http://valamir.imess.net/kladsko/index.html
1999
Ostatní
odkazy
české
názvy obcí
polské
názvy obcí
německé
názvy obcí
Kladská kotlina
Obklopena ze všech stran hlubokými lesy, leží na rozhraní české,
moravské a slezské země Kladská kotlina. Tento krásný kousek země vypadá jako
zmenšenina Čech. Stačí si představit Kladsko jako Prahu, Kladskou Nisu jako
Vltavu a severní část Labe, Stěnavu jako Ohře, Dušnickou Bystřici jako Berounku, Bělou jako Sázavu a
Bystřici jako Otavu. Pohoří, která dávají Kladsku přirozené hranice již od
pradávna, jsou rovněž vymodelovány tak, aby nám alespoň při pohledu na mapu
českou zemi připomínaly. Vždyť Stolové hory jsou jakoby Krušné, Soví jako
Krkonoše, Vartecké a Rychlebské
jako Orlické, masiv Králického Sněžníku jako Českomoravská vrchovina, Bystřické
hory jako Šumava a Kačenčiny hory (Vrchmezí), kde
sídlí Krakonošova (Rybrcoulova) vyvolená, jako Český les.
Zdaleka nejvyšší horou kladskou je Králický (někdy Kladský) Sněžník
s výškou 1423 metrů, pod nímž se rozkládají systémy krápníkových jeskyní u Klessendorfu a Vlčí vodopád u Wölfelsgrundu
(Mezihoří). Druhou nejvyšší horou je zde Vrchmezí
(1084 metrů), jehož svahy jsou zvláště z kladské části u vsi Grunvald hojně navštěvovány lyžaři. Jeden z nejkrásnějších
koutů Kladska jsou ale asi Stolové hory, zvláště jeho dvě nejvyšší hory Hejšovina (919,2 metrů) a Bor (918,5 metrů), které mají v
okolním kraji (zřejmě zejména na české straně) velice symbolickou roli. Obě
hory jsou protkány, podobně jako Ostaš u Police nad
Metují, rozsáhlými skalními městy, které přitahují turisty z širokého okolí a
jsou pro místní obyvatele zdrojem nemalého příjmu. Sláva Hejšoviny
se ale rozšířila po Čechách spíše díky Karlu Čapkovi, který sem umístil děj své
Doktorské pohádky. Je nutno také připomenout, že přímou součástí těchto
Stolových hor jsou Broumovské stěny, známé asi hlavně díky chatě na Hvězdě a
neuvěřitelně krásnou Kovářovou roklí. Všechny hory se svažují doprostřed
Kladské kotliny, stejně jako se tam stékají všechny řeky a potoky. Uprostřed
této kotliny je město Kladsko s mohutnou tvrzí, hrbolatými uličkami, tržišti a
kostely. A z tohoto srdce kladské země se již docela široká Nisa dere ven a u
Varty rozevírá hory vstříc slezským rovinám.
Naproti Broumovu se rozkládá druhé největší kladské město Nová
Ruda, které je přímo na úpatí Sovích hor, táhnoucích se až od Valdenburka (Valbřichu). Ale
Kladská kotlina je přece nejvíce proslulá svými lázeňstvím. Nachází se zde
dokonce nejstarší lázně dnešního Polska - Landek.
Mnohem známější je ale Chudoba, do které se sjíždějí koupěchtiví Češi z celé
České republiky a lázenští hosté z celého Polska.
Obávám se, že většina českých zájezdů do Kladska skončí svou pouť již na zdejší
nové tržnici tři kilometry od přechodu v Bělovsi.
Významnými lázněmi jsou rovněž Dušníky a Starý Bor, ve kterých, stejně jako v
Chudobě, vyvěrá železitá voda, která je chutí podobná pramenům z Náchodska Idě, Hronouce a Ostré
vodě ze Třtic u Studnice. Názvy polských pramenů se
však většinou inspirují jmény významných postav polských kulturních dějin.
Z jiných kladských měst bych uvedl zejména Bystřici, jejíž hlavní
význam spočívá ve dřevozpracujícím průmyslu (hlavně výroba sirek). Jako výchozí
bod pro návštěvu Stolových hor se nabízí nevelké město Hrádek (Radkov) naproti českému Božanovu
a trochu i bývalé město Levín, vypadající dnes spíše
jako větší vesnice. Oproti Hrádku má však výhodnou polohu: nachází se přímo u
mezinárodní Sudetské cesty, spojující západní a východní Evropu přes Náchod.
Málokdo se ale v Levíně zastaví. Do Kladska je možné
vniknout i přes údolí mezi Bystřickými horami a Sněžníkem, kde leží město
Mezilesí, svou velikostí a polohou se podobající českému Meziměstí (hraniční
přechod osm kilometrů od Broumova proti proudu Stěnavy).
Nyní si vás tedy dovoluji pozvat na nevelký výlet do složité historie tohoto
kraje, hluboko vklíněnému do hranic nynější České republiky.
Středověk
Začátkem 5. století se v Kladské kotlině začaly usidlovat slovanské
kmeny, které přicházejí z oblasti mezi Vislou a Donem. V oblasti Kladska se v
této době zabydluje kmen Charvátů. Je téměř jisté, že byli vazaly Sámovými a po
jistou dobu bylo jejich území včleněno do Velké Moravy. Právě kolem poloviny 9.
století tento kmen obývá území dnešních východních Čech a právě Kladska. Dnešní
Minstrberk a Frankenštejn
však již obývali Slezané a oblast kolem dnešního Valdenburku
Dobřané. Ve druhé polovině 9. století pak vojvoda
Zličanů Slavník ovládl území kmene Charvátů a
Doudlebů. Hranice jeho území byly vymezeny pohraničními hrady Chýnovem, Netolicemi, Doudlebami,
Litomyšlí a právě Kladskem. Přestože Slavník uznával
svrchovanost Přemyslovců, zachovával si vlastní vnitřní autonomii. Slavník zemřel roku 981. Jeho nástupcem se stává jeho
nejstarší syn Soběbor. Roku 982 je Soběborův bratr Vojtěch jmenován pražským biskupem.
Přemyslovcům však byla slavníkovská moc
trnem v oku. 28. října 995 byla většina slavníkovského
vojska na válečné výpravě s Otou III. Slavníkovští
bratři Spytimír, Pobraslav,
Pořej a Čáslav s ženami a dětmi byli onoho dne
přemyslovským vojskem vedeným Vršovci v Libici nad Cidlinou, která byla centrem slavníkovského
knížectví, povražděni. V Libici však nebyli přítomni
bratři sv. Vojtěch († 997), Radim († 1011) a Soběbor
(† 1004). Radim byl roku 999 zvolen hnězdenským arcibiskupem.
Právě od roku 995 se Kladsko stává součástí českého knížectví a je
administrativně zařazeno do Hradeckého kraje. Je založen i samosprávný kladský
děkanát v rámci Hradecka. V době Boleslava II. patřila k českému knížectví i
část Slezska a Malopolska (pozdějšího Haliče). Hned po smrti Boleslava II. se
polský kníže Boleslav Chrabrý zmocnil Krakovska a
Slezska. Český kníže Boleslav III. se pokusil zbavit svých bratrů, kteří ale
záhy odcestovali do zahraničí. Kníže Boleslav III. byl pak sesazen v roce 1002.
Na český trůn byl Boleslavem Chrabrým dosazen Vladivoj,
zřejmě jeho bratr, který ale umírá za několik měsíců. Na začátku roku 1003 se
pak ještě na českém trůně vystřídali bratři Jaromír a Boleslav III. A zde právě
začíná období českých a kladských dějin, tak často zdůrazňované v polských
historických pramenech. Polský kníže se totiž v této době zmocnil celého
českého knížectví, tedy i Kladska. V létě příštího roku se však na Čechy vrhlo
vojsko císaře Jindřicha II. a na český trůn byl dosazen opět Jaromír. Boleslav
Chrabrý se rychle stáhl zpět do Polska. Slezsko mu již ale zůstalo.Význam
Kladska jako pohraniční pevnosti s dosti strategickou polohou stále roste.
Osídlování kladské země pokračuje, roku 1006 byla založena budoucí
Varta, položená přímo na česko-slezských hranicích. Roku 1010 byl kladský hrad
obležen vojskem Boleslava Chrabrého, který se stále ještě nevzdal naděje o
znovuzískání českých zemí. Kníže však odtáhl s nepořízenou. O něco úspěšnější
byl již roku 1017, kdy se mu skutečně podařilo dočasně zavést polskou vládu nad
Kladskem. Aby již k podobným polským útokům nedocházelo, byl kladský hrad roku
1074 osazen silnou posádkou na obranu proti Polsku. Podle nařízení českého
knížete (a později krále) Vratislava měl však důchod z Kladska plynout jeho
dceři Juditě (†1085) a jejímu manželovi, polskému princi Vladislavu Heřmanovi
(1043 - 1102), který se v roce 1081 stal polským králem. Kladsko ale nadále
zůstalo součástí českého státu, takže uznávalo svrchovanost českého panovníka.
Roku 1093 kníže Břetislav II. vytvořil z Kladska jakési zvláštní
knížectví, které propůjčil svému synovci Boleslavovi (1085 - 1138), pozdějšímu
polskému králi (Boleslav III. Křivoústý). Nicméně o tři roky později Břetislav
II. Kladsko obsadil, odňal jej Piastovcům a silněji
jej připoutal k české zemi. Do roku 1108 byla kladská země definitivně v přímém
držení českých knížat. O tento titul se však mezi syny Vratislava II. vedly na
začátku 12. století mnohé spory, do nichž musel zasahovat leckdy i císař. Ve
druhém desetiletí již proti sobě stáli jen dva bratři: Vladislav a Soběslav.
Knížetem se stal Vladislav, zatímco jeho bratr trávil čas v polském exilu. Již
roku 1110 překročil Krkonoše a snažil se obsadit trůn. Roku 1114 se do Čech s
polskou pomocí dobýval přes Kladsko, které zapálil a zničil. Teprve za jedenáct
let po smrti svého bratra se Soběslav stal knížetem. Začal nyní napravovat své
řádění za vlády bratrovy a roku 1126 dal znovu postavit hrad Kladsko.
30. května 1137 se Soběslav v Kladsku setkal s polským králem Boleslavem
III. a uzavřel s ním mír. Kladsko tehdy získalo svoje dosti význačné postavení
v rámci českého státu, stalo se samostatným krajem v čele s kastelánem. Jako
kasteláni se uvádí tito: Hroznata (1169), Rivin s bratrem Peregrinem (1175,
1176), Vítek (1177), Bohuše (1174 - 1189), Heřman (1195), Ratibor
(1196), Smil (1211), Zbyslav a Vilém (1213), Budivoj (1222), Gallus (1253). V
roce 1262 je jako kladský purkrabí uváděn Ctibor Hlava.
Knížata Bedřich a Jindřich Břetislav odevzdávají kladský kostel
Nanebevzetí Panny Marie johanitům, kteří zde vydrželi přes 400 let. Za
Bedřichovy vlády, roku 1184, byl rovněž postaven jeden z nejstarších kladských
kostelů, kostel svatého Václava. O třicet čtyři let později se objevuje první
zmínka o Vambeřicích, později nejznámějším kladském
poutním místě. Z roku 1241 pochází zmínka o dalším důležitém místě kladské
země, o lázních v Landeku. Tenkrát byl totiž nápor
mongolských vojsk zastaven až u Varty a říká se, že bojovníci odtamtud při
cestě zpět zničili jakési lázně na místě dnešního Landeku.
Toto prosperující město si dodnes zakládá na tom, že jeho lázně jsou široko
daleko nejstarší. Dnes se říká: nejstarší lázně v Polsku.
Roku 1247 se stal Přemysl Otakar (*1233), syn krále Václava,
mladším králem a markrabětem moravským. V té době, maje na své straně většinu
šlechty, se tento ještě nedospělý muž pokusil o vzpouru proti svému otci.
Nakonec byl ale otcem poražen u Mostu roku 1248, byl donucen k poslušnosti a
většina šlechty byla potrestána. Jeden ze šlechticů, kteří v tomto boji syna
proti otci stáli při králi Václavovi, byl Havel z Lemberka.
Tento šlechtic z rodu Markvarticů (držitel hradu Lemberka na severu Čech) dostal za své věrné služby Václavu
I. Kladsko. Více než on je ale známa jeho manželka Zdislava, která byla v roce
1997 prohlášena za svatou. Vláda Havla z Lemberka je
však proslulá zejména osidlováním země Němci, které samozřejmě od této doby
neprobíhalo jen v Kladsku ale v celých Sudetech. Sám Havel založil na místě
osady Bystřice německé sídlo po něm pojmenované Hawelswerde,
Německý název Bystřice tudíž zněl až do 20. století zkomoleně Habelschwerdt. Za Havlova panování byl také roku 1250 v
Kladsku zřízen minoritský konvent.
Roku 1253 nastoupil na český trůn Přemysl Otakar a brzy po
korunovaci odňal Havlu z Lemberka Kladsko a stal se
sám jeho držitelem pro další léta. Je psáno, že český král a rakouský vévoda
(1251 - 56 markrabě) oddělil od kladské země Broumovsko a daroval je
benediktýnům, jmenovitě břevnovskému opatovi
Martinovi. Z toho ale přímo vyplývá, že před tímto datem byla broumovská
kotlina pokládána za součást kladské země. Broumovsko je podobně jako Kladsko
horami uzavřený svět sám pro sebe. Nejvíce otevřené je však právě Božanovem a Otovicemi ke Kladsku,
zatímco chceme-li se dostat na Policko, musíme obvykle celé Stěny obejít přes
průsmyky v Bohdašíně či pod Honským
špičákem. Podobně se argumentuje v polských pramenech přírodní sounáležitost
Kladska se Slezskem - přes Vartu je do Slezska snadnější přístup než přes Levín a Chudobu do Čech.
Za Přemyslovy vlády bylo roku 1269 povýšeno Kladsko na město. Do té
doby se tedy pod tímto vojensky důležitém hradě zformovalo dostatečně velké
podhradí. Toto nové město stálo nyní na hranicích rozsáhlého Přemyslova
panství, jež zahrnovalo v této době nejen Čechy (od roku 1266 s Chebskem) a
Moravu s vazalským Opavskem (obsazeném nyní Mikulášem, nevlastním synem
královým), ale i Rakousy, Štýrsko (od 1261), Korutany a Kraňsko. Již roku 1276
se ale začala tato říše hroutit kvůli rostoucímu vlivu nového římského císaře
Rudolfa Habsburského. V bitvě s tímto císařem roku 1278 král Přemysl Otakar II.
padl a jeho země byly rozděleny mezi Otu Braniborského (Čechy) a císaře Rudolfa
(Morava a rakouské země). Kladsko se dostalo do rukou vratislavskému knížeti
Jindřichovi (IV.). Za jeho vlády se počalo se stavbou kamenného mostu ve městě
Kladsku. Jindřich, zemřev roku 1290, Kladsko odkázal českému králi Václavu II.
Přemyslovská dynastie vymřela (nepočítaje potomky Mikuláše
Opavského) roku 1306 Václavem III. Pro celou zemi to znamenalo nestabilitu,
častou změnu panovníků a finanční nesnáze. Další roky prošlo Kladsko rukama
mnohých majitelů, protože bylo stále dáváno někomu do zástavy. Roku 1316 jej
získal Hynek Berka z Dubé († 1348), který se roku
1320 stal rovněž pražským purkrabím. Roku 1319 byla Bystřice, osídlená Němci,
povýšena na královské město a o rok později byl na město povýšen i Hrádek a v
roce 1324 i Dušníky, přejmenované nyní na Reinerz (od
roku 1375 Čechy opět užíván český název). Roku 1327 dostal Kladsko do zástavy
Jindřich VI. Vratislavský a roku 1336 Boleslav II. Minstrberský
Roku 1341 se Kladsko dostává pod přímou správu českého krále Jana (* 1296).
Do této doby se také datuje první zmínka o panství hradu Homole,
který byl postaven jako obranná tvrz náchodské stezky, která byla a vlastně
stále je obchodně a politicky velmi důležitá. Hrad Homole stával na kopci mezi Levínem a Dušníkami, nad dnešní
Sudetskou cestou. Již ve čtrnáctém století panství tohoto hrad zaujímalo území
dnešních obcí Chudoba, Levín, Dušníky a Ředeč. Západní část tohoto panství se tou dobou nazývala
českou a církevně patřila do dekanátu dobrušského (stejně jako např. náchodské a opočenské
panství). Východní části se říkávalo německá a náležela do dekanátu
kladského. Oba tyto dekanáty pak byly součástí
archidiakonátu hradeckého a ten patřil do diecéze pražské.
V čele pražské diecéze stál od roku 1343 Arnošt z Pardubic (*
1297). Tento velmi vzdělaný muž a přítel Karla IV., se kterým se seznámil v
Itálii (tam Arnošt v Padově a Boloni studoval), byl synem kladského purkrabího
Arnošta z Hostyně a ze Staré. Není vyloučeno, že se
Arnošt z Pardubic v Kladsku narodil. V roce 1338 se stal kanovníkem u svatého
Víta, roku 1343 biskupem a roku 1344 prvním pražským arcibiskupem. Povýšením
pražského biskupství se Praha církevně odpoutala od arcibiskupství v Mohuče a
přijala pod svou ochranu biskupství ve Vratislavi (do té doby pod hnězdenským
arcibiskupstvím), v Litomyšli a v Olomouci.
Arnošt z Poděbrad měl ke Kladsku velmi vřelý vztah. Se svými bratry
Smilem a Vilémem držel v okolí několik statků a roku 1344 přispěl k podepsání
privilegia, ve kterém se král Jan zavázal, že Kladsko nebude v budoucnu
zastavováno, ani oddělováno od Čech. Roku 1349 založil Arnošt v Kladsku kostel
a klášter augustiánského řádu, který později proslul
zejména svou knihovnou. Podle svého přání byl Arnošt po své smrti roku 1364 ve
chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku pohřben.
Roku 1351 , kdy již v čele Kladska i Čech stál král a císař Karel
IV. (* 1316), bylo téměř porušeno Janovo privilegium o neodvislosti Kladska od
Čech. Kladsko bylo totiž kvůli finančním potížím panovníka téměř zastaveno
Jindřichu Hlohovskému. Kladští se ale vykoupili a o
čtyři roky později Karel potvrdil Janovo privilegium písemně. Roku 1388
potvrdil toto privilegium i Karlův syn Václav IV. (1361 - 1419), který
nastoupil po otcově smrti na český a římský trůn roku 1378. Za jeho vlády byl
ve městě Kladsku dostavěn po více než sto letech kamenný most dnes nazývaný
most Wita Stwosza (Veit Stoss byl německým pozdně
gotickým sochařem a řezbářem s přelomu 15. a 16. stol.). Tento most vede pouze
přes úzké rameno řeky Nisy Mlýnovku (Młynówkę). Říkávalo se mu také malý Karlův most, protože je
mu skutečně neobyčejně podobný. Je totiž také lemován barokními sochami. Stejně
jako jeho pravděpodobná předloha, měl i tento most jakési mostecké věže či
brány, tyto byly ale na přelomu 19. a 20. století strženy.
Roku 1397 byl kladským hejtmanem jmenován Hanuš (II., †1423), kníže
ratibořský a opavský. Na tomto hejtmanovi je zajímavý zejména jeho původ. Je
totiž přímým (po meči) potomkem Přemysla Otakara II. a patří tím do nemanželské
větve Přemyslovců, založené již zmiňovaným Mikulášem I. Během Hanušovy vlády,
roku 1418, byl Hrádek povýšen na královské město.
Kladsko bylo v období husitských válek na katolické straně, protože
i obyvatelstvo zůstalo katolické. Kladští uznávali krále Zikmunda, který sem
jmenoval jako hejtmana šlechtice Půtu z Častolovic. Ten byl držitelem i Potštejnu a Albrechtic a
roku 1428 se stal i knížetem minstrberským a roku
1431 pánem na Frankenštejně a Kamenci. Ve dvacátých
letech Kladsko ale zažilo zběsilý útok husitů, kteří v roce 1425 - 1429
vydrancovali a vypálili Vartu, Hrádek, Kladsko a Novou Rudu. V roce1428 přepadl
minsterberský kníže Jan husitské ležení u Štívnice a 27. prosince s husity prohrál v bitvě u Staré
Jesenice (Stary Wielisław).
Padl a jeho jmění se dostalo do správy již jmenovanému kladskému pánovi Půtovi. Roku 1428 padl také hrad Homole, jehož pán, rytíř Hommel, utekl do lesů. Husité na hrad dosadili svého
hejtmana Petra Poláka, který pak plenil okolní panství, zejména svídnické a vratislavské. Uprchlý rytíř Hommel
se zatím ukrýval na hoře Bor. Říká se, že jistý sedlák Šrůtek z Machova rytíři
a jeho věrným nosil jídlo. Za to mu pak rytíř daroval pole ze svého bývalého
panství, které v držení rodu Šrůtků zůstalo více než pět set let.
Roku 1427 se Homole dostala do držení Mikuláše Trčky z Lípy a roku
1440 se celé Kladsko dostalo do rukou Hynka Krušiny z Lichtenburka,
bývalého člena Orebitského bratrstva. Za té doby na Kladsko zaútočili Slezané v
čele s vratislavským biskupem Konrádem a pobořili hrad Karnenštejn
u Landeka. Roku 1454 Hynek Krušina umírá a jeho syn
Vilém prodává Kladsko Jiřímu z Poděbrad. Začíná tak zlaté období kladských
dějin.
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (*1420) byl
již ve třicátých letech jako příslušník starého, původně moravského
šlechtického rodu držitelem Poděbrad, Kunštátu, Litic
a Boskovic. Již jako mladý muž se zúčastnil několika husitských bitev, např. u
Lipan (1434) a u Tábora (1438). Ve svých dvaceti letech se stal hejtmanem
boleslavského kraje a v osmadvaceti se po obsazení Prahy stává prvním mužem
království. V roce 1452 se stává zemským správcem a stále rozšiřuje své rodinné
pozemky. Proto roku 1454 kupuje od Viléma z Lichtenburka
Kladsko. O dva roky později své panství zvětšuje ještě o Náchod, který jeho
rodině patřil vlastně již od roku 1414, ale v průběhu válek byl ztracen. Dále
se mu podařilo získat před nástupem na český trůn Vízmburk
(1450), Častolovice (1452), Potenštejn,
Žacléř, Albrechtice a minsterberské knížectví (1456).
Ještě král Ladislav mu daroval knížectví lehnické.
23. listopadu 1457 umírá mladý král Ladislav Pohrobek a 2. března
1458 je Jiří z Poděbrad zvolen českým králem. Sídlí tedy v Praze. Proto se
rozhodne postupně rozdělovat své panství mezi své syny. Již roku 1459 tedy
jmenuje svého nejstaršího (nepočítaje Bočka, který byl fyzicky či mentálně
postižený) syna Viktorina (*1443) vládcem Kladska a Minsterberka. 17. prosince 1462 však v Kladsku vytváří
hrabství, které dává v léno nejen Viktorinovi, ale i
jeho dvěma mladším bratrům Jindřichovi (*1448) a Hynkovi (*1452). K této
příležitosti král uděluje novému hrabství znak: dva zlaté šikmé pásy v červeném
poli. Znakem samotného města Kladska je již v té době český lev. O tři roky
později král Jiří opět potvrzuje formální vládu svých synů v Kladsku.
V roce 1458 svěřil Jiří Viktorinovi ještě
hrad Žacléř a roku 1464 koupil hrad Kunětická Hora. Svou dceru Kateřinu (1449 -
1464) provdal za uherského krále Matyáše a roku 1466 byl proklet samotným
papežem. V samotných Čechách se proti králi utvořila tzv. zelenohorská jednota.
Jeho zeť Matyáš zatím zbrojí a v roce 1468 vyvolává otevřenou válku proti
husitskému králi. Matyášovi se později podařilo zachvátit Moravu a Slezsko, ale
Kladsko stále vzdorovalo. Nakonec je na toto hrabství vznesena klatba a během
několika nájezdů ze sousedního Slezska je spálen Hrádek a Dolní Štívnice.
Uprostřed bojů o České království umírá 22. března 1471 král Jiří.
Na český trůn se s jeho souhlasem dostal litevsko-polský princ Vladislav a
statky v samotné české zemi byli rozděleny mezi tři Jiříkovy syny. Toto
rozdělování je oficiálně ukončeno rok po králově smrti, 9. března 1472. Jeho
nejstaršímu dědici Viktorinovi se dostává knížectví
opavské a panství kolínské. Právě toho Opavska se ale Viktorin
roku 1485 vzdává ve prospěch Matyáše, v jehož služby dobrovolně vstoupil. Umírá
roku 1500 a zanechává po sobě syna Bartoloměje († 1515), významného českého
diplomata
Jiříkův syn Hynek, jinak zvaný též Jindřich Mladší, získal po
otcově smrti rodové sídlo Poděbrady a hrad Kostomlaty.
Dědil ale i po své matce Johaně z Rožmberka († 1475), druhé manželce krále
Jiřího, a to Lichtemburk, Mělník a Teplici. Od bratra poté získal Kolín, který ale postoupil
Matyášovi. Hynek ale proslul spíše na poli literárním. Je totiž autorem
milostné renesanční básně „Májový sen".
Jiříkův prostřední syn Jindřich Starší sídlil se svou ženou Voršilou Braniborskou na Kladském hradě již od roku 1467.
Hrabětem kladským se však oficiálně stal až 9. března roku 1472. Od tohoto data
se stává i knížetem minstrberským (Münsterberg, dnes Ziębice), pánem
na Frankenštejně (Frankenstein,
Ząbkowice), Náchodě, Homoli, Kunětické Hoře, České
Skalici, Vízmburku, Havraně, Opatovicích
a Liticích. Roku 1473 Jindřich konvertuje ke katolicizmu, protože v Kladsku
činili katolíci většinu. Roku 1478 pak v Kladsku založil klášter a kostel
svatého Jiří a Vojtěcha a předal jej bernardýnskému řádu. V letech 1487 - 1490
dočasně přišel o Minstrbersko. V té době totiž
vedlejší země koruny české stále ovládal Matyáš Korvín,
který zemřel právě roku 1490.
Roku 1492 umírá Hynek z Poděbrad a jeho bratr Jindřich po něm dědí
panství Poděbrady, které ale o tři roky později vyměnil s králem Vladislavem
II. za Olešnicko ve Slezsku. Roku 1491 prodává Vilémovi z Pernštejna Kunětickou
Horu a roku 1497 Janu Špetlovi z Prudic
panství Náchod. Jindřich umírá roku 1498 a je pohřben v klášteře, který
založil. Později je ale přenesen ke svému bratrovi Hynkovi a k prvnímu
pražskému arcibiskupovi do chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Kladsko dědí Jindřichovi tři synové Albrecht (1468 - 1511), Jiří
(1470 - 1502) a Karel (1476 - 1536). Tito bratři si ale Kladsko nechávají jen
tři roky a prodávají jej svému švagrovi, manželovi jejich sestry Zdeňky (1483 -
1522), hraběti Oldřichu z Hardeka. Titul hrabat
kladských si však pro sebe a své potomky nadále nechávají. Pokusme se tedy
sledovat tento rod alespoň stručně až do jeho vymření roku 1647.
Karel z Minstrberka zůstal nadále
knížetem minstrberským a olešnickým. Měl čtyři syny,
z nichž nejstarší Jáchym (1503 - 1562 ) se stal braniborským biskupem. Druhý
syn Jindřich (1507 - 1548) zdědil obě knížectví a vlastně i titul kladského
hraběte a předposlední Hanuš (1509 - 1565) byl držitelem pouze Frankenštejna. Po Jindřichovi (II.) následovali na
knížecích trůnech jeho synové Jindřich (1542 - 1587) a Karel (1546 - 1617).
Karel (II.)se stal vrchním hejtmanem Slezska, roku 1567 prodal knížectví minstrberské a vzápětí se přestěhoval na Moravu, kde díky
sňatku s Kateřinou Berčinkou z Dubé
získal panství Šternberk a Jevišovice. Karel II. se
oženil podruhé s Eliškou Magdalénou z Lehnice a
narodili se mu synové Jindřich Václav (1592 - 1639) a Karel Bedřich (1593 -
1647), kteří se stali jako poslední příslušníci poděbradského rodu knížaty
olešnickými a titulárními hrabaty kladskými. Jejich majetek pak zdědil jejich
švagr Sylvius Nimrod z Virtemberka.
Roku 1501 se stal kladským hrabětem Oldřich z Hardeka.
Na začátku jeho vlády byl českým králem ještě Vladislav II. V té době bylo
České království stavovskou monarchií, neboť stavy, ale z nich hlavně šlechta,
měly rozhodující slovo ve státě. 15. prosince 1512 se do Kladska sjel generální
sněm zemí české koruny, mezi jehož jednatele patřil například Zdeněk Lev z
Rožmberka, který byl fakticky nejmocnějším mužem ve státě, a Vilém z
Pernštejna, budoucí náchodský pán. Hovořilo se zde o různých problémech té
doby, zejména o kriminalitě, která v tomto období slabého panovníka kvetla,
Židech a dluzích Karla Minstrberského. Jednotlivé
české země, které měly značnou vnitřní autonomii, se zavázaly si navzájem
pomáhat ve stíhání nebezpečných zločinců. Rozhořelo se zde i několik dalších
sporů mezi královskými městy a šlechtou, které ale trvaly již od vyhlášení
králova zemského zřízení v roce 1500. Konflikt již zmiňovaného Bartoloměje Minstrberského s Vratislavskými vyústil dokonce ve válku,
při které byl minstrberský kníže v roce 1513 obležen
na svém hradě Skály.
Již za vlády krále Ludvíka, 2. února 1518, se generální sněm
českých stavů sjel do Kladska podruhé, tentokrát proto, aby potvrdil úmluvy ze
sněmu předešlého. Již rok předtím byly spory mezi stavy ukončeny tzv.
svatováclavskou smlouvou, která vznikla zejména díky přičinění Viléma z
Pernštejna.
Roku 1522 umírá hrabě Oldřich . Po něm se vlády v Kladsku ujímá
jeho bratr Hanuš († 1535). Čtyři roky poté padne v bitvě s Turky u Moháče
uherský a český král Ludvík, jehož nástupcem na obou trůnech se stává Ferdinand
Habsburský (1503 - 1564). Turecké nebezpečí ale pokračuje. Téměř celé Uhry, kde
ze začátku dvacátých let zuřila v občanská válka mezi Ferdinandem a jeho
protikrálem Janem Zápolským, se staly součástí Osmánské říše. Úspěšné obrany Vídně před tureckým
nebezpečím se roku 1529 zúčastnil i kladský hrabě Hanuš. Samo Kladsko bylo v té
době ohrožováno jiným nepřítelem, vnitřním. Na hradě Homoli totiž sídlili
loupežníci, kteří svými výpady ohrožovali celé okolí, zejména přepadali
pocestné na dodnes důležité Sudetské cestě. Ona loupežnická banda byla řízena
saským rytířem Zikmundem Kafundem, jehož otec Hylbrand homolské panství dostal
v léno ještě od Jindřicha Minstrberského. Ve
třicátých letech byla proto na tento hrad poslána trestná výprava, která hrad
pobořila a zajala jeho pána. Ten byl pak roku1534 ve Vídni sťat.
Od té doby z hradu zůstaly jen chátrající ruiny. Lidové pojetí konce
loupeživého rytíře Zikmunda Kafunda se však poněkud
liší od historického. Po jedné zvláště vydařené loupeži prý totiž do hradu
uhodilo a ten se i se svým pánem propadl do země.
Roku 1534 se kladským hrabětem stal Kryštof z Hardeka,
který své panství hned předává králi Ferdinandovi. Král Kladsko ale již roku
1537 zastavuje Janovi z Pernštejna, náčelníkovi luteránské strany v Čechách.
Tento příslušník starého moravského rodu provádí v Kladsku reformaci. Jan byl
druhým synem zmiňovaného Viléma z Pernštejna. Kvůli obrovskému majetku, který
zdědil po smrti svého otce (1521) a bratra Vojtěcha (1534), se mu říkalo Jan
Bohatý. Nejdříve sídlil na Moravě a držel zde mj. Pernštejn, Přerov, Plumlov, Tovačov, Lipník a
Hranici. Na Moravě se stal také nejvyšším komořím (1506 - 16 a 1520 - 233) a
zemským hejtmanem (1515 - 19, 1526 - 28 a 1530 - 32). Po smrti svého bratra
získal ještě v Čechách panství Pardubice, Kunětická Hora, Potštejn, Rychnov,
Litomyšl, Brandýs nad Orlicí a Náchod. Náchodské panství však roku 1544 prodává
Zikmundovi ze Smiřic, čímž zde začíná ona zlatá doba rodu Smiřických, která trvala
až do třicetileté války.
V Kladsku, které bylo tedy po sedm let s Náchodem osobou Jana
Bohatého z Pernštejna spojeno, se v té době razí mince Jan ale umírá roku 1548
a Kladsko dědí jeho syn Jaroslav (1528 - 1569), který je ale již roku 1549
prodává bavorskému vévodovi Arnoštovi, jehož syn Albrecht IV., arcibiskup
solnohradský, je v letech 1540 - 1554 kladským hejtmanem. Sám Arnošt ale na
kladský hrad přesídlil až v roce 1556, ale již asi za deset let se Kladsko
dostalo do rukou krále Maxmiliána. Za vlády Arnoštovy byla roku 1562 v
Dušníkách zřízena první papírna rodiny Kretschmerů,
jejíž členové byli později povýšeni do šlechtického stavu. V současné době je
zde papírnictví věnováno muzeum.
Kladsko v držení českého krále
Maxmilián II. (* 1527) převedl Kladsko opět do přímého držení
českého krále a roku 1569 potvrdil Kladskému hrabství výjimečný statut v rámci
Českého království zřízením místního sněmu. V tomto sněmu zasedali zástupci tří
stavů (kurií): rytíři, měšťané a svobodní rychtáři. Podobný sněm mělo tou dobou
i Chebsko a Loketsko na západě Čech. Maxmilián zemřel již roku 1576 a na český
trůn nastoupil jeho syn Rudolf II. (* 1552). Tento král český a uherský a císař
římský vydal 11. února majestát, navazující na podobné listiny krále Jana,
Karla a Václava. Tímto majestátem se král Rudolf zavázal, že Kladsko nemá být
nikdy prodáváno, zastavováno, zkrátka nijak oddělováno od české země. V té době
sloužil kladský hrad jako státní vězení.
Za Rudolfovy vlády byl nejmocnějším rodem Čechách rod Rožmberků.
Poslední příslušníci tohoto rodu Vilém (1535 - 1592) a Petr Vok
(1539 - 1611) drželi v letech 1581 - 1599 Rychleby,
hornickou osadu pro těžbu zlata, a razili zde vlastní mince (dukáty a tolary).
Sídlili ale v Českém Krumlově, odkud ovládali své velké jihočeské panství,
které zahrnovalo okolí měst Český Krumlov, Prachatice, Rožmberk, Kaplice, Nové
Hrady, Třeboň, Lomnice, Veselí, Soběslav, Bechyně a Miličín.
Vilém roku 1584 povolal do Krumlova jezuity a ti přišli o jedenáct let později
i do Starého Boru. Vilém byl i významným českým diplomatem (byl mu navržen
titul polského krále) a od roku 1570 nejvyšším purkrabím Českého království.
Reformace v době Rudolfově postoupila natolik, že na území
kladského hrabství bylo 36 evangelických a jen 10 katolických kostelů. Touto
dobou byly postaveny i nové kostely: roku 1576 v Levíně,
roku 1588 v Hrádku, roku 1603 v Čermné (v empírovém
slohu) a roku 1606 ve Vartě. Roku 1601 pak bylo vydáno nařízení o dosazení
katolických na 11 kladských far (z 33). Nicméně, stejně jako ve zbytku Čech
(Majestát), i pro Kladsko král Rudolf vydal roku 1609 zvláštní patent o
náboženské toleranci.
Sousední panství vně Kladska v této době získávají některé pozemky
v samotném hrabství. Například Rudolf ze Štubenberka,
pán na Novém Městě, získává přechodně v letech 1590 - 1593 zbytky hradu Homole
s jeho panstvím. Pod Homolí na východ ležící Dušníky si ustavili roku 1584
gildu soukeníků a Levín na druhé straně kopce byl
roku 1595 povýšen Rudolfem II. na královské město. Stejným panovníkem byla o
čtrnáct let dříve osada Wilhelmsthal povýšena na
svobodné hornické městečko.
Rudolf II. byl zbaven českého trůnu svým bratrem Matyášem (* 1557)
roku 1611 na generálním sněmu českých zemí v Praze (římsko-německé koruny byl
zbaven již o tři roky dříve). A Matyáš v roce 1617 představil českým stavům
svého nástupce Ferdinanda (* 1578). Ten byl budoucím českým králem zvolen s
tím, že se zavázal plnit Rudolfův Majestát. Jeho zvolení ale vystupňovalo
konflikty mezi katolíky a evangelíky, ke kterým přispěl mj. i broumovský opat
Wolfgang Seelender, který dal zavřít německý
evangelický kostel.
6. března 1618 se v Praze sešel protestantský sněm. Ten odeslal do
Vídně Matyášovi dopis, ve kterém si stěžoval na české místodržící. Král ale na
to odpověděl zakázáním sněmu. Po nepokojích v pražských ulicích došlo 23.
května k oné známé defenestraci, která dala první jasný popud k začátku českého
stavovského povstání a třicetileté války. 17. srpna se v Kladsku shromáždil
zvláštní výbor, který si dal za úkol shromáždit dostatek dobrovolníků a
velitelů na obranu hranic v začínající válce.
20. března 1619 umírá Matyáš a po něm nastupuje jeho bratranec
Ferdinand. Ještě 31. července generální sněm schvaluje nové zemské zřízení,
podle něhož by se české země měly stát konfederací plnoprávných zemí podle
nizozemského vzoru. 19. srpna je však Ferdinand sesazen a o týden později je
zvolen nový český král, falcký kurfiřt Bedřich (1596 - 1632). Tento muž byl
hlavou protestantské Unie a příbuzný s mnoha evropskými panovníky, byl
například zetěm anglického krále Jakuba.
V bělohorské bitvě 8. listopadu 1620 bylo však české stavovské
vojsko na hlavu poraženo a Praha se vzdala. Sesazený král Bedřich tedy o den
později prchá z Čech přes Náchod (dodnes si zde na Karlově náměstí ukazují
podkovu, kterou ztratil jeho kůň) do Vratislavi. Povstání je oficiálně
potlačeno a králem se opět stává Ferdinand II. Ale Kladsko jej zatím neuznalo.,
Na Kladském hradě se totiž uzavřelo 1200 českých vojáků a 300 ozbrojených
měšťanů v čele s Františkem Bernardem Thurnem, synem
Jindřicha Matyáše, velitele stavovského vojska na Bíle hoře a jednoho z
iniciátorů povstání. V roce 1622 byl kladský hrad obležen 20 000 císařskými
vojáky, jimž velel Maxmilián z Lichtenštejna. 26.
listopadu toho roku se Thurnova posádka vzdala.
Císařské vojsko této posádce zaručila svobodný odchod. Padla tím však poslední
výspa českého stavovského povstání.
Roku 1622 byl v Kladsku zničen kostel sv. Václava, sv. Jiří a
Vojtěcha a augustiniánský a mariánský klášter. Jako poslední v kostele sv.
Václava kázal kladský kronikář Georgius Aelarius, který roku 1625 v Lipsku vydává historický spis Glaciographia. V únoru roku 1622 byl v českých zemích
vyhlášen generální pardon, jímž byli osobně omilostněni účastníci povstání,
kteří se přiznali ke své účasti císaři. Jejich majetek byl ale zkonfiskován a
předán jiným rodům. Mezi nejmocnější muže té doby patřil Albrecht z Valdštejna (* 1583), jehož panství se v té době rozrostlo i
o Chudobu, již tenkrát proslulou svými léčivými prameny.
Král Ferdinand svěřuje Kladsko roku 1623 svému bratrovi Karlovi (*
1590). Ten se stal již v osmnácti letech biskupem vratislavským a ve
třiadvaceti brixenským. Jsa vysokým církevním hodnostářem, Karel v Kladsku
začal cestu protireformace. Bývalé povstalce a protestanty poslal do vězení a
zabavil jejich majetek. Zemřel ale již následujícího roku. Po smrti Karlově je
Kladsko dáno do rukou jeho synovce arcivévody Ferdinanda (* 1608), který byl
ale již roku 1627 korunován na českého krále. Roku 1624 byla v Kladsku založena
při chrámu Nanebevzetí Panny Marie jezuitská kolej. 10. května 1627 bylo
Ferdinandem II. vyhlášeno Obnovené zřízení zemské pro Čechy, které tudíž
platilo i pro Kladsko. Vliv stavů byl tím v celém státě snížen a český trůn se
stal dědičným v habsburském domě. Svobodným protestantům byla dána možnost
konvertovat ke katolictví nebo do 31. ledna 1628 opustit zemi. Poddaní na
vybranou samozřejmě neměli. Kladské hrabství kvůli tomuto nařízení opouští
většina staré slovanské šlechty, čímž vliv Němců v Kladsku, už tak již značný,
ještě stoupá. Odpovědí na toto nařízení jsou také velké selské bouře v oblasti
Kladska a východu Hradeckého kraje. Ty však byly do jara 1628 Albrechtem z Valdštejna poraženy.
V roce 1633 se přes Kladsko přehnalo Valdštejnovo
vojsko, aby u Steinau (Ścinawka)
na Odře svedlo vítěznou bitvu nad Švédy. Následujícího roku byl ale tento velký
vojevůdce v Chebu zavražděn. Válka ale trvala dále a podle mnohých lidových
pověstí se do Kladska dostali i Švédové. Konečně byl roku 1648 v Münsteru a Osnabrucku podepsán
tzv. vestfálský mír, jimž se ale i ještě jednou potvrdila svrchovanost
Habsburků nad Českým královstvím. V Kladsku žilo v tomto roce 28 000 obyvatel,
což bylo o plnou čtvrtinu méně než před válkou. Rok po válce Ferdinand III.,
který se roku 1637 již doopravdy stal českým králem, daroval Kladsko svému
nejstaršímu synovi Ferdinandu IV. (* 1633), který byl již roku 1646 korunován
na českého a o rok později na uherského krále. Zemřel však již roku 1654 a
Kladsko tedy znovu převzal jeho otec.
Téhož roku byl v Čechách vytvořen první soupis poddanské půdy,
berní rula. Jednotlivé části této ruly jsou rozděleny podle krajů, kterých bylo
v Čechách té doby devatenáct. Kraje byly pak rozděleny na jednotlivá panství.
Samo Kladsko bylo v té době rozděleno na čtyři kraje (či okresy), které byly
soustředěny kolem největších královských měst: kraj Kladský (zahrnoval mimo
samotného města Kladska i královská města Levín a
Starý Bor a veškeré vesnice podél Sudetské cesty až po Oldřichovice
na Bělé, Rankéřov na Nise a
Borovou pod Sovími horami), kraj Bystřický (rozprostíral se kolem horního toku
Nisy od Arnoltova až za Mezilesí), kraj Radkovský (zahrnoval okolí královského města Radkov neboli Hrádek, část Stolových hor a Novou Rudu s
okolím) a kraj Landecký (zaujímal území kolem horního
toku říčky Bělé , tj. od hornického městečka Wilhelmsthal
přes ves Seitenberg a královské město Landek až po ves Kunzendorf). Z
tohoto výčtu také ale vyplývá, že Varta a Rychleby
nebyly počítány do kladského hrabství, pravděpodobně tedy do panství frankenštejnského. Kraje byly v Kladsku jinak rozčleněny
ještě do mnoha malých panství, z nichž největší bylo území hraběte Jana
Bedřicha z Herbenštejna, který sídlil na zámku v Arnoltově. Patřilo mu asi osm okolních vesnic, hlavně na
levém břehu Nisy. Vesnice Velká Čermná (Malá nebyla
součástí hrabství ale přímo náchodského panství), Stroužné,
Jakubovice a Chudoba patřily Walteru
Lesliemu, pánovi na Novém Městě. Náchodský pán,
říšský kníže a vrchní velitel císařských vojsk Ottavio
Piccolomini vlastnil na území hrabství vesnici Slaný.
Vesnic na území Kladska se celkem v roce 1654 uvádí 185 (v roce 1649 ještě
172).
V letech 1653 - 1654 přednáší na jezuitské koleji v Kladsku známý
český historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688). Poté
byl sice přeložen do dnešního Klementina, ale do Kladska se vracel alespoň ve
svých dílech. Roku 1655 napsal své první hagiografické dílo Diva Vartensis (Bohyně z Varty) o mariánském poutním místě,
známém již od 15. století. V dávných dobách se tu totiž prý Panna Marie zjevila
modlícímu se mládenci a uložila mu, aby se postaral o stavbu kaple na tomto
místě. Bohuslav Balbín se ke Kladsku vrátil ještě v
roce 1664 v díle Vita Arnesti (Život Arnošta), které
pojednává o prvním pražském arcibiskupovi.
Roku 1657 umírá král a císař Ferdinand III. a jeho nástupcem se
stává jeho syn Leopold (* 1640). Zvláštní statut Kladska byl toho roku ještě
více utužen výrazným snížením daní oproti ostatním Čechám. Roku 1679 se na
území hrabství odehrávaly selské bouře. Rychtář z Arnoltova
chtěl dokonce vyslat delegaci do Vídně, ale byl uvězněn. Za Leopoldovy vlády
nastupuje v kladském hrabství období baroka, z něhož vzešlo několik
(staro)nových kostelů: v letech 1664 - 1669 přestavba chrámu Nanebevzetí Panny
Marie v Kladsku), roku 1677 stavba kostela ve Wilhelsthalu
a o dva roky později v Žakši, v roce 1704 dokončení
kostela ve Vartě.
Leopold umírá roku 1705 a po krátké vládě Josefově (1678 - 1711) se
českým králem (římsko-německým císařem a králem uherským) stává Karel VI. (*
1685). Za jeho vlády se značně rozvíjí textilní průmysl, továrny fungují v
Kladsku, Hrádku, Nové Rudě a Dušníkách. Tento panovník ale také v letech 1717,
1721 a 1725 vydává nové patenty proti nekatolíkům, v nichž vyhlašuje, že
protestant je nepřítel státu a proto si zaslouží trest smrti. Stejný trest by
čekal toho, kdo by ukrýval protestantské kněží, přicházející ze zahraničí.
Kladsko bylo ale již celé katolické a staví se zde i další barokní kostely:
roku 1771 v Ředči (sv. Jana Nepomuckého), roku 1725
byl přestaven kostel ve Vambeřicích a roku 1730 v
Březové a Dušníkách (sv. Petra a Pavla).
Kostel Navštívení Panny Marie ve Vambeřicích,
stojící nedaleko potoka zvaného Cedron, je dodnes
nejznámějším kladským poutním místem. Fakticky byl založen již ve 14. století
ale dnešní podoba je barokní. K jeho vchodu vede z náměstí 33 schodů, které
symbolizují 33 let Krista. Kostel je plný votivních obrázků a v jeho okolí je
asi 150 kaplí a kapliček včetně křížové cesty. Názvy okolních kopců čerpají z
Bible. Dnes se této větší vesnici říká Dolnoslezský Jeruzalém. Podle pověsti
zde byl kdysi zbaven slepoty jakýsi Jan Pannou Marií, která se zde také prý
zjevovala. 7. června 1678 byl ve Vambeřicích odkryt
léčivý pramen, který prý zbavil neduhů mnoho nemocných a celá svatost tohoto místa
se prý několikrát projevila nádhernou září nad vesnicí a ochranou před morem
roku 1686. Z Čech směřovala do Vambeřic četná
procesí. Opočenský kníže Rudolf Colloredo-Mannsfeld například zavedl konání slavnostního procesí,
které bylo vázáné složitými ceremoniemi, ze svého panství. Další známé procesí
vedlo i z Police nad Metují, a proto se cestě ze Slavného po hřebeni
Broumovských stěn až k Machovskému kříži říká Vambeřická. Procesí se obvykle konala každý rok v létě,
jinak sem ale lidé putovali (někteří ještě putují) jednotlivě z různých koutů
české a kladské země.
Roku 1713 vydává Karel VI. tzv. pragmatickou sankci, ve které
umožňuje následnictví v habsburském rodě i po přeslici a stanovuje
nedělitelnost dědičných zemí Habsburků. Kladský sněm tuto listinu potvrdil roku
1721 a roku 1740 se měla začít uplatňovat, neboť Karel VI. v tomto roce bez
mužských potomků umírá. Kladsku nastávají krušné časy.
Ztrácení kladské země
Pragmatickou sankci Karla VI. nejprve okolní státy uznaly. Císař
zemřel 20. října 1740 a na trůn uherský a český skutečně nastoupila jeho dcera
Marie Terezie (1717 - 1780), provdaná za Františka Štěpána Lotrinského (1708 -
1765). Toho samého roku, 31. května, nastoupil na trůn pruského království
osmadvacetiletý Bedřich II. Ještě 6. prosince tento král ujišťoval Marii
Terezii o svém přátelství k habsburskému domu. Ale přesně deset dní poté začal
se svými jednotkami bez vyhlášení války pochodovat na Slezsko. 3. ledna 1741 se
mu podařilo dobýt Vratislav a neměl přitom žádné větší problémy, neboť jej
většina (hlavně protestantská) obyvatelstva nadšeně vítala. Již toho měsíce se
jeden z pruských plukovníků, Camas, dostal až ke
Kladsku, které oblehl. Prozatím ale musel odtáhnout s nepořízenou. Do konce
března měl již Bedřich II. většinu Slezska ve své moci. Na stopu pruských
oddílů se ale v té době vydávali Rakušané, kteří teprve nedávno vystřízlivěli z
onoho momentu překvapení. Obě vojska se střetli u vsi Mollwitz
(nedaleko Břehu) 10. dubna. Rakousko zde bylo poraženo a jeho mezinárodní
situace začala být na pováženou. Do protihabsburské koalice v nastávající válce
o rakouské dědictví vstoupilo kromě Pruska ještě Bavorsko, Sasko, Francie a
Španělsko.
Situace se chopil zejména bavorský kurfiřt Karel Albrecht (1697 -
1745), který do konce roku obsadil část Rakous, Moravu a 19. prosince se nechal
korunovat českým králem. Již 4. listopadu pokládal tento státník České
království za své, a proto se toho dne dohodl s Bedřichem II. o prodeji Kladska
pruské koruně. Tento nevelký, ale nesmírně strategický kousek české země jej
měl stát 400 000 tolarů a podpora Karla Albrechta při volbě císaře. Celý obchod
byl i se všemi závazky ukončen do tří měsíců. 9. ledna 1742 totiž po dlouhém
obléhání vojevůdcem Leopoldem von Anhalt-Dessau se vzdalo Kladsko (nepočítaje posádku podplukovníka
de Fontanelly, která se definitivně vzdala až 26.
dubna) a 24. ledna byl Karel Albrecht ve Frankfurtu zvolen jako Karel VII.
císařem Svaté říše římské. Rakousko mu na tuto opovážlivost odpovědělo úspěšným
útokem na Mnichov.
Bedřich II. cítil, že má všechny trumfy v rukou. On sám okupoval
většinu Slezska a ještě měl za zády německého císaře, se kterým se začal v
únoru dohadovat o rozdělení českých zemí. Čechy se podle jeho návrhu ze 4.
února měly stát součástí Bavorska, Sasku by pak daroval Dolní Slezsko a část
Moravy, sám Bedřich by se pak spokojil s Horním Slezskem a Kladskem. V dubnu ho
pro změnu napadlo si vybrat raději jen Dolní Slezsko, místo Horního Slezska pak
požadoval Hradecko a Pardubicko! A Kladsko, samozřejmě. Toto spekulování Marii
Terezii právem uráželo a její vojevůdce Karel Lotrinský (1712 - 1780) zaujal
bojový postoj a střetl se s Bedřichem II. 17. května u Chotusic.
Rakousko bylo opět poraženo. Bedřichův tlak na českou královnu zesílil. Kladsko
bylo v tuto chvíli chápáno pro Čechy jako zcela ztracené.
11. června se zástupci obou znesvářených stran sešli ve Vratislavi,
aby zde podepsali smlouvu o odstoupení Kladska a celého Slezska kromě Opavska, Krnovska a Těšínska Prusku. Za
měsíc, to jest 28. července se obě strany sešly ještě v Berlíně, kde byla
vratislavská smlouva potvrzena s tím, že se čeští stavové navždy vzdávají práva
na uvedené země. Do prusko-rakouského jednání se připletla ještě Anglie, která
vyslala k Marii Terezii své dva prostředníky, Hynforda
a Robinsona. Tito prostředníci ale nakonec prospěli spíše Bedřichu II.
Koncem roku se Karlu Lotrinskému podařilo vypudit Karla Albrechta z
Prahy. 29. dubna 1743 vstoupila Marie Terezie se svým manželem triumfálně do
Prahy a nechala se korunovat na českou královnu. V Kladsku však v této době
docházelo k dosti velkým změnám. Pod pruským vlivem zde byla vyhlášena
náboženská svoboda. Vnitřní správa této svébytné země byla však radikálně
potlačena. Bedřich II. totiž zrušil kladskou ústavu, sněm i prastarý úřad
hejtmana a smazal kladsko-slezské hranice. Již od této doby se Kladsko začíná
považovat za nedílnou součástí Slezska, do něhož nebylo nikdy předtím počítáno.
Správa kladské země byla přenesena až do Vratislavi, metropoli Dolního Slezska.
16. července schválil český sněm vratislavskou smlouvu.
Rakušané byli pak Prusy poraženi 14. února 1744 u Varty. Tento
pokus o znovuzískání Kladska se tedy zatím nezdařil. Za půl roku Bedřich II.
vpadl přes Sasko dokonce do Prahy, která se mu 16. září 1744 vzdala. 26.
listopadu však byli Prusové opět z Prahy vyhnáni. Rakouské oddíly Karla
Lotrinského posléze dobyly Kladsko a navzdory všem dřívějším prohlášením jej
znovu připojili k českému království. Ke Kladsku však znovu upjal svůj zrak
pruský král a 17. února 1745 zase vyhnal rakouské vojsko on. 25. prosince se
Marie Terezie v Drážďanech opět navždy vzdala vlády nad Kladskem a většinou
Slezska. Marie Terezie ale naději na znovuzískání Kladska ještě neopustila a
začala vyjednávat s Ruskem a dokonce s Francií. Oběma pak slibovala různé
územní dary v případě pomoci při dobytí Kladska.
Od 29. srpna 1756 zuřila nová válka mezi Marií Terezií a Bedřichem
II. a to tzv. sedmiletá válka. Pruský král v té době táhl českou zemí a 18. června
byl poražen u Kolína, čímž byla zachráněna Praha, na kterou se opět chystal.
Bedřich II. již v této době plně využíval svého staronového kladského území.
Říká se, že si v padesátých letech nechal dovážet minerální vodu z Chudoby až
na svůj královský stůl do Berlína. Z těchto a ještě jiných (především
strategických) výhod své vlády nad Kladskem se opět neradoval dlouho. Po
tradiční porážce u Varty (20. března 1758) se začalo rakouské vojsko opět
připravovat na vpád do Kladska.
Právě v této nové válce se dostává do popředí nový rakouský
generál, Ernst Gideon Laudon (1717 - 1790). A právě
jemu se podařilo 30. května 1760 obsadit Kladsko a opět jej vrátit českému
království. Nebylo to samozřejmě jednoduché, protože kladská pevnost zůstávala
ještě věrna Prusku a slezsko-kladské hranice byly nechráněny. Laudon proto své
jednotky dosadil do Varty a na Silbenberg (vlastně
již ve Slezsku) a oblehl pevnost nad Kladskem. Pruská posádka plukovníka d´O se
po ostřelování pevnosti 25. července vzdala.
Začala nová mírová jednání mezi Marií Terezií a Bedřichem II. Oba
chtěli být vládci nad Kladskem, což sice Marie Terezie nyní zase byla, ale
Bedřich II. ji neuznal. Česká panovnice už upustila od Slezska, ale trvala na
Kladsku. Byla dokonce za Kladsko ochotna obětovat i Opavsko a Krnovsko. Bedřich
II. však byl neústupný a postupně si vynutil příslib o navrácení obsazeného
území. Nakonec, 15. února 1763, byla rakouská vojska opět stažena z kladského
území, které se tzv. hubertusburským mírem stalo
potřetí součástí Pruska.
V roce 1764 byl císařem Svaté říše římské zvolen syn Marie Terezie
Josef II. (1741 - 1790). Tuto volbu podpořil i Bedřich II. a za svůj kurfiřtský
hlas si koupil Kladsko, které se v sedmdesátých letech snažil přetvořit v
nedílnou součást pruského Slezska. Začal proto bourat starý kladský hrad, který
býval sídlem kladských hrabat. Na jeho místě pak vybudoval novou pevnost, která
stojí dodnes. Této kamenné a mohutné pevnosti, jejíž jižní část se svažuje k
hlavnímu kladskému náměstí (dnes náměstí Boleslava Chrabrého), dominuje
nejvyšší patro zvané Donjon s nevelkou věží. Pod
touto pevností je nebývale bohaté bludiště podzemních chodeb. Na pravém břehu
Nisy, naproti Hlavní pevnosti je také již od dob Bedřicha II. umístěna pevnost
Ovčí hora na stejnojmenném vrchu.
V roce 1772 vyhořelo téměř celé svažité náměstí v Levíně a tím byla zničena většina zdejších stavebních
památek mimo kostel, který je poněkud v ústraní. Tento kostel byl však osm let
po onom požáru barokně přestavěn. V Čermné byla v
roce 1776 založena při kostelu sv. Bartoloměje známá kostnice, která dnes
celkem obsahuje asi 29 000 lebek. Je zde uložena mimo jiné i lebka mlynáře
Josefa Martince, který byl v roce 1756 popraven za odboj proti Prusku. Ve
stejné době zde existovala česky psaná kronika učitele Jana Šmída, doplňovaná
různými pověstmi a pranostikami.
Poslední rakouský útok na Kladsko se odehrál v létě roku 1778.
Tehdy česko-rakouské vojsko vedl již generál Dagobert
Siegmund Wurmser (1724
-1797). U města Dušníky se mu podařilo porazit pruský oddíl a obsadil skoro
celý levý břeh Nisy (vlastně většinu kladské země). Pevnost se mu ale dobýt
nepodařilo. Přesto zde rakouské vojsko skoro rok setrvávalo. 13. května 1779
byl však uzavřen mír v Těšíně, který vyzval rakouské vojsko, aby opustilo
Kladsko. Již počtvrté a naposledy bylo Kladsko plně připojeno k Prusku a jeho
součástí zůstalo až do zániku samotného Pruska. Po míru v Těšíně byla
zintenzivněna germanizace obyvatel a čeština byla stahována ze škol a kostelů.
Udržela se jen v malém počtu vesnic při hranicích s náchodským panstvím.
Kladsko bylo po těšínském míru definitivně spojeno s pruským
Slezskem a o kladských otázkách se tedy jednalo ve Vratislavi. Faktickou hlavou
tehdejšího Slezska byl králem jmenovaný ministr. Kladsko bylo politicky po osmi
stech letech odtrženo od Čech. Církevně však nadále patřilo k pražskému
arcibiskupství. V roce 1780 byla pak učiněna ještě malá pohraniční církevní
úprava, kterou byly vesnice Březová a Slaný, do té doby patřící církevně k
Náchodu, přifařeny k Čermné.
V osmdesátých a devadesátých letech 18. století se začíná stále
více dbát o úroveň lázeňství v kladské oblasti. Roku 1783 se v Chudobě staví
lázeňská zařízení a roku 1795 zde vzniká krásná budova na kraji lázeňského
parku, dnešní sanatorium pro léčbu nervových chorob - Zámeček. Od tohoto roku
se Chudobě začíná oficiálně říkat Kudowa a tento
název se zde udržel až dodnes. Roku 1790 navštívil chudobské,
dušnické a landecké (od
roku 1785 zrenovované) lázně i německý klasický spisovatel Johann
Wolfgang Goethe.
Roku 1786 umírá pruský král Bedřich II. a na trůn nastupuje jeho
synovec Bedřich Vilém II. (* 1744). Ten roku 1793 získal při druhém dělení
Polska celé Poznaňsko, Gdaňsk a Toruň. V roce 1795, rok po potlačení Kościuszkova povstání, bylo Polsko mezi Prusko, Rusko a
Rakousko zcela rozděleno. Rodu 1797 umírá Bedřich Vilém II. a po něm se pruským
králem stává jeho syn Bedřich Vilém III. (* 1770).
V roce 1800 umírá na zámku v Jelenově (Klenově) náchodský pán Petr Biron. Ten sem původně přijel z Ratibořic za jakýmsi
zázračným lékařem. Petr Biron byl knížetem zaháňským
a v letech 1759 - 1795 vévodou kuronským (to sídlil
ještě v Mitavě neboli Jelgavě)
a od roku 1792 pánem na Náchodě. Jeho nástupkyní a dcerou byla Kateřina, známá
paní kněžna z Babičky Boženy Němcové.
Ve Francii se roku 1804 nechal Napoleon korunovat císařem.
Postupoval na východ, kde svedl o rok později vítěznou bitvu u Slavkova. V roce
1806, přesněji 17. července, založil Napoleon tzv. rýnský spolek, sdružující
většinu německých států, které francouzskému císaři podléhaly. 6. srpna téhož
roku zanikla Svatá říše římská abdikací Františka (1768 - 1835), vnuka Marie
Terezie. 1. října vstoupilo proti Francii do války i Prusko. Hned o třináct dní
později však bylo na hlavu poraženo v bitvách u Jeny a Auerstedtu.
Bedřich Vilém III. z Berlína utíká až do Memelu (Klajpédy), ale vzdát se zatím nehodlá. 27. října nicméně
Napoleon vstoupil triumfálně do pruského hlavního města. 9. července 1807 byl
mezi Francií a Pruskem uzavřen mír v Tylži (Tilsit, dnes v Kaliningradské oblasti Ruska), kterým Prusko
ztratilo území na západ od Labe a některé části někdejšího Polska, z jehož
východní části bylo vytvořeno Varšavské vévodství. Celé Prusko bylo v té době
okupováno francouzskými vojsky, která se zdržovala dokonce i v Kladsku.
4. října 1807 byl pruským králem jmenován vedoucím ministrem pruské
vlády baron Heinrich Friedrich Karl von und zu Stein (1757 - 1831). Ten o
pět dní později vydal říjnový edikt o zrušení nevolnictví a od 11. listopadu
1810 mělo být podle této listiny zrušeno poddanství. 11. listopadu 1808 zahájil
Stein hlubokou reformu městských samospráv. Do těch měli být nyní voleni
svobodným a tajným hlasováním zástupci, kteří měli mnohem větší působnost než
dosud. Vliv šlechty (junkerů) byl ale poněkud omezen, byl jí dán statut
dozorce. Kladsko bylo v té době částí vládního okresu vratislavského, jehož
hlavou byl prezident v čele oblastního zastupitelstva. Na nátlak Napoleona a
junkerů byl 24. listopadu 1808 Stein sesazen a příští měsíc utekl do Čech (později
se ale dostal až do Petrohradu). V červnu 1809 se vedoucím ministrem stal Karl
August Hardenberg (1750 - 1822), který pokračuje ve
Steinově politice s opatrnějším přístupem vůči junkerům. Roku 1811 vydává
regulační edikt, kterým je rolníkům dána možnost se vykoupit z feudálních
povinností. Roku 1812 se Francií okupované Prusko stává nástupním můstkem
Napoleonovým do Ruska.
Napoleon v Rusku neuspěl a při jeho zpátečním tažení se rezidence
pruského krále přesouvá do Vratislavi a v roce 1813 Bedřich Vi1ém III. bydlel
dokonce v Chudobě. V září téhož roku byla ve Slezsku Prusy poražena část
francouzského vojska, v říjnu byl pak Napoleon poražen v bitvě národů u Lipska
a o půl roku později se vzdal císařské koruny. V září 1814 začal ve Vídni
mezinárodní kongres, který si kladl za cíl uspořádat nově Evropu. Kongres trval
až do následujícího roku s přerušením při Napoleonově stodenním císařství.
10. června 1815 byl založen Německý spolek, jehož součástí byly
téměř všechny německé země včetně Rakouska, které jim předsedalo. Prusko se
decentralizovalo. Ve dvacátých letech 19. století bylo rozděleno na 552 okresů,
mezi něž patřil od roku 1818 i okres bystřický a kladský. Roku 1824 byl ve
Vratislavi, sídle již jmenovaného vládního okresu v čele tentokráte s vrchním
prezidentem (Oberpräsident), ustaven stavovský sněm o
86 zástupcích, kteří byli rozděleni podle stavů na pány (8), rytíře (36), města
(28) a venkov (14). Roku 1834 pak vstoupila v platnost celní unie mezi osmnácti
německými státy.
Kladská kotlina ve dvacátých letech 19. století stále přitahovala
návštěvníky svými lázněmi. V Dušníkách žil strýc Felixe Mendelssohna-Bartholdyho († 1847). Německý skladatel se sem přijížděl
léčit a v roce 1823 zde měl jako čtrnáctiletý koncert. Nejvíce ale v Dušníkách
vzpomínají na dva dobročinné koncerty (výtěžek byl dán sirotkům)
šestnáctiletého Fryderyka Chopina († 1849) v roce
1826, který se sem rovněž přijel léčit. Do Landeka
zavítal v té době sám ruský car Alexandr I. Lázně ve Starém Boru nedosahovaly
ještě takového věhlasu, ale roku 1827 je koupil J. Grolms,
který zde začal stavět dřevěné lázeňské budovy a o rok později si dal odborně
potvrdit léčivost zdejších pramenů. V letech 1832 - 1838 byl nad Ředčí postaven zámek Valdštejn.
Roku 1840 zemřel Bedřich Vilém III. a jeho syn Bedřich Vilém IV. (*
1795) je korunován v Berlíně na nového krále. Brzy po svém nástupu ruší cenzuru
tisku. Musí však čelit mnoha sociálním nepokojům obyvatelstva, které zejména
požadovaly ústavu. V červnu 1844 vzniklo v Langenbielau
(Bielawa) na druhé straně Sovích hor (od Nové Rudy)
povstání tkalců, které se rozšířilo i do jiných oblastí Slezska. Vůdci těchto
nepokojů byli na příkaz vrchního prezidenta Slezska Friedricha Theodora von Merkela zatčeni a uvězněni.
Mimo tohoto povstání došlo roku 1844 k velkému požáru Dušník.
V březnu 1848 donutilo studentské povstání v Berlíně krále jmenovat
novou vládu a vyhlásit všeobecnou amnestii. V květnu se pak sešlo Ústavodárné
shromáždění v Brandenburgu, které král v listopadu rozpustil. V prosinci byla
ale již přijata ústava, která v hlavních bodech platila až do roku 1918. Ve
Frankfurtu se mezitím jednalo o sjednocení Německa a roku 1849 zde byla přijata
celoněmecká ústava. Bedřich Vilém IV. byl zvolen německým císařem. Sám však
volbu odmítl. Roku 1850 pak byla obnovena činnost německého spolku a olomouckou
punktací bylo potvrzeno předsednictví Rakouska v tomto spolku.
Po smrti Bedřicha Viléma IV. roku 1861 se pruským králem stává jeho
bratr Vilém I. (* 1797). Ten po svém nástupu jmenuje kancléřem junkera Otto von Bismarcka (1815 - 1898). Bismarck je přesvědčen, že Německo musí být konečně
sjednoceno shora. Společně s Rakouskem Prusko vyhrává válku proti Dánům o
Šlesvicko-Holštýnsko, které pak je mezi oba německy mluvící státy rozděleno.
Rakousko podává žádost o členství v německém celním spolku, která je však
Pruskem zablokována. V roce 1866 Prusko navrhuje rozpuštění německého spolku a
vytvoření nového, ale bez Rakouska. To (ale i rozpory v rakouském Holštýnsku)
vyvolalo 14. června prusko-francouzskou válku. Nejblíže Kladsku byly jednotky
soustředěny ve Frankenštejně a přes bývalé hrabství
pak do Čech vniká slezská armáda korunního prince Bedřicha (* 1831). U Hradce
Králové se spojila s ostatními pruskými sbory (generálové Moltke
a Herwarth) a 3. července na hlavu porazila rakouské
vojsko. Pražským srpnovým mírem se Rakousko vzdalo Holštýnska a členství v
německém spolku. Byl založen nový, severoněmecký spolek, jehož prezidentem se
stal pruský král Vilém I. Státy na jih od Mohanu byly ke spolku připojeny až při
prusko-francouzské válce roku 1870. 18. ledna 1871 byl spolek přetvořen v
Německé císařství a jeho prezident se stal císařem.
Za vlády Viléma I. došlo i k několika drobným událostech na území
Kladska. Roku 1864 byla v Seitenbergu založena huť
křišťálového skla, která je dodnes v činnosti. Roku 1870 byla Chudoba
prohlášena prvními německými srdečními lázněmi. O čtyři roky později se do
Kladska dostala železnice. První zdejší trať směřovala z Lichkova
v Čechách podél Nisy do města Kladska. a přes Vartu dál. Kladská tvrz slouží od
roku 1877 jako vězení pro politické vězně. Téhož roku se začíná rušit opevnění
města pod tvrzí a začínají se zde budovat nové průmyslové závody. Roku 1886 zde
byl poslední velký požár, při němž shořela radnice. Dosavadní hornické městečko
Wilhelmsthal bylo roku 1881 poníženo na ves. Ves Lánov naopak nabývá na významu a roku 1882 se zde začíná
stavět lázeňské zařízení.
Vilém I. umírá 8. března 1888 v požehnaném věku 91 let (bez
několika dní). Již 15. června ale umírá jeho již zmiňovaný syn Bedřich. Císařem
a králem se tedy stává až Bedřichův syn Vilém II. (1859 - 1941), který o dva
roky později posílá Bismarcka do penze. Roku 1889
byla postavena železnice z Otovic do Kladska a za osm
let z Kladska do Landeku. Roku 1903 byl postaven
vysoký železniční viadukt u Levína a roku 1905 byla
železnice z Kladska prodloužena až do Chudoby. Tu navštěvovalo v těch dobách i
přes 17 000 hostí a turistů ročně. Bylo tu postaveno nové sanatorium Fürstenhof, dnešní Polonia.
Uvádí se, že historické Kladsko (1635 km2) se 172, 5 tisíci
obyvateli bylo v té době rozděleno na okres bystřický (761 km2) s 61 tisíci
obyvateli, okres kladský (598 km2) s 63 tisíci obyvateli a okres novorudský (276 km2) s 48,5 tisíci obyvateli. V samotném
Kladsku žilo v roce 1899 13,5 tisíc obyvatel.
1. srpna 1914 vstoupilo Německo do první světové války, nejprve
proti Rusku. Po boku Rakouska a později Turecka a Bulharska válčilo po
následující čtyři roky proti státům Dohody zejména v oblasti Belgie a severní
Francie na západě a ve východní Evropě (Němci byla obsazena i Ukrajina a část
Pobaltí). V Kladsku se nebojovalo, jeho obyvatelé však museli posílat muže na
frontu. Kladští muži bojovali vlastně na stejné straně fronty jako Češi v
rakouské armádě. Německo válku prohrálo a 9. listopadu 1918 byl král a císař
Vilém II. donucen k abdikaci a opustil zemi.
V letech 1919 - 1920 zasedala v Paříži mírová konference, která
označila Německo za hlavního viníka války a snažila se zkrátit jeho hranice a
snížit jeho vliv. Centrem pozornosti se stává i Kladsko, o které jeví velký
zájem nedávno vzniklá Československá republika. Na prvních československých
mapách bylo dokonce Kladsko (a také část Lužice a okolí Šoproně) vtěleno do
hranic ČSR. Již na jaře 1919 mladý stát slevil ze svých požadavků a snažil se
dostat alespoň Český koutek. Nejvíce bojovali za těchto několik českých vesnic
města Náchod, Hronov a Police. Jejich zástupci poslali 27. června memorandum
vládě ČSR a později dokonce do Paříže na mírovou konferenci o připojení Českého
koutku. Odpovědí byl ale i organizovaný odpor ze strany Pruska proti tomuto
záměru. 28. června byla podepsána Versailleská smlouva, kvůli které Kladsko
zůstalo součástí Pruska.
11. srpna 1919 byla definitivně vyhlášena Německá republika. Vznikl
i Svobodný stát Prusko (Freistaat Preussen),
který z původních 348 853 km2 měl nyní 295 706 km2, mezi nimiž tedy zůstalo i
Kladsko. Kladsko bylo nadále rozděleno na tytéž okresy jako za časů
královských, které náleželi do vládního okresu Vratislav (12 982 km2, v roce
1933 zde žilo 1 897 tisíc obyvatel) a ten do pruské provincie Dolní Slezsko (26
592 km2, v roce 1933 obývané 3,5 milióny obyvateli), v jejímž čele stál stále
vrchní prezident. 30. listopadu 1920 byla schválena pruská ústava. Hlavou země
se toho roku stal Otto Braun (1872 - 1955), člen sociálně demokratické strany
(SPD), v jejímž čele stál německý prezident Friedrich Ebert
(1871 - 1925).
Vesnice se slovanskými názvy v Českém koutku byly přejmenovány: Čermná na Grenzeck, Levín na Hummelstadt a Slaný na Schnellau. Přitom byl i omezen pohraniční styk s ČSR.
Přesto zde ale zůstalo poměrně dost hraničních přechodů. Od západu na východ to
byly tyto: Tlumačov - Otovice,
Slaný - Běloves, Grunvald -
Olešnice, Langenbrück (Mostowice) - Kunštát (dnes
Orlické Záhoří), Marienthal (Niemojów)
- Bartošovice, Wilhelmsthal
- Stříbrnice a Landek - Krutvald.
Největším problémem dvacátých let, který se týkal lidí všech
sociálních skupin, byla inflace. Ta totiž právě v Německu dosáhla rekordních
hodnot. Německo bylo totiž Versailleskou smlouvou donuceno platit vysoké
válečné reparace, s čímž ale přestalo již roku 1922. Francie, Itálie a Belgie
zato vojensky obsadili Porůří a vyzvaly tuto
hospodářsky nejdůležitější oblast Německé říše k neplacení daní. Stát se tedy
dostal do velkých finančních těžkostí. Ještě v lednu 1919 se za jeden americký
dolar platilo 8,57 říšských marek (RM), prosinci to bylo ale již 48,43 RM. O
dva roky později již dolar stál 184 RM a za rok (opět v prosinci) 7350 RM. V roce
1923 dosáhla pak inflace svého vrcholu, protože v květnu se za dolar platilo
1,1 miliónů RM, v říjnu 1,2 miliardy a v listopadu neuvěřitelných 4,2 biliónů
RM. Vznikaly proto bankovky a známky miliardových a biliónových
hodnot, a proto se výplata vydávala již týdně, protože měna byla devalvována
závratnou rychlostí. Vláda proto koncem roku 1923 zavádí tzv. rentové marky,
jejichž hodnota byla kryta majetkem průmyslu. Inflace se proto zastavila. V
roce 1932 se za dolar platilo biliónkrát méně marek než na podzim 1924.
Mimochodem, v tomtéž roce byl kurs koruny (tenkrát ale československé) k dolaru
přibližně stejný jako nyní, tj. asi 35 Kč za dolar. Německo reparace po své
krizi platilo dále prostřednictvím tzv. Dawesova (od
roku 1924) a Youngova (od roku 1929) plánu. V letech
1927 - 1930 byly proto staženy vojska Dohody z německého území, roku 1926 se
stalo Německo členem Společenství národů. Koncem dvacátých let ale začala mít
stále větší vliv NSDAP. Ve volbách roku 1928 dostala ještě 1,9 % hlasů, roku
1930 již 17,5 % a v červenci 1932 dokonce 37,8 % hlasů. Téhož roku v dubnu její
vůdce Adolf Hitler (1889 - 1945) kandidoval i v německých prezidentských
volbách, vyhrál ale dosavadní prezident Paul von Hindenburg (1847 - 1934). Pruský premiér Braun byl novým
říšským kancléřem Franzem von
Papenem (1879 - 1969) sesazen a právě Papen byl prezidentem jmenován pruským komisařem a fakticky
i předsedou pruské vlády. Braun následujícího roku emigroval do Švýcarska.
V listopadu 1932 byl Papen stažen z
funkce kancléře i pruského komisaře a byl v obou postech nahrazen generálem
Kurtem von Schleicherem
(1882 - 1934). Ten se chystal rozdělit půdu v Prusku od Labe na východ mezi
chudé a otevřeně prohlásil, že považuje junkery, kteří tuto půdu drželi, za své
nepřátele. Ale již 30. ledna 1933 prezident jmenoval kancléřem Adolfa Hitlera a
Franz von Papen , nyní i vicekancléř, stanul opět v čele Pruska.
Hitler po svém nástupu rozpustil říšský sněm a vyhlásil nové volby, v nichž
NSDAP vyhrála. Zrušil proto autonomie historických zemí a 7. května 1933 se sám
stanovil říšským zástupcem v Prusku, nominálním předsedou pruské vlády pak
jmenoval Hermanna Göringa (1893 - 1946). O jakési
pruské samosprávě se však již nedalo mluvit, neboť i Landtag
a skoro všechna ministerstva byla zrušena.
V roce 1933 bylo v Německu uspořádáno sčítání lidu. Podle něj žilo
v Kladsku ve 113 obcích 124 507 obyvatel. Největšími městy zde byly Kladsko (19
tisíc obyvatel), Nová Ruda (8466), Dušníky (4579), Bystřice (2542) a Levín (1090). Mezi největší vesnice patřil Hausdorf (dnešní část obce Nová Ruda Jugów
; 5060 obyvatel), Kunzendorf (4866), Schlegel (Słupiec; 3762
obyvatel), Ludvíkovice (Ludwigsdorf,
Ludwikowice; 3704 obyvatel) a Starý Bor (3345). 39 %
obyvatel tehdy pracovalo v průmyslu, 14,9 % v zemědělství a 12,8 % ve službách.
V červenci 1933 byla NSDAP prohlášena za jedinou povolenou stranu v
Německu a v říjnu stát vystoupil ze Společnosti národů. 19. srpna se stal
Hitler spojením úřadu prezidenta a kancléře vůdcem a držitelem veškeré moci.
Hitler začal stavět svou Třetí říši, která se ještě do začátku 2. světové války
rozrostla o Sársko, které bylo do roku 1935 pod mezinárodní správou, a v roce
1938 ještě o Rakousko (13. března) a o 28 291 km2 pohraničních oblastí
Československa (29. - 30. září). Tím se ocitl ve stejné státě jako Kladsko
hlavní hřeben Orlických hor včetně již zmiňovaného Kunštátu.
Do Německé říše byla zahrnuta i broumovská kotlina, kde skutečně žili téměř jen
Němci, a horní tok řeky Metuje až po stejnojmennou vesnici, o kterou se vedly
ještě spory, protože byla osídlena českým i německým obyvatelstvem. 15. března
1939 byl zbytek Čech a Moravy připojen k Německé Říši pod názvem Protektorát
Čechy a Morava. 1. září téhož roku Německo zaútočilo na Polsko, čímž začala 2.
světová válka.
Hitlerova vláda znamenala ještě větší germanizaci zbylých kladských
Čechů, kterých zde bylo v té době asi deset tisíc Jakousi českou národní
manifestací byla pouť z Protektorátu do kostela Nanebevzetí Panny Marie v
Kladsku ke hrobu Arnošta z Poděbrad roku 1940. Přibližně po dvou stech letech v
tomto chrámu zazněla opět čeština, celá mše byla totiž vedena česky. Město
Kladsko bylo ale i sídlem zajateckého táboru, který byl zřízen v kasematech na
Ovčí hoře naproti hlavní pevnosti. Ta byla opět, stejně jako i za Druhé říše
využívána jako vězení. Uskutečnilo se zde i mnoho poprav, zejména revoltujících
německých vojáků. Roku 1944 sem byla přemístěna továrna na výrobu zbraní z
města Łódź, ve které pracovalo na dva tisíce polských
vězňů. 9. května 1945 dorazila do Kladska Rudá armáda. Již den předtím Německo
kapitulovalo (podepsáno v Remeši 7. května) a 2. světová válka v Evropě
skončila.
Po odchodu sovětských vojsk bylo Kladsko dáno do prozatímní správy
vznikající Polské republiky. Stejně jako po první světové válce se ale opět
začalo uvažovat o připojení Kladska či spíše Českého koutku k obnovenému
Československu. V létě 1945 se do Prahy dostavila neveliká delegace kladských
Čechů, která se u prezidenta Beneše za Český koutek přimlouvala. Ale marně,
protože Postupimskou konferencí bylo 2. srpna Kladsko definitivně včleněno do
hranic Polska. V Praze vzniká Svaz přátel Kladska, jehož předsedou se stává
literární historik Václav Černý. V roce 1946 vychází Kladský sborník, který je
už ale jen spíše jakousi vzpomínkou na české Kladsko.
V prvních poválečných letech jsou Němci, stejně jako v
Československu, vysídleni a do celého Slezska přicházejí Poláci, zejména ti,
kteří utekli z území obsazeného Sovětským Svazem. Asi 4,5 tisíců kladských
Čechů odchází v této době na druhou stranu hranice, do Hronova, Náchoda, Žďárek a různých vesnic
kolem. Někteří zůstali na svém místě a záhy pro ně byla založena česká škola v
Chudobě. Brzy se ale asimilovali s místními Poláky a školy tedy za chvíli již
nebylo potřeba. Mnozí kladští Češi ale odcházejí se slezskými, kladskými a
sudetskými Němci do Německa. Jejich potomci nyní žijí většinou v jižních,
katolických zemích, hlavně v Bavorsku.
Poláci začali hojně přejmenovávat staré německé názvy měst, vesnic,
toků a hor. Většinou si nový název zcela vymysleli (např. Altheide
/ Starý Bor = Polanica, Heuscheuer
/ Hejšovina = Szczeliniec),
někdy se ale inspirovali i starými českými názvy (např. Levín
= Lewin, Kladsko = Kłodzko)
a někdy německý název prostě přeložili (např. Mittelwalde
/ Mezilesí = Międzylesie, Seitenberg
= Stronie). Jen málokterému místu zůstal název
německý (např. Landeck = Lądek,
Kudowa = Kudowa). Z ulicemi
to bylo obdobně. Téměř každému hlavnímu náměstí se dnes říká Rynek, ostatní
ulice se jmenují Chopinowa, Bolesława
Chrobrego, Kościuszki, Wojska polskiego apod. Noví
obyvatelé se v Kladsku brzy zabydlili a roku 1947 založili Spolek přátel země
kladské (Towaryszstwo Miłośników
Ziemi Kłodzkiej), který
začal vydávat Ročenky země kladské (Roczniki Ziemi Kłodzkiej). Ještě v roce
1945 byly na města povýšeny obce Chudoba a Starý Bor. Na vesnici byl naopak
ponížen Levín, ve kterém žilo již příliš málo
obyvatel. Roku 1946 se v Dušníkách konal první Chopinův hudební festival. Téhož
roku bylo Kladsko zařazeno do nově vytvořeného vratislavského vojvodství (18
808 km2 ). Vláda v Polsku byla již od roku 1945 komunistická a proto není divu,
že zákon o znárodnění průmyslu, bank a dopravy zde byl schválen již 1. března
1946. Kromě vládnoucí Socialistické strany Edwarda Osóbka-Morawského (* 1909) a další komunistické Polské dělnické
strany Władysława Gomułky
(1905 - 1982) zde ale existovala i opoziční Polská lidová strana v čele se Stanisławem Mikolajczykem (1901 -
1966). Volby roku 1946 byly komunisty kvůli přílišné popularitě Polské lidové
strany o rok odloženy. A v roce 1947 by Mikolajczyk
jistě zvítězil, kdyby nebyly zfalšovány výsledky voleb. Byla jmenována tedy
nová komunistická vláda a prezidentem zvolen Bolesław
Bierut (1892 - 1956). Mikolajczyk
emigroval a obě komunistické strany se spojili v Polskou sjednocenou dělnickou
stranu (PZPR), jejímž generálním tajemníkem se stal nejprve Gomułka
a posléze Bierut. V roce 1949 byla schválena
kolektivizace zemědělství.
V roce 1952 byla v Polsku přijata nová ústava, která byla dosti
ovlivněná sovětským vzorem. Do čela státu byla postavena státní rada. V dalších
letech pokračovala politika plánovaného hospodářství a kolektivizace.
Zemědělská družstva se však obvykle brzy rozpadla. Roku 1956 byl do čela PZPR
jmenován Edward Ochab (1906 - 1989), který v dubnu vyhlásil rozsáhlou amnestii.
V Poznani se kvůli neutěšené hospodářské situaci konaly četné protikomunistické
demonstrace, které však byly potlačeny policií. Vzápětí se stal 1. tajemníkem
PZPR Gomułka, který vyhlásil polskou cestu k
socialismu. Byly pozastaveny některé budovatelské projekty a zastavena
kolektivizace zemědělství, které se opět dostalo do rukou soukromým, drobným
rolníkům. Do následujícího roku byla povolena i svoboda tisku. Od roku 1957 se
však Polsko vrátilo opět k původnímu modelu socialismu.
Na přelomu padesátých a šedesátých let spojovaly Kladsko a Čechy
jen dva silniční hraniční přechody: Slaný (Kudowa - Słone) - Běloves (část Náchoda) a Boboszów (Bobischau) - Dolní Lipka. V těchto letech byla ale část
někdejšího hrabství, tvořeného od roku 1954 okresy kladským, bystřickým a novorudským, a okolí Otmuchova a Pačkova ve Slezsku zpřístupněna českým turistům
československo-polskou konvencí. Roku 1957 byly ustanoveny přírodní rezervace
Bludné skály (Błędne skały)
na Boru o rozloze 21 hektarů a Hejšovina o rozloze
181 hektarů. Vstup do těchto obou skalních měst je dnes placený. Roku 1962 byla
v Chudobě založena tradice hudebních festivalů tvůrce polské národní opery Stanisława Moniuszka (1819 -
1872), které se konají v koncertní hale lázeňské budovy, kde také vyvěrají
některé minerální prameny. Činnost jiného každoročního festivalu byla zahájena
i v Landeku, v roce 1965 se zde pořádal 1. festival
ruské a sovětské hudby. Téhož roku byla ustanovena i nová přírodní rezervace,
tentokrát okolo Králického Sněžníku o rozloze 181 hektarů. Roku 1968 bylo pak v
Dušníkách založeno muzeum papírnictví a ve Stroužném
později skanzen, který je rozložen po chalupách, které museli opustit po válce
Němci.
Je pozoruhodné, že až do roku 1972 podléhalo území kladské k
pražské arcidiecézi. Jako by snad katolická církev ani neuznala události, které
se kolem Kladska odehrály v polovině 18. století. Nyní si ale papež Pavel VI.
po tolika letech na to malé bývalé hrabství vzpomněl a připojil jej církevně k
arcibiskupství ve Vratislavi. Bylo tak přetrženo asi poslední pojítko, které k
sobě vázalo Čechy a Kladsko. Politicky ale Vratislav nad Kladskem moc prozatím
ztratila. V roce 1975 bylo Polsko totiž nově uspořádáno a Kladsko se stalo
součástí vojvodství valdenburského (województwa wałbrzyskiego), které
mělo 4168 km2, na konci 80. let zde pak žilo 730 tisíc obyvatel. Hlavou každého
vojvodství je samozřejmě vojvoda (wojewoda), který
byl od roku 1973 jmenován předsedou rady ministrů (vlády). Roku 1975 byly také
zrušeny okresy a kolem měst či větších vesnic byly vytvořeny velké obce (gminy), jedna pak může zahrnovat třeba i 20 vesnic a přitom
v některých těch vesnicích může být ještě jakýsi starosta (sołtys).
Hlavou města pak bývá starosta zvaný burmistrz a
hlavou gminy wójt.
Růst obyvatelstva v této době pokračuje, a proto jsou některé
vesnice povyšovány na města. V roce 1962 se stal městem Seitenberg
(dnes kolem 7 tisíc obyvatel), kterému Poláci říkají Stronie
Śląskie, čímž jednoznačně zdůrazňují, že celé Kladsko
je pro ně přirozenou částí Slezska. Městem se stává roku 1973 i Ředeč (Szczytna; dnes 5,2 tisíc
obyvatel), do jejíhož pole působnosti se dostává dalších osm vesnic na svazích
Stolových hor, které se roku 1981 stávají přírodním parkem o rozloze 8974
hektarů. Ten byl asi o deset let později přeměněn na národní park. Druhým
největším kladským městem je již v této době Nová Ruda (Nowa
Ruda, 29 tisíc obyvatel), která pohltila ještě šestnáct poměrně velkých vesnic
okolo, roku 1973 bylo v bývalé vsi Schlegel, nyní Słupiec, založeno nové sídliště. Kromě již jmenovaných
měst, která jsou středisky gmin, se na území
někdejšího Kladska od té doby rozkládají ještě tato: Chudoba ( téměř 11 tisíc
obyvatel), Levín (1,1 tisíc), Dušníky (6 tisíc),
Hrádek (Radków, 2 tisíce), do jehož gminy patří i všechny tři Stínavy
(Ścinawki Górna, Średnia, Dolna; celkem 5,1 tisíc)
a Vambeřice (1050). Dalšími gminnymi
městy jsou Starý Bor (7,5 tisíc), Kladsko (32 tisíc), Bystřice (12 tisíc),
Mezilesí (2,8 tisíc), Landek (6,7 tisíc), Rychleby (4 tisíce) a Varta (5 tisíc).
Koncem 70. let se v celém Polsku začala prohlubovat hospodářská
krize, která zapříčinila novou vlnu protikomunistických demonstrací. Jistým
nebezpečím pro komunisty zde znamenal i značný vliv katolické církve, sám papež
Jan Pavel II. je Polák. Ten zemi už v osmdesátých letech několikrát navštívil a
netajil se tím, že není s komunistickým režimem srozuměn. Roku 1980 slavnostně
korunoval Pannu Marii Vambeřickou a o tři roky
později Pannu Marii Sněžnou z poutního místa na vrchu Igliczna
u Králického Sněžníku (poutní kostel tam byl založen již roku 1728).
Světská, odborová a protikomunistická organizace byla založena v
roce 1980 v loděnicích v Gdaňsku. Jmenovala se Solidarita (Solidarność)
a v jejím čele stál Lech Walęsa (* 1943). Její
rostoucí vliv vyústil v roce 1981 ve vyhlášení výjimečného stavu novým 1.
tajemníkem PZPR, generálem Wojciechem Jaruzelským (* 1923). Solidarita byla postavena mimo zákon
a její členové zatčeni. V roce 1984 byli díky amnestii propuštěni, ale pak
znovu zavřeni. Již v roce 1988 se po celém Polsku zvedla nová vlna stávek,
která vedla o rok později k jednáním u kulatého stolu mezi komunisty a
Solidaritou. V červnu 1989 se v Polsku konaly první částečně svobodné volby,
generál Jaruzelski rezignoval na funkce v PZPR a v
roce 1990 na funkci prezidenta. Tím se stal v prosinci toho roku Lech Walęsa, nositel Nobelovy ceny za mír.
Pád komunismu v Polsku a Československu znamenal i vřelejší vztahy
mezi oběma zeměmi. Již v září roku 1990 se konaly první Polsko-české dny
křesťanské kultury, u jejichž příležitosti byl otevřen mezi územím Čech a
Kladska nový hraniční přechod, Tlumačov - Otovice. V letech 1991 - 1992 se koná v oblasti kladského
pomezí několik konferencí, na kterých se polští a čeští zástupci shodují na
tom, že je třeba utvrdit spolupráci mezi obcemi na obou stranách hranice. 18.
září byla v Hradci Králové podepsána dohoda o vytvoření Svazu pohraničních měst
a obcí Čech a Polska. V roce 1995 je pak již vytvořen plán na založení
Regionálního sdružení pro spolupráci pomezí Čech, Moravy a Kladska. Toto
sdružení bylo založeno 16. ledna 1996.
6. února 1994 bylo v Kladsku založeno Sdružení obcí Kladské oblasti
(Stowaryszenie Gmin Ziemi Kłodzkiej), které sestává
ze 17 gmin s přibližně 350 tisíci obyvateli. Zabývá
se zejména užší spoluprací těchto gmin a obranou
jejich společných zájmů. Předsedou tohoto sdružení se stává chudobský
starosta Czesław Kręcichwost.
Do hranic tohoto sdružení patří mimo gmin na území
bývalého hrabství i Stoszowice na druhé straně Sovích
hor. V rámci tohoto spolku funguje i Konsorcjum Turystyszna Szóstka, které se
zabývá užší spoluprací mezi gminami, jejichž území
zasahuje do národního parku Stolových hor. Mimoto do tohoto konsorcia patří i
troje slavné lázně: Chudoba, Dušníky a Starý Bor. Podobná organizace, Fundacja Turystyczna Gór Sowich sdružuje i Novou Rudu
a dalších šest gmin na svazích Sovích hor.
16. dubna 1996 se setkali zástupci Regionálního sdružení pro
spolupráci pomezí Čech, Moravy a Kladska a Sdružení a Sdružení obcí kladské
oblasti. Bylo dohodnuto založení euroregionu při kladsko-česko-moravských
hranicích ještě do konce roku 1996. To bylo schváleno vládami obou zemí (ČR a
PR) a sněmem (sejmikiem) valdenburského
(možná by se ale v této době mělo říkat valbřišského)
vojvodství. 5. prosince 1996 byla v Hradci Králové podepsána smlouva o
vytvoření Euroregionu
Glacensis (EG).
EG zahrnuje oblast Sdružení obcí Kladské oblasti a českých a
moravských okresů Náchod, Trutnov, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou, Ústí
nad Orlicí a Šumperk. Sídlem polské části EG je město Kladsko a české Rychnov
nad Kněžnou. Hlavním cílem této dobrovolné organizace je široká spolupráce v
obchodní a kulturní oblasti. EG chce také společně pečovat o ochranu životního
prostředí, rozvoj turistiky a infrastruktury. EG by chtěla také zprostředkovat
bližší poznání příslušníků obou národů třeba i výměnnými zájezdy dětí a
společnými kulturními akcemi.
Již 22. prosince 1996 bylo zřízeno mezi ČR a Kladskem devět nových
turistických hraničních přechodů: Lutynia - Travná, Nowa Morawa - Staré Město,
Králický Sněžník, Jodłów - Horní Morava, Kamieńczyk - Mladkov, Niemojów - Bartošovice, Zieleniec (Grunvald) - Masarykova
chata, Duszniki (Dušníky) - Olešnice,
Ostra Góra - Machovská Lhota. Tyto hraniční přechody jsou určeny pouze
pro pěší, lyžaře a cyklisty a nacházejí se většinou v turisticky atraktivních
oblastech a tedy často ve vyšších nadmořských výškách. Pohraniční kontrola se
zde činí pouze namátkově, pas je ale nutný.
V roce 1997 byl pod patronátem EG pořádán na obou stranách hranice
1. Orlicko-kladský varhaní festival. V tomto roce však také na obou stranách
hranice zuřila povodeň, která se však ještě horším (pro tuto oblast) způsobem
vrátila roku 1998. Rozvodněna byla hlavně Stěnava a Dušnická Bystřice. Nejhůře pak dopadlo lázeňské město
Dušníky, kde byly zaznamenány kromě poničených domů a infrastruktury i oběti na
životech.
1. ledna 1999 vstoupilo v platnost nové dělení Polska. Podle tohoto
dělení se Kladsko stalo samostatným okresem s vnitřní samosprávou. Hranice
tohoto okresu překvapivě odpovídají historickým a tím stvrzují výjimečnost této
oblasti v rámci Slezska. Do tohoto okresu nebyli jen zahrnuty gminy Rychleby a Varta, které se
staly součástí nového sousedního okresu frankenštejnského
(ząbkowickiego). Okres Kladsko se stal součástí
nového Dolnoslezského vojvodství se sídlem ve Vratislavi o rozloze 19 946 km2 a
2 987 tisíci obyvateli. 30. ledna 1999 byl mezi okresem Kladsko a Náchod
otevřen nový hraniční přechod Hrádek - Božanov, který
pěším turistům usnadnil přístup na hlavní hřeben Stolových hor, zejména k Hejšovině. Jiný hraniční přechod je otevřen ještě mezi
Malou (ČR) a Velkou (PR) Čermnou, ten je ale
přístupný pouze pro obyvatele obcí vzdálených do 15 kilometrů od státních
hranic. Díky procesu integrace obou zemí do evropských struktur je ale
pravděpodobné, že za několik let budou hranice zrušeny úplně a pomyslný příkop,
vykopaný před 250 lety mezi kladskou a českou zemí, se opět zacelí.
Češi začali údajně do Kladska pronikat již v 11. století. Jejich
počet postupně slábl, protože bylo Kladsko hojně osídlováno Němci. V posledních
sto letech až asi do 60. let tohoto století se česky mluvící oblast Kladska
ustálila do tzv. Českého koutku. Ten zahrnoval vesnice Březová, Slané, Žakš, Chudoba, Velká Čermná, Jakubovice, Blažejov, Stroužné, Bukovina, Ostrá Hora a Nouzín,
které se nacházejí přímo při hranicích s Náchodskem
na západní straně Stolových hor. V této oblasti se vyvinulo zajímavé nářečí
českého jazyka, které je celkem blízké nářečí polickému.
Toto nářečí se od obecné češtiny foneticky liší zejména přítomností
bilabiálního v (pruni), které je známé i z nářečí
podkrkonošských. Tato hláska se mezi samohláskou a souhláskou vyslovuje jako u
(nauštivit), na začátku slova před souhláskou se
vypouští nebo se jako u váže s předešlým slovem (šak,
a(/)ušak.). Díky tomuto jevu existuje v tomto nářečí
více dvojhlásek, než v obecné češtině (prauda, neulasni, dřiu (nebo dokonce
dřu), cestouni). Skupina -vě-
se mění kvůli onomu v na -je- (sjet). Jinou takovou hláskou se zdá být j, které
se na začátku slova před i vypouští (í, ídlo).
Vypouští se v některých konkrétních případech také uprostřed slova (nebite, poudal, stoí). Někdy se
vypouští i před e (esi). Vypouští se často i d ve
skupině -dn- (jenou).
Samohlásky se často na určitých místech krátí (lepši, veseli,
pul), ale někdy naopak dlouží na jiných místech než v obecné češtině (mý, plákala). Kromě těchto
obecných změn existuje i mnoho konkrétních, které se váží na určitá slova (hdo, viďal, tach,
kerej...). Charakteristickou gramatickou zvláštností
je splynutí nominativu a akuzativu ve skloňování podstatných jmen mužského rodu
(vidim kluci) a dativ -oj (pánoj,
Irkoj). U sloves se v 2. singuláru minulého času
vypouští tvar pomocného slovesa a nahrazuje se připojením -s k příčestí
minulému (co dělals?).
Čeština zde existovala dlouho vedle němčiny, a proto není divu, že
toto nářečí vstřebalo více německých slov než obecná čeština (pruba, vacha). V posledních
letech českého nářečí v Kladsku do něj přibyli i některé polonismy (ostatní, teraz). Potomci kladských Čechů jsou ale dnes příliš
ovlivňováni okolním prostředím a většinou již mluví běžnou němčinou, češtinou
či polštinou. Asi už jen od starých lidí lze slyšet nářečí, které zde bylo
stručně popsáno.
Němci pronikali do Kladska již od dob vlády českého krále Václava
I. Největší vlny německého obyvatelstva sem směřovali zejména z Hesenska a
Falce. Němci si sem přinesli své středoněmecké nářečí, které se ale na území
celých Sudet dále vyvíjelo. Nářečí v Kladsku bylo podobné nářečím, kterými se
mluvilo na Broumovsku, ale i v Orlických horách.
Kladské nářečí se většinou dělí na hornokladské a dolnokladské
Charakteristickým znakem kladského nářečí němčiny je časté otevírání
krátkých samohlásek, zejména a - o (Wasser - Wossr; was ist
das? - wos is dos?), i - e (nicht - ne), u - o (Tisch - Tesch). Je zajímavé, že dlouhé samohlásky se naopak někdy
zavírají (schön - schien,
stehen - stiehn). Tradiční německá dvojhláska -aj- se
v tomto nářečí téměř nepozměněně zachovala (např.
Jiráskovým Skalám se říká lidově Bišofštajn a ne Bišofštejn), -au- se v některých případech mění v pouhé -u-
(auf - uf) a -oj- někdy zůstává nebo se mění v -ä-.
Stejně jako v hesenském nářečí, skupina -pf- se mění
v -pp- (Apfel - Appl). V proudu řeči se také některé souhlásky mezi dvěma
samohláskami stávají znělými (hinter - hende, hendr) nebo se mění v
trochu jiné (Berge - Barche).
V germánských jazycích žhavá skupina -lt- se mění na
-l-, při čemž se předcházející samohláska prodlouží (alt - ahl,
kalt - kahl) Stejně jako v
kladské češtině, i zde se vyskytuje plno různých zkomolených slov a vět, na
které nelze příliš vymýšlet nějaká pravidla (wir werden sehen - wommr saan), a rozdílných slov (nur - ock). Mezi mluvnické
zvláštnosti patří infinitiv a příčestí končící na -a a menší pužívání osobních zájmen (ich kann nicht - konn
nee komma; ich habe gebrochen
- (ich) hob gebrocha).
Kladská němčina dopadá asi ještě hůře než čeština, protože českou
formou se přece jenom ještě trochu mluví na Policku.
Kladští Němci se ale rozprchli po Německu, kde se přece jenom ještě v každém
kraji mluví jinak. Tito Němci splynuli jistě s jinými nářečími a stejně tak
jako u češtiny je možné, že by se ještě našel nějaký starý člověk někde v
Bavorsku, který by mluvil kladsky. Ale nářečí v dnešní době kvapem zanikají hlavně
kvůli médiím (hlavně televizi), která udávají spisovnou či obecnou formu
jazyka.
Tímto svým dílkem jsem se snažil upozornit na malé území se
složitými dějinami, které se dnes zdá být naprosto nevýznamnou částí polského
Slezska. Chtěl jsem upozornit, že toto území kdysi bývalo české, snažil jsem se
ale i vyrovnat s tím, že tato zemička byla součástí obrovského Pruska, Německa
a Polska. Chtěl jsem se svou historii Kladska dovést až do současnosti a
nechtěl jsem se slzou v očích skončit rokem 1779 jako mí předchůdci.Snažil jsem
se ve své práci zohlednit zdroje české, německé a polské, abych podal
komplexnější obraz dějin tohoto bývalého hrabství. Chtěl jsem ale i upozornit,
že ani já nepokládám Kladsko za centrum všeho dění, a proto věnuji velkou část
své práce i historii vskutku státní, která ale měla nějaký dopad či souvislost
s dějinami Kladska. Chtěl jsem ukázat, že i malé Kladsko má své místo v českých
či německých dějinách. Mnohého zřejmě zarazí, že ve svém popisu kladských dějin
užívám názvů českých, počeštěných či německých narozdíl od polských, které zná
například z propagačních materiálů o Kladsku. Názvy, které užívám, jsou
odedávna používány v české literatuře a věřte, nevymyslel jsem si je.
Koneckonců, ani v dnešních českých učebnicích dějepisu není o Jiříkovi z
Poděbrad napsáno, že byl kníže ziębický (ale v
polských běžně), nýbrž minstrberský. Tímto tématem
jsem se zabýval rád a jistě jsem nevyčerpal všechny prameny, které bych mohl
použít a nevyužil všechny možnosti získání informací. Myslím si však, že jsem o
Kladsku ještě nenapsal své poslední slovo.