Kostel sv.Mikuláše v obci Starý Svojanov, politický okres Polička

Kostel sv.Mikuláše

Starý Svojanov, politický okres Polička

Starší literatura 19. století předpokládala, že kostel sv. Mikuláše ve Starém Svojanově byl postaven současně s hradem Svojanovem, nebo krátce po něm, tedy někdy ve druhé polovině 13. století. Z. Wirth v Soupisu památek posunul vznik kostela na počátek 14. století, s tím je v souladu i D. Líbal, který kostel zařadil do první čtvrtiny 14. století. Poprvé je podle literatury bez uvedení zdroje zmiňován roku 1350 jako farní kostel. Oním neuvedeným zdrojem mohl být článek M. Trappa v prvním ročníku Památek archeologických r. 1855, který se k roku 1350 zmiňuje o listině s výčtem beneficií převáděných do působnosti nově konstituovaného litomyšlského biskupství. Svojanov v této listině však nefiguruje, přesto M. Trapp uvádí, že vzhledem k výstavnosti kostela zde fara být jistě musela.

Někdy během druhé poloviny 14. století byl svatostánek přestavěn, z té doby pocházejí dochované kamenické články (jižní portál, svorník, klenební a štítové konzoly) a především bohaté nástěnné malby. Další dějiny kostela jsou zahaleny tajemstvím, zatímco o hradu se zpráv dochovalo poměrně velké množství, kostel zřejmě zůstával v jeho stínu. V letech 1680–82 prošel barokní přestavbou (snad v souvislosti s pohřbem Hertvíka Bedřicha Záruby z Hustířan), při které byla mimo jiné úpravy úzká gotická okna (kromě severního v závěru) zvětšena do dnešní barokní podoby, rozšířen byl také vítězný oblouk a pod podlahou presbytáře byla zřízena krypta. Díky tomu se o cca 30 cm zvedla podlaha a proto bylo nutné vybourat a nově vyzdít vchod do sakristie, přičemž byla poněkud neorganicky osazena jen část původního gotického portálu. Kolem kostela s hřbitovem byla postavena zeď s barokní bránou a zděná osmiboká kostnice.

Kostel však přesto v dalších staletích chátral, důkazem poklesu jeho významu je i přenesení fary ke kostelu sv. Petra a Pavla v městečku přímo pod hradem. Kdy k tomu došlo však také nevíme, Z. Wirth přenesení fary datuje obecně do doby po husitských válkách, podle M. Trappa i poslední publikace o kostelu k tomu došlo až r. 1786, kdy byl ve Svojanově postaven nový barokní kostel sv. Petra a Pavla. Tato varianta se jeví jako pravděpodobnější, starý kostelík byl již zchátralý a v té době již mimo centrum osídlení, které se soustředilo v podhradním městečku. Inventární zpráva z roku 1816 k tomu uvádí, že k přenesení fary došlo kromě zchátralosti i na žádost patrona kostela a obyvatel Svojanova. Roku 1808 musel být dokonce kostel uzavřen, protože panovaly obavy, že by chatrný krov nevydržel tíhu střechy a věže se zvony, která stála nad jižní částí lodi.

V letech 1810–11 byl kostel opraven, byly strženy krovy i dřevěná věž, nová však postavena nebyla, místo plánované zděné věže byl nakonec vztyčen pouze malý sanktusník. V lodi byla také postavena dřevěná kruchta. Údajně při této opravě byla zničena i figurální konzola v jihozápadním koutě presbytáře. Jeden ze zedníků, který kostel opravoval, měl konzolu úmyslně odsekat, protože se na něj v dětství, kdy zde ministroval, ošklivě šklebila. Opravy nebyly zřejmě provedeny příliš kvalitně, již roku 1825 si lidé stěžovali na střechu hrozící opět spadnutím. Střecha byla opravena a na stížnosti farníků, že mohou zvonit pouze umíráčkem byla nad lodí vztyčena drobná dřevěná zvonová věž pro tři nevelké zvony. Roku 1864 bylo severovýchodní nároží presbytáře zesíleno masivním opěrným pilířem.

Roku 1924 byly při běžné údržbě pod mladšími přemalbami objeveny gotické nástěnné malby. Kostel byl stále ve špatném stavu, podle protokolu z roku 1926 do něj teklo, velká část střechy byla shnilá. Do roku 1932 probíhala oprava kostela, odkrytí a restaurování maleb. Přesto již roku 1948 byla krytina střech opět v dezolátním stavu, dovnitř kostela zatékala voda, která ničila opravené malby. Po roce 1978 byly narušené vnější omítky nahrazeny nevhodnou hladkou a tvrdou omítkou.

Roku 1999 se místní rodák p. Václav Petříček začal zasazovat o celkovou rekonstrukci kostela. Především díky jeho úsilí se podařilo získat dárce a sponzory, takže mohla být v letech 2001–2003 provedena celková rekonstrukce kostela spojená s odborným restaurováním cenných maleb.

Kostel je neorientovaná podélná stavba s delší osou přibližně ve směru severoseverovýchod-jihojihozápad (pro účely dalšího popisu budeme předpokládat orientaci sever-jih). K obdélné lodi o vnitřních rozměrech cca 6,5 x 10,5 m se od severu osově připojuje o něco užší téměř čtvercové presbyterium o stranách cca 5 x 4,7 m. Od západu je k závěru přistavěna úzká obdélná sakristie. Štíty lodi i kněžiště jsou gotické, zakončené ve vrcholech kamennými křížky, pod východními patami obou severních štítů se dochovaly dvě antropomorfní konzoly. Na štítu lodi nad triumfálním obloukem to je postava muže podepírajícího si rukama bradu, na severním štítu závěru pak postava světce s mitrou – s největší pravděpodobností představující patrona kostela sv. Mikuláše. Nad vítězným obloukem je do krovu osazena drobná sanktusová věžička, nad jižním vstupem hranolová dřevěná zvonička osazená podle Soupisu památek zvony z let 1527 a 1739. Severovýchodní nároží presbytáře je zesíleno nakoso postaveným opěrákem.

Loď je plochostropá, od východu a od západu ji osvětlují dva páry obdélných půlkruhem zakončených oken. V jižním průčelí je osazen lomený jemně profilovaný portál původního vstupu vybavený dosud dveřmi s kovanými gotickými závěsy. Ve středu východní strany byl v baroku proražen nový vstup. V jižní části lodi je barokní dřevěná kruchta nesena čtyřmi dřevěnými sloupky.

Presbytář je zaklenut křížovou klenbou, jejíž prostě vyžlabená žebra se stýkají v terčovém svorníku zdobeném rozetou ze sedmi srdcovitých paprsků. Žebra vybíhají z rohových antropomorfních konzol, jejíchž profil není zcela shodný s profilem žeber – je pravděpodobné, že konzoly nebyly vyrobeny na míru. Dochovaly se tři konzoly: v jihovýchodním koutě tvář mladíka s biretem a dlouhými vlasy, v severovýchodním koutě hlava starce s nakadeřeným vousem a dlouhými vlasy, v severozápadním koutě hlava s holou bradou a velkýma ušima. Čtvrtá konzola v jihozápadním koutě byla odsekána při opravě v roce 1810. Presbytář osvětlují dvě okna, ve východní stěně široké barokní okno shodné s těmi v lodi, v severní stěně je úzké hrotité hluboce špaletované okno bez kružby – jde o jediné původní okno, jak dosvědčují i malby dochované v jeho špaletách. Vedle okna je zasazen sanktuář zdobený reliéfem kmene Jesse s ostěním s kraby.

Sakristie je obdélná, valeně zaklenutá od severu osvětlená nevelkým novodobým obdélným oknem. Vstup do sakristie je obdélný, osazený neúplným chybně sesazeným gotickým portálem.

Malby v presbytáři

Vrcholně gotické nástěnné malby objevené pod mladšími omítkami roku 1926 pokrývají významnou část zdí lodi i presbytáře kostela. Hlavním motivem je výjev Majestas Domini pokrývající čtyři klenební kápě v presbytáři. V severní kápi, tedy nad oltářem, najdeme oblíbenou scénu Deesis (Přímluva) - postavu Krista soudce sedícího na oblouku duhy po obou stranách doprovázenou klečícími postavami světců – přímluvců za spásu lidstva: vlevo to je Panna Maria, vpravo sv. Jan Křtitel. Kristus má pozvednuty obě paže, pravá ruka s prsty sevřenými v žehnajícím gestu symbolizuje boží milosrdenství, levá ruka s roztaženými prsty pak Boží spravedlnost. Od Kristových úst vlevo vychází meč odkazující na Zjevení sv. Jana symbolizující stranu zatracenců. Obvykle bývá meč na opačné straně doprovázen lilií symbolizující Boží omilostnění, ta zde však chybí.

Ve zbývajících kápích klenby presbytáře jsou další součásti výjevu Majestas Domini – andělé se symboly Kristova umučení. Anděl na západní straně nese kříž, na východní straně kopí sv. Longina a tři hřeby, na jižní straně trnovou korunu a ratolest. Všechny figury jsou umístěny na pomyslné obloze symbolizované četnými hvězdami a tvářemi Slunce a Měsíce.

Na západní stěně presbytáře vidíme scénu Smrt Panny Marie, která je rozdělena do dvou výjevů. V dolní části je zobrazeno samotné Zesnutí: Panna Maria v modrém rouchu se zkříženýma rukama na márách obklopena postavami dvanácti apoštolů, nad její tělo se sklání Jan Evangelista. V horní části scény je samotné Nanebevzetí: V mandorle z klikatících se obláčků stojí Kristus Král s korunou a žezlem v levé ruce, na pravé ruce drží sedící duši Panny Marie. Po stranách mandorly se z obláčků vyklánějí dva andělé s kadidelnicemi.

Severní stěna presbytáře je věnována Zvěstování Panny Marie. I tato scéna je osovým oknem rozdělena na dva výjevy. Vlevo je postava archanděla Gabriela s široce rozepjatými křídly a pravou rukou v žehnajícím gestu. Mezi jeho levým křídlem a okenní špaletou je natažena dnes již nečitelná nápisová páska, která původně pravděpodobně obsahovala text Zvěstování. Za andělovými zády, konsekračním křížem a sanktuáriem je drobná nepříliš zřetelná biskupská mitra symbolizující zřejmě patrona kostela sv. Mikuláše. Druhá polovina Zvěstování na protější straně okna vidíme Pannu Marii sedící na dřevěném trůnu před pulpitem s otevřenou knihou (ta symbolizuje oplodnění). Nad svatozáří Panny Marie slétá z oblak Duch Svatý v podobě holubice. Nad ní se z oblak vyklání postava Boha Otce držící v rukou postavičku Ježíše s křížem.

V bočních špaletách jediného dochovaného gotického okna jsou dvě nezřetelné postavy, na levé rytíř s dýkou u pasu a špičatým kloboukem, na pravé postava s knihou. Jejich význam nelze přesně určit, Umělecké památky Čech je považují za starozákonní proroky.

Na východní stěně jsou opět dva výjevy bohužel silně poškozené při barokním rozšíření okna. Vlevo jde o klečící postavu svatého biskupa s mitrou a berlou, v pozadí je dům s oknem, z něhož vyhlíží postava, pravděpodobně ženská. Pravděpodobně jde o zobrazení mikulášské legendy, podle níž svatý biskup tajně vhazoval do okna váčky s mincemi, aby měly tři dcery chudého muže na věno a nemusely do veřejného domu. Na této legendě je také založena tradice mikulášských nadílek. Na protější straně napravo od okna je postava s rukama sepjatýma nad hlavou. Zbytek scény chybí, takže není možné určit, zda postava lomí rukama, prosí či zda nejde například o kamenování.

Malby v lodi

Na severní straně lodi vidíme pašijový cyklus umístěný nad vítězným obloukem – při jeho rozšiřování byl značně poškozen. Cyklus nezabírá celou šířku lodi, vpravo bylo ponecháno volné místo pravděpodobně pro boční oltář. Malíř si zřejmě při tvorbě špatně rozvrhnul prostor, pašijové scény rozdělil do osmi výjevů vložených do polí iluzivní vzdušné arkády oddělené štíhlými sloupky, první tři výjevy při levé straně jsou zřetelně stlačeny do prostoru, který ve zbytku cyklu zabírají výjevy dva. V této části je také cyklus nejvíce poškozen, takže není možné rozpoznat, co přesně zobrazují. Pouze z analogií s obdobnými cykly lze usuzovat, že jde obrazy Krista na hoře Olivetské a Zajetí Krista s Jidášovým polibkem. Ve třetím poli rozeznáváme Ježíše stojícího před vousatým mužem s žezlem na soudní stolici – jde tedy o Pilátův soud. Na čtvrtém poli je Kristus přivázán se zkříženýma rukama ke sloupu a dva vojáci jej bijí klackem a bičem. Na pátém poli je zřejmě scéna Korunování Páně – Kristovi je nasazena trnová koruna jako symbol hanby a je vystaven posměchu dvou osob stojících po jeho stranách. Ze šestého pole umístěného v centrální pozici nad vrcholem vítězného oblouku je dochována pouze horní polovina. Výjev znázorňuje Ukřižování, Krista na kříži po stranách doprovázejí dvě postavy světců, pravděpodobně Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Na sedmém poli Ukládání do hrobu je opět dochována pouze horní část, takže vidíme pouze dvě sklánějící se postavy světců. Cyklus je završen osmým polem – Zmrtvýchvstáním. Ježíš vystupuje z otevřeného hrobu, v levé ruce drží korouhev, pravou rukou žehná v gestu milosrdenství.

V levé spodní části severní stěny jsou nezřetelné stopy neznámého výjevu, překrytého navíc v baroku česky psaným textem Desatera.

Malby na západní stěně lodi značně poškodilo dodatečné vložení barokních oken. V horním pásu se dochovaly tří hlavní výjevy. Nejjižněji je zobrazen Poslední soud. V mandorle vidíme tradiční výjev Krista Soudce sedícího na oblouku duhy se vztyčenýma rukama. Vlevo od mandorly klečí Panna Maria, vpravo sv. Jan Křtitel, oba v přímluvě za hříchy lidstva. Výjev po stranách doplňují andělé s nástroji Kristova umučení – vlevo s kopím, vpravo s křížem.

Ve středu stěny je nadživotní postava sv. Kryštofa s dlouhými vousy s holí v pravé ruce. Na levé ruce nese malého Ježíška, který se levou rukou opírá o Kryštofovu hlavu a pravou rukou žehná jeho holi, ze které již vypučely palmové listy. Spodní část výjevu je opět poškozena vloženým barokním oknem.

V severní části západní zdi lodi je výjev Klanění Tří králů. Vlevo ve stylizovaném chlévě sedí Panna Marie s Ježíškem na klíně, v pozadí pod stříškou vykukují hlavy dobytčat. Uprostřed stojí postavy Tří králů, jeden z nich pokleká před chlévem, nad hlavami na obloze září betlémská hvězda zvěstování. Mezi postavami králů vyrůstá strom. V dolním poli je další část výjevu, natolik poničená, že je vidět pouze dolní část postav zástupu stojícího před schody (k trůnu?).

Východní stěna lodi byla nejvíce postižena dodatečnými úpravami, po vložení barokního vstupu a rozšíření původních oken se dochovalo pouze torzo donátorské scény. Pravděpodobně šlo o scénu adorace Panny Marie. Ta zřejmě seděla na trůně v místě, kde je dnes okno, před trůnem pak klečí postavy donátorů s rodinou: ženy v dlouhém rouchu a muž s mečem u pasu držící v rukou nemluvně, před nimi pak klečí osm dětských postav. Nad hlavami rodiny jsou rozvinuty nápisové pásky, bohužel bez nápisů, které by v identifikaci donátorů mohly pomoci.

Konsekrační kříže

Konsekrační kříže svojanovského kostela jsou vzácně dochovanou památkou na obřad konsekrace čili svěcení kostela. Ve středověké podobě tohoto obřadu světící biskup pomazal posvátným křížmem (olejem) na pěti místech oltář a na dvanácti místech symbolizujících 12 apoštolů zdi kostela. Těchto dvanáct míst pak bylo ve výzdobě označeno tzv. konsekračními kříži. Ty byly obvykle pouze malované (převažovala červená barva) ve formě různě tvarovaného kříže umístěného v kruhu. Díky nejrůznějším mladším přemalbám či výraznějším stavebním úpravám jich u většiny kostelů byla převážná část zničena a pokud se vůbec dochovaly, tak jen ve velmi malém množství, z celého souboru pouze jeden či dva. O to vzácnější jsou konsekrační kříže ve Starém Svojanově, kterých se dochovalo plných 11 z 12. Stalo se tak zřejmě díky tomu, že nebyly jako obvykle malované ale vyvedené z kamene.

Deset z nich jsou složité ornamentální rovnoramenné kříže jemně tesané do kruhových kamenů, nezajímavější je však poslední jedenáctý vsazený do severní zdi presbytáře vpravo od místa, kde původně stál oltář a jistě ne náhodou přímo nad sanktuáriem, schránkou, která sloužila k uchování Nejsvěžejší svátosti oltářní – ta mohla být v kostele uchovávána teprve po provedení konsekračního obřadu.

Interpretace tohoto výjevu prošla určitým vývojem, M. Trapp jej v polovině 19. století považoval za alegorii vítězství Kristova nad zlým duchem, Z. Wirth v Soupisu památek si není ani jistý pohlavím horní postavy, jde podle něj buď o Krista nebo o postavu ženy, v takovém případě nabízí výklad výjevu jako alegorii Adama a Evy. Podle současného výkladu je zde vyobrazen Ježíš Kristus na kříži, který vyrůstá z úst ležící postavy Adama, praotce lidského pokolení. Spojení Ukřižování s motivem Adama je poměrně časté, obvykle však bývá Adam představován pouze lebkou, která leží při úpatí kříže, popřípadě z ní kříž přímo vyrůstá. To, že je ve Svojanově zobrazena celá Adamova postava, je tedy naprostým unikátem.

Zdroj: www.hrady.cz, zany (10.9.2013)