|
Historie
obce Dětřichov, bývalý politický okres Litomyšl |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Dějiny této obce, ležící těsně
na hranici historických Čech a Moravy, jsou na počátku těsně spjaty s
klášterem benediktinù a později premonstrátù v Litomyšli. Pravěké osídlení přímo v obci
není doloženo, ale v nedalekých Mladečských
jeskyních jsou stopy pravěkého osídlení. Stejně tak období neolitu se svým
zemědělstvím se jen přiblížilo. V blízkém okoli je asi
kolem roku 3 tisíce před Kristem doloženo pěstováni obilí a domácího
zvířectva. I další prehistorické doby, doba bronzová a doba železná, která
zná již historicky doložené kmeny Keltù, se
území dnešní obce vyhnuly, přestože jsou doloženy v nedalekém okolí. Příčiny,
proč nebylo toto území již dříve osídleno, lze spatřovat ve vyšší nadmořské výšce a především
v přírodních podmínkách, kdy v této oblasti byl hustý
neproniknutelný les. Ani 10. století, kdy tato oblast
patřila Slavníkovcùm, neznamená osídlení.
Ostatní v té době celé Čechy a Morava měly velmi řídké osídlení, které bylo
většinou v nížinách a šlo proti proudu velkých řek. Za vlády knížete Břetislava II.
/1092-1100/ je v Litomyšli založen benediktinský klášter. Tento řád,
jehož heslem je "Ora et
labora" t.j. modli
se a pracuj, zakládal své kláštery v místech, kde nebylo osídleni a postupně
kultivoval krajinu, kterou většinou tvořily neproniknutelné lesy. Příkladem mùže být benediktinský klášter ve Vilémovì, který započal kolonizaci Železných hor.
Klášter v Litomyšli však při svém založení nevlastnil hned zpočátku rozlehlé
území a žil z donací /darů/, případně jiných příjmù.
Domněnku, že byl filiálním klášterem Opatovic nad
Labem, nelze doložit, ale ani vyvrátit. Benediktiny v Litomyšli
vystřídal kolem poloviny 12.století nový řád premonstrátù,
/1/ který kníže Vladislav II. /1140 - 1173/, od roku 1158 český král,
obdaroval značným pozemkovým majetkem. Darovací listina z 20. ledna 1167
zmiňuje nejbližší okolí dnešního Dětřichova. Kníže však výslovně zakázal
zakládání osad v hraničním lese, a tak teprve po smrti knížete, kdy
premonstráti přestali dbát na tento zákaz začínají postupně vznikat
jednotlivé osady v této oblasti. Tato tak zvaná vnější kolonizace byla
prováděna německými osadníky, a tak na pomezí Čech a Moravy vznikl ostrov s
německým obyvatelstvem. Tehdy ovšem moderní pojem "národ"
neexistoval. Ostatně všichni byli poddanými českého krále. Dnes bychom
mluvili o občanském principu. Za vlády Přemysla Otakara II.
/1253 - 1278/ vrcholí zakládání sídel po obou stranách historické hranice
Čech a Moravy. Je založeno město Polička na tzv. zeleném drnu a postupně
vzniká v území, které se dá vymezit městy
Jevíčko - Litomyšl – Ústí nad
Orlicí - Mohelnice, celkem 148 obcí,
které tvořily tzv."Hřebečskou
župu", německy Schönhengstgau, což se dá
přeložit jako krásný hřebec. Němečtí kolonisté si při zakládání osad vynutili
místo zápůjčního práva /2/ právo emfyteutické a v tomto regionu konkrétně
tzv. "magdeburské právo"./3/ Postupně i české obyvatelstvo, po
tomto vzoru, přecházelo na držbu půdy dle tohoto práva. Za v pořadí osmého
premonstrátského opata Herrmanna /1245 - 1260/ v
Litomyšli byl založen Opatov /jméno vsi na jeho počest Herrmannsdorf/ a další vesnice včetně Dětřichova. /4/ V
roce 1344 se zřízením pražského arcibiskupství bylo v Litomyšli založeno
biskupství /druhé bylo již dříve založeno v Olomouci/. S tím souviselo
nařízení papeže Klimenta VI. /1342 - 1352/, kterým rozdělil klášterní statky
mezi biskupství a premonstráty. Dělení řídil vratislavský biskup a neobešlo
se to bez dohadování obou stran. Vesnice Opatova Dětřichov
byly listinou z roku 1347 ponechány klášteru. Konečný smír mezi oběma
stranami byl nastolen až v roce 1398. Například dědičnou rychtu v Opatově
předalo biskupství klášteru až v roce 1380. Litomyšlské biskupství, stejně
jako premonstrátský klášter, zaniká za husitských bouří v roce 1421. Tak
zvanou sekularizací /zesvětštěním církevního majetku/ přechází majetek církve
do rukou šlechty a měst. Majitelé litomyšlského panství a tím také vsi Dětřichov se v průběhu dějin střídali. Mezi prvními to
byl roku 1436 Vilém Kostka z Postupic, který jako
bývalý husitský hejtman přešel na stranu císaře Zikmunda a za prokázané služby
dostal odměnou litomyšlské panství. Jeho syn Zdeněk Kostka z Postupic byl předním stoupencem krále Jiřího z Poděbrad.
Kostkové ztratili panství konfiskací ve prospěch Ferdinanda Habsburského.
českého krále. když se v roce 1547 účastnili odboje proti králi. Ten dal toto
panství do zástavy. a tak se tam střídali zástavní držitelé. Roku 1567 dostal
panství do zástavy za 13 000 kop grošů Vratislav z Pernštejna. který se stal
téhož roku nejvyšším českým kancléřem. Ten také začal v Litomyšli budovat
nový renesanèní zámek. jehož autorem byl
císařský stavitel Giovanni Battista
Aostalli de Sala. Po
smrti poslední majitelky z rodu Pernštejnů Frebonie
roku 1646 spravoval panství její bratranec Václav Eusebius
z Lobkovic, který ho v roce 1649 prodal za 100 000 zlatých novému
držiteli Maxmiliánu z Trautmannsdorfu. V majetku
tohoto rodu bylo panství až do poloviny 18. století. kdy po smrti Františky
Josefy z Trautmansdorfu. manželky Františka Jiřího
hr. Valdštejna. přechází panství do rukou tohoto
rodu. Zadlužení Valdštejnù vedlo v letech
1791 - 1802 a pak znovu v období 1819 - 1821 k
nucené správě dle rozhodnutí soudu. V roce 1855 došlo k
vyhlášení bankrotu a panství Litomyšl koupil v dražbě kníže Maxmilián
Karel Thurn - Taxis,
kterému v té době již patřilo panství Rychmburk, Chroustovice a Košumberk. Do
třicetileté války zůstával majetkoprávní vztah Dětřichova celkem nezměněn,
jen se střídali majitelé panství. Třicetiletá válka. která těžce postihla
krajinu, se jistě nevyhnula ani Dětřichovu. I když písemné zprávy výslovně
nehovoří o této vsi, dá se podle dochovaných zpráv z okolních vesnic
usuzovat, jak to asi vypadalo i v Dětřichově. Během války docházelo ke
střídání majitelů usedlostí, které byly většinou zadluženy a oproti dřívějším
dobám se velké statky drobí na menší usedlosti. Roste počet bezzemkù čili domkařů.
/5/ Více o této problematice v části o hospodářských poměrech obce, stejně
jako o období nevolnictví v době po třicetileté válce. V této době vzniká osada Víska,
německy Stilfried. Nejstarší písemná zmínka o ní je
z roku 1691 v opatovské farní kronice. Ve státním
archívu v Praze je v jedné z listin zápis, že v letech 1691-93 bylo ve Vísce
zřízeno 11 malých usedlostí. Doslovně je psáno, že stojí na obecním, nemají
vlastní pole, obyvatelé jsou závislí na denní mzdě, kupují si len a předou
přízi, kterou společně odvádějí rychtáři k prodeji na Moravu nebo do Čech.
Jak vznikl německý název je těžké přesně odvodit, překlad může znamenat
údolíčko míru nebo tichý hřbitov. Český název byl uměle vytvořen. Slezské války /I.válka 1740-1742
a II.válka 1744-1745/ a válka sedmiletá se
nevyhnuly ani obci Dětřichov. /6/ Obyvatelstvo
trpělo jak od Prušákù, tak i od císařských vojákù. Obě strany vyžadovaly ubytování, konì, píci pro konì
a od císařských hrozily ještě odvody mladých mužů do armády. V roce 1770 bylo v Dětřichově
provedeno číslování domù. Nejnižší číslo 1
dostala rychta. Více o tomto v části, která se bude týkat demografie. V době
tzv. "raabizace" /7/,to je po roce 1777,
vznikla osada Vysoké Pole, kdy v prořídlých lesích se začaly stavìt domky a k nim bylo z panského /dominikálu/
odprodáno několik měr polí, přesněji, vyklučeného lesa. Původní německý název
Hohenfeld mohl vzniknou podle jména manželky
tehdejšího majitele panství Františky z Hohenfeldu
nebo podle polohy této lokality. Ve druhé polovině 18. století vedli někteří
svobodníci spory s litomyšlskou vrchností. Byl mezi nimi i svobodný rychtář z
Dětřichova Franz Sponner. V letech 1771 - 1772 v důsledku
neúrody zapříčiněné nepříznivým počasím propukl hladomor. V kronikách jsou
zachycena drastická líčení, co vše obyvatelé z hladu jedli. Ve Svitavách i v
Litomyšli pohřbívali kněží průměrně 10 - 15 lidí
denně. V dětřichovské kronice je zaznamenáno,
že" zaplať Pánbůh, zde u nás přímo tato nemoc tak strašně neřádila jako
jinde." Pravdou je, že v důsledku hladomoru zemřely tři manželské páry a
ve třech usedlostech manželky majitelů, což bylo celkem 9 obyvatel
Dětřichova. V těchto letech byly také na litomyšlské panství dovezeny
brambory, které se zde ve značné míře pěstují dodnes. /8/ V roce 1793 vypukl u sedláka Franze Petrleho čp. 135 v 7 hodin večer požár, který se rychle šířil, a
tak vyhořelo 8 domů včetně rychty a kostela, kde se roztavily všechny 4
zvony. Ani ne za 10 let vypukl 4. května 1802 další zničující požár,
tentokrát ve statku čp. 17, jehož majitelem byl
Jiří Kossler. Kromě statku vyhořely domy čp. 9, 11, 13, 14 a 15. V kronice jsou podrobně
zaznamenány další požáry v letech 1835, 1837, 1839, 1840 atd. Dětřichovská kronika
zachycuje seznam ze dne 27.8.1850, který obsahuje všechna jména těch, kteří
byli zbaveni poddanských povinností na základě rozhodnutí ústavodárného
říšského sněmu ve Vídni dne 7. září 1848. Znamenalo to zrušení feudálních
břemen /"roboty"/ za finanční náhradu. Kupní smlouvou ze dne 21.
prosince 1855 byl litomyšlské panství prodáno i s velkostatkem knížeti Karlu
Maxmiliánovi Thurn - Taxisovi za 1 886 000 zlatých.
Kronika zaznamenává, že nový majitel vystupoval vůči Dětřichovu jako
"patron". Prusko - rakouská válka v roce
1866 se nevyhnula ani Dětřichovu. Jak uvádí kronika, bylo v obci nejprve
ubytováno rakouské vojsko a obyvatelé se rádi rozdělili o svůj chléb s
obránci své zemì. Horší byl příchod pruského
vojska, které se zde ubytovalo na svém vítězném tažení, když porazilo
rakouskou armádou ve známé bitvě u Hradce Králové /na Chlumu/ dne 3.července
1866. Pruské vojsko se zde opìt ubytovalo
při odchodu ze zemì po podepsání míru 23.
srpna 1866. /9/ Požadavky pruského vojska byly tak vysoké, že se jen těžko
daly splnit a vesnice se z toho dlouho vzpamatovávala. Je pravdou, že
5.května 1867 obdržela obec od státu finanční odškodnění, které mìlo být rozděleno mezi nejvíce poškozené
obyvatele Dětřichova. Kronika také zmiňuje řádění cholery, kterou sem
zavlekli pruští vojáci ubytovaní v tomto regionu v době mírových jednání.
výslovně jmenuje obce Semanín a Třebovice,
kde téměř celé vesnice vymřely, zatímco v Dětřichově a Opatovì
se cholera tak silnì neprojevila. Časté požáry v osmdesátých
letech minulého století vedly k založení dobrovolného hasičského sboru.
Podezření, že požáry jsou zakládány úmyslně, se potvrdilo, když 7. října 1883
byl založen požár v domě čp. 67, který patřil
Josefu Schneiderovi a od něhož vyhořelo i sousední stavení čp. 65, patřící Josefu Bierovi.
Ze žhářství byl usvědčen patnáctiletý duševně zaostalý sirotek, který byl
obecním pasákem krav a žil v domě čp. 65. Kronika
uvádí, že bylo štěstím, že požár vypukl až v době, kdy obyvatelé již po
skončené mši opustili kostel, neboť panika, která by vznikla, způsobila by
další tragedii. Kostel byl totiž vždy přeplněn věřícími. Pokud jde o požáry,
jejich série pokračovala i po zatčení již zmíněného pasáka krav. Kronika
věnuje značnou pozornost požárům v obci, takže jejich líčení zabírá několik
stran obecní kroniky. Stejná pozornost je věnována přírodním katastrofám,
jako bylo krupobití, vichřice, mimořádná sucha, deštì
či extrémní mrazy. Podrobně je popsáno krupobití, které bylo 19.července
1903, kdy byla zničena téměř celá úroda, kroupy utloukly mnoho lesní a polní
zvěře a ve vesnici rozbily mnoho oken. Jen na budově školy bylo napočítáno 98
rozbitých okenních tabulek. Příjemnější událostí pro Dětřichov bylo vykopání "pokladu", což byl
hrnec naplněný pražskými groši. /10/ V které době byl zakopán se mi
nepodařilo zjistit, protože neznám nejmladší ražby, podle kterých se dá určit
čas ukrytí. Domnívám se, že to bylo v době husitských bouří. Lokalizací
nalezených grošů bylo rohové místo nad obecním domem směrem ke kostelu.
Nalezení "pokladu" bylo při výkopových pracech
při stavbě silnice v úseku před kostelem. Období I.světové války je v obecní kronice líčeno v širších
souvislostech, aby vyvstal obrázek těžkého období, které tvrdě dopadalo na
řadového občana bývalého Rakouska. Byl to lístkový přídělový systém, povinné
odvody zemědělských produktů, konfiskace výrobkù
z barevných kovù, jako na příklad hmoždířů,
za které dostávali obyvatelé hmoždíře železné, měděných kotlů a nádobí. V
roce 1916 došlo i na konfiskaci zvonů umístěných v dětřichovském
kostele, včetně kovových píšťal od varhan. Stále se zvyšující nereálné
dodávky obilí, jatečního dobytka, mléka a dalších potravin přiváděly
zemědělce k zoufalství. V Dětřichově bylo ubytováno také
8 vystěhovaleckých rodin, které se vystìhovaly
z oblasti rakouské Haliče. Ve druhé polovině války
se postupně vracely do svých domovů. Posledních 5 rodin /celkem 25 osob/ se z
Dětřichova odstěhovalo 1.listopadu 1917. Co se týče potravin, začala být
situace v roce 1917 kritická i pro Dětřichov. V
naivní víře, že zde seženou potraviny výměnou za cennosti a užitkové zboží,
jezdili sem lidé z měst. zvláště z Jablonce a Liberce, kde situace s
potravinami byla zvláště svízelná. Kronika uvádí, za kolik se na černém trhu
dala sehnat mouka nebo obilí. Bilance ztrát na životech na
konci války byla děsivá. Dlouhý seznam 61 padlých občanů z obce je přesně
rozdělen. Z Dětřichova 34 padlých. z Vysokého Pole 14 padlých a z Vísky
13 padlých. Po nìkterých padlých zůstalo i
několik nezaopatřených dětí. Jako příklad lze uvést Josefa Markla. který ve svých 41 letech padl u Tissana v Albánii a doma po nìm
zůstalo 5 dětí ve věku 10. 8. 6, 5 a 3 roky. Vzhledem k tomu, že Dětřichov patřil do území s jasnou převahou
německého obyvatelstva, nebyl zde vznik samostatného Československa vítán. Z
obecní kroniky to jasnì vyplývá. Se vznikem separatistických
německých provincií založených sudetskými Němci dostával i Dětřichov přední přípisy od okresního sudetského
velitelství v Moravské Třebové, které patřilo k sudetoněmecké provincii,
kterou 30.října 1918 pod názvem Sudetenland
vyhlásili bývalí němečtí říšští poslanci z Moravy a Slezska v Opavě. /11/
Obdobné provincie vznikly na dalších územích. Snahou těchto provincií bylo
připojení k Německému Rakousku. Postupným obsazováním těchto separatistických
oblastí českým vojskem byla ukončena snaha sudetských Němců odtrhnout se od
historického. území zemí Koruny české. Moravská Třebová byla obsazena českým
vojskem již 15. listopadu a Svitavy 15. prosince 1918. Tyto události jsou v
obecní kronice z pochopitelných důvodů líčeny subjektivně z pohledu Němců,
žijících na území nově vzniklého státu. Jak kronika uvádí, německé
obyvatelstvo očekávalo, že se z jejich oblastí stane
"východoevropské Švýcarsko". Pokud se budeme držet faktù, bez emocí. musíme přiznat, že národnostní
politika první republiky, ať již z důvodů subjektivních či objektivních,
nebyla dobrá. To neznamená, že se pro rozvoj těchto oblastí nic neudělalo.
Historické hodnocení tohoto problému by bylo již nad rámec tohoto stručného
historického přehledu jedné obce. Ještě obtížnější by bylo líčení
událostí, které Dětřichov prožíval kolem Mnichova,
v průběhu II.svìtové války a následně
divokého odsunu Němců včetně osídlování této
obce. Pro obě strany je toto téma stále ještě velmi živé, protože na obou
stranách je stále mnoho pamětníku událostí a hodnocení se jen těžko obejde
bez emocí. Zde bych chtěl na závěr této
části stručného přehledu dějin obce Dětřichov
uvést, že jitřením starých ran se nic neřeší. Křesťanské odpuštění musí
vystřídat nenávist, nìkdy uměle živenou na
obou stranách. Nicméně se nesmíme bát pojmenovat zločiny
jen proto, že se jich po válce dopouštěli příslušníci českého národa. Stejně
tak nemohou být bagatelizovány zločiny, kterých se dopouštěli příslušníci
německého národa na českém obyvatelstvu během II.světové
války či v období Mnichova.
Hospodářství Vzhledem ke středověkému
kolonizačnímu způsobu založení Dětřichova, kdy majitel, v tomto případě
premonstrátský klášter v Litomyšli, pověřil lokátora,
aby rozdělil pozemky ke kultivaci / přeměna lesa na zemědělskou pùdu/, nemůže překvapit, že usedlosti byly
přibližně stejně veliké. Jen usedlost lokátora, z
které se později stala dědičná rychta, byla větší. To vysvětluje, že ještě v
16. století podle urbáře z let 1548 - 1557 bylo v Dětřichově 30 sedlákù a jen 13 chalupníkù. Dědičná
daň se odváděla dvakrát v roce, a to na den sv. Jiří /24.4./ a sv. Havla
/16.10./. Dále je v urbáři uvedeno, že ve vsi jsou dva selské mlýny s
jedním kolem a výčep, který patřil k rychtě. Vedle peněžní renty, která
v té době převažovala, byla zde ještě renta naturální a renta v úkonech
/robota/. Povinnosti, které pro panstvo musel.i sedláci vykonávat jsou zde
rovněž popsány. Bylo to voženi dřeva pro potřeby cihelny a vápenky, společně
s poddanými z Opatova vozit nářadí a náčiní k rybolovu rybníku Hvězda, z
pily na Hvězdě dovážet na zámek v Litomyšli prkna, na pilu přivézt 20 sáhů
kmenů dřeva, podle potřeby dělat šindel a povinnost účastnit se honů se sítěmi.
O století později se poddanské povinnosti ještě vystupňovaly. Velmi brzy po třicetileté válce,
přesněji do roku 1657, dochází k drobení velkých statků na menší usedlostí a
z původních chalupníků se stávají sedláci. Vedle
nich existovala v Dětřichově skupina malých chalupníků,
tzv. polnězahradních, kteří svá pole získali z
původních obecních luk a polí. Z berní ruly /12/ vyplývá, že došlo také ke
střídání majitelů statků. Mnohdy jména nových vlastníkù
patřila v minulosti k těm nejchudším. S nástupem nových majitelů
litomyšlského panství Trautmannsdorfů /prvním byl Johann Friedrich/ dochází k značným investicím do
hospodářství. Rozšiřuje se síť rybníků, budují se nové panské dvory, zvyšuje
se péče o lesy a zakládají se nové osady na okrajích vyklučených lesů. Tak
vznikla i Víska a později Vysoké Pole. Tato hospodářská iniciativa znamenala
ovšem také zvyšování roboty poddaných a velmi brzy, jako reakce, dochází v
roce 1680 k nevolnickému povstání a toto napìtí
mezi vrchností a nevolníky trvalo i v dalších letech. Dětřichovská
kronika uvádí, že ".. .došlo to tak daleko, že majitelé panství vše
volně "skupovali" to znamená, že si přivlastnili a buď vůbec
nezaplatili nebo přistoupili na splátky, které se táhly do soudních pří a
nakonec nezaplatili nic. " Tímto skupováním, či
zabíráním pozemkù vznikaly panské
velkostatky a to vyžadovalo 3 dny roboty v týdnu bez rozdílù.
Zvýšila se také robota v panských lesích. Opìt cituji z kroniky: "...dřevo se muselo
dělat v zimě při těch nejkratších dnech, pařezy musely být řezány těsně u zemì, při této práci byli lidé od hajných často
mláceni bičem..." To ovšem nebyly ještě všechny povinnosti. K nim, mimo
jiné, patřilo odevzdat přízi z vlastního lnu a za nepatrný obnos zhotovit
jednu přízi a jednu přízi úplně zdarma z panského lnu. Další povinností bylo
odevzdat na zámek 5 lotů husího peří, popel k bělení lněného plátna a další
povinnosti. Těžkým břemenem byla rovněž
státní daň "kontribuce". Pro středně velkého sedláka to
bylo 10 zlatých ročně. Vedle toho musel platit výdaje na rekruty tzv. Remonten a desátek pro faráře. Zpočátku se robota
netýkala bezzernků /v kronice je bezzemek nazýván
jako Inmann/, ale již v roce 1709 si kníže
přivlastňuje i tuto venkovskou vrstvu a nařizuje jim robotní povinnosti.
Kronika také uvádí, že kdo se chtěl oženit, musel udělat dva sáhy dřeva pro
vrchnost. V Dětřichovì
byl na svobodné rychtě výčep piva a lihovin. Obojí se muselo v plném množství
odebírat z panského pivovaru a lihovaru. Odběr od jiné vrchnosti, či jen
pouhé pití se přísně pokutovalo a trestalo. V roce 1748 byly ve vesnici
nadále dva mlýny, 6 tkalců lnu 1 a tři další řemeslníci, bohužel není uvedeno
jakého řemesla. Vedle těchto pak 26 sedlákù
s povinností roboty s jedním jednospřežím po
celý rok 3 dny v týdnu. V tomto roce je uváděno v obci 11 chalupníkù
tzv. zahrádkářů s povinností ruční roboty a 6 malých chalupníkù
/Inleuten/ s povinností 14 dní roboty v době
žní. Rychtář byl od roboty osvobozen, ale mìl
povinnost během roku zavézt 4 náklady /fůry/ tažené párem koní do Prahy, či
jinam. Za jednu fůru dostal 2 zlaté a korec ovsa pro konì.
Pro rychtáře robotoval jeden bezzemek. Slezské války a válka sedmiletá
/1756 - 1763/ znamenaly pro obyvatele
další zátěž. Museli ubytovávat vojáky a ustájit koně, koňské přípřahy pro vojsko, odvody mladých mužů a řada dalších
vynucených povinnosti. Se zrušením nevolnictví v roce
1781 dochází pak ještě v roce 1789 k možnosti nahradit robotu za peněžní
náhradu a po roce 1848 k zrušení této feudální povinnosti. K roku 1834 uvádí Sommer, že Dětřichov má školu, 2 mlýny, hájovnu, faru, obyvatelstvo,
že se věnuje pěstování obilí, ovocnářství, lnářství včetně spřádání příze a
tkalcování. Z propouštěcích tabulek poddanských povinnosti ze dne 27.srpna
1850 vyplývá, že v obci byl jeden mlynář a jeden kovář. Ostatní jsou uváděni
jako sedláci nebo chalupnici. Pro hospodářský rozvoj obce byla
důležitá výstavba silnice z Opatova až na hranici katastru obce Dětřichov v roce 1871. Teprve až 6. května 1903 byla
zahájena stavba silnice přes Dětřichov. Do té doby
vedla obcí jen prašná cesta a při deštivém počasí byl na ní provoz téměř
nemožný. Z této cesty vznikla přes katastr silnice v celkové délce 3607
metrů. Železniční trať Česká Třebová - Brno,
která měla železniční zastávku v Opatovì,
pomohla obci ke spojeni s okolním svìtem. Dětřichov zůstával i nadále zemědělskou obcí a za prací podobnì jako dnes jezdili mladí lidé jinam. Po
roce 1909 především do Opatova, kde vznikla velká tkalcovna Seinz a synové. Vedle toho jezdili také do důlních provozù v Hřebči, Nové
Vsi a Mladějově. Domácí tkalci pracovali pro svitavskou faktorii. V meziválečném obdob i byly v
obci 3 obchody a také 5 hospod, a to 3 v Dětřichově /na rychtě čp. 1, nynější hospoda čp. 145
a čp. 10/, na Vysokém poli 1 hospoda v čp.1 a 1
hospoda na Vísce u silnice, snad zájezdní hospoda, které dnes již neexistuje.
Školství Než začala škol ni výuka v
Dětřichově, chodily děti z obce do školy V Opatově. V původní školní kronice
je k roku 1712 zaznamenáno, kolik dostává učitel v Opatovì
za výuku dětřichovských dětí. I naturálie jsou zde
převáděny na peníze. takže celoroční příjem od Dětřichova činil 36 zlatých a
od Opatova 113 zlatých / byl v tom i plat za funkci kostelníka/. Do Opatova to byla pro děti značná vzdálenost a především těžká cesta
v době zimy. To vedlo představitele obce, že v roce 1769 se postarali o
vlastního učitele, který začal vyučovat v domě čp.
2. Jméno prvního učitele bylo Ferdinad Neumann a
dříve byl učitelem v Opatovì. Když byl v
roce 1774 do Dětřichova ustaven duchovní / do té doby jezdil do obce kněz z
Opatova/ a obec neměla pro něho ubytování, přidělila mu dům čp. 2. Pak muselo být vyučováni přemístěno do malé
chaloupky I v sousedství, kam se ovšem nemohli všichni školáci vejít. V
kronice je uvedeno, že tam bylo 5 lavic. Jelikož "školička" stála
na mokřině, brzy spodní dřevěná roubená část uhnila, a tak v roce 1830 musela
být v podstatě téměř celá přestavěna. V roce 1837 spadla část stropu a
opět muselo dojít k opravě. Kronika poznamenává, že při té příležitosti byla
přidána 6.lavice a několik
malých laviček. Přes tyto úpravy zůstávala situace i nadále zoufalá. V roce
1839 bylo v Dětřichově, Vísce a Vysokém Poli dohromady 218 školákù /107 chlapců a 112 dívek/. Již v roce 1840
přišel souhlas z Litomyšle k výstavbě nové školy. Místní rozepře o
místě, na kterém se má stavìt, oddělily
stavbu školy. Podle rozhodnuti vrchnostenského úředníka Franze
Brauna měla škola stát na zahradě sedláka Johanna Sponnera čp. 7. Místo bylo
výhodné, ale představitelé obce chtěli výstavbu na původním místě staré školy.
Důvodem asi bylo, že obec by musela Sponnerovi
přidělit náhradní pozemek z obecního majetku. Situace se stávala
neudržitelnou. Vyučovalo se na několika místech na dopoledni a odpolední
směnu. Využívalo se velkých selských místnosti, ale také se vyučovalo i ve
stodole. Když byl v roce 1849 vrchnostenský úřad vystřídán okresním, začaly
mít věci rychlejší spád. Zemská vláda určila místo stavby co nejblíže ke
kostelu. Sponner dostal náhradou za pozemek část
obecní louky. Přesto stavební práce začaly až v roce 1853, ale již před
vánocemi se začalo vyučovat v ještě ne zcela dokončené budově. Dokončena
byla na jaře příštího roku, a tak mohla být 11.června 1854 slavnostně
vysvěcena. Škola dostala číslo popisné 145. Jednalo se o dřevěnou stavbu,
takže velmi brzy bylo nutné měnit podlahy a spodní část roubení. Vyučování
bylo nadále půldenní s rozdělením dětí do dvou oddělení. Vyučování vedl jeden
učitel, který mìl jednoho pomocníka. Kronika
uvádí, že pomocník byl spíše služkou či pacholkem, než učitelským pomocníkem. Jméno prvního učitele již bylo zmíněno. V pořadí druhý dětřichovský učitel se jmenoval Johann Schmied, který se však,
jak uvádí kronika, věnoval více léčení zlomenin, kde byl velmi zdatným
odborníkem a pomohl mnoha obyvatelům nejen z Dětřichova. Svůj život skončil
nešťastným pádem z trámu stodoly. Až do roku 1855 měla patronátní
právo nad školou hrabìcí vrchnost, která
také dodala materiál na stavbu dětřichovské školy.
V roce 1864 přešlo patronátní právo nad školou. na obec. V roce 1874 nařídila Zemská
školní rada celodenní vyučování. Pro velký počet dětí byla zřízena škola
dvoutřídní, když pro druhou třídu byla najata místnost v domě čp.135. K
nejvýznamnějším řídícím učitelům patřil Josef Kaufmann.
Který byl jmenován 18.června 1877. Od té doby byly řádně vedeny školské
dokumenty a je jeho zásluhou, že byla zavedena školní kronika, která poskytla
mnoho cenných informací pøi založení a psaní
obecní kroniky v roce 1926. Potřeba otevřít třetí třídu
vedla nakonec k výstavbě nové školní budovy s čp.
146. Nová škola byla slavnostně otevřena 5. listopadu 1877. Zatím však jen
dvě třídy, třetí zůstala v bývalé škole a v nové budově byla otevřena až 1.
října 1878. Byt pro řídícího učitele Kaufmanna byl
dokončen v roce 1879. Jeho zásluhou byla kolem školy v roce 1880 založena
zahrada. Kronika zachycuje a vyjmenovává nástupce po řídícím učiteli Kafmannovi, včetnì
učitelů, kteří v Dětřichově působili a kteří se různou měrou podíleli na
výchově a vzdělání místní mládeže. I na počátku 20.století měla
škola vysoký počet žáků. Kronika uvádí 250 dětí. Prostor na zřízení další
třídy ve stávající budově školy nebyl možný. Proto úsilí obyvatel Vysokého
Pole na zřízení vlastní školy bylo úspěšné, i když Zemská školní rada dala
povolení ke zřízení školy již v roce 1906, škola byla zřízena až v roce 1913.
V tomto roce se začalo vyučovat zatím v místní hospodě čp.
1. Základní kámen k nové škole byl položen 18. října 1912 a škola byla
dostavěna 30.srpna 1913, slavnostně vysvěcena 7.září a vyučování započalo
1.října 1913. Dětřichovské škole se poněkud
ulevilo, protože 40 žákù navštěvovalo školu
ve Vysokém Poli. Dětřichovská škola
prodělala krizi v době I.světové války, kdy hned na počátku v letech 1914-15
byli z učitelského sboru povoláni 3 učitelé, a tak v Dětřichově zůstal jen
těžce nemocný učitel Adametz a dvě suplentky. Až v roce 1916 se vrátil řídící učitel Wandrey, který na srbské frontě onemocněl oční chorobou a
byl demobilizován. Mohl tak nastoupit ve škole, kde se opět obnovilo
celodenní vyučování. Škola se opět konsolidovala po skončení války, kdy se
vrátil z ruského zajetí učitel Schlinger a učitel Peichl, který získal mnoho vyznamenání a hodnost
nadporučíka. Spolková činnost Není velkým překvapením, že
první spolek v Dětřichově byl sbor dobrovolných hasičů. Požáry byly trvalou
hrozbou obce. První přípravná schůze se konala 25.února 1883 v hostinci /čp. 1/. Byl zvolen přípravný výbor ve složení Wenzel Kaupa /sedlák z čp. 34/, Josef Kaufmann /řídící
učitel/, Rudolf Chmel /učitel/, Josef Skalický /učitel/, Johann
Kaupa /chalupník z čp. 22/ a Franz Petrle /knížecí hajný z Vísky/. Zakládající schůze se
konala 14. května 1883, velitelem byl zvolen Wenzel
Kaupa a sbor měl 64 členù.
Z rozhodnutí obecního zastupitelstva ze dne 14. června 1883 bylo rozhodnuto
opatřit pro hasičský sbor stříkačku včetně dalšího vybavení. To se také
28.září 1883 uskutečnilo. Jak kronika uvádí, do roku 1926 zasahoval sbor u 30
místních požárů a vedle toho měl mnoho výjezdů do okolních obcí. V roce 1908 byl založen Spolek
pro šetření a půjčování peněz /záložna/ v Dětřichově. Nebylo to snadné,
protože záložna již existovala v Opatově a většina občanů z Dětřichova měla
v tomto peněžním ústavu své členství. Snaha mít záložnu přímo
v obci slavila úspěch. Prvním předsedou záložny byl zvolen sedlák Franz Friedel, pokladníkem se
stal řídící učitel Johann Wandrey. Německý zemědělský spolek, který
v Dětřichově existoval, není možné popsat, protože v kronice chybí konkrétní
fakta. Obecní veřejná knihovna vznikla
v Dětřichově až v roce 1923, protože zákon č.430 ze dne 22.7.1919 nařizoval
obcím zřídit veřejné knihovny. S vypůjčováním knih se započalo 17.listopadu
1923. Knihovní radu tvořili pánové Johann Kopolda z Vísky, Franz Nimmerfroh z Dětřichova, řídící učitel Johann Wandrey, který byl
správcem knihovny. půjčovalo se každou neděli dopoledne. Ze zákona byla obec
povinna ročně vyčlenit na provoz a údržbu knihovny 50 haléřů na jednoho
obyvatele obce.
Náboženské
poměry Vzhledem ke způsobu založení
Dětřichova, kdy zakladatelem byl premonstrátský klášter v Litomyšli, je pochopitelné,
že již k roku 1350 je ve vsi uváděn kostel sv. Pavla. Byl to kostel filiální
a patřil pod faru v Opatově. Až do zániku litomyšlské diecéze měl patronátní
správu litomyšlský biskup. V době husitských válek se místní obyvatelé
stali utrakvisty / přijímání podobojí/ a v době náboženské reformace v
16.století přešla patrně většina k luterskému vyznání. Teprve v roce 1624 se
po dlouhé době sloužila v místním kostele katolická mše. Ke kostelu nepatřily
žádné pozemky či jiný majetek. Administrátorem byl farář z Opatova a dostával
za to od dětřichovské obce desátek, který ročně
činil 20 korců žita, 20 korců ovsa a 5 kop grošů. Mše se v dětřichovském kostele konaly jen jednou za tři týdny,
vždy 3.neděli a ve svátek. Teprve v roce 1793 se Dětřichov
stal místem s vlastním duchovním správcem, kterým se jako první stal P.Johann Prax, dřívější kaplan
v Opatově. V roce 1793 kostel vyhořel a byl vystavěn na starých základech v
letech 1794-95 a byl zasvěcen apoštolům sv.Petru a sv.Pavlovi.
Demografický vývoj K přibližnému odhadu počtu
obyvatel v Dětřichově je možné přistoupit již v 16. století na základě
urbáře z let 1548 - 1557, kdy je uvedeno, že ve vsi je 30
sedlákù a 13 chalupníkù. Odhad by
mohl být kolem 150 obyvatel při nižším odhadu a 200 obyvatel při vyšším. Domù bylo 44. Po třicetileté válce v roce 1683
je uváděno 25 sedlákù, 7 chalupníkù
a 8 zahrádkářů. Vedle nich ještě mlynář a svobodný rychtář. To by mohlo
odpovídat přibližně stejnému poètu obyvatel
jako v 16. století. Tereziánský katastr z roku 1748 uvádí 33 sedlákù, 6 velkých chalupníkù
a 5 zahrádkářů /malých chalupníkù/. K tomu
je nutné připočítat 2 mlynáře a 1 svobodného rychtáře. Vzhledem k početnějším
rodinám v té době je možný odhad až kolem 400 obyvatel. Pro 19.a 20. století jsou již
přesné demografické údaje, které vyjadřuje následující tabulka. Pro minulé
století ukazuje poměrnou stabilitu počtu obyvatel a v našem století trvalý
pokles obyvatel.
Tabulka č. 1 - Dětřichov
včetně Vísky a Vysokého Pole
Poznámky 1.
premonstrátský řád založil v roce 1120 sv. Norbert z Xanten
v údolí prémontré ve
Francii. Cílem bylo spojit klášterní život s prací apoštolskou. V Čechách
byl první klášter založen již v roce 1140 na Strahově v Praze. By1 založen
s podporou Vladislava II. a olomouckého biskupa Jindřicha Zdika. První řeholníci přišli z porýnské kanonie ve Steinfeldu. Mezi významné premonstrátské kláštery
patøi1 klášter v Litomyšli, Teplé, Milevsku, Nové Říši a známý klášter
Želiv. Ostatky sv. Norberta byly převezeny v roce 1627 do kláštera na
Strahově, kde jsou dodnes. 2. Zápůjční právo bylo typická forma držby majetku, pùdy, v období raného feudalismu, kdy feudál
propůjčil půdu, za kterou musel odvádět nájemce /poddaný rentu. V tomto
období převažovala renta naturální a v úkonech /robota/. Finanční renta byla
převažující až v pozdějším období. 3.
Emfyteutické právo, jinak též zákupní, dědičné, německé, také lat. teutonické, purkrechtní, bylo u nás udělováno od
13.století cizím kolonistům a postupně i domácímu obyvatelstvu. Na základě
tohoto práva byla držba pùdy dědičná, jen
v případě vymření rodu majetek přešel na feudála, jako odúmrť. Zakládání
nových osad a měst se v té době dělo na základě tohoto práva, kdy osady či
města měly také jistou samosprávu. Vzorem bylo právo přebírané podle zásad
německých měst, kde toto právo již existovalo, a proto též názvy práva podle
měst, která byla vzorem pro zakládané osad a měst. 4. Původní
latinský název Theodorici Villa
byl patrně podle jména lokátora, který byl pověřen
založením osady. Jeho jméno německy je Theodorick, Dieter, česky Dětřich. Německý název osady byl pak Dietersdorf. Palacký uvádí český název Jetřichova ves. 5.
Bezzemci neplatili kontribuci, tedy daň státu. 6. První
slezská válka s Pruskem začala s nástupem Marie Terezie a pruského krále
Fridricha II. /1740 - 1786/ na trůn. Fridrich porušil pragmatickou sankci,
vydanou otcem Marie Terezie v roce 1713 o nástupnickém a dědickém právu
v ženské linii, a násilím obsadil většinu Slezska, které bylo součásti
českého království. první válka skončila vratislavským mírem v roce 1742.
Druhá pak mirem uzavřeným v Drážďanech v roce
1745 a potvrzením ztráty Slezska a Kladska. Po skončeni sedmileté války 1763
byla tato ztráta ztvrzena. 7. Byla to
reforma navržená dvorním radou Františkem Antonimem
Raabem a schválená Marii Terezii 1.března 1777.
Podstatou této reformy bylo rozděleni /rozparcelováni/ vrchnostenských a
komorních dvorù mezi poddané a převedení
roboty na peněžitý plat. Bylo provedeno na komorních a klášterních statcích,
méně na šlechtických. 8.
Brambory byly dovezeny do Evropy z Ameriky. Z počátku se používaly jako krmné
pro dobytek. K nám se znalost pěstováni brambor dostala z Braniborska
/Brandenburska/ a odtud název brambory. Jejich pěstováni vyřešilo v podstatě
problém dřívějších hladomorů. 9. Mír byl
podepsán 23.srpna 1866 v Praze a do budoucna znamenal, že Rakousko se stále
více dostávalo do politického vleku Německa, což ho zavedlo až do I.světové
války a v konečném důsledku znamenalo jeho rozpad a zánik v roce 1918. 10.
Pražské groše začal v roce 1300 razit český král Václav II. v Kutné Hoře.
Groš byl oboustranně ražená mince s podstatně vyšším obsahem stříbra než
předešlé jednostranně ražené brakteáty. 11. Vedle
této provincie již 29.10.1918 byla v severním pohraničí Čech vyhlášena
sudetskými Němci provincie Deutschbohmen, 3.11. na
jižní Moravě provincie Deutschsüdmähren a na Šumavě
provincie Böhmerwaldgau. 12. Berní
rula byla soupisem veškerého poddanského /rustikálního/ majetku provedeného
za účelem stanovení berní /daně/ po třicetileté válce v roce 1654. Na Moravě
o něco později obdobný soupis pod názvem lánový rejstřík. Revizí v roce 1684
vznikla tzv. druhá berní rula, kterou v roce 1748 nahradil tereziánský
katastr.
Prameny a
literatura Český překlad německy
psané obecni kroniky, kronika založena 1926 Československé dějiny v datech,
Praha, 1986 Hilmera. J.:
Litomyšl, státní zámek a památky v okolí, Praha, 1959 Jirásko, L.:
Církevní řády a kongregace v zemích českých, Strahov, 1991 Palacký, F.: Popis království
českého, Praha 1848 Petráò, J. a
kol.: Dějiny hmotné kultury. a 2. sv., Praha, 1985 Schaller, J.: Topographie des Bohmen, Prag und Wien,
1790 Sommer, J. G.: Das
Konigreich Bohmen, Chrudimer Kreis, Prag, 1837 Turek, R.: Čechy v raném středověku,
Praha, 1982 Jiří Němeček - Dějiny obce Dětřichov II. vydání Obálka a
perokresby: Karel Kratochvíl Vydal:
Společnost ochránců památek ve Výchovních Čechách, Pospíšilova 324, Hradec
Králové Náklad:
500 ks Vyšlo: květen 1998 Přepis: Jaromír Lenoch |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace
17.2.2012 |
