Zámek Dolní Břežany, politický okres Jílové u Prahy

Zámek

Dolní Břežany, politický okres Jílové u Prahy

První písemná zmínka o vsi a zároveň i o tvrzi je z roku 1332, kdy je jako její majitel připomínán Menhart Olbramovic. Tvrz stála na místě dnešního zámku a její součástí byla hranolová věž, která se dochovala až do dnešních dnů. Ale i část zdiva tvrze je dodnes zachován v západním křídle zámku. V roce 1356 získává Břežany zbraslavský klášter, jenž ves s tvrzí vlastní až do počátku husitských válek. V roce 1420 Břežany dobívají husité v čele s Janem Žižkou. Tvrz pak získává Janek Frolich. Dalším známým majitelem byl od roku 1436 Jan Beneda z Nečtin, kterému zboží dává do zástavy císař Zikmund. Do dědičného majetku tohoto rodu se Břežany dostávají až v roce 1476, kdy je od zbraslavského opata vykupuje Janův syn. Benedové zde sedí do roku 1527, kdy se majitelem stává Jan starší z Valdštejna. Sedí zde ale jen do roku 1546, kdy je prodává svému švagrovi Jetřichu Špetlovi z Janovic a Prudic / Jetřich měl za manželku Valdštejnovu sestru Annu /. Jetřichovi dědicové pak panství prodávají roku 1573 Jiříkovi Voděradskému z Hrušova. Jiří Voděradský byl ale v roce 1580 popraven za lichvu a břežanské zboží tak přechází na jeho syny Jana, Jindřicha, Václava a Bohuslava. Všichni ale byli ještě nezletilí a tak majetek za ně zpravuje jejich matka Anna Voděradská, rozená z Dobřenic. V roce 1585 pak Břežany vyženil místokancléř Království českého, Krištof Želenský ze Sebuzína. Za jeho vlády zde byla stará tvrz přebudována na čtyřkřídlý renesanční zámek, uzavřený kolem čtvercového nádvoří. Součástí zámku se tehdy stává i dříve zmiňovaná hranolová věž. Krištof umírá v roce 1606 a majetek tak přechází na jeho ženu Magdalenu. Ta zde sedí až do roku 1616, kdy dospělosti dosáhl její syn Václav Želínský. Ten se ale s bratrem Gabrielem Krištofem aktivně účastní stavovského povstání v letech 1618 – 1620 proti císaři Ferdinandovi II. Habsburskému a proto jsou po prohrané bitvě na Bílé hoře odsouzeni ke ztrátě majetku. Jelikož oba později umírají bez dědiců, dostává se k majetku jejich teta, Polyxena Voděradská z Hrušova. Z té doby se dochoval popis zdejšího panství. Obsahovalo ves se zámkem, pivovarem a poplužním dvorem. Polyxena drží Břežany jen do roku 1627, kdy zadlužené panství prodává Pavlovi Michnovi z Vacínova, který jej připojuje k Libni. Michnové zdejší panství drží až do roku 1673, kdy jej vdova po Zikmundu Norbertovi prodává Jiříku Ludvíkovi, hraběti ze Sienzedorfu. Hrabě umírá v roce 1683 a Břežany kupuje nejvyšší komorník a místodržící Království českého Jan Fridrich z Trautmansdorfu. Jan Fridrich měl se svou manželkou Klárou, rozenou Šternberkovou pět dětí. Po jeho smrti v roce 1696 se Břežan ujíná jeho nejmladší syn František Josef. Tento rod vlastní Břežany do roku 1715, kdy je kupuje pražský arcibiskup František Ferdinand, hrabě z Künburku a připojuje celé panství k pražskému arcibiskupství. Arcibiskupství pak vlastní zámek až do „Vítězného února“ roku 1948. Po konfiskaci zámku je zde pak v letech 1949 – 1959 umístěno školící středisko ministerstva zemědělství. Dalšími vlastníky bylo nejprve ministerstvo národní obrany a pak ministerstvo vnitra. Od roku 1992 je vlastníkem obec Dolní Břežany, která jej pak v rámci restituce navrací Římskokatolické církvi. V současné době je zámek opuštěný a čeká na další využití.

Zdroj: www.stredoceske-zamky.cz (16.7.2013)

Po celou dobu existence tvrze a později zámku se velice často mění jeho majitelé, proto tedy stručně: Původní tvrz (prvně zmíněna roku 1332) byla přestavěna kolem roku 1600 v čtyřkřídlou budovu, uzavřenou kolem čtvercového dvora, s předsunutou hranolovitou věží v západním průčelí. Kaple z roku 1886 postavená v pseudorománském slohu volně přilehá k zámku. 13.7.1919 se v zámku konala schůze ministerské rady včetně prezidenta Masaryka. V padesátých letech byl zámek využíván jako školící středisko ministerstva zemědělství, od roku 1960 byl ve správě ministerstva vnitra.Byly zde ubikace a cvičné prostory pro pohotovostní pluky a tzv. „červené barety".

Zdroj: www.hrady.cz, Petr Turyna (16.7.2013)

Stručná historie majitelů panství

	Benedové z Nečtin Vladykové z Nečtin používali svého přídomku podle vsi nedaleko Manětína. První zmínka o nich je již z 13. století. Od vladyků z Nečtin odvozovali svůj původ Bavorové z Nečtin, kteří se pak dělí na panskou větev / Bavorové z Nečtin – vymřeli ve 14. století / a vladyckou větev. Z této větve se nejvíce proslavil Beneda z Nečtin, který po vyhrané bitvě u Lipan, dostává od císaře Zikmunda za své věrné služby řadu vesnic. Benedovi potomci pak převzali jeho jméno a začali se nazývat Benedové z Nečtin. V dobách stavovských bouří zůstávají Benedové věrni Habsburkům. I přes tento svůj postoj se v budoucích letech již žádný člen rodu dokáže prosadit do vyšších funkcí a celý rod pak vymírá v roce 1808.
	z Valdštejna Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka. Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská. Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.
	Špetlové z Janovic Špetlové z Prudic a Janovic byli starým českým vladyckým rodem, který pocházel z Táborska. Prvními známými členy rodu, kteří se začali psát Špetlové, byli Jindřich, Litvín a Petr. Petr jako člen vojska Jiřího z Poděbrad podílí v roce 1448 na dobití Prahy. Jan mladší drží od roku 1483 Žleby. Po svatbě s Anežkou z Janovic, je roku 1502 Janem Jencem z Janovic přijat do panského stavu a do svého erbu získává orlici. Jan mladší Špetle z Janovic umírá roku 1532. Veškerý jeho majetek si tak dělí jeho dva synové Hynek a Burian. Hynek dědí Náchod, Skály a část Hostinného. Burian pak obdržel hrad Bezděz a Bělou pod Bezdězem. Poslední člen této panské větve Jetřich umírá roku 1640.
	Voděradští z Hrušova Voděradští z Hrušova byli starou českou vladyckou rodinou, která pocházela ze vsi Hrušova nedaleko Mladé Boleslavi. Kolem roku 1440 získávají prostřednictvím Mikuláše z Hrušova Voděrady a od té chvíle se nazývají Voděradští z Hrušova. Voděradští v průběhu let drží statky hlavně na Kolínsku a Kutnohorsku - Libodřice, Mlékovice, Ratiboř, Dobřeň, Malešov, Suchdol atd. Historie rodu však neměla dlouhého trvání a v roce 1612 zemřel poslední mužský potomek – Bohuslav Voděradský z Hrušova. Jeho dcera Polyxena se vdává za Otu z Donína, ale roku 1643 umírá v emigraci v Drážďanech.
	Michnové z Vacínova Český, zpočátku měšťanský rod, postupně povýšen roku 1598 do vladyckého, 1622 panského rodu a konečně 1627 získává hraběcí titul. Michnové z Vacínova zůstali v období stavovského povstání v letech 1618 - 1620 loajální s Habsburky a následně zastávali významné politické posty ve správě země. Nejvýznamnější postavou rodu je Pavel Michna z Vacínova, který se po roce 1620 spojil s Karlem z Lichenštejna – císařským místodržícím a s Albrechtem z Valdštejna - vrchním velitelem císařských vojsk. Stal se vrchním dodavatelem císařské armády v období třicetileté války a podílel se na rozsáhlých majetkových transakcích zabaveného majetku vůdců stavovského povstání. Po roce 1623 vlastnili Vacínové rozsáhlé statky, mimo jiné i Konopiště, Týnec nad Sázavou, Dolní Břežany, Neveklov aj. Pavel Michna z Vacívova umírá roku 1632, ale ještě před svou smrtí začíná stavět na dnešní Malé Straně v Praze barokní palác / dnes Tyršův dům/. Poslední z tohoto rodu, Jan Michna z Vacínova, královéhradecký hejtman, umírá roku 1872.
	Trautmanndorffové Trautmannsdorffové pochází ze Štýrska. V 16. století, roku 1598 jsou povýšeni do panského stavu a nachází uplatnění u císařského dvora. Maxmilián Trautmannsdorff se díky svým schopnostem uplatnil jako diplomat císaře Ferdinanda II, pro kterého v době českého povstání vykonal řadu cenných služeb. Za toto byl roku 1623 povýšen do hraběcího stavu a také se mu otevřela cesta ke koupi levných konfiskovaných statků. Maxmilián kupuje například Horšovský Týn, který tomuto rodu náležel až do roku 1945. Svou kariéru si pojistil i tím, že konvertuje na katolickou víru. Umírá roku 1650 jako vážený a velmi bohatý muž. Roku 1805 získává rod knížecí titul. Trautmannsdorffové vlastnili Litomyšl, Pecku, Jemniště, Lipnici atd. Po roce 1945 členové tohoto rodu odchází do zahraničí, zejména do Rakouska, kde žijí dodnes.