Historie obce Dzbel, bývalý politický okres Litovel

Historie obce

Dzbel, bývalý politický okres Litovel

V době, kdy byl nynější Hornomoravský úval již osídlen, zůstávalo okolí Konice stále ještě neobydleno. Poněvadž bylo většinou pokryto lesem s četnými močály, nelákalo nijak člověka, který vyhledával raději širé otevřené kraje stepi. Stepi zabíraly i východní svahy vysočiny i některá jiná místa, jež se vyznačují jednak hlínou navátou - spraší, jednak alluviálními naplaveninami, jejichž pruhy označují cesty pravěkého člověka, který sem pronikal.

Zdá se, že přítomnost člověka zde v této době souvisí s magdalenským jeskynním krasovým pobytem člověka. Ale již v době neolitické (mladší době kamenné 3000 - 1000 let před nl) sem člověk pronikal cestou dříve označenou z Olomoucka k Pěnčínu, Laškovu, Přemyslovicím a Krakovci, z Prostějovska pak podél Jesenky, raze si cestu k ostrovu již obydlenému u Jevíčka a Boskovic na stepní Malou Hanou, jež dělila les konický od velikého lesa pohraničního. Teprve později v době bronzové, v době žárových hrobů typu slezského, kdy vnikl na Moravu lid s pokročilejší kulturou, zde měl stálá sídliště. Kultura hradištní sahá již do doby mladší, kdy se již i některá sídliště z této doby dají zjistit z listinného materiálu. Dosud byl zjištěn pouze Hluchov (Gluchovo) r. 1131. Na prostějovsku byly uváděny četné vsi, jako Ptení, Čechy, Luká a další.

Zdejší kraje byly osídleny až v době 13. a 14. století, neboť veškerá lenní území náležela knížeti a stala se postupem doby majetkem alodním. V této době byly zakládány většinou osady na základě systému lánového či práva německého (emphyteutického). I původní osady byly přeměňovány na lánové, na což by ukazovalo dvojí jméno Přemyslovic - Ulrichsdorf, asi ze jména lokátorova, jenž změnu provedl, vzniklé, ustoupilo opět staršímu názvu.

Osídlení, k němuž bylo zapotřebí nejen kapitálu, ale i podnikavosti, prováděli lokátoři. Tito pronajali část lesa a pozemek rozdělili pokud možno stejně v lány, které byly osadníkům propůjčovány v dědičné držení za podmínek stanovených privigeliempro celou osadu a určujícím nejen platy a povinnosti, ale i jejich právní postavení k pánu a k půdě. Toto právo je také nazýváno burgrecht, z čehož vzniklo pozdější české pojmenování purkrecht.

Kolonisté za propůjčování půdy platívali jistou sumu peněz, tak zvanou podací či sumu zákupnou. Lokátor byl odměněn tím, že dostal jeden nebo více lánů, stal se doživotním rychtářem nebo fojtem v osadě jím založené. Rychta byla obyčejně spojena též s právem výčepním nebo jiným a často rychtáři byla dána moc soudní nad osadníky s nárokem na část příslušných soudních pokut. Zván byl proto i advokatus. Byl osvobozen od roboty, často neplatil ani stanovený poplatek, ale za to míval povinnost vojenskou.

Takové rychty byly v Luké, Přemyslovicích, Dzbeli, Ponikvi, Laškově, Hluchově, Klužínku. Všechny v pozdější době zanikly, buď že majitel zběhl (Klužínek - Ponikev), anebo maje právo výčepní, zůstal za odebrané nápoje dlužen a nemoha dluh zaplatiti, vzdal se rychty a přijal jiný statek robotní (Dzbelovský - dlužen 100 zlatých). Osadníci z půdy platili stanovený roční plat - úrok, obyčejně ve dvou lhůtách, a to na sv. Jiří a sv. Václava, jen na bouzovsku o sv. Martině. Kromě toho dávali i naturálie a zavazovali se k nepatrným robotám 3 - 4 dny z lánu do roka. Původně byli osvobozeni od všelijakých platů a robot veřejných, později však ve 13. století byla vymáhána daň mimořádná z lánu a i berně zvláštní, která se změnila v každoroční. Též odváděli faráři i biskupovi jisté naturální dávky, později i neveliké peněžité platy, tak zvané desátky.

Často s podnikavými lokátory sem přicházeli osadníci německé národnosti, kteří ale nevytvořili národnostní ostrůvky, ale byli roztroušeni mezi domácím lidem. Jen tak si můžeme vysvětlit, že byli brzy absorbováni českým okolím. Často byla novým osadníků, dříve než upravili půdu s osázení, dána lhůta, po kterou nemuseli platit úroky ani robortovati. Tyto osady byli často nazývány Lhotami - Kněží Lhota - později Lhota.

V této době se vyskytují v zápisech tyto osady, z nichž některé jsou staršího data:

1200 - 1215 Konice, 1278 Pěnčín, 1312 hrad Branky (Špraněk), 1318 Bohuslavice, Háčky, 1320Stražiště, 1342 Krakovec, 1348 Vojtěchov, Polomí, Raková, Rakůvka, 1349 Přemyslovice, Laškov, 1351 Dzbel, Jesenec, Březsko, Křemenec, Čunín, Klužínek, Ochoz, Runářov, Bukovina, Ladín, Hvozd, 1365 Ponikev, 1376 Reskov, Suchdol, Děsná, Lhota, Nestlgrund, 1378 BUdětsko, 1382 Ludmírov Milkov, Kadeřín, Veselíčko, Ospělov.

Mnoho z nich v dobách válečných zaniklo. Teprve později v roce 1446 byl jmenován Brodek a znovu r. 1553 osazen pustý Skřipov (Skřipovsko), ale pustý zůstal Otín, 1590 Oujezd a Maleny, Dětkovice a otročkov. Začátkem 17. století vzniká Březina (1610) a asi r. 1680 dominikální osada Hrochov a na půdě přemyslovské začátkem 18. století Nová Dědina (1706 též zvaná Německé Přemyslovice nebo Přemyslovičky) a 1722 vzniká poznenáhla Dolní Zavadilka. Mizí však Oujezd u Stražiska, ale v roce 1786 oživuje pod jménem Horní Růžov. Nejpozději však vznikly osady "familiantské" z rozdělených dvorců vrchnostenských koncem 18. století.

Stáří osad je rovněž určováno často podle jména. Za nejstarší jsou pokládány osady s názvy patronymickými či čeledními, pojmenované podle rodu.

Podle místa nebo nejnápadnější vlastnosti, od řeky, potoků, mají jména např.: Maleny, Ponikev, Brodek, Háčky

- podle vrchů nebo útvaru půdy a složení: Skřipov, Dzbel, Suchdol, Křemenec, Rovina

- podle porostů: Luká, Hvozd, Ochoz, Polomí, Břisce, Jesenec, Bukovina, Březina

- podle materiálu stavebního: Děšná

- podle lhůty, jež osazeným byla zpočátku poskytnuta: Lhota

- podle strážné stanice na důležité stezce: Stražiště

a dle stájí pro koně na cestě do Čech k odpočinku postavených: Konice

Historický vývoj Dzbele je těsně spjat s nedalekou Konicí a sousedním Jesencem, resp. Jesenským panstvím. Z tohoto důvodu je v úvodu této části věnována i značná pozornost tomuto panství.

Datum vzniku obce nelze přesně stanovit, s nejvyšší pravděpodobností to však bylo někdy ve 13. století. Obec vznikla na tzv. lesní lánové soustavě, která zůstala dosud zachována. Od každé usedlosti se táhl lán polí až po hranice katastru. Sám název obce je archaický. První písemná zpráva o Dzbeli je zaznamenána v Zemských deskách olomouckých a pochází z roku 1351. Podle tohoto zápisu Ješek z Konice zabezpečuje své manželce Cecílii z Cimburka její věno na některých obcích a též na obci Stbel.

Podle L. Hosáka jsou dokladovány tyto názvy obce: 1351 - Stbel, 13769 Stebl, 1446 - Stebl, 1677 Dczbel, 1690 - obec Czbel, 1718 - Džbel, 1720 - Dzbell, 1751 - Dczbel, 1864 - Dzbell, 1872 - Džbel.

Název obce je někdy odvozován od staročeského Stblo - stéblo. Prasek dává názvu obce význam "koryto rybníka nebo ponorné (!) říčky" - název sousední obce je Ponikev! Hosák však vychází z apelativa Stbel - gen. stebla, což by měla být "studánka v dutém pařezu". Místní jméno Dzbel bylo tedy názvem místa u chráněné studánky, studně.

Konické panství postupně přechází na pány z Cimburka a na pány ze Švábenic, kteří se podepisují s přídomkem "Na Konici". V roce 1618 po smrti nejstaršího bratra Aleše ze Švábenic si jeho tři bratři rozdělili tehdy již velmi zmenšené panství konické. Díl konický dostal Jindřich, díl březský Jan a díl jesenský Kryštof. Protože díl konický byl nejcennější, musel z něho splatit oběma bratrům a tak bylo Kryštofu zajištěno na panství konickém 4 247 zl. 17 gr. Když však Jindřich brzy zemřel, ujal se dílu konického Jan a Kryštov dostal ke svému dílu díl březský. Tak bylo utvořeno samostatné panství jesenské, k němuž patřil Jesenec s tvrzí a dvorem, Dzbel, Ladín, Březsko s tvrzí a dvorem a ovčírnou a Ponikev. Kromě toho ke zboží březskému patřily tři rybníky v Ponikvi. Krčmáři z celého panství museli bráti pivo z Konice, pokud by majitel dílu jesenského nepostabvil pivovar.

Oba bratři byli vyznání evangelického konfese augsburské a zúčastnili se českého odboje. Byli proto pokutováni. Panství jesenské bylo odhadnuto na 8 000 zl., z nichž 6 000 zl. činila pokuta. Kryštov, stav se katolíkem, přijal druhé jméno Karel a nabyl brzy panovníkovy přízně.

Roku 1629 pojal za choť Annu Veroniku Bítovskou ze Slavíkovic a paní na Malenovicích, s níž měl dceru Johannu Františku. Po jeho smrti se vdova provdala za Adama Jiřího Prakšického ze Zástřzl. Zapůjčila Bohušovi Kokorskému z Kokor a na Laškově 3 608 zl. Když po smrti Bohušově jeho rukojmí prodali statek laškovský, koupil ručitel Jan Konický ze Švábenic Ochoz s tvrzí a Klužínek za 3 900 zl. a připojil je k panství konickému. Když zemřel, jeho dcera Johanna Kateřina, nemohouc dluh splatit, postoupila obě vsi Anně Veronice za dlužnou částku. Ta je připojila trvale k panství jesenskému, jež od té doby zůstávalo nezměněno (1649). Po její smrti zdědila panství její jediná dcera z druhého manželství Zuzana Kateřina Liboria ze Zástřzl, která se provdala v mladičkém věku za Jana Bohuše Morkovského ze Zástřizl, pána na Boskovicích.

Jan Bohuš zemřel bezdětný již roku 1687 a vdově zanechal značný majetek. Ta se za rok nato znovu provdala za mladšího Františka Valtera z Ditrichsteina. Nerovné manželství nebylo šťastné a manželé žili většinou odloučeně. V nemoci se obrátila o pomoc k sv. Liboriovi a slíbila, že bude-li uzdravena, vystaví k jeho poctě v Jesenci kapli, jíž se nyní používá jako sakristie a vodě z pramene, tryskajícího ze skály, jehož používala, je přisuzována uzdravující síla. Zdá se, že bohoslužby v kapli vykonávali již tehdy kněží kláštera zábrdovického, k nimž darovala skvostně provedené bohoslužebné nádobí.

Při kapli založili bratrstvo sv. Liboria, které se v červenci v sobotu a neděli po svátku sv. Liboria scházelo , a tím povstaly známé poutě, jichž se zúčastňovali hlavně Hanáci.

K poddaným byla dobročinná. Roku 1661 darovala na budoucí časy Pokevským lesy V bořinách, Obecnici, Rotky a na Skalkách. Když v Ponikvi r. 1681 zběhl dědičný rychtář, byla rychta zrušena a na místo rychty zřízeno místo šenkovní. Roku 1690 listem datovaným na Boskovicích odpustila dlužné peníze zběhlé na gruntech a podsedcích obci Ochozi a Klužínku a sirotčí již vyšlé do důchodů panských patřící, aby stálé platy mohly tím lépe zapravovat a po její smrti na její duši při mši svaté svými modlitbami pamatovali.

Nejmenší osadou na panství byl roku 1677 Jesenec, největší byl Dzbel, kde byla zákupní dědičná rychta, s níž celkem 15 usedlých s poli a 9 bez polí..

Nejvíc poustek mělo Březsko, v němž včetně rychty bylo 10 usedlých gruntů, 2 byly nově zpustlé a bylo zde i 7 starých poustek. Po Dzbelu byla největší osadou Ponikev, kde byla rovněž dědičná rychta a s ní 16 usedlých gruntů a 4 nové poustky.

Čistě zahradnickou obcí byl Ladín, kde bylo 15 usedlých gruntů (12 s poli a 3 bez pole).

Rychtáři byli povinni odvést pánu krmnou husu o sv. Martinu v ceně 7 1/2 gr., dále byli povinni z Podhoří přivézt bečku vína do pánova sídla a v případě vojny dát pánu koně do vozu, který jim měl být vrácen, jestliže nezhynul. Při prodeji rycht dostala vrchnost 10% laudemia. Robota, která byla v prvém urbáři (1655) jen u Ochoze poznamenána jako úplná, byla v tomto prohlášena u všech osad.

Když Kateřina Zuzana Liboria ze Zástřizl, provdaná hr. z Ditrichsteina, odkázala statek jesenský premontstrátskému klášteru v Zábrdovicích ve prospěch kostela Marianského kostela ve Křtinách, byl v Jesenci dříve ze 2 pustých gruntů utvořen dvůr a rovněž i ve Březsku ze 3 statků. Kromě jmenovaných usedlostí byly v Jesenci ještě tvrz, dvůr, ovčírna, pivovar a lihovar s chmelnicemi, ve Bžezsku tvrz, dvůr a ovčín, v Ochozi dvůr s ovčínem a v Ponikvi vápenky.

Podmínky odevzdací byly:.

Premonstráti měli u kaple sv. Liboria vydržovat 2 kněze premontstráské, kteří by denně sloužili zde mši svatou a modlili se litanii k sv. Liboriovi. Dále měli vést procesí ze Křtin do Jesence v den před svátkem sv. Liboria a druhého dne sloužit rekviem za dárkyni a jejího manžela i dřívější majitele panství. V den sv. Liboria měli podle možnosti dát chudým lidem oběd a almužnu, aby se za dárkyni modlili. Bratrstvo sv. Liboria, jí založené, měli zachovat a rozšířit a udržovat kaple sv. Liboria, sv. Růžence, sv. Šimona a Judy a sv. Vavřince, jakož i kříže pod Jesencem v dobrém stavu.

Sotva se řád ujal panství, ihned upravoval hospodářství. Roku 1698 za opata Maxmiliána Fendlera z Losbergu byl zřízen v Ponikvi nový rybník. Také s poddanými bylo roku 1706 smluveno, že budou odebírat tolik kořalky, kolik dostávali za povinné sbírání lískových oříšků v Horce. Když se ve Dzbelu rychtář za odebrané nápoje zadlužil, neboť s rychtou byl spojen výčep, vzdal se rychty a uvolil se robotovat. Z rychty byla utvořena roku 1713 odnětím části pozemků chalupa a panský hostinec. Před rokem 1709 byla také zrušena rychta ve Březsku a přeměněna v grunt.

Tehdy nastala nouze o železo. Poněvadž železná ruda byla nalezena v Roudném u Dzbele, smluvili se roku 1709 opat Engelbert Hájek se šlechticem Šimonem Dirschbergem, bergmistrem v království Českém, původem ze Švábska, a pronajal mu dolování rud na 15 let. Ročně měl roztavit asi 1000 nůší železné rudy a dávat 300 zl. z nájmu. Dirschberger se snažil ustavit společnost, která by převzala podíly. Tato byla ustavena 9. června 1710, ale již roku 1712 přešly asi všechny na klášter hradišťský.

Jakmile byly uspořádány poměry na panství, hned počal řád za opata Engelberta Hájka stavět u kaple kostel, který je zajímavou a vzácnou barokní památkou. Podle publikace Poutní místa Moravy a Slezska (1995) je jeho autorem Giovanni Tencalla. Kostel měl být zdrobnělinou a zjednodušenou autorovou variantou Tencallova nerealizovaného projektu pro jezuitský P. Marie Sněžné v Olomouci vypracovaného kolem roku 1700. Základní kámen byl položen v roce 1711, hrubá stavba byla dokončena v roce 1714, úprava interiéru pokračovala v dalších letech. Loď má tvar elipsy s oválnou apsidou na straně východní a přístavkem pro kůr na straně západní. Okna jsou umístěna vysoko a jsou též tvaru elipsy s podélnou osou vodorovnou. Věž byla sice založena, ale nedostavěna a pro dva zvonky byla zřízena na střeše malá výžka. Hlavní vchod je na západní straně. Silné dveře jsou přepaženy širokým železným pásem s kovanými ozdobami. Kostel je 30 m dlouhý a 10 m široký a bohatě vypraven. Smělou báňovitou klenbu zdobí výjevy ze zázračného působení sv. Liboria, malované od neznámého umělce al fresco, bohužel při opravě kostela roku 1862 byly přemalovány a tím poničeny. Barokní oltář je ozdoben obrazem sv. Liboria od nizozemského malíře Scoon-Jansa (nar. v Antverpách r. 1653) ve vyřezávaném rámci s figurálními ozdobami.

Na místě tvrze byl vystavěn zámek, který je spojen s kostelem zvláštní chodbou. Jde o budovu krásnou a úhlednou zvláště svou polohou na úpatí Horky. Vystavěl jej rovněž opat Engelbert Hájek roku 1711. Před zámkem bylo upraveno rovné, ne právě široké prostranství, podepřené dosti vysokou terasou s dvojitými šnekovitě zahnutými schody. Mezi schody dole v terase se nachází kaplička sv. Liboria s pramenitou vodou, jež zde vytéká a jíž je přisuzována uzdravující síla.

Když byl v roce 1784 zrušen klášter v Zábrdovicích, zabral stát také panství jesenské a přikázal je nově zřízenému Náboženskému fondu. Mělo být opět spojeno s konickým panstvím, které bylo rovněž státem zabráno, ale než došlo k úplnému spojení, bylo z nařízení císaře Josefa II. dáno nejprve v dědičný nájem a zanedlouho i v dědičné vlsatnictví Františku rytíři z Dietrichu, zemskému advokátu v Brně, za 48.909 zl. 36 a 1/4 kr. 10. září 1801.

V krátké době státní správy byl rozdělen dvůr ve Březsku roku 1786 na 16 familií a osazen většinou dvorskou čeledí, jež byla kromě několika jedinců, německé národnosti. Tak vznikla osada Michnov.

Rovněž louky pod Ponikví, vzniklé vypuštěním a vysušením rybníků, obdrželi osadníci z Michnova. Obec obdržela z rozděleného dvorce 45 měřic, 2 a 3/4 mírky pastvin a platila ročně 12 zl. 2 kr. Téhož roku byl rozdělen i dvorec ochozský na 18 familií. Obci bylo přiděleno 25 měřic 9 a 1/2 mírky pastvin. Tak vznikla Střelná.

S poddanými byly roku 1787 sjednány aboliční smlouvy a obnoveny byly roku 1797 za Fr. rytíře z Dietrichu. Některé obce se však vzpíraly hned na počátku smlouvu uznat a podepsat. Byla to zvláště obec ponikevská. Tehdejší úředník Josef Fabl je přemlouval, aby aboliční smlouvu podepsali, přičemž jim za to sliboval přidělení luk pod Ponikví, ale marně. Proto byly přiděleny michnovským. Tím zůstaly smlouvy nepotvrzeny, ač ostatní vesnice i vrchnost se jimi řídili.

Ponikevští, kteří se zdráhali podepsat smlouvu, se marně později domáhali, aby ji majitel podepsal a tím uznal. Teprve po dlouhých prosbách roku 1827 byla s nimi smlouva podepsána.

Hned po převzetí panství státem byla zřízena v Jesenci roku 1784 lokalie Náboženským fondem a lokální kaplan obdržel s názvem osobního faráře i kongruu farářskou 400zl. Desátky však byly odváděny i dále faráři konickému. Za faru byla postoupena téhož roku panská budova k neomezenému užívání. V jejím přízemí byla umístěna farní škola. K oběma byly přiděleny obce Jesenec, Dzbel, Ladín a Ponikev, které také měly odvádět jesenskému učiteli koledu.

Rytíř František z Dietrichu však panství neudržel, a to bylo roku 1827 prodáno ve veřejné dražbě.

Statek na počátku 19. století měřil 4.310 jiter 443 čtver. sáhů, z čehož připadlo na dominiální pole 500 jiter 17 čtver. sáhů, rustikální 2.140 jiter 1.209 čtver. sáhů.

Panství vydražil za 34.110 zl. Jan Polanský, c.k. moravskoslezský fiskální adjunkt v Brně. Hned na počátku se snažil výnos statku zvětšit rozšířením a zvelebením ovčího hospodářství. Roku 1838 postavil nový dvůr nad Měrotínem a nazval jej podle své manželky Terezínem a choval v něm 800 -1.000 ovcí a roku 1835 postavil za parkem větrný mlýn, který však za následujícího majitele byl prodán do Přemyslovic. Již před tím postavil palírnu. Za něj byl učiněn pokus neuznáním aboličních smluv donutit poddané k naturální robotě. Zemřel roku 1840.

Statek pak v roce 1853 koupil od vdovy za 190.000 zl. hr. August Sylva Taroucca. Zakrátko roku 1858 prodal statek za 182.000 zl. dr. Karlu Schrotterovi, t.č. purkmistru olomouckému. Za něho byly odstraněny z terasy zámecké sochy světců.

Když zemřel, zdědil statek jeho syn téhož jména, zemský advokát a zástupce velkostatků na říšské radě.Tento roku 1891 zřídil ve Dzbelu cihelnu a kruhovou vápenku poblíž železniční stanice. U vápenky postavil parní pilu a ve dvoře zřídil mlékárnu. Zemřel roku 1908 a pochován byl v rodinné hrobce na Horce, která je již zrušená.

Jeho dědic rytíř ferdinand Widmann, jehož manželkou byla Eva Schrotterová, prodal předlužené panství prostřednictvím Anglobanky ve Vídni dřevařské firmě Max Jokl a Leopold Zwillinger za 1,400.000 K, která lesy téměř úplně vykácela.

Pozemkovou reformou byl statek zabrán a měl veškeré půdy 691 ha, z níž bylo přiděleno ve Dzbeli 1 zájemci 1 ha, v Jesenci 14 zájemcům 7 ha, v Ladíně 3 zájemcům 2 ha. Celkem bylo přiděleno 18 zájemcům 10 ha. 202 ha lesů, které zůstaly v záboru, prodali roku 1925 arcibiskupství olomouckému. Zůstatek 479 ha, cihelna, vápenka a mlýn byly propuštěny ze záboru a ponechána v něm byla pouze pila.

Roku 1934 prodali část 350 měř. s hospodářskými budovami Václavu a Růženě Macharáčkovým v Lutíně za 600.000 korun, Terezínský dvůr se 160 mírami pole a luk St. a M. Školendíkovým a zbytek byl prodán nadrobno místním lidem. Ponechali si pouze cihelnu s vápenkou a pilou, pak hliník nazvaný Chmelník, s přilehlými 20 mírami pole.

Zámek s přilehlým parkem koupily roku 1932 za 250.000 korun Sestry sv. Františka v Kojetíně, ale již v roce 1933 přešel do vlastnictví kongregace sester Dominikánek v Řepčíně a byl v něm zřízen zaopatřovací ústav sv. Liboria v Jesenci. Proto přikoupila kongregace od Macharáčkových tzv. Horní dvůr s 30 měř. polí.

Dzbel leží v Dzbelském sedle, jež je na severu ohraničeno svahem Horky a na jihozápadě mírně vystupující vrchovinou. V nejvyšším místě obce probíhá dráha hlubokým průkopem. Obec je několika domky téměř spojena s Jesencem. Větší část obce náleží do povodí Romže (Jesenky), která zde parmení, menší část se nazývá Borová a leží za průkopem dráhy. Tato část náleží do povodí Nectavy, která vytéká pod Borovou a dříve poháněla vodní mlýny pod Dzbelem. Do nivy Nectavy ústí zleva boční údolíčko, v němž se nachází hájovna a na stráni výše byla postavena myslivna.

Tratě polní a lesní jsou: Za zahradami, U skal, U olší, U rybníka, U žlíbka, Zmoly, Skalky, Za hopele, Na Horce, Na bahnách, Fialů žlíbek, Sládkova skála, Za houštím, V syrovátkách, Březina, U studánky, Milíře, Nectavka, V Rosově štůlni, Vyhoňova hora, V roudných, Kozének.

Obyvatelstva bydlelo

v roce 1834 v 95 domech 576

v roce 1869 v 95 domech 611

v roce 1880 ve 100 domech 642

v roce 1890 ve 102 domech 611, z nich 605 národnosti české a 6 německé

v roce 1900 ve 102 domech 572 v roce 1921 ve 102 domech 551

v roce 1930 ve 106 domech 519, z nich 515 národnosti české a 4 německé, náboženství 510 římskokatolického, 1 evangelického a 8 československého.

V pečetítku bez udání letopočtu vidíme ve znaku koně na kvetoucí lučině.

Dzbel byl součástí panství konického a po roce 1618 přináležel k panství jesenskému. Patřil i potom k římsko-katolické farnosti konické až do roku 1784, kamž platil i desátky. Rovněž přiškolen byl k farní škole konické a později jesenské. Roku 1877 vyškolen a prvním učitelem byl Emilián Hikl (-1920). Za něho roku 1883 škola byla rozšířena na dvoutřídní. Nová školní budova pochází z roku 1877.

Místní události:

V roce 1875 vyhořelo 19 domů. I v dalších letech hořelo častěji, ale požáry byly omezeny pouze vždy na jednotlivá stavení.

Krupobití a povedň byla 16. května 1888. Voda strhla část nově postvené dráhy. Přívaly vodní s krupobitím se opakovaly též 25. května a 11. června 1922.

Obec byla elektrizována v roce 1927.

Ve Dzbeli a Jesenci bylo v roce 1930/32 odvodněno celkem 35,6510 ha (průměrně za 5.214 K).

V letech 1709 až 1729 bylo v nedaleké Roudné v provozu šest šachet, v nichž se dolovala železná ruda (hematit). Ve Dzbelu, v blízkosti mlýna čp. 93 byla postavena vysoká pec, v níž se tavila vydolovaná železná ruda. Ruda se tavila dřevěným uhlím, které se pálilo v milířích a padl na ně celý les mezi Šubířovem a Chobínem. V roce 1729 byla těžba ukončena.

V roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví a v roce 1785 byla zavedena tzv. abolice robot, tzn. že místo robotní povinnosti se odváděl aboliční poplatek. Tato praxe trvala až do roku 1848, ktrý zanmenal konec feudalismu v našich zemích, konec poddanství a zavedení občanské rovnosti před zákonem.

Událostí značného významu byla výstavba železnice, která zanmenala pro celý kraj obrovskou pracovní příležitost i dobrý výdělek. Přes zančné potíže byla 1. září 1889 zahájena železniční doprava na trati Prostějov - Třebovice.

Za druhé světové války byla část dzbelského katastru připojena k Sudetům. V listopadu 1942 hrozil obci osud Lidic nebo Javoříčka. Celá obec byla obklíčena německým vojskem a teprve po zatčení a odvlečení několika rodin odtáhlo i vojsko.

V roce 1958 bylo v obci založeno JZD, které bylo v roce 1975 sloučeno se Státním statkem Brodek u Konice. Na jihovýchodním okraji obce byl postaven nový Agrochemický podnik.

Zdroj: obecdzbel.cz (15.1.2015)