|
Historie města Vidnava, bývalý
politický okres Jeseník |
|
Sborník k 725. výročí založení města Vydává Obecní úřad ve Vidnavě 1993 Úvod Vidnava je jedním z nejstarobylejších měst na
Jesenicku. Letos, tedy roku 1993, oslaví 725. výročí své existence. Jistě
pádný důvod k oslavám, které proběhnou ve městě v létě. Tedy - ve
městě – Vidnava dosud městský statut nemá, ale vše
je na nejlepší cestě k tomu, aby jí byl ještě letos udělen. K příležitosti výročí se rozhodl Obecní úřad
ve Vidnavě k vydání této publikace, jakéhosi
stručného shrnutí údajů historických, přírodovědných, vlastivědných, aby se
stala důstojným připomenutím uvedeného výročí. A
ještě pár slov úvodem ... Jak se vlastně dostane zájemce o poznání tohoto
pohraničního městečka z vnitrozemí? Řekněme, že pojede vlakem. Po úmorné
cestě, pro niž největší překážkou jsou jinak tak krásné Jeseníky, a po několikakerém přestupování se vláček motoráček vydá ze
železniční stanice Velká Kraš, vykrouží elegantní
oblouk doprava a pak už rovnou směřuje k městu, jehož kontury již
zájemce dobře rozeznává. Ve Vidnavě vystoupí
z vlaku – to musí, protože koleje už dál prostě nevedou, (kde jsou časy,
kdy trať pokračovala až do dnes polské Nisy ...), všimne si možná toho, že je
na nádraží umístěno muzeum železniční zabezpečovací techniky, všimne si asi
názvu stanice Vidnava, ale netuší, že ještě ve Vidnavě vlastně není. Na katastr obce se dostane až po
překročení mostu přes Vidnávku, řeku, která dala
obci jméno. Pokud přijíždí na jaře a v létě, potěší ho
pohled na střechu bývalého pivovaru a možná i poslech klapání čapích zobáků.
Čapí rodinka sídlí na tomto místě už celá desetiletí a k nemalé radosti Vidnavanů se na své místo vrátila, i když
z původního ohromného hnízda zbyly po vichřici v zimě 1992 jen
trosky. Cestou možná potká i řeholní sestry z místní Charity, které byly
pro mnohé příchozí do nedávné doby tak trošku raritou. Projde kolem jejich domova a octne se
v samém srdci města, na jeho náměstí. Zde se může pokochat pohledem na
barokní sochy Jana Nepomuckého a Panny Marie, na budovu lékárny se stylovým
zařízením, na nové fasády několika domů, na renesanční domy s barokními
vykrajovanými štíty, na prazvláštní dlažbu náměstí, kterou tvoří neopracované
kameny a která, jakkoli dokresluje místní kolorit, je zvláště pro ženy na
podpatcích mnohdy obtížným oříškem. Může si povšimnout pravidelného tvaru
náměstí, z něhož vycházejí ulice na všechny světové strany. Trochu ho
možná zarazí ořezané koruny kaštanů. Snad se je opravdu podaří tímto způsobem
zachránit, snad se během několika let zase stanou okrasou náměstí. Chce – li
se najíst a nakoupit, má možnost přímo na náměstí. Chce – li poznat okolí, vydá se po jediné
turistické cestě, která ho povede kolem chaty lidově zvané Habina až k odbočce na vrch Smolný, který by si
neměl nechat ujít. Po návratu z Venušiných misek na původní trasu se
záhy dostane k mohutnému dubu na břehu rybníka. Zde se může rozhodnout, zda bude pokračovat
příjemnou procházkou až nad obec Černá Voda, kde se mu naskytne překrásný
pohled na vrcholky Rychlebských hor, a poté se
dostane až na kopec s troskami hradu zvaného Kaltenštejn
(Hradisko). Nebo se u dubu rozhodne pokračovat výstupem na Boží horu nad
Žulovou, z níž se také dobře přehlíží tento krásný kout naší republiky.
Zpátky do Vidnavy se může z obou míst vrátit
autobusem, ze Žulové i vlakem. Do okolí Vidnavy je
možno vykonat mnoho krásných procházek, při nichž turista musí dávat jenom
pozor na to, aby nezabloudil. Zdejší lesy jsou stále ještě hluboké a táhnou
se na kilometry daleko. Pokud se rozhodne pro detailnější poznání Vidnavy, ať je mu tato knížka oporou pro základní
orientaci. Přírodní
poměry Vidnava leží ve Vidnavské
nížině, geomorfologickém celku na severu České republiky. Lidově bývá
nazývána Slezskou Hanou. Tvoří ji třetihorní sedimenty, čtvrtohorní říční
náplavy a ledovcové uloženiny. Leží na úpatí Žulovské
pahorkatiny, v dešťovém stínu Rychlebských
hor. Nadmořská výška činí Ve Vidnavě byl nalezen
největší jantar v České republice. Jantar o délce Flóra je zajímavá stykem vegetativní oblasti
květeny sudetsko-karpatské a horské sudetské květeny a flóry tvořící
pozůstatky doby ledové. Nejzajímavější rostlinou je masožravá rosnatka
okrouhlolistá, vyskytující se v kaolince a na Vidnavkých loučkách. Z chráněného rostlinstva se ve Vidnavě a v okolí vyskytuje jalovec obecný, kosatec,
lýkovec, plamének, plavuň, rosnatka okrouhlolistá, sasanka lesní, tis
červený, vemeník, vstavač, všivec sudetský. Asi Na pískovišti za Polským kopcem hnízdí celá
kolonie břehulí. Nad pískovištěm se při orbě nachází množství pazourků.
Největší, o velikosti U bývalého kaolinového dolu stojí chráněný dub,
starý asi 350-400 let. Území mezi Malou Kraší a
Novou Malou Kraší je největším nalezištěm hranců v celé republice. Na Černém potoce
v lese Bažantnice byly objeveny perlorodky, žijí zde ledňáčci, skorci a
černý čáp. Na Ve starých stozích a kompostech žijí vzácní
brouci – nosorožíci kapucínkové. Zcela ojedinělý je jejich výskyt tak daleko
na severu. Ve Vidnavě má hnízdo čáp bílý, který za
potravou nejčastěji zalétá na tak zvaná Otmuchovská
jezera v Polsku, vzdálená vzdušnou čárou jen několik kilometrů od Vidnavy. Přehled chráněného živočišstva, s nímž se
lze ve Vidnavě a okolí setkat: a) bezobratlí : perlorodka říční, rak kamenáč b) hmyz : čmelák, mravenec lesní, nosorožík kapucínek, otakárek fenyklový, roháč obecný, mravkolev c) strunatci : mlok skvrnitý, ropucha, brhlík lesní, brkoslav
severní, břehule říční, čáp bílý a černý, čejka chocholatá, červenka obecná,
čížek lesní, dlask tlustozobý (v zimě), drozd, dudek chocholatý, hýl obecný,
chřástal, kalous pustovka (v zimě), káně lesní, konipas, krutihlav obecný,
kukačka, ledňáček, lejsek, mlynařík dlouhoocasý, moudivláček lužní, ořešník
kropenatý (v zimě), ostříž lesní, pěnice, poštolka obecná, puštík obecný,
racek chechtavý, rákosník, rehek, rorýs, skorec vodní, slavík, sova pálená,
stehlík obecný, strakapoud, strnad, cvrčilka,
střízlík obecný, sýček obecný, sýkora, šoupálek, ťuhýk, vlaštovka, volavka
popelavá, žluva, netopýr, ježek, plch zahradní. Ohlédnutí
do minulosti. Pro vysvětlení vzniku názvu města existují dvě
teorie. První z nich se vyvozuje z názvu řeky Wydna
(Vidna) – tedy čistá voda, v níž je všechno
vidět. Teorie druhá je německého původu a odvozuje název ze slov Weide – vrba a Aue – niva.
Patrně díky této lidové etymologii se dostala v 16. století do městského
znaku vrba. Okolí Vidnavy bylo pro
svou příznivou polohu jedním z nejdříve osídlených míst na Jesenicku.
Přestože je Jesenicko oblastí pramálo archeologicky prozkoumanou, jsou
z okolí Vidnavy doloženy stopy o osídlení
germánským kmenem Vandalů (přibližně v místech dnešních kaolinových
dolů) a keramika tak zvaného pražského typu, snad už slovanská. Vidnava byla jako město založena patrně nikoli na
„zeleném drnu“, ale na místě slovanské vesnice, zvětšené přílivem německých
kolonistů na město. První písemná zmínka o Vidnavě
jako o městě je z r. 1291. Je to listina potvrzující privilegia udělená
vratislavským biskupem prvnímu městskému fojtovi a zakladateli – lokátorovi – města Rüdigerovi Heldore. Vznik města lze klást mezi roky 1266 – 1268. Vidnava má typicky městský půdorys – oválný tvar,
pravoúhlé náměstí, z něhož ústí uprostřed každé strany hlavní ulice. Za
hlavní komunikaci je nutno považovat v minulosti cestu z jihu na
sever, tedy ulice Radniční a Zahradní s pokračováním dále na Nisu. Tu
také střežily dvě brány, před nimiž se za městskými hradbami vyvinulo Horní a
Dolní předměstí. Už koncem 13. století se Vidnava
stala nejživějším střediskem řemeslné výroby na celém Jesenicku a střediskem
správní oblasti s 58 vesnicemi. Soudní pravomoc fojta, proti které
bojovali měšťané i okolní vesnice, se zmenšila do r. 1420 na 27 vesnic. Klidný vývoj města přerušilo husitské tažení
proti vratislavskému biskupovi, při němž byla Vidnava
20.3.1428 dobyta a spálena. Důsledky byly zlé, město upadlo na významu,
takřka se vylidnilo a marné byly výzvy k návratu majitelům domů a
polností (ještě v r. 1459). Město se ještě nevzpamatovalo a znovu bylo
obléháno r. 1468 za válek Jiřího z Poděbrad s Vratislaví. K povznesení města došlo v 16. století,
kdy získalo právo várečné pro celé okolí a bylo osidlováno řadou řemeslníků,
kteří se podle tehdejších zvyků sdružovali do cechů (osm cechů v l. 1533
– 1584, dokonce i řemeslo zvonařské). Důkazem rozmachu města byla i stavba
radnice (dnes už neexistující) uprostřed náměstí, dokončená v r. 1551. Komplikací života města byly velmi časté spory
s fojtem. Slibný vývoj města přerušil katastrofální požár v r.
1574, jemuž kromě kostela, fary a školy, které ležely mimo městské jádro,
padlo za oběť. Potom se pomalu obnovovalo díky rozvoji slezského plátenictví.
V období 1591 – 1618 bylo město několikrát postiženo epidemií neštovic.
K roku 1619 se uvádí zřízení městského špitálu sv. Jakuba farářem Merklem. Třicetiletá válka se několikrát těžce dotkla
města, poprvé 1626, kdy muselo císařskému vojsku zaplatit 7500 tolarů a navíc
bylo obyvatelstvo vojáky vražděno, takže opouštělo město. Roku 1632 znovu
hořelo, následujícího roku je postihl mor, takže po příchodu Švédů roku 1642
bylo poloprázdné. Švédové se objevili ještě v l. Za čarodějnických procesů byly r. 1669 mučeny dvě
ženy z Fojtovy Kraše. Další katastrofou pro
město byl velký požár r. 1713, který úplně zničil kromě kostela, fary, školy
a pěti domů celé město. Svůj majetek muselo město rozprodat, aby získalo
peníze na výstavbu domů. Podle katastru z r. 1722 bylo v městě 153
domů. Na vývoji města se velmi neblaze podepsaly i
války s Pruskem o Slezsko, zvláště v l. 1741 – 1745. Už roku 1741
obsadili Vidnavu Prusové, zřídily si na zámku
lazaret a připravili město o značnou sumu peněz. V okolí Vidnavy a ve Vidnavě samé řádil
pověstný baron Trenck se svými pandury (r. 1744).
V podstatě celý rok 1745 drželo Vidnavu pruské
vojsko. Nejtragičtějším, protože trvalým, výsledkem války byly nové hranice
se Slezskem, které byly stanoveny mírem vratislavským r. 1742. Tyto nově
stanovené hranice zcela odřízly město od hospodářského zázemí slezských měst.
Vidnava se stala městem doslova na hranici. Na krátkou dobu (1742 – 1767) se stala Vidnava sídlem zemské vlády pro jižní část niského
knížectví, úřadoval v ní královský úředník zvaný zemský starší, za jehož
vlády se ve městě častěji konaly tehdy oblíbené kratochvíle – popravy, a to
na Šibeničním, dnes tzv. Polském kopci (poslední poprava se zde konala r.
1812). Sedmiletá válka dále ochudila město průchody vojsk, takže z ní
uprchl i zemský starší a konec války v r. 1763 už zastihl Vidnavu zase chudou. Zemská vláda se r. 1767 odstěhovala
do Javorníku, zemský starší tu ale zůstal až do r. 1783. Tehdy byl zrušen i
celní inspektorát, r. 1785 však zase obnoven a fungoval do r. 1833. Před r.
1770 vzniká ve městě plátenická manufaktura, vyrábí se zde i haras (hrubé
vlněné sukno). Na ochranu hranic byli sem za napoleonských válek nasazeni
husaři, z nichž ale řada dezertovala do Pruska. Na počátku 19. století bylo město obehnáno
hradbami se dvěma branami. Roku 1806 zde žilo 1617 obyvatel ve 244 domech.
Konaly se zde každoročně čtyři výroční trhy a pravidelné trhy v pondělí. Roku 1830 byly do hradeb vybourány příjezdy i od
Javorníku a Zlatých Hor a v l. 1833 – 1834 byly hradby zbourány až na
malé zbytky, patrné dodnes zejména kolem renesančního zámečku, sídla fojta
(dnes ZUŠ). Od roku 1832 ve Vidnavě sídlilo i
oddělení finanční stráže, která bránila pašování do Pruska, od r. 1841 zde
bylo jedno z jejích šesti velitelství na Moravě a ve Slezsku. Roku 1838
byl ve Vidnavě ustanoven městský lékař (dosud jen
ranhojiči). Od roku 1842 se z Vidnavy
dopravovala pošta do Nisy zvláštním poslem. Od r. 1843 má město trvalé noční
osvětlení lucernami. Protože se nezdařily pokusy s hledáním
hnědého uhlí v okolí ani s pícháním rašelinových borků, zůstávalo
nadále hlavním zaměstnáním obyvatelstva zemědělství a řemeslnická malovýroba.
V letech katastrofální neúrody, hladu a bídy po r. 1845 („bramborový
mor“) zde musel být ustaven „žebrácký fojt“, který vyháněl z města
žebrající lidi. Před r. 1848 měla Vidnava 1922
obyvatel a byla na třetím místě v tomto směru na Jesenicku. V revolučním roce 1848 i ve Vidnavě vzniká oddíl národní gardy pod velením majitele
fojtství barona Gilgenheima, který se ale po půl
roce pro rozklad kázně rozešel. Ve volbách do slezského konventu v létě
1848 (měl získat postavení zemského sněmu) byl zvolen jako náhradník vidnavský syndikus Ignác Sláma. Do všeněmeckého
parlamentu ve Franfurtku byl z vesměs
německého obyvatelstva Vidnavy zvolen právník dr.
Albert Trampusch. Za svou činnost byl po tříleté
vazbě odsouzen k trestu smrti, v poslední chvíli omilostněn, ale
ještě léta vězněn (mimo jiné na Špilberku).
Obyvatelstvo přijalo s nadšením zrušení roboty v září 1848. Po reformě politické správy r. 1850 spadala Vidnava pod okresní hejtmanství v Jeseníku.
Osamostatněna však byla soudní správa vykonávaná okresními soudy. Sídlem
jednoho ze čtyř soudních okresů byla i Vidnava (do
r. 1945). Kolem roku 1860 se počíná těžby a zpracování kaolínu, dopravovaného
později do továrny z kaolinového lomu úzkokolejnou dráhou. Samotná
továrna začala být stavěna ke konci Zemědělské produkty byly ve městě částečně i
zpracovávány (městský pivovar, lihovar v nedalekých Hukovicích
postavený v r. 1873, rozšířený r. 1891 o rafinerii lihu). Kulturní vzpruhou pro Vidnavu
se stalo založení gymnázia z fundací bývalého piaristického gymnázia
v Bíle Vodě. Od jeho zrušení v roce 1829 nebyla ne celém Jesenicku
jediná střední škola. O zřízení gymnázia požádalo vidnavské
zastupitelstvo v r. 1865, jeho úsilí bylo korunováno úspěchem o šest let
později – roku 1871 se na gymnáziu v budově dnešní základní školy začalo
vyučovat. Pro potřeby gymnázia byl zbudován r. 1898 kostel
sv. Františka z Assissi v novogotickém
slohu. Iniciativa k vybudování vyšla od vídeňského architekta F. X. Theuera, rodáka ze Supíkovic,
který nabídl profesoru vidnavského gymnázia P.
Albertu Weesemu, že zdarma vypracuje plány pro
kostel. Svůj slib splnil. Na výzdobě kostela se podílel známý sochař Josef Obeth, který pro kostel vytvořil sochu Vidění sv.
Františka podle obrazu Murillova. Sochu dokončil
v r. 1902. Sám si pak vybudoval v sousední Velké Kraši ateliér – sochařskou dílnu, kterou vedl od r. 1909
do r. 1945. V říjnu 1899 byl otevřen teologický seminář
pro českou část vratislavské diecéze. Budova (dnešní VDO) byla na svou dobu
velice moderně zařízena a mohlo v ní studovat 60 teologů, kterým byly
k dispozici jednotlivé pokoje a rozsáhlá zahrada. Roku 1897 získala Vidnava
dostavěním přípojky z Hukovic železniční
spojení s vnitrozemím. První jízda se uskutečnila 30.6.1897. 3.12.1911
se uskutečnila první jízda na trati Vidnava – Nisa.
Toto spojení bylo velmi důležité po stránce hospodářské, protože výroba celého
Jesenicka směřovala převážně do Německa. Hospodářská závislost se záhy začala
promítat i do smýšlení obyvatelstva, zejména přejímáním myšlenek
pangermanismu, jak je to patrné i v činnosti spolku Nordmark
ve Vidnavě. Vypuknutí 1. světové války bylo zdejším německým
obyvatelstvem přijato s frenetickým nadšením, které ovšem záhy opadlo. Vidnavsko bylo doslova olupováno o potraviny, jejichž
zásoby se natolik ztenčily, že počátkem r. 1918 starostové obcí hrozili
vzpourou, pokud rekvizice nepřestanou. Tuto akci vyvolal profesor Karner z Vidnavy. 28. říjen 1918 nastává nové období
v dějinách Jesenicka a tím i Vidnavy. Město je
prakticky celé německé (při sčítání obyvatelstva v r. 1921 bylo 99%
obyvatelstva tvořeno Němci), Češi jsou zde v podstatě jenom mezi úřednictvem
a financi, a to v mizivém množství. V samotných počátcích dějin
nové republiky se objevuje iredentistické hnutí v souvislosti
s pokusem vytvořit tzv. Sudetenland a
dosáhnout připojení k Německu. Tento pokus byl československou mocí
v zárodku zlikvidován a další soužití mezi Čechy a Němci bylo
v podstatě korektní, začalo se zhoršovat až s nástupem nacistů
k moci. K drobnějším potyčkám přesto docházelo. Tak například v r. 1919 vyšlo vládní
nařízení o odvodu ročníků Proto se mnoho povolaných nedostavilo
k odvodním komisím, a to i ve Vidnavě. Zde
došlo dokonce ke střetnutí s československou armádou, když se asi 300
mužů srotilo, aby osvobodili brance, kteří byli ve Vidnavě
uvěznění za nedostavení se k odvodu. Ve Vidnavě
byl sice prapor vojáků, ale nikdo z nich se neodvážil – i přes rozkazy
velitelů – použít proti demonstrantům zbraně. Podle výsledků voleb bylo v soudním okrese Vidnava v roce 1920 nejsilnější stranou Německé volební
společenství (DNP – Deutche National
Partei a DNSAP – Deutche National Sozialistische Arbeiterpartei), která získala 39,7 % hlasů. Zejména DNP
byla hlasatelkou německého šovinismu. Již v roce 1921 zorganizovali její
přední funkcionáři ozbrojovací akci tzv. místních obranných sborů, které měly
dosáhnout připojení k Německu. Rozsáhlé spiknutí, jehož součástí bylo i
pašování zbraní, mělo své přívržence i ve Vidnavě.
Bylo však prozrazeno a jeho dalšímu šíření československými úřady zabráněno. Postupně zanikalo německé gymnázium ve Vidnavě. V roce 1923 se ještě konaly maturitní
zkoušky, ale téhož roku přišel z ministerstva školství přípis nařizující
uzavření vyšších tříd, počet tříd byl redukován na čtyři, ústav přejmenován
na střední nižší gymnázium a koncem školního roku 1926/27 uzavřen. Po celé meziválečné období žila Vidnava velmi čilým a bohatým kulturním životem. O
kulturní vyžití se staraly početné spolky. Hrálo se zde ochotnické divadlo,
které mělo tradici sahající až do staletí předcházejících. Existovalo zde
rovněž městské muzeum v budově zámku (do r. 1945). Pravidelně se
promítalo v městském kině (první zvukový film byl promítnut v r.
1934, kino bylo vybaveno na svou dobu velice moderně a bylo populární
v širokém okolí). Zájem turistů ze sousedního Německa byl značný, a
tak se nelze divit tomu, že zde existovalo sedm hotelů, šest hospod, pět
pekařů, pět řezníků, pět obchodů s potravinami, tři hokynáři, zlatník,
hodinář, tři obchody s textilem, dvě cukrárny, tiskárna, několik holičů
a kadeřníků a další živnosti. O zdraví obyvatelstva pečovali tři lékaři,
k dispozici bylo i sanitní auto. Obyvatelstvo mohlo využívat i služeb
pojišťovny a spořitelny se směnárnou. Působil zde i zvěrolékař, autodopravci
a řada řemeslníků. Na náměstí byla i dvě benzinová čerpadla. Nejvíce
pracovních příležitostí poskytovala šamotárna, druhou největší firmou byl
Rudolf Grimme (dvě brusírny kamene a lom). Štachlovický lom byl známý svou kvalitní žulou, která se
vyvážela do celé Evropy (samotné Štachlovice byly
ale až do r. 1945 katastrální součástí Staré Červené Vody). Řada obyvatel
našla zaměstnání i na arcibiskupských statcích a v lesích. Ve Vidnavě sídlil dále berní úřad, soud, pojišťovna. Světová hospodářská krize zasáhla také
Československo a tím i Vidnavu. Šamotárna začala
propouštět, před soudem ve Vidnavě stanulo i
několik účastníků demonstrací při příležitosti pohřbu obětí tzv. frývaldovské stávky v r. 1931 (osm účastníků bylo
zastřeleno četníky). Neutušená hospodářská situace těchto let se začínala
odrážet i v politické orientaci obyvatelstva, především po nástupu A.
Hitlera k moci v r. 1933. Téhož roku vzniká SHF (Sudetenendeutsche Heimat Front)
v čele s Konrádem Henleinem, která si
jako postupný cíl stanovila získat
německé obyvatelstvo tzv. Sudet. Přestala spolupracovat s ostatními
německými stranami, zejména s tzv. aktivistickými, a začala orientovat
své přívržence na myšlenku spojení všech Němců do jedné říše. Před volbami
v r. 1935 změnila svůj název na Sudetendeutche
Partei (SdP). Už
v této době začínají vznikat zvláštní „pořadatelské“ oddíly, tzv.
ordneři, které měli mimo jiné terorizovat případné odpůrce. Ve volbách roku
1935 se stává SdP nejsilnější politickou stranou
(ve vidnavském soudním okrese získala 74,01 % -
vůbec nejvíc ze všech soudních okresů nynějšího okresu Šumperk).
V dalším období dochází ve straně ke krizi, proti vedení se staví
opozice, která je ale postupně ze strany vylučována. Mezi tyto vyloučené
opozičníky patřil také bývalý vedoucí SdP ve vidnavském okrese Rudolf Weiser.
Od roku 1938 se henleinovci otevřeně orientují na rozbití republiky. Mají
vybudovánu celou síť vyzvědačů také na severní Moravě a ve Slezsku, kteří
podávali zprávy do Nisy a Vratislavi. Ve Vidnavě
působil jako konfident truhlářský pomocník Adolf Schreiber. Napětí v pohnutém roce 1938 stále narůstalo,
i když po květnové mobilizaci politická aktivita SdP
poklesla a byla suplována zvýšenou činností „nepolitických“ německých
organizací, zejména turnerů. Vláda byla ve svém postupu zcela nedůsledná a
povolila dokonce henleinovci požadované obecní volby v květnu až červnu
1938. V těch se SdP stala na severní Moravě a
ve Slezsku jasně nejsilnější stranou, zejména na Frývaldovsku (Javorník 97% hlasů, Vidnava
96,1%, Frývaldov 95,6%). Situace se vyhrocovala.
Pohraničí bylo obsazeno pouze malými oddíly Stráže obrany státu (SOS), a
proto se nelze divit, že se ve zprávě vidnavské
policejní stanice už 31.5.1938 objevuje zmínka o tom, že někteří státní
zaměstnanci odesílají svoje rodiny do vnitrozemí. Nelze se jim divit, protože
henleinovcům se podařilo vymoci si na úřadech i zřízení zvláštních ochranných
oddílů, tzv. Freiwilliger Schutzdienst,
které přímo organizovaly vojenské přípravy proti ČSR. Pro přípravu povstání
byly důležité zbraně pašované z Německa. Vidnavské
policii se podařilo 12. srpna 1938 ve voze s obilím zajistit 40
automatických pistolí se 2000 náboji. Hlavnímu pašerákovi, Paulu Klugerovi, se podařilo sice uprchnout do Německa, ale
jeho spolupracovníci – vidnavský mlynář A.
Gottwald, kočí A. Langer a další byli zatčeni. Byli členy rozsáhlé organizace
Militarischenorganisazion, jejíž členové byli
v říši vycvičeni na sabotážníky. Jeden z jejích příslušníků A. Knoll při přepravě k ostravskému soudu raději
vyskočil po hlavě z vlaku, než by byl vyšetřován a souzen. Případ
vzbudil značný rozruch a poslanec Kundt dokonce
žádal prostřednictvím německého velvyslanectví o instrukce z Berlína,
jak se k vidnavskému případu zachovat. Stav v pohraničí se nadále zhoršoval zejména
po projevu Adolfa Hitlera 12. září v Norimberku. Československá vláda
sice 16.9. zakázala činnost SdP, ale ta už byla
dobře připravena pro boj v ilegalitě, zejména záškodnickými
organizacemi, tzv. zelenými kádry. Po zákazu SdP
začaly z Frývaldovska proudit davy uprchlíků
do říše. Dne 18. září vydal Henlein rozkaz o
zřízení Sudetendeutche Freikorps.
Kapitulantské prohlášení vlády z 21.9. vyvolalo na Frývaldovsku
obrovský ohlas, docházelo k odstraňování státních znaků a dalších
symbolů naší státní svrchovanosti. Na Frývaldovsku
dochází k otevřenému henleinovskému puči. Oddíly freikorpsu
vyzbrojené puškami, kulomety, granáty a pistolemi začínají útočit na
pohraniční obce. K největší srážce došlo 22. 9. 1938 právě ve Vidnavě. Kolem poledne vniklo do města několik set
příslušníků freikorpsu s cílem obsadit je.
Nedaleko pošty se jim postavilo na odpor několik příslušníků českých financů,
kteří ale byli přesilou zdoláni. V boji padli Josef Novák a František
Pospíšil, jimž byla po válce odhalena na budově pošty pamětní deska. Po boji
u pošty ustupovalo asi třicet českých financů, četníků, železničářů a
civilistů vlakem z Vidnavy. U školy ve Velké Kraši zatarasila skupina freikorpsu
koleje a začala střílet na vlak. Posádka vlaku střelbu opětovala. Jeden
z financů se pokusil po útočnících hodit granát, který však vybuchl ve
vagóně. Dva Češi byli usmrceni a 14 zraněno. 23. září sice bylo na Frývaldovsku
vyhlášeno stanné právo, ale Vidnavsko bylo pod
kontrolou freikorpsu, obsazeno kompanií Jauerning o počtu asi tisíc mužů pod velením vidnavského majora Thena.
Probíhá pronásledování a přímá fyzická likvidace Čechů, komunistů a
„německých zrádců lidu“. Po Mnichovské smlouvě začíná od 1. 10. obsazování
našich pohraničních území, tehdy již zcela opuštěných českým obyvatelstvem,
které si muselo najít nový domov ve vnitrozemí. Hned za ustupující
československou armádou obsazoval naše území wehrmacht, konkrétně Frývaldovsko 28. pěší divize. Následující období tzv. druhé republiky, okupace
a dalších šest let druhé světové války tvoří jednu z nejčernějších
kapitol našich dějin. Frývaldovsko se stalo
součástí sudetské župy, tzv. vládního okresu Opava. Z bývalého
teologického semináře se stal zajatecký tábor pro anglické a francouzské
důstojníky. Při pokusu o útěk byli čtyři Angličané zastřeleni. Byli pohřbeni
na vidnavském hřbitově, ale 1. 10. 1947 členy
anglické vojenské mise exhumováni a převezeni do Velké Británie. Na konci
války procházejí oblastí velké skupiny Němců prchajících před Sovětskou
armádou. Od 24. 1. 1945 se na silnicích Frývaldovska
začínají objevovat dlouhé kolony lidských trosek – vězňů koncentračních
táborů. Zástupy lidí hnané za strašlivé zimy ve zcela nedostatečném oblečení,
v dřevěných sandálech nebo jen v onucích vzbuzovaly hrůzu i u
německého obyvatelstva. Tyto „pochody smrti“ ukazovali i Němcům
v oblasti pravou tvář nacismu. Nemohoucí vězni byli bez milosti
likvidováni. Jenom na katastru Vidnavy bylo ubito
19 vězňů, kteří byli pohřbeni mimo hřbitov, ale už v průběhu roku 1945
exhumováni a pohřbeni ve společném hrobě na místním hřbitově. Přes bezvýchodnou situaci Německa řádily na
silnicích přepadové skupiny armádní policie, které pátraly především po
zbězích a tzv. zbabělcích v řadách Němců. Teror narůstal po 15. únoru,
kdy byly zřízeny stanné soudy, které odsuzovaly k smrti i za odmítnutí
vstoupit do tzv. volkssturmu. Jedním z případů
byl i dr. Jung, který se po evakuaci Vratislavi usadil ve Vidnavě.
Odsuzoval hitlerovský fanatismus i s jeho „bojem do posledního muže“ a
byl za to v březnu 1945 odsouzen k trestu smrti a popraven. Vidnava válkou prakticky neutrpěla žádnou škodu, jenom
most přes Vidnávku byl na konci války zničen
skupinou Němců.Poválečné dějiny naší republiky byly zahájeny revolučním
bezprávím – odsunem německého obyvatelstva. Zejména v prvních měsících
tzv. divokého odsunu (do srpna 1945) docházelo na mnoha místech ke krutému
násilí vůči německému obyvatelstvu, které bylo bez jakékoli právní ochrany a
tím vydáno na pospas zvůli. Tento historický jev byl součastníky chápan jako
akt spravedlivé odplaty, dnes s odstupem se jeví jako akt hromadné
nespravedlivosti už proto, že nebyl ničím jiným, než uplatněním principu
kolektivní viny, která nemá v právním světě své místo. A dodnes se
zejména v pohraničí vtíravě připomíná stovkami zaniklých vesnic, samot a
celkovou zanedbaností. O té vydává své svědectví i Vidnava. K prvnímu vysídlovacímu transportu došlo ve Vidnavě 26. 7. 1945. Vysídlenci si sebou mohli vzít jenom
nejnutnější věci. Ostatní německé obyvatelstvo podléhalo pracovní povinnosti,
kterou kontroloval pracovní úřad zřízený zde za tímto účelem. Transporty byly
ukončeny 3. října 1946. Po odsunu Němců bylo nutné provést doosídlení
novým obyvatelstvem. Do pohraničí se stěhovala většina poctivých lidí,
z nichž mnozí zde našli svůj domov. Bohužel sem přicházelo i mnoho
dobrodruhů a pochybných existencí přiléhavě nazývaných „zlatokopové“, kteří
se snažily vytěžit ze situace co nejvíce pro vlastní obohacení. Ve Vidnavě a okolí se pro úrodnost kraje a relativně (ve
srovnání s řadou jiných obcí v pohraničí, např. na Bruntálsku) dobré dopravní spojení s vnitrozemím
nevyskytly závažné problémy s dosidlováním.
Podle přehledu k 1. 9. 1946 bylo město samotné osídleno asi z 50 %,
okolí na 85 %. Problematiku doosídlování se podařilo částečně
řešit příchodem repatriantů z Maďarska a Rumunska, od přelomu Rok 1960 lze nazvat rokem demolic, protože
v jarních měsících bylo zdemolováno 60 domů a domků. Demolice
pokračovaly i v následujících letech a zbořené domy byly někde nahrazeny
stavbami, které působí jako pěst na oko (stavba samoobsluhy, vestavba vedle
lékárny, panelový dům PKZ místo jižní strany ulice Hrdinů, likvidace části
náměstí a její nahrazení prodejnou Jednoty v r. 1983 – a tak by bylo
možno pokračovat). Až v roce 1965 byl uveden do provozu nový most přes Vidnávku. Roku 1968 byla Vidnava
napojena na dálkový plynovod a zastaven provoz v místní plynárně, která
zde existovala od r. Naproti tomu vcelku citlivě byl opraven místní
zámek, který se stal od roku 1971 útulkem LŠU (dnes ZUŠ). Na začátku 70. let
prošly zvláštní rekonstrukcí domy č. Místní tělovýchovná jednota (TJ PKZ) zahájila
v r. 1987 rozsáhlou výstavbu svého sportovního areálu (nový trávník,
kabiny, tenisové kurty). V roce 1988 byla zahájena výstavba nového
vodovodu, který měl sloužit i okolním obcím. Na místním nádraží byla
v r. 1989 otevřena expozice železniční zabezpečovací techniky. Na
základě nového zákona o obcích se v roce 1990 od Vidnavy
oddělila Velká Kraš. V tomtéž roce bylo
dokončeno budování hřiště a plynofikována kotelna v č. 73, čímž se
výrazně zlepšilo ovzduší ve středu města. Roku 1991 byl zastaven provoz ve vidnavské šamotárně i v provozovně Moravolen, čímž v městě narostla nezaměstnanost do
stěží únosných mezí (až 37%). Vlastivěda
šumperského okresu Je pravděpodobné, že název tohoto města je
odvozen od slovanského kořene a od řeky Wydna či Widna, což znamenalo čistou či průhlednou vodu. Německý
tvar Weidenau byl zřejmě použit teprve dodatečně a
vyložen jako vrbová niva. Tento výklad se projevil i ve znaku města, kde je
zobrazena na zeleném trávníku ve stříbrném štítě v přirozených barvách
vrba. U Vidnavy bylo
v minulosti rozlišováno vlastní město a Horní a Dolní předměstí.
K důležité změně došlo v roce 1924, kdy bylo k Vidnavě od obce Stará Červená Voda a z katastru
Dolní Červené Vody připojeno území Vidnavské
Fojtství a osady Nová Malá Kraš a Stachlovice; vidnavský katastr
vzrostl takto na Vidnava byla založena na pravém břehu řeky Vidnávky, severně od Rychlebských
hor a Žulovské pahorkatiny, na okraji Vidnavské nížiny, která přechází do roviny kolem řeky
Nisy v Polsku. Město má jednu z nejmenších nadmořských výšek
v této oblasti ( Vidnava patřila v minulosti k nejvýznamnějším
městům na Jesenicku, ale její nevýhodná poloha u státních hranic v nové
době způsobila stagnaci a přeměnu v poměrně malé městečko. V roce
1900 zde žilo 1881 obyvatel ve 220 domech. K podstatnému zvýšení nedošlo
ani po připojení výše uvedených osad, protože v roce 1930 tu bylo
napočteno celkem 289 domů a 2186 obyvatel; pro bližší charakteristiku uveďme,
že osada Vidnavské Fojtství měla v roce 1900
celkem 12 domů a 73 obyvatel, Nová Malá Kraš 10domů
a 68 obyvatel a konečně Stachlovice 17 domů a 82
obyvatel. Vidnava byla, a to platí i pro osady,
německým městem (roku 1900 se hlásilo k české obcovací řeči jenom 12
obyvatel), teprve po roce 1918 se zde uplatnila nepočetná česká menšina (roku
1930 celkem 98 Čechů). Národnostní skladba se úplně změnila po roce 1945,
avšak celkový počet obyvatel se ještě více snížil, takže sčítání v roce
1950 zaznamenalo ve Vidnavě jenom 1301 obyvatel a
281 domů. Potom se situace poněkud zlepšila a v roce 1991 tu bylo
zjištěno 1528 obyvatel a 221 domů, z toho 147 domků rodinného typu.
Bývalé osady v té době již zcela ztratily svůj původní ráz i relativní
samostatnost, takže nejsou vedeny ani jako části obce. Jádro Vidnavy tvoří historická zástavba kolem náměstí. Vidnava patří nesporně k nejstarším obydleným
lokalitám na Jesenicku, a to nejen v tzv. historické době písemných
pramenů. Archeologické nálezy totiž svědčí o přítomnosti člověka na tomto
místě v ohromném časovém rozpětí již od mladší doby kamenné až po první
tisíciletí nového letopočtu; jižně od obce bylo odkryto germánské sídliště z
5. století. První písemná zpráva byla dochována sice z roku 1291, ale
potvrzuje práva, která dostal první vidnavský fojt
od vratislavského biskupa již někdy v letech 1266 či 1267. Vidnavský fojt získal velký pozemkový majetek, soudní
pravomoc nad skupinou okolních vsí a řadu dalších privilegií. Město mělo
původně okrouhlý tvar s obdélníkovým náměstím, z něhož ulice
vybíhaly uprostřed každé strany do okolí. Chráněno bylo příkopem a
jednoduchou zdí. Vidnava rychle vzkvétala, zvláště
když se ve 14. století podařilo měšťanům ve svůj prospěch omezit pravomoci
fojta; již tehdy zde pracovaly valchy sukna, koželužny a také dílny na výrobu
brousků. Vidnavu těžce postihly husitské války. Roku 1428 byla
husity dobyta a vypálena a roku 1468 znovu obléhána českými vojsky Jiřího
z Poděbrad, ale tentokrát ji z tohoto sevření osvobodila vojenská
hotovost vratislavského biskupa z Nisy. K novému rozkvětu se město
pozvedlo opět až v 16. Století, kdy se zde usadilo mnoho soukeníků, pláteníků
a dalších řemeslníků různých cechů. Vzrostl také význam městské samosprávy, o
čemž svědčila nová radnice uprostřed náměstí z roku 1551. Dílo mnoha
rukou i hlav bohužel roku 1574 zničil zhoubný požár, kterému padlo za oběť
celé jádro města kromě kostela, fary a školy. Ani tomu nebylo dosti a po
několikrát opakované epidemii neštovic, které podlehlo mnoho dětí, přišla
třicetiletá válka s dalším drancováním, požáry i morem. Při přepadu Vidnavy Švédy roku 1642 bylo město téměř úplně zpustošeno
a vylidněno. Vidnava se po válce opět vzchopila, tentokrát hlavně za
pomoci plátenické výroby, a také městského pivovaru, pily a mlýna. To vše
zničil další požár v roce 1713, kterému tentokrát neodolal ani kostel
s farou a školou. V roce 1722 bylo ve městě 76 domů a na
předměstích 77 domů. Další neštěstí přinesly Vidnavě
války o Slezsko mezi Rakouskem a Pruskem. Po vratislavském míru se najednou
město ocitlo u státní hranice a zcela na okraji rakouského mocnářství.
Zpočátku se sice zdálo, že se Vidnava stane
nejdůležitějším správním střediskem rakouského dílu niského knížectví a
vratislavského biskupského majetku, protože zde byla zřízena v roce 1742
pro tento díl zemská vláda, ale ta byla již roku 1767 přestěhována do
Javorníku. Jedinou výhodou pro Vidnavu
v následujícím období byla její poloha na cestě mezi Brnem a Nisou, ale
i v tomto směru byla brzy zastíněna jinými pohraničními městy tehdejšího
Frývaldovska. Malá plátenická manufaktura se zde
uchytila jen kratší dobu, stejně jako výroba zrcadel. Stabilnější postavení
mělo ve městě soukenictví, punčochářství, přadláctví a jako jisté specifikum
před rokem 1848 výroba jehel. Farní kostel byl opraven až v roce Vidnava měla roku 1836 celkem 246 domů a 1602 obyvatele.
Právě v té době se město zbavovalo krunýře bývalého opevnění. Vedle
města a Horního a Dolního předměstí tvořilo do roku 1848 specifickou jednotku
i Vidnavské Fojtství. Byl to samostatný malý lenní
statek s vlastním pozemkovým majetkem a částečně i soudní pravomocí,
který byl později označován jako osada Dolní Červené Vody; patřila mu i ves Schwandorf v pruském Slezsku (dnešní Zwanowice). Statek vlastnil od roku 1667 až do počátku
20. století rod Gilgenheimů. Další osady, které
vznikaly v okolí, byly poměrně velmi malé a navazovaly na zástavbu jižně
od města Vidnavy. Osada Nová Malá Kraš, s původním názvem Starost (německy Sorge), vznikla postupně před rokem 1805 u Studeného
dvora; roku 1836 měla jenom sedm domů a 50 obyvatel a tvořila část Malé Kraše (bližší údaje u Velké Kraše).
Další osada Stachlovice (německy Stachelwitz, zřejmě od osobního jména Stach či
Stanislav), byla založena kolem roku 1751; roku 1836 měla 15 domů a 82
obyvatel a patřila k malému lennímu statku Dolní Červená Voda. O Fojtově
Kraši, která připadla k Vidnavě
poměrně nedávno, je pojednáno podrobněji u Velké Kraše. Po zavedení nového správního systému
v důsledku revolučních událostí roku 1848 získala sice Vidnava okresní soud a berní úřad, ale jinak zůstala
v jedné řadě s dalšími poměrně malými městskými středisky
v politickém okrese Frývaldov. Ohromný rozmach
dobývání a zpracování žuly a mramoru v Žulovské
pahorkatině a v Rychlebských horách se Vidnavy dotkl spíše jenom okrajově. Perspektivnější byla
těžba rašeliny a zejména kaolínu na území Dolní Červené Vody, která začala
sice již před rokem 1848, ale vrcholu dosáhla po založení příslušné akciové
společnosti v oce Koncem 19. století se i Vidnava
dočkala železničního spojení. V roce 1897 byla postavena odbočka z Hukovic od trati z Dolní Lipové do Javorníka,
prodloužená v roce 1911 přes hranice až do Nisy. Vidnava
neztratila ani v nové době vše ze své bývalé pozice důležitého města.
Bylo to hlavně zásluhou zdejšího gymnázia, které však působilo ve městě jen
v letech 1871 až Po roce 1918 se situace Vidnavy
podstatným způsobem nezměnila, jenom se zde více prosadily české úřady a
česká menšina, pro kterou zde byla v roce 1936 zřízena na krátkou dobu
obecná škola. Ve volbách získávali v prvním období republiky nejvíce
hlasů němečtí křesťanští sociálové, ale již tehdy měli velký vliv přívrženci
německých nacionálních stran, kteří nakonec po vzniku nové Henleinovy strany v roce 1933 zvítězily. Po
ozbrojeném přepadu fašistických bojůvek 22. září 1938 ovládli město ještě
před mnichovskou dohodou nacisté. Za druhé světové války byl v budovách
kněžského semináře poměrně velký zajatecký tábor. Po tzv. pochodu smrti
začátkem roku 1945 zůstal v místě hromadný hrob zajatců. Převratné změny po druhé světové válce a téměř
úplná výměna obyvatel dosavadní izolaci Vidnavy
ještě spíše prohloubila. Železniční a později i silniční spoje přes hranice
byly zrušeny a město ztrácelo na přitažlivosti. Ani po roce 1948 zde nevznikl
nějaký významnější průmyslový závod, naopak všechny malé živnosti a rolnická
hospodářství byly v rámci socializace převedeny do větších celků nebo
zrušeny. Nejdéle se zde udržela těžba kaolínu, ale i ta musela být
v poslední době jako nerentabilní zastavena. Malá část obyvatel byla
zaměstnána v konfekční výrobě oděvního družstva a ve středisku
Agrostavu. JZD vzniklo ve Vidnavě až v roce
1957, ale část pozemkového majetku obhospodařoval Státní statek v Žulové.
Po delimitaci roku 1980 hospodařilo ve Vidnavě na
zemědělské půdě již jenom zemědělské družstvo Bernartice.
Bylo typické, že po roce 1945 nebyly ve Vidnavě
obnoveny, jak tomu bylo jinde, ani bývalé úřady, okresní soud a berní úřad. Vidnava má poštu a konečnou železniční stanici, kde je
také umístěno nově instalované muzeum spojovací a zabezpečovací drážní
techniky. Je zde katolická fara, úplná základní škola, zvláštní odborné
učiliště, zdravotní středisko, charitativní domov pro řádové sestry, dětská
ozdravovna, kino, ale v roce 1990 sloužila občanům jenom dvě nákupní
střediska, dva obchody, jediné ubytovací zařízení, restaurace a dvě
pohostinství. Největším bohatstvím Vidnavy
je ojedinělý soubor vzácných historických a architektonických památek. Zachovalo
se původní jádro městské zástavby se zbytky opevnění a s obdélníkovým
náměstím uprostřed. Náměstí je obklopeno renesanční zástavbou, která si
zachovala stejnou dispozici i v době barokních, empírových a
klasicistních přestaveb. Bývalá tvrz městského fojta, dnešní zámek, byla
zapojena do městského opevnění; pochází z konce 16. století. Stará
radnice uprostřed náměstí byla zbořena roku Nejznámějším vidnavským
rodákem je MUDr. Adolf Lorenz (1854 až 1946), zakladatel chirurgické
ortopedie a univerzitní profesor ve Vídni; na domě čp.
66 na náměstí je umístěna pamětní deska. Narodil se zde i sochař Alfred Beyer (1888 až 1932). Literatura: Das Weidenauer Ländchen, Eine Chronik, Neuburg a. d. Donau 1986. 10. výročí založení Lidové školy umění ve Vidnavě, Vidnava 1982. Kiegel, F.: Erdgeschichte des
Weidenauer Ländchens, Vidnava 1938. Neugebauer, J.: Beitrag zur Geschichte von Weidenau in Österr. – Schlesien, Vidnava 1874. Then, F.: Beiträge zur Geschichte der Stadt und Vortei
Weidenau, 2 sv., Frývaldov
1933. Zuber, R.: Nástin hudebních dějin Vidnavy
do r. 1945, Vidnava 1981. Zuber, R.: Původ jména Vidnava,
SM, sv. 13, 1966, s. 23-26 Zuber, R.: Slavný vidnavský
rodák prof. Adolf Lorenz, SM, sv. 14, 1966, s. 48-52 Zuber, R.: Těžba rašeliny ve Vidnavě,
SM, sv. 40, 1966, s. 48-52 Zuber, R.:Vidnava, VZ, č.
67, 1972 Zdroj: vidnava.cz (6.8.2007) |
|
Jaromír Lenoc © Aktualizace 24.3.2014 |