Zpět na Vnorovy

Historie obce

Vnorovy, bývalý politický okres Hodonín

Nachází se na levém břehu řeky Moravy v úrodném údolí Dolnomoravského úvalu při okresní silnici č. I/55 mezi městy Strážnice a Veselí nad Moravou v nadmořské výšce okolo 180 m.

Dnešní obec vznikla sloučením dvou samostatných obcí Vnorov a Lidéřovic v roce 1960 a nyní má 3100 obyvatel. Katastrální území Vnorovy se rozkládá na rozloze 1350 ha a katastrální území Lidéřovice na rozloze 342 ha. V době pobělohorské v nejsevernější části obce stála ještě osada Spinek, o němž se nám dochovala poslední zpráva z roku 1589. Dnes nám tuto zaniklou osadu připomíná jen ulice Spinek a polní trať Spinecko.

Od první písemné zmínky o Vnorovech prodělal název obce několik proměn. V nejstarších dobových listinách psaných latinsky ale i česky, bylo užíváno názvu Wnorov - Wnorovy, ale postupně se setkáváme i s různými obměnami jako: Norow, Unirov, Wznorowy. Název Znorow - Znorowy nacházíme převážně v listinách psaných německy. Tento název se do povědomí lidí vžil nejvíce a je vyslovován dodnes. Není proto divu že když r. 1925 začalo platit vládní nařízení z roku 1924, podle kterého se v úředním styku musí jedině a výhradně užívat názvu “Vnorovy”, postavili se tehdejší zastupitelé jednomyslně proti tomuto nařízení. Nepomohly ani argumenty, že název Znorovy je silně vžitý a snadněji vyslovitelný než Vnorovy. Stejným nařízením se změnil i název Lideřovic na Lidéřovice s dlouhým é. Změna názvu u obou obcí byla odůvodněna tím, že podle historických pramenů byl původní název obce Vnorovy.

Názory na původní název Vnorovy se různí a existuje řada teorií. Podle Jana Skácela vznikl název nejspíše od osobního jména Vnor, Vznor, Vznorovi poddaní. Podle něj stejně tak vznikl název Lidéřovic, z osobního německého jména Liuder, česky Ludéř (přehlas.)

Také L. Hosák se domnívá, že název obce mohl vzniknout z osobního jména “ Vnor “- co je vnořeno, k němuž byla přidána přivlastňovací přípona - ov, která potom byla pluralizována (srov. na V. Moravě Veletin-y a časté kolísání tamních jmen typu Radošov-y, Heřmínkov-y a v Čechách Klatov-y). Osobní jméno Vnor je dobře doloženo v Polsku, kde je od něj často odvozené místní jméno Wnoróv, Wnory. Lze proto předpokládat existenci tohoto osobního jména i na českém území. Slovo Vnor je však pro polštinu doloženo až z 15. st.

Jako příklad uvádí L. Hosák Osvětimany, kde se usadili lidé, kteří přišli z Osvětimi. I zde podobnost mohla být odrazem česko - polských styků (srov. Litvany, Prusy). Na základě toho se pak V. Šmilauer domnívá, že u Vnorov jde spíše o polské jméno Wnor - Vnorovy jsou tedy “ves lidí přišlých z polských vsí Wnoróv nebo Wnory.”

Podle Palackého, v knize Moravská jména místní, mohl název Vnorovy vzniknout odsunutím Norov ze Z Norov, z čehož vzniklo Znorov - Znorovy.

F. Dvorský ve Vlastivědě moravské - Strážnický okres (1914) přichází s teorií, že Vnorovy byly původně Uny-rovy, což jsou Mladé rovy (Nové hroby). Tato teorie se zdá být nejméně pravděpodobná ze všech.

Koluje také názor, že Vnorovy vznikly ze slovesa vnořiti, neboť prý v minulosti docházelo k poklesům půdy přítomností tzv. tekutých písků, které byly odplavovány silnými prameny spodní vody.

Nejstarší známé pečeti Vnorov jsou otištěny z typáře zhotoveného roku 1701 o průměru 28 mm. V jejich pečetním poli je renesanční štít, na kterém je přeložené rádlo směřující hrotem k pravému hornímu rohu štítu a vinařský nůž obrácený hrotem k levému hornímu rohu, po stranách štítu jsou dvě šesticípé hvězdičky, opis je nečitelný.

Pečeti s tímto znamením, symbolizující hlavní zaměstnání vnorovských obyvatel byly v druhé polovině 18. století nahrazeny pečetěmi o průměru 27 mm, v jejichž pečetním poli je postava sv. Alžběty, zobrazená ze tří čtvrtin. V heraldicky pravé ruce chová dítě, v levé drží mošnu. Opis oddělený linií majuskulou: PECZEIT. OBECZNI. DIEDINY. ZNOROW.

V roce 1741 vysvětil olomoucký biskup Jan Arnošt z Lichtenštejna ve Vnorovech nový kostel zasvěcený Alžbětě Durynské, a to právě způsobilo, že při zhotovení nového typáře byly radlice a vinařský nůž vyměněny v pečetním znamení za postavu patronky nového chrámu.

Stará pečeť Lidéřovic měla uprostřed v štítu na větvičce dvě hvězdy a dva žaludy a kolem nápis: PECZEIT. DIEDINY. LIDEŘOVIC. 1694

Když byly Vnorovy 13. listopadu 1908 povýšeny na městečko, dostaly od císaře Františka Josefa I. listinu, v níž byl popsán a vymalován nový znak:

“ Úzkým přirozeným dřevěným břevnem dělený štít, červený nad stříbrným. Hořejší pole štítu prostupuje napříč stříbrné břevno s oboustranným cimbuřím. Dolejší pole ukazuje nalevo obrácenou radlici ocelové barvy. Tím byl vývoj znaku ukončen a městečko ho užívalo až do poloviny 20. století, kdy byl znak na razítku nahrazen znakem státním.

Nejstarší dějiny (všeobecně) a archeologické nálezy v obci

 Stopy osídlení Vnorov a Lidéřovic sahají hluboko do minulosti. Odpradávna lidé osídlovali terasu nad pomoravní nivou, pozvolna se svažující od nejvyššího výběžku “ Hulínova kopce”, na obě strany podél terénního zlomu a to k severovýchodu až k řece Moravě a ve směru jihozápadním k řece Veličce. Krajina obou řek jim poskytovala možnost lovu ryb a zvěře, později i úrodnou půdu a pastviny pro dobytek.

Prvními obyvateli byli diluviální lovci, kteří se zde zdržovali na konci doby ledové (asi 15 000 let před Kr.). Žila zde diluviální zvířata (mamut, sob, medvěd, kůň). Po posledním zalednění nastalo tání ledovců a obrovské spousty vod k nám ze severu naplavily mohutné štěrkové vrstvy, hlinitý a písčitý nános, čímž se povrch zdejší krajiny zvedal, vody uhýbaly a tvořila se nová řečiště.

Následující stepní podnebí vyvolalo jihovýchodní větrné bouře, které nanášely na štěrkové náplavy spraš, základ ornice. Na závětrné straně posledního výběžku Karpat vznikaly navátím mocné vrstvy cihlářské hlíny.

V aluviálních dobách se zmírňovalo drsné podnebí, zvyšovala se vlhkost, stepní květenu vystřídaly nové porosty. Kolem vodních toků se vytvořily rozsáhlé močály. Přišli noví lidé (střední doba kamenná začíná zhruba před 10000 lety), kteří se živili ještě lovem a sběrem plodů, teprve postupně přecházeli k domácímu chovu zvířat, k pastevectví i pěstování plodin.

K epochální změně způsobu života, kdy člověk přešel k obdělávání půdy a pěstování zemědělských plodin došlo až v mladší době kamenné (neolit 6000 - 3500 př. Kr.).

Lov a sběr zůstal ovšem i nadále důležitým doplňkem potravy. Znali již základní druhy obilovin (pšenice, ječmen) a luštěniny. Půdu k osevu připravovali žďářením a ukládali si zásoby v zemních jamách. Bydleli v nadzemních domech s kůlovou konstrukcí, často poměrně velkých rozměrů, patrně jako velkorodiny. Koncem pátého tisíciletí je charakteristická keramika prvních zemědělců - lineární (volutová) - vystřídána keramikou vypichovanou, na níž navázala keramika malovaná.

V následujícím období pozdní doby kamenné (eneolitu 3500 - 2000 př. Kr.) dochází k značnému pohybu obyvatelstva. Ze severu a severovýchodu sem proniká kultura zvoncovitých pohárů a osídlení lidu se šňůrovou keramikou. Při obdělávání půdy se užívá již orba, kdy je primitivní dřevěný hák již tažen dobytkem. Od staršího eneolitu je doložen i výskyt měděných předmětů. V rodině i ve společnosti vzrůstá úloha muže.

Četné archeologické nálezy na území Vnorov a Lidéřovic dokládají přítomnost pravěkého člověka z mladší doby kamenné a to převážně v lokalitě Hulínova kopce a k němu přiléhající cihelny, kde bylo vykopáno nejvíce památek na toto období.

O některých nálezech se dovídáme z místních kronik, obecních, školních a farních, kde se například uvádí, že roku 1909 byly v hloubce 11 m nalezeny stopy popela a kostí, kusy parohu soba jeskynního, z nichž jeden dán do muzea v Brně a druhý do Veselí nad Moravou.

O rok později 10.6. 1910 vykopali dělníci kruhové cihelny bratří Jiřího a Petra Mokroše v hloubce asi 14 m kel mamuta přes 1 m dlouhý a dva další hroty klů, které byly dány do muzea ve Veselí a do Brna.

Téhož roku zde byly v hloubce 12 m nalezeny další kosti vyhynulých zvířat, které byly po sebrání roztříděny a určeny odborníkem. Několik se jich nalezlo i při výkopových pracích při stavbě kůlny na sušení cihel. Po dobu těžby se tu podle pamětníků, kteří v cihelně pracovali, našla celá řada podobných nálezů.

Hulínův kopec je druhým místem, který ukrývá stopy dávné minulosti. Zde bylo náhodně nalezeno mnoho různých kamenných nástrojů od hrubě opracovaných sekeromlatů a dlát až po hlazené a vrtané sekyry. Dále velké množství úlomků nádob od nejstarší keramiky až po nejmladší, a i celé popelnice. Častým návštěvníkem Hulínova kopce byl bývalý ředitel školy z Veselí Josef Homola, velký fanda archeologie, který si odtud do své soukromé sbírky odnesl velké množství nálezů. Některé ze svých objevů předal zdejší škole, kde se postupně shromáždilo mnoho nálezů ze Vnorov a Lidéřovic. Ty se pak během let poztrácely. Bylo zde uloženo několik kamenných sekeromlatů a kamenné dláto, různé nástroje z kostí , menší hrot mamutího klu, stolička z mamuta, úlomky hliněných nádob, celé popelnice a další předměty. Několik nálezů z Hulínova kopce a cihelny nakreslil do školní kroniky v roce 1925 Milan Mastný, učitel ve Vnorovech.

Také při stavbě železnice v roce 1887 se u Vnorov nalezly kulturní jámy s předměty kostěnými, bronzovými a kamenné nástroje. U Lidéřovic zase dělníci narazili na kulturní jámy, v nichž kromě popela, částí hliněných nádob a zvířecích kostí, nalezli nástroje z jeleních parohů a kamenné sekyrky.

Keramika prvních zemědělců - lineární (volutová) a po ní vypichovaná se nacházela na Hulínově kopci a v jeho okolí. Sídliště lidu s keramikou lineární bylo objeveno také v trati Padělky u Vnorov.

Doba bronzová -Počátkem druhého tisíciletí př.n.l. se ve střední Evropě rozšířila bronzová industrie. Tato znalost výroby bronzu (slitiny mědi a cínu) sem přišla z východního Středomoří a umožnila vyrábět nástroje mnohem dokonalejší než z kamene a kostí, zejména však zbraně, šperky a umělecké předměty. Dobu bronzovou vystřídalo několik archeologických kultur.

Ve Vnorovech a Lidéřovicích byla z té doby učiněna řada nálezů, mezi nimi např. bronzová jehlice se šroubovitou hlavicí z únětické kultury (starší doba bronzová). Pozdější období lužických popelnicových polí připomínají ojedinělé nálezy z lesa Viléma. Lid této kultury své mrtvé již nepochovával do hrobů, ale spaloval a popel ukládal do rozsáhlých pohřebišť v popelnicích. (asi 1300 - 700 př.n.l.)

Doba železná - V osmém století byla bronz na Moravě stejně jako jinde ve střední Evropě nahrazována železem. Území Čech a Moravy zůstává rozčleněné do několika kulturních celků. Ve východních Čechách a na severní Moravě je to kultura slezskoplatěnická, na jihu Moravy kultura horákovská, v jihočeské oblasti halštatská mohylová kultura a ve středních a severozápadních Čechách bylanská kultura. Nositelé horákovské kultury své mrtvé stále více pochovávají kosterně pod velkými mohylami.

Keltové - Kolem poloviny prvního tisíciletí př.n.l. přichází na Moravu z jihu kultura laténská, jejímž nositelem je na Moravě první známé etnikum - Keltové. Ti byli dokonalí řemeslníci a jako etnikum společensky a kulturně po mnoha stránkách převyšovali starší obyvatelstvo. Byli rovněž vynikající válečníci. Rozkvět keltské společnosti byl v 1. století př.n.l. zastaven útoky germánských kmenů ze severu. Spolu s expanzí Římanů směrem k Dunaji a porážkou Keltů od Dáků zaznamenaly i konec keltské moci ve střední Evropě.

Germáni a Římané - Germánské osídlení našeho území nebylo jednotné. Většinu území obývali Markomani, do severních Čech zasahovalo území Hermundurů, na Moravě byli Kvádové. Germáni začali brzy představovat pro Řím značné nebezpečí, a tak koncem 1. století přistoupili Římané k zesílení středodunajské hranice a některé své posádky předsunuli hluboko do vnitrozemí. Za markomanských válek (166 - 180 n.l.) pronikli Germáni až do severní Itálie. Byli však odraženi a římské vojsko se dostalo až na kvádské území, na Moravu. Od 3. století se však situace začíná měnit v neprospěch Říma a římská moc začíná rychle upadat. Nálezy římských mincí ve Vnorovech a okolních obcích dokazují, že tudy Římané procházeli. Zdali však šlo o obchodníky na kupecké stezce nebo vojáky, se již nedozvíme.

Stěhování národů - Hunové - Roku 375 se dali u Kaspického moře do pohybu na západ Hunové a zahájili poslední stěhování národů. Pod jejich tlakem z jihoruských stepí ustupovali Gótové. Hunové pronikli na dolní Dunaj a vytvořili zde středisko své říše, která dosáhla největší moci za Attilovy vlády v polovině 5. století. Hunské jezdecké oddíly projížděly velké oblasti Evropy a vyvolávaly hrůzu z “biče božího”. Ze strachu z jejich výbojnosti se lidé stěhovali do bezpečnějších oblastí. Teprve r. 451 bylo Attilovo vojsko poraženo v bitvě na Katalaunských polích ve Francii a nastal rozklad Hunské říše. Morava byla na okraji těchto přesunů, i když se několikrát stala průchodním územím při postupu Germánů z jejich sídel na jih. Do někdejší říše Markomanů a Kvádů, do Podunají a na Balkán pronikali jako poslední velká vlna etnických pohybů pravěku a starověku Slované.

Slované - Na Moravu přichází tato početná vrstva historických Slovanů ze své nepříliš vzdálené pravlasti Moravskou branou od severovýchodu a v 6. století ji souvisle kolonizovali. Po odchodu Langobardů zde nemohli narážet na organizovaný odpor a zbytky staršího obyvatelstva, pokud v zemi zůstaly, byly rychle asimilovány. V 6. a 7. století byli již na Moravě jedinými pány země. V 6. století se moravští Slované dostali do sousedství s říší Avarů. Tento, po Hunech další asijský lid, znovu prokázal vojenskou převahu dobře organizovaných jezdců nad usedlým zemědělským obyvatelstvem které si brzy podmanil.

Roku 623 se však Slované proti Avarům vzbouřili a na jejich stranu se postavil muž jménem Sámo, původem Frank, s větším počtem kupců. Po porážce Avarů, když viděli jeho schopnosti, zvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval 35 let.

Počátkem 9. století je v jistém slova smyslu pro Moravu největší dobou historie. Mojmír I. využil toho, že franská říše byla zaměstnána v jiných oblastech své moci, a ve třicátých letech 9. století vypudil z hradu Nitry jejího vůdce Pribinu a připojil jeho území k Moravě. Sjednocením Moravy, Slovenska a severního Podunají položil Mojmír I. základy mocného státu, jehož území leželo v úrodné, obchodně a strategicky exponované oblasti střední Evropy, pro níž se ujal název Velká Morava a která dosáhla největšího rozmachu za vlády Svatopluka (870-894).

Z archeologických nálezů jsou známá dvě velká sídelní, kulturní a hospodářská centra Velké Moravy: Staré Město-Uherské Hradiště-Modrá (asi velkomoravský Velehrad) a Mikulčice. Vnorovy a Lidéřovice se nachází někde uprostřed mezi těmito sídelními centry.

Ve Vnorovech se nacházelo slovanské sídliště, a to v lokalitě Hulínova kopce a jeho okolí. V Lidéřovicích v trati Újezd byla při stavbě rodinného domku v hloubce 1 m nalezena lidská kostra. Při zachraňovacím výzkumu 3.8. 1963 bylo zjištěno, že jde o nataženou kostru ležící na zádech, orientovanou hlavou k západu. Ačkoliv nebyly nalezeny žádné milodary, je možné předpokládat, že patří do slovanského období.

Ranný středověk

Počátkem 10. století byla Velkomoravská říše rozvrácena vnitřními rozpory mezi posledními Mojmírovci a pod náporem maďarských kmenů. O tom, co se na Moravě dálo v 10. století jsou jen skromné zprávy a ani historici nejsou jednotni v teorii na společenskou organizaci Staré Moravy. Katastrofická teorie dříve vycházela z obrazu, který o Maďarech zanechali současní kronikáři, kteří je představovali jako pustošící hordy. Tato představa se v moderní vědě změnila. Pravděpodobnější je, že Maďaři si usedlé obyvatelstvo snažili spíše podrobit mocensky, přinutit je k dávkám a službám, předáky a vojáky pak ke spojenectví, a vytvořit si mocenskou základnu pro nájezdy na západ, které by byly jinak nevysvětlitelné.

V osídlení Moravy jsou patrné změny. Život na velkých hradištích ztrácí dynamiku a velkolepost 9. století. Osídlení na celé Moravě slábne a posunuje se z jihomoravské nížiny na střední a západní Moravu a do vyšších poloh.

Od bitvy na Lechu r. 955, které se zúčastnil i Boleslav I., vliv Čechů na Moravě sílí a země se stává po několika desetiletích předmětem soupeření mezi raně středověkými státy českých Přemyslovců, polských Piastovců a uherských Arpádovců.

V době “družinného státu” v 10. století pojem státního území neexistoval, jednalo se o oblasti, kde kníže prostřednictvím družiníků ovládal z hradů osídlené okolí a přinutil je k daním a povinnostem. V 11. století vznikla mezi českým státem (Moravou) a uherským státem zcela zvláštní hranice, jakási “země nikoho”, tvořená oblastí mezi Váhem na uherské, a mezi Moravou a Olšavou na moravské straně. V oblasti mezi těmito řekami (spadá sem i území Vnorov a Lidéřovic) existovalo sice osídlení a vedly tudy živé obchodní cesty, ale nebylo rozhodnuto, ke kterému státnímu území tato země patří. Teprve koncem 12. a během 13. století byla tato oblast (lucká provincie) z obou stran kolonizována a hranice mezi Moravou a Uhrami se posunula přibližně k linii dnešní moravskoslezské hranice. V listině uherského krále Ondřeje II.. z roku 1217, kdy daroval svým synům opuštěnou krajinu kolem Skalice, se dovídáme, kudy hranice procházela: Na západě po řece Moravě, na severu po říčce Veličce, která se vlévala do Moravy přímo mezi přívozem a jezem, dále postupovala proti proudu až po Tasov a odtud po tzv. cestě českých vyzvědačů (via exploratorum de Bohemia) přes výšinu Výzkum na horu Kobelu. Z jejího vrcholu sestupovala k říčce Chvojnici a po jejím toku směřovala k ústí do řeky Moravy.

Tato “země nikoho” byla po osídlení protkána obchodními cestami. Podnětem ke kolonizaci prostoru mezi Moravou a vrcholky Karpat byl i vpád Tatarů a Kumánů v polovině 13. století, který ukázal nutnost zajistit tuto bránu Moravy systémem pevností proti útokům z Uher a vytvořit zde pevnou hranici. Iniciátorem kolonizace byl sám Přemysl Otakar II.

Kolonizaci však vykonávali přední královští ministeriálové, jako např. rod z Horky, bratři Pardus, Sudomír, Tvrdiš a Budivoj, kteří tu byli za svou pomoc Přemyslovcům odměňováni statky. Tito náleželi k nejvěrnějším stoupencům moravského markraběte Přemysla, potomního krále a patrně se po jeho boku zúčastnili i přemyslovských bojů a půtek proti otci králi Václavu I. Proto jim byly svěřeny tak významné úřady: Pardus byl již v roce 1247 komorníkem olomouckým , což byl v podstatě královský správce financí a pokladník, a v této hodnosti vystupoval ještě v roce 1266. Pardus toto zboří odloučil od statků svého bratra Sudomíra, který podržel Veselí, zatímco on sám se v r. 1249 psal po Vnorovech, což je známkou, že kolonizoval území kolem uvedeného místa.

Tu se také setkáváme s písemnou zmínkou o Vnorovech. S přídomkem “Pardus z Vnorov” se však uvádí jen jednou, a to k zmiňovanému roku 1249, ale listina pochází z doby před r. 1270, kdy byl Pardus již mrtev. Je tedy ve skutečnosti středověkým falzem. To ovšem neznamená, že údaje v ní jsou úplně vymyšlené. Páni z Horky patřili k severomoravskému rodu, jenž měl v erbu ruku ohnutou v lokti s řemdihem.

Pardusův bratr Sudomír se poprvé uvádí na známé listině (falzu) královny Konstancie pro Hodonín z roku 1228. Později vystupoval v družině markraběte Přemysla a byl v roce 1248 komorníkem břeclavské provincie, jímž naposledy se jmenuje v roce 1259. Poslední zpráva o Sudomírovi pochází z 21. srpna 1261, kdy se objevuje ve spojení s predikátem z Veselí na listině vydané Přemyslem Otakarem II pro olomouckou kapitulu. Jeho jméno nám dodnes připomíná název ulice Sudomírek (dříve vesnice) ve Veselí a v pojmenování vesnice Sudoměřice.

Třetí z bratří jménem Tvrdiš se vyskytuje v listinách v letech 1234-1270. V roce 1270 se jmenoval po Rohatci, což je svědectvím ,že kolonizoval území kolem tohoto místa.

Po pánech z Horky držel Veselí a Vnorovy patrně Boreš z Oseku z Rýznburka, který území mezi Brodem až k Velké a k samotné Strážnici získal lénem od Přemysla Otakara II.

Když r. 1270 nastoupil v Uhrách syn Bely IV. Štěpán V., vzplály opět boje mezi českým a uherským králem. Roku 1271 Přemysl zvítězil a donutil Štěpána ke smíru. Po smrti Štěpána (1272) vpadli Uhři na Jižní Moravu opět. Opět byli zatlačení do Uher a Přemysl si část západních Uher podmanil. Dlouho se ze své moci netěšil, neboť téhož roku se nově zvolený německý král Rudolf Habsburský spojil s Borešem z Rýmburku a jeho příznivci a obsadil jihovýchodní Moravu. Přemysl se musel vzdát alpských zemí, ale zrádného Boreše dal popravit a jeho statky odkázal Uherskému Brodu na zlepšení obrany pomezí. Rudolf uzavřel dohodu s uherským králem a znovu se střetl s českým panovníkem na Moravském poli r. 1278. Král Přemysl Otakar II. zahynul a vítězná vojska německá a kumánská loupila a vraždila celou jižní Moravu. Uklidnění nastalo až za vlády Václava II., kdy pokračovala další fáze kolonizace.

Obnovují se města a vesnice, k usnadnění obchodu se budují obchodní cesty.

V bahnitých přechodech byly do země zaráženy kůly, k nimž byly přivazovány otepi proutí a na ně kladen drn. Takovým přechodům se říkalo “hatě”. Ještě dnes je připomínají jména polních tratí - lidéřovské hatě, veselské hatě, hatě mezi Ostrohem a Pískem atd.

Koncem 13. století se bývalé velké panství veselské rozpadlo na panství veselské a strážnické. Veselí a Uherský Ostroh připadl pánům ze Šternberka, Strážnice a s ní Lidéřovice se dostala do rukou pánů z Kravař. Vnorovy se staly drobnějším statkem, který držel roku 1298 Znata z Vnorov.

Po vymření Přemyslovců roku 1306 využil Matůš Čák Trenčanský zmatků a sporů o český trůn k výpadům na jihovýchodní Moravu a zmocnil se východního Slovácka, výslovně je v kronice Zbraslavské jmenován hrad Veselí, který muselo vojsko dobývat a do hradu vniklo po žebřících. Za císaře Karla IV a jeho zástupce na Moravě markraběte Jana Jindřicha se poměry uklidnily.

V poslední čtvrti 14. století se Veselí i Vnorovy dostaly do rukou mocného a tehdy na Moravě rozvětveného rodu pánů ze Šternberka, kteří na Vnorovech rádi pojišťovali manželkám věno. Roku 1378 “Albert ze Šternberka, zvaný též ze Světlova dává a stvrzuje své manželce Anežce celou vesnici Boršici s opevněním, celou vesnici Spinek a vesnici Vnorovy se všemi vlastnickými právy, které až dosud držel, nic sobě neponechav, jedině patronátní právo nad kostelem vnorovským. To vše odhadnuto na 1000 kop pražských grošů. To vše stvrzuje k rukám vznešeného Zdeňka ze Šternberka jinak též z Lukova.” Tu se poprvé setkáváme s písemnou zmínkou o osadě Spinek, ale i o kostele vnorovském.

Po smrti Alberta ze Šternberka (+ 14.1. 1380) se Anežka podruhé vdala za Viléma z Perštejna, kterému roku 1385 zapsala těch 1000 kop grošů na Vnorovech, Boršicích a Spinku tak, jak je obdržela od oného zemřelého manžela Alberta před přítomným Vaňkem z Perštejna, poručníkem této Anežky, jemuž potvrdila, že je to její vlastnictví. Ten ji toto věno opět dal a poukázal.

Novým veselským pánem se stává Petr ze Šternberka, pocházející z hlavní linie šternbersko-oderské. Petr byl zadobře s Petrem z Kravař a Plumlova, který měl jeho sestru za manželku. A jelikož byl bezdětný, hledal společníky pro svůj majetek v případě své smrti. Nakonec si vybral Markvarta ze Šternberka a Petra z Kravař, kteří po jeho smrti měli získat jeho dědictví, ale zároveň se vyrovnat i se všemi jeho věřiteli. Na základě spolku, který roku 1398 uzavřel Markvart se svým bratrem Jaroslavem IV. na své statky, stal se dědicem veselského zboří Jaroslavův syn a Markvartův synovec Jaroslav V.

Majetkové příbuzenské spory pokračovaly i po smrti Markvarta. Petr z Kravař dokonce r. 1406 podal na mladého Jaroslava žalobu, že drží neoprávněně hrad Veselí, ale neuspěl. V těchto těžkých začátcích hledal Jaroslav oporu u svého tchána Jana st. z Lomnice. Rodinné vztahy se mezi nimi upevnily, když si jeho syn Jan ml. z Lomnice vzal za manželku Jaroslavovu neteř a Markvartovu dceru Annu, vybavenou věnem po matčině smrti jí vykázaným na Mistříně, Včelarech a Javorci: Proto také Jaroslav ze Šternberka učinil roku 1415 svého tchána Jana st. z Lomnice komisařem svých statků a dětí. Na své statky vzal však na spolek synovce Petra, syna svého bratra Zdislava a též svého švagra Jana ml. z Lomnice. Jeho vlastnictví na Veselí dotvrdila jeho neteř Anna tím, že se vzdala v jeho prospěch všech svých nároků na veselské zboří, které se tehdy skládalo z města Veselí dále Písku a Zarazic, Žeravin, Veselské Lhoty, Tasova, Malé neboli Zedrané Vrbky a Kuželova. O značné rozšíření Jaroslavových statků se zasloužila jeho vzdálená příbuzná Eliška, dcera Alberta V. na Světlově, tehdy už vdova po Voku z Kravař. Snad rodinné důvody ji měly k tomu, aby r. 1412 mu odstoupila Boršice, Louku, Vnorovy i Spinek a později i hrad Světlov s příslušenstvím a dědický nárok na Komnu.

V tak neomezeném vlastnictví nedržel však Jaroslav Vnorovy a Spinek. Měl na nich totiž zajištěnou vysokou pohledávku Šíp, řečený Schellenberger. Ve své podstatě byla vlastně věnem Eliščiny matky Anežky z Lukova, ženy Viléma z Perštejna. Proto Vnorovy a Spinek patřily od této doby k Veselí jen právem dědickým neboli vrchním. Přesto však mohl na nich zajistit věno své neteři Anně.

V té době byla společnost plná protikladných zájmů. Koncem 14. století se přiostřily rozpory mezi feudály a poddanými, mezi šlechtou světskou a duchovní, mezi venkovskou chudinou a sedláky. Prostý venkovský lid těžce nesl své ubohé postavení,

zvláště, když na druhé straně viděl bohatství a proto s ochotou přijímal myšlenky chilialismu, hlásané potulnými hlasateli. Zhoršovalo se i právní postavení poddaných. Odvolací právo k panskému soudu bylo v r. 1402 zrušeno a od té doby platila zásada, že poddaný nemůže pohnat svého pána na soud zemský. Vešel v platnost i zákon zákazu stěhování poddaných na základě nařízení markraběte Jošta z roku 1380. Poddaní byli navíc zatěžováni nově požadovanými berněmi a ze strany církve nově zaváděnými desátky a platy za náboženské úkony. Učení Husovo, které ostře kritizovalo zlořády v církvi a společnosti působilo lavinovitě a vtisklo dalším desetiletím charakteristický ráz husitského revolučního hnutí.

Také Jaroslav ze Šternberka stejně jako tchán Jan st. z Lomnice patřil mezi ty, kteří souhlasili s reformním vystoupením mistra Jana Husa. Proto připojili svou pečeť k protestu, jímž moravští a čeští páni se ohradili 8. května 1415 proti Husovu uvěznění i proti obvinění českého království z kacířství. Pro Husovo učení byli také kněží na veselském panství. Byli to Leustach a Lukáš od kostela sv. Bartoloměje ve Veselí i Martin od kostela sv. Alžběty ve Vnorovech.

O Martinu z Vnorov je dokonce vyslovován názor, že se mohlo jednat o známého představitele táborského revolučního chiliasmu Martina Hůsku, řeč. Loquis, který údajně přešel do Čech z Moravy, kam se vracel po porážce táborského chiliasmu.

O značném rozšíření husitství na Moravě a hlavně na Slovácku v samém počátku svědčí i okolnost, že tehdejší administrátor olomouckého biskupství v Litomyšli Jan Železný povolal k sobě v roce 1418, v době kdy byl biskupem v Litomyšli, četné duchovní, aby se očistil z nařčení z kacířství. Byli předvoláni kněží Leustach (Eustach, Lov a Stach?) a Lukáš z Veselí, Martin z Vnorov, Mikuláš z Napajedel, Martin z Hradčovic, Mikuláš a Pavel ze Strážnice a Pavel z Velké.

Původně nejsilnější baštou lidového hnutí v kraji se stalo Strážnicko s okolím. Právě zde, ať ve Strážnici či ve Vnorovech radikalizaci lidových vrstev podnítilo hnutí bratří Valdenských, kteří kolem roku 1400 kázali mezi německými kolonisty na Slovensku, a odtud přešli na jihovýchodní Moravu. Vedle počáteční Strážnice střediskem lidového hnutí nejen v regionu, ale i v moravských krajích se po českém způsobu stal Nový Tábor v Uh. Ostrohu, kam se soustředili všichni příznivci husitství.

Když po smrti krále Václava IV. došlo k tragickému střetnutí jeho nástupce krále Zikmunda s husitským hnutím v Čechách, zůstal Jaroslav ze Šternberka pod vlivem svého tchána věren katolickému směru a ještě s některými moravskými pány je Zikmund získal na svou stranu. Zachoval se stejně jako Cimburský zástavní pán Vok st. z Holštejna. Spolu s ním vytáhl na pomoc králi Zikmundovi na podzim 1420. Oba padli 1. listopadu 1420 v bitvě pod Vyšehradem.

Protihusitská strana spolu s císařem Zikmundem a olomouckým biskupem Janem Železným sebrala v Uhrách veliké vojsko a přitáhla v polovici října na Moravu. Usadila se v Brodě, odkud poslal Zikmund strašlivého Pipu (Pipo Spano, Ital), aby dobyl Nový Tábor a zpustošil panství husitských pánů, především Strážnici a Ostroh: Kolem 28. října 1421 se Zikmundovo vojsko u Hradiště spojilo s vojskem biskupa Jana Železného. Bedřich ze Strážnice a Tomáš z Vizovic se rozhodli proti takové přesile se probít z Nového Tábora a přejít za Žižkou do Čech. Mezitím Pipo Spano strašlivě hubil celou jihovýchodní Moravu, i uherská vojska vypálila město Strážnici, mučila a upalovala domácí obyvatelstvo.

Feudálové, vidouce růst Zikmundových pozic, se pomalu přidávali na stranu Zikmundovu jeden za druhým, stejně jako drobní rytíři. 13. listopadu 1425 se poddal i Petr z Kravař a ze Strážnice. Husitská vojska se však nevzdávala a po Žižkově smrti, pod vedením Prokopa Holého, dále útočila ze svých pevných pozic. V březnu 1426 pronikli husité na jižní Moravu, pobili německé obyvatelstvo Podivína a pustošili v Rakousích. V r. 1427 obsazovali Táboři a Sirotci bez odporu moravská města i tvrze a zmocnili se Uherského Brodu. Avšak nová křížová výprava směřující do Čech, je přinutila k spěšnému návratu do Čech. Zdejší kraj se stal v následujících letech průchodištěm a základnou ofenzívy husitských vojsk do Uher.

Dlouhotrvající boje způsobily těžké škody obyvatelstvu a zemi. Četné vesnice byly vydrancovány a vypáleny, mnohé vsi zanikly. Útrapy na jihovýchodní Moravě však byly v husitských válkách mnohem menší, než za válek česko-uherských v druhé polovině 15. století.

Doba předbělohorská

V roce 1446 Jan starší a Markvart z Lomnice, synové po Anně, prodali Vnorovy a Spinek Jiřímu z Kravař a ze Strážnice za 500 kop grošů i s dědickým právem. Vnorovy tak poprvé na velmi krátký čas patřily k panství Strážnickému, neboť ještě téhož roku je Jiří z Kravař prodal za stejnou sumu Přechovi z Leštiny.

Páni ze Šternberka však měli stále dědičné právo 500 kop grošů ve Vnorovech a to až do roku 1447, kdy Zdeněk ze Šternberka a Konopiště prodal veselský statek Mikuláši z Vojslavic a kdy výslovně pravil, že statek ten prodává s příslušnými vesnicemi a s právem dědičným na Vnorovech a Boršicích. Mikuláš z Vojslavic bezpochyby věno na Vnorovech váznoucí od Přecha z Leštiny odkoupil a stal se majitelem Vnorov. Mikuláš z Vojslavic zemřel někdy v letech 1459-1460. Je o něm známo, že roku 1453 prezentoval na vnorovskou faru kněze Jiřího, na uprázdněné místo po odchodu kněze Blažka, který zde působil od roku 1450 do 3. března 1453, kdy se fary vzdal.

Jeho synové Mikuláš a Václav se rozdělili o statek veselský, kdežto Vnorovy zastavili své sestře Dorotě, provdané za Mikuláše ze Zástřizl. Václav z Vojslavic je však vyplatil a stal se tak jejím držitelem alespoň z části. Zval se také Vojslavským na Vnorovech. V kostele vnorovském pochoval také svou dceru Apolonii, zemřelou 23. prosince 1469. Dokládá to i nález náhrobního kamene při bourání starého kostela r. 1908. Byl 150 cm dlouhý a 60 cm široký. Nebyl však již vcelku. Větší kus byl zazděný v rohu věže, dva menší kusy nalezeny ve zdi u bočního oltáře. Byly na něm znatelné popáleniny, a tak lze usuzovat, že k jeho poškození došlo při požáru kostela a následně při obnově kostela byl použit jako stavební materiál. Tento nález tehdy co nejvěrněji zakreslil bohoslovec Vladimír Dufek, syn nadučitele ještě předtím, než byl dán do veselského muzea. Dnes se tam již nenachází a jeho podoba se zachovala jen díky tomuto nákresu. Na tomto náhrobku je dobře patrný erb pánů z Vojslavic s cimbuřím, na štítu typického, pozdně gotického tvaru, užívaného v poslední třetině 15. a polovině 16. století tzv. kolčí štít. Po obvodu náhrobku je nápis, který zdánlivě nedává smysl. Tvoří jistý druh chronogramu, neboli nápisu skrytého významu. Nedejme se však mýlit gotickou čtyřkou v letopočtu, připomínající nedotaženou dnešní osmičku.

Podle V. Praska v Selském archívu ročník VIII. č. 3. z roku 1909 latinský nápis sděluje: “Anno Domini 1466 in vigilia Notivitatis Domini mortua est Apolonia, Filia generosi Domini Wenceslai Weselsky de Wojslawicz.” (Léta páně 1460 o svátku Narození Páně zemřela Apolonie, dcera vznešeného pána Václava z Vojslavic).

Při bourání starého kostela byla v místech před bočním oltářem sv. Cyrila a Metoděje po odebrání hlíny odkryta měděná rakev zcela pokrytá měděnkou. Tehdejší farář P. Fr. Zmeškal však nedovolil rakev vyzvednout a musela být opět zasypána. Šlo nepochybně o rakev s Apolonií z Vojslavic.

Mezi oběma bratry Mikulášem a Václavem, ale i jejich švagrem Mikulášem ze Zástřich panovaly neustálé sváry, jak to dokazují půhony z let 1480 - 1498. Soudívali se i se svými sousedy Pertoldem z Lipého na Strážnici, Vratislavem z Perštejna a Čeňkem ze Žeravic na Bánově.

R. 1480 Mikuláš z Vojslavic a na Veselí pohnal Mikuláše ze Zástřizl a ze Vnorov, že jest mu dlužen a svěřil mu 60 zl. a těch mu nevrátil, proti tomu pohnal jej Mikuláš ze Zástřizl, že jest slíbil ženě jeho, sestře své, na výpravu 50 hř. dáti a ty jest na lidech vybrav a podnes drží.

Zdá se, že Mikuláš ze Zástřizl se se svými švagry vyrovnal a Znorovy jim popustil, neboť ještě roku 1481 se psal po Vnorovech, ale roku 1482 ve sporu s Vratislavem z Perštejna o zadržování sběhlých poddaných se Václav jmenuje z Vojslavic i ze Vnorov. Po roce 1490 si pak oba bratři rozdělili panství tak, že Mikuláši připadlo Veselí a Václavovi Vnorovy. Mezi bratry došlo opět ke sporům. Hlavní spor se týkal užívání lesa mezi Vnorovami a Veselím.

Václav z Vojslavic pohnal r. 1492 bratra Mikuláše za 10 zl. uh., že brání lidem jeho z Vnorov a Spinku v luze *1) svině pásti vedle starodávného obyčeje a chce, aby se jen mimo starodávnou zvyklost mýtilo, ježto ne Mikuláš, ale on vedle oddílu, k tomu právo má.

Proti tomu Mikuláš z Vojslavic a Veselí pohnal Václava, bratra svého, z 500 hř. gr. šir., že proti panskému nálezu sahá mu v sady jeho a jeho platy, které sluší k Veselí a nálezem panským jemu jsou přiřčeny, dále pohání jej za 10 zl., že ho ke škodám jest svévolně připravil, že věda dobře, že ten luh blíže Vnorov byl jest v dílčích listech vepsán a přiřčen k Veselí zámku a v ten mu jest sahal a nařkl a on skrze to narčení musel úřad vésti, svědky vésti, na sjezdy jezditi do Brna a do Olomouce a skrze to by škody vzal, těch mu opraviti nechce. Kromě toho jej zažaloval o 100 hř. gr. šir. za to, že zřídil nový přívoz přes řeku Moravu na újmu staršího přívozce, na jehož výnosu měl podíl i strážnický pán.

Již roku 1491, kdy vznikly první spory o statky veselský a vnorovský, byla tato věc odložena do desk zemských proto, aby se v nich zjistilo, zda byly Vnorovy přikoupeny k Veselí, a jestli s lesem či bez něj. Do té doby měl být les nechán na pokoji a zastaveno mýcení.

Václav z Vojslavic měl také spory s Janem st. ze Žerotína a na Strážnici. Roku 1497 jej žaloval za to, že Janovi lidé z Lideřovic mu sahají v grunty jeho dědičné, kteréž k Vnorovám příslušejí a on tomu nechce zabránit a sjednat nápravu. Jan z Žerotína pohnal Václava r. 1498 ze 30 hř., že když jeho fojt k němu na Strážnici šel, tu lidí Václavovi jej vzavše v jeho dědině vedli k němu na Vnorovy (byl to člověk jeho) a fojta Janova vsadili do klády a on k němu psal, aby to opravil a on učiniti nechtěl. Zároveň pohnal jej Jan z Žerotína ze 100 zl., že zloděje jeho podřízeného u sebe choval a jej nevydal i na dopis p. hejtmana.

Oba bratři Mikuláš i Václav byli bezdětní, a tak museli pomýšlet na to, komu připadne majetek po jejich smrti. Václav se po smrti své první manželky oženil s vdovou po Hynkovi Duchkovi z Bydžova, tj. se Zuzanou z Prostějova, která měla z prvního manželství syna Jana. Protože Mikuláš dříve zemřel, rozhodl se Václav, že svým dědicem učiní svého nevlastního syna Jana. Působil tu též i ohled na postavení, které na Moravě zaujímal Zuzanin bratr a prostějovský rodák Jan Filipec, tehdy správce olomouckého biskupství, který zařídil Janovi nobilitaci, po níž užíval přídomek - z Kunovic. Jan z Kunovic se potom stal zakladatelem rozsáhlého ostrožského panství, které zastínilo i zbytek veselského zboří. To zdědil po Mikuláši z Vojslavic jeho vzdálený příbuzný Heřman z Vojslavic (purkrabí na Karlštejně).

Dne 16. ledna 1500 vydal král Vladislav Janovi z Kunovic listinu, ohledně jeho dědictví po smrti Václava z Vojslavic a 27.7. 1501 potvrdil dědictví po Mikulášovi z Vojslavic Heřmanovi z Vojslavic.

Po smrti Václava z Vojslavic nastaly rozepře mezi příbuznými obou bratří. Na statky pozůstalé po Václavovi si činil nárok Jaroslav z Lantštejna za sirotky po jeho bratru Ctiborovi, který měl za manželku sestru zemřelých pánů z Vojslavic. Rozepře nastaly také mezi Janem z Kunovic a Heřmanem z Vojslavic i Janem z Kunovic a jeho matkou Zuzanou z Prostějova, která v druhém manželství byla provdána za Václava z Vojslavic. Václav z Vojslavic ještě za svého života pohnal Jaroslava z Lantštejna k soudu o 1000 zl., že se ujal sirotků po svém bratru Ctiborovi z Lantštejna a tvrdil, že on na ně má větší právo. Tento spor ještě před svou smrtí prohrál. O dědictví se hlásil také Václav z Lesničího a dokazoval, že Miluláš byl jeho vlastní nedílný strýc.

Roku 1500 Jaroslav z Lantštejna a Světlova pohnal k soudu Jana z Kunovic o 100 kop gr., že drží Vnorovy a Spinek s jejich příslušenstvím, na což on jako poručík Ctiborových sirotků má větší právo.

Téhož roku se soudila o 2000 zl. se svým synem Janem z Kunovic Zuzana z Prostějova, která se dožadovala toho, co jí její manžel, Václav z Vojslavic odkázal. Ve stejném roce jej pohnal k soudu také Heřman z Vojslavic že nechce před pana hejtmana předložit poručenství nebožtíka Václava z Vojslavic, který mu odkázal své statky a že podle závěti nechce vydati veselskému kostelu věci, které mu náleží.

Heřman tento soudní spor prohrál, neboť Václav z Vojslavic ve svém poručenství nařídil, aby z jeho majetku 2000 zl. bylo použito na jeho dluhy a Jan z Kunovic zaplacení tohoto dluhu vzal na sebe. Současně pohnal Jan z Kunovic svou matku o 1000 zl., za to, že vzala všechny věci Václava z Vojslavic a z Vnorov , na které má on právo. Soud mu dal za pravdu, poněvadž Václav Vojslavský Janovi z Kunovic odkázal svůj majetek nemovitý a movitý.

Někteří věřitelé nebožtíka Václava z Vojslavic mysleli, že po jeho smrti vdova Zuzana zdědila Vnorovy. Např. Ondřej Výlupek, kroměřížský měšťan pohnal paní Zuzanu z Prostějova a Znorov o 300 zl. že mu její muž ještě za života nezapůjčil své lidi jako svědky události, když byl při cestě do Uh. Brodu u Bílovic oloupen a ona, jakožto držitelka Vnorov a Václavova, statku tyto lidi propůjčiti nechce. Soud však shledal, že Zuzana majitelkou Vnorov není, a tak žalobu zamítl.

Po roce 1502 byly Vnorovy přiřknuty sirotkům po Ctiborovi z Lantštejna, kteří po svých strýcích Vojslavských jmenovali se Mikuláš a Václav a zváni bývali Zubové z Lantštejna. Snad měla jejich matka Veronika na Vnorovech zapsané věno.

R. 1508 Heřman z Vojslavic a na Veselí pohnal pány Václava a Mikuláše, bratry Zubovi z Lantštejna a na Světlově o 200 kop, že lidé ze Vnorov, které ve svém držení mají, zejména: Mikše, který byl v Lidéřovicích, Václavíka, starého Martina, Chocholu. Krcha, Sečna, Korda, Čeřénka, Korčka, fojta, aj. před pana hejtmana a pány postavit nechce, dále je pohnal o 2000 kop, že lidé ze Vnorov pasou dobytek:koně, krávy, klisny, telata a husy na gruntech v lesích jeho neprávem i přes zákaz, čímž mu činí škody, a proto od nich žádal náhradu škod. Také se s nimi soudil o 200 kop za to, že lidé ze Vnorov od něj přijali v lese poblíž Vnorov pozemky, aby si zde zřídili štěpnice, ze kterých by pak odváděli jemu a jeho potomkům na zámek veselský platy tak, jak bylo ujednáno a do listin zapsáno. Jednalo se o tyto lidi: Václav Kord 10gr., Čeřének 14, Sečen 12, Baran 6, Korček fojt 16, Martin Chocholů 12 gr., kterým již lhůta, po které měli začít platit, vypršela, ale páni Zubové je této povinnosti zbavili, tvrdíce, že grunty v lesích patří k obci Vnorovy a k placení je nechtěli nutit. R. 1510 své půhony Heřman obnovil, zejména si stěžoval, že lidé ze Vnorov a ze Spinku pasením dobytka ve štěpnicích mu velkou škodu činí, takže skrze to pasení plat ze štěpnic mu nevychází.

R. 1512 byla majitelkou Vnorov panna Jitka z Lantštejna. Heřman z Vojslavic obnovil své půhony. Předně pohnal k soudu Vícka z Ptení, že nemá to svědomí a nechce mu dáti to, co mu bylo od p. Jana z Kunovic po smrti nebožtíka Václava Veselského postoupeno: rybáři v Spinku, luhy a jiné věci, za které p. Jana žaloval. Zároveň pohnal k soudu Jitku z Landštejna na Bojkovicích, že mu nechce vydat některé lidi ze Vnorov a Spinku, aby mohli být předvedeni před p. hejtmana. Šlo o Ondru Starého, Matěje, řezníka, Jandu, Žáčkova syna, Pavla Huleje, Tomáše Krcha a Kubu Chochola.

Také je žaloval z toho, že nečiní nic proti tomu, že její lidé ze Vnorov, zejména Šimon, fojt a Václavík jenž pásli svině v jeho štěpnicích, mu nezaplatili stanovený obnos ručení a nedošlo k úhradě škod, které pasením způsobili jeho lidem, stejně jak to neučinili i Toman Korečka a Ďula ze Vnorov, jejichž koně mu škodili v jeho gruntech v Náklí.

Heřman z Vojslavic žaloval rovněž Jana z Kunovic o 200 hř., že nechce předložit hejtmanovi list svědčící o zástavě Vnorov a Spinku nebožce Dorotě z Vojslavic, který nebožtík Václav z Vojslavic od té Doroty, své sestry vyplatil a který Jan z Kunovic vzal společně s jinými listy. (Půh. ob. IX., s. 233, 234 a další). Na základě domnělého práva po Václavu z Vojslavic činil si Heřman jakési nároky na Vnorovy a Spinek mezi jiným také na farní patronát ve Vnorovech. Proto ho r. 1513 pohnal Václav Pavlovský z Vidbachu, mocný poručník panny Jitky z Lantštejna, o 200 hř. , že uvedl na faru do Vnorov kněze, k čemuž neměl právo, dále o 500 hř., že si přivlastnil čtyři lidi ve Spinku a nechce mu je podstoupit.

Soudil se s ním také o dalších 500 hř., že mu nechce vydat smlouvu, kterou uzavřeli bratři Miluláš a Václav z Vojslavic. A konečně se s ním soudil o 1000 zl., že zakazuje lidem ze Vnorov pást dobytek v hájích a lesích patřících k Veselí, i když k tomu Vnorovští podle smlouvy měli právo.

Soud v tomto sporu mezi Pavlovským a Heřmanem z Vojslavic rozhodl tak, že lidé ze Vnorov a Spinku, kteří bez lesů Mikulášových nemohou být, mu mají tak jak velí slušnost na zámek veselský odváděti určené dávky ospu a slepic za pasení v jeho lesích a nic víc. Mikuláš jim zase má dopřát tolik svobody jako lidem svým.

Jitka z Lantštejna, která se provdala za Jáchyma z Biberštejna, prodala r. 1515 Vnorovy s farou a pustou tvrzí a Spinkem Burjanovi z Vlčnova. Stížnosti, které měl Heřman z Vojslavic na pány z Lantštejna, obnovil r. 1516 na Burjana z Vlčnova. Zažaloval ho o 1000 zl. uh., že nechce předvést před p. hejtmana a J. Mt. své lidi ze Vnorov, zejména Pavla Holeje, fojta Václavíka, Šimona Kazby, Václava Orla, Buška Důly a Jaroška, ale také Martina Chochola ze Spinku. Jednalo se o spor ohledně pasení dobytka v Náklí

u Vnorov.

Aby se vyhnul nepříjemnému sousedství, prodal Burjan z Vlčnova již r. 1516 Vnorovy Heřmanovi z Vojslavic, se kterým uzavřel řádnou smlouvu. Tento ale smlouvu nedodržel a Burjan zůstal majitelem dále. Ještě roku 1517 žaloval Heřman Burjana, že nechce nechat předvést před p. hejtmana lidi ze Vnorov: Jana Kolvičku, Martina Jazýčka a Jakuba Bednáře, kteří protiprávně lovili ryby v jeho jezeře, které leží v luhu jeho pod Vnorovami (D.O.X., s 172).

Současně však zažaloval Burjan z Vlčnova Heřmana z Vojslavic a na Veselí o 1300 kop bílých peněz, že od něho koupil ves Vnorovy s příslušenstvím, ale podle kupní smlouvy nechce tuto ves ani lidi přijmout. Také se s ním soudil o 500 kop, které mu podle kupní smlouvy měl do sv. Václava zaplatit, ale ještě tak neučinil. Soud v tomto sporu rozhodl, že Heřman jest povinen uzavřenou smlouvu dodržet a danou částku zaplatit. (D.O.X., s. 180).

Aby Vnorovy zaplatil, vypůjčil si Heřman peníze od Václava z Žerotína a na Buchlově a dal mu polovici Vnorov do zástavy. Václav tento požadavek postoupil svému příbuznému Janovi z Žerotína a na Strážnici. Ten měl v úmyslu spojit Vnorovy se svým statkem strážnickým. Roku 1520 proto Heřman z Vojslavic podal žalobu na Jana z Žerotína a na Strážnici, že přesto že dluh vyrovnal, nechce mu polovinu Vnorov vrátit. Žaloba rovněž požadovala náhradu úroků, které on musí stále platit z vypůjčených peněz. (D.O.X., s. 150, 151).

Po smrti Heřmana z Vojslavic prodali jeho synové Jan a Václav z Vojslavic r. 1526 veselské panství: hrad a město Veselí s předměstím, mýtem, farou a vesnicemi Břehy, vinicemi a vinným desátkem, Zarazice s vinicemi, ves Spinek s rybářskými břehy a dvorem poplužním a lánem panským, Písek se dvorem a vinicemi Hynkovi Bilíkovi z Kornic, který své sestře Johaně 500 zl. a Bohuslavovi ze Zovla 2000 zl. moravských na statku tom zapsati dal a zároveň Kunu Vilima z Kunštátu ve společné držení vzal (r. 1529).

V tom čase byl Spinek z větší části pustý po uherských vpádech, a jak vyplývá z kupní smlouvy, spinečtí rybáři byli nakonec posledním pozůstatkem po této vsi, která se rozkládala mezi Zarazicemi a Vnorovami.

Hynek Bilík byl šlechtic hornoslezského původu. Byl synem Sobka Bilíka z Kornic a jeho manželky Kateřiny z Kravař. Hynek Bilík byl nejdříve ženat s Markétou z Drahotuš, sestrou Wolfovou, o níž slyšíme v letech 1513 - 1519, které dal zapsat 750 kop grošů věna na Vnorovech a vsi Písku. Po její smrti se oženil s Ludmilou z Potnštejna, které dal zapsat na Vnorovech a Písku 500 kop grošů věna a 250 grošů nadvěna.

Brzy po nástupu na panství veselské se Hynek dostal do sporů s pány strážnickými ohledně rybníků, které zřídil pod obcí Vnorovy a které sahaly až po humna lideřovská. Založením rybníků pod Lidéřovicemi totiž narušil lidem z Lidéřovic spojení jejich zákupních jezer s Moravou, přerušil jim také cestu do lesa.

Roku 1531 byla uzavřena smlouva mezi Janem st. ze Žerotína a na Strážnici, Bernartem ml. ze Žerotína a na Fulneku, Vilémem ze Žerotína a na Šumberce na jedné straně a Hynkem Bilíkem z Kornic na straně druhé ohledně těchto sporů a poškozeným lidem byla poskytnuta náhrada.

Hynek Bilík z Kornic zemřel v druhé polovině roku 1551. Jeho tělo bylo uloženo k věčnému odpočinku v kostele sv. Bartoloměje na veselském předměstí, zatímco oba jeho předchůdci Mikuláš a Václav byli pohřbeni v kostele hradišťských františkánů. Hynek Bilík měl čtyři syny: Smila, Jana, Sobka a Václava, kteří však postupně umírali, takže roku 1564 se stal jediným vlastníkem veselského panství nejmladší Václav. Ještě před smrtí, které podlehl r. 1580, odkázal veškerý svůj majetek (byl bezdětný) svému bratranci Burianu Tetaurovi z Tetova a na Světlově, s nímž se na Veselí shledáváme již r. 1581, a jehož babička byla sestrou Hynka Bilíka , otce Václavova. Jeho synové Václav a Vilém prodali r. 1589 veselský statek a s ním i Vnorovy s kostelním podacím a Spinek s rybáři moravskému prokurátorovi Jakubovi Vojskovi z Bogduňovic.

Hospodářské poměry - luhy a rybníky

Po česko-uherských válkách bylo opuštěno hodně usedlostí a značně ubylo i pracovních sil, které pro vrchnost pracovaly. Feudálové, aby zvýšili své příjmy, zvyšovali povinnosti poddaných a ukládali jim nové dávky a roboty, jimiž dříve nebyli zatěžováni, a byli nuceni hledat jiné formy hospodaření. Místo dosavadního převážně rentového hospodářství (spoléhali se jen na výnos feudální renty) přešli koncem 15. století a zejména v 16. století k hospodářství ve vlastní režii. Pozornost soustředili k těm druhům výroby, které nevyžadovaly pracovních sil a přinášely pravidelný a vydatný zdroj příjmů. Rozvíjelo se tak rybníkářství, vinařství, pivovarnictví aj.

Také na veselském panství páni z Vojslavic hledali způsob lepšího využití hospodářských možností, které poskytovala sama příroda. Šlo v podstatě o to, jak naložit s lužními, po obou moravních březích se rozkládajícími lesy, jejichž užitky nebyly úměrné jejich ploše. Dubů tu mnoho nebylo. Největší část porostu tvořily vlhkomilné olše, rokytky, jasany, vrby, břesty a kleny. Pro svou poměrně malou přístupnost byla v nich těžba dříví vcelku ztížena. Omezené bylo i pastevní využití. Pro svou bujnou vegetaci hodily se lužní lesy více k pastvě černého dobytka (prasat) nežli k pastvě skotu, jejichž pastva byla místy pro nejistou půdu velmi riskantní. Výhodnější se zdála jejich proměna na louky, neboť jedině ty zajišťovaly dostatek jakostního krmiva na zimu pro dobytek panský i poddanský. Přechodnou formou po vyklučení lesů byly však pastviny. Jen pastvou dobytka bylo možné vyplenit i poslední zbytky kořání. Prosvětlování luhů, zřizování pastvin a luk bylo na veselském panství už v 15. století běžným jevem. S největším odporem se hromadné hlučení lesů setkalo právě zde ve Vnorovech, kde obyvatelé nechtěli za žádnou cenu se zříct pastvy v lese Nákle, který se rozkládal pod Vnorovami směrem k Veselí. Na některých lukách se vysazovaly jabloňové a švestkové štěpy, říkalo se jim štěpnice. O ně měli velký zájem veselští měšťané, poněvadž u svých domů neměli vůbec nic. Na hromadnou proměnu luhů na louky a štěpnice už domácí obyvatelé nestačili a nezbylo než připustit na nich účast obyvatelům okolních osad, a to lidem ze Strážnice, z Lidéřovic, dále z osad, které kdysi k Veselí patřívaly. Protože na nově založených lukách bylo třeba ještě po nějakou dobu stále co činit s vypleňováním zbytků vyššího porostu, udržovaly se pro nové louky dlouho staré názvy rubanice a klučovaniny jim přiznané hned po provedení první a nejtěžší práce. Rubanicemi se zvaly louky, na nichž býval dříve vysoký les, klučovaninami neboli kučovaninami zase plochy zbavené nižšího stromového nebo křovinatého porostu. Dokladem jsou Rubanice, Štěpnice a Kučovaniny staré a nové u hranic s katastrálním územím Strážnice a Rubanice v sousedství katastru Zarazic.

V místech, kde docházelo k podmokání vlivem častých záplav, usychaly stromy a další se již neuchytly, vyrůstaly tu jen málo hodnotné křoviny, o jejichž existenci nám podává svědectví i název vnorovské Trní (les Trní). S rubanicemi se setkáváme zpravidla poblíž řeky, tedy v místech nesnadno přístupných, proto také činže z rubanic byla nižší než ze štěpnic, které poskytovaly užitek travný a ovocný a platilo se z nich více, než z obyčejných luk. Ze štěpnic se dávalo v rozmezí od 8gr. do 1zl. 14gr., z luk jen do výše 1zl. 2gr. Na úkor luhů byly získány i rozsahem menší zelnice. R. 1732 bylo u Vnorov 414 zelnic a u Zarazic 70. Činži ze štěpnic a rubanic vybíral plesník. Některých štěpnic bylo použito i k odchovu včel, zvaly se proto včelíny (viz. “Včelíny” poblíž moravního jezu).

Velmi závažný byl pro veselského pána i užitek z vod tekoucích i stojatých. Rybolov na nich se pronajímal za pevně stanovený plat. Vzhledem k omezeným možnostem nebývalo mnoho zájemců o rybářské povolání. Bývalo jich více na veselském předměstí nežli ve Spinku a ve Vnorovech. Protože ke vzniku rybářské organizace došlo v době, kdy Vnorovy se Spinkem k Veselí ještě nepatřily, vznikly na Veselsku dvě organizace, jedna ve Veselí a druhá ve Vnorovech. V čele každé organizace stál představený, zvaný plesník. Představeným vnorovských a spineckých rybářů byl v polovině 17. století Martin Čachtický. Zastával zároveň i funkci hajného. Souviselo to s tím, že jezera ležela zpravidla v lesích . Protože jezera byla zbytkem někdejších moravních jezer a struh, bylo možno z jejich sledu vystopovat, kudy se kdysi ubíraly. Rybáři lovili i ve strouhách. Spinečtí rybáři byli nakonec posledním pozůstatkem po vsi, která se rozkládala mezi Zarazicemi a Vnorovami. Slyšíme o ní ještě v době kolem r. 1500, kdy Václav Vojslavský odprodal svému bratru Mikoláši k Veselí 4 rybáře ve Spinku a 1 v Lidéřovicích. Za oprávnění k lovu ryb odváděli obrok neboli činži. O výši tohoto platu nemáme zpráv. Podle urbáře z r. 1732 platila většina z nich po 10 zl. činže. Když lovili v moravních jezerech neboli plesech, odváděli i chmelné, to jest dávku divokého chmele posbíraného v lesích ve výši 6 měřic 5 achtelů 1 ¹/₃ mírky. Mimo to každý rybář platil i zvláštní dávku zvanou převozné ve výši 7 krejcarů. Každý rybář držel na řece Moravě přesně vymezený úsek, jak se o tom dovídáme r. 1732.

Pokud se na ně nedostalo, obdrželi náhradní loviště v přilehlých jezerech nebo potocích. Ve vnorovském urbáři z roku 1732 se tak dovídáme, že zde bylo 6 rybářů a každý z nich měl po třech měřicích role.

1. Jan Švehla užíval vodu na Moravě od Hraniček až po Znorovský zbrodek.

2. Jan Slezák užíval vodu na Moravě od Znorovského zbrodku až po Holů hráz a kousek jednoho břehu na Mítníku od Bzenecka.

3. Jan Chromeček užíval vodu na Moravě od Holé hráze až po štěpnice Kamence a kousek jednoho břehu na Mítníku na Bzenecku.

4. Jan Komínek užíval vodu na Moravě od štěpnic Kamence až po Studničkovu štěpnici a kousek jednoho břehu v Mítníku od Bzenecka.

5. Jura Zíbal užíval vodu na Moravě od Studničkové štěpnice až po průchod od Viléma a kousek jednoho břehu na Mítníku od Bzenecka.

6. Martin Hadaš užíval vodu na Moravě od Dubové pod Tečílek, který strážnické grunty hraničí, dále od Vlčího stávku až po průhon k Vilému a kousek jednoho břehu na Mítníku od Bzenecka.

Každý z rybářů platil ročně činži z těchto vod 10 zl. a to ve dvou termínech o sv. Jiřím a sv. Václavu.

V dodatku později přilepeného listu čteme, že to, co nebylo vnorovským rybářům připsáno, bylo rozděleno dále takto:

- Jura Halaš užíval vodu od nároží až po Dubovou, která pak byla připsána Malíkovi místo Strouhy.

- Jura Zíbal užíval vodu od stavu až po nároží stavu, ročně platil činži 44 kr.

- Jura Komínek zase užíval kus břehu na Strouze při plotech u Kraviska a platil činži z vody 9 kr.

- Jan Kostka užíval kus břehu při Struze za činži 9 kr. ročně

- Pavel Slezák zase užíval přiloučí pod Blatnů stroužkou na Struze za činži 9 kr.

- Jura Hadaš měl výstupek při Žabném pod hrází za činži 22 kr.

Kromě těchto platů, byli vnorovští rybáři povinni vykonávat následující práce. O žních každý jednu kopu pšenice nažat, v zimě narubat tolik ledu, kolik bude potřeba a kdykoliv se poručí na hon jíti. V rybníčkách a haltýřích vysekávat a vyrubávat klestí a pomáhat při výlovu v rybnících, kdy museli táhnout nevod. Dále museli sbírat ovoce a do panské sušírny je odvádět. Všechny ulovené ryby museli věrně odvádět vrchnosti, za které jim byla vyplacena stanovená částka, a to za ryby přes 10 funtů těžké po 5 krejcarech a za kusy které mají méně než 10 funtů, po 4, 3 a 2 krejcarech za každý funt. Když bylo potřeba, museli se podle přání vrchnosti vydat na cestu s rybami tam, kam bylo potřeba a přitom odpovídat za náklad. Kromě toho měli také povinnost spolu s veselskými rybáři v době, kdy se voda začne vylévat z břehů odvážet z lesů potřebné obilí a dříví. Kromě těchto povinností nebyli zatíženi jinými pracovními úkony. Nerobotovali ani nepředli.

Protože moravní jezera poskytovala největší užitky, starali se rybáři o to, aby byla ve stálém spojení s hlavním tokem řeky zřizováním kopanic, čímž umožňovali, aby se moravní ryby mohli dostat až do jezer, z nichž po poklesu vody nebylo už návratu.

Když nastoupil na veselské panství nový majitel Hynek Bilík z Kornic, vyklučené luhy ho přiměly pro zřizování rybníků na jejich ploše. V historii zdejšího rybníkářství to byla naprostá novinka. Dosavadní rybníky byly žlebové. Novinkou bylo také použití moravní vody pro jejich zavodnění. Protože ležely už na rovině, bylo nutno je ohraničit hrázemi ze všech stran. Se svými novotami začal u Vnorov. Tam zřídil dva rybníky, a to Horní na 614 kop a Dolní na 1360 kop násady. Při uskutečňování svého díla byl naprosto bezohledný. Přívodní náhon vedl přes zarazické grunty. Nedbal na štěpnice, které tu měli lidé ze Žeravin, Kozojídek, ze Lhoty Veselské, z Tasova i z Ostrožského předměstí. Narušil tak lidem z Lidéřovic spojení zákupních jezer s Moravou, zasypal jim průhon a tím přerušil starou cestu do lesa. Plochu Dolního rybníka zvaného později Kokov, anebo i rybník Lidéřovský, vedl až po sama lidéřovská humna. Poškozeným lidem poskytl náhradu z pozemku dvora vnorovského a spineckého. Není vyloučeno, že na podnikavého Hynka doplatila i sama ves Spinek, o níž také po této době nic nevíme. Aby měl pro vnorovské rybníky dost vody, musel r. 1535 zvýšit stav u veselského zámku. Byla-li malá voda, byl přívod na rybníky napojen na Přívozní struhu za veselským zámkem. Pro odpadovou vodu zřídil zase Hynek Bilík bezohledně příkopu na pastvišti společném lidem z Lidéřovic a strážnické vrchnosti.

Do Horního vnorovského rybníka se voda vedla přímo ze zámecké strouhy. Její přívod zprostředkovala zvláštní svodnice, která vyústila do vantroků vedených u Zarazic přes řeku Moravu. Rybník byl vybaven kromě hlavní hráze i hrázemi postranními, které měly zajistit nejen potřebnou hloubku, nýbrž i ochranu proti povodním. Byly až 2 střevice vysoké a 1 ¹/₂ střevice široké. Poboční hráz u Moravy měla výšku přes 7 sáhů. Dolní neboli Veliký rybník pod Lidéřovicemi, zvaný jinak Kokov, byl vybaven hrázemi, které svou délkou i šířkou měly být zárukou dostatečné ochrany před moravní přívalovou vodou.

Kromě píseckých a vnorovských velikánů byly na Veselsku ještě menší rybníky napájené potoční vodou. Nějaký rybník byl také i v zarazické trati Výtrž, kde r. 1732 se pastvisko mezi Moravou a štěpnicemi zvalo Nadymač. Jeho úkolem bylo zadržovat vodu pro vnorovské rybníky. K nim přibyl i tak zvaný rybník Postranní neboli Poboční na prostranství mezi Horním a Dolním rybníkem vnorovským. Dovídáme se o něm r. 1651, kdy byl s to pojmout 100 kop násady. Jednalo se o rybník plodový neboli násadový. Funkci třecích rybníků konaly dva malé rybníčky nad Hatěmi u Strážnice, na něž podle dohody Hynka Bilíka s Janem ze Žerotína měla jít z Veličského potoka voda v množství potřebném na dvě koreční kola. Tuto uzavřenou a podle všeho soběstačnou rybniční soustavu doplňovaly rybníčky a haltýře zřizované podle potřeby za zámkem.

Veselské rybníky byly největším a nejvýnosnějším hospodářským odvětvím na veselském panství. Podle zprávy sestavené roku 1651 na základě starších údajů se jejich výnos odhadoval na 3760 zl., užitky z dobytka 2518 zl., z obilí 1552 zl., z vinného šenku 1000 zl., z mlýna 600 zl., z pivovaru 600 zl., z lesů 529 zl., ze zemního desátku 317 zl. a z palírny 150 zl.

Do obsluhy rybníků byli plně zapojeni i místní rybáři. Ze svědectví Václava Třináctého, který měl r. 1650 už 80 let, se dovídáme, že před výlovem vnorovských rybníků chodíval tamní plesník s podsedníky trhat strážnický stav v lese Vilému.

Je docela možné, že s vybudováním rybníků souvisí i zánik poplužných dvorů, kterých původně bylo více, i když menších. R. 1527 se připomíná poslední poplužný dvůr na Předměstí, ve Spinku, ve Vnorovech a v Písku. Zánik ostatních dvorů souvisí podle všeho s potřebou náhradní půdy nezbytné pro poddané postižené založením velkých rybníků ve Vnorovech.

Pohnutá doba

Počátek 16. století se vyznačuje příchodem českobratrské emigrace z Čech, která umožnila vznik samotných sborů. Ve zdejším regionu bylo nejpočetnější zastoupení bratří ve Vnorovech. Mnoho stoupenců měli i v Lidéřovicích, kde se doposud této jihozápadní části obce říká “Za zborem”. Martin Špiruda, domkař z č. 103 v Lidéřovicích, který zemřel roku 1905 se prý rád chlubíval, že na místě, kde stojí jeho chalupa stával kdysi bratrský sbor. V 16. století se také značně rozšiřuje luterství, k němuž se klonila tehdy většina podobojích a proto bylo nutno vydat v poslední čtvrti století 16. zvláštní řád. Jelikož Petr Vojska nemusel být ve věcech náboženských vůči císaři Rudolfu II. tak ohleduplný jako jeho strýc Jakub Vojska, mohly se nekatolické směry ve Veselí v posledních letech před Bílou horou uplatňovat mnohem účinněji.

Ze skromných zpráv z té doby se dovídáme, že roku 1594 byl na českobratrskou faru v Petrově dosazen vnorovský kněz Blažej. Není ale přesně známo, jakého byl vyznání. Avšak ještě r. 1598 byly obě fary, veselská i vnorovská obsazeny nekatolickými knězi.

Roku 1614 přichází na vnorovskou faru známý kronikář a českobratrský kněz Pavel Urbanides, který od roku 1600 působil v Rohatci. Ve Vnorovech zůstal až do roku 1625. Zanechal po sobě paměti zachycující útrapy zdejšího lidu za vpádu Bočkajovců, které vložil do makovice věže vnorovského kostela, která se roku 1614 stavěla. (Dle všeho šlo o přistavěnou dřevěnou věž, neboť samotný kostel byl z pevného materiálu).

Jak vyplývá ze soupisu obyvatel farnosti Veselí ke dni 23. březnu 1655, který provedl veselský farář Jan Urbani, udržela se nekatolická menšina až do poloviny 17. století. Podle tohoto soupisu mělo Veselí 65 katolíků a 7 nekatolíků, předměstí Veselí 194 katolíků a 43 nekatolíků. Ve Vnorovech bylo 205 katolíků a 16 nekatolíků. Zarazice měly 75 katolíků proti 12 nekatolíkům.

Po poměrně klidném století 16. bez přímých válečných událostí bylo století 17. od samého počátku provázené drahotou, bídou, hladem a nesmírným utrpením lidu, které způsobily následné válečné události.

Svědectví z té doby nám podává celá řada historických pramenů. Jedním z nich jsou již zmiňované “Paměti Pavla Urbanida” a “Lamentace země moravské”, popisující události okolo roku 1605. Neznámý pisatel Lamentací líčí tyto události zajímavým literárním projevem, kdy jakoby promlouval ústy země moravské co by matky, která naříká a běduje nad zničenou a zpustošenou krajinou Slovácka, ale přitom obšírně dokumentuje běh událostí a útrapy lidu za vpádu Bočkajovců.

První léta 17. století popisuje P. Urbanides takto:

Já Pavel Urbanides, kněz z Rohatce a toho času správce církve moravskéj.

Vidělo se mi za slušné, abych nějaků památku jak předešlých tak i přítomně za mého věku se dějících věcí zapsanů do makovice, kteráž se na věži Znorovskou leta 1614 stavěla, vložil tak aby každý viděl, jakých jsme my lidé let bídných dočkali a je s našima dítkama přežili tak, že jsme i těm mrtvým již dávno v zemi odpočívajícím jejich místa pokojného nepřáli aneb raděj s nima odpočívati sobě žádali.

Léta Páně 1600, spravedlivá a hrozná nouze jak v Moravě tak v Čechách, v Rakousích a v Uhřích na nás došla, neb okolo sv. Petra a Pavla (29. června) náramná drahota povstala, tak že jedna měřice žita 60 i 70 zl., i dráže, ječmen za 40 zl. platili, tak že lidi nemajíce chleba, zeliny rozličné jako jiná hovada jísti museli, potomně tak z toho otékali, že pod ploty jak muchy mřeli. Lidé bohatí nemilosrdně zatvrzelí byli a před chudým lidem domy své zamykali.

Podobně rok 1600 popisuje pisatel Lamentací ... Byla jsem častokrát těžce morem trestána, načež za to mám, synové moji pamatují, ano trestána jsem leta 1600 hladem (tak těžce, že dítky mě mřely a mnohé z bylin pokrmy sobě hledaly, jen aby břicho své hladovitě nasytily, z kterýžto ne život ale smrt, ne posilnění ale zemdlení, ne lékařství ale otravu braly). Na to jsem zapomněla pro sytost chleba a ourody hojné, skrze což vydala jsem se v pejchu. Proč? Že sem měla hojnost chleba, totiž ourod země, obilí, vína, dobytka, mléka, másla, masa, oděvu a všeho, což potřebí k užitku těla. A že jsem prožívala pokoje a to přes let 80, měla jsem tehdy za to, že jsem blahoslavena bezpečně jsem sobě počínala, syny mé v rozpustilosti bez kázně i bázně růsti nechávala, odtud se všechno zlé a nešlechetné rozvodnilo..... Klidné 16. století potvrzují i předcházející řádky.

Pavel Urbanides dále pokračuje. Léta Páně 1601 na vinohrady moravské, rakouské a uherské ruda jakási červená padla a všechno spálila, tak že až při spodku réví vyschlo a vyhynulo. Tenkráte bečka vína starého 100 zl. platila.

Léta Páně 1602 pochybily (pomrzly) zase vinohrady všechny všude, tak myslím daleko, jako okolo, 100 mil , toliko někde něco maličko zůstalo. Ti mrazové vyjevili se okolo sv. Filipa a Jakuba (1.5.) a trvali jednostejně až do sv. Trojice (2.6.) tak že i to stromové pozíblo. Na to hned po dvou nedělích po tej hroznej metli knechti k nám přitáhli a zůstávali u nás celých devět neděl. Ti převeliké škody nám činili a za to nic.

Léta Páně 1603 toho roku hned po sv. Jiří (23.IV.) mrazové se začali a trvali jednostejně až do Božího těla (29.5.). Však ale pán Bůh ruku svou a ochranu ráčil nad námi držeti že ničemu neuškodili. Lid velmi naříkal i také se domníval, že o všechno všudy přijdeme, co jsme koliv jak na poli tak na vinicích měli. Pán Bůh ale mimo naděje a očekávání našeho učinil, že jsme zachovani byli, pročež sluší v něj doufati a nezoufati.

Léta Páně 1604 v tomto roce nic nového se nepřihodilo, kromě dvoje zatmění na slunci a troje na měsíci ....

Ještě horší časy nastaly za povstání sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje, který se směle postavil proti habsburskému útlaku. Za pomocí Turků a Tatarů se zmocnil skoro celých Uher a pomýšlel na rozšíření povstání na Moravu, poněvadž věděl, že také tam jsou omezovány stavovské svobody a utlačováno nekatolické náboženství. Proto dopisem vyzval moravskou protestantskou šlechtu, aby se připojila k jeho povstání proti habsburské vládě. Bočkajův vůdce Czobor psal ze Skalice mocnému a vlivnému Karlu st. z Žerotína, který byl hlavou stavovské opozice na Moravě, aby se s celou Moravou poddal Bočkajovi, jinak že na Moravě hrozí zničení.

Karel st. z Žerotína se tehdy zdržoval ve Strážnici a z obavy před Turky dohlížel na opevňování města. Z neznámé příčiny opomenul odpovědět na oba dopisy a tak rozhořčený Bočkaj díky volným karpatským průsmykům mohl uskutečnit hrozby. Jeho vojska pronikla na Moravu, kde došlo k strašlivému pustošení, kdy Slovácko velmi těžce a krutě doplatilo na nesprávnou císařovu politiku. Útoky Bočkajovců začaly dne 1. května 1605 náporem od Trenčína směrem k Uh. Brodu. Stavovské vojsko se uzavřelo v pevném Hradišti a klidně čekalo na příchod pomocného českého a slezského vojska.

Rok 1605 a vpád Bočkajovců na Moravu zaznamenává Pavel Urbanides takto:

I od domácích našich sousedův k velikým a hrozným škodám jsme přišli a to čtvrtou neděli po Veliké noci (8.5.) právě o půl čtvrté hodině v noci od Skalice na nás přitáhnouc, hned nás počali mordovati a naše statky bráti a hned tej noci mnoho dobrých hospodářů, hofírů, nádeníků, žen, dítek zmordovali a zajali, ty zajaté šacovali a museli se draze vypláceti. Některé tak náramně bili, že jim v rukou umírali, ženy a panny sprzňovali a Uhři je Tatarům prodávali, města, městečka, vsi, dvory, mlejny a boudy pálili. Jeden den viděli jsme celou moravskou a rakouskou krajinu v ohni a téměř v rum obrácenou. Našich vojáků bylo tenkráte veliké množství v Hradišti zavřených, ti na to všecko pokojně se dívali a lid chudý mordovali a zajímati dopouštěli, tak že hejtman zemský tomu se smál a pravil, že o místo kacířuv (Rohatec) nic není, jsa sám potupník pravdy pána našeho Ježíše Krista.

Já ale s mou manželkou i s dítkama v Hradišti celý rok jsem zůstával a o všechno všudy jsem přišel, bídný život jsem vedl a pod krovem v zimě jsem přebýval.

Tenkráte synáček mně zemřel a na to žena, tu musel jsem až do Velké nésti a tam ji pochovati, nemajíce kde jinde, neb takový strach na nás přicházel, že sami vojáci myší aneb větrového třesku se báli, larma v noci troubili a v poli takový strach byl, že jsme se před stromem vidíce jej ukrývali a nikde jsme nemohli bezpečni býti, až potomně Čechové do Moravy vtrhli, našich vojáků obrátili a z města Hradiště vypravili a pod Skalicí se položili:však nepřátelé nic na to nedbali, ale předce vpády do země činili a co mohli uhnati, to vzali, až potom 6000 lidu našeho vpadlo do Slovák a Čachtice i Nové Město vypálili, tak že peněz, šactva a drahých klenotů velikou sumu přinesli. Sedláci jedli a pili nebo peněz z téj loupeže měli a tak nepřítel ustoupil. Skalice byla odňata, ale již prázdná, nebo nepřítel v noci ujel a všechno pobral a tehdáž byli vojáci pana hejtmana na vartě a tak šlo všechno falešně a fortelně. Potom naši nám ze země vykopávali vína, dobytek, šaty a jiné věci tak že jsme již neměli do čeho se převlékati.

Ještě obšírněji nám o dění v roce 1605 vypovídají Lamentace země Moravské, kde se dovídáme, že 1. května 1605 Turci, Tataři a Uhři vtrhli přes hranice slovanské a moravské a dostali se až po Uherský Brod, kde žádali, aby se jim město poddalo. Do města se jim však nepodařilo dostat a s hanbou odjeli. Cestou vypálili jednu ves Strání. Nevzdali se však a 4. května brzy ráno udeřili na Strážnici, kde pobili opilé strážné Skalické brány. Tiše vklouzli do města a tloukli na domy bohatých měšťanů. Kteří jim otevřeli, ty pobili a domy vyloupili. Povraždili tak mnoho bohatých měšťanů a s uloupenou kořistí odjeli do Skalice: 9. května zaútočili na Strážnici opět ve snaze dobýt zámek za pomocí žebříků a prken. Útok byl však odražen a tak ze vzteku zapálili a vyplundrovali město. Nato pokračovali dál do vnitrozemí a všechny vsi, města i městečka od Strážnice až po Zlín pálili (včetně Vnorov a Lidéřovic). Toho dne zapálili a vyvraždili pětadvacet vsí a měst. Skaličané toho hned využili a ve skupinách s osmi až dvaceti pacholky podnikali na Moravu loupežné výpady Bočkajovcům v patách. Ze zničených a vypálených míst odvaželi obilí, šaty a všechny hospodářské věci.

O krutém a bestiálním řádění Bočkajovců se v Lamentacích píše: “ napořád statky brali, ženskému pohlaví násilí činili, skrze prsy provazy protahovali a tak za koňmi vodili, dítky o zem a stěny rozráželi, sekali, některým tak tuze presy hlavy svírali, až jim oči vypadly, jiným oči loupaly, nosy a uši řazali, ouřadní osoby stínaly a na kůl dávali, některé pálili, některých hlavy vařili a přátelům jejich jísti je dávali, koně vínem napájeli a umývali. Čeho pobrati nemohli, všecko zkazili, odjíždějíce každý svou hospodu zapálil, metajíce do ohně všecky věci které pozůstávaly a summou mečem a ohněm před sebou i po sobě všecko plenili, aby žádných statkův nepozůstávalo.

Nebylo na tom dosti, že jste brali statky a lidi mordovali a zajímali, ale mučili jste, z některých pásy dřeli oběšice je za nohy, žen zle požívajice, pekli jste je na ohni a do lůna uhlí řezavého nametali a tak jste odešli, nechajíce je k divadlu a na památku vaší nešlechetnosti....

Dne 26. května 1605 Bočkajovci opět vtrhli od Skalice na Moravu a poplenili celý kraj až k Malenovicím. Dne 30. května vpadli k Veselí, v poli přepadli 5 měšťanů 4 zabili a měšťan, kronikář Pavel Přenský se zachránil útěkem do města.

V polovině července poslali páni z Čech 15000 mužů na pomoc pod vedením Adama ze Šternberka. Přitáhl k Hradišti, kde se s ním mělo spojit vojsko moravské. Nebylo však dosud pohromadě, táhl tedy pomalu ke Strážnici, kam dorazil 28. července. Uhři však toho nedbali a 31. července se znovu pustili přes Rohatec a pálili vesnice až po Bzenec. České vojsko nebylo spokojeno s váhavostí moravských stavů a hrozilo návratem domů, neuspíší-li příchod moravských posil. Moravané tak byli přinuceni přitáhnout k Hradišti, nebudili však strach, spíše překvapovali nádherou a vozy žen, které sebou vezli jakoby neběželo o vojenské tažení. V důsledku špatné organizace Uhři a Tataři bez obav pronikali na koních až do hor, kde vesničany honili a zabíjeli a svou kořist odváželi.

Posléze dne 1. srpna se obě stavovská vojska spojila u Strážnice, aby dva dny poté vytáhla přes zemské hranice, obsadila nepřítelem opuštěnou Skalici a postupovala zvolna do Uher. Podařilo se jim zabavit vozy plné kořisti z Moravy, v odvetu zpustošili řadu vsí. Uhři se ani tehdy nezalekli, ale i nadále podnikali vpády na Moravu.

V září bylo české vojsko odvoláno z Uher a na Moravě rozpuštěno. O něco později byl pak sjednán mezi Habsburky a Uhry mír (23.6. 1606), ale ještě dlouho se protahovalo uznání císařem.

Rok 1606 líčí Pavel Urbanides takto: ” ... když jsme se domů zase navrátili, tak jsme v sklepích a jamách bydleti museli. I dopustil pán Bůh na nás náhlý a nenadálý mor, tak že lid tuze mřel, tak že nemohli stačiti mrtvé pochovávati. Mně taky přerozkošné pacholátko v tom moru umřelo. V roce 1608 se uherská vojska zase stahovala k moravským hranicím. Tehdy se moravští stavové, v čele s Karlem st. z Žerotína, postavili do opozice proti císaři. Spojili se s uherskými a rakouskými stavy, vedenými císařovým bratrem Matyášem, který se stal pánem Uher, Rakous a Moravy, zatímco Rudolf zůstal vládcem jen v Čechách. Moravští stavové též využili svého dočasného úspěchu a zvolili si za zemského hejtmana Karla st. z Žerotína a na králi Matyášovi si vymohli uznání starých práv a náboženské svobody r. 1609.

Rok 1613 se vyznačoval tím, že bylo náramně lacino: měřice žita se prodávala za 30 kr., réž za 21 kr., ječmen za 13 kr., oves za 24 kr., más vína za 3 kr., za 8 peněz funt všeličehos dost k dostání bylo. Následujícího roku 1614 tomu bylo naopak a nastala drahota neboť nějaká ruda padla na obilí, které na květu zarazila, tak že z patnácti kop jen 2 měřice se namlátili. Staré obilí bylo vzácné, měřice žita se prodává za 1 zl. 30 gr., réž 1 zl., ječmen 57 kr., a oves 45 kr..

Povstání české a moravské šlechty

Povstání uherské šlechty bylo předzvěstí širšího konfliktu mezi dvěma protichůdnými myšlenkovými a ideologickými proudy, který vyvrcholil ozbrojeným střetnutím na Bílé hoře a dlouholetou třicetiletou válkou. Šlo o boj dvou skupin feudálů, usilujících o získání rozhodující moci ve státě s rozdílným náboženstvím.

V Čechách se stavové chopili moci v r. 1618 při tzv. pražské defenestraci. Na Moravě vypuklo povstání převratem radikální části moravské šlechty dne 2. května 1619. Stavovské povstání utrpělo však těžkou porážku v tragické dvouhodinové bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Fridrich Falcký opustil zemi a vítěz, císař Ferdinand II. rychle upevnil panovníckou moc. Uhři utekli z bitvy na jižní Moravu, kam jim před vánocemi přišel vstříc Bethlen Gábor, který obsadil Hodonín, Strážnici a Ostroh.

Držitel Veselí Vojska z Bogdunčovic se bránil přechodu vojsk na své panství, zvláště když viděl, jak tato ve Strážnici a v Ostrohu hospodaří - víno, obilí, dobytek brali a odváželi do Uher. Leč oni obelstili stráže tak, že tyto spustili padací most, Uhři rychle přeťali jeho lana, aby již nebylo možno jej zvednout, vnikli do Veselí a celé jej vyloupili. Marně město bránil purkmistr Pavel Přenský, až byl ubit.

Císařským přitáhli na pomoc další dobrovolníci polského krále a císařský generál Buqui postupoval s 5000 muži, většinou Španěly a Italy, k uherským hranicím. Dne 8. ledna vstoupil Buqui do Hradiště, kde se měšťané vzdali bez boje, museli zaplatit 5000 zl. pokuty a odříci se luterského učení. Brzy potom generál Buqui postupoval od Hradiště přes Ostroh, Vnorovy na Strážnici, zatlačoval Uhry, kteří před svým odchodem drancovali a vypálili mnoho domů. Současně postupovala od Hodonína armáda Bethlenova a Thurnova proti císařským.

Císařští vojáci si počínali stejně krutě jako vojska Bethlenova a zvláště krutě postupovali proti habánům, kteří byli označeni za nejhorší kacíře.

Na podzim na Moravu opět vtrhla vojska Bethlena Gábora spolu s jednotkami krnovského knížete Jana Jiřího. Skalice se mocnému dobývání ihned vzdala, Strážnice se drobet bránila, ale také se přesile poddala stejně jako císařské posádky, které se k nim postupně přidávaly. Celá tato armáda pak postupovala od Strážnice přes Lidéřovice a Vnorovy na Veselí. To, když Uhři dorazili k Zarazicím zahájilo na ně střelbu ze zámecké věže. Stříleli na ně všemožnými železnými kousky, které na zámku našli a které dopadaly až k Zarazicím. Armáda proto musela uhnout více doprava k Žeravinám a k Blatnici, kde se utábořili. Město Veselí se nakonec neubránilo. Mlýn a pivovar byl zapálen a jen zámek stále odolával. A tak byla na zámek zahájena soustředěná palba z těch nejtěžších kartounů ze tří stran až byl zcela rozstřílen. Dílo zkázy nakonec dokončil oheň.

Nový vpád Bethlena Gábora na podzim 1623, který rozsahem škod byl vyvrcholením všeho toho, co on tu svými jednotkami v rámci svých vojenských akcí napáchal. Po konfiskaci majetku pánů Vojsků z Bogdunčovic za účast na českém povstání i sekvestraci duchovenských statků se novým majitelem veselského statku stal uherský šlechtic Tomáš Bosnyak z Magyarbelu.

Události následujících let psal zřejmě jiný pisatel pamětí P. Urbanida, který líčí události od roku 1625 do roku 1642: “ Léta Páně 1625 staly se u nás v markrabství Moravském v Čechách, v Slezsku i také všudy na všechny strany světa hrozné a nevypravitelné věci zlé, v těch letech od roku 1625 až do roku 1642 to trvalo a nemohlo to ku konci přijíti. Tehdáž veliké a nesnesitelné těžké soužení a trápení jsme poznali, neb na nás mnozí zlí pranárodové z cizích zemí a krajin přitáhli, že jsme jim za otroky býti museli, totiž, Valaši, Němci, Saxi, Brunšwegrové, Holendři, Francouzi, Niederlandři, Španjeli a Talijáni, všichni tito pronárodové nás tuze trápili, hlavy naše knutlovali a divně stahovali a mučili tak, že sme velikou bídu a psotu okusili a hladu pocítili a to v roku 1640. V těch letech přišla na nás velká drahota, kdežto jedna každá měřice žita za 80 zl. 30 kr., rež za 70 zl., ječmen za 60zl., ovsa nebylo a jeden pecen chleba za 2 zl. byl a kdyby byl k dostání i za 3 zl. by jej rádi zaplatili, ale ho nebylo k dostání.

Léta Páně 1627 ukrutné turecké vojsko na nás se uvalilo a u Skalice v logru leželo v počtu 50000, lid zebrali, jak malé tak i hrubé. Manželky, panny a děvečky zprzňovali a divné zlé nám činili. Mnoho lidu ženského i mužského pomřelo od samého natahování a kvaltování s nimi, kdežto nikdy jsme se nenadáli, aby nás takové zlé věci potkaly, jakéž nás skutečně potkaly, čehož předkové naši nikdy neokusili, aniž o tom co pověděti uměli. Budiž Bohu na věky žel za ty jejich veliké činy, kteréž nám způsobili. Mužské staré pohlaví stínali, požel pane Bože krvi tej nevinej vylitej!. Poctivých mužů postínali, z manželek, vdov a sirotkův nadělali smutných a nás všech v nic obrátili a tak naše dědina zůstala pustá, neb nás malá částka pozůstala času toho. Koho mohli dostati sebou brali Turci a pozajímali do tureckých zemí a tam lid velmi draze prodávali, kdežto veliký pláč, naříkání a kvílení bylo od dětí a žen pro manžele své. Málo jich zůstalo ukrytých, neb jejich křik turecký tak hrozný byl, že vlasy vstávaly kdo jej slyšel. Pane Bože dobrotivý! Rač se smilovati nad námi a zažeň od nás takové nepřátele, bychom Tebe hodně ctili i všech svatých velebili a potom se k tobě dostati mohli. Amen”

Paměti P. Urbanida byly však obsáhlejší. Z latinského překladu veselského faráře Antonína Kromera (1750 - 1785) nacházejícího se v archivu veselské fary se dovídáme, že roku 1627 byl filiální kostel vnorovský surovým vpádem Turků zpustošen a vypálen i se zvony (asi míněna věž se zvony) i se vším vybavením, sochami i obrazy. Kostel zůstal opuštěn a znesvěcen až do roku 1642, a i když v celé oblasti Vnorov zůstaly jen dvě stavení, přece vyburcováni morem jak mohli s velkou starostlivostí kostel obnoviti (1642) jsouce si vědomi, k čemu bylo toto místo určeno.

Pisatel pamětí dál popisuje, jak roku 1628 utíkal s manželkou a synem před Turky přes řeku Moravu a manželka i syn se mu utopili a on sám se zachránil jen za pomoci Jiřího Blašťáka ze Vnorov.

Po smrti Tomáše Bosnyaka se novou majitelkou veselského panství stala Kateřina Perenniová a po její brzké smrti připadlo panství její nezletilé dceři Anežce. Skutečným pánem na Veselí byl však ve skutečnosti František Perenni jinak též z Perina. Pro Františka Perenniho však veselský statek nebyl přitažlivý, a tak 12. května 1646 uzavřel prodejní smlouvu s panem Janem Rotalem. Jelikož však Jan Rotal nepokládal nově nabyté zboží za bezpečné, byla o koupi Veselí uzavřena dne 26. září 1646 nová smlouva. Prodej veselského zboží však nebyl v pořádku, neboť Fr. Perenni jako poručník nezletilé dcery Anežky nedodržel podmínky smlouvy, podle níž měl také za utržené peníze zakoupit Anežce nějaký statek v Uhrách. Ta se cítila poškozená, a proto po čase podala protest pro zcizení majetku. Celý spor o dědická práva se táhl několik let.

Poměrně klidné poměry třicátých let narušila invaze švédských vojsk pod vedením generála Torstensona a z Uher vojska Rákocziho (1642 - 1650). Celou jihovýchodní Moravu, hospodářsky značně oslabenou švédskými a Rákocziho vojsky, navíc v roce 1645 postihl ve značné míře mor.

Smlouva o prodeji Veselí zároveň vypovídá o stavu zpustošeného veselského panství Švédy, kdy čteme, že pan František z Perinni prodává:” Zámek Veselí od nepřítele vypálený, s mlýnem, mýtem, přívozem, pivovarem, s městem a předměstím, všecko od nepřítele zkažené, vypálené a rozebrané, s vesnicemi Břehy, se Zarazicemi, Vnorovami (psáno W Norovy), Spinkem a Pískem na větším díle pustými, z nichž lidé pro ty nepokojné časy se rozběhli a skrze morový povětří vymřeli, s rybníky pustými, jichž hráze a splavy roztrhány, s pustými vinohrady a dvory bez všelikého dobytka, s lesy, háji a chrastinami vypálenými, poddanými i sirotky přítomnými i zběhlými”. Zápis svými podpisy stvrdili: pan Melichar Redenitzký, pan Zakartovský ze Sudic, hrabě Gabriel Sereny, Jan hrabě Rotal a Fr. Perenni.

Vestfálský mír nepřinesl jihovýchodní Moravě vytoužený klid a mír, tak potřebný pro znovuvybudování kraje. I druhá polovina 17. století byla poznamenána nepřátelskými vpády ze sousedních Uher, klid nenastal ani počátkem 18. století. Již v roce 1663 se valila turecká a tatarská vojska z Uher na Moravu vedená tureckým vezírem Achmetem Kiupreli proti rakouskému císaři Leopoldu I. Tatarská vojska před svým vpádem na Moravu najala čtyřicet vyzvědačů, kteří v převlečení měli zjistit opevnění měst, sílu vojsk a také “co na Moravě říkají a dělají”. Na základě jejich pozorování turecko-tatarská vojska pak v počtu 6 - 10 tisíc podnikla v pěti týdnech od 3. září do 7. října 1663 tři kruté vpády na Moravu, v nichž byla nejvíce sužována jihovýchodní Morava.

Dne 4. září 1663 zaútočili na Veselí a 14 dní jej marně dobývali. Hůře na tom byly okolní vesnice, které zpustošili a vypálili, mnoho jeho obyvatel pozabíjeli nebo odvlekli do tureckého zajetí. 19. září t.r. vpadli Turci na Moravu podruhé. Řádění jejich trvalo šest dní a ze soudobých zpráv se dovídáme:”Lidé přes 40roků staří byli posekáni, mladí, zvláště dívky a hezcí hoši zajímáni a v pytlích křížem na koně házeni, do pytlů děr naděláno, hlavy zajatců jimi prostrčeny, aby mohli dýchati, takových pytlů naplněných nešťastnými obětmi přes 1000 bylo naloženo a na 12000 křesťanů z Moravy tehdy odvlečeno do zajetí.”

Se zajatci odehnali Tataři velké množství koní a dobytka hovězího i skopového, nejvíce byly postiženy Vnorovy.

Na předměstí Veselí bylo zabito nebo zajato 16 lidí a 8 koní uloupeno, v Zarazicích zabiti nebo zajati 4 lidé a 4 koně uloupeni. Ve Vnorovech zabito nebo zajato 33 lidí a 21 koní uloupeno.

Leč válečné hrůzy ještě neskončily. Již 16. června 1680 začaly Vlárským průsmykem až ke Světlovu pronikat oddíly Kuruců pod vedením Šuhajdy. Hlavní hrůzy však nastaly až v roce 1683. Tehdy se na pomoc Turků přihlásil v čelo nespokojených Kuruců kežmarský velmož Imrich Tökely. Vpád Kuruců doprovázela další pohroma - mor. Nejvíce lidí zemřelo ve Strážnici (asi 1200).

Roku 1703 vypuklo v Uhrách povstání uherské šlechty pod vedením Františka II. Rákocziho proti císaři Leopoldu I. Při tom Rákocziho vojska pronikla až na Moravu s výzvou, aby se k nim Moravané přidali, jinak že budou pykat. Jelikož odpovědi moravské vrchnosti byly zamítavé. Rákocziho vojska vpadla 24. prosince 1705 do zdejšího kraje, vyloupili Radějov, následujícího dne Sudoměřice a 26. prosince opět Radějov.

Purkmistr města Strážnice vedl o těchto vpádech záznamy, které jsou uloženy v zemském archivu v Brně. Vpády jsou zapisovány až do 10. března 1706. Strážnický purkmistr zde rovněž popisuje, jak hrozný strach lidé prožívali, že lidé při prvním udeření na poplašný zvon na věži strážnické, při první ráně z kusů (děl) na věži postavených padali leknutím mrtví k zemi. Byly noci, kdy zvon 3x až 4x za noc zazněl na poplach, poněvadž rebelanti v jednotlivých zástupech v Důbravce, v kněždubském lese, v cihelnách se skrývali a v noci spící lidi přepadali.

Jsou zde uváděny i jednotlivé vpády do Vnorov a okolních obcí, kde např. čteme:

15.1. 1704 - Přepadli Kozojídky a Vnorovy a ukradli 90 koní.

5.3. 1704 - Po celý den velký shon a zvonění, z rána objevili se rebelanti nad Tvarožnou Lhotou a Tasovem, zapálili Vnorovy a Veselí, zavraždili toho dne 12 osob.

18. 3. 1704 - Přepadli město Strážnici, avšak brzo odtáhli do Skalice. Setník sedmihradský je pronásledoval s oddílem císařského vojska, však náhle vyrazili naň z lesa Doubravky povstalci a zahnali zpět do Strážnice.

28.3. 1704 - Okolo Uh. Brodu velké požáry, přicházejí zprávy, že rebelanti se vrací přes Vnorovy a Veselí proto konány noční hlídky.

29.3. 1704 - Zajali ve vinohradech 4 obyvatele srážnické a 2 radějovské

30.3. 1704 - Dragounská hlídka zahnala 8 jezdců od Strážnice

15.4. 1704 - Zapáleno ve Strážnici 38 domů a vypleněny obce Strážnice, Lidéřovice, Sudoměřice,Tvarožná Lhota, Radějov, Petrov, Kněždub, Lipov, Velká nad Veličkou, Zarazice,Vnorovy; Zabit Milulec z Radějova, Linkovi z Lidéřovic prořezali hrdlo a sťali dva sedláky na louce.

25.7. 1704 - Císařské vojsko opustilo Strážnici, jenž ji dosud hájilo

4.8. 1704 - Rebelanti z Vrbovců zabili v Kněždubě Jurču a o páté hodině ranní byli u Vnorov, kde ukradli 400 kusů hovězího dobytka

20.9. 1704 - Vpád do Vnorov, kde ukradli několik koní a zajali syna Bartoše.

24.9. 1704 - Opět vpád do Vnorov okolo 10 hodiny, ukradli několik koní, které jim sedláci zase vzali

9.10. 1704 - Smaženkovi z Lideřovic vzali čtyři koně

29.10. 1704 - Vpád do Vnorov, vnorovští zabili rebelanta z Vrbovců jménem Kročitý.

27.12. 1704 - Setník Krahulec u Žeravin na louce s několika dragouny nové strážnické posádky zajat a sťat.

3. 2. 1705 - Přitáhli k městu Strážnici na 70koních, ukradli 300 ovcí, za nimi přijel hejtman z Říčan s kompanií dragounů, ovce jim vzal a proto odešli ke Vnorovám a zapálili je; Lideřovského rychtáře zajali, zbili a pobitého ve valašských šatech zpět poslali.

2.3. 1705 - Zajat syn Holubíkův z Lidéřovic

14.4. 1705 - Vnorovy přepadeny, lidé nekřesťansky týráni

16.4. 1705 - Vracejíce se ze Vnorov, přepadli Strážnici, zabili Jana Spievaka, jehož polovici na ohni upekli, Kutějkova syna hrozně karabáči zmrskali, pak sťali, Jana Svýdu zbili a pak zastřelili.

1. 6. 1705 - Ukradli Vnorovským v lese a v “barácích” všechen dobytek.

17.6. 1705 - Vrbovští ukradli vnorovským 3 koně, vozy a 5 krav.

19.6. 1705 - Rebelanti se blížili od Vnorov ke Strážnici, kterou napadli. Přitom trouben alarm.

14.8. 1705 - Futražírovali na vnorovských polích a zastřelili hocha.

21.9. 1705 - Ukradli vnorovským celé stádo pasoucí se na louce. Portáši je sice pronásledovali, ale vzali jim jen dvě krávy, portáš Vodička těžce raněn.

27.10. 1705 - Chytili a zabili na vnorovském poli Studeníka ze Strážnice

29.10. 1705 - Zabili na kraji Vnorov dva mlatce.

3. 3. 1706 - Rebelantský hejtman Šoribok z Rovenska zajal Holubíka ze Vnorov i s vozem. Boje pokračovaly s malými přestávkami i nadále. Obrat nastal v r. 1708, kdy 4. srpna v bitvě u Trenčína spojená císařská vojska generála Hustera a Viardota porazila hlavní vojenskou moc povstalců. Občas ještě docházelo k ojedinělým vpádům a loupežím až do uzavření míru 29.4. 1711. Kuruci složili zbraně a Rákoczi odešel do Cařihradu. Císař Josef I. potvrdil uherským feudálům všechna privilegia politická a náboženská.

Utrpení lidu tím ale neskončilo. Ze zápisků vnorovského rektora Ondřeje Fialy působícího ve Vnorovech v letech 1746 - 1781 čteme, že roku 1719 byla velká drahota, lidé jedli otrubový chléb, trávu, kopřivy a nezralé klasy.

Roku 1742 táhlo krajem od Uherského Ostrohu ke Skalici pruské vojsko, které nadělalo na polích mnoho škody. Lidé byli zajímáni a museli se draze vypláceti. Prusové, kteří 15.3. obsadili zdejší kraj od Uh. Ostrohu až po Strážnici, kde tábořili 14 dní. Pak opouštěli kraj odvážejíce rukojmí zajatce, kteří se zdráhali zaplatit (faráři, mlynáři, židé, panští, úředníci aj.). Vězněni byli v Kladsku a propuštěni až 13.7., kdy bylo uzavřeno příměří.

Několik událostí nám heslovitě přibližuje rektor Ondřej Fiala.

1756 - táhlo Znorovama císařské vojsko do Slezska

1757 - byla nakažlivá nemoc, jíž mnoho lidí padlo za oběť.

1759 - muselo se platit za vyplacení zajatých vojáků. Byla velká neúroda.

1760 - vydány nové peníze

1780 - jel císař Josef II. Znorovami v dubnu. Doprovázen byl lidéřovským starostou Matuškou, všude byl slavně vítán.

Vojenská služba

Na konci 18. a počátkem 19. století vzrůstá nechuť k vojenské povinnosti, takže mladí mužové jsou násilně odváděni na vojnu. K odchytu rekrutů byli obyčejně určeni někteří sousedi, kteří spolu s dráby chytali vyhlídnuté mladíky. Osvobozeni byli kněží, úředníci, měšťané, samostatní hospodáři i jejich nejstarší synové, jakožto nástupci. Vojenská služba trvala až 14 let. Rakouští důstojníci a poddůstojníci zacházeli s naším vojskem surově a vojákům se nechtělo umírat za cizí zájmy.

Vnorovy za napoleonských válek

Po krvavé bitvě tří císařů u Slavkova 2. prosince 1805, kdy francouzský císař Napoleon Bonaparte I. porazil rakouskou a ruskou armádu, bylo Rakousko přinuceno uzavřít 20. prosince v Bratislavě mír a zříci se italských držav a Tyrolska. Tisíce vojáků zemřely přímo na bojišti, další tisíce umíraly po špitálech celé Moravy, v zemi se šířila epidemie. Po bitvě ujel car Alexandr po císařské silnici na Hodonín a do Holiče, kam za ním generál Kutuzov odvedl zbytek armády. Také Rakušané ustupovali k Hodonínu.

I některé ruské oddíly procházely od severu přes Veselí, Vnorovy a Strážnici. Sedláci byli nuceni poskytovat vojsku nocleh a potraviny, dávat koňské přípřeže, převážet rakouské raněné do Uh. Hradiště, ruské důstojníky, vojáky i zásoby do jejich hlavního “kvartýru” v Holiči, přičemž často přicházeli o koně, buď že je vojáci rekvírovali, nebo že tito únavou padli.

Po válkách podávali rolníci hromadně žádosti o náhradu za koně, jichž pozbyli tím, že koně padli pro velký náklad a dalekou cestu, nebo jim je vojáci vzali. Počítali si

70-80 rýn za jednoho, náhradou však dostávali 35-50 rýn. Ubytovací povinnost pro vojáky trvala i po napoleónských válkách.

Válka Rakouska s Pruskem a Itálií

Válka započala v červnu 1866. Po porážce u Hradce Králové ustupovalo rakouské a spojenecké sasské vojsko na Moravu, jeho části dorazily do Vnorov, Lidéřovic a Strážnice dne 17. července, ale v patách jim byli Prusové, takže musely rychle ustoupit dále k Petrovu. Prusové se i po několika vojácích nakvartýrovali po domech a dva týdny je museli obyvatelé jmenovaných obcí živit, ustájit jim koně a zajistit krmení. Kromě toho, že zkonzumovali velké množství potravin, ještě loupili. Dodnes se říká “žere jak Prajz”. Prusové sem navíc dovlekli epidemii cholery, na kterou r. 1866 ve Vnorovech zemřelo 69 osob a v Lidéřovicích 15.

Jan Studnička Vnorovy 139 rok nar. 1898 jako mladý muž rád poslouchal vyprávění starých pamětníků a vojenských vysloužilců, kteří s oblibou vzpomínali rok 1866 a zejména tolik oblíbeného generál maršála Radeckého, pod jehož velením bojovalo mnoho mužů ze Vnorov.

Vzpomínali také historku o Josefu Tomkovi ze Spinku, který měl přezvisko “Kurýk” a který byl “regement hornist” což byl vojenský trubač. A ten při jedné vojenské akci dostal rozkaz vytroubit “Rückzug “ - ústup. Jenže v té válečné nervozitě vytroubil bleskový atak. Koně, které byli na cvičišti trénováni na jednotlivé povely, okamžitě vyrazili i s vojáky vpřed proti překvapenému vojsku, které se zaleklo a ustoupilo. Zato obdržel stříbrnou medaili od samého rakouského císaře.

Vilimský stav a rybníky

Ve třicátých letech 17. století dochází opět ke sporům mezi držiteli panství veselského a strážnického a to ve věci o jez v lese Vilímě (Vilémě). Podle smlouvy uzavřené 12. září 1635 v Brně. Kateřina Bosnyáková jako pravá nápadnice otcovského statku uzavřela se souhlasem svého manžela Františka Perennyho dohodu s Františkem z Magnis, o tzv. strážnickém jezu, jimž se zadržovala voda pro strážnický mlýn a zámek. Jez se nacházel na řece Moravě nedaleko strážnických hranic na území obce Vnorov. Magnis byl oprávněn vést příkopu přes zahradu vnorovského souseda Vejhopa. Okolnost, že jez sloužil zájmům strážnického pána vedla k tomu, že strážničtí páni si jez sami stavěli a udržovali a že opravy na něm prováděli s vědomím a souhlasem veselských pánů, zvláště když chtěli na sousedním území brát potřebnou hlínu. Strážničtí páni se snažili tento jez získat do svého vlastnictví s nejbližším okolím, tj. se dvěma štěpnicemi, Blašťákovou a Václava Řičici. Jen okolnost, že k tomu došlo v době konfiskací statků veselského i strážnického přispělo k tomu, že byl prohlášen za neplatný. Majitelům Strážnice nezbylo, než se o to pokusit znovu.

Nový jez měl v úmyslu postavit o něco výše proti proudu tak, aby zkrátil tok mlýnského náhonu, který obtékal dosud háj přes vnorovské louky. Zde na levém moravním břehu šly totiž grunty vnorovské mnohem dál k jihu než na břehu pravém. Až sem sahal Dolní vnorovský rybník, zvaný také pro blízkost Lidéřovic i rybníkem Lideřovským. Skutečné rozmezí mezi oběma pastvinami tvořily zde vodní příkopy a spojovací toky mezi Moravou a jejími vedlejšími rameny. Na jednom z nich ležel i Vlčkův stav. Smlouvami z 19. září a 10. října 1635 sjednal si Magnis oprávnění ke zřízení příkopy, která by sváděla nadrženou vodu nad novým jezem na strážnický mlýn a šla přes jím zakoupenou štěpnici vnorovského souseda Vejhopa. Vymínil si též právo, že jez neboli stav zřídí v místě pro něj příhodnějším, že si smí k jeho stavbě a opravě brát volně hlínu na veselských gruntech a k tomu i proutí a že je bude sem dopravovat volně bez překážky veselských pánů a poddaných přímo přes jejich zahrady a štěpnice. Získal také právo jezdit po hrázi Vnorovského rybníka, dělat v štěpnicích příkopy a skládat tu dříví a rejz. Brzy nato dal se do stavby nového jezu, na nějž vynaložil víc než 1000 zl. Jez stál už r. 1639, neboť tehdy na podzim došlo mezi ním a veselskou vrchností ke sporům o jeho opravách. František Perenni zakazoval strážnickému mlynáři provádět opravy škod.

S odvoláním na jeho příkazy nakazoval také veselský hejtman Ferenc Husar mladšímu vnorovskému hajnému, že trhlina ve stavu až do jeho návratu z Uher nesmí být vyplňována. Nebyl-li stav ve Vilímu na škodu veselskému mlýnu, nebyl rozhodně k prospěchu vnorovských rybníků. Před odlovem bylo nutno rejzovaný stav alespoň natolik narušit, aby snížená hladina v řece Moravě umožnila rychlejší opad rybniční vody. To u nového stavu nebylo už možné. Na rozdíl od dřívějšího byl totiž vyšší, širší a pevný. Rotál žádal Magnise, aby stav snížil. Ten se k tomu však neměl. Rotál oceňoval stav na 10000 zl. a k tomu měla být úměrná protihodnota, kterou Rotál po Magnisovi požadoval. Podmínkou trvalé dohody měly být strážnické Lidéřovice. Tuto nabídku však Magnis požadoval za nestoudné vyděračství. Lidéřovské pozemky totiž sahaly takřka až k samému zámku. Lidéřovský katastr pronikal tak hluboko do vnorovského území, že je dělil téměř na dvě části.

Nakonec se do vrcholícího sporu musel vložit i sám Ferdinand III. a zprostředkoval mezi nimi 6. října 1649 smír. Ten však platil jen pro úřední fórum a Rotál se dál připravoval na soudní proces, kde chtěl dokázat, že práva strážnických pánů na stav byla vždy omezená, že ke všem opravám museli mít vždy souhlas veselských pánů. To mu mělo dosvědčit několik lidí ze Vnorov. Dal je proto vyslechnout 16. listopadu 1650. Tehdy tu vypovídal přes sedmdesát let starý Martin Čachtický, někdejší hajný a plesík, dále bývalý hajný Mikuláš Řičica, Jíra Samuel, Václav Třináctý, Jan Studený, Jíra Blišťan, který sloužíval jako “štolbub” u Petra Vojsky, Jan Zýbal, Tomáš Rajnoha a ze Zarazic Jíra Čajka. Podle nich strážnický pán dával náhradu těm lidem, přes jejichž louky a štěpnice dopravoval ke stavu potřebný materiál. Za škody na trávě ve štěpnicích od gruntu Blišťanovského a Řičicového, tj. otce Mikuláše Řičici, po němž se štěpnice ujal Výhop, se jim odplatil tím, že jejich držitelům, dále Komínkovi a Martinu Stojákovi dával seno, vařivo, obilí a víno. Nedohodli-li se strážničtí páni s vnorovskými sousedy, nezbylo než dopravit materiál ke stavu po lodích. Jinak po předchozím ohlášení dávali strážničtí páni skládat dříví a proutí v průhonu, kudy se dobytek ze Vnorov honíval do lesů. Podle nich se také starý stav neopravoval výš než do půl břehu a bylo také možno sousední nízko ležící rybníky za velké vody vypustit jen tehdy, když se stav uprostřed natrhl do mezery až sáh široké, aby voda si v něm mohla učinit větší průchod.

Po výlovu rybníků směl strážnický pán narušený stav opět si opravit a doplnit. Vnorovští však tvrdili, že nový stav je vskutku na újmu veselským gruntům. Zvyšoval vodní hladinu v řece a tím i nebezpečí záplav. Odnášely to především stromy ve štěpnicích, které potom usychaly. Volný odtok vody z vnorovských rybníků byl možný jen za nízkého stavu v řece. Vždyť ani nový rejzovaný stav ze dřeva, proutí a hlíny, zřízený nově od Strážnických náhradou za odstraněný pevný stav, nezabránil tomu, aby v polovině 18. století plocha Dolního Vnorovského nebo-li Lideřovského rybníka nebyla zaplavována při každém vylití řeky Moravy, ba i tehdy, když strážnický mlynář u něho zadržel jen o něco víc vody pro svůj mlýn. Dne 8. února 1651 zasedal tribunál, který rozhodl v neprospěch Magnise stav rozbořit a škody nahradit.

Stav rybníků na veselském panství byl v té době velmi špatný. Z kaprových se dali použít pouze tři, a to Vnorovský na 400 kop, Postranní na 100 kop a Dolní nebo-li Lideřovský na 400 kop násady. Ale ani do nich nebylo možné dát násadu v takové výši. Vzhledem k tomu, že doba odrostu na vážnou rybu byla již tříletá, dalo se počítat už jen s průměrným ročním výlovem 433 kop po 6 zl., což dávalo zhruba sumu 2664 zl. Po odečtení nákladu na plod ve výši 966 zl., zbýval jen čistý užitek 1798 zl. Na zvýšení výnosu vnorovských rybníků nebylo už nyní ani pomyšelní. Hlavní překážkou byl stále stav ve Vilému i když už nebyl pevný, ale rejzovaný . Jeho proměnu si vynutil násilně Mikuláš Pazmáň tím, že jej dal po smrti Františka z Magnis od svých vnorovských poddaných rozházet. Novému strážnickému pánu Františku Štěpánu z Mágnis nezbylo než smlouvou z 1. září 1659 si vyžádat souhlas k jeho udržování, přičemž musel jeho ochotu vykoupit osvobozením vinic.

Nebyli to jen Rotálovci, kteří měli zájem o obnovu vnorovských rybníků, nýbrž i jejich nástupce Maxmilián Želecky z Počenic. Ten si sliboval od obnovení rybníků především značné zvýšení svých příjmů. Po svém příchodu rozhodl se pro obnovu vnorovských rybníků, které až donedávna byly ještě aspoň v částečném provozu. Protože jejich rentabilita byla značně ohrožována existencí vilímského, byť jen rejzovaného stavu, nařídil r. 1710 jeho stržení. Tím se dostal do vážného konfliktu se strážnickým pánem Maxmiliánem Oldřichem hr. z Kounic. Vzhledem k tomu, že Magnisův rekurs z r. 1652 ve věci nařízeného stržení vilímského stavu nebyl ještě vyřízen a že vzhledem ke společenskému postavení Kounicovu bylo možno očekávat konečné rozhodnutí příznivé pro strážnické panství, nezbylo Želeckému než ustoupit a smířit se s dalším trváním rejzovaného stavu.

K posledním rybníkům, které se držely ještě v druhé čtvrti 18. století, patřil Vnorovský na 30 kop.

Robotní povinnost

Vrchnost se snažila využít poddaných v maximální míře. Pololáníci, čtvrtláníci i podsedníci byli povinni v letních měsících robotovat od sv. Jána až do sv. Václava každý všední den od východu do západu slunce, jinak tři dny v týdnu. Pololáník i čtvrtláník robotovali párem koní, podsedník výlučně pěšky. Pokud však pololáník robotu vykonával ručně, musel na ni vypravit dvě osoby. Hoféři robotovali každý týden jeden den.

Podle tereziánského robotního patentu z r. 1775 padla celotýdenní robota v letní době. Největší týdenní povinnost ve výši tří dnů byla závazná jen pro pololáníky. Čtvrtláník měl robotovat týdně 1 ¹/₂ dne koňským potahem. Přesto byla u něho robota největší břemeno. Domkaři museli i po tereziánské úpravě robotovat jednou týdně.

Kromě roboty panské museli poddaní vykonávat ještě robotu obecní, to jsou všechny práce jim uložené při úpravě cest a budov. K tomu navíc přistupovala i povinnost přípřeže a konečně i vydržování vojáků, kteří až do zřízení kasáren ve Bzenci a v Hodoníně bývali odkázáni na ležení v obci.

Zákonně byla robota zrušena teprve až 7. září 1848 po vydání příslušného celoříšského zákona. Tímto zákonem padlo i placení desátků a činží. Feudální vztahy nebyly likvidovány důsledně, neboť robotní povinnosti a poddanství zanikaly až po výkupu. Bezplatně byla zrušena pouze robota poddruhů a domkařů. Ostatní poddaní museli poskytnout bývalé vrchnosti náhradu za ušlé platy, desátky a roboty v mezidobí od dubna do 7. září. Za rustikál přispíval poddaný náhradu jen do výše jedné třetiny, ostatní dvě třetiny uhradila země spolu s vrchností. U dominikálu se náhrada nazývala výkupem, protože v tomto případě země příspěvek neposkytovala, a poddaný musel uhradit plné dvě třetiny kapitalizované jistiny, která byla vlastně dvacetinásobkem hodnoty, kterou bylo třeba uhradit. V dubnu 1852 skončila svou činnost vyvazovací komise, která měla stanovit, co spadá do rustikálních povinností a co do dominikálních. Za rustikální byla určena činže gruntovní ,předivová, z domovních luk a štěpnic robota čtvrtláníků a pololáníků a z větší části i podsedníků a k tomu desátek a zemní poplatek ze všech vinic. Patřila zde i činže ze svobodných polí na Vnorovsku, ze zelnic a sadů.

Za dominikál se pokládaly také všechny pozemky, které získali usedlí a neusedlí od vrchnosti na základě zvláštních smluv. Dominikální ráz byl přiznán také někdejším včelínům vzniklým teprve v první polovině 18. století, mezi něž patřilo i 11 včelínů v Náklu. Za dominikál byla pokládána i činže vnorovských a předměstských rybářů i činže, kterou Vnorovští platili za pastvinu Rybník ve výši 90 zl. .

Ve Vnorovech všechna rustikální činže činila dohromady 185 zl., 16kr. včetně, zatímco platy ze svobodných štěpnic a polí dávaly dohromady 211 zl., 33 ²/₄ kr. včetně.

Čtvrtláník ve Vnorovech vyplácel svůj grunt 127 zl., podsedník 63 zl. . Nejvíc stál výkup emfyteutických realit. Mlýn ve Vnorovech se vyplácel sumou 984 zl., 35kr. . Naopak veselský a vnorovský palírník za vyvazení svého podniku neplatil nic, jelikož hodnota závazku veselské vrchnosti přesahovala hodnotu jejich povinnosti.

Chov koní a dobytka

Na veselském panství se jako hlavní tažná síla používal kůň. Dva páry koní byl běžný zjev nejen na pololánu, ale i čtvrtlánu, podobně jako na podsedku. Volské potahy chovali v 18. století většinou jen rybáři, ale i ti mívali občas k tomu navíc i jednoho koně. Poslední pár volů byl ve Vnorovech chován v roce 1870 na čísle 151.

S obživou skotu byly však potíže, kdy po zákazu pastvy v lese zbývaly jen zanedbané pastviny, úhory nebo strmiska. Za Želeckých bylo vydáno rozhodnutí, kolik kdo může vyhnat dobytka na pastvu. Podle stavu z roku 1735 bylo ve Vnorovech chováno 147 krav a 78 jalovic, v Zarazicích 96 krav a 46 jalovic. Ovcí bylo 164 vlastních a 150 cizích.

Za kurucké vojny přišli Vnorovjané o 20 hříbat, 219 krav, 208 ovcí a 102 vepřů v ceně 6644 zl. . Nemůžeme opomenout ani chov černého dobytka - vepřů.

Po zákazu pastvy dobytka v lesích veselského panství někdy před rokem 1732 se tam směli pást jen vepři. Podle zpráv obsažených v urbáři z roku 1732 se černý dobytek zavíral do lesních košárů nejen po dobu vegetace, nýbrž také i potud, pokud nepřišla tuhá zima a byl “ nějaký žír v lesích “ . Jeden takový košár byl v lese zarazickém, druhý v lese Vilímě. Na zimu se přihnal pak do dvora veselského a přikrmoval se tu výpalky a pozadním obilím. Chov černého dobytka souvisel s pastevními možnostmi v obcích. Roku 1809 bylo na Předměstí a v městě chováno 342 , ve Vnorovech 191 a v Zarazicích 86 vepřů.

Také chov koní závisel na množství píce. Podle stavu bylo nejvíce koní ve Vnorovech a to 255, na Předměstí a v městě 205, v Písku 128 a v Zarazicích 108. Celkový počet koní na celém veselském panství se odhadoval na 697 kusů, skotu na 1184 a černého na 766. Pro porovnání, r. 1809 bylo ve Vnorovech 271 krav, zatímco koní bylo 255, v Zarazicích bylo 109 koní proti 136 kravám.

Lesy

Bezohledná těžba dříví, dlouhotrvající vodní zátopy, které vedly k podmáčení a usychání lesních porostů, ale i nevhodná pastva v lese způsobily to, že lužní lesy přestaly tvořit jeden celek a vzniklo několik osamocených skupin lesů. Vnorovský urbář tyto lesy popisuje takto: “Jeden les Trní nazvaný z jedné strany jak obmezená příkopa ukazuje, strážnické pastvisko hraničí. Druhý les Vilím, okolo nich ze dvou stran Morava teče, s třetí strany pak ale znamenitá příkopa Tetílek nazvaná, vyházena jest, která les Vilím a strážnický les hraničí. Třetí, zvaný Hrubý les, začíná od lesa Vilíma až po Zarazický les. V těch všech lesích jest hojnost zvěře červené i černé. Obec znorovská má taky svůj vlastní jeden les pod hatěma strážnickýma až k pastvisku lidéřovkému. “

Jelikož však Želečtí zakázali pastvu dobytka v lese, poskytli Vnorovám jako náhradu tento les pod hatěma strážnickýma a právo pastvy v rybníku Kokově.

K vykácení lesa Trní u Vnorov došlo v letech 1862 - 1869, při tom se pomýšlelo i k vykácení Dolního lesa u Vnorov.

Do roku 1945 náležel vnorovský les bývalému hraběti panství veselského, Bedřichu Chorinskému. Les Vilém strážnickému panství, jen část veselskému. Pak přešel pod správu Čsl. státních lesů, polesí Strážnice.

Viničné hospodářství – šenky

Za Želeckých byl položen opět základ viničnému hospodářství. K obci patřily vinohrady - Prostřední a Stará hora o celkové výměře 163 měřic, z nichž se vrchnosti odváděl vinný desátek. Želečtí ve Vnorovech postavili tři vinné sklepy, z nichž podle urbáře Horní a Dolní patřil veselské vrchnosti, Prostřední byl odporučený veselským servitům. V Horním a Dolním se dalo uskladnit až 2500 věder vína.

Roku 1848 měli veselští měšťané ve Vnorovech již 12 vinných sklepů. Mezi majiteli vnorovských sklepů nechyběli ani přespolní. Jedním z nich byl MUDr. František Birwass, vídeňský lékař, který tu měl sklepy č. 3 a č. 9. Roku 1825 se rozhodl pro dražební rozprodej svého všeho tu uskladněného vína.

Vrchnost měla ve Vnorovech také svou hospodu neboli šenkovní dům, ke kterému přináleželo 5 ¹/₂ měřice pole určenému k ozimnímu osetí. Protože udržovací výlohy hospod byly malé, dochází k jejich emfyteuzaci (zákupu) poměrně pozdě. Roku 1843 došlo k odprodeji hospody ve Vnorovech.

Hatěcký mlýn

Hatěcký mlýn, který zřídil roku 1707 František Brandejský a roku 1732 ho koupila veselská vrchnost od jeho dcery Anny. Mlýny byly jedinečným zdrojem naturálních požitků, a proto se je vrchnost neodvažovala natrvalo držet ve vlastní správě. Výhodnější byl pro ni pronájem. Tím se totiž zbavovala všech starostí spojených s běžnou výrobou, takže jí nakonec zůstaly starosti o vnější a vnitřní údržbu, včetně péče o jeho strojové zařízení. Odlehlost Hatěckého mlýna na Svodnici poblíž strážnické hranice přispěla k tomu, že do dědičného nájmu se dostal dříve nežli sám veliký mlýn veselský. K emfyteuzi (dědičnému pachtu) došlo ihned, jakmile jeho nájemce Šimon Krämer vystavěl nový mlýn a ze starého zřídil stáje. Kromě jednorázového a pravidelného ročního platu byl mlynář povinen semlet pro potřeby vrchnosti a jejich deputátníků všechno potřebné obilí a slady. Pro velkou významnost mlýna pro panské hospodářství došlo k jeho odprodeji až o 50 let později. Uskutečnil se roku 1797. Kupcem mlýna se stal haťský mlynář Tadeáš Krämer. Ve smlouvě z 1. října 1791 se zavázal složit na hotovosti 4000 zl. a platit ročně 1800 zl. V této výši se nájemné odvádělo až do roku 1799. Tím se vrchnost zbavila mlýnské údržby, ale ne povinnosti přispět na obnovu mlýna, bude-li zničen nějakou pohromou.

Roku 1767 byla nákladem Šimona Krämera, mlynáře na Hatích (lokála P. Tomáše Krämera), přistavena boční kaple na straně evangelní zvaná také “mlynářská”. Ten také věnoval farnímu kostelu oltářní obraz sv. Šebestiána a 14 pomocníků.

V roce 1908 bylo založeno družstvo mlynářsko- hospodářské po odkupu mlýna na Hatích od velkostatku veselského za sumu asi 32000 K., který byl důkladně opravený a přestavěný na válcový mlýn, vybavený v roce 1909 novým strojním zařízením v ceně 24000 K., s názvem “Mlynářsko hospodářské družstvo pro Znorovy a okolí ve Znorovách”. Ředitelem zvolen p. František Knotek z Lidéřovic, jednatel p. Antonín Šmilauer, učitel ve Vnorovech, pokladní p. Pavel Vajdík a dozorčí rady Josef Žampach z Lidéřovic č. 3. Vzhledem k špatnému přístupu k mlýnu byla k němu v roce 1910 na náklad mlynářského družstva zřízena nová silnice. Celkové náklady na rekonstrukci mlýna činily 82000 K (mimo silnice). Časem družstvo koupilo i mlátící soupravu. Přišla válka a mlynářsko - hospodářské družstvo připadlo do většího družstevního podniku Slovácká svépomoc s ústředím v Hodoníně, kde zůstalo i po roce 1945 až do utvoření okresního spotřebního družstva ve Veselí nad Moravou s názvem Jednota Mlynářsko- hospodářské družstvo. Pracovalo vcelku úspěšně, i když v poválečném čase prodělávalo družstvo nelehké chvíle, když mlýn byl poškozen střelbou, hnací řemeny za frontových událostí zmizely, ale vše bylo ještě téhož roku uvedeno do pořádku a v následujícím roce byla zakoupena druhá mlátička. Ve mlýně mleli občané Vnorov, Lidéřovic a jednotlivci ze Zarazic.

Za války, kdy byl na krátký čas mlýn uzavřen, jezdilo se mlít do Žeravin.

Po založení JZD se stal mlýn jeho majetkem, stroje byly prodány do sběrných surovin budova sloužila za sýpky, skladovací prostory a jistý čas pro potřeby přidružené výroby. V 60. letech přestavěn na družstevní drůbežárnu s klecovým odchovem nosnic, když předtím, při regulaci Veličky ztratil přívod vody.

Živnostenské spolky

Roku 1875 přišli zdejší hospodáři na myšlenku založit živnostenský spolek na ochranu před židovskými obchodníky, jejichž obchody se rozrůstaly jako houby po dešti. Proto již roku 1876 začali skládat akcie - podíly po 10 zl., čímž se pro začátek sešlo okolo 60ti akcií, což je 600 zl.. Po půl roce byla zvolena nová správa, která si zapůjčila peníze, pronajala obecní hostinec ve Vnorovech, který provozovala 10 let. V těch deseti letech spolek zakoupil domek č.p. 368 naproti fary od Jana Řičice za 80 zl., kde zřídil obchod, později s názvem “Potravní spolek”. Současně zakoupil od Rozalie Konečné za 660 zl. sklep, (naproti sv. Jána , kde nyní bydlí Čajkovi), kde provozoval nálevnu. Ke sklepu však nenáležel ani kousek dvora, ba ani žádné stavení. O pár let později však nové zákony požadovaly, aby k této živnosti náleželo i nějaké obydlí. Z toho důvodu spolek odkoupil od Antonína Hulína část zahrady, kde r. 1886 vystavil - živnostenský spolek “Hospodář”. Stavěli jej zedníci ze Vnorov - Josef Gazárek, Josef Doležal, Štěpán Tomeček a Josef Polášek pod vedením stavitelského mistra Josefa Doležala z Veselí.

Vedení spolku :

předseda - Jan Sukup, Vnorovy č. 191

knihvedoucí - Josef Kubík, Vnorovy č. 208

pokladník - Jan Gazárek, Lidéřovice č. 24

výboři - Antonín Hulín, Vnorovy

Jan Pátek, Vnorovy

Martin Přibyl, Vnorovy

Antonín Studénka, Lidéřovice

nalévač “hostinský” - František Stojar od 1.2. 1886

prodavačky v obchodě - Mariana Bartošková a Apoléna Přibylová.

Potravní spolek “Hospodář” zapsaný jako společnost s ručením omezeným velmi dobře prospíval. Obchody byly plné žádaného a kvalitního zboží všeho druhu a dařilo se i spolkovému hostinci, který byl zprvu občas pronajímán ale později hospodařil ve své režii. Kolem roku 1923 se však náhle objevil schodek skoro čtvrt milionu korun. Aby se zabránilo konkurzu a aby členové spolku byli ušetřni doplacení podílů musel být spolek u sv. Jána prodán asi za 1000000 Kč. Obchod ale zůstal spolkový, musela se však vzít půjčka 1000000 Kč. Hostinec koupil rolník Josef Kočiš, který jej řádně opravil a provedl stavební úpravy. Přistavil také prostranný sál, čímž z něj učinil hostinec na úrovni.

Po druhé světové válce připadly všechny hostince a obchody pod spotřební družstvo Jednota. Teprve po revoluci získali Čajci v rámci restituce hospodu a obchod zpět.

V roce 1913 přibyly další dva zásobovací spolky, a to “Zásobovací spolek ve Vnorovech u sv. Trojice pro severní část Vnorov (Spinek, Dražky, Kráčalova ul., Obecnice a část okolo Lidového domu) a Zásobovací spolek v Lidéřovicích.

V obou jmenovaných spolcích se prodávalo potravinářské zboží i poté, co je převzalo pod svou správu spotřební družstvo Jednota. Dnes jsou z obou spolků moderní prodejny potravin.

Lidový dům

K otevření Lidového domu došlo 12. července 1931. Náklad na stavbu činil 550 tisíc Kčs. Majitelem bylo soukromé sdružení Spolek Lidový dům. Mnohé rodiny těžce nesly dlouhé splátky z peněžních částek, ke kterým se zavázaly. Po roce 1948 převzal Lidový dům stát, zastoupený Místním národním výborem ve Vnorovech. Ještě několikrát změnil uživatele, než jej MNV směnnou smlouvou ze dne 24.7. 1963 vyměnil za dům č. 150, hostinec patřící dříve Jiřímu Mokrošovi, později Tomečkům - Janíčkům. V roce 1978 byla dokončena celková adaptace Lidového domu započatá již v roce 1976, při které došlo k přístavbě kuchyně, skladů, přísálí, kavárny (jídelny), vestibulu, soc. zařízení a nové kotelny v celkové hodnotě přes 3 400 000 Kč. Sousední Macháčkovo stavení bylo vykoupeno a zbořeno. Na jeho místě zbudováno parkoviště s panelovou vozovkou, která spojuje hlavní ulici s ulicí Znorovskou. Před adaptací došlo k dohodě mezi MNV a Jednotou o společném užívání. Jednota, jakožto vlastník, užívala restauraci, kuchyň a kavárnu, MNV zase sál, přísálí, vestibul a Orlovnu. V roce 1985 došlo k pokrytí střechy hliníkovým plechem nad sálem a Orlovnou. Střecha nad vestibulem opravena v roce 1983.

Od 1. ledna 1986 přešel sál a Orlovna do užívání JZD Mír Vnorovy a od r. 1990 opět pod správu Obecního úřadu.

Vlastník objektu, Jednota, spotřební fružstvo Hodonín 9. června 1997 podalo Obecnímu úřadu ve Vnorovech výpověď hospodářské smlouvy o odevzdání majetku Jednotě. V současné době je vlastníkem Lidového domu p. L. Mokrý.

Cihelny

Z urbáře vnorovského z roku 1732 se dovídáme, že v té době zde veselská vrchnost měla dvě pece na pálení cihel se dvěma pecemi na sušení cihel a jednu vápennou pec. Cihelna, kterou si veselský velkostatek ponechal ve své režii, byla roku 1845 rozšířena o těžební plochu výměnou pozemku a samu cihelnu r. 1857 nově zařídil. Její rentabilita byla zaručena nejen dodávkami stav. materiálu pro panské budovy, nýbrž i prodejem vyrobených cihel a křidlic.

Panská cihelna se nacházela v místech za učitelskými bytovkami v nížině, někde mezi stodolou p. Hurbana a ulicí Dražky. Pálené cihly byly oproti dnešním delší, širší a nižší, označeny značkou HW.

Cihelna ve Vnorovech pod Hulínovým kopcem byla založena r. 1891 na místě, kde dříve již nějaká cihelna stála. Vznikla akciová společnost ruční cihelny se dvěma pecemi na pálení. V roce 1905 se dostala do vlastnictví jednoho ze společníků - Jiřího Mokroše, rolníka ze Vnorov. Cihly byly kvalitní a tak se dobře prodávaly.

Před rokem 1908 jej navštívil majitel hodonínské cihelny p. Redlich s nabídkou, zdali by zde mohl postavit moderní kruhovou cihelnu s velkým komínem, s moderním strojním vybavením, s výhybkou pro vlakovou vlečku na kladení cihel, s dalším vybavením a to jen s tou podmínkou, že zde bude smět 10 let vyrábět cihly. Po 10 letech takto zmodernizovanou cihelnu vrátí, aniž by požadoval nějaký doplatek. Po chvíli přemýšlení J. Mokroš tuto nabídku přijal.

A skutečně, roku 1908 byla cihelna zrekonstruována na kruhovku a v následujícím roce započala s výrobou cihel pod firmou “Bratří Mokrošové”.

Po 10 letech připadla cihelna opět Mokrošům, kteří pokračovali ve výrobě. Cihlářské hlíny však značně ubylo a pro velký svah nemohly jezdit vozy až dolů. Proto zde Mokrošovi pořídili výtah na cihly. Po krátkém čase však kontrola z veselské elektrárny zjistila, že se cihelna bez svolení a přihlášení připojila na elektrické vedení a požadovala finanční vypořádání. Mokrošovi se zdráhali zaplatit a vše skončilo před soudem, kde Mokrošovi soudní spor s elektrárnou prohráli a prosoudili okolo 80000 korun. Dostali se do finančních potíží, a tak cihelnu v roce 1920 prodali i s dluhy Fran. Louckému. Zadlužená cihelna se roku 1921 dostala pod správu agrární a průmyslové banky s filiálkou v Břeclavě. František Loucký se o zadluženou cihelnu soudil, až sám všechno prosoudil.

V roce 1923 Jiří Mokroš cihelnu opět koupil zpět ve veřejné dražbě, ale příliš se mu nedařilo, a tak zde agrární a průmyslová banka ustanovila svého správce Josefa Hložánka, který ji od ní r. 1928 levně koupil.

Cihelna vyráběla denně 20 až 24 tisíc cihel a pracovalo v ní okolo 30 zaměstnanců ze Vnorov a Lidéřovic.

V roce 1939 v době od 1. do 7. října postihly cihelnu p. Hložánka pohyby půdy, které vyvolaly velké znepokojení u obyvatel v nejbližší blízkosti cihelny, neboť se obávali dalších poklesů. Stalo se to, že poklesl nepravidelný, k oběma koncům se zužující pruh půdy téměř půlkruhovitého půdorysu o délce přes 100 m a největší šířce 40 m, oddělený od přední stěny hliníku nepohnutým pilířem o šířce asi 17 m. Na celé klesající ploše se utvořily svislé trhliny téměř rovnoběžné s delší osou pokleslého pruhu a podle nich klesaly 2 až 5 m široké pásy půdy a to nestejnoměrně a nepravidelně o 2 až 4 m.

Současně s poklesem na vrcholu stráně došlo ke svislému pohybu opačného smyslu na dně hliniště a to přibližně tak, že podél přední stěny hliniště byl klenbovitě vyzdvižen pruh 10 až 12 m široký asi o 1,5 m.

Podle výzkumu a vrtů, které prováděl Dr. Karel Urban v cihelně p. Hložánka, přispěly k poklesu půdy dvě okolnosti: Pohyb zrn, popřípadě valounů ve vrstvách písku a štěrku, způsobený poměrně vydatným prouděním spodní vody popřípadě objemovými změnami materiálu v různých vrstvách vrstevního profilu, způsobené hlavně obsahem vody.

K velkým škodám naštěstí nedošlo a nekonala se ani uvažovaná evakuace okolních domků, neboť k dalším poklesům půdy nedošlo.

Po roce 1945 se výroba v cihelně znovu rozběhla, ale již s novým vlastníkem, kterým se stal stavitel Pilka z Veselí a to i přes to, že se již začínalo mluvit o znárodňování drobných podniků. Vnorovská cihelna ale znárodněna nebyla, neboť v roce 1948 těsně před znárodněním z neznámých důvodů vyhořela. Tak alespoň zněla oficiální verze. Mezi lidmi se však proslýchalo, že majiteli cihelny se výroba již nevyplácela, navíc tu byla obava ze znárodnění, a tak musela cihelna vyhořet. Stačilo jen nechat odkrytou některou z šachtiček kolem pece, kudy se sypalo uhlí, aby se vznítila dřevěná konstrukce cihelny.

Několik let cihelna ležela v rozvalinách a o znovuzprovoznění se ani neuvažovalo, neboť materiálu bylo málo a další těžbou by mohlo dojít k dalším poklesům a k ohrožení zástavby v okolí cihelny.

V roce 1951 koupilo Hložánkovu cihelnu za hřbitovem JZD za 155000 Kč, kde plánovalo postavit vepřín a drůbežárny. Ještě téhož roku začali družstevníci s rozebíráním starých šop, ze kterých si odkoupili tašky a dřevo. Později rozebírali dílny bývalé cihelny. Materiál byl použit na vepřín.

O rok později rozhodlo vedení JZD, že komín bývalé cihelny zboří a cihly budou využity na stavbu kravína nebo vepřína. A tak byli povoláni vojáci, aby tento padesátimetrový komín 1. března 1952 odstřelili. Po prvním výbuchu zůstal komín stát a teprve po druhém se zlomil směrem na Hulínův kopec. V témže roce zde postaven nový vepřín z cihel z rozbouraných dílen. Zmizely i šopy na sušení cihel, jen jedna obezděná zůstala a sloužila nějaký čas za teletník.

Posléze začala cihelna sloužit jako skládka odpadu pro Vnorovy a Lidéřovice. Nejprve jako “černá skládka”, od roku 1992 jako “řízená skládka” s dočasným provozem za předem dohodnutých podmínek s Českou inspekcí životního prostředí. V současné době zde probíhá rekultivace skládky.

Orlíkova cihelna (Řičicova)

Další cihelna v obci stála v roce 1901 za humny, přibližně v místech, kde má postavený rodinný domek Karel Mokroš č.p. 554. Majitelem cihelny byl Jan Řičica, čtvrtláník ze Vnorov č.p. 50. Ve skutečnosti šlo však o spolek tří podílníků, Kuriviál z Lidéřovic, Mokroš a Řičica. Této cihelně se také říkalo “Orlíkova”. To proto, že ležela na pozemku “Orlíkovém” - Řičicovém. Cihly se vyráběly ručně a protože nestačily konkurenci, cihelnu kolem roku 1912 až 1913 zrušili. Komín této cihelny byl vysoký asi 5 m.

Železnice

Počátkem měsíce března 1887 započaly práce na stavbě železnice přes naši obec na trati Veselí nad Moravou - Kůty a již v srpnu téhož roku po nové trati projížděl první parní stroj.

V roce 1957 byla zahájena stavba nové nádražní budovy. Stará čekárna o rozměrech třikrát tři metry nevyhovovala již velkému počtu cestujících. Denně odjíždělo ze Vnorov několik stovek občanů za prací do blízkého i vzdáleného okolí. K tomu třeba připočítat občany ze Zarazic a příležitostné cestující. Čekárna byla zároveň průchodem pro vedoucího zastávky.

Za místo nové nádražní budovy byla vyhlédnuta levá strana Dolní ulice a to z toho důvodu, že se počítalo v budoucnu se stavbou vlečky v prostoru pod farskou zahradou. Vyhlédnuté místo pro stavbu potřebovalo větší zemní úpravy, neboť bylo třeba odklidit část kopce. Stavba byla prováděna v režii bratislavského ředitelství drah. Rozpočet činil 238 tisíc, ale byl o 50 tisíc korun překročen. Vlastní stavbu prováděl Okresní stavební podnik z Veselí nad Moravou. Odvoz hlíny byl zajišťován brigádně v akci MNV. Představitelé lidéřovské obce se ke stavbě nádraží postavili zády. Přebytečná hlína byla navážena do haltéře pod farskou zahradu a dále podél trati směrem na Kostelní uličku, kde vzniklo nástupiště v délce 80 - l00 m. V rozebíraném kopci se došlo na základy někdejší primitivní cihlářské pece. Naplavená hlína ležela na písku, takže základy nové stavby musely být hluboké 120 cm. Koncem léta a na podzim dokončil stavební podnik hrubou stavbu. Pokryta byla až v zimních měsících, kdy se také upravil vnitřek budovy. Budova měla dvě místnosti pro zaměstnance, čekárnu (64 m²), záchody, umývárnu a úschovnu zavazadel. Byt pro vedoucího zastávky byl na staré budově (na Kmentovém). Nádraží bylo dokončeno v roce 1958. Na stavbu nového nádrží a úpravu podél trati bylo vzato šest arů farní zahrady. Vzhled nádraží se příliš do dnešních dnů nezměnil, jen dřívějří ruční zavírání hradel, nahradila hradla zavíraná elektronicky

Mlékárny

V roce 1898 začalo nově založené mlékařské družstvo se stavbou mlékárny vedle hřbitova v Lidéřovicích č.p. 151 pro Vnorovy, Zarazice a Lidéřovice. Zcela byla dokončena a dána do provozu v roce 1900. Vyžádala si nákladu 32000 korun i se zařízením. Mlékárnu pořídilo družstvo na svůj náklad, které neslo název “Rolnické mlékařské družsto pro Znorovy, Lidéřovice a Zarazice s ručením omezeným”. Hlavní zásluhu na zřízení mlékárny měl zdejší kaplan P. Antonín Otáhal, zdejší učitel Ferd. Prachař a starosta Lidéřovic Josef Žampach.

Mlékárna, která vyráběla různé druhy výborných sýrů a další mléčné výrobky, které šly velmi dobře na odbyt, zdařile prosperovala a to i přes to, že v roce 1901 byla v Zarazicích postavena podobná mlékárna. V zarazické mlékárně měla svůj podíl i řada občanů zejména ze severní části Vnorov.

Provoz lidéřovské mlékárny byl zastaven po druhé světové válce, protože nevyhovoval požadavkům mlékárenského průmyslu. Podobně o něco později skončila i zarazická mlékárna. Mléko se i nadále vykupovalo od občanů na třech místech až do roku 1961.

Pekárny

V roce 1960 byla vysokým nákladem přebudována z bývalé mlékárny v Lidéřovicích velká pekárna, která měla specializaci na pečení chleba pro široké okolí Strážnice a Veselí nad Moravou. Vnorovský chleba byl velmi chutný a proto velmi žádaný. S postavením nové pekárny zanikli i tři soukromí pekaři (Dvořáček, Tvrdý a Něnička). Ještě nějaký čas pekli vdolečky ke svatbám a jiným příležitostem, než zanikli úplně.

Rohlíky se začaly dovážet ze Strážnice a pak z Hodonína. V roce 1991 byla pekárna v rámci privatizace zařazena do veřejné dražby dne 26.10. s dražební jistotou 54000 Kč. Dražby se zúčastnili čtyři účastníci. Vydražena byla za částku 4380000 Kč + cena zásob 225000 Kč. Novým majitelům se však mnoho nedařilo, neboť dobří pekaři odešli a těm zbylým chyběla zkušenost. Chléb byl popálený, rozpukaný, a tak o něj obchody přestaly mít zájem. Další majitelé vybourali pece, pekárna nadále chátrá a neslouží k žádnému účelu.

Poštovní úřad ve Vnorovech

Do roku 1884 nebylo ve Vnorovech poštovního úřadu. Dopisy přinášely od pekařů najaté roznašečky rohlíků, kterým poštovní úřad ve Veselí dopisy k roznášení svěřoval. Důležité dopisy a telegramy přinášeli poslové. Zásilky si musel každý adresát proti legitimaci osobně vyzvednout. Za takových okolností nebylo zvláštností, když si někdy adresát odnášel dopis nebo zásilku po 8 až 10 dnech.

Proto se zdejší občan, kovářský mistr Josef Hostýnek, rozhodl pokusit se vyžádat pro tři zdejší přifařené obce Vnorovy, Lidéřovice a Zarazice u ředitele pošt a telegrafů v Brně poštovní úřad. Trvalo to však plné dva roky neustálého vysvětlování a obhajování žádosti, než ředitelství pošt a telegrafů žádosti vyhovělo a vyhlásilo konkurz na místo poštovního “výpravčího”.

O toto místo se ucházel Jan Konšel - učitel ve Vnorovech, Josef Brief - obchodník ze Vnorov a již jmenovaný Josef Hostýnek, tehdy již s trvalým bydlištěm v Lidéřovicích. Na ředitelství pošt se však učitel jevil jako nespolehlivý a kovář jako poštovní úředník jim nešel k sobě. Naopak Brief (německy dopis) a pošta prý patří k sobě. Ve skutečnosti však byl pan Brief ustanoven na tuto službu protekcí pana Švorma v Brně, věhlasného advokáta, jehož syn byl při vojenském výcviku pod jeho dozorem.

V měsíci březnu r. 1920 byl přestěhován poštovní úřad z bytu Němce - žida Jakuba Briefa do domu č. 296 tehdejšího obecního úřadu. Důvodem byl odchod poštmistra Briefa do penze, čímž poštovní úřad přešel do českých rukou a prozatím zde byl ustanoven zdejší občan Jiří Stánec, který dosud sloužil ve Bzenci - Písku (nádraží).

V důsledku přeložení poštovního úřadu bylo nutné uvažovat také o bytu pro poštmistra. Pro tento účel obec opravila domek č. 152 nákladem 30000 Kč.

Dne 1. května 1921 odkoupila obec od Bartoloměje Kuryviála domek č. 153, který nutně potřebovala k rozboření, na rozšíření dvorku při domku č. 152, bytu poštmistra a rozšíření dvoru i ku sjednání vjezdu k obecnímu domu č. 296. V měsíci červenci 1921 započaly práce úpravy dvoru č. 152 a 296 s potřebnými přístavbami a hraniční zdí mezi obecním úřadem s úřadovnou pošty a bytem poštmistra. Tato stavba byla dokončena do konce listopadu 1921 nákladem 140000 Kč. Oprava poštovního úřadu na obecním domě č. 296 byla ukončena v roce 1928 a z obecní pokladny bylo vynaloženo 10000 Kč. Za účelem rozšíření telefonní hovorny na poštovním úřadě a zřízení účastnických stanic jednotlivým účastníkům upsala obec na investiční dopravné půjčku 6000 Kč.

Téměř 60 let se poštovní úřad nacházel na staré budově radnice (pozdějšího MNV). Objekt obecního domu byl však v natolik špatném stavu, že muselo být přikročeno ke stavbě nové pošty, která se začala stavět ve dvoře obecního domu a dokončena byla v roce 1985.

Stavbu prováděla a financovala Oblastní správa spojů v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Vlastní stavbu provedli ve velmi krátkém čase vnorovští důchodci pod vedením Josefa Karase st. Starý objekt byl před předáním nové budovy do užívání zlikvidován a na jeho místě upravena zelená plocha osázená dřevinami.

Obecní vodovod

Myšlenkou založit v obci vodovod se zabývali členové obecního výboru už za starosty Josefa Žampacha č. 26 před 1. světovou válkou. Pro válečné události ale nebylo možné tento záměr uskutečnit. Po převratu byla válečná půjčka v ceně 72 000 Kč převedena na fond vodovodu, ale stále ještě nedošlo k uskutečnění. Až teprve roku 1929 se Obecní zastupitelstvo Lidéřovic usneslo tuto stavbu realizovat. Tehdejší starosta Frant. Smištík č.p. 11 spolu s obecní radou se o věci informoval u Zemského úřadu v Brně a po důkladném zvážení a mnoha poradách byly konečně práce na vodovodu zahájeny. Nejprve se po dobu 1 roku zkoušela voda v „Haltýři“ sondami na vydatnost pramene. Sondování prováděl oficiál p. Gurtnér. Projekt zhotovil Dr. Špíšek z Brna za 12 500 Kč. Celkový rozpočet na stavbu činil 520 000 Kč.

V září 1930 se započalo se stavbou „jímací studny“ na „Haltýři“ kterou vypracovala firma ing. Jaroš z Uh. Hradiště za 42 000 Kč a práci předala staviteli Horovi z Bohuslavic. Práce na jímací jímce byla obtížná, neboť uvolněním spodních pramenů se musela odčerpávat voda o vydatnosti až 40 litrů za vteřinu.

Výběr firem zaobstaral zemský úřad formou výběrových řízení. Obec Vnorovy, ač byla vyzvána, na stavbu nepřistoupila. Než byly ale zahájeny samotné stavební práce na jímací studni, musela obecní rada vykoupit okolí „haltýře“:

- od Josefa Baďury č.p. 5 a dát mu humno od obec. chudobince

- od Josefa Řičice č.p. 4 a dáno mu zbytek humna Baďurova a 6 árů Nové Kučovánky, „Výhon“

- od Marie Pavkové č.p. 6 půl zahrady a dán jim „Průhonek u Louček“

Bydlícím nad Haltýřem, Marii Pavkové č.p. 6; Jiřímu Gazárkovi č.p. 135; Josefu Řičicovi č.p. 4; Josefu Baďurovi č.p. 5; Frant. Čajkovi č.p. 128 musely býti zřízeny betonové hnojiště a jámy na řízky nákladem obce. Stavbu hnojišť a jam zhotovil p. Caletka, zednícký mistr z Veselí.

Stavba celého vodovodu byla ve výběrovém řízení zadána ing. Hrbatovi a Smékalovi z Prostějova a tyto práce byly zahájeny v srpnu 1931. Montáže provedla firma Vítěz z Přerova.

K otevření dokončeného vodovodu došlo 23. listopadu 1931. Vodovod si vyžádal celkového nákladu 554 100 Kč. Kolaudace byla provedena 19.5 1932. Na vodovod přispělo 15% ministerstvo zemědělství, 10% ministerstvo zdravotnictví a 15% zemský výbor. Subvence celkem 40%.

Obec si na stavbu vypůjčila celkem 320 000 Kč (120 000 Kč a 200 000 Kč)

Už v listopadu 1931 rozhodlo obec. zastupitelstvo zavést vodovod i do obecních budov a to: do obecní nemocnice na chodbu, do obecního hostince, do obecních stájů plemenných býků a na dvůr obec. chudobince. Současně byl obsluhou strojů vodovodního zařízaní i řádu ustanoven Fr. Absolon.

V jarních měsících roku 1947 byl obecní vodovod prodloužen až na pastviště. Práce byly zahájeny již v uplynulém roce výkopem vedle „Záhonků“, do něhož bylo vloženo potrubí. Odtud napříč cesty a pod dráhou až na pastviště, pro případ sucha, kdy studny bývají bez vody. Koncem března 1951 převzala vodovod, účty i peněžní hotovost krajská vodohospodářská služba v Gottwaldově, resp. její oblastní služebna v Hodoníně.

Lidéřovice byly první obcí v širokém okolí, která měla vodovod. Ihned po dokončení v roce 1931 byla na vodovod napojena i část Vnorov v okolí školy a sv. Jána a postupně byl vodovod budován i v dalších úsecích obce. Poslední ulice, které se dočkaly vodovodu byly: Nová ulice za humny, horní část Smetkovy ulice a naposled ulice od Dražek směrem k bývalé zarazické mlékárně.

Téměř 50 let nikdo do lideřovského prameniště neinvestoval a za celou tu dobu nikdo pramen nečistil. V osmdesátých letech začaly problémy s dodávkou pitné vody, zejména ve výše položených ulicích obce a v Lidéřovicích. Přes týden docházelo k výpadkům, a když přišla sobota a neděle, tekla voda jen v dopoledních hodinách.

Po dostavbě vodovodu dával lideřovský pramen 32 l za vteřinu, ale v roce 1983 to bylo už jen 3 - 4 l za vteřinu, což souviselo s poklesem hladiny řeky Moravy. Často docházelo i k poruchám na spínacím zařízení na rezervátu v Lešné (1931), kdy pak voda přetékala z vodojemu do kanalizace. Špatné zásobování vodou se stupňovalo. Lépe na tom byly ty části obce, které zásoboval vodojem ve Starých horách. Ten čerpal vodu z prameniště v Milokošti. Kromě malé vydatnosti prameniště v Lidéřovicích vykazovalo i zvýšený obsah dusičnanů, který překračoval povolenou normu. Těžkosti s vodou měl částečně řešit propoj na dodávku pitné vody z veselského vodojemu v roce 1984 pro některé ulice (Dražky, část ulice Májová apod.) a propoj z vodovodního řádu v Dolní ulici k vrtu u koupaliště. Stavba byla v roce 1985 předána správě Vodovodů a kanalizací, přesto nebyla voda do řádu vpuštěna.

V roce 1986 se Vnorovy konečně zbavily problému s nedostatkem vody, kdy po předchozím průzkumu byl nejsilnější a nezávadný pramen u Topůlek pod Lidéřovicemi připojen na lideřovský vodojem. Akce si vyžádala nákladu 2 000 000 Kč a byla předána do užívání v prosinci 1986. Původní lideřovský pramen byl odpojen, což se negativně projevilo na jeho okolí. Vyvěrající pramen podmáčel níže položená humna před tratí a prostupoval i na druhou stranu přes železniční násep. Tam se vytvořil mokřad, který neunikl pozornosti ochranářů pro některé chráněné obojživelníky, rostliny i jako hnízdiště vodního ptactva

Kanalizace

Kanalizace přišla na řadu až v roce 1947. Výkopové práce započaly v říjnu, a to kladením hlavního vodovodového potrubí v „Průhonech“ u dráhy. Stavba pokračovala velmi rychle a v měsíci listopadu byla již na dolním konci obce. Od tohoto hlavního potrubí byla u každého domu zhotovena asi metrová přípojka na napojení ze dvora. Tu si již majitelé domů dokončili sami. Kanalizace byla dokončena a zkolaudována v roce 1949, zbylé a nově vznikající ulice postupem času v průběhu následujících let.

Obecní hostinec

Obecní hostinec v Lidéřovicích zakoupila obec (OÚ) r. 1893 při exekuční dražbě u c. k. okr. soudu ve Strážnici za 3 025 zl. r. č. Dřívějším majitelem byl Antonín Urbančík.

Hostinec byl obcí pronajímán. Dlouholetým nájemcem hostince byl Vlad. Bednařík. Dne 1.9. 1951 byl začleněn do komunálního podniku města Veselí nad Mor. a v roce 1953 jej stejně jako všechny obchody v obci převzalo spotřební družstvo Jednota. V té době ukončil svou činnost i hostinec Martina Šmacha č. 87, kterému byla 3.1. 1953 úředně odejmuta živnostenská koncese. Ten měl v té době rozestavěnou novostavbu nového většího hostince hned přes cestu naproti bývalému, z č.p. 73 a č.p. 74, jemu patřící.

Váhy

V roce 1908 představitelé obce daly u zvonice pořídit mostní váhu na vážení vozů a daly upravit zmolu v tom místě se nacházející nákladem 4500 K. Dále dobytčí váhu na domě č. 43 (za hospodou) nákladem 419 k. 99h. i se šopou a příslušenstvím.

Elektřina

V roce 1915 byla v Lidéřovicích zavedena elektřina velkostatkem hraběte Horintského. Jako při každém začátečním podniku, tak i při tomto bylo mnoho protestů proti tomuto zavedení. Jako první byla osvětlena náves a do svých domovů si ji zavedli: Josef Žampach č.p. 26, Tomáš Studénka č.p. 2, Martin Chudík a Jan Gazárek č.p. 24.

I. světová válka

Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d Este v Sarajevu, který 28.6. 1914 provedl srbský terorista Gavril Princip, dal bezprostřední podnět k vypuknutí I. světové války a byl jen dovršením již delší dobu trvajícího nepřátelství mezi Rakousko - Uherskem a Srbskem. Tento dlouholetý spor vedl Vídeň k nesmiřitelnosti, a když Srbové odmítli splnit požadavky rakousko - uherské ultimativní nóty, vyhlásilo Rakousko dne 28. července Srbsku válku v domnění, že Srby v krátké době pokoří. Ta však během několika měsíců přerostla ve válku světovou. Na jedné straně centrální mocnosti - Německo a Rakousko - Uhersko, podporované později Tureckem a Bulharskem, a na straně druhé vedle Srbska státy Dohody, t.j. Rusko, Francie a Velká Británie, k nimž se přidala řada dalších států.

Císařský manifest všeobecné mobilizace byl vydán 28. července 1914 a do Vnorov a Lidéřovic byl doručen zvláštním poslem o půl noci téhož dne. Hned 31. července byli povoláni vojíni od 20 do 38 let, kteří museli do 24 hod nastoupit voj, službu. Stejně tak i nováčci toho roku odvedení a ti co sloužili aktivně při vojsku. Zároveň museli být vojsku do Hodonína odevzdáni koně, kteří byli v květnu při klasifikaci vybráni, a za které jejich majitelé obdrželi za 6 týdnů po odebrání 1050 K. Ze Vnorov bylo odebráno v srpnu 9 koní a z Lidéřovic 3.

V obou obcích byly nařízeny hlídky střežící ve dne i v noci a ve Vnorovech u obecního úřadu musel být natažen přes silnici řetěz. Stráž vyzbrojena ručnicemi byla povinna každého cizince legitimovat a bez legitimace se nesměl žádný vzdálit ani od okolních měst. Hlídány byly voj. strážemi všechny železnice, mosty a silnice a od srpna v obcích i občany.

Válka se rozšiřuje do dalších zemí: 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku a 3. srpna Francii; 4. srpna vypověděla Velká Británie válku Německu; 6. srpna Rakousko - Uhersko Rusku, Srbsko Německu; 11. srpna vyhlásila Francie a 13. srpna Velká Británie válku Rakousko - Uhersku; 23. srpna vstoupilo do války na straně Dohody Japonsko - Němci, kteří chtěli dosáhnout bleskového vítězství nad Francií dříve, než se zmobilizuje Rusko, vpadli do neutrální Belgie, přinutili francouzská a britská vojska k ústupu a ohrozili Paříž.

Postupně byly povolány další ročníky vojáků, kteří se museli rychle vojenskými vlaky přemístit na frontu, a tak byla nádraží plná loučících se vojáků a jejich příbuzných. Zvláště v počátku války nebylo možné, aby vojenská správa zajistila pro vojáky jedoucí na frontu (zvláště z Vídně do Krakova) dostatek potravin. A proto zdejší občané, stejně jako jiné obce na Slovácku, shromáždili nejrůznější potraviny, aby je dopravili na některé nádraží, kudy projížděly vojenské vlaky vezoucí vojáky na frontu (Rohatec, Veselí, Písek). Jen z Lidéřovic byly 15. srpna vypraveny na nádraží v Rohatci tři povozy plné buchet, koláčů, čaje, kávy, tabáku a dalších jiných potravin. Vozy nabídli tito Lideřovjané: Martin Bartošek č.16, Antonín Kuryviál č. 55 a Martin Gazárek č. 24 s Martinem Urbančíkem č. 27. K rozdělování a podávání potravin vojínům do vlaků se přihlásila tato děvčata: Antonie Urbančíková, Marie Grozůrková, Josefa Gazárková č. 97 a Štefanie Gajošová.

Dne 21. září 1914 se k nám uchýlili Poláci z Haliče (z Přemyšle a okolí), kteří byli nuceni opustit své domovy před nepřítelem. Do Vnorov se přistěhovalo 180 osob a do Lidéřovic 75 osob, kteří byli ubytováni v prázdných domech obou obcí. Šlo zejména o železničáře, převážně konduktéry s rodinami. Od státu dostávali dostatečnou podporu na výživu, ale nezapomínali ani na vzdělání, a na jejich žádost jim byla uvolněna jedna učírna, kde dvě nastěhované polské učitelky (dcery konduktérů) vyučovaly 40 dětí. Polské děti byly vyučovány svou rodnou řečí a to od 15. května do 15. srpna 1915. Náboženství je vyučoval polský katecheta, gymnazijní profesor, který sem jednou týdně dojížděl z Hodonína. Ve zdejším kostele sloužil občas polské bohoslužby. Zpátky do vlasti odjeli dne 30. srpna 1915. Za dobu jejich pobytu ve Vnorovech se narodil 1 polský občánek a 2 zemřeli.

První dny války projíždělo Vnorovami mnoho vojenských automobilů, udržujících hlavně depešové spojení mezi Vídní a bojištěm v Haliči. Jednou jich přijelo přes 70. Jindy zas projíždělo obcí nepřetržitě 171 povozů.

V roce 1914 dodali rolníci ze Vnorov a Lidéřovic pro vojsko žito a oves, z jara pak dodali pro obce Rohatec, Javorník, Novou Lhotu obilí na setí. Kromě toho v červnu dodali Vnorovjané 165q obilí a mouky a Lideřovjané 60q pro jiné obce v hejtmanství na výživu obyvatel. Brambory byly prodávány do jiných obcí po celý rok.

V dubnu 1915 byly zavedeny potravní lístky na mouku, chléb, krupici a kroupy. Denní dávka na výživu pro jednu osobu stanovena - 240 gr.

Důvodem toho úsporného opatření bylo vystačit se zásobami mouky až do žní. Úřady nařídily povinné soupisy veškerého zboží (15 soupisů jen za rok 1915) a dle těchto soupisů musely Vnorovy složit 50q rži a 30 q pšenice, která byla 17 června 1915 předána válečnému obilnímu fondu. Za to obdrželi rolníci částku 41 K. za 1q pšenice a 34 K. za 1q rži. I v následujícím roce se konaly další soupisy a prohlídky, kdy zemědělci museli veškeré přebytky odprodat eráru.

Drahota narůstala do závratné výše. Všichni řemeslníci z obou obcí byli povoláni do zbraně, takže zde nebylo kováře, koláře, krejčího, obuvníka atd. Střižné zboží podražilo o 600 - 700% a obuv nebyla vůbec k dostání pro nedostatek kůže, a tak se začala zhotovovat obuv s dřevěnými podrážkami.

Značně ubylo v obci i pracovních sil, neboť další a další ročníky mužů byly povolávány k branné povinnosti. Pole obdělávaly ženy, starší děti a starci. Později byly poskytovány vojínům dovolené, aby pomohli při obdělávání polí. V roce 1916 dostaly Lidéřovice na pomoc 16 ruských zajatců a Vnorovy 30 vojáků rekonvalescentů.

Začátkem roku 1916 se zavedla další úsporná opatření a to chlebové, cukerní a kávové lístky (chlebovin na osobu 250 gr. na den, cukru 1 kg na měsíc). Životní potřeby jsou stále dražší a je jich velký nedostatek. Bída se prohlubuje. Ve Vnorovech se maso vůbec neprodávalo, neboť se řezníci vymlouvali, že nemohou koupit dobytek. Kráva se prodávala za 3 000 K., kůň za 4 500 K., prase 100 kg živé váhy za 700 K., husa krmná 26 K., slepice 10 K. Brambory se prodávaly za cenu 9 K. za 1q.

I přesto, že mzdy stouply čtyřnásobně, lid nesmírně strádal. Bídu rodin, jejichž živitelé vykonávali voj. povinnost poněkud kompenzovala měsíční podpora od státu. Na dítě do 8 let činil příspěvek 40 hal. na den, na dítě do 14 let 80 hal. na den, manželkám a dorostu práce neschopnému činil příspěvek rovněž 80 hal. na den. Tento vyživovací příspěvek vypláceli starostové obou obcí v zastoupení berního úřadu, měsíčně ve Vnorovech bylo vyplaceno asi 13 - 14 000 K. a v Lidéřovicích okolo 5 000 K:

V roce 1916 byly opět odevzdávky barevných kovů k válečným účelům - zvonovina, předměty z mědi, mosazu a cínu. Poprvé tomu bylo v roce 1915. Znovu bylo odebráno všechno domácí měděné, mosazné a cínové náčiní za úředně stanovené ceny. Občané tyto kotle z barevných kovů nahrazovali kotlemi z obyčejného plechu. Odebrán byl také měděný plech z kostelní věže a nahrazen plechem pozinkovaným. Měděné a niklové peníze byly stahovány z oběhu a nahrazovány penězi železnými. Ze školy byly odebrány všechny školní zvonky. V obcích byly zabavovány především kotle měděné z pálenic. Za 1 kg se platily 4 K.

V roce 1917 odebrali zřízenci voj. komanda z věže kostela část zvonů k válečným účelům. Byly to zvony:

1) Panna Maria

2) Sv. Anna

3) Božské Srdce

4) Svatá Alžběta

5) Sv. Josef

Někteří vojáci své válečné prožitky zapisovali do deníku. Jedním z nich byl i závodčí Josef Zachar ze Vnorov, který jej později poslal domů k uschování. Co prožívali vojáci z počátku války, nám přiblíží ukázka z tohoto deníku.

„Dne 13.8. 1914 šli jsme pěšky do Dědic na Těšínsku, kde jsme popoledni přišli a ještě téhož dne sedali jsme do vozů pro nás už přichystaných. 4.8. o 3 hod. ráno hnul se s námi vlak ku Krakovu. Cesta byla vesměs veselá. Množství praporků a kvítí zdobilo naše vozy. Tu i tam houpal se na šibenici veselým Karlovákem (= vojín našeho pluku arcivévody Karla) namalovaný Rus. Pozvánky na zábavu do Petrohradu a obsah vozů poznačen byl jako „Jed pro Rusy“...

Bylo to 21. srpna, kolem 3. hod. odpoledne jsme pokračovali na pochodu a opustili Rakousko u vesničky Čekuj. Zprava zatékalo k nám stále dunění děl a na tváři mnohého bojovníka bylo vidět strach...

Neděle 23.8. 1914 byla pro nás dnem významným. Asi v 10 hod. dopoledne dostali jsme rozkaz mašírovat přes Anapol a pak po silnici směrem severním. Naše 11. kompanie byla jako Vorhut a můj 1. Zug jako vorpatrul zařazena. Děsné vedro, jazyk schnul v hrdle a Karláci postupovali zmužile kupředu. Když jsme šli přes Anapol, zvonil zvonek na jejich malém kostelíku a žádný nevěnoval tomu znatelnému znamení pozornost. Za městem zdvíhá se návrší. Když jsme proti tomuto postupovali, přijížděli cvalem husaři a hlásili nepřítele. Naše špice, která už zmíněného návrší dosáhla, počala rychlou palbu. Ve mne srdce prudce bušilo a potichu odříkával jsem modlitbu: „Pod ochranu Tvou se utíkáme“ pobízeje při tom moje kamarády ku předu. Jako ovečky následovali mne asi na 30 kroků, každý shrben a s očima divoce koukajícíma a s obličejem plným strachu. Pole, po kterém jsme postupovali, bylo posázeno zemáky, které náš postup značně stěžovaly. „Dál, dál“ pronikal můj hlas palčivý vzduch, kterým již svištěly první ruské střely. Asi 50 kroků před koncem zamákového pole zůstalo všecko mužstvo mého Zuku ležet. Na moje přísné naléhání se ale ještě vzchopili a v dešti nepřátelských koulí přiběhli až do příkopu, který končil ono zemákoviště. Byl ale nejvyšší čas. Strojové pušky vstoupily do činnosti největší silou, ale jejich střely nesly se nad našimi hlavami a několik kroků za námi rozrývaly zmíněné zemákoviště. Také ruská děla se svými smrt sejícími šrapnely začaly nás pozdravovat. A co my ubozí? Nepřítele jsme neviděli, od oficírů byli jsme opuštěni, sami svému osudu a na pospas ruským kanónům zanecháni. S několika odvážnými muži podařilo se mi zjistit, že nepřítel je ukryt za stromy asi 16 - 18 set kroků od nás vzdálenými a také se osmělili poslat mu první pozdravy rakouského olova. Házela-li ruská artilerie svoji zhoubu hodně daleko od nás, stříleli jsme zhusta, přiblížila-li se artilerie se svými šrapneli blíže nás, tu krčil se každý úžeji a úžeji k zemi a přál sobě, aby se mohl v červa proměniti a zarváti se hluboko v matičku zemi. Asi hodinu po otevření ohně počalo naše pravé křídlo postupovati. My jsme drželi ono návrší obsazeno, kdežto naše levé křídlo po delším boji následovalo pravé, v postupu... Naši kamarádi postupovali rychle kupředu, ale Rusi drželi se též statečně. Teprve pozdě zasáhlo naše dělostřelectvo a umožňovalo postup našich. Byla to divoká vřava, jakou si představit nelze, která trvala od 11 hod. dopoledne až do 6 hod. večer, kdy byl vztyčen na ruských pozicích rakouský prapor a hřímavé sláva a nazdar voláno teprve teď vycházeli ze svých úkrytů naši důstojníci a nařizovali srdnatě postup. Postupovali jsme rychle na místa, na kterém se hlavní boj odehrál... Teprve, když se rozednilo, bylo viděti následky včerejší bitvy. V jedné opevněné úžlabině leželo asi 12 ruských důstojníků v stáří od bělovlasého kmeta až do mladého holobrádka. Celé okolí hustě poseto mrtvolami a raněnými, hromadami ukořistěných nábojů a podobně. Karláci scházeli se dohromady, poptávajíce se zda-li ten anebo onen kamarád ještě žije. Byl-li některý jako mrtvý poznačen, tu soucitně zašeptaly rty: „Odpočinutí věčné dej mu Pane“. Já jsem nemohl žádného z mojí vesnice nalézt, ni mrtvého, ni živého. Teprv před polednem jsem se dozvěděl, že můj kamarád Návara zaplatil minulý den životem. Tentokráte jsem opravdu zaplakal....

(Počátek října 1914)... Po druhé na ruské frontě. První náš postup v Rusku byl krásný, neboť bylo krásné počasí a sucho. Tenkrát ale stíhal déšť, déšť a byla zima. Marše nebyly tak veliké, jako namáhavé. Bláta bylo mnoho. Těžce vlekli koně lehké kanóny kupředu. Těžké vůbec s námi nebyly, jen feldkanony Reg. 1. Krakan.

Dne 4. na večer podnikli jsme útok zdaleka na Sandoměř, který byl asi v 10 hod. večer zastaven a my ubytováni v jedné vesničce. Druhého dne při svítání pokračováno v útoku. Naše kompanie byla na první linii. Když jsme se přiblížili blíž Sandoměře, přišla zpráva, že nepřítel bez boje ustoupil. My ale šli stále dál přes pole a zaujali postavení na poslední ruské vyvýšenině u Visly, odkud bylo krásně viděti do Rakouska. Co den pršelo jak z konve. Byli jsme veskrz promočeni. Pak jsme se stáhli trochu zpět a čekali na další rozkazy ve čtyřstupu za velikého deště až do večera. Pak za tmy mašírovali jsme do velikého dvora. Tam jsme byli ubytováni ve velké stodole. Oběd a večeři dostali jsme najednou, trochu rozvařeného masa, načež jsme se uložili, jak kdo mohl k odpočinku. Stodola byla děravá, my naskrz promočení. Vítr byl veliký a veliká zima. Ležel jsem pod střechou, nespal, třásl se zimou a když již nemohl vydržet, vstal jsem a chodil po dvoře až po kolena zablácen a zoufalostí skoro plakal.

6.10. 1914 - Tato noc byla něčím nejhorším, co jsem kdy v mojém životě zažil...

Dne 22.11. krásný den. Dle mého kalendáře u nás ve Znorovách hody. Oslavil jsem je tady. Pohonil jsem totiž hned ráno klidně si hovící všičky na mojém špinavém těle a vzal jsem si čistý kapesník z torby. Dostal jsem 2 viržinky a několik cigaret. Kouřil jsem jako znorovský starosta. Znovu poručen útok. S viržinkou v ústevh kráčel jsem před mojím zukem. Rusi se stáhli zpět. Pokračovali jsme asi hodinu, než jsme na ně přišli. Uvítali nás spoustou koulí. Zakopali jsme se trošku na jednom kopci a opětovali jejich střelbu. Za malou chvíli ustupovali Rusi zpět a my vesele stříleli...

12.12 1914 - Uplynul klidně, až na večer bylo poručeno býti připraveni k odchodu. Vyfasovali jsme kožichy. Asi o ¹/₂ 11 vymašíroval můj zuk. Ale kam? Za čáru předních stráží. Zamlžená, tmavá noc rozestřela svůj plášť nad velikou rovinou ruskou. Nesměle vykukovaly hvězdičky ze šedých, řídkých mraků a spoře osvětlovaly veliké bažiny, mezi nimiž bylo naše postavení. Nikde ani hnutí, nikde ani známka života. Jenom ruský reflektor (osvětlovač) házel příšerné svoje hrozitánské paprsky na naše postavení, že zdálo se, jakoby mohutná pravice neznámého tvora ukazovala“ „Tam jsou“. V dáli bylo viděti dělové záblesky, dunění otřásalo zemí a tu a tam cvakl kvérový šus. Ležím v zákopě a pomalu usínám. „První zuk umhengen a ven !“ hlásí mi někdo. „Čert tě vem, zatracenej chlape, co zas chceš ?“ dostal za odpověď nevinný Karlák. Pomalu a s nechutí vylézali rozespalí obránci vlasti ze svých děr a s hlasitým klením kladli torbičky na svoje od vší ozobané záda a ještě pomaleji stavěli se v mizerný šik. Bylo potřeba několik sakrů, než jsem mohl dát povel k odchodu. „Kam jdeme?“, ptám se ospalého, nevrlého Karláka, který jako na jevišti z vysoka stoupal, pohazoval svojí rezavou šavličkou a myslil si: „Čert aby to vzal tu vojnu, proč to musí vždy ten nejmladší odválčit.“ Namáhavě postupovali jsme za karp. Bažinou, kterou nás vedl, vyhýbajíce se močálům, neboť voda v botech v zimě není nic příjemného.

Dospěli jsme až k silnici ve vesnici Jarošky, kde stály naše nejpřednější stráže. Tam jsem se dozvěděl naši vlastní úlohu. Jít co nejblíže k nepříteli, spustit na ně ostrou palbu, a pak zmizet. Všecko, co se na vojně dělá, bývá napřed ukázáno. Tento kousek nám neměl žádný odvahy ukázat. Že jsou Rusi před námi v zákopech jsme věděli, ale jak daleko a jak silní, to věděli zase oni. Pomalu a opatrně kráčeli jsme po pravé straně silnice, která vedla do vesnice, ku předu. Že všichni nepůjdeme zpět, toho jsem byl více než jist. Asi po půl hodině zdlouhavého marše potkali jsme se s zugem 12. komp., který měl tu samou úlohu, jako my, jenomže jiný směr. Několik pozdravů, nějaké to zkomolené sakra, přání štěstí a zase každý novým směrem. Dále opatrně přešli jsme les před zmíněnou vesnicí a zůstali jsme asi 500 kroků v předu před lesem ležet. Kadet, který již od počátkku našeho postupu křečovitě svíral svůj revolver, jako by čekal, že se každou minutu před ním někdo vystoupne, ten hrozně dnes pobíhal, nevěda si rady, sem a tam využívaje každé úžlabiny k úkrytu. Mně bylo všecko jedno, litoval jsem jenom v duchu těch, kteří za chvíli budou krvácet. „Co myslíte, Zachar, máme ještě jíti dopředu?“, táže se mne po chvíli. „Naše gevery tam dostřelí odsud tak dobře, jako když půjdeme ještě dopředu“, byla moje krátká odpověď. Načež jsme se rozvinuli k boji. Čekaje povelu ke střílení, ležel jsem lhostejně na mokré zemi. „Mám začít?“, ptám se potřetí za námi ležícího kadeta. Ztrnulé „ja“ bylo mi odpovědí. Přitisknu a bác, rozlehla se rána tichou nocí. Za ní jako když se pytel roztrhne, sypal se rachot nepřátelských střel. Rusové dobře mířili na záblesky našich geverů. Nastal čertův tanec. Pískalo a praskalo to kolem nás. Rusi stříleli i dum-dum. Po krátké palbě sháním se po kadetu, mám-li vydržet. Chudáka nebylo!!

„Zpátky!“, volám a už po jednom sypali jsme se do lesa zpět, kde v úžlabině našel jsem udýchaného kadeta, který divoce kouleje očima, vybízel nás, by jsme se uschovali. Nastal rychlý pochod domů, vlastně do našich zákopů, kam jsme asi po 2 hodinách, díky pánu Bohu a panence Marii všichni zdrávi přišli a uložili se k odpočinku. Vydrželi jsme pak až do 9 hod. ráno spát...“

Tolik z těchto zápisků.

Česká společnost rakouský stát nikdy nepřijala za svůj, přesto, že jeho nadvládu byla nucena snášet. Touha Čechů a Slováků po samostatnosti po vypuknutí války stále více sílila. o což se nemálo zasloužil T.G. Masaryk spolu s E. Benešem a M.R. Štefánikem, kteří v průběhu roku 1916 sestavili Českou, později Československou národní radu, jako hlavní orgán protirakouského odboje, a postupně získávali pro tuto myšlenku stále větší pochopení u představitelů Dohody. V tomto roce bylo utvořeno zahraniční vojsko - československé legie, které se formovaly na italské, francouzské a ruské frontě z českých a slovenských předválečných emigrantů, vojenských zajatců a přeběhlíků. Tito pod vedením slovanských velitelů bojovali proti Německu a Rakousku po boku Francie, Anglie a Ameriky.

Ze Vnorov a Lidéřovic se zahraničního odboje zúčastnili tito legionáři:

1 Josef Kudeřík ruský legionář

2 Jan Zajíček ruský legionář

3 Josef Řičica ruský legionář

4 Jan Chudík ruský legionář

5 Jiří Chudík ruský legionář

6 Antonín Vajdík ruský legionář

7 Martin Zrůna ruský legionář

8 Jan Všetula ruský legionář

9 Karel Holek ruský legionář

10 Jan Grabec ruský legionář

11 Štěpán Gazárek ruský legionář

12 Valentin Andrýsek ruský legionář

13 Jan Dvorský ruský legionář

14 Josef Gazárek francouzský legionář

15 František Motyčka francouzský legionář

16 Cyril Kozumplík francouzský legionář

17 Antonín Kočiš italský legionář

18 Josef Tomeček italský legionář

19 Jan Studnička italský legionář

20 František Komínek italský legionář

21 František Poustka italský legionář

22 Josef Hamešťák italský legionář

V roce 1917 pokračovaly prohlídky zásob po domech. Veškeré přebytky občanská a vojenská komise odebrala, takže i na venkově se dostavil nedostatek potravin a zvláště v chudobných rodinách panoval hrozný hlad. Drahota stále vzrůstala - 1 kg slaniny byl pod rukou prodáván za 70 K., 1 kg másla stál 60 K., 1 l mléka 2 K., vejce 1 K. 20 hal., 1 kg tvarohu 20 K., 1q obilí 300 - 800 K., 1q brambor 100 K., kopa zelí 68 K., tele 200 K., kráva 6 000 K., kůň 9 000 K., husa 100 K., slepice 56 K., mužské šaty 800 - 1 000 K., střevíce 300 - 400 K., košile 60 K., 1 000 křidlic 400 K., 1q vápna nehašeného 120 K., deska 8 K., arch papíru 10 hal. atd. Navíc byl všeho nedostatek.

Ještě více ceny vzrostly v roce 1918, jak o tom svědčí zpráva z farní kroniky, kde se uvádí, že selka Filomena Vajdíková ze Vnorov prodala počátkem června husu za 272 K. na trhu ve Bzenci.

Statistika ministerstva pro zásobování v r. 1919 uvádí, že cena mouky stoupla o 355%, káva o 2000% , uhlí o 15 000%, petrolej o 2 885%, zápalky o 2 290%, oděv o 2 900%, prádlo o 2 933%, obuv o 2 250%, školní potřeby o 1 200% a jízdné o 1 200%.

Po smrti císaře Františka Josefa I. (21.11 1916) převzal moc (poslední) císař - Karel I., který již nevěřil ve šťastný konec války, a proto se snažil sjednat mír, ale ne všude se setkal s pochopením. Náš zahraniční odboj podpořili i američtí krajané. Na 50 tisíc Čechoslováků se dobrovolně přihlásilo do odboje a bylo sebráno přes 3 mil. dolarů. V Rusku mezitím vypukla revoluce, kde proti bolševikům na Rusi zasáhla i česká vojska (legionáři), kteří se v podstatě stali pány Sibiře.

Pokračující válka nebyla pro Rakousko a Německo úspěšná, a tak po velkých nezdarech na všech frontách byla v říjnu 1918 zahájena jednání o míru, která vyvrcholila 27. října, kdy nový rakousko - uherský ministr zahraničí Julius Andrássy odeslal Spojeným státům nótu, v níž jeho vláda ve snaze ukončit válku za každou cenu přislíbila i uznání práv Čechoslováků a Jihoslovanů. Tím nastal čas, aby ustanovené předsednictvo Národního výboru (Ant. Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Fr. Soukup a Vávro Škrobár) mohlo převzít hlavní zásobovací centrálu (obilní ústav) a později další úřady včetně místodržitelství a odpoledne 28. října byla na Václavském náměstí vyhlášena oficiálně samostatnost. Na Moravu se tato zpráva dostala až následujícího dne. Telegraficky rozhlášená ústava samostatného státu rozradostnila český národ tak, že všude byly vyvěšeny prapory a konány slavnostní schůze a dne 30. října prohlášen úřední název: Republika Československá a jejím prezidentem zvolen 14. listopadu 1918 T.G. Masaryk.

II. světová válka

Druhá světová válka naši obec příliš nezasáhla, přesto i zde si vyžádala několik obětí.

Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 museli následujícího dne nastoupit do zbraně všichni záložníci do 40 let. O dva dny později 25. září 1938 v 1130 přiletělo na vnorovské pastviště 35 letounů. Jejich přítomnost v lidech vzbuzovala obavy z možného ohrožení v případě válečného konfliktu. Začátkem roku 1939 voj. správa postupně provedla demobilizaci povolaných ročníků.

Osudným dnem byl 15. březen 1939, kdy německá vojska začala obsazovat náš stát. Do naší obce dorazila část německého vojska v den vyhlášení protektorátu Čechy a Morava 16.3. 1939 v 9 hod. ráno a byla ubytována v budově nové měšťanské školy. Proud postupujících jednotek po silnici trval po celý den až do pozdních hodin. Téhož dne byla v českých zemích nařízena jízda a chůze vpravo. Posádka opustila Vnorovy 6.4. 1939.

Dne 29. září došlo k zavedení odběrných lístků na potraviny, mýdlo, a později oděv a obuv. Opatření mělo zamezit skupování zásob majetnějšími na úkor nemajetných.

Dne 14.9. 1942 zatčeni dva učitelé ze Vnorov - Štěpán Tomek č. 273, učitel a tajemník obce a Antonín Navara č. 394. Oba přivezeni do Vratislavi a odsouzeni na 2 1/2 a 3 roky vězení. Starší chlapci a děvčata, ročník 1924, zváni na prohlídky, a podle výsledků odváženi k pracovnímu nasazení do říše.

Situace se zostřila, množilo se zatýkání. Dne 26.2. 1943 byla ve Vratislavi popravena Marie Kudeříková, dcera bývalého starosty, a po osvobození předsedy MNV, Josefa Kudeříka, zatčená v předešlém roce. Zloba nacistů byla obrácena i proti židům. Krutý osud postihl rodinu Jakuba Galii, který byl se ženou, dvěma dcerami a synem odvezen 23.2. do Terezína, kde brzy zemřel, ostatní převezeni do tábora v Osvěnčimi, kde jedna z dcer údajně zemřela, druhá s matkou skončila v plynové komoře a pouze syn se zachránil.

V letních měsících roku 1944 stále častěji pozorovány přelety velkého počtu bombardovacích letadel amerických, ale hlavně německých, které zprvu budily velký strach.

Strach měli lidé i z toho, že ve škole od června 1944 sídlila Todtova organizace - významná složka říšské armády. Denně sem těžká auta přivážela a odvážela spousty beden, lidé mysleli, že je to střelivo, a teprve později se vysvětlilo, že v bednách jsou knihy a spisy. Bylo to patrně účetní oddělení. Důstojníci byli ubytováni v soukromých domech v obou obcích. S obyvatelstvem se snášeli dosti dobře, až na jednoho, který byl arogantní.

V roce 1945 se z koncentračního tábora od Vratislavi do Vnorov vrátil učitel Štěpán Tomek. Fronta se blížila, o čemž svědčila i postupná evakuace Todtovi organizace z vnorovské školy. Lidé budovali v humnech kryty se dvěma východy, dlouhé, hluboké a úzké, kryté pevnými trámy, překrytými vyházenou hlínou ve velké vrstvě.

Dne 10.4. 1945 vyhodili Němci dřevěný most u „Obory“ (přes Veličku), a večer železniční mosty na dráze - přes Veličku a u „Louček“. Ve středu 11.4. večer nový most přes Moravu a sousední betonový přes „Baťův kanál“. Ve čtvrtek 12.4. odpoledne betonový most přes kanál v lese v blízkosti jezu na řece Moravě. Jez sám byl připravovaným výbuchem poškozen jen nepatrně. Večer téhož dne pak vyhodili mosty zarazické přes Moravu i kanál. To už Němci překotně ustupovali přes Sudoměřice a Petrov ku Strážnici. Boj o Strážnici započal dopoledne dne 12.4.

Toho dne přišli o život tři mladíci ze Vnorov, kteří při cestě do Strážnice padli do rukou Němců, kteří v té chvíli prohledávali zámecký park, hledajíce četnického strážmistra Fr. Nováka, který již dříve organizoval odboj v domnění, že nastala ta pravá chvíle, zastřelil v poledne v zámecké zahradě německého vojína. Při pronásledování zranil dalšího, ale nakonec byl zastřelen. Němci v odplatu vyhnali k parku přilehlé ulice asi 35 mužů, zahnali je do dvora bývalého pivovaru, z nich velitel s napřaženým revolverem označil deset, kteří museli vystoupit o několik kroků, otočit se ke zdi, a druhý esesman je postupně střílel do týla. Nešťastnou náhodou chycení, a tím podezřelí mladíci, byli zastřeleni spolu s určenými. Byli to: Karel Řičica z č. 195, František Zůbalík z č. 240 a Rudolf Škoda z č. 108. Mladíci ve věku 20 - 22 let. Jejich těla spolu s ostatními zakopána ve dvoře pivovaru a po osvobození ihned exhumována a pochována na vnorovském hřbitově.

Boj o Strážnici pokračoval i 13.4. Prudká palba z děl, kulometů i pušek se ozývala celé dopoledne. Po poledni náhle ustala a hned na to bylo vidět, že po silnici ke kříži na Dražce německé tanky, z nichž jeden od kříže jel napříč přes prostřední padělky a zaujal pozici za stohem slámy, druhý zase na „Prostředním poli“ nedaleko sochy sv. Anny rovněž za stohem, třetí jel až ke Vnorovám a zůstal státi za dílnou Petra Píšťka. Dva další jely po Dražce do Lidéřovic, z nich jeden se skryl pod návratí u Jana Grabca č. 93, druhý v „Jamách“ před domem Jana Slavíka č. 81. V té chvíli mohutný výbuch zničil betonový most přes Veličku. To se již lidé stěhovali do krytů a sklepů a v té chvíli zasvištěly vzduchem prvé dvě dělostřelecké střely, které dopadli do „Spinku“ u řeky Moravy. Další střela na pastviště pod Dolní ulici, druhá do vrat domu vdovy Fuchsové u sochy sv. Jana Nepomuckého a těžce zranila střepina Antonína Matušku, který brzy zemřel. Lehčeji Jana Žáka, malíře ze Vnorov, který byl trvalým invalidou. Tank uprostřed padělku několikrát vystřelil, byl ale vypátrán a musel ustoupit do humna Potravního spolku. Střela, která dopadla na střechu Karla Pavky, zranila Frant. Macháčka, ženatého žel. zřízence z č. 185 a svobodného Cyrila Břečku z č. 61, kteří chtěli přeběhnout silnici. Ještě jedna střela dopadla na pastviště a druhá na silnici v dolní části obce.

Sobota 14.4. prošla klidně, německé tanky dráždily protivníka střelbou, ale ta nebyla opětována a posádky v prázdných domech sháněly potraviny.

Teprve v neděli 15.4. večer dopadla střela na hřbitov u brány a poslední střela na střechu stodoly Jana Bobčíka č. 170 v Lidéřovicích. Byly to tříštivé granáty menší ráže.

V pondělí 16.4. zastřelen v humně Jana Rybky č. 16 voják něm. armády, odsouzený válečným soudem v hostinci Martina Šmacha za úmyslné sebezranění. Později se ukázalo, že to byl Polák, Teodor Kowallevski (20 let).

Úterý 17.4. prošlo klidně. Teprve 18.4. ve středu po půlnoci prošla obcí prvá část odcházejících Němců z pozic. Přitom Fr. Řičicovi č. 57 odvedli pár pěkných koní. Po druhé hodině noční byl vyhozen Benešův most přes řeku Moravu mezi Strážnicí a Bzencem. První rumunští vojáci sem dorazili po páté hodině ranní. Radost z osvobození byla veliká. Za naši svobodu položilo život 16 rumunských vojáků a 1 velitel. Pochováni byli na našem hřbitově. Vděčnost k osvoboditelům brzy začínala mít trhliny. Vytýkalo se jím, že kradou, že jsou nepořádní a berou si sami co chtějí. Na pastvisku i v lese vystříleli všechny srny a zajíce. Oddíly Rumunů zdržovaly se v naší obci, přicházely a odcházely po dobu asi 14 dnů.

Ihned po osvobození byla na rozkaz ruské armády vyhlášena pro všechny muže od 18 do 55 let pracovní povinnost na opravu mostů. Provizorní mosty byly hotovy do poloviny května.

Černý obchod a šmelina - Se zavedením potravních lístků v době války se značně rozrostl černý obchod a šmelina. Přijížděly sem desítky překupníků, kteří odkupovali, co se dalo, aby zboží se ziskem ve městě prodali. Předmětem šmeliny se stal i tabák, který se u nás počal pěstovat v roce 1939, zásluhou ing. Pchálka, od Syndikátu pro pěstování papriky a tabáku v Brně, jehož paní byla rodačka ze Vnorov. Zprvu bylo jen 8 pěstitelů tabáku, v roce 1942 už okolo stovky. Současně bylo zavedeno pěstování papriky.

Zastřelen Fr. Konečný - Ještě k jedné tragické události došlo za německé okupace, a to v souvislosti s protifašistickým odbojem s názvem „Ticho“ šesti občanů Vnorov a Lidéřovic. Členem byl i Fr. Konečný (Mikula). Skupinu údajně prozradil gestapu při mučení jeden Strážničan. Zlínské gestapo pro něj přišlo (ač byl o půlnoci varován) 27.3. časně ráno, obstoupilo jeho domek, zatklo a odvádělo ho ztýraného v nočním prádle k autu. Ten druhými dveřmi vyskočil a dal se na útěk. Vojáci gestapa po něm úmyslně stříleli vysoko. Zastřelil ho samopalem až sám velitel. Sbor dobrovolných hasičů odhalil svému zastřelenému členu pamětní desku na jeho domě ve Spinku.

Občané naší obce, kteří zahynuli nebo byli umučeni za II. světové války

Marie Kudeříková 26.2. 1943 sťata ve Vratislavi 1921 - 1943

Jakub Galia zemřel v koncentračním táboře v Terezíně 1877 - 1943

Tereza Galiová zemřela v koncentračním táboře v Osvěnčimi 1878 – 1944

Greta Galiová zemřela v koncentračním táboře v Osvěnčimi 1918 - 1943

Herma Galiová zemřela v koncentračním táboře v Osvěnčimi 1919 – 1943

Karel Řičica (12.4.) zastřelen ve Strážnici 1925 - 1945

Frant. Zubalík (12.4.) zastřelen ve Strážnici 1927 - 1945

Rudolf Škoda (12.4.) zastřelen ve Strážnici 1925 - 1945

František Konečný 27.3. zastřelen ve Spinku 1907 - 1045

Jan Cibulka zemřel v koncentračním táboře 1923 - 1945

Martin Slavík popraven ve věznici 1919 - 1941

Karel Janíček zabit při náletu u Brna 1907 - 1944

Antonín Matuška zabit střepinou granátu (13.4.) 1916 - 1945

Anna Hudečková zemřela v koncentračním táboře 1883 - 1943

Petr Řičica (rodák z Veselí, ženatý ve Vnorovech)

zemřel v koncentračním táboře 1905 - 1945

Zdroj: vnorovy.cz (2008)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 31.7.2015