy sloužící veřejnosti atd.

Z této statistiky, vyplývá, že během předešlých let zaniklo celkem 409 domů.Domy zanikly bud' požárem,zchátralostí či demolicí a uvolnění stavebního místa pro další výstavbu nových objektů.Nejvíce domů bylo zničeno nebo odstraněno v období let 1946 - 1975 vlivem vysídlení velké části německého obyvatelstva a zařazením našeho města do zakázaného hraničního pásma. Tím došlo k dalšímu vysídlování již dosídleného českého obyvatelstva.Počet obyvatel klesl z těchto důvodů v roce 1953 v Hranicích na pouhých 1.200 obyvatel,což je nejnižší počet od období třicetileté války v letech 1618 - 1648,kdy Hranice měly asi 350 - 400 obyvatel. Nejvíce obyvatel bylo zaznamenáno při sčítání obyvatel v roce 1924 - 3.936 obyvatel.

Historie názvů částí obce v Hranicích u Aše, okres Cheb

V Hranicích u Aše do roku 1946 neměly některá náměstí a ulice svůj název a pojmenování. Ve většině případů se používalo pojmenování samotných částí obce,tak jak postupně vznikaly. Jednotlivé nejdůležitější části obce jsou uváděny v tomto místopise v původním znění,tedy německy,a současně je znění přeloženo do češtiny pokud překlad má svůj smysl. V jiném případě tím vznikne zajímavý překlad,který by se však prakticky nedal v českém názvu použít e ztratil by tím původní význam. Místopisné názvy v němčině jsou používány již mnoho století a dnes je již skoro nemožné vypátrat jak a proč tyto názvy ve svém znění a významu vznikly.Proto jsou některé názvy části obce používány v překladu z německého originálu do češtiny a některé názvy které se nedaly v překladu použít dostaly nový český název.

Historie názvů částí obce v Hranicích

MITTELORT - STŘED MĚSTA /1/

Střed města je myšlen kolem dnešního Masarykova náměstí pod dominantou města, jímž je od nepaměti Evangelický kostel s Městským hřbitovem.

OBERDORF - HORNÍ VES /2/

Část města kolem Husova náměstí,dále podél silnice v Husovo ulici vpravo směrem k továrnímu objektu bývalé Aritmy a jejího okolí. Sem spadá také Krátká a Soukenná ulice.

NEUSTAT - NOVÉ MĚSTO / 3 /

Část města kolem vodní nádrže "Junák" zahrnující do svého teritoria ulice Americkou, Alešovu,Údolní, Mírovou a Hraniční.

SIEDLUNG - SÍDLIŠTĚ /4/

Tato část města vznikla v druhé polovině třicátých let.Dnes je používán název "Na Vyhlídce".Domky této části města se nacházejí po levé straně silnice směrem do Trojmezí,když z Hranic vycházíme Americkou ulicí.

EINÖDE - SAMOTA /5/

Dnes se této části katastrálního území města říká "Na babičkách". Stávalo zde 57 domků a zemědělských usedlosti.Byla zde také hospoda "U zelené lípy"s prodejnou potravin.Samota zanikla kolem roku 1950.K demolici opuštěných domů bylo použito těžké techniky a vše rekultivací přeměněno na zemědělskou půdu.Samota se nacházela v místech vlevo od silnice na hraniční přechod Ebmath.K samotě též patřily roztroušená stavení,dnes Na Vyhlídce,stojící vpravo při silnici do obce Trojmezí.

FINKE - PĚNKAVA / 6 /

Tato samota Finke zanikla ihned po odsunu německých obyvatel v roce 1946.Nalézala se v dnes zalesněném místě vpravo od silnice na hraniční přechod Ebmath,přímo na státní hranici se Saskem. Stávalo zde 9.domků a jedna tovární budova - barevna látek.

PFARWALD - FARSKÝ LES / 7 /

Zalesněné údolí táhnoucí se od Finke k Růžovému údolí,podél saskéhranice.V údolíčku se také nachází malý rybníček,kde v době II. světové války - 5.března 1945 se zřítilo anglické bombardovací letadlo.Všech sedm členů posádky zde zahynulo.V roce 1991 zde byl zásluhou Svazu přátel USA v Chebu a našeho města postavem obětem této havárie pomníček.

HÜBEL - KOPEČEK / 8 /

Část města mezi ulicemi U hřbitova a Habrmanovou.Dříve zde stával velký tovární objekt a několik hospodářských usedlostí.

SCHMALZGRUBE - SÁDELNATÝ DOLÍK /9 /

Doslovný překlad této části města je Sádelnatý dolík.Jméno je pravděpodobně odvozeno od té skutečnosti,že zde stávalo několik velkých hospodářských usedlosti s velkým počtem hospodářského dobytka.Tato část města se táhne od domů čp.88 - dnes restaurace v Růžovém údolí,dříve Městské lázně - podél Hranického potoka ke státní hranici se Saskem. Dnes používaný a známější název tohoto údolí je Růžové údolí -Rosenthal.

PFANNENSTIEL - DRŽADLO PEKÁČE / 10 /

Doslovný překlad do češtiny této části města ukazuje,že některé názvy doslovným překladem ztrácejí na významu.Jedná se o údolí, které dnes nese název "Krásné údolí".Rozprostírá se nad bývalou skládkou směrem k silnici vedoucí na Krásňany. Je zde několik roztroušených domků.Pramení zde Bezejmenný potok který se vlévá v Růžovém údolí do Hraničního potoka.

LANDSCHULZ - KRÁSŇANY / 11 /

Této části města na hraničním přechodu Hranice - Bad Elster se německy říkalo Landschulz, dle jména majitele bývalé zdejší restaurace "'Švýcarský dům".Název se nedá přeložit do češtiny a byl proto přijat název "Krásňany" dle návrhu příslušníků Pohraniční stráže,kteří zde měli v letech 1951 - 1964 útvar v bývalé budově celnice,dnes Domov důchodců v Hranicích.

LÄNGENAU - SASKÉ ÚDOLÍ / 12 /

Saské údolí se táhne od Saských hranic na Krásňanech směrem k silnici do Aše.Po pravé straně silnice na Krásňanech jsou silné vodní prameny,dva lesní rybníky a prameni zde potok Rokytnice, tekoucí údolím dále do Trojmezí a na Kaiserově hamru opouští Čechy a teče dále do Bavorska. Za existence Pohraniční stráže,používala část Saského údolí armáda jako vojenskou střelnici.

KLEMENTSHÖHE - KLEMENTÍNSKÁ VÝŠINA / 13 /

Takto se v minulosti nazývala výšina kde se dnes nacházejí ulice Pramenní,a horní část ulice Ašské.

NEUE WELT - NOVÝ SVĚT / 14 /

Tato část města začala vznikat koncem 19.století výstavbou rodinných domků textilních dělníků.Do této části města jsou zahrnuty ulice Zborovská,Tovární,Zahradní,Janáčkova a střední část ulice Vilové.

MEIERHOF - MAJERŮV DVŮR / 15 /

Centrem této části města je Pastvinská ulice.Dále sem spadají ulice Dobrovského,U starého nádraží,Luční,Jiráskova,Na Píšovce. V této části města jsou dvě zahrádkářské osady a tovární objekt bývalé Ohary - nynější ubytovna.

GALGENDORF - ŠIBENIČNÍ VRCH / 16 /

Jsou to roztroušené domky v polích jejíchž centrem je hospodářská usedlost "U Nováka" čp.108.V těchto místech v minulosti stávalo několik dalších zemědělských dvorů.Prý zde stávala na této výšině nad městem také šibenice a mělo se zde také popravovat.O tomto však nejsou žádné historické záznamy. Na mapách je toto místo označováno také Na Horce.

BRENNTVIERTEL / 17 /

Tento nepřeložitelný místopisný název je bývalé označení místa které se nachází vlevo podél cesty,když odbočíme vlevo před lesem u silnice směrem na obec Pastviny.Je to jakási zkratka do Studánky,dnes již málo používaná,vyúsťuje u prostředního rybníka. V minulosti zde stávalo několik staveni.

ZIEGELHUTTE - CIHELNÁ BOUDA / 18 /

Uvedený název byl používán pro místo kde dnes stojí Městská vodárna a průmyslová vodárna Brusírny skla.V minulosti se zde těžila hlína pro cihelnu ve Studánce. Dnešní úřední název tohoto místa je Na Vodárně.Na některých mapách se ještě používají pro toto místo názvy Na Dole,nebo Cihelna

BAHNELBRÜCKE / 19 /

Opět jeden z názvů části města,který se nedá přesně přeložit. Jeden z možných překladu by mohl být "Cesta přes můstek". Pravděpodobně podnětem k tomuto názvu byla silnice po hrázi pastvinského rybníka, kde dříve stával starý mlýn "Dolíška". V současnosti se celé této lokalitě města říká "Na Dolišce". Stojí zde několik rodinných domků a rekreačních chalup.

ALTE GRÜN / 20 /

Starý místopisný název,lesního masívu vpravo od silnice Ve směru na Pastviny za rybníkem.V minulosti zde stávalo několik domků. Dnes se zde říká "U Ludvíka".V sedmdesátých letech zde Ohara Studánka v tomto lesním masívu vybudovala odkalovací nádrže - laguny pro čistění odpadové průmyslové vody z tohoto textilního závodu ve Studánce.

SANDMÜHLE -- PÍSK0VÝ MLÝN / 21 /

Tento Pískový mlýn se nacházel v údolí potoka Rokytnice asi 500 metrů po proudu pod vodárnami.V druhé polovině 18.století se v těchto místech rýžovalo zlato,po němž zde zůstaly hromady vytěženého písku. Celé této části údolí a lesu v okolí se říká "U Pískového mlýna", což je odvozeno od hromad tohoto písku, který, s mlýnem vzaly za své při rekultivaci a odvodňování v 70 letech. Po mlýně zde zůstala jako památka jen část vodního náhonu k tomuto mlýnu.

ZIEGENRÜCK - KOZÍ HŘBET / 22 /

Tato část města je na hranici katastrálního území s obcí Trojmezí.Je zde také několik rodinných domků a rekreačních chalup a chat.Jako současný místopisný název se také používá název "Nad Přehradou a to od doby,kdy zde bylo v počátcích sedmdesátých let vybudována vodní přehradní nádrž, kterou je možno využívat též pro rekreační účely.

Názvy náměstí a ulic v Hranicích

Alešova ulice

Tato ulice nese svůj název od roku 1946.Je pojmenována po významném českém malíři Mikoláši Alšovi /1791 - 186l/.Aleš na svých malbách vytvářel hrdinské postavy,národní minulosti,historické bojovníky,ale i svérázné lidové typy.Svými díly ozdobil mnoho staveb v Praze,Plzni, Písku,Vodňanech i jinde. Tato Alešova ulice odbočuje z ulice Americké vpravo před výjezdem z obce směrem na vyhlídku.V minulosti se tato část obce nazývala Neustadt - Nové město. Domy v této ulici dle čp. 256,298,299,300,721,769.

Americká ulice

Název ulice byl navržen v roce 1990,kdy Městské zastupitelstvo změnil bývalý název "Na vyhlídce".Tento název byl z roku 1946.Tato část obce kde se Americká ulice nachází se v minulosti nazývalo Neustadt- Nové město. Podnětem ke změně názvu bylo osvobození města americkou armádou v roce 1945,jejíž část touto ulicí přišla ze směru od obce Trojmezí,kde na Kaiserově hamru překročila státní.hranici jako první na území Československa. Domy v této ulici dle čp. 18,201,247,314,395,445,750,864,865.

Ašská ulice

Ašská ulice je výchozí ulicí z města směrem na Aš a dále do vnitrozemí našeho státu.Její pojmenování vzniklo pravděpodobně nedlouho po vzniku této silnice.Již v roce l719 je tato cesta uváděna jako zemská stezka a v roce 1750 upravena pro řádný provoz.V roce 1924 v době velké nezaměstnanosti v Hranicích dostala tato ulice povrch z dlažebních čedičových kostek. Ašská ulice s uvedeným názvem vedla v minulosti od samotného náměstí. V roce 1946 byla tato ulice rozdělena na ulice dvě.Z náměstí na křižovatku s Nádražní ulicí se tato část jmenuje Vítězná a dále jí zůstalo původní jméno - Ašská.Ulice má velké stoupání a je v zimních měsících "tvrdým oříškem" pro motoristy. Domy v této ulici dle čp. 529,540,542,626.

Boční ulice

Tato ulička s nezpevněnou komunikací je slepá a je jakousi odbočkou z Husovy ulice,která vede z města směrem k hraničnímu přechodu Hranice- Ebmath směřující dále do Saska.Stavení která zde stojí se započítávají do Husovy ulice.Vzhledem k tomu, že se zde provádí další výstavba rodinných domků,rozhodlo Městské zastupitelstvo v roce 1998,dát této uličce vlastní název - Boční ulice. Domy v této ulici dle čp. 319,320,871.

ulice Boženy Němcové

Tato, do roku 1989 bezejmenná ulička,byla pojmenována rozhodnutím městského zastupitelstva v Hranicích v roce 1990 po české spisovatelce Boženě Němcové /1820 - 1862/,zakladatelce české prózy.V jejím díle se uplatňuje vyprávěčský talent,využívající prvky lidového jazyka.Ve svých povídkách se soustředila na sociální otázky.Svůj věhlas získala knihou "Babička" a dalších knih z lidového prostředí. Zajímavostí této uličky je domek čp.159 který byl postaven kolem roku 1790. Domy v této ulici dle čp. 159,415,562.

Česká ulice

Název této ulice Byl doporučen v roce 1990,městským zastupitelstvem. Dříve se této ulici říkalo také Horní ulice.Tento název však nebyl nikdy oficiálně schválen.Zastupitelstvo vycházelo také z té skutečnosti,že v Hranicích jsou pojmenovány ulice také podle různých států /Ruská,Americká,Slovenská/ A tak ulice od domu čp.7 /bývalá pekárna/ v ulici U pošty směrem Na vyhlídku byla pojmenována ulicí Českou. Domy v této ulici dle čp. 450,513,579,620,738.

Dělnická ulice

Takto byla pojmenována tato ulice,dříve bezejmenná,v roce 1990 rozhodnutím Městského zastupitelstva .Dělnickou snad proto že zde bylo možno nalézt dělnické zaměstnání jak v bývalé Aritmě tak v kravíně Státního statku.Ulice ústí do polí na cestu která dříve vedla na samotu Finke /Pěnkava/ ležící u státní hranice se Saskem. Dnes již tato samota s několika domky neexistuje.Stával zde i větši tovární objekt zaměřený na textilní výrobu /barevna látek/.Zajímavé je také to,že na této samotě nebo v její blízkosti prý býval v dobách třicetileté války /1618 - 1648/ vojenský hřbitov. Domy v této ulici dle čp. 186,602,603,604,605,656,657,660,852,874.

Dobrovského ulice

Ulice nese tento název od roku 1946.K pojmenování bylo použito jméno Josefa Dobrovského /1753 - 1829/,kněze,zakladatele slavistiky a vůdčí osobnosti národního obrození v letech na přelomu 18.a 19.století. Tato ulice spojuje Pastvinskou ulici s ulicí U starého nádraží a ve své polovině přetíná svým nechráněným přejezdem železniční trať. Ulice je významná také tím,že se zde zachovaly dvě staré hospodářské usedlosti postavené před rokem 1770,chráněné památkovým ústavem v Plzni. V ulici byla v minulosti na rozlehlém pozemku pod domem čp.444 pila na zpracování dřeva těženém v místních lesích. Domy v této ulici dle čp. 97, 98, 155, 531, 533, 544, 550, 557, 597, 619, 64l, 686, 687,697, 722, 742, 776.

Ebmathská ulice

Je to vlastně výpadová silnice z obce směrem na hraniční přechod Hranice - Ebmath a dále do stejnojmenné obce na saském území.Tento název nese od doby kdy v roce 1719 byla tato silnice jako zemská silnice vybudována.Dříve zde stávalo kolem této silnice několik domků, hospodářská usedlost,továrna, restaurace které se říkalo "Erholung" nebo "Weinschenke" - zotavovna nebo vinný šenk s tanečním sálem a také budova české celnice a finanční stráže,která v poválečných letech sloužila jako útvar Pohraniční stráže.Tato budova,která byla postavena v roce 1937 byla v roce 1969 odstraněna odstřelem. 3.10.1938 vstoupila přes tento hraniční přechod do bývalého Rossbachu německá armáda Wehrmacht a připojila takto město k Velkoněmecké říši na dobu více jak šesti let. V současné době již zde žádný objekt nestojí,pouze několik dřevěných stánků které využívají vietnamští prodejci na pozemcích soukromých majitelů.V roce 1993 zde byl na komunikaci položen nový asfaltový koberec a v roce 1995 obnoven hraniční přechod,který byl od roku 1945 uzavřen.Zatím pouze pro pěší.

Evangelická ulice

Je to kratičká ulice směrem k evangelickému kostelu a hřbitovu.Název nese od roku 1946,dříve se této části obce říkalo Kirchenberg – Kostelní kopec. V této ulici u evangelického kostela jsou umístěny dva pomníky obětem 1.světové Války v letech 1914 – 1918 V minulosti zde stávala stará fara čp.41,evangelická škola čp.42 a několik dalších domů.Starou faru navštívil v roce 1702 císař Josef I. Domy v této ulici dle čp. 137,223,661.

Habrmanova ulice

K pojmenováni této ulice bylo použito v roce 1946 jméno Gustava Habrmana,českého politika z počátků 20.století.Žil v letech 1864 až 1932.Byl členem sociální demokracie,prošel rakouskou říšskou radou, parlamentem i senátem a stal se prvním československým ministrem školství. V této ulici je několik starých domů z nichž čp.180 je v seznamu památkově chráněných objektů. Stávala zde také hospoda "Růžové údolí" s kuželkárnou a prvním kinem /Imperiál/ v Hranicích.Objekt částečně vyhořel /sál/ v roce 1969 a v roce 1987 byl celý objekt zbořen. Stavba tohoto objektu se datovala do 16.století a sestávala z různých přístaveb. Za domem čp.477 stávala velká pila na zpracování dřeva.Také několik dřevěných hospodářských usedlostí se nedočkalo dnešních dnů.Je zde také několik vzrostlých listnatých stromů. Domy v této ulici dle čp. 62, 166,180, 259, 474, 475, 476, 477, 478, 512, 650, 669, 670, 673, 767, 768, 773, 774.

Hraniční ulice

Jedná se o poslední ulici při výjezdu z města k hraničnímu přechodu Hranice - Ebmath do Saska.Dříve bezejmenná,od roku 1990 po schválení Městským zastupitelstvem,pojmenována jako ulice Hraniční neboť se nalézá asi 1 km od státní hranice a domky zde stojící jsou posledními na české straně. Domy v této ulici dle čp. 607, 608, 609, 610, 611, 612.

Husova ulice

Nejdelší ulice v Hranicích která vyúsťuje z Masarykovo náměstí a směřuje dále horní částí města k hraničnímu přechodu na Ebmathu.Dříve se nazývala Hauptstrasse - Hlavní ulice.V roce 1946 pojmenována po historické osobnosti českých dějin,po mistru Janu Husovi /asi 1371 - 14l5/.JMenovaný v počátcích 15.století bouřil proti neřestem katolických kněží.Za svoji kritiku a neústupnost ze svého přesvědčeni byl odsouzen v německém městě Konstanz - Kostnici k smrti upálením. Rozsudek byl proveden 6. července 14l5.Jeho popel byl vysypán do řeky Rýna, aby jeho památka byla zapomenuta. Domy v této ulici dle čp. 29,30,38,43,45,46, 160, 191, 337, 414, 4l6, 436, 442, 44,, 463, 465, 498, 539, 565, 589, 646, 667, 7l0, 737, 770, 849, 868, 872.

Husovo náměstí

Jedno ze tří hranických náměstí bylo v roce 1946 pojmenováno po katolické. kazateli,mistru Janu Husovi /asi 1371 - l415/.Dříve se toto náměstíčko nazývalo Oberer marktplatz - Horní náměstí a bylo poměrně menší nežli je dnes.V letech 1948 - 1950 zde bylo zbořeno několik starých domů /čp.31,34,35,150,163,225/,čímž se náměstíčko rozšířilo. V domě čp.267 žil dlouholetý člen hasičského sboru v Hranicích, Oldřich Šrámek rodák z Plzně-Boletce,který se zasloužil v poválečných letech po II.světové válce o obnovení a akceschopnost hasičského sboru v Hranicích. Domy v této ulici dle čp. 17, 156, 267, 504.

Janáčkova ulice

Tato ulička je jakousi spojnicí mezi ulicemi Vilovou a Zborovskou. Dříve se této Částí obce kde se ulička nachází říkalo Neue Welt - Nový svět.Tato čtvrt vyrostla v dobách mezi světovými válkami,byla to čtvrt hranických textiláků a dělníků,kteří si zde stavěli malé rodinné domky obklopené malými zahrádkami. V roce 1946 se hraničtí radní rozhodli pojmenovat tuto uličku po známém českém hudebním skladateli Leoši Janáčkovi /1854 - 1~28/.který byl mimo jiné také ředitelem varhaní školy v Brně.V roce 1925 obdržel také čestný doktorát Brněnské univerzity. Domy v této ulici dle čp. 526,538,571,574,577.

Jiráskova ulice

Ulice svažující se z polí mírným spádem k vodní nádrži v pastvinské ulici dostala své jméno Jiráskova v roce l946.Jiráskova snad proto,že zde několik domků připomíná dobu kdy Alois Jirásek žil.Hlavně domek čp.327 je nápadně podobný rodnému domku A. Jiráska v Hronově. Horní část této ulice pojímá také roztroušené domky v polích a hospodářskou usedlost "U Nováka" čp.108.V těchto místech v minulosti stávalo několik zemědělských dvorů a této výšině se říkalo Galgendorf - Šibeniční vrch.Prý zde stávala šibenice určená k popravám,zda se jí někdy použilo není nijak historicky doloženo.Dolní části ulice se říkalo Meierhof - Majerův dvůr. Alois Jirásek 1851 - 1930 byl profesorem dějepisu v Litomyšli a Praze,spisovatel a dramatik,autor realisticky historických románů z českých dějin. Domy v této ulici dle čp. 108,164,178,327,352,659,761,850.

Karlova ulice

Dříve bezejmenná ulička odbočující z Ašské ulice směrem do ulice U starého nádraží.Je to spíše jakási stezka spojující tyto ulice. Název získala po schválení Městským zastupitelstvem v roce l990,po zdejším občanu Karlu Pickovi,který v této ulici bydlel v domě čp. 6l8.Byl významným českým textilním odborníkem,který se vždy stavěl proti rušení zdejšího textilního průmyslu a převáženi textilních strojů do vnitrozemí v letech 1948 - 1950.Karel Picka /1911- 1991/ až do svého odchodu do důchodu pracoval vždy jako vedoucí na některých pracovištích zdejších textilních závodů (Rossbašská,Ohara Studánka). Jmenovaný byl také vášnivý. zahrádkářem a dlouholetým funkcionářem zahrádkářské organizace v Hranicích. Domy v této ulici dle čp. 618,702,704,735.

Krásné údolí - část obce

Projdete-li dolní částí Ruské ulice a odbočíte-li do ulice Šumavské, otevře se vám pohled do údolí nesoucí od roku 1990 název Krásné údolí. Je to opravdu přilehající pojmenování tohoto velkého údolí,kde je roztroušeno několik rodinných domků a domů.Dříve zde stálo také několik zemědělských usedlostí.Pramení zde pod domem čp.277 také Bezejmený potok,který směřuje svým tokem do Růžového údolí,přes bývalou skládku domovního odpadu.Zde se vlévá do Hranického potoka (dříve Lazarova).Němečtí obyvatelé našeho města nazývají toto údolí Pfannenstiel, což se dá těžko přeložit a znamená to něco jako pekáč s uchem. Domy v této ulici ale čp. 277, 401, 418, 464, 488, 623,655,712,7l5.

Krásňany - část obce

Dříve se této části obce na hraničním přechodu Hranice - Bad Elster, směřující do Saska říkalo Landschulz dle jména hostinského a majitele bývalé zdejší restaurace "Švýcarský dvůr"v domě čp.406,Gustava Landschulze. Dnešní český název Krásňany,dala této části obce skupina vojáků - příslušníků zdejší Pohraniční stráže ze Slovenska od Bratislavy, kteří zde vykonávali svoji prezenční službu jako pohraničníci v letech kolem roku 1960.Útvar Pohraniční stráže zde byl umístěn v budově čp.766,bývalé celnici,dnes Domov důchodců. V domě čp. 763 ,zde na Krásňanech žil se svojí rodinou Michal Amrich" rodák ze slovenského Prešova,vášnivý včelař,zahrádkář ale také veřejný funkcionář.Mnoho let pracoval jako poslanec Městského národního výboru v Hranicích. Jako včelař pečoval o 40 včelstev, což je asi největší počet držených včelstev jednou osobou u nás v Hranicích. Zemřel v roce 1984 na leukémii. Domy v této části obce dle čp. 437, 438, 455, 480, 481, 595, 615, 645, 658, 684,695, 696, 701, 714, 741, 763,766.

Krátká ulice

Dříve bezejmenná ulička spojující Husovo náměstí se Soukennou ulicí. Své jméno nese od roku 1990 kdy je schválilo Městské zastupitelstvo. Jméno bylo odvozeno od délky ulice. Domy v této ulici dle čp. 13,15,231,425.

Luční ulice

Název této ulice byl dán v roce 1946 a vycházelo se z té skutečnosti, že ulice odbočuje z ulice Pastvinské a směřuje dále do polí a luk na západní straně města.Dříve se této části obce,kde se Luční ulice nachází říkalo Meierhof - Majerův dvůr. Současní obyvatelé zdejších rodinných domků v této ulici vyhlásili tuto ulici jako ulici nekuřáků a také jako raritu vyvěsili s tímto názvem uliční tabuli u jednoho z domů. V ulici je také bývalý textilní závod Fritz Hendel,vyrábějící nábytkovou látku.Později Ohara která v roce 1966 zde zastavila výrobu a objekt byl přebudován na ubytovnu pro zaměstnance podniku. Jedná se o tovární objekty čp.493 a 547. Domy v této ulici dle čp. 111,283,493,507,547,629,679,680.

Máchova ulice

Ulice tak byla nazvána již v roce 1946 podle českého básníka Karla Hynka Máchy /1810 - 1836/,který byl v tehdejší době představitelem českého romantismu.Zemřel velmi mlád,ihned po ukončeni studií,na tuberkulozu. V této ulici se plánovalo v osmdesátých letech s výstavbou většího počtu rodinných domků.Byl vypracován územní plán těchto stavebních pozemků včetně inženýrských sítí.Byly však postaveny zatím pouze dva domky. Na pozemcích v této ulici stával větší tovární objekt čp.482 strojírenské firmy br.Bochmanové,v poválečných letech byl zde národním správcem Jan Saudek,bývalý letec RAF,který v roce 1948 opustil ČSR aby nebyl zatčen.Továrna byla v roce 1960 zbořena. Domy v této ulici dle čp. 490, 491 ,862,863.

Masarykovo náměstí

Masarykovo náměstí v Hranicích změnilo v poválečných letech velice svůj vzhled,byly zbořeny staré polodřevěné budovy a nahrazeny panelovou výstavbou bytů, ale měnily se také názvy tohoto náměstí. Němečtí obyvatelé jej nazývali Marktplatz. Po roce 1945 se říkalo pouze Hranické náměstí.Další jméno dostalo opět po roce 1951 – náměstí Pohraniční stráže.To v době kdy na státní hranici k její ostraze nastoupilo vojsko Pohraniční stráže.Další změna opět nastala 28.9.1990 kdy Městské zastupitelstvo schválilo název Masarykovo náměstí a to na počest prvního prezidenta republiky T.G.Masaryka/1850 - 1937/. Změna názvu náměstí nastala pod vlivem událostí 17.1istopadu 1989. Domy v této ulici dle čp. 40,47,48,126,435,666, 691,751, 816, 817, 818, 819, 820, 821, 822, 823, 824, 825, 845, 875.

Mírová ulice

Tato ulice svůj název dostala v roce 1946,v době kdy se proklamovalo konečné vítězství nad fašismem,konec války a naděje,že podobné válečné utrpení jaké bylo v poslední válce se již nebude opakovat. Dříve se části obce kde je tato ulice říkalo Neustadt - Nové město. Tato část obce - Nové město se rozkládala s větší částí kolem rybníka "Jůňák"a většina zde stojících malých domků se však do dnešních dnů nedochovala. Domy v této ulici dle čp. 230,403,558,640,746.

Náměstí Mládeže

V části města mezi ulici Husovou a U pošty proti restauraci Beseda byl dříve velký obecní rybník,který byl v letech 1912 - 1913 zasypán a zřízen zde městský park.Tím vznikl název tohoto místa - Parkplatz - park.V roce 1959 u příležitosti 10.výročí vzniku Pionýrské organizace v Hranicích byl zde vybudován pomníček a náměstí pojmenováno na Náměstí pionýrů.V roce 1990 bylo toto náměstí s parkem s vzrostlými lípami přejmenováno na náměstí Mládeže: Domy na tomto náměstí dle čp. 214,688.

Na Dolíšce

V této odlehlé Části obce,po pravé straně státní silnice směrem na obec Pastviny,stával do roku 1949 starý dřevěný mlýn čp.106, který v1astnila od 14.sto1etí rodina Knöckelů.Do roku 1945 se tato část obce nazývala Bahnelbrücke.Po II.světové válce byl tento německý majetek státem zkonfiskován a mlýn prodán mlynáři Václavu Dolíškovi.Časem se zde začalo říkat Na dolíšce,třebaže po mlýnů nezbyla žádná památka,zůstal jen rYbník o velikosti 1 hektaru.Dolíček kde mlýn stával byl zasypán časem odpadem z města a brusírny skla v Hranicích. Domy v této části obce dle čp. 106,184,207,454,783.

Nádražní ulice

Název této ulice vznikl výstavbou nového nádraží v Hranicích v této ulici v roce 1906.Trať která zde vznikla spojovala Aš a Hranice se Saským městem Adorf.U nádraží byl postaven hotel Küss čp.521 s restaurací a uličním kioskem.Byla zde také umístěna četnická stanice.Ve dvacátých letech / v době nezaměstnanosti/,byla tato ulice vydlážděna včetně části nádraží kde se vykládalo uhlí pro město a zdejší průmysl.Hranické nádraží má svoji dobrou i špatnou historii. Dobrá je ta,že tato trať spojovala Čechy se Saskem a pokud hranický průmysl prosperoval,prosperovala i železniční doprava. Špatné je to,že v roce 1945 bylo přerušeno spojení do Saska a 23.5. 1998 byla zrušena úplně doprava na trati Aš - Hranice.V tento den přijel poslední vlak do Hranic.(dnes opět obnovena) V minulosti sloužila tato ulice také jako seřadiště pro účely různých průvodů a slavností které se v Hranicích konaly. DomY v této ulici dle čp. 423,521,522,523,524,744,807,858.

Nad nádražím

Ulice odbočuje z Ruské ulice a vede v těsné blízkosti nad nádražím, které bylo postaveno v roce 1906,Uvedený název pravděpodobně dostala ihned po dostavbě tohoto nádraží.Ulice vede dále směrem do Krásného údolí podél lesa.Silnice má nezpevněný povrch.Mimo starších rodinných domků jsou zde i moderní vilky. Za jasného počasí je od domku čp.514 krásný výhled do Saska - Vogtlandu jak je tento kraj nazýván. Domy v této ulici dle čp. 514,515,543,636,643,604,717,734,747,777.

Návrší

Návrším se nazývá část obce od horní části Ruské ulice /od továrního objektu bývalé Krajky/směrem přes pole ke státní silnici vedoucí do Aše.Je zde několik roztroušených rodinných domků libovolně postavených ve třicátých letech,ke kterým nevedou ani zpevněné komunikace.V zimním období zde obyvatelé mají problémy se sněhem nebo s blátem při zprůjezdnění vozovek. Název této části Obce se začal používat pravděpodobně již v roce 1945,možná i dříve. Domy v této části obce dle čp.632,677,693,728,749,764.

Na Vodárně

Této části obce uprostřed lesního masívu směrem na Pastviny po pravé straně od silnice nedaleko rybníka Na dolíšce se v minulosti říkalo Ziegelhütte - Cihlová bouda.To je odvozeno od toho,že se zde těžila ve 20.1etech hlína pro cihelnu,která byla postavena ve Studánce u rybníka v místech dnešního prostranství s restauračním kioskem.Ta později zanikla a s ní i těžba hlíny. V letech 1963 - 65 zde byla postavena Městská vodárna.Muselo jí ustoupit několik starších rodinných domků.Vodárna zásobuje pitnou vodou celou hranickou oblast. V roce 1951 - 52 zde byla postavena vodárna pro potřeby brusírny skla v Hranicích,která dodává do tohoto závodu průmyslovou vodu. Domy v této části obce dle Čp. 683,853,854.

Na Vyhlídce

Tato část obce vznikla koncem třicátých let jako sídliště,které však nebylo v důsledku zahájení druhé světové války dokončeno - dolní část sídliště a celkové odkanalizování.Název Siedlung se používal až do roku 1990,kdy Městské zastupitelstvo schválilo název Na vyhlídce a zahrnulo sem i několik roztroušených domků, které dříve patřily do části obce nazývané Einöde - Samota,která však po roce 1950 zanikla a tato místa se nyní nazývají Na babičkách. Budování tohoto sídliště má i smutnou historii,neboť zde za tehdejší vá1ečné situace zahynulo několik sovětských válečných zajatců. Nedaleko tohoto sídliště je umístěna kovová věž k přenosu televizního signálu a vodojem městské vodárny.Je zde také triangulační bod - kámen s letopočtem 1808 od kterého se provádělo přesné zaměřování zemských hranic.Výšina je 628.45 metrů nad mořem. Domy na tomto sídlišti dle čp. 158, 204, 273, 315, 329, 648, 671, 672, 716, 727, 786, 787, 788, 789, 790, 791, 792, 793, 794, 795, 796, 797, 798, 799, 800, 801, 802, 803, 804, 805, 806, 808, 812, 813, 814, 815, 856, 857.

Nad Přehradou

Několika malým rodinným dOmkům v lesním masívu vpravo pod silnicí do Trojmezí se říkalo v minulosti Horní Trojmezí,přestože toto místo je na katastrálním území Hranice.Vznikem vodní přehrady Trojmezí v letech 1970 - 1974 zde vznikla rekreační oblast.Bylo zde postaveno několik rekreačních. chat a rodinné domky se změnily na chalupy.V roce 1990 byla tato část obce Městským zastupitelstvem nazvána Nad přehradou,což odpovídá její poloze. Domy v této části obce dle čp. 598,599,617,625,633.

Na Píšovce

Tato ulička byla vždy bezejmenná s nezpevněným povrchem vozovky.Této části obce se v minulosti říkalo Meierhof - Majerův dvůr.V této uličce za domem čp.771 bývalo malé cvičiště Dělnického tělovýchovného spolku v Hranicích,vybudovaného v roce 1928.Hrála se zde také závodně házená.Na uvedeném. cvičišti nyní stojí rodinný domek čp.850 a cvičiště pro koně, Městské zastupitelstvo zvažovalo název této uličky a přijalo název Na píšovce proto,že v této uličce v domě čp.545 bydlela paní Anna Píšová se svým manželem.Jmenovaná byla známa u nás jako členka ochotnického divadla v Hranicích.Ve svém osobním životě se zabývala chovem koz a měla v držení obecního plemenného kozla. Domy v této ulici dle čp. 545,771.

Nad tratí

Ulička,dříve bezejmenná,leží nad železniční tratí Aš - Hranice. Odbočuje nad viaduktem vpravo z Ašské ulice příkře k prvním domkům. V horní části ústi do ulice Dobrovského.V roce 1990 byla pojmenována Nad tratí,protože inspirovala navrhovatele právě její poloha právě nad železniční tratí.Je zde několik pěkných vilek ve velkých zahradách.V jedné z nich,v čp.743 žil Karel Brožek,první poválečný předseda Místního národního výboru v Hranicích. Pro motoristy je tato ulice poměrně obtížná svou příkrostí,zákruty a úzkou vozovkou. Domy v této ulici dle čp. 627,647,725,743,843.

Nová ulice

Vznikla v roce 1972 po dokončení nové bytové výstavby v ulici U pošty.Utvořila se tak spojnice mezi Českou a Slovenskou ulici.Svůj název dostala v roce 199O. Domy v této ulici dle čp. 835,836,837,838.

Pastvinská ulice

Je pokračovatelkou Žižkovi ulice od místa kde jí přetíná ulice Vilová. Je výpadovou silnicí z města směrem na obec Pastviny,proto tento název. Vede kolem Tomšova rybníku /tomšák/a dvou zahrádkářských osad Českého zahrádkářského svazu v Hranicích,které zde vznikly v letech 1977 a 1979.V horní polovině ji přetíná viadukt železniční tratě Aš - Hranice Domy v této ulici dle čp. 678,757.

Potoční ulice

Dříve bezejmenná s velmi špatným stavem komunikace.Táhne se podél Hranického potoka a vyúsťuje z Nádražní ulice směrem do ulice v růžovém údolí.V ulici stojí v nedobrém stavu hospodářská usedlost,kde v poválečných letech velmi dobře hospodařil Ondřej Koman,pocházející ze Slovenska.V padesátých letech kdy i v Hranicích vrcholila kolektivizace zemědělství stále odmítal vstoupit do JZD v Hranicích /Jednotné zemědělské družstvo/.Koncem padesátých let však byl přinucen různými prostředky do tohoto družstva vstoupit. V dolní části této ulice byla v roce 1990 - 1991 postavena moderní čisticí stanice odpadových vod s kapacitou pro 5.000 obyvatel.Své jméno dostala v roce 1990. Domy v této ulici dle čp. 86,197,2l7,484,567,869.

Polní ulice

Postraní ulička odbočující vlevo z Habrmanovi ulice a vedoucí podél několika rodinných domků do polí,proto Polní.Od této skutečnosti bylo proto odvozeno její jméno které obdržela v roce 1990.Domy v této ulici dle čp. 419,473,756.

Prameni ulice

Tato prudce stoupající ulička odbočuje v polovině Ašské ulice směrem vlevo a oklikou se v horní části Ašské ulice do ní vrací.Svůj název dostala v roce 1990 podle pramene - soutoku,který zde vytékal v místech,kde dříve stávaly velké hospodářské usedlosti čp.77,78 a 79. Ženy zde máchaly prádlo a většina obyvatel zde stojících rodinných domků používala tuto vodu ve svých domácnostech. V minulosti se této části obce říkalo Klementshöhe – Klementinská výšina. Raritou v této ulici byla hospodářská usedlost čp.77 - Baumanův statek,která již v třicátých letech byla mechanizačně tak na úrovni, že byla vyhlášena jako nejdokonalejší zemědělské hospodářství na tehdejším Ašském okrese. Domy v této ulici dle čp. 566,570,576,649,707.

Ruská ulice

Po druhé světové válce bylo zvykem dávat všechna pojmenování a to nejen ulic,do souvislosti s naším osvobozením v roce 1945.Tak také dostala Elsterská ulice v roce 1946 nový název - Ruská.Své pravé opodstatnění však tento název získal až v roce l968,kdy touto ulicí přijely do našeho města z bývalé NDR /Německá demokratická republika/tanky Varšavské smlouvy,aby u nás potlačily kontrarevoluci. V této ulici stojí objekt závodu Krajka Kraslice,vyrábějící v minulosti záclony.Provoz zde byl ukončen v roce 1998 po rekonstrukci tohoto objektu.V domě čp.784 byl ústav sociální péče pro mentálně postižené muže,který byl v roce 1995 přemístěn do Házlova,do bývalých kasáren sovětské armády "Na patě".Poté tu byl "Noční klub". Ulice odbočuje z Ašské ulice vlevo nad železničním viaduktem a směřuje na Krásňany k hraničnímu přechodu pro pěší Hranice – Bad Elster,který byl od roku 1945 uzavřen a opět otevřen v roce 1996. Domy v této ulici dle čp. 73,264,431,444,460,559,573,586,588,621, 676,720,723,752,784.

Saské údolí

Saské údolí dříve nazývané Längenau - Dlouhá niva se táhne od saských hranic na Krásňanech směrem k silnici z Hranic do Aše.V horní části údolí jsou silné vodní prameny a studny pro domov důchodců. Nalézají se zde také dva lesní rybníky a pramení zde potok Rokytnice protékající údolím a směřující dále do Trojmezí,Kaiserův hamer a do Bavorska.Saské údolí bylo v dobách budování socialismu u nás používáno Pohraniční stráží jako střelnice.Název Saské údolí je užíván od roku 1990. Domy v této části obce dle čp. 517,601,709.

Slovenská ulice

Po druhé světové válce osidlovali město Hranice také lidé ze Slovenska.Na jejich počest by1a pravděpodobně v roce 1946 pojmenována jedna z hranických ulic.Jedná se o ulici vedoucí z Masarykova náměstí kolem panelové výstavby,zdravotního střediska vzhůru do polí a dále polní cestou kolem triangulačního kamene z roku 1808 Na vyhlídku.V této ulici stávala hospodářská usedlost čp.l a hospoda u Bílého koně čp.2 které ustoupily nové bytové výstavbě.V domě čp. 740 žil se svojí rodinou František Lehečka,velitel RG /Revoluční garda/který přišel jako první Čech v roce 1945 do Hranic s oddílem RG. Domy v této ulici dle čp. l29,580,740,785.

Soukenná ulice

Soukenná ulice dostala svůj název v roce 1946.Je zde velký podnik, bývalá textilka postavená v roce 1910 továrníkem Josefem Frankem. V poválečných letech po druhé světové válce po různých změnách se podnik stává součástí národního podniku Ohara Aš,který je později zařazen pod Textilanu Liberec.V roce 1993 Ohara zde ukončuje svoji činnost a závod získává firma Bohemia Flakony a.s.,která zde provádí potisk skla. V sedmdesátých letech se zde v této ulici vybudoval komplex jeslí a mateřské školky.Po zrušení jeslí v roce 1992 byla do těchto pavilonů přestěhována Městská knihovna,Školní jídelna a Družina mládeže. V domě čp.294 žil Vladimír Dvořanský který v druhé světové válce jako příslušník tankového sboru Rudé armády prošel se svým tankem od Moskvy až do Berlína. Byl původem Čech. Domy v této ulici dle čp. 131,294,556,568,844.

Sportovní ulice

Původně tato ulice,která se tak jmenuje od roku 1946,vedla z Husovi ulice kolem školy.To ještě nebyla postavena přístavba této školy.Vedla kolem budovy Sokolovny nad kterou se napojovala na polní cestu vedoucí k Farskému lesu a dále k restauraci Grenzschänke na saské straně.(Restaurace byla v roce 1990 zbořena). V letech 1982 - 83 byla tato ulice prodloužena od Sokolovny přes zdejší zahrady směrem na Husovo náměstí.Tím vznikla nová komunikace jako přístupová k novým bytovým domům čp.846 a 847. V této ulici stojí budova Sokolovny,vybudované v roce 1933 zásluhou továrníka Josefa Franka.Pod ní je fotbalové hřiště vybudované z malého cvičiště v roce 1951,tribuna z roku 1959 a tenisový kurt. Tento sportovní areál byl vybudován zásluhou města. Domy v této ulici dle čp. 634, 685, 705, 736, 745, 755, 846, 847, 860, 861, 870.

Šumavská ulice

Název od roku 1946.0dbočuje z Ruské ulice v místech kde dříve stával velký tovární objekt "Rossbašská",který byl součástí továren firmy Br.Uebelovi,později Hrako,které vyráběly světoznámé koberce. Objekt byl od roku 1958 užíván závodem Mototechna Plzeň jako sklady a nakonec v roce 1987 bezmyšlenkovitě demolován odstřelem.Tato ulice ústí v horní části do Krásného údolí.Svoje jméno pravděpodobně dostala od stavení horského typu,která zde stávala a některé ještě stojí.Ovšem přestavbou a modernizací dnes dostaly jinou tvář. Domy v této ulici dle čp. 374,532,552,675.

Tovární ulice

V minulosti tato ulice neměla svůj název.Této části obce se říkalo Mittelort - Střed města. Od roku 1946 nese název Tovární .Je to kratší ulice vedoucí kolem několika továrních budov bývalé kobercárny Br.Uebelových,později Brusírny plochého skla a výroba zrcadel, největší tohoto druhu v bývalém Československu.VzniklA v roce 1951.V místech stávající opravny automobilů firmy Motyčka stávala velká hospodářská usedlost patřící ke kobercárně.V domě Čp.541 se vyráběl žaludeční likér "Stöss".Tato výrobna po odsunu německých obyvatel v roce 1946 zanikla, začala však vyrábět v bývalé NDR, v saském Oelsnitz Domy v této ulici dle čp. 348,428,510,541,748.

Tylova ulice

Když se v roce 1946 rozhodli představitelé našeho města pojmenovat některé ulice po českých velikánech,neopomněli ani na Josefa Kajetána Tyla (1808 - 1856),českého spisovatele a dramatika, skladatele naši národní hymny "Kde domov můj", která se poprvé zpívala v opeře "Fidlovačka". Ulice lépe řečeno ulička se nalézá poblíže továrního objektu podnikatele ing.Sejrka který stojí v bývalém Střeleckém parku (Schüzenplatz),kde ještě po 1.světové válce byla střelnice Ostrostřeleckého spolku v Hranicích.Za 2.světové války bylo toto prostranství užíváno jako zajatecký tábor pro sovětské zajatce, kteří pracovali v hranických závodech,v zemědělství a při jiných pracech. Domy v této ulici dle čp. 391;468,178.

ulice U Kina

Jméno této ulice je odvozeno od městského kina, které je zde v budově čp.85l.Dříve tato budova sloužila jako školní tělocvična. Kino zde bylo zřízeno v roce 1951 a jako širokoúhlé kino první na ašsku v roce 1960. Před rokem 1951 bylo kino v sále restaurace Růžové údolí,která dnes již neexistuje.Bylo to vůbec první kino v Hranicích a mělo název Kino Imperiál. Domy v této ulici dle čp. 654,662,699,851.

ulice U Starého nádraží

Po prvním hranickém nádraží, které bylo v provozu od roku 1885 do roku 1906 zbyl jen název ulice kde tato železniční stanice stávala. Ihned po jeho zrušení a přemístění do Nádražní ulice se zde začalo říkat U Starého nádraží.Staniční budOva čp.421 zde stávala ještě v roce 1958,kdy byla pro zchátralý stav demolována. Staré nádraží z let 1885 bylo konečnou stanicí na železniční trati Aš - Hranice.V roce 1906 byla postavena nová nádražní budova včetně veškerého nádražního zařízení a železniční trať z Aše do Hranic prodloužena do saského Adorfu. V roce 1945 vzhledem k mezinárodní situaci byla trať z Hranic do Adorfu zrušena,koleje demontovány a převezeny do Sovětského svazu jako válečná reparace. V roce 1998 byla dočasně zrušena celá trať Aš - Hranice nesmyslným rozhodnutím české vlády, když předtím byla celá trať včetně mostů rekonstruována nákladem mnoha milionů korun.Tak mělo město Hranice odříznuto od vnitrostátní železniční dopravy. Domy v této ulici dle čp. 394,575,700,711.

ulice U hřbitova

Jméno této ulice vychází ze skutečnosti, že směřuje z Masarykovo náměstí po prudce stoupající,nezpevněné komunikaci směrem k zadní části hranického městského hřbitova.Dříve zde stávalo několik starých historických domů a velká tovární budova čp.424 firmy Gustav Händel,kde se vyráběly kravaty, tvrdé límečky,čepice, klobouky a také frézy,které se vyvážely do Turecka. V domě čp.534 bývala výrobna likérů firmy Jäger která se později sloučila s firmou Richter,vyrábějící známý bylinný likér. Později objekt odkoupila Tesla n.p. Hranice a používala jako sklady. Domy v této ulici dle čp. 55,534.

ulice U Pošty

Jméno této ulice vzniklo v době kdy zde byl postaven v roce 1934 nový Poštovní úřad čp.760.Dříve se užíval název ulice U Parku. Ulice vede z Masarykovo náměstí na Náměstí Mládeže,kde je park založený v roce 1913 na místě obecního rybníku.V ulici U Pošty je mimo pošty také Městská radnice,dům čp.182. V minulosti zde stávalo několik starých domů - čp.2 hospoda U Bílého koně,čp.4 řeznictví U Pališky,čp.591 tovární objekt firmy Beck,později Tosta.Tyto domy v roce 1971-72 ustoupily nové bytové výstavbě v této ulici. Domy v této ulici dle čp. 7,182,616,628,760,831,832,833,834.

Údolní ulice

Název vznikl v roce 1946 a při pojmenováni se vycházelo z položení této části obce.Ulice se nachází v jakémsi údolíčku vedoucího z Husova náměstí směrem vzhůru,kde se spojuje s Husovo ulicí, vedoucí ve směru na Ebmath.Významnější budovou je zde dům čp. 583, kde dříve firma Götz vyráběla záclonovinu. Později sloužila tato dílna jako truhlárna Komunálních služeb v Hranicích. Majitel výrobny záclonovin Max Götz byl za nacistického režimu uvězněn a popraven pro svůj protinacistický postoj. Domy v této ulici dle čp. 132,133,309,583.

ulice V Růžovém údolí

Tato ulice nese svůj název pravděpodobně již od l7.století,kdy zde vznikala tato část naší obce.Dříve se tak říkalo celému údolí vedoucímu až k samým saským hranicím.Stávalo zde několik velkých zemědělských usedlostí a na potoce Lazarův mlýn,údolí protínala zemská stezka spojující Hranice se saským Adorfem.Počátkem století zde při potoce vznikly dvě továrny.Barevna firmy Uebel čp.409 kde dnes jsou garáže a pily firmy Rešetár.Dále čp.499 firmy Bloss a Sturm, výroba záclonovin. Po ukončen~ výr08Y v roce 1949 zde místní JZD zřídilo prasečák. Dále zde by1 dán v roce 1932 do užívání Domov pro přestárlé tkalce za přispění ašského továrníka Gaipela - dům čp.12.Byl zde také postaven dům čp.88 nemocenskou pojišťovnou,kde byl obvodní lékař,zubní ambulance a také městské lázně.Dnes je zde útulná restaurace která převzala jméno po již neexistující restauraci Růžové údolí. Domy v této ulici dle čp. 12, 87/1, 87/2, 269, 366, 417, 622, 635, 698, 88.

ulice V Polích

Této ulici byl dán název v roce 1990 neboť těchto několik domků zde stojících jsou obklopeny polnostmi a tudíž jsou přímo v polích. Název tedy přiléhavý. V jednom z domků v těchto místech se stala vražda.Domek dnes již neexistuje.Bylo to asi v roce 1948.Bydlel zde jakýsi inženýr,pracující v některé ze zdejších textilek,se svým synovcem.Najednou oba zmizeli.Názor policie i obyvatel byl ten, že utekli " za kopečky" jak se tehdy říkalo když někdo přešel do západního Německa. Po roce byl však mrtvý inženýr nalezen dětmi ve studni opuštěného domu. Podezřelý synovec byl zatčen na Slovensku,usvědčen a po zásluze odsouzen. Domy v této ulici dle čp. 378, 379, 546, 572, 613, 681, 772.

Vítězná ulice

Pod dojmem vítězství nad zlem ve II.světové válce /1939 - 1945/ se v těchto poválečných letech dávala jména tohoto typu i ulicím. Takovou máme i v Hranicích.Vede z Masarykovo náměstí na křižovatku ulic. Nádražní a Vilová,dále vede jako ulice Ašská.Dříve se tato ulice jmenovala celá Ašská. Tato ulice v poválečných letech doznala velkých změn.Zmizely staré dřevěné domy.V roce 1964 zde byl postaven panelový dům s 27 bytovými jednotkami,v roce 1970 moderní obchod masa a potravin družstvem Jednota Cheb,benzinové čerpadlo v roce 1972 a rozšířena komunikace ústící do náměstí.Zde musel ustoupit dům čp.93. Bývalá textilka vyrábějící dříve nábytkovou látku B.Händel čp.548, později sklady skla a bednárna hranické brusírny skla stále zeje prázdnotou a čeká buď na znovuotevření nebo demolici. V domě čp.433 se do roku 1947 vyráběl žaludeční likér firmou Richter, která poté přesídlila do Bavorského Hofu.V ulici je také známá restaurace. Domy v této ulici dle čp. 91, 138, 433, 462, 548, 663, 690, 826, 827, 828, 859.

Vilová ulice

Vilová ulice začíná křižovatkou ulic Nádražní, Ašská a Vítězná, vede až na samý konec města směrem na Trojmezí.Svůj název dostala již v roce 1946 díky krásným vilám a zahradám v její horní části.Je to jedna z mála ulic v Hranicích,které se díky těmto vilám a pěkným domkům,vyhnula demoliční mánie tehdejší "Pevné hrázi míru a socialismu" u nás. I přesto zde došlo k zničení nové vily čp.733 požárem.Bydlelo zde několik svobodných učitelů.Lační tance se vypravili na jeden z plesů v roce 1952.Poslední z nich,když odcházel,zapomněl vypnout žehličku,kterou si přežehlil puky na svých kalhotách.Když zrána přišli domů,dům již nestál. V této ulici byl také v poválečných letech zaznamenán velký stavební ruch.V bývalé továrně Pohl a spol.bylo v roce 1950 zřízena traktorová stanice a později zde byl postaven velkokapacitní kravín pro 360 dojnic a dva dvojdomky pro zaměstnance statku v Hranicích. Statky také postavily v roce 1969 pro své zaměstnance panelový dům o šesti bytech.V roce 1995 zde byl dán do provozu nový tovární objekt podnikatelem ing.Sejrkem. Domy v této ulici dle čp. 426, 452, 486, 508, 527, 528, 536, 537, 638, 644, 706, 718, 730, 731, 732, 733, 753, 754, 762, 775, 729, 739, 740, 741, 742, 855, 873.

Zahradní ulice

Je to jedna z ulic v Hranicích,která nese svůj název od roku 1946. Dříve se jmenovala Střelecká - Schützenstrasse.Zahradní snad proto, že zde je několik pěkných vilek s velkými zahradami,které byly v minulosti užívány jako Mateřská školka a Jesle pro hranickou drobotinu.Je zde také katolický kostel Navštívení p.Marie z roku 1894 a hlavní budova zdejší sklárny čp.492 užívanou firmou BEPOF s.r.o.Jsou zde také dva panelové domy postavené v roce 1992. V domě čp.371 žil Bohumil Povolný,hranický divadelní ochotník a loutkář,pocházející z východních Čech - Žirovnice. V domě čp.446 žil a také ordinoval první poválečný lékař v Hranicích MUDr.František Haisler. Domy v této ulici dle čp. 114, 229, 268, 371,427, 446, 466, 467, 472, 492, 554, 561, 651, 759, 66, 867.

Zborovská ulice

Na počest Československých armádních legií bojujících v 1.světové válce na různých evropských bojištích byla pojmenována ulice vedoucí od křižovatky ulic Vilové a Tovární směrem k továrnímu objektu bývalé Tesly a dále do polí směrem na Trojmezí. Zborovská byla vybrána proto,že naše legie svedla právě v Rusku u Zborova jednu z největších vítězných bitev proti rakouské armádě. Bylo to 2.července 1917.Naše legie zde také bojovaly po boku již rozpadávající se carské armády proti bolševické revoluci. Legie v Rusku čítaly na 40.000 mužů. Ve zborovské ulici čp.587 stojí tovární objekt,který v současné době je nevyužíván.Dříve zde firma Zierold vyráběla brokáty,v poválečných letech sloužila jako sklad textilního zboží firmy Centrotex a od roku 1956 jej převzala Tesla Praha n.p.která zde vyráběla monitory pro televizní vysílání. Domy v této ulici dle čp. 112,494, 495, 496, 00,502, 509, 511,518, 563, 587.

Žižkova ulice

Když v roce 1946 přistoupil Místní národní výbor v Hranicích knovému pojmenování ulic,byla jedna z nich vedoucí od křižovatkyulic Vilová a Pastvinská směrem na Masarykovo náměstí,pojmenována po Janu Žižkovi z Trocnova /1360 - 1424/.V mládí se stal Žižka,chudý zeman nižším velitelem pražské posádky za panování králeVáclava IV.Byl horlivým příznivcem Jana Husa.Po upálení Husa odchází v roce 1419 z Prahy a stává se velitelem husitských vojsk. V roce 1424 při tažení na Moravu 11.října umírá.Za jeho velenív mnoha bitvách s nepřáteli naší země,nebyl nikdy poražen. V ulici stojí nevyužívaný tovární objekt čp.429 o který v současné době projevila zájem hranická stavební firma Schmied. Domy v této ulici dle čp. 118,209,226,429,848.

Zdroj: www.matejovic.webzdarma.cz

Aktualizace 5.2.2012