Zpět na Sobínov

Poutní kostel Navštívení P.Marie

Sopoty – Sobiňov, bývalý politický okres Chotěboř

Nejstarší jistou zprávou o existenci Božího stánku v Sopotech nacházíme v Místopisu církevním do roku 1421, jenž zpracoval emer. farář Josef Kurka v roce 1914.

Mezi držiteli Soběnova, Markvartic a Příchodu od roku 1358-1407 uvádí:

1384 po zemřelém Janu ze Soběnova a Běstviny hájily na soudě dvorském Stašek, Vít a Machna, sirotci z Dolan, zboží po onom Janovi pozůstalé:

V Soběnově ves a dvůr, v Příchodě dvůr s řekou, v Sopotech podací kostelní !pouzel, v Strhově !Střížově?l dva lány dědiny, ve Studenci 1 dvorec kmecí.

v jiných pozdějších publikacích je připomínán kostel již ve 12. století. ale v Kurkově seznamu se prvně objevuje Sobíňov !Soběnovl jako ves a dvůr, tedy rok 1384 je důležitým datem. z archivních pramenů je známo , že ve 12. století byl v našem kraji čilý ruch v dobývání stříbrné rudy a dávní zbožní horníci si blízko svých pracovišt budovali kaple. Bylo tak v Chotěboři, Krucemburku !byla i mincovnal, Vojnově Městci. V Borové !rok 1180l a i jiné chrámy v okolí vznikly v těch stříbrných, později železných časech. Jistě Sopoty nebyly výjimkou.

Jak stavebně vypadal kostelíček v Sopotech před představbou. můžeme jenom usuzovat podle sond, které se uskutečnily za P. Boh. Krandy a pak při generální opravě, nové omítce v letech 1970-1977, za podnikavého kněze p. Jaroslava Barouše. Tehdy se u vchodu do sakristie sesula nalepená vrstva zdiva a odkryla se původní stará zeď zhotovená z drobného kamení. Tedy stará kaple nebyla úplně rozebrána. ale části zdí použity do nové stavby.

Sondážemi se zase zjistilo, že asi 80 cm pod nynější dlažbou v lodi je pod násypem cihlová podlaha v 3/4 délce nynějšího interiéru. Uchovaný kamenný svorník uložený v zazděné kostnici pod velkou věží svědčí. Že šlo aspoň o část stavby !asi kněžištěl , s kamennou klenbou a nad prostorem pro věřící byl strop dřevěný jak uvádí účetní záznam z roku 1696: ... toho roku dělal mlynář nový strop do chrámu Páně. Zedník strop omítal...

z původní kaple se také zachoval Mariánský obraz z roku 1652.

Kamenná nádoba, o niž je pojednání v německy psané první farní

pamětní knize, jenž byla památkou na horníky a studánka vytesaná z

/6/ ruly, do které se nalévala voda pro poutníky, byly z neznalosti

pracovníků při opravě schodiště rozbity a použity do zdiva. Tak i dopadla

většina náhrobníků ze hřbitova, jenž byl též zrušen a místo upraveno

parkově.

Vybrané výpisy z účetních knih o hospodaření týkající se kostela v

Sopotech jsem zanechal ve staré češtině. Opravil jsem jen křiklavě

pravopisné chyby. Dřívější písaři psali švabachem, pletli do záznamů

mimo češtinu i německá a latinská slova, taky mnohdy nepřesně

napsaná.

_ Zprávy psány jazykem našich předků částečně přiblíží dnešnímu

čtenáři jejich problémy, prohřešky, zvyklosti, ale i snahu zbudovat si

větší chrám. Není úplnou pravdou, jak se uvádí v různých publikacích, že

kostel dal postavit patron, majitel panství. Při přehledu kostelních účtů,

kdo je pozorně přečte, uvidí, že největší zásluhu na rozšíření, zvětšení

svatyně v Sopotech měli věřící se svými duchovními pastýři a lidé z

okolí, kteří si oblíbili toto poutní místo na skále. Mnoho let trvalo, nežli

dali dohromady kapitál a mohli v roce 1749-1752 provést přestavbu.

Velká věž byla docela postavena až o 91 let později- roku 1843.

SOPOTY

Dle archivních dokladů a z rukopisu dr. Půžl

V zámeckém archivu v Přibyslavi bylo "Popsání o vystavění chrámu

Páně v Sopotech, na knížecím Diechtrichsteinském panství polenském,

o zázračném obrazu blahoslavené Rodičky Boží Panny Marie a co se tam

zběhlo. zaznamenáno skrze pana Václava Vrbu, bývalého hejtmana na

Komorním Hrádku, potom pak měštěnína města Palný."

Předeslav krátkou zprávu o svých návštěvách v Sopotech roku 1706

a roku 1707 k vůli pobožnosti pokračuje Václav Vrba ve svém vyprávění:

.. v létě 1697, když jsem na Komorním Hrádku v službě byl, jednoho

času do jednoho mlejna jsem přišel, kdežto jednu starou tisknutou

knížku jsem spatřil a poznávajíce, že od jednoho kněze pod obojí

sepsána byla, takovou jsem vzal a vedle příležitosti doma v ní četl,

kdežto samé staré všelijaké paměti sepsané byly, mezi kterýmžto také

toto psáno se nacházelo:

Když před dávnými časy havíři v Království českém rozdílné rudy

hledali, že jsou až do Křížové Hory nedaleko Žďára přišli a tu bydleti

počali, na mnohých místech rudy hledajíce okolo rybníkův v zemi

kopajíce po vodě dolů se pustili a hojnost rudy železné naleznouce mezi

rybníky se osadili. Nejprve toliko v boudách k tomu připravených

bydleli, až druhým a třetím rokem stavení ze dřeva sobě stavěti dali a tu

se jich mnoho shromáždilo. Práci svou konajíce dobře živi byli, platy

veliké od okolních vrchností berouce. Po nějakém čase na jednom

kopečku blíž od svého obydlí kostel stavěti začali, až také dostavěli a ten

kostel jim posvětil děkan z Hory Kutný, příjmím Chotek řečený, který

potom v času nynějším víry naší i s kněžským ornátem u Kutný Hory do

šachty shozen byl. A nazvali ten kostel Sobota. Ti havíři měli od toho

děkana sobě poručeno v sobotu hned odpoledne díla svého přestávati,

toliko co by pro dům potřebného bylo sobě opatřiti. tak aby v nedělní

den dokonce žádný nic nedělal. A tak se do toho kostela na modlení

scházeli.

Jednoho času z jejich nejmladších tovaryšů jeden v neděli sobě na

maso křen třel, druzí pro jeho vystoupení hned v pondělí do pece uvrhli

a tam jej spálili. Hned na to sobě kámen vybrali a na křen pánev učinili,

tu na Krchově zakopali a napotom musili všichni v sobotu v té pánvi

/8/ Křen sobě třívati. (Tato nádoba byla ještě koncem 19. století vystavena u

oltáře svatého Prokopa. Přišla k zániku při opravě tarasu a schodiště v

50. letech 20. stoletíJ. Potom ti havíři rozmnožíce se lesy, Kopali, rolí

dobejvali, osívali a sobě více domů stavěli.

Až dosud ta Knížka o tom Kostelíčku Sobota řečeném. Já tak vedle

mého zdání soudil bych to snad Sopoty býti a Křížovou Horu - Kruzburg,

zatím nešť je jakkoliv, málo na tom záleží.

Dáleji to také položiti musím, v tom čase. Když jsem na Komorním

Hrádku byl, Kdežto Kniha rozličných starých pamětí sepsána při

Kanceláři se nacházela, do ní také i nové paměti vedle nařízení vrchnosti

jsem já spisoval. A čtouce v té Knize natrefil jsem tam jednu paměť.

Když jest dobré paměti Jeho Milost Pán Pan hrabě Viktorin z Waldštejna

a na Komorním Hrádku hlučnou svatbu měl a za manželku sobě vzal

vysoce urozenou pannu. pannu Johannu Terezii. rodilou baronku

Kustošovou ze Studence, ta před svatbou svou pro budoucí štěstí na

pouť do chrámu Páně Sopotského se odebrala a tam obraz Panny Marie

na způsob Pasovského malovaný na oltář obětovala. Ten obraz maloval

malíř jménem Jan Wolf v městečku Zásmukách a to se stalo léta 1652."

1 Když některé následující příhody jsem upravil a otisknu! v Knize

"Z rodného Kraje". 2. díl, v pasáži Vyslyšené prosby, roku 1999, nebylo

by správné přerušit dobrého vyprávěče Václava Vrbu .

.. K tomu také Když jsem jednoho času u Milost Pána děkana

Polenského pana Pavla Antonína Habrlandta na děkanství byl, stala se

zmínka o chrámu Páně v Sopotech, Kdežto mezi jinými řečmi týž pan

děkan vypravoval:

Když jednoho času zloději ten chrám Páně nočním časem vyloupili,

co se tam našlo pobrali, Kalich pak starý, Který tam od mnoha let

zůstával z tabernaculum vystavivše nějakým strachem předěšeni jsouce

na oltáři státi nechali a pryč utekli. Rozvažujíce on to při sobě že tam na

té samotě nebezpečno jest napředpsaný Kalich pod svou ochranu a

mezi jinší posvátné věci do chrámu Páně Přibyslavského vzal, do almary

K tomu připravené uchránil. Ale mimo naději zloději do Kostela'

Přibyslavského časem nočním se vloupali, almaru porušili, monstranci a

dva Kalichy ukradli, ten pak z Kostela Sopotského mezi nimi v

/9/ prostředku stojící tam zanechali. V létu 1710 v často praveném kostele

Sopotském dostali fortelně zloději klíče od sakristie, oknem po prkně do

kostela vlezli, tam ozdoby, perly, korály s rozličnými dukáty z obrazu

svatého sebrali a tak nemilostivě jak to trhali. obraz poškvrnili a v němjak

sami přiznali - na dva prsty díru učinili. Kalich prve psaný také

ukradli, ale odtud ho odnésti nemohli, ačkoliv jinší věci pryč odnesli,

kalich ale nedaleko kostela pod jedním stromem v lese bez porušení

zakopali. Však nicméně za tejden prozrazeni jsou všechno vrátiti museli.

A tak ten kalich po třetí podivně ochráněn. Byli ti pak zloději

arestýrováni. A když inquisice tam vedle jejich examenů konána byla, co

divného, že ten obraz protrhnutý v celosti a neporušený nalezený byl. z

čehož se patrně vidí, kterak Rodička Boží Maria Panna věci ke cti její

připravené podivným způsobem ochraňovala a zázračně zachovala.

Neopouští také v sebe doufajících a do téhož chrámu Páně putujících v

potřebách, žádostech jejich hojné pomoci jim uděluje, kteříkoliv svou

důvěrnost v ní skládají.

v letu 1692 pan Josef Hein, měštěnín polenský, s paní manželkou

svou Kateřinou první dcerušku v stavu manželském splodíce, ta očima

zavřenýma celé čtyři neděle, tak jakoby zarostlé měla, zůstávala, až po

očišťování šestinedělí ti smutní manželé nevědouce, jak sobě pomoci,

do Sopot k zázračnému obrazu Panny Marie s dceruškou svou pout sobě

učinili a pěšky tam se dobrali a hle! Rodička Boží k jejím pokorným

modlitbám tak se naklonila, že druhý den ráno po té pouti dceruška na

oči své jasně pohlédla a dosavaď neporušeného zraku požívá.

Také jsem to od mnohých lidí slyšel, kterak jistá paní hraběnka z

měst pražských jsouce v ňákým soudu postavena, nepřátel množství

okolo sebe majíc, takže obdržení své pře velkou pochybnost měla. Do

Vídně se vypraviti musela. Kočí její ze silnice zbloudil a nepochybně

soudem Božím nepovědomou cestou k Sopotům přijel, kdežto právě

služby Boží začínaly v chrámu Páně. ona do téhož chrámu vejdouc

prosby své horlivě překládala a svou při k obdržení blahoslavené Panně

Marii obětovala. A divná moc Boží. Dříve, než-li ona k tomu soudu

dojela, její věc šťastně k jejímu dobrému konci přivedena byla. Což na

dokázání toho ta jistá hraběnka dvě veliké svíce z každé strany oltáře

jednu, do téhož chrámu Páně na památku obětovala, kteréžto do

dnešního dne tam k spatření zůstávají.

/10/ Item vlastní manželka má. jsou zimnicí ztížena, od kteréž ji žádný ani

ona sama sobě pomoci nemohla, pouť do Sopot sobě umínila a tam

přijdouc svou pobožnost vykonala a od té doby zimnice více se na ni

nevrátila. Item dcera moja Sabina jistou nemocí obklíčena kdežto ani od

feldschara ani jináč uzdravena býti nemohla, k Panně Marii do Sopot

důvěrně putovala a odtud zdravá se domů navrátila.

K vůli zajímavosti obsahu připojuji i konečnou část dopisu, ačkoliv s

nadpisem nemá ničeho společného:

Těmi příklady jsem se drobet od mého předsevzetí pouchýlil, k čemuž

zase přistupujíce, přinutilo mě o dalších mých bídách a ouzkostech

sobě ještě postesknouti. Kdyžtě rok po roku obtížná nemoc má se

rozmnožuje a po všech žilách těla mého se rozráží. takže jak na rukách,

tak na nohách po flaxách a nervích množství velkých boul se vyvrhlo, od

toho ruce i nohy se zkřížily a dokonale ochromily, že z místa hnouti

dokonce se nemohu. K tomu více to všechni zjitření s nevypravitelnými

bolestmi se propouští, ano v noci i ve dne mnoho vápna a hnisu z těla

mého bídného ven se prejští, kusy vápna a jako kameny dobejvati

musím, takže z obou noh již skoro všechno maso vyhnilo, mnoho žil se

přepukalo, krev se vycedila a toliko samé kosti kůží potažené zůstaly.

v nevyzpytatelná všemohoucnost božská, kterak člověka zkusuješ

a jeho zla to na probu bereš. odnímáš zdraví i živnost častnou,

dopouštíš nouzi, chudobu, bídu, ze všech stran protivenství, k tomu

nepřátelé povstávají, zármutku a žalosti přibejvá a není. kdo by potěšil

srdce mého. Obrať se kamkoliv, nikdež zpomožení nejmenšího nalezeno

ne ní.

Čehokoliv se chytím, se vším se břeh utrhne. že nelze vysloviti,

jakým způsobem dále k smrti se doživím. Snad ani to napolovici shnilé

tělo bídné do země, odkud vzato jest. nač pohřbiti dáti nebude. Jaké

pomoci za duši mou po smrti mé očekávati nejni. Děti z té příčiny, že

jsou nic nezdědily, na mě zapomenou, snad ani s modlitbou nevzpomenou

a tak ubohá duše opuštěná samého milosrdenství Božího

očekávati musí. Poněvadž děti tak zatvrzelé ani ti, kteří dosti statků a

zboží po rodičích zdědíce na duše jejich nepamatují. ó veliká

nevděčnost dětí k rodičům svým! K čemuž tento smutný příklad

položím.

/11/ Byl v jednom městě bohatý soused, kterýž toliko, jediného syna měl.

Ten jsouce těžkou nemocí od Pána Boha navštívený, smrt blízkou před

očima svýma znamenal. Pročež pořídil statek svůj za duši svou

duchovním a do klášterův jistý podíl na mše svaté odkázal a ostatek

všechno synu svému odporučil, z tohoto světa se odebral. Po některém

čase ti duchovní o svůj spravedlivý odkaz při synu se ohlásili, kterýžto

jim tuto odpověď dal: "Vy, páni duchovní, to povídáte, kdo se do nebe

dostane, že žádnejch obětí více za něj činiti potřeby není. Kdo se do

pekla dostane, odtud že žádného vykoupení není a to písmem

potvrzujete. Já pak, kde můj otec se dostal věděti nemohu a tak vám

dokonce nic nedám". Odpověděli duchovní: "Nezáleží na těch dvou

místech, totiž nebi a peklu, ale jest místo očistec, odkud duše skrze

oběti mše svaté a modlitbami vysvobozeny bývají." Na to jim syn řekl:

"Jestliže otec můj, jakž vy pravíte v očistci jest. nešt se tam čistí, až se

očistí. Já vám přece nic nedám" a tím je odbyl.

Nyní jest tu k povážení, jak jest na děti se spoléhati, nebot

zatvrzelost veliká v mnohých dětech nyní jest, že rodiče nejprv o

všechno připraví. do chudoby přivedou a po smrti na duše jejich

netoliko se mší svatou, aneb ňákou svíčkou, ale ani s jedním otčenášem

nevzpomenou. A tak nelze na koho se spoléhati, ale dokud živi jsme.

zanechávajíce hříchů a všech marností světa, k Bohu se obrátiti, jemu

věrně sloužiti a sami sobě k té neskonalé věčnosti pomáhati musíme.

Tři sta roků uběhlo od tohoto Vrbova pojednání, které i nám po

třech stoletích dává hodně k zamyšlení, hlavně v závěru. Nespoléhejme

se na druhé, ale žijme tak, abychom obstáli před Nejvyšším Soudcem.

Žijme ve víře, lásce a naději!

/12/ Jak jsem uvedl na začátku. mimo prvé zmínky o vesnici Sobíňov z

roku 1384, nachází se v zemském archivu v Praze starší zpráva o

patronu sopotského kostela Ješku Kokotovi, rytíři na tvrzi Soběnovské -

zvané Soví hrádek. v letech 1358-1367. Dodnes je v místě znatelné

tvrziště. Kokot měl za úkol střežit se svými zbrojnoši kupeckou stezku

Liběckou. která v blízkosti procházela.

-::. Není však mým úkolem vyprávět o dějinách osady, ale popsat historii

svatyně v Sopotech.

Vraťme se ke zmíněnému kutnohorskému děkanu Chotkovi, který je

patrně totožný s kouřimským farářem podobojí, o němž nalézáme

zprávu v Kalendáři historickém M. Daniel Adama z Veleslavína !str. 18l:

Léta Páně v úterý po Třech králích 9. 1. o kůropění mistr a kněz Jan

Chotek, farář kouřimský, se svými kněžími v nemalém počtu od horníků

Němců do jedné šachty Tábor uvrženi. Podle toho bylo \tykonáno

znovuvysvěcení kostelíka sopotského děkanem Chotkem před rokem

1420 a to v době. kdy rozdíly náboženského smýšlení nebyly ještě

přiostřeny.

Po více jak dvě stě let nenalézáme v listinných pramenech o 5opotech

zmínky. Vynořují se teprve v druhé polovině 17. století. Kolem

roku 1640 byl kostelík opět odevzdán katolické bohoslužbě a připojeno

filiální ke kolatuře přibyslavské.

o sopotském obrazu Panny Marie počaly se během času šířit různé

pověsti. Pokud byl kostel ve správě kněží přibyslavských. byl málo

přístupný, poněvadž se zde bohoslužba konala velice zřídka, jednak pro

vzdálenost od sídla farářova. jednak pro jeho zaneprázdněnost.

Přibyslavský duchovní měl zároveň na starosti kolaturu borovskou.

Stávalo se. že se konala v Sopotech bohoslužba jednou až dvakrát do

roka.

Poněvadž to duchovní potřebě okolního obyvatelstva nedostačovalo,

byly Sopoty roku 1688 svěřeny duchovní správě administrátorů

farnosti krucemburské. !Přešlo zatím panství krucemburské

do rukou knížecího rodu Dietrichsteinského, majitelé panství polenského!.

Počet bohoslužeb v roce se podstatně zvýšil, čímž také návštěva

kostelíka a rozhlašovaného zázračného obrazu stoupla. ze zpráv

stahující se k Mariánskému obrazu uvádí se:

/13/ Bývalý vrchní hejtman panství polenského Adam František Mařák žil

na odpočinku v Brně. Zde se těžce roznemohl vodnatelností. Když léky

nepomáhaly a on se cítil od lékařů opuštěn, vzal útočiště k Panně Marii

Sopotské, jejíž obraz měl zavěšen nad svým lůžkem. Slíbil, pak-li její

přímluvou se uzdraví, že poputuje do Sopot. Ještě téže noci se uzdravil.

Kůže nabyla normálního vzezření, otoky zmizely. Dle svého slibu dal se

odvézt 12 mil do Sopot a tady vykonal poděkovací pobožnost a obětoval

kostelu stříbrnou vázu. Vrchní hejtman Mařák žil ještě potom deset

roků. Kostelu daroval dva stříbrné svícny, z kterých byla později

zhotovena věčná lampa, pořízeno mešní roucho a koupeny četné svíce.

z jeho pozůstalosti vyplaceno roku 1730 sopotskému kostelu 20 zlatých.

Roku 1740 uzdravila se zde baronka Magdaléna ze Stambachu,

rozená Dobřenská, která po sedm sobot ze svého statku Slavíkova s

rodiči do Sopot putovala a později ještě ze žateckého kraje s velkým

průvodem na poděkování přijela a na stavbu většího kostela 230 zl.

složila. !Měla zduřenou štítnou žlázu.l

Jindy roku 1749 zanítila se Anně, manželce sklářského mistra

Sedwalda z Vortové, noha tak, že neměl-li býti život ohrožen, musela by

býti odejmuta. I obrátila se s prosbou o uzdravení k Panně Marii. V

bolestech dala se dovézti o svátku Zvěstování Panny Marie do Sopot a

ležíc na zemi modlila se o navrácení zdraví. Když po skončených

bohoslužbách chtěli ji donésti do vozu, sama povstala a šla, aniž by

potřebovala opory. Její manžel věnoval na stavbu většího kostela, jež se

právě prováděla, 200 zl.

Sopotský kostel neměl při svém otevření valného jmění. Při jeho

záduší se nalézalo 21 železných krav. Platilo se z nich po 7 groších bílých

ročního nájmu. Což za deset let, od roku 1645 do roku 1655, kdy byly

založeny nové účty zádušní, činilo 57 zlatých 10 krejcarů. Majetkem

kostelíka byla taky louka. Nájem z ní za deset roků obnášel 10 zl. Prosby

za ten čas sebráno 15 zl. 5 kr. 4 d. Darovaných peněz se sešlo 3 zl.,

darovaných 4 zl. 4 kr.

Od Blažka Uhlíře 5 zl. 15 kr., od J. M. Kustoše 17 zl. 5 kr. Na

pohledávkách měl u Jiříka Dvořáka 9 kop 28 kr., což činí 10 zl. 68 kr., u

Ječmínka 14 kop- 16 zl. 20 kr., u Tomáše Kubáta 19 zl. 15 kr., u Daňka

Matějky 6 zl. 32 kr., u Václava Starého Nečase 2 zl. 52 kr. 4 d., u Matěje

zvolánka 1 zl. 42 kr., za Jiříkem Stehnem v Malochýně dluh po otci, jenž

/14/ kostelníkem byl, 20 kop- 23 zl. 20 kr. a jiní celkem všeho příjmu za 10

let 186 zl. 49 kr. 3 d.

Roku 1655 scházelo platu z krav na rozdílných gruntech 30 zl. 20 kr.,

kdež pro potřebnost lidí té doby nebylo možno dostati. Mimo to schá

zelo ze tří krav na pustinách 4 zl. 54 kr. ze zádušní louky scházelo platu 7

zl . 45 kr. Dluhy byly na gruntech opatřeny. Na všelijaké potřeby kostelní

-; vydáno bylo toho roku 45 zl . 46 kr. 3 d ., po různu 8 zl . 50 kr. 2 d. ze zá

dušních krav uvádí se toho roku 22 a byly: u Tomáše Kubáta 2, u Václava

Matějky 3, u Mikuláše Nečase 1, u Blažeje Uhlíře 1, u Eliáše ze Sychrova

1, na pustině Kárníkovské ve Střížově 1. u Kašpara 1. u Jiříka Stehny v

Malochýně 4, u Ječmínka v Sobíňově 3, u Janáčka 2, u Dvořáka 3.

Roku 1656 byly v sopotském kostele konány toliko dvě bohoslužby a

to šestou neděli po velikonocích a dvacátou neděli po sv. Duchu. Po

prvé se sebralo prosby 42 kr., po druhé 30 kr. Všeho příjmu měl kostelík

13 zl . 32 kr. počítaje v to i zálohu kostelníků na běžná vydání 5 zl. a 3 kr.

nájmu ze zádušních krav placených při sv. Martině . Starším kostelníkem

byl Vít Janáček, mladším Jíra Starýho. Vydání bylo 3 zl. 12 kr.

Roku 1657 byly v Sopotech čtyři bohoslužby. Příjmu měl kostelík 12

zl. 36 kr. 4 d ., mezitím dar 3 zl. od J. M. paní Kustošové . Vydáno bylo 4

zl . 43 kr. Největší díl obdržel tesař od pobíjení věže na kostele a kostnici.

Roku 1659 slavena v Sopotech pout jedenáctou neděli po sv. Duchu,

pokud kostelní účty mluví pravdu, po prvé v době protireformační.

Dáno toho dne za víno ke mši 3 kr., ministrantovi jako vždycky 3 kr., za

maso telecí a hovězí 39 kr., za pivo a ocet 42 kr., za koření 6 kr.,

literákům a varhaníkovi 35 kr. Třetí neděli po velikonocích vydáno za

víno za 6 žejdlíků po 4 a půl kr., - 27 kr. Všech bohoslužeb bylo toho

roku pět . Při dvou mimo pobožnost poutní obdrželi faráři na oběd 52 kr.

Roku 1660 přijato mezi jinými za krávu zádušní hotových peněz 5 zl.

15 kr. nájmu z krav při sv. Martině odvedeno 2 zl . 43 kr. šestou neděli po

velikonocích dáno na obědy pro pány pátery, když sv. zpověď slyšeli, 50

kr., na víno ke mši dáno té neděle 18 kr. V kostelíku se toho roku

prováděla nějaká oprava, stavba. Řemeslníkům na všelijaké potřeby bylo

vydáno 27 zl . 3 kr.

Roku 1661 byly konány v Sopotech čtyři bohoslužby. Druhou neděli

po velikonocích bylo zpovídáno, jedenáctou neděli po sv. Duchu

odbývala se poutní slavnost.

/15/ Roku 1662 bylo pět bohoslužeb. za jalové dobytče, dvouleté, kteréž

Matěj zvolánek k chudému záduší poručil, prodané s dovolením pana

pátera utržilo se 2 zl. 58 kr. Zádušní hromada se toho roku nekonala

opět "pro nedostatek a obtížnosti lidské". Panu faráři dáno o pouti od

služby Boží 45 kr.

Roku 1663 byl starším kostelníkem a správcem zádušního jmění

Ondřej Dymáček. Bohoslužeb bylo pět . Zádušní hromada se neodbývala.

Po prvé opět zpívány zde na neděli smrtnou pašije. Rektor obdržel za to

z poručení p. pátera ze zádušních peněz 15 kr.

Roku 1664 byly čtyři bohoslužby. Při nich se vybralo do pytlíčku

prosby 1 zl. 55 kr. Nejvíce o pouti 1 zl. 18 kr .. jindy 6-9-22 kr. Vyplývá

z toho. že poutní slavnosti byly četně navštěvovány. Studenecký kantor

hrál o bohoslužbách toho dne v kostele na regál. Obdržel za to 15 kr.

Jiného příjmu kostelík neměl. Zádušní hromada se nekonala a žádný nic

neodvedl.

Rok 1665 byl asi hospodářsky příznivější . Placeny dluhy a peníze

gruntovní, takže příjem obnášel 22 zl. 46 kr. O posvícení dáno za ptákY 8

kr. Oprava střechy stála 14 zl.

Roku 1666 byly čtyři bohoslužby. Varhaník dostával ze zádušních

peněz 35 kr. o pouti.

Roku 1667 se stal kostelníkem Jan Sedlák. Byly čtyři bohoslužby. Od

svěcení kalicha dáno 1 zl .

Roku 1668 bylo v poutní den vybráno prosby 29 kr.

Roku 1670 hrál studenecký kantor o pouti na regál za 9 kr.

Příštího roku zpívali o pouti přibyslavští literáti za odměnu 35 kr.

Zpívali také v letech pozdějších. v domě Matěje zvolánka, ten čas

rychtáře, stalo se roku 1672 poznamenání dluhů gruntovních peněz,

kteréž byly puštěny chudému záduší od pana vrchního hejtmana z roku

1661, pro obtížnosti lidské a nedostatky se však nevypravily. Václav

Pospíchal zůstal záduší dlužen gruntovních peněz 3 zl. 40 kr., Tomáš

Kubát 5 zl. 50 kr. Na gruntě Nečasovým zůstalo 2 zl. 20 kr., na

Dvořákovým 2 zl. 13 kr., na Blažkovým 40 kr.

Léta 1672 se stalo vyrovnání mezi Martinem Bláhou z Branžova a

mezi Pavlem Janáčkem z Markvartic, co jest byl Martin k chudému

záduší poručených peněz po nebožtíkovi Jiříkovi Hronkovi, takové

peníze připovídá z nich práv býti a záduší vypraviti totiž 4 zl. To

/16/ porovnání se stalo v domě Jana Sedláka v Sobíňově <kostelní hospodářl

při přítomnosti Ondřeje Dymáčka, ten čas rychtáře, i všech sousedů den

první neděli adventní.

Na konci roku 1673 mělo záduší sopotské jmění 33 zl. 25 kr. 3 d. za

Jiříkem Stehnem v Malochýně dluhu, jenž dost nejistý byl 23 zl. 20 kr.

Úhrnem 56 zl. 43 kr. 3 d. ze zádušních železných krav neodvedli nájemci

-; po několik roků žádného poplatku. Jejich dluh rok od roku vzrůstal,

nemohl však z ohledu velikých těžkostí kontribučních býti vyrovnán.

vrchní panství polenského Friedrich Smilkovský z Palmberku nařídil

proto dne 21. února 1674, aby od dluhu toho se upustilo, ale jeden

každý toliko za 3 léta a to ihned z každé krávy po 21 gr. povinen byl

složiti. Kdo by ten termín zanedbal a toho platu nevypravil, tehdy aby

ten dluh zúplna odvedl. Dále ustanovil, aby jeden každý odstavil tele a

chovaje ho až by v krávu vzrostlo, je odvedl a z takového platu se

sprostí!. Kráva se prodá a peníze se do počtu zádušního uvedou.

Krávy pak zůstaly na gruntech: Martina Ječmínka 2, Jakuba

Pospíchala 3, Jana Sedláka 1, Pavla Kašpara na Křivým 1, Jiříka Stehny v

Malochýně 4, Jiříka Muzikáře na Kárníkově v Střížově 1.

Jak pozdější účty ukazují, zůstali všichni dále nájem dlužni.

Od roku 1677 do roku 1681 vedl kostelní účty Jan mlynář Pilský.

Roku 1679 prodala se zádušní kráva do-- Studence. Tamější pan

důchodní vyplatil za ni 6 zl. Toho roku koupenb 800 cihel po 18 kr. k

vystavění kaple- asi sakristie. , ,

Roku 1682 přejal kostelnictví Pavel Janáček a tím v opatrování jmění

zádušní, 61 zl. 3 a půl kr.

Roku 1684 dáno na opravu kostelíka 5 zl. 13 kr.

Od roku 1688 do roku 1692 přijato bylo prosby 18 zl. 16 kr., od zvonů

2 zl. 6 kr., za drobné svíčky 6 zl. 30 kr., gruntovních peněz 30 zl. 20 kr.,

dluh ze železných krav dostoupil na 124 zl. 5 kr. a 1 d. Od paní Jitkovské

darovaných peněz přijato 9 zl., pak ještě od též paní skrze pana pátera

Pavla přijato 15 zl., z kterých se kostnice stavěti měla. Paní

Fomertiánská z Přibyslavi odkázala 10 zl. Pan hejtman David Hayn měl za

sebou sopotských peněz 46 zl. 15 kr. Z toho vydal na opravu krypty

chrámu Páně 34 zl. 1 kr., zbytek 12 zl. 17 kr. odevzdal záduší. Původně

se myslilo, že pan hejtman půjčil z nich 42 zl. 45 kr. záduší borovskému

na zaplacení kalicha, když jim byl v kostele uloupen.

/17/ Pod správou krucemburských duchovních byl dáván kostelík do

pořádku. Dle aprobace pana faráře dáno polenskému truhláři od udělání

velkých stolic do chrámu mimo, co jest mu pan Hamrský z Borové 10 zl.

10 kr. vydal, od záduší zaplaceno 9 zl . 5 kr. Proškovi tesaři od udělání

polštářů pod týž stolice a ujímání kruchet v kostele, též od vybití třech

hranic šindele na chalupě u kostela dle cedulky pana pátera dáno 1 zl.

15 kr. Janovi, mlýnaři z Pily, od vybednění 42 prken v síňce v chrámu

Páně. dle cedulky pana hejtmana polenského vydáno 1 zl. 15 kr. Okolo

hřbitova vyzdvižena ohrada <parkán>. Koupen nový misál a rejstřík za 8

zl . 47 kr.

Vedle Pavla Janáčka se uvádí druhý kostelník Václav Kadlec z Pily.

štědrým dárcem sopotského kostela byl vrchní panství David Vojtěch

Hayn. Odkázal mu gruntovních peněz na domě Pavla Fišara v Polné 95

kop 40 gr. - čili 111 zl. 36 kr. 2 d. Vyskytli se i jiní dobrodinci . Nebožka

Alžběta Vylišová odkázala záduší sopotskému 20 zl . Dne 2. března 1692

odvedl pan hamerský, co jest jim paní Jeníčková na Jitkově a ještě jedna

nejmenovaná osoba chrámu Páně darovala 16 zl . 45 kr. Martin Nadávač

z Ranska složil pokuty stran hry 3 zl. 45 kr. Od udělání kamen v chalupě

při kostele dáno hrnčíři 1 zl .

Roku 1693 mezi příjmy se uvádí obnos 1 zl . 2 kr. za obětní obrázky.

Roku 1695 dal Jan Řezník z Krucemburku dost značnou pokutu 19 zl.

"strany hry". Prášek z Řeky <mlýnl pokutován z "jisté příčiny", která se

ale neudává, 5 zl . 40 kr. Od Jiříka Ječmínka, že proti Rodičce Boží a

svatému růženci kacířským způsobem se rouhal. přijato pokuty 3 zl.

Toho roku cena mincí zakolísala . Záduší získalo na 14 zl . 45 kr.

císařských patáků, totiž 59 ks po 2 kr. - 1 zl. 58 kr., item na 6 krejcařích

50 kr. ztratilo však strany padlé mince na 19 kusech guldineřích po 7

a půl kr.- 2 zl. 22 kr., item na lehkých patovcích 44 kr.

Skryté luterství tu a tam občas vyvěrá navenek.

Roku 1696 přijato pokuty od Mikuláše Práška, jenž rouhavé řeči proti

svatým mluviti se dopustil 26 zl., od Václava černohorskýho podobným

způsobem 16 zl .

Toho roku dělal mlynář nový strop do chrámu. Obdržel za to z peněz

zádušních 12 zl . Zedník, který strop omítal, dostal 16 kr. Tesaři dělali

novou ohradu okolo kostela za 6 zl. 24 kr. Kantorům od zpívání při mši

sv. dáno t .r. 1 zl . 13 kr. - po 7 kr. za jednu mši . Bohoslužeb bylo deset .

/18/ Na hřbitově pochovány tři osoby. Poplatek za zvonění mrtvým obnášel

6 kr.

Roku 1697 pokut přijato: od Tomáše Chlebečka za příčinou

provedeného smilstva 20 zl., od řezníka krucemburského strany hry 10

zl., od Ročka Slepýho z Přibyslavi z téže příčiny 4 zl., od Pavla Dymáčka

též strany hry 10 zl., od Jana Nečase 3 zl. Pan hejtman Mařák odvedl, co

-::. mu za času jeho hamerství mladý Dymáček pokuty složil, 3 zl. 30 kr.

Nájem krav byl již po několik roků odváděn a vynášel ročně 5 zl. 46 kr., z

jedné krávy půl denáru. Užívali jich toho času: Jiřík Ječmínek v Sobíňově

2, Jakub Pospíchal 3, Jan Sedlák 1, Jan Vondráček 1, Eliáš na Sychrově 1,

Matouš Lewl 3, Pavel Janáček 1, Pavel Dvořák 3, Pavel Kašpar na Křivým

1, Pavel Stehno z Malochýna 4, Martin Kárník ze Střížova 1. Tesařům

dáno od dělání parkanů okolo Krchova 3 zl. 36 kr. za obraz Panny Marie,

který se při procesí nositi bude 5 zl.

Toho času zřízena v Krucemburku samostatná duchovní správa.

Počet bohoslužeb v Sopotech bylo možno zvýšit z deseti, jak smluveno s

P. Pavlem Harabulou, na počet odpovídající potřebám okolního lidu,

který sem ze vzdálenosti několika mil v procesích ve významných dnech

o Navštívení Panny Marie a Nanebevzetí putoval. Aby bylo vyhověno

kajícím poutníkům, přibíráni byli k výkonům bohoslužebným, jmenovitě

ke zpovídání a kázání na výpomoc dva řeholníci z kláštera bosých

Augustiánů v Německém Brodě. Kníže Ferdinand z Dietrichsteina určil

jim za odměnu roku 1697 roční deputát 2 sudy piva, cent kaprů, 25 liber

železa a 6 mír žita, o který musel klášter každoročně žádat.

Na pohoštění kněží, panských úředníků a jiných význačných

osobností o poutních dnech vydáno krucemburskému faráři z panského

důchodu dostatečné množství naturálií a nápojů, podobně jak kníže

Ferdinand určil roku 1676 pro poutní slavnosti v Polné a u sv. Vavřince.

Zvyk tento se udržel, dokud velkostatek držel dvory ve své správě. Roku

1780 bylo vydáno o dni Navštívení Panny Marie na pohoštění vzácných

hostí v Sopotech od správy panství podle starobylého obyčeje: na

penězích 32 zl., půl vědra vína v ceně 4 zl., dvě vedra piva za 5 zl. 20 kr.,

55 liber masa za 4 zl. 7 kr. 3 d., tři mázy soli za 19 kr. 3 d., šest liber

másla za 2 zl. 24 kr., 1 vůz sena v hodnotě 4 zl., 7 měřic ovsa za 4 zl. 40

kr. a 2 sáhy palivového dříví . Je vidět z toho, že se o sopotské pouti na

ničem nešetřilo. Celkové vydání na takovou hostinu činilo 59 zl. 9 kr.

/19/ Když panství okolnostmi přinuceno své dvory dát do nájmu. šetřilo

se všude a sníženy i příspěvky na poutní slavnosti. Roku 1782 byly

veškeré dary duchovním o poutích v naturáliích zastaveny a na pohoš

tění vyměřen každému určitý peníz. Lokalista sopotský obdržel o pouti

20 zl. k tomu účelu z důchodu panského.

Roku 1698 odkázala záduší sopotskému paní hraběnka z Dietrichsteina

50 zl. Doplňovány kostelní potřeby. Pořízena nová zpovědnice za

1 zl. 30 kr., kazatelna rovněž za 1 zl. 30 kr .. skleněné konvičky za 10 kr.,

kancionál za 1 zl. Pan hejtman koupil positiv z novoměstského kostela

za 20 zl. Od jeho správy zaplaceno 16 zl.

Roku 1701 odkázal polenský děkan P. Václav Vojtěch čapek Matičce

Boží Sopotské 30 zl. Bohoslužeb bylo 19, pohřbů 5 -z pily 2, ze Sobíňova

2, z Branžova 1. Od Blažka z Branžova koupeno 2000 šindelů na pobíjení

chalupy Ambrožovy vedle kostela.

Roku 1702 bohoslužeb 21. Zádušních krav bylo 22. Německobrodský

děkan P. Seydl vypůjčil si 9. října od sopotského záduší 150 zl. na 5%

úrok a krucemburský farář P. Daniel Dvořák též na 5% úrok 100 zl.

Roku 1703 obdržel studenecký kantor odměnu 1 zl. 10 kr., že na

positiv od kolika let hrál. Pořízeny nové korouhve za 3 zl. 16 kr. Od

barvení starých franelí k novým korouhvím dáno 6 kr. Bohoslužeb bylo

17, pohřby 4- mezi nimi žena Václava Uhlíře od svatého Vavřince.

Roku 1704 dne 24. října skoupeno od Klouš!<Y ze Sázavy na domě

Bartoloměje Hoška v Borové mající praetenci a to jdoucích peněz 40 kop

činí na zlatý 46 zl. 40 kr. Dáno jí 15 zl. Malíři nížkovskému vydáno na

pozlacení oltáře 20 zl. Od pozlacování hvězd okolo Panenky Marie dáno

zlatníkovi 3 zl.

Roku 1705 vydáno 14 zl. 30 kr. Tesaři Jakubu Benátskýmu, který se

svými pěti tovaryši celý kostel. vížku a kostnici pobil, 6 trámů do ní

vložil, 1 riegl a 2 sloupky do oken, jako i dvě nové okenice zhotovil, oba

štíty předělal, podlahu pod zvony novou udělal a co potřeba spravil. Dne

26. května dáno varhaníku Karlovi za jeho věžní službu 30 kr. Na věži byli

tři zvony, jeden velký a dva malé. Pánům páterům žďárského kláštera,

kteří po 6 služeb božích v témže roce v kostele přisluhovali, po 1 zl. = 6

zl. Dne 16. května dáno krucemburskému sklenáři od udělání nových

oken do školy 45 kr.

Roku 1708 dáno žďárským páterům opět 6 zl. za konané bohoslužby.

/20/ Na správu krucemburské fary vzato ze záduší sop. 1/3 vydání. Kantorem

v Sopotech t.r. byl Ambrož Jelínek !viz Ambrožova chalupa při kostele.

Takže škola v Sopotech byla již kolem roku 1700>.

Roku 1709 stal se po Pavlu Janáčkovi starším kostelníkem Jiří

Jelínek. Krucemburský farář P. Daniel Dvořák přesídlil do úsobí.

Nástupcem se stal P. Friedrich zoubek.

-;; Roku 1710 uvádí se starším kostelníkem Jan Janáček. Do školy

sopotské zhotovena opět dvě nová okna na účet záduší a spravovány

/

kamna. , /

Roku 1711 od zhotovení stříbrných ampulek, na které pan/ farář

daroval stříbro, zaplaceno zlatníkovi 4 zl. 30 kr. Varhaníkem byl jéště

Karel. Dostával od zpívání při mších 2 zl. ročně. Mimo to obstaTáVal

věžní službu.

15. listopadu 1716 zemřel farář Zoubek. Toho roku dána do staré

školy nová okna. o rok později 1717 byla škola vybavena dvěmi novými

kamny. účet krucemburského hrnčíře zní: za 158 kusů kachlí do

hostinské místnosti po 1 kr. = 2 zl. 38 kr., za 112 kusů do světnice

kantorovy 1 zl. 52 kr. Mimo toho dne 31. srpna dáno zedníkovi od

všelijakého díla v sopotské škole nově zřízené 8 zl. 24 kr. Dne 22.

prosince vyplaceno Jakubu Rajspurkovi za práci na stavbě a pobití školy,

za nové dveře a okenice 16 zl. Sklenář obdržel za nová okna 10 zl. 24 kr.

za sedm a půl tisíce šindele a pobití vydáno 6 zl. 45 kr. a ještě 2 zl. 30 kr.

Za 16 tisíc šindelních hřebíků dáno 12 zl.. za 30 kop latovních hřebíků 5

zlatých. Patrno z toho, že sopotská škola byla znovu vybudována roku

1717. Předtím se učilo v tzv. Ambrožově chalupě_ při kostele.

Zádušní krávy byly nejen na gruntech polenských poddaných ale i na

cizopanských. Zapsány byly: 2 na gruntě Jiřího Ječmínka ze Sobíňova, 3

u Jakuba Pospíchala, 1 u Jana Sedláka. 3 u vdovy Dvořky, 3 u Matouše

Lewla, 1 u Eliáše na Sychrově patřící studeneckému pánu. 1 u Kašpara

na Křivým, kde je nyní vystaven Haugwiezův dvůr. 1 u Pavla Janáčka v

Sobíňově, 4 u Pavla Stehny v Malochýně do Libice. 1 u Jana Kárníka ze

Střížova. 1 u Jana Dymáčka v huti Sobíňovské, 1 u Václava Vondráčka v

Sobíňově. z jedné krávy poplatek obnášel 16 kr. 3 d.

Dne 3. září 1717 za faráře P. Antonína Josefa Ungera z Krucemburku

bylo vyplaceno jihlavskému zlatníkovi 44 zl. za 1 stříbrný svícen. jenž

vážil 31 3/4 loktů.

/21/ Do důchodu knížecího zaplaceno o sv. Jiří 1718 za 10 kusů falcovních

prken 12 zl. 40 kr .. za kopu vratnic 3 zl. 20 kr., za 4 kopy latí 1 zl. 20 kr.

patrně ještě potřeby pro školu.

P. zoubek půjčil roku 1716 peníze paní Rozálii Koukolové v městě

Palný. Při své smrti restirující kapitál 49 zl. za ni odkázal sopotskému

záduší.

Roku 1718 byly zhotoveny na účet záduší Boží muka. Dělal je tesař za

1 zl. 10 kr. (kde stály, není známol. ze zádušních peněz poplatek 2 zl. 33

kr. byl odveden do Prahy.

Na konci roku 1724 mělo záduší jmění 754 zl. 31 kr. 1 d.

Za rok 1725 sešlo se do pytlíčku 4 zl. 23 kr., od zvonů 42 kr., za

drobné svíčky 3 zl. 50 kr .. gruntovních peněz 2 zl. 20 kr., ze zádušních

krav 5 zl. 46 kr. 3 d. varhaník Jirka dostával v každém čtvrtletí 30 kr.

S dovolením konsistoře ku pomoci krucemburského chrámu, vydalo se z

peněz zádušních 200 zl. a půjčeno proti budoucímu zaplacení na farní

stavení 131 zl. 48 kr. V polenské kase byl uložen kalich a dva stříbrné

svícny.

Roku 1729 složili hamerníci z Bílku pokuty kostelu sopotskému 3 zl.

Roku 1730 vyplaceno kostelu 20 zl. odkázaných mu bývalým vrchním

panství polenského Mařákem. Paní Schensterbrová z Polné odporučila

mu 2 zl. Toho roku vystaven nový hřbitov, to je zeď okolo kostela.

Zedníku Janu štukovi zaplaceno za práci 130 zl., kameníkovi za vytesané

postamenty 6 zl., zámečníkovi za pět železných křížů 2 zl. 30 kr., za zlato

na kříže, tesařovi, který střechu na krchově dělal a dvě kaple pokrýval,

14 zl., za nové dveře ke krchovu 2 zl. 30 kr.

Roku 1732 posledního máje obnášelo jmění kostela 375 zl. 55 kr. 5

1/5 denáru. Dluhovali: Kašpar na Křivým ze zádušních krav za 6 roků 1

zl. 39 kr.; za Pavlem Stehnou na Malochýně 55 zl. 31 kr. 5 d.; na gruntě

Mikoláše Fišera v Polné 3 zl. 36 kr. 2 d.; na domě Bartoloměje Hoška

v Borové 42 zl.; za Janem Kárníkem ve Střížově nájem ze zádušní krávy

za 6 roků 1 zl. 39 kr.; za Antonínem Hladkým v Borové gruntovnmích

peněz za tři roky 3 zl. 30 kr.; za panem Jiřím Hanem bývalým

důchodním, co od téhož Hladkýho za jeden rok kdysi přijal gruntovních

peněz a dosud odvésti zapomněl, 1 zl. 10 kr.; za panem Jakubem

Koukolem z Palný, co jehož nebožka manželka od faráře Zoubka

vypůjčila a on takové kšavtem tomuto chrámu Páně odkázal 49 zl. fDne

/22/ 8. června 1733 polenský sládek Tomáš Uher, který dům Jakuba Koukola

koupil, těch 49 zlatých hotových peněz do kostelní kasy náležitě složii.J

Za Václavem Dvořákem v Sobíňově starý rest z krav 10 zl.. v kase

polenské hotových 99 zl. 49 kr. 4 d.

Na konci každého ročního počtu příjmů a vydání stojí: Paměť se činí,

že jest záduší sopotské k záduší krucemburskému v roce 1725 na

: vystavení nové fary 331 zl. 48 kr. zapůjčilo, pročež aby takový dluh k

zapomenutí nepřišel tato paměť dotud takový rest vynahrazený nebude

a oplacený, v každém počtu zaznamenán býti musí. Zádušní louku měl

pronajatou Josef Sebrt z Oudoleně.

Roku 1733 zpívali o bohoslužbách v den Navštívení Panny Marie

kantoři z Chotěboře. Obdrželi odměnu 1 zl. Chodili sem po několik roků.

Od pozlacení kalicha a udělání nového deklu zlatníkovi dány 4 zl.

Roku 1734 rektor školy sopotské Matěj Dobrovolný měl pronajatou

zádušní louku za 20 kr. ročně. Ročního platu měl od záduší 2 zl.

Kostelním hospodářem byl Josef Šrámek.

Příznivců Panny Marie Sopotské přibývalo. Sešlo se na darech roku

1735 od dobrodinců 25 zl. Škaredův syn ze Ždírce složil pokuty 4 zl. 49

kr. Hamerníci se stali stálými příznivci záduší.

Roku 1737 přijato od společných hamerníků 44 zl. 34 kr. 4 d.

Roku 1740 paní Kateřina Helena Běšínová roz. Dobřenská z Dobřenic

odporučila chrámu 150 zl. K tomu přidala paní Josefa Maxmiliana

baronka Dymondovy 50 zl. Nájemné ze zádušní louky dle uznání

velebného pána zvýšeno na 1 zl.

Pecaři, hamerníci a bergmani obětovali kostelu od času sv. Michaela

1738 do sv. Michaela 1741 121 zl. 16 kr. 3d. z toho zaplaceno 52 zl. 46

kr. za nalámání 200 sáhů kamene. Kostelním hospodářem toho času byl

Jan Daněk. Kantorovi dáváno té doby ročně obyčejného platu 3 zl.. pro

chór na struny 15 kr .. na dar Navštívení Panny Marie pomocníkům od

musicírování 1 zl.

Roku 1742 pan Hamerský složil záduší 13 zl. 24 kr. od pecařů,

hamerníků a bergmanů od sv. Václava 1741 až do skončení díla 1742.

Roku 1743 utrženo za velké a malé svíce a voskové oběti. které přes

potřebu kostelní přebejvaly, 14 zl. 15 kr. Záduší krucemburskému

odprodáno z nich za 7 zl. 55 kr. Mezi dary kostelu věnovanými se občas

uvádí i máslo.

/23/ Roku 1744 odprodáno z darovaného másla pro potřebu kostelní

3 112 žejdlíku, 1 žejdlík po 18 kr. Od pecařů a hamerníků skrze

borovského správce odevzdáno kostelu 40 zl.. které Panně Marii

obětovali. Bývalý kočí pana hejtmana polenského Jan Jeřábek poručil

před svou smrtí kostelu 20 zl. Zádušních krav bylo 21. Platilo se z jedné

16 kr. 3 d. Byly na statcích: Jana Ječmínka ze Sobíňova 2; Jakuba

Matějíčka !správně Matějka. chyba písaře> 3; Jana Janáčka 1; Václava

Starého 3; Tomáše Lewla 3; Václava Ondráčka 1; Jakuba Janáčka 1; Jana

Dymáčka 1; Jana Kárníka ze Střížova 1; další u Stehny v Malochýně a

Peška v Křivým - podaní do roku 1743 pána Hauguitze, pak pána

Lewenera. v kostele byl dosud positiv. Od jeho správy dáno varhanáři

Cerekvickému 3 zl.

Roku 1745 obětovali při hamřích skrze správce borovského 31 zl. 5

kr. a 4 1/2 d. V klášteře žďárském mělo záduší uloženo 700 zl. na

4% úrok. V kase polenské měl kostel od dříve dva stříbrné svícny, jinak

do inventáře přibyly dvoje staré housle.

Roku 1746 sešlo se tolik másla, že krucemburskému kantorovi

prodáno mimo potřebu kostelní 5 liber. Vojtěchu čeplovi 1 libra po 12

kr. a 3 čtvrtky za 18 kr. Hutaři a hamerníci obětovali 18 zl. 30 kr. 3 d. Na

okrášlení oltáře Panny Marie sešlo se na obětech 60 zl. Nebožtík

šlapánovský pan farář odkázal kostelu 6 zl.

Roku 1747 obnášela oběť pecařů a hamerníků 35 zl. 2 kr. 4 112 d.

Na konci června 1748 mělo záduší jmění 1474 zl. 12 kr. 4 112 d. Staré

housle zmizely z inventáře - rozsypaly se.

Roku 1749 počato s přípravami pro stavbu nového kostela ln

honorem Beatae Mariae Virginis. Starý kostelík byl málo prostorný,

takže mohl pojmouti sotva desátý díl poutníků a mimo to hrozil

sesutím. Krucemburský farář P. Václav Toul poukázal na tyto nedostatky

knížeti Karlovi co patronu a s jeho svolením a pražské konsistoře

přikročeno ku stavbě nynější svatyně v podobě kříže s vížkou pro

sanktusový zvonek.

Jmění kostelní čítalo 1. července 1749 úhrnem 1583 zl. 25 kr. 3 d.

Nového příjmu toho roku bylo: prosby do pytlíčku 14 zl. 14 kr. 3 d., od

zvonů a příkrovu 1 zl. 30 kr., za oběti a svíce 13 zl. 15 kr .. ze zádušní

louky 2 zl. 29 kr .. od Václava Stehny z Malochýna na starý dluh 35 kr .. z

21 krav 5 zl. 46 kr. 3 d., úroky ze žďárského kláštera ze 700 zl. na 4% za

/24/ rok 1749 = 28 zl., p ak od ledna do konce září 1750 = 21 zl., k dy z

k ap itálu 400 zl. b ylo vyzvednuto. Gruntovních p eněz složili borovský

Stránský neb Hladký 2 zl. 20 kr .. borovský Říčan 4 zl. 40 kr. Všeho p říjmu

b ylo 96 zl. 23 kr. Vydání činilo 24 zl. 30 kr., mezi nímž 15 zl. za koupený

k alich a 4 zl. za k ámen na oltář.

Zůstalo p ak k dispozici kost elních p eněz 1655 zl. 18 kr. 3 d. a to: v

polenské k ase 1199 zl. 37 kr. 3 1/2 d. za Václavem Stehnou z Malochýna

58 zl. 5 kr. 3 1/2 d.; na gruntě Mikoláše Fišer a v Polné 3 zl. 36 kr. 3 1/2

d.; na domě Říčana v Borové 34 zl. 20 kr.; na B ílku za Dvořákem 1 zl. 11

kr.; za Janem Dvořákem neb Vondr áčkem v Sob íňově 5 zl.; za Ondřejem

Dvořákem gruntovních p eněz od roku 1747 2 zl. 19 kr.; za borovským

p anem správcem na stavení 175 zl. 19 kr.; za kostelním hospodářem 67

zl. 53 kr.

Od 11. čer vence 1750 do posledního čer vna 1751 p řijato b ylo 536 zl.

19 kr. 4 112 d. Velký obnos sebral se v tomto čase za oběti. úhrnem 124

zl. 39 kr. 4 1/2 d., což by svědčilo o velké návšt ěvě tohoto poutního

míst a. P ecaři složili sopot skému záduší prostřednictvím borovského

správce roku 1750 - 23 zl. 55 kr. a p říštího roku 31 zl. 22 kr. 4 112 d.

Kolatur níci z Krucembur ku z vypůjčených 331 zl. 48 kr. sp latili v roce

stavby 298 zl. 1 kr. 41/2 d.

Vydáno b ylo na stavbu v uvedeném čase: zedník ům 1202 zl. 31 kr. 3

d., od lámání k amene 10 zl. 40 kr., t esařům 262 zl. 27 kr. 3 d., truhlářům

9 zl. 18 kr .. sk lenáři 23 zl. 3 kr .. za b ar vy 14 zl. 36 kr .. za vápno vydal p an

správce 177 zl. 51 kr., za r ůzné věci p an farář 276 zl. 25 kr.

z toho je p atrno, že stavba provedena na účet záduší. Materiál

dodalo asi p anství. ruční práce vykonaly okolní obce. Stavba se protáhla

až do roku 1752. Vydáno b ylo za 1 1/2 vědra lněného oleje na b ar vení

střechy 15 zl. za 6 mázů po 16 kr. - 1 zl. a za 1 vědro 42 žejdlíky 14 zl.

Krucembur skému Hendlovi vyp laceno od b ar vení střechy na kostele 16

zl. 24 kr .. sk lenáři dáno za jeho dílo v roce 1752 - 36 zl., polenskému

k ameníkovi 4 zl. 8 kr .. sob íňovskému truh láři ode dne 24. dub na do 27.

října 1752 b ylo vyp laceno 162 zl. 17 kr.

Roku 1752 dědil kostel z pozůstalosti borovského sládka 15 zl., od

h amer ník ů odevzdáno 8 zl. 39 kr. 4 1/2 d.

Roku 1752 se konala v Sopotech velkolepá slavnost na oslavu

stoletého jub iela vystavení Mar iánského obrazu. Slavnost trvala celý

/25/ oktáv svátku Navštívení Panny Marie. Hned prvý den se dostavilo ke

zpovědi 7000 poutníků. Přítomni byli četní okolní duchovní a zúčastnil

se slavnosti též vrchní hejtman panství Jan Kašpar Khautz. Pod jejím

dojmem určil ve své závěti vyplatit ze svého jmění 4000 zl. na založení

samostatné fary v Sopotech.

Pohnutkou k tomu bylo stálé naléhání P. Josefa Varhánka.

přibyslavského faráře. aby při chrámu Páně v Sopotech byl ustanoven

stálý duchovní. Myšlence té byl také nakloněn vikář polenský děkan P.

Petr Florián, který daroval vrchnímu Khautzovi zlaté hodinky, za který

dal 77 dukátů čili 317 zl., když tento se uvolil, že zřídí při sopotském

kostele příbytek pro místního kaplana. Khautz dal hodinky darem své

nevěstě. pozdější manželce. Když však zemřel, prohlásila, že zůstalo po

něm toliko jmění 2.500 zl. Po dlouhém naléhání děkana P. Floriána

uvolila se z nich věnovat na fundaci kaplana v Sopotech 1.000 zl.. které

měl Khautz na dluzích u polenské židovské obce.

Aby se zbavila závazku vystavět příbytek pro sopotského kaplana,

vrátila hodinky polenskému děkanu. Na dotaz P. Varhánka byl děkan

Florián ochoten je věnovat knížeti na stavbu fary.

Vikářem v té době byl P. Varhánek. Ten neopustil myšlenku zřídit při

sopotském kostele místo pro duchovního ze zřetele. Když vdova

Khautzova tvrdila, že pozůstalé jmění po jejím manželovi je nepatrné a

byla svolna ze své dobré vůle věnovat myšlence a úmyslu jeho pouze

1000 zl., ač se před pohřbem vyjádřila, že fundace musí být založena i

kdyby měla ze svého jmění dáti. obrátil se P. varhaník s důraznou

prosbou ke knížeti, aby zbožné a spásonosné smýšlení a přání svého

bývalého služebníka vzal do své ochrany a co v pozůstalosti schází, to

aby z úcty k Panně Marii ze svého doplnil a kaplanskou nadaci v

Sopotech svým jménem a pod vlastní patronací založil. zaslouží prý se

tím o poctu Boží, jeho Matky Marie a rozmnožení mariánského kultu. A

taky tím pomůže k tomu. aby lidé nepřijímali jinověrecké smyšlenky,

které se v kraji šíří. Ve své prosbě poukázal na nebezpečí kacířských

sekt, které podle jeho zjištění v okolních osadách mají četné přívržence.

Uvedl jako hnízdo Sobíňov a MarkVartice. odkud s.e bludné učení šíří do

okolních míst, ba i až na Moravu. Páter Varhaník knížeti připomněl, že

hlavním důvodem. proč někteří zdejší obyvatelé bloudí, je, že tady

nemají stálého kněze. který by je duchovně posílil. Do kostela v

/26/ Krucemburku mají daleko. Tomu se může odpomoci dosazením

duchovního k sopotskému kostelu. Mimo zdejších lidí sem přichází

mnoho ctitelů Panny Marie, kteří odtud odcházejí bez útěchy, neboť

nenachází kněze. který by jejich zpověď vyslyšel a podal svátost oltářní.

Na doléhání P. Varhánka uvolil se kníže Karel dne 31. října 1760

doplniti částku 1.000 zl. z pozůstalosti Khautze na 4.000 zl. z úroků měl

� být vydržován kaplan v Sopotech. Konsistoř žádala, aby pro něho také

určil dávku piva. Kníže z počátku odpíral tomuto požadavku, konečně jej

však přece přijal. Na stavbu fary P. varhánek navrhoval, aby se použilo

jmění uvězněných Vepřovských !Vepřovský se synem byli vězněni za

skladování a rozšiřování zakázaných knihl. Kníže se ale rozhodl vystavět

ji ze svých prostředků.

Poutě byly stále hojně navštěvovány poutníky z blízka i dáli. Tak ku

příkladu z Chotěboře na paměť nadpřirozeného osvobození od moru. z

Německého Brodu, Libice, Krucemburku, z obcí německého jihlavského

ostrůvku, z Vepřové, Šenfeldu. Stavěla se procesí z Polné, Nížkova, z

Přibyslavi na své zpáteční cestě od milostného obrazí svatého Salvatora

v Chrudimi. Docházelo až na 2000 lidí ke zpovědi. To bylo kolem roku

1790.

Guberniálním výnosem ze dne 7. března 1817 byla od Borové k

Sopotům přifařena vesnice Střížov osadou Hájkem a dvorem Bídou.

Střížovská obec se zavázala dávat lokalistovi sopotskému a jeho

nástupcům ročně 6 mír žita in natura a 1 zl. 40 kr. hotových peněz,

jakož i všechny štolovní poplatky. Tyto od přifařených obcí přináležely z

polovice krucemburskému faráři. Výnosem biskupské konsistoře v

Hradci Králové ze dne 22. března 1827 byly mu přiznány požitky štolové

v plném rozsahu, takže se od té doby nemusel o ně dělit s

krucemburským farářem. Sopotské kaplanství bylo ministerstvem

vyučování ve srozumění s biskupskou konsistoří dne 22. března 1860

povýšeno na faru. Prvým farářem se stal P. Josef Tyli.

Sopotský kostel byl majitelem lesa 18 jiter výměry a 3 jiter louky.

Tuto louku měli od roku 1765 v nájmu místní duchovní za s zl. 6 kr. ve

prospěch kostela. Daně platili z ní sami.

Rolku 1788 měl kostel hotových peněz 60 zl. 11 kr., kapitálu na

věčné světlo 150 zl., vlastního 180 zl., u krucemburského záduší 245 zl.

so kr., na pohledávkách 348 zl. 77 kr. Poplatek ze železných krav

/27/ odváděli: Paní Levenerová ze Studence z 1 112 kusů, Jakub Čermák z 1/2

kusu, Václav Joska ze 3, Jan Kárník z 1, Ondřej Starý ze 2, Matěj Matějka

ze 3, Matěj Vondráček z 1, Jakub Peřina z 1. Kantor dostával ročně

odměny ze zádušního jmění 4 zl. 30 kr .. kostelník 4 zl., počet vedoucí

Melichar Skřivan 1 zl. 30 kr .. kalkant 26 kr. o hlavní pouti o Navštívení

Panny Marie dáno muzikantům a kostelníkům 1 zl. 2 kr.

Kostel měl původně jeden oltář s obrazem Panny Marie. Po zrušení

žďárského kláštera přineseny sem odtamtud dva postranní oltáře sv.

Jana Nepomuckého a sv. Prokopa.

Roku 1810 muselo býti odevzdáno státu všechno stříbro. Kostel

ztratil dvě stříbrné korunky z Mariánského obrazu. Náhradou za ně

darovala Marie Magdalena, baronka z Lewenehru a Grunwaltu, dvě jiné,

které jsou podnes. Obě váží 10 1/4 lotu.

Roku 1843 v červnu dostavěna věž kostela, do ní uloženy zvony.

Roku 1871 vykoupeny některé "železné krávy". Přihlásili se majitelé:

Václav Janáček ze Sobíňova č. 6, Josef Švarc ze Sobíňova č. 10, Josef

Starý ze Sobíňova č. 12, Josef Janáček ze Sobíňova č. 13, František

Janáček ze Sobíňova č. 46, Josef Janáček ze Sobíňova · majitel

rozděleného gruntu č. 6 v Sobíňově, Antonín Janáček z Markvartic č. 1,

Františka Janáčková z Markvartic č. 2, Jan Janáček z Markvartic č. 3, Jan

Janáček z Markvartic č. 4, František Janáček z Markvartic č. 5, že jsou

ochotni roční poplatek ze železných krav 3 zl. 3/4 kr. v. č. splatiti

sopotskému kostelu složením kapitálu 25 zl. 80 kr. rak. č. odpustí

ce kostelu i 10 % srážky podle zákona ze dne 2. května 1869 jim

patřícího. Póplatek ze železných krav lpěl po té ještě v Sobíňově na č. 11

ze 3 kusů. v Nové Vsi na č. 16 z 1 kusu, ve Střížkově na č. 2 z 1 kusu,

v Malochýně na č. 2 z 3 112 kusů, ve dvoře Křivým z 1 112 kusů a v

Malochýně na č. 1 ze 3 kusů.

v květnu 1807 si stěžuje kaplan Xaver Šeps na příliš velkou

náklonnost svých farníků k nesmírným zábavám, ku hře, tanci a opilství,

kterýmžto neřestem se oddávají i o největších svátcích i v době postu.

On tomu zabránit nemůže, ale rychtář. Uvádí různé výstřelky dospělých

i dětí.

Roku 1836 darovali německobrodští poutníci sopotskému obrazu

Panny Marie šňůru pravých perel s přívěsky dukátu. Obraz již byl

majitelem 13 šňůr.

/28/ Jsme poutníci na této zemi. Naši předkové vykonávali dlouhé cesty

na poutě pěšky. V našich časech se jezdí v autech, létá v letadlech.

Vzdáleností se tím zkrátily, takže hodně lidí může navštívit poutní místa

i v cizích zemích. Když však člověk zestárne. přichází nemoci a tak mu

jenom zbývá možnost cestovat v mysli. nebo při čtení se vžívat do časů

" a osudů našich pradědů a báb.

Sledujme proto dál zprávy, třebas jen podané telegraficky, a

porovnávejme děje z minulosti s dnešní dobou. Možná, že i nám lidem

21. století něco přinesou pro naši další cestu tímto slzavým údolím!

Když se hluboce zamyslíme nad uvedenými záznamy, poznáme. že naši

předkové žili v mnohých generacích, až na výjimky, stále stejným

způsobem bez stresu, napětí, stálých změn a zmatků.

V kronikách, v archivních spisech se nám náhle objevují lidé dávno v

prach obráceni a dovídáme se o jejich ctnostech i slabostech, kterými

trpí každý člověk. Dnešní lidé, jenž se honí za mamonem a žijí tak. jako

by tady měli být věčně, si neuvědomují: PRACH JSI A V PRACH SE

OBRÁTÍŠ! Kolik jmen lidí se již čtenářům v tomto spisu objevilo a kdo o

nich něco ví? Chrám, do něhož chodili, však ještě existuje a Pán ze

svatostánku všechny ty, co potřebují duchovní útěchu, stále volá:

.. Pojďte ke mně všichni, kdož jste obtíženi a já vás posílím!" Jinde posilu

nemohou nalézt - jedině u Boha a v Božím stánku!

Možná, že fádnost zápisů někoho unaví. ale dá se z nich vyčíst

mentalita lidí a tehdejší poměry, v kterých žili a pracovali. Sledujeme-li

účetní záznamy, hlavně v 18. století, nabudeme dojmu, že měna peněz

byla poměrně vyrovnaná a zvyklosti. např. u poplatků za železné krávy

se mnoho neměnily, až do jejich vykoupení. Nepěkné přirovnání pro

dívku. která se nevdala, bylo: Zůstala na chalupě jako železná kráva.

Vůbec naši předkové měli ve své řeči více obhroublejších slov a rčení.

dnes zařazených do vulgárního slovníku, nebo používané primitivními

lidmi.

Poplatky ze železné krávy byly pro záduší mnohdy těžko

vymahatelné. Ale přece jenom byly jakýmsi i když malým přínosem pro

kostelní pokladnu.

v roce 1843 P. Opatřil sepsal v němčině v 198 položkách všechen

/29/ kostelní inventář a při tom popsal i vzhled a zařízení stavby. K porovnání

dnešního stavu uvádí jenom zajímavé položky z tohoto inventáře.

Kostel vystavěn ve formě kříže z kamene v letech 1749-1752. Je

klenutý a pokrytý šindelem. v roce 1842 byl na útraty knížecího úřadu

renovován a zakryt. Je tedy v dobrém stavu. Má 9 velkých a 4 malá

oválná okna, z nichž menší jsou opatřeny mřížemi. Vedle hlavní brány

jsou dvoje postranní dveře, z nichž dvoje mají zámky a jedny postranní

pouze zástrčku.

Sakristie je na straně evangelní a odtud je vchod na kazatelnu.

Sakristie má dvě okna s mřížemi a dvoje dveře na venek a do kostela,

jsou zamykatelné. Na epištolní straně naproti sakristii je otevřená

postranní kaple bez oltáře. kde jsou dvě okna zamřížované a jedny

dvířka. Nad sakristií a kaplí jsou dvě oratoře.

14. až 28. položka popisuje mince ze stříbra a zlata - obětiny

poutníků zavěšené na obrazu Panny Marie na hlavním oltáři. Nyní na

obrazu jsou jenom dvě stříbrné korunky.

Kostelní náčiní a nádoby ze stříbra mají 11 položek. Některé kusy

opotřebováním byly později vyřazeny a nahraženy novými.

Věcí z kovů mosazi, cínu. železa a skla byla dlouhá řada. Jsou

zaznamenány tři hmoždíře z litiny na střílení o Božím Těle - 2 větší. 1

menší. Dvacet pět předmětů bylo ze dřeva. z nichž se zachovalo málo,

podlehly zkáze. Páter Opatřil nezapomněl na obřadní roucha, prapory,

obrazy, knihy. Po změnách v obřadech mnoho těchto uváděných věcí již

dávno není potřeba.

Zastavíme se krátce u hřbitova. Hřbitov je položen kolem kostela

obehnaný kamennou zdí. Na jihozápadní straně je kaple z kamene. v níž

je umístěn původní mariánský obraz. Po příchodu lokalisty byla kaple na

spadnutí. její střecha shnilá. v roce 1836-1837 byla opravena. nová

střecha natřena červeně. v kapli jsou dvě malá postranní okénka, dveře

do kaple dvoukřídlové, černé se zámkem. Před hřbitovem stojí dřevěný,

červeně natřený kříž s obrazem Božského Spasitele na plechu. Na

hřbitov vede dvoukřídlá brána v černé barvě. Byla pořízena roku 1838.

Vpravo vedle ní se nachází jednokřídlová branka. Kostnice je klenutá

pod hlavním portálem kostela.

Sopoty 21. srpna 1843. Podepsáni:

František Opatřil - lokalista. Jan Bartoš, Jan Bružák.

/30/ ZE ZAKLÁDAJÍCÍ LISTINY KAPLANKY

v Sopotech · 9. března 1761

Karel z Boží milosti svaté římské říše kníže z Dietrichsteinů. v

Mikulově. pán říšského panství a pevnosti, svobodný pán z Holenburku.

Hintenšteinu a Thalberku, rytíř zlatého rouna. jeho římského císařského

král. a pošt. veličenstva skutečný tajný rada a komoří oznamujeme tímto

všude. kde to bude vyhlášeno ...

v této zakládající listině je uváděno. že sopotský chrám je

navštěvován velikými davy poutníků, kteří však musí se vraceti domů

bez duchovní posily .

... Proto jsme se rozhodli k rozmnožení cti a slávy Boží na podporu

tamějších mariánských pobožností jakož i k rozkvětu jedině spasitelného

řím. kat. náboženství a pak k úplnému vykořenění tamějšího

kacířského zla. Rozhodli jsme se proto ustanoviti v Sopotech vlastního

kněze z řad světského kněžstva. jako lokálního kaplana ...

Prvním lokálním kaplanem v Sopotech se stal nejstarší polenský

kaplan P. Josef Vrba, pozdější farář krucemburský a přibyslavský.

Krucemburský farář mu postoupil užitek ze zádušního lesa u sopot.

Nově vytvořená sopotská kolatura měla tehdy 420 duší. Patřili k ní

obyvatelé Sopot. Sobíňova. Markvartic, Sobíňovských hutí. Bílku. dvorů

Křivského a Branžova a dva sedláci na Malochýně.

Sopotskému kaplanu vedle běžných bohoslužebných dnů se v

zakládací listině ukládalo, aby každý dům čtyřikráte v roce navštívil

a katechismu v něm vykládal. Měl dbát o správné smýšlení víry farníků

a dávat si předkládat knihy, které vlastnili.

Autorem zakládací listiny byl vikář P. Václav Varhánek. Kníže ji

nepotvrdil v celém rozsahu. jak mu byla Varhánkem předložena.

Vypustil body, které ukládaly kaplanovi výkony policejních orgánů při

hledání bludařských knih a dopisů ze zemí protestanských. Páter

Varhánek neprosadil ani zákaz tanečních zábav. muziky a různá

shromáždění v domě poutníků v Sopotech.

Dům poutníků se stal obyčejnou panskou hospodou. kterou panství

pronajímalo různým podnikatelům. Při poutích se v ní konaly tancovačky

a sopotská náves se stávala stanovištěm prodavačů, houpaček.

kolotočů a komediantských maringotek.

/31/ Od roku 1817 současně s hostincem byla v domě poutníků také

škola. V přízemí byla hospoda. v prvním patře se učilo. Když roku 1874

zakázala Okresní školní rada, aby hospoda a škola byly v jedné budově.

koupila obec Sobíňov tento dům od vrchnosti a od té doby se v něm

vyučují žáci.

SOPOTSKÝ KOSTEL PŘED STO LETY

Známý historik Zdeněk Wirth se svými žáky zachytil v jednom svém

spisu před rokem 1906 padesát tři míst s historickými památkami na

Chotěbořsku. Na stránkách 85-87 dost podrobně podal i popis a zařízení

poutního místa v Sopotech. Připojuji jeho odborný výklad <zkráceně>.

... Kostel, jednolodní budova s barokní věží. stojí na návrší. k

hlavnímu jeho průčelí a postranním schodům vystavěny terasy a prostá

schodiště s plnou balustrádou. Kněžiště zakončeno zvenčí polokruhem.

loď obdélná. věž užší. s kulatými vyzdívkami v koutech. V přízemí vede

do předsíňky portál s prohnutou římsou. okna polokruhová. Na stěnách

kostela ploché pilastry <lisenovité hlavice zdobeny třásněmil, okna s

chambranami. Nad budovou sedlo se sanktusem. nad věží stan.

Vnitřek kněžiště - 12.23 m dlouhý a 6,95 m široký - ukončen třemi

boky, osvětlen třemi okny segmentovými a sklenut valeně konchou s

lunetami a plochou kopulí. pásy křížem dělenou. Klenba nesena

sdruženými pilastry římsovými, v koutech na cípech klenby štuková

plastika - andílkové v oblacích. Na severu vchod pravoúhlý do sakristie.

sklenuté valeně s lunetami. na jihu stejně sklenutá otevřená kaple. Nad

oběma jsou oratoře, sklenuté hladce křížem. o zděných poprsnicích s

dekorací pilastrů po stranách. otevřené do kněžiště segmentovými

oblouky. Oblouk triumfální segmentový, obklopený nakupenými

pilastry, s oblomenou římsou v náběhu.

Loď - 17,50 m dlouhá a 7,65 m široká - má tři páry oken a sklenuta

jest třemi poli valené klenby, pásy dělenými, jež neseny sdruženými

pilastry. Na západě zděná kruchta. na valené klenbě. s plochou

poprsnicí.

Hlavní oltář má zděnou mensu. tabernakl rokokově vyzdobený a v

půdorysu prohnutý <na němž nové sochy andělů a vázyl a nad ním

/32/ nástěnnou plochou architekturu s pilastry, visutými řezbami a

hřebenovitými ozdobami. v ploše visí anděly nesený obraz <0.97 x 0,781

v rokokovém rámu. Madona typ Pasovský drží děcko stojící na klíně. Na

hlavách nasazeny stříbrné, částečně zlacené korunky. Na krku Panny

Marie šňůry perel a dukátů ...

Postranní oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého na plátně, v rámci

prolamovaném z růžových větévek, kolem řezba akanthů, zatočených

ve voluty kolem čtrnácti obrázků svatých pomocníků, malovaných

olejem na dřevě. svrchu mísa hroznů. I. polovice XVIII. století.

Při opravě postavena na predellu socha Panny Marie a dva andělé.

Oltář s obrazem sv. Prokopa, běžný rokokový rám čtyřboký, v

nástavci Boží oko, na predellu reliéf Kalvárie.

Kazatelna rokoková z roku 1760. Na poprsnici reliéfy: zasnoubení

Panny Marie, Návštěva u Alžběty, Navštívení Panny Marie. Zachariáš se

modlí za syna. Na rozích dvě sošky andělů. na stěně nad řečištěm

baldachýnová draperie. na stříšce Bůh Otec a andělé.

Varhany pěkné formy, s hřebenovitou řezbou. (Doplnění K. J.: Je o

nich zápis ve farní kronice a na tabulce na varhanách: Ke cti

Všemohoucího Boha, Blahoslavené Marie povždy Panny, varhany tyto

postaveny 2. X. 1803. Důkladně opraveny roku 1853 Janem Viktorem,

stavitelem varhan v Praze, který se vyjádřil, že jsou pro zdejší kostel

malé, ale že jsou dílem mistrovským. Nástedující zapsané opravy -

vyčištění a vyladění provedeno roku 1903 a v roce 1983 P. Karlem Břízou z

KrucemburkuJ.

Křtitelnice dřevěná. podoby polovice rokokové vázy, ke zdi

přistavěná. Na plášti kotle <rok 19011 hřebenovitá ozdoba, na víku

mušle s andílčí hlavou, nad víkem nástěnný nástavec s reliéfem křtu

Páně a postavou andílka.

šest relikviářů v zasklených rámech z krouceného zlata a bouillonu.

Pozn.: Farní kronika (str. 397J se zmiňuje jenom o dvou obrazech, že byty

darovány v srpnu 1871 Janem Havlíčkem z Nové Vsi u Chotěboře, o

čtyřech dalších nejsou zprávy.

Po stranách hlavního oltáře na stěnách jsou zavěšeny obrazy Rodina

Páně a seslání Ducha Svatého z konce 18. století. Byly darovány roku

1894 Justinou Rambouskovou z Pardubic. roz. Janáčkovou z Nové Vsi u

Sobíňova. Farář Havlík k nim dal dělat nové rámy. Obraz Seslání Ducha

/33/ Svatého byl renovován roku 1957. Obrazy Svatý Václav a svatá Trojice

daroval v roce 1881 Antonín Dočekal. tkalcovský mistr. narozený v 5opotech

čp. 23.

Boží hrob, v němž je socha ležícího Krista <rok 1888l je otevírán

jenom o Velikonocích.

Betlém vyřezávaný ze dřeva. vystavovaný o Vánocích daroval roku

1952 Ladislav Jonáš. rodák ze Sobíňova čp. 22.

Dřevěná sloupková mřížka před presbyteří <rok 19031.

Zpovědnice jedna stará, otevřená, druhá trojdílná <rok 1957l má

svoje dveře, s prostorem pro zpovídající a sedadlem pro kněze.

Monstrance stříbrná, zlacená, zdobená z konce 18. století.

Ciborium, na noze v kartuších réva. na výši tulipány, ruze a

slunečnice. Na noze vyryto: CHRUDIEMJ JOSEPHUS BENONJ A. 1778.

Ve své publikaci Soupis historických památek na Chotěbořsku dr.

Wirth zařadil k inventáři kostela také gotický svorník pískovcový z

polygonu 0.45 cm v průměru, s nasazením šesti žeber. Poznamenává:

Snad z bývalého kostela. K.J. Viz stať vpředu o podobě původní

kaple.

Pieta je výtvor neznámého řezbáře z roku 1673, darovaná faráři

Havlíkovi, zde působícímu 1888-1909, před rokem 1903, kdy ji dal

polychromovat a zřídil pro ni konsolu. Páter Havlík neuvedl v zápisu,

odkud a od koho tato vzácná práce pochází. Je zavěšena na pravé

straně vpředu lodi.

Zvony. Na velké věži byly až do 20. září 1916 zvony dva. Větší zvon,

který zůstal, má nahoře na okraji nečitelný nápis. Podle Wirtha je ze 16.

století. Na malé věži byl též sebrán zvon v 1. světové válce - měl nápis:

Gegossen von Jozef Hilzer in lglau 1857. Byl 24,64 kg těžký, výšky 35,5

cm. průměru 37 cm a s obrazy Ukřižovaného na jedné a Neposkvrněné

Početí na straně druhé. tón c. Tento zvonek obětoval kníže Josef

Dietrichstein 2. ledna 1858 místo dřívějšího puklého.

V červenci 1921 za faráře Bohumila Maye byl koupen z milodarů od

firmy červený z Hradce Králové zvonek 13 kg těžký za 780 Kč. Musel být

též odevztdán 6. března 1942. Páter May o něm píše na straně 143 v

pamětní knize:

.. Dal jsem ho synem kováře Smetánky sejmouti a sám ho donesl do

určeného místa v Chotěboři v pátek 6. března 1942, když jsme ho dříve

/34/ oplakal. Sám jsem ho v roce 1921 přivezl z Hradce a nyní ho sám musím

odnésti. Věru. událost k pláči."

29. listopadu 1956 byl zavěšen K. J. zvonek zvaný Umíráček. Váží 7

kg, výška 20 cm. spodní okraj v průměru 26,5 cm. horní 14 cm. Na

spodním okraji pláště vyraženo L. P. 1956.

v kostele jsou taky zavěšeny dva lustry, dřevěný z 19. století. je o

něm zapsáno. že byl opravován roku 1891. V roce 1953 byl přendán dál

do lodi a na místo něho byl zavěšen při úpravě a rozšíření elektrického

osvětlení lustr skleněný, od pana děkana Fr. Polreicha z Chotěboře.

Kostel byl malován v roce 1901 malířem Novotným z Chotěboře. Na

klenbě nad hlavním oltářem byly zlaté a stříbrné hvězdy na modrém

podkladě. Nynější malování bylo prováděno od 23. května do 21. června

1955 Emilem Váchou z Pardubic a Josefem Polákem z Říčan nad Labem.

Obrazy Panny Marie, typu Pasovského, mimo dvou v kostele v

Sopotech najdeme v Chotěboři. Libici nad Doubravou. u Svaté Anny u

Pohledu. Viděl jsem i další tři v soukromém držení. Nosívaly se při

procesích na poutě do Sopot. Některé se taky používaly na venkovní

oltáře při slavnostech Božího Těla.

Musel to být úchvatný pohled na vyšňořené dívky, mnohde v krojích,

ještě před první světovou válkou a květinami ozdobené obrazy vztyčené

na nosidlech houpající se na ramenou v rytmu kráčejících mládenců.

Nelze spočítat a jmenovat všechny malíře. kteří si vybrali k malování

svatyni v Sopotech a ze všech stran tuto starou stavbu zachytili na

plátno. či papír. z amatérů mohu vzpomenout jenom některé: v prvé

řadě to byl Miloslav Valenta. jehož díla se vyznačovala precizností přímo

fotografickou. Důkazem je obraz na obálce. I další Valentové, Antonín i

vnuk Luboš, zaměřili svou pozornost na kostelíček na skále. Dále uvádím

Josefa Dvořáka. rodáka ze Sobíňova. Jaroslava Tichého, učitele. grafika,

dr. Vlastimila Koštíře oba z Chotěboře a Františka Starého. kteří zvěčnili

tento skvost.

Akademický malíř Bohuslav Metelka, rodem z myslivny u Golčova

Jeníkova nakreslil uhlem sopotský Boží stánek z pohledu od jihovýchodu

i jeho interiér. rok po 200. výročí přestavby v roce 1953. z lidových

umělců. kteří vytváří obrazy z různých dřev, jmenuji Karla Dvořáka,

sobíňovského rodáka, bytem ve Starém Ransku, jenž zhotovil již několik

kostelíků touto technikou.

/35/ Mimo malířů to byly desítky fotografů, například odborný mistr Hej čl

zhotovil po generální opravě <1970-1977> za P. Barouše 80 různých

snímků, kterých se rozšířilo mezi lidem několik tisíc kusů. Při výročních

oslavách v roce 1952 za P. Boh. Krandy byly vydány černobíle poutní

obrázky. Autor kresby použil jako předlohu barevný obrázek z roku 1890

pořízený P. Havlíkem. Tento originál vybraný z farní pamětnice se z

tiskárny nevrátil. Kněz Havlík vydal později fotomontáž se čtyřmi záběry

chrámu s nápisem: BŮH ŽEHNEJ NAŠÍ DOMOVINĚ. Je to nejstarší

fotografické zachycení budovy a interiéru po novém vymalování roku

1901 s klenbou plnou hvězd. Fotomontáž byla přilepena na kartonu k

možnému zarámování.

Také po Jarouši Starém. kresliči tkalcovských vzorů. zůstaly tištěné

perokresby kostela a hrnéčky v několika tvarech s obrázkem kostelíka s

veršíčkem z roku 1905.

v druhé polovině 20. století se kostelík objevil na několika

pohlednicích. Tiskař Mojmír Zahrádka z Bílku se postaral o tisk několika

stovek obrázků pohlednicového formátu. které si odnáší poutníci na

památku. Pro velký zájem jsou stále rozmnožovány. Pohlednici Sobíňova

se snímkem kostela vydal vlastním nákladem v roce 1998 v 10.000

kusech Karel Janáček.

Komu by se podařilo soustředit aspoň část různých zpodobenin

chrámu, jistě by z nich mohl uskutečnit pěknou výstavu.

Jedním z obdivovatelů je pan doktor Jan Gayer z Hradce Králové.

jenž časem projíždí vlakem přes Sobíňov a poněvadž ho při cestě do

Havlíčkova Brodu a zpátky vždy kostel upoutává, požádal prostřednictvím

Obecního úřadu místního kronikáře K. J. o historické

přiblížení. Píše v dopise, ze dne 13. srpna 2001: ... bylo tomu již

poněkolokáté, co jsem při cestě vlakem uviděl Vaší pozoruhodnou obec.

Kostelík na výšince vévodící rovné krajině na pozadí s lesy je výjevem,

který připomíná cosi z jižní Evropy ...

Barevnou fotografii kostela v sopotech najdeme ve stolním

kalendáři na rok 2002 - Poutní místa v Čechách a na Moravě. Vydalo

Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří.

Obraz sv. Jana Nepomuckého klade Zd. Wirth do 18. století. Neurčil

však autora. Poněvadž oltář sem přivežen ze zrušeného kláštera ve

Žďáře nad Sázavou a podle znalců, zvláště nedávno zesnulého pana

/36/ opata Tajovského ze želiva. by se mohlo jednat o práci vynikajícího

rakouského malíře dramaticky pojatých fresek a oltářních obrazů

svítivých barev Franze Antona Maulpersche <1724-1796>. činného v

Rakousku, Uhrách i v českých zemích. Skutečně obraz zářivě vyniká

zvláště, když na něj dopadají sluneční paprsky.

Nápis nad hlavním vchodem velké věže. Na litinové tabulce s

� vročením 1843 je latinský text. jenž v překladu zní: Ke cti Bohorodičky

věž přízní a laskavostí velkomyslného patrona zbožným i nehodným k

blaženému užitku byla postavena.

KAPLE

Byla vystavěna v roce 1765. Byl do ní dán milostný obraz Panny

Marie, který byl v původním kostelíku na hlavním oltáři.

v roce 1915 byla pořízena z milodarů socha Panny Marie Lurdské za

100 zl., za faráře Máky. Skála byla ze dřeva. od truhláře Císaře z

Chotěboře.

Socha je vysoká 140 cm. z tvrdé sádrové masy, jemně pelychromovaná

od firmy Krejčík, Praha XII. Byla posvěcena 4. července

1915 o první pouti vikářem Laštovičkou z Chotěboře. Socha je

upomínkou na první světovou válku. o první pouti 7. července 1957

byla tato socha přenesena do kaple v kostele a místo ní byl znovu

zavěšen milostný obraz z původního kostelíka. Byl restaurován

akademickým malířem Procházkou z Pardubic. Posvěcen vikářem z

Uhelné Příbrami.

Po krátké době vlhkostí přicházel obraz k poškození. proto byl zase

umístěn v chrámu ve výklenku zazděných postranních dveří.

U kaple byly vyměněny shnilé okenice za železné rámy se

šestiúhelníkovými tabulkami zalité olovem. Obraz Panny Marie se

nachází ve výklenku v kostele dosud.

Pod velkou věží je kostnice. délka hlavní chodby je asi 5 m a

postranní směrem k lodi 2 m. v hlavní chodbě je 2 m dlouhá a asi 80 cm

vysoká hromada kostí. Je oddělena dřevěnou přepážkou s nápisem: co

JSTE VY, BYLI JSME I MY, CO JSME MY, BUDETE I VY! V levé zamřížované

chodbičce je srovnáno na 600 lebek a několik set hnátů. Jsou to kosti ze

/37/ hřbitova, který byl zrušen koncem 19. století. Do zřízení hřbitova ve

Střížově a postavení evangelického hřbitova v Sobíňově byli sem

pohřbíváni zemřelí osadníci ze Střížova a evangelického vyznání.

Fara vystavěna v roce 176Ll. Stojí na skále, vzdálena od kostela 55

kroků. Duchovní správu vedli:

I. residenti kaplani !první čtyři 1761-1784! a lokalisté:

1. Josef Vrba, 2. Václav Zita. 3. Josef Toul, 4. Frant. Macek , 5. Jakub

čepl !1784-1791!, 6. Pavel Polanský !1791-1805!, 7. Jan Michl !1805-

1807!, 8. Frant. Schčps !1807-1809!, 9. Matěj Sluga !1809-1813!, 10.

Václav Hofmann !1813-1814!, 11. Jan Šembera !1814-1827!, 12. Josef

Plessel !1827-1835!, 13. Frant. Opatřil !1835-1854!, 14. JosefTyll !1854-

1860!.

ll. faráři:

1. Josef Tyli !1860-1867!, 2. Frant. Knob, administrátor !1867-1873!

a po něm Karel Weidenhoffer, administrátor, 3. Jan Janků !1873-1880!,

po něm administrátor Jan Bělský, 4. Ant. Janáček !1880-1887!, 5. Václav

Havlík !1887-1907!, po něm A. B. Máka v letech 1909-1918, kaplan

František Beneš !1918-1920!, 6. Bohumil May !1920-1945!, P. Alois

zamazal, administrátor, docházel ze Studence v letech 1945-1952. Od 1.

května 1952 až do svého odchodu do kKrucemburku 1. května 1959 byl

zde P. Bohuslav Kranda, rodák z Kožlí u Ledče nad Sázavou.

Pak sem dojížděli: P. Slavíček z Havlíčkovy Borové, P. Talacko z

Chotěboře, P. Loubek z Vojnova Městce aj.

V letech 1970-1978 bydlel a působil v Sopotech P. Jaroslav Barouš.

Po jeho odchodu z tohoto světa dojížděl P. Jaroslav Haněl z Chotěboře,

pak se přistěhoval P. Josef Beran !1978-1991!, jenž tady v Sopotech,

raněn mrtvicí, zemřel. Poznámka: P. ALois Zamazal, člověk lidmi

oblíbenv, pro své protikomunistické smvšlení a vvrokv bVI vězněn v

Jáchvmově, kde na následkV záření při dobvvání uranové rudv a krutého

zacházení, umírá brzo po svém návratu v Třebovicích u české Třebové,

dne 27. června 1963. BVI pohřben 2. července, v 9.30 hodin z

arciděkanského kostela v Pardubicích na místní hřbitov.

Za P. Jaroslava Barouše se uskutečnilo po 41 letech, 16. října 1977,

svaté biřmování. Bylo 40 biřmovanců. Otce biskupa Otčenáška, který

neměl státní souhlas, zastupoval kap. vikář P." Jonáš z Hradce Králové.

Mimo P. Ba rouše, byli u oltáře ještě dva pozvaní kněží.

VYBRÁNO Z FARNÍ PAMĚTNÍ KNIHY

Kněží mimo další úkoly měli i povinnost zapisovat do farní kroniky. V

archivu byly dvě. Jedna z 18. století psaná německy a latinsky, bohužel

odvezena s dalším achivním materiálem 31. května 1960 Okresním

archivem, tehdy ještě v Chotěboři, a druhá založená roku 1836 má

záznamy, mimo dobu neobsazení fary, jak šel rok za rokem. Takže

můžeme podle nich sledovat události týkající se světa. naší vlasti, ale

hlavně dění v obci a v kostele. Obsah zápisů je různorodý, podle založení

kněze a procházející doby.

Vybral jsem jenom zajímavější zprávy vztahující se k farnosti a

věřícím lidem.

ROK 1887 - <str. 404-405> - Dne 25. října 1887 byl zdejší farář dp.

Antonín Janáček investován na faru v Pohledí <Frauenthall a sem

ustanoven pisatel těchto řádků Václav Hladík za administrátora. Týž se

narodil ve Slezském Předměstí v Hradci Králové dne 5. ledna 1854. Po

odbytých studiích gymnásia v Hradci Králové roku 1874 sloužil jako

jednoroční dobrovolník v c. kr. vojště a sice u 20. setniny, pluku 18. od

1. září 1874 do 1. září 1875 v Hradci Králové, načež vstoupil do

semináře. Na kněze byl vysvěcen 21. července 1879. Po vysvěcení byl

poslán za kaplana do Golčova Jeníkova k stařičkému arciknězi Josefu

Novotnému jurisdikcí danou 4. září 1879, kde setrval až do 30. srpna

1883, kdy ustanoven za kaplana do Přibyslavi k vdp. Frant. Knobovi,

bisk. vik. sekratáři. Po smrti pohledského faráře Karla Weidenhoffera, 8.

června 1887, byl jmenován 10. června 1887 administrátorem v Pohledi

a po skončené tamější administraci se přestěhoval 29. října 1887 do

Sopot. Ucházeje se o toto beneficium byl 16. ledna 1888 jmenován od

její Excellence paní hraběnky Clam-Gallasové farářem sopotským a 28.

února 1888 od dp. Aduarda Prašingra, bisk. gen. vikáře, na faru

investován.

P. Antonín Janáček působil v sopotech v letech 1881-1887, kdy 25.

října nastoupil P. Václav Hladík.

ROK 1888 - Dne 15. října 1888 byl zdejší učitel Vojtěch Pavlus raněn

mrtvicí a téhož dne zaopatřen. Po dlouhé velmi bolestné nemoci skonal

odevzdán do vůle Boží 16. prosince a 19. prosince pohřben na zdejším

hřbitově. Působil zde více než 46 let. Po celý svůj život si vážil toho, že

/39/ je katolíkem, víru slovy i skutky vyznával a děti sobě svěřené k tomu

vedl, aby z nich vyrostly zdární členové katolické církve. Odpočívej v

pokoji! Kéž nástupce kráčí v jeho šlépějích! - Zapsal P. V. Havlík.

ROK 1890 - Toho roku dal místní farář v. Havlík nákladem 117 zl.

zhotovit u p. Otty Sandtnera v Praze obrázky s modlitbou v německé a

české řeči. Čistý výnos z nich bude věnován na ozdobu zdejšího chrámu,

zvláště všechny oltáře se nalézají ve velmi sešlém stavu.

ROK 1892 -Jeho milost světící biskup pražský Ferdinand Jan Kalous,

který za churavého našeho diecézního p. biskupa uděloval sv.

biřmování, zavítal v pátek odpoledne 5. srpna 1892 s panem kanovníkem

královéhradeckým dr. Al. Frýdkem a s vikářem přibyslavským Fr.

Knobem do zdejšího chrámu Páně. aby před Milostným obrazem Matky

Boží vykonal pobožnost. Té se také zúčastnili páni faráři Jan Jirásek z

Chotěboře, Fr. Moravec z Borové, Josef Doležal ze Studence. Fr. Sahan z

Voj. Městce. Josef Kruml z Bělé, Fr. Koten z Čachotína a Ludvík Císař.

novosvěcenec z Chotěboře.

STUDNA u FARY !1894-1895l - Při zdejší faře nebyla žádná studna .

Pro vodu na vaření a pití se chodilo k Hartmanům. nebo do školy. Voda

na zalévání zeleniny a pro dobytek se musela přinášet z řeky, což bylo

spojeno s velikou obtíží, zvláště v zimní čas. Proto farář brzy po svém

ustanovení požádal patronátní úřad o vykopání studny. Po dlouhém

dopisování bylo mu to povoleno roku 1894. Práce byla svěřena Machovi

a jeho synu z Polničky. Hned na podzim počali skálu trhat prachem, ale

ten nedostačoval, tedy použili dynamit. Na vodu přišli až druhý rok

1895. Kámen z výkopu se použil k urovnání farního dvora. který do té

doby byl nerovný. Při této příležitosti se též vylámala před dveřmi fary

vyčnívající skála přes jeden a půl metru. což stálo 17 zl. 49 kr.

ROK 1897 - Toho roku se pořídily do chrámu dva nové kostelní

prapory z dvojitého červeného damašku se zažloutlým hedvábným

střepením. Stály s dopravou 76 zl. 25 kr. K tomu účelu věnoval p. Josef

Klimeš, purkmistr v Chrudimi, 20 zl. a zdejším chudým daroval10 zl.

Ten rok taky přinesl zdejším obyvatelům úlevu, neboť v Sopotech

byla zřízena železniční zastávka . Již nemuseli chodit k vlaku až do

Chotěboře. Stalo se tak 20. prosince. zastávka nesla název: SOBINOV.

Byla podaná žádost. aby se jmenovala SOPOTY - SOBINOV, ale žádosti

nebylo vyhověno.

/40/ ;

ROK 1899- 31. října zemřela v Pohledu její Excellence paní hraběnka

Clam-Gallasová. patronka zdejšího kostela, ve stáří 71 let !nar. 26.

června 1828>. Patronát převzaly její dcery: Její Jasnost vysoce urozená

paní Eduardina kněžna Khevenhullerová a vysoce urozená paní Klotilda

hraběnka Festetitzová. které 11. července 1900 navštívily chrám a byly

přítomny svatého požehnání.

P. Havlík založil Jednotu katolických jinochů a mužů pro Sopoty a

okolí, jejíž stanovy byly úřady schváleny v Praze a na biskupství v Hradci

Králové, 13. října a 16. listopadu 1899.

ROK 1900 - Zřídil týž při jmenované Jednotě nemocenskou a

pohřební podpůrnou pokladnu. kteréž daroval 200 K. K jeho žádosti

slíbily výše jmenované patronky přispívat, až do odvolání, 20 K. Pro

členy Jednoty, většinou tkalce. to byl veliký pokrok, neboť dosud v době

nemoci ani v případě úmrtí nebyli oni a ani jejich rodiny nijak zajištěny.

K porovnání dnešního sociálního zabezpečení uvádím celý podpůrný

řád pokladny v původním znění:

§ 1. Jednota zřídí pro své činné členy zemřelé, nemocné, neb

jakýmkoliv neštěstím stížené pohřební a nemocenskou pokladnu.

§ 2. Prostředky k dosažení účelu toho: 1. dary dobrodinců. 2.

příspěvky členů činných. Činní členové budou měsíčně pro podpůrnou

pokladnu platiti 10 h.

§ 3. Podpora na pohřeb člena činného obnáší 20 K. Výši podpory pro

člena nemocného aneb neštěstím stíženého v každém jednotlivém

případě ustanoví výbor. budiž však hleděno k tomu. aby dle možnosti

podpora ta po čas nemoci aspoň 20 h denně obnášela.

§ 4. Kdo dluhuje za tři měsíce měsíční příspěvky, nepožívá práva na

podporu. Kdo dluhuje méně než tři měsíce ty příspěvky, obdrží sice

podporu. ale dluhované příspěvky se mu dříve od podpory odečtou.

Měsíční příspěvky se platí i po čas dostávání podpory a sice tím, že se od

povolené podpory odečtou.

§ s. Podpora nemocenské se platí ode dne oznámení nemoci

předsedovi. Předseda dá oznámený případ onemocnění neb neštěstí

dvěma členy jednoty, z nichž jeden musí býti členem výboru. vyšetřiti.

Na to svolá co nejdříve výborovou schůzi, v níž zmínění dva členové

jednoty o šetření svém zprávu a dobrozdání podají. načež se případná

podpora povolí.

/41/ § 6. Na případy onemocnění, které netrvají celé tři dny, nebéře se

ohledu, taktéž ne na taková. jež si kdo vlastním zaviněním způsobil.

§ 7. Kdo onemocní následkem nepořádného života, nejen neobdrží

žádné podpory, ale bude i z jednoty vyloučen.

§ 8. Kdo nepravým udáním o nemoci neb neštěstí výbor jednoty

oklamati se pokusil, jest povinen podporu povolenou pokladně navrátiti

a z jednoty se vyloučí.

§ 9. Člen z jednoty vstouplý aneb vyloučený pozbývá nároků i na

splacené příspěvky pro podpůrnou pokladnu.

§ 10. Kdo podporu od jednoty dostává, jest povinen za členy a

dobrodince jednoty se modliti a - je-li těžce nemocen - se dáti

zaopatřiti.

§ 11. K docílení výplaty pohřebného musí pozůstalí oznámiti úmrtí

člena předsedovi jednoty, kterýž, bylo-li předpisům podpůrné pokladny

vyhověno, poukáže pokladníkovi, aby příslušný příspěvek na pohřeb

člena proti řádnému stvrzení vyplatil.

§ 12. Povolá-li člen jednoty k činné službě vojenské jen do až tříleté,

přerušena jsou na ten čas jeho práva a povinnosti k jednotě a podpůrné

pokladně. nabude jich však po sproštění služby té, když s epo návratu

domů nejdéle do 14 dnů opět za člena jednoty přihlásí. Přihlásí-li s evšak

po uplynulých 14 dnech od návrat svého, jedná se o jeho přihlášce jako

u nově přistupujícího člena.

§ 13. Povolán-li člen jednoty ke službě vojenské jen na krátkou dobu,

nemění se tento čas jeho práva a povinnosti k jednotě a podpůrné

pokladně.

§ 14.0 jmění podpůrné pokladny povede spolkový pokladník účty

odděleně od vlastního jmění jednoty a každoročně je ve valné hromadě

ku schválení předloží.

§ 15. Ustanovení v § 3 obsažené má platnost pro přijaté již činné

členy ihned. Ti. kteří teprve po dnešním dnu za činné členy přijati

budou, mají právo na podporu teprve po 12 měsících svého členství. Od

dnešního dne nepřijímají se za činné členy jednoty lidé chorobní a přes

padesát roků staří, leč by se výslovně vzdali práva na podpůrnou

pokladnu.

§ 16. Přicestovalí členové cizích jednot musí taktéž 12 měsíců

jednotě naši přináležeti, než nabudou nároků na podporu, leč by byli

/42/ bývali členy jednoty, kde také je zřízena pohřební a nemocenská

pokladna. spojená ve svazku se zdejší podpůrnou pokladnou.

§ 17.Jednota bude pečovati o to. aby vešla ve spojení s jednotami,

kde podobnou podpůrnou pokladnu mají a to tím účelem. aby navzájem

i jejím členům u oněch jednot podobných výhod se dostalo.

§ 18. Kdyby jednota rozejíti se měla aneb rozpuštěna byla. přestanou

ihned veškeré podpory a s jměním podpůrné pokladny naloží se v tom

případě jako s ostatním jměním spolkovým.

v Sopotech dne 27. května 1900

Václav Hladík, t. č. předseda

Již od poloviny 19. století působily různé Jednoty v českých zemích.

Nalézáme o nich zprávu ve spisu Václava Žižky z roku 1900: Jaké byly

počátky křesťanského socialismu v Čechách. činnost Jednot byla závislá

na dobrém předsednictvu a spolupráci s knězem. o stavu Jednoty v

Sopotech se dovídáme o třináct roků později.

Farář Havlík byl i náruživým včelařem. Při založení Včelařskéo spolku

pro Chotěboř a okolí se stal prvním jeho předsedou. Dokazuje to zpráva

Včelařského almanachu, jenž byl vydán v roce 1978 v Havlíčkově Brodě

nákladem 3.000 výtisků: ... zo čsv v Chotěboři je nejstarší včelařskou

organizací na Havlíčkobrodsku. Ustavil se tak Včelařský spolek pro

politický okres chotěbořský 24. října 1901 v Sopotech. na popud Václava

Vlka. učitele z Jitkova. za součinnosti oudoleňského učitele Josefa

Halady a sopotského faráře Václava Havlíka. Prvním předsedou byl

jednomyslně zvolen Václav Havlík, místopředsedou Rudolf Budínský,

řídící učitel v Sedletíně, jednatelem Václav Vlk, pokladníkem Josef

Halada. Členy výboru byli: Fr. Tilmann. učitel v Borové, Ferdinand Vlček,

farář v Nové Vsi a Fr. žanda, hodinář v Chotěboři. Kolem sebe soustředil

tento výbor 42 členů ...

ROK 1902 - str. 449 - Letos tomu bude 250 let. co byl Milostný obraz

Panny Marie sem darován a zároveň 150 roků, co byl nynější chrám

svěcen. K oslavě památných uálostí dal podepsaný farář upravit

křížovou cestu. Práci vykonala firma Petra Buška a synové v Sychrově.

Výlohy činily 388 zl. 10 kr. - P. V. Havlík

ROK 1902 - LÍPY - Dne 16. května 1902 vykonal p. biskup Eduard

Brynch generální kanovnickou visitaci a svaté biřmování ve zdejším

/43/ chrámu. v upomínku na tento památný den vsadil farář na hřbitově

před kostelem dvě lípy, jež nazvány "Lípy Brynychovy".

Připojená poznámka: 20. listopadu 1902 zesnul v Pánu v Chrasti na

letním sídle Jan Brynych, biskup královéhradecký.

ROK 1903 - HROZNÉ KRUPOBITÍ- Den 19. července 1903 zůstane na

dlouhá léta smutně zapsán v mysli zdejšího lidu. Po parných dnech 16.-

19. července vyvstaly navečer na západě a jihu temné mraky, z nichž

počaly kolem 9. hodiny večerní sypati kroupy neobyčejné velikosti, jež

zničily veškerou úrodu a vytloukly okna téměř ve všech staveních. Ve

zdejší faře vytlučeno 42 okenních tabulí. Mnohé střechy byly z domů

odneseny, komíny sraženy k zemi, domy rozbořeny, velké množství

stromů přeráženo a vyvráceno, utlučena zvěř. žalostné podívání na pole

a lid. Byl to pravý soudný den.

ROK 1907 - TÁBOR LIDU V SOPOTECH - V kronice podepsaní katoličtí

říšští poslanci Jan Prokop, Václav Myslivec a redaktor uspořádali k

žádosti faráře o první pouti 7. července 1907 o druhé hodině odpolední

v Sopotech na Skalce v lese proti faře tábor katol. lidu, který se skvěle

vydařil. Podle odhadu bylo přítomno na 12.000 účastníků, kteří s

nadšením vyslechli projevy poslanců.

Nepřátelé našeho náboženství. jakmile se dověděli, že se má pořádat

tábor, štvali proti němu v pokrokářských a sociálně demokratických

listech. Členům zdejší Jednoty katolických jinochů a mužů posílali

výhrůžné dopisy a vyhrožovali. že nedají katolickým poslancům možnost

mluvit. Tábor že rozbijí a poteče krev. Když ale viděli ty nepřehlédnuté

řady katolíků ubírající se ke Skalce. neodvážili se k žádné výtržnosti.

Začátek 20. století provázely přírodní katastrofy. 2. červenec 1907

popisuje P. Havlík podobně jako v roce 1903. Prudká bouře spojená s

krupobitím nadělala mnohé škody. v našem katastru snad nedošlo tak

velkému poškození plodin, neb pisatel se jen zmiňuje: ... v okresu

chotěbořském nejvíce utrpěly Libice. Čachotín a Jilem. Náš říšský

poslanec Prokop ihned přijel, shlédl , odhadl škodu a postaral se, aby

poškozeným se dostalo náhrady ...

Na to již o pár dní později zapsal: Dne 14. července o druhé poutní

slavnosti řádila prudká, dravá vichřice. z oblak se lily nesmírné proudy

vod, přitom bylo neobyčejně chladno a místy sněžilo. Zde bylo 5 °C.

Poutníci v ten den žádní nepřišli a kteří připutovali den předtím,

/44/ nemohouce se pěšky navrátiti. jeli odtud vlakem. K Německému Brodu

jich odjíždělo 397. Vozy byly pro ně telegraficky objednány ...

22. července 1907 byl tu dosti tuhý mráz. Brambory a jiné plodiny na

polích pomrzly.

A přírodní katastrofy se opakovaly i příští rok 1908. 20. a 23. května

bylo postiženo mnoho osad na Chotěbořsku strašným krupobitím a

průtrží mračen. Plodiny zničeny, hráze rybníků a mosty strhány, ornice z

půdy splavena. louky zanešeny kamením a hlínou. Mnoho hospodářských

budov přívalem vod strženo a zničeno. Zdejší farnost, bohudíky,

byla od té pohromy ušetřena. zasaženy byla obce na Brodsku,

Humpolecku, Čáslavsku, Habersku a Pelhřimovsku. 30. května se ledová

smršť přehnala na Slánsku a Kladensku.

ROK 1911 - Návštěva chrámu Páně na této osadě je velmi slabá.

Příčinou je velmi špatná cesta ze Střížova a Hájku, takže odtud většinu

neděl v roce do kostela vskutku nemohou. Kopec do Sobíňova bývá též

často, zvláště pro starší lidi v době náledí a hojného bláta. neschůdným.

Totéž platí o kopci Branžovském. Též spojení s Bílkem i po lukách pro

časté rozvodnění i po cestě podél trati pro neúpravu této polní cesty je

velmi špatné. 1 drsné podnebí k návštěvě kostela často vadí. Těmito

všemi nesnázemi se stal zdejší lid k návštěvě kostela lhostejným, neb

když často pro fysické překážky nemůže, nejde pak do kostela vůbec

aneb jen málokdy. Škoda přeškoda. že státní silnice nebyla vedena na

Novou Ves, Sopoty, Bílek. Škoda též, že do Střížova není žádná okresní

silnice.

Vedle těchto příčin slabé návštěvy kostela jsou také příčiny morální -

vesnice Sobíňov, obě Nové Vsi !Huť a Hlína> a Bílek jsou prosáklé

socialismem - není tady rolníků a co jsou, jsou téměř všichni evangelíci -

je to tu samý tkadlec a chudoba k socialismu tíhne. 1 v Sopotech samých

vládne náboženská lhostejnost...

Posledními větami farář Míka uzavírá zápis dosti tvrdě s odsouzením,

že zdejší kolatura není hodna být poutním místem. s Milostným

obrazem Panny Marie. v pozdějších letech některý kněz na okraj tohoto

zápisu připsal: Zvláštní názor!

Rok 1911 přinesl v červenci a srpnu nesnesitelná horka. Byl

nedostatek vody nejen nahoře v Sobíňově, ale i v Sopotech. v

Doubravce byla jen voda v tůních, ovšem nezdravá. zapáchající. Ryby

/45/ lekaly - pod mostem u Babína byla spousta uhynulých ryb. sena bylo

málo, otav ještě méně. Hospodáři museli zmenšovat stavy ...

15. května 1911 přibit nový obraz Pána Ježíše na kříži u

evangelického hřbitova. Daroval ho Tobiáš Starý mladší, jehož děd tento

kříž dal roku 1833 postavit. Ueho podpis a vročení je na patě kříže.!

Obraz na plechu namaloval malíř Holub z Chotěboře.

ROK 1912 - v Sobíňově koncem července a počátkem srpna byla

budována telefonní linka, vedená od Chotěboře k Hlinsku.

ROK 1913 - NÁBOŽENSKÉ POMĚRY - Knihovna (Skříň> Katolické

jednoty v S o potech byla přenesena 27. dubna z Machova hostince čp.

13 na půdu na faře, neboť hostinský se vymlouval na nedostatek místa

pro svou skřn na svoje svršky. Je však pravdou, že náš spolek je nečinný,

členové liknaví, více mrtvi, nežli živi. Na mé časové přednášky o Bulharech

a Černohorcích přišlo jen málo členů. Samá ospalost, netečnost,

nedbalost.

ROK 1914 - Letos zavedl jsem při májové pobožnosti kázání. Dosud

se při této pobožnosti jen něco přečetlo z knihy. Lidé si libovali a více na

májovou chodili. Zvláště na poslední pobožnosti 31. května bylo asi sto

lidí, kdežto jiná léta chodívalo jen dvacet, třicet,

ROK 1915 - Jednota ustavičného klanění Nejsvětější Svátosti oltářní

ve zdejším kostele založena 6. června. Členů téhož dne přistoupilo 11,

do konce roku bylo celkem 29 členů. Jmění Jednoty- 17,78 K uloženo 1.

listopadu ve spořitelně v Chotěboři. Jednotu založil A. B. Máka.

Pobožnost se koná odpoledne první neděli v měsíci.

Bratrstvo růžencové vzniklo 20. června. Pro obtíže přicházení

věřících bylo rozhodnuto na pobožnost chodit dříve před bohoslužbami

v neděli v letní době a v zimním čase ji konat až po mši svaté.

ROK 1916- GENERÁLNÍ VISITACE - 3. května ji vykonal Jeho Excelence

nejdůstojnější pan biskup Dr. Josef Doubrava, císařský tajný rada,

domácí prelát Jeho svatosti asistent papežského trůnu, pán na Chrastí

atd., narozený v Mníšku. Při této náboženské slavnosti a biřmování

přišlo do sopotského kostela mnoho lidí. Biřmovanců bylo 417.

Dne 4. července, v neděli, byla visitace v Pohledu, kam nás faráře z

Čech pozvala paní kněžna Edvarda z Khevenhuller-Metschů na hostinu.

Hostů bylo přes třicet. Po hostině jsme byli společně fotografováni a

později fotografií podarováni.

/46/ ROK 1917 - ŠKOLNÍ POMĚRY ZA VÁLKY - Byly velice špatné. Děti

musely pomáhat doma matkám, do školy nechodily, neboť jejich otcové

byli většinou na bojištích. 1 učitelů z těchto důvodů byl nédostatek. A

kteří zůstali. museli vykonávat na rozkazy z vyšších míst práce

nesouvisející se školou, chodit po rekvisicích a podobně.

Poznamenává P. Máka: ... Do školy jsem šel jen proto. abych dal

známky a udělal zápis do třídních knih. Vládla anarchie ...

ROK 1918- ZAPSAL P. FR. BENEŠ- Brzy se začaly objevovat mráčky na

obloze naší republiky. v prosinci 1918 byl vydán zákon. jímž se ruší

povinnost býti přítomen při mši svaté, vykonávat svatou zpověď a svaté

přijímání. jakož i dozor učitelů nad dětmi v kostele. v únoru 1919 vyšel

zákon kazatelnicový, jímž každý kněz, který by mluvil proti republikánským

zákonům, bude pohnán před soud a odsouzen. Dne 1. března

1919 schválen zákon o rozlučitelnosti manželství a kdo by chtěl, může

se dát oddat civilně nebo církevně. Problémy měl sopotský kněz i s

varhaníkem !učiteleml, které nakonec skončily jeho výpovědí. Po

regenschporim K. Kubátovi nastoupil Fr. Stehno z Nové Vsi č. 40, jehož

slečna Ludmila Janáčková, místní poštmistrová, naučila hrát na varhany.

Školní rok 1918/19 byl ukončen o 14 dní dříve a 28. června byla

rozdána vysvědčení. Při děkovné mši svaté bylo jenom 10 dětí. neboť

jim učitelé řekli. že nemusí chodit.

Po P. Benešovi se stal farářem v Sopotech P. Bohumil May, kněz

částečně postižený neurosou, jak by se dalo usuzovat z jeho zápisů ve

farní kronice. Když ale je všechny dobře pročteme za celou dobu jeho

působení v Sopotech, najdeme v nich i to, že to byl člověk dobrý a

lidumil. Působil v sopotské farnosti 25 let.

Jeho záznamy v kronice končí v květnu 1945 na straně 146. Pak dva

listy, které byly číslovány !147-1501 schází! Byly odstraněny neznámou

osobou brzy po jeho smrti. Možná z důvodů, že P. May na listech uvedl

osobu či osoby, jenž měly něco s německými okupanty?

o jeho úsilí při správě chrámu Páně se nejvíce dovídáme ve zprávě,

kterou napsal již v době svého utrpení v nemoci, které v říjnu 1945

podlehnu! !Zápis ne ní součástí pamětní knihyl.

Abychom mohli dojít s ději sopotského chrámu až do konce 20.

století, zanecháme úvah a předneseme zprávy týkající se úsilí faráře k

udržení kostelní budovy a fary a činnosti farnosti.

/47/ ROK 1927 - v lednu a únoru v Sobíňově. jakož v celých Čechách,

řádila chřipka. jíž v únoru v obci podlehlo 11 lidí: 5 dítek do 1 roku a šest

občanů starších 60 let.

ROK 1928 - Po Velikonocích provedena p. Šlerkou z Krucemburku

oprava kostelních žlabů. Na skalce za farou byl opraven plot. Obnos 100

Kč zaplatil farář ze svého.

v tomto roce zaveden elektrický proud v celé obci Sobíňově. Též do

kostela a fary je projektováno vedení. Do kostela hrazeno z kostelního

jmění. Do fary zaplatil první částku 140 Kč farář.

Letošní jaro bylo velice studené. 17. dubna napadlo sněhu po kolena.

13. května řádila sněhová vánice a ještě 19. května sněžilo. 23. května

navečer snesla se na zdejší krajinu prudká bouře. uhodilo do stavení

pana Jelínka v Sobíňově. které do základu vyhořelo. Pohořelí byli

pojištěni jenom na 5000 Kč, chodili sbírkou. P. May přispěl 100 Kč. v

Nové Vsi sjel blesk do chalupy a zasáhl tkalcovský stav. Tkadlec byl

poraněn na nohou. Dne 28. května obdržel kostel pěkný pláštík na

ciborium od ústředí klanění Nejsvětější Svátosti Oltářní.

ROK 1929- 28. dubna zemřel v Sopotech v čp. 25 A. B. Mák, farář ve

výslužbě a 1. května na zdejším hřbitově pohřben !viz krátké

medailonky kněží!!

v záznamu roku 1929 si farář May stěžuje na lhostejnost věřících při

zaopatřování. Každý rok káže o užitečnosti a nutnosti této svátosti

nemocných, ale bezvýsledně.

ROK 1930 - PRVNÍ MISIE V SOPOTECH - 19.-26. října odbývaná v

chrámu Páně misie. Konali ji dp. Majer a Mysliveček OSR od svatého

Kajetána v Praze. Počasí jim nebylo příznivé. Neustále pršelo a 26.,

poslední den. padal sníh a byla taková vichřice se sněhem. že málokdo ji

pamatoval. Sníh roztál a polámal v lese mnoho stromů, že v některých

místech musel být vykácen celý porost. Přes špatné počasí přistoupilo

ke zpovědi 450 penitentů a 600 lidí k sv. přijímání.

Po požáru v roce 1931 v Hájku !11 popisných čísell, který strávil 9

stavení, přispěl P. May na zmírnění bídy hned druhý den obnosem 800

Kč. Požár zavinila občanka Březinová, která zatopila klestím a šla na táč.

Jiskrou vypadlou z kamen se vznítilo roští v blízkosti kamen. Poněvadž

bylo veliké sucho, brzo celý barák byl zachvácen ohněm. Než přijeli

hasiči, devět stavení stálo v plamenech.

/48/ ROK 1931 - v červnu dal farář zpracovat pOlomové dříví v zádušním

lese, neboť správu patronátu i lesa žádný nechtěl převzít. Když po

naléhání kněze správu lesa převzaly vojenské podniky v Hořovicích.

nechtěly uznat zpracované dříví - 814 kubických metrů. Až po dlouhém

urgování přece práci uznaly a ji zaplatily. Převzaly též patronát.

V srpnu se v Sopotech uskutečnil sjezd katolické mládeže. Předseda

Lidové strany Bohumil Stašek byl přítomen a poobědval u pana Jana

Bláhy, faktora v Sobíňově.

ROK 1932- V květnu 15. a 16. konán eucharistický sjezd ve Žďáře na

Moravě. Pro malý zájem duchovní správce nemohl vést procesí. Nesehnalo

se tolik lidí. aby aspoň obstojně mohli jít průvodem. Vždyť jindy

ani 30 osob nesehnal na procesí do Pohledu.

ROK 1933 - 14.-21. října se konalo v Sopotech renovatio missiae.

Renovaci konal dp. Josef Hynek od sv. Kajetána v Praze. Kázal opravdu

pěkně. Zvláště se zamlouvaly pobožnosti k Nejs. Srdci Páně, k Panně

Marii Sedmibolestné a k dušičkám v očistci. U svaté zpovědi bylo 300 lidí

i s mládeží a u svatého přijímání 460 věřících. Ač zdejší jinověrci a

bezvěrci prohlašovali v roce 1930, že v Sopotech byla misie první a

poslední, přece renovaci nemohli zabránit.

Až do roku 1936 následují zprávy bez významu.

ROK 1936- Dne 3. kVětna se konala generální visitace za přítomnosti

Jeho Ex. Dr. Mořice Píchy, jeho ceremoniáře Qf Th. Hájka, sopotského

faráře Maye, Karla Drdy katechety z Něm. :Brodu a Tomáše Soboly

kaplana z Chotěboře.

V červnu byl učiněn pokus zrušit železniční zastávku. Chtěli udělat

stanici v Bílku s vlečkou do lesa, do vojenských skladů. Obyvatelé

Sobíňova napsali protest Ministerstvu národní obrany, který za farní

úřad podepsal farář, a sešlo z toho.

Taky chtěli dostat poštovní úřad do Nové Vsi č. 11. Sopotští

protestovali a pošta v Sopotech zůstala.

ROK 1937 - VOJENSKÁ KASÁRNA NA BÍLKU - V lednu se přestěhovali

vojáci. hlídající muniční skladiště. do nových kasáren. Sopotský farář se

stal výpomocným správcem. V Bílku byl taky postaven dům pro

vojenské gážisty. Nastěhovali se do něho se svými rodinami.

Občan Sopot pan Smíšek přestavěl z chléva místnost, do které se

nastěhovala pošta.

/49/ ROK 1939 - Ministr Dr. Kapras nařídil, aby kříže. vyhozené ze škol,

byly zase ve třídách zavěšeny. ve Střížově ve škole zásluhou rolníka

Macka kříže zůstaly neustále zavěšeny. v Bílku byly sejmuty nejdříve.

Nedobrou zásluhu o to měl tamní řídící učitel Salaguerda, který první ze

zdejších učitelů i s rodinou vystoupil z církve a pro vystoupení ostatních

velmi usilovně agitoval.

v roce 1919 byly sňaty kříže v učebnách, v roce 1939 byly zase v

bílecké škole zavěšeny, pořízené nákladem Místní školní rady. V

Sopotech byly kříže teprve později za správce Tilmana odstraněny. Nyní

v roce 1939 byly zase do tříd dány, nákladem faráře B. Maye, který je

objednal umělecké. od knihkupectví Zlatého klasu v Praze.

ROK 1939 - NĚMCI <str. 1391 - Dne 14. března 1939 odtrhlo se

Slovensko od naší republiky a 15. března byla naše vlast okupována

německou armádou. 17. března přijelo obsazovací vojsko do Sopot. Asi

20 nákladních automobilů bylo na sopotské návsi. Vojáci byli ubytováni

ve škole a u Břízů v hostinci. Ve faře pobyli po dva dny dva důstojníci.

kteří i s vojáky se pak přestěhovali do kasáren v Bílku. Po dva a půl

měsíce odvážely německé náklaďáky munici do Německa. Po obsazení

se lidé báli války, proto se začali zásobovat moukou, mýdlem a zvláště

textilním zbožím a obuví. Baťa v Chotěboři měl několikráte krám

prázdný. v květnu zásobovací horečka se snížila, ale ještě trvá. Na

podzim zavedeny potravinové lístky a šatenky.

ROK 1940 - Letošní rok začal tuhými mrazy. D'o školy se muselo

chodit hodně zabaleno. ale ruce zábly i ve dvojích rukavicích. Při mši sv.

Nejsvětější Svátost často zmrzla, takže ve všední den nebylo možno ji

sloužiti. Nastal veliký nedostatek uhlí. Na příděl ve Ždírci se dostávalo

jen půl metráku tohoto topiva. Fara měla větší zásobu, ale uhlí se

muselo šetřit. Farář byl neustále v kuchyni, kde se jen topilo. v čepici a

teple oblečen. Vánice při mrazu byly ohromné. Pro nedostatek uhlí byly

po celý únor ve školách mimořádné prázdniny.

ROK 1941 - Na prachárny v Bílku chodí několik set mužů a žen. kde

pracují při čištění a ukládání munice. Tkalcovina mizí. Na jaře a na

podzim hodně občanů - děti i lidé staršího věku vysazují v lese stromky.

Výběr z rukopisného záznamu na dvoulisté, popsány 3 strany A4,

faráře Boh. Maye. v něm se vrací několik roků zpátky a označuje položky

/50/ peněžního vydání. kterými přispěl při různých opravách ...

v roce 1930 zaplatil farář celou přípojku do fary 1.000 Kč a na zřízení

elektrického osvětlení v kostele 1.100 Kč- celkem 2.100 Kč.

- v roce 1935 byla opravena fara za 32.000 Kč. Střecha pokryta

eternitem. zdi nově omítnuty a obíleny. Taky střecha kostela byla

opravena a natřena zároveň se žlaby.

v roce 1938 potřeboval kostel další opravy, ale jednání s úřady se

vleklo bez výsledků. Rozpočet na nutné opravy činil 34.000 Kč, z nichž

měl zaplatit patron 23.000 Kč, kostel 8.000 Kč a 3.000 Kč farníci. Po

příchodu Němců patronátní úřad nemohl práce financovat. byl v

likvidaci a příslušné německé úřady na urgence neodpovídaly.

ROK 1942 - Při větrné smršti byl zničen kus střechy kostela. Ihned to

farní úřad písemně i ústně ohlásil patronátnímu úřadu Luftgankomando

v Praze a lesnímu pokladníku Kolmanovi v muničních skladech, který

držel vkladní knížky kostela.

Ten až za dva měsíce. když mu farář zaslai1.000 K ze sbírek. dal část

poškozené střechy přikrýt latěmi. Duchovní správec ještě učinil

opatření, že klenba byla zajištěna látkou a latěmi. ..

Stálé doprošování a dohadování s úřady a napadání kněze některými

občany, že nic nedělá, přineslo P. Mayovi zhoršení zdravotního stavu.

Onemocněl zánětem ledvin a močového měchýře a úplně se nervově

zhroutil.

Až v červenci 1944 dal patronát na kostele přikrýt jen poškozenou

část střechy lepenkou. kterou vítr strhal v květnu 1945.

Labilita zdraví u P. Maye byla zvláště zhoršena při zakročení německé

policie 6. června 1942, kdy po nálezu rezavého nefunkčního starého

revolveru na faře. o němž ani nevěděl, byl surově vyslýchán. O druhém

výslechu od komisaře Hartnera nezanechal vysvětlující zprávu.

Podle svědků P. Bohumil May při vyhlášení revoluce. dne 5. května

1945, vystoupil na kostelní věž a zvonem oznámil zprávu o povstání

českého lidu proti německým okupantům. Pak taky odešel do

vojenského prostoru v Sopotském lese. pravděpodobně. aby jako kněz

povstalce duchovně posiloval.

/51/ Následující události jsou vybrány ze záznamů P. B. Krandy.

v červenci 1945 byly opět uspořádány a tenkráte radostnějšl poutě

ve zdejším mariánském kostele spojené s manifestací mládeže. Nemoc

odebírá sil duševních i tělesných. Duchovní správce IP. Mayl byl

nemocen a došlo k nepříjemnostem mezi farníky a knězem kolem

poutních slavností. ..

Ovšem důvody byly hlubší. než se zprvu zdálo. Byla to těžká choroba,

která po léta hlodala na těle dp. Maye a dne 26. října 1945 dovršila své

dílo. Zemřel v nemocnici v Havlíčkově Brodě a jeho tělesná schránka

byla převežena do Chrudimi. kde na tamním hřbitově uložena k

věčnému odpočinku.

Farnost osiřela pro katastrofální nedostatek kněžstva, který po válce

se ještě zvětšil odsunem kněží německé národnosti. Duchovní správa

byla svěřena sousednímu knězi v Horním Studenci dp. Aloisu zamazalovi.

ROK 1952 - Poutní slavnosti v Sopotech se nekonaly, pro zákaz

Okresního národního výboru v Chotěboři, v důsledků nakažlivých

dobytčích nemocí slintavky a kulhavky. Bohoslužby byly zakázány po

celém chotěbořském okresu. K dobrovolné výuce náboženství ve

školním roce 1952-53 se přihlásil ve zdejší farnosti tento počet žáků:

Sopoty, národní škola 45 žáků - 2 oddělení týdně;

Střížov, národní škola 26 žáků - 2 oddělení týdně;

Bílek, národní škola 12 žáků - 1 oddělení týdně.

ROK 1953 - Slavnost Božího Těla se konala na přípis ONV pouze k 4

oltářům v kostele.

LIKVIDACE HŘBITOVA U KOSTELA - Po výzvě duch. spr. P. Krandy, aby

příbuzní zemřelých, kteří odpočívají na hřbitově, protože hroby neměly

již bližších příbuzných. Po dohodě správce s farníky se rozhodlo, že

...,;, hřbitov bude likvidován. Tak se stalo z jara v roce 1953. Staré kovové

kříže byly odstraněny a kamenné pomníky zazděny do tarasu u kostela,

který byl rozbourán a přestavěn. Prostranství hřbitova se zrylo a oselo

trávou. Kde bývaly pomníky, se zřídily záhony, aby se po místech, kde

byly hroby, nešlapalo. Byly zasazeny chvojky a jiné ozdobné keříky.

Ponechán pouze jeden pomník proti vchodu do kostela a na něj dána

tabulka s nápisem: KRÁLOVNO NEBES, ORODUJ ZA NÁS! Tím se starý

neudržovaný hřbitov proměnil v jednoduchý park.

/52/ POUTNÍ SLAVNOSTI V ROCE 1953 - První a druhou neděli v červenci

byly uspořádány opět tradiční poutní slavnosti u příležitosti 300 letého

výročí Milostného Mariánského obrazu na hlavním oltáři. (Pozn. K. J.:

; Mě/v být správně o rok dříve - 1952, ale byl zákaz bohoslužeb.J Oslavy se

konaly za účasti velikého množství věřících a kněžstva. Proto mimo

pravidelných dvou mší svatých dopoledne byla třetí mše svatá

odpoledne ve čtyři hodiny. Kázání i mše svaté rozdělili mezi sebou dp.

Fr. Polreich, děkan z Chotěboře; dp. Jiří Zábranký, administrátor z

Heřmaně; dp. Mir. Stryhal, administrátor z Uhelné Příbrami; dp. DrTh.

Msgre Josef Burýšek, vícerektor biskupského semináře v Hradci Králové;

dp. Josef Novák, administrátor z Dolní Krupé a dp. Josef Blahník,

administrátor z Předhradí. Při poutích bylo vyzpovídáno asi 600 peditentů

a 1200 lidí přijalo N.S.O.

ROK 1954 - Vzkříšení - Obřady svátků velikonočních byly letos konány

jako jiná léta duch. spr. v Sopotech i v Horním Studenci. Slavnost

Vzkříšení byla na Bílou sobotu 17. dubna po Sopotech obvyklou cestou a

tento průvod byl schválen ONV.

o poutích 4. a 11. července 1954 bylo vyzpovídáno asi 800 poutníků

a 1500 věřících přijalo N.S.O.

Na školní rok 1954-55 se přihlásilo na náboženství: v Sopotech 40

žáků. ve Střížově 20 žáků. Počet přihlášených v Bílku není znám, jelikož

vyučovací povinnost v této obci byla svěřena dp. Fr. Polreichovi z

Chotěboře.

-

V roce 1955 přihlášených na náboženství: V Sopotech 30 dětí. ve

Střížově 33 dětí a v Bílku 3 děti. - .. -·, ,

V roce 1957: V Sopotech 25, ve Střížově 28 Bílku 3, v Údavech 17,

ve Ždírci 35 a v Křížové 88 žáků. ·'

VELIKONOCE 1958 - V době postní duchovním správcem jsou

obstarávány zase tři farnosti: sopoty, Studenec a Křížová. Velikonoční

obřady byly upraveny v roce 1956 posvát. kongregací obřadů. konají se

v odpoledních a večerních hodinách ve všech farnostech. Vzkříšení se

nekoná, místo něho jsou obřady večer. Ti, kteří chodí pravidelně do

kostela, přijímají v době velikonoční již skoro všichni sv. svátosti.

ROK 1959- 17. října se přestěhoval ze Sopot do Křížové P. B. Kranda.

který zde byl od 1. května 1952. V Křížové-Krucemburku působil do 9.

října 1987, kdy při vykonávání kněžské povinnosti náhle zemřel.

/53/ Narodil se v Kožlí 2. října 1921, vysvěcen na kněze 29. června 1946 v

Hradci Králové. v duchovní správě působil v Hronově. Náchodě,

Jaroměři. Třebovicích u Lanškrouna, Horním Studenci, Sopotech a

Křížové.

Rozloučení s Otcem Krandou se konalo v pátek 16. října ve farním

kostele sv. Mikuláše v Křížové a byl pohřben do hrobu nešťastně

zahynulého P. Rohlíka na hřbitově u kostela.

Za léta jeho kněžské činnosti byly provedeny rozsáhlé úpravy a

opravy chrámů v Sopotech. Studenci, Krucemburku a Vojnově Městci.

Jeho neúnavná píle, odvaha ve výškách a na lešení. veselé a humorné

jednání, organizátorství přitahovaly brigádníky, že při každé práci jich

měl kolem sebe dostatek.

Na jeho poslední cestu se s ním přišly rozloučit desítky lidí, kteří rádi

poslouchali jeho odvážná kázání. za něž byl ně kolikráte vyslýchán StB.

ROK 1960 - Před zrušením Okresního národního výboru v Chotěboři

došlo dne 31. května k předání archivního materiálu zdejší farnosti

Okresnímu archivu v Chotěboři. Byly předány staré spisy, doklady,

účetní i staré knihy.

ROK 1970 - NOVÝ KNĚZ V SOPOTECH - Op. P. Jaroslav Barouš, narozen

26. dubna 1915 v Roštíně, okres Kroměříž. ordinován 29. června 1941 v

Hradci Králové.

Jako kaplan působil ve Žlebech, v Suchdole u Kutné Hory,

administrátorem v Křeseticích, Klukách. V letech 1956-1970 v Hořičkách

a současně exc. ve Chvalkovicích. Přeložen do Sopot ze zdravotních

důvodů. Protože byla v březnu ještě velká zima a hodně sněhu, bylo

nutno stěhování odložit na duben. Bylo to na svátek sv. Vojtěcha za

pěkného počasí - při stěhování nábytku ochotně pomáhali místní věřící.

mužové a junáci.

ROKU 1970-1977 byla prováděna generální oprava kostela. Všechny

práce vykonávané během těchto let pečlivě popsal v pamětní knize fary

dp. Jaroslav Barouš. Zapsal i všechny pracovníky, kteří se oprav

zúčastňovali. Bylo to velkolepé dílo!

ROK 1978- ÚMRTÍ DUCHOVNÍHO SPRÁVCE P. JAR. BAROUŠE- V neděli

ráno kolem deváté hodiny, 16. července zdržoval se na břehu Doubravy,

nad tůní u Babína, důstojný pán Jaroslav Barouš. Byl přitom postižen

infarktem a spadl do vody. 1 když se ani neponořil úplně do vody, neboť

/54/ plášt. který na sobě měl, ho držel nad vodou a byl hned vytažen.

nepomohlo odborné umělé dýchání občana Josefa Uchytila, neprobral

se již k životu. Lékařka. jenž v krátkém čas po vytažení jeho těla z tůně

přijela, prohlásila, že infarkt byl smrtelný.

P. Barouš několik dní před smrtí se vrátil z nemocnice v Havlíčkově

Brodě. kde byl hospitalisován po srdečním záchvatu.

zemřel v šedesátém třetím roce svého života a třicátém sedmém

roce svého kněžství. o jeho šlechetné duši výmluvně hovoří opravené

kostely farností. kde administroval, zejména mariánské svatyně v 5opotech.

Pohřeb P. Barouše 21. července byl velice okázalý. Na padesát kněží

oblečených v roucha a deset v civilu bylo přítomno při smutečních

obřadech. Přišlo i přijelo zblízka i daleka mnoho lidí.

Hlavní obřady počaly v 10 hodin, ale již o deváté se shromažďoval

lid. Na varhany od 9 hrál místní varhaník Karel Sláma ze Sopot. Prvně

byla zazpívána naším sborem píseň složená na památku P. Barouše, od K.

J. Před desátou usedl za varhany pan Josef Karel. varhaník z Přibyslavi.

který sem jezdil vypomáhat po dobu neschopnosti při úrazu K. Slámy.

Přesně v deset převzal varhany P. Karel Bříza. který přijel se svým

sborem z Křížové. Na ukončení při vynášení rakve se zesnulým z kostela

zazpíval zase náš sbor. doprovázený p. Karlem. píseň: v Sopotském

kostele na hlavním oltáři. .. Píseň. kterou si Otec Barouš vyžádal složit

Karlem Janáčkem.

Před mší svatou a po ní byly projevy několika kněží. Jako první

promluvil kapitulární vikář Dr. Karel Jonáš z Hradce Králové. Poslední

promluvu nad rakví zemřelého kněze měl za farníky František Starý,

obuvník ze Sobíňova čp. 97. dříve dlouhá léta kostelník.

Před chrámem se farníci a lidé z okolí rozloučili se svým pastýřem.

Kněží a část věřících pak autobusy odjela do Roštína. kde byla jeho

tělesná schránka uložena do hrobu.

PROJEV FRANTIŠKA STARÉHO - Vážení přátelé! Tvým věrným, Pane.

život se neodnímá, nýbrž mění. a když se rozpadne dům tohoto

pozemského přebývání, v nebi je připraven trvalý domov. Takto k nám

věřícím promlouvá modlitba za zemřelé. Přestože víme. že smrt je

branou do věčného života. každý z nás se smutkem. bolestí a se slzami v

očích se hluboce sklání nad rakví zemřelého našeho bližního. jehož jsme

/55/ znali a měli rádi. Je-li náš bližní dlouho a těžce nemocen. přejeme mu

ukončení jeho utrpení. Když ale stojíme nad rakví člověka, který k nám

ještě nedávnou promlouval. učil a radil nám jak máme žít, který se s

námi v pracovním obleku zúčastňoval prací na opravách našeho stajého

.J

kostelíka. nechce se nám věřit, že dnes už nežije. Již neuslyšíme jeho

poutavá kázání, nebude nás těšit a povzbuzovat při našich denních

starostech. Odešel k Bohu a Matce Boží, jež tak miloval. Odešel na

věčnost. My, kteří jsme se shromáždili u jeho rakve. můžeme již jenom

na něho vzpomínat. A to vzpomínat v dobrém. Žil mezi námi skromně.

poctivě a příkladným životem. Svým dobrým životem byl nám věřícím i

všem osadníkům vzorem. Osiřeli jsme. Smutno je nám! Odešel kněz,

který z celého srdce si zamiloval náš kostel s Milostným obrazem Panny

Marie. Odešel od nás. ale jeho dílo, jeho zásluhy o obnovu našeho

chrámu zůstávají. Dále budeme zpívat píseň. která oslavuje Matičku

sopotskou. jenž vznikla právě při generální opravě její svatyně. Tuto

píseň. jenž náš dobrý důstojný pán měl rád a byla mu věnována. bude

dále vroucně znět k nebesům při poutních slavnostech a Mariánských

svátcích a bude stálou vzpomínkou na obětavého duchovního otce.

za všechny věřící naší farnosti i za všechny poutníky, které svými

promluvami přitahoval, loučím se s důstojným pánem Jaroslavem

Baroušem! Ať Bůh mu oplatí za všechno. co za těch osm let vykonal

dobrého v naší farnosti. Budeme vzpomínat a modlit se za něho! Tuto

moji promluvu ukončuji básní lidového veršovce. který ji složil na jeho

paměť:

Vy k pluhu jste byl povolán,

pevně se držel klečí.

oral a vsíval jste semena.

jenž lidské duše léčí.

Semena Pravdy a Víry,

vsíval jste do bolných duší,

zachraňoval lidi zbloudilé,

jimž smutek srdce krušil.

Ne každé dobré semeno

v úrodnou půdu padne.

i když sic vzklíčí a vzejde.

po čase bez vláhy zvadne.

/56/ Vám všaK :.��rené pole

bohatou úrodou vzl<vetlo.

neb mnoho modliteb věřících,

do nebes denně vzlétlo.

Vše jste opustil, šel jste za ním.

za Pánem. jenž byl Vám vůdcem,

s pomocí jeho Zákona.

chránil jste lid - před ďáblem svůdcem!

Píseň na rozloučenou - K. J. (zazpívaná při pohřbu P. BaroušeJ.

v Sopotech na skále. ve stařičkém domě,

žil v něm důstojný pán, poctivě a skromně.

V kostele u fary Boha denně vzýval

a v modlitbě vroucí. svoje ruce spínal.

Modlil se za svou vlast. za naši českou zem.

by Bůh dal milosti, věřícím lidem všem.

Stánek Boží svítí. v hávu svém bohatém,

všechno se v něm třpytí, barvami a zlatem.

Na oslavu Matky chrám kdys postavili

a věřící lidé, dnes ho opravili.

Společně s knězem svým, opravy konali,

aby kostelíček nadál uchovali.

Dnes se s knězem loučí. bolné slzy roní

a zvon z velké věže, hrany jemu zvoní.

Přijmi jeho duši, Pane všemohoucí.

za tu jeho píli i modlitby vroucí.

Matičko Sopotská 1. - K.J. (Složená v červenci L. P. 1977J.

(Nápěv: Sbohem má radosti, velebná svátosti .. .J

v sopotském kostel na hlavním oltáři,

obraz Matky Boží v zlatém rámu září.

Již mnohá staletí lid zde Matku vzývá,

před jejím obrazem často se modlívá.

/57/ Vroucně se lid modlí, o milosti prosí,

v radostech i bolu slzy svoje rosí,

Prosímě Tě, Panno, bez úhony čistá,

nauč nás milovat Tvého syna Krista.

Přimlouvej se za nás u milého syna.

aby odpuštěna byla naše vina.

Matičko Sopotská oslavujem Tebe,

vypros pro nás zdraví a po smrti nebe.

v sopotech na skále 11. - K. J. 1977.

v Sopotech na skále kostel shůry shlíží,

kolem něho řeka Doubravka se blíží.

1 když kostelíček je malý, chudičký,

je v něm vzácný obraz Kristovy Matičky.

Více jak šest věků lidé sem putují

a Matičce Boží bolesti svěřují.

za dlouhou tu dobu mnoho jich sem přišlo.

aby od Matičky, milost si odneslo.

1 my jsme sem přišli, bychom chválu vzdali.

od Matičky Boží požehnání vzali.

V této slavné chvíli. v zbožném rozjímání.

prosímě Tě. Matko. chraň nás do skonání.

Ten sopotský kostelíček - K. J. 1977.

Ten sopotský kostelíček

do údolí shlíží,

nedaleko svými břehy

Doubravka se blíží.

Staletí tu mnohá stojí

jako hrad na skále,

předkové ho postavili,

k Boží cti a chvále.

Strmé hradby střeží zemi.

kde předkové leží.

/58/ jen ty vlnky stále hravé,

v Doubravce dál běží.

Mnoho jich tu odpočívá

v posvěcené hlíně,

v české zemi, v rodném kraji,

jak v matčině klíně.

Básnička na obálce

v roce 1905 nákladem Tobiáše Starého, obchodníka ze Sobíňova č.p.

7, byly vydány pohlednice se sopotským kostelem a básničkou. Kresba

. kostela i verše byly též na poutních hrníčcích. Autor kresby i veršíčků

byl Jarouš Starý, bratr Tobiáše.

Prosba k Panně Marii Sopotské - K. J.

Smutná jsi Panno nejsvětější,

přesmutné jsou Tvé zraky -

nad naší vlastí, nad farností,

vznáší se nevěry mraky.

Staletí vzhlížíš v chrámu,

jenž lidem naplněný býval

a před Tvým obrazem na oltáři,

vroucími modlitbami Tebe vzýval.

Tys setřela mnohé slzy,

pozvedla jsi v strasti,

otcům, matkám, věřícím všem.

prožít dalas slasti.

Dnes závojem lid zahalen,

nevidí smutek v Tvém zraku,

do chrámu nevstoupí, nemodlí se -

žije bez víry do soumraku.

Je hluchý k Tvému volání.

nechce slyšet Tvůj hlas -

Matičko, naše sopotská,

zachraň jej ještě včas!

/59/ Odežeň z kraje mraky nevěry,

rozžehni v srdcích lidu plamen -

Matičko Sopotská, Orodovnice.

přimluv se u Syna! - Amen!

ČINNOST A ÚMRTÍ KNĚZE P. JANA BERANA

Do Sopot nastoupil 3. září 1978. Žil již pět let na odpočinku ve svém

domku v Havlíčkově Brodě po přestálé mrtvici, po níž měl částečně

ochrnuté ruce a ztíženou chůzi. Zásluhu na jeho příchodu do Sopot měl

P. Jiří Koudelka z Chotěboře. který s pomocí Otce Berana dosáhl

kněžství. P. Beran přes svou nemoc a ztíženost vykonával bohoslužby,

zpovídal a kázal. až do dalšího záchvatu, který ho postihnu! právě v

době poutních slavností v červenci 1981. Před záchvatem si naříkal na

bolesti hlavy a také jeho chůze se zhoršila. Byl odvezen do havlíčkobrodské

nemocnice. kde 18. července skonal. Působil v Sopotech tři

roky. Pohřben byl 24. července ve Světlé nad Sázavou. Jeho pohřbu se

zúčastnilo hodně zdejších farníků. U oltáře v chrámu Páně ve Světlé

bylo 52 kněží. Jistě tam byli i další v civilu. Hlavní projev měl známý

řečník, spisovatel a básník P. Václav Zemek z Habrů. Mši svatou sloužil

kapitulární vikář Dr. Karel Jonáš. P. Jan Beran se narodil 29. března 1914

ve Výprachticích, ord. 29. června 1938. zemřel 18. července 1981.

Po smrti P. Berana sloužil mše svaté většinou v sobotu v 16 hodin P.

Jaroslav Haněl z Chotěboře. narozený 9. března 1923 v Čáslavi. ord. 29.

června 1946. (V Chotěboři spravoval farnost od 15. listopadu 1979.! Měl

pěkná a hlavně hlasitá kázání.

Na Hromnice 2. února 1982 přijel do Sopot p. Antonín Podlaha, právě

když věřící se scházeli u kostela před bohoslužbami. Nastěhoval se na

faru. která zůstala zařízená nábytkem po zemřelém P. Baroušovi. Bytové

zařízení užíval před ním i Otec Beran.

v neděli 7. února 1982 P. Podlaha OFM administrátor. sloužil první

mši svatou.

Jmenovaný se narodil 2. července 1921 v Hluboši u Příbrami. ord.

29. června 1949 v Praze. Mimo sopotskou funkci vykonává v těchto

/60/ farnostech dosud. <Zápis - září 2001.> Před příchodem do Sopot byl

duchovním správcem školských sester 111. řádu sv. Františka, v ÚSP pro

mládež ve Slatiňanech.

Po všechny roky, i po roku 1989, po pádu totalitní moci. se konají

poutní slavnosti tradičně v první a druhou neděli v červenci, mše svaté

v 8 a 10 hodin. Při některé pouti je pozván cizí kněz. Návštěva poutníků

se pohybuje podle počasí, někdy je kostel zaplněn, jindy věřících je

méně. průměrně se sejde asi stovka většinou starších lidí. Jinak se slouží

mše svaté každou sobotu s nedělní platností a ve svátek a každý pátek v

měsíci v zimním období v 16 hodin, v letní době v 18 hodin.

P. Podlaha dojíždí a nebo je dovážen do Libice nad Doubravou v

neděli na 9. hodinu a v 11 hodin vykonává obřady ve Střížově v kapli

Panny Marie. v čase posledních deseti roků - dříve to nebylo možné -

bylo několik větších akcí v sopotském kostele. o Vánocích vystupují

různé pěvecké soubory, využívající dobrou akustiku.

Jiná větší setkání uvedl článek v časopisu IKD <Informace

Královéhradecké diecésel, 21/1994:

TŘl SLAVNOSTI VE FARNOSTI SOPOTSKÉ- Libice nad Doubravou.

4. září při pouti byl pozván p. biskup Josef. Prohlédl si opravený

kostel a farní budovu. Při slavení mše svaté poděkoval za duchovní

vedení otci P. A. J. Podlahovi, OFM. Také děkoval všem farníkům, kteří se

postarali o uskutečnění díla, i všem dárcům, kteří na opravy přispěli.

8. září o slavnosti Narození Panny Marie v sopotském kostele

skládalo devět profesionálů věčné sliby do rukou duchovního otce A. J.

Podlahy a bratra jáhna česlava OFM, který má na starosti 111. řád sv.

Františka. Terciáři jsou řád světský - sekularizovaný. Je založen na třech

slibech. Členové zůstávají ve světě, slouží Bohu a bližnímu. Modlitbou

hodinek, mší svatou, svátostmi, četbou písma, rozjímáním. Scházejí se

jednou za měsíc. u nás jsou z pěti farností.

8. října byla třetí slavnost v sopotské farnosti. Byla vysvěcena

zvonice a kaple Panny Marie v Bílku. Mši svatou sloužil Otec biskup Josef

s P. Fr. Mrázem z Chotěboře, za velké účasti věřících. Kaple byla

opravena podle projektu Doc. M. Kyselky z Brna z darů p. Bensonové,

jejího syna a příbuzných z USA. Její babička z Bílku, rozená Bayerová,

pocházela z Bílku a zemřela v Americe roku 1938. (K. J. - u kaple zpíval

/61/ náš kostelní sbor při doprovodu elektrofonických varhan. Byli přítomní

paní Bensonová, představitel města Chotěboře ing. Motyčka a další lidé,

kteří měli zásluhu o rekonstrukci kapličky)

Diecésní centrum mládeže v Hradci Králové zorganizovalo velikou

akci do Sopot ve dnech 30. června až 3. července 1994. Na tři sta

mladých lidí ze šesti stran - od Čáslavi, Chrudimi, Pelhřimova, Jihlavy,

Nového města na Moravě, Poličky - připutovalo do Sopot na setkání.

Měli vytčené heslo: "Nechceme žít pro sebe", s přáním věnovat tuto

pouť za kněžské a řeholní povolání.

v sobotu 2. července byli přítomni mše svaté v 18 hodin s biskupem

Josefem Kajnekem. Následoval společný večer, adorace v kostele. v

neděli ráno byla slavnostní mše svatá v 8 hodin, snídaně, po ní cesta do

kaňonu Doubravy a tam byl závěr. Odtud účastníci odcházeli pěšky do

Chotěboře, kde měli možnost účastnit se koncertu "Racek" od Učedníků

ve 14 hodin.

Guláš, čaj aj. stovkám mladým poutníkům uvařily ženy ve školní

kuchyni. Maso věnoval řezník p. Stejskal z Chotěboře. Mladí přespali v

kostele, ve školní tělocvičně a v Junáckém domově. Mimo věřící

sopotské farnosti se o organizaci celé této pouti starali kněží: P. Jan

Balík. Praha - Kunratice. P. Pavel Rousek, Vesmír, P. Milan Mihulec, Újezd

u Brna; P. Tomáš Rádi, Praha - Dolní Počernice; P. Jan lhnát Praha - sv.

Kříž a P. Slávek Švehla, Vodňany.

8. května 1995, od 14,30 hodin při vzpomínkových oslavách 50 let

od konce 11. světové války, se uskutečnilo v chrámu Páně v Sopotech

ekumenické modlitební setkání za přítomnosti evangelické farářky,

československé kazatelky a našeho otce A. Podlahy.

27. července 1995 proběhlo setkání Sekulárního františkánského

řádu ČR v Sopotech s programem:

9,20 hodin mše svatá; 11 hodin duchovní zamyšlení na téma

"Evangelium života" a po hodinové přestávce na oběd - byla možnost

zakoupit jídlo a pití - od 13 hodin diskuse o poslání SFŘ; ve 14 hodin

adorace a prosebná pobožnost za nová kněžská a řeholní povolání.

Během jedenácti let činnosti místního střediska Junák se vystřídalo v

Junáckém zařízení v Sobíňově č.p. 2 na 2 500 dětí z různých míst

/62/ republiky. Pokud přijedou oddíly s křesťanským zaměřením, zúčastňují

se bohoslužeb. Slavnostní chvíle prožili skautíci z Prahy při křtu

dcerušky manželů Němcových, vedoucích oddílu.

Již několik roků hraje na varhany Ludvík Škarýd z Hájku, nyní z Bílku a

jeho sestra Maruška, která se svou švagrovou, manželkou Ludvíka,

učitelkou Martinou, rozenou Janáčkovou, udržují sborový zpěv.

Smutné je, že do sopotského kostela nechodí místní mladí lidé!

KAREL STARÝ • ŘEHOLNÍK, BRATR SIMEON.

Jediným služebníkem Božím, řeholníkem ze sopotské farnosti za

posledních sto roků, byl Karel Starý ze Sobíňova č.p. 24.

Narodil se v Sobíňově 4. října 1906. Pracoval jako tkadlec, ale jeho

zbožná povaha ho přivedla do kláštera v Emauzích v Praze, kde složil

sliby 10. února 1937. V benediktinském společenství v Emauzích pobyl

až do vyhnání Němci a pak krátce po ll. světové válce, do druhého

nuceného odchodu v roce 1950, kdy byl s ostatními bratry eskortován a

pak koncentrován na nucené práce. Jeho řeholní jméno bylo Simeon.

Opat Arnošt Vykoukal, dachovský vězeň, s milou otcovskou duchaplností

dal fraterovi Simeonovi toto jméno. narážeje na jeho příjmení

Starý. fTak se zmiňuje jeho spolubratr o. Cyril v dopise, v němž oznamuje

příbuzným v Sobíňově jeho smrt 6. dubna 1981.1

Karlu Starému se podařilo s pomocí bratrance Emila sochy odjet v

roce 1965 se zájezdem do Vídně na Celosvětovou výstavu květin. Odtud

již se nevrátil a emigroval do kláštera v Norcii v Itálii, kde žil s dalšími

uprchlými bratry až do svého odchodu na věčnost. <Více v knize K. J. "V

proměnách času"- 1. díl, 1999.>

Podle Usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, ze dne 19.

února 1991, byl Karel Starý po své emigraci roku 1965 v nepřítomnosti

odsouzen k trestu odnětí svobody trvání 2 roků a propadnutí majetku.

Rehabilitačním řízením 19. února 1991 byl jeho trest zrušen.

Posledních dvacet let návštěva kostela v Sopotech i jinde v naší zemi

je stále slabší. neboť ti. kteří chodili na náboženství a byli rodiči

vychováváni ve víře, odcházejí z ts>hoto světa a mladší narození, v době

/63/ totalitního režimu ovlivňovaní protináboženskou propagandou, ztratili

pojem víry v Boha. Stali se lhostejnými k náboženství vůbec. Po jejich

stopách jdou i jejich děti. z celého křesťanství jim zůstala jen krátká

doba Vánoc, kdy na ně na chvíli zapůsobí melodie krásných koled.

Atheistická výchova pokračuje ve všech sdělovacích prostředcích i

po tak zvané sametové revoluci.

Při procházce dějinami, od dávných dob po dnešek, jsme se mohli

přesvědčit, že naši předkové prožívali ještě horší časy. Věříme, že znovu

lidé naleznou smysl pro pravou cestu - cestu Víry, Naděje a Lásky, neboť

člověk nemůže žít jenom chlebem, ale k životu musí mít i Slovo Boží!

A až za padesát let náš chrám dosáhne 300 letého výročí, bude jistě

naplněn věřícími! To je naše nejvroucnější přání příštím generacím!

MEDAILONKV KNĚŽÍ · Poslední bakalář, lokalista v Sopotech.

Byl jím Jan Šembera, který působil v sopotské farnosti v letech 1814-

1824. časopis "Čech" ze dne 7. května 1916, č. 125, str. 10, píše o

bakalářích: Titul bakalář vzniklý na pařížské univerzitě Sorbonně

označoval kdysi hodnost. kterou po přísné zkoušce dosahoval ten, jenž

sice k doktorátu !mistrovstvíl měl ještě notný krok, ale přece směl na

universitě čísti, ne však přednášeti jako profesor. Celá řada bakalářů,

kteří zkoušek doktorských nesložili, zůstala při učitelství na školách

nižších. Tento stupeň hodnosti byl zrušen u nás počátkem 19. století.

Posledním promovaným bakalářem Písem svatých byl Jan Šembera,

duchovní správce v Sopotech. jenž zemřel ve Vysokém Mýtě 2. května

1857. Tento Jan Šembera složil i některé příležitostné básně, které

svého času dosti se líbily.

Naučný slovník Riegrův, díl XI., str. 211:

Jan Šembera, nar. 26. května 1784 ve Vysokém Mýtě, duchovní

správce sopotský blíže Chotěboře. Studoval v Praze a navštěvoval pilně

čtení profesora Nejedlého a zalíbil si tu češtinu, složil a vydal tiskem

některé básně k příležitostem. Nabyl jisté památnosti tím, že byl

poslední promovaný bakalář Písem svatých na vysokých školách

pražských.

ANTONÍN BOHUMIL MÁKA, farář a spisovatel.

Narodil se 20. února 1867 ve Stružinci č.p. 46 u Lomnice nad

Popelkou, jako syn rolníka Josefa Máky tamtéž a jeho manželky Anny,

rozené Otmarové, dcery rolníka tamtéž č.p. 122. Chodil do dvoutřídní

školy ve svém rodišti. V září 1878 vstoupil na gymnásium v Jičíně.

Maturoval s vyznamenáním 13. července 1886. Bohosloví studoval v

Hradci Králové. 13. července 1890 byl vysvěcen na kněze biskupem dr.

Josefem Heisem.

Kaplanova! v železnici u Jičína od 8. listopadu 1890 do 24. října 1895,

dále v Polné od roku 1895 do roku 1909. v Sopotech působil od 12.

března 1909, kde také zemřel 28. dubna 1929. Je pochován na starém

zrušeném hřbitově, u hlavy mu stojí kříž a dvě lípy, které měl tak rád.

Nejvíce se zabýval tím, že zakládal různé nadace. které měly za určitý

čas přinést na úrocích sumu, která měla být vyplacena chudým žákům

na školní potřeby, nebo různým spolkům.

ve svém rodišti Stružinci vypsal všem občanům, za jeho doby žijícím,

rodokmeny a dal tisknout knihu Matrika obce Stružince. Matrika

obsahovala zápisy ke křtu, sňatku, úmrtí jejich předků z let 1623·1900.

Měla 400 stran a stála 2,22 K rakouské měny.

Dále napsal knihu "Mákova lípa", o památné lípě, o jeho rodu, o

statku ve Stružinci č.p. 46 v roce 1902, kdy Mákův rod žil na Lomnicku

250 roků, tedy půltřetího století.

.. Jestit rok 1652 rokem nejstarším, který jsem o našem rodě

vypátral." tak vložil do spisu a pokračoval, .. narodilo se totiž téhož roku

dne 21. dubna našemu praotci Václavu Mákovi v městě Lomnici první

dítko a tak den 21. dubna 1652 je základním datem v naší kronice."

Měl rád svůj rod i rodiště, byl velký vlastenec, jak zapsal v obecní

kronice obce Sobíňov kronikář-evangelík, a pro své vlastenectví byl za

Rakouska pronásledován. Miloval symbol Slovanství · lípu, zasadil ji ve

svém rodišti v roce 1900 a založil k ní nadaci. rK. J. · v roce 1989 jsem

navštívil s přáteli jeho rodný dům č.p. 46 ve Stružinci, kde jsme byli velmi

laskavě přijati příbuznými Otmarovými. Spatřili jsme košatou lípu

nedaleko stavení z roku 1900 a umožnili nám nahlédnout do archivní

skříně nádherně zdobené a malované s písemnostmi a knihami po P.

Mákovi i jeho rodovou pamětní knihu, v níž je též hodně zápisů týkající

/65/ se dění v sopotské farnosti, v době jeho dvacetiletého pobytu (1909-

19291.

z dopisu paní Vlasty Hlouškové ze Stružince K. Janáčkovi Sobíňov, ze

dne 24. srpna 1992:

... 28. dubna 1992 byla na zdi školy ve Stružinci odhalena deska na

památku rodáka a vlastence A. B. Máky. Tato deska byla zhotovena již v

roce 1969, aby mohla být instalována k 40. výročí úmrtí tohoto

stružineckého rodáka. Tehdejší poměry znemožnily tuto slavnost. 28.

dubna se sešli občané Stružince a školní mládež, aby uctili památku A. B.

Máky ...

v knize "Dobrodějka" rozepisuje základ nadace při vsazení lípy: kolik

vynese na úrocích podílníkům jeho rodu, obci Stružinci, hasičům,

divadelním ochotníkům. místním chudým a členům správního sboru

nadace. P. Máka se ještě dočkal, že nadace přinášely úroky a tím plnily

svou úlohu.

V archivní Mákově spojené trojknize, s červenými zdobenými

deskami se zlatou obřízkou a textem na krásném křídovém papíře, s

dvaceti šesti kvalitními fotografiemi členů Mákových příbuzných i podobenky

P. Máky, lípy vsazené roku 1900 a postupně v deseti letech

fotografované při svém růstu, nechybí ani snímky sopotského kostela a

fary zachycené 29. července 1910.

Názvy publikací:

1. Mákova lípa <1902>. 57 stran.

2. Lípa Dobrodějka <19051, 80 stran.

3. Lípa Mecenáška <1911l, 110 stran.

V knize "Lípa Mecenáška" na stranách 16 a 17, pod názvem JMĚNÍ

LÍPY s 46 položkami, se nachází čtyři čísla a jména spořitelních nadač

ních knížek. 41. Kostel v Sopotech, 42. Katolická jednota v Sopotech, 43.

Chudina na Sopotsku, 44. Školy na Sopotsku, všechny s vkladem 20 K a

80 h úroků.

Jméno P. Máky se nachází i v Malém Ottově naučném slovníku, 1906,

strana 112, v době, když ještě byl kaplanem v Polné:

Mák -a. Mák, Antonín Bohumil, nar. 1867 ve Stružinci, kaplan v Polné

spis. čes. <M. Polná. Matrika obce Stružince. Mákova lípa, Matrika rodu

Mákoval. ,,

/66/ , , o

Z NALEZENE LISTINY U SLAMU

Koncem 70. letech majitel domku č.p. 105 v Sopotech. pan Karel

Sláma, dlouholetý varhaník, při přestavbě chalupy našel ve zdi zazděnou

listinu. Na šesti úhledně inkoustem psaných stránkách byl zápis z 26.

dubna 1911:

... Tento domek č.p. 5 <dřívější číslování! byl původně postaven roku

1748 od zedníků pracujících na stavbě farního kostela. jako provisorní

obydlí pro stavebního mistra štuku ...

Jméno štuky se nám objevilo již v účetních záznamech roku 1730,

kdy zedníkovi Janu štukoví bylo vyplaceno za práci postavení tarasu

kolem kostela 130 zlatých. Pravděpodobně známý svou kvalitní prací. se

o 18 let později stal hlavním stavitelem chrámu.

I když další obsah nalezené listiny je zajímavý, spíše se hodí do

historie celé obce. zaznamenáváme jen to. že tento domek byl první

kamennou stavbou v Sopotech a přízvisko u štuků se na č.p. 5 <105l

udrželo přes 150 roků, i když se v něm vystřídaly rodiny Dvořákových.

Uchytilových, zvolánkových, za kterých byla listina napsaná a vložena do

zdiva.

(Opis listiny 22. března 1981 - K. J.J

Ne každý čtenář tohoto Speciálu měl možnost číst spis K. J. "Z rodného

kraje", 11. díl, rok 1999, kapitolu Vyslyšené prosby. Proto uvádíme

i další zprávy o podivuhodných uzdraveních z 19. století, vybraných z

pamětní farní kroniky č. 2 <z roku 1838l:

ROK 1880 - FORSAN ET HAEC MEMORANDA SUNT <Snad i toto je

hodno záznamu!l

z 12. na 13. srpna po půlnoci rozvodnila se řeka Doubravka

protékající sopotské rybníky tak velice, že kdyby rybníky tu dobu nebyly

vypuštěny, celým Sopotům by hrozilo zatopení. Voda naplnila rybník

sopotský až zároveň s hrází a byla tak dravá, že uprostřed podemlela

pevný kamenný můstek a i s částí hráze strhala a odnesla. Lidé, když

viděli hrozící nebezpečí, pomýšleli na odnášení svého majetku na

bezpečnější místa. Den předtím ani zdání neměl lid o povodni a pokojně

se odebral na lóže. Byly však některé školní dítky v sopotech obdařeny

zvláštním. nepochopitelným Božím vnuknutím, že s bázní a pláčem

/67/ vyprávěly svým rodičům a jiným lidem. jaké nebezpečí hrozí v noci

Sopotům a že bude velká povodeň. Nenechaly se tyto dítky v ty dny

upokojit. Prosily rodiče. aby nechodili večer spát a samy pak svoje věci

počínaly skládat. že pryč utečou. Rodiče se jich tázali, odkud to ví.

Odvolávaly se všechny na školu. prý jim řekl velebný pán. že 13. srpna

před sopotskou poutí o Nanebevzetí Panny Marie bude v Sopotech

povodeň. Tehdy byl administrátorem Jan Bělský, zapisovatel této velmi ;

památné události. která znovu dosvědčuje, že poutní místo v Sopotech

je stále významné. Administrátor Bělský o ničem takovém dětem ve

škole neřekl a ani říci nemohl, protože již od 1. srpna byly školní

prázdniny. nejvíce ze všech dítek byla vylekána Terezie Seguensová.

dcera sopotského hospodského z č. 14, a Adolf Hartmann, syn Bernarda

Hartmanna, tkalcovského faktora v sopotech č. 25, oba to žáci třetí

třídy.

ROK 1889- že až dosud ruka Matky Boží není zkrácena. podává důkaz

dopis. který dne 28. ledna 1889 obdržel zdejší duchovní správce. Dopis

zní: Tento dárek posílám z povinného slibu. když moje matka na lůžku

těžce nemocná ležela a žádná naděje k životu již nebyla. Byl jsem z toho

velice zarmoucen. prosil jsem Pannu Marii Sopotskou o přímluvu, za

kterou jsem slíbil tento dárek. K mé radosti a velkému údivu moje

matka se již pozdravila. Jan Kučírek z Poděbab č.p. 24.

P.S. To zasílám na světlo na hlavní oltář Panny Marie. K dopisu

přiloženo 5 zlatých.

ROK 1897 - Manželům Janáčkovým z Nové Vsi č.p. 21 se velmi

nebezpečně rozstonala na tyfus dcera Anna. Lékaři nedávali naděje na

uzdravení a tak paní Janáčková učinila slib. že jestli se jim dcera uzdraví.

koupí pro zdejší chrám Páně pláštík na ciborium. Dcera se uzdravila a

paní Marie Janáčková daný slib splnila tím. že na onen pláštík poslala

faráři 1 o zlatých s žádostí, aby za ně pláštík na ciborium koupil.

ZNAKY VÍ RV V SOPOTSKÉ FARNOSTI

KŘÍŽ POD FAROU.

Pod farou směrem k Babínu je litinový křížek zalitý v opukovém

kameni. Byl zasazen 1. července 1957 K. J. a Františkem Starým ze

/68/ Sobíňova s účelem k oslavě Boží. Pochází ze zrušeného hřbitova u kaple

v Chotěboři. Je přesně na místě rohového kůlu farské zahrady, dokud

byla oplocena.

KŘÍŽ PŘED KOSTELEM- Školní kronika <rok 18651.

Jelikož v sopotech u hřbitova stojící dřevěný kříž z roku 1849 byl již

sešlý, tedy se pořídil nový, kamenný <z opuky> s vyzlaceným tělem z

darů dobrodinců zdejší kolatury. 28. června byl postaven a 29. t. m. na

svátek Petra a Pavla odpoledne slavnostně posvěcen.

v roce 1900 byl prudkou vichřicí sražen a rozbit na kusy. v roce 1901

byl zbudován kříž ze žuly, za 78 korun od paní Marie Slejškové z Chotě

boře. a na svátek Všech svatých posvěcen farářem Havlíkem.

Na druhé straně jsou dva letopočty: 1865 a 1901. Podstavec z měkkého

kamene zůstal z roku 1865. Poněvadž byl poškozen. je stažen

železnou sponou.

SMÍRČÍ KŘÍŽ NAD ŽELEZNIČNÍ ZASTÁVKOU.

Na levé straně pomníku padlým v I. světové válce <odhalen 24. září

1922> je ukryt v porsotu památný křížek z roku 1620. Stál původně v

plotě u č.p. 50 v Nové Vsi asi 200 kroků od železničního viaduktu.

Roku 1911 byl opraven a zasazen do břehu na protější straně cesty.

Roku 1931 v srpnu byl umístěn u pomníku padlým.

kříž je 98 cm vysoký a je na něm nápis: "Léta Páně 1620, ve středu

do Početí Panny Marie zabit jest tuto Jakub, syn pana Jakuba Fichmanse,

měštěnína města Chotěboře, písaře radního od lidu vojenského

zabit." rto zabit je v nápisu 2xJ. s mylným jménem Rychnovského a

spřežkově je uváděn v Soupisu historických památek, roku 1906 Zd.

Wirthem. Omyl je i na desce u paty kříže. Dr. Gustav Janáček zapsal ve

svém pojednání o Sobíňově, podle ústního podání. že Jakub Fichmans

byl zběh, prchal za hranice. zde chycen a strašlivou smrtí - přeřezán

dřevěnou pilou - popraven, snad polskými vojáky, kteří pomáhali

císařským na Bílé hoře.

KŘÍŽ NA ZAHRADĚ FRANTIŠKA STARÉHO - malíře, č.p. 49.

František Starý, obuvník v Sobíňově č.p. 97, postavil v roce 1953

litinový kříž s tělem Ježíše Krista s nápisem: "POCHVÁLEN BUĎ, JEŽÍŠ

KRISTUS!" Kříž přivezl z Chotěboře ze zrušeného hřbitova u kaple. Je na

památku jeho bratra Jana Starého, jehož Němci zavraždili u Zámecké

cesty s. května 1945. <Narozen 27. dubna 1908.> Jan Starý má ještě

/69/ druhý křížek na místě. kde byl nalezen ubit. Tento křížek s korpusem je

také z litiny, odléván v Novém Ransku.

KILOMETR OD SOBÍŇOVA PO SILNICI KE ŽDÍRCI NA LEVÉ STRANĚ,

NEDALEKO ŽELEZNIČNÍHO PŘEJEZDU, jsou u příkopu tři litinové křížky

zasazeny v betonu. Zde bylo postříleno vojáky SS osm revolucionářů,

kteří se vzdali v přestřelce 5. května 1945 u Dočekalovy vody. Sedm z

nich bylo mrtvo hned po popravě, osmý František Kárník. z Počátek u

Chotěboře. těžce raněný se dovlékl do Ždírce na nádraží. kde byl

ošetřen a odtud odvezen do nemocnce do Čáslavi, kde po přidání zápalu

plic za pět týdnů zemřel.

KOLEM SILNICE U DOČEKALOVY VODY jsou další křížky, kde byli

nalezeni mrtví Ladislav Mergl z Chotěboře. řidič nákladního vozu. v

kterém jeli ke Ždírci revolucionáři. Antonín Macourek z Chotěboře,

František Novotný z Počátek, Emil Vepřovský ze Sobíňova. Antonín

Kadlec z Hařilovy Lhotky, Josef Janáček ze Sobíňova, Vilém Bednář ze

Sopot. Křížky neoznačují místa. kde bojovníci padli. ale byli tam

přinešeni z polí a luk před odvozem k pohřbení. Křížky byly odlity v

Novém Ransku a zasazeny hasiči v roce 1950 místo dřívějších dřevěných

- z bříz. Společný hrob padlých u Sobíňova se nachází za evangelickým

hřbitovem.

KŘÍŽ U CESTY NA BŘEZINKU A EVANGELICKÉHO HŘBITOVA.

Podle pověsti má tam být pohřbeno devět švédských vojáků, kteří v

roce 1643 měli zemřít jakousi nakažlivou nemocí. Druhá verze říká o

otrávení houbami. Kříž asi byl postaven zároveň se stejným kamenným

křížem u evangelického hřbitova, nákladem Tobiáše Starého ze Sobíňova

č.p. 7, v roce 1833. Na patě kříže u evangelického hřbitova je letopočet

1833 a podpis T. Starého.

u kříže pod Březinkou až do roku 1941 se po stranách rozkládaly dvě

mohutné lípy. Podle sčítání letokruhu byly asi 140 roků staré. Majitel

pozemku, zvolánek z č.p. 13, lípy porazil a dřevo prodal Němcům. Byl za

to občany velmi odsuzován.

Po tomto ne pěkném činu zasadil zvolánek tři jilmy, které brzy uschly.

Až v roce 1951 zasadil František Starý a K. Janáček dvě lípy, které v

dnešních časech jsou již pěkně vzrostlé.

Není pravdivý zápis v obecní kronice Sobíňov. jak uvedl Fr. Janáček

kronikář. že Zvolánek po skácení lip vsadil jiné!

/70/ KŘÍŽE U KAPLE.

Na levé straně kaple u kostela jsou dva litinové kříže s korpusy.

Jeden postavili věřící na památku P. Jaroslava Barouše, organizátora

;; generálních oprav v letech 1970-1977, druhý s nápisem: Pravda vítězí!,

vztyčen po skončení komunistické totality roku 1989.

Projdeme-li sopotskou farností. najdeme i další znaky křesťanské víry

- kříže a kapličky ve Střížově, v Hájku, v Bílku. Jsou to památníky na

věřící naše předky i na tragické události v minulosti. Projíždím-li

vesnicemi našeho kraje, s radostí se dívám na mnohde obnovené tyto

historické symboly.

NAHLÉDNUTÍ DO ŠKOLNÍ PAMĚTNÍ KNIHY

Z 19. STOLETÍ

ROK 1852. - V nadřečeném roce byli evangelíci ze zdejšího hřbitova

vyloučeni a protož sobě nový evangelický hřbitov vzdali a sice na kopci

u sv. kříže vedle cesty jdoucí k Sobíňovu, na kterémž byl nejprvnější

pochován Fr. Havlíček ze Sopot č. 4, kterého rodina jeho vydati

nechtěla, poněvadž si žádala, by byl na katolickém hřbitově pochován, a

tudy byl tento pohřeb s rozbrojem až po slunci západu konán.

ROK 1854.- Dne 1. července započal vyučovati J. Nešpor evangelické

dítky, ačkoliv ještě všecky výminky vyplněny nebyly v Sobíňově u Fr.

Hanáčka v čís. 13. (Pozn.: Na str. 27 sop. škol. kroniky je německy psané

rozhodnutí ve věci existence ev. školy v Sobíňově.J

ROK 1858. - Byla postavena kaplička na Bílku.

ROK 1859. - 22. května odpoledne bylo držané slavné procesí do

Bílku a tam se světila kaplička a obraz Blahoslavené Panny Marie v ní.

ROK 1867. - v tomto roce byl vydán zákon o doplňování vojska, v

kterém ani učitelský stav od vojny osvobozen nebyl, pročež bylo mnoho

podučitelů k asentu povoláno a někteří též odvedeni. Jelikož zdejší pan

farář Josef Tyli do Městce za pana faráře ustanoven byl, kamž se také

24. dubna t.r. odstěhoval. Tedy byl sem zase velebný pán Fr. Knob

jakožto administrátor dosazen a 25. t.m. přistěhován. (Pozn.: P. Josef

/71/ Tyli nastoupil ve Vojnově Městci za zemřelého faráře Fr. Opatřila, který

zemřel i se svou hospodyní při epidemii cholery roku 1866. P. Opatřil byl v

duchovní správě v Sopotech v letech 1835-1854.1

Zmiňme se o strašné nemoci, která přišla s Prušáky v roce 1866.

Učitel Vojtěch Pavlus ve školní kronice počet zemřelých na choleru v

obci Sobíňov neuvedl. Zápis jsem nenašel ani ve farní pamětní knize. z �

jiných pramenů víme, že v Nové Vsi si cholera vyžádala 14 mrtvých.

Horní části - Sobíňovu se epidemie vyhnula. Více se dovídáme ze zápisů

v kronikách v Krucemburku, Chotěboři. Vojnově Městci, Vilémově,

Studenci.

Prohlédl jsem úmrtní lístky z roku 1866 z farního archivu

vojnoměstského. s tísnivým pocitem jsem četl jména dospělých a dětí,

jejich věk a uváděnou příčinu smrti: cholera. křeče, průjem. Nejsmutnějším

dojmeM působila jména osob jedné rodiny a dodatečné

zápisy sirotků, jenž ztratily oba rodiče. Mezi více jak stovkou jmen

zemřelých v tom válečném roce 1866 jsem našel i jméno katolického

kněze P. Františka Opatřila, který při návštěvách nemocných a při

pohřbech se musel pohybovat v prostředí zamořeném bacily, onemocněl

touto tenkráte většinou smrtelnou chorobou a zemřel 26. září v

osm hodin ráno, pohřben 28. září 1866.

Jeho hospodyně !neteř> Františka Opatřilová, stará 31 roků, ho

následovala do hrobu 3. října v 8 hodin večer. Byla pochována 5. října

1866. Byla rodačka z Nížkova na Přibyslavsku.

Kolik se skrývalo smutku a bolesti za stručnými větami v kronikách:

... Klášter-Vilémov - ve zdejší kolatuře 170 životů kleslo za obět této

strašlivé nemoci ... v Krucemburku na choleru umřelo 70 lidí ... v

Chotěboři bylo 30 obětí.

ROK 1869. -v tomto roce zřídil se ve zdejší obci potravní spolek pod

názvem "Svorné bratrstvo". Na zdar tohoto spolku byla při jeho začítí,

na svatého Václava, sloužena ve zdejším chrámu Páně mše svatá s

Ambrožiánským zpěvem - Tě Boha chválíme.

ROK 1870. - Sčítání lidu v obci Sobíňov · 1397 obyvatel.

/72/ KOSTEL SVATÉHO VAVŘINCE

V PRAVNOVĚ U SOBÍŇOVA

Mnoho lidí neví, že na sobíňovském katastru byly vlastně dva

kostelíky nedaleko sebe po několik století a oba byly ve své době

významné a hojně navštěvované, zvláště o poutích.

Na okraji Nového Ranska k západu, pár kroků od prvého stavení

stával až do roku 1787 kostelík svatého Vavřince. Kolem něho dříve byla

osada Pravnov. o této svatyni uvedl zápisy z archivů Josef Kurka, farář,

roku 1914 ve svém obsáhlém díle Místopis církevní do roku 1421:

Na paměť svého otce Smila založil roku 1361 Zdeněk z Ronova kostel

Všech svatých a věnoval 1 112 lánu ve vsi Pravnově 3 kopy úroků z nové

vsi "Ronvald" <nyní Staré Ranskol, celou řeku Doubravu v mezích

Pravnova: desátek z 1 dvora, selské desátky z každého lánu 1 míru žita a

1 ovsa. Potvrzeno 1362 <Lib.Er.l., 36>.

1361 - zakladatel Zdeněk= Henslin, prvofarář

1366 - zakladatel Zdeněk, de Ronov = Jiří <ze Žumberka, Litomyšl.

diec.l

+1386 - plebán Jan Čeněk z Ronova vyznává, že bratr jeho Zdeněk

založil a posvětiti dal kostel v Pravnově, a že mimo jiné věnoval desátek

z 2 popluží, která se teprve měla vzdělati. Poněvadž ale popluží ta

dosud vzdělána nebyla, věnuje 1 kopu úroku a mimo to 2 kopy úroku z

20 kop, jež mu plebán Jan půjčil. Tyto 3 kopy budou vycházeti "Z naší vsi

Borové".

Další velmi stručné zprávy jsou z let 1397, 1401, 1406, 1414. Pak

přichází velmi husitské války, všeobecný rozvrat a zmatek. Pravnovský

kostelík se nadlouho noří do temnot. Až po válce třicetileté zjišťujeme,

že zdejší fara byla přeložena do Krucemburku. Kostel se stal filiálním a

tehdy zasvěcen svatému Vavřinci. Více vědomostí nacházíme v 17. a 18.

století pomocí listin a zápisů v polensko-přibyslavském archivu, kde se

objevují ve formě účetních protokolů. Ukazují nám, jak byly tyto dva

kostely v Sopotech a Pravnově společně spjaty svým hospodařením.

Zd. Wirth mylně - jak ve více případech - klade Pravnov na Místo

Starého Ranska. Odkazuje se na A. Sedláčka. Bohužel, tento omyl

přebrali i jiní dějepisci. z řady těchto publicistů má jenom pravdu J.

/73/ Schaller roku 1784 <Topografie des Kónigreichs Bóhmenl: ... Sobíňov má

41 domů. Mezi zdejšími rybníky je veřejná kaple sv. Vavřince.

MUDr. František Půža měl možnost nahlížet do panského archivního

materiálu v Přibyslavi. Tak jako uspořádal účetnictví o sopotském

kostele. tak zpracoval podobné zprávy o kostelíku v Pravnově.

v obvodu farnosti Krucemburské se připomíná v 17. a 18. století

kostelík sv. Vavřince. v 17. století byl ve velmi zbědovaném stavu. Když

po válce třicetileté nastaly klidnější časy, chtěl vrchní polanského

panství Friedrich Smilkovský z Palmberka roku 1661 zchátralý kostelík

opravit na knížecí útraty. Mínil u něho vystavět též tři chalupy, aby byl

pod jakýmsi dohledem. Přibyslavský farář Batthauser, který měl podat

arcibiskupské konsistiři dobrozdání o zamýšlené opravě, tvrdil, že jsou

zdi ještě dobré, jakož i sakristie a strop. Kostelík pak byl skutečně

opraven. Peníze na opravy se braly ze sopotského záduší.

o svatém Vavřinci se konala hlučná pout. na kterou se vypravilo z

borovského kostela procesí lidu. Bohoslužby zde konal přibyslavský

duchovní. který měl pod správou taky borovskou kolaturu a sousední

sopotský kostel. K poutím u sv. Vavřince, vedle obecného lidu se také

scházela početná společnost duchovních a panských úředníků.

Pohoštěni byli na účet knížete. Povinnost hostitelů uložil kníže

Ferdinand 24. září 1676 hejtmanu panství, neboť v Krucemburku nebyl

stálý kněz, ani na Ransku žádný panský úředník. Zároveň určil, co se má

z panského důchodu k tomuto účelu každoročně vydat.

Bylo to: Na hovězí maso a koření 1 zl. 60 kr., libra masa stála 2 112

kr .. 1 tele, 1 skopec, 2 krůty, 4 kuřata. 2 husy, 2 kapouni, 4 kachny, 1

beránek, 2 mázy přeškvařeného másla, 3 mázy soli, 26 moravských

mázů vína, půl sudu <2 vědral piva, chleba za 24 r .. 1/4 míry pšeničné

mouky. Chudým rozdáváno z panského důchodu.

Roku 1717 tesař Jakub Pátek obdržel od sop. záduší 1 zl. 30 kr. od

rozbírání vížky sv. Vavřince a spravování. od šalování té vížky 1 zl. 15 kr.,

od přidělání kolem po jednom šáru 15 kr., dále vybil šindele 10 a půl

tisíce, od tisíce po 22 kr. - 3 zl. 51 kr.

Roku 1723 a 1724 se sešlo při bohoslužbách v kostelíku do pytlíku

prosby 2 zl. 11 kr., roku 1725 bylo nového příjmu 1 zl. 15 kr., roku 1726

1 zl. Toho roku vydáno zámečníkovi za nové tři zámky ke kostelním

dveřím a k sakristii 1 zl.

·

/74/ Počátkem roku 1730 měl kostelík jmění 6 zl. 48 kr. Do pytlíčku

prosby sešlo se t .r. 43 kr. Mařák, bývalý vrchní panství polenského.

odkázal kostelíku 10 zl. Vydání t.r. bylo za víno pro mše sv. a

komunikanty 10 kr.

Roku 1733 koupil se řemen ke zvonu za 17 kr. Příštího roku se

sebralo 2 zl. 9 kr.. což svědčí o větší návštěvě při bohoslužbách. za

svíčky utrženo 20 kr. Vydáno za víno 15 kr .. za provaz ke zvonu 7 kr.

Roku 1735 byly zde konány dvakráte bohoslužby, roku 1736 opět

dvě.

Roku 1738 troje bohoslužby, nejčetněji navštíveny na den sv.

Vavřince. kdy sebráno 1 zl. 35 kr. 112 d .. na sv. Filipa a Jakuba přijato 4

kr. 4 112 d., na sv. Prokopa 10 kr .. 3d.

Roku 1739 o pouti přijato do pytlíčku 1 zl. 9 kr .. do pokladnice z míst

kramářských 1 zl. 19 kr.. od ševcovských řemeslníků 18 kr. K oltáři

koupen nový zvonek za 33 kr.

Roku 1940 přijato: na sv. Vavřince do pytlíčka 1 zl. 9 kr. 3d .. při pouti

do pokladnice z míst kramářů 57 kr .. od mistrů ševcovského řemesla 9

kr.. za vosk prodaný z obětí k záduší krucemburskému 7 kr. 3 d. o

ždíreckém posvícení do pytlíku 6 kr 4 1/2 d ., na sv. Prokopa roku 1741

do pytlíčku 7 kr.

Příjem kostelíka roku 1741 obnášel: do pytlíčku na sv. Vavřince 1 zl.

38 kr .. od kramářů na ten den vybráno z míst 1 zl. s kr .. od pana faráře

přijato za 8 svící. které se odprodaly chlumskému záduší 54 kr.. od

mistrů ševcovských přijato z míst 12 kr. !na pouti prodávali své

výrobky>. na sv. Anděla strážce při službách Božích do pytlíčku 7 kr .. za

drobné svíčky obětované, které se prodaly krucemburskému záduší 20

kr .. o ždíreckém posvícení při službách Božích do pytlíčku 2 kr. 4 112 d.

Měl tedy kostel toho roku jmění 27 zl. 11 kr. 3 d.

Roku 1742 vedle obvyklého příjmu daroval pan polenský purkrabí na

místo svící na oltář 1 zl. 12 kr.

Roku 1745 sešlo se do pytlíku o ždíreckém posvícení 9 kr. 3 d ., na

den sv. Vavřince 1 zl. 25 kr .. na talíř od kramářů 51 kr .. od mistrů

ševcovských složeno 6 kr. Od hamerníků, kteří podle své staré

povinnosti nepřišli na procesí, složeno pokuty 2 zl . 45 kr.

Roku 1750 měl kostelík uloženo v polanské kase 54 zl. 15 kr. 4 112 d.

Roku 1751 sešlo se do pytlíčku a od kramářů s zl. 15 kr .. od ševců 35

/75/ kr. Jiný prJJem býval od prken půjčovaných kramářům o pouti na

vykládání zboží .

Roku 1755 obnášelo jmění kostelíka 78 zl. 28 kr. 3d . Na sv. Vavřince

I 1 sebralo se do pytlíčka a na talíř od kramářů 1 zl . 31 kr.

I Roku 1760 bylo uloženo v polenské kase 86 zl . 46 kr. 3 d. z toho se

vydalo na ornáty, které se k chrámu Páně sv. Mikuláše do Krucemburku

koupily 75 zl .

Roku 1767 měl kostel na hotovosti 46 zl. 31 kr. 3 d. Na den sv.

Vavřince sešlo se do pytlíčku 1 zl. 8 kr. 1 112 d ., z míst od řemeslníků a

kramářů 1 zl. 30 kr., za oběti a darování svíce a přebývající 59 kr.

Roku 1779 přijato sv. Vavřinci za svíce a do pytlíčku a z míst od

kramářů 2 zl . 2 kr. Kohoutovskému zedníku dáno za dva dny od rozličné

práce při kapli 48 kr. Všeho jmění toho roku bylo 69 zl. 28 kr. 112 d. z

toho měl 16 zl . 26 kr. u kostela krucemburtského, 53 zl. 2 kr. 4 1/2 d. u

kostelního hospodáře.

Roku 1785 bylo jmění kostelíka 101 zl. 12 kr. 1 112 d.

Té doby vrchní hospodářský úřad nedržel panské dvory ve vlastní

správě, ale pronajímal je familiamtům. Neodváděl proto k poutní

slavnosti u sv. Vavřince všechny potřebné naturálie k pohoštění

duchovních a jiných hostí, nýbrž jen část a zbytek hradil penězi z

knížecího důchodu. Vydáváno bylo každoročně k tomu účelu: V

penězích 17 zl., 1/2 vědra vína v ceně 4 zl., piva 2 vědra v ceně 5 zl. 20

kr., půl fůry sena v hodnotě 2 zl., 3 míry ovsa za 2 zl . a jeden sáh dříví za

1 zl. 9 kr. Vše stálo 31 zl. 29 kr. O dovoz potřebného kuchyňského

nádobí a všeho ostatního musel se postarati purkrabí panství, kterémuž

přéslušela i povinnost o zdar poutní hostiny. Konaly se na útraty knížecí

natoliko u svatého Vavřince, ale i v Polné a v Sopotech.

Vrchnímu hejtmanu Ondřeji Karlovi Hitschamnovi zdály se tyto

hostiny příliš drahé. Roční náklad na ně obnášel 174 zl . 36 kr. Také v

kuchyňském nádobí bylo uloženo několik set zlatých a muselo se každý

rok poškozené nebo ztracené doplňovat . Obtížné byly hostiny i purkrabímu,

který byl dovážením potřeb a převážením nádobí robotními

potahy a robotníky po několik dní v roce zaměstnán . Navrhl proto

vrchní Hitschman knížeti. aby poutní hostiny na útraty panství zrušil. Na

odškodněnou, aby se dalo polenskému děkanu o svátku sv. Uguriáše 20

/76/ zl., sopotskému kaplanu v den Navštívení Panny Marie 30 zl. a krucemburskému

faráři o sv. Vavřinci 15 zl.. za který obnos budou moci ony

duchovní osoby, které jim o pouti budou vypomáhat, řádně pohostit.

Tím odpadnou též jiná vydání, neprospěšná práce a namáhání

purkrabího, robotní výkony, které se mohou užitečněji upotřebiti.

Také knížeti se zdály poutní hostiny příliš nákladné, takže se vyslovil,

že o poutních slavnostech duchovní osoby jsou nuceny, aby vše ztrávily,

více jíst, než se modlit . Schválil návrh svého vrchního hejtmana a ještě

snížil poutní příspěvek sopotskému kaplanu na 20 zlatých. Kuchyňské

nádobí poručil prodat.

Kaple svatého Vavřince náležela mezi ony svatyně, která podle

nařízení císaře Josefa ll., co bezúčelné. zbytečné a nahraditelné měly

být zrušeny, prodány a jejich jmění uloženo u náboženského fondu.

Proti tomuto nařízení nikdo neprotestoval a kaple se neujal a ta neušla

chystanému osudu. (Pozn.: Tímto císařským nařízením přišlo v Čechách

ke zničení mnoho krásných a památných kostelních budov.J

Seznam věcí. které se mohly z kostelíku prodat:

Troje dveře s panty a zámky za

Tabernakl za

3 zi.

1 zl. 30 kr.

Antipendium za 20 kr.

K oltáři stupeň za 20 l<r.

7 starých stolic za 3 zl. 30 kr.

5 oken po 48 kr. za 4 zl.

Stavění dřevěné s sáhů délky a 4 sáhy

šířky napolovic shnilé za 7 zl.

Dřevěná kruchta a strop dřevěný za 5 zl.

Střecha šindelová a vazba shnilá za 10 zl.

Při té kapli zdi veskrze špatné za 30 zl.

Dohromady ..... .. ................................ . .... .................. 64 zl. 57 kr.

Velikost kostela pravnovského převedena na metry. Jeden rakouský

sáh má 1,896 m - to je tedy šíře 7,584 m a délka 9,480 m. Před

prodejem musela být kaple odsvěcena. Stalo se tak roku 1787.

Poněvadž se k aktu nemohl dostavit vikář Antonín Weisenthal. děkan z

Německého Brodu, pro oční chorobu, pověřil krucemburského faráře.

kterému dává naučení, jak si při tom počínat.

/77/ Když u přítomnosti věřících obnaží se oltář a vše se složí. co je v kapli

zavěšeno nebo uloženo, vyzvedne se oltářní kámen. duchovním se

veřejně políbí a uloží ve farním domě pro pozdější dobu a potřebu .

Oltářní obraz svatého Vavřince byl přenesen do studeneckého

kostela . Kaple byla nabídnuta helvetikům pro bohoslužby. Když se ji

neujali, byla dne 22. května 1787 prodána ve veřejné dražbě Martinu

Janáčkovi, sedláku v Nové Vsi se vším příslušenstvím za 79 zlatých.

Zmizela úplně.

Před socializací vesnice obhospodařoval pozemek, na němž stával

pravnovský kostelík, pan Bohuslav Jirka z Nového Ranska . Ten mi

vyprávěl, že na poli vyorával kameny ze základů této stavby. u cesty,

která vede kolem tohoto památného místa ještě stojí jeden dub, z řady

dubů, jenž lemovaly cestu k poutnímu chrámu. Podle ústního podání

byla na jednom stromu kazatelna, nebot velké množství poutníků

kostelík neobsáhl, takže kněží museli kázat z upraveného dubu.

Velkou část zpráv o obou chrámech v Sopotech a v Pravnově jsem

načerpal z rukopisně psaných zápisníků dr. Fr. Půži (měl je o každé

vesnici patřící panstvíl, laskavostí jeho bratra Půži z Přibyslavi. který mi

je zapůjčil.

Panu doktorovi za života se podařilo knižně vydat:

Kronika Přibyslavska (1917!, Církevní poměry na panství polenskopřibyslavském v 18. století (1929!, Poddanství lidu vesnického na bývalém panství polensko-přibyslavském (1937! a řadu článků měl v různých časopisech.

Důležitá data o kostele v Sopotech:

1352- První hodnověrná zpráva= 650 r.

1652 - Přinesení obrazu Panny Marie= 350 r.

1752- Vysvěcení přestavěného kostela= 250 r.

1760 - Stavba domu poutníků - škola= 242 r.

1764 - Stavba fary= 238 r.

1765 - Stavba kaple u kostela= 237 r.

1843 - Stavba velké věže= 159 r.

Důležitá data o kostele v Pravnově:

1631- Postaven= 641 r.

1787 - Sbořen= 215 r

Jeho trvání 426 let.

Zdroj: Karel Janáček- Soběnovský, Poutní kostel v Sopotech, 2002