http://valamir.imess.net/kladsko/index.html
1999
KLADSKÁ
HISTORIE
Ostatní
odkazy
české názvy
obcí
polské názvy
obcí
německé názvy
obcí
Kladská kotlina
Obklopena ze
všech stran hlubokými lesy, leží na rozhraní české, moravské a slezské země
Kladská kotlina. Tento krásný kousek země vypadá jako zmenšenina Čech. Stačí si
představit Kladsko jako Prahu, Kladskou Nisu jako Vltavu a severní část Labe, Stěnavu jako Ohře, Dušnickou
Bystřici jako Berounku, Bělou jako Sázavu a Bystřici jako Otavu. Pohoří, která
dávají Kladsku přirozené hranice již od pradávna, jsou rovněž vymodelovány tak,
aby nám alespoň při pohledu na mapu českou zemi připomínaly. Vždyť Stolové hory
jsou jakoby Krušné, Soví jako Krkonoše, Vartecké a Rychlebské jako Orlické, masiv Králického Sněžníku jako
Českomoravská vrchovina, Bystřické hory jako Šumava a Kačenčiny hory (Vrchmezí), kde sídlí Krakonošova (Rybrcoulova) vyvolená,
jako Český les.
Zdaleka nejvyšší
horou kladskou je Králický (někdy Kladský) Sněžník s výškou 1423 metrů, pod
nímž se rozkládají systémy krápníkových jeskyní u Klessendorfu
a Vlčí vodopád u Wölfelsgrundu (Mezihoří). Druhou
nejvyšší horou je zde Vrchmezí (1084 metrů), jehož
svahy jsou zvláště z kladské části u vsi Grunvald
hojně navštěvovány lyžaři. Jeden z nejkrásnějších koutů Kladska jsou ale asi
Stolové hory, zvláště jeho dvě nejvyšší hory Hejšovina
(919,2 metrů) a Bor (918,5 metrů), které mají v okolním kraji (zřejmě zejména
na české straně) velice symbolickou roli. Obě hory jsou protkány, podobně jako Ostaš u Police nad Metují, rozsáhlými skalními městy, které
přitahují turisty z širokého okolí a jsou pro místní obyvatele zdrojem nemalého
příjmu. Sláva Hejšoviny se ale rozšířila po Čechách
spíše díky Karlu Čapkovi, který sem umístil děj své Doktorské pohádky. Je nutno
také připomenout, že přímou součástí těchto Stolových hor jsou Broumovské
stěny, známé asi hlavně díky chatě na Hvězdě a neuvěřitelně krásnou Kovářovou
roklí. Všechny hory se svažují doprostřed Kladské kotliny, stejně jako se tam
stékají všechny řeky a potoky. Uprostřed této kotliny je město Kladsko s
mohutnou tvrzí, hrbolatými uličkami, tržišti a kostely. A z tohoto srdce kladské
země se již docela široká Nisa dere ven a u Varty rozevírá hory vstříc slezským
rovinám.
Naproti Broumovu
se rozkládá druhé největší kladské město Nová Ruda, které je přímo na úpatí
Sovích hor, táhnoucích se až od Valdenburka (Valbřichu). Ale Kladská kotlina je přece nejvíce proslulá
svými lázeňstvím. Nachází se zde dokonce nejstarší lázně dnešního Polska - Landek. Mnohem známější je ale Chudoba, do které se
sjíždějí koupěchtiví Češi z celé České republiky a lázenští
hosté z celého Polska. Obávám se, že většina českých zájezdů do Kladska skončí
svou pouť již na zdejší nové tržnici tři kilometry od přechodu v Bělovsi. Významnými lázněmi jsou rovněž Dušníky a Starý
Bor, ve kterých, stejně jako v Chudobě, vyvěrá železitá voda, která je chutí
podobná pramenům z Náchodska Idě, Hronouce
a Ostré vodě ze Třtic u Studnice. Názvy polských
pramenů se však většinou inspirují jmény významných postav polských kulturních
dějin.
Z jiných
kladských měst bych uvedl zejména Bystřici, jejíž hlavní význam spočívá ve
dřevozpracujícím průmyslu (hlavně výroba sirek). Jako výchozí bod pro návštěvu
Stolových hor se nabízí nevelké město Hrádek (Radkov)
naproti českému Božanovu a trochu i bývalé město Levín, vypadající dnes spíše jako větší vesnice. Oproti
Hrádku má však výhodnou polohu: nachází se přímo u mezinárodní Sudetské cesty,
spojující západní a východní Evropu přes Náchod. Málokdo se ale v Levíně zastaví. Do Kladska je možné vniknout i přes údolí
mezi Bystřickými horami a Sněžníkem, kde leží město Mezilesí, svou velikostí a
polohou se podobající českému Meziměstí (hraniční přechod osm kilometrů od
Broumova proti proudu Stěnavy). Nyní si vás tedy
dovoluji pozvat na nevelký výlet do složité historie tohoto kraje, hluboko
vklíněnému do hranic nynější České republiky.
Středověk
Začátkem 5.
století se v Kladské kotlině začaly usidlovat slovanské kmeny, které přicházejí
z oblasti mezi Vislou a Donem. V oblasti Kladska se v této době zabydluje kmen
Charvátů. Je téměř jisté, že byli vazaly Sámovými a po jistou dobu bylo jejich
území včleněno do Velké Moravy. Právě kolem poloviny 9. století tento kmen
obývá území dnešních východních Čech a právě Kladska. Dnešní Minstrberk a Frankenštejn však
již obývali Slezané a oblast kolem dnešního Valdenburku
Dobřané. Ve druhé polovině 9. století pak vojvoda
Zličanů Slavník ovládl území kmene Charvátů a
Doudlebů. Hranice jeho území byly vymezeny pohraničními hrady Chýnovem, Netolicemi, Doudlebami,
Litomyšlí a právě Kladskem. Přestože Slavník uznával
svrchovanost Přemyslovců, zachovával si vlastní vnitřní autonomii. Slavník zemřel roku 981. Jeho nástupcem se stává jeho
nejstarší syn Soběbor. Roku 982 je Soběborův bratr Vojtěch jmenován pražským biskupem.
Přemyslovcům
však byla slavníkovská moc trnem v oku. 28. října 995
byla většina slavníkovského vojska na válečné výpravě
s Otou III. Slavníkovští bratři Spytimír,
Pobraslav, Pořej a Čáslav s
ženami a dětmi byli onoho dne přemyslovským vojskem vedeným Vršovci
v Libici nad Cidlinou, která byla centrem slavníkovského knížectví, povražděni. V Libici
však nebyli přítomni bratři sv. Vojtěch († 997), Radim († 1011) a Soběbor († 1004). Radim byl roku 999 zvolen hnězdenským
arcibiskupem.
Právě od roku
995 se Kladsko stává součástí českého knížectví a je administrativně zařazeno
do Hradeckého kraje. Je založen i samosprávný kladský děkanát v rámci Hradecka.
V době Boleslava II. patřila k českému knížectví i část Slezska a Malopolska
(pozdějšího Haliče). Hned po smrti Boleslava II. se polský kníže Boleslav
Chrabrý zmocnil Krakovska a Slezska. Český kníže
Boleslav III. se pokusil zbavit svých bratrů, kteří ale záhy odcestovali do
zahraničí. Kníže Boleslav III. byl pak sesazen v roce 1002. Na český trůn byl
Boleslavem Chrabrým dosazen Vladivoj, zřejmě jeho
bratr, který ale umírá za několik měsíců. Na začátku roku 1003 se pak ještě na
českém trůně vystřídali bratři Jaromír a Boleslav III. A zde právě začíná
období českých a kladských dějin, tak často zdůrazňované v polských
historických pramenech. Polský kníže se totiž v této době zmocnil celého
českého knížectví, tedy i Kladska. V létě příštího roku se však na Čechy vrhlo
vojsko císaře Jindřicha II. a na český trůn byl dosazen opět Jaromír. Boleslav
Chrabrý se rychle stáhl zpět do Polska. Slezsko mu již ale zůstalo.Význam
Kladska jako pohraniční pevnosti s dosti strategickou polohou stále roste.
Osídlování
kladské země pokračuje, roku 1006 byla založena budoucí Varta, položená přímo
na česko-slezských hranicích. Roku 1010 byl kladský hrad obležen vojskem
Boleslava Chrabrého, který se stále ještě nevzdal naděje o znovuzískání českých
zemí. Kníže však odtáhl s nepořízenou. O něco úspěšnější byl již roku 1017, kdy
se mu skutečně podařilo dočasně zavést polskou vládu nad Kladskem. Aby již k
podobným polským útokům nedocházelo, byl kladský hrad roku 1074 osazen silnou
posádkou na obranu proti Polsku. Podle nařízení českého knížete (a později
krále) Vratislava měl však důchod z Kladska plynout jeho dceři Juditě (†1085) a
jejímu manželovi, polskému princi Vladislavu Heřmanovi (1043 - 1102), který se
v roce 1081 stal polským králem. Kladsko ale nadále zůstalo součástí českého
státu, takže uznávalo svrchovanost českého panovníka.
Roku 1093 kníže
Břetislav II. vytvořil z Kladska jakési zvláštní knížectví, které propůjčil
svému synovci Boleslavovi (1085 - 1138), pozdějšímu polskému králi (Boleslav
III. Křivoústý). Nicméně o tři roky později Břetislav II. Kladsko obsadil,
odňal jej Piastovcům a silněji jej připoutal k české
zemi. Do roku 1108 byla kladská země definitivně v přímém držení českých
knížat. O tento titul se však mezi syny Vratislava II. vedly na začátku 12.
století mnohé spory, do nichž musel zasahovat leckdy i císař. Ve druhém
desetiletí již proti sobě stáli jen dva bratři: Vladislav a Soběslav. Knížetem
se stal Vladislav, zatímco jeho bratr trávil čas v polském exilu. Již roku 1110
překročil Krkonoše a snažil se obsadit trůn. Roku 1114 se do Čech s polskou
pomocí dobýval přes Kladsko, které zapálil a zničil. Teprve za jedenáct let po
smrti svého bratra se Soběslav stal knížetem. Začal nyní napravovat své řádění
za vlády bratrovy a roku 1126 dal znovu postavit hrad Kladsko.
30. května 1137
se Soběslav v Kladsku setkal s polským králem Boleslavem III. a uzavřel s ním
mír. Kladsko tehdy získalo svoje dosti význačné postavení v rámci českého
státu, stalo se samostatným krajem v čele s kastelánem. Jako kasteláni se uvádí
tito: Hroznata (1169), Rivin
s bratrem Peregrinem (1175, 1176), Vítek (1177),
Bohuše (1174 - 1189), Heřman (1195), Ratibor (1196), Smil (1211), Zbyslav a Vilém
(1213), Budivoj (1222), Gallus
(1253). V roce 1262 je jako kladský purkrabí uváděn Ctibor Hlava.
Knížata Bedřich
a Jindřich Břetislav odevzdávají kladský kostel Nanebevzetí Panny Marie
johanitům, kteří zde vydrželi přes 400 let. Za Bedřichovy vlády, roku 1184, byl
rovněž postaven jeden z nejstarších kladských kostelů, kostel svatého Václava.
O třicet čtyři let později se objevuje první zmínka o Vambeřicích,
později nejznámějším kladském poutním místě. Z roku 1241 pochází zmínka o
dalším důležitém místě kladské země, o lázních v Landeku.
Tenkrát byl totiž nápor mongolských vojsk zastaven až u Varty a říká se, že
bojovníci odtamtud při cestě zpět zničili jakési lázně na místě dnešního Landeku. Toto prosperující město si dodnes zakládá na tom,
že jeho lázně jsou široko daleko nejstarší. Dnes se říká: nejstarší lázně v
Polsku.
Roku 1247 se
stal Přemysl Otakar (*1233), syn krále Václava, mladším králem a markrabětem
moravským. V té době, maje na své straně většinu šlechty, se tento ještě
nedospělý muž pokusil o vzpouru proti svému otci. Nakonec byl ale otcem poražen
u Mostu roku 1248, byl donucen k poslušnosti a většina šlechty byla potrestána.
Jeden ze šlechticů, kteří v tomto boji syna proti otci stáli při králi
Václavovi, byl Havel z Lemberka. Tento šlechtic z
rodu Markvarticů (držitel hradu Lemberka
na severu Čech) dostal za své věrné služby Václavu I. Kladsko. Více než on je
ale známa jeho manželka Zdislava, která byla v roce 1997 prohlášena za svatou.
Vláda Havla z Lemberka je však proslulá zejména
osidlováním země Němci, které samozřejmě od této doby neprobíhalo jen v Kladsku
ale v celých Sudetech. Sám Havel založil na místě
osady Bystřice německé sídlo po něm pojmenované Hawelswerde,
Německý název Bystřice tudíž zněl až do 20. století zkomoleně Habelschwerdt. Za Havlova panování byl také roku 1250 v
Kladsku zřízen minoritský konvent.
Roku 1253
nastoupil na český trůn Přemysl Otakar a brzy po korunovaci odňal Havlu z Lemberka Kladsko a stal se sám jeho držitelem pro další
léta. Je psáno, že český král a rakouský vévoda (1251 - 56 markrabě) oddělil od
kladské země Broumovsko a daroval je benediktýnům, jmenovitě břevnovskému opatovi Martinovi. Z toho ale přímo vyplývá,
že před tímto datem byla broumovská kotlina pokládána za součást kladské země.
Broumovsko je podobně jako Kladsko horami uzavřený svět sám pro sebe. Nejvíce
otevřené je však právě Božanovem a Otovicemi ke Kladsku, zatímco chceme-li se dostat na
Policko, musíme obvykle celé Stěny obejít přes průsmyky v Bohdašíně
či pod Honským špičákem. Podobně se argumentuje v
polských pramenech přírodní sounáležitost Kladska se Slezskem - přes Vartu je
do Slezska snadnější přístup než přes Levín a Chudobu
do Čech.
Za Přemyslovy
vlády bylo roku 1269 povýšeno Kladsko na město. Do té doby se tedy pod tímto
vojensky důležitém hradě zformovalo dostatečně velké podhradí. Toto nové město stálo
nyní na hranicích rozsáhlého Přemyslova panství, jež zahrnovalo v této době
nejen Čechy (od roku 1266 s Chebskem) a Moravu s vazalským Opavskem (obsazeném
nyní Mikulášem, nevlastním synem královým), ale i Rakousy, Štýrsko (od 1261),
Korutany a Kraňsko. Již roku 1276 se ale začala tato říše hroutit kvůli
rostoucímu vlivu nového římského císaře Rudolfa Habsburského. V bitvě s tímto
císařem roku 1278 král Přemysl Otakar II. padl a jeho země byly rozděleny mezi
Otu Braniborského (Čechy) a císaře Rudolfa (Morava a rakouské země). Kladsko se
dostalo do rukou vratislavskému knížeti Jindřichovi (IV.). Za jeho vlády se
počalo se stavbou kamenného mostu ve městě Kladsku. Jindřich, zemřev roku 1290,
Kladsko odkázal českému králi Václavu II.
Přemyslovská
dynastie vymřela (nepočítaje potomky Mikuláše Opavského) roku 1306 Václavem
III. Pro celou zemi to znamenalo nestabilitu, častou změnu panovníků a finanční
nesnáze. Další roky prošlo Kladsko rukama mnohých majitelů, protože bylo stále
dáváno někomu do zástavy. Roku 1316 jej získal Hynek Berka z Dubé († 1348), který se roku 1320 stal rovněž pražským
purkrabím. Roku 1319 byla Bystřice, osídlená Němci, povýšena na královské město
a o rok později byl na město povýšen i Hrádek a v roce 1324 i Dušníky,
přejmenované nyní na Reinerz (od roku 1375 Čechy opět
užíván český název). Roku 1327 dostal Kladsko do zástavy Jindřich VI.
Vratislavský a roku 1336 Boleslav II. Minstrberský
Roku 1341 se Kladsko dostává pod přímou správu českého krále Jana (* 1296).
Do této doby se
také datuje první zmínka o panství hradu Homole, který byl postaven jako
obranná tvrz náchodské stezky, která byla a vlastně stále je obchodně a
politicky velmi důležitá. Hrad Homole stával na kopci mezi Levínem
a Dušníkami, nad dnešní Sudetskou cestou. Již ve čtrnáctém
století panství tohoto hrad zaujímalo území dnešních obcí Chudoba, Levín, Dušníky a Ředeč. Západní
část tohoto panství se tou dobou nazývala českou a církevně patřila do dekanátu dobrušského (stejně jako
např. náchodské a opočenské panství). Východní části se říkávalo německá a
náležela do dekanátu kladského. Oba tyto dekanáty pak byly součástí archidiakonátu hradeckého a ten
patřil do diecéze pražské.
V čele pražské
diecéze stál od roku 1343 Arnošt z Pardubic (* 1297). Tento velmi vzdělaný muž
a přítel Karla IV., se kterým se seznámil v Itálii (tam Arnošt v Padově a
Boloni studoval), byl synem kladského purkrabího Arnošta z Hostyně
a ze Staré. Není vyloučeno, že se Arnošt z Pardubic v Kladsku narodil. V roce
1338 se stal kanovníkem u svatého Víta, roku 1343 biskupem a roku 1344 prvním
pražským arcibiskupem. Povýšením pražského biskupství se Praha církevně
odpoutala od arcibiskupství v Mohuče a přijala pod svou ochranu biskupství ve
Vratislavi (do té doby pod hnězdenským arcibiskupstvím), v Litomyšli a v
Olomouci.
Arnošt z
Poděbrad měl ke Kladsku velmi vřelý vztah. Se svými bratry Smilem
a Vilémem držel v okolí několik statků a roku 1344 přispěl k podepsání
privilegia, ve kterém se král Jan zavázal, že Kladsko nebude v budoucnu
zastavováno, ani oddělováno od Čech. Roku 1349 založil Arnošt v Kladsku kostel
a klášter augustiánského řádu, který později proslul
zejména svou knihovnou. Podle svého přání byl Arnošt po své smrti roku 1364 ve
chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku pohřben.
Roku 1351 , kdy
již v čele Kladska i Čech stál král a císař Karel IV. (* 1316), bylo téměř
porušeno Janovo privilegium o neodvislosti Kladska od Čech. Kladsko bylo totiž
kvůli finančním potížím panovníka téměř zastaveno Jindřichu Hlohovskému.
Kladští se ale vykoupili a o čtyři roky později Karel potvrdil Janovo
privilegium písemně. Roku 1388 potvrdil toto privilegium i Karlův syn Václav
IV. (1361 - 1419), který nastoupil po otcově smrti na český a římský trůn roku
1378. Za jeho vlády byl ve městě Kladsku dostavěn po více než sto letech
kamenný most dnes nazývaný most Wita Stwosza (Veit Stoss
byl německým pozdně gotickým sochařem a řezbářem s přelomu 15. a 16. stol.).
Tento most vede pouze přes úzké rameno řeky Nisy Mlýnovku
(Młynówkę). Říkávalo se mu také malý Karlův most,
protože je mu skutečně neobyčejně podobný. Je totiž také lemován barokními
sochami. Stejně jako jeho pravděpodobná předloha, měl i tento most jakési
mostecké věže či brány, tyto byly ale na přelomu 19. a 20. století strženy.
Roku 1397 byl
kladským hejtmanem jmenován Hanuš (II., †1423), kníže ratibořský a opavský. Na
tomto hejtmanovi je zajímavý zejména jeho původ. Je totiž přímým (po meči)
potomkem Přemysla Otakara II. a patří tím do nemanželské větve Přemyslovců,
založené již zmiňovaným Mikulášem I. Během Hanušovy vlády, roku 1418, byl
Hrádek povýšen na královské město.
Kladsko bylo v
období husitských válek na katolické straně, protože i obyvatelstvo zůstalo
katolické. Kladští uznávali krále Zikmunda, který sem jmenoval jako hejtmana
šlechtice Půtu z Častolovic.
Ten byl držitelem i Potštejnu a Albrechtic a roku 1428 se stal i knížetem minstrberským a roku 1431 pánem na Frankenštejně
a Kamenci. Ve dvacátých letech Kladsko ale zažilo zběsilý útok husitů, kteří v
roce 1425 - 1429 vydrancovali a vypálili Vartu, Hrádek, Kladsko a Novou Rudu. V
roce1428 přepadl minsterberský kníže Jan husitské
ležení u Štívnice a 27. prosince s husity prohrál v
bitvě u Staré Jesenice (Stary Wielisław).
Padl a jeho jmění se dostalo do správy již jmenovanému kladskému pánovi Půtovi. Roku 1428 padl také hrad Homole, jehož pán, rytíř Hommel, utekl do lesů. Husité na hrad dosadili svého
hejtmana Petra Poláka, který pak plenil okolní panství, zejména svídnické a vratislavské. Uprchlý rytíř Hommel
se zatím ukrýval na hoře Bor. Říká se, že jistý sedlák Šrůtek z Machova rytíři
a jeho věrným nosil jídlo. Za to mu pak rytíř daroval pole ze svého bývalého
panství, které v držení rodu Šrůtků zůstalo více než pět set let.
Roku 1427 se
Homole dostala do držení Mikuláše Trčky z Lípy a roku 1440 se celé Kladsko
dostalo do rukou Hynka Krušiny z Lichtenburka,
bývalého člena Orebitského bratrstva. Za té doby na Kladsko zaútočili Slezané v
čele s vratislavským biskupem Konrádem a pobořili hrad Karnenštejn
u Landeka. Roku 1454 Hynek Krušina umírá a jeho syn
Vilém prodává Kladsko Jiřímu z Poděbrad. Začíná tak zlaté období kladských
dějin. 
Hrabství
kladské
Rod poděbradský
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (*1420) byl již ve třicátých letech
jako příslušník starého, původně moravského šlechtického rodu držitelem
Poděbrad, Kunštátu, Litic a
Boskovic. Již jako mladý muž se zúčastnil několika husitských bitev, např. u
Lipan (1434) a u Tábora (1438). Ve svých dvaceti letech se stal hejtmanem
boleslavského kraje a v osmadvaceti se po obsazení Prahy stává prvním mužem
království. V roce 1452 se stává zemským správcem a stále rozšiřuje své rodinné
pozemky. Proto roku 1454 kupuje od Viléma z Lichtenburka
Kladsko. O dva roky později své panství zvětšuje ještě o Náchod, který jeho
rodině patřil vlastně již od roku 1414, ale v průběhu válek byl ztracen. Dále
se mu podařilo získat před nástupem na český trůn Vízmburk
(1450), Častolovice (1452), Potenštejn,
Žacléř, Albrechtice a minsterberské knížectví (1456).
Ještě král Ladislav mu daroval knížectví lehnické.
23. listopadu
1457 umírá mladý král Ladislav Pohrobek a 2. března 1458 je Jiří z Poděbrad
zvolen českým králem. Sídlí tedy v Praze. Proto se rozhodne postupně rozdělovat
své panství mezi své syny. Již roku 1459 tedy jmenuje svého nejstaršího
(nepočítaje Bočka, který byl fyzicky či mentálně postižený) syna Viktorina (*1443) vládcem Kladska a Minsterberka.
17. prosince 1462 však v Kladsku vytváří hrabství, které dává v léno nejen Viktorinovi, ale i jeho dvěma mladším bratrům Jindřichovi
(*1448) a Hynkovi (*1452). K této příležitosti král uděluje novému hrabství
znak: dva zlaté šikmé pásy v červeném poli. Znakem samotného města Kladska je
již v té době český lev. O tři roky později král Jiří opět potvrzuje formální
vládu svých synů v Kladsku.
V roce 1458
svěřil Jiří Viktorinovi ještě hrad Žacléř a roku 1464
koupil hrad Kunětická Hora. Svou dceru Kateřinu (1449 - 1464) provdal za
uherského krále Matyáše a roku 1466 byl proklet samotným papežem. V samotných
Čechách se proti králi utvořila tzv. zelenohorská jednota. Jeho zeť Matyáš
zatím zbrojí a v roce 1468 vyvolává otevřenou válku proti husitskému králi.
Matyášovi se později podařilo zachvátit Moravu a Slezsko, ale Kladsko stále
vzdorovalo. Nakonec je na toto hrabství vznesena klatba a během několika
nájezdů ze sousedního Slezska je spálen Hrádek a Dolní Štívnice.
Uprostřed bojů o
České království umírá 22. března 1471 král Jiří. Na český trůn se s jeho
souhlasem dostal litevsko-polský princ Vladislav a statky v samotné české zemi
byli rozděleny mezi tři Jiříkovy syny. Toto rozdělování je oficiálně ukončeno
rok po králově smrti, 9. března 1472. Jeho nejstaršímu dědici Viktorinovi se dostává knížectví opavské a panství
kolínské. Právě toho Opavska se ale Viktorin roku
1485 vzdává ve prospěch Matyáše, v jehož služby dobrovolně vstoupil. Umírá roku
1500 a zanechává po sobě syna Bartoloměje († 1515), významného českého
diplomata
Jiříkův syn
Hynek, jinak zvaný též Jindřich Mladší, získal po otcově smrti rodové sídlo
Poděbrady a hrad Kostomlaty. Dědil ale i po své matce
Johaně z Rožmberka († 1475), druhé manželce krále Jiřího, a to Lichtemburk, Mělník a Teplici. Od
bratra poté získal Kolín, který ale postoupil Matyášovi. Hynek ale proslul
spíše na poli literárním. Je totiž autorem milostné renesanční básně „Májový
sen".
Jiříkův
prostřední syn Jindřich Starší sídlil se svou ženou Voršilou
Braniborskou na Kladském hradě již od roku 1467. Hrabětem kladským se však
oficiálně stal až 9. března roku 1472. Od tohoto data se stává i knížetem minstrberským (Münsterberg, dnes Ziębice), pánem na Frankenštejně
(Frankenstein, Ząbkowice),
Náchodě, Homoli, Kunětické Hoře, České Skalici, Vízmburku,
Havraně, Opatovicích a Liticích.
Roku 1473 Jindřich konvertuje ke katolicizmu, protože v Kladsku činili katolíci
většinu. Roku 1478 pak v Kladsku založil klášter a kostel svatého Jiří a
Vojtěcha a předal jej bernardýnskému řádu. V letech 1487 - 1490 dočasně přišel
o Minstrbersko. V té době totiž vedlejší země koruny
české stále ovládal Matyáš Korvín, který zemřel právě
roku 1490.
Roku 1492 umírá
Hynek z Poděbrad a jeho bratr Jindřich po něm dědí panství Poděbrady, které ale
o tři roky později vyměnil s králem Vladislavem II. za Olešnicko ve Slezsku.
Roku 1491 prodává Vilémovi z Pernštejna Kunětickou Horu a roku 1497 Janu Špetlovi z Prudic panství Náchod.
Jindřich umírá roku 1498 a je pohřben v klášteře, který založil. Později je ale
přenesen ke svému bratrovi Hynkovi a k prvnímu pražskému arcibiskupovi do
chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Kladsko dědí
Jindřichovi tři synové Albrecht (1468 - 1511), Jiří (1470 - 1502) a Karel (1476
- 1536). Tito bratři si ale Kladsko nechávají jen tři roky a prodávají jej
svému švagrovi, manželovi jejich sestry Zdeňky (1483 - 1522), hraběti Oldřichu
z Hardeka. Titul hrabat kladských si však pro sebe a
své potomky nadále nechávají. Pokusme se tedy sledovat tento rod alespoň
stručně až do jeho vymření roku 1647.
Karel z Minstrberka zůstal nadále knížetem minstrberským
a olešnickým. Měl čtyři syny, z nichž nejstarší Jáchym (1503 - 1562 ) se stal
braniborským biskupem. Druhý syn Jindřich (1507 - 1548) zdědil obě knížectví a
vlastně i titul kladského hraběte a předposlední Hanuš (1509 - 1565) byl
držitelem pouze Frankenštejna. Po Jindřichovi (II.)
následovali na knížecích trůnech jeho synové Jindřich (1542 - 1587) a Karel
(1546 - 1617). Karel (II.)se stal vrchním hejtmanem Slezska, roku 1567 prodal
knížectví minstrberské a vzápětí se přestěhoval na
Moravu, kde díky sňatku s Kateřinou Berčinkou z Dubé získal panství Šternberk a Jevišovice.
Karel II. se oženil podruhé s Eliškou Magdalénou z Lehnice
a narodili se mu synové Jindřich Václav (1592 - 1639) a Karel Bedřich (1593 -
1647), kteří se stali jako poslední příslušníci poděbradského rodu knížaty
olešnickými a titulárními hrabaty kladskými. Jejich majetek pak zdědil jejich
švagr Sylvius Nimrod z Virtemberka.
Další rody
Roku 1501 se
stal kladským hrabětem Oldřich z Hardeka. Na začátku
jeho vlády byl českým králem ještě Vladislav II. V té době bylo České
království stavovskou monarchií, neboť stavy, ale z nich hlavně šlechta, měly
rozhodující slovo ve státě. 15. prosince 1512 se do Kladska sjel generální sněm
zemí české koruny, mezi jehož jednatele patřil například Zdeněk Lev z
Rožmberka, který byl fakticky nejmocnějším mužem ve státě, a Vilém z
Pernštejna, budoucí náchodský pán. Hovořilo se zde o různých problémech té
doby, zejména o kriminalitě, která v tomto období slabého panovníka kvetla,
Židech a dluzích Karla Minstrberského. Jednotlivé
české země, které měly značnou vnitřní autonomii, se zavázaly si navzájem
pomáhat ve stíhání nebezpečných zločinců. Rozhořelo se zde i několik dalších
sporů mezi královskými městy a šlechtou, které ale trvaly již od vyhlášení
králova zemského zřízení v roce 1500. Konflikt již zmiňovaného Bartoloměje Minstrberského s Vratislavskými vyústil dokonce ve válku,
při které byl minstrberský kníže v roce 1513 obležen
na svém hradě Skály.
Již za vlády
krále Ludvíka, 2. února 1518, se generální sněm českých stavů sjel do Kladska
podruhé, tentokrát proto, aby potvrdil úmluvy ze sněmu předešlého. Již rok
předtím byly spory mezi stavy ukončeny tzv. svatováclavskou smlouvou, která
vznikla zejména díky přičinění Viléma z Pernštejna.
Roku 1522 umírá
hrabě Oldřich . Po něm se vlády v Kladsku ujímá jeho bratr Hanuš († 1535).
Čtyři roky poté padne v bitvě s Turky u Moháče uherský a český král Ludvík,
jehož nástupcem na obou trůnech se stává Ferdinand Habsburský (1503 - 1564).
Turecké nebezpečí ale pokračuje. Téměř celé Uhry, kde ze začátku dvacátých let
zuřila v občanská válka mezi Ferdinandem a jeho protikrálem Janem Zápolským, se staly součástí Osmánské
říše. Úspěšné obrany Vídně před tureckým nebezpečím se roku 1529 zúčastnil i
kladský hrabě Hanuš. Samo Kladsko bylo v té době ohrožováno jiným nepřítelem,
vnitřním. Na hradě Homoli totiž sídlili loupežníci, kteří svými výpady
ohrožovali celé okolí, zejména přepadali pocestné na dodnes důležité Sudetské
cestě. Ona loupežnická banda byla řízena saským rytířem Zikmundem Kafundem, jehož otec Hylbrand homolské panství dostal v léno ještě od Jindřicha Minstrberského. Ve třicátých letech byla proto na tento
hrad poslána trestná výprava, která hrad pobořila a zajala jeho pána. Ten byl
pak roku1534 ve Vídni sťat. Od té doby z hradu
zůstaly jen chátrající ruiny. Lidové pojetí konce loupeživého rytíře Zikmunda Kafunda se však poněkud liší od historického. Po jedné
zvláště vydařené loupeži prý totiž do hradu uhodilo a ten se i se svým pánem
propadl do země.
Roku 1534 se
kladským hrabětem stal Kryštof z Hardeka, který své
panství hned předává králi Ferdinandovi. Král Kladsko ale již roku 1537
zastavuje Janovi z Pernštejna, náčelníkovi luteránské strany v Čechách. Tento
příslušník starého moravského rodu provádí v Kladsku reformaci. Jan byl druhým
synem zmiňovaného Viléma z Pernštejna. Kvůli obrovskému majetku, který zdědil
po smrti svého otce (1521) a bratra Vojtěcha (1534), se mu říkalo Jan Bohatý. Nejdříve
sídlil na Moravě a držel zde mj. Pernštejn, Přerov, Plumlov,
Tovačov, Lipník a Hranici. Na Moravě se stal také
nejvyšším komořím (1506 - 16 a 1520 - 233) a zemským hejtmanem (1515 - 19, 1526
- 28 a 1530 - 32). Po smrti svého bratra získal ještě v Čechách panství
Pardubice, Kunětická Hora, Potštejn, Rychnov, Litomyšl, Brandýs nad Orlicí a
Náchod. Náchodské panství však roku 1544 prodává Zikmundovi ze Smiřic, čímž zde
začíná ona zlatá doba rodu Smiřických, která trvala až do třicetileté války.
V Kladsku, které
bylo tedy po sedm let s Náchodem osobou Jana Bohatého z Pernštejna spojeno, se
v té době razí mince Jan ale umírá roku 1548 a Kladsko dědí jeho syn Jaroslav
(1528 - 1569), který je ale již roku 1549 prodává bavorskému vévodovi
Arnoštovi, jehož syn Albrecht IV., arcibiskup solnohradský, je v letech 1540 -
1554 kladským hejtmanem. Sám Arnošt ale na kladský hrad přesídlil až v roce
1556, ale již asi za deset let se Kladsko dostalo do rukou krále Maxmiliána. Za
vlády Arnoštovy byla roku 1562 v Dušníkách zřízena první papírna rodiny Kretschmerů, jejíž členové byli později povýšeni do
šlechtického stavu. V současné době je zde papírnictví věnováno muzeum.
Kladsko v držení českého krále
Maxmilián II. (*
1527) převedl Kladsko opět do přímého držení českého krále a roku 1569 potvrdil
Kladskému hrabství výjimečný statut v rámci Českého království zřízením
místního sněmu. V tomto sněmu zasedali zástupci tří stavů (kurií): rytíři,
měšťané a svobodní rychtáři. Podobný sněm mělo tou dobou i Chebsko a Loketsko
na západě Čech. Maxmilián zemřel již roku 1576 a na český trůn nastoupil jeho
syn Rudolf II. (* 1552). Tento král český a uherský a císař římský vydal 11.
února majestát, navazující na podobné listiny krále Jana, Karla a Václava.
Tímto majestátem se král Rudolf zavázal, že Kladsko nemá být nikdy prodáváno,
zastavováno, zkrátka nijak oddělováno od české země. V té době sloužil kladský
hrad jako státní vězení.
Za Rudolfovy
vlády byl nejmocnějším rodem Čechách rod Rožmberků. Poslední příslušníci tohoto
rodu Vilém (1535 - 1592) a Petr Vok (1539 - 1611)
drželi v letech 1581 - 1599 Rychleby, hornickou osadu
pro těžbu zlata, a razili zde vlastní mince (dukáty a tolary). Sídlili ale v
Českém Krumlově, odkud ovládali své velké jihočeské panství, které zahrnovalo
okolí měst Český Krumlov, Prachatice, Rožmberk, Kaplice, Nové Hrady, Třeboň,
Lomnice, Veselí, Soběslav, Bechyně a Miličín. Vilém
roku 1584 povolal do Krumlova jezuity a ti přišli o jedenáct let později i do
Starého Boru. Vilém byl i významným českým diplomatem (byl mu navržen titul
polského krále) a od roku 1570 nejvyšším purkrabím Českého království.
Reformace v době
Rudolfově postoupila natolik, že na území kladského hrabství bylo 36
evangelických a jen 10 katolických kostelů. Touto dobou byly postaveny i nové
kostely: roku 1576 v Levíně, roku 1588 v Hrádku, roku
1603 v Čermné (v empírovém slohu) a roku 1606 ve
Vartě. Roku 1601 pak bylo vydáno nařízení o dosazení katolických na 11
kladských far (z 33). Nicméně, stejně jako ve zbytku Čech (Majestát), i pro
Kladsko král Rudolf vydal roku 1609 zvláštní patent o náboženské toleranci.
Sousední panství
vně Kladska v této době získávají některé pozemky v samotném hrabství.
Například Rudolf ze Štubenberka, pán na Novém Městě,
získává přechodně v letech 1590 - 1593 zbytky hradu Homole s jeho panstvím. Pod
Homolí na východ ležící Dušníky si ustavili roku 1584 gildu soukeníků a Levín na druhé straně kopce byl roku 1595 povýšen Rudolfem
II. na královské město. Stejným panovníkem byla o čtrnáct let dříve osada Wilhelmsthal povýšena na svobodné hornické městečko.
Rudolf II. byl
zbaven českého trůnu svým bratrem Matyášem (* 1557) roku 1611 na generálním
sněmu českých zemí v Praze (římsko-německé koruny byl zbaven již o tři roky dříve).
A Matyáš v roce 1617 představil českým stavům svého nástupce Ferdinanda (*
1578). Ten byl budoucím českým králem zvolen s tím, že se zavázal plnit
Rudolfův Majestát. Jeho zvolení ale vystupňovalo konflikty mezi katolíky a
evangelíky, ke kterým přispěl mj. i broumovský opat Wolfgang Seelender, který dal zavřít německý evangelický kostel.
6. března 1618
se v Praze sešel protestantský sněm. Ten odeslal do Vídně Matyášovi dopis, ve
kterém si stěžoval na české místodržící. Král ale na to odpověděl zakázáním
sněmu. Po nepokojích v pražských ulicích došlo 23. května k oné známé
defenestraci, která dala první jasný popud k začátku českého stavovského
povstání a třicetileté války. 17. srpna se v Kladsku shromáždil zvláštní výbor,
který si dal za úkol shromáždit dostatek dobrovolníků a velitelů na obranu
hranic v začínající válce.
20. března 1619
umírá Matyáš a po něm nastupuje jeho bratranec Ferdinand. Ještě 31. července
generální sněm schvaluje nové zemské zřízení, podle něhož by se české země měly
stát konfederací plnoprávných zemí podle nizozemského vzoru. 19. srpna je však
Ferdinand sesazen a o týden později je zvolen nový český král, falcký kurfiřt
Bedřich (1596 - 1632). Tento muž byl hlavou protestantské Unie a příbuzný s
mnoha evropskými panovníky, byl například zetěm anglického krále Jakuba.
V bělohorské
bitvě 8. listopadu 1620 bylo však české stavovské vojsko na hlavu poraženo a
Praha se vzdala. Sesazený král Bedřich tedy o den později prchá z Čech přes
Náchod (dodnes si zde na Karlově náměstí ukazují podkovu, kterou ztratil jeho
kůň) do Vratislavi. Povstání je oficiálně potlačeno a králem se opět stává
Ferdinand II. Ale Kladsko jej zatím neuznalo., Na Kladském hradě se totiž
uzavřelo 1200 českých vojáků a 300 ozbrojených měšťanů v čele s Františkem Bernardem
Thurnem, synem Jindřicha Matyáše, velitele
stavovského vojska na Bíle hoře a jednoho z iniciátorů povstání. V roce 1622
byl kladský hrad obležen 20 000 císařskými vojáky, jimž velel Maxmilián z Lichtenštejna. 26. listopadu toho roku se Thurnova posádka vzdala. Císařské vojsko této posádce
zaručila svobodný odchod. Padla tím však poslední výspa českého stavovského
povstání.
Roku 1622 byl v
Kladsku zničen kostel sv. Václava, sv. Jiří a Vojtěcha a augustiniánský a
mariánský klášter. Jako poslední v kostele sv. Václava kázal kladský kronikář Georgius Aelarius, který roku
1625 v Lipsku vydává historický spis Glaciographia. V
únoru roku 1622 byl v českých zemích vyhlášen generální pardon, jímž byli
osobně omilostněni účastníci povstání, kteří se přiznali ke své účasti císaři.
Jejich majetek byl ale zkonfiskován a předán jiným rodům. Mezi nejmocnější muže
té doby patřil Albrecht z Valdštejna (* 1583), jehož
panství se v té době rozrostlo i o Chudobu, již tenkrát proslulou svými
léčivými prameny.
Král Ferdinand
svěřuje Kladsko roku 1623 svému bratrovi Karlovi (* 1590). Ten se stal již v
osmnácti letech biskupem vratislavským a ve třiadvaceti brixenským. Jsa vysokým
církevním hodnostářem, Karel v Kladsku začal cestu protireformace. Bývalé
povstalce a protestanty poslal do vězení a zabavil jejich majetek. Zemřel ale
již následujícího roku. Po smrti Karlově je Kladsko dáno do rukou jeho synovce
arcivévody Ferdinanda (* 1608), který byl ale již roku 1627 korunován na
českého krále. Roku 1624 byla v Kladsku založena při chrámu Nanebevzetí Panny
Marie jezuitská kolej. 10. května 1627 bylo Ferdinandem II. vyhlášeno Obnovené
zřízení zemské pro Čechy, které tudíž platilo i pro Kladsko. Vliv stavů byl tím
v celém státě snížen a český trůn se stal dědičným v habsburském domě.
Svobodným protestantům byla dána možnost konvertovat ke katolictví nebo do 31.
ledna 1628 opustit zemi. Poddaní na vybranou samozřejmě neměli. Kladské
hrabství kvůli tomuto nařízení opouští většina staré slovanské šlechty, čímž
vliv Němců v Kladsku, už tak již značný, ještě stoupá. Odpovědí na toto
nařízení jsou také velké selské bouře v oblasti Kladska a východu Hradeckého
kraje. Ty však byly do jara 1628 Albrechtem z Valdštejna
poraženy.
V roce 1633 se
přes Kladsko přehnalo Valdštejnovo vojsko, aby u Steinau (Ścinawka) na Odře svedlo
vítěznou bitvu nad Švédy. Následujícího roku byl ale tento velký vojevůdce v
Chebu zavražděn. Válka ale trvala dále a podle mnohých lidových pověstí se do
Kladska dostali i Švédové. Konečně byl roku 1648 v Münsteru
a Osnabrucku podepsán tzv. vestfálský mír, jimž se
ale i ještě jednou potvrdila svrchovanost Habsburků nad Českým královstvím. V
Kladsku žilo v tomto roce 28 000 obyvatel, což bylo o plnou čtvrtinu méně než
před válkou. Rok po válce Ferdinand III., který se roku 1637 již doopravdy stal
českým králem, daroval Kladsko svému nejstaršímu synovi Ferdinandu IV. (*
1633), který byl již roku 1646 korunován na českého a o rok později na
uherského krále. Zemřel však již roku 1654 a Kladsko tedy znovu převzal jeho
otec.
Téhož roku byl v
Čechách vytvořen první soupis poddanské půdy, berní rula. Jednotlivé části této
ruly jsou rozděleny podle krajů, kterých bylo v Čechách té doby devatenáct.
Kraje byly pak rozděleny na jednotlivá panství. Samo Kladsko bylo v té době
rozděleno na čtyři kraje (či okresy), které byly soustředěny kolem největších
královských měst: kraj Kladský (zahrnoval mimo samotného města Kladska i
královská města Levín a Starý Bor a veškeré vesnice
podél Sudetské cesty až po Oldřichovice na Bělé, Rankéřov na Nise a Borovou pod Sovími horami), kraj
Bystřický (rozprostíral se kolem horního toku Nisy od Arnoltova
až za Mezilesí), kraj Radkovský (zahrnoval okolí
královského města Radkov neboli Hrádek, část
Stolových hor a Novou Rudu s okolím) a kraj Landecký
(zaujímal území kolem horního toku říčky Bělé , tj. od hornického městečka Wilhelmsthal přes ves Seitenberg
a královské město Landek až po ves Kunzendorf). Z tohoto výčtu také ale vyplývá, že Varta a Rychleby nebyly počítány do kladského hrabství,
pravděpodobně tedy do panství frankenštejnského.
Kraje byly v Kladsku jinak rozčleněny ještě do mnoha malých panství, z nichž
největší bylo území hraběte Jana Bedřicha z Herbenštejna,
který sídlil na zámku v Arnoltově. Patřilo mu asi osm
okolních vesnic, hlavně na levém břehu Nisy. Vesnice Velká Čermná
(Malá nebyla součástí hrabství ale přímo náchodského panství), Stroužné, Jakubovice a Chudoba
patřily Walteru Lesliemu,
pánovi na Novém Městě. Náchodský pán, říšský kníže a vrchní velitel císařských
vojsk Ottavio Piccolomini
vlastnil na území hrabství vesnici Slaný. Vesnic na území Kladska se celkem v
roce 1654 uvádí 185 (v roce 1649 ještě 172).
V letech 1653 -
1654 přednáší na jezuitské koleji v Kladsku známý český historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688). Poté byl sice přeložen do dnešního
Klementina, ale do Kladska se vracel alespoň ve svých dílech. Roku 1655 napsal
své první hagiografické dílo Diva Vartensis (Bohyně z
Varty) o mariánském poutním místě, známém již od 15. století. V dávných dobách
se tu totiž prý Panna Marie zjevila modlícímu se mládenci a uložila mu, aby se
postaral o stavbu kaple na tomto místě. Bohuslav Balbín
se ke Kladsku vrátil ještě v roce 1664 v díle Vita Arnesti
(Život Arnošta), které pojednává o prvním pražském arcibiskupovi.
Roku 1657 umírá
král a císař Ferdinand III. a jeho nástupcem se stává jeho syn Leopold (*
1640). Zvláštní statut Kladska byl toho roku ještě více utužen výrazným
snížením daní oproti ostatním Čechám. Roku 1679 se na území hrabství odehrávaly
selské bouře. Rychtář z Arnoltova chtěl dokonce
vyslat delegaci do Vídně, ale byl uvězněn. Za Leopoldovy vlády nastupuje v
kladském hrabství období baroka, z něhož vzešlo několik (staro)nových kostelů:
v letech 1664 - 1669 přestavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku), roku
1677 stavba kostela ve Wilhelsthalu a o dva roky
později v Žakši, v roce 1704 dokončení kostela ve
Vartě.
Leopold umírá
roku 1705 a po krátké vládě Josefově (1678 - 1711) se českým králem
(římsko-německým císařem a králem uherským) stává Karel VI. (* 1685). Za jeho
vlády se značně rozvíjí textilní průmysl, továrny fungují v Kladsku, Hrádku,
Nové Rudě a Dušníkách. Tento panovník ale také v letech 1717, 1721 a 1725
vydává nové patenty proti nekatolíkům, v nichž vyhlašuje, že protestant je
nepřítel státu a proto si zaslouží trest smrti. Stejný trest by čekal toho, kdo
by ukrýval protestantské kněží, přicházející ze zahraničí. Kladsko bylo ale již
celé katolické a staví se zde i další barokní kostely: roku 1771 v Ředči (sv. Jana Nepomuckého),
roku 1725 byl přestaven kostel ve Vambeřicích a roku
1730 v Březové a Dušníkách (sv. Petra a Pavla).
Kostel
Navštívení Panny Marie ve Vambeřicích, stojící
nedaleko potoka zvaného Cedron, je dodnes nejznámějším
kladským poutním místem. Fakticky byl založen již ve 14. století ale dnešní
podoba je barokní. K jeho vchodu vede z náměstí 33 schodů, které symbolizují 33
let Krista. Kostel je plný votivních obrázků a v jeho okolí je asi 150 kaplí a
kapliček včetně křížové cesty. Názvy okolních kopců čerpají z Bible. Dnes se
této větší vesnici říká Dolnoslezský Jeruzalém. Podle pověsti zde byl kdysi
zbaven slepoty jakýsi Jan Pannou Marií, která se zde také prý zjevovala. 7.
června 1678 byl ve Vambeřicích odkryt léčivý pramen,
který prý zbavil neduhů mnoho nemocných a celá svatost tohoto místa se prý
několikrát projevila nádhernou září nad vesnicí a ochranou před morem roku
1686. Z Čech směřovala do Vambeřic četná procesí.
Opočenský kníže Rudolf Colloredo-Mannsfeld
například zavedl konání slavnostního procesí, které bylo vázáné složitými
ceremoniemi, ze svého panství. Další známé procesí vedlo i z Police nad Metují,
a proto se cestě ze Slavného po hřebeni Broumovských stěn až k Machovskému kříži říká Vambeřická.
Procesí se obvykle konala každý rok v létě, jinak sem ale lidé putovali
(někteří ještě putují) jednotlivě z různých koutů české a kladské země.
Roku 1713 vydává
Karel VI. tzv. pragmatickou sankci, ve které umožňuje následnictví v
habsburském rodě i po přeslici a stanovuje nedělitelnost dědičných zemí
Habsburků. Kladský sněm tuto listinu potvrdil roku 1721 a roku 1740 se měla
začít uplatňovat, neboť Karel VI. v tomto roce bez mužských potomků umírá.
Kladsku nastávají krušné časy.
Ztrácení kladské země
Pragmatickou
sankci Karla VI. nejprve okolní státy uznaly. Císař zemřel 20. října 1740 a na
trůn uherský a český skutečně nastoupila jeho dcera Marie Terezie (1717 -
1780), provdaná za Františka Štěpána Lotrinského (1708 - 1765). Toho samého
roku, 31. května, nastoupil na trůn pruského království osmadvacetiletý Bedřich
II. Ještě 6. prosince tento král ujišťoval Marii Terezii o svém přátelství k
habsburskému domu. Ale přesně deset dní poté začal se svými jednotkami bez
vyhlášení války pochodovat na Slezsko. 3. ledna 1741 se mu podařilo dobýt
Vratislav a neměl přitom žádné větší problémy, neboť jej většina (hlavně
protestantská) obyvatelstva nadšeně vítala. Již toho měsíce se jeden z pruských
plukovníků, Camas, dostal až ke Kladsku, které
oblehl. Prozatím ale musel odtáhnout s nepořízenou. Do konce března měl již
Bedřich II. většinu Slezska ve své moci. Na stopu pruských oddílů se ale v té
době vydávali Rakušané, kteří teprve nedávno vystřízlivěli z onoho momentu
překvapení. Obě vojska se střetli u vsi Mollwitz
(nedaleko Břehu) 10. dubna. Rakousko zde bylo poraženo a jeho mezinárodní
situace začala být na pováženou. Do protihabsburské koalice v nastávající válce
o rakouské dědictví vstoupilo kromě Pruska ještě Bavorsko, Sasko, Francie a
Španělsko.
Situace se
chopil zejména bavorský kurfiřt Karel Albrecht (1697 - 1745), který do konce
roku obsadil část Rakous, Moravu a 19. prosince se nechal korunovat českým
králem. Již 4. listopadu pokládal tento státník České království za své, a
proto se toho dne dohodl s Bedřichem II. o prodeji Kladska pruské koruně. Tento
nevelký, ale nesmírně strategický kousek české země jej měl stát 400 000 tolarů
a podpora Karla Albrechta při volbě císaře. Celý obchod byl i se všemi závazky
ukončen do tří měsíců. 9. ledna 1742 totiž po dlouhém obléhání vojevůdcem Leopoldem
von Anhalt-Dessau se vzdalo Kladsko (nepočítaje posádku podplukovníka
de Fontanelly, která se definitivně vzdala až 26.
dubna) a 24. ledna byl Karel Albrecht ve Frankfurtu zvolen jako Karel VII.
císařem Svaté říše římské. Rakousko mu na tuto opovážlivost odpovědělo úspěšným
útokem na Mnichov.
Bedřich II.
cítil, že má všechny trumfy v rukou. On sám okupoval většinu Slezska a ještě
měl za zády německého císaře, se kterým se začal v únoru dohadovat o rozdělení
českých zemí. Čechy se podle jeho návrhu ze 4. února měly stát součástí
Bavorska, Sasku by pak daroval Dolní Slezsko a část Moravy, sám Bedřich by se
pak spokojil s Horním Slezskem a Kladskem. V dubnu ho pro změnu napadlo si
vybrat raději jen Dolní Slezsko, místo Horního Slezska pak požadoval Hradecko a
Pardubicko! A Kladsko, samozřejmě. Toto spekulování Marii Terezii právem
uráželo a její vojevůdce Karel Lotrinský (1712 - 1780) zaujal bojový postoj a
střetl se s Bedřichem II. 17. května u Chotusic.
Rakousko bylo opět poraženo. Bedřichův tlak na českou královnu zesílil. Kladsko
bylo v tuto chvíli chápáno pro Čechy jako zcela ztracené.
11. června se
zástupci obou znesvářených stran sešli ve Vratislavi, aby zde podepsali smlouvu
o odstoupení Kladska a celého Slezska kromě Opavska, Krnovska
a Těšínska Prusku. Za měsíc, to jest 28. července se
obě strany sešly ještě v Berlíně, kde byla vratislavská smlouva potvrzena s
tím, že se čeští stavové navždy vzdávají práva na uvedené země. Do
prusko-rakouského jednání se připletla ještě Anglie, která vyslala k Marii
Terezii své dva prostředníky, Hynforda a Robinsona.
Tito prostředníci ale nakonec prospěli spíše Bedřichu II.
Koncem roku se
Karlu Lotrinskému podařilo vypudit Karla Albrechta z Prahy. 29. dubna 1743
vstoupila Marie Terezie se svým manželem triumfálně do Prahy a nechala se
korunovat na českou královnu. V Kladsku však v této době docházelo k dosti
velkým změnám. Pod pruským vlivem zde byla vyhlášena náboženská svoboda.
Vnitřní správa této svébytné země byla však radikálně potlačena. Bedřich II.
totiž zrušil kladskou ústavu, sněm i prastarý úřad hejtmana a smazal
kladsko-slezské hranice. Již od této doby se Kladsko začíná považovat za
nedílnou součástí Slezska, do něhož nebylo nikdy předtím počítáno. Správa
kladské země byla přenesena až do Vratislavi, metropoli Dolního Slezska. 16.
července schválil český sněm vratislavskou smlouvu.
Rakušané byli
pak Prusy poraženi 14. února 1744 u Varty. Tento pokus o znovuzískání Kladska
se tedy zatím nezdařil. Za půl roku Bedřich II. vpadl přes Sasko dokonce do
Prahy, která se mu 16. září 1744 vzdala. 26. listopadu však byli Prusové opět z
Prahy vyhnáni. Rakouské oddíly Karla Lotrinského posléze dobyly Kladsko a
navzdory všem dřívějším prohlášením jej znovu připojili k českému království.
Ke Kladsku však znovu upjal svůj zrak pruský král a 17. února 1745 zase vyhnal
rakouské vojsko on. 25. prosince se Marie Terezie v Drážďanech opět navždy
vzdala vlády nad Kladskem a většinou Slezska. Marie Terezie ale naději na
znovuzískání Kladska ještě neopustila a začala vyjednávat s Ruskem a dokonce s
Francií. Oběma pak slibovala různé územní dary v případě pomoci při dobytí
Kladska.
Od 29. srpna
1756 zuřila nová válka mezi Marií Terezií a Bedřichem II. a to tzv. sedmiletá
válka. Pruský král v té době táhl českou zemí a 18. června byl poražen u
Kolína, čímž byla zachráněna Praha, na kterou se opět chystal. Bedřich II. již
v této době plně využíval svého staronového kladského území. Říká se, že si v
padesátých letech nechal dovážet minerální vodu z Chudoby až na svůj královský
stůl do Berlína. Z těchto a ještě jiných (především strategických) výhod své
vlády nad Kladskem se opět neradoval dlouho. Po tradiční porážce u Varty (20.
března 1758) se začalo rakouské vojsko opět připravovat na vpád do Kladska.
Právě v této
nové válce se dostává do popředí nový rakouský generál, Ernst Gideon Laudon (1717 - 1790). A právě jemu se podařilo 30.
května 1760 obsadit Kladsko a opět jej vrátit českému království. Nebylo to
samozřejmě jednoduché, protože kladská pevnost zůstávala ještě věrna Prusku a
slezsko-kladské hranice byly nechráněny. Laudon proto své jednotky dosadil do
Varty a na Silbenberg (vlastně již ve Slezsku) a
oblehl pevnost nad Kladskem. Pruská posádka plukovníka d´O se po ostřelování
pevnosti 25. července vzdala.
Začala nová
mírová jednání mezi Marií Terezií a Bedřichem II. Oba chtěli být vládci nad
Kladskem, což sice Marie Terezie nyní zase byla, ale Bedřich II. ji neuznal.
Česká panovnice už upustila od Slezska, ale trvala na Kladsku. Byla dokonce za
Kladsko ochotna obětovat i Opavsko a Krnovsko. Bedřich II. však byl neústupný a
postupně si vynutil příslib o navrácení obsazeného území. Nakonec, 15. února
1763, byla rakouská vojska opět stažena z kladského území, které se tzv. hubertusburským mírem stalo potřetí součástí Pruska.
V roce 1764 byl
císařem Svaté říše římské zvolen syn Marie Terezie Josef II. (1741 - 1790).
Tuto volbu podpořil i Bedřich II. a za svůj kurfiřtský hlas si koupil Kladsko,
které se v sedmdesátých letech snažil přetvořit v nedílnou součást pruského
Slezska. Začal proto bourat starý kladský hrad, který býval sídlem kladských
hrabat. Na jeho místě pak vybudoval novou pevnost, která stojí dodnes. Této
kamenné a mohutné pevnosti, jejíž jižní část se svažuje k hlavnímu kladskému
náměstí (dnes náměstí Boleslava Chrabrého), dominuje nejvyšší patro zvané Donjon s nevelkou věží. Pod touto pevností je nebývale bohaté bludiště podzemních chodeb. Na pravém břehu
Nisy, naproti Hlavní pevnosti je také již od dob Bedřicha II. umístěna pevnost
Ovčí hora na stejnojmenném vrchu.
V roce 1772
vyhořelo téměř celé svažité náměstí v Levíně a tím
byla zničena většina zdejších stavebních památek mimo kostel, který je poněkud
v ústraní. Tento kostel byl však osm let po onom požáru barokně přestavěn. V Čermné byla v roce 1776 založena při kostelu sv.
Bartoloměje známá kostnice, která dnes celkem obsahuje asi 29 000 lebek. Je zde
uložena mimo jiné i lebka mlynáře Josefa Martince, který byl v roce 1756
popraven za odboj proti Prusku. Ve stejné době zde existovala česky psaná
kronika učitele Jana Šmída, doplňovaná různými pověstmi a pranostikami.
Poslední
rakouský útok na Kladsko se odehrál v létě roku 1778. Tehdy česko-rakouské
vojsko vedl již generál Dagobert Siegmund
Wurmser (1724 -1797). U města Dušníky se mu podařilo
porazit pruský oddíl a obsadil skoro celý levý břeh Nisy (vlastně většinu
kladské země). Pevnost se mu ale dobýt nepodařilo. Přesto zde rakouské vojsko
skoro rok setrvávalo. 13. května 1779 byl však uzavřen mír v Těšíně, který
vyzval rakouské vojsko, aby opustilo Kladsko. Již počtvrté a naposledy bylo
Kladsko plně připojeno k Prusku a jeho součástí zůstalo až do zániku samotného
Pruska. Po míru v Těšíně byla zintenzivněna
germanizace obyvatel a čeština byla stahována ze škol a kostelů. Udržela se jen
v malém počtu vesnic při hranicích s náchodským panstvím.
Kladsko pod
pruskou mocí
Pruské
království
Kladsko bylo po
těšínském míru definitivně spojeno s pruským Slezskem a o kladských otázkách se
tedy jednalo ve Vratislavi. Faktickou hlavou tehdejšího Slezska byl králem
jmenovaný ministr. Kladsko bylo politicky po osmi stech letech odtrženo od
Čech. Církevně však nadále patřilo k pražskému arcibiskupství. V roce 1780 byla
pak učiněna ještě malá pohraniční církevní úprava, kterou byly vesnice Březová
a Slaný, do té doby patřící církevně k Náchodu, přifařeny k Čermné.
V osmdesátých a
devadesátých letech 18. století se začíná stále více dbát o úroveň lázeňství v
kladské oblasti. Roku 1783 se v Chudobě staví lázeňská zařízení a roku 1795 zde
vzniká krásná budova na kraji lázeňského parku, dnešní sanatorium pro léčbu
nervových chorob - Zámeček. Od tohoto roku se Chudobě začíná oficiálně říkat Kudowa a tento název se zde udržel až dodnes. Roku 1790
navštívil chudobské, dušnické
a landecké (od roku 1785 zrenovované) lázně i německý
klasický spisovatel Johann Wolfgang Goethe.
Roku 1786 umírá
pruský král Bedřich II. a na trůn nastupuje jeho synovec Bedřich Vilém II. (*
1744). Ten roku 1793 získal při druhém dělení Polska celé Poznaňsko, Gdaňsk a
Toruň. V roce 1795, rok po potlačení Kościuszkova
povstání, bylo Polsko mezi Prusko, Rusko a Rakousko zcela rozděleno. Rodu 1797
umírá Bedřich Vilém II. a po něm se pruským králem stává jeho syn Bedřich Vilém
III. (* 1770).
V roce 1800
umírá na zámku v Jelenově (Klenově) náchodský pán Petr Biron.
Ten sem původně přijel z Ratibořic za jakýmsi zázračným lékařem. Petr Biron byl knížetem zaháňským a v letech 1759 - 1795 vévodou
kuronským (to sídlil ještě v Mitavě
neboli Jelgavě) a od roku 1792 pánem na Náchodě. Jeho
nástupkyní a dcerou byla Kateřina, známá paní kněžna z Babičky Boženy Němcové.
Ve Francii se
roku 1804 nechal Napoleon korunovat císařem. Postupoval na východ, kde svedl o
rok později vítěznou bitvu u Slavkova. V roce 1806, přesněji 17. července,
založil Napoleon tzv. rýnský spolek, sdružující většinu německých států, které
francouzskému císaři podléhaly. 6. srpna téhož roku zanikla Svatá říše římská
abdikací Františka (1768 - 1835), vnuka Marie Terezie. 1. října vstoupilo proti
Francii do války i Prusko. Hned o třináct dní později však bylo na hlavu
poraženo v bitvách u Jeny a Auerstedtu. Bedřich Vilém
III. z Berlína utíká až do Memelu (Klajpédy), ale vzdát se zatím nehodlá. 27. října nicméně
Napoleon vstoupil triumfálně do pruského hlavního města. 9. července 1807 byl
mezi Francií a Pruskem uzavřen mír v Tylži (Tilsit, dnes v Kaliningradské oblasti Ruska), kterým Prusko
ztratilo území na západ od Labe a některé části někdejšího Polska, z jehož
východní části bylo vytvořeno Varšavské vévodství. Celé Prusko bylo v té době
okupováno francouzskými vojsky, která se zdržovala dokonce i v Kladsku.
4. října 1807
byl pruským králem jmenován vedoucím ministrem pruské vlády baron Heinrich
Friedrich Karl von und zu Stein (1757 - 1831). Ten o pět dní později vydal říjnový
edikt o zrušení nevolnictví a od 11. listopadu 1810 mělo být podle této listiny
zrušeno poddanství. 11. listopadu 1808 zahájil Stein hlubokou reformu městských
samospráv. Do těch měli být nyní voleni svobodným a tajným hlasováním zástupci,
kteří měli mnohem větší působnost než dosud. Vliv šlechty (junkerů) byl ale
poněkud omezen, byl jí dán statut dozorce. Kladsko bylo v té době částí
vládního okresu vratislavského, jehož hlavou byl prezident v čele oblastního
zastupitelstva. Na nátlak Napoleona a junkerů byl 24. listopadu 1808 Stein
sesazen a příští měsíc utekl do Čech (později se ale dostal až do Petrohradu).
V červnu 1809 se vedoucím ministrem stal Karl August Hardenberg
(1750 - 1822), který pokračuje ve Steinově politice s opatrnějším přístupem
vůči junkerům. Roku 1811 vydává regulační edikt, kterým je rolníkům dána
možnost se vykoupit z feudálních povinností. Roku 1812 se Francií okupované
Prusko stává nástupním můstkem Napoleonovým do Ruska.
Napoleon v Rusku
neuspěl a při jeho zpátečním tažení se rezidence pruského krále přesouvá do
Vratislavi a v roce 1813 Bedřich Vi1ém III. bydlel dokonce v Chudobě. V září
téhož roku byla ve Slezsku Prusy poražena část francouzského vojska, v říjnu
byl pak Napoleon poražen v bitvě národů u Lipska a o půl roku později se vzdal
císařské koruny. V září 1814 začal ve Vídni mezinárodní kongres, který si kladl
za cíl uspořádat nově Evropu. Kongres trval až do následujícího roku s
přerušením při Napoleonově stodenním císařství.
10. června 1815
byl založen Německý spolek, jehož součástí byly téměř všechny německé země
včetně Rakouska, které jim předsedalo. Prusko se decentralizovalo. Ve dvacátých
letech 19. století bylo rozděleno na 552 okresů, mezi něž patřil od roku 1818 i
okres bystřický a kladský. Roku 1824 byl ve Vratislavi, sídle již jmenovaného
vládního okresu v čele tentokráte s vrchním prezidentem (Oberpräsident),
ustaven stavovský sněm o 86 zástupcích, kteří byli rozděleni podle stavů na
pány (8), rytíře (36), města (28) a venkov (14). Roku 1834 pak vstoupila v
platnost celní unie mezi osmnácti německými státy.
Kladská kotlina
ve dvacátých letech 19. století stále přitahovala návštěvníky svými lázněmi. V
Dušníkách žil strýc Felixe Mendelssohna-Bartholdyho († 1847). Německý skladatel se sem přijížděl
léčit a v roce 1823 zde měl jako čtrnáctiletý koncert. Nejvíce ale v Dušníkách
vzpomínají na dva dobročinné koncerty (výtěžek byl dán sirotkům)
šestnáctiletého Fryderyka Chopina († 1849) v roce
1826, který se sem rovněž přijel léčit. Do Landeka
zavítal v té době sám ruský car Alexandr I. Lázně ve Starém Boru nedosahovaly
ještě takového věhlasu, ale roku 1827 je koupil J. Grolms,
který zde začal stavět dřevěné lázeňské budovy a o rok později si dal odborně
potvrdit léčivost zdejších pramenů. V letech 1832 - 1838 byl nad Ředčí postaven zámek Valdštejn.
Roku 1840 zemřel
Bedřich Vilém III. a jeho syn Bedřich Vilém IV. (* 1795) je korunován v Berlíně
na nového krále. Brzy po svém nástupu ruší cenzuru tisku. Musí však čelit mnoha
sociálním nepokojům obyvatelstva, které zejména požadovaly ústavu. V červnu
1844 vzniklo v Langenbielau (Bielawa)
na druhé straně Sovích hor (od Nové Rudy) povstání tkalců, které se rozšířilo i
do jiných oblastí Slezska. Vůdci těchto nepokojů byli na příkaz vrchního
prezidenta Slezska Friedricha Theodora von Merkela zatčeni a uvězněni. Mimo tohoto povstání došlo roku
1844 k velkému požáru Dušník.
V březnu 1848 donutilo
studentské povstání v Berlíně krále jmenovat novou vládu a vyhlásit všeobecnou
amnestii. V květnu se pak sešlo Ústavodárné shromáždění v Brandenburgu, které
král v listopadu rozpustil. V prosinci byla ale již přijata ústava, která v
hlavních bodech platila až do roku 1918. Ve Frankfurtu se mezitím jednalo o
sjednocení Německa a roku 1849 zde byla přijata celoněmecká ústava. Bedřich
Vilém IV. byl zvolen německým císařem. Sám však volbu odmítl. Roku 1850 pak
byla obnovena činnost německého spolku a olomouckou punktací bylo potvrzeno
předsednictví Rakouska v tomto spolku.
Po smrti
Bedřicha Viléma IV. roku 1861 se pruským králem stává jeho bratr Vilém I. (*
1797). Ten po svém nástupu jmenuje kancléřem junkera Otto von
Bismarcka (1815 - 1898). Bismarck
je přesvědčen, že Německo musí být konečně sjednoceno shora. Společně s
Rakouskem Prusko vyhrává válku proti Dánům o Šlesvicko-Holštýnsko, které pak je
mezi oba německy mluvící státy rozděleno. Rakousko podává žádost o členství v
německém celním spolku, která je však Pruskem zablokována. V roce 1866 Prusko
navrhuje rozpuštění německého spolku a vytvoření nového, ale bez Rakouska. To
(ale i rozpory v rakouském Holštýnsku) vyvolalo 14. června prusko-francouzskou
válku. Nejblíže Kladsku byly jednotky soustředěny ve Frankenštejně
a přes bývalé hrabství pak do Čech vniká slezská armáda korunního prince
Bedřicha (* 1831). U Hradce Králové se spojila s ostatními pruskými sbory
(generálové Moltke a Herwarth)
a 3. července na hlavu porazila rakouské vojsko. Pražským srpnovým mírem se
Rakousko vzdalo Holštýnska a členství v německém spolku. Byl založen nový,
severoněmecký spolek, jehož prezidentem se stal pruský král Vilém I. Státy na
jih od Mohanu byly ke spolku připojeny až při prusko-francouzské válce roku
1870. 18. ledna 1871 byl spolek přetvořen v Německé císařství a jeho prezident
se stal císařem.
Za vlády Viléma
I. došlo i k několika drobným událostech na území Kladska. Roku 1864 byla v Seitenbergu založena huť křišťálového skla, která je dodnes
v činnosti. Roku 1870 byla Chudoba prohlášena prvními německými srdečními
lázněmi. O čtyři roky později se do Kladska dostala železnice. První zdejší
trať směřovala z Lichkova v Čechách podél Nisy do
města Kladska. a přes Vartu dál. Kladská tvrz slouží od roku 1877 jako vězení
pro politické vězně. Téhož roku se začíná rušit opevnění města pod tvrzí a
začínají se zde budovat nové průmyslové závody. Roku 1886 zde byl poslední
velký požár, při němž shořela radnice. Dosavadní hornické městečko Wilhelmsthal bylo roku 1881 poníženo na ves. Ves Lánov naopak nabývá na významu a roku 1882 se zde začíná
stavět lázeňské zařízení.
Vilém I. umírá
8. března 1888 v požehnaném věku 91 let (bez několika dní). Již 15. června ale
umírá jeho již zmiňovaný syn Bedřich. Císařem a králem se tedy stává až
Bedřichův syn Vilém II. (1859 - 1941), který o dva roky později posílá Bismarcka do penze. Roku 1889 byla postavena železnice z Otovic do Kladska a za osm let z Kladska do Landeku. Roku 1903 byl postaven vysoký železniční viadukt u
Levína a roku 1905 byla železnice z Kladska
prodloužena až do Chudoby. Tu navštěvovalo v těch dobách i přes 17 000 hostí a
turistů ročně. Bylo tu postaveno nové sanatorium Fürstenhof,
dnešní Polonia.
Uvádí se, že
historické Kladsko (1635 km2) se 172, 5 tisíci obyvateli bylo v té době
rozděleno na okres bystřický (761 km2) s 61 tisíci obyvateli, okres kladský
(598 km2) s 63 tisíci obyvateli a okres novorudský
(276 km2) s 48,5 tisíci obyvateli. V samotném Kladsku žilo v roce 1899 13,5
tisíc obyvatel.
1. srpna 1914
vstoupilo Německo do první světové války, nejprve proti Rusku. Po boku Rakouska
a později Turecka a Bulharska válčilo po následující čtyři roky proti státům
Dohody zejména v oblasti Belgie a severní Francie na západě a ve východní
Evropě (Němci byla obsazena i Ukrajina a část Pobaltí). V Kladsku se
nebojovalo, jeho obyvatelé však museli posílat muže na frontu. Kladští muži
bojovali vlastně na stejné straně fronty jako Češi v rakouské armádě. Německo
válku prohrálo a 9. listopadu 1918 byl král a císař Vilém II. donucen k
abdikaci a opustil zemi.
Po 1. světové
válce
V letech 1919 -
1920 zasedala v Paříži mírová konference, která označila Německo za hlavního
viníka války a snažila se zkrátit jeho hranice a snížit jeho vliv. Centrem
pozornosti se stává i Kladsko, o které jeví velký zájem nedávno vzniklá
Československá republika. Na prvních československých mapách bylo dokonce
Kladsko (a také část Lužice a okolí Šoproně) vtěleno do hranic ČSR. Již na jaře
1919 mladý stát slevil ze svých požadavků a snažil se dostat alespoň Český
koutek. Nejvíce bojovali za těchto několik českých vesnic města Náchod, Hronov
a Police. Jejich zástupci poslali 27. června memorandum vládě ČSR a později
dokonce do Paříže na mírovou konferenci o připojení Českého koutku. Odpovědí
byl ale i organizovaný odpor ze strany Pruska proti tomuto záměru. 28. června
byla podepsána Versailleská smlouva, kvůli které Kladsko zůstalo součástí
Pruska.
11. srpna 1919
byla definitivně vyhlášena Německá republika. Vznikl i Svobodný stát Prusko (Freistaat Preussen), který z
původních 348 853 km2 měl nyní 295 706 km2, mezi nimiž tedy zůstalo i Kladsko.
Kladsko bylo nadále rozděleno na tytéž okresy jako za časů královských, které
náleželi do vládního okresu Vratislav (12 982 km2, v roce 1933 zde žilo 1 897
tisíc obyvatel) a ten do pruské provincie Dolní Slezsko (26 592 km2, v roce
1933 obývané 3,5 milióny obyvateli), v jejímž čele stál stále vrchní prezident.
30. listopadu 1920 byla schválena pruská ústava. Hlavou země se toho roku stal
Otto Braun (1872 - 1955), člen sociálně demokratické strany (SPD), v jejímž
čele stál německý prezident Friedrich Ebert (1871 -
1925).
Vesnice se
slovanskými názvy v Českém koutku byly přejmenovány: Čermná
na Grenzeck, Levín na Hummelstadt a Slaný na Schnellau.
Přitom byl i omezen pohraniční styk s ČSR. Přesto zde ale zůstalo poměrně dost
hraničních přechodů. Od západu na východ to byly tyto: Tlumačov
- Otovice, Slaný - Běloves,
Grunvald - Olešnice, Langenbrück (Mostowice) - Kunštát (dnes Orlické Záhoří), Marienthal
(Niemojów) - Bartošovice, Wilhelmsthal - Stříbrnice a Landek
- Krutvald.
Největším
problémem dvacátých let, který se týkal lidí všech sociálních skupin, byla
inflace. Ta totiž právě v Německu dosáhla rekordních hodnot. Německo bylo totiž
Versailleskou smlouvou donuceno platit vysoké válečné reparace, s čímž ale
přestalo již roku 1922. Francie, Itálie a Belgie zato vojensky obsadili Porůří a vyzvaly tuto hospodářsky nejdůležitější oblast
Německé říše k neplacení daní. Stát se tedy dostal do velkých finančních
těžkostí. Ještě v lednu 1919 se za jeden americký dolar platilo 8,57 říšských
marek (RM), prosinci to bylo ale již 48,43 RM. O dva roky později již dolar
stál 184 RM a za rok (opět v prosinci) 7350 RM. V roce 1923 dosáhla pak inflace
svého vrcholu, protože v květnu se za dolar platilo 1,1 miliónů RM, v říjnu 1,2
miliardy a v listopadu neuvěřitelných 4,2 biliónů RM. Vznikaly proto bankovky a
známky miliardových a biliónových hodnot, a proto se
výplata vydávala již týdně, protože měna byla devalvována závratnou rychlostí.
Vláda proto koncem roku 1923 zavádí tzv. rentové marky, jejichž hodnota byla
kryta majetkem průmyslu. Inflace se proto zastavila. V roce 1932 se za dolar
platilo biliónkrát méně marek než na podzim 1924. Mimochodem, v tomtéž roce byl
kurs koruny (tenkrát ale československé) k dolaru přibližně stejný jako nyní,
tj. asi 35 Kč za dolar. Německo reparace po své krizi platilo dále
prostřednictvím tzv. Dawesova (od roku 1924) a Youngova (od roku 1929) plánu. V letech 1927 - 1930 byly
proto staženy vojska Dohody z německého území, roku 1926 se stalo Německo
členem Společenství národů. Koncem dvacátých let ale začala mít stále větší
vliv NSDAP. Ve volbách roku 1928 dostala ještě 1,9 % hlasů, roku 1930 již 17,5
% a v červenci 1932 dokonce 37,8 % hlasů. Téhož roku v dubnu její vůdce Adolf
Hitler (1889 - 1945) kandidoval i v německých prezidentských volbách, vyhrál
ale dosavadní prezident Paul von Hindenburg
(1847 - 1934). Pruský premiér Braun byl novým říšským kancléřem Franzem von Papenem
(1879 - 1969) sesazen a právě Papen byl prezidentem
jmenován pruským komisařem a fakticky i předsedou pruské vlády. Braun
následujícího roku emigroval do Švýcarska.
V listopadu 1932
byl Papen stažen z funkce kancléře i pruského
komisaře a byl v obou postech nahrazen generálem Kurtem von
Schleicherem (1882 - 1934). Ten se chystal rozdělit
půdu v Prusku od Labe na východ mezi chudé a otevřeně prohlásil, že považuje
junkery, kteří tuto půdu drželi, za své nepřátele. Ale již 30. ledna 1933
prezident jmenoval kancléřem Adolfa Hitlera a Franz von Papen , nyní i vicekancléř,
stanul opět v čele Pruska. Hitler po svém nástupu rozpustil říšský sněm a
vyhlásil nové volby, v nichž NSDAP vyhrála. Zrušil proto autonomie historických
zemí a 7. května 1933 se sám stanovil říšským zástupcem v Prusku, nominálním
předsedou pruské vlády pak jmenoval Hermanna Göringa
(1893 - 1946). O jakési pruské samosprávě se však již nedalo mluvit, neboť i Landtag a skoro všechna ministerstva byla zrušena.
V roce 1933 bylo
v Německu uspořádáno sčítání lidu. Podle něj žilo v Kladsku ve 113 obcích 124
507 obyvatel. Největšími městy zde byly Kladsko (19 tisíc obyvatel), Nová Ruda
(8466), Dušníky (4579), Bystřice (2542) a Levín
(1090). Mezi největší vesnice patřil Hausdorf (dnešní
část obce Nová Ruda Jugów ; 5060 obyvatel), Kunzendorf (4866), Schlegel (Słupiec; 3762 obyvatel), Ludvíkovice
(Ludwigsdorf, Ludwikowice;
3704 obyvatel) a Starý Bor (3345). 39 % obyvatel tehdy pracovalo v průmyslu,
14,9 % v zemědělství a 12,8 % ve službách.
V červenci 1933
byla NSDAP prohlášena za jedinou povolenou stranu v Německu a v říjnu stát
vystoupil ze Společnosti národů. 19. srpna se stal Hitler spojením úřadu
prezidenta a kancléře vůdcem a držitelem veškeré moci. Hitler začal stavět svou
Třetí říši, která se ještě do začátku 2. světové války rozrostla o Sársko,
které bylo do roku 1935 pod mezinárodní správou, a v roce 1938 ještě o Rakousko
(13. března) a o 28 291 km2 pohraničních oblastí Československa (29. - 30.
září). Tím se ocitl ve stejné státě jako Kladsko hlavní hřeben Orlických hor
včetně již zmiňovaného Kunštátu. Do Německé říše byla
zahrnuta i broumovská kotlina, kde skutečně žili téměř jen Němci, a horní tok
řeky Metuje až po stejnojmennou vesnici, o kterou se vedly ještě spory, protože
byla osídlena českým i německým obyvatelstvem. 15. března 1939 byl zbytek Čech
a Moravy připojen k Německé Říši pod názvem Protektorát Čechy a Morava. 1. září
téhož roku Německo zaútočilo na Polsko, čímž začala 2. světová válka.
Hitlerova vláda
znamenala ještě větší germanizaci zbylých kladských Čechů, kterých zde bylo v
té době asi deset tisíc Jakousi českou národní manifestací byla pouť z
Protektorátu do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku ke hrobu Arnošta z
Poděbrad roku 1940. Přibližně po dvou stech letech v tomto chrámu zazněla opět
čeština, celá mše byla totiž vedena česky. Město Kladsko bylo ale i sídlem
zajateckého táboru, který byl zřízen v kasematech na Ovčí hoře naproti hlavní
pevnosti. Ta byla opět, stejně jako i za Druhé říše využívána jako vězení.
Uskutečnilo se zde i mnoho poprav, zejména revoltujících německých vojáků. Roku
1944 sem byla přemístěna továrna na výrobu zbraní z města Łódź,
ve které pracovalo na dva tisíce polských vězňů. 9. května 1945 dorazila do
Kladska Rudá armáda. Již den předtím Německo kapitulovalo (podepsáno v Remeši
7. května) a 2. světová válka v Evropě skončila.
Polské
Kladsko
Situace po 2.
světové válce
Po odchodu
sovětských vojsk bylo Kladsko dáno do prozatímní správy vznikající Polské
republiky. Stejně jako po první světové válce se ale opět začalo uvažovat o
připojení Kladska či spíše Českého koutku k obnovenému Československu. V létě
1945 se do Prahy dostavila neveliká delegace kladských Čechů, která se u
prezidenta Beneše za Český koutek přimlouvala. Ale marně, protože Postupimskou
konferencí bylo 2. srpna Kladsko definitivně včleněno do hranic Polska. V Praze
vzniká Svaz přátel Kladska, jehož předsedou se stává literární historik Václav
Černý. V roce 1946 vychází Kladský sborník, který je už ale je spíše jakousi
vzpomínkou na české Kladsko.
V prvních
poválečných letech jsou Němci, stejně jako v Československu, vysídleni a do
celého Slezska přicházejí Poláci, zejména ti, kteří utekli z území obsazeného
Sovětským Svazem. Asi 4,5 tisíců kladských Čechů odchází v této době na druhou
stranu hranice, do Hronova, Náchoda, Žďárek a různých vesnic kolem. Někteří zůstali na svém
místě a záhy pro ně byla založena česká škola v Chudobě. Brzy se ale asimilovali
s místními Poláky a školy tedy za chvíli již nebylo potřeba. Mnozí kladští Češi
ale odcházejí se slezskými, kladskými a sudetskými Němci do Německa. Jejich
potomci nyní žijí většinou v jižních, katolických zemích, hlavně v Bavorsku.
Poláci začali hojně
přejmenovávat staré německé názvy měst, vesnic, toků a hor. Většinou si nový
název zcela vymysleli (např. Altheide / Starý Bor = Polanica, Heuscheuer / Hejšovina = Szczeliniec), někdy
se ale inspirovali i starými českými názvy (např. Levín
= Lewin, Kladsko = Kłodzko)
a někdy německý název prostě přeložili (např. Mittelwalde
/ Mezilesí = Międzylesie, Seitenberg
= Stronie). Jen málokterému místu zůstal název
německý (např. Landeck = Lądek,
Kudowa = Kudowa). Z ulicemi
to bylo obdobně. Téměř každému hlavnímu náměstí se dnes říká Rynek, ostatní
ulice se jmenují Chopinowa, Bolesława
Chrobrego, Kościuszki, Wojska polskiego apod. Noví
obyvatelé se v Kladsku brzy zabydlili a roku 1947 založili Spolek přátel země
kladské (Towaryszstwo Miłośników
Ziemi Kłodzkiej), který
začal vydávat Ročenky země kladské (Roczniki Ziemi Kłodzkiej). Ještě v roce
1945 byly na města povýšeny obce Chudoba a Starý Bor. Na vesnici byl naopak
ponížen Levín, ve kterém žilo již příliš málo
obyvatel. Roku 1946 se v Dušníkách konal první Chopinův hudební festival. Téhož
roku bylo Kladsko zařazeno do nově vytvořeného vratislavského vojvodství (18
808 km2 ). Vláda v Polsku byla již od roku 1945 komunistická a proto není divu,
že zákon o znárodnění průmyslu, bank a dopravy zde byl schválen již 1. března
1946. Kromě vládnoucí Socialistické strany Edwarda Osóbka-Morawského (* 1909) a další komunistické Polské dělnické
strany Władysława Gomułky
(1905 - 1982) zde ale existovala i opoziční Polská lidová strana v čele se Stanisławem Mikolajczykem (1901 -
1966). Volby roku 1946 byly komunisty kvůli přílišné popularitě Polské lidové
strany o rok odloženy. A v roce 1947 by Mikolajczyk
jistě zvítězil, kdyby nebyly zfalšovány výsledky voleb. Byla jmenována tedy
nová komunistická vláda a prezidentem zvolen Bolesław
Bierut (1892 - 1956). Mikolajczyk
emigroval a obě komunistické strany se spojili v Polskou sjednocenou dělnickou
stranu (PZPR), jejímž generálním tajemníkem se stal nejprve Gomułka
a posléze Bierut. V roce 1949 byla schválena
kolektivizace zemědělství.
Kladsko
součástí PLR a PR
V roce 1952 byla
v Polsku přijata nová ústava, která byla dosti ovlivněná sovětským vzorem. Do
čela státu byla postavena státní rada. V dalších letech pokračovala politika
plánovaného hospodářství a kolektivizace. Zemědělská družstva se však obvykle
brzy rozpadla. Roku 1956 byl do čela PZPR jmenován Edward Ochab (1906 - 1989),
který v dubnu vyhlásil rozsáhlou amnestii. V Poznani se kvůli neutěšené
hospodářské situaci konaly četné protikomunistické demonstrace, které však byly
potlačeny policií. Vzápětí se stal 1. tajemníkem PZPR Gomułka,
který vyhlásil polskou cestu k socialismu. Byly pozastaveny některé
budovatelské projekty a zastavena kolektivizace zemědělství, které se opět
dostalo do rukou soukromým, drobným rolníkům. Do následujícího roku byla
povolena i svoboda tisku. Od roku 1957 se však Polsko vrátilo opět k původnímu
modelu socialismu.
Na přelomu
padesátých a šedesátých let spojovaly Kladsko a Čechy jen dva silniční hraniční
přechody: Slaný (Kudowa - Słone)
- Běloves (část Náchoda) a Boboszów (Bobischau) - Dolní
Lipka. V těchto letech byla ale část někdejšího hrabství, tvořeného od roku
1954 okresy kladským, bystřickým a novorudským, a
okolí Otmuchova a Pačkova
ve Slezsku zpřístupněna českým turistům československo-polskou konvencí. Roku
1957 byly ustanoveny přírodní rezervace Bludné skály (Błędne
skały) na Boru o rozloze 21 hektarů a Hejšovina o rozloze 181 hektarů. Vstup do těchto obou
skalních měst je dnes placený. Roku 1962 byla v Chudobě založena tradice
hudebních festivalů tvůrce polské národní opery Stanisława
Moniuszka (1819 - 1872), které se konají v koncertní
hale lázeňské budovy, kde také vyvěrají některé minerální prameny. Činnost
jiného každoročního festivalu byla zahájena i v Landeku,
v roce 1965 se zde pořádal 1. festival ruské a sovětské hudby. Téhož roku byla
ustanovena i nová přírodní rezervace, tentokrát okolo Králického Sněžníku o
rozloze 181 hektarů. Roku 1968 bylo pak v Dušníkách založeno muzeum papírnictví
a ve Stroužném později skanzen, který je rozložen po
chalupách, které museli opustit po válce Němci.
Je pozoruhodné,
že až do roku 1972 podléhalo území kladské k pražské arcidiecézi. Jako by snad
katolická církev ani neuznala události, které se kolem Kladska odehrály v
polovině 18. století. Nyní si ale papež Pavel VI. po tolika letech na to malé
bývalé hrabství vzpomněl a připojil jej církevně k arcibiskupství ve
Vratislavi. Bylo tak přetrženo asi poslední pojítko, které k sobě vázalo Čechy
a Kladsko. Politicky ale Vratislav nad Kladskem moc prozatím ztratila. V roce
1975 bylo Polsko totiž nově uspořádáno a Kladsko se stalo součástí vojvodství valdenburského (województwa wałbrzyskiego), které mělo 4168 km2, na konci 80. let zde
pak žilo 730 tisíc obyvatel. Hlavou každého vojvodství je samozřejmě vojvoda (wojewoda), který byl od roku 1973 jmenován předsedou rady
ministrů (vlády). Roku 1975 byly také zrušeny okresy a kolem měst či větších
vesnic byly vytvořeny velké obce (gminy), jedna pak
může zahrnovat třeba i 20 vesnic a přitom v některých těch vesnicích může být
ještě jakýsi starosta (sołtys). Hlavou města pak bývá
starosta zvaný burmistrz a hlavou gminy
wójt.
Růst
obyvatelstva v této době pokračuje, a proto jsou některé vesnice povyšovány na
města. V roce 1962 se stal městem Seitenberg (dnes
kolem 7 tisíc obyvatel), kterému Poláci říkají Stronie
Śląskie, čímž jednoznačně zdůrazňují, že celé Kladsko
je pro ně přirozenou částí Slezska. Městem se stává roku 1973 i Ředeč (Szczytna; dnes 5,2 tisíc
obyvatel), do jejíhož pole působnosti se dostává dalších osm vesnic na svazích
Stolových hor, které se roku 1981 stávají přírodním parkem o rozloze 8974
hektarů. Ten byl asi o deset let později přeměněn na národní park. Druhým
největším kladským městem je již v této době Nová Ruda (Nowa
Ruda, 29 tisíc obyvatel), která pohltila ještě šestnáct poměrně velkých vesnic
okolo, roku 1973 bylo v bývalé vsi Schlegel, nyní Słupiec, založeno nové sídliště. Kromě již jmenovaných
měst, která jsou středisky gmin, se na území
někdejšího Kladska od té doby rozkládají ještě tato: Chudoba ( téměř 11 tisíc
obyvatel), Levín (1,1 tisíc), Dušníky (6 tisíc),
Hrádek (Radków, 2 tisíce), do jehož gminy patří i všechny tři Stínavy
(Ścinawki Górna, Średnia, Dolna; celkem 5,1 tisíc)
a Vambeřice (1050). Dalšími gminnymi
městy jsou Starý Bor (7,5 tisíc), Kladsko (32 tisíc), Bystřice (12 tisíc),
Mezilesí (2,8 tisíc), Landek (6,7 tisíc), Rychleby (4 tisíce) a Varta (5 tisíc).
Koncem 70. let
se v celém Polsku začala prohlubovat hospodářská krize, která zapříčinila novou
vlnu protikomunistických demonstrací. Jistým nebezpečím pro komunisty zde
znamenal i značný vliv katolické církve, sám papež Jan Pavel II. je Polák. Ten
zemi už v osmdesátých letech několikrát navštívil a netajil se tím, že není s
komunistickým režimem srozuměn. Roku 1980 slavnostně korunoval Pannu Marii Vambeřickou a o tři roky později Pannu Marii Sněžnou z
poutního místa na vrchu Igliczna u Králického
Sněžníku (poutní kostel tam byl založen již roku 1728).
Světská,
odborová a protikomunistická organizace byla založena v roce 1980 v loděnicích
v Gdaňsku. Jmenovala se Solidarita (Solidarność) a v
jejím čele stál Lech Walęsa (* 1943). Její rostoucí
vliv vyústil v roce 1981 ve vyhlášení výjimečného stavu novým 1. tajemníkem
PZPR, generálem Wojciechem Jaruzelským
(* 1923). Solidarita byla postavena mimo zákon a její členové zatčeni. V roce
1984 byli díky amnestii propuštěni, ale pak znovu zavřeni. Již v roce 1988 se
po celém Polsku zvedla nová vlna stávek, která vedla o rok později k jednáním u
kulatého stolu mezi komunisty a Solidaritou. V červnu 1989 se v Polsku konaly
první částečně svobodné volby, generál Jaruzelski
rezignoval na funkce v PZPR a v roce 1990 na funkci prezidenta. Tím se stal v
prosinci toho roku Lech Walęsa, nositel Nobelovy ceny
za mír.
Devadesátá léta
20. století
Pád komunismu v
Polsku a Československu znamenal i vřelejší vztahy mezi oběma zeměmi. Již v
září roku 1990 se konaly první Polsko-české dny křesťanské kultury, u jejichž
příležitosti byl otevřen mezi územím Čech a Kladska nový hraniční přechod, Tlumačov - Otovice. V letech 1991
- 1992 se koná v oblasti kladského pomezí několik konferencí, na kterých se
polští a čeští zástupci shodují na tom, že je třeba utvrdit spolupráci mezi
obcemi na obou stranách hranice. 18. září byla v Hradci Králové podepsána dohoda
o vytvoření Svazu pohraničních měst a obcí Čech a Polska. V roce 1995 je pak
již vytvořen plán na založení Regionálního sdružení pro spolupráci pomezí Čech,
Moravy a Kladska. Toto sdružení bylo založeno 16. ledna 1996.
6. února 1994
bylo v Kladsku založeno Sdružení obcí Kladské oblasti (Stowaryszenie
Gmin Ziemi Kłodzkiej), které sestává ze 17 gmin
s přibližně 350 tisíci obyvateli. Zabývá se zejména užší spoluprací těchto gmin a obranou jejich společných zájmů. Předsedou tohoto
sdružení se stává chudobský starosta Czesław Kręcichwost. Do hranic
tohoto sdružení patří mimo gmin na území bývalého
hrabství i Stoszowice na druhé straně Sovích hor. V
rámci tohoto spolku funguje i Konsorcjum Turystyszna Szóstka, které se
zabývá užší spoluprací mezi gminami, jejichž území
zasahuje do národního parku Stolových hor. Mimoto do tohoto konsorcia patří i
troje slavné lázně: Chudoba, Dušníky a Starý Bor. Podobná organizace, Fundacja Turystyczna Gór Sowich sdružuje i Novou Rudu
a dalších šest gmin na svazích Sovích hor.
16. dubna 1996
se setkali zástupci Regionálního sdružení pro spolupráci pomezí Čech, Moravy a
Kladska a Sdružení a Sdružení obcí kladské oblasti. Bylo dohodnuto založení
euroregionu při kladsko-česko-moravských hranicích ještě do konce roku 1996. To
bylo schváleno vládami obou zemí (ČR a PR) a sněmem (sejmikiem)
valdenburského (možná by se ale v této době mělo
říkat valbřišského) vojvodství. 5. prosince 1996 byla
v Hradci Králové podepsána smlouva o vytvoření Euroregionu Glacensis (EG).
EG zahrnuje
oblast Sdružení obcí Kladské oblasti a českých a moravských okresů Náchod,
Trutnov, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a Šumperk. Sídlem
polské části EG je město Kladsko a české Rychnov nad Kněžnou. Hlavním cílem
této dobrovolné organizace je široká spolupráce v obchodní a kulturní oblasti.
EG chce také společně pečovat o ochranu životního prostředí, rozvoj turistiky a
infrastruktury. EG by chtěla také zprostředkovat bližší poznání příslušníků
obou národů třeba i výměnnými zájezdy dětí a společnými kulturními akcemi.
Již 22. prosince
1996 bylo zřízeno mezi ČR a Kladskem devět nových turistických hraničních
přechodů: Lutynia - Travná, Nowa
Morawa - Staré Město, Králický Sněžník, Jodłów - Horní Morava, Kamieńczyk
- Mladkov, Niemojów - Bartošovice, Zieleniec (Grunvald) - Masarykova chata, Duszniki
(Dušníky) - Olešnice, Ostra
Góra - Machovská Lhota.
Tyto hraniční přechody jsou určeny pouze pro pěší, lyžaře a cyklisty a
nacházejí se většinou v turisticky atraktivních oblastech a tedy často ve
vyšších nadmořských výškách. Pohraniční kontrola se zde činí pouze namátkově,
pas je ale nutný.
V roce 1997 byl
pod patronátem EG pořádán na obou stranách hranice 1. Orlicko-kladský varhaní
festival. V tomto roce však také na obou stranách hranice zuřila povodeň, která
se však ještě horším (pro tuto oblast) způsobem vrátila roku 1998. Rozvodněna
byla hlavně Stěnava a Dušnická
Bystřice. Nejhůře pak dopadlo lázeňské město Dušníky, kde byly zaznamenány
kromě poničených domů a infrastruktury i oběti na životech.
1. ledna 1999
vstoupilo v platnost nové dělení Polska. Podle tohoto dělení se Kladsko stalo
samostatným okresem s vnitřní samosprávou. Hranice tohoto okresu překvapivě
odpovídají historickým a tím stvrzují výjimečnost této oblasti v rámci Slezska.
Do tohoto okresu nebyli jen zahrnuty gminy Rychleby a Varta, které se staly součástí nového sousedního
okresu frankenštejnského (ząbkowickiego).
Okres Kladsko se stal součástí nového Dolnoslezského vojvodství se sídlem ve
Vratislavi o rozloze 19 946 km2 a 2 987 tisíci obyvateli. 30. ledna 1999 byl
mezi okresem Kladsko a Náchod otevřen nový hraniční přechod Hrádek - Božanov, který pěším turistům usnadnil přístup na hlavní
hřeben Stolových hor, zejména k Hejšovině. Jiný
hraniční přechod je otevřen ještě mezi Malou (ČR) a Velkou (PR) Čermnou, ten je ale přístupný pouze pro obyvatele obcí
vzdálených do 15 kilometrů od státních hranic. Díky procesu integrace obou zemí
do evropských struktur je ale pravděpodobné, že za několik let budou hranice
zrušeny úplně a pomyslný příkop, vykopaný před 250 lety mezi kladskou a českou
zemí, se opět zacelí.
Jazyk
Kladská čeština
Češi začali
údajně do Kladska pronikat již v 11. století. Jejich počet postupně slábl,
protože bylo Kladsko hojně osídlováno Němci. V posledních sto letech až asi do
60. let tohoto století se česky mluvící oblast Kladska ustálila do tzv. Českého
koutku. Ten zahrnoval vesnice Březová, Slané, Žakš,
Chudoba, Velká Čermná, Jakubovice,
Blažejov, Stroužné, Bukovina,
Ostrá Hora a Nouzín, které se nacházejí přímo při
hranicích s Náchodskem na západní straně Stolových
hor. V této oblasti se vyvinulo zajímavé nářečí českého jazyka, které je celkem
blízké nářečí polickému.
Toto nářečí se
od obecné češtiny foneticky liší zejména přítomností bilabiálního v (pruni), které je známé i z nářečí podkrkonošských. Tato
hláska se mezi samohláskou a souhláskou vyslovuje jako u (nauštivit),
na začátku slova před souhláskou se vypouští nebo se jako u váže s předešlým
slovem (šak, a(/)ušak.).
Díky tomuto jevu existuje v tomto nářečí více dvojhlásek, než v obecné češtině
(prauda, neulasni, dřiu (nebo dokonce dřu), cestouni).
Skupina -vě- se mění kvůli onomu v na -je- (sjet).
Jinou takovou hláskou se zdá být j, které se na začátku slova před i vypouští
(í, ídlo). Vypouští se v některých konkrétních
případech také uprostřed slova (nebite, poudal, stoí). Někdy se vypouští
i před e (esi). Vypouští se často i d ve skupině -dn- (jenou). Samohlásky se často
na určitých místech krátí (lepši, veseli, pul), ale
někdy naopak dlouží na jiných místech než v obecné češtině (mý,
plákala). Kromě těchto obecných změn existuje i mnoho
konkrétních, které se váží na určitá slova (hdo, viďal, tach, kerej...).
Charakteristickou gramatickou zvláštností je splynutí nominativu a akuzativu ve
skloňování podstatných jmen mužského rodu (vidim
kluci) a dativ -oj (pánoj, Irkoj).
U sloves se v 2. singuláru minulého času vypouští tvar pomocného slovesa a
nahrazuje se připojením -s k příčestí minulému (co dělals?).
Čeština zde
existovala dlouho vedle němčiny, a proto není divu, že toto nářečí vstřebalo
více německých slov než obecná čeština (pruba, vacha). V posledních letech českého nářečí v Kladsku do něj
přibyli i některé polonismy (ostatní, teraz). Potomci
kladských Čechů jsou ale dnes příliš ovlivňováni okolním prostředím a většinou
již mluví běžnou němčinou, češtinou či polštinou. Asi už jen od starých lidí
lze slyšet nářečí, které zde bylo stručně popsáno.
Kladská němčina
Němci pronikali
do Kladska již od dob vlády českého krále Václava I. Největší vlny německého
obyvatelstva sem směřovali zejména z Hesenska a Falce. Němci si sem přinesli
své středoněmecké nářečí, které se ale na území celých Sudet dále vyvíjelo.
Nářečí v Kladsku bylo podobné nářečím, kterými se mluvilo na Broumovsku, ale i v Orlických horách. Kladské nářečí se
většinou dělí na hornokladské a dolnokladské
Charakteristickým
znakem kladského nářečí němčiny je časté otevírání krátkých samohlásek, zejména
a - o (Wasser - Wossr; was ist das?
- wos is dos?), i - e (nicht - ne), u - o
(Tisch - Tesch). Je
zajímavé, že dlouhé samohlásky se naopak někdy zavírají (schön
- schien, stehen - stiehn).
Tradiční německá dvojhláska -aj- se v tomto nářečí
téměř nepozměněně zachovala (např. Jiráskovým Skalám
se říká lidově Bišofštajn a ne Bišofštejn),
-au- se v některých případech mění v pouhé -u- (auf -
uf) a -oj- někdy zůstává nebo se mění v -ä-. Stejně
jako v hesenském nářečí, skupina -pf-
se mění v -pp- (Apfel - Appl). V proudu řeči se také některé souhlásky mezi dvěma
samohláskami stávají znělými (hinter - hende, hendr) nebo se mění v
trochu jiné (Berge - Barche).
V germánských jazycích žhavá skupina -lt- se mění na
-l-, při čemž se předcházející samohláska prodlouží (alt - ahl,
kalt - kahl) Stejně jako v
kladské češtině, i zde se vyskytuje plno různých zkomolených slov a vět, na
které nelze příliš vymýšlet nějaká pravidla (wir werden sehen - wommr saan), a rozdílných slov (nur - ock). Mezi mluvnické
zvláštnosti patří infinitiv a příčestí končící na -a a menší pužívání osobních zájmen (ich kann nicht - konn
nee komma; ich habe gebrochen
- (ich) hob gebrocha).
Kladská němčina
dopadá asi ještě hůře než čeština, protože českou formou se přece jenom ještě
trochu mluví na Policku. Kladští Němci se ale
rozprchli po Německu, kde se přece jenom ještě v každém kraji mluví jinak. Tito
Němci splynuli jistě s jinými nářečími a stejně tak jako u češtiny je možné, že
by se ještě našel nějaký starý člověk někde v Bavorsku, který by mluvil kladsky.
Ale nářečí v dnešní době kvapem zanikají hlavně kvůli médiím (hlavně televizi),
která udávají spisovnou či obecnou formu jazyka.
Závěr
Tímto svým
dílkem jsem se snažil upozornit na malé území se složitými dějinami, které se
dnes zdá být naprosto nevýznamnou částí polského Slezska. Chtěl jsem upozornit,
že toto území kdysi bývalo české, snažil jsem se ale i vyrovnat s tím, že tato
zemička byla součástí obrovského Pruska, Německa a Polska. Chtěl jsem se svou
historii Kladska dovést až do současnosti a nechtěl jsem se slzou v očích
skončit rokem 1779 jako mí předchůdci.Snažil jsem se ve své práci zohlednit
zdroje české, německé a polské, abych podal komplexnější obraz dějin tohoto
bývalého hrabství. Chtěl jsem ale i upozornit, že ani já nepokládám Kladsko za
centrum všeho dění, a proto věnuji velkou část své práce i historii vskutku
státní, která ale měla nějaký dopad či souvislost s dějinami Kladska. Chtěl
jsem ukázat, že i malé Kladsko má své místo v českých či německých dějinách.
Mnohého zřejmě zarazí, že ve svém popisu kladských dějin užívám názvů českých,
počeštěných či německých narozdíl od polských, které zná například z
propagačních materiálů o Kladsku. Názvy, které užívám, jsou odedávna používány
v české literatuře a věřte, nevymyslel jsem si je. Koneckonců, ani v dnešních
českých učebnicích dějepisu není o Jiříkovi z Poděbrad napsáno, že byl kníže ziębický (ale v polských běžně), nýbrž minstrberský.
Tímto tématem jsem se zabýval rád a jistě jsem nevyčerpal všechny prameny,
které bych mohl použít a nevyužil všechny možnosti získání informací. Myslím si
však, že jsem o Kladsku ještě nenapsal své poslední slovo.