Zpět na Kornice

Historie obce

Kornice, Politický okres Litomyšl

Napsal: Petr Chaloupka, Kornice, 2010

Obsah:

Úvod ……………………………………………………………..………………….… str. 3

Prehistorie ………………………………………………………………………….… str. 3

Duchovní páni ………………………………………………………………….……. str. 4

Kostkové z Postupic …………………………………………………………..…….... str. 8

Pernštejnové ........…………………………..……….……………………………..... str. 11

Trautmannsdorfové ………….…………………..…….…………………...……….. str. 14

Valdštejnové ………………………………………..…….……………….…………. str. 18

Počátek moderní doby ……………………………..……..…………………………. str. 26

Československo ……………………………………..……..………………………… str. 40

Socialismus ………………………………………………………………….…….…. str. 46

Současnost …………………………………………………….…..…………..……… str. 55

Rychtáři, starostové a předsedové Národního výboru ....………..……………….……. str. 57

Významní rodáci …………………………………………………..………………….. str. 58

Soupis památek ……………………………………………………..……….………... str. 58

Vývoj počtu obyvatel a domů ………………………………………..……………….. str. 59

Seznam majitelů nejstarších domů ……………………………………..…………..…. str. 59

Prameny a literatura ……………………………………………………..……………. str. 65

Obrazové přílohy …………………………………………………………..……….…. str. 72

Úvod

Kornice jsou na první, druhý i jakýkoli další pohled jen obyčejnou malou českou vesnicí. Výrazně se od ostatních neliší, snad jen návsí stíněnou dvacítkou stoletých lip. Její chalupy se rozložily přibližně tři kilometry severně od Litomyšle na půlnoční straně kopce Hlavňova (383 m n. m.), který je součástí pahorkatiny oddělující údolí řek Loučné a Tiché Orlice. V Kornicích pramení malý potok, který odtud teče do sousedních Sedlišť a u Tržku se vlévá do Loučné. Ves leží na silnici z Litomyšle do Končin, Sloupnice a dál do Ústí nad Orlicí. Kornický katastr hraničí na severu se Sloupnicí, na východě s Němčicemi, na jihu s Lány (Litomyšlí) a Nedošínem a na západě se Sedlištěmi. V současné době tu žije asi 150 obyvatel.

Prehistorie

Na území dnešních Kornic žili lidé tisíce let před založením současné vesnice. Svědčí o tom poměrně hojné archeologické nálezy. Oblast Litomyšlska nepatřila v pravěku k nejhustěji osídleným oblastem, ale leží na přirozené spojnici Čech a Moravy a podél této strategické cesty se usazovali lidé nejrůznějších kultur.

Nejstarší nálezy z blízkého okolí Kornic pocházejí z mladého paleolitu (tj. poslední fáze starší doby kamenné – z doby „lovců mamutů“: asi 40 000 – 10 000 př.n.l.) a to ze hřbetu mezi Loučnou a kornickým potokem u sousedního Nedošína.

První pozůstatky lidské činnosti přímo na území Kornic pocházejí z mezolitu (střední doby kamenné: asi 8000 – 6000 př.n.l.). Je to období po konci poslední doby ledové, kdy pevninský ledovec ustoupil dál na sever a s ním odešla i velká zvířata. Tehdejší klima bylo podobné dnešnímu, krajinu pokrývaly husté lesy a lidé se živili lovem zvěře a sběrem lesních plodů.

Velkou změnu znamenal příchod zemědělců z jihovýchodu Evropy v neolitu (mladší době kamenné: asi 6000 – 4000 př.n.l.) V Kornicích se nacházela sídliště už prvních neolitických kultur: kultury s lineární keramikou (5700 – 5000 př.n.l.), s vypíchanou keramikou (5000 – 4500 př.n.l.) i lengyelské kultury (4500 – 3900 př.n.l.). Z nálezů blíže neurčitelnou aktivitu tu vyvíjeli lidé i v eneolitu (pozdní době kamenné asi 3900 – 2000 př.n.l.).

Další výraznou proměnu života umožnil objev kovů. Z doby bronzové (asi 2000 – 750 př.n.l.) je v Kornicích už opět doloženo přímo sídliště, a to lužické kultury (1250 – 1000 př.n.l.).

Z doby železné (750 př.n.l. – 400 n.l.) pocházejí nálezy na hřbetu mezi Loučnou a kornickým potokem na katastru Nedošína – konkrétně z doby laténské (400 př.n.l. – 0), kdy tu žili první jménem známí obyvatelé naší země – Keltové. O jejich přítomnosti možná svědčí i jedna z teorií o původu názvu Kornic (viz dále). Sídliště na katastru Kornic pravděpodobně vybudovali také Germáni v době římské (1 – 400 n.l.).[1] ^{Po odchodu většiny z nich na jih a jihozápad dorazili do budoucích českých zemí Slované.}

Duchovní páni

První Slované začali na naše území pronikat někdy po roce 500. Přestože nenásilně asimilovali zbytky germánského obyvatelstva, zůstávalo osídlení budoucích českých zemí poměrně řídké. Oblast Litomyšlska tvořila hraniční provincii s Moravou, lidé se tu na konci doby hradištní (500-1250) soustředili především v blízkosti řeky Loučné. Ta byla tehdy zvaná Trstenice a podél ní snad vedla obchodní stezka na sousední Moravu. Celou jižní oblast hrutovské provincie, jak se zdejší oblast nazývala, pokrýval hustý pohraniční hvozd. První písemná zmínka o Litomyšli pochází až z počátku 12. století, kdy kronikář Kosmas zmiňuje Litomyšl jako pohraniční hrad Slavníkovců v roce 981. Podrobnější informace se dochovaly až z pozdější doby, spojené již s výraznou církevní aktivitou. Kolem roku 1100 tu vznikl pravděpodobně menší benediktinský dům. Zásadní význam měl ale až příchod řádu premonstrátů za podpory olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, ke kterému došlo asi ve čtyřicátých letech 12. století. Premonstráti se s chutí pustili do kolonizace neosídlených oblastí, nejintenzivněji ve 13. století, kdy na Litomyšlsko přivedli kvůli nedostatku místních obyvatel i mnoho Němců. Samotná Litomyšl byla tenkrát převážně německá, Češi tam získali převahu díky přistěhovalectví z okolních obcí až v době před husitskými válkami. Klášter, zbohatlý zásluhou své usilovné snahy o rozvoj, posloužil budoucímu císaři Karlu IV. v roce 1344 jako základ k založení biskupství, které však již po osmi desetiletích zaniklo ve vřavě husitských válek.

Na venkově žila ve středověku naprostá většina obyvatel. Jejich život se v průběhu věků přetvářel jen velmi pomalu, i ty nevětší proměny obvykle probíhaly nepozorovatelně v čase vyměřeném jedné generaci. Efektivitu zemědělství ve 12. století zvýšil přechod z úhorového hospodaření (střídání obdělávaných ploch a úhoru) na trojpolní systém (střídání jařin, ozimů a úhorů), ten se potom udržel prakticky až do 19. století. Výnosnost zemědělství přesto zůstávala velmi nízká. Každé zrno se počítalo, proto se obilí žnulo srpy, aby se zabránilo zbytečným ztrátám. Kosy se užívaly jen k senoseči. Ani výnosy z chovu dobytka nebývaly závratné, nebyl totiž ještě vyšlechtěn do dnešní podoby a dosahoval nižší hmotnosti. Proto každý neúrodný rok znamenal vážné nebezpečí v podobě vypuknutí hladomoru, navíc se mezi špatně živenými lidmi snadno a rychle šířily nejrůznější epidemie. Životní úroveň se přesto zvyšovala – např. původní zemnice se zdmi z proutí omazaného hlínou byly nahrazovány roubenými staveními[2].

K velkým ale jen postupným změnám docházelo ve vrcholném středověku v právní oblasti, v kulturní a každodenní realitě. Ve 13. století k nám spolu s Němci dorazilo tzv. zákupní právo (emfyteuse), čímž skončilo tradiční společné hospodaření obce, její půda přešla do dědičné držby jednotlivců.

Od 9. století se pomalu šířilo také křesťanství, postupně během staletí pronikalo i do té nejvzdálenější osady. Přesto řada pověr pohanského původu zůstala součástí běžného života vesnice. Obyčejní faráři nebývali příliš vzdělaní, proto ani nemohli účinně bojovat třeba proti uctívání domácích bůžků – hospodáříčků. Zachováno zůstalo mnoho tradičních rituálů, které byly postupně upravovány k obrazu více vyhovujícímu novému náboženství. Např. popel z ohňů hořících o slavnostech plodnosti na filipojakubskou noc měl podle pohanů zvyšovat úrodnost polí, původní smysl byl ale pozměněn na zapalování hranic jako ochrany proti na sabat se slétajícím čarodějnicím…

Změny se prosazovaly jen pomalu. Prostí lidé stále vnímali čas především podle přírody, tedy cyklicky. Lineární křesťanské pojetí času, který někam směřuje, má počátek i konec a každý okamžik je jedinečný, se prosazovalo jen pomalu. Obyčejní lidé měli strach ze všeho nového a neznámého. O vzdálenější svět se nezajímali. Cizí a nepochopitelný jim byl i život vyšších vrstev nebo gotická kultura. Hodnotou pro ně bylo vše staré, tradicí prověřené. Jen to bylo zárukou stability, po které toužili. Komunita bývala uzavřená, soudržnost byla základní podmínkou pro přežití, proto každý, kdo vybočoval, byl společností trestán nebo alespoň zesměšňován.

Obecné rysy se nejspíš příliš nelišily ani od zdejší reality. Jednou z nejstarších osad na Litomyšlsku byly Domašice. První zmínky o této vsi pocházejí z listiny hlásíce se do roku 1167.[3] Podle ní král Vratislav I. daroval klášteru veškerou půdu až k potoku Sloupnice s výjimkou právě Domašic.[4] Litomyšlský opat Deokar podle stejné listiny koupil od opatovického kláštera pole zvané „Na korniceh“ ležící u Domašic.[5] Původ Domašic je nejasný. Více zpráv se o nich totiž nedochovalo. Podle jejího jména by se dalo usuzovat, že se jednalo o rodovou osadu Domašiců,[6] ale v názvu může být obsažen i odkaz na jednotlivce – zakladatele. Nelze proto ani zcela vyloučit méně pravděpodobnou souvislost s Domašou, příslušníkem rodu Vršovců, jednu z obětí přemyslovského vraždění na Vraclavi nedaleko budoucího Vysokého Mýta v roce 1108.[7]

Podobně jako název je nejistá i přesná poloha vesnice. Mohla se nacházet někde mezi okraji dnešních Kornic a Sedlišť. Archeologické nálezy jsou nejednoznačné, jejich vyšší koncentrace je na západním a severovýchodním kraji Kornic, západní poloze by odpovídaly i dochované pomístní názvy (Kuřince, Husilna, Na ohradě) a pověsti o propadlém hradu Kuříně v Kuřincích nebo o přemístění Kornic kvůli nepříznivým podmínkám od studánky Žandalky. Podobné legendy se však dochovaly také v Sedlištích, přesněji o Malvařicích – starých Kornicích u Královy studánky.[8]

Z pozdější doby už nemáme o Domašicích žádné zprávy. Naopak v roce 1347 jsou poprvé zmíněny Kornice, jako majetek rušeného litomyšlského kláštera. Co se přesně v mezidobí odehrálo je opět nejasné. Premonstrátskému klášteru Domašice možná připadly jako náhrada za území, které musel odstoupit králi Přemyslu Otakarovi II. při založení města Poličky v roce 1265. Ale co zavinilo jejich zánik? Domašice se mohly začít postupně vylidňovat kvůli poklesu významu jejich původní funkce – tj. obrany hranic a stezky – po vymýcení značné části pohraničního hvozdu během kolonizace a přeložení trasy obchodní stezky. Ale pravděpodobnějším důvodem jejich konce je přechod na zákupní právo, které od německých osad začaly přebírat i ty původní, české. Společná půda byla tehdy rozdělena mezi jednotlivé rolníky a ves byla lokátorem (organizátorem zakládání osady) přenesena na příhodnější místo – do polohy dnešních Kornic. Část půdy bývalých Domašic zůstala asi nevyužita až do dalšího století, kdy na ní byly založeny (Velké) Sedliště. První zmínka o nich je asi z roku 1398, ale není ještě rozlišeno, nejde-li snad o Malé Sedliště (Sedíšťku), obě vsi jsou současně doloženy až později. Jméno Sedlišť možná připomíná nějaké dávno opuštěné, v této době již pro lidi žijící v okolí bezejmenné sídliště (tedy právě Domašice).[9]

O původu názvu Kornic resp. pole „Na korniceh“ existuje několik teorií, žádná ale není příliš přesvědčivá. Může pocházet od kornaté, tzn. mazlavé, půdy, od staročeského slova „kornicě“, tj. pokácené kmeny ještě s korou. Nejnověji se objevila možná souvislost s keltským slovem „corno, korno“, což znamená roh nebo také ohyb toku. Původní tok kornického potoka skutečně tvořil oblouk obtékající dnešní vesnici.[10] Existují ale i lidové výklady jména Kornic.[11]

Nové vsi a pole bývaly zakládány podle určitých pravidel – měly různé půdorysy. Kornice byly asi z počátku okrouhlicí, která se později rozvinula v krátkou ulicovku. Okrouhlice měly domy uspořádané do kruhu a pole tak měla tvar výseče kruhu. Takové vesnice se lépe ubránily hrozícímu nebezpečí, ale nemohly se dál rozrůstat, jejich přebývající obyvatelé museli v případě přelidnění odejít jinam a založit novou ves (nejzachovalejším příkladem v okolí je Nořín u Chocně). Praktičtější ulicovka uprostřed rozšířená v náves nebyla uzavřená, mohla se proto rozrůstat do stran, ale obrana proti nepříteli v ní nemohla být tak účinná. Pole u takové vesnice byla rovnoběžná a měla stejnou šířkou po celé délce. Protáhlý tvar polí, obvykle dochovaný dodnes, vyžadovala těžká orební technika, častá změna směru orby by byla příliš namáhavá.

Získávání půdy k obživě v nové vsi bývalo velmi pracné. Při zakládání vesnic se nejprve musel vykácet les, lidé potom vypálili pařezy – tak vznikly tzv. kopaniny,[12] které byly následně osety. Nové živobytí přineslo ale i nové povinnosti – roboty na panských dvorech. Robota však bývala v této době ještě malá a omezovala se jen na výpomoc při setí, senoseči a žních. Dávky vrchnosti se začaly platit místo v naturáliích penězi, Litomyšl získala v roce 1259 právo trhu, rolníci z okolních vsí tam mohli jednoduše získat do té doby neobvyklou hotovost.[13]

Převratné 13. století přineslo i další změny. Původní patriarchální rodová obec se definitivně proměnila v obec sousedskou. V čele vesnice stáli rychtáři a konšelé. Ovšem mezi rychtáři byly rozdíly, mohli být buď dědiční nebo jen dosazovaní vrchností. V Kornicích byli původně svobodní rychtáři držící úřad dědičně, pravděpodobně pocházeli z rodu lokátora obce. Rychtář byl představitelem obce, zástupcem vrchnosti a soudcem (německy der Richter). Soudil však jen drobné přestupky, zločiny patřily do pravomoci fojta, vrchnostenského úředníka. Vybíral od svých sousedů vrchnostenské důchody, pokuty i královské berně. Svobodní rychtáři také museli pro vrchního pána vykonávat vojenskou službu. Za to vše obvykle mívali řadu výhod, především větší pole a právo výčepu.[14]

Nový právní řád neznamenal pro majitele statků úplnou svobodu v nakládání s nimi. Své usedlosti sice mohli podle zákupního práva i prodávat, ale jen tomu, kdo se líbil vrchnosti. Omezená byla také dědičnost, tzv. právo odúmrti platilo na Litomyšlsku až do doby před husitskými válkami. Majetek toho, kdo zemřel bez mužských potomků, podle něho připadal vrchnosti.[15]

V polovině 14. století došlo ke změně vrchního pána Kornic. V roce 1344 v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství vymohl budoucí císař Karel IV. založení biskupství[16] v Litomyšli, prakticky provedené přeměnou ze zdejšího kláštera. Prvním biskupem byl jmenován opat Jan z premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Z dosavadních litomyšlských řeholních kanovníků se tak stali kanovníci kapitulní, tvořící biskupský dvůr. Majetek kláštera byl v roce 1347 rozdělen vratislavským biskupem Předslavem mezi biskupa a kapitulu, které připadly i Kornice s výjimkou svobodné rychty, která zůstala biskupská.

Kornická rychta byla ale už v roce 1380 odstoupena biskupem kapitule jako náhrada za pozemky kapituly zatopené nově zřízeným rybníkem Sterntajchem (Hvězda) v Opatově. V roce 1398 při konečném dělení majetku, které urovnávalo předchozí spory, se již svobodná rychta v Kornicích neobjevuje. Byla asi kapitulou vykoupena od posledního majitele a proměněna v jeden nebo dva obyčejné grunty. Kornický rychtář byl od té doby až do 19. století pokaždé jen jmenován vrchností. Rychtář ale i po svém postoupení kapitule podléhal biskupovi v případě potřeby vojenské služby. Obvykle představovalo jeho tehdejší brannou povinnost vypravení jednoho pacholka s kuší. Biskup si uchoval také soudní pravomoc nad většími prohřešky kapitulních poddaných.[17]

Na život ve vsích mělo vliv rozšíření práv Litomyšle v oblasti soudní a hospodářské v roce 1360 biskupem Janem ze Středy, kancléřem Karla IV. Litomyšlská městská rada byla prohlášena za vyšší odvolací soud, lidé z vesnic u ní měli hledat právo. Kapitulní obce však náležely pod městský soud, jen když jejich pře nebo provinění souvisely s nějakou biskupskou vsí. Zločiny dál soudil pán (biskup) a jeho úředníci. Větší dopad na okolní vesničany měla hospodářská privilegia. Venkovské krčmy musely od nynějška povinně brát pivo z města. Nové hostince už neměly být zakládány, také v Kornicích proto dlouho žádný nebyl. Rychtářům biskup zakázal vést krčmy, ale povolil jim prodávat víno. Míli (asi 7,5 km) od města nesměl být žádný řemeslník s výjimkou kováře, což se ale asi úplně nedodržovalo, protože na počátku 15. století byl v Kornicích švec.[18]

Z počátku 15. století známe také jménem první obyvatele Kornic, německá kolonizace se Kornicím zřejmě vyhnula, všichni místní sedláci byli pravděpodobně Čechy: Václav Vrabcův, Michal Šimonův, Ondřej řečený Syrový, Havel švec, Mikuláš, Matěj, Kateřina, Filip, Vavřinec řečený Smola, Štěpán řečený Vrabec, Anka…[19]

Také oni přihlíželi bouřlivým událostem patnáctého století, které výrazně ovlivnily celou zemi. Po morové epidemii v roce 1380 a následné bídě vzrostlo v lidech náboženské cítění, potřebovali víru, aby se dokázali lépe vypořádat s vlastním neštěstím. Proto rádi a hojně naslouchali novým kazatelům, včetně kritiků církevních nešvarů. Litomyšlský biskup Jan Železný byl ovšem tvrdým odpůrcem rodícího se husitství, na koncilu v Kostnici působil jako jeden ze žalobců Jana Husa a zasloužil se tak o jeho upálení v roce 1415. Za biskupovy činy měli trpět jeho poddaní. Po Husově odsouzení totiž reformátorovi přívrženci ze msty poplenili biskupské statky. To byla však jen předehra k husitským válkám. V květnu 1421 přitáhlo k Litomyšli vojsko Pražanů a Hradeckých, poslední biskup Aleš z Březí před nimi raději uprchl. Tak fakticky zaniklo litomyšlské biskupství, zdejší měšťané přijali víru podobojí. Zatím asi jen formálně, husity dosazený správce panství Diviš Bořek z Miletínka měl řadu jiných starostí. Na jaře 1425 ale přitáhli k městu radikální táborité, Diviš Bořek se raději vzdal, táboři dobyli biskupský hrad. Město se dostalo pod vliv sirotků. Další biskupové už byli jmenováni jen formálně. Kapitula se sice udržela v moravské části biskupství (ve Svitavách) až do 16. století, ale do záležitostí v Čechách nemohla už více zasahovat.[20]

Kostkové z Postupic

Hrůzy a zmatky husitských válek umožnily mimo jiné obrovské majetkové přesuny. Ty se nevyhnuly ani Litomyšli. Sirotky dosazeného hejtmana Jeníka z Mečkova v roce 1432 vystřídal Vilém Kostka z Postupic, který po skončení válek získal litomyšlské panství do dědičného držení od krále Zikmunda (roku 1436). Kostkové z Postupic[21] patřili k největším válečným zbohatlíkům, během krátké doby se vyšvihli z celkem bezvýznamné rytířské rodiny na majitele řady panství.

Zbytek 15. století zůstal neklidným – v letech 1469 a 1470 protáhl Litomyšlí dvakrát uherský král Matyáš Korvín do boje proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Zpustošená země se jen pomalu vzpamatovávala, úbytek obyvatelstva během husitských válek (odhaduje se až na 40%, na Litomyšlsku méně) zapříčinil zhoršení životních podmínek poddaných, protože vrchnost si chtěla pojistit svoje příjmy bez ohledu na demografickou krizi. V 16. století ale přišel jeden z vrcholů českých dějin – období poměrného klidu (jen v roce 1537 protáhlo Litomyšlskem habsburské vojsko do boje proti Turkům), kdy sedláci příliš často nepotřebovali svoji vojenskou zbroj[22], která byla součástí jejich výbavy pro případ svolání zemské hotovosti. Celá země se rozvíjela a těšila se ve zbytku Evropy nezvyklé náboženské toleranci.

Lidé na Litomyšlsku se od katolické církve odvraceli pomalu, po roce 1421 sice získali převahu umírnění kališníci a po roce 1425 radikální, ale po bitvě u Lipan (1436) se věřící vrátili zpět mezi umírněné. Kornice vždy patřily do litomyšlské farnosti, zdejší obyvatelé docházeli na bohoslužby do města. Později Kostkové přestoupili k často pronásledovanému českobratrskému vyznání, které se díky tomu mohlo nerušeně rozšířit i mezi jejich poddanými.[23]

Za dob Kostků z Postupic se po hmotné stránce dařilo venkovskému lidu poměrně dobře. V právním ohledu ale pomalu nastával obrat. Volnost poddaných se začínala zatím spíše formálně omezovat. Šlechta si chtěla pojistit své prořídlé živitele. Sbíhání poddaných z panství za lepšími podmínkami bylo proto zakázáno řadou celozemských nařízení už na konci 15. století. Ale až do třicetileté války nebyly zákazy asi výrazněji uplatňovány.

Také na Litomyšlsku začali od roku 1508 rozlišovat měšťana od venkovského rolníka. V Litomyšli byly zřízeny zvláštní právní knihy pro město a pro venkov. Do té doby mohl měšťan volně kupovat grunt a usazovat se na vsi a naopak rolník kupoval dům a usazoval se ve městě. Nyní byl vyžadován propouštěcí list od pána. Rolník klesl na společenském žebříčku i pod poddanského měšťana, pomalu začal být připoutáván k půdě.

Více práv prostým lidem tak husitské války nepřinesly. Neprosadila se např. ani volitelnost rychtářů, kteří byli i nadále jen jmenováni. Postupně se měnila soudní pravidla. Odvolání proti rychtářově rozhodnutí bylo možné k výročnímu soudu, který se konal také v obci, ale předsedali mu již lantfojt a purkrabí z panství. Odtud se bylo dříve možné odvolat se k litomyšlské městské radě, po změnách na počátku 16. století na zámek. V trestním právu byli rychtář a konšelé jen soudem vyšetřovacím, řádným soudem byl původně konšelský soud v Litomyšli, ale později také zámek. Rychtář za plnění svých povinností dostával odměnu – ze soudnictví mu patřila třetina udělených pokut.

Lidová kultura si stále uchovávala řadu starých rysů. Např. v některých případech nebylo příliš rozšířeno kauzální myšlení (vztah příčina–následek) – tak třeba neštěstí a katastrofy bývaly vysvětlovány porušením řádu, univerza, nikdo nehledal jiný důvod. S rostoucím významem vzdělání i pro laiky tradiční ústní kultura velmi pomalu ustupovala nové, písemné. Mluvené slovo sice ještě na dlouho zůstávalo hlavním médiem, informace získávali lidé hlavně z kazatelen a od migrujících lidí, ale ve styku s vyšší kulturou začínaly nabývat na významu trvanlivější záznamy než pouhá lidská paměť. Např. každá obec původně sama přijímala a propouštěla své členy. V 16. století ale už musela žádat o povolení, tehdy byly také založeny v obcích knihy o jednáních, smlouvách a změnách majetku, bohužel většinou nedochované. Také o sirotky se do roku 1508 starala obec sama, poté péči převzal zámek, kde byly zřízeny nové sirotčí knihy.[24]

Stabilizovala se dvou- až třígenerační podoba rodiny. Ovšem místo rodiny se obvykle hovořilo o domácnosti. Ta plnila hlavně ekonomickou funkci, byla zárukou přežití. Láska nebo cit hrály až do 19. století vedlejší roli. Sňatky bývaly domluvené rodiči, ale také sami snoubenci měli s touto dohodou souhlasit. Přílišná citová angažovanost mohla být i vysilující, zvláště když se více než polovina dětí nedožívala dospělosti. Postavení žen ve společnosti mělo daleko k rovnoprávnosti, byly považovány za tělesnější bytosti než muži, proto musely zůstávat neustále pod dohledem otce, bratra, manžela…

V této době se začalo kšaftovat, závěť poddaného schvalovala vrchnost. Hospodář nemohl dělit statek na díly jako dříve, kdy jen rychtář dbal na to, aby změnami nebyly zkráceny pánovy příjmy. Sedlák nyní mohl v závěti volně nakládat jen s tím, co sám přikoupil, s movitým majetkem a závdavky mladším dětem. Dědicem gruntu se stával nejstarší syn. Mezi sedláky se tak rozšířil „výminek“ pro starého hospodáře. Všechna ujednání při předávání gruntu bývala raději sepisována do nejmenších detailů, úcta ke staří asi nebyla úplnou samozřejmostí. První kšaft v Kornicích nechal zapsat v roce 1520 Jiřík starý rychtář.[25]

Písemné jednání začalo někdy hrát větší roli také v dohodách uzavřených mezi samotnými poddanými. V roce 1517 proto sepsali někteří korničtí sousedé smlouvy o dojíždění přes pole a vedení vody k zavlažování.[26]

Po hmotné stránce se sedlákům nedařilo zle. Platy vrchnosti totiž nebyly stanoveny v naturáliích, ale v penězích. Reálná hodnota odváděných dávek tak klesala, protože tehdy ještě nebyla známa protiinflační opatření. Na počátku 16. století také docházelo k rozprodávání půdy panských dvorů sedlákům. V druhé polovině 15. století jich vlastnili Kostkové pět, na konci své vlády už jen Vlkov. Ubylo proto robot, které byly přeměněny v peněžní platy.[27]

Poddaným přibyla také možnost přivýdělku. Od první poloviny 16. století se rozšířilo díky rozvoji plátenictví pěstování lnu. V roce 1542 vznikl ve městě cech tkalců, což kvůli platnému mílovému právu znamenalo omezení práv jejich vesnických protějšků, ti tak mohli mít nyní nanejvýš dva stavy a nemohli najímat tovaryše. V 16. století byl rozšířen také chov ovcí, vesnické ženy spřádaly vlnu, kterou poté utkali litomyšlští soukeníci. Sukno odtud bylo vyváženo i do Polska a Uher. Později na Litomyšlsku převážila výroba lněného zboží.[28]

Životní úroveň na vsi se tak postupně zvyšovala. Např. v této době jinak běžně zanedbávané hygieně se mohli obyvatelé Kornic věnovat v obecní lázni, doložené v roce 1460. Jeden ze sousedů, Máslník, do ní krátce předtím zakoupil nový kotel. Společné lázně bývaly ve všech obcích obvyklé až do 16. století. Jednalo se zpravidla o dřevěný domek u potoka nebo u studny. Lidé se v nich koupali hromadně a kupovali si k tomu pivo.[29]

Pomalý rozvoj mohla stále lehce přibrzdit různá neštěstí. Konec vlády Kostků z Postupic poznamenal v roce 1546 velký požár Litomyšle. Postiženo nezůstalo jen samotné město. Prý tehdy foukal tak silný vítr, že se některé statky zapalovaly i v Kornicích (snad se oheň přenášel přes hořící obilí na polích).[30]

Poměrný klid v království se týkal především rozvoje kultury a vzdělanosti, ale politikou zmítaly časté zápasy, rozhodovalo se o další podobě státu. Ve stále větší míře se projevovaly také ozvěny bojů reformace a protireformace, které otřásaly celou Evropou. Jednota bratrská byla trnem v oku nové dynastie na českém trůně – Habsburků. Král Ferdinand I. tak rád využil vhodné příležitosti a poslednímu z Kostků (Bohušovi) za účast na stavovském povstání v roce 1547 zkonfiskoval všechna panství s výjimkou Brandýsa nad Orlicí a Nových Hradů, ponechaných mu na dožití.

Pernštejnové

Stoleté období počínající polovinou 16. století přineslo výraznou proměnu hospodářské i kulturní tváře venkova. Svoboda osobní a náboženská nejprve dosáhla svého vrcholu, aby ji následně čekal strmý pád. Radikální urychlení tohoto vývoje umožnila třicetiletá válka, především její první fáze končící bitvou na Bílé hoře. Ovšem již před ní byly některé tendence více než patrné.

Po konfiskaci Litomyšle Kostkům z Postupic sem král dosadil jako hejtmana svého věrného služebníka Šebestiána Šenajcha (Schönaicha), který spravoval panství se svým bratrem Fabiánem v letech 1548 až 1551. V roce 1552 zadlužený panovník zastavil panství svému věřiteli Jaroslavu z Pernštejna, ale ani on nebyl v lehké pozici a musel panství pro vlastní dluhy zastavit dál – do roku 1567 Václavu Haugvicovi z Biskupic. Až poté se ujali vlády sami páni z Pernštejna.[31] Jejich finanční situace se ale nelepšila. Vratislav z Pernštejna velmi doplácel na svoji dvorskou službu a postupně odprodával jedno panství za druhým. Litomyšl se tak měla stát novým sídlem kdysi bohatého rodu, proto zde Vratislav nechal vystavět honosný renesanční zámek. S nedobrovolným přispěním svých poddaných – na nákladnou stavbu využil i svěřené peníze sirotků z celého panství, které nikdy nevrátil.[32]

Zaneprázdněnost litomyšlských pánů politikou byla výhodná pro jejich poddané. Jinde se šlechta obvykle už od druhé poloviny 16. století snažila vynahradit si svoje kvůli inflaci klesající příjmy podnikáním ve vlastní režii. K tomu bezohledně využívala své poddané, kterým zvyšovala roboty. Radikální změnu ale umožnily až pobělohorské poměry, kdy byla Obnoveným zřízením zemským (v Čechách v roce 1627) zrušena stará privilegia. Pernštejni se do podnikání pustili až tehdy. V té době začala naplno také protireformace.

Díky cenové revoluci před Bílou horou rostla hodnota naturálních dávek vůči peněžním platům (populační exploze v 16. století znamenala růst poptávky a tím i cen, zároveň klesala hodnota stříbra, dováženého ve velkém z nových dolů v Americe). Sedláci bohatli, nákladně se oblékali po způsobu vyšších vrstev. V 16. století začalo přestavování statků, které tak ztrácely svoji dřívější obrannou funkci. Byly bourány maštale stojící před obytnými místnostmi směrem do návsi, na jejich místě vznikaly zahrádky. Statky získávaly štíty (lomenice) podle městských vzorů. Poddaní na Litomyšlsku byli navíc zcela osvobozeni od odúmrti, což přinášelo na jiných panstvích vrchnosti velké zisky. Krajem netáhla žádná nepřátelská vojska.[33] U far vznikaly školy, proto i někteří sedláci ovládli umění čtení a psaní. Vynález knihtisku zlevnil výrobu knih, které se tak staly dostupnými i chudším vrstvám. Třicetiletá válka znamenala dočasný úpadek vzdělanosti, který zvrátilo až zakládání katolických škol.[34]

Proměny pracovních povinností se pomalu blížily. Sice už při stavbě zámku v letech 1568 až 1581 přiváželi sedláci robotou materiál, takové roboty byly ovšem obvykle za plat nebo alespoň za stravu. Ani růst robot zaznamenaný na Litomyšlsku už po roce 1610 nebyl nesnesitelný, šlo asi jen o zapsání dřívějších nepsaných závazků, platících především pro podruhy. Vzrostly hlavně roboty rybniční, dovoz dřeva, čištění struh na lukách, polní práce. Všichni poddaní také museli chodit s tenaty na lov (Vratislav z Pernštejna lov miloval a nesnášel pytláky – nařídil proto poddaným, aby svým psům usekli jednu nohu). Venkované vyráběli pro pány šindele a tesy, jezdili pro vápno do Podolí. Od robot byli osvobozeni jen rychtáři a pořádníci (obecní zřízenci, pomocníci rychtáře). Roboty se však staly opravdu tíživými až po Bílé hoře.[35]

Z doby pernštejnské vlády se dochovaly první urbáře, díky kterým známe výši poddanských dávek a jiných povinností. Platy byly odváděny na sv. Jiří a sv. Havla, další menší v některých vsích i na sv. Jana a na Vánoce. Z let 1548 až 1552 pochází první urbář litomyšlského panství. V této době žilo v Kornicích jedenáct osedlých, v roce 1610 bylo osedlých již čtrnáct, z toho jedenáct sedláků a tři zahradníci (chalupníci).[36] Kromě peněžních platů[37] museli Korničtí orat robotou dvakrát ročně 225 záhonů[38] u dvora Vlkova. V roce 1610 přibylo každoroční vypravení jedné fůry do Podolí pro vápno, povinnost chodit nadhánět zvěř při panských honech, zahradníci a podruzi museli na Dlouhých lukách „trávy roztřásat a hrabat“. Nerobotovali ovšem pokaždé bezplatně, při otavě se jedné osobě platilo pět denárů.[39] Kromě povinností vůči vrchnosti se navíc samozřejmě odváděly berně králi.

Po bitvě na Bílé hoře (1620) nestálo vrchnosti nic v cestě. V roce 1628 získal Vratislav II. Litomyšl do dědičného držení a využil toho k přebudování hospodářství z dosud převážně úročního velkostatku na velkostatek režijní. Zároveň zvýšil dávky poddaných. V roce 1634 je poprvé doložen tzv. ovčí úrok za závazek, že pán nebude chovat ovce jinde než u litomyšlského dvora a nebude tak ohrožovat majetek sedláků. Byl odváděn na sv. Jana a sv. Martina a byl vysoký, v průměru znamenal zvýšení platů o dvě třetiny. Vedle toho vzrostly obilní dávky (hlavně oves a žito), odvod slepic, vajec, medu, příze, peří apod., různě pro každou obec.[40]

^{Vratislav II. těžil z pobělohorských poměrů naplno. V roce 1630 zřídil, v souvislosti se stavbou nového pivovaru a tím větší potřebou surovin, na pozemcích koupených od nedošínských sedláků velký dvůr Pernštýn. U něho museli Korničtí ve zvýšené míře robotovat. O svá práva přicházeli především ti nejníže postavení. Původní panský pivovar byl založen už v roce 1584, ale pivo na venkov dodávali stále měšťané podle starých privilegií, ta Vratislav městu odebral až v roce 1629. Na oplátku Litomyšli obnovil práva pálení kořalky a šenkování vína, o která tak musely přijít vesnice, ty už však nebylo čím odškodnit… Z vaření piva plynuly pánům největší zisky. Pašování piva z jiných panství bylo proto zakázáno. Každá obec měla předepsáno, kolik ho musí od vrchnosti odebrat. Tak skončilo domácí vaření, na které měli sedláci stále právo. Nyní ale byli doslova přehlceni jeho panskou produkcí (hospoda v Kornicích zatím nebyla, pivo asi šenkoval rychtář). Vesničané také nově mohli prodávat obilí jen na litomyšlském trhu.}[41]

^{Zvyšovány byly i královské berně. České země financovaly války Habsburků s Turky na konci 16. století. K dalšímu navýšení došlo za stavovského odboje i po jeho porážce, až v roce 1628 byla berně snížena, ale zůstávala stále vysoká, byla ještě vyšší než dávky vrchnosti.}[42]

^{Poddaný nebyl jen stále více hmotně vysáván, ale byla dál omezována i jeho práva. Pán na sebe postupně strhával soudnickou pravomoc. Obecní soud sice nebyl úplně zrušen, ale po třicetileté válce byl minimálně využíván, soudil pán podle své libovůle.} Po roce 1620 začala vrchnost také více zasahovat do kšaftů a po válce bylo zakázáno volné nakládání i s pozemky, které hospodář sám přikoupil.[43]

Zhoršování situace na venkově bylo do značné míry urychleno třicetiletou válkou (1618-1648). Obrovský úbytek obyvatel nutil šlechtu, která nebyla ochotná vzdát se své životní úrovně, maximálně vyždímat zbylé poddané. V českých zemích se ztráty na obyvatelstvu (způsobené především nemocemi a hladomory, přímými bojovými operacemi již méně) odhadují na čtvrtinu až třetinu. Za války rozhodně nebylo ani na Litomyšlsku bezpečno, o čemž svědčí i fakt, že vrchnost převezla raději značnou část svého dobytka ze zdejších dvorů na jiná panství. Sedláci podobné možnosti samozřejmě neměli. Řada rolnických usedlostí proto byla vypleněna a zůstala zcela zpustlých.[44]

Litomyšlskem často táhla vojska, plenili cizinci i císařští. Ti se v okolí objevili poprvé už v roce 1620, v roce 1635 po konfliktu s měšťany dokonce ze msty zapálili město. Nepřátelé se ukázali až později. Město se často vyplatilo, aby se jejich vojsko utábořilo v okolí, kde vojáci brali obilí i dobytek. Navíc za vojskem často táhla „pakáž“[45], tj. ženy vojáků, markytánky, kramáři, světoběžníci… Naštěstí se na Litomyšlsku nikdy nebojovalo ani se tu vojsko nezakopalo na zimu. Přesto tu rozhodně žádný klid nevládl. V září 1639 přitáhly od Hradce Králové čtyři tisíce Švédů a utábořily se na Hlavňově, protože ve městě bylo císařské vojsko. Císařští před nimi uprchli a nechali Švédy loupit v okolí. Ti odtáhli zpět, až když dostali výkupné od města. V letech 1641 až 1642 se tu znovu objevili nejméně čtyřikrát. Pod velením Lennarta Torstenssona v červnu 1643 přitáhla hlavní švédská armáda v počtu 18 000 mužů, kteří se rozložili ve městě a okolních vsích a plenili. Za nimi postupovali v červenci císařští Matyáše Gallase. V dubnu 1645 přijelo 1200 švédských jezdců. V říjnu 1645 se po neúspěšném obléhání Brna u Litomyšle s vyhladovělými Švédy objevil znova Torstensson. Jeho zákaz drancování vojáci neuposlechli. Menší švédské výpady z posádek v Olomouci, Uničově aj. pokračovaly až do konce války v roce 1648. Prostí lidé se jen těžko mohli podobným nájezdům bránit, a proto jen před plenícími vojáky utíkali do lesů i se svým dobytkem a čekali až nebezpečí pomine.[46]

Poddaní byli během války vydíráni také vojenskými veliteli císařských vojsk, která tábořila na Litomyšlsku a sedláci je museli živit (armáda se profesionalizovala, již se nespoléhala na zemskou hotovost svolávanou jen dočasně). Frebonie z Pernštejna si v letech 1634 a 1642 stěžovala na zatížení poddaných vydržováním vojska, kterého tu bylo přespříliš. Poddaní měli značné nedoplatky na berních i na poplatcích různým regimentům. Až za Freboniina dědice Václava z Lobkovic se podařilo vyjednat částečné slevení dluhů. Lidem se ale ulevilo jen trochu, vždyť v té době řádil na panství mor.[47]

Válka urychlila a usnadnila také rekatolizaci. Pernštejni byli katolíci, a snažili se proto zahájit převýchovu už na konci 16. století, ale jejich cíle bylo dosaženo až po válce. Předtím spíše ubylo českých bratří ve prospěch novoutrakvistů. Poslední litomyšlský farář podobojí nastoupil v roce 1595, v roce 1612 jej tehdejší poručnice panství Polyxena z Lobkovic vyhnala a odebrala nekatolíkům špitálský kostel. Katoličtí děkani tu působili od roku 1579. V průběhu českého povstání, v roce 1619, vypukly protikatolické nepokoje také v Litomyšli. Účastnili se jich i lidé z okolí. Děkan Daniel Hájek byl svými rozzlobenými ovečkami zbit a musel uprchnout. V kostelech bylo ničeno katolické vybavení. Ale po porážce českého odboje byla všechna nekatolická vyznání zakázána. Sedláci nesměli narozdíl od šlechticů emigrovat, museli zůstat a konvertovat. Z Litomyšlska nejsou žádné zprávy, že by Polyxena z Lobkovic užívala nějaké drastické metody obracení na „pravou víru“. Konverzím věřících tak jako všude pomohla válka, během ní ubylo všech obyvatel, tedy i farářů. Značná část poddaných bez svých pastýřů proto vlastně nebyla ani katolíky ani nekatolíky. Na Litomyšlsku byly v roce 1646 obsazeny jen tři fary ze sedmi. Obracení tak probíhalo poměrně hladce. Katolictví u první generace bylo ještě často pouze formální, ale u druhé již opravdové.[48]

Všeobecnému navyšování se vyhnuly alespoň dávky církvi. Desátek byl původně desetinou výnosu, ale později byl zaměněn za pevně stanovené množství obilí, takže rolníci platili v průměru jen 1,5 % výnosu. Na konci války se farářům nově odváděly jen slepice, někdy vejce, sýr, len…[49]

^{Do nových, pro prosté lidi nepříznivých poměrů vešlo Litomyšlsko pod vládou nových pánů. Frebonií z Pernštejna, zakladatelkou piaristického kláštera a školy, vymřel rod Pernštejnů. Panství zdědil její sestřenec Václav z Lobkovic.}

Trautmannsdorfové

Dědic Pernštejnů, Václav Eusebius z Lobkovic, prodal po válce zpustlé panství v roce 1649 levně štýrskému rodu Trautmannsdorfů.[50] Století jejich vlády spadá do období často označovaným Jiráskovým pojmem „Temno“. Životní podmínky prostých obyvatel se určitě zhoršily, ale např. rekatolizace nebyla nijak krutá, z většiny lidí se brzy stali upřímní katolíci a dobrovolně a hojně se účastnili např. procesí a poutí. Zvýšené roboty znamenaly především ztrátu cenného času, ani ten nejpřísnější šafář ale nedokázal robotníky přinutit, aby pracovali s takovým nasazením jako na svém. A bohatí sedláci posílali místo sebe na robotu čeledína.

^{Trautmannsdorfové se snažili panství zvelebit, aby jim víc vynášelo. Začali obnovovat zpustlé vesnice a zakládat nové, kam sváděli chudinu z jiných vsí. Stavěli také obecní chalupy na obecní půdě. Podporovali vznik hospod, kde se čepovalo pivo z panského pivovaru.[51]}

Z vrchnostenských snah o rozvoj těžili také sedláci. Byly tak zušlechtěny jejich chovy dobytka i ovocné sady. Ze Štýrska byl dovážen hovězí dobytek (tzv. „štajračky“) i koně. Mezi poddanými se rozmohl chov ovcí a udržel se až do 19. století.[52]

Také panovník měl zájem na hospodářském rozvoji a snažil se předcházet možným problémům. Za císaře Karla VI. (1711-1740) byly proto zřízeny špýchary, jako pojistka proti neúrodě. Rolníci tam museli odvést část úrody, kterou si mohli další rok vypůjčit zpět, ale vrátit ji měli i s úrokem. Pro zámecké panství byl špýchar ve Vlkově.[53]

Ne všechno ale znamenalo pozitivní změnu pro poddané. Byly zakládány nové panské dvory a ty staré byly rozšiřovány. Každý dvůr měl v čele šafáře[54], dále tu pracovala šafářka a obvykle několik čeledínů a děveček. Většinu práce však měli oddřít robotníci. Jestliže dříve měla každá obec jiné robotní povinnosti, nyní byly srovnány na tři dny v týdnu, o „pilných pracích“ každý den. Kvůli robotě musel mít každý grunt jeden koňský potah a dva čeledíny navíc. V roce 1674 bylo revizitační komisí konstatováno, že vesnice na litomyšlském panství jsou ubohé, řada polí leží kvůli zaneprázdněnosti robotami ladem, takže úroda stačí taktak na uživení. Přesto páni nic neodpouštěli. Při vymáhání nedoplatků býval ve statku ubytován mušketýr na stravu a plat, dokud sedlák nepovolil a něco ze svého majetku neodprodal.[55]

Velkou zátěží byla i stavba panských chalup. Vrchnost je nechávala stavět, protože po třicetileté válce rychle přibývalo obyvatelstva. V Kornicích vyrostly takové chalupy hned dvě (čp. 15 a 16). Dřevo (všechna stavení na venkově byla stále pouze dřevěná) bylo dodáváno z panského lesa, ale všechnu práci (až na řemeslnou) museli odvést místní v rámci roboty. Šlechta robotou budovala i cesty a průplavy. Když byla v letech 1678 až 1680 v Litomyšli rozšiřována piaristická kolej, na stavbě opět robotovali lidé z panství. Robotou se spřádalo také plátno pro vrchnost, která s ním obchodovala a prodávala jej např. až do Hamburku. Při výčtu povinností není divu, že když český sněm v roce 1654 nařídil svěcení nedělí a svátků, bylo pro poddané obtížné najít čas na obdělání vlastní půdy. Za porušení pracovního klidu jim hrozila pokuta.[56]

Kornice nebyly v ničem výjimkou. Podle urbáře z roku 1659 tu bylo stále jedenáct statků a tři chalupy; vedle peněžního úroku[57] přibylo naturálních dávek: kapounů[58] místní lidé odváděli ročně 11, slepic 19, příze 6 štuk, peří ze 7 hus, 45 kop šindele, 50 kop polen pivovarského dříví, 4 kopy polen[59] k cihelně, 40 tesů na ploty, mimo to měli ornou robotu. Hospoda tu stále nebyla, ale mimo rychtáře museli brát všichni pivo z pivovaru, stejně kořalku. Po revisitaci berní ruly byla v roce 1675 snížena královská kontribuce (v Kornicích bylo nadále počítáno jen se šesti a 3/16 osedlého), protože zemědělství upadalo, osívalo se méně, ubylo dobytka, ovcí i prasat.[60]

Rolníci rozhodně nebyli se svojí situací spokojeni, není vyloučeno, že se brzy začali mstít. V letech 1656 až 1665 totiž celkem pětkrát hořely panské dvory (v roce 1661 Perštýn). Krize dosáhla vrcholu v roce 1680.

Každou sobotu býval na zámku úřední den. V Litomyšli se tak sešli rychtáři z celého panství. Po vyřízení svých povinností se scházeli v hostinci Václava Morejna a mluvili o svých těžkostech. Hlavně Matěj Abraham z Poříčí tu vedl řeči proti vrchnosti a robotám. Za přítomnosti všech rychtářů panství se rozhodli sepsat stížnost hraběti, že neplní své sliby, dál rozšiřuje svoje dvory... Deputaci byly však přislíbeny jen drobné ústupky, nejradikálnější sedláci proto začali připravovat povstání. Dne 23. dubna 1680 někdo zapálil panský dvůr v Čisté, pro údajnou výtržnost v Litomyšli byl zatčen Jiřík Beneš, další sedláci byli preventivně obklíčeni mušketýry u Morejnů. Lukáš Pakosta po prvních zprávách o nových událostech vyrazil domů, do Horního Újezdu, kde začal burcovat lidi. Přes noc a během druhého dne se začali shromažďovat u Osíka stovky, možná i tisíce sedláků z celého Litomyšlska, přišli většinou ozbrojeni zemědělským nářadím, někteří ale měli i střelné zbraně. Na kopci nad Litomyšlí drželi hlídky. Vrchní Světelský (správce panství) poslal pro vojsko a propustil zadržované. 25. dubna dojel do tábora, dohodl se s nespokojenci, slíbil ústupky a sedláci se rozešli. V květnu přesto začalo zatýkání. Osm rychtářů, včetně kornického, proti tomu protestovalo. Ničeho však nedosáhli. V červenci dorazila do Litomyšle císařská vyšetřovací komise. Čtyři vůdci byli v srpnu popraveni, řada dalších byla uvězněna. Exekuci na šibeničním vrchu u Litomyšle přihlíželo mnoho lidí z celého panství, aby si dobře zapamatovali, jak se trestá vzpoura. Sedláci byli krátce na to definitivně odzbrojeni (mělo se tak stát již podle sněmovního usnesení z roku 1650).

Poté byly vyhlášeny změny vycházející z císařského patentu z června 1680, které přinesly alespoň částečné zmírnění povinností. Skončila doba nejistoty, byla jasně stanovena pravidla, už neplatilo: „Co se poručí, to vykonávají“[61]. Skončil nucený odběr piva a kořalky, povinné nakupování dalších panských produktů ustalo postupně během 18. století, kdy rostla populace ve městech a tím přibylo odbytišť, rolníci tak museli nakupovat už jen ryby na Vánoce a Velikonoce. Hrabě roku 1680 také odpustil dluhy (nedoplatky na dávkách) a zavázal se nepást ovce na selském, na oplátku mu ale byl zvýšen ovčí úrok odváděný na sv. Martina. Nezakládal také už žádné nové dvory (tzn. již nezabíral svévolně selskou půdu) a nestavěl chalupy robotou. Čas strávený výrobou přádla, šindele apod. se začal započítávat do odpracované roboty a na šindel se používalo panské dřevo místo selského. V některých věcech však vrchnost i nadále odmítala ustoupit. Nechtěla chovat na dvorech tažný dobytek. Sedláci museli dál robotovat se svým, bylo jim jen povoleno spřahování – kdo nechoval čtyři koně mohl spřáhnout s někým jiným a dál robotoval jen ručně.[62]

Skončilo také vysílání rolníků za prací na vzdálená trautmannsdorfská panství. Robotníci mohli být dále půjčováni, ale už ne příliš daleko. Např. od roku 1708 poskytl hrabě práci šesti kornických robotířů litomyšlskému děkanovi, ovšem pohrozil, že po děkanově smrti už jeho nástupci žádné další nepovolí.[63]

^{Vrchnost zrušila veškeré náznaky samosprávy. Rychtáři byli po roce 1680 jen vykonavateli panských nařízení policejních, správních a soudních nebo se starali o provádění robot poddanými. Rozdíly v postavení byly jasně dané, překročení vymezených hranic nemožné. Mluvit prý tehdy mohl rolník s vrchností jen v kleče a líbaje jí ruce.}[64]

^{Hospodářská zátěž naštěstí nebyla na Litomyšlsku spojena s násilnou přeměnou duchovního života. Reformační komise do Litomyšle nikdy nepřišla. Lidé mohli být už obráceni nebo spíše Trautmannsdorfové rozumně nechtěli vyprovokovat útěky svých poddaných. Boj proti kacířům si však zcela oddech nevybral. Už v roce 1651 proběhl v celé zemi soupis obyvatel podle víry, v Kornicích bylo tehdy z 61 obyvatel nekatolíků jen pět. Faráři sestavovali kontrolní zpovědní seznamy, aby rychle odhalili „kacíře“ (nekatolíci zpověď neuznávali). Původně nastolený režim ale nebyl přísný, a to i přestože byla v roce 1709 zachycena prosba litomyšlských nekatolíků o pomoc ke švédskému králi Karlu XII. se stovkami podpisů. Změnu přinesl rok 1717, kdy byly odhaleny tajné schůzky v Javorníku. Následovala zatýkání, domovní prohlídky, nucená posílání na vojnu. Např. v roce 1733 proběhla generální prohlídka knih. Nekatolíci se proto tajně vystěhovávali do ciziny. Někteří z nich se jako potulní řemeslníci (díky tomu byli nenápadní) vraceli obvykle zjara a na podzim s knihami a organizovali další útěky. Jedním z nich byl i Jakub Mikulecký, původně krejčí v Kornicích, který odvedl mnoho lidí do Žitavska a byl na něho proto vydán i zatykač}[65] (na jeho jméno nezapomněli ani tvůrci památníku českých bratří z roku 1921 na Růžovém paloučku u Morašic).

Většina lidí se však stala pravověrnými katolíky, jak dokazuje i členství Korničáků v náboženských bratrstvech, která vznikala při obou velkých litomyšlských kostelech.[66] Živé baroko jim vyhovovalo více než přísný, upjatý protestantismus. Začali používat nový pozdrav zavedený papežem Benediktem XIII.: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“. V každé seknici býval tzv. svatý kout s krucifixem, svatým obrázkem... Poddaní chodili na poutě do Knířova u Vysokého Mýta, Hory u České Třebové, Hemže u Chocně nebo např. až do Mariazell na hranicích Štýrska a Dolních Rakous. Na svěcení křížů a soch se scházeli lidé z okolních vsí, poté se společně bavili na tancovačce v hospodě. Náboženské oslavy byly pořádány i ve velkém. V roce 1749 se konala v Litomyšli několikadenní slavnost piaristů, na kterou došly desetitisíce lidí, z vesnic dorazila procesí, byly slouženy slavné bohoslužby, střílelo se z hmoždířů… Ale i pravidelná každotýdenní návštěva kostela byla jinak řídkou příležitostí k setkání se s jiným než jen lidovým uměním, byla hudebním zážitkem.[67]

^{Ani z hrůz třicetileté války se lidé samozřejmě nadlouho nepoučili. Českým zemím se boje zpočátku vyhýbaly, zde vybrané berně pouze financovaly ofenzívu Habsburků proti Turkům v Uhrách. Ovšem po roce 1740, po smrti Karla VI., vypukla první válka Marie Terezie o udržení říše proti nenasytným sousedům. V roce 1742 protáhl Litomyšlskem pruský král Bedřich II. Veliký vracející se z neúspěšného obléhání Brna. Prušáci se rozložili ve městě a okolních vsích, ale nezdrželi se dlouho, protože za nimi spěchali císařští. Hrabě díky své známosti s Bedřichem vyjednal s Prusy klidný průchod, možná při tom z pověření královny jednal i o uzavření míru. V zimě 1748-1749 přezimovali na Litomyšlsku spojenečtí Rusové, kteří se vraceli z Německa, kde bojovali proti Francouzům.[68]}

Marie Terezie se na českém trůně nakonec udržela, ztratila pouze většinu Slezska, a mohla se pustit do svých „osvícených“ reforem. Toho se však už Trautmannsdorfové neměli dočkat, v roce 1753 jejich litomyšlská větev vymřela Františkem Václavem po meči.

Valdštejnové

Litomyšl vyženili Valdštejnové,[69] první z nich, František Josef, si vzal dceru posledního Trautmannsdorfa Marii Josefu. Měli panství vládnout v době převratných změn, v době soumraku feudalismu a úsvitu kapitalismu, v době rozšiřování osobních i politických práv na další a další skupiny obyvatel, v době osvícenství i romantismu, v době probouzejícího se nacionalismu... Také sami Valdštějni se lišili od předchozích pánů. Byli trochu marnotratní, na panství po nich prý zůstali levobočci. Byli oblíbení, bavili se o svátcích a na trzích s obyčejnými sedláky, zašli i na návštěvu do chalupy. Doplatili ale na svoji nepraktičnost a měkkost. V první polovině 19. století totiž hraběte dokonale „oškubali“ nepoctiví správci, mezi kterými vynikal především vrchní František Braun. Panství proto muselo v roce 1855 do dražby.[70]

Náležitá úcta vůči pánům byla ještě stále prokazována. V roce 1792 proběhlo slavnostní vítání nového hraběte Jiřího Josefa, kterého se zúčastnily tisíce lidí. Podobně se oslavovali i panovníci. V roce 1833 projížděl Litomyšlí císař František I. (II.) a hrabě mu uspořádal velké vítání s muzikou a vyprovození od Hart až po Kukli. V roce 1836 tudy jel Františkův nástupce Ferdinand I. (V.) do Prahy na korunovaci, sedláci seděli na jeho počest na vystrojených koních podél silnice od Kukle až do Litomyšle.[71]

Valdštejni se pokoušeli stejně jako jejich předchůdci zvelebovat panství. Jiří Josef postavil v Nedošíně kapličku, letohrádky a vysázel park, který se stal oblíbeným místem výletů lidí z okolí. Věnovali se ale i praktičtějším úkolům. Dováželi červenostrakatý skot ze Švýcarska, který se rozšířil také mezi poddané. Antonín I. zaváděl velké ovocné sady, odkud se vzácné druhy dostaly i k sedlákům. Díky nim se tu ujala např. zdejší specialita – panské (košíkové) jablko. Byla také zaváděna umělá hnojiva, jezdilo se pro kostní moučku do továrny v Lukavici u Chrudimi.[72]

Okázalé náboženské slavnosti zatím pokračovaly beze změn. V roce 1768 a naposledy roku 1822 se konaly další piaristické oslavy. Ovšem císař Josef II. natrvalo změnil doposud alespoň vnějškovou jednolitost vyznání. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se k protestantům přihlásilo mnoho lidí z Litomyšlska (asi 10%). Ale v litomyšlské kolatuře (farnosti) rekatolizace proběhla důkladněji, k „helvítům“ se přihlásilo jen asi půl procenta obyvatel, z Kornic nikdo. Z Kornic nemáme ani žádné zprávy o „blouznivcích“, kteří se rozšířili v jiných obcích (víra beránkova, deisté, marokáni). Katolíci si udrželi svoji převahu, lidé ve víře ani v nejmenším neochabovali. Po roce 1830 se tak rozmohlo stavění soch a poklon, jejich svěcení probíhala s velkou slávou. Mapy stabilního katastru zachytily v Kornicích v roce 1839 dřevěný kříž, zhotovený snad v roce 1828, kdy měla obec značné výdaje za „borovici na poklonu“, její tesání a barvení a za „štafírování“ Krista. Na místě dnešní kaple stála zřejmě její menší předchůdkyně (na mapě stabilního katastru jsou vyznačena jen boží muka, ale to je zřejmě omyl). Kaple byla postavena snad na konci 18. století. Měla zvonici a doškovou střechu. V roce 1829 do ní bylo zakoupeno šest obrazů, v roce 1836 přibyla skleněná lampa, v roce 1838 nový oltář. Každoročně se tu o posvícení konala mše, na svátek sv. Jana byla zapalována světla…[73]

^{Proměny se blížily i v praktickém životě. Feudalismus prožíval svoji agónii. Nic zásadního neměnící robotní patent z roku 1717 byl už v roce 1738 nahrazen novým, který zkrátil pracovní dobu na deset hodin včetně dvouhodinové přestávky a času na cestu (dříve se často sedlákům nevyplatilo jezdit na noc z pole domů, když pracovali od svítání do soumraku). Zkrácení se však týkalo jen potažní roboty, ne ruční, vždyť „při rukovní práci může robotíř dýl než hovado vytrvati“}[74]. O žních bylo stále povoleno překročit třídenní robotu, tyto dny měly být odečteny z celkové roční roboty. Nesprávné pochopení patentu poddanými vedlo k rozmíškám, mnozí odpírali roboty vykonávat. Bylo povoláno vojsko, sedláci se museli shromáždit na zámeckém nádvoří, kde jim vojáci vyhrožovali, někteří rolníci byli zbiti a uvězněni.[75]

^{K větším změnám se odhodlala až Marie Terezie, i když nebyla ještě tak rázná, jako její syn Josef II. Dekret z roku 1769 měl chránit poddané proti libovůli vrchnosti. Nechala také znovu přeměřit půdu poddaných. Tereziánský katastr z roku 1748 resp. 1757 zachytil v Kornicích jedenáct statků a sedm chalup, počítaných jako 6 a 29/64 osedlého.}[76]

^{Nástup reforem, proti kterým se stavěla konzervativní šlechta, uspíšily přírodní katastrofy. V letech 1771 a 1772 nastala kvůli nepříznivému počasí velká neúroda. Celé Čechy opanoval hladomor, šířily se epidemie. Jen v litomyšlské kolatuře zemřelo 814 obětí. Po této zkušenosti se mezi poddanými rozšířily nenáročné brambory (poprvé se na Litomyšlsku objevily kolem roku 1740, ale tenkrát se ještě neprosadily).}[77]

^{Vláda začala pracovat na novém robotním patentu, což vyvolalo velké očekávání sedláků. A ti nakonec povstali, protože se domnívali, že je patent již vydán a vrchnost jim ho zatajuje. Rolníci z Litomyšlska se hlavního povstání nezúčastnili, ale když nový patent nakonec očekávání nesplnil, robotu zachoval, jen ji více systematizoval,}[78] radikalizovali se. Sedláci z jižní části Litomyšlska se začali scházet v srpnu 1775 na polích u Čisté, ale byli již dříve prozrazeni, vrchní Svoboda na ně poslal vojáky a sedláci se rozprchli. Povstání však plánovat nepřestali, mělo vypuknout ve třiceti vesnicích, ale opět byli zrazeni a vůdcové pozatýkáni. Vzbouřenci údajně vyhrožovali také vypálením města, v září skutečně celá Litomyšl vyhořela. Podezření ze žhářství panovalo, ale nepodařilo se jej prokázat.[79]

^{Skutečnou úlevu tak přinesl až patent o zrušení nevolnictví Josefa II. z roku 1781. Roboty zůstaly zachovány stejně jako platy vrchnosti, ale poddaný se stal osobně svobodným. Nemusel již žádat vrchnost o povolení poslat děti na studie, mohl opustit panství a hledat si obživu jinde. Ale podobnou možnost si mohla dovolit využít jen malá část venkovanů – obvykle mladší synové sedláků, kteří měli ze svého podílu ze statku menší kapitál nutný k založení živnosti ve městě. Chudina se začala stěhovat do měst až s větším rozvojem průmyslu po polovině 19. století.}[80]

^{V českých zemích oblíbený Josef II. ve svém nadšeném reformování v nejmenším nepolevoval. Zemřel však před dokončením zamýšleného zrušení roboty, ta proto zůstala zachována další více než půlstoletí, přestože i v Kornicích proběhlo v roce 1789 její přepočítání na peněžní plat.}[81] Po císařově smrti následující rok se vše vrátilo do starých kolejí. Na Litomyšlsku tomu tak ale být nemuselo. Hrabě Jiří Kristián si uvědomoval neefektivnost roboty, věděl, že robotníci lajdají a kradou. Byl proto ochoten zavést tzv. raabizaci, tj. rozprodej půdy panských dvorů rolníkům, ale pokus se dvorem v Dolním Újezdě ztroskotal na nezájmu místních rolníků. Individuální možnost vykoupit se z robot však zůstala zachována. Jednání o hromadném výkupu v roce 1819 a poté po roce 1846 nakonec k výsledku nevedla.[82]

^{Za Františka II. se změny prosazovaly jen pomalu, panovník se stal konzervativním pod dojmem událostí ve Francii. I v hostincích na Litomyšlsku se tehdy mluvilo o francouzské revoluci, ale žádná hrozba vzpoury tu aktuální nebyla, zůstávalo spíše jen u slovních výpadů a výhrůžek. Císař tak mohl v klidu od roku 1817 nařídit zahájení vyměřování stabilního katastru (na Litomyšlsku v roce 1839), nově zdaněna byla i vrchnostenská půda, jak se snažil prosadit už Josef II. Rozvoj rodících se tržních kapitalistických poměrů nesměla brzdit zastaralá privilegia. Městům byla proto odejmuta výsada obchodu s obilím, který tím byl pro sedláky uvolněn.}[83]

^{Dříve téměř všemocná šlechta přicházela o jednu výsadu za druhou. V roce 1765 bylo vrchnostenským soudům odebráno hrdelní právo. Nový soudní řád z roku 1781 zrovnoprávnil všechny strany před zákonem. Od téhož roku byl vrchnostenský úřad pod dohledem krajského soudu v Chrudimi. Ten musel schvalovat každý trest udělený vrchností, pokud byl delší než osm dnů. Stejně tak musel potvrdit třeba i sehnání poddaného z půdy. Konečně v roce 1788 přestala nepoctivce strašit šibenice na šibeničním vrchu u Litomyšle, protože hrdelní právo bylo odebráno i městskému soudu.}[84]

^{Reformy začínaly pamatovat také na nejnižší vrstvy. Nerovnost zatím panovala nejen mezi jednotlivými stavy, ale i v rámci každé vesnice. Sedláci byli proto omezeni ve své moci nad nejchudšími. Během 18. století přibývalo obyvatel. Na zahradách všech statků byly stavěny chalupy pro podruhy, ti se mohli stěhovat k jiným sedlákům, když se neshodli s hospodářem. Od konce 18. století se postupně začali přesouvat na obecní půdu a stávali se z nich chalupníci.}[85] V roce 1782 byl vydán čelední řád, který upravoval vztahy mezi hospodářem a čeládkou. Nezaměstnané čeládce měly úřady zajistit práci. Po roce 1826 nemohla obec nechtěné podruhy jednoduše vyhnat jako dříve. Náležitá péče měla být věnována také sirotkům – např. v roce 1846 jich v Kornicích bylo patnáct, v roce 1847 přibylo dalších šest a v roce 1850 ještě dva.[86]

^{Všechny tyto pozitivní změny ale neprobíhaly za poklidných podmínek. Vládcové se nespokojili s péči o rozvoj svých zemí, mocichtivost je v nejmenším neopouštěla. Litomyšlska se tak dotkl i další zápas o ztracené Slezsko – sedmiletá válka (1756-1763). V květnu 1758 sem přitáhl rakouský maršál Daun a vyjedl se svým vojskem celé okolí. V červenci 1758 od Olomouce přimašírovali Prusové. Po menší šarvátce u Litomyšle Rakušané ustoupili a zapálili za sebou zásoby. Pruské vojsko tehdy leželo mezi Kornicemi, Němčicemi a Lány a celý týden v nejbližších vsích rabovalo. Vojáci posekali a pošlapali i obilí na polích.}[87]

^{Nenasytná armáda potřebovala stále více vojáků. Dřívější verbování po hospodách měly nahradit odvody (poslání na vojnu bývalo dříve také vhodným trestem pro nepohodlné poddané}[88]). V roce 1771 jezdila po obcích komise, dávala čísla na domy a spisovala chasu, z níž některé brala rovnou na vojnu (domy byly později dvakrát přečíslovány).[89] Následně, v roce 1773, byl zaveden pravidelný odvod k vojsku se všeobecnou platností, ovšem s celou řadou výjimek, vždyť doživotní vojna byla zrušena až v roce 1802.[90]

^{Další nepříjemné zkušenosti přinesly války s revoluční a Napoleonovou Francií. Zkušenosti nepřímé i osobní. Např. v roce 1798 došla do Kornic ojediněle zachovalá zpráva o smrti dvacetiletého Josefa Pečenky sloužícího u rakouské pěchoty. Na Litomyšlsku se během dlouhých válek zdržovali císařští i spojenci. Přinášeli s sebou i choroby. V letech 1794 a 1795 tu zemřelo mnoho rakouských vojáků i civilistů. V červnu 1799 Litomyšlskem protáhli spojenečtí Rusové, byli ubytováni mj. také v Kornicích na náklady hospodářů (strava včetně piva a kořalky). V roce 1800 táhli pod velením Suvorova zpět. Téhož roku verboval hrabě proti Francouzům vlastní vojsko, po obcích chodila komise s hudbou a nešetřila pivem ani kořalkou. Každá ves měla zřejmě předepsáno, kolik mužů má dodat, někde to ale řešili zaplacením dobrovolníků, aby zachránili vlastní mladíky. Vojsko se do boje nakonec nevydalo, protože v únoru 1801 byla podepsána jedna z mnoha mírových smluv.}[91]

^{Válka ale ještě zdaleka skončit neměla. Obce musely i nadále hostit jídlem i pitím konskripční komise. V roce 1808 byla zřízena zeměbrana (landwehr), což znamenalo nové odvody a nespokojenost. Rakouské vojsko pobývalo v Litomyšli v roce 1809 (na zámku byl zřízen lazaret pro raněné) i roku 1813. V roce 1813 protáhli Litomyšlskem směrem na západ do bitvy u Lipska Rusové. V roce 1815 tudy mířili proti Napoleonovi naposled, již na podzim téhož roku se vraceli zpět. Válka přinášela kromě nevítaného protržení tradiční spokojené izolovanosti vesnice i rozšíření obzorů jejích obyvatel. Někteří selští synci z Litomyšlska se tak s hrabětem dostali v roce 1814 až do Paříže.}[92]

^{Nákladnou válku opět nedobrovolně sponzorovali obyčejní lidé. Sedláci museli za nízké výkupní ceny vozit zásoby do vojenských magacínů a to i na značné vzdálenosti. V roce 1805 probíhalo přiznávání zásob, vše nad domácí potřebu se mělo prodat státu. Vyčerpané Rakousko spěchalo k státnímu bankrotu v roce 1811, který ožebračil mnoho císařových poddaných. Celkově však venkov díky rostoucím cenám během války poměrně prosperoval.}[93]

^{Po roce 1780 došlo k částečnému oživení rychtářských práv, rychtář se stal nezávislejším v obecních a berních záležitostech. V úřadě mu pomáhali i konšelé – v Kornicích dva až čtyři. Obcím bylo nařízeno vést písemné obecní účty.} Kornice měly příjem z pronájmu obecních zahrad, polí i osmi chalup vystavěných „na obci“. Výdaje tvořily prostředky na údržbu pastoušky, kaple, příspěvky obecním zřízencům, učiteli… Pravidelně byly posílány almužny – pohořelým z různých částí Čech, chudým v Praze nebo i na vyhořelý kostel v Mariazell. Nezapomínalo se samozřejmě ani na místní – chudí dostávali např. příspěvek na medicínu z apatyky.[94]

Z této doby máme už dochovány podrobnosti o tom, jak rychtářova práce vypadala v praxi. Přísahal na svůj úřad Bohu, svému pánovi a jeho úředníkovi – vrchnímu. Své povinnosti nevykonával zadarmo. Od vrchnosti byl buď úplně zproštěn roboty nebo měl alespoň úlevy. Podle dekretu z roku 1789 dostával rychtář stálý roční plat. V Kornicích činil dvacet zlatých. Příjmy měl i od obce – za každou pochůzku, úřední úkon apod. Výkon rychtářovy a konšelské služby byl příležitostí k sdružování. Hostiny při pořádnostech (tzv. pořez) a valných hromadách byly sice zakázány již v roce 1748 a znovu v letech 1752 a 1767, ale trvaly i nadále. Rychtáři měli být podle josefínského patentu z roku 1789 voleni obcí, ale po císařově smrti zůstalo všeobecně při starém, tzn. že byli nadále jmenováni vrchností. K ruce jako výkonnou sílu měl rychtář pořádníka. Také pořádník měl plat, v roce 1790 činil v Kornicích dva zlaté ročně plus něco navíc od obce. Pořádníkem býval jeden z chalupníků (např. v roce 1848 jím byl Karel Kolář, čp. 24), také on neměl roboty. Ve větších obcích bývali i jiní zřízenci (obecní písař, zprávník, pastýř, strážník a ponocný), v menších docházelo ke slučování. Ponůcka tak byla někde konána střídáním dům od domu – to byl asi i případ Kornic. Sousedé při tom nechodili neozbrojeni – v roce 1830 byla zakoupena nová píka. Na pastýře obec nepřispívala přímo, plat zřejmě dostával od sedláků, kterým pásl dobytek. Obec se starala jen o údržbu obecní pastoušky – v roce 1826 byla postavena nová (čp. 18). Na stavbu museli přispět všichni obyvatelé obce. V roce 1816 jsou kromě pořádníka doloženi obecní sluha a zvoník (v roce 1819 jím byl Jakub Drábek). „Slouha“ se dále neobjevuje, ale od roku 1827 byl vyplácen obecní písař. Ponocný a zprávník jsou doloženi až z pozdější doby.[95]

Rychtář i obec měly také formální odznaky svých hodností. Na Litomyšlsku již kolem roku 1660 dostaly všechny obce železné obecní pečeti. Jako obecní znak používaly Kornice stylizovanou litomyšlskou lilii. Odznakem moci bylo tzv. rychtářské právo. Byla jím jeden loket dlouhá hůl, pošitá řemínky a pobitá cvočky. V každé obci vypadalo trochu jinak. Při zahájení úředního jednání ho rychtář položil na stůl. Kdo byl udeřen rychtářským právem, pozbýval cti. Pro provinilce, který neposlechl pořádníka, šel sám rychtář. Vzal košík s právem přes ruku a do ruky „púta“ (v Kornicích si nechali v roce 1833 zhotovit nová) a vyrazil v průvodu pořádníka, jehož odznakem byla tlustá hůl, kterou po každém vyřízení silně udeřil do země. Rychtář míval s sebou také býkovec, kterým prášil zejména zlodějům kalhoty. Na ženy byla řádná metla. Hlavní zásadou prý bylo – co nemůže rychtář a domácí právo srovnat, ať dá na kancelář.[96]

^{Proměnou procházel vzhled obcí. V roce 1785 byl vydán požární řád, jímž bylo nařízeno zřizovat u domů louže. Kornický potok, který původně tekl severně od vsi – od „Vrbiček“ obtékal obec k jejímu západnímu okraji, byl sveden do středu obce, aby napájel nové rybníčky.}[97] Na návsích bylo nařizováno sázet stromy jako přirozené hromosvody.[98]

^{Předpisy pamatovaly také na domy. Obytné stavení se muselo stavět na podezdívce, v roce 1816 byl poprvé vydán zákaz stavby obytných domů ze dřeva, ale nebyl ještě příliš dodržován. Až ve třicátých letech nastala nová móda přestavování statků, vše bylo budováno z kamene a s předpisovými většími okny. Podle stabilního katastru byly v roce 1839 všechny kornické statky kamenné. Staré chalupy zůstávaly zatím dřevěné. Řádný hostinec vznikl v Kornicích asi někdy krátce nato v} chalupě čp. 15, která byla přinejmenším o století straší. Hospoda dříve fungovala na jiném principu. Snad se stěhovala dům od domu podle bydliště hospodského nebo rychtáře s právem výčepu nebo byla otevřena trvale v jiném domě než v čp. 15. Žíznivé obyvatele vítala možná už kolem roku 1719. Např. v roce 1790 vyšenkoval Jakub Sedláček, čp. 1, za rok dvacet sudů[99] piva.[100]

^{Vzhled různých obcí se začal sjednocovat, tomu pomáhaly i časté požáry. V roce 1836 pořídila kornická obec tři žebříky k „hájení ohně“ a v roce 1841 dva koše na hašení. Přesto v září 1843 vyhořel statek Jakuba Dvořáka, čp. 9. Obec poté koupila další koše a háky. Od vrchnostenského úřadu si pořídila stříkačku, ta se však při dalším požáru roku 1845 polámala. Hasit pomáhala celá obec – z obecního rozpočtu byl tehdy uhrazen i následný „truňk“ v hospodě.} V roce 1848 prý bylo v celém kraji hodně požárů způsobených žhářstvím žebráků. Roky 1846 a 1847 byly totiž neúrodné (rozšířila se bramborová plíseň). Bída zasáhla všechny, ale žebráci nechtěli pracovat, kradli a vyhrožovali zabitím nebo žhářstvím, nedostanou-li almužnu. Lidé tehdy brali spravedlnost do vlastních rukou, někde docházelo i k lynčování.[101]

Protipožární nařízení mohla částečně omezovat lidové zvyky. Např. v roce 1773 byly na celém panství zakázány ohně a střelba na svatého Jana. Jiné zvyklosti zůstávaly zachovávány. Třeba oblékání se v lidový kroj. Ten nebyl na Litomyšlsku ustálený, každá generace přicházela s něčím novým. Jeho poslední dvě podoby známe od pamětníků. V detailech se asi lišil v každé vesnici, ale základ býval společný. Asi do roku 1835 muži nosili dlouhé šedivé nebo bílé pláště, bílé kabátky nebo vesty, vše vyšívané. Přepásávali se širokými koženými opasky. K tomu navlékali žluté kalhoty a bílé punčochy, na hlavách mívali vysoké oválné vydrovky se štítem vzadu. Nosily se ale i černé širáky. Obouvali se do střevíců. V zimě je zahřívaly krátké i dlouhé kožichy a beranice. Kroj doplňovaly vyřezávaná hůl a dýmka. Ženy bývaly oblečeny v šedivé kabáty s úzkými rukávy, sukně a červené punčochy, na hlavách měly uvázány velké šátky. Staří své zvyky neměnili ani později, ale mladí vyměnili starý kroj za nový. Muži tak začali oblékat v létě krátký kabát (v zimě dlouhý černý), žluté kožené kalhoty pod kolena, vysoké boty, na hlavě nosili kulatou čepici a na krku obvykle červený šátek. Ženy si oblíbily černé špenzle (kabátky) s rozšířenými balónkovými rukávy, sukně různých barev, krátký hedvábný květovaný živůtek, košile s krajkami a širokými rukávy, fěrtoch (zástěru) strakatý nebo pruhovaný, k tomu punčochy a střevíce. Svobodné dívky si stáčely tlusté copy do opentleného drdůlku s ozdobnou jehlicí. Ženské čepce někdy podpíral loubek (kovová obroučka).[102]

Ovšem všechny krajové odlišnosti začínala zatím velmi pomalu stírat všeobecná unifikace. K tomu nepřímo přispívalo zvyšování vzdělanosti. V roce 1774 zavedla Marie Terezie šestiletou povinnou školní docházku, která ale ještě nebyla tak intenzivní. Děti z venkova v létě do školy nemusely, aby mohly pomáhat na poli. První školy vznikaly při farách, děti z Kornic byly asi nejdříve vyučovány nějakým místním chalupníkem, jak bylo na vsích obvyklé (např. v roce 1821 zaplatila obec za dřevo pro učitele dva zlaté). Podobný způsob výuky ale přestával stačit. Vrchnost navíc nutila poddané k vzdělávání se i tvrdými metodami – v roce 1826 se musely všechny děti dostavit do panské kanceláře s lístkem od učitele, na kterém bylo napsáno, jak se učily a chovaly. Jestliže nic nepřinesly, byly zmrskány. V roce 1829 přispěly Kornice na stavbu a zařízení školy v Sedlištích. Tamnímu učiteli začaly posílat svůj díl platu (v Sedlištích se před rokem 1830 vyučovalo v chalupě u Hájků a prvním učitelem se stal právě chalupník Josef Hájek). Kornice přispívaly v dalších letech i na údržbu a rekonstrukce školní budovy.[103]

^{Ovoce však přinášelo vzdělávání jen pomalu. Rostla gramotnost – kornická obec si pořídila např. i Jelínkovu Historii města Litomyšle. Venkované ale zůstávali konzervativní, v čemž jim byla oporou jejich hluboká zbožnost a nepříjemnými staletými zkušenostmi živená nedůvěra k měšťanům, kteří vlastnili privilegia omezující hospodářskou svobodu venkova a kteří sami patřili k vrchnosti (Litomyšl spravovala vlastní panství, včetně sousední Sloupnice). Také zástupci vyšší kultury pomalu objevovali kulturu lidovou až nyní, lid přestával být předmětem opovržení. Obrozenci se mnohdy nechávali strhnout k opačnému extrému, lid se tak stával zdrojem „moudrosti“ a „nezkaženosti“. Činnost buditelů na Litomyšlsku však byla před rokem 1848 skromná, lidé inteligenci s výjimkou kněží nedůvěřovali. Tradice zůstávaly stále silné. Vše cizí a nové bylo potenciálně nebezpečné, cizinci byli i obyvatelé sousedních vesnic, s kterými se u muziky občas strhávaly rvačky. Nepsaným požadavkem bylo, aby všichni žili stejně a podle svého místa v komunitě. Morální prohřešky (jako nemanželské dítě) byly tvrdě odsuzovány. Xenofobie nebyla řídkým jevem, zvláště v podobě náboženské nesnášenlivosti. Vnější svět byl vnímán jen zprostředkovaně a opožděně, nejdůležitější pro venkovana zůstávaly úroda a ceny obilí. Určitá přízemnost byla ale na druhé straně vyvážena soudržností komunity v případě životních tragédií nebo přírodních katastrof.[104]}

Podobně konzervativní zůstávala i rodina. Hospodář měl rozhodující slovo, sedával v čele stolu a jedl nejlepší jídlo, neuposlechnutí jeho příkazu bylo ostatními vnímáno jako provinění proti řádu. Rodiče také vybírali budoucí snoubence, což ale platilo především pro vyšší vrstvy. K uzavření sňatku bylo stále potřeba úředního povolení – tzv. potvrzení o zachovalosti. Rodina mívala obvykle tři až pět dětí (ve třicátých letech 19. století dělala porodní bábu v Kornicích Mariana Zemanová), mnoho jich umřelo již v raném věku. Jestliže při zakládání rodiny nehrál často cit hlavní roli, ve vztahu rodičů k dětem to nemohlo být o mnoho lepší. Projevovat lásku k dětem nebylo stále obvyklé, kdo tak činil, mohl se stát i terčem posměchu.[105]

Sedláci byli po skončení napoleonských válek spokojeni. Za kancléře Metternicha panoval mír, měli se dobře, po překonání odbytové krize obilí a větším rozšíření brambor ve 30. letech prosperovali, omezená svoboda jim nevadila. Např. shromažďování lidí tehdy bylo povoleno jen při veselostech, posvíceních… a při obecních schůzích, kde se projednávaly účty a hospodářství. Hospodářství kvetlo. Byly postaveny nové silnice (v roce 1836 Litomyšl – Kornice – Ústí nad Orlicí), které usnadnily dopravu na týdenní obilní trh do Litomyšle. Pastevectví na vsích tak bylo omezeno ve prospěch obilnářství. Obce přestávaly postupně pást dobytek společně, z pastoušky se obvykle stal obecní dům pro chudé (v Kornicích chalupa čp.18, stejně byla pronajímána i obecní pazderna čp. 36). Někteří sedláci si přivydělávali formanstvím. Měli k tomu dobré koně, protože hrabě jim ochotně půjčoval své hřebce.[106]

Většinou ale sedláci vyjížděli jen do města. Litomyšlský trh byl ve srovnání s jinými městy bohatý. O sobotních trzích se obchodovalo na celém náměstí i na Olivetské hoře (Židovském kopci). Obilí z českých obcí bylo prodáváno na dolním náměstí, z německých na horním a uprostřed na přesně určených místech bylo další zboží (prasata, drůbež, zelenina, brambory, mouka, sýr, vejce, máslo, len, palivo, prkna, šindel, seno, sláma, nářadí…). Trh byl i společenskou událostí, zdrojem informací z rozhovorů s ostatními lidmi nebo z kramářských písní. Zpět se lidé trousili i pozdě po poledni, někdy rozjařeni „litomyskou kořaukou“.[107]

Poklid první půlky 19. století měl skončit náhle a radikálně. Prvním nepřímým signálem blížících se sociálních a politických změn už mohl být hmotný úpadek vrchnosti. Vychytralý zlodějský vrchní Braun byl propuštěn v roce 1846, ale na záchranu Valdštejnů už bylo pozdě. Hrabě se pokoušel odvrátit katastrofu a snažil se vypůjčovat si prostřednictvím kněží i od svých poddaných. Zlodějina se tehdy na Litomyšlsku rozmohla ve velkém. Braunova příkladu následovali mnozí další, velmi se rozmnožily krádeže i uplácení (dary úředníkům byly dlouho zcela běžné, až asi kolem roku 1830 se začaly předávat nenápadněji). Rozmohlo se také pytláctví, které měkký hrabě obvykle odpouštěl.[108]

V březnu 1848 došly do Litomyšle první zprávy o revoluci. Z Francie se do celé Evropy šířila vlna nespokojenosti s potlačením většiny výdobytků Velké revoluce zpřed půlstoletí. Také litomyšlské studenty a část měšťanů zachvátila revoluční horečka, založili gardy... Venkované byli většinou opatrnější. Idealizovali si císaře, který byl pro ně ochráncem proti zvůli vrchnosti. Navíc věřili kněžím, kteří proti revoluci všemožně brojili, měla podle nich připravit lidi o náboženství a přinést všeobecný rozvrat. Venkované také stále nedůvěřovali měšťanům. Rebelské myšlení jejich předků z dob selských bouří jim ale zcela cizí nebylo. Lidé bez ostychu přes zákazy lovili zvěř, přestali robotovat. Páni se báli zasáhnout, vrchnost byla postavena před náhlý nedostatek pracovních sil, který musela nakonec vyřešit nabídnutím platu. Za svá práva dokázali venkované vystoupit i ostřeji. Po kraji se rozšířila fáma, že němčický rychtář Částek odmítl za úplatek zrušení roboty (bylo vládou slíbeno již v březnu) pro poddané litomyšlského panství. V neděli 29. května 1848 proto vyrazili sedláci z Tisové do Litomyšle, cestou se k nim přidávali obyvatelé vesnic, kterými procházeli, včetně Kornic. Ozbrojeni klacky dorazili k zámku, kde je uklidnil až děkan, kněží a vrchní. Národní garda byla kvůli nim v pohotovosti. Z Litomyšle potom táhli do Němčic na rychtáře, ale ten se před nimi včas schoval. Samotné revoluce se však venkované aktivně účastnit nehodlali. Nikdo z nich netáhl podobně jako litomyšlské gardy na pomoc povstání v Praze. Rolníci byli spokojeni s přislíbenými výdobytky (kromě zrušení roboty i konec naturálních dávek a desátku) a nechtěli o ně přijít.[109]

Po potlačení pražského povstání byli v létě v Litomyšli i některých dalších obcích umístěni vojáci na udržení klidu. Převratné změny ještě nebyly definitivně pohřbeny, sedláci mohli jít vůbec poprvé k volbám. V červnu byly vyhlášeny volby do ústavodárného říšského sněmu, voliči mohli být všichni muži nad 24 let s vyloučením dělníků, čeledínů a závislých na podpoře z chudinských ústavů. Volby ještě nebyly přímé, prostřednictvím volitelů na Litomyšlsku zvítězil Němec Josef Květenský z Čisté. Konaly se také první volby do českého sněmu, sem mohl volit každý muž nad 25 let, který platil daň, čímž byla opět vyloučena chudina. Kornice patřily zřejmě do cerekvického okrsku, kde volby proběhly 15. a 16. června. Účast Čechů na volbách byla nízká a tak byli z celého vikariátu nakonec zvoleni dva Němci z Čisté. Ale český sněm se nakonec stejně nesešel.[110]

Ústavodárné shromáždění ovšem zůstalo nedotčeno potlačením revoluce v Čechách a mohlo tak 7. září 1848 zrušit poddanství, což znamenalo konec robot i dávek vrchnosti. Byla přijata také celá řada dalších moderních zákonů, ale pro sedláky bylo nejdůležitější splnění jejich přání, ke kterým alespoň na Litomyšlsku patřilo zavedení svobodné honitby.[111]

Ani konečné potlačení revoluce v celém Rakousku nemohlo zadržet neúprosný běh času a s ním spojený přerod společnosti. Císař vydal v březnu 1849 alespoň oktrojovanou (vnucenou) ústavu, ale nástup dalších změn mohl už jen zpomalit, jejich zastavení bylo i nad jeho síly.

Počátek moderní doby

Po roce 1848 se z poddaného stal občan. Musel ale pokračovat v boji za svá základní práva dál. Jeho zápas trval po celý zbytek století, aby byl vítězně dovršen až vznikem demokratického Československa. Politickým a společenským změnám sekundoval a podporoval je rozvoj hospodářský a technologický. Staré se snoubilo s novým a podléhalo mu. Proměny se stávaly viditelnými během krátkého lidského života. Rozšířil se někdy až přehnaný optimismus, víra v pokrok a lepší budoucnost. Společnost začala svůj přerod do dnešní podoby. Částečné vystřízlivění přineslo až 20. století.

Vrchnost ztratila veškerou moc nad lidmi. Antonín II. panství pro svůj rod nezachránil a v roce 1855 jej musel dát do dražby. Velkostatek koupili němečtí Thurn-Taxisové. Noví páni sídlící až v bavorském Řezně do Litomyšle zavítali jen zřídka. Přesto taková návštěva mohla být příležitostí k připomenutí dávných slavných vítání. V roce 1899 tak proběhlo uvítání knížete, kterého se účastnili i lidé z venkova. Ale ozývalo se už také reptání, že se jedná o ponižující zvyk.[112]

^{Na druhé straně úcta císaři musela být projevována stále naplno. Např. v červnu 1854 jel císař vlakem do Prahy, všichni starostové museli do České Třebové „dělat slávu“.}[113] V září 1889 probíhaly v okolí Litomyšle velké císařské manévry, František Josef I. tehdy bydlel na zámku a přijímal deputace.[114]

Konec poddanství znamenal více než jen pokles úcty k pánům a císaři. V letech 1849 až 1850 docházelo k nahrazování patrimoniálních (vrchnostenských) úřadů úřady císařsko-královskými. V Litomyšl vznikl okresní soud I. třídy, berní úřad a podkrajský úřad (později přejmenovaný na okresní hejtmanství). V březnu 1849 byl vydán prozatímní obecní zákon, kterým byly zřízeny katastrální obce v čele s volenými starosty místo jmenovaných rychtářů. Obce se měly kvůli menším výdajům na správu spojovat do větších celků, jen obecní majetek se neměl slučovat proti vůli jednotlivých částí. Tak měla vzniknout místní obec Osík, do které by patřily také Kornice, Benátky, Nedošín, Sedliště a Říkovice. Plán asi nebyl kvůli své již na první pohled zřejmé nepraktičnosti nikdy realizován. Místo toho vznikla v roce 1850 obec Velké Sedliště, kam patřily i Kornice a Nedošín. Až v roce 1896 bylo usneseno tuto obec rozdělit, což bylo realizováno při obecních volbách v únoru 1898.[115] V Kornicích nebyl ani poté nikdy zřízen stálý obecní úřad – úřadovalo se buď u starosty nebo v krátkodobě uvolněných prostorách[116].

^{Změna obecní správy měla slavnostní charakter. V dubnu 1850 se všichni rychtáři naposledy sešli u okresního hejtmana. V říjnu 1850 se u něho shromáždili starostové a radní z litomyšlské farnosti a zúčastnili se společně mše. Poté přísahali na evangelium, zasedli na společné schůzi a poslechli si koncert. Praktický výkon správy navázal na předchozí období. Mezi pravomoci obecních úřadů patřilo rozhodování o obecních záležitostech a jmění, zaopatření chudých, podávání návrhů, policejní věci, vydávání domovských listů, povolení k oddavkám (do roku 1869), k tanečním zábavám, menším stavbám apod.}[117]

^{To vše ovšem neznamenalo úplnou demokratizaci, vedení obce měla v rukou bohatší část občanů. Přestože byl volební census stále snižován, všeobecné volební právo v obcích bylo zavedeno až v roce 1918. Už v roce 1849 vládl nepokoj mezi chalupníky, nespokojenými s pouhým zrušením roboty, když stále měli málo půdy k uživení svých rodin. Zájmy chudiny ale byly vedlejší. Aby se nezvyšoval její počet, kornická obec prý dokonce odmítla udělit povolení k sňatku Václavu Zachařovi. Obce vedly chudinské kasy na podporu svých chudých, ale její příjmy byly malé a často závislé na darech jednotlivců. Kornice tak potřebné peníze získávaly např. z nadace bývalého faráře z Trstěnice Jana Hejného, který asi pocházel z Kornic, čp. 27. Sirotčí kasy byly zrušeny, peníze z nich se měly uložit do spořitelny. To znemožnilo využívat je nadále na půjčky, které dříve pomáhaly hospodářům překlenout nepříznivá období.[118]}

Rozhodování obecních záležitostí mohlo být dost komplikované a konfliktní. V roce 1896 byl vydán nový zákon o domovském právu, které nyní mělo být přiznáno každému, kdo si o ně požádal po desetiletém pobytu v obci. Uznání příslušnosti k obci pro ni však znamenalo zátěž v případě nemoci nebo chudoby dotčené osoby. Proto vznikaly spory, obec šetřila za každou cenu. V roce 1899 tak nebylo přiznáno domovské právo v Kornicích Kateřině Faltysové. Hejtmanství rozhodlo jinak, obec se odvolávala. Vzdala se až v roce 1903, ale žádost na odškodné pozůstalým po mezitím zemřelé Faltysové, kteří se museli o nemocnou starat, obec přesto zamítla.[119]

^{Politika se ale už „nedělala“ jen na místní úrovni. Porážka Rakouska ve válce se Sardinií a Francií v roce 1859 pohřbila oslabený Bachův absolutismus. V březnu 1861 se konaly volby volitelů do zemského sněmu. Venkovské obce okresů Litomyšl a Polička tvořily jeden okrsek. V roce 1873 byly zavedeny přímé volby do říšské rady (parlamentu), volební okrsky ale byly často vytvořeny tak, aby byly příznivé pro Němce. Litomyšlsko proto bylo sloučeno do okrsku s německými oblastmi. Zdejší Češi se tak snažili hlasovat alespoň pro umírněné Němce. Volební census byl postupně snižován (určoval se podle výše odváděných daní). Až v roce 1897 přišly první všeobecné volby do říšské rady, ale nebyly ještě rovné, chudí volili jen v přelidněné páté kurii. V roce 1901 se konaly první přímé volby do zemského sněmu, ve kterých poprvé kandidoval zástupce nově založené agrární strany Jan Lenoch z Makova, který uspěl i díky agitaci Antonína Pečenky z Kornic, čp. 1. Ten se o politiku zajímal už dříve, neváhal použít netradiční metody.} Při volbách do říšské rady v roce 1885 se hrálo o každý hlas, Pečenka si s jedním Němcem prohlížel koně ve stáji hotelu U Hvězdy a všiml si, že mu z kapsy kouká volební lístek, tak neváhal a tajně mu ho vyměnil. V roce 1905 se i v Litomyšli uskutečnila manifestace za rovné hlasovací právo, venkované se jí zúčastnili jen jako diváci a mnozí byli pohoršeni řečmi národních sociálů, které jim připadaly příliš světské a neuctivé ke svatým. První rovné volby (ovšem stále s vyloučením žen) se konaly v roce 1907. Byly velmi rušné, stejně jako další v roce 1911, kdy docházelo i ke rvačkám.[120]

Posledním orgánem, do kterého mohli lidé volit byla okresní zastupitelstva, zřízená v roce 1865. Měla malé pravomoci, spravovala jen okresní majetek, ale byla dobrou školou samosprávy pro prosté lidi. Starala se hlavně o dvanáct okresních silnic (jednou z nich byla i silnice Litomyšl – Kornice – Sloupnice – Hrádek – Ústí nad Orlicí). Okresních silnic později přibývalo.[121]

Velký význam pro další vývoj celého státu měla válka Rakouska s Pruskem o nadvládu v Německu. V červnu 1866 Litomyšlskem pochodovalo císařské vojsko k Hradci Králové. Sedláci museli pomoci vypravením „fůr na příšpon“. Kanonádu z bitvy u Sadové prý bylo slyšet až tady. Ve dnech 3. až 5. července zmateně ustupovalo poražené rakouské vojsko, způsobilo přitom mnoho škod na polích. 7. července dorazili první Prušáci. Naštěstí se jako planá ukázala zvěst, že se rakouská armáda chystá postavit Prusům na odpor u Janova a začít po nich pálit, jakmile se objeví na Hlavňově. Místní mladíci se před Prusy utíkali schovat, protože se rozšířila fáma, že by je mohli odvést k vojsku. Prusové se ale chovali slušně. Do Litomyšle jim musely být z okolních vsí svezeny zásoby pro mužstvo i koně. Vydávali na vše stvrzenky, které byly po válce proplaceny rakouskou vládou. Někteří sedláci museli s přípřežemi táhnout s vojskem, dostali se tak někdy až do Dolních Rakous. Ve městě a okolí zůstala pruská posádka. Mezi vojáky vypukla epidemie cholery, které mnoho z nich podlehlo, jeden z nich i v Kornicích. Celkem v litomyšlské kolatuře včetně civilistů zemřelo 662 osob. Venkované museli dodávat do zámku, kde byl zřízen lazaret, obvazy a cupaninu ze starých látek. Už v srpnu táhli vítězní Prusové zpátky, zůstali na Litomyšlsku tři týdny a pomáhali při žních.[122]

Další válečná porážka opět podrazila Rakousku nohy, vrávorající Němci se museli opřít o Maďary. Vznik dualistického Rakouska-Uherska v roce 1867 a opomenutí práv českého království se dotkl celého národa, včetně nyní již národně probuzeného venkova. V letech 1868 a 1869 se rozmohlo protestní táborové hnutí. Nejbližší tábor se konal 5. července 1868 na Košumberku u Luže. Z Litomyšlska vyrazilo mnoho lidí pěšky i na žebřiňácích. Tábor byl zakázán a četníky donucen k rozchodu. Řada účastníků později dostala pokutu od soudu.[123]

Probuzený nacionalismus pomáhal lidem orientovat se ve „velkém“ světě poté, co byla v posledním století protržena tradiční izolace – omezení života poddaného na nejbližší okolí a město. Prostý člověk hledal v nově otevřených nekonečných obzorech a možnostech nějakou oporu. Našel ji v jazykovém spojenectví. Národní uvědomění se stalo jeho bytostnou součástí. Není divu, že tak po požáru Národního divadla v roce 1881 proběhly úspěšně a rychle sbírky i na Litomyšlsku. Odpor k německé politice ovšem mezi lidmi obvykle nepřerůstal v nenávist ke konkrétním německým spoluobčanům. Stále byl rozšířen například tzv. handl, kdy byly vyměňovány děti mezi českými a německými hospodáři, aby se naučily druhý zemský jazyk.[124]

Sedlák se stával plnoprávným hrdým členem národa, připraveným prezentovat plody své práce. V roce 1891 mnozí rolníci z Litomyšlska vystavovali své produkty v Praze na jubilejní výstavě, na kterou ale i další z nich jezdili alespoň jako návštěvníci. V rámci příprav na národopisnou výstavu v Praze v roce 1895 byla v Litomyšli konána o rok dříve výstava místní, kterou navštívilo mnoho lidí z města i venkova.[125]

Svět se pomalu zmenšoval, lidé se začínali učit, že se jich týkají i zdánlivě vzdálené události a začali je sledovat. Např. v letech 1876 až 1877 prý se zájmem pozorovali válku Rusů s Turky a radovali se z osvobozování Balkánu. Informace čerpali ve stále větší míře z tisku. Noviny byly obvykle předčítány v hospodě, hned se diskutovalo o novinkách a zprávy pak roznášeli lidé dál. V některých obcích odebírali jen jedny noviny, ale někde ani to ne, denní tisk byl považován pro venkovana za příliš častý. Obecní zprávníci pro něj chodili do města na poštu dvakrát týdně. Až v roce 1885 byla na Litomyšlsku zavedena rurální pošta, tj. roznáška po vsích, která za příznivého počasí docházela denně. Na vesnicích rychle zdomácněl především od roku 1905 vycházející agrárnický deník Venkov. Poštu začaly využívat i úřady, tak většinou přišli obecní zprávníci o práci.[126]

V Kornicích zřejmě začal zprávník dělat pro obec jinou činnost, protože tu zůstal i nadále (např. v roce 1901 jím byl Antonín Plch, čp. 26). Jeho funkce byla asi sloučena s prací pořádníka. Měl plat šedesát korun ročně, od roku 1918 sto korun. Mezi jeho povinnosti patřilo vyhlašování různých zpráv v obci s pomocí bubnování (v roce 1911 mu byl zakoupen nový buben). Dalším obecním zaměstnancem v Kornicích na počátku 20. století byl ponocný. Ponocný Vacek v roce 1911 ovšem špatně hlídal, objevovaly se na něho stížnosti, nahradil ho proto František Kubík s platem šedesát korun ročně.[127]

O svoji bezpečnost se neměla obec starat jen sama. Už v padesátých letech 19. století bylo zřízeno četnictvo. Kromě boje s kriminalitou sloužilo k dohledu státu nad obyvatelstvem. Lidé je nenáviděli kvůli přílišné přísnosti a zneužívání postavení, platili kvůli nim mnoho malicherných pokut. Nutili lidi např. sbírat housenky, které způsobovaly velké škody na ovocných sadech (úlevu přineslo, až když se na Litomyšlsku zahnízdili špačci). Bourali také dřevěné komíny, odporující požárním nařízením. Až později se četníci poněkud umírnili.[128]

Dohled nad obyvatelstvem umožňovaly i nově zaváděné doklady jako domovské listy nebo čelední knížky. Reformy započaté před stoletím nijak nepolevovaly. Lidé si tak pomalu zvykali na desetinnou metrickou soustavu měr a vah, zavedenou v roce 1876, ale např. strychy nebo sáhy se používaly až do počátku 20. století. Pomalu se prosazovaly i hygienické předpisy a zlepšující se zdravotní péče, ale ani ty nezabránily po celé 19. století stále se opakujícím epidemiím (v Kornicích už v roce 1832 obec platila „za modlení, za světla za odvrácení morové rány cholery“[129]).

V padesátých letech venkov prosperoval. Byly rozšiřovány staré hostince, ve kterých ještě bývala šenkovní místnost zároveň obydlím hostinského. Litomyšlsko v té době bylo v okolí známo velkou spotřebou kořalky, ale prý to byly jen pomluvy.[130]

Rychlou modernizaci zpomalovala jen zadluženost rolníků. Roboty ani desátek totiž nebyly zrušeny zadarmo, ale musely se vykoupit za cenu dvacetinásobku ročních platů. Jen robota drobných chalupníků (do 26 dnů ročně) byla zrušena bez náhrady. V letech 1850 až 1854 pracovala litomyšlská vyvazovací komise. Přepočítávání bylo mírné, třetinu uhradil zemský fond, třetina byla odečtena na státní daně. Bylo možné se vykoupit ihned, kdo neměl peníze, tomu byl výkup rozložen na splátky na dvacet let.[131]

Přesto pokrok postupně nabíral na síle a rychlosti, případné problémy se dařilo rychle vyřešit, celkový trend vzestupu byl zřejmý. Přešlo se ze zastaralého trojpolního hospodářství na moderní střídavé. Sedláci bohatli na pěstování jetelového semínka a zpočátku také lnu. Ale tkalců už od počátku 19. století začalo kvůli šířícímu se bavlnářství ubývat. Definitivní pohromou pro ně bylo, když na bavlnu přešla i armáda. Chudí tím přišli o zdroj příjmů a po roce 1850 tak vzrostlo vystěhovalectví z vesnic do měst. Kvůli konkurenci železnic skončilo i formanství (v roce 1845 byla postavena trať Olomouc – Praha a roku 1882 Choceň – Litomyšl). Také chov ovcí od šedesátých let upadl. Kozy měli hlavně podruzi, králíci i holubi byli chováni jen výjimečně. Ale i tak pozitivní změny zasáhly všechny oblasti života. Nešlo je zastavit, lidé si na vše dobré rychle zvykli, i když jim to brzy nestačilo a hned chtěli víc a víc. Rozšířilo se užívání cukru (ubylo proto včelařů). Kávu znali na venkově už od třicátých let 19. století, čokoláda a čaj přišly až v sedmdesátých letech. Měnilo se i vybavení domácností, již od počátku století postupně klesal podíl domácké výroby a stoupalo používání průmyslově vyráběných výrobků. Hliněné nádoby byly nahrazovány železnými, začal se objevovat porcelán, nově se používala kamna se železnými pláty… Sedláci kupovali bryčky a začali se strojit „po pansku“. Více se také dbalo na čistotu. Studny byly opatřovány pumpami…[132]

Měnily se možnosti nakládání s majetkem. Od roku 1869 bylo zákony povoleno volné dělení pozemků a selských usedlostí. Dříve se statek zásadně nedělil, výměra jedné usedlosti nesměla klesnout pod 7,67 hektaru, mladší sourozenci proto dostávali jen „vejpravu“, tj. potraviny na svatbu, krávu... Zlepšení nastalo i u zaopatření na stáří. Odstupující hospodáři se už nemuseli spoléhat pouze na výminek. V devadesátých letech doporučoval hospodářský spolek lidem starobní pojištění. Modernější podobu získalo také předcházení neúrodám. Obilní sýpky (špýchary) byly v roce 1867 zrušeny a nahrazeny okresní hospodářskou záložnou.[133]

Prosperita venkova však netrvala věčně. Po krachu na vídeňské burze (1873) nastala hospodářská krize. Lidé ztratili mnoho peněz bankrotem rolnického cukrovaru v Cerekvici a společného mlýna v Tržku. Navíc se po neúrodě v letech 1882 a 1883 začalo dovážet levné obilí a mouka z Uher (naopak v tu dobu skončilo přihánění uherských bagounů – prasat[134]). Hodně hospodářů zápasilo s dluhy. Na Josefa Pečenku (čp. 33) přišli v roce 1898 exekutoři pro nezaplacené daně, byly dokonce prodávány i jeho svršky.[135]

Stát (ministerstvo orby) ale začínal v nouzi i pomáhat, např. při odstraňování škod jako při krupobití v roce 1903 nebo suchu roku 1904. Další léta byla poměrně příznivá, ale mohly se objevit jiné komplikace. Problémy nezpůsobovala jen příroda, ale i lidé sobě navzájem. Když roku 1911 kvůli slintavce a kulhavce došlo ke zdražení masa a mléčných výrobků, štvali socialisté proti venkovanům a na trzích v Litomyšli bylo kvůli tomu mnoho nadávání, výhružek a udávání za předražování.[136] Jindy se ale trhy utěšeně rozvíjely. Od roku 1905 přibyl v Litomyšli i menší středeční trh. Tradiční dobytčí trhy byly v roce 1909 přeneseny z náměstí na louku pod nádražím.[137]

Než se ale produkty dostaly na trh, uběhla dlouhá doba a bylo odvedeno hodně práce. Pole se v 19. století orala dvakrát a poté vláčela dřevěnými bránami, už na počátku století definitivně převážilo žnutí obilí kosami místo tradičních srpů. Snopy obilí byly rovnány do mandelů (15 snopů) a stojanů (18-20 snopů), zůstaly potom na poli dva týdny, aby proschly. Práci začínala usnadňovat šířící se mechanizace. V roce 1900 bylo v Kornicích několik řezaček a osm žentourových mlátiček.[138]

Dosud těžko odhadnutelným rozmarům počasí umožňovala čelit meteorologie. V roce 1907 byla postavena u sv. Prokopa v Litomyšli signálová povětrnostní stanice. Obsluha podle telegrafické zprávy říšského meteorologického ústavu ve Vídni vyvěšovala koš se specifickým tvarem a barvou podle předpovědi na druhý den. Stanice byla odstraněna v roce 1914, aby se podle ní za války nemohl řídit nepřítel.[139]

Sedláci se při obhospodařování svých gruntů nemohli samozřejmě stále obejít bez čeledi. Její životní podmínky nebyly valné. Snad i kvůli tomu často měnila zaměstnavatele, hospodářský spolek jí proto vyplácel odměny za věrnost. Čeleď dostávala roční plat, naturálie a stravu. O žních a senosečích byli za plat a stravu najímáni také nádeníci. Práce pro sedláka asi nebyla ani příliš prestižní, snad proto se někdy po roce 1890 začalo raději místo „pacholek“ říkat „čeledín“.[140]

Zemědělci svojí činností mohli konkurovat jiným profesím. Korničtí majitelé luk v Končinách měli dlouhotrvající spory s mlynáři o vodu během such, kdy ji využívali k zavlažování, které mělo dlouhou tradici. Už rychtář Mikuláš Pečenka, čp. 1, v první polovině 19. století vymohl u knížete zrušení příkazu na zaházení náhonů a získal povolení dalšího podhánění.[141]

Také obec hospodařila se svým majetkem. Kromě pronájmu pozemků využívala i obecní nádrže, v zimě z nich býval prodáván led. Příjmy měly Kornice i z pronajímání rybolovu na Končinském potoce.[142]

Venkov ale neposkytoval možnost obživy pro všechny. Rakousko nedokázalo vstřebat obrovský potenciál lidské síly. Od padesátých let se proto rozmohlo vystěhovalectví do ciziny a zasáhlo snad každou obec. Emigranti odjížděli hlavně do USA, dále do Polska, Ruska, Srbska a Slavonie. Působili zde agenti přepravních společností, kteří přesvědčovali o snadném životě za mořem. Mnoho vystěhovalců, kteří jim uvěřili, se však nakonec zklamalo. V sedmdesátých letech vystěhovalectví zesláblo, ale ani poté úplně neustalo. Z Kornic se zachovaly jen nepřímé zprávy. V červnu 1906 byl na poště v Litomyšli kvůli urážlivému článku o císaři zabaven Františku Pečenkovi, čp. 9, krajanský časopis Pokrok vydaný v USA a odeslaný asi nějakým jeho známým. Snad jím byl jeho jmenovec František Pečenka z Kansasu, který v roce 1907 nebo 1908 navštívil rodný kraj. Uspořádal večírek před svým návratem do Ameriky, jeho účastníci věnovali peníze školní knihovně v Sedlištích.[143]

Zvládat nával dobových proměn pomáhaly rolníkům také spolky, rozvíjející se po pádu absolutismu. Pokrok nebyl hnán jen touhou po lepších životních podmínkách, ale byl i nutností. Zaostávání za zbytkem světa by zmenšilo konkurenceschopnost a následoval by nevyhnutelný pád. Uspět samostatně začínalo být nad síly jednotlivce. V roce 1862 tak vznikl za hojné účasti venkovanů hospodářský odbor vlastenecké společnosti pro okres litomyšlský. Přednášel tu tehdy rytíř Horský z Horkýsfeldu o střídavém hospodářství, které se potom rychle ujalo. Po dvou letech se sice odbor rozpadl a v roce 1872 byla rozpuštěna i celá c. k. Vlastenecká hospodářská společnost, ale již v roce 1873 vznikla Zemědělská rada pro království české, jejíž zástupci byli voleni ve všech okresech. Zasloužila se o další zavádění nových metod. V roce 1878 byl založen z popudu okresního výboru již několikrát zmíněný Hospodářský spolek pro okres litomyšlský. Byl nejpočetnějším spolkem v okrese, pořádal řadu přednášek, členové společně nakupovali umělá hnojiva, plemenné býky apod. Politika nebyla podle spolkových stanov povolena, ale skutečnost bývala často jiná.[144] „Mnoho prošlo Antonínu Pečenkovi, rolníku z Kornic, který svým originelním způsobem zasahoval do debat a mnohdy řekl více než ten nejradikálnější radikál.“[145] Rozdával rady panovníkovi, až ho musel předseda mírnit. Pečenkovy výstupy byly vtipné a ostatními vděčně přijímané, ovšem v cizím, na jeho projevy nezvyklém prostředí mohly způsobit rozpaky. Jako v listopadu 1899 v Chrudimi, kde se konala schůze starostů a jiných výrazných osobností v kraji. Neúspěšně tu protestovali proti zrušení Gautschových jazykových nařízení, která zrovnopravňovala češtinu. Ke slovu se přihlásil i Pečenka a přednesl svůj názor, jak rychle získat samostatnost, čímž uvedl do zjevných rozpaků přítomného poslance Adámka.[146]

Tradiční předávání zkušeností z generace na generaci bylo potřeba doplnit o získávání moderních znalostí. Spolek se proto staral také o potřebné vzdělávání. V roce 1886 zřídil v Litomyšli zimní hospodářskou školu pro zemědělce (předchůdce pozdější ZTŠ). V roce 1911 po stavbě nové budovy (1910) k ní přibyla letní hospodyňská škola, kde se vyučovalo nejen domácím pracím, ale i péči o dobytek. V „dámském komité“, které školu zaštiťovalo, byla i Pečenková z Kornic.[147]

Zavádění nových způsobů hospodaření usnadňovalo a urychlovalo práci. Lidem kvapem přibývalo volného času. Hledali jeho nové využití. Nechtěli už stát stranou dění ve „velkém světě“ jako předchozí generace. Hospodářský spolek proto neplnil pouze své ryze praktické poslání. V rámci svých možností umožňoval venkovanům zapojit se, najít své místo v nové době, pocítit společnou sílu, angažovat se při realizování stále živějších snů o lepší budoucnosti. Vedle klasických schůzí tak pořádal také schůze pod širým nebem, např. na Růžovém paloučku, kterých se účastnily tisíce lidí. Obzvlášť velké oslavy proběhly v červenci 1898 v Dubince u Němčic u příležitosti uplynutí padesáti let od zrušení roboty. Slavnost prý při srovnání ostře kontrastovala s nucenou oslavou padesáti let panování Františka Josefa I. v prosinci téhož roku. Velká slavnost v Dubince se konala také v červenci 1905, z Litomyšle sem vyrazil průvod, Korničáci čekali už na místě. Po přednášce učitele Bernarda Beniše, který seznámil přítomné s v té době již zapomenutým selským povstáním v roce 1680, navrhl Antonín Pečenka z Kornic stavbu pomníku rebelů. Jeho nápad měl velký ohlas. Mezi lidmi se za tím účelem začala pořádat sbírka, také obec Kornice přispěla na pomník pěti korunami (cena např. jedné košile nebo metráku brambor). V předvečer světové války, 19. července 1914, se na odhalování pomníku Lukáše Pakosty v Dolním Újezdu sešlo asi dvacet tisíc lidí. Řada okolních vesnic vypravila alegorické vozy, kornický však mezi nimi chyběl. Davy ovšem dokázala přilákat i netradičnější podívaná, např. v červnu 1911 se tisíce lidí vydaly na Harta, odkud vzlétl náš první letec, ing. Jan Kašpar z Pardubic (letěl nejdříve na Pekla a pak nad Bohuňovice a zpět).[148]

Nové tržní prostředí nutilo zemědělce stále více ke spolupráci. Např. v roce 1895 bylo založeno Družstvo pro zvelebení chovu domácího zvířectva. Nakupovalo čistokrevný skot a vepře. V roce 1904 existovalo v české části okresu už 21 pojišťovacích družstev proti pádu dobytka, 13 kampeliček, 8 spolkových mlékáren... V roce 1904 vzniklo na popud hospodářského společenstva (od roku 1901 prakticky navazujícího na předchozí spolek) také dobrovolné pojišťovací družstvo Sedlišť, Kornic a Nedošína, které pojišťovalo dobytek a koně. V únoru 1914 bylo založeno také Okresní sdružení pěstitelů chladnokrevného koně, jehož předsedou byl zvolen kornický starosta František Pečenka, čp. 9. Konečně v roce 1914 vznikl i Spořitelní a záložní spolek pro Sedliště a okolí, tzv. Kampelička, mezi pětadvaceti jejími členy byli i tři Korničáci.[149]

Lidé se samozřejmě nestarali jen o svůj hmotný užitek. Nová doba přinesla s nekonečnými obzory také nutnost vybrat si jednu z možností. Každý se musel sám za sebe rozhodnout kudy se vydá ve svém životě. Většina lidí tak zůstávala ve velké míře věrná tradici, i když ta už nebyla bezpodmínečně vyžadovanou nezbytností jako dříve. Zvolili často to samé, kam je dříve tlačilo jejich prostředí nebo ostatní lidé kolem nich. Třeba náboženství proto zastávalo v jejich životě stále výrazné místo. Přestože od března 1849 byla zavedena úplná svoboda víry, v běžném životě hrály rozdíly ve vyznání stále významnou roli. Jedním ze dvou nekatolíků v Kornicích byl Matěj Pečenka, čp. 28, žil kvůli svému přesvědčení v určité izolaci. Byl ale hrdý a měl často srážky se starostou. V opilosti cestou z hospody domů prý křičíval: „Já jsem helvét“. V letech 1883 až 1903 dostal celkem sedm trestů vězení obvykle na několik dní, bohužel nebylo zaznamenáno za co. Obec ho odmítla v roce 1901 přijmout a udělit mu domovské právo.[150]

Kornická katolická většina se mohla účastnit řady svátečních událostí. Např. v roce 1860 se v Litomyšli konala velká slavnost u příležitosti uplynutí pětiset let od založení děkanského kostela, během dvou týdnů bylo tehdy uspořádáno mnoho procesí. Kornice, součást litomyšlské farnosti, přispívaly na její chod i na opravy.[151]

V samotných Kornicích se mše konaly jen při zvláštních příležitostech, což asi zdejším obyvatelům nestačilo a snažili se o povznesení náboženského života. Rozhodli se vystavět na návsi vedle železného kříže z roku 1861 na místě staré kapličky nový větší svatostánek. Pseudogotická kaple sv. Václava tu vyrostla roku 1873 nebo krátce nato. Ve věži kaple byly zavěšeny dva zvony, obraz „Zavraždění sv. Vácslava“ na oltář namaloval litomyšlský malíř Jarolím Štantejský (1832-1899). Obec pořídila kočár využívaný především k dovozu kněze z Litomyšle na mši. Nejpozději od roku 1900 vyplácela odměnu tomu, kdo kněze na mši přivezl. Platila také kostelním zpěvákům (tři zlaté ročně).[152]

Jedna kaple ale lidem nestačila. V osmdesátých letech v souvislosti s pověstmi o léčivých účincích pramene v Končinách byla v lese, patřícímu k čp. 10, postavena pseudogotická poutní kaple Panny Marie Lurdské. Iniciátorem byl sloupenský farář Jan Jelínek, který chtěl nad pramenem vztyčit sochu, ale sbírka vynesla podstatně více. V červenci 1886 proběhlo slavnostní svěcení kaple. V předvečer ohlásila začínající slavnost střelba. Ráno se vydal od kaple sv. Václava do Končin průvod se sochou Panny Marie, kde se odehrálo svěcení kaple, sochy a studánky a byla sloužena mše. V roce 1890 bylo za kaplí vztyčeno čtrnáct zastavení křížové cesty (autorem byl asi také Štantejský). V červnu 1903 byla vysvěcena přestavěná studánka. Údržba dvou kaplí byla pro malou vesnici velkou zátěží. Obec proto odmítla patronaci a hrazení přestavby kaple v Končinách v letech 1904-1905 (došlo ke zvětšení a přístavbě věže), vše bylo nakonec opět financováno sbírkou. Obec se v dalších letech se o kapli opět starala. Pro místní lidi hrála kaple nadále významnou roli. Přestavbu následujícího svěcení se zúčastnilo mnoho lidí včetně dětí ze sedlišťské školy, které byly cestou pohoštěny kornickými hospodyněmi Žofií Cejpovou a Kateřinou Pečenkovou, čp. 10.[153]

Končinské poutě si rychle získaly velkou oblibu. Zástupy lidí nakupovaly u nejrůznějších krámků, z kterých obec vybírala poplatky. Už v roce 1886 žádal Jan Strnad, čp. 27, o povolení ke stavbě hostince v Končinách, protože si ho lidé přáli. V roce 1888 žádal alespoň o povolení vystavět ve svém lese boudu k letnímu výčepu nápojů. Ani jeden z jeho projektů asi nebyl realizován. Ovšem obec výčep piv alespoň o poutích povolovala. Řádný hostinec (na katastru Sloupnice) vznikl nejspíš až později. Obec vlastnila v Končinách také domek čp. 7, bývaly v něm ubytovány chudé rodiny, které se staraly o údržbu kaple a zvonění.[154]

Při kapli v Končinách se měl usadit i kněz. Josef Jandík z Kornic podle své závěti z roku 1897 odkázal mj. tisíc zlatých (2000 korun) na fond, z kterého měl být tento kněz placen. Pokud by se nenašel do tří let, měl kapitál připadnout Kornicím na stavbu školy. V Končinách se naoko usadil kněz na odpočinku Jan Severa, čímž byly formálně splněny podmínky. Korničtí v tom neviděli budoucnost a protestovali, protože Severa se tam zdržoval jen přes léto ve svém vlastním domku a na zimu se vracel do Sloupnice. Případný další kněz by neměl ani kde bydlet. Ale úřady daly za pravdu Severovi a peníze zůstaly církvi.[155]

Až do pádu Rakouska zůstávalo s církví úzce propojeno také školství. Kněží za Bachova absolutismu prý bránili jeho modernizaci, postavili se hlavě proti výuce reálií (dějepisu a přírodopisu) na nejnižších školách, protože ty podrývaly náboženství a neměly praktický význam pro vesničany. Reálie byly ale nakonec zavedeny a skutečně naplnily obavy církve, nebezpečnou se ukázala hlavně výuka dějin husitství, které mělo velký význam pro rodící se národní uvědomění.[156] V roce 1869 byla povinná školní docházka prodloužena na osm let. Po obecné škole obvykle pokračovaly děti v Litomyšli na měšťanské škole nebo gymnáziu.

Děti z Kornic stále docházely do obecné školy v Sedlištích, která byla v roce 1878 pro nárůst počtu žáků rozšířena na dvoutřídní. Do místí školní rady byli pravidelně voleni zástupci Kornic, Sedlišť a Nedošína. Výuka nesla typické znaky své doby, dbalo se na výchovu ke zbožnosti a loajalitě císařskému domu. Školní rok byl obvykle zahajován i ukončován zpěvem rakouské hymny[157] a slavnými bohoslužbami v děkanském kostele v Litomyšli. Každoročně se konala také zpověď žáků. Byla slavena výročí členů panovnického rodu. Kvalitu výuky určitě poznamenával vysoký počet žáků ve třídě. Ve škole jich bývalo obvykle více než sto na dva učitele. Kromě nich tu vyučovali už jen katecheta a učitelka ručních prací. Žákům byla k dispozici také školní knihovna. Vážnějším problémem byla jen namáhavá pěší docházka do školy, např. v lednu 1895 bylo mnoho absencí, protože napadlo hodně sněhu.[158]

Korničtí rodiče nebyli se sedlišťskou školou příliš spokojeni. Vadila jim pro děti příliš velká vzdálenost. Ale žádost Kornic o zřízení místní zimní školy byla v roce 1904 odložena (navždy). V roce 1911 podala obec žádost o přeškolení k Litomyšli, kam to měly děti stejně daleko a školství tu bylo na vyšší úrovni. Vadilo jim i přiškolení Tržku k Sedlištím. Žádosti bylo původně vyhověno, ale v srpnu 1914 byla definitivně zamítnuta, protože se proti ní odvolaly ostatní obce.[159]

Sedlišťská škola přes všechny výhrady umožňovala dětem sbírat i nové zážitky. Začalo se jezdit na školní výlety, poprvé škola vyrazila v roce 1907 na pěti vozech do Toulovcových maštalí. Dbalo se i na reprezentaci a mimoškolní aktivitu. Na zemskou výstavu v Praze v roce 1891 byly poslány mj. početní úlohy malého Františka Tomana z Kornic. V roce 1894 navštívili žáci okresní národopisnou a průmyslovou výstavu v Litomyšli. V roce 1908 byla poprvé konána stromková slavnost, byly sázeny ovocné stromy, žáci tu zpívali a recitovali. V červenci 1914 se školáci vydali na pěti vozech na průmyslovou výstavu do Chocně...[160]

Tehdejší děti neměly ale jen školní starosti. Jejich výpomoc při zemědělských pracích byla stále běžná. Podle přípisu okresní školní rady se mohly do služby dávat děti už od dvanácti let, službodárci se jen museli zavázat, že je budou dál posílat do školy. Dětská práce byla sedláky považována za špatnou, jen když je omezovala. Aby měli dost mladé čeledi sjednotili se při podpisu petice za zákaz práce mladších šestnácti let v továrnách.[161]

Důležitost vzdělání si ještě všichni plně neuvědomovali. Anna Bisová, čp. 21, byla často upomínána kvůli problémům se školní docházkou svých dětí, platila pokuty, byla i ve vězení. Ani negramotnost nebyla ještě úplně vymýcena. Čeněk Moravec se v roce 1908 při pronájmu pazderny podepsal jen třemi křížky.[162]

Většina obyvatel Kornic na tom ale byla podstatně lépe. V roce 1906 tu vznikla Hospodářsko – čtenářská beseda, kterou finančně podporovala obec (předsedou byl minimálně od roku 1909 František Pečenka, čp. 9). Beseda pořádala také výlety, především do Dubinky u Němčic.[163]

Jiný spolek tu vznikl už podstatně dříve. Podle nejspíš trochu přehánějící žádosti o podporu, byla ještě v roce 1888 až na dva kamenné statky s břidlicovými střechami většina domů částečně nebo úplně dřevěných, krytých došky nebo šindelem. Přes pravděpodobné zveličení problému bylo nebezpečí požáru vysoké. Navíc si město Litomyšl účtovalo poplatek za používání své stříkačky při vesnických požárech. Proto vznikl sbor dobrovolných hasičů z nařízení okresního hejtmanství a díky iniciativě obvodového starosty Jana Fikejze i v Kornicích.[164]

Na valné hromadě 8. dubna 1883 se přihlásilo dvaadvacet členů, prvním velitelem byl zvolen Jan Jílek, čp. 8, náměstkem Antonín Pečenka, čp. 1, a členem výboru František Kvapil, čp. 22. Zřízení spolku zřejmě nebylo jednoduché, protože v listopadu 1886 byl spolek zakládán znovu. Ale už v roce 1885 poskytla obec spolku povolení ke stavbě kůlny pro stříkačku s připojenou trestnicí na místě dnešní hasičské zbrojnice. O rok později již stála. V ní byla umístěna velká čtyřkolová stříkačka, navíc jedna menší, jedna ruční a výzbroj pro třicet mužů. Ani existence sboru nemohla zcela zabránit neštěstím – asi v roce 1898 vyhořel statek Bisových, čp. 21, a musel být celý znovu vystavěn. Kornický sbor zasahoval i při velkém požáru v Sedlištích v roce 1912, který zachvátil dva statky a řadu dalších budov. Celkem jedenáct stříkaček tenkrát běželo naplno půl dne. Pohořelým Kornice věnovaly dvě stě korun. V roce 1913 se kornický sbor zúčastnil oslav výročí uplynutí třiceti let od založení sboru v Sedlištích. Tehdy bylo pořádáno veřejné cvičení, na kterém se předvedla i kornická samaritánská četa, založená asi v roce 1910, kdy obec zakoupila hasičskému sboru lékárničku. V roce 1912 měl sbor 38 členů (velitelem byl František Pečenka, čp. 9).[165]

V roce 1910 vytvořila beseda společně s hasiči vzdělávací odbor, který se měl starat o osvětovou činnost v obci. V květnu pořádal první přednášku (o šlechtění dobytka), která byla hojně navštívená a slavnostně ukončená zpěvem písně Kde domov můj.[166]

Sdružovali se i milovníci myslivosti. V roce 1849 byly zřízeny obecní honitby, ale již roku 1853 nový zákon nařídil veřejné dražby, ve kterých honitby vylicitoval hrabě. Lidé proto dál jen pytlačili a nesnášeli panské myslivce, kteří dělali škody na polích. Až nový zákon v roce 1866 zavedl honitbu na vlastnickém základě, vyloučeni tak byli chudí. Jeden z kornických sedláků tímto rokem počínaje u okresního výboru honitbu pronajímal pro sebe a své sousedy. Skupina zdejších nimrodů měla v roce 1874 třináct členů. Měli se o zvěř starat tak, aby se spíš rozmnožovala, než ubývala. Ke změnám v druhové bohatosti ale docházelo (už v roce 1850 byl na Mendryce odstřelen poslední zdejší vlk).[167]

Na společenském životě se mohli obyvatelé Kornic podílet i ve městě. V roce 1870 tam vznikl Sokol, jehož členy se stali i venkované z okolí. Místní, kornický, společenský život se soustředil v hospodě, zajímavá je vysoká spotřeba kořalky ve srovnání s pivem (za půl roku 1901 se v něm vypilo osm hektolitrů piva a pět hl. kořalek). To ovšem neznamená, že by pivo nebylo oblíbené, v roce 1903 vyvolalo mezi lidmi pobouření rozhodnutí českého sněmu o nové zemské pivní dávce. Do hostince se ale nechodilo jen pít. Např. v roce 1866 platil hostinský Tobiáš Sokol obci celkem pětkrát za povolení k hudbě, podobně i v další letech. Např. v roce 1899 se konal hasičský ples, tradiční posvícenská muzika trvající dva dny, hrálo se i při veřejném cvičení hasičů. Později muziky ubyly, zachován zůstal jen hasičský ples a posvícenská zábava. Ve válečném roce 1914 se ale už nekonala žádná.[168]

Řada tradic v nové době začínala upadat. Postupné stírání rozdílů mezi venkovem a městem zapříčinilo, že od padesátých let vymizel kroj, mladí začali nosit stejné oblečení jako měšťané a kroj už nosívali jen staří. Šatník ale ani poté nebýval příliš bohatý. I sedláci měli jen jednu nebo dvě košile z tenkého plátna na svátky, jinak nosili hrubé. V těch chudí chodili stále. Postupně se také vytrácelo díky šířící se spisovné češtině i východočeské nářečí, tzv. petáctví (podle výslovnosti „pet“ místo „pět“). Kromě šíření ě v dalších slovech (mesto, mluvej, zlobej) se více užívalo spisovné copak, kdopak (místo cák, kdák), v místo dřívějšího u (poliuka, ďouče, dřiu) apod.[169]

Písemné jednání nebývalo dříve obvyklé, proto stále hrály důležitou roli staré rituály, kdy byl přítomen dostatek svědků, kterým se vzdávala úcta, aby si vše lépe pamatovali. Např. i v druhé polovině 19. století přežívající tradicí bylo přijímání nového souseda. Lidé měli tenkrát rádi slavnostní jednání. Obřadně byl proto přijímán i syn domácího usedlíka. Přijímání probíhalo obvykle v úterý po posvícení o valné hromadě. Jednalo se u starosty. Poté se vydal průvod uprostřed s novým sousedem do hospody na sousedskou zábavu. Celá obec byla za svědka. Nová hospodyně napekla cukroví, nový hospodář častoval sousedy…[170]

Příležitostí k oslavě bylo mnoho. Slavily se poutě, posvícení, ostatky, obžinky, svatby[171], narození dítěte[172] a i pohřby někdy končily muzikou v hospodě. Kornice (vedle Sloupnice, Říkovic a Sedlišť) byly na Litomyšlsku známé velkými mikulášskými průvody, které chodily i po okolních vsích. Připomínaly masopust. V čele průvodu vykračoval „pán“, který komandoval po německy, za ním kromě Mikuláše šla hudba a masky (husaři, Turci, mouřeníni, myslivci, smrt, páv, sedlák…) Zpívalo se a tančilo, předváděly se scénky (myslivec zastřelil kominíka, kterého pak pochovávali; žid něco ukradl a hospodář to musel vykupovat). Od šedesátých let začaly být průvody kvůli výstřelkům zakazovány. Poslední se konal ve Sloupnici v roce 1871, v Kornicích asi skončily už o něco dříve.[173]

Chodilo se také na koledu. Na tu vánoční šly děti bohatých jen po příbuzných, chudé od stavení ke stavení, kde dostávaly koláče, ořechy, ovoce. Chodilo se třeba i na sv. Barboru nebo na „šmerkust“, kdy byla žilou nejprve vyšlehána panímáma a jiné ženy v domácnosti, odpoledne se sešla chasa na návsi, kde se chlapci s děvčaty šlehali navzájem. Pálily se čarodějnice na vyvýšených místech, při tom se házelo do výšky pometly napuštěnými kolomazí, aby bylo vidět čarodějnice létající na košťatech na sabat. V zimě se na přástky postupně dům od domu scházely přadleny. Přísná viktoriánská morálka se mezi obyčejnými lidmi příliš nešířila, příkladem mohou být tzv. tři kopy – když se připletla žena ke stavbě, chytili ji zedníci, jeden z nich se s ní položil naznak na lešení, polír se potom třikrát sáhovkou dotknul její zadnice. Bohaté ženy se samozřejmě raději vykupovaly.[174]

Život nebyl ovšem jen zábava. Ani venkovu se nevyhýbala kriminalita, i když převážně jen drobná. Někteří obyvatelé Kornic měli pletky se zákonem poměrně často. Václav Bis, čp. 21, dostal pokutu za urážku četníka v roce 1898 a starosty v roce 1899, v roce 1900 byl trestán za polní pych a urážku hostinského, v roce 1902 „skrze zbrojní patent“ a „skrze čelední řád“. Větší tresty (kolem měsíce) si pravidelně odseděl František Štěpán za potulku. Josef Vacek dostal roce 1903 měsíc vězení za krádež, služka Alžběta Dvořáková v letech 1909 a 1913 celkem pět trestů vězení, jednou dokonce tři měsíce. Ke konfliktům mohlo docházet i mezi příbuznými. Šarvátka mezi Annou Pečenkovou, čp.33, a Antonínem a Antonií Pečenkovými, čp.1, měla i soudní dohru.[175]

Půlstoletí míru a relativně poklidného rozvoje zakončila dosud nevídaná válka, která brzy dostala přídomek světová. Atentát na neoblíbeného následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este nebyl lidmi vnímán nijak tragicky, ale forma musela být zachována. V červenci 1914 se proto žáci sedlišťské školy zúčastnili v Litomyšli bohoslužeb za spásu jeho duše. Následné vypuknutí války a odvody mužů do vojska byly Čechy, narozdíl od Němců, vnímány většinou negativně. Během války se nepodařilo vznítit mezi lidmi opravdové prorakouské vlastenecké cítění, ale úřadům šlo hlavně o klid v zázemí a projevy „nadšení“ vyžadoval jen od institucí. Proto byla např. v červnu 1915 školní budova v Sedlištích na počest dobytí Lvova vyzdobena prapory.[176]

Války minulosti se obvykle skládaly jen z několika tažení a rozhodných bitev. Podobný průběh byl očekáván i nyní, ale skutečnost zaskočila každého. Stát nebyl připraven na dlouhodobou mobilizaci hospodářství, které se nyní muselo plně podřídit zájmům armády. Ekonomika se dostala do krize, vše muselo být řízeno a plánováno, narostla byrokratizace. Skončil volný obchod se zemědělskými produkty. Při neplnění dodávek zamířily do vsí vojenské komise na rekvizice a prováděly domovní prohlídky. Zpráva o jejich příchodu letěla krajem od vesnice k vesnici. Poprvé musel být zaveden přídělový systém. Zásobování selhávalo především ve městech, kde často panoval hlad a lidé chodili načerno nakupovat na venkov. Ale i tam byli „nesamozásobitelé“ závislí na přídělech. Nově vymýšlený systém měl řadu nedostatků. Např. v červenci 1917 hejtmanství zamítlo žádost kornického starosty o zásobování zdejších nesamozásobitelů tuky (59 osob) z místních zdrojů. Ti tak museli nadále chodit s lístky do tukové sběrny v Bohuňovicích, kam byly předtím odvedeny tuky vyprodukované kornickými chovateli.[177]

Stát se snažil získat prostředky na vedení války od svých občanů. Naléhání na upisování válečných půjček se těžko odolávalo, obec Kornice upsala nakonec celkem 5 800 korun. Vzrostl význam charitativních organizací, byly vybírány např. příspěvky na Červený kříž. Třeba v květnu 1917 v rámci „Týdne kojenců“ pořádali sedlišští žáci sbírku dům od domu, v Kornicích vybrali jen 7 korun 30 haléřů (cena asi deseti piv). Žáci sbírali také ostružinové listí na čaj, pletli ponožky pro vojáky, pořádali sbírku kovů...[178]

Nedostatku barevných kovů bylo čeleno nejen sbírkami, ale i rekvizicemi. Asi v květnu 1917 byly sejmuty zvony z kaplí v Kornicích i Končinách. Z Kornic malý zvon zvaný „Rychtář“ z roku 1783 a velký zvon „Svatý Václav“ z roku 1881. V únoru 1918 bylo rozhodnuto o jejich nahrazení zakoupením věžních hodin. Nový zvonek do Končin byl pořízen až v roce 1924.[179]

Situaci ještě zhoršovali váleční uprchlíci. V letech 1915 až 1917 byli v Kornicích ubytováni běženci z Istrie. Byli různě přemisťováni mezi jednotlivými obcemi, ale i tak jich tu vždy bylo víc než dvacet. Od okresního úřadu dostávali slamníky i oblečení. Byli namačkáni v sále hostince, který kvůli tomu dost zpustl. Hostinská je chtěla vyhodit, takže jich nakonec musel starosta Pečenka vzít část k sobě domů. Hostinský Udržal nakonec dostal v únoru 1918 po odchodu Istriánů odškodné od obce sto korun. Obec na ně ale doplácela už dříve. V roce 1916 dosáhly vydání chudinské pokladny na Istriány, ale např. i na aprovizaci (zásobování) dohromady 1100 korun. Děti uprchlíků začaly chodit i do sedlišťské školy, malí Istriáni (většinou Italové) toho tam ale asi na rozdíl od Poláků nebo Rusínů ubytovaných v jiných obcích moc nepochytili.[180]

Také odvody do armády poznamenaly chod obce. Ponocný Kubík byl v roce 1915 odveden, jeho službu proto museli nahradit sami hospodáři – postupně se střídali. Později začal dělat ponocného Václav Kerhart. Až na konci války se vrátil Kubík a Kerhart se stal zprávníkem. Také škola byla podobně postižena, muselo být zavedeno půldenní vyučování, protože učitel František Petr byl odveden už v říjnu 1914. Střídání dvou směn dětí ve škole každé poledne trvalo až do prosince 1916, kdy se Petr vrátil po superarbitraci.[181]

Za války kvůli všeobecnému nedostatku vzrostla kriminalita. Inflace stoupala neuvěřitelným tempem. Mnoho lidí se dostalo před soud kvůli předražování. Všude se našla řada „keťasů“ (lichvářů), kteří se snažili v nových poměrech zbohatnout. Městská chudina mezi sedláky nerozlišovala, nenáviděla všechny a udávala je jak oprávněně, tak i nesmyslně. Např. Jan Vondra z Kornic byl zproštěn obvinění, že předražoval na trhu v Litomyšli v květnu 1918 podsvinčata. To Helena Ludvíčková, čp. 19, dopadla hůř, za předražování vajec v červnu 1916 dostala 24 hodin vězení a pokutu 25 korun. Rozmohly se také drobné krádeže. Helena Hendrychová byla několikrát souzena za krádeže třešní, řepy nebo hus. Byla odsouzena i kvůli falšování přídělového lístku na petrolej. Mnoho lidí čelilo potížím se zákonem kvůli krádežím dřeva... Na konci války v roce 1918 také v Kornicích vznikla ilegální, ale úřady tolerovaná Hospodářská rada, která měla kontrolovat černý trh a lichváře, když standardní postup selhával.[182]

Válka měla ale také vážnější následky. Z Kornických obyvatel za války zahynuli ruský legionář Jan Bis, dále Josef Bis, Jan Cejp (vojín u pevnostního dělostřelectva v poli na italské frontě, zemřel ve špitále v Tridentu na zápal plic), František Dvořák, František Kvapil (zemřel na skvrnitý tyfus v Uhrách, kde sloužil u sanity), Josef Ludvíček, František Moravec a František Udržal. Pomník na návsi jim byl postaven asi v roce 1937.[183]

Po celý rok 1918 rostlo očekávání převratných změn. Když konečně dorazily, byly poznamenány epidemií španělské chřipky. Od půlky října do počátku listopadu 1918 byla kvůli ní škola v Sedlištích většinou uzavřená. Ale žádné z dětí, přestože onemocněly téměř všechny, nezemřelo, jak se stávalo často ve městech, Litomyšl nevyjímaje.[184]

Zpráva o vzniku samostatného státu byla přijata s nadšením. Již 28. října dorazila do Litomyšle zvěst o vyhlášení Československa. Lidé na vsích čekali netrpělivě v hospodách u sodovky (pivo kvůli rozvrácenému hospodářství nebylo) na každou novou zprávu. Druhý den se v Litomyšli konaly velké oslavy za účasti tisíců lidí, včetně obyvatel blízkých vesnic. Konec starých rakouských časů symbolizovaly očistné hranice zapalované na výročí bitvy na Bílé hoře 8. listopadu. Tou dobou se ale lidé už začali vracet ke svým všedním starostem...[185]

Československo

Radost z vytoužené samostatnosti brzy částečně vyprchala. Nový stát se totiž nejdříve musel vypořádat se zděděnými problémy (např. s přechodem na mírové hospodářství nebo s německou menšinou). Po překonání potíží a uklidnění se venkov mohl opřít o silnou agrárnickou stranu, která byla součástí všech prvorepublikových vlád a hájila v ní zájmy sedláků, i když tím trpěla jiná odvětví hospodářství. Celou ekonomiku však, zemědělství nevyjímaje, brzy silně poznamenala krize třicátých letech. Komplikace se vršily jedna za druhou. Také politický vývoj se řítil od zvratu ke zvratu. Po německé okupaci a vzniku protektorátu se lidé mohli těšit v porovnání s mnoha jinými zeměmi poměrnému klidu, protože celá země se stala důležitým hospodářským zázemím pro německou armádu. Ovšem po osvobození nebyla obnovena demokracie v plné šíři, komunisté si za žádnou cenu nechtěli nechat proklouznout mezi prsty jedinečnou šanci, jak se dostat k moci.

Jednota národa z roku 1918 vzala rychle za své. Společný nepřítel byl odstraněn, lidé se vrátili ke starým vzájemným třenicím. Jestliže se 1. máj roku 1918 nesl v Litomyšli ve znamení spojenectví všech vrstev českého obyvatelstva, pak první poválečné oslavy v květnu 1919 již probíhaly odděleně. A na květnovém sjezdu agrárníků již docházelo ke konfliktům, lidé sedlákům nadávali do keťasů, kluci po nich dokonce házeli kameny, za což byli samozřejmě zbiti. Ale sedláci byli uraženi. Když šli potom Litomyšlané nakupovat do Kornic mléko a vejce, „…tu sedláci spustili ‚Vy neřádi, jděte odtud. Vy nás budete kamenovat‘ a ‚Těm psům litomyšlským nic nenecháme‘.“[186]

Rozvrácené hospodářství se vzpamatovávalo ještě řadu let. Jako lék sloužily metody zavedené již za války. Až do roku 1922 byly sepisovány zásoby zemědělských produktů a odváděny povinné kontingenty. Obec Kornice musela poskytovat chléb nemajetným také ještě v roce 1922. Ve prospěch nového státu se konaly nejrůznější sbírky, lidé při nich byli štědřejší než za Rakouska, např. v prosinci 1918 byla v celé vsi schválena sbírka dvě koruny z hektaru ve prospěch českých menšin v zahraničí. Po oživení ekonomiky úrodu ohrožovali už jen méně nebezpeční škůdci než nenasytný stát – za nasbírání litru chroustů obec platila dvacet haléřů...[187]

Proměny v politice začaly platit rychleji. Nový volební zákon zavedl konečně opravdové všeobecné volby – tedy volební právo i pro ženy. A to také při obecních, okresních a zemských volbách. Dochovaly se i některé výsledky z Kornic, vždy tu zvítězili agrárníci (republikáni) před lidovci, ostatní strany jen paběrkovaly. Jednotlivé hlasy dostávaly i německé strany, jak demokratické, tak i nacistické – ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1929 dostala jeden hlas DNSAP, v roce 1935 Henleinova SDP, radikalizovali se ale i Češi – tenkrát dostala dva hlasy i česká obec fašistická. Komunisté naopak už tehdy asi kvůli bolševizaci z roku 1929 nedostali ani hlas – v roce 1925 získali dva. Obdobně dopadaly i volby do dalších institucí.[188]

Vznik nového státu se narozdíl od měst na konzervativním venkově nepromítl do náboženské skladby, nepřibylo ateistů ani protestantů. Podle sčítání obyvatel v roce 1921 žilo v Kornicích 192 obyvatel, stále většinou Čechů a katolíků.[189]

Ani v sociální oblasti nedošlo k výrazným změnám – zrovnoprávnění příliš nepokročilo. Pozemková reforma, která měla přesunout výraznou část půdy z majetku velkostatkářů na drobné rolníky, byla provedena polovičatě. Kornice dostaly jako příděl od dvora Pernštýna jen padesát arů luk, které byly rozděleny mezi pět statků.[190]

Stále pokračovala nepolevující, nezastavitelná modernizace života ve vsi. V roce 1927 byla v Kornicích zavedena elektřina. V domě starosty Jílka, čp. 8, vznikla někdy po roce 1926 telefonní hovorna. V roce 1922 ještě obec odmítla podat žádost o zřízení autobusové linky, ale v roce 1929 už nic nenamítala proti udělení koncese Vojtěchu Suchomelovi z Horní Dobrouče na provozování autobusové linky přes Kornice. Místní lidé se ale o plynulou dopravu museli zasloužit i osobně, prohazovali totiž na okresní silnici v zimě sníh.[191]

Obecní studna sloužila potřebám občanů „odnepaměti“. Už v roce 1911 bylo Josefu Tomanovi, čp. 11, a Janu Cejpovi, čp. 10, povoleno postavit vodovod z koryta. Postupně se na vodovod připojily i další domácnosti. Dělení vody ale nebylo vždy bezproblémové, např. v roce 1922 si níže položené statky stěžovaly na zadržování vody.[192] V letech 1928 až 1929 přestavěli Josef a Marie Hynkovi hostinec. Byl zvětšen sál (předchozí stavební úpravy proběhly v roce 1901).[193]

Relativně prosperující dvacátá léta skončila náhle. Hospodářská krize postihla i Kornice, také tady stoupla nezaměstnanost. Proto byla v letech 1931 až 1933 jako tzv. nouzová stavba opravena silnice spojující Kornice s Němčicemi. Obec tak měla získat od státu příspěvek na produktivní péči o nezaměstnané. Odborářské organizace vznikly v Kornicích již před krizí. Lidovecké Hospodářské sdružení českých křesťanských zemědělců a domkářů vedl František Jiroušek, čp. 32, v roce 1931 mělo patnáct místních a osm nedošínských členů. Staralo se také o společné hospodaření – v roce 1931 žádali o subvenci na secí stroj. Agrárníci měli organizace hned dvě. Odborová jednota zemědělských a lesních zaměstnanců (důvěrnice Anna Moravcová, čp. 36) zpočátku, před krizí, spíše skomírala. Domovina domkářů a malorolníků měla v roce 1930 třicet členů, předsedou byl zvolen František Vomočil, čp. 31. Od roku 1933 ho nahradil Josef Koníček, čp. 5, ale domovina tehdy měla již jen pět členů.[194]

Společenský život plynule navázal na dobu „starého Rakouska“. Nad bezpečností bděl pořádník (obecní strážník), v Kornicích nemusel asi řešit vážné potíže. Když v roce 1928 skládal u okresního úřadu v Litomyšli přísahu Jan Kerhart, čp. 24, bylo mu už 66 let. Funkci zastával až do roku 1936, kdy byl nahrazen synem Václavem. I on měl být pod přísahou, aby v určitých případech mohl nosit odznak přísežného strážníka. Největším kornickým „kriminálníkem“ byl cikán Alois Růžička, který se sice narodil v Kornicích v roce 1881, ale asi tu vůbec nežil a dál se svojí rodinou kočoval. Do obce docházely po celá dvacátá a třicátá léta zprávy o jeho přestupcích – tuláctví a krádežích.[195] Padaly ale také i skutečné „kornické“ tresty, především za falšování másla, mléka... Trochu se vyjímá jen případ z roku 1941, kdy dostali Václav Hudeček a Jan Strnad po třech dnech vězení za vzájemné zranění a surovost.[196]

Nejvýraznějším spolkem zůstával hasičský sbor. Ani jemu se nevyhnula modernizace, např. v roce 1938 zakoupil motorovou stříkačku. Hasiči pořádali různá cvičení doma i za hranicí katastru – např. během jediného roku (1925) se zúčastnili v červnu župního sjezdu v Albrechticích a veřejného cvičení v Českých Heřmanicích a v srpnu cvičení v Dolní Sloupnici (velitelem byl tehdy Josef Toman, čp. 11). V červenci 1938 nechyběli ani na hasičské pouti v Sedlištích... 2. července 1933 proběhly velké oslavy u příležitosti padesátého výročí založení sboru. Cvičení se zúčastnili také sbory ze Sedlišť a Lánů a samaritánská kolona litomyšlského okrsku. Poté následoval koncert a zahradní veselice u hostince a večer hasičský věneček. Svoje dovednosti naostro prověřili během třicátých let při požáru u Plchů, čp. 14. Obec pomáhala také postiženým v jiných obcích, v roce 1928 darovaly Kornice pohořelým v Dolním Újezdě 1700 Kč. V souvislosti s okupací pohraničí byl v roce 1939 místní sbor administrativně přeřazen z albrechtické župy do župy litomyšlské.[197]

Vedle hasičského spolku v Kornicích nadále fungovala Hospodářsko-čtenářská beseda. V roce 1932 měla 32 členů. Do tohoto roku byl jejím předsedou Jan Cejp, čp. 10, poté František Vomočil, čp. 31.[198]

Úroveň vzdělávání stále stoupala. V roce 1918 byla prodloužena povinná školní docházka na devět let. Do obecné školy chodily kornické děti nadále do Sedlišť a potom nejčastěji do „měšťanky“ v Litomyšli. Formou škola často navázala na předchozí období, vyměnili se jen protagonisté. V březnu 1919 tak byly ve školách slaveny narozeniny prezidenta Masaryka. Školní rok byl ukončen Husovou slavností. Na první výročí převratu se žáci účastnili velkých školních slavností v Litomyšli. Každoročně bylo připomínáno výročí Jan Ámose Komenského. Výchova žáků zůstala spjata s politikou. V roce 1934 musela sedlišťská škola vyvěsit smuteční prapor také kvůli úspěšnému atentátu na spojeneckého jugoslávského krále Alexandra v Marseille. Černé prapory zavlály samozřejmě i v září 1937 po úmrtí Masaryka, smutek tehdy zavládl všeobecně. Masaryka měly děti možnost zahlédnout osobně, když  ho v červenci 1929 s fáborky v rukou vítaly na Krajinské výstavě východních Čech v Litomyšli.[199]

Narozdíl od politiky ve škole skončily dřívější společné bohoslužby. Katolická církev, dříve vřele podporovaná rakouským císařem, neměla za republiky na růžích ustláno. Ve škole se projevila také rostoucí životní úroveň. Ve dvacátých letech se začalo jezdit na školní výlety do vzdálenějších destinací, v červnu 1925 se tak děti druhé třídy podívaly na Macochu, roku 1926 do Pardubic, v roce 1927 do Babiččina údolí. Hospodářská krize ale znamenala krok zpět, v roce 1931 jeli školáci na výlet jen do Vysokého Mýta a Litomyšle, v roce 1932 šli pěšky do Končin… Objevily se ale i jiné problémy. S poklesem počtu obyvatel na venkově totiž postupně ubývalo také žáků v Sedlištích. Cesta tam byla pro děti stále namáhavá, proto byla v roce 1937 na žádost kornických rodičů zavedena alespoň volná sobota.[200]

V tu dobu byla všude patrná předbouřková mezinárodní atmosféra – v roce 1936 se konaly na Litomyšlsku velké vojenské manévry. V červenci 1938 proběhla v Kornicích sbírka na obranu státu. V září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace, lidé byli připraveni hájit svoji vlast se zbraní v ruce. Mobilizováni byli také koně, i s povozy a krmivem měli být odevzdáni v Litomyšli na Bělidlech vojenské komisi. K bojům však nedošlo.[201]

Po uzavření mnichovské dohody se „Velkoněmecká říše“ přiblížila Kornicím doslova na dohled. Utečenci ze Sudet se objevili i tady. Obec finančně přispěla v lednu 1939 Josefu Jirouškovi, uprchlíku z obsazeného pohraničí. Po okupaci v březnu 1939 se české země proměnily v hospodářskou základnu Hitlerovy expanze. Ekonomika byla podřízena zájmům armády. Přídělový systém, vyzkoušený během první světové války, tentokrát fungoval o poznání lépe, skutečným hladem nikdo netrpěl. Většina lidí se rozhodla přečkat, nekolaborovat ani nebojovat. Příkazy se ale musely plnit, tak např. v dubnu 1940 proběhla v Kornicích u příležitosti narozenin „našeho Vůdce“ sbírka ušlechtilých kovů.[202]

Stát dbal na udržení produkce, proto např. bral ohledy na nepřízeň počasí, jako v květnu 1940, kdy postihlo jedenáct kornických hospodářů krupobití. Podstatně horší osud než domácí producenty čekal mladé lidi ročníků 1921 až 1924. Byli totálně nasazeni v Německu jako levná pracovní náhrada za bojující vojáky wehrmachtu. Z Kornic museli do „Reichu“ Vladimír Vacek a Miloslav Hendrych, který zažil těžké bombardování Essenu.[203]

Ani stavební ruch v obci válka neutlumila. V červenci 1939 bylo rozhodnuto o vyzdění požární a hospodářské nádrže před čp. 11. V roce 1940 na ni byla získána půjčka u sedlišťské kampeličky. Stavbu se podařilo dotáhnout do finální podoby až krátce po válce.[204]

Obrat ve vývoji války s sebou nesl také nebezpečí pro české země v podobě bombardování. Plány na případný nálet byly připraveny v roce 1944 i tady. Obec byla rozdělena na dvě družstva, v každém byl hasičský oddíl, záchranný oddíl a samaritánka. Veliteli se stali Jan Vostřel, čp.14, a František Hertík, čp.21. Kryty byly kopány v zahradách za čp. 8, 9 a 23.[205] Nálet na Kornice byl hodně nepravděpodobný, přesto určité nebezpečí ze vzduchu hrozilo. Nedaleko „Mrštníku“ dopadla odhozená palivová nádrž od spojeneckého bombardéru. Než byla odvezena Němci, spěchali sem místní nabrat si palivo do zapalovačů. Jindy na stejném místě spadlo německé letadlo, zahynul pilot i radistka. Jednalo se o nehodu. U „Mrštníku“ měli Němci také vybudovanou pozorovatelnu.[206]

Velkou proměnou po vyhlášení protektorátu prošla výuka, hned v březnu 1939 proběhla revize školních osnov. Ze škol byla odstraněna výzdoba připomínající Československo, legionáře apod. Politická výchova ve škole provedla další obrat, tentokrát ale vyloženě nucený. Např. 15. března 1940 měla proběhnout oslava výročí zřízení protektorátu, dětem v Sedlištích byl ale jen přečten oběžník a pak byly poslány domů. Podobně bývaly oslavovány i narozeniny Vůdce 20. dubna. „Školním rokem 1940-41 začíná doba ‚přeškolování‘, do německého moře se topíme stále hlouběji a hlouběji. Nastává doba ‚spolupráce‘ s Němci, jenže Němec táhne za provaz rukama, kdežto Čech jej má utažený na krku…“[207] Na chod školy dopadala také hospodářská omezení, např. od února do března 1940 byly vyhlášeny měsíční uhelné prázdniny. Žáci sbírali stejně jako za minulé války znovuvyužitelné odpadky a léčivé byliny.[208]

Předzvěstí blížícího se konce války se staly kolony ustupujících Němců. V předjaří 1945 procházely přes Litomyšl a okolní vesnice ze Slezska do západních Čech desetitisícové zástupy především sovětských zajatců. Litomyšlsko bylo první českou oblastí, do které dorazily. Lidé jim tu projevovali sympatie, dávali jim najíst, proto se jich mnoho odhodlalo k útěku. Odhaduje se, že na Litomyšlsku, Poličsku a Vysokomýtsku bylo uprchlíků na dvanáct set, některé Němci zadrželi, ale většině venkované úspěšně pomohli dostat se na Vysočinu k partyzánům. Také v kornických stodolách byly transporty ubytovány, dohlíželi na ně především starší slušně se chovající Němci. Po jejich odchodu schovávali uprchlé Rusy ve stodole u Drobných, čp. 10, nebo u Jílkových, čp. 8. Později jim pomohli díky rozvětvené ilegální organizaci dostat se k partyzánům. O jejich dalších osudech se už nikdy nic nedozvěděli, po válce od nich marně čekali jakékoliv zprávy. Jako bývalí zajatci možná skončili v gulagu nebo před popravčí četou.

Osvobození bylo již za dveřmi. První průzkumný oddíl Rudé armády dorazil od Svitav do Litomyšle v poledne 9. května. Zpráva se rychle rozšířila i do okolních vesnic, hlavně mladí pak spěchali do města pozdravit osvoboditele. Němci ustupující od České Třebové začali zahazovat veškerou výzbroj a prchat do polí. Konec války se bouřlivě za hojné konzumace alkoholu slavil i v Kornicích. Litomyšlsko osvobodila vojska 38. armády 4. ukrajinského frontu, část z nich byla vyčleněna jako rychlá pomoc Praze. Za nimi přišly i jiné často nechvalně proslulé neelitní (týlové) jednotky 60. armády, které se rozmístily ve městě i po okolí. Někteří sovětští osvoboditelé se chovali hůř než Němci, vyhnali lidi z postelí. Pokusili se např. i ukrást koně, zastavila je až pohrůžka udáním na NKVD, což poradil jeden slušnější Rus. Mezi osvoboditeli ubytovanými v Kornicích byli i Poláci sloužící v Rudé armádě. Vojáci tu pro své hostitele provozovali také kulturní činnost. Štáb měli v čp. 8, Sověti se ve vsi zdrželi přes měsíc.

Kornice se narozdíl od jiných okolních obcí nezapojily do květnového povstání, střílelo se tu až po válce. Obec obdržela na obranu proti skupinkám Němců jeden lehký kulomet, jeden německý samopal a několik pušek a granátů. Muži hlídali severní stranu vesnice, na jihu byli Sověti. Z hospody v Končinách se v tu dobu domů na Lány vydal opilý švec Roleček, cestou rozpoutal s Rusy přestřelku, ta vyvolala zmatek, takže se střílelo i ve vsi, ale raněn nebyl naštěstí nikdo.[209]

Na konci války vznikaly Národní výbory, přebíraly správu od obecních úřadů a navazovaly na ně. V řadě obcí neměli přesné informace, v květnu 1945 proto vznikla v Kornicích „Místní národní rada“, ale omyl byl brzy rozpoznán a název opraven na „Místní národní výbor“. V jeho rámci vznikaly komise a referáty. Demokracie v Československu však nebyla plně obnovena, pravicové strany byly zakázány, agrárníky nevyjímaje. V Kornicích se tak do popředí dostali lidovci a sociální demokraté.[210]

Jeden z hlavních úkolů, které musely národní výbory řešit byl odsun Němců. Ti byli do Kornic už v druhé půlce roku 1945 přidělováni na výpomoc, proto jejich podíl na obyvatelstvu v obci podstatně stoupl. Děti ve škole v Sedlištích se setkaly i se dvěma maďarskými ze Slovenska deportovanými chlapci. Odsun Němců byl proveden v roce 1946. Jejich počet v Kornicích kolísal. Např. podle seznamu z listopadu 1945 jich bylo čtyřiadvacet. V květnu 1946 byly posílány posudky osob žijících ve smíšeném manželství. Např. Oskaru Anderlikovi se nedoporučovaly žádné úlevy, protože sloužil v armádě, jeho ženě také ne, protože žádala o německé občanství, ale jejich dětem již ano. Vyhnout se odsunu bylo téměř nemožné. V Kornicích zůstaly jen některé provdané Němky a čeledín Frank Friml, čp. 33. Ten utekl, skrýval se v lesích, aby se po odsunu vrátil a pak už mu bylo dovoleno zůstat. Odsunuté Němce bylo nutné alespoň částečně nahradit, k proudu směřujícímu do pohraničí se přidali např. i korničtí Jan Dočkal, Teodor Dvořák nebo Oldřich Kubík.[211] Kubík měl k odchodu asi i jiné důvody, jeho „státní spolehlivost“ byla uznána až v roce 1950. Během protektorátu jezdil často do Sudet do Javorníku obhospodařovat majetek své ženy – Němky, v obci mu přestali důvěřovat, přestože proti němu nikdo neměl nic konkrétního. Pavla Kubíková dostala československé státní občanství zpět už v roce 1947, protože za války byla zapsána jako Češka a jako Češka i vystupovala.[212]

Jediným, kdo byl skutečně a oprávněně potrestán za svoji činnost během protektorátu, se stal v Kornicích narozený, ve Vysokém Mýtě bydlící Josef Paulisch, člen SA, který odešel od soudu s trestem odnětí svobody na rok a půl.[213]

Ani po ukončení války nebyla nouze o dramatické okamžiky. 10. července 1947 byl v Končinách zastřelen strážmistr Josef Hendrych. Zprávu o jeho smrti podal i ministr vnitra Nosek ve svém hodnocení činnosti SNB na zasedání parlamentu: „Stále docházejí hlášení o obětech, které příslušníci sboru ve své těžké službě dávají i na životech. Mám nejnovější zprávu o tom, že včera v 15 hodin byl v katastru obce Kornice, okres Litomyšl, opět zastřelen při pronásledovaní pachatelů krádeže strážmistr Josef Hendrich [sic!]. Pachatelé, kteří se po činu zmocnili samopalu strážmistra Hendricha, byli dnes ve 4 hodiny 15 min. po soustředění bezpečnostních složek dopadeni. Byli v nich zjištěni českoslovenští příslušníci české národnosti, pocházející z okresu litomyšlského. Při zatýkání byl jeden z pachatelů zastřelen a druhý těžce zraněn.“[214] Podle neoficiálních informací zastřelil ve skutečnosti Hendrycha omylem jeden z jeho kolegů, což prý prokázala i utajovaná balistická expertíza.[215]

Málokdo si v této době plně uvědomoval další zatahování politické oblohy. Většina lidí věřila ve šťastnou budoucnost, z nedávných osvoboditelů strach neměla. „…Z rudé krve umučených, znásilněných/ rudá hvězda vzešla/… Miliony Slovanů s ní půjdou vpřed/ kde čeká pokrok, lidství, spravedlnost.“[216] Do škol se vrátil „starý řád“, ale „v duchu Zdeňka Nejedlého“. Už v listopadu 1945 bylo ve školách vzpomenuto výročí ruské říjnové revoluce. Socialismus se blížil mílovými kroky a v únoru 1948 o něm mohl řídící učitel v Sedlištích konečně naplno řečnit.[217]

Socialismus

Komunismus poznamenal venkov výrazně. Řada obyčejných lidí uvěřila v bezpochyby dobrý ideál sociální rovnosti, ale neuvědomila si, že jeho největším hlasatelům jde často jen o přesun moci a bohatství z rukou buržoazie na ně samé. Zemědělci byli donuceni vstupovat do družstev po vzoru sovětských kolchozů. Každý odpor měl být nemilosrdně zlomen. To se nakonec podařilo a lidé poté opět prokázali, že si zvyknou na všechno. Nesvoboda většině příliš nevadila, zvednout hlas ji přimělo až postupné zaostávání za západoevropskými zeměmi a tím způsobený pomalejší růst životní úrovně. V šedesátých letech proti nim ještě Sovětský svaz zakročil, ale v letech osmdesátých už byl sám hospodářsky na lopatkách a kapitalismus měl opět dveře otevřené dokořán.

Krátce po převratu (již 4. března 1948) vznikl v Kornicích Místní akční výbor Národní fronty, do kterého delegovali své zástupce zdejší politické strany (lidovci a sociální demokraté). Jeho předsedou se stal lidovec Alois Novák, čp. 35. Všechny následující volby měly mít jednotnou kandidátku. Výbor se hned usnesl, že nebude provádět žádné změny v Místním národním výboru ani ve veřejném životě „…ježto v Kornicích není protistátních živlů“[218]. MNV tak zůstal zpočátku v rukou demokraticky zvolených představitelů. Řada z komisí však nepracovala tak, jak by podle představ nadřízených soudruhů měla. Také proto na zasedáních rady býval přítomen oblastní tajemník nebo jiný člen Okresního národního výboru, který rovnou připomínal všechny nedostatky. Např. soudruh Buben kritizoval v březnu 1950 neexistenci jednotného zemědělského družstva a nedostatek kultury – tj. především přednášek. Korničtí zástupci se nehrnuli v dostatečném počtu ani na okresní schůze, za což si vysloužili výtku předsedy ONV Lochmana. Předseda MNV František Toman, čp. 27, nebyl se svojí vnucenou rolí příliš spokojen, už v březnu 1950 chtěl rezignovat kvůli konfliktu s Janem Strnadem, ale oba se usmířili a Toman ve funkci nakonec zůstal. V červnu téhož roku se konaly „volby“. Kandidáti byli navrženi akčním výborem národní fronty, volba byla veřejná. Předsedou se stal znova Toman, nejprve odmítl funkci přijmout, nakonec se podvolil, jen vyzval mladé členy MNV, aby projevili zájem a brzo ho nahradili. Ke změně došlo už v roce 1951, kdy se novým předsedou stal František Moravec, čp. 32, ale ani on nebyl komunistou.[219]

Také všechny další volby probíhaly podle předem připravených scénářů, účast zastrašených voličů bývala stoprocentní, kandidáti získávali 99 až 100% hlasů (chybějící jeden, dva hlasy bývaly asi jen od těch, kteří nechtěli hlasovat sami pro sebe). Akční výbor ve spolupráci s Okresním národním výborem mohl (nebo pod nátlakem musel) navíc zasahovat do složení MNV, jako např. v roce 1952, kdy odvolal Josefa Drobného, čp. 10, a nahradil ho Adolfem Šmidtem, čp. 3.[220]

Místní komunisté neměli rozhodně lehkou pozici. Znali osobně všechny spoluobčany, museli je dennodenně potkávat a čelit tak ohlasům na své činy, ale zároveň měli projevovat dostatečnou aktivitu před svými představenými. Proto nikdo neunikl vymývání mozků agitací. Zpočátku byl nejvíce aktivní učitel ve výslužbě František Fajmon, čp. 1, který v roce 1949 vyzýval v rámci získávací kampaně občany, aby vstupovali do Svazu československo-sovětského přátelství. Fajmon v roce 1948 navrhoval také sbírku u příležitosti narozenin Klementa Gottwalda (MAV rozhodl raději vysadit ovocné stromky na obecním pozemku). Vše bylo plánováno, svůj plán měl i MNV, jeho součástí bývaly diskuse o mezinárodní situaci, hodnocení plnění závazků apod. Členové Národní fronty měli agitovat pro účast na prvomájových oslavách. Předem se měla hlásit účast v průvodu – v roce 1949 např. šedesát osob a tři traktory. V roce 1952 byla na oslavy 1. máje a 9. května vyzdobena ulice okolo silnice, kudy měly procházet jiné obce. Připravovaly se i oslavy Mezinárodního dne žen…[221]

Bez patřičné odezvy nesměly zůstat ani „tragické“ události. V souvislosti s úmrtím J. V. Stalina byl proto odeslán soustrastný telegram sovětskému velvyslanectví, ve škole v Sedlištích měla být smuteční tryzna.[222] Byla sepsána také kondolence k úmrtí Klementa Gottwalda, kterou podepsalo čtyřicet lidí a slíbilo tak, že vynaloží „… všechny síly k vybudování socialismu v naší zemi…“ a prohloubí „…svoje přátelství k… Sovětskému svazu“.[223]

Produktivitu práce měly podporovat nejrůznější aktivity. MNV mezi sebou soutěžily, tak Kornice v roce 1957 prohrály s Pohodlím, protože zaostávaly v živočišné výrobě a socializaci vesnice, ale v roce 1959 už porazily Sedliště i Tržek. Veřejných zasedání se často účastnilo minimum lidí, na malé vesnici bylo někdy obtížné sehnat dostatek osob, ochotných angažovat se např. ve formálních volbách. V roce 1960 většina navržených kandidátů do MNV nejprve odmítla kandidovat, ale po přesvědčování, až na dva, zase změnila názor. Veřejné schůze bývaly příležitostí k pokryteckému úmyslně zkreslenému řečnění okresních a krajských „papalášů“. Např. 18. května 1960 přednášel na místní volební schůzi Ladislav Pulkrábek o nové ústavě, zdůrazňoval, že jsme druhým socialistickým státem na světě. Dvořák z Krajského výboru KSČ porovnával ústavu s ústavou z roku 1920, která podle něho hodně mluví o demokracii a svobodě „ovšem rozcházela se s činy“.[224]

Lidé přestali být hodnoceni jen podle svých vlastností a schopností, důležitějšími se staly politické názory. Také kornický MNV vydával kádrové posudky.[225] Prověřen musel být i obecní knihovník. Především však vrcholil boj proti kulakům, ve Smetanově domě v Litomyšli probíhaly zinscenované procesy. V prosinci 1952 MNV podle instrukcí ONV vypracoval „Jmenovitý seznam vesnických boháčů“, tj. těch, kteří zaměstnávali nebo stále zaměstnávají námezdní pracovní síly: František Dvořák, čp. 31, Josef Drobný, čp. 10, Jan Holomek, čp. 33, František Jílek, čp. 8, Josef Kvapil, čp. 22, František Süsser, čp. 9, František Toman, čp. 27, Josef Toman, čp. 11, Jan Vostřel, čp. 14. Výbor však rychle změnil svůj názor, nejspíš proto, že si jeho členové uvědomili, že v Kornicích jsou ve skutečnosti jen grunty střední velikosti a že se zalekli možných následků pro své osobní známé, když viděli jak se s kulaky zacházelo v okolních vesnicích. Takže už v únoru 1953 se MNV usnesl, že v obci není nikdo, kdo by se dal charakterizovat jako vesnický boháč. Výbor dokázal odolat tlaku, hlavně tajemník Alois Kopecký (ve funkci 1945-1957) měl zásluhu na tom, že nikdo z Kornic nebyl násilně vystěhován. Předsedovi ONV Lochmanovi jen nabídl adresy bývalých čeledínů, ať si je sám kontaktuje a zjistí od nich, zda byli vykořisťováni. V jiných obcích byla situace mnohem horší. Sedlák František Mareš ze Sedlišť byl uvězněn, jeho rodina nalezla útočiště u příbuzných v Kornicích (Jílkovi, čp. 8) a po návratu Mareše z vězení se všichni přestěhovali do čp. 23. Z Dolního Újezdu byl vystěhován statkář Jan Kadlec a uchýlil se k příbuzným do Kornic (Jůvovi, čp. 37), od kterých si pronajal pole. Okresní národní výbor se snažil získat v každé obci důvěrníka, který ho poté informoval o dění ve vsi a smýšlení obyvatel. V Kornicích byl na tuto funkci vytipován František Kubík, čp. 38, ale zřejmě odmítl, protože žádná hlášení, narozdíl od mnoha jiných vesnic, se nedochovala.

Do popředí se přesto dostali především chalupníci a dělníci. Např. na funkci soudce z lidu navrhlo MNV Bohuslava Kubíka, tč. čp. 41, karosářského dělníka. Předsedou Místního akčního výboru Národní fronty byl komunista (původně lidovec) Alois Novák, čp. 35, v čele Místní volební komise stál Josef Vacek, čp. 24. Ještě v roce 1953 nebyla v obci místní organizace KSČ, ale později byla založena a jejím předsedou se stal Jaroslav Novotný. Komunistů bylo v Kornicích málo (kromě Novotného, čp. 43, tehdy asi už jen Miloslav Hendrych, čp.16, Jiří Dvořák, čp. 31, a Marie Vacková, čp. 26) a snaha o získání kandidátů členství ve straně zůstávala neúspěšnou. Místní skupina Československého svazu mládeže vznikla již v roce 1949, ale výraznější činnost nevyvíjela. Odpor zůstával pasivní, v obci byl většinou klid, nerozmohlo se vzájemné udávání jako např. v sousedních Sedlištích. Občasné mezilidské konflikty si vyžádaly ostřejší řešení, ale spíše než se socializací vesnice souvisely s alkoholem.[226]

Hospodářství v obci prošlo během totality úplnou proměnou. Hospodáři od počátku dostávali výrobní a dodávkové smlouvy. Byli vyzýváni k zvýšeným dodávkám jako mírovým závazkům (přeloženo z komunistické terminologie: příspěvkům na korejskou válku a přípravu třetí světové války – sbírka na pomoc korejskému lidu proběhla v dubnu 1952 také v Kornicích). Výše dodávek byla nastavena nesmyslně vysoko, zemědělci měli často problémy s jejich plněním, zvlášť když jim byly odebrány pomocné „vykořisťované“ síly a museli se spolehnout jen na členy rodiny. Oblíbeným postihem neplničů norem bylo zadržení lístků (přídělový systém kvůli neschopnosti komunistických plánovačů platil až do roku 1953, kdy byl ukončen pomocí okradení obyvatelstva měnovou reformou). Kornický MNV se někdy snažil nepostupovat přehnaně přísně. V dubnu 1952 měly být zemědělcům vydány přídělové lístky na cukr a mýdlo, i když neplnili dodávky, u každého bylo hledáno zdůvodnění, např. dodal více něčeho jiného, uhynul mu dobytek apod. Podobný rozumný přístup byl však pro nadřízený ONV nepřijatelný, protože dostatečně neterorizoval „vykořisťovatele“ dělnické třídy. O rok později tak už dopadly na hlavy čtyř hospodářů za nesplněné dodávky tresty.[227] Požadavky na produkci byly úmyslně zvyšovány až na zcela nereálnou úroveň. V červnu 1957 tak bylo předvoláno na MNV před zástupce ONV už sedmnáct neplničů dodávek a daní. Bylo jen otázkou času, kdo první tlak nevydrží. Komunisté usilovně hledali nejslabší článek, který za sebou strhne ostatní vyčerpané hospodáře do náruče kolchozu.[228]

Aby mohli splnit nadsazenou výši dodávek dostávali zkušení rolníci „rady“. Hospodářům bylo např. připomínáno, aby měli před žněmi připraveny stroje i skladovací prostory… Referenti vysílaní na přednášky často jen opakovali nadiktovaná úmyslně zkreslená data. Po střetu se zdravým selským rozumem museli kapitulovat jako např. Racek z Litomyšle v říjnu 1949, který tvrdil, že zemědělství v Československu je neefektivní, když na obdělání jednoho hektaru půdy je potřeba pěti tisíc hodin práce ročně. Korničtí sedláci mu na místě spočítali nesmyslnost tohoto čísla (Josef Jůva, čp. 17, se přesto na této schůzi přihlásil do klubu Mičurinců v Litomyšli). Také v Kornicích byl veden nesmyslný „boj proti americkému brouku“. Byla organizována hromadná pátrání po mandelince bramborové. Např. 2. srpna 1953 se hledání mandelinky zúčastnilo jedenadvacet hledaček, s negativním výsledkem. V červnu 1954 bylo zorganizováno dokonce čtyřicet lidí, jejich postup měl řídit signalizátor.[229]

Hlavním úkolem socializace vesnice bylo založení jednotného zemědělského družstva. Ani v Kornicích nevyvolal tento nápad vlnu nadšení. Přesvědčovací kampaň začala brzy, ale dlouho zůstávala neúspěšnou – např. v dubnu 1950 proběhly „hovory národní fronty“. Zúčastnilo se jich 16 osob, diskusi o aktuální mezinárodní situaci nebylo možné pro nezájem rozvinout, hovor poté přešel na téma JZD. Předseda MNV Toman měl podle hlášení „připravené argumenty, které budí nechuť mezi občany k založení JZD“[230]. Není divu, že byli raději získáváni přednášející zvenčí – např. v únoru 1951 byl zemědělský referent pověřen, aby pozval přednášejícího na informativní schůzi o JZD. Ale i v příštím roce skončilo jednání v radě MNV o zřízení JZD bezvýsledně, v dubnu 1953 měla přesto kampaň pokračovat... Hlavním argumentem pro vstup do družstva byla možnost většího využití techniky. Ale produkce traktorů v Československu zaostávala za výrobou „mírových“ tanků. Také proto nebyl možný prodej zemědělské techniky soukromníkům. Kornický MNV pouze spolupracoval se strojní traktorovou stanicí (STS). Stanice však získala traktory tím, že je napřed zabavila soukromníkům – o traktor tak přišli v roce 1951 František Jílek, čp. 8, František Toman, čp. 27, Jan Holomek, čp. 33, a František Kvapil, čp. 22 (jen první z nich vlastnil traktor soukromě, ostatní je měli v rámci dobrovolného strojního družstva, které existovalo v Kornicích již od roku 1945). Komunisté zabavili i jinou techniku.[231]

Odolávat tlaku nebylo možné donekonečna. Výbor strojního družstva měl být využit v roce 1957 jako přípravný výbor JZD. Během roku 1957 probíhalo „jednání“ o založení JZD. Uznávanou autoritou v obci byl Václav Kerhart, čp. 24. Odvolávali se něj všichni chalupníci – podepíší přihlášku do družstva, až podepíše i on. Tlak na něho se pochopitelně stupňoval, propuštění jeho syna Vladimíra ze zaměstnání v STS bylo pověstnou poslední kapkou... JZD tak bylo nakonec, jako jedno z posledních v okrese, založeno 23. srpna 1957. Stalo se družstvem III. typu.[232] Vstoupili do něho všichni soukromí zemědělci kromě „úpadkového hospodářství“ Dvořákových,  čp. 20, a nájmu Jana Kadlece, čp. 37. Komunisté se mohli s chutí pustit do práce. Stále roztříštěné parcely brzdily práce, bylo nutné je scelit. Ovšem neodpustili nic, dokonce se nestyděli apelovat na morálku. Tak bylo šest hospodářů, kteří měli resty v dodávkách z předchozích let, vyzváno, aby je splatili a tak vstoupili do JZD „jako řádní hospodáři s čistým štítem“.[233] „Dobrovolné“ slučování bylo dovršeno v únoru 1959, kdy byli do JZD pozváni i zemědělci s výměrou do půl hektaru (celkem devět osob).[234]

Soukromníky zůstali jen staří lidé, kteří neměli co ztratit. Statek Dvořákových byl v desolátním stavu, staří sourozenci se o něj nedokázali řádně starat, přesto tvrdohlavě odmítali vstup do družstva. Už od roku 1950 byl na jejich grunt uvalen nucený pacht, kterým bylo zabráno osm hektarů z celkových dvanácti. V únoru 1959 byla Marie Dvořáková pozvána na MNV, ale kategoricky odmítla podepsat přihlášku do JZD, dostala lhůtu na rozmyšlenou. V březnu rada MNV zabrala pro JZD zbytek jejich půdy i stodolu na dobu šesti let, protože obhospodařování nebylo řádné a vznikaly tak „národohospodářské škody“. V prosinci 1959 Dvořáková odmítla odevzdat JZD také lesy. S bratrem neplatili státu ani poplatky z hospodářských zvířat. Místní představitelé nebyli úplně bezohlední. V březnu 1963 o Dvořákových znovu jednali kvůli „životním podmínkám, které jsou nedůstojné člověka“. Rada MNV podala žádost o pomoc na ONV. Sourozenci byli nakonec vystěhováni a převezeni do léčebny pro duševně choré v Havlíčkově Brodě. Po jejich smrti připadla usedlost státu. Statek byl zbořen a parcela odprodána v roce 1968 JZD, o rok později tu vyrostla bytovka.[235]

Také druhý soukromník, Jan Kadlec, čp. 37, byl už starší člověk. V březnu 1966 mu byly pro stáří sníženy dodávkové úkoly. Ale nedokázal plnit ani ty, proto ho u něho doma upomínali v září 1966 předseda a tajemník MNV (nedodal 6q obilí). Přes všechny problémy hospodařil dál až do své smrti v sedmdesátých letech.[236]

Naprostá většina zemědělců do družstva vstoupila. V roce 1960 tak JZD mělo padesát tři členů, obhospodařovalo 247,5 hektaru půdy (z toho orné 207,36 ha) a chovalo 205 kusů skotu a 184 prasat. Vystoupit bylo prakticky nemožné. V listopadu 1964 podali Jílkovi odhlášku z JZD, chtěli přestoupit do Benátek, rada jim to ale zamítla. Marie Štědronská žádala v květnu 1968 o vrácení půdy, její žádost byla jen postoupena ONV.[237]

Prvním předsedou družstva se stal Václav Kerhart, čp. 24. Slibovaný pokrok přicházel, ale relativně pomalu. V roce 1958 mělo JZD osm párů koní a jen jeden traktor, až v roce 1964 jich mělo šest. Byly získány první kombajny… Specialitou kornického družstva bylo po dlouhou dobu pěstování zelí. Spolupráce na budování socialistické budoucnosti nebyla ale vždy idylická. Plán výstavby mohl být lehce ohrožen, jeho splnění v různých obcích si tak mohlo konkurovat i v netržním hospodářství. Např. v květnu 1959 přijeli družstevníci z Českých Heřmanic na stavbu kornického kravína a bez písemného příkazu odvezli s pomocí lidí z Okresního stavebního podniku složené krokve. Vyhrožovali přitom sloupenským tesařům, kteří tu pracovali, že jestli s nimi nepůjdou do Heřmanic, „bude jim pomoženo“.[238] Přes všechny obtíže na kraji obce postupně vyrostlo typické „středisko“. Nedaleko byla postavena také drůbežárna, později sloužící jako bažantnice. Druhým předsedou družstva byl v letech 1973 až 1974 Jiří Drobný, čp. 39. V roce 1973 bylo družstvo vyhlášeno třetím nejlepším JZD okresu. Ale ani dobré hospodaření nezastavilo komunisty oblíbené slučování. Od 1. ledna 1975 bylo místní družstvo spojeno s družstvy Sedliště a Bohuňovice (od roku 1976 „JZD Lípovec“), v další vlně pak v roce 1979 s Litomyšlí („JZD akademika Zdeňka Nejedlého“).[239]

Rada MNV dostávala protichůdné pokyny, měla provádět nábor pracovních sil pro protěžovaný těžký průmysl. Ale zároveň se snažila udržet lidi v zemědělství, některá její rozhodnutí tak až příliš připomínala doby nevolnictví. O propuštění ze zemědělství bylo totiž nutné žádat. Pravidelně se jednalo o dětech, které opouštěly základní školu, v roce 1960 tak bylo Pavlu Moravcovi povoleno odejít do Karosy, ale Věra Tomanová a Marie Jílková musely zůstat v zemědělství, když jejich rodiče byli členy JZD. V roce 1960 byla zamítnuta žádost Františka Jílka o propuštění z JZD, kterou podal, protože mu nebylo dovoleno navštěvovat zemědělskou školu ve Vysokém Mýtě, obec tentokrát nakonec ustoupila a studium mu povolila. Ale v roce 1962 rada MNV i členové družstva zamítli přání Věry Tomanové studovat po absolvování zemědělského učiliště veterinářství, protože místí JZD bylo malé a nepotřebovalo proto vlastní veterinářku.[240]

Zemědělství stále ovlivňovalo chod obce, i když počet lidí pracujících mimo obec pomalu rostl. Nezemědělci museli např. chodit každoročně okopávat cukrovku. Každý měl pracovat ne podle svého přání a svých potřeb, ale podle potřeb státu. To obzvlášť platilo o nepovolené nezaměstnanosti. Jaromír Vacek, čp. 2, dostal v roce 1965 veřejnou důtku, protože měl v předchozím roce 329 hodin absence ve svém zaměstnání u stavebního podniku v Litomyšli. Slíbil nápravu, protože by příště byl dán k soudu.[241] Později ve vězení opravdu skončil.

Stát si netroufal jít do úplných extrémů, proto povolil i nadále držet domácí zvířata pro osobní potřebu. Ale přehled si chtěl zachovat, proto se u domácích zabíjaček muselo žádat o povolení.[242]

Vystřízlivění i pro ty nejpřesvědčenější budovatele „světlých zítřků“ přinesl rok 1968. Také do Kornic dorazila v srpnu okupační vojska. Polští tankisté na tři měsíce obsadili důležitou vojenskou kótu – Hlavňov, kde si vybudovali tábor obehnaný hradbou vozidel. Pásy tanků zničily místní komunikace. Používat „stežník“ na cestu do Litomyšle bylo znemožněno. K žádným konfliktům ale nedocházelo. Poláci chodili do vsi a sháněli pohledy a známky, aby mohli napsat domů. Někteří se prý snažili získat i chybějící boty, protože si při poplachu původně mysleli, že jde jen o další bezvýznamné cvičení a nenapadlo je, že budou muset až do Československa. Místní představitelé režimu byli raději opatrní, ale vnímali události jako „vpád“ a ne jako „pomoc“. Bezprostředně po invazi předseda MNV Emil Süsser, čp. 9, seznámil přítomné s celkovou situací, která vznikla „vpádem vojska varšavské smlouvy“ a nabádal ke klidu, „aby se lidé navzájem sblížili a neprováděli provokace“.[243] Následná normalizace vrátila vše do starých zajetých kolejí, komunističtí pohlaváři bez skrupulí navázali na padesátá léta. V roce 1971 na schůzi u příležitosti uplynutí padesáti let od založení komunistické strany řečnil soudruh Řemínek z OV KSČ o jejích dějinách až po léta 1968 až 1969, o kterých mluvil jako „o potlačení puče proti socialistickému státu a velmi dobré konsolidaci po tomto“.[244] Ne všichni se smířili s vyhlídkou na další období nesvobody, proto např. Marie Moravcová emigrovala v roce 1968 do Austrálie.[245]

Během „normalizace“ byla podporována další centralizace. Docházelo k řadě slučování, jedno z nich se týkalo i národních výborů. Proto byly Kornice 1. dubna 1976 administrativně připojeny k Litomyšli. V obci nadále fungoval jen občanský výbor.[246]

Stejně jako dříve pokračovala výstavba obce. Ne vždy ale přinášela pozitivní změny. V roce 1982 byla totiž v Kuřincích zřízena skládka, která často hořela a dým zamořoval celou obec. Většina potřebných staveb vznikala svépomocí. Např. v září 1964 přijali občané závazky k soutěži o vzornou obec – šest set hodin na opravu požární zbrojnice, sto na opravu komunikací, sto na výpomoc při žních, dvě stě při podzimních polních pracích.[247]

Lidí dojíždějících za prací přibývalo, autobus tak často nemohl ráno pobrat všechny cestující. Jako autobusová zastávka sloužila obecní váha, ve které si čekající děti krátily dlouhou chvíli rozbíjením oken a rytím nápisů do omítek. V roce 1965 MNV rozhodl o přestavbě váhy na čekárnu, kterou měli provést právě dojíždějící. Čekárna byla postavena v roce 1968.[248]

Koncem roku 1960 byla zřízena telefonní stanice, v šedesátých letech byl instalován místní rozhlas, v letech 1971 až 1972 byla dokončena kanalizace, zmizely tak dva rybníčky. V letech 1986 až 1989 byl vystavěn kvůli nedostatku kvalitní pitné vody nový vodovod, se zdrojem z vodojemu Zaháj. Zároveň proběhla plynofikace.[249]

Nedostatky řízeného hospodářství se projevovaly i v Kornicích. Oprava hráze požární nádrže tak nebyla v roce 1966 provedena pro nedostatek cementu. Nejkurióznějším příkladem je stavba místních komunikací. Už v roce 1965 byl zakoupen štěrk na opravu silnice, ale silniční správa nedodala asfaltový nátěr. Realizace byla pořád odkládána, štěrk se měl rozvést svépomocí, čekalo se stále jen na silniční správu, až přijede asfaltovat. Konečně se v srpnu 1971 začal navážet štěrk, oprava byla dokončena „už“ po sedmi letech v roce 1972.[250]

K dobru je ovšem nutné přičíst, že v Kornicích nebyla, jak bývalo jinde časté, zanedbána ani péče o církevní objekty. Klukům bylo opakovaně zakazováno hrát fotbal před kaplí a ostřelovat ji míči (ke hře byla určena louka u čp. 31). V roce 1971 byla kaple opravena.[251]

Lidé přišli ale v této době o místo tradičního setkávání. Hostinec byl sice Václavu Hudečkovi znárodněn, ale směl tu nadále zůstat vedoucím. V hospodě vznikla i prodejna Jednoty. Ale od 1. ledna 1960 byl hostinec uzavřen, protože Hudeček zestárl a podal výpověď, jednalo se o převzetí s Josefem a Annou Vackovými. Dohody bylo brzy dosaženo, ale už v březnu 1963 bylo pohostinství uzavřeno znovu, tentokrát kvůli neshodám s ústředím Jednoty o plat a opakujícím se mankům. Lidé byli pochopitelně nespokojeni, Jednota proto zajistila alespoň prodej lahvového piva a limonád v prodejně. V roce 1966 tu proběhla kontrola, která zjistila, že Jednota neodpovídá požadavkům, je příliš malá, nevyhovuje ani hygienicky, navíc bylo zjištěno manko. Nápravu přinesl rok 1977, kdy byla v „akci Z“ dokončena stavba nové prodejny na zahradě za čp. 20.[252] Hospoda sloužila dál jen jako klubovna a knihovna, ale v osmdesátých letech byla zbourána. Knihovna měla asi pět set svazků, ale čtenářů ubývalo (Hospodářsko-čtenářská beseda byla zrušena už v roce 1945).

Kulturní život obce byl už před uzavřením hostince hodnocen jako nulový, v sále pohostinství byl načas uskladněn nábytek… Navíc lidé měli vždy blízko do Litomyšle, kam docházeli do kina i divadla. Přesto se např. ještě v lednu 1960 konal ples požárníků. Sdružování neprospělo ani, když se v obci začaly rychle šířit televizory (na ten první se k Chaloupkovým, čp. 10, ještě chodilo hromadně).[253]

Nejdůležitější spolek, hasičský sbor, byl v roce 1951 přejmenován na hasičskou jednotu, později na Svaz československé požární ochrany Kornice. Jeho členové se měli zapojit do budování vlasti a pořádat každý měsíc sběr odpadových surovin. Vedle zbrojnice byla vystavěna věž na sušení hadic. Při ostrém nasazení se však sbor pokaždé úplně neosvědčil. V roce 1962 bylo rozhodnuto poskytnout hasičům více peněz, protože při požáru v objektu JZD u čp. 22 bylo zjištěno, že sbor není dostatečně materiálně vybaven. Jindy vyhořela stodola u čp. 29. Jiné druhy živelných pohrom Kornicím díky poloze na kopci nikdy tolik nehrozily – jen v červenci 1974 přetekla po prudkém dešti požární nádrž. Mnohem větší škody tehdy voda napáchala v Končinách, kde odnesla i maringotky komediantů, kteří přijeli na tradiční pouť.[254]

Druhým spolkem v Kornicích byla místní organizace Československého červeného kříže, vznikla tu asi v roce 1962. Změnou prošla i myslivost. V roce 1951 byly odebrány zbraně a lovecké lístky polovině kornických myslivců (vesměs sedláků) a ustavilo se myslivecké sdružení z dělnických řad. Poslední organizací byl odborový Jednotný svaz československých zemědělců, jehož předsedou byl v roce 1949 František Süsser, čp. 9.[255]

Slavit se dalo i bez hostince. V roce 1983 proběhla velká oslava sta let hasičského sboru. Lidé se každoročně scházeli u pálení čarodějnic při stežníku na Hlavňově (oblíbenou inovací bylo „ekologické“ pálení starých pneumatik) nebo na Končinské pouti. V osmdesátých letech ale poutě ustaly kvůli stavbě mostu přes údolí. Ani po jejím dokončení se sem už odvyklí lidé nevrátili. Pro děti bývala v jídelně JZD pořádána mikulášská besídka. Především mládež také využívala požární nádrž jako koupaliště, na Kopajnách měla i motokrosovou dráhu…

Byly pořádány také zcela nové druhy zábavy jako dětské lampiónové průvody u příležitosti výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Propagandě v každodenním životě byli vystaveni i školáci. Během roku 1948 řečnil sedlištský řídící učitel o významu jednotné kandidátky, Zdeňkovi Nejedlém nebo Klementu Gottwaldovi. Noví oslavovaní hrdinové nenahradili ty předchozí okamžitě, ještě v roce 1949 tak byly připomínány i narozeniny T. G. Masaryka. To se rychle změnilo. Při úmrtí Stalina i Gottwalda v roce 1953 se konala smuteční shromáždění. Nesmyslná soutěživost pronikla také do škol. Ve školním roce 1948/1949 byl učiněn pochybný socialistický závazek, že látka bude probrána do 15. května, plán byl „úderníky“ splněn už do konce dubna.[256] Pasivní odpor lidí byl lámán jen pomalu. „Přes stálé a denní přesvědčování žáků a rodičů nepodařilo se získati pro PO [pionýrskou organizaci] mimo jediné žákyně nikoho“[257] Ale už ve školním roce 1955/1956 se začala práce pionýra „utěšeně rozvíjet“, podařilo se získat třináct dětí. Ve školním roce 1961/1962 již byla v pionýru většina žáků.[258] Vymýceny musely být všechny „přežitky“. V roce 1959/1960 bylo konstatováno: „Důsledně bylo pokračováno v atheistické výchově a tohoto roku se do vyučování náboženství přihlásilo šest žáků, z nichž jeden se během školního roku odhlásil. Jasně bylo viděti, že náboženství je výsledkem nátlaku rodičů, neboť děti, jak mohly, se vyučování náboženství vůbec neúčastnily“.[259]

Na školu samozřejmě zůstaly dětem také příjemné vzpomínky. Na výlety se jezdilo obvykle po hradech (např. Pernštejn nebo Úsov).[260] Krátké uvolnění a přehnaná očekávání přinesla šedesátá léta. Rok 1968 byl vnímán jako zlom v politice, byli prý odstraněni ti, kdo prováděli bezpráví, obrodný proces byl uvítán rodiči, občany i učiteli. „…i ve škole se znovu prosadí historická pravda…“ Také učitelé se tak přiznávali ke své opatrnosti předchozích let (a bohužel i následujících). Nyní vyšlo najevo, že se dřív nestyděli hlásat něco jiného, než si mysleli: „Největší radost byla z toho, že bude společný jazyk školy i rodiny.“[261] Školní rok 1968/1969 se už opět nesl ve znamení ostražitosti, bylo pouze konstatováno, že rušné události posledního roku byly velice komplikované a jejich zhodnocení si vyžádá čas... Sedlišťská škola se ale potýkala také s ryze praktickými problémy – trpěla nedostatkem žáků. Pátá třída byla v roce 1962 přesunuta do Litomyšle, nepomohlo ani, že sem začaly docházet děti z Bohuňovic. Od roku 1970 byla zavedena jednotřídka. V dalším školním roce už mezi žáky nebyl nikdo z Kornic. V roce 1972 byla v budově školy založena mateřská škola, fungující dodnes. Ovšem v samotné škole se vyučovalo v roce 1975/1976 naposled.[262]

Socialismus pomohl proměnit tvář venkova k nepoznání. Byla setřena dříve ostrá hranice mezi venkovany a měšťany. Většina obyvatel začala pracovat mimo zemědělství. Definitivní nástup moderní doby připravil půdu pro rozmach konzumní společnosti. A to vše i přestože životní úroveň rostla pomaleji než na západě, ale ve spojení s „vědeckým materialismem“ vytvořila pevnou základnu nové reality. Také využití volného času prošlo velkou, i když pomalou proměnou, definitivně převážila pasivní a individuální zábava nad původní aktivní, tvůrčí, společenskou. Na vině je ovšem také rozšíření možností, např. turistika si tak našla řadu nových příznivců i mezi obyčejnými lidmi. Totalitu Kornice na první pohled přečkaly bez vážnějších šrámů, nijak totiž nevybočily z obecných trendů...

Současnost

Nová doba konečně umožnila konání svobodných voleb. Kornice zůstaly nadále administrativní součástí Litomyšle, od roku 2000 zde funguje jen tzv. osadní výbor, který by měl být partnerem pro jednání s litomyšlským zastupitelstvem a městskou radou. Ve skutečnosti však nemá žádné pravomoci, a tak o všem podstatném rozhodují představitelé Litomyšle po svém.

Po sametové revoluci došlo k velkým změnám. Družstvo vrátilo půdu původním majitelům, ale ti ji obvykle začali jen dál pronajímat. Většina obyvatel už totiž dávno pracovala mimo zemědělství a tak jejich pozemky dál obhospodařuje družstvo společné pro Kornice, Sedliště a Bohuňovice. Samostatně ve velkém začali hospodařit jen František Jílek, čp. 8, Miroslav Süsser, čp. 9, a Jan Vostřel, čp. 14. Někteří občané začali podnikat i v nezemědělských profesích, jednoznačně nejúspěšnějším se stal Miroslav Kubík, čp. 37 (výstavba plynovodů, velkoobchod s potravinami). Tržní hospodářství přineslo také jiné změny, nerentabilní prodejna Jednoty byla uzavřena a obyvatelé obce byli většinou odkázáni na nákupy v Litomyšli. Skládka byla zrušena a zavezena, na jejím místě funguje už jen překladiště. Za svolení k jeho výstavbě uzavřel starosta města Miroslav Brýdl se zástupci Kornic dohodu o bezplatném odvozu odpadu. Tato dohoda byla jednostranně zrušena jeho nástupcem Janem Janečkem. Zástupci Litomyšle zůstali neteční i ke stížnostem na zamořování okolí překladiště odpadem roznášeným větrem. Nezájem o životní podmínky v obci podtrhla i stavba dvou obrovských hal firmou Profistav na počátku 21. století, přestože nikdy nebyly zaneseny do územních plánů. Vrcholem zneužívání síly byla změna trasy rychlostní komunikace R35 v roce 2006. Původně měla vést mezi Kornicemi a Litomyšlí, ale byla posunuta mezi Kornice a Končiny, prý také v zájmu obyvatel Kornic, ti si ale ve skutečnosti přáli pravý opak. V lednu 2010 byla sepsána petice určená Městskému úřadu v Litomyšli a Pardubickému kraji, která protestovala proti znovuschválení plánů, podle kterých by obklopovaly Kornice z jedné strany rychlostní komunikace R35 a z druhé přivaděč k ní. Zároveň proběhla anketa zjišťující názor obyvatel, kde by si přáli, aby dálnice vedla. Drtivá většina byla pro návrat trasy mezi Kornice a Litomyšl. Zájmy občanů Kornic proto při dalších jednáních hájí v únoru 2010 založené Občanské sdružení Domašice.

Proměnou prošel také život obce. Společné pálení čarodějnic bylo v devadesátých letech přesunuto ze „Stežníku“ na Hlavňově k „Vrbičkám“ při cestě do Němčic, aby nakonec ustalo úplně. Až v roce 2007 se snad podařilo tuto tradici obnovit. Každoroční čištění požární nádrže ztratilo (možná jen dočasně) svůj společenský ráz. Zanikl také místní červený kříž. Naopak se tu začal od roku 1995 pořádat každoroční turnaj v minikopané a od roku 2006 i dětský den. V letech 1997 až 1998 bylo postaveno fotbalové a basketbalové hřiště. Byly zavedeny telefony. Při přestavbě hasičské zbrojnice v roce 1999 vznikla v prvním patře společenská místnost s potřebným zázemím. Od roku 2005 jezdí do Kornic i litomyšlská městská hromadná doprava. Po útlumu v devadesátých letech začaly opět vyrůstat nové domy. Zdálo se, že Kornice budou díky své poloze v blízkosti města ušetřeny současného problému řady jiných vesnic – postupnému vylidnění. Vše se ale může změnit kvůli chystané výstavbě dálnice.

V roce 2007 byly opraveny věžní hodiny na kapli, jejich odbíjení začalo odměřovat čas Kornic budoucích.

Rychtáři, starostové a předsedové Národního výboru

Rychtáři (13.stol.-1850):

1460 Jan

1473 Mikuláš Dudík

1513 Dolejník

1513 Kulhánek

1518 Jiřík, čp. 10

1518 Vávra

1525 Jan

1548 Vach, čp. 10

1615 Adam Kvapil, čp. 22

1651 Havel Drábek, čp. 21

1653 Václav Dvořák, čp. 20

před 1815 – po 1816 Jan Hejný, čp. 27

před 1819 – po 1845 Mikuláš Pečenka, čp. 1

Starostové (1850-1945):

Obvodoví (Velké Sedliště 1850-1898): ?-1884 Jan Fikejz

1884-1893 Josef Lenoch

1893-1898 Jan Dvořák

Místní (?-1898): 1881-1893 Jan Jílek, čp. 8

1893-1898 Václav Hudeček

Samostatní (1898-1945): 1898-1910 Václav Hudeček

1910-1919 František Pečenka (staročech), čp. 9

1919-1931 František Jílek (agrárník), čp. 8

1931-1945 Josef Kvapil (lidovec), čp. 22, (v posledních letech jej pro nemoc zastupoval František Jílek, poté František Toman)

Předsedové MNV (1945-1976): 1945-1951 František Toman, čp. 27

1951-1954 František Moravec, čp. 32

1954-1957 František Bis, čp. 28

1957-1960 Jaroslav Novotný, čp. 43

1960-1976 Emil Süsser, čp. 9

Předsedové MěstNV (Litomyšl 1976-1990): (1968)-1976 Rudolf Kleiner

1976-1984 Stanislav Sagač

1984-1988 Jan Motáček

1988-1990 Vítězslav Hanzl

Předsedové Občanského výboru (1976-1990): 1976-1980 Jaroslav Hajro, čp. 42

1980-1988 František Jílek, čp. 8

1988-1990 Jaroslav Novotný ml., čp. 43

Starostové (Litomyšl od 1990): 1990-2002 Miroslav Brýdl

2002-2006 Jan Janeček

od 2006 Michal Kortyš

Předsedové Osadního výboru (od 2000): od 2000 Jaroslav Novotný ml., čp. 43

Významní rodáci

František Buben (1880-1956)

Narozen 4. prosince 1880 v Kornicích, čp. 3. Architekt, žák Jana Kotěry, účastnil se mezinárodní výstavy dekorativního umění v Monze v roce 1923. V roce 1924 na výstavě dekorativního umění v Paříži obdržel Grand Prix za návrh centrální výstavní dvorany. Spolu s Janem Kouřilem autor knihy Truhlářství. Tradice z pohledu dneška. Praha 2003 (pozdější vydání).

Soupis památek

Kornice:

Kaple sv. Václava ze 70. let 19. století, na návsi.

Železný kříž na kamenném soklu z roku 1861 s reliéfy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, za kaplí.

Kamenný kříž, u čp. 17 při „stežníku“, polní cestě do Litomyšle.

Kamenný kříž z roku 1912, v předzahrádce čp. 23.

Pomník obětem první světové války, z roku 1937 nebo 1938, na návsi před čp. 22.

Končiny:

Poutní kaple Panny Marie Lurdské z roku 1886, přestavěna v letech 1904-1905.

Studánka s jezdeckým reliéfem sv. Václava z roku 1902, autor J. Kroupa, pod kaplí.

Křížová cesta se čtrnácti zastaveními s na plechu malovanými výjevy z roku 1890, autor asi Jarolím Štantejský, za kaplí.

Železný kříž na kamenném soklu, věnovaný Josefě Janoušové, zemřelé v roce 1872, vedle kaple.

Pomník zastřeleného strážmistra Josefa Hendrycha, 1947, při lesní cestě do Němčic (Podrybníku).

Vývoj počtu obyvatel a domů:

1552: 11 domů

1610: 14 domů

1651: 62 obyvatel / 14 domů

1757: 103 / 18

1785: 154 / 28

1789: 28 domů

1837: 32 domů

1843: 174 obyvatel / 32 domů

1850: 175 obyvatel

1857: 204 obyvatel / 33 domů

1869: 208 / 33

1880: 206 / 35

1890: 221 / 36

1900: 211 / 35

1910: 208 / 36

1921: 192 / 36

1930: 182 / 38

1950: 146 / 44

1961: 152 / 38

1970: 139 / 39

1980: 147 / 41 domů (obydlených 37)

1988: 153 / 37 trvale obydlených domů (46 bytů)

2000: 151 obyvatel[263]

Seznam majitelů nejstarších domů

Výčet není zřejmě úplný, protože zápis do gruntovních knih vrchnost vyžadovala až od 17. století. Dříve chtěli sedláci zřejmě ušetřit poplatky za písaře, a proto se prodávalo jen před rychtářem a konšely a vše se zapsalo do rychtářských knih, které se ale ztratily. Čísla popisná jsou dnešní. Letopočet (je-li znám) udává rok koupě nebo převzetí statku (roky zapsané kurzívou jsou jen orientační). V závorce je uvedena cena usedlosti. Při shodě příjmení je následující majitel synem předcházejícího, jestliže se příjmení mění, koupila statek cizí osoba. Zvláštní případy jsou vysvětleny. Kopa = kopa grošů, zl .= zlatý.[264]

Nejstarší statky: čp. 1, 3, 8, 9, 10, 11, 19, 20, 21, 22 a 27.

Nejstarší chalupy: čp. 17, 24 a 30.

Hostinec: čp. 15.

Novější statky: čp. 14, 31 a 33.

Novější chalupa: čp. 16.

Obecní pastouška: čp. 18.

Obecní pazderna: čp. 36.

čp. 1

1548 Matěj Šrut

1570 Tomáš Knauerů (vzal si vdovu, 700 kop)
1571 Matěj Šrut (732 kop)
1601 Matěj Šrut (800 kop)
Václav Šrut zv. Jahoda
1644 Matěj Šrut
1673 Jan Šrut
1709 Jakub Šrut
1735 Jan Šrut
1737 Matouš Sedláček (374 kop)
1756 Jakub Sedláček (800 kop)
1806 Josef Sedláček
1811 Mikuláš Pečenka (7 200 zl.)
1843 František Pečenka (1 200 zl.)
1868 Antonín Pečenka (7 000 zl.)
František Fajmon
Jan Vacek
Miroslav Vašek

čp. 3

1548 Václav Hanzvele
Martin Hanzvele

1605 Jakub Hanzvele (400 kop)

1615 Jiřík Khyncl (450 kop)

1653 Anna Khynclová

1664 Jakub Khyncl

1667 Václav Hynek (450 kop)

1679 Daniel Gabriel

1741 Jan Gabriel (450 kop)

1776 František Gabriel (Kabrhel)

1817 Vojtěch Gabriel

1841 Josef Hynek

1842 Josef Podhajský (z Němčic)

1846 Josef Novák

1848 Václav Novák

1849 Josef Novák

1855 Václav Macek (ze Sedlišť)

František Buben

1893 Jan Strnad (z Pekel)

Václav Strnad

Adolf Schmidt

1955 Bohuslav Limberský (ze Sloupnice)

čp. 8
1460 Mikuláš Dudík
Matěj Dudík
1513 Pavel Dudík
Jakub Dech
1541 Jíra Valenta (z Lánu,345 kop)
1581 Jan Jíra (syn,400 kop)
1603 Martin Jíra (550 kop)
1615 Jan Štyndl
1649 Vít Jánů (Štyndl, 550 kop)
1685 Václav Jánů (Štyndl)
1721 Martin Kašpar (z Bohňovic)
1734 Lukáš Jílek
1775 František Jílek (585 kop)
1798 Jan Jílek (830 zl.)
1831 Jakub Jílek
1876 Jan Jílek (10 500 zl.)
František Jílek
František Jílek
František Jílek

čp. 9

1403 Vavřivec Smola

1460 Martin Smola

1513 Jan Smola

1548 Vondra Smola

Jakub Smola

1574 Jakub Hejnů (395 kop)

Václav Cejp

1604 Jakub Czozyma (460 kop)

1615 Pavel Greifendorfský

1647 Tomáš Janoušek (zeť)

1664 Jiří Janoušek (600 kop)

1706 Jan Janoušek

1724 Jan Těhel

1731 Jan Pachta

1738 Lukáš Dvořák

1745 Jakub Dvořák

1755 Matěj Hejnej (vzal si vdovu,600 kop)

1772 Josef Dvořák

1810 Jakub Dvořák

1842 Jan Těhel
1875 Anna Těhelová (dcera,16 000 zl.)

1878 Josef Holásek (manžel)
1878 Josef Krutina (z Osíka,33 100 zl.)
František Pečenka
František Süsser
František a Emil Süsserovi
Miroslav Süsser

čp. 10

Jiřík (rychtář)
1518 Václav (=Vach, z Nedošína, 210 kop)
1548 Vach (rychtář)
1615 Jiří Vach
Adam Kašpar
1647 Jan Kašpar (zeť,vl. jménem Marků)
1664 Jan Kašpar (750 kop)
1667 Jan Macek (vyměnil)
1683 Pavel Macek
1699 Martin Pečenka (vzal si vdovu)
1721 Jan Macek
1729 Mikuláš Pečenka (nevlastní bratr)
1767 Martin Pečenka (784 kop)
1789 František Pečenka (393 kop)
1837 Josef Pečenka
1866 František Pečenka
Jan Cejp (zeť)
Josef Drobný (zeť)
1953 Václav Chaloupka (zeť)
1995 Václav Chaloupka

čp. 11
Štěpán

1514 Beneš (72 kop)

1534 Synek (140 kop)

1538 Diviš (220 kop)

1548 Vondra

Jiřík Diviš

1615 Václav Diviš

1653 Anna Divišová (400 kop)

1673 Václav Diviš

1696 Martin Diviš

1703 Tomáš Toman (420 kop)
1736 Jakub Toman

1768 Jakub Toman (420 kop)

1800 Václav Toman (1 546 zl. 52 kr.)

1839 Jan Toman (1620 zl.)

1854 Josef Toman

1880 Josef Toman

Josef Toman

Ladislav Toman

čp. 19
Mikuláš
1546 Jan Canibalů (240 kop)
1615 Václav Knejbl
1653 Václav Lukášek
1668 Tomáš Sůra (zeť, 450 kop)
1702 Jiřík Sůra
1729 Matěj Jandík (zeť)
1759 Jiřík Jandík (456 kop)
1790 Matěj Jandík (556 kop)
1833 Jan Jandík (2 556 zl.)
1852 Jan Jandík
1852 Josef Jandík (bratr)
1870 Anna Jetmarová(3800 zl.)
1872 Josef Ludvíček
1880 Josef Ludvíček
František Ludvíček
Jan Ludvíček
František Ludvíček

čp. 20

Vaněk

1518 Jíra Žižka (zeť)
Martin Žižka

1541 Mikuláš (z Rybníka, 240 kop)

1615 Jan Knauer

Adam Dvořák

1643 Václav Mlynář (vyměnil)

1647 Václav Dvořák (syn)

1671 Jan Dvořák (510 kop)

1689 Jiřík Dvořák

1718 Josef Dvořák

1746 Jakub Dvořák (600 kop)

1819 Jan Dvořák (2 733 zl.)

1847 Jan Dvořák

1864 Kateřina Dvořáková (manželka)

1872 Jan Dvořák

Josef a Marie Dvořákovi (sourozenci)

1969 bytovka (6 bytů)

čp. 21
Jan Bicek
1513 Ondra Kokvyl (75 kop)
1519 Vávra Kokvyl
1523 Jan Kašparů (ze Sedlišť,80 kop)
1548 Jan Martínků
1557 Petr Trunka (320 kop)
1575 Jan Skluna (518 kop)
1600 Vávra Skluna (468 kop)
1615 Václav Skluna
Matěj Zeman
Václav Mlynářů
1638 Havel Drábek (500 kop)
1659 Gabriel Drábek
1685 Václav Drábek
1708 Bartoloměj Drábek
1719 Václav Sejdl
1755 Václav Sejdl (500 kop)
1785 Václav Sejdl
1828 Václav Kubát (zeť)
1858 Josef Jandík (7 000 zl.)
František Kubík
Anna Bisová
Jan Bis
Jaroslav Bis

Marie Bisová (vdova, později

Hertíková)

František a Marie Hertíkovi

1989 Luboš Chaloupka (prasynovec)

čp. 22

1513 Víšek

1548 Jan Kartouš

Martin Kartouz

1556 Víšek Neřádů (240 kop)

1615 Adam Kvapil (rychtář)

1636 Šimon Kvapil (380 kop)

1686 Václav Kvapil

1726 František Kvapil(380 kop)

1782 Viktorin Kvapil

1796 Josef Jandera (vzal si vdovu)

1808 Mikuláš Kvapil

1836 František Kvapil (1 200 zl.)

Josef Kvapil

František Kvapil

Josef Kvapil

František Kvapil

Josef Kvapil

Josef Kvapil

čp. 27
Vávra Zabiják
1518 Mach Lusk
1548 Mach Lusk
Jan Lusk
1571 Jan Rezka (400 kop)
1586 Mikuláš Dvořák (zv. Lusk, 400 kop)
1615 Tomáš Těhel
Stanislav Těhel (zv. Paďour)
1659 Lukáš Těhel (720 kop)
1701 Jan Těhel (720 kop)
1727 Lukáš Těhel
1734 Martin Střítežský
1751 Jan Střítežský (720 kop)
1774 Matěj Hejný
1789 Jan Hejný
1840 František Hejný
1852 František Hejný (3 188 zl.)
1866 Jan Strnad (18 167 zl.)
František Toman
Václav Hebek (zeť)

Tito majitelé vlastnili jeden ze statků čp.1, 3 nebo 19.

Michal

1518 Jiří Kulhánek (100 kop)

1523 Vávra Kokvyl (126 kop)

1528 Jíra Slezák (130 kop)

čp. 14
v roce 1791 odděleno od čp. 20
1791 Karel Dvořák (414 kop)
1813 Josef Dvořák (1 056 zl.)
1840 František Paul (3 390 zl.)
1849 Theodor Paul
1852 Josef Kašpar (6 862 zl.)
František Plch
Jan Vostřel
Jan Vostřel

Jan Vostřel

čp. 15 – hostinec

František Hynek

1769 Jan Plch (231 kop)

1794 Josef Plch (290 zl.)

1813 Karel Dvořák (800 zl.)

1827 František Dvořák

1850 Josef Kvapil (1 100 zl.)

1850 Jan Kopecký
1851 Tobiáš Sokol

1879 Josef Sokol

1883 Josef Nechvíle (vzal si vdovu)

1898 Josef Wagner
1901 Viktorie Buchtelová
1907 Josef Hendrych

1917 Alois Udržal

Pavlína Udržalová (manželka)
1927 Antonín Trunec
1928 Josef Hynek
1937 Marie Hynková (vdova, od 1941

Hudečková)

Václav Hudeček

čp. 16
Jan Toman
1773 Jan Jandíků (100 kop)
1790 Jakub Pečenka
1803 Jan Plch
1845 Jan Plch
1849 František Plch
1880 Helena Plchová
1880 Jan Jiskra (manžel)

Jan Hendrych
Miloslav Hendrych
Marie Nováková
Milan Novák

čp. 17

Jan Vostrovský

1672 Bartoloměj Vaníček (59 kop)
1707 Mikuláš Vaníček (50 kop)

1724 Václav Pospíšil (50 kop)

1757 František Pospíšil

1796 František Pospíšil

1836 Josef Pospíšil

1855 Josef Jílek (zeť)

1869 Josef Jůva (zeť)

Josef Jůva

Marie Jůvová

Josef Jůva

Václav Jůva

čp. 24

1675 Matěj Pavlát
Mikuláš Šrut
1730 Jan Šrut (24 kop)
1773 Jan Pečenka (70 kop)
1778 Karel Dvořák
1778 Jakub Fikejz
1791 Mikuláš Kolář
1834 Karel Kolář
1861 Hynek Toman (800 zl.)
1870 Marie Tomanová
1876 Anna Plchová
Jan Kerhart
Václav Kerhart
Vladimír Kerhart

čp. 30
Martin Zerzán

1739 Jan Diviš (28 kop)

1785 Matěj Diviš

1800 Anna Divišová

1835 Jan Němec

1845 Josef Hynek

1845 Václav Mrkos

1854 Jan Famfulík

1868 Jan Kvapil

Marie Kvapilová

Jan Kvapil a Pavel Salaj

Pavel Salaj (sám)

Tomáš Hajro

čp. 31
v roce 1789 odděleno od čp.10
1789 Josef Pečenka (393 kop)
1798 Mikuláš Pečenka
1811 František Kabrhel (3 000 zl.)
1867 František Kabrhel
Václav Kabrhel
Žofie Dvořáková
František Vomočil (vzal si vdovu)
František Dvořák
Jiří Dvořák
Jiří Dvořák

čp. 33

v roce 1843 odděleno od čp.1

1843 Mikuláš Pečenka

Josef Pečenka
Anna Kaplanová

Václav Kaplan

Jan Holomek

Slavomíra Holomková

Dalšími starými obyvateli Kornic, u kterých ale není možné určit bydliště, byli:

1460: Ujčík, Máslník.
1513: Jíra Žižka, Kulhánek, Jan Tomášů, Mach Lusk, Dolejník.
1518: Pavel, Holý, Martin, Vávra.
1520: Jiří Dolejník.
1531: Staněk Štefánků.
1546: Jíra Jetmar, Mikuláš Knauer.
1570: Matouš Vach.
1571: Jíra, Jíra Knejbl.
1579: Jan Smola.
1586: Václav Novák.
1588: Jíra Víchu.
1590: Jíra Zborský, Václav Knejbl.

Doložení zahradníci (chalupníci), ale není jistá chalupa, kterou vlastnili:

1570: Anna Hausvelka.

1651: Petr Černej, Václav Horníček, Matěj Podávka.
1653: Václav Horníček, Jan Novotný, Václav Knejbl.
1659: Jan Krejčí.
1748: Jan Hruška, Mikuláš Mikulecký, Mikuláš Zachař

Prameny a literatura:

I. Pamětníci (abecedně):

Václav Chaloupka (nar. 1954), čp. 10.

Libuše Chaloupková, roz. Drobná (1928-1999), čp. 10.

František Jílek, čp. 8.

František Jílek st., čp. 8.

Vladimír Kerhart, čp. 24.

Josef Kvapil, čp. 49.

Jaroslava Motyčková, roz. Vacková, nyní Litomyšl, původně čp. 34.

Vladimír Toman, čp. 11.

II. Prameny:

a) Nepublikované:

Kronika obce Kornice, 1167-1976, uložená v hasičské zbrojnici v Kornicích.

Majetek autora:

Seznam členů, ustavující schůze sboru dobrovolných hasičů, 1883.

Žádost zemskému výboru o udělení příspěvku na činnost sboru dobrovolných hasičů, 1888.

Regionální muzeum v Litomyšli (RML):

Akviziční katalog III.

Šimkova sbírka:

Šimek, Quido: Litomyšl za doby světové války 1914-1920, inv. č. 19S-D-2.

Sbírka fotografií:

Fotoalbum sestavené Marií Štědronskou, inv. č. 22P-X8.

Archiv RML:

Fond Augustova tiskárna, kart. 8.

Fond Hasiči, kart. 162.

Státní oblastní archiv v Zámrsku:

Fond Velkostatek Litomyšl (VSL):

Inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice), 1815-1845.

Inv. č. 3147, 3154 Roboty a povinnosti poddaných (Kornice), 1789.

Inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789.

Inv. č. 12 699 Dlužní kniha sirotčí pokladny, 1846-1850.

Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (SOkA SY):

Archiv obce Kornice (AOK):

Inv. č. 1 Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, kn. 1.

Inv. č. 2 Matrika obyvatel, 1909-1944, kn. 2.

Inv. č. 14 Úmrtní list Josefa Pečenky, 1798, kart. 1.

Inv. č. 16 Obecní volby – volební seznamy, kandidátní listy, výsledky, 1907-1931, kart. 1.

Inv. č. 17 Volby do okresního a zemského zastupitelstva – voličské seznamy, kandidátní listiny, resp. volební lístky, výsledky, 1928,1935, kart. 1.

Inv. č. 18 Volby do poslanecké sněmovny a senátu – voličské seznamy, kandidátní listiny resp. volební lístky, výsledky, 1925-1935, kart 1.

Inv. č. 19 Certifikát o složení přísahy obecního policejního strážníka, 1928, kart. 1.

Inv. č. 21 Seznam obecních nemovitostí, 1886, kart. 1.

Inv. č. 24 Pronájem obecních pozemků, 1927-1939, kart. 1.

Inv. č. 27 Postup při hlášení potulných cikánů (oběžník Okresního úřadu v Litomyšli), 1933, kart. 2.

Inv. č. 28 Stavba silnice (=nouzová stavba) Kornice – Němčice, 1931-3933, kart. 2.

Inv. č. 29 Zřízení telefonní sítě na území litomyšlského okresu, 1923, kart. 2.

Inv. č. 30 Zásobování zemědělskými produkty, 1920-1923, kart. 2.

Inv. č. 32 Stavba soukromého vodovodu, 1938, kart. 2.

Inv. č. 33 Stavby soukromníků, 1875-1942, kart. 2.

Inv. č. 34 Zásobování nemajetných chlebem, 1920-1922, kart. 2.

Inv. č. 35 Zaměnění nadace faráře Hejného pro chudé a práce neschopné příslušníky obce za šestiprocentní státní půjčku československou, 1922, kart. 2.

Inv. č. 36 Pomoc pohořelým v Dolním Újezdě, 1928, kart. 2.

Inv. č. 37 Změna školní obce, 1911-1914, kart. 3.

Inv. č. 38 Jednání o přestavbě školy ve Velkých Sedlištích, 1912-1914, kart. 3.

Inv. č. 42 Kněžská nadace Josefa Jandíka zejm. pro kapli v Končinách, 1897-1910, kart. 3.

Inv. č. 43 Stanovení výše příspěvku obce na služebné ředitele kůru a opravy církevních objektů v Litomyšli, 1905-1924, kart. 3.

Inv. č. 44 Plány protiletecké ochrany obce, 1944, kart. 3.

Inv. č. 46 Pozemková reforma, 1920-1924, kart. 3.

Inv. č. 47 Poslední vůle Josefa Jandíka, 1897, kart. 3.

Inv. č. 48 Trestní listy, 1905-1944, kart. 3.

Inv. č. 49 Zavlažování pozemků, 1885-1928, kart. 3.

Inv. č. 50 Soupis hospodářského zvířectva, 1919-1930, kart. 3.

Inv. č. 51 Využívání umělých hnojiv, 1920-1921, kart. 3.

Inv. č. 52 Soupis ploch kultur a osevu, 1921-1944, kart. 3.

Inv. č. 53 Soupis koní a vozů s koňským potahem, 1923-1940, kart. 3.

Inv. č. 54 Protokoly škod způsobených zemědělcům živelní pohromou, 1940, kart. 3.

Inv. č. 55 Pronájem honitby, 1866-1874, kart. 3.

Inv. č. 67 Účty chudinské pokladny, 1866-1918, kn. 24.

Děkanský úřad církve římskokatolické, Litomyšl 1601-1947, inventář Jindřich RŮŽIČKA, 1961.

Mezifondový soubor kronik (MSK):

Litomyšl – děkanská kronika, 1665-1830, sign. KR490.

Litomyšl – městská kronika, 1973-1980, sign. KR457.

Litomyšl – městská kronika, 1981-1985, sign. KR496.

Litomyšl – městská kronika, 1985-1989, sign. KR497.

Poř. č. 312 Sedliště – obecní kronika, 10. stol. – 1935, sign. KR212.

Poř. č. 313 Sedliště – školní kronika, 1830-1906, sign. KR61.

Poř. č. 314 Sedliště – školní kronika, 1906-1934, sign. KR256.

Poř. č. 315 Sedliště – školní kronika, 1934-1976, sign. KR39.

Poř. č. 316 Sedliště – sbor dobrovolných hasičů, sign. KR101.

MNV Kornice (1920) 1945-1976 (MNV K):

Inv. č. 1 Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, místní národní rady, pléna a rady MNV 1923-1953, kn. 1.

Inv. č. 2 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1951-1956, kn. 2.

Inv. č. 3 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, kn. 3.

Inv. č. 4 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, kn. 4.

Inv. č. 5 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, kn. 5.

Inv. č. 6 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1965-1966, kn. 6.

Inv. č. 7 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1967-1968, kn. 7.

Inv. č. 8 Zápisy o schůzích rady a pléna, 1970-1971, kn. 8.

Inv. č. 11 Zápisy o schůzích zemědělské komise, 1966, kn. 11.

Inv. č. 13 Volby do parlamentu a národních výborů, 1954-1964, kart. 1.

Inv. č. 17 Zásah MAV NF do složení MNV, 1953, kart. 1.

Inv. č. 19 Zrušení kornické hospodářsko-čtenářské besedy, 1945-1946, kart. 1.

Inv. č. 20 Trestní spisy, 1946-1947, kart. 1.

Inv. č. 21 Policejní přihlášky, 1941-1953, kart. 1.

Inv. č. 22 Evidence německých obyvatel, 1945-1946, kart. 1.

Inv. č. 23 Seznam osob žijících ve smíšeném manželství, kart. 1.

Inv. č. 29 Rušení živností, 1953, kart. 2.

Inv. č. 31 Hospodářské strojní družstvo pro obec Kornice, 1945, kart. 2.

Inv. č. 33 Evidence a stíhání „vesnických boháčů“, 1952-1957, kart. 2.

Inv. č. 39 Nucené pachty, 1950-1965, kart. 2.

ONV Litomyšl 1945-1960 (ONV L):

Inv. č. 533 Průzkumy v obcích, kart. 140/2.

Inv. č. 536 Zvláštní komise při ONV v Litomyšli 1949, kart. 141/1.

Inv. č. 537 Seznamy důvěrníků, kart. 141/2.

Inv. č. 977 Živnosti hostinské, kart. 285.

Okresní soud Litomyšl 1850-1949 (OSL), přestupky, 1914-1919, kart. 1426, 1452-1456.

Okresní úřad Litomyšl 1850-1948 (OÚL):

Italští zajatci [správně uprchlíci] 1916-1917, kn. 348.

Seznam míst a soupis obyvatelstva 1921, kart. 187.

Spolková a shromažďovací agenda, kart. 234/15, 22, 35, 235/3, 5, 11, 27.

Vojenství, kart. 204, 212.

Presidiální spisy:

Inv.č. 354 Oslavy M. Jana Husa, 1877, kart. 6/31

Inv.č. 1370 Konfiskace „Pokroku“ vydaného v Clarksonu, 1906, kart. 18/57.

Okresní výbor Národní Fronty Litomyšl,1848-1957 (OV NF L):

Inv.č. 68 Korespondence s MAV NF Kornice, kart. 13.

Místní akční výbor Národní fronty Kornice [součást fondu OV NF Litomyšl] (MAV NF K):

Inv č. 1 Zápisy ze zasedání sociálně demokratické strany a MV NF Kornice, kart. 37.

Okresní zastupitelstvo v Litomyšli, 1865-1925 (OZL), vojenské záležitosti, kart. 141.

Vikariátní úřad církve římskokatolické, Litomyšl 1677-1949:

Inv. č. 252 Plán na postavení kaple Panny Marie v Končinách u Kornic, 1885, kart. 15.

Inv. č. 253 Plán přístavby věže na kapli v Končinách, 1903, kart. 15.

Česká statistická správa Svitavy, Obce okresu Svitavy v číslech v roce 1988, kart. 200/4.

Sčítací operáty z obcí okresu Svitavy 1980, Litomyšl-Kornice, fasc. 136.

b) Publikované:

Codex diplomaticus et episcopalis regni Bohemiae, I. svazek, ed. Gustav Friedrich, Praha 1904-1907.

Internet:

67. schůze ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, svolané na pátek dne 11. července 1947. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/067schuz/s067010.htm

c) Periodika:

Kornický komár. Silvestrovský časopis 1945.

Obzor litomyšlský, roč. 6, 1910.

Úřední list c. k. okresního hejtmanství a c. k. okresní školní rady v Litomyšli, 1914-1918.

Veleslavné Bratrstvo Nejsvětější Rodičky Boží Panny Marie pod tytulem Na Nebe Vzetí při Koleji Duchovních Otcův Pobožných Škol jmenovaných v městě Litomyšli na Hoře Olivetské shromážděné a sjednocené. Litomyšl 1759, pamětní tisk uložený např. v SOkA SY, fond Gymnázium Litomyšl, kn. 94, Annales Congregationis S. Cruci Litomisslii ad Scholas Pias erecta [sic!] A. 1722.

III. Literatura:

Almanach k 700. výročí založení obce Sloupnice, 1292-1992. Ústí nad Orlicí 1992.

BENIŠ, Bernard: Furiant. In: Od Trstenické stezky, roč. 6, 1926-1927, č. 10, s. 155-156.

BENIŠ, Bernard: Památník hospodářského společenstva pro soudní okres litomyšlský v Litomyšli 1648-1918. Praha-Litomyšl 1922-1927.

BENIŠ, Bernard: Staré domácí lékárničky. In: Od Trstenické stezky, roč. 7, 1927-1928, č. 3, s. 35-38.

BENIŠ, Bernard: Z dějin venkovského školství na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 18, 1938-1939, č. 3-4, s. 37-42.

BENIŠ, Bernard: Život a selské hospodaření na Litomyšlsku za stara, Příloha časopisu Od Trstenické stezky, roč. XV, Litomyšl 1935.

ČERMÁK, Ed.: Dějepisné a topografické příčinky k seznání okresu Litomyšlského. Litomyšl 1877, rukopis uložený v RML.

DVOŘÁK, Em.: Mikuláši (Z vypravování strejčka Mlejnkova a babičky Němcové). In: Od Trstenické stezky, roč. 5, s. 50-53.

EFMERTOVÁ, Marcela C.: České země v letech 1848-1918. Praha 1998.

FRAJDL, Jiří: Povstání v květnu 1945 kolem trstenické stezky. In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č.9, Litomyšl, 1970, s. 3-14.

HODURA, Quido: O východočeském petáctví. In: 700 let Litomyšle, Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 56-57.

HOFFMANN, František: Litomyšl v husitském revolučním hnutí. In: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výročí povýšení Litomyšle na město v roce 1959. Pardubice 1959, s. 33-105.

HROMÁDKA, M. – MORAVCOVÁ, Jarmila: Úvod inventáře k fondu Velkostatek Litomyšl (1513-1949), Státní archiv Zámrsk, 1960.

CHALOUPKA, Petr: Litomyšl v letech 1914-1918. Proměny života města ve válečné době. Diplomová práce FF UP Olomouc, Kornice 2003. Uložena mj. v SOkA SY, sbírka rukopisů, R651.

CHARVÁT, Petr: Slovanské osídlení Vraclavska do poloviny 13. století. Kandidátská disertace, Praha 1978. Uložena v SOkA SY, sbírka rukopisů, R196.

JELÍNEK, František: Historie města Litomyšle, 2.díl, 3.díl, Litomyšl 1845.

KARLÍK, Josef: Myslivost v Morašicích i jinde v minulosti. In: Zpravodaj vlastivědného kroužku v Litomyšli, ročník 4., č. 3, s. 5-6.

KŘIVKA, Josef: Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů. Praha 1959.

LAŠEK, František: Oživené litomyšlské paměti. Litomyšl 1940.

LAŠEK, František: Ze staré slávy Litomyšle. Litomyšl 1933.

LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792-1848. Praha 1999.

LOPOUROVÁ, M.: Tažní ptáci. In: Od Trstenické stezky, roč. 1, 1921-1922, č. 5, s. 89-91.

MATUŠÍKOVÁ, Lenka – PAZDEROVÁ, Alena: Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Chrudimsko 2. Praha 2001.

METYŠOVÁ, Božena: Hody na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 17, 1937-1938, č. 4-5, s. 76

METYŠOVÁ, Božena: Svatby na Litomyšlsku koncem minulého století. In: Od Trstenické stezky, roč. 16, 1936-1937, č. 7, s. 107-109.

MIKŠÍČEK, Josef: Z dob selských bouří. Obrazy z historie našeho kraje. Choceň 1939.

NEJEDLÝ, Zdeněk: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Litomyšl 1934.

NEJEDLÝ, Zdeněk: Litomyšlsko, 1. díl, Litomyšl 1903.

NEPRAŠ, Jaromír: Litomyšlsko v odboji. Svitavy 1987.

NOVOTNÝ: Voda pro naše město. In: Lilie, 1992, č. 2, s. 3.

PLECHÁČEK, Ivo: Litomyšlská národní garda v roce 1848. In: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výročí povýšení Litomyšle na město v roce 1959. Pardubice 1959, s. 149-173.

PRAŽÁK, Jiří: Diplomatické poznámky k litomyšlské listině krále Vladislava I. Pardubice 1959.

Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850-1970. Praha 1978.

ROMPORTL, Jan – ROZMAN, J.: Hospodyňské školství v Litomyšli. In: Almanach. 110 let zemědělského a odborného školství v Litomyšli. Litomyšl 1996, s. 25-27.

RŮŽIČKA, Jindřich: Litomyšl. Praha 1988.

RŮŽIČKA, Jindřich: Nárys hospodářského a společenského vývoje litomyšlského okresu. In: 700 let Litomyšle, Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 7-17.

SCHALLER, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Eilfter Teil. Prag und Wien 1789.

SKUTIL, Josef: Z nejdávnější minulosti Litomyšlska a Poličska. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1947-1948, č. 1, s. 14-16, č. 3, s. 38-48, č. 4, s. 58-62, č. 5, s. 75-80.

SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Bühmen. 5. Bund. Chrudimer Kreis. Prag 1837.

SOLAR, Karel: Přátelé se hledají slovem i obrazem. Občané obce Kornice doufají ve shledání se svými dávnými hosty. In: Svět socialismu, 1971, č. 17, s. 12.

STRNAD, Jan: Zprávy z domova. Lidový „výklad“ názvosloví některých osad. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1948-1949, č. 9-10, s. 156.

SVÁTEK, V.: Náš kraj a vojsko. In: Od Trstenické stezky, roč. 14, 1934-1935, č. 4-5, s. 74-76, č. 6, s. 91-94.

SVOBODA, Jiří: Přípravy nevolnického povstání na Litomyšlsku v r. 1775. In: 700 let Litomyšle, Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 27-28.

ŠIMEK, Josef: Litomyšl r. 1866. In: Od Trstenické stezky, roč. 1, 1921-1922, č. 9. s. 131-134.

ŠTĚTKA, Václav: Třicetiletá válka na Litomyšlsku. Sonda do dějin panství a životů jeho obyvatel. In: Pomezí Čech, Moravy a Slezska, sv. 7, Litomyšl 2006, s. 40-60.

ŠVEC, Vít: Kde stávaly staré Domašice? In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1939-1940, č. 1, s. 6-7.

TÁBOREK, Josef: Koutnice na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 12, 1932-1933, č. 8, s. 130-137.

TOMÍČEK, Antonín: Dřevěné podružské a výměničné chaloupky bývaly také jinam přenášeny. In: Od Trstenické stezky, roč. 9., 1929-1930, č. 10, s. 153.

TOMÍČEK, Antonín: Jak se bydlelo na vesnicích? In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1, s. 1

TOMÍČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo selské stavení na Litomyšlsku? In: Od Trstenické stezky, roč. 14, 1934-1935, č. 7, s. 97-98.

TOMÍČEK, Antonín: Kolonisace Litomyšlska v 17. století. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č.10, s. 152-153.

TOMÍČEK, Antonín: Lid a vojsko na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 13, 1933-1934, č. 7, s. 99-103.

TOMÍČEK, Antonín: Lidový kroj na Litomyšlsku. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1, s. 8, č. 2, s. 11-13, č. 3, s. 17-18.

TOMÍČEK, Antonín: Morašické jezero. In: Od Trstenické stezky, roč. 6, s. 113-114.

TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky každý šidí. Historie selského pozdvižení na Litomyšlsku roku 1680. Litomyšl 1927.

TOMÍČEK, Antonín: Něco o dědickém právu na Litomyšlsku. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 18-19.

TOMÍČEK, Antonín: Něco o lázních na našem venkově na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 1, 1921-1922, č. 5, s. 71-72.

TOMÍČEK, Antonín: O působnosti rychtáře a práva selské obce na Litomyšlsku. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 20-24.

TOMÍČEK, Antonín: Panské dvory na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č. 3, s. 45-47, č. 4., s. 61-63.

TOMÍČEK, Antonín: Podoba a ošacení některých litomyšlských emigrantů z let 1717-1735. In: Od Trstenické stezky, roč. 11, 1931-1932, č. 1, s. 13-14, č. 2, s. 18-20.

TOMÍČEK, Antonín: Povinnosti vesnic na Litomyšlsku roku 1557. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 5, s. 34-35.

TOMÍČEK, Antonín: Prušáci na Litomyšlsku r.1758. In: Od Trstenické stezky, roč. 13, s. 113-114.

TOMÍČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo majetkové, rodinné a dědické na Litomyšlsku od 14. do 16. století. Chrudim 1929.

TOMÍČEK, Antonín: Spotřeba piva na Litomyšlsku r. 1790. In: Litomyšl. Věstník klubu přátel a rodáků Litomyšle v Praze. Praha 1938, č. 1. , s. 2-4.

Umělecké památky Čech. (K-O). Praha 1978.

TOMÍČEK, Antonín: Vyvazení pozemků, zejména na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 13, 1933-1934, č. 3, s. 36-38, č. 4, s. 60-62.

TOMÍČEK, Antonín: Ze sousedského života koncem 19. století. Jak přijímali za souseda. In: Od Trstenické stezky, roč. 4, 1924-1925, č. 1, s. 6-7.

VÍCH, David: Neolitické osídlení Litomyšlska a Vysokomýtska. In: Pomezí Čech a Moravy, sv.5, Litomyšl 2002, s. 7-78.

VÍCH, David: Pravěké osídlení na horním toku řeky Loučné. Diplomová práce uložená mj. v Regionálním muzeu v Litomyšli.

Výbor spolku Lukáš Pakosta: Dějiny pomníku. In: Upomínka na slavnost odhalení pomníku selským trpitelům z roku 1680. Dolní Újezd 19. 7. 1914. Litomyšl 1914, s. 22-24.

ZELINKA, Karel: Zaniklá sídliště na Litomyšlsku v předhusitské době. In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č. 10, Litomyšl, 1970, s. 3-21.

ŽĎÁRSKÝ, Josef: Kroj litomyšlský. In: Věstník musea v Litomyšli, II. ročník, č. 2., Litomyšl 1932, s. 7-12.

Internet:

KONČELOVÁ, Markéta: Struktura osídlení lidu s lineární keramikou ve východních Čechách.

www.arup.cas.cz/cz/publikace/files/rozhledy_ke_stazeni/AR_4_2005_obsah+abstr.pdf

SVOBODA, Jiří: Corno. http://druid.euweb.cz/texty/svoboda_korno.html

www.obecsedliste.cz

www.totalita.cz/sektor/zem_jzd.php

Zdroj: www.kornice.ic.cz

Jaromír Lenoch © Aktualizace 10.10.2011

.

---

[1] VÍCH, David: Pravěké osídlení na horním toku řeky Loučné. Diplomová práce uložená mj. v Regionálním muzeu v Litomyšli (dále jen RML), část I., s. 15-17, 19, 44, 47, část II., s. 109-120; VÍCH, David: Neolitické osídlení Litomyšlska a Vysokomýtska. In: Pomezí Čech a Moravy, sv. 5, Litomyšl 2002, s. 7-78; KONČELOVÁ, Markéta: Struktura osídlení lidu s lineární keramikou ve východních Čechách.

www.arup.cas.cz/cz/publikace/files/rozhledy_ke_stazeni/AR_4_2005_obsah+abstr.pdf

[2] TOMÍČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo selské stavení na Litomyšlsku? In: Od Trstenické stezky, roč. 14, 1934-1935, č. 7, s. 97.

[3] Datována k 20. 1. 1167 a připsaná králi Vladislavu I. Listina asi vznikla až několik desetiletí po datu, které uvádí. Její obsah je však nejspíš správný, vychází asi z postupně vznikajících záznamů o majetku kláštera a až později byla zfalšována na listinu krále Vladislava a zpečetěna falešnou pečetí. PRAŽÁK, Jiří: Diplomatické poznámky k litomyšlské listině krále Vladislava I. Pardubice 1959.

[4] „EGO QUOQUE REX WLADIZLAUS PRO AUGENDO DEI SERVORUM NUMERO EIDEM ECCLESIE TOTAM SILVAM, AGROS ET OMNIA PRATA USQUE AD RIVUM ZLUPNICE CONTULI PRETER SOLAM VILLAM DOMASIC“ Codex Diplomaticus regni Bohemiae (dále jen CDB), sv. I., Praha 1904-1907, s. 415.

[5] „ABBAS DEOCARUS EMIT SILVAM A FRATRIBUS DE SANCTO LAURENTIO IUXTA GRUBOVIC ET TERRAM IUXTA DOMASIC QUE VOCATUR NAKORNICEH“ CDB I., s. 414.

[6] Této teorie využil i první litomyšlský dějepisec František JELÍNEK, který „obohacoval“ historii falsy z produkce svého přítele, moravského archiváře Antonína Bočka. Ten sepsal listinu, podle které žili v Domašicích nižší šlechtic Domaslav a jeho syn Nemoj, kteří darovali některé statky opatovickému klášteru. NEJEDLÝ, Zdeněk: Litomyšlsko, 1. díl, Litomyšl 1903, s. 22.

[7] CHARVÁT, Petr: Slovanské osídlení Vraclavska do poloviny 13. století. Kandidátská disertace, Praha 1978. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA SY), sbírka rukopisů, R196, část Dokumentace, s. 154; NEJEDLÝ, c. d., s. 34, 41.

[8] Ve prospěch Sedlišťské polohy by mohla hovořit i událost z roku 1941. Sedlák Finkral tenkrát vyoral v půdě na svém poli nad školou, nedaleko silnice do Litomyšle, černý pruh a kruhy. Kruhy podle tehdejšího výkladu mohly být pozůstatky dávných ohnišť. Domašice totiž podle jedné teorie prý patřily přímo panovníkovi – název Královy studánky jako by to potvrzoval. Vynětí Domašic z obdarování kláštera by mohlo nasvědčovat tomu, že jejich obyvatelé pro knížete konali nějaké zvláštní služby. Domašice tak mohly ležet u tzv. trstenické stezky. Tmavé kruhy nalezené při orbě by potom pocházely z míst, kde strážci zemských cest v případě nebezpečí zapalovali vatry a posílali tak signál do vnitrozemí. Podobné stopy byly nalezeny i dál u Cerekvice, také na vyvýšeném místě. Vše je však pouhou nepravděpodobnou spekulací, např. i v Končinách byly nalezeny archeologické objekty se zásobnicemi z hradištní doby; stezka spíše vedla přirozenější cestou, tedy údolím Trstenice-Loučné; a Domašice možná nepatřily panovníkovi, ale opatovickému klášteru, od kterého přece koupil opat Deokar pole Na korniceh. Vyoraný popel s největší pravděpodobností pocházel z pravěkého žárového pohřebiště. ŠVEC, Vít: Kde stávaly staré Domašice. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1939-1940, č. 1, s. 6-7; TOMÍČEK, Antonín: Morašické jezero. In: Od Trstenické stezky, roč. 6, s. 114. ZELINKA, Karel: Zaniklá sídliště na Litomyšlsku v předhusitské době. In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č. 10, Litomyšl, 1970, s. 5-7; SKUTIL, Josef: Z nejdávnější minulosti Litomyšlska a Poličska. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1947-1948, č. 3, s. 45; Podle sdělení archeoložky Jany Němcové.

[9] ZELINKA, c. d., s. 5-7; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedliště – obecní kronika, 10.stol. – 1935, sign. KR212 (dále jen Sedliště – obecní kronika), s. 5-6.

[10] O původu jména od vodstva, ale bez bližšího určení, se zmiňuje i Z. Nejedlý. NEJEDLÝ, c. d., s. 36; Podle A. Tomíčka in ŠVEC, c. d., s. 6; Sedliště – obecní kronika, s. 5-6; CHARVÁT, c. d., část Text, s. 80; Podle Jiřího Svobody in http://druid.euweb.cz/texty/svoboda_korno.html.

[11] Vandroval krajánek od Mýta k Litomyšli. Byly Velikonoce a on si chtěl vyprosit mazanec. První hospodyně, kterou o něj požádal, mu řekla, že je teprve pekla, v další vsi se mu dostalo odpovědi, že jsou ještě horký, v následující mu řekli rovnou, že mu mazance netřeba a v poslední dostal kór nic. STRNAD, Jan: Zprávy z domova. Lidový „výklad“ názvosloví některých osad. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1948-1949, č. 9-10, s. 156.

[12] Název „Kopajna“ v případě pozemků u cesty z Kornic do Sedlišť pochází spíše z označení těžko přístupného a obdělávatelného pozemku.

[13] NEJEDLÝ, c. d., s. 30; TOMÍČEK, Antonín: Panské dvory na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č. 3, s. 45; CHARVÁT, c. d.

[14] NEJEDLÝ, c. d., s. 63, 266.

[15] Uplatnění práva odúmrti se dalo obejít – mužští členové rodiny mohli být kolektivními vlastníky nemovitého majetku, tzv. rodinného nedílu. To ovšem nemuselo znamenat, že se všichni podíleli i na obdělávání společné půdy. Mohlo se jednat i o jen čistě formální uspořádání majetkových záležitostí. Zůstává otázkou, nakolik se této možnosti, častější mezi šlechtici, využívalo i mezi poddanými. TOMÍČEK, Antonín: O působnosti rychtáře a práva selské obce na Litomyšlsku. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 21; NEJEDLÝ, c. d., s. 64.

[16] Biskupové: Jan (1344-1353), Jan II. ze Středy (1353-1364), Albert ze Šternberka (1364-1368, 1372-1380), Petr Jelito (1368-1372), Jan III. Soběslav (1380-1388), Jan IV. Železný (1388-1418), Aleš z Březí (1418-1421).

[17] TOMÍČEK: Panské dvory…, c. d., s. 46; NEJEDLÝ, c. d., s. 175, 196, 260, 264; Sedliště – obecní kronika, s. 5-6; www.obecsedliste.cz

[18] NEJEDLÝ, c. d., s. 141, 178, 179, 304, 335; TOMÍČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo majetkové, rodinné a dědické na Litomyšlsku od 14. do 16. století. Chrudim 1929, s. 4-5; TOMÍČEK, Antonín: O působnosti…, c. d., s. 22.

[19] NEJEDLÝ, c. d., s. 355.

[20] HOFFMANN, František: Litomyšl v husitském revolučním hnutí. In: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výročí povýšení Litomyšle na město v roce 1959. Pardubice 1959, s. 50-56; NEJEDLÝ, c. d., s. 242, 251.

[21] Vilém (1436), Bohuš (1436-1449), Zdeněk (1449-1468), Jan (1468 – kol.1486) a Albrecht (1468-1477), Bohuš II. (asi 1486-1505), Jan II. (1506-1508), Zdeněk II. (1508-1510), Vilém II. (1510-1521), Zdeněk III. (1521-1529), Jan III. (1529), Bohuš III. (1529-1547).

[22] Sedláci mívali doma kyrysy, přilby, meče, oštěpy, později občas i pušky. Některé větší statky musely mít i válečné vozy. TOMÍČEK, Antonín: Lid a vojsko na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 13, 1933-1934, č. 7, s. 99.

[23] SOkA SY, Děkanský úřad církve římskokatolické, Litomyšl 1601-1947, inventář Jindřich RŮŽIČKA, 1961, s. 5; HOFFMANN, c. d., s. 56, 74; SVÁTEK, V.: Náš kraj a vojsko. In: Od Trstenické stezky, roč. 14, 1934-1935, č. 4-5, s. 75.

[24] TOMÍČEK, Antonín: O působnosti…, c. d., s. 20-24. Kronika obce Kornice, 1167-1976, uložená v hasičské zbrojnici v Kornicích (dále jen Kronika Kornic); www.obecsedliste.cz; HOFFMANN, c. d., s. 67.

[25] TOMÍČEK, Antonín: Něco o dědickém právu na Litomyšlsku. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 18-19; TOMÍČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo…, c. d.; Kronika Kornic.

[26] Smluvně stanovili i pokutu za porušení dohody, byla jí bečka soli odvedená panské kuchyni. Kronika Kornic.

[27] KŘIVKA, Josef: Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů. Praha 1959, s. 4, 16-17.

[28] RŮŽIČKA, Jindřich: Nárys hospodářského a společenského vývoje litomyšlského okresu. In: 700 let Litomyšle, Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 8; KŘIVKA, Josef, c. d., s. 51

[29] Kronika Kornic; TOMÍČEK, Antonín: Něco o lázních na našem venkově na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 1, 1921-1922, č. 5, s. 71-72.

[30] JELÍNEK, František: Historie města Litomyšle. 2. díl, Litomyšl 1835, s. 101.

[31] Jaroslav (1552-1567), jeho bratr Vratislav (1567-1582), jeho žena Marie Manrique de Lara (1582-1608), poté jejich dcera Polyxena z Lobkovic jako poručnice svého nezletilého synovce (1608-1628), Vratislav II. (1628-1931), jeho sestra Frebonie (1631-1646), její sestřenec Václav Eusebius z Lobkovic (1646-1649).

[32] KŘIVKA, Josef, c. d., s. 8-9, 11; RŮŽIČKA, Jindřich: Litomyšl. Praha 1988, s. 16.

[33] Jen v roce 1608 se přes Litomyšl vracelo domů na 6000 Uhrů, vracejících se ze služby krále Matyáše, v tu dobu již ne nepřátelé. SVÁTEK, c. d., č. 4-5, s. 75.

[34] KŘIVKA, Josef, c. d., s. 80; TOMÍČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo…, c. d., s. 98.; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 140.

[35] KŘIVKA, Josef, c. d., s. 58-62.

[36] Statky - dnešní čp.: 1, 3, 8, 9, 10, 11, 19, 20, 21, 22, 27, chalupy - čp.: 17, 24, 30. Kronika Kornic.

[37] Podle Kroniky Kornic byla její výše: v roce 1548 (tj. 1552 podle Křivkovy datace) 7 kop, 28 grošů, 6 denárů a 1 haléř český, navíc ročně odváděli 19 slepic, v roce 1610 platili dvakrát po 7 kopách 29 groších a 3,5 denáru.

[38] 1 záhon byl 7 a půl brázdy.

[39] Kronika Kornic; TOMÍČEK, Antonín: Povinnosti vesnic na Litomyšlsku roku 1557. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 5, s. 34-35; KŘIVKA, Josef, c. d., s. 4-5; TOMÍČEK, Antonín: Panské dvory…, c. d., s. 47.

[40] KŘIVKA, Josef, c. d., s. 12, 50-51, 53.

[41] KŘIVKA, Josef, c. d., s. 20, 31-33; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 138; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 161; ČERMÁK, Ed.: Dějepisné a topografické příčinky k seznání okresu Litomyšlského. Litomyšl 1877, rukopis uložený v RML, s. 55; www.obecsedliste.cz

[42] Do roku 1566 se platila jako berně daň z majetku: ½ groše českého z kopy (tj. 1/120 ceny), průměrná cena usedlosti na Litomyšlsku byla v té době 26 kop grošů českých. Poté byla zavedena daň domovní: 15 grošů českých první dva roky, poté 20, po roce 1593 - 54 grošů. Navíc byly často placeny nepřímé daně. KŘIVKA, Josef, c. d., s. 67-69.

[43] TOMÍČEK, Antonín: O působnosti…, c. d., s. 20-24; TOMÍČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo…, c. d., s. 8; TOMÍČEK, Antonín: Něco o dědickém právu…, c. d., s. 18-19.

[44] V roce 1648 bylo z předválečných 2147 osedlých na panství 356 pustých usedlostí, tj. 16,5 %. Podle Jelínka bylo v roce 1650 pustých 166 statků. Počty poddaných však byly vrchnostmi v berních přiznáních úmyslně snižovány, aby zchudlí sedláci mohli platit spíše jim než králi. KŘIVKA, Josef, c.d, s. 23, 40; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 139.

[45] Ze slova bagáž.

[46] JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 169, 173, 177; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 130, 131, 137; RŮŽIČKA, Jindřich: Litomyšl. Praha 1988, s. 17; ŠTĚTKA, Václav: Třicetiletá válka na Litomyšlsku. Sonda do dějin panství a životů jeho obyvatel. In: Pomezí Čech, Moravy a Slezska, sv. 7, Litomyšl 2006, s. 41, 44, 50, 51; TOMÍČEK, Antonín: Lid a vojsko…, c. d., s. 100.

[47] KŘIVKA, Josef, c. d., s. 53, 69-71.

[48] JELÍNEK, c. d., 3. díl, s. 102-103; KŘIVKA, Josef, c. d., s. 63; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 54-57, 59, 63; SOkA SY, Děkanský úřad církve římskokatolické, Litomyšl 1601-1947, inventář Jindřich RŮŽIČKA, 1961, s. 5; TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky každý šidí. Historie selského pozdvižení na Litomyšlsku roku 1680. Litomyšl 1927, s. 52.

[49] V roce 1646 měly Kornice výměru 380 strychů orné půdy a odváděly obilní desátek 9 strychů a 1 věrtel žita a to samé ovsa. KŘIVKA, Josef, c. d., s. 63-66, 77.

[50] Někdy také „Trauttmansdorffové“: Maxmilián (1649-1650), Jan Bedřich (1650-1696), František Václav (1696-1753).

[51] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 134-5.

[52] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 10, 136.

[53] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 183.

[54] Např. na Perštejně byl šafářem na počátku 19. století Mikuláš Seidl, pocházející z Kornic. TÁBOREK, Josef: Koutnice na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 12, 1932-1933, č. 8, s. 134.

[55] TOMÍČEK, Antonín: Panské dvory…, c. d., 2. část, s. 62-63; TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky…, c. d., s. 8, 9.

[56] Státní oblastní archiv v Zámrsku, Velkostatek Litomyšl (dále jen VSL), inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 11, 133; TOMÍČEK, Antonín: Kolonisace Litomyšlska v 17. století. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č. 10, s. 152, 153; RŮŽIČKA, Jindřich: Nárys…, c. d., s. 8; JELÍNEK, c. d., 3. díl, s. 172; TOMÍČEK, Antonín: Jak se bydlelo na vesnicích? In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1., s. 1.

[57] Na sv. Jiří i Havla po 15 kopách, na sv. Jana a Martina po 9 kopách 25 groších a 5 denárech. Kronika Kornic.

[58] Vykleštěný tučný kohoutek do věku jednoho roku.

[59] Na vůz se vešlo 40 polen, tedy 75 vozů do pivovaru a 6 do cihelny. MIKŠÍČEK, Josef: Z dob selských bouří. Obrazy z historie našeho kraje. Choceň 1939, s. 37.

[60] Kronika Kornic. KŘIVKA, Josef, c. d., s. 7.

[61] TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky…, c. d., s. 51.

[62] TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky…, c. d., s. 11-35, 52; TOMÍČEK, Antonín: Lid a vojsko…, c. d., s. 100; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 142-144; MIKŠÍČEK, c. d., s. 67.

[63] SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Litomyšl-děkanská kronika, 1665-1830, sign. KR490 (dále jen Litomyšl-děkanská kronika), s. 53; TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky…, c. d., s. 35.

[64] www.obecsedliste.cz; TOMÍČEK, Antonín: O působnosti…, c. d., s. 20.

[65] Mikulecký byl podle popisu v roce 1735 asi 45tiletý, červený v obličeji, měl světlé oči, dlouhé vlasy, malý nos a bradavici pod pravým okem. Kouřil i šňupal tabák. TOMÍČEK, Antonín: Podoba a ošacení některých litomyšlských emigrantů z let 1717-1735. In: Od Trstenické stezky, roč. 11, 1931-1932, č. 1, s. 13-14, č. 2, s. 18-20; MATUŠÍKOVÁ, Lenka – PAZDEROVÁ, Alena: Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Chrudimsko 2. Praha 2001 (dále jen Soupis), s. 531-532.

[66] Např. za v roce 1758 zesnulou Julianu Kvapilovou, členku Bratrstva Nanebevzetí Panny Marie při piaristickém kostele, sloužilo bratrstvo zádušní mši. Veleslavné Bratrstvo Nejsvětější Rodičky Boží Panny Marie pod tytulem Na Nebe Vzetí při Koleji Duchovních Otcův Pobožných Škol jmenovaných v městě Litomyšli na Hoře Olivetské shromážděné a sjednocené. Litomyšl 1759, pamětní tisk uložený např. v SOkA SY, fond Gymnázium Litomyšl, kn. 94, Annales Congregationis S. Cruci Litomisslii ad Scholas Pias erecta [sic!] A. 1722.

[67] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 68-84.

[68] JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 248; TOMÍČEK, Antonín: Prušáci na Litomyšlsku r. 1758. In: Od Trstenické stezky, roč. 13, s. 113; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 147.

[69] František Josef (1753-1759), Jiří Kristián, který rozšířil přídomek na „z Valdštejna-Vartemberka“ (1759-1791), Jiří Josef (1791-1825), Antonín I. (1825-1848), Antonín II. (1848-1855).

[70] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 152-3.

[71] Někteří z nich ztvárnili i „selskou svatbu“ v samotném korunovačním průvodu, který procházel Prahou 7. září 1836. BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 175, 202; NEJEDLÝ, Zdeněk: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Litomyšl 1934, s. 80.

[72] Sedliště – obecní kronika, s. 7; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 10, 175, 190-191.

[73] VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice) 1815-1845; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 83, 84, 96, 100, 101, 112.

[74] MIKŠÍČEK, c. d., s. 76.

[75] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 150; MIKŠÍČEK, c. d., s. 76.

[76] Kronika Kornic.

[77] Litomyšl-děkanská kronika, s.68; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 151, 157.

[78] Poddaní byli rozděleni do jedenácti tříd podle majetku, sedm nižších tvořili chudší robotníci pěší, vyšší čtyři bohatší robotníci potažní. Podruh z nejnižší třídy robotoval jen třináct dní v roce, bohatý sedlák z nejvyšší třídy tři dny v týdnu se dvěma potahy.

[79] SVOBODA, Jiří: Přípravy nevolnického povstání na Litomyšlsku v r. 1775. In: 700 let Litomyšle, Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 27; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 279; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 84, 157-8.

[80] LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792-1848. Praha 1999, s. 246.

[81] 11 sedláků mělo nadále platit vrchnosti ročně celkem 422 zlatých a 48 ¾ krejcaru, faráři pak 20 zl. 52 ¾ kr. Tři bohatší chalupníci (původně s 13tidenní robotou) měli platit 8 zl. 14 ¾ kr. a 11 chalupníků (s 3denní robotou) 21 zl. 5 kr. Dva chalupníci byli dominikální (z panských chalup). Třídenní roboty byli zbaveni i podruzi. VSL, inv. č. 3147, 3154 Roboty a povinnosti poddaných (Kornice), 1789; VSL, inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789.

[82] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 159, 188, 206.

[83] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 67-68; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 108, 163, 178, 201, 205.

[84] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 200; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 53.

[85] Ještě v roce 1839 měly chalupy na zahradách statků čp. 1, 9, 10, 11, 21, 22, 24, 27 vlastní čísla popisná, jen postupně byly asi přestavovány na stodoly. Stabilní katastr; TOMÍČEK, Antonín: Dřevěné podružské a výměničné chaloupky bývaly také jinam přenášeny. In: Od Trstenické stezky, roč. 9., 1929-1930, č. 10, s. 153.

[86] TOMÍČEK, Antonín: Nás sedláky…, c. d., s. 12; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 164, 200, 205. VSL, inv. č. 12 699 Dlužní kniha sirotčí pokladny, 1846-1850.

[87] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 153-4; TOMÍČEK, Antonín: Prušáci…, c. d., s. 113-114; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 263-264.

[88] Dříve býval obvykle vybírán mladík z rodiny, kde měli více synů. Vše muselo proběhnout tajně, aby nestihl před panskými dráby utéct. Lidé museli takovému rekrutovi zaplatit výstroj. TOMÍČEK, Antonín: Lid a vojsko…, c. d., s. 100.

[89] K roku 1789 je doloženo toto (původní) číslování: čp 1 (dnes 20), 2 (19), 3 (pastouška, 18), 4 (17), 5 (16), 6 (15), 7 (asi 12 nebo 13), 8 (11), 9 (10), 10 (9), 11 (8), 12 (asi 7, dnes nestojí), 13 (asi 6, dnes nestojí), 14 (asi 5), 15 (asi 4), 16 (3), 17 (asi 2), 18 (1), 19 (30), 20 (asi 29), 21 (asi 28), 22 (27), 23 (asi 26), 24 (asi 25), 25 (asi 24), 26 (asi 23), 27 (22), 28 (21). VSL, inv. č. 3147, 3154 Roboty a povinnosti poddaných (Kornice), 1789; VSL, inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789.

K roku 1839 (přečíslováno snad někdy v letech 1805-1815) je doloženo toto číslování: čp. 1 (dnes 31), 2 (30), 3 (29), 4 (32), 5 (1), 6 (za čp. 1), 7 (2), 8 (4), 9 (3), 10 (8), 11 (7, dnes nestojí), 12 (6, dnes nestojí), 13 (5), 14 (26), 15 (25), 16 (28), 17 (27), 18 (za čp. 27), 19 (za čp. 24, dnes nestojí), 20 (24), 21 (22), 22 (za čp. 22), 23 (za čp. 21), 24 (21), 25 (20), 26 (19), 27 (18), 28 (17), 29 (16), 30 (15), 31 (14), 32 (13), 33 (12), 34 (za čp. 11), 35 (11), 36 (10), 37 (za čp. 10), 38 (za čp. 9), 39 (9). Stabilní katastr. Brzy poté bylo zavedeno dnešní číslování.

[90] Sedliště – obecní kronika, s. 16; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 157, 171; MIKŠÍČEK, c. d., s. 79.

[91] SOkA SY, Archiv obce Kornice (dále jen AOK), inv. č. 14, kart. 1, Úmrtní list Josefa Pečenky, 1798; Litomyšl-děkanská kronika, s. 96; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 315; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 176-8.

[92] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 178, 179, 185, 186; LAŠEK, František: Ze staré slávy Litomyšle. Litomyšl 1933, s. 25; SVÁTEK, c. d., č. 6, s. 91.

[93] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 58; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 184-5.

[94] VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice) 1815-1845.

[95] VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice) 1815-1845; Rychtáři od časů cís. Josefa II. In: www.obecsedliste.cz.

[96] VSL, inv. č. 1197 Obecní účty (Kornice) 1832; Rychtáři od časů cís. Josefa II. In: www.obecsedliste.cz; TOMÍČEK, Antonín: O působnosti…, c.d, s. 21; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 169, 203.

[97] V roce 1839 bylo rybníčků devět: u pramene před čp. 14, dále před čp. 1, 4, 9, 31, za čp. 33, mezi čp. 31 a pazdernou, na nedaleké louce u studánky a při cestě od čp. 31 do Končin.

[98] BENIŠ, Bernard: Život a selské hospodaření na Litomyšlsku za stara, Příloha časopisu Od Trstenické stezky, roč. XV, Litomyšl 1935, s. 42; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 164, 200, 205.

[99] Tj. cca 4 600 litrů (1 sud = 120 pint, 1 pinta = 1,92455 l).

[100] TOMÍČEK, Antonín: Spotřeba piva na Litomyšlsku r. 1790. In: Litomyšl. Věstník klubu přátel a rodáků Litomyšle v Praze. Praha 1938, č. 1. , s. 2-4; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 187-8, 202, kn. 2, část 1, s. 105; SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. 5. Bund. Chrudimer Kreis. Prag 1837, s. 185.

[101] VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice) 1815-1845; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 43, 107; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 368; LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 204.

[102] TOMÍČEK, Antonín: Lidový kroj na Litomyšlsku. In: Vzdělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodářskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1., s. 8, č. 2, s. 11-13., č. 3, s. 17, 18; TOMÍČEK, Antonín: Jak se bydlelo…, c. d., s. 1; ŽĎÁRSKÝ, Josef: Kroj litomyšlský. In: Věstník musea v Litomyšli. II. ročník, č. 2., Litomyšl 1932, s. 8-10.

[103] VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice) 1815-1845; Sedliště – obecní kronika, s. 47; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 51; SOMMER, c. d., s. 185; BENIŠ, Bernard: Z dějin venkovského školství na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 18, 1938-1939, č. 3-4, s. 37-42.

[104] VSL, inv. č. 1209 Obecní účty (Kornice) 1845; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 18; LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 294; EFMERTOVÁ, Marcela C.: České země v letech 1848-1918. Praha 1998, s. 273.

[105] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 266, 295-301; VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní účty (Kornice) 1815-1845.

[106] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 204; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 199-201; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 33, kart. 2, Stavby soukromníků, 1875-1942.

[107] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 202; LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 293.

[108] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 192-5, 200.

[109] PLECHÁČEK, Ivo: Litomyšlská národní garda v roce 1848. In: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výročí povýšení Litomyšle na město v roce 1959. Pardubice 1959, s. 156-158; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 18-19, 22, 25-27, 41-42.

[110] PLECHÁČEK, c. d., s. 164, 165; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 21-23, 44-51.

[111] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 192-5, 200, kn. 2, část 1, s. 16-17, 53.

[112] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 34; www.obecsedliste.cz

[113] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 80.

[114] Méně slavná cvičení probíhala i jindy. V roce 1891 se k Dolnímu Újezdu vydaly tisíce diváků sledovat dělostřelecká cvičení. V roce 1901 se konalo kolem Litomyšle další vojenské cvičení, které museli podporovat i sedláci, dva povozy tam za plat odvezli Jan Cejp a Václav Bis z Kornic. AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905-1944; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 263, 274

[115] Sedliště – obecní kronika, s. 40; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedliště – školní kronika, 1830-1906, sign. KR61 (dále jen Sedliště-školní kronika KR61), s. 39; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 66, 68.

[116] Poslední úřadovna před sloučením s Litomyšli v roce 1976 byla v čp. 13, předtím čp. 17 a předtím u starostů. Podle sdělení Jaroslavy Motyčkové.

[117] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 70-71, 77-79; PLECHÁČEK, c. d., s. 169.

[118] V 60. letech vyplácela kornická chudinská kasa příspěvky jedné až dvěma osobám ročně, ale např. v roce 1896 jich bylo již 7. AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866-1918; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 35, kart. 2, Zaměnění nadace faráře Hejného pro chudé a práce neschopné příslušníky obce za šestiprocentní státní půjčku československou, 1922; Kronika Kornic.

[119] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápisy z 27. 10. 1899, 22. 4. 1900, 5. 12. 1901, 3. 12. 1902, 10. 11. 1903, 6. 12. 1903; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 20.

[120] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 122, 123, 227, 255, 256, kn. 2, část 2, s. 38, 48, 66, 67.

[121] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 128, 129.

[122] LAŠEK, František: Oživené litomyšlské paměti. Litomyšl 1940, s. 56-65; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 135-147; ŠIMEK, Josef: Litomyšl r. 1866. In: Od Trstenické stezky, roč. 1, 1921-1922, č. 9. s. 131-134.

[123] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 171, 185.

[124] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 247, 261.

[125] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 267, 272, kn. 2, část 2, s.5.

[126] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 236, 241-242, 254-255, kn. 2, část 2, s. 49.

[127] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápisy z 11. 5. 1911, 4. 11. 1911, 14. 12. 1911, 26. 2. 1918; AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905-1944.

[128] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 92-93, 114.

[129] VSL, inv. č. 1197 Obecní účty (Kornice) 1832; LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 307; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s.74, 94, 239, 240

[130] BENIŠ, Bernard: Život.., c. d., s. 36; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 75.

[131] Kornice měly vykoupit celkem 1248 dní potažní roboty, 169 dní pěší roboty, 7 štuk a 5 šteníků příze (štuka=4 přadena=12 šteníků=120 pásem; 1 pásmo=40 nití=160 loktů příze), 37 lotů peří (lot=17,5 g) a 74 zlatých a 8 krejcarů činže. TOMÍČEK, Antonín: Vyvazení pozemků, zejména na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 13, 1933-1934, č. 3, s. 36-38, č. 4, s. 60-62; LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 210; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 83.

[132] RŮŽIČKA, Jindřich: Nárys…, c. d., s. 10, 11; BENIŠ, Bernard: Život.., c. d., s. 19, 20; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 89, 91, 105, 106, 108.

[133] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 202; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 98-101, 127, 158, 191, kn. 2, část 2, s. 13; TOMÍČEK, Antonín: Vyvazení…, c. d., č. 3, s. 37.

[134] Bagounáři bývali obvykle výřeční a zábavní, měli své okrsky, kam přiháněli vepře obvykle o žních. Hospodáři si je poté přikrmovali, aby mohli v zimě uspořádat zabíjačku nebo je prodat řezníkovi. Také řada dalších profesí nepřežila – po vsích dříve chodívali různí potulní obchodníci, brusiči, hadrníci vykupující staré hadry, popeláři měnící popel za mýdlo a sodu aj. Kořenářky nabízely léčivé rostliny (domácí lékárničku měla poté na starosti hospodyně). BENIŠ, Bernard: Furiant. In: Od Trstenické stezky, roč. 6, 1926-1927, č. 10, s. 155; LOPOUROVÁ, M.: Tažní ptáci. In: Od Trstenické stezky, roč. 1, 1921-1922, č. 5, s. 89-91; BENIŠ, Bernard: Staré domácí lékárničky. In: Od Trstenické stezky, roč. 7, 1927-1928, č. 3, s. 35-38.

[135] Kronika Kornic; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 244, 259.

[136] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 43-45, 64-65.

[137] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 49, 62.

[138] Mlátičku měli Antonín Pečenka (čp. 1), Josef Strnad (čp. 3), Jan Jílek (čp. 8), Josef Krutina (čp. 9), Jan Cejp (čp. 10), Anna Bisová (čp. 21), František Kvapil (čp. 22) a Josef Pečenka (čp. 33). Kronika Kornic; BENIŠ, Bernard: Život.., c. d., s. 6-7.

[139] LNĚNIČKOVÁ, c. d., s. 208; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 157.

[140] Kronika Kornic; BENIŠ, Bernard: Život.., c. d., s. 10, 11; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 142.

[141] AOK, inv. č. 49, kart. 3, Zavlažování pozemků, 1885-1928.

[142] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923.

[143] SOkA SY, Okresní úřad Litomyšl 1850-1948 (dále jen OÚL), Presidiální spisy (dále jen OÚL-presidiální), inv.č. 1370, kart. 18/57, Konfiskace „Pokroku“ vydaného v Clarksonu, 1906; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedliště – školní kronika, 1906-1934, KR256 (dále jen Sedliště-školní kronika KR256), s. 7; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 111-114.

[144] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 124-125, 224, 240, kn. 2, část 2, s. 140-146; BENIŠ, Bernard: Život…, c. d., s. 4.

[145] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 249.

[146] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 31-32.

[147] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 258, 278; ROMPORTL, Jan – ROZMAN, J.: Hospodyňské školství v Litomyšli. In: Almanach. 110 let zemědělského a odborného školství v Litomyšli. Litomyšl 1996, s. 26.

[148] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 144, kn. 2, část 1, s. 248-252, kn. 2, část 2, s. 33, 34, 49-51, 69, 87; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápis z 6. 11. 1912; Výbor spolku Lukáš Pakosta: Dějiny pomníku. In: Upomínka na slavnost odhalení pomníku selským trpitelům z roku 1680. Dolní Újezd 19. 7. 1914. Litomyšl 1914, s. 22.

[149] Sedliště – obecní kronika, s. 48, 54; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 2, s. 9, 35, 46, 84, 150.

[150] Kronika Kornic. Podle podání Františka Jílka, čp. 8. AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905-1944; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápis z 5. 12. 1901; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 72.

[151] AOK, inv. č. 43, kart. 3, Stanovení výše příspěvku obce na služebné ředitele kůru a opravy církevních objektů v Litomyšli, 1905-1924; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 117.

[152] V sedmdesátých letech i později tu zpívali Hnátovi, v roce 1907 Kerhart. AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866-1918; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 33, kart. 2, Stavby soukromníků, 1875-1942; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápis z 10. 2. 1900; NEJEDLÝ, Zdeněk: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Litomyšl 1934, s. 158.

[153] Archiv RML, fond Augustova tiskárna, kart. 8; SOkA SY, Vikariátní úřad církve římskokatolické, Litomyšl 1677-1949: Inv.č. 252, kart. 15, Plán na postavení kaple Panny Marie v Končinách u Kornic, 1885; inv.č. 253, kart. 15, Plán přístavby věže na kapli v Končinách, 1903; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápisy z 7. 6. 1903, 18. 2. 1904; Sedliště – školní kronika, KR61, s. 60; Umělecké památky Čech. (K-O). Praha 1978, s. 101.

[154] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, zápisy z 14. 7. 1904, 16. 12. 1905; AOK, kart. 2, inv. č. 33 Stavby soukromníků, 1875-1942; SOkA SY, MNV Kornice (1920) 1945-1976 (dále jen MNV K), inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 29. 3. 1925, 21. 2. 1928, 18. 2. 1934.

[155] AOK, inv. č. 42, kart. 3, Kněžská nadace Josefa Jandíka zejm. pro kapli v Končinách, 1897-1910; AOK, inv. č. 47, kart. 3, Poslední vůle Josefa Jandíka, 1897.

[156] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 52, 243.

[157] Zachovej nám Hospodine, hudba Josef Haydn: Zachovej nám Hospodine, Císaře a naši zem, Dej, ať z víry moc mu plyne, Ať je moudrým vladařem. Hajme vždy koruny jeho, Proti nepřátelům všem. Osud trůnu Habsburského Rakouska je osudem.

[158] Sedliště – školní kronika, KR61, s. 1, 5, 28, 32.

[159] AOK, inv. č. 37, kart. 3, Změna školní obce, 1911-1914; AOK, inv. č. 38, kart. 3, Jednání o přestavbě školy ve Velkých Sedlištích, 1912-1914; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 14. 7. 1904, 4. 12. 1911.

[160] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 1, 9, 29; Sedliště – školní kronika, KR61, s. 17, 26.

[161] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 21; Kronika Kornic.

[162] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 8. 1. 1908; Kronika Kornic.

[163] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 10. 2. 1906, 27. 1. 1912; Kronika Kornic.

[164] Sedliště – obecní kronika, s. 51; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 110; Žádost zemskému výboru o udělení příspěvku na činnost sboru dobrovolných hasičů, 1888, v majetku autora.

[165] Seznam členů, 1883, v majetku autora; Archiv RML, fond Hasiči, kart. 162; AOK, inv. č. 33, kart. 2, Stavby soukromníků, 1875-1942; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 22. 10. 1910, 6. 11. 1912; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedliště – sbor dobrovolných hasičů, sign. KR101 (dále jen Sedliště - hasičská kronika), s. 15-16; OÚL Litomyšl, kart. 234/22, Spolková a shromažďovací agenda.

[166] Obzor litomyšlský, roč. 6, 1910, č. 14, s. 81, č. 19, s. 111.

[167] AOK, inv. č. 55, kart. 3, Pronájem honitby, 1866-1874; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 64.-65, 74; KARLÍK, Josef: Myslivost v Morašicích i jinde v minulosti. In: Zpravodaj vlastivědného kroužku v Litomyšli, ročník 4., č. 3, s. 5, 6.

[168] AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866-1918; Kronika Kornic; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 116, 206, kn. 2, část 2, s. 42.

[169] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 241; HODURA, Quido: O východočeském petáctví. In: 700 let Litomyšle, Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 56-57.

[170] TOMÍČEK, Antonín: Ze sousedského života koncem 19. století. Jak přijímali za souseda. In: Od Trstenické stezky, roč. 4, 1924-1925, č. 1, s. 6-7.

[171] Svatby bývaly okázalé. Večer probíhalo střílení na počest ženicha a nevěsty, znovu se střílelo i při odjezdu a příjezdu z kostela. Ráno probíhalo děkování rodičům a požehnání. Přihlížejícím se házely koláče. Po obřadu následoval malý oběd u ženicha, poté se jelo k nevěstě. Cesta bývala přehrazena šraňkem a ženich musel nevěstu vykoupit. U jejích rodičů byl připraven velký oběd, na jeho konci po sobě hosté házeli cukroví. Při velkých svatbách následovala muzika v hospodě, při menších stačila harmonika doma. Ke konci zábavy odvedly ženy nevěstu k čepení – vzaly jí věneček a uvázaly šátek. Tančilo se až do rána, kdy se šlo na snídani k nevěstě. U jejích rodičů probíhal i nedělní oběd. METYŠOVÁ, Božena: Svatby na Litomyšlsku koncem minulého století. In: Od Trstenické stezky, roč. 16, 1936-1937, č. 7, s. 107-109.

[172] Křest probíhal obvykle hned druhý den po narození. Pohoštěn býval jen kmotr. Až když bylo zřejmé, že je matka v pořádku, sešly se u ní sousedky na „hody“, přinesly dárky, hodně popíjely rosolku a někdy rozveselené tropily výtržnosti po vsi. METYŠOVÁ, Božena: Hody na Litomyšlsku. In: Od Trstenické stezky, roč. 17, 1937-1938, č. 4-5, s. 76.

[173] DVOŘÁK, Em.: Mikuláši (Z vypravování strejčka Mlejnkova a babičky Němcové). In: Od Trstenické stezky, roč. 5, s. 50-53; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 75.

[174] BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2, část 1, s. 75-77.

[175] AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905-1944; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866-1918; RML, fond Hasiči, kart. 162.

[176] CHALOUPKA, Petr: Litomyšl v letech 1914-1918. Proměny života města ve válečné době. Diplomová práce FF UP Olomouc, Kornice 2003. Uložena mj. v SOkA SY, sbírka rukopisů, R651; Sedliště – školní kronika, KR256, s. 29, 32.

[177] CHALOUPKA, c. d.; OÚL, kart. 212, Vojenství.

[178] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 46; Okresní zastupitelstvo v Litomyšli, 1865-1925, kart. 141, Vojenské záležitosti; Úřední list 1916, č. 5, s. 8, č. 1,s. 20.

[179] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 6. 5. 1917, 26. 2. 1918; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 30. 3. 1924.

[180] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 26. 2. 1918; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866-1918; Sedliště – školní kronika, KR256, s. 43; OÚL, kart. 204, Vojenství; OÚL, kn. 348, Italští zajatci [správně uprchlíci].

[181] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 34, 45; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 13. 2. 1915, 21. 12. 1918.

[182] SOkA, Okresní soud Litomyšl 1850-1949, kart. 1426, 1452-1456, Přestupky, 1914-1919; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 17. 7. 1918; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866-1918; AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905-1944; RML, Akviziční katalog III-2385.

[183] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 7. 4. 1937.

[184] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 52.

[185] CHALOUPKA, c. d., s. 48; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 2., část 2., s. 136; Sedliště – školní kronika, KR256, s. 53.

[186] ŠIMEK, Quido: Litomyšl za doby světové války 1914-1920, s. 819, Kronika uložená v Regionálním muzeu Litomyšl.

[187] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 21. 12. 1918; AOK, inv. č. 30, kart. 2, Zásobování zemědělskými produkty, 1920-1923; AOK, inv. č. 34, kart. 2, Zásobování nemajetných chlebem, 1920-1922; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 21. 4. 1928.

[188] AOK, inv. č. 16, kart. 1, Obecní volby - volební seznamy, kandidátní listy, výsledky, 1907-1931; AOK, inv. č. 17, kart. 1, Volby do okresního a zemského zastupitelstva – voličské seznamy, kandidátní listiny, resp. volební lístky, výsledky, 1928, 1935; AOK, inv. č. 18, Volby do poslanecké sněmovny a senátu – voličské seznamy, kandidátní listiny resp. volební lístky, výsledky, 1925-1935.

[189] Němci tu byli jen 2, evangelíci 3 a příslušníci československé církve husitské 4. Seznam míst a soupis obyvatelstva 1921, vydaný okresní správou politickou v Litomyšli. OÚL, kart. 187, Seznam míst a soupis obyvatelstva, 1921.

[190] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 15. 7. 1923. AOK, inv. č. 46, kart. 3, Pozemková reforma, 1920-1924.

[191] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 30. 3. 1924, 21. 2., 6. 3. 1926, 24. 3. 1929; AOK, inv. č. 24, kart. 1, Pronájem obecních pozemků, 1927-1939; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 18. 1. 1922; AOK, inv. č. 29, kart. 2, Zřízení telefonní sítě na území litomyšlského okresu, 1923; Almanach k 700. výročí založení obce Sloupnice, 1292-1992. Ústí nad Orlicí 1992, s. 69.

[192] AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 11. 4. 1911, 11. 5. 1911, 15. 7. 1922; AOK, inv. č. 32, kart. 2, Stavba soukromého vodovodu, 1938.

[193] SOkA SY, ONV Litomyšl 1945-1960 (dále jen ONV L), inv. č. 977, kart. 285, Živnosti hostinské v obcích.

[194] AOK, inv. č. 28, kart. 2, Stavba silnice (=nouzová stavba) Kornice-Němčice, 1931-1933; OÚL Litomyšl, kart. 234/35, 235/3, 235/5, 235/11, Spolková a shromažďovací agenda.

[195] Kočující cikáni v té době podléhali přísným zákonům a kontrole – potřebovali kočovnické listy, které museli odevzdávat po dobu táboření na obecní úřad. AOK, inv. č. 27, kart. 2, Postup při hlášení potulných cikánů (oběžník Okresního úřadu v Litomyšli), 1933.

[196] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 19. 11., 29. 12. 1936. AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905-1944; AOK, inv. č. 19, kart. 1, Certifikát o složení přísahy obecního policejního strážníka, 1928; MNV K, inv. č. 20, kart. 1, Trestní spisy, 1946-1947.

[197] Podle podání Františka Jílka, čp. 8; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 16. 5. 1938; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1899-1923, 2. 12. 1922; AOK, inv. č. 36, kart. 2, Pomoc pohořelým v Dolním Újezdě, 1928; Sedliště – hasičská kronika, s. 23; OÚL, kart. 234/22, 235/27, Spolková a shromažďovací agenda.

[198] OÚL, kart. 234/15, Spolková a shromažďovací agenda.

[199] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 54-56, 93; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedliště – školní kronika, 1934-1976, sign. KR39 (dále jen Sedliště- školní kronika KR39), s. 4, 64.

[200] Sedliště – školní kronika, KR256, s. 75, 80, 83, 99, 102, 103; Sedliště – školní kronika, KR39, s. 61.

[201] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 19. 7. 1937; AOK, inv. č. 53, kart. 3, Soupis koní a vozů s koňským potahem, 1923-1940; Sedliště – školní kronika, KR39, s. 4.

[202] MNV K, inv. č. 1, kn. 1,Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 10. 1. 1939, 12. 4. 1940.

[203] Podle podání Františka Jílka, čp. 8; NEPRAŠ, Jaromír: Litomyšlsko v odboji. Svitavy 1987, s. 98; AOK, inv. č. 54, kart. 3, Protokoly škod způsobených zemědělcům živelní pohromou, 1940.

[204] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 22. 7. 1939, 10. 7. 1940.

[205] AOK, inv. č. 44, kart. 3, Plány protiletecké ochrany obce, 1944; Kronika Kornic.

[206] Podle podání Vladimíra Tomana, čp. 11.

[207] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 80.

[208] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 74, 78, 79, 93.

[209] Kronika Kornic; Podle podání Františka Jílka, čp. 8, a Libuše Chaloupkové, roz. Drobné, čp. 10; Kornický komár. Silvestrovský časopis 1945; SOLAR, Karel: Přátelé se hledají slovem i obrazem. Občané obce Kornice doufají ve shledání se svými dávnými hosty. In: Svět socialismu, 1971, č. 17, s. 12; NEPRAŠ, c. d., s. 88, 111, 112; FRAJDL, Jiří: Povstání v květnu 1945 kolem trstenické stezky. In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č. 9, Litomyšl, 1970, s. 6.

[210] MNV K, inv. č. 1, kn. 1,Zápisy ze schůzí obecního výboru , 1923-1953, 18. 5., 10. 9. 1945, 1. 3., 30. 6. 1946.

[211] Podle podání Františka Jílka, čp. 8; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 16. 1. 1946; MNV K, inv. č. 22, kart. 1, Evidence německých obyvatel, 1945-1946; MNV K, inv. č. 23, kart. 1, Seznam osob žijících ve smíšeném manželství; Sedliště – školní kronika, KR39, s. 95.

[212] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 12. 8. 1947, 14. 3. 1950; MNV K, inv. č. 23, kart. 1, Seznam osob žijících ve smíšeném manželství.

[213] MNV K, kart. 1, inv. č. 20, Trestní spisy, 1946-1947.

[214] 67. schůze ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, svolané na pátek dne 11. července 1947. In: http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/067schuz/s067010.htm

[215] Podle podání Františka Jílka, čp. 8, který hovořil s Hendrychovým synem.

[216] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 85.

[217] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 88, 99.

[218] SOkA SY, Místní akční výbor Národní fronty Kornice [součást fondu OV NF Litomyšl] (dále jen MAV NF), inv. č. 1, kart. 37, Zápisy ze zasedání sociálně demokratické strany a MV NF Kornice.

[219] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 8. 11. 1949, 28. 2., 3. 3., 23. 3., 27. 6. 1950; MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 4. 3. 1959; MAV NF, kart. 37; SOkA SY, fond Okresní výbor Národní Fronty Litomyšl, 1848-1957 (dále jen OV NF), inv. č. 68, kart. 13, Korespondence s MAV NF Kornice.

[220] MNV K, inv. č. 13, kart. 1, Volby do parlamentu a národních výborů, 1954-1964; MNV K, inv. č. 17, kart. 1, Zásah MAV NF do složení MNV, 1953.

[221] MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 2. 11. 1949; MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 17. 4. 1951, 8. 4. 1952, 17. 2. 1953; MAV NF, kart. 37; OV NF, kart. 13.

[222] MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1951-1956, 8. 3. 1953.

[223] Kronika Kornic.

[224] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 30. 10. 1957; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, 4. 11. 1959, nedatováno, 5. 5. 1960, 18. 5. 1960.

[225] Např. Ing. Vlad. Kvapil měl za války protifašistické smýšlení, není politicky organizován, je povahy snášenlivé, nepije, jeho rodina požívá dobré pověsti a plní dodávky na 100%. MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 25. 3. 1952.

[226] Např. roku 1953 rada MNV zakázala Františku Petrovi, čp. 23, na půl roku navštěvovat hostinec pro hrubé osočování člena rady MNV Václava Kerharta. MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1951-1956, 2. 12. 1952, 6. 1. 1953, 17. 2. 1953, 5. 5. 1953, 25. 8. 1953; MNV K,inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 20. 5. 1964; Podle podání Josefa Kvapila, čp. 49, a Václava Chaloupky, čp. 10; ONV L, inv. č. 533, kart. 140/2, Průzkumy v obcích; inv. č. 536, kart. 141/1, Zvláštní komise při ONV v Litomyšli 1949; inv. č. 537 Seznamy důvěrníků; MAV NF, kart. 37; OV NF, kart. 13.

[227] Josef Toman, čp. 11, dostal pokutu 5000 Kčs, v případě nevymahatelnosti 14 dní vězení. František Jílek, čp. 8, 10 000 Kčs resp. 30 dní, Jan Holomek, čp. 33, 12 000 Kčs resp. 36 dnů, Josef Drobný, čp. 10, 12 000 Kčs resp. 36 dní. Drobný dostal téhož roku další trest 5 000 Kčs resp. 14 dní, protože místo předepsané sadby brambor koupil jinou od souseda, tentokrát již byl ve značné finanční tísni a trest si pravděpodobně odseděl. Jílek raději kupoval mléko od Kubíka, aby nemusel platit další pokuty. MNV K, inv. č. 33, kart. 2, Evidence a stíhání „vesnických boháčů“, 1952-1957; Podle podání Františka Jílka, čp. 8.

[228] MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 23. 1., 6. 2., 19. 6., 20. 7. 1951, 12. 4. 1952, 20. 6. 1957; OV NF, kart. 13.

[229] MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 27. 7. 1951, 3. 8. 1953, 11. 6. 1954, 25. 7. 1956; MAV NF, kart. 37.

[230] OV NF, kart. 13.

[231] www.totalita.cz/sektor/zem_jzd.php; MNV K, inv. č. 1, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 20. 2., 2. 10. 1951, 24. 3. 1953; Podle podání Františka Jílka, čp. 8.

[232] JZD se dělila podle způsobu hospodaření do tří typů: I. společné obdělávání půdy se zachováním mezí, společné užívání strojů, II. společné polnosti po rozorání mezí, III. členům družstva již nejsou vypláceny podíly podle rozsahu jimi vložené půdy, ale podle odvedené práce.

[233] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 27. 11. 1957.

[234] MNV K, inv. č. 2, kn 2, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1951-1956, 10. 10. 1956; MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 25. 9., 30. 10., 27. 11., 18. 12. 1957, 18. 2. 1959; MNV K, inv. č. 31, kart. 2, Hospodářské strojní družstvo pro obec Kornice, 1945; Podle podání Vladimíra Kerharta, čp. 24, a Jaroslavy Motyčkové, Litomyšl.

[235] MNV K, inv. č. 1 kn. 1,, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, 1923-1953, 14. 5. 1950; MNV K, inv. č. 3 kn. 3,, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 4. 3. 1959; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, 2. 12. 1959; MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1967-1968, 8. 5. 1968; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 6. 3. 1963; Podle podání Františka Jílka, čp. 8.

[236] MNV K, inv. č. 6, kn. 6, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1965-1966, 7. 9. 1966; MNV K, inv. č. 11, kn. 11, Zápisy o schůzích zemědělské komise, 1966, 8. 3. 1966; Podle podání Josefa Kvapila, čp. 8, a Václava Chaloupky, čp. 10.

[237] MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, 4. 11. 1964, 3. 3. 1965; MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1967-1968, 8. 5. 1967; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964.

[238] MNV K, inv. č. 3, kn. 3,Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 11. 5. 1959.

[239] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 19. 2. 1958, 26. 3. 1958; MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, 23. 9. 1964; Kronika Kornic.

[240] MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 20. 7. 1951; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, 10. 2. 1960; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 18. 11. 1960, 17. 1. 1962.

[241] MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, 7. 7. 1965.

[242] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 10. 12. 1958.

[243] MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1967-1968, 28. 8. 1968.

[244] MNV K, inv. č. 8, kn. 8, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1970-1971, 14. 5. 1971.

[245] Podle podání Václava Chaloupky, čp. 10, a Františka Jílka, čp. 8.

[246] Kronika Kornic.

[247] SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Litomyšl – městská kronika, 1981-1985, sign. KR496, s. 73; MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, 16. 9. 1964.

[248] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 22. 1. 1958. MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, 25. 11. 1959. MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, 22. 7. 1965. Kronika Kornic.

[249] SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Litomyšl – městská kronika, 1985-1989, sign. KR497, s. 58, 157, 190. MNV K, inv. č. 8, kn. 8, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1970-1971, 5. 8. 1971; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 14. 1. 1962; Kronika Kornic; NOVOTNÝ: Voda pro naše město. In: Lilie, 1992, č. 2, s. 3.

[250] MNV K, inv. č. 6, kn. 6, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1965-1966, 15. 12. 1965, 2. 11. 1966; MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1967-1968, 22. 2. 1967; MNV K, inv. č. 8, kn. 8, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1970-1971, 5. 8. 1971; Kronika Kornic.

[251] MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, nedatováno; Kronika Kornic.

[252] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 30. 4. 1958, 3. 6. 1959; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, 27. 1. 1960; MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1964-1965, 13. 8. 1964; MNV K, inv. č. 6, kn. 6, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1965-1966, 26. 1. 1966, 9. 2. 1966; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 9. 5., 28. 6. 1963; Kronika Kornic.

[253] MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1957-1959, 30. 10. 1957; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 28. 9. 1960; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1959-1964, 27. 1. 1960; MNV K, inv. č. 20, kart.1, Trestní spisy, 1946-1947.

[254] MNV K, inv. č. 2, kn. 1/1, Zápisy o schůzích rady, 1951-1956, 8. 3. 1951, nedatováno; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 10. 1. 1962. Podle podání Václava Chaloupky, čp. 10.

[255] MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o schůzích rady a pléna, 1960-1964, 1963; KARLÍK, c. d., s. 6; ONV L, inv. č. 536, kart. 141/1, Zvláštní komise při ONV v Litomyšli 1949; Podle podání Františka Jílka, čp. 8.

[256] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 100, 104, 107, 123.

[257] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 122.

[258] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 129, 149.

[259] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 144-145.

[260] Sedliště – školní kronika, KR39.

[261] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 174.

[262] Sedliště – školní kronika, KR39, s. 152, 178, 183, 187, 192.

[263] SCHALLER, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Eilfter Teil, Prag und Wien 1789, s. 161; SOMMER, c. d., s. 185. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850-1970. Praha 1978, s. 646, 647; Kronika Kornic; Soupis…, c. d., s. 531; SOkA SY, Česká statistická správa Svitavy, kart. 200/4, Obce okresu Svitavy v číslech v roce 1988; SOkA SY, Sčítací operáty z obcí okresu Svitavy 1980, fasc. 136, Litomyšl-Kornice.

[264] Podle kornické kroniky (pravděpodobně sestaveno Antonínem Tomíčkem), doplněno autorem.