Vývoj osady a obce Svatý Štěpán

Marcel Sladkowski, Státní okresní archiv Zlín

Původně sklářská osada Svatý Štěpán se stala samostatnou obcí s vlastním místním národním výborem až roku 1952, působnost MNV trvala do roku 1976, kdy byla obec připojena k Brumovu-Bylnici. Od roku 1964 se obec jmenovala Štěpán, roku 1990 byl obnoven původní název Svatý Štěpán.

Sklářská osada Svatý Štěpán, i v současné době městská část Brumova-Bylnice, se rozkládá ve Vlárském průsmyku a v přilehlých úzkých údolích, nad nimiž se zvedají většinou silně exponované svahy Bílých Karpat ve stejnojmenné chráněné krajinné oblasti při česko-slovenské státní hranici. Nadmořská výška odpovídá poloze v horském terénu. Zatímco ve středu obce je 325 m, opouští řeka Vlára území obce (a tím i České republiky) v hlubokém průsmyku ve výšce 279 m. Nad průsmykem se k západu strmě vyzvedá hřeben stoupající až k vrcholu Javorník (782 m), který je nejen nejvyšším bodem Svatého Štěpána, ale zároveň i celé Starohrozenkovské hornatiny (podcelku Bílých Karpat). Ze severních svahů hřebene sbíhají prudce krátké horské bystřiny, z nichž k větším patří Uhlisko, Jurův potok, Javornický potok a především Bukový (též Rozklínský) potok, podél jehož středního a dolního toku je rozložen intravilán obce. Potok se vlévá do řeky Vláry deroucí se průsmykem na Slovensko a rozdělující Svatý Štěpán na dvě poloviny. Oproti pravobřežní části katastru obce skloněné ponejvíce k severu vyznačuje se levobřeží se svahy nad Vlárou orientovanými k jihu znatelně teplejším klimatem a také poněkud úrodnější půdou. Proto je polní hospodářství a pastevectví soustředěno právě zde (okolo statku Petrostudna). Jinak je ovšem valná část katastru obce porostlá vysokým, převážně bukovým lesem. Ochranu zdejší přírody a krajiny zajišťují vedle zmíněné Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty i maloplošná chráněná území. Jedná se o bukový prales Chladný vrch s výskytem tesaříka alpského a starý bukodubový les Okrouhlá cenný příměsemi horských listnáčů a přítomností vzácných bylin lilie zlatohlávku a lýkovce jedovatého.

Svatý Štěpán má katastrální výměru 1120 ha a sousedí s obcemi Štítná nad Vláří, Bylnice a Sidonie v okrese Zlín ve Zlínském kraji a s obcemi Horné Srnie a Horná Súča v okrese Trenčín v Trenčínském kraji Slovenské republiky. Názvy polních tratí: Losy, Kútec, Bačák, Kopánky, Újezdky, Bzovíky, Obroky, Petrovica. Názvy luk a pasek: Chladná louka, Košáry, Brynzíčka, Jedlovina, Barvířka, Prostřední, Lésková, Petrova studna (Petrostudna). Názvy lesů: Doubrava, Vaškové, Okrajky, Javorník, Chladný vrch, Jurové, Nadříčí, Uhlisko, Okrouhlá, Dubovina, Gal, Nadlúčí, Lípa, Černý peň, Bzovíky, Kočičák, Hluboče.

Vlárský průsmyk lákal člověka už v době prehistorické. Zřejmě již ve starší době kamenné byl místem přirozeného přechodu z Moravy do Pováží, jehož význam posilovala i snadno dostupná ložiska radiolaritu, vyhledávané industrie paleolitického člověka. V mladší době kamenné dosáhl tento materiál po celé Moravě a v Pováží takového rozšíření, že se hovoří o tzv. vlárském radiolaritovém paleolitiku. Jeho obliba neklesala ani v následujících obdobích lidského vývoje, takže se s ním setkáváme také na mnoha neolitických a eneolitických lokalitách. K vlastnímu osídlení Vlárského průsmyku však došlo až v období kultury popelnicových polí (v sousední Sidonii) a potom v keltské době laténské, kdy v místě zvaném dnes Kramolišovy újezdky existovalo sídliště púchovské kultury (1. století př. n. l.). Průsmyk si uchoval svůj trvalý komunikační význam i v následujících historických etapách.

Strategickým bodem strážícím cestu Vlárským průsmykem byla ostrožna v Brumově obsazená nejprve púchovským hradiskem, znovu pak byla využita jako opevněné hradisko ve druhé půli 12. století, aby na ní byl nakonec někdy na přelomu první a druhé čtvrtiny 13. století vystavěn pevný královský hrad (písemně doložen r. 1255). Pod jeho správu a správu brumovského panství připadlo území pozdějšího Svatého Štěpána již natrvalo. Přímé osídlení v průsmyku na důležité zemské cestě nebo v údolí Bukového potoka (Rozklínské údolí) nelze ve středověku příliš předpokládat vzhledem k tomu, jak neklidné a snadno ohrozitelné místo na moravsko - uherské hranici to bylo. Nepochybně tudy byly vedeny vpády Kumánů v polovině 13. století nebo Matouše Čáka kolem roku 1310. Až na počátku 16. století je v průsmyku doložena (a brzy zaniká) vesnice Vlář (více k ní v úvodu k MNV Sidonie). Situace se příliš neměnila ani v dalších staletích. Roku 1605 se průsmykem prohnali bočkajovci, procházela jím vojska za třicetileté války, Tataři roku 1663, následovaly nájezdy uherských povstalců v letech 1680 a 1683 či Rákocziho kuruců v prvním desetiletí 18. století.

Nebylo-li místo příhodné ke vzniku vsi, dalo se alespoň brumovskou vrchností využít hospodářsky. Hluboké lesy poskytovaly dostatek dříví a v Rozklínském údolí se v 18. století začaly roztroušeně objevovat příbytky dřevorubců a dělníků nedaleké panské pily, později změněné v myslivnu. Zemědělskou produkci obstarával od poloviny 18. století (poprvé připomenut 1758) panský velkostatek Petrova studně (Petrostudna) zřízený vrchností na táhlém jižním svahu na levém břehu Vláry. (Zde je třeba poznamenat, že se jednalo o založení na zeleném drnu, nikoliv na místě zaniklé středověké vsi Petrovice nebo Petrovské Lhoty, jak se domnívali dřívější autoři. Petrovice byly ve skutečnosti totožné s Francovou Lhotou.)

Nejdůležitějším odvětvím vrchnostenského hospodaření se na přelomu 18. a 19. století stalo sklářství. Roku 1788 zřídil majitel brumovského panství Jan Křtitel Iléšházy skelnou huť v údolí Vlárky a pojmenoval ji po své manželce Sidonii Iléšházyové Hutí svaté Sidonie. Protože podnik dobře prosperoval, založil v roce 1815 starší syn Jana Iléšházyho Štěpán další huť, tentokrát v Rozklínském údolí v místech, kde stály původní příbytky dřevorubců a pilařských dělníků. Na počest svého zakladatele byla zvána Hutí svatého Štěpána, ale mezi obyvateli brzy zdomácněl název Nová Huť, kterým ji odlišili od starší hutě sidonské. Místo huti bylo vybráno při soutoku jedné z menších bystřin a Bukového potoka z ryze praktických důvodů bez ohledu katastrální hranici Bylnice a Štítné, která tak procházela přímo středem podniku. Rozvoj huti spravované vždy nájemci (v letech 1815 - 1840 jím byl Anton Riss) nebyl nijak oslnivý a závod zůstával po celou dobu své existence ve stínu větší sidonské huti. Jeho výhodou však bylo, že ohromné zásoby dříví v okolí prakticky vylučovaly obavy o dohledné vyčerpání této nezbytné suroviny. V roce 1828 stálo v areálu huti 5 zděných budov (3 na štítenské a 2 na bylnické straně) a přes 10 budov dřevěných. Výroba křídového, tabulového a zeleného skla probíhala tehdy ve 2 tavicích pecích.

Asi v roce 1850 se správy podniku ujal zkušený sklářský podnikatel Josef Schreiber. Ten jej roku 1876 předal svým synovcům Emanuelovi a Maxovi Göpfertovým, v jejich rukou však továrna rychle dospěla k zastavení výroby (1884). Teprve nástup schopného nájemce Vincence Schreibera roku 1893 vedl k obnovení sklářské výroby ve Svatém Štěpáně - roku 1897 nechal v huti zavést moderní plynovou pec a produkce úspěšně narůstala. Odbyt výrobků usnadnila i Vlárská dráha z Brna do Trenčianské Teplé uvedená do provozu roku 1888. Do té doby obstarávaly dopravu vyrobeného skla na větší vzdálenosti (Vídeň, Budapešť) formanské vozy, v případě místního odbytu podomní obchodníci. Příznivý rozvoj nezbrzdil ani velký požár, který huť postihl roku 1907. Hlavním výrobním artiklem byly tehdy obyčejné užitkové lampy a cylindry.

Stoupající počet dělníků si na přelomu století vynutil výstavbu bytového domu a rozšíření dosavadní dělnické kolonie. Vyrůstaly i soukromé dělnické domky, ovšem na pozemcích, jejichž cenu majitelé z Bylnice vyšroubovali až na trojnásobek stavu z doby, kdy huť nepracovala. V roce 1900 stálo ve Svatém Štěpáně 36 domů (z toho 17 na bylnické a 19 na štítenské straně), ve kterých žilo 321 obyvatel (125 náleželo k Bylnici, 196 ke Štítné), huť přitom tehdy zaměstnávala okolo 140 dělníků, tedy většinu mužů v osadě. Demografické údaje se tak prakticky nelišily od stavu v roce 1880, kdy Svatý Štěpán obývalo 332 osob v 39 domech.

Narůstající počet dětí vedl k založení osadní tovární školy už asi okolo roku 1836. Vyučování bylo vedeno česky a německy a to z toho důvodu, že v huti pracovalo i poměrně značné množství odborných dělníků (především brusičů) přišlých z německých oblastí. V ryze českém prostředí se ovšem německá enkláva rychle asimilovala a někdy od 70. let 19 století německý jazyk v osadě mezi dělníky vymizel. Roku 1876 se podařilo školu změnit na veřejnou, díky čemuž zůstala v provozu i během zastavení huti v letech 1884 - 1893. Naprosto nevyhovující školní budova bojující s plísní byla opravena a rozšířena v roce 1898. Vyučování se ale potýkalo také s problémem docházky dětí zneužívaných za souhlasu rodičů k těžké manuální práci v huti. Výmluvně o tom hovoří školní kronika v roce 1896: „Přední snahou nynějšího správce školy bylo, zastaralému, dříve shovívavě trpěnému zlozvyku, dítek školních ku pracím v hutích používati, pracím to, zvláště v době noční nevyvinuté tělo zhoubně ničících, s veškerou energií čeliti. Úsilí to, jež zjevnou nelibosť v kruzích dělníctva vyvolalo, zdárným sic výsledkem věnčeno bylo, učiteli samému však hojně trnů v působení jeho vpletlo.“

Situace se poněkud vylepšila s pronikáním myšlenek dělnického hnutí. Už v roce 1898 proběhla v sousední Svaté Sidonii úspěšná stávka a roku 1907 založili dělníci tří hutí (Svatý Štěpán, Svatá Sidonie a Nemšová) společný sociálně demokratický spolek. V následujících letech docházelo mezi dělnictvem a správcem továrny V. Schreiberem k vytrvalým třenicím vrcholícím neúspěšnou stávkou roku 1912. V souvislosti s ní byla dokonce v huti na půl roku zastavena výroba.

Do života Svatého Štěpána nepříznivě zasáhla 1. světová válka. Pokles odbytu sklářských výrobků vedl k novému zastavení práce v huti v roce 1915 a následné nezaměstnanosti, která byla částečně umenšována zvýšenou poptávkou po vojenských dodávkách místního dříví. Nesnáze obyvatelstva, které muselo chodit pro potravinové lístky až do Bylnice nebo Štítné, vedly ke zřízení samostatného zásobovacího výboru pro osadu v roce 1916.

Zřízení odboru Národní jednoty ve Svatém Štěpáně roku 1919 bylo jen dalším ze sílících signálů volajících po emancipaci osady. Nepraktické rozdělení osady na dvě poloviny (v roce 1921 příslušelo 27 domů k Bylnici a 22 domů ke Štítné), odlehlost od domovských obcí, kde museli osadníci vyřizovat své úřední záležitosti, a konečně malé pochopení Bylničanů a Štítňanů pro potřeby Svatoštěpánských, vyvolávaly v osadě trvalou nespokojenost. Evidentně se to projevilo v případě školy. Už při opravách roku 1898 nehodlaly příslušné obce nic investovat a roku 1910 snad dokonce jejich obstrukce zabránily výstavbě nové školní budovy. Školní kronika konstatuje: „Obce - zvláště obec Bilnice, v jejímž čele stojí starosta p. Frant. Pšenčík - nechtěly o stavbě ničeho slyšeti, majíce na sta výmluv.“ Roku 1913 vyjadřuje správce školy mínění obyvatel osady těmito slovy: „Jsem jist, kdyby kolonie Sv. Štěpán byla samostatnou obcí, že nová škola byla by již dávno vybudována.“ Zatím byla škola i ve stávajících podmínkách povýšena na dvojtřídní (1911), ale myšlenka na osamostatnění obce nezapadla. Byl to již zmíněný odbor Národní jednoty spolu s místním Svazem sklářských dělníků, kdo roku 1923 inicioval žádost osady o zřízení politické obce. 172 podepsaných osadníků se však dočkalo zklamání, když ministerská rada v prosinci 1923 žádost zamítla s poukazem na slabou hospodářskou zajištěnost navrhované obce. Akce však přesto svůj výsledek měla - Bylnice ve zjevné snaze umenšit nespokojenost Svatoštěpánských konečně slíbila vystavět novou školu. Spojenými silami Bylnice, Štítné nad Vláří, brumovského velkostatku a Schreiberovy sklárny byla nová, nyní již trojtřídní škola otevřena roku 1925 (na školu čtyřtřídní byla povýšena roku 1940).

Pece sklárny vyhaslé od roku 1915 se znovu rozhořely na jaře 1919, ale chod podniku provázely již trvalé potíže. Zboží vázlo pro odbytové problémy na skladech a tak byla v roce 1921 a 1922 vždy na několik týdnů výroba přerušena. Tato situace se pak patrně opakovala častěji, například na přelomu let 1926 - 1927 se práce v huti zastavila na celých pět měsíců. Továrník Schreiber se často potýkal s výplatou dělnických mezd. Ránou do vazu stoleté sklárně byla ovšem brzká hospodářská krize. Schreiberovy dluhy rostly stejně jako nespokojenost věřitelů a v lednu 1931 se výroba opět zastavila. Věřitelé byli uspokojováni exekucemi z jmění krachující firmy, která v říjnu 1932 upadla do konkursu. V dražbě byl podnik koupen Městskou spořitelnou ve Valašských Kloboukách, od níž si jej pronajal bylnický starosta Julius Černý a hoteliér Josef Rufer s cílem obnovit výrobu. Jejich pokus měl však jepičí život - před Vánocemi 1934 se pece sklárny rozhořely, aby znovu vyhasly v únoru 1935. Na přelomu let 1935 - 1936 a od května do července 1936 podařilo se vždy ještě na čas obnovit výrobu a povolat dokonce sklářské mistry z dalších postižených Schreiberových továren ve Svaté Sidonii a Nemšové, ale k pozitivnímu obratu už nedošlo. Asi ještě v roce 1936 sklárnu koupil kartel dutého skla DUTA, nechal zbořit tavicí pec, rozprodal stroje a sklářské formy, do rukou obyvatel byly prodány dělnické domky.

Dělnictvo na zánik sklárny doplatilo přirozeně nejhůře. Asi 150 dělníků zůstalo bez práce, vysoká nezaměstnanost byla jen nepatrně zmírňována lesními pracemi, část dělnictva přešla k polnímu hospodářství, které však bylo možné v podmínkách horské osady provozovat jen v omezeném rozsahu. Jednotliví skláři se dokonce nechali najmout na práci v Said Jasinově sklárně u Káhiry v Egyptě, většina se jich však brzy vrátila.

Část nezaměstnaných získala práci při regulaci Bukového potoka v druhé polovině 30. let. Nezkrotná bystřina působila obyvatelům úzkého údolí každoroční obtíže, která byly čas od času zmnoženy povodněmi na Vláře. Nejhůře bylo roku 1919, kdy dravý proud ženoucí se průsmykem s sebou vzal i silnici, železniční trať a most. Jiné neštěstí postihlo Svatý Štěpán na jaře 1928, kdy ničivý požár strávil 11 domů, takže 20 rodin zůstalo nějaký čas bez přístřeší. Ohlasem na požár bylo založení hasičského sboru v osadě roku 1930.

Dělnickým charakterem osady byl determinován také její politický život. Na rozdíl od jiných částí Valašska tu jednoznačně dominovala sociální demokracie, za níž byli v obecních roku 1928 zvoleni dva kandidáti do zastupitelstev Bylnice a Štítné nad Vláří. Jednoznačně levicovou politickou orientaci Svatoštěpánských za první republiky odrážejí dobře výsledky voleb do sněmovny roku 1920 a do senátu v roce 1935 (v obou případech se jedná o společné výsledky se Svatou Sidonií): roku 1920 získali z celkového počtu 323 hlasů sociální demokraté 214 (66%) hlasů, domovináři 45 (14%), národní demokraté 26 (8%), lidovci 13 (4%), živnostníci 12 (4%), národní socialisté 7 (2%) a německé strany 6 (2%) hlasů. Roku 1935 bylo odevzdáno celkem 352 hlasů, z nichž získala sociální demokracie 241 (68%) hlasů, komunisté 33 (9%), agrárníci 32 (9%), lidovci 17 (5%), živnostníci 13 (4%), henleinovci 2 hlasy a Národní sjednocení 1 hlas. V obecních volbách roku 1938 postavil Svatý Štěpán se Svatou Sidonií společnou osadní kandidátku a tato taktika slavila úspěch - s 8 mandáty se osadníci stali druhou nejsilnější skupinou bylnického zastupitelstva.

Okupace a válka zasáhly do života osady výraznou měrou. Svatý Štěpán se stal významným hraničním přechodem mezi Protektorátem a Slovenskem a proto tu byla zřízena stanice německé finanční stráže, pro níž byly v průsmyku postaveny čtyři dvojdomky (po válce byly konfiskovány a využity jako byty). Z hlediska hospodářského přinesla ovšem okupace paradoxně osadě nové pracovní příležitosti. Pro účely stavby nové vlárské silnice byl Němci v roce 1939 otevřen na horním konci Svatého Štěpána velký pískovcový lom, který dal práci mnoha místním dělníkům. A v roce 1943 bylo rapidně zlepšeno dopravní spojení osady zprovozněním železniční zastávky na Vlárské dráze. Občané ovšem konec okupace přivítali s ulehčením, přechod fronty proběhl navíc hladce. Němci kupodivu strategický Vlárský průsmyk nijak nehájili a spokojili se jen s destrukcí mostů přes řeku. V noci z 30. dubna na 1. května 1945 rychle ustoupili k Bylnici a ve dne se v osadě objevily první rumunské jednotky.

Za jeden z nejdůležitějších poválečných úkolů považovali občané Svatého Štěpána oživení bývalé sklárny. Pokus o obnovu původní výroby se ukázal jako nereálný - po mnoha jednáních se dospělo k návrhu využít areálu sklárny k založení dřevozpracujícího družstva Vlára. Stalo se tak roku 1946. Sortiment dřevěných výrobků (různé nářadí, násady, uzenářské tyče, žebříky a bedýnky) se postupně rozšiřoval, závod se zvětšoval a pozici klíčového podniku v obci si víceméně podržel dodnes.

Nedlouho po válce byla zahájena elektrifikace Bylnice a v roce 1948 se tato moderní vymoženost dostala i do Svatého Štěpána. Žárovky se v osadě poprvé rozsvítily 13. května 1949 a na elektrický pohon bylo brzy přebudováno také strojní zařízení dřevodružstva a kamenolomu. Na elektrifikaci navázalo vybudování sítě místního rozhlasu v roce 1952.

Snaha po vytvoření samostatné katastrální a politické obce po roce 1945 nebyla ve Svatém Štěpáně tak spontánní jako počátkem 20. let. Teprve iniciativa Svaté Sidonie, osady od Bylnice ještě odlehlejší, probudila znovu staré emancipační touhy. Paradoxně k němu napomohl i Místní národní výbor (MNV) v Bylnici, když v letech 1949 - 1950 při vyřizování svatosidonské žádosti o samostatnost pobízel Svatoštěpánské k vyjádření, aby případné zřízení nových obcí mohlo proběhnout naráz. V polovině roku 1950 bylo jasné, že o samostatnou správu má zájem skutečně i Svatý Štěpán. Poté, co se záměrem vyjádřily formální souhlas MNV v Bylnici a ve Štítné nad Vláří, bylo možno přistoupit k hlavním otázkám, tedy administrativnímu a hospodářskému zajištění nových obcí a vyměření katastrálních hranic. K vyjednávání byly sestaveny za MNV Bylnice a osadu Svatý Štěpán dvě desetičlenné komise. V čele osadní komise stanuli Vincenc Kostka a řídící učitel Václav Zámorský. Během podzimu 1950 došlo při dohadování budoucí hranice obce ke korekci poněkud velkorysých představ Svatoštěpánských - kromě úseku Hrůnského a Hlubočského potoka směrem k Bylnici šlo zejména o Vlář s nádražím Vlárský průsmyk, kterou si nárokovala (a nakonec i dostala) Svatá Sidonie. V roce 1951 dobíhaly úpravy katastrální hranice a projednávala se delimitace obecního majetku. Po rozřešení všech sporných bodů bylo ustavení nových obcí schváleno bylnickým a štítenským MNV v prosinci 1951.

Na vzniku samostatné obce se podílelo několik faktorů. Jednak to byla značná vzdálenost od Bylnice (5,5 km), respektive Štítné nad Vláří (7,5 km), která obyvatelům osady ztěžovala přístup k úřadům. Situace nevyhovovala koneckonců ani těmto úřadům, neboť musely svůj chod existenci odlehlých osad přizpůsobit. Historicky podmíněné rozdělení mezi dvě obce bylo dávno nefunkční, Svatý Štěpán dlouhá desetiletí fakticky splňoval znaky vesnice, ať už počtem obyvatel, vlastní školou nebo možností zaměstnání v místě. Rovněž potřeby obyvatel zemědělských vesnic se chtě nechtě lišily od potřeb, které trápily dělnické osadníky Svatého Štěpána. A konečně: politické podmínky pro osamostatnění nebyly nikdy tak příhodné jako po roce 1948. Poměrně hladký průběh osamostatňovacího procesu obou osad by nebyl možný bez politické podpory vyšších orgánů, které sledovaly své cíle. Delegace osad dávaly při jednáních najevo, že v jejich případě půjde o dělnické obce podporující stávající komunistický režim, přičemž mohly argumentovat jak výrazně levicovou orientací za první republiky, tak drtivou podporou, které se dostalo KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946. Protokol vzešlý z jednání o osamostatnění osady 11. října 1950 připomněl, že „z této nově vzniklé obce má býti vytvořena v okrese Val. Klobouky vzorná socialistická obec“; platila totiž obecná domněnka, že „dělnický živel není tak konservativní jako zemědělský“. Okresní a krajské úřady a orgány KSČ počítaly s tím, že Svatý Štěpán a Svatá Sidonie půjdou příkladem ostatním obcím v plnění nejrůznějších povinností a v prosazování politiky jediné vládnoucí strany.

Dne 20. prosince 1951 bylo osamostatnění Svatého Štěpána schváleno Okresním národním výborem ve Valašských Kloboukách, hned nato (26. prosince 1951) byla žádost předložena Krajskému národnímu výboru v Gottwaldově; ve Svatém Štěpáně už ovšem na nic nečekali - první schůze MNV se odbyla ještě 30. prosince 1951. Ve funkci předsedy MNV vystupoval na této první schůzi vedoucí zdejšího kamenolomu a člen KSČ Jan Šprla. Členy prvního MNV byli dále Vladislav Kostka, Karel Žižka, Václav Fichta, Josef Kříž ml., Josef Daniel, Josef Běhunčík a František Kučera. Hned zpočátku činnosti MNV lze torzovitě zachytit činnost některých komisí: sčítací komise hovězího dobytka, zemědělský referent (v obou případech už v prosinci 1951), vyživovací komise (leden 1952). Úřad by postupně dotvářen volbou tajemníka, kterým se v lednu 1952 stal F. Kučera, v dubnu 1952 je zemědělský referent V. Kostka uváděn zároveň jako místopředseda MNV a je rovněž poprvé zmíněna zemědělská komise (o existenci výmlatové komise se poprvé dovídáme v červenci 1953).

MNV Svatý Štěpán vykonával svou působnost s účinností od 1. ledna 1952 ( finančním oddělením od Bylnice v květnu 1954 bylo osamostatnění formálně dovršeno - úředně k datu 15. července).

První národní výbor fungoval v obci až do voleb 16. května 1954. Při nich byla obec rozdělena do 9 volebních obvodů, v každém z nich se volil vždy jediný kandidát Národní fronty do MNV. Z 330 voličů se pro navržené noneto vyslovilo 299 (91%) osob a všichni kandidáti byli zvoleni. Na ustavující schůzi MNV konané 24. května 1954 za přítomnosti tajemníka ONV byl novým předsedou MNV zvolen člen KSČ, dvaačtyřicetiletý Vincenc Kostka, jehož přednosti navrhovatel K. Žižka shrnul slovy: „Kostka zná psaní na stroji a je schopný vyřizování spisů.“ Volba předsedy byla jednomyslná stejně jako volba ostatních funkcionářů: místopředsedou MNV se stal dosavadní předseda Jan Šprla, tajemníkem Josef Kříž ml., ostatních šest zvolených zůstalo členy pléna. Zvoleny byly také komise zemědělská, finanční, technická a osvětová a zdravotní; působila také kulturní komise (1954).

K prvním přesunům na MNV došlo v lednu 1955. Tehdy na místo tajemníka rezignoval J. Kříž ml. z důvodu únavy, kterou mu přinášelo povolání dělníka v kamenolomu. Novým tajemníkem MNV byl zvolen 15. ledna 1955 důchodce, bývalý sklář Alois Kolbinger. V září 1955 pak došlo ke změně i na nejvyšším postu obce. Předseda MNV V. Kostka, který zároveň vykonával funkci instruktora Okresního svazu spotřebních družstev ve Valašských Kloboukách, rezignoval z důvodu přetíženosti funkcemi a na jeho místo byl 16.září 1955 zvolen dosavadní místopředseda a předchozí předseda MNV Jan Šprla. V. Kostka zůstal členem pléna MNV, na jeho místo v radě byl zvolen Jaroslav Pagáč. (Zdá se, že výměna předsedy mohla souviset s váznoucí výstavbou požární zbrojnice).

Další volby do MNV se konaly v roce 1957 a to ve dvanácti volebních obvodech, v každém bylo možno volit jediného kandidáta. Z 12 kandidátů bylo 9 členy KSČ, 3 byli nestraníci. K volbě se dostavilo všech 312 registrovaných voličů, s navrženými kandidáty jich souhlasilo 306 (98%), takže byli všichni hladce zvoleni. Na ustavující schůzi MNV 26. května 1957 si ze svého středu zvolili pětičlennou radu. Předsedou MNV byl znovuzvolen Jan Šprla, tajemníkem se opět stal Alois Kolbinger. Radu doplnili Vladimír Odstrčilík, Jaroslav Pagáč a Františka Fichtová, která se tak stala první ženou ve vedení obce. Schůze také určila složení komise zemědělské, finančně-rozpočtové, kulturní a školské a technické a výstavby.

Asi v březnu 1958 došlo na MNV k reorganizaci, při níž byl do funkce člena rady místo J. Pagáče zvolen František Nevrlka. Další reorganizace nastala 24. července 1958, kdy místo v radě MNV po F. Fichtové zaujala učitelka a obecní kronikářka Květoslava Plánková. Nově byly také organizovány komise zemědělská, školská a kulturní, finančně-rozpočtová a bezpečnostní.

V srpnu 1958 došlo za ne zcela jasných okolností k výměně předsedy MNV. Šprlovo odvolání z funkce navrhla rada Okresního národního výboru, neoficiálně a nekonkrétně se poukazovalo na některé negativní povahové rysy předsedy. Faktem je, že v roce 1952 prchlivý Šprla fyzicky napadl zemědělského referenta MNV Vl. Kostku. Zdá se také, že v pozadí stál jeho málo přesvědčený postoj při zakládání JZD v obci. Na schůzi MNV 29. srpna 1958 byl J. Šprla za přítomnosti tajemníka ONV odvolán z funkce předsedy MNV a na jeho místo usedl dosavadní člen rady, technický úředník Státních lesů a člen KSČ Vladimír Odstrčilík. J. Šprla odmítl dále na MNV pracovat a protože kromě něj odstoupil z důvodu stěhování ještě jeden člen MNV, musely se v říjnu 1958 konat ve Svatém Štěpáně doplňovací volby.

Na jaře 1959 odstoupil A. Kolbinger pro nemoc z úřadu tajemníka, který zastával od roku 1955. Nahradil jej ředitel zdejší školy Otakar Stodůlka.

Ani předseda V. Odstrčilík nevydržel ve své funkci do konce volebního období. 6. února 1960 odstoupil, neboť odcházel na nové působiště k lesní správě do Sobotky. Novým předsedou MNV byl místo něj zvolen člen závodní stráže ve svatoštěpánské provozovně MEZu Brumov a člen KSČ František Nevrlka, který byl dosud na MNV členem rady a předsedou zemědělské komise. V těchto funkcích jej vystřídala F. Fichtová, členka rady již v letech 1957 - 1958.

Reformou správního systému státu byl v roce 1960 zrušen Gottwaldovský kraj a okres Valašské Klobouky a nahrazen Jihomoravským krajem s okresem Gottwaldov, k němuž Svatý Štěpán připadl. O reakci zdejších občanů na tento krok se nedovídáme s výjimkou formální souhlasné petice. Voleb do MNV konaných v tomtéž roce se zúčastnilo všech 308 oprávněných voličů. Úspěšnost agitační předvolební kampaně byla takřka bez kazu, protože pro navržených 13 kandidátů, z nichž 9 bylo členy KSČ a 4 nestraníci, hlasovali kromě jediného všichni voliči. Na ustavující schůzi MNV 24. června 1960 byl novým předsedou MNV zvolen třiatřicetiletý dělník Komunálních služeb Slavičín a člen KSČ Jan Kebísek. Tajemníkem MNV byl zvolen František Lysáček, pětičlennou radu dále doplnili předchozí předseda MNV F. Nevrlka (zároveň předseda zemědělské komise), O. Stodůlka (zároveň předseda školské a kulturní komise) a F. Kučera (zároveň předseda finančně-rozpočtové a plánovací komise). Vedle zmíněných komisí byly také zvoleny komise důchodového zabezpečení, technická a bezpečnostní.

V únoru 1961 byla zřízena trestní komise MNV a tehdy také rezignoval na své funkce O. Stodůlka a na jeho post nastoupil František Kostka. Po odstoupení O. Stodůlky z MNV z důvodu odstěhování se v říjnu 1961 konaly doplňovací volby. V létě 1962 požádal o zproštění funkce předseda MNV J. Kebísek z odůvodněním, že na výkon této funkce nestačí. K volbě nového předsedy došlo 12. září 1962 - stal se jím Kebískův předchůdce a dosavadní radní František Nevrlka. J. Kebísek se stal předsedou komise pro ochranu veřejného pořádku.

Změny na MNV se Svatému Štěpánu nevyhnuly ani v roce 1963. Po zemřelém tajemníkovi F. Lysáčkovi byl v doplňovacích volbách v říjnu toho roku zvolen na osiřelý post Břetislav Pánek.

Při řádných volbách do MNV konaných v roce 1964 bylo hladce zvoleno všech 19 kandidátů (10 členů KSČ, 9 nestraníků), pouze čtyři voliči byli proti. Na ustavující schůzi MNV 25. června 1964 byl do čela obce zvolen Jan Kebísek - muž, který ze stejné funkce ještě před dvěma roky dobrovolně odstoupil. Tajemníkem zůstal B. Pánek, místo v radě obhájil F. Kučera, zbylí radní byli nováčky: Alois Indruch, Josef Šrenk, Josef Rech a Bohumil Uher. Došlo rovněž k volbě komise sociálně-důchodové, technické, ochrany veřejného pořádku, finanční a školské a kulturní.

Ve dnech voleb rozhodl ONV v Gottwaldově o změně názvu obce Svatý Štěpán – s účinností od 1. července 1964 platilo jméno Štěpán. Nový název obce lze bezpochyby dát do souvislosti se státním protináboženským tažením praktikovaným od druhé poloviny padesátých let, na druhou stranu nelze přehlédnout, že zkrácený název Štěpán byl neoficiálně paralelně užíván už dlouhá desetiletí. Rada a plénum rozhodnutí vyšší moci vzala na vědomí a spokojila se se stručným vyjádřením souhlasu, zatímco návrh občanů na název Štěpán nad Vláří byl odmítnut. Štěpán byl v tomto roce rovněž zahrnut do plánu integrace obcí, o chystaném sloučení se Sidonií byli poslanci MNV zpraveni tajemníkem ONV dr. Bendou v červnu 1964. Uvažovalo se rovněž o opětovném sloučení s Bylnicí, to však narazilo v obci na odpor a ke sloučení nakonec nedošlo vůbec.

MNV pracoval v ustáleném složení až do února 1971, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil tajemník B. Pánek a byl nahrazen Josefem Fichtou. K dalším změnám došlo až po volbách v listopadu toho roku. Volby proběhly bez překvapení, žádný z voličů se neopovážil nepřijít k urně a tak bylo všech 15 kandidátů zvoleno. Ustavující schůze nového MNV se konala 17. prosince 1971 a na ní byl novým předsedou MNV zvolen důchodce Vincenc Kostka, který tuto funkci vykonával již v letech 1954 - 1955. Ve funkci tajemníka pokračoval i po volbách J. Fichta. Kromě rady byla volena také komise finanční a veřejného pořádku.

Tyto volby byly posledními volbami do MNV ve Štěpáně. V roce 1976 byla obec v rámci vlny integrací spolu se sousední Sidonií připojena k městu Brumov - Bylnice. Občané byli o sloučení informováni na veřejné schůzi v březnu 1976. V podzimních volbách tak Štěpánští volili již do Městského národního výboru v Brumově-Bylnici a zvolili šest zástupců Štěpána.

Funkci předsedy MNV (Svatý) Štěpán postupně zastávali:

Jan Šprla (1951)1952 - 1954

Vincenc Kostka 1954 - 1955

Jan Šprla 1955 - 1958

Vladimír Odstrčilík 1958 - 1960

František Nevrlka únor - červen 1960

Jan Kebísek 1960 - 1962

František Nevrlka 1962 - 1964

Jan Kebísek 1964 - 1971

Vincenc Kostka 1971 - 1976

Politickému a společenskému životu v obci po roce 1948 ve skutečnosti vládla KSČ, jejíž všeobjímající moc šla do nejnižších článků. Přímý vliv měla tedy i na rozhodování národního výboru, jak symbolicky dokládá citát ze zápisu z ustavující schůze MNV 24. června 1960: „Zvolení poslanci složili věrnostní slib do rukou zástupce OV - KSČ s. Tabary“.

Počáteční nadšení z nové obce bylo po roce 1952 poznat nejen podle včasného a nejméně stoprocentního plnění úkolů, ale také podle činorodé iniciativy, s jakou se funkcionáři pouštěli do řešení obecních svízelů. Jedním z prvních bylo zajištění sídla MNV v budově patřící státním lesům. Zpočátku byly získané místnosti vybaveny nábytkem porůznu vypůjčeným od občanů. Místní trápila i vlekoucí se výstavba požární zbrojnice. Pro nedostatek pracovních sil byla stavba započatá v roce 1953 dokončena brigádnicky až roku 1956.

Klíčovými podniky, které poskytovaly občanům zaměstnání, byly nadále dřevodružstvo a kamenolom. V lidovém dřevodružstvu Vlára v areálu bývalé sklárny bylo v průměru zaměstnáno okolo 45 osob. Závod se postupně rozvíjel, z větších akcí připomeňme výstavbu sušárny dřeva (1958), dílny a stříkárny laků (1968) a skladu dřevotřísky (1976). V roce 1961 byla továrna začleněna pod družstvo Valašský dřevoprůmysl Fryšták a z výroby jednoduchého nářadí se postupně přeorientovala na náročnější nábytkářský sortiment.

Kamenolom, jehož vlastníkem byly Československé státní silnice v Uherském Hradišti, zaměstnával v 50. letech 20 - 25 dělníků. Produkce stavebního kamene a štěrku se však postupně prodražovala s tím, jak bylo ložisko určené pro údržbu silnic v celém okrese Valašské Klobouky vyčerpáváno. Provoz v lomu byl zastaven roku 1958, zařízení likvidováno a kancelářská budova dána k dispozici zakládanému JZD. K uvažovanému otevření nového lomu na katastru obce nedošlo.

S kamenolomem zaniklé pracovní příležitosti byly rychle nahrazeny. V letech 1956 - 1958 byla mezi Vlárou a státní silnicí na zelené louce postavena velká panelárna Okresního stavebního podniku. Výroba panelů ale nebyla zahájena a celá novostavba byla převedena na Moravské elektrotechnické závody (MEZ) Brumov, které tu počaly s produkcí transformátorů a svařovacích souprav.

Charakter dělnické obce potvrdil Svatý Štěpán i komplikovaným osudem zdejšího JZD. Proti jeho založení hovořil jednak nízký počet zemědělců, celkem nepatrná výměra orné půdy i fakt, že výrazně kopcovitý terén takřka vylučoval masivnější mechanizaci. Jedny z mála využitelných zemědělských pozemků kolem hospodářství Petrostudna navíc obdělával hrádecký státní statek, jemuž byla Petrostudna přidělena jako konfiskát brumovského velkostatku. Přesto se roku 1958 rozběhla direktivní a vzápětí účinná přesvědčovací kampaň. Už 1. dubna 1958 bylo družstvo oficiálně založeno, ale věkový průměr členstva (55 let) nesliboval valnou prosperitu. Špatná organizace práce a řevnivost mezi členy způsobovala, že JZD pracovalo sotva na poloviční výkon. Situace se poněkud zlepšila po stavbě kravína a drůbežárny roku 1959, ale přetrvávající neschopnost družstva plnit stanovené úkoly vedla k rychlému krachu. Roku 1962 bylo rozhodnuto zachránit situaci zestátněním majetku družstva a jeho převedením do správy státního statku Petrostudna.

Lidé, kteří nebyli zaměstnáni v místních závodech nebo v zemědělství a lesnictví (při správě polesí Vlára), museli za prací dojíždět; nejčastěji do Brumova a Slavičína, ale mnozí také do strojíren ve slovenské Dubnici.

Jako společenské centrum obce sloužil Zůbkův hostinec čp. 53 do roku 1959. Tehdy byl vykoupen státem se záměrem rozsáhlé rekonstrukce a přístavby. Výsledkem byla prakticky novostavba kulturního domu, jenž byl slavnostně otevřen roku 1963, pohostinství v téže budově bylo uvedeno do provozu o rok později. Služby občanům roztroušené do několika drobných provozoven byly sloučeny na jediném místě po výstavbě samoobsluhy Jednoty u školy v roce 1969.

Poloha obce zajišťovala poměrně dobré dopravní spojení ať už vlakem nebo autobusem. Hlavní silniční průtah průsmykem byl udržován podnikem státních silnic, zatímco důležitá komunikace Rozklínským údolím ležela na bedrech Štěpánských. V 50. letech její údržbu prodražoval provoz kamenolomu, přes Bukový potok byly ale vystavěny četné nové mosty. V letech 1966 - 1967 byl zbudován nový železobetonový most přes Vláru jako náhrada za původní dřevěný.

V roce 1968 byla provedena kanalizace obce a v roce 1973 došlo na výstavbu vodovodu. K rekreačním účelům sloužilo nové koupaliště u Vláry od roku 1975.

V oblasti vzdělávání působila nadále malotřídní škola zvelebovaná postupně opravami a úpravami (vodovod, podlahy atd.). Kulturní život v obci byl pěstován činností Osvětové besedy a občasnými zájezdy putovního kina nebo ochotnických divadelních souborů, zejména ze Slovenska.

Ve Svatém Štěpáně existovalo také několik společenských organizací, některé však nevynikaly nějak výraznou aktivitou. Zmínit můžeme Červený kříž, ČSM a SSM nebo Svazarm, který zanikl asi v roce 1967. Svou prospěšnou činnost udržovali také zdejší hasiči.

Zdroj: www.brumov-bylnice.cz