Kód CZ 14747

Slup

(Čule, Zulp)

Osada: Knast

Připojeny: Oleksovičky

Kostel Jména P.Marie

Poutní, pozdně gotický z 15.stol., barokně upravený barokně v 17.stol. a 1845

Fara

…

Výklenková kaplička

S kamennou sochou Piety

Výklenková kaplička

Poklona na rozcestí Olexovičky – Jaroslavice

Socha sv. Jana Nepomuckého

…

Socha sv. Šebestiána

Sloup na návsi

Kamenný kříž

Na hřbitově

Železný kříž

U kapličky s Pietou

Pamětní deska ^D)

Na zadní straně kapličky s Pietou

Erb

Na mlýně

[Tvrz] - Panská rybárna

Čp.81 nebo 81, pozdně renesanční, na místě vodní tvrze, patrová s vysokou polovalbovou střechou

Mlýn ²⁾

Vodní, oslavanských cisterciaček, před 1502, pozdně renesančně přestavěnv 1.čtvrt.17.stol.. měl 4-5 vodních kol a 10 složení, jeden z největších mlýnů na Moravě, vybavení nepůvodní, patrový s předsazeným dvouramenným schodištěm. pozoruhodnou renesanční stavbou velkomlýna se čtyřmi funkčními vodními koly a mlýnským náhonem. Svým rozsahem a architektonickým ztvárněním je opravdu ojedinělou a zajímavou technickou památkou.

První zpráva o mlynáři ve Slupi, a tím také o nepochybné existenci mlýna, pochází z roku 1512. Je to listina zdejšího zádušního mlynářského bratrstva. Mlýn zde však nejspíš stál již dříve, neboť krhovicko–jaroslavický náhon, jehož vody mlýn využívá, je zmiňován v listině z roku 1302. Stavitelem mlýna a jeho majitelem byl ženský cisterciácký klášter v Oslavanech, který se stal vlastníkem vsi Slup již v roce 1228. Po zániku kláštera v první třetině 16. století přebírali ves a mlýn majitelé panství Jaroslavice. V období 1541 až 1810 to byli páni z Kunštátu, Krajířové z Krajku, páni z Hardeka, z Collalto a Berkové z Dubé. Nejdéle bylo jaroslavické panství v držení hrabat z Althanu (1609–1790). Do současné pozdně renesanční podoby byl mlýn přestavěn nejspíše v poslední čtvrtině 16. či na samém počátku století následujícího.

Mlýn přešel roku 1810 od zadlužených pánů z Althanu do vlastnictví svobodných mlynářů. Postupně se v jeho držení vystřídali Hollí, Steimetzové a Machové. Tyto mlynářské rody v letech 1810 až 1938 provedly na mlýně i kolem něj rozsáhlé stavební úpravy. Byly postaveny nyní již neexistující hospodářské budovy a stáje pro mleče. Modernizováno bylo i strojní zařízení. Po polovině 19. století bylo tzv. české mlýnské složení nahrazeno dokonalejším „amerikánským“ (uměleckým či umělým), které zajišťovalo výrazně vyšší produktivitu mletí. Ta byla dále znásobena a zkvalitněna přestavbou na válcový mlýn v osmdesátých letech 19. století. V meziválečných letech byla místo mlýnských kol instalována vodní turbína. Před druhou světovou válkou se mlýn dostal do německých rukou a proto byl roku 1945 zkonfiskován a spravován národním správcem. Ten jej nabídl zemědělskému družstvu, které mlýn využívalo do roku 1951 k mletí, do roku 1957 ke šrotování obilí. V tomto období došlo zanedbáním údržby k devastaci stavby a demontáži zařízení. V roce 1970 získal mlýn československý stát a o šest let později jej jako kulturní památku převzalo do správy Technické muzeum v Brně. To zde za přispění dalších institucí a osob vybudovalo a roku 1983 otevřelo expozici mlynářské techniky. V roce 1995 se objekt slupského mlýna stal národní kulturní památkou.

Slupský mlýn patří po stavební stránce k nejvýstavnějším pozdně renesančním technickým zařízením svého druhu. Jeho význam však netkví pouze v architektonickém ztvárnění, ale i v souboru instalovaných mlýnských zařízení a strojů dávajících objektu další rozměr. V letech 1978 až 1983 byly do mlýnice postupně zabudovávány takové mlýnské stroje a zařízení, o jejichž existenci a činnosti se daly získat alespoň základní hrubé informace z archívních zpráv. Nešlo o přesnou vědeckou rekonstrukci původní mlýnské technologie, nýbrž o renovaci z torzovitých informací a ze zbytků stavebního vybavení mlýnice.

Takto byla do mlýnice uměle vnesena zařízení tzv. českého složení (též obyčejného složení) převezeného na Moravu ze Zábrdí u Prachatic (1874–1877), tzv. kašové složení – kašníku či jahelky – z Drozdovic na Prostějovsku (kolem r. 1940) a dvě francouzská složení umělého mlýna, sestávající ze součástí mlýnů zátopové oblasti vodní nádrže Dalešice z počátku 20. století. Tato zařízení byla instalována na návodní straně mlýnice a každé složení pohání vlastní vodní kolo na spodní dopad vody. Přenos síly z hřídelí vodních kol na mlýnská složení probíhá pomocí dřevěných ozubených soukolí – palečných a cévových kol. Celek uměleckého (či též amerikánského) mlýna tvoří mimo mlecích složení i korečkové výtahy, spádové trubky a hranolové vysévače.

U průčelní strany mlýna je instalován válcový mlýn používající místo mlecích kamenů k drcení a šrotování mlecí válce. Základ válcového mlýna tvoří tři mlýnské válcové stolice. Dvě z nich, určené pro mletí žita a ke šrotování, jsou patentované výrobky blanenských železáren z let 1907–1910 (tehdejší závod Breitfeld–Daněk, systém konstruktéra Steckla). Třetí mlýnská stolice je určena k mletí zvláště jemných a jasných pšeničných mouk – má mlecí válce z porcelánu. Konstruktér tohoto typu mlýnských stolic, švýcarský mlynářský technik Friedrich Wegmann z Curychu, byl zakladatelem této technologie a jeho výrobky ve spojení s továrnou Ganz získaly světovou proslulost již v 80. letech 19. století. I tyto stroje převezli muzejníci do mlýna ve Slupi odjinud; válcové stolice systému Steckl z mlýna v Holštejně v Moravském krasu, porcelánovou stolici systému Wegmann z mlýna ve Strenicích u Mladé Boleslavi. Strojní zařízení válcového mlýna doplňuje výrobně mladší loupačka na obilí továrny Moravec v Úpici.

Mlýn je v současné době vybaven čtyřmi koly na spodní dopad vody, tzv. lopatníky či hřebenáči. Tato kola pohánějí jedno české (či obyčejné) mlýnské složení, dvě umělecká (či amerikánská) a tzv. kašové složení. Dále je zde instalován válcový mlýn se stroji na předčištění meliva, loupačkou, trojicí válcových stolic, vysévači na čištění mouky a korečkovými výtahy na dopravu meliva. Všechna tato zařízení jsou předváděna v ukázkovém provozu.

Rekonstrukce technologie mlýnice je provedena s ohledem na možnost předvádět chod strojů naprázdno.

Škola

…

[Usedlost č.p.49] ^{C) D)}

Vyhořelo

Stodola

U č.p.20

Stodola

U č.p.76

Stodola ^C)

U č.p.79

Krhovicko-jaroslavický náhon ^C)

V současnosti 31,6 kilometrů dlouhé vodní dílo (známé taky jako Dyjsko-mlýnský náhon, Mlýnská strouha), na kterém je slupský mlýn postaven, vzniklo před rokem 1302. Písemné záznamy praví: 25. května 1302 Václav z Micmanic vyrovnal své dluhy Eufemii z Olbramkostela polovinou mlýna a půl lánem. CDM V, č. 132, 133.

Dodnes slouží k zavodňování rybníků a pohonu několika mlýnů a elektráren. V průběhu staletí byl náhon postupně prodlužován a umožnil vznik mlýnů v zaniklé vsi Neslovice, v Micmanicích, Slupi, Oleksovičkách, Jaroslavicích, Laa a Ruhhofu.

Současné podoby nabyl ve třicátých letech 19. století při rozsáhlých úpravách všech souvisejících vodních děl, kdy zároveň vznikl spolek českých a rakouských mlynářů využívajících náhon. Spolek nazývaný „Lávská konkurence“ - podle rakouského města Lava nad Dyjí (německy Laa an der Thaya), které bylo jedním z velkých uživatelů náhonu, upravoval pravidla užívání tohoto významného zdroje vodní síly. Krhovicko–jaroslavický náhon je významnou technickou památkou.

Písemné záznamy zmiňují vodní mlýn v Micmanicích na tomto náhonu již roku 1302. Zda náhon v té době pokračoval i do dalších obcí, není zřejmé, až do roku 1434, kdy dle písemných záznamů bylo rozhodnuto o zřízení Horního jaroslavického rybníka - mezi Slupí a Oleksovičkami.

V 16. století již na tomto náhonu jsou zmiňovány mlýny tři: v té době již pusté vsi Neslovice, vodní mlýn ve Slupi (1512), vodní mlýn v obci Oleksovičky (1553).

Pro zajištění stejných podmínek, různí vlastníci mlýnů, hlavně při nízké hladině v řece Dyji, museli dodržovat smluvenou výšku zadržované vody, což bylo příčinou častých sporů.

Po dokončení stavby mlýna v Jaroslavicích, po roce 1704, byl náhon prodloužen potokem Daníž, a po vysušení jaroslavického rybníka počátkem 19. století toto prodloužení bylo zachováno vybudováním části kanálu na jižní straně rybníka.

Stávající podobu ma náhon od 30. let 19. století, kdy byl prodloužen od Dyjákovic po rakouské město Lava nad Dyjí (německy Laa an der Thaya). Město Lava nad Dyjí (německy Laa an der Thaya), které již někdy na přelomu 16. a 17. století z obranných a hospodářských důvodů svedlo vodu ze starého hlavního koryta řeky Dyje u Hevlína do městských příkopů a na Lávský mlýn. Do počátku 18. století bylo staré koryto již natolik zanesené, že nebylo schopno odvádět vodu při jejím zvýšeném stavu a město tak začalo trpět velkou vodou. Neudržitelná situace vedla po jednání v letech 1830–1833 k rozsáhlým úpravám všech vodních toků protékajících tímto územím, v jejichž důsledku došlo k trojnásobnému prodloužení krhovicko–jaroslavického náhonu. Po úpravách protéká náhon rakouskou Lávou, kde sloužil a slouží k pohonu mlýna přímo v Laa a mlýna Ruhhof. Pro udržování celku regulačních děl z let 30. let 19. století, včetně mlýnského náhonu, byla vytvořena tzv. Lávská konkurence, výbor složený ze šesti moravských a čtyř dolnorakouských členů, který působil mezi lety 1894 a 1922.