Historie obce Kněždub, bývalý politický okres Hodonín

Historie obce

Kněždub, bývalý politický okres Hodonín

NEJSTARŠÍ DOBA

Kněždub leží při prastaré cestě vedoucí z Podunají podél řeky Moravy na sever. Cesta vedla po úpatí Bílých Karpat, protože se vyhýbala rozsáhlým bažinám v nižších polohách při Radějovském potoku a Veličce. Přicházela z bývalých Uher pod strážnický kopec Žerotín směrem na Tvarožnou Lhotu, Kněždub, Veselí nad Moravou a dále k severu. Byla užívána až do novějších dob a dostala pojmenování „uherská“ nebo „tatarská“.

Nálezy a vykopávky dosvědčují osídlení při této cestě. Z vrcholu Šumárníka byl výborný rozhled do celého kraje a tak tu nacházíme památky na opevněnou osadu z doby bronzové (dokladem je nález hrotu oštěpu a sošky jezdce). Osada byla později rozšířena a opevněna, protože se z hradiště dala velmi dobře ovládat cesta vedoucí po úpatí karpatských kopců. O hradisku na Šumárníku svědčí nejen lidové pověsti o hradu či zámku, ale i zbytky valu s příkopy.

Vzhledem k tomu, že kraj leží v samém centru Velkomoravské říše, předpokládáme poměrně husté osídlení v této době. Přesné umístění moravských obcí však neznáme, protože na začátku 10. století byly maďarskými nájezdy zničeny. Uherské panství v kraji trvalo až do poloviny 13. století, kdy Přemysl Otakar II. posunul hranici prakticky do dnešní podoby moravsko-slovenské hranice a kraj se stal trvalo součástí českého státu.

OSADA KNĚŽDUB A JEJÍ VÝVOJ

Přemyslovci obdarovávají velehradský klášter mnohými výsadami a majetky. Tak dostávají velehradští mniši v našem kraji dubové lesy. Po roce 1260, zřejmě 1264, zde byla založena vesnice nazvaná Kněždub (kněždubské duby – Kněžduby). Nejstarší doba není v písemných pramenech dochována, vesnice je jmenována až kolem roku 1370 jako součást strážnického panství pánů z Kravař. Vývoj vesnice byl narušen husitskými válkami v 1. polovině 15. století a v jeho druhé polovině střetnutími Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem. V této době – roku 1475 – se již v Kněždubě připomíná kostel Jana Křtitele.

Klidnější vývoj nastává pak v 16. století, kdy strážnické panství patří pánům z Žerotína. první písemný doklad o velikosti obce máme z roku 1516. Uvádí se počet usedlostí ( 50 mimo panského dvora) a z nich se dá odvodit přibližný počet obyvatel – asi 370 osob.

K zajímavostem patří zmínky o kněždubském rybníku, který patřil k největším v okolí.

Jediným zaměstnáním obyvatelstva bylo rolnictví. Značný význam mělo pěstování vinné révy. Svědčí o tom i stará obecní pečeť s radlicí a vinohradnickým nožem (kosířem).

Sedmnácté století se zapsalo do dějin obce jako století velkých změn. Bylo to století válečné, přineslo značný úpadek obce a následně prakticky výměnu veškerého obyvatelstva. Při vpádech uherských Bočkajovců v roce 1605 byl Kněždub vyloupen a z velké části vypálen. Mnoho lidí, zejména mladých, bylo odvlečeno do zajetí.

Ve strážnickém urbáři z roku 1617 je uvedena rovněž ves Kněždub s 89 grunty a jmény usedlíků.

Největší změny v obci však přinesly krutosti prvních let třicetileté války (1618-1648). Po bitvě na Bílé hoře nastalo velké utrpení obyvatelstvu zdejšího kraje. Lidé trpěli od armády vítězné i poražené, umírali na různé nemoci i od hladu. Mnoho lidí bylo pobito, většina ostatních se rozutekla.

Nastává také změna v náboženství. Nekatolická náboženství jsou zakázána, pro víru odchází ze strážnického panství majitel pan Jetřich ze Žerotína a panství obdržel císařský plukovník František de Magno (Magnis) roku 1629. Tento získává pro své panství zatím jediného katolického faráře a ten zakládá i pro Kněždub matriku, která od roku 1629 dokladuje změny v osídlení obce.

Jestliže ve výše citovaném urbáři z roku 1617 čteme, že bylo obsazeno 89 gruntů, pak ještě v roce 1655 bylo osídlených pouze 60 gruntů, zbytek bylo pustých.

Ani konec 17. století neznamenal pro kraj klid. Uherská povstání proti Habsburkům doznívala a nová vlna násilností poznamenala vývoj lokality v době kuruckých vpádů ještě v letech 1703-1708. Až teprve 18. století přináší potřebný klid pro rozvoj vesnice. Objevila se řada dalších usedlíků a tím dostává osídlení Kněžduba prakticky konečnou podobu. Dokladem je zápis obyvatel, kteří odváděli desátky strážnickému faráři. Zápis je z roku 1803. Některé rody žijí beze změny na usedlostech dlouhou dobu. Je možné doložit, že v místech uvedených usedlostí žijí rodiny minimálně od osmdesátých let minulého století.

19. STOLETÍ – BRÁNA DO MODERNÍ DOBY

Jestliže vývoj společnosti v dávné minulosti postupoval velmi zdlouhavě, řada technických vynálezů a osvícenecké reformy konce 18. století vývoj značně urychlily.

Z 19. století máme také již větší množství písemných zpráv o vývoji obce. Tyto nám umožňují podrobnější pohled do 19. století. Základní obživou lidí v Kněždubě bylo rolnictví – především pěstování obilovin a chov dobytka. Postupně ustupuje pěstování vinné révy. Brambory se poprvé v obci pěstovaly roku 1796. Rybník sloužil až do roku 1802, potom se začalo s jeho odvodňováním a byl přeměněn na pole. Někdy byli rolníci nuceni i po zrušení roboty důrazně se domáhat svých práv. V roce 1869 se školní kronika zmiňuje o povstání místních rolníků proti rozorávání obecního pastviska na Dolním trávníku z popudu hraběte Magnise. Rolníci ostře protestovali, přišlo vojsko a mnoho lidí bylo zatčeno a vězněno. Tato událost vznikla vlastně nedorozuměním, neboť zmíněné pastvisko pronajala obec na 12 let, aby získala prostředky na stavbu nové školní budovy. Lidé s tímto většinou nebyli obeznámeni, většina občanů byla dokonce proti stavbě školy.

Škola byla pravděpodobně v Kněždubě už v 15. století, v době třicetileté války však zanikla. Je jisté, že v roce 1755 či v letech pozdějších zde nebyl žádný učitel. Vysvítá to z dopisu lokálního kaplana Josefa Kaisera (působil v Kněždubě v letech 1755 – 1773), který si stěžoval, že „bez lektora je mu těžko úřadovati“. Dále psal, že pouze za zimního času vyučuje děti ve čtení jakýsi zpěvák.

Existenci školy a učitele v Kněždubě dokazuje kancionál z 18. století, dnes uložený ve Veselí nad Moravou, který obsahuje poznámku: „napsal Pavel Kostka, rektor kněždubský“. Toto jméno však se v žádných jiných písemných pramenech neobjevuje a tedy prvním historicky doloženým učitelem je Antonín Matýsek z roku 1777, který byl zároveň obecním písařem. Známe rovněž doklad o obnovení školy z roku 1775, do které chodily také děti z Tvarožné Lhoty.

Obecní správa je připomenuta nejstarším záznamem už v roce 1513, kde je jmenován obecní fojt Bohdal. Později to byli pudmistři a starostové. Staré zápisy z jednání obecní rady nám prozrazují některá jména. U prvních devíti neznáme datum zvolení, ani ukončení funkce. Jsou seřazení na základě jejich podpisů pod zápisy z jednání obecního zastupitelstva v uvedených letech.

K zajímavostem konce 19. století patří i mezi lidem dochované pověsti o vsi Vojšice. Na rozhraní katastru kněždubského a vrbeckého v místě u Zbrodku stávala vesnice s kostelem, mlýnem a dvorem – Vojšice. Ta se nám dodnes zachovala aspoň v názvu Vojšických luk. Je pravděpodobné, že osadníci z Vojšic nepřečkali pustošení válečného 17. století. Ještě na rozhraní 19. a 20. století staří pamětníci vyprávěli podle ústního podání o umístění vesnice a dokonce někteří sadaři chodili na místo někdejších vojšických zahrad vykopávat pláňata jako podnože ovocných stromů k roubování.

Počet obyvatel od konce 18. století neustále roste až téměř na dvojnásobek.

Zdroj: knezdub.cz (10.12.2014)