Soupis památek obce Majetín, bývalý politický okres Olomouc.

Majetín

Kostel sv.Cyrila a Metoděje ^A)

…

Fara ^A)

…

Kaplička v Olší ^A)

Pověst u nás i v okolí chovaná říká, že v Olší kázali novou víru sv. Metoděj a jeho následovníci. Od té doby tam snad stál dřevěný sloupek s obrazem P. Marie, dalšími generacemi obnovovaný. Stál nad vydatným pramenem, jehož vodu majetínští i lidé z okolí pili, jí se omývali a věřili, že spolu s modlitbou dojdou uzdravení.

V roce 1885 – na památku 1000. výročí úmrtí sv. Metoděje byla v Olší postavena kaplička nad pramenem vody, který byl tehdy tak vydatný, že nejdřív musely býti do země zaraženy kůly, na ně dány trámy a fošny a teprve se mohlo stavět. První pouť ke kapličce se konala 15. 8. 1885, kdy byla asi též vysvěcena. Pak se každoročně konala tato pouť vždy 15. 8. nebo první neděli po tomto svátku, jako dík za ukončení žní. Od jara do podzimu každou neděli a svátek se zde konaly odpolední pobožnosti, jichž se zúčastňovali též věřící z okolních vesnic.

Od roku 1908 byl zdejším farářem P. Fr. Prostějovský, který ze vzpomínek občanů a hlavně opatrovnice kapličky Josefy Majecké sepsal některá uzdravení, která se zde udála a to:

1. Děvče z Tršic bylo od narození chromé, chodilo o čaganech. Když jí bylo 11 let, jezdili s ní do Olší – několikrát tam byli. Pak se uzdravila a rodiče dovezli ty čagánky do kaple v Olší na památku.

2. Růženka Navrátilová z Prostějova – 4 roky – měla rakovinou pokryty oči. Lékaři jí to vypalovali, pořád jí to krvácelo, myslili, že budou oči vyléčeny. Maminka ji jednou oblékla, že půjdou na procházku, ona odpověděla, že ne k doktorovi. Doktor nebyl doma, vrátili se domů. Jedna panímáma jim pravila, nechoďte k doktorovi, pojďte ke mně. Dala jim vody z Olší, umývala jí oči, které přestaly krvácet, bledly. Maminka sama zašla pro vodu do Olší. Koupali oči a rakovina se tratila. Jednou v neděli dopoledně v 11.30 hod. Růženka volala, že má všechno černé v očích, v 11.45 hod. všechno žluté a ve 12 hod. maminko, já vás vidím. Maminka vykládala sama.

3. Z Tovačova děvče nic nevidělo, mělo bělmo na obou očích. Rodiči ji nosili do Olší a tam se uzdravila. Chodívají – sám jsem viděl.

4. Terezie Hrabalová z Vrahovic, ta měla rakovinu na tváři po 3 roky. Lékaři nepomohli. Jedna žena jí poradila o vodě v Olší, umývala se, koupala a tím se vyhojila.

5. Antonie Novotná z Krčmaně 2 roky nemohla pracovat pro bolesti v rukou. Chodila do Olší, tam se umývala a nemoc zmizela. Pracovala až do smrti.

6. Josef Pochyla z Čelechovic, chlapec, který nemohl chodit, ani sedět, byl hrbatý. Nosili ho do Olší, umývali ho vodou, uzdravil se, že mohl sedět i chodit .

7. Z Droždína Josef …… chlapec 9-letý, jak dělal tělocvik, srazil se a nemohl chodit. Vozili ho do Olší a hned jak poprvé přijeli, cítili, že mu je lépe. Když přijeli potřetí, chlapec šel do vozu sám.

8. Ze Zborovic Marie trpěla krvotok 2 roky, když přišla, celá sedla do vody a byla uzdravena. Byla tam 3x. Z vděčnosti za uzdravení poslala plachtu na oltářík a peníze na mše svaté.

9. Valeriánová Anna z Hodolan, 7 roků stará, nosili ji na zádech 3 roky ke kapličce – nemohla chodit. Naposledy přijeli vlakem do Brodku, ale zpět již ji vedli za ruku a šli ke Krčmani.

10. Anežka Mračková z Čelechovic mívala padocí nemoc od 8 do 19 let, umínila si po 15 pátků chodit do Olší. Tam se umývala a modlila růženec a nemoci byla zproštěna.

11. František látal z Věrovan měl ránu na noze – nártě (vylézaly mu kosti) chodil si umývat nohu a ona se mu vyhojila (chodil ¾ roku).

12. Anežka Grulichová ze Suchonic měla 3 roky trhání v celém těle. Byli v Bavořích, nic nepomohlo. Potom chodila do Olší, koupala se a nemoci pozbyla.

13. Jan Malenda z Kokor, obě nohy se mu zkrátily (žíly pod koleny). Byl v Olomouci kolik měsíců a nepomohli mu, pak na klinice ve Vídni, také ne, dovezli ho z Vídně a pak ho vozili do Olší, koupali nohy, dávali do destiček až vyzdravěl a byl vojákem.

14. Metod Čelechovský měl padoucí nemoc, chodil po lékařích a nic nepomáhalo, potom chodil do Olší po tři pátky, tam se modlil a doma se koupal vodou z Olší. Doma také konali 9-ti denní pobožnost. Potom se uzdravil. Čekali ještě rok, ale ani po roce se nemoc nevrátila. Zemřel na bojišti v I. svět. Válce 13. 9. 1914 v Srbsku.

15. Božena Jindráková, provdaná Pokoráková, měla za svobodna také padoucí nemoc. Chodili s ní na sv. Hostýn, na sv. Kopeček, ale zdraví nedosáhla. Až při jedné pobožnosti ji padoucnice chytla hrozným způsobem, ale od té doby nic.

16. Marie Dostálová měla strašně silnou padoucnici. Lorenc, švagr, by mohl dosvědčit. V Olší se uzdravila.

17. Spáčil z Brodku, chlapec, samé vředy, jezdili s ním až do Brna, nepomohlo, pak jezdili na kočárku do Olší – tam se uzdravil.

18. Vlasák na Boží narození onemocněl v kostele, na saních ho dovezli domů – byl nemocen. Napadlo ho, aby mu donesli vody z Olší. Poslali tovaryše, ale bylo moc sněhu, nechtěl jíti a nabral vody v dědině. Jak okusil té vody poznal, že to není ta voda a poslal ho zpět, aby donesl znak z Olší. Donesl růži uvitou, kterou byly vyzdobeny šípkové keře u kaple, na důkaz – uvěřil – napil se. Načež se modlil k P. M. Lurdské litanii, jen se pomodlil kázal jíti vařit polévku, že má hlad – 7 dní nejedl ani nepil. Snědl polévku a ½ rohlíku a od té doby se nemoc nápadně zlepšila až vyzdravěl.

19. Marie Čecháková z Brodku chodila o berlách. Měla obě nohy polámané. Přišla na Nanebevzetí Pany Marie ke kapličce, slezla ke studánce, Josefka šla nabrat vody a otce prosila, aby dal berle do kapličky, oni je tam nechtěli dát, jak půjde bez nich. Ale ona plakala, aby jenom dali. Stalo se jí po vůli a tak šla domů o hůlce, uzdravila se úplně.

20. Novotný z Krčmaně – slepý, vodili ho do Olší, kde si oči omýval vodou u kapličky. Po čase se mu nemoc tak zlepšila, že chodil bez cizí pomoci. Z vděčnosti pak každou neděli v Olší při pobožnostech předříkával.

Z Lobodic přijeli každoročně na žebřiňáku poutníci do Olší na památku uzdravení jejich spoluobčana.

Největší účast byla v srpnu 1939 – první rok Protektorátu – odhad 5000 účastníků. Byla konána jako národní pouť a po kázání P: Jana Kučery zpívali věřící nejen „Svatý Václave, vévodo české země“, ale též hymnu „Kde domov můj“.