Historie obce Polanka nad Odrou, politický okres Bílovec

Historie obce

Polanka nad Odrou, politický okres Bílovec

Historie Polanky nad Odrou

Původ Polanky sahá do 14. století. Nejstarší dochovanou písemnou zmínkou o Polance je však zápis v zemských deskách knížectví opavského z roku 1424, kterou Jan Kravař z Jičína zajistil své manželce Anežce, dceři opavského knížete Přemka, kromě jiného také roční důchod na vsi Polance. Sídlem majitelů polanského panství byla tvrz, prvně písemně doložena v r. 1586.

Na počátku 17. století došlo k rozdělení obce na dvě části. Horní Polanku vlastnil Zikmund Porubský a Dolní Polanku Anna Porubská. Dolní Polanka byla od roku 1698 natrvalo připojena ke klimkovickému panství hrabat Wilczků. Horní Polanka přešla v r. 1639 do vlastnictví Jana Kryštofa Vaneckého z Jemnický, který nechal přestavět tvrz na barokní zámek s kaplí sv. Michaela archanděla. Na počátku 18. stol. získali Horní Polanku Mőnnichové, kteří založili osady Václavovice, Fonovice a Janova. V této době vznikl na mőnnichovském polanském panství první nám známý spolek, a to Bratrstvo sv. Michaela archanděla při zámecké kapli, povolený bulou papeže Benedikta VIII. z r. 1729. V roce 1791 se dcera Václava hraběte Mőnnicha Anna Marie Tekla provdala za Jana hraběte Larische. Její dcera Marie se stala držitelkou Horní Polanky v r. 1829 a o tři roky později se provdala za Gebharda Leberechta Blűchera z Wahlstattu. Blűcherové byli posledními vlastníky statku Horní Polanka včetně zámku.

Obce Horní Polanka a Dolní Polanka se v r. 1850 spojily v jednu politickou obec Polanka, jejíž součástí byly také osady Janová, Václavovice, Fonovice a Přemyšov. Tvář obce se postupně měnila. Její novou dominantou se vedle zámku, který byl ještě v r. 1895 zcela restaurován, stal římskokatolický kostel sv. Anny vysvěcený v r. 1900. Dopravní přístupnost obce se lepšila. Od roku 1847 Polankou prochází železniční trať bývalé Severní dráhy Ferdinandovy (Krakov-Vídeň). V roce 1911 byla zprovozněna místní dráha Svinov - Polanka - Klimkovice.

Po 1. světové válce se široce rozvinul spolkový život a zlepšovala se vybavenost obce (telefon, telegraf, elektrifikace části obce v r. 1926 ...). V roce 1935 byl čestným občanem Polanky n.O. jmenován T.G.Masaryk. V obci do té doby převažovala hlavně zemědělská činnost, zaměstnanost se však na počátku 20. století začala postupně měnit vlivem industrializace sousedního Svinova, Mariánských Hor a dalších obcí ostravské aglomerace.

Po osvobození obce 30.4.1945 obnovila většina předválečných spolků opět svou činnost. Protože válečné události těžce postihly mnohé oblasti Slezska, vznikla z iniciativy akademické malířky Heleny Salichové, která žila a tvořila v Polance v létech 1923 - 1975, akce "Budujeme Slezsko", kdy česká města a různé společenské organizace převzaly patronát nad jednotlivými slezskými vesnicemi a městy. Patronem Polanky n.O. se stalo město Tábor.

V období od konce války do současnosti se realizovaly v obci mnohé akce sledující zlepšení životního prostředí a občanské vybavenosti. Byly opraveny a rozšířeny komunikace, zaveden místní rozhlas, rekonstruováno veřejné osvětlení, postaveny nová škola a dvě mateřské školy, vybudováno širokoúhlé kino a sportovní areál v nové škole, zřízen hřbitov s urnovým hájem atd. V roce 1976 se Polanka (původně jedna z největších obcí ve Slezsku) stala součástí města Ostravy jako část městského obvodu Ostrava - Poruba.

Počínaje rokem 1991 je Polanka nad Odrou samostatným obvodem (jedním z 23) statutárního města Ostravy. Svou rozlohou 17,3 km2 patří k největším obvodům a má dnes přes 4.100 obyvatel. Jihovýchodní hranicí protéká řeka Odra, která je současně hranicí NPR Polanská Niva. Část tohoto území je také začleněno do CHKO Poodří. Mimo krásné přírody lužních lesů, množství rybníků, mnohých toků (Polančice, Mlýnka, ...) a náhonů, se zde nacházejí čerpací stanice jodobromových vod, které zásobují nedaleké lázně v Klimkovicích na Hýlově.

Polanka v roce 1900

Kronika Polanky byla vedena od roku 1925. Naštěstí první kronikář Antonín Figala zapsal aspoň stručně i některé starší události. Existují též jiné prameny, a tak se pokusím obrázek tehdejší Polanky vytvořit. Bylo už číslování domů, ale neodpovídalo nynějšímu, to bylo zavedeno asi od roku 1911 a podle něj můžeme usuzovat na tvar i velikost obce, protože nejvyšší číslo popisné bylo 462. V horní části obce byly domy v údolí Polančice po obou březích, v dolní části podél silnice k železniční trati. Přímo v Polance bylo nejvyšším číslem 335, vedle obecního domu. Dále pokračovalo číslování přes osady Přemyšov, Janová, Václavovice a Fonovice (ty tehdy patřily k Polance) a končilo šesti domky Hraniček mezi Polankou a Jistebníkem. V místech, kde byly později vybudovány čtvrti či kolonie Fojtovská, Zámecká a Osada míru, byla pole. Přes Polanku vedla jen klikatá nezpevněná silnice mezi domky, z části ještě dřevěnými. Přes Polančici byl klenutý kamenný most nebo dřevěné lávky pro pěší. Kromě hlavní silnice bylo několik cest vedlejších, souběžných, jimž se každé říkalo Malá strana - nynější ulice Sjednocení, Nábřežní, Malostranská a Oblouková. Do sousedních obcí - Klimkovic, Svinova, Jistebníka a Staré Bělé - vedly jen polní cesty, stejně jako na Janovou. Byly pro selské vozy, s vyježděnými kolejemi. Do Staré Bělé vedla cesta brodem přes řeku Odru, od posledního domku neodbočovala doprava, ale vedla přímo k Odře, kde na pravé straně před Odrou stála dřevěná hospoda, říkalo se jí Dřevjaník. Most přes řeku nebyl. Přes dolní Polanku v té době již 53 let jezdí parní vlaky po trati Severní dráhy Ferdinandovy z Krakova až do Vídně, hlavního města monarchie. Jiné tratě nejsou, neboť lokální dráha Svinov - Klimkovice zahájila provoz až v roce 1911.

Z nejstarších kamenných památek jsou zde tři smírčí kříže v oblasti dávné cesty Mozgal. Těm však nikdo nevěnoval větší pozornost, proto se později zachoval jen jediný. Na dolní Polance stojí u strouhy socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1747. Nejstarší kamenný kříž stojí na cestě ke hřbitovu, je z roku 1853. Na hřbitově stojí pět let kamenný kříž věnovaný manželi Breierovými, o rok mladší je kříž u hlavní cesty na hranici s Klimkovicemi od manželů Fešárkových. Další dva kříže byly postaveny právě v r. 1900: jeden u nového kostela věnovaný manželi Schmidtovými (mlynáři) a jeden uprostřed katolického hřbitova u kostela. U hlavní cesty stojí dvě kapličky, sv.Jana a sv.Vendelína.

Hlavní událostí roku 1900 bylo vysvěcení kostela sv. Anny 22. dubna. Kostel stojí od roku 1893, kdy spadla jeho původní věž, znovu postavená o rok později. Vedle kostela již dva roky stojí nová fara, dva roky je zde povolena samostatná duchovní správa, ale první farář P. Josef Raiman nastoupil až od r. 1903. Kostel sv. Anny se stal novou dominantou Polanky. U hlavní cesty na dolní Polance stojí od r. 1829 obecní kaple a vedle hřbitova Frankova kaple od r. 1877.

Starý panský zámek ze 17. století je pět let po adaptaci. Patří knížeti Gebhardu Blűcherovi z Wahlstadtu, který má též panství v Jistebníku, Studénce a širokém okolí. V Polance mu patří i vodní pila na prkna a cirkulárka. V zámku je kaple sv. Michaela archanděla. Hlas zvonku ze zámecké kaple se rozléhá nad rybníkem pod zámkem. Rybník byl větší, sahal až k cestě pod svahem. Na jeho břehu směrem k Polančici rostou velmi staré lípy. U cesty vedle rybníka stojí kovárna, v Polance se chová hodně koní. Z Odry je vedena voda na mlýn pana Ferdinanda Schmidta (později Hurníkův mlýn) a na Polančici vedle Polního rybníka je v provozu Klapuchův mlýn, zvaný též Mlýnek. Na strouze mezi rybníky a Odrou je panská pila. Polančice je bez regulace, proplétá se svými meandry zahradami, voda je v ní čistá, plná škeblí, ryb a raků. Kanalizace neexistuje, odpadní voda z domácností mizí v příkopech podél cest.

Škola je umístěna v nynějším obecním domě č. 1, je pětitřídní. Řídí ji nadučitel František Vaněk (pan rechtor), učí zde František Matlášek a též jedna učitelka - první žena ve škole - Marie Lubojacká. Škola byla obecná, jiné v Polance nebylo. V té době měla kolem 400 dětí. V Polance je už šest let poštovní úřad. Vede jej penzionovaný učitel Jan Klobasa, úřaduje u pana Vincence Hurníka č. p. 23 (nyní U Rybníčku). Starostou Polanky je Josef David, č. p. 335, tehdy poslední popisné číslo v Polance, hned vedle obecního domu. Jeho manželka se po jeho smrti provdala za Adolfa Michalčíka. Úřadovalo se asi doma, úřad neměl budovu. Nejstarším spolkem v obci byl Spolek vojenských vysloužilců založený r. 1872, byl pak zrušen v roce 1923. Sedm let však zde již působí Sbor dobrovolných hasičů. V hasičském skladišti vedle Sokolské louky (naproti prodejně průmyslového zboží) u p. Davida stojí nová čtyřkolová stříkačka, při jejím křtu byla kmotrou mlynářka paní Schmidtová. Lékařská služba nebyla v Polance žádná.

Údaje o počtu obyvatel scházejí, odhadem zde žije v té době přes 3 tisíce obyvatel. Obyvatelstvo je české. Dosud pracovalo v zemědělství nebo se živilo řemesly, nyní stále více odchází do dolů a hutí v Ostravě. Dělníci chodí do Ostravy pěšky, domů se vracejí na neděli (dlouhá pracovní doba). Abychom si dovedli představit Polanku konkrétněji, je třeba vzít v úvahu, že zde ještě není zavedena elektřina. Večer se svítí loučemi nebo olejovými lampičkami (petrolej nebo svíčky jsou přepychem). Žádné rádio či televize. Černé hodinky, vyprávění, spousta strašidel. Jak by ne, není veřejné osvětlení, cesty a chodníky plné křovin, tma. Žádné ledničky Do žehliček se vkládají rozžhavená želízka. Vaření jen na kamnech, topí se dřívím. Voda se čerpá ručně ze studní, proto se jí šetří. Žádné koupelny, záchody jsou v budkách na dvoře. Hygiena minimální. Chlévy, dobytek, uprostřed dvora hnojiště. Praní v neckách, máchání v potoce.

A co společenská zábava? Jediný sál byl v obecním hostinci vedle obecní kaple nahoře v 1. poschodí, dole byl výčep. Stabilní hudba ještě nebyla, jen pokusy několika hudebníků něco zahrát... Kromě obecního hostince byla hospoda "Stará škola", nynější U Dluhošů, kde původně stávala první škola v Polance. U Davidů (nyní U Friedlů) byl "Hotel Vrba". Dále Dřevjaník u Odry. O sportu se zatím nehovořilo. Fyzické práce a námahy bylo dost. Pro oddech byly u některých hospod kuželny. V roce 1900 bylo založeno Hospodářské společenstvo, spolek pro zvelebení hospodářské činnosti. Jeho předsedou byl rolník František Andla, č. p. 282, místopředsedou Eduard Kubica. Tak nějak vypadala Polanka v roce 1900. Pak přišlo dvacáté století...

Mgr. Jaroslav Král

Polanka v letech 1894-1918 ve světle zápisů z jednání obecního výboru

Dění v obci můžeme sledovat v různých písemných dokladech, z nichž poměrně podrobné jsou zápisy ze zasedání obecního výboru. V tomto období stáli v čele obce starostové Jan Hepp(1894-1896), Jan Ullman(1896-1899), Josef David(1899-1901), Antonín Kavala(1901-1913) a Antonín David(1913-1919). Na zasedáních se projednávaly hlavně otázky týkající se obce, církevních záležitostí a školství.

První zápis je datován k 17.říjnu 1894. Tehdy stál v čele obce starosta Jan Hepp a osmnáctičlenný obecní výbor, z jehož členů byli radními Josef Klapuch, Josef Tomášek, Antonín Krakovský a Antonín Ullman. Na programu jednání tohoto prvního známého zasedání stálo stanovení obecní potravní daně, a to 5 zlatých z 1 hl lihu a 3 zlaté z kořalky všeho druhu. Tato potravní daň měla poté v obci na počátku roku 1900 osmnáct plátců, zrušena byla k 1.lednu 1904. Ze zápisů se dovídáme i o obecních zaměstnancích. Na prvním místě se jednalo o obecního tajemníka. V roce 1901 jím byl Lambert Belán a poté od května 1902 Antonín Záviš, dřívější kancelista obecního úřadu v Mariánských Horách. V letech 1905-1916 tuto funkci vykonával František Dvorský, jehož roční plat činil 912 korun a 50 haléřů. Pro ilustraci uvádíme cenové relace z této doby: 1kg mouky 0,48K, 1 kg cukru 0,78 K, 1 kg vepř. masa 1,90 K, 1 kg brambor 0,06 K. Úřední hodiny měl obecní tajemník v pondělí až sobotu 8-12, 13-16 a v neděli a svátky 10-12 hodin. V zápisech je v květnu 1896 uváděn i obecní písař Josef Bezetzny. Mezi obecní zaměstnance dále náleželi obecní poslové Valentin Friedel (od roku 1896) a Petr Hurník (1918) , dohližitel masa a dobytka Augustin Michalčík (č.p.17), porodní báby Filipena Kubicová a Františka Bergrová a v roce 1911 ponocný František Friedel. Jako noční hlídači působili v roce 1900 Jan Franek, poté Viktor Romanský a v roce 1905 Karel Petruška a Antonín Šafer. Od 13.června 1912 měla pak obec dalšího zaměstnance, a to školníka, jimž se stala Johanna Bílská, vdova(č.p.115), která dostala zdarma školnický byt ve školní budově, zdarma otop a měsíční plat 30 korun.

Na zasedání 10.března 1905 byl pak úřední řečí obce ustanoven jazyk český. Už 19.ledna 1905 zrušila Místní školní rada utraquismus česko-německý na zdejší škole a byl zaveden český vyučovací jazyk. Toto rozhodnutí ovšem zamítla slezská zemská školní rada, načež byl podán rekurz k ministerstvu školství, které jej rovněž zamítlo 26 .3.1906 svým rozhodnutím č.8777. Poté následovalo ze strany obce podání stížnosti k c.k. správnímu dvoru. Čeština se pak stala vyučovacím jazykem až od školního roku 1907/1908 (o školství v obci podrobněji v publikaci "180 let školství v Polance nad Odrou /1815-1995/" vydané ÚMOb Polanka nad Odrou v roce 1995).

Obecní výbor se zaobíral i pořádáním zábav v obci. Na svém zasedání 13.1.1896 rozhodl a povolil pořádat, mimo běžné bály během masopustu, jen dva na jeho konci (po dva dny), dále na sv. Ducha a na krmáš. V listopadu 1905 bylo rozhodnuto o omezení tanečních zábav v obci a to tak, že byly povoleny jen posvícenská na konci masopustu a pak už jen dvě zábavy v každém hostinci ročně.

V říjnu 1903 se obec rozhodla požádat o zřízení četnické stanice. Dne 24.června 1908 se obecní výbor usnesl zažádat u c.k. ředitelství pošt a telegrafů o zřízení telegrafní stanice v Polance a 16.11.1911 o instalaci telefonu v obecní kanceláři (v budově dnešní radnice).

Na svém zasedání 24.6.1895 rozhodl obecní výbor podpořit stavbu železnice (tramvaje) ze Svinova do Klimkovic přes Polanku. Obecní výbor se poté na zasedání 29.12.1896 za přítomnosti starosty Klimkovic dr. Jana Moravce rozhodl upsat na stavbu této dráhy 5000 zlatých na kmenové akcie (po 200 zlatých na jednu akcii.), na což si obec vypůjčí ze Slezského zemského fondu se splatností 37,5 roku při 5% roční splátce. V červenci 1907 bylo rozhodnuto podílet se na stavbě dráhy částkou 50.000 korun na kmenové akcie. Zároveň se mělo ministerstvo dopravy požádat o zřízení nákladové stanice u zastávky. V říjnu 1910 se uskutečnila jednání o půjčce na stavbu dráhy Svinov-Klimkovice, jejíž projektované náklady činily 960.000 korun. Při financování se počítalo se zemskou subvencí 12.000 korun na běžný kilometr trati a 2500 korun na projekt. Zbytek se měl financovat půjčkou krytou zaknihováním na tělese trati. Garance byly rozděleny mezi tři zúčastněné obce rovným dílem. Umořování dluhu bylo stanoveno do výše 5,5% ročně do splacení, nejdéle na dobu 40 let. Měla vzniknout akciová společnost s kapitálem 570.000 korun, na níž by se podílely obce Klimkovice, Polanka a Svinov. Výnos z trati se měl použít po odečtení režie a provozních nákladů na splácení dluhu. Další zápis týkající se dráhy pochází ze září 1913, kdy se obec rozhodla vzít si půjčku na doplacení zbytku svého podílu. Poslední zmínka o dráze je až z 3.května 1918, kdy obecní výbor souhlasil s jednáním o jejím odprodeji společnosti Brünner Local-Eisenbahn Gesellschaft.

Na počátku července 1895 bylo rozhodnuto vystavět obecní stavení s nemocnicí.. Mělo stát na místě obecní pastoušky(č.p.64) a stavební náklady měly obnášet 1000 zlatých. Posléze se rozhodlo o jeho přeložení na horní skotnici vedle Nebla (č.p.80) z důvodu lacinějšího dovozu lékaře. Na stavbu chtěla obec vypsat veřejnou soutěž. Dle zápisu z 20.3.1896 měla nemocnice mít 2 světnice (každá 4x5 metrů), jednu síň (širokou 2 metry). kuchyňku a komůrku. Stavbu z kamenných cihel měla krýt střecha s dehtovou lepenkou. Nakonec byla nemocnice umístěna u č.p.81. Stavební dozor vykonávali Josef Hurník a Jan Hepp. V polovině září 1896 se jednalo o pronájmu obecní nemocnice k bytu, kdy Josef Martínek měl za 30 zlatých převzít do opatrování dva nemocné kromě stravy. V roce 1914 se pak projednávaly důkladné opravy tohoto zařízení.

V oblasti obecního hospodářství najdeme mimo jiné zápisy týkající se obecního hostince (dům vedle obecní kaple - bývalé řeznictví Uhlář), jehož nájemci se postupně stávali v roce 1896 Václav Vondra, roku 1899 bratři Jursové, v roce 1900 "Český akciový pivovar", počínaje rokem 1901 Adolf Herold, poté od roku 1908 opět pivovar a od dubna 1917 Veronika Gelnarová. V zemědělství se zápisy týkaly obecních býků, pro jejichž ustájení bylo 20.října 1910 rozhodnuto nechat vypracovat náčrtek a rozpočet vzorového chléva. Na konci prosince 1912 bylo usneseno zakoupit šest plemenných býků a ustájit je za úplatu u dobrých chovatelů. Býci byli umístěni u Františka Neuwirtha (č.p.212), Emanuela Fischera (č.p.42), Eduarda Neuwirtha (č.p.114), Františka Andly (č.p.59), Antonína Kavaly (č.p.109) a Josefa Ludvíkovského (č.p.94). Na zasedání 8.1.1912 se rozhodlo o postavení obecní mostní váhy na pozemku u podjezdu pod dražním tělesem odkoupeném od Adolfa Michalčíka. Nakonec ovšem došlo ke stavbě váhy na kostelním beneficiu (forma pronájmu) při obecní cestě naproti hostinci Františka Davida (dnešní hostinec U Friedlů). V roce 1904 bylo rozhodnuto o výměně stavebního pozemku 336/4 za stejnou výměru na parcele 167/2 v Horní Polance v místě od větrného mlýna pana Bujnocha k vesnici, což je v zápisech jediný doklad o existenci takového mlýna v obci ( v prostoru nad dnešní ulici U Rybníčku směrem k bývalé tramvajové zastávce "Skotnice").

Na schůzích se často projednávaly různé záležitosti týkající se místního kostela. Pro časovou orientaci obyvatel se staly důležitými věžní hodiny na kostele, jejichž natahováním byl v roce 1895 pověřen Ferdinand Košař. Pro výstavbu fary rozhodl výbor roku 1895 o zakoupení stavebního místa od Josefa Davida č.p.87 o výměře jednoho jitra za 1250 zlatých. Na stavbu fary se od ledna 1899 začalo dovážet kamení, odebírané od Planky z Olbramic. Budovu v témže roce dostavěl stavitel Emil Hauke z Frýdku. Jednalo se o jednopatrovou budovu, kde ve všech světnicích byla postavena kachlová kamna. V červnu 1910 se uskutečnila první oprava farní budovy i kostela. Na faře byly Jiřím Mozgou z Mariánských Hor vymalovány poškozené místnosti, stolařské práce a okování provedl Valentin Homola a natěračské práce Josef Vodák z Mariánských Hor. Na kostele pak realizoval stavitel František Moral klempířské, pokrývačské a zednické práce. Všechny opravy se měly zaplatit postupně z úroků fondu na udržování kostela. Samotný kostel pojistila obec v roce 1899 na částku 20.000 zlatých, a to střechu, zvony, varhany a všechny věci poškoditelné ohněm a poškození zdiva. V březnu 1900 se konala volba slavnostního výboru pro svěcení kostela a současně i kostelního výboru, do nichž byli za obec zvoleni Josef David, Antonín Kavala, Ferdinand Schneider, Josef Tomášek a Jan Hepp. V srpnu 1900 byl ustanoven kostelníkem Martinček a hrobníkem František Neuwirth, který měl rovněž za povinnost šlapat měchy u varhan v kostele. Součástí církevních staveb v obci byla i obecní kaple (na levé straně ulice 1. května směrem na Svinov, kousek pod "Lázeňským domem"), u níž se zvoníkem od února 1901 stala Františka Gelnarová z č.p. 5. V poslední den roku 1909 se konalo slavnostní přivítání nového faráře P. Metoda Vojtka. V osm hodin ráno vyšel průvod z kostela k obecnímu domu (dnešní radnice) ke kříži, u něhož stála slavobrána. Uvítací proslovy měli dosavadní administrátor farnosti P. Alois Gec, starosta obce Antonín Kavala, nadučitel František Waněk a družička. V průvodu hrála vojenská hudba.

Na mnoha zasedáních se rovněž řešily otázky týkající se místního hřbitova. V lednu 1895 bylo rozhodnuto zakoupit pro tento účel pozemek buď od Josefa Davida nebo Františka Michalčíka č.p. 90 (pod kostelem). Poté 14.srpna 1895 schválilo c.k. okresní hejtmanství v Opavě svým výnosem číslo 21.127 umístění hřbitova na parcele č.267 na roli Františka Michalčíka č.p.90. Na zasedání výboru 14.9.1895 vystoupili Josef Klapuch, Antonín Krakovský a František Planka s požadavkem na zřízení hřbitova u Frankovy kaple. Většinový náhled však byl pro zřízení hřbitova u kostela s tím, že hřbitov u Frankovy kaple by byl příliš vzdáleným pro obyvatele Janové, Fonovic a Václavovic. František Planka přišel 13.ledna 1896 s návrhem na darování jednoho jitra svého pozemku u Frankovy kaple pro zřízení hřbitova. Zároveň mělo patřit k povinnostem gruntu č.p.10 vyžínání trávy u hřbitova. V únoru téhož roku obec rozhodla zřídit do tří let hřbitov na parcele č.267 Františka Michalčíka v případě, že by kníže Blücher nedal pozemek pro tento účel. V červenci 1897 pak obecní výbor zamítl žádost obyvatel Fonovic a Václavovic o oddělení těchto částí od polanského hřbitova.

V období 1.světové války se četnost zápisů zmenšila. Jsou zde záznamy o upisování válečných rakouských půjček, sociálních podporách obyvatelům a smutečním projevu k úmrtí císaře Františka Josefa I. přednesenému na zasedání 7.12.1916. Významnou úlohu v době 1. světové války sehrával poručník z povolání, kterým se stal 23.12.1914 Jan Juřina, měšťan v Klimkovicích č.p.30.

Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatného Československa je první zápis ze zasedání datován k 8.12.1918. Starostou obce byl Antonín David, členy obecního zastupitelstva Eduard Teichmann, Jan Kavala, Antonín Kavala, Alois Král, Antonín Dobeš, Josef Beránek, František Neuwirth, Jan Stareček, František Andla, Augustin Michalčík a František Honěk. Na tomto zasedání vystoupil Antonín Kavala s návrhem, aby nadučitel František Waněk byl dán do pense, což zdůvodnil takto:" Bolavou ranou české Polanky bylo odedávna to, že nadučitelem na její škole byl renegát p.František Waněk. Obec horovala svého času o české úřadování v obci a její nadučitel vedl správu školy vždy jenom německy. Jeho německé a arcirakouské smýšlení ukázalo se jasně ve válce. Stačilo, aby někdo před ním jenom trochu zapochyboval o německém vítězství a už od něho byl prohlášen za velezrádce nebo rusofila. Nežádáme proto jeho potrestání, protože to snad dělal ne ze zlé vůle, ale aby se úřadům zalíbil, ale právě proto je dále v naší obci nemožným. Žádáme proto pouze, aby byl dán na odpočinek, protože už pátý rok nevyučuje, má více než plný počet let do penze a proto je v Polance zbytečným." Toto prohlášení pak bylo předáno Zemskému národnímu výboru ve Slezské Ostravě. Nadučitel František Waněk pak byl v roce 1919 penzionován a jeho nástupcem se stal Adolf Sokol. Tímto končí zápisy ze zasedání v roce 1918.

Zápisy ze zasedání obecního výboru podávají obraz o činnosti volených obecních orgánů i o lidech, kteří se na životu obce podíleli.

Pozn. Uvedená čísla popisná nekorespondují s dnešními čísly, protože v průběhu doby došlo v Polance nad Odrou k jejich přečíslování.

PhDr. S. Černín

1. škola

Polanecké děti musely dříve navštěvovat školu v Klimkovicích, do níž měly mnohé z nich dosti daleko. V listopadu 1791 podala proto obec žádost o zřízení školy v Polance, jejíž vyřízení se však protáhlo na mnoho let.

První jednotřídní škola byla otevřena v roce 1815. Nacházela se v místě, kde je nyní hostinec "U Dluhošů". Vyučovalo se v ní čtení, psaní, počty a náboženství, které bylo hlavním předmětem. Psaní a počty byly nepovinnými předměty a cvičili se v nich hlavně chlapci. Prvním nám známým učitelem byl Cajetanus Drschkowitz (+ 1823), po něm pak Mathias Standhaft (1835) a Vincenc Mayer (1837-1869).

Počet školou povinných dětí postupně narůstal od 72 chlapců a 82 děvčat v roce 1811 přes 131 chlapců a 146 děvčat v roce 1847 až po 195 chlapců a 199 děvčat v roce 1870. Tehdy se výuka rozšířila o němčinu, zeměpis, dějepis, přírodopis, přírodozpyt, nauku o tvarech měřických, zpěv a kreslení. V této nejstarší školní budově dále vyučovali Josef Keclík (1869-1881), který byl v roce 1871 jmenován prvním nadučitelem polanecké školy, Josef Včelný (1871-1872) a Georg Dorda (1872-1874).

Kolektivizace zemědělství v Polance v letech 1950-1960

Na počátku roku 1950 bylo na zasedání rady MNV rozhodnuto, aby v obci vzniklo jednotné zemědělské družstvo. ) Už 8. února se uskutečnily první hovory se zemědělci a následně pak členové MNV a KSČ obcházeli rolníky a přesvědčovali je o výhodách společného hospodaření. Bylo svoláno několik schůzí zemědělců za účelem ustavení přípravného výboru JZD, které ovšem byly neúspěšné a družstvo se tehdy nepodařilo založit. Více ZDE

PhDr. S. Černín

Helena Salichová

Významná slezská spisovatelka, malířka a grafička, sběratelka folklóru, iniciátorka akce "Budujeme Slezsko" se narodila 25. 4. 1895 v Kyjovicích na Opavsku jako jedno ze tří dětí řídícího učitele Josefa Salicha. Otec byl velkým vlastencem, zapáleným pro ochotnické divadlo a hudbu. Své dceři od raného dětství vštěpoval lásku ke kulturním hodnotám. Největší vliv na duchovní růst malé Heleny však měla její chůva Hana Proská. Svým vyprávěním, písněmi a obrázky před ní otevírala bohatost života, ale i těžkosti a bídu obyčejných chudých lidí v Kyjovicích a širokém okolí.

Po absolvování německé měšťanské školy v Opavě začala Helena studovat na klášterní dívčí škole sester Dominikánek v Klimkovicích, aby získala vzdělání jako učitelka ručních prací, které pak vyučovala na otcovské škole. Učitelství však plně neuspokojovalo její umělecké touhy, a proto se v r. 1919 přihlásila ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Její přijetí nebylo ovšem snadnou záležitostí, neboť neměla maturitu na střední škole. Když však prokázala svůj výtvarný talent, byla rektorem akademie Maxem Švabinským přijata - zprvu k mimořádnému studiu - a po roce jako řádná posluchačka Akademie. Jejími učiteli byli mimo jiné Vojtěch Hynais, Vratislav Nechleba, August Brömse a Karel Krattner. Na Akademii se potkala také se svým spolužákem Antonínem Hálou, za něhož se v roce 1923 provdala.

Po skončení studia v r. 1926 se mladí manželé vrátili do Helenina rodného kraje, do Polanky nad Odrou, kam byl krátce před tím její otec přeložen na místo ředitele školy. Svému novému domovu pak zůstala Helena Salichová věrna až do konce života. Prožila v Polance více než půl století a svůj dům, který začal stavět její otec, a který ona po jeho předčasné smrti sama dostavěla, neopustila ani v těžké době druhé světové války, kdy byla pro své národní i sociální přesvědčení pronásledována a byla pod stálým dozorem německé policie. Z manželství s Hálou se v r. 1926 narodil syn Milan, kterého měla velmi ráda a jemuž od útlého dětství vštěpovala lásku k hudbě a lidovým tradicím. Není divu, že se v dospělosti stal hudebním skladatelem a hudebním režisérem v Československé televizi v Praze, a že také pokračoval ve sběratelské činnosti své matky v oboru slezské lidové písně. Zemřel však předčasně v r. 1993.

Už před nástupem na pražská studia v době svého učitelování obcházela Helena Salichová okolí Kyjovic a zajímala se o projevy lidové kultury, zejména slovesnou a písňovou tvorbu, lidové zvyky a kroje. Skladatel Leoš Janáček složil klavírní doprovody k deseti písním a ty vyšly pod názvem "Slezské písně ze sbírky Heleny Salichové" (1920).Z její sběratelské činnosti pak zbylo několik sbírek, např. Slezské lidové písně svatební a jiné (1917), Národní písně slezské (1920), Lidové písně z Polanky, Koledy klarinetisty Telmara a další. Bohužel některé písně zůstaly jen v rukopisech. Celkem se dá počítat na 1500 zapsaných lidových písní.

Kromě písní si zapisovala Salichová také lidové pohádky, bajky, vyprávění starých lidí, humorné příběhy a pověsti. Tak vznikly pohádkové knížky "O hodném děvčátku a kravičce Babulce a jiné slezské pohádky" (1920), "Dětský svět" (1932), "Sto pohádek zimních večerů" (1932), "Dům z pohádky" (1945), "Slezské bajky" (1958), "O zlatém zoubečku - slezské bajky" (1975) a jiné. Stěžejním dílem literární tvorby Heleny Salichové je bezesporu kronika "Ze starých časů" (1947). Pro ni spisovatelka čerpala z vyprávění a vzpomínek své chůvy a svých rozhovorů s lidmi. Značná část je psaná slezským dialektem, jakým lidé v té době hovořili. Kniha "Stařenčina loktuše" (1975) obsahuje bohatou fotografickou přílohu krojových součástí z okolí Ostravy.

Jako výtvarnice vynikla Salichová hlavně portréty prostých lidí - litografie "Slezské Sibyly" (1941) a krajinomalbou svého okolí. Hlavním výtvarným prostředkem se jí však stala grafika, linoryt a dřevoryt. Tak ilustrovala lidové písně ve svých sbírkách, ale i Slezské písně Petra Bezruče. Po válce vznikly také grafické cykly "Válkou postižené Slezsko", "Zničené Slezsko", které sama spolu s učitelem Jindřichem Šajnarem vyvolala v život a tak přispěla značnou měrou k poválečné obnově rodného kraje. K válečným hrůzám se i později vrátila cyklem grafických listů "Utrpení židovských dětí v koncentračních táborech". Její výtvarné umění bylo prezentováno na mnoha výstavách doma i v zahraničí a bylo po právu oceněno několika cenami a vyznamenáními. Ke svým 80. narozeninám byla prohlášena zasloužilou umělkyní.

Helena Salichová neúnavně pracovala ve svém polanském domě až do posledních dnů svého života. Se svou obcí a přáteli oslavila své 80. narozeniny, ale brzy na to těžce onemocněla a 2. července 1975 v ostravské nemocnici zamřela. Její popel byl uložen do hrobu jejích rodičů na hřbitově v Polance. Náhrobek byl opatřen její sedící sochou sochaře Miroslava Rybičky. K uctění její památky byla v muzeu v Klimkovicích zřízena Síň Heleny Salichové se stálou expozicí jejích děl. A jak Základní škola tak i Základní umělecká škola v Polance nese čestný název "škola Heleny Salichové".

Mjr. Jiří Král

Narodil se 15. 3. 1910 na Janové. Pocházel z hornické rodiny, ale vyučil se slévačem. Chodil do obecné školy v Polance a do měšťanské školy v Klimkovicích. Byl studentem vyšší průmyslové školy strojírenské v Ostravě-Vítkovicích, kterou ukončil v roce 1930. Aktivně cvičil v Sokole, působil v místním hasičském sboru a hrál ochotnické divadlo. Po maturitě nastoupil vojenskou prezenční službu. Měl štěstí, byl poslán k leteckému útvaru. Stal se frekventantem školy pro záložní důstojníky a dosáhl hodnosti podporučíka. V dubnu 1932 byl propuštěn do civilu. Nezahálel a přihlásil se do Vojenské akademie v Hranicích, kde byl na podzim 1932 přijat. V létě 1934 byl Jiří Král vyřazen z akademie jako poručík letectva z povolání, potom postupně sloužil v různých posádkách.

V březnu 1939 emigroval s několika kamarády do Krakova, kde utvořili československou vojenskou skupinu. Stal se jejím velitelem. Skupina se rozrůstala, až se začaly pořádat transporty do Francie. Ve čtvrtém, který odjel 28.7.1939 v 19:15, byl i Jiří Král.

Když dorazil do Francie, byl odvezen do výcvikového střediska v Chartres. Počátkem prosince 1939 odtud francouzské velení odeslalo Jiřího Krále na frontu ke stíhací peruti GC I/1.

Na počátku května se rozhořely prudké boje. 8.5.1940 ve 14:30 byl Jiří Král sestřelen nad obcí Monneville 12 německými stíhači. Pokusil se zachránit padákem, ale ten se neotevřel. Jeho hrob je umístěn na vojenském hřbitově v La Targette pod číslem 176. Francouzské velení udělilo npor. J. Královi Croix de guerre s jednou armádní citací. Prezident E. Beneš vyznamenal statečné letce Čs. válečným křížem 1939, Čs. medailí za chrabrost a Čs. medailí za zásluhy 1. stupně. Ministr národní obrany gen. L. Svoboda povýšil J. Krále na majora letectva. Žel, všechna tato ocenění se Jiřímu Králi dostala in memoriam.

V roce 1945 vyšla v Londýně série osmi čs. poštovních známek, na kterých je i Jiří Král, a to na tříkorunové a třicetihaléřové známce. Jiří Král má pamětní desku na rodném domě na Janové.

Václav Nelhybel

22. března 1996 ve věku 76 let zemřel v Pensylvánii v USA ve městě Scrantonu u nás málo známý, ale mezinárodně uznávaný hudební skladatel a dirigent.

Narodil se 27. září 1919 v Polance nad Odrou v zemědělské rodině. Jeho rodný dům č.p.7 na ulici U Rybníčku už dnes neexistuje protože v padesátých letech vyhořel a pak byl zbourán. Před druhou světovou válkou odešel na studia do Prahy. Tam v roce 1937 maturoval na gymnáziu. Vzdělání získával pod vedením jezuitů. Začal studovat klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zájem o hudbu si přinesl ze svého rodného kraje, a tak zároveň se studiem řečtiny a latiny působil jako varhaník u sv. Tomáše na Malé Straně. Po zavření českých vysokých škol vstoupil roku 1940 na pražskou konzervatoř, kde studoval dirigování a kompozici u prof. Františka Píchy. Od března 1941 byl sbormistrem Slávie a začal se uplatňovat skladatelsky i jako dirigent v pražském rozhlase.

Po válce se vrátil na univerzitu studovat muzikologii. Roku 1946 však obdržel stipendium k pokračování studia hudební vědy ve Freiburku ve Švýcarsku, kde zůstal i po únoru 1948. Zde napsal disertaci o moravské lidové písni a poté se stal lektorem hudební teorie. Ve Švýcarsku a Německu se v padesátých velmi často uplatňoval jako hostující dirigent známých evropských orchestrů, jako byli Vídeňští symfonici, Mnichovští filharmonici, orchestr Mozartea v Salcburku, ženevský Orchestre de la Suisse Romande aj. a získal také významné úspěchy jako skladatel (ceny v Kodani, Paříži, Los Angeles).

V listopadu 1957 přesídlil Václav Nelhybel do USA, kde roku 1962 získal americké státní občanství. Od té doby působil jako skladatel a dirigent zvláště studentských orchestrů na amerických univerzitách. Kromě toho byl pedagogicky činný na mnohých školách v oborech hudební teorie, kompozice i dirigování nejen ve Spojených státech (zvláště v sedmdesátých letech na University of Lowell v Massachusetts), ale i v Kanadě, Mexiku a v Austrálii.

Nelhybel byl všestranný skladatel, napsal množství koncertních kompozic pro velké orchestry, desítky děl symfonických, komorních a vokálních i četné skladby pro děti. Byl autorem tří oper (Legenda, Obyčejný člověk a Stanice), tří baletů - Svatby, Ve stínu lípy (premiéra byla v pražském Národním divadle v roce 1947), Kohout a kat. Velký ohlas v zahraničí měla jeho kantáta Sine nomine, Alleluia - Amen, inspirovaná událostmi roku 1968 v tehdejším Československu.

V jeho skladatelském stylu se odrazil prudký vývoj evropské a americké hudby od dodekafonie a inovací I. Stravinského až po aleatoriku a sóničnost Nové hudby. Nelhyblova tvorba však měla po celou dobu důležitou stálici: inspiraci slezskou, moravskou a českou lidovou písní. Převážná část jeho skladatelského díla (kolem 380 skladeb) vznikla v souvislosti s jeho více než třicetiletou úspěšnou pedagogickou činností. V souvislosti s ní mu udělily americké univerzity tři čestné doktoráty hudby, jeden doktorát humanitních věd, dále byl jmenován čestným členem různých korporací, získal řadu cen a dalších titulů. Je třeba ještě dodat, že v letech 1950-1957 byl hudebním ředitelem Rádia Svobodná Evropa v německém Mnichově.

Poslední léta svého života prožil v městě Scrantonu v Pensylvánii. Jeho poslední rukopisy, písemnosti a nahrávky jsou trvale uloženy v Nelhyblově sbírce "The Nelhybel Collection" na Univerzitě ve Scrantonu.

Mgr. Jaroslav Král

Mozgal

Říká se tak polní cestě mezi Osadou míru (Kraví horou) a potokem Polančicí. Tato cesta je však jenom malým úsekem původního Mozgalu. Kdybyste zajeli do Archivu města Ostravy do Přívozu a řádek po řádku prostudovali první dva díly obecní kroniky Polanky (1925 - 1975), našli byste jen nepatrné zmínky o tomto místě, spíše v oblasti pověstí. Pokusím se z nich vytvořit aspoň trochu reálný obrázek. Kronikář Antonín Figala zaznamenal v roce 1968 stručné vyprávění tehdy 81 leté Filomeny Neuvirtové (č. p. 249, matky Věroslava Neuvirta). Mozgal se nazývala polní cesta vedoucí od Klimkovic ve směru na kostel ve Staré Bělé. Tudy prý táhli Rusové (Mozgali se jim říkalo) ve válkách napoleonských a někteří cestou zemřeli - snad nemocí zvanou "mozgalka". V místech, kde jsou pochováni, stály kamenné kříže. Ty byly tři, na které si dobře pamatuje, a to na pozemku Josefa Stillera, na pozemku panském a na Dluhošovém, nyní Vlastimil Malík č. p. 80. Dodnes se zachoval pouze jeden, a to na bývalém panském pozemku (za Osadou míru blízko Fešarovy cesty) a je hodně nakloněn.

Potud vyprávění paní Neuvirtové, narozené roku 1887. Ten zachovaný kříž byl popsán v PZ v březnu 1995 a dále po jeho přemístění na ulici K vydralinám v PZ 3/1999. Jedná se o smírčí kříž ze 16.-17. století, nejstarší dochovanou památku v Polance. Další dva kříže (na Malíkovém a Stillerovém) se již nenašly. Domněnka, že jde o tzv. cyrilometodějské kříže (podle lidového podání), jak je uvedeno v závěru 1. části kroniky Polanky, byla vyvrácena stejně jako domněnka, že upomínají na tažení ruských vojsk za napoleonských válek. Podle této domněnky měly kříže označovat hromadné hroby zemřelých ruských vojáků. Antonín Figala zapsal jinou pověst, podle níž jsou ruští důstojníci pohřbeni v místech, kde nyní stojí obecní kaple, poblíž Lázeňského domu. Vojáci pak byli pohřbeni v místech kapličky sv. Vendelína, asi 300 m dále, na dolním konci.

Otázkou smírčích křížů (vytesaných rukou zločince na smíření s Bohem a umístěných na místě činu) se odborně zabývá akademický sochař Vladimír Preclík. Ten přijel do Polanky 7. května 1999 a zúčastnil se přemístění smírčího kříže se souhlasem památkářů. Polní cesta Mozgal původně pokračovala za posledními domy nynější Osady míru ve směru ke Klimkovicím. V šedesátých letech, v době kolektivizace zemědělství, byla v tomto úseku cesta rozorána. I když vedla těsně kolem plotů zahrad, smírčí kříž, který byl na levé straně polní cesty ve směru nahoru, se tak ocitl asi 3 - 4 metry od kraje pole. Byl tedy přemístěn na okraj pole, na mez, velmi blízko původního místa, které je vcelku správně zakresleno na barevné mapě Polanky n. O. vydané v roce 1996. Nacházel se vedle plotu pozemku paní Anny Suré, č.p.394, kde byl až do roku 1999. Aby byl přístupnější, nachází se nyní na ul. K vydralinám, kousek za posledními domy. Všechna známá fakta kolem Mozgalu ukazují na to, že tudy vedla velmi stará dálková cesta v době, kdy Polanka možná ještě neexistovala nebo právě vznikala. Srovnejme dobu vzniku sousedních obcí: první zmínka o Staré Bělé je z r. 1272, pravděpodobný vznik Klimkovic umísťují historikové do první poloviny 14. století. Do 14. století pravděpodobně sahá původ Polanky, i když první dochovaná zpráva je z r. 1424.

Mezi obcemi či osadami muselo být spojení. Některé cesty byly významnější kvůli obchodu a v době válek. Snad takovou cestou byl i Mozgal. Ukazují na to smírčí kříže v této oblasti. V každém případě dokládají, že cesta byla starší než dochované pověsti o pohybu ruských vojsk v napoleonských válkách na počátku 19. století. Smírčí kříž na Mozgalu je skutečně nejstarší dochovaná památka na území Polanky, i když není datována.

Tato cesta nevedla středem dnešní obce, v části dolní Polanky (od zdravotního střediska k Odře) zřejmě procházela dnešní obcí, o čemž svědčí zmíněné hroby u kapličky sv. Vendelína a u obecní kaple. Vodní toky zvláště Odra, byly většinou překonávány brody. Je třeba si také představit, že pole byla i v místech dnešních částí Fojtovská (kolem Dělnického domu) a Osada míru, vybudovaných až ve 20. století. Mohly tam být také ještě lesy.

Mgr. Jaroslav Král

Osada míru

Začala vznikat v padesátých letech minulého století. Euforie z nabyté svobody po skončení války v roce 1945 vedla ke kulturnímu rozvoji (tělovýchova, hudební a divadelní činnost), ale i k chuti stavět příbytky. Hospodářská situace ale nebyla jednoduchá. Válkou zničené hospodářství se vzpamatovalo zvolna, lístkový systém zásobování potravinářským a průmyslovým zbožím se zrušil až v roce 1953. Stavebního materiálu byl nedostatek, přesto přibývalo zájemců o stavební parcely zejména v oblasti Zámecké po roce 1947. Nových parcel však bylo málo. Proto bylo jednáno s panem Františkem Hurníkem, bývalým statkářem v Polance č.p. 705 (nad Husovým sborem), který projevil ochotu prodat stavebnímu a bytovému družstvu pozemek na parcelaci. V lednu 1950 byla svolána schůze zájemců a sjednána kupní smlouva o koupi 9,25 ha pole až po cestu Mozgal po 4,20 Kčs za metr čtvereční.

Obecní kronika uvádí zavedení elektřiny na parcelách, v roce 1950 je tu vystaven první rodinný domek, druhý je ve stavbě. V prosinci 1951 bylo uzavřeno 94 kupních smluv na Hurníkovém - tak se vznikající osadě zpočátku říkalo. Z toho 88 smluv bylo pro stavby domků a šest parcel bylo prodáno pro postavení školky a obchodů, bude-li to zapotřebí. Stavební družstvo mělo 303 členů. Dne 4. července 1952 bylo družstvo vymazáno z rejstříku okresního soudu v Ostravě a tím zaniklo.

V obecní kronice za rok 1955 je poznamenáno, že nová čtvrť Polanky Osada míru vznikla v posledních dvou letech postavením asi 20 rodinných domků, další nejsou dosud dostavěny. Do této oblasti byla vybudována cesta, zavedeno veřejné osvětlení a místní rozhlas. Podle pamětníků byl tu jako první domek p. Viktora Neuvirta č. 376, dnes Pěknicovi na ul. K Vydralinám. Dále stavěli z hornické akce Václav Bula č. 377, Ludvík Staněk č. 375, Eustach Cihelka č. 378. Dále stavěli zaměstnanci Vítkovických železáren Šrom, Wojnar, Martínek, Tošenovjan, Lička, Klemiš, Petruška, Soudek, Opavský aj. Pro nedostatek cihel si stavebníci sami pálili ručně vyrobenou cihlu např. Lad. Surý, Frant. Surý, Fryčka, Pokorný, Nedvídek, Kunc, Smékal, Kárník, Sekera aj. Napřed byly prosazovány dvojdomky, později byly povoleny domky jednotlivé, ale parcela se tím rozdělila na dvě parcely úzké. Na počátku výstavby bylo nutno kopat velmi hluboké studny, i přes 20 metrů. Nyní je zde veřejný vodovod.

Pojmenování Osada míru bylo vyjádřením silného mírového hnutí v naší vlasti i v Evropě (Mírový kongres v Paříži 1949, velká manifestace v Ostravě, sjezd obránců míru v Praze 1951).

V šedesátých letech se postupně začaly budovat ve východní části Osady míru objekty Jednotného zemědělského družstva. V areálu JZD byly uvedeny do provozu tři velké kravíny. Občané této čtvrti začali později trochu posměšně říkat svému domovu Kraví hora. Též se objevoval výraz Na kopci. Občas přetrvává Na Hurníkovém, zřídka Mírová čtvrť nebo Mírová.

Jako nová čtvrť nemá Osada míru památných staveb. Historickou památku však má, a to přímo nejstarší v Polance - smírčí kříž ze středověku. Ten byl původně u cesty Mozgal na jižní straně Osady míru. Za napoleonských válek po ní přijížděla ruská vojska. Z Osady míru je nádherný rozhled po okolí a úchvatný pohled na Beskydy.

Mgr. Jaroslav Král

Horní - Dolní Polanka (dle katastru)

Původ obce sahá do 14. století, první písemná zmínka je však až z roku 1424. Kolem dvou panství - Horní Polanka a Dolní Polanka - vznikala obec. Majetek pánů z Kravař se někdy spojoval, jindy rozděloval (viz Dějiny Ostravy, 1993). V roce 1850 se obě vsi - Horní a Dolní Polanka spojily v jednu politickou obec Polanka. Její součástí byly také osady Janová, Přemyšov, Václavovice a Fonovice. Horní Polanka vznikala kolem renesanční tvrze přestavěné v 17. století na barokní zámek. Dolní Polanka byla nedaleko Odry, jejím pozůstatkem je část kamenné stavby bývalé palírny lihu (v nářečí "palarňa") na ulici K Pile.

Katastrálně byla Horní Polanka územím na sever od hlavní silnice po celé délce (od Klimkovic až po Odru). Dolní Polanka na jih od této silnice. Shluknutím písmen na novějších mapách se nápis Horní Polanka ocitl omylem uprostřed mapy, kde se nachází největší čtvrť Polanky - Zámecká, jejíž jméno zde však chybí. Tím dochází k záměně místních názvů i k chybě v pojmenování autobusové zastávky. Podobně je tomu i na Dolní Polance.

Mgr. Jaroslav Král

Fojtovská

Je to čtvrť rodinných domků se zahradami v oblasti kolem Dělnického domu: ulice Hraničky a Bezručova (v prodloužení ul. Aloise Parmy a Jabloňová) a příčné ulice Marvanova, H.Malířové, J.Zrzavého, Molákova a část ulice Anny Letenské až po ulici Hraničky.

Obecní kronika za rok 1926 se zmiňuje o parcelaci zdejšího velkostatku hraběte Lothara Blüchera z Wahlstattu provedené v důsledku záborového zákona. Velkostatek byl rozdělen na 4 větší díly, tzv. zbytkové statky. Asi 185 ha půdy bylo rozděleno mezi drobné místní uchazeče. V roce 1927 se již píše o 225 uchazečích. Část parcelace byla určena pro výstavbu rodinných domků v oblasti Fojtovské a Zámecké (stará Zámecká, jen kolem tratě tramvaje).

Vznikající část Fojtovská dostala jméno podle budovy fojtství (fojtové byli předchůdci starostů do roku 1848), která stávala v místech nynější točny autobusů. Později tam stála Orlovna, po jejím zbourání Dům služeb - nyní nová restaurace Orlovna. V obecní kronice je uvedeno: "O rychtu (fojtství) patřící Blücherovi, ucházela se při parcelaci zprvu obec, avšak v rekursu tělocvičné jednoty Orel v Polance byla pak budova přidělena této jednotě." Uvádím též zmínku o tom, že podle farní kroniky kostela sv. Anny žádala o budovu fojtství kromě obce též Církev československá v Polance pro postavení nového sboru. Budovu i pozemek pro cvičiště však získal Orel.

V roce 1928 je uváděn velmi čilý stavební ruch, bylo postaveno celkem 56 domků. "Nově vzniklá kolonie za kostelem byla na základě usnesení obecního zastupitelstva úředně pojmenována "Na zámeckém", kolonie, která povstala u rychty (fojtství), pojmenována "Na fojtském"."

V roce 1929 začala Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) se stavbou Dělnického domu. Byly vykopány základy a svážen stavební matriál. Jednota Orel přestavěla a upravila pro své účely budovu fojtství. Vznikla Orlovna. V roce 1930 byl Dělnický dům dokončen a slavnostně otevřen 8. června. DTJ i Orel získali pro své budovy hostinské a výčepnické koncese. Dělnický dům je dodnes významným tělovýchovným a kulturním zařízením v Polance, s areálem hřišť a šaten. V roce 1932 bylo otevřeno fotbalové hřiště na pozemku pana Antonína Davida č.p. 482 (SK Polanka). V roce 1965 byla postavena prodejna Jednoty vedle Orlovny. Budova Orlovny chátrala a v listopadu 1974 musela být zbořena. Vedle ní byly po nějakou dobu tenisové kurty. Na místě původní Orlovny byl v osmdesátých letech postaven Dům služeb, v poslední době zprivatizován a adaptován na restauraci Orlovna.

V roce 1964 bylo v celé Polance zavedeno označení ulic. Hlavní ulice přes Fojtovskou byla pojmenována jako Bezručova, někteří pak mylně uváděli celou čtvrť jako Bezručova. Ulice kolem Dělnického domu k Jistebníku byla původně pojmenována Sokolská (v Dělnickém domě bylo sídlo sjednocené tělovýchovy pod názvem TJ Sokol). Po připojení Polanky k Ostravě v roce 1976 se názvy některých ulic měnily. V Ostravě již Sokolská ulice byla, proto porubští poslanci rozhodli podle mapy o nevhodném názvu "Hraničky", což je malá osada na hranici s Jistebníkem, nikoli ulice. Když už, pak se měla jmenovat "K Hraničkám".

Občané Fojtovské měli poměrně daleko k vlaku i k tramvaji. Po výstavbě Kovošrotu byla k němu zavedena nová autobusová linka č. 46. Její točna byla po roce 1972 nejdříve na místě zbouraného Hurníkova mlýna u železniční trati, pak byla linka prodloužena na místo po zbořené Orlovně a obyvatelé Fojtovské tak měli první přímé spojení do Ostravy. Po zrušení tramvajové linky od 01.01.1978 byla linka č. 46 prodloužena až ke Klimkovicím a propojila celou Polanku.

Fojtovské čtvrti je tedy kolem 75 let. Předtím tady bylo pole. Okrajem Fojtovské vedla jen středověká cesta Mozgal od osady míru přes Polančici a po hlavní silnici k Odře.

Mgr. Jaroslav Král

Janová, Přemyšov a Hraničky

Ke staršímu osídlení podél hlavní cesty - ul. 1. května - na horním konci (u Klimkovic) a dolním konci (u Odry) přibyly ve 20. století tři nové čtvrti : Fojtovská (kolem Dělnického domu), Zámecká (za bývalým zámkem) a Osada míru (nad Husovým sborem). Zbývá doplnit informace o staré hraniční osady Janovou, Přemyšov a Hraničky. Do roku 1948 patřily k Polance n.O. ještě osady Václavovice a Fonovice, které byly připojeny ke Klimkovicím. Všechny stály na hranicích se sousedními obcemi, lidé jim proto říkali také Hranice nebo Hraničky.

Janová, Václavovice a Fonovice byly založeny v době 1740 - 1780. Založil je německý šlechtic Johann Wenzel von Moennich, který měl vedle Polanky svá panství. V českém překladu to je Jan Václav z Moennichů. Osady byly pojmenovány podle křestních jmen šlechtice a to Janová ze jména Jan, Václavovice ze jména Václav a Fonovice podle německé šlechtické předložky "von" (čti fon) = "z", která byla mylně považována za křestní jméno.

Nedostatek historických dokumentů nedovoluje serióznější přístup k minulosti. Pověsti o Přemyšovském lese - dnes Olší - nemají reálný podklad k představě zámku, který zde údajně byl, a který se zde propadl. Jediné co zůstalo je studánka sv. Jana v lese. Snad alespoň název Přemyšov připomíná dobu Přemysla Otakara I. a jeho nástupců (tehdy bylo jméno Přemysl dost časté). Až do 13. století byl náš kraj úplně český. Usazování Němců začalo až po třicetileté válce.

O původu maličké osady Hraničky (původně šest domků - jeden vyhořel) mezi Polankou a Jistebníkem není v kronikách zmínka. Jen poznámka kronikáře Antonína Figaly, který uvádí, že tato osada získala přezdívku "Svinská křivda"). Kdy a proč, to nikdo neví.

Největší autonomie dosáhla osada Janová. Už před válkou zde byl samostatný hasičský sbor, hrávali tu ochotnické divadlo, později tu byl zahrádkářský spolek. Janováci mají i slavného rodáka - plk. let. Jiřího Krále, který byl vyobrazen i na čs. známkách. Probíhaly tu mimo jiné těžké osvobozovací boje v dubnu 1945 a je zde umístěna pamětní deska otce a syna Tomáškových. Přes Janovou vede frekventovaná cesta z Ostravy na Bílovec ("Ostravská") a v dohledné době by zde měla vést dálnice D 47. Zajímavostí je, že první spojovací cesta z Polanky na Janovou ("Janovská") začala být budována jako skutečná silnice teprve až v roce 1927! Přemyšov je nyní spojen s životem na Janové. Od roku 1978 přišel o ojedinělé spojení - o lokální elektrickou dráhu Klimkovice - Polanka - Svinov.

Mgr. Jaroslav Král

Zdroj: www.bilovec.cz (25.11.2013)