Kód CZ 17226

Valašské Klobouky

(Wallachisch Klobouk)

Připojené: Lipina, Mirošov, Smolina

Kostel Povýšení sv.Kříže ^{Zdroj A)}

Původně byl tento kostel zasvěcen „Nalezení svatého Kříže“, ale od reformy liturgického kalendáře nese titul „Povýšení svatého Kříže“. Přesné datum postavení původního kostela není známo. Podle románské věže můžeme jeho vznik datovat do 13. století. Po tureckém vpádu v roce 1663 lehl kostel i s farou popelem. Nynější podobu získal v roce 1771.

Největší oprava věže se uskutečnila v roce 1774, poté, co do ní 25. července uhodil blesk, zabil zvoníka a poškodil střechu.

Hlavní oltář je z roku 1894. Oltářní obraz Nalezení svatého Kříže namaloval podle jedné verze v Holešově v roce 1825 Jan Kisling. Signatura K.H. na obraze však hovoří pro vídeňského malíře Karla Hämmerlina.

Oltář v levé boční kapli je zasvěcen sv. Kříži. V pravé boční kapli je oltář Panny Marie Hostýnské. Sochu Panny Marie vyřezal Martin Cigánek z Poteče v roce 2006.

U hlavního vchodu do kostela je umístěna starobylá kamenná křtitelnice z roku 1521, která nyní slouží jako kropenka. Varhany byly postaveny v roce 1803. Ve věži visí čtyři zvony. Dva z nich jsou z roku 1666. Stavba je považována za neslohovou. Pod presbytářem se nachází krypta, v níž je pohřbeno 21 lidí, z toho dvě děti.

Kaple sv.Cyrila a Metoděje ^{Zdroj A)}

Podnět k výstavbě kaple daly velkolepé oslavy cyrilometodějského milénia na Velehradě v červenci 1863. S pracemi se začalo už v srpnu, autorem plánů novogotického objektu byl Michal Urbánek. Výzdobu kaple provedla dílna vídeňského malíře Karla Hemerleina, v níž pracoval i Bohumír Lindauer, později světově proslulý malíř novozélandských Maorů; ten také formuloval ikonografický program kaple. Její slavnostní vysvěcení se konalo 5. července 1864.

Fara ^{Zdroj A)}

1782, Reprezentativní sál v prvním poschodí zdobí mimo jiné tři práce Bohumíra Lindauera, pozdějšího slavného malíře novozélandských Maorů: Kain a Ábel, Obětování Izáka a Dobrý pastýř.

Kaplanka ^{Zdroj A)}

Vedle fary

Kaplička ^{Zdroj A)}

…

Kaplička ^{Zdroj C)}

…

Hřbitov ^{Zdroj C)}

…

Mariánský sloup ^{Zdroj A)}

Se sochami P.Marie, sv.Floriána, archanděla Gabriela a Tobiáše. Tobiáš Tomaštík není v Kloboukách spojen pouze s Červeným domem: „Roku 1761 (...) dostavena nákladem Tobiáše Tomaštíka kamenná statua s čtyrma figurami na placi (tj. na náměstí) a posvěcena. Zachovávat tuto statuu se zavázalo město.“ Sloup se sochou Panny Marie s Ježíškem zdobí na vyvýšeném podstavci další čtyři plastiky: svatý Florián, který měl (a má) město chránit před škodami způsobenými ohněm, svatý Vendelín, ochránce polí a dobytka, který bdí nad rolníky a pastýři, svatá Tekla, tradičně první křesťanská mučednice, která se věnovala léčení bližních, a archanděl Rafael s malým - Tobiášem. Archanděl Rafael chránil poutníky a další cestující (ostatně, kloboučtí soukeníci vozili své zboží po celých Uhrách). V obrazech renesanční Itálie často připomínala plátna s Rafaelem a Tobiášem odchod syna z rodiny, Tobiáš obvykle míval synovu podobu. Nemyslím, že by Tobiášova socha představovala podobu donátorova syna (Tobiáše), ale je zjevné, že jde o připomenutí osoby donátora. Na mariánském sloupu čteme nápis „PANNO MOCNA ORODVG ZA NAS KLOBVCKI“ (tučně zaznačená písmena označují údaje chronogramu).

Socha P.Marie ^{Zdroj A)}

…

Socha sv.Floriána ^{Zdroj A)}

…

Socha sv.Vendelína ^{Zdroj A)}

…

Socha sv.Tekly ^{Zdroj A)}

…

Socha Archanděla Rafaela ^{Zdroj A)}

…

Socha sv.Jana Nepomuckého ^{Zdroj A)}

z roku 1747. Byla pořízena nákladem místního rodáka Tobiáše Fuska, toho času faráře v Křižanovicích. Ten také zřídil na podporu vzdělávání mladých Klobučanů studentskou nadaci, využívanou ještě v první polovině 20. století.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

stojící při rozcestí Klobouky – Mirošov – Smolina pochází z roku 1844 (kříž v těchto místech stával nejméně již v 80. letech 18. století), vysvěcen byl 29. června 1845 klobouckým děkanem, P. Aloisem Eichlerem. Kříž se obrací ke kolemjdoucím s dnes již takřka nečitelnou výzvou, jež cituje první epištolu svatého Petra, kapitolu 2., verš 21.: „Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za vás, vám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlépějí jeho.“ Nápis je vytesán do pole s vytesaným obdélným orámováním (v rozích prožlabeným) o rozměrech 46 x 88 cm.

Krystus trpel * za nás, * Wám pozustaw * Príklad * Abyste následowali * Slépege geho. * Epist. I s. Pet. II. * L P 1 8 4 4. * Z nákladu France Zubka.

Kamenný kříž ^{Zdroj C)}

U skanzenu

Kamenný kříž ^{Zdroj C)}

…

Kamenný kříž ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Na hřbitově. „Blahoslavení, kteří v Pánu umírají!“ Kříž vytvořil v závěru 19. století kroměřížský sochař a řezbář Ferdinand Neumann. Z jeho dílny pocházejí například sousoší svatých Petra a Pavla a svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě, hlavní oltář v kapli na Radhošti nebo oltář na Hostýně.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

na Sychrově. Kříž byl postaven roku 1870, 5. června 1870 byl pravděpodobně posvěcen, toho dne byla svatodušní neděle – Letnice. Na kříži čteme: „Patřte! / a litujte / hříchuv. / 5/6. 1870.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

Lipinský kříž. „Zapři sebe / Za mnou nes svůj Kříž / Dám ti nebe / Až zem opustíš // Na žádost Josefa Sušila / od matky Anny z Klobouk / roku 1855.“ Josef Sušil se narodil roku 1815 a zemřel v červnu 1853 – jako svobodný, bezdětný soukeník, jako příčina úmrtí je v matrice uveden tyfus. Jeho otec zemřel o dva roky dříve, proto Josefův odkaz vykonala roku 1855 matka Anna. A ještě v prosinci toho roku také zemřela… Jedná se o čtvrtý nejstarší kříž v kloboucké farnosti.

Kamenný kříž ^{Zdroj A)}

Kříž na Trhovisku je druhým nejstarším křížem v kloboucké farnosti. Postaven byl roku 1820, a to nákladem dvou sousedů z klobouckého náměstí: Josefa Strušky a Františka Bratmanna. Zdá se, že se těmto soukeníkům vedlo dobře i v době hospodářské krize, která nastala po skončení napoleonských válek a která tvrdě postihla i soukenictví a vlnařský průmysl.

Železný kříž ^{Zdroj C)}

U kostela

Dřevěný kříž ^{Zdroj C)}

…

Svatý obrázek ^{Zdroj C)}

…

Kašna ^{Zdroj A)}

Na náměstí. Kašna sloužila jako veřejný zdroj pitné vody a zároveň jako možný zdroj vody v případě požáru. Pověstí je toto místo spjato s počátky města. Bývala zde studánka, u které mělo odpočívat panstvo z brumovského hradu, když bylo ve zdejších lesích na lovu; místo prý označoval na blízkém stromě zavěšený klobouk. Podle něho dostala osada, která v těch místech později vznikla, své jméno. Dnešní kašna je z roku 1889.

Pranýř ^{Zdroj A)}

Od roku 1356 měly Klobouky právo hrdelní. K základnímu materiálnímu vybavení hrdelních tribunálů patřily vězení, pranýř a popraviště

Pranýř, který dnes stojí v parku před valašskoklobouckým muzeem, se v dochovaných pramenech neobjevuje. Jedná se o jeden z nejstarších dochovaných pranýřů u nás: lze jej datovat (především na základě typologie) do druhé poloviny 16. století. Do poloviny či druhé poloviny 16. století jsou z České republiky datovány již jen pranýře v Jaroslavicích, Morkovicích, Oleksovicích, Přídolí (u Českého Krumlova), Strachoticích, Šatově a ve Vyšším Brodě.

Valašskokloboucký pranýř je vysoký 143 cm a má podobu pískovcového osmihranu s dolním obvodem 125 cm a horním obvodem 120 cm, po hranách se na něm pravidelně střídají vertikální pásy, a to píšťaly, vložené do kanelur, s provazcem. V horní části sloupu jsou čtyři otvory, pro řetězy, pouta či obojek.

Hrobka ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Antonín Zima byl obchodník, jeden z nejzámožnějších ve městě. Dlouhá léta působil ve vedení města, jistou dobu byl i zástupcem starosty. Byl také předsedou místní školní rady a posléze i členem okresní školní rady, patřil k zakladatelům městské spořitelny. Zemřel roku 1903, bezdětný. Ještě za svého života si pořídil luxusní hrobku, pocházející z dílny Jana Cingroše, jehož kamenická továrna v Plzni byla ve své době nejvýznamnější kamenickou firmou v Rakousko-Uhersku.

Památník ^{Zdroj C)}

…

Stará radnice ^{Zdroj A)}

Budova Staré radnice má renesanční jádro. Dnešní podobu dostala jednak pozdněbarokní přestavbou (1797-1798), jednak rekonstrukcí v roce 1943.

O opravách radnice ze závěru 18. století, které měly podpořit snahu města o získání tzv. magistrátu, ve spisu městského písaře Johanesa Sušila čteme: „Rathaus starý přednější klobucký, který hrubě jsoucí nebyl, poněvadž v něm na vrchním placi nic víc, jenom jedna radní světnice a druhá pro písaře se vynacházela a jedna komora dřevěná pro drva, pak jedna světnice dřevěná při dveřích rathausních postavená a v prostřed střechy rathausnej věžka dřevěná, deskama obitá, a ta již velmi zešlá stála. V spodním placi maštal, arest s dřevěným a dost špatným tlem přikrytý a vážnica pod radní světniců jedině sklepená byla. Slovem ten starý rathaus tak v špatným stavu se nacházel, že žádnému městskému domu podobný nebyl.“ Po popisu nevalného stavu radnice (v roce 1790 požádali Jan Bureš a Florián Fusek, zda mohou pod radnicí vystavět kvelby, přičemž se měli zavázat k vybudování světnice v patře radnice na vlastní náklady) přechází Sušil k jádru věci: „Na rathausi tehdy starém klobuckém pohodlnost žádná pro magistrát nebyla a příjmy obecné taky skrz vrchnostenské nepravé důkaze vyvrácené byly (...). Měšťani klobučtí ale vidúce, že oni svú jurisdikci na žádný jiný způsob obdržet nemůžou, jedině až jsoucí rathaus pro manipulírování svého magistrátu míti a obecné důchody nejméně již na 600 zl. ročně vykázat v stavě budou, tak se nejprv o první potřebu starali a v staré rathausi všechno, co nejsoucího bylo, zbořili a jej do nového stavu, tak jak se tenkráte vynachází, přivedli. Poněvadž Klobučani dokonale zkusili, že vrchnost illešházká jich na všechen způsob umořiti, zničšiti a o jejich jurisdikci konečně připraviti chce, tehdy aby zasejc při skrz rathaus vyšetření nepadli, k rathauským starým zďám vpředu, kde věža stojí, ten celý kus, počnúce od druhých dveří rathausních na vrchu týž 2 světnice, jeden kvelb a vážnicu na spodku znovu zbudovali a vystavili. A ta jediná příčina renovírování rathausa tohoto byla, aby totiž město Klobúky k svému předešlému právu jurisdikcí přijít a takové zasejc obdržet mohlo.“ Klobučané financovali stavbu z dobrovolných darů.

Radnice ^{Zdroj C)}

Dům Jana Horného Jan Horný (1868–1906) byl zámožný obchodník. Jeho otec vybudoval na půdorysu dvou stavebních parcel patrový dům čp. 189, který byl ale poškozen při požáru města v červenci 1896. Horný nechal svůj dům rozšířit (půdorys zahrnul ještě třetí stavební parcelu) a přebudovat v moderní elegantní skvost. Projekt obytného a obchodního domu zpracovali – zřejmě v prvních měsících roku 1897 – Hubert Gessner a Otokar Bém, roku 1897 byla stavba také dokončena. Dnes zde sídlí městský úřad.

Gymnázium ^{Zdroj A)}

…

Hospodářská škola ^{Zdroj C)}

…

Rozhledna ^{Zdroj A)}

Na Královci

Měšťanský tzv.Červený dům ^{Zdroj A)}

Tento štítově orientovaný patrový trojdílný dům s kuchyní vydělenou původně z jednotné síně (tato dispozice se v patře opakuje) a prostorným sklepením byl postaven v roce 1781, jak ostatně dokládá i ozdobný pískovcový překlad na jeho průčelí. Stavebním materiálem byl lomový kámen, místy doplněný vepřovicemi a pálenou cihlou. Patrový kamenný dům s dřevěnou pavlačí i vytápění obou komor ukazuje na zámožného měšťana. Na jednoho z nejzámožnějších.

Ve své době to byla v Kloboukách nevídaná stavba. Staviteli byli buď bratři Benedikt a Tobiáš Tomaštíkovi společně, nebo jej postavil jen Tobiáš. Dům si v příštích dvou staletích podržel svou tradiční barvu fasády, pro niž také dostal název - Červený dům. Valašskokloboucké muzeum zde má expozice soukenické domácnosti, plátenictví a barvířství.

Podivné korýtko, které trčí z jedné stěny domu přímo do ulice, a tradiční červená barva fasády byly zřejmě příčinou vzniku povídačky, že v domě bydlel kat a korýtkem prý vytékala krev popravených. (Však také mnozí Klobučané stále tento dům nazývají „Katův dům“ či „Katovna“.) Jde ale opravdu jen o povídačku, neboť Klobouky své právo hrdelní ztratily roku 1754 dekretem Marie Terezie, tedy 27 let před stavbou domu. Ctnostní měšťané, kteří si postavili ve své době v Kloboukách nejvýstavnější bydlení, by se navíc s katem, osobou beze cti, ani nebavili, natož aby jej zvali k sobě domů. A co to korýtko a krev popravených? Popravy se vždy konávaly na veřejných místech, aby byla účinně demonstrována síla spravedlnosti: zmiňované korýtko ústí do ulice z kuchyně a sloužilo k vylévání splašků. Zařízla-li ovšem hospodyně slepici k obědu, pak mohla opravdu korýtkem vytékat krev popravených – slepic…

Dům ^{Zdroj C)}

…

Dům ^{Zdroj C)}

…

Dům ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.7 ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Brumovská ul. Pivečkova dřevěnice (čp. 7) Dřevěnice čp. 7 je jednou z posledních roubených staveb ve městě. S domem v tomto místě je od 90. let 16. století spojen rod ševců Pivečků. Stavitelem dnešního domu byl roku 1876 Jan Pivečka. V roce 1860 se koželužský mistr Josef Pivečka, syn Janova bratra, usadil ve Slavičíně. Reprezentantem čtvrté slavičínské generace byl mezinárodně uznávaný obuvnický odborník Jan Pivečka (1919–2004), jehož nadace dům v roce 2001 koupila a opravila.

Valašskokloboucký roubený dům čp. 7 je jedním z posledních roubených domů dokumentujících jednak valašskoklobouckou předměstskou architekturu, jednak tzv. předpožárovou architekturu (v červenci 1896 srovnal velký požár se zemí téměř polovinu města, událost je označována za největší požár na Moravě v 19. století). Na počátku zvýšeného zájmu o chátrající stavbu v roce 2000 bylo zjištění, že s usedlostí je už od konce 16. století spojen rod Pivečků. Jedním z cílů programu Nadace Jana Pivečky je také úsilí o zachování a udržování odkazu rodiny Pivečkovy, v souladu s tímto cílem tak vznikal záměr, aby objekt sloužil k prezentaci lidového bydlení s důrazem na 19. a počátek 20. století, k prezentaci obuvnických tradic Pivečků i jihovalašského regionu a především k uchování a dalšímu rozvíjení těchto tradic. S touto vizí Nadace Jana Pivečky počátkem roku 2001 dům zakoupila.

Stavitelem domu byl Jan Pivečka, který zde hospodařil od roku 1874. Jedním z jeho prvních kroků jako hospodáře byla právě novostavba domu. Janův bratranec Josef Pivečka, mistr cechu koželužského, opustil v roce 1860 Klobouky a usadil se ve Slavičíně. Třetí generace Pivečků ve Slavičíně spojila strojovou výrobu kůží s obuvnickým průmyslem a firma Japis (Jan Pivečka - Slavičín) se stala jedním z nejvýznamnějších hospodářských podniků na jižním Valašsku. Reprezentantem čtvrté slavičínské generace byl mezinárodně uznávaný obuvnický odborník Jan Pivečka (1919-2004).

Dům č.p.10 ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Brumovská ul. Janíkova dřevěnice (čp. 10) Roubený dům čp. 10 postavil roku 1766 Martin Fojtík, datace je vyryta v jednom ze stropních trámů ve světnici. Jedná se o nejstarší dochovaný roubený dům ve městě. Jeho dispozice je cenná, protože zahrnuje nejen základní členění domu (světnice-síň s černou kuchyní-komora), ale také pozdější přístavby, reagující na potřeby obyvatel domu (výměnek).

Dům č.p.11 ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Brumovská ul. Dřevěnice Kosenka (čp. 11) Roubený dům z počátku 19. století dokládá spolu s blízkými domy čp. 7 a 10 někdejší předměstskou architekturu Klobouk. Hodnota těchto staveb je zvýrazněna skutečností, že při požáru roku 1896 vyhořela téměř polovina města. Dům je dnes ve správě Kosenky, místní organizace Českého svazu ochránců přírody; konají se zde například vzdělávací programy a kurzy řemesel.

Dům č.p.34 ^{Zdroj C)}

Soukenická ul.

Dům č.p.62 ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Komenského ul. Pechancova dřevěnice (čp. 62) Roubený dům, nacházející se ve východní části někdejšího klobouckého předměstí, byl postaven někdy na přelomu 18. a 19. století. Stavba má pro místo netypickou okapovou orientaci; kuchyň je vestavěna v prostoru světnice. Zachován je komplex staveb ve dvoře – sklep, chlév a kůlna – postavený kolmo k obytnému stavení.

Dům č.p.103 ^{Zdroj C)}

Masarykovo nám.

Dům č.p.105 ^{Zdroj A)}

Dům byl vystavěn, zřejmě roku 1722, na místě požáru ještě z dob nájezdů uherských povstalců vedených Františkem II. Rákóczym. Dnes je to nejstarší dochovaný měšťanský dům v Kloboukách..

Dům č.p.124 ^{Zdroj C)}

Masarykovo nám.

Dům č.p.125 ^{Zdroj C)}

Masarykovo nám.

Dům č.p.177 ^{Zdroj A)}

Zájezdní hostinec (čp. 177), situovaný ve východním rohu náměstí, koupil roku 1886 tehdejší starosta města František Bratmann (1840–1904). Velký požár Klobouk v červenci 1896 zničil i tento hostinec. Novou stavbu projektoval v srpnu 1896 Hubert Gessner, podle jehož plánů se právě v těch dnech dokončovala vila starostova bratrance Josefa. V přízemí byl hostinec a byt jeho nájemce, v patře se nacházely nájemní byty a hostinské pokoje. Jistou dobu byl dům nazýván hotel U Slunce.

Dům č.p.224 ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Koželužská ul. Dům Mikuláše Rašky. Mikuláš Raška (1822–1895) byl koželuhem, od ledna 1857 do července 1859 byl také starostou města. Koželužství se před polovinou 19. století stalo nejúspěšnější klobouckou živností, ostatně z deseti prvních klobouckých starostů bylo šest koželuhů a čtyři soukeníci. Raškův dům vyhořel při velkém požáru Potečské ulice v září 1866. Následně si vystavěl rozlehlejší usedlost: obytný dům, doplněný hospodářskými staveními a koželužským provozem.

Brattmanova vila ^{Zdroj C) Zdroj A)}

Kloboucký rodák Josef Bratmann (1848–1924) byl úspěšným vídeňským podnikatelem. Projekt vily (čp. 116) pro něj zpracoval jiný zdejší rodák, Hubert Gessner (1871–1943), jeden z nejvýznamnějších středoevropských architektů první poloviny 20. století. Gessner studoval na vídeňské akademii u profesora Otto Wagnera, vilu projektoval již v závěru prvního ročníku studia, v červnu 1895. Stavba je jedním z nejranějších středoevropských příkladů počátků secese.

Líbalova vila ^{Zdroj C)}

…

Chata Na Stráži ^{Zdroj C)}

Bohuslav Fuchs, 1935

Vila A.V. ^{Zdroj C)}

Bohuslav Fuchs, 1939

Zpět na okres

panství

1850 politický okres Uherský Brod, s.o.Valašské Klobouky

1961 Okres Zlín

1964 připojen Mirošov

1976 připojeny Lipina, Křekov a Poteč

1980 připojeny Smolina, Tichov a Vlachova Lhota

1990 součásti města jen Lipina, Mirošov a Smolina

2003 Pověřený městský úřad

Historie obce ^{Zdroj A)}

Nejstarší středověké osídlení oblasti bylo na Slavičínsku a dále směrem k Loučce a především v prostoru při Vlárském průsmyku s královským hradem Brumovem, který je doložen k roku 1255. Brumov fungoval jednak jako centrum správy (v oblasti na severu ohraničené řekou Dřevnicí, na západě pak řekou Moravou a na jihu a východě uherskou hranicí), ale také jako sídlo hospodářské administrativy královského majetku – purkrabími zde král ustanovoval nejvýznamnější velmože ze svého okolí. V období od poloviny 13. století až do století 14. zde probíhala první větší kolonizační vlna (v této době byl založen například Újezd, dále i Vlachova Lhota či Nedašova Lhota), která dala základní podobu nejen síti městeček (Brumov, Klobouky, Slavičín, Újezd), vesnic a šlechtických sídel (Vlachovice), ale také soustavě církevní správy (fary v Brumově, Kloboukách, Slavičíně, Vlachovicích a v Újezdě). Panovníkovi však nepatřila všechna sídla na Valašskokloboucku: Slavičín spolu s několika vesnicemi byl ve vlastnictví olomouckých biskupů, kteří ovšem tento majetek udělovali šlechtě do lenního užívání (nejrozsáhlejším lénem bylo městečko Slavičín s hradem Engelsberkem, malým lenním statkem byly třeba i Divnice).

Čtrnácté a patnácté století přinesly řadu privilegií především Valašským Kloboukám, které začaly plnit na rozsáhlém brumovském panství roli hospodářského a později i soudního centra. Nejvýznamnější privilegium dostaly Klobouky ve svatvečer Nejsvětější Trojice léta 1356 (tedy 18. června 1356): Klobouky se staly městečkem s právem města Hradiště, což vedle práva trhu přineslo i právo hrdelní. Důležité listiny pak městečko obdrželo za husitských válek od krále Zikmunda, jenž si v kraji potřeboval posílit svou pozici, vždyť hrad Brumov dočasně držel kališnický pán Boček z Kunštátu (hrad se však brzy vrátil do rukou krále). Husitství zde tedy kořeny nijak zvlášť nezapustilo…

Za uherské války, která z mapy panství vymazala téměř pětinu vesnic, odevzdal uherský král brumovské panství panu Podmanickému (Podmaničtí pak od krále vykoupili práva k dědičné držbě panství), významné péče se panství dostalo v 16. století od pánů z Lomnice. Šestnácté století přineslo Vlachovicím povýšení na městečko, Klobouky jsou již označovány jako město.

Ve druhé polovině 16. století byly zdejší fary luterské: spisky o historii regionu většinou na toto období jen stroze dští hněv a neúctu, o duchovních správcích se pak nezmiňují. Je ale dobré si uvědomit, že například o věž klobuckého kostela (postavena v 80. letech 16. století) se zasloužili právě ti luteráni… Koncem 16. století máme v Kloboukách doloženy také české bratry, ale i židovské obyvatelstvo. S počátkem 17. století přicházejí na brumovské panství důrazní jezuité a s nimi - rekatolizace.

Právě v této době vrcholí v oblasti i nové kolonizační snahy (jejich počátek lze datovat přibližně k polovině 16. století) s cílem osídlovat a využívat vyšší horské polohy. Charakteristický způsob hospodaření užívaný v rumunském Valašsku (obdělávání horských kopanic, chov ovcí a koz) dal této kolonizaci název – valašská. Rozmach valašské kolonizace právě v našem kraji pak způsobil, že je celý region od 17. století jmenován Valašsko. Významným řemeslem kraje se stalo soukenictví.

Klid a hospodářskou prosperitu panství v šestnáctém století vystřídalo století sedmnácté, které přineslo již roku 1605 vpád Bočkajovců a brzy poté návštěvy vojsk třicetileté války (v roce 1621 se za valašského povstání Valaši zmocnili brumovského hradu). S malým časovým odstupem následovalo několik ničivých vpádů Turků (nejhůře v roce 1663); za vpádu roku 1680 byl mj. odvlečen klobucký farář Václav Pavliš, o tři roky později byl nájezdníky odvlečen farář Jan František Čapek. - Počátkem 18. století ještě do kraje najížděli Rákocziho uherští povstalci. Zajímavý doklad o jejich řádění zaznamenala tzv. Kráčalíkova kronika: koncem roku 1706 byl v Baranicovém chrástí u Klobouk vysvlečen donaha a ubit nový brumovský farář František Kalus. Na toto období se zachovalo v kraji poměrně dost památek, vzpomínek: Hložecká kaple,  Andělíček, na Tichovsku pak třeba název trati Knězova louka (lidé se tehdy před nájezdníky schovávali, především v tichovských lesích, a farář byl, pochopitelně, s nimi).

Z těchto tragedií a zejména z nich plynoucí dlouhodobé hospodářské stagnace (stagnaci vidíme také v počtu obyvatelstva, po vpádech ovšem přicházelo mnoho přistěhovalců) se kraj dostával jen ztěžka, navíc široké panské hospodářské aktivity citelně postihly poddaný lid. Cenným dokladem oživování hospodářského života Klobouk je například dům č.p. 105 z dvacátých let 18. století, z roku 1733 pak socha sv. Jana Nepomuckého (v roce 1768 byly farnímu kostelu darovány ostatky Jana Nepomuckého). Barokní sláva mariánského kultu se pak v Kloboukách zhmotnila v roce 1761: Tobiáš Tomaštík, jehož synové Tobiáš a Benedikt si postavili tzv. Červený dům (1781), nechal udělat Mariánský sloup se sochami: Panna Marie s Ježíškem, sv. Tekla, sv. Florián, sv. Vendelína a archanděl Rafaela s malým – Tobiášem (množství Tobiášů - Dobiášů ve městě dalo Klobučanům nelichotivě vnímané pojmenování: Dobši). Příznačné je, že Tomaštíci byli nejvyššími představiteli klobuckého cechu soukenického, který od poloviny 18. století mířil ke svému vrcholu. V devatenáctém století byly dokonce v Kloboukách a Brumově zřízeny soukenické manufaktury.

Na konci 18. a na počátku 19. století lze pozorovat viditelný rozkvět našeho koutu Valašska, který pamatují mnohé stavby, dnes většinou kulturní památky. Vedle již zmíněných připomeňme, že se po dvacetiletém úsilí farářů i biskupů podařilo pohnout farnost k opravě kostela (čekalo se, že vše zaplatí farníci). Jen s minimálním přispěním fary byl v letech  1771 a 1772 rozsáhle v barokním slohu opraven kostel; o deset let později pak byla nově vystavěna fara (v současné době po stavební rekonstrukci, která respektovala právě původní dispozice).  Významné přestavby se na konci 18. století dočkala také klobucká radnice.

V závěru 18. století jsou již Klobouky sídlem děkanátu (dosud byly součástí děkanátu  vizovského). Kněží přestávají používat osobní pečetě – farnost začala užívat  pečeť s obrazem klobouku neseného dvěma lvíčky, pod tím byl umístěn kříž; počínaje rokem 1808 se začala užívat pečeť s motivem svaté Heleny s křížem. V roce 1804 je poprvé v pramenech zmíněna dedikace kostela – Nalezení sv. Kříže, dosud byl jmenován jen jako kostel Svatého Kříže; druhý vatikánský koncil v šedesátých letech dvacátého století sjednotil svátky Nalezení a Povýšení sv. Kříže, dnes je tedy kostel zasvěcen Povýšení svatého Kříže. - Koncem 18. a poté i ve století 19. se často vyskytly úvahy o změnách v obvodu farnosti: diskutována byla například možnost přičlenění Študlova k lidečské faře, což pro touhu študlovských patřit k faře zdejší nebylo realizováno. Farní obvod se postupně ustálil v tomto rozsahu: Klobouky, Lipina, Mirošov, Smolina, Tichov, Lačnov, Poteč, Příkazy a Študlov.

Po roce 1848 se při novém správním uspořádání a budování soudních okresů většinou navazovalo na spádové oblasti pozdněfeudálního hrdelního soudnictví, neboť tato střediska odpovídala společenskému vývoji lépe než vrchnostenské správní okrsky. Tak se v roce 1851 staly sídlem okresních úřadů jižního Valašska Valašské Klobouky. Od roku 1868 patřil klobucký soudní okres pod politický okres Uherský Brod (tento stav přetrval po celou První republiku).

Ve druhé polovině 19. století je možné i v našem kraji sledovat vzestup zbohatlých podnikatelů a továrníků ve srovnání s úpadem starých šlechtických rodů (například Antonín Dreher, který na přelomu století koupil většinu brumovského panství – první a druhý díl). Základní obživou vesnického lidu bylo stále zemědělství, to však  nemohlo uživit rostoucí počet obyvatelstva (tehdy se na vesnicích hodně rozšířila podomácká výroba dřevěného nářadí), což mnozí řešili odchodem na sezónní práce (například na Slavičínsku odcházelo do světa mnoho zvěroklestičů – miškářů), pro mnohé se jako nejlepší řešení ukázalo vystěhování, především do USA. Pro nejednoho řemeslníka se otevřely podnikatelské cesty zánikem cechů a vydáním živnostenského řádu, k rozvoji podnikatelských aktivit přispívaly občanské záložny a spořitelny, objevily se i pokusy spojit síly k většímu soustředění výrobních možností (Družstvo soukeníků a papučářů ve Valašských Kloboukách, 1898), u Bohuslavic nad Vláří bylo neúspěšně realizováno několik ropných vrtů. Podnikatelskými symboly jižního Valašska se staly jména Pivečka a Šerý: v roce 1860 byla ve Slavičíně založena Pivečkova koželužská dílna, která postupně vyrostla v obuvnickou továrnu, podobně se v továrnu vyvinula klobucká textilní dílna Františka Šerého /1882/. Lepší časy ale vždy něco smete – pro převážně dřevěnou zástavbu zdejších obcí byl největším nepřítelem zejména oheň: v roce 1896 shořela při velkém požáru více než polovina Klobouk (Klobouky užívají od 80. let 19. století  přívlastek „Valašské“); na druhou stranu je třeba říci, že se v důsledku ohně se rozvinul talent klobuckého architekta Huberta Gessnera, který v závěru 19. století vyprojektoval například domy č.p. 116 (tzv. Líbalova vila), č.p. 177 (v polovině 30. let 20. století se stal vlastníkem spolek Katolický dům) nebo č.p. 189 (sídlo Městského úřadu).

Nová vlna oživení podnikání a rozkvětu oblasti nastala po odeznění hospodářské krize třicátých let 20. století: pro jižní Valašsko mělo obzvláště velký význam založení zbrojovky v Bohuslavicích nad Vláří (1935-1936). Velké změny pak nastaly po druhé světové válce, respektive po roce 1948. Pilíři místního průmyslu se staly elektrotechnická továrna MEZ v Brumově (založena roku 1946), slavičínské Vlárské strojírny a klobucké továrny Pal Magneton a Igla (dříve textilní továrny Šerý a Umtex, po válce převedené na strojírenskou výrobu), velkou proměnu zemědělské výroby znamenalo zakládání jednotných zemědělských družstev (první vznikla v letech 1949 a 1950 v Bohuslavicích, Divnicích, Lipině, Brumově a ve Valašských Kloboukách).

Stinnou stránku doby připomínají mj. pamětníci inscenovaného veřejného soudu proti tzv. protistátní skupině Světlana (1950) či zákroků proti katolické církvi a věřícím (v padesátých letech byly postupně omezovány také slavnosti Božího těla: nejprve z náměstí zmizely oltáříčky, v roce 1958 se slavnost konala naposledy na náměstí).

V roce 1949 byla zrušena dvojkolejnost okresů (dosud byly okresy soudní a politické) - Valašským Kloboukám  statut okresu zůstal, a to až do roku 1960, kdy další správní reforma začlenila jihovalašský region do okresu Gottwaldov (od 1. 1. 1990 Zlín).

Rok	obyv.	domů
1850
1927	2746
1930
1947
1961
1970
2002	5215 (vč.integ.obcí)

www.valasskeklobouky.cz

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927

A) valasskeklobouky.cz

B) faraklobouky.cz

Muzeum v přírodě

Zvonička sv.Prokopa ^{Zdroj C)}

v nově budovaném skanzenu

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 31.1.2017