|
Dějiny města Štíty, bývalý politický okres Zábřeh |
|
Chronologický přehled
majitelů a nájemců Šilperka Do roku 1278 - ctihodný
pán Protiven ze Zábřeha, člen markraběcí družiny
1308 - Zdeslav ze
Šternberka, nejvyšší komorník markarbství moravského 1323 - Jaroslav ze
Šternberka, syn Zdislava 1360 - Zdeněk a Smil ze
Šternberka, Jaroslavovi synové 1365 - Heynlin, rychtář 1378 - Smil ze Šternberka
vlastnil panství sám, poté jej odkázal svému vlastnímu bratrovi Zdeňkovi,
který však v tomto roce zemřel.Vlastníky se stali Smilovi bratranci Zdeněk a
Ješek 1391 - všechna práva na
šilperské panství získali synové a dědicové Ješka 1398 - Zdeněk ze Šternberka,
jinak z Lukova, po něm jeho syn Albert 1412 - pravděpodobně
Hanuš z Lipé, švagr Alberta ze Šternberka, poté Markéta, Albertova sestra se
svým manželem Vilémem z Ryzmberka. V období husitských válek byl Šilperk
dáván v nájem nebo zástavu. 1446 - bratři Pardus a
Bohuš z Drahanovic, se kterými se soudil o majetek Albrecht ze Šternberka 1447 - Hynek Zvolský na
Kolštejně, po něm krátký čas Zdeněk Kostka z Postupim 1460 - Hynek
z Mírova 1464 - Hroch
z Přeboz 1464 - Matouš ze
Šternberka prodal část Šilperského území Janu a Jiřímu Tunklovi
z Brníčka 1480 - Albrecht ze
Šternberka prodal druhou část Janu z Dalčid, čímž končí držení Šilperka rodem
Šternberků 1490 - Aleš Krčma z
Koněpas, manžel Kateřiny, dcera Jana z Daňčic 1517 - Krčmovi synové
Beneš a Vaněk prodali část šilperského panství, Beneš pak povolil městu různá
práva 1531 - panství připsáno
Benešem Krčmou do majetku Hynka Berky z Dubé 1544 - po Hynkově smrti
Bohunka Meziříčská z Lomnice, vdova 1569 - statek prodán
Janu Šemberovi Černohorskému z Boskovic 1576 - Jan Šembera
vpisuje do zemských desek šilperských majetek královskému prokurátorovi na
Moravě Matyáši Žalkovskému na Dobromilicích 1590 - po smrti Matyáše
jeho synové Jan, Michal, Hynek a Zdeněk, z nichž nejstarší Jan s manželkou
Aničkou na Šilperce bydlel 1596 - panství prodáno
nejvyššímu zemskému písaři na Moravě a zemskému purkrabímu Pavlu Katharynovi
z Kataru 1602 - šilperský statek
prodán Janu st. Odkolkovi z Oujezdce 1619 - po násilné smrti
Jana st. Odkolka se statku ujal jeho synovec Jan ml. Odkolek. Pro je účast ve
stavovském povstání mu byly všechny statky zabaveny. Jeho jménem končí řada
českých držitelů šilper. zboží. O majetek se
hlásí jeho dědicové, avšak neúspěšně 1624 - kníže Karel z Lichtenštejna
a příslušníci jeho rodu až do roku 1848 Přehled majitelů a
nájemců šilperského panství není pravděpodobně úplný a přesný. Je zpracován
pouze podle listin a archivních materiálů, které se z oněch dávných dob
dochovaly. Štíty
od roku 1948 do roku 1989 V roce 1949 byl Šilperk
po krátké době, kdy německý název byl nahrazen českým ŽALKOV, přejmenován na
ŠTÍTY. Byla v tom určitá logika, protože jméno Šilperk, volně přeloženo
znamená “štítová hora”. Nový název se postupně ujímal, i když ještě určitou
dobu se původní pojmenování v hovorech lidí objevovalo. Obec vedl Místní
národní výbor. 17. 5. 1945 začala
vyučovat česká škole, v roce 1949 byl ve Štítech otevřen okresní dětský domov
pro 30 chovanců a v roce 1958 dvojtřídní zvláštní škola. Ta se později
přemístila do budovy na Březné. Odborná škola
hospodářská se změnila v roce 1960 na zemědělské odborné učiliště, které mělo
internát v budově bývalé německé školy za kostelem. V následujících letech
bylo učiliště přemístěno do Zábřeha a v uvolněných budovách vzniklo školicí
centrum pro vietnamské studenty. Byl obnoven požární
sbor. Svou činnost obnovila štítecká pila, která se stala součástí národního
podniku Jesenické pily, posléze majetkem JZD Horal Jedlí. Na Nádražní ulici byla
obnovena výroba v tírně, která byla přejmenována ČEMOLEN. Z družstva SEDOK
vznikl DŘEVOTVAR a z jeho původní klempířské dílny podnik DRUŽSPOJ. V
tradiční výrobně cihel pokračovala cihelna zařazená jako pobočka závodu v
Hranicích na Moravě. Největší počet
zaměstnanců měl závod Jesan, který vznikl z menší provozovny kovozávodů
Prostějov a byl znám po názvem “bakelitka”. V letech 1970 – 1973 si závod
vystavěl na bývalém sokolském hřišti vlastní objekt, kde zaměstnával kolem
160 pracovníků. Ženy mohly najít zaměstnání v Lidovém oděvním družstvu nebo v
některých službách či prodejnách. Bylo vytvořeno Místní hospodářství MNV pro
zajištění služeb veřejnosti. Během doby byly opraveny
silnice, chodníky, postavena část kanalizace, koupaliště, tenisové kurty,
skokanský můstek, autokempink, školní jídelna. Pro bydlení obyvatel bylo
postaveno několik panelových domů. V oblasti zemědělství
působilo ve Štítech nejdříve JZD, později státní statek. Za přispění občanů byl
postaven kulturní dům související s hotelovým zařízením družstva JEDNOTA. V roce 1970 bydlelo ve
Štítech 1050 obyvatel (519 mužů, 531 žen). Do roku 1973 počet obyvatel
vzrostl na 1250 osob. V roce 1976 byly ke Štítům připojeny dvě vesnice -
Crhov a Heroltice, později také Březná. Po integraci dalších dvou obcí
Horních Studének a Zborova byly Štíty střediskovou obcí pro celý okruh
vesnic. Ve sportu pracovaly
oddíly a odbory tělovýchovné jednoty SOKOL. Byla to kopaná, lyžování, šachy,
stolní tenis, rekreační cvičení, odbíjená a turistika. Rozšířily se dopravní
spoje, autobusové i vlakové. Okupace
a osvobození Šilperka V době před druhou
světovou válkou vládly v Evropě díky vzrůstajícímu německému fašismu
neurovnané politické a společenské poměry. Nejinak tomu bylo také v Šilperku.
Do té doby poměrně pokojný sousedský život městečka začala ovlivňovat situace
v Německu po nástupu Hitlera k moci. V našem státě působili dvě německé
politické strany Deutsche nationalsocialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a
Deutsche nationale Partei (DNP). Pro podvratnou činnost proti Československé
republice byly obě tyto strany v roce 1933 úředně rozpuštěny. Nato Konrád
Heinlein vydal 3. 100. 1933 provolání k sudetským Němcům, aby vytvořili
jednotnou sudetoněmeckou národní frontu SHP – Sudetendeutsche Heimatsfrotn.
Nová strana pak sdružila pod jednotným jménem obě strany bývalé. Před
parlamentními volbami v roce 1935 byl název této strany změněn na SDP –
Sudetendeutsche Partei. Ve volbách dostala Henleinova strana milión hlasů a
vyšla z voleb jako nejsilnější politická strana v tehdejší Československé
republice. Také v Šilperku získala
nová strana své členy a příznivce. Starší generace německých občanů vítala
slibované odtržení Sudet a mládeži se líbily silácké projevy Adolfa Hitlera o
nadřazenosti německé rasy, vábila je možnost sloužit v německé armádě. Ve volbách dostala v
Šilperku tenkrát strana SDP 277 hlasů, ale členů v této straně bylo ještě v
únoru 1938 pouze 55. V květnu téhož roku již však jejich počet vzrostl na 182
členů. Od počátku roku 1938 se
politické napětí v Šilperku úměrně k celým Sudetám zvyšovalo. Přispělo k tomu
také obsazení a připojení Rakouska k německé říši dne 10. 3. 1938. Mezi
obyvateli Šilperka se objevily provokační letáky psané špatnou češtinou s
názvem “Liga českého lva”. Národní jednota v Šilperku uspořádala dne 4. září
1938 za velké účasti všech vrstev a stran protifašistickou manifestaci a
ještě 16. září provedla česká státní policie poslední zatčení provokatérů a
prohlídky domů. 18. září 1938 byl vydán
1. Henleinův odbojný rozkaz o zřízení sudetoněmeckého vojenského sboru bojovníků
za svobodu “Freikorps”, který byl příčinou vyvrcholení neklidu mezi
sudetskými Němci. Rozkaz se dal považovat za přímé vybídnutí k povstání proti
Československé republice. (Pokud se ale dalo zjistit, z šilperských Němců do
Freikorpsu nevstoupil nikdo). Neklid panoval také mezi
českou menšinou. Čeští občané zprvu pevně spoléhali na sílu pohraničních
opevnění a byli odhodlání hranice hájit. Po nástupu české armády do
pohraničních pevností každý, kdo z šilperských Čechů mohl, odstěhoval rodinu
do zázemí. Všeobecné stěhování
českých rodin nastalo po mnichovské zradě, ve městě zůstalo jen pár původních
starousedlíků. Poslední evakuační autobusy odjel 7.října a den nato se začala
z opevnění vracet česká armáda. V noci z 8. a 9. října opustili Šilperk
poslední čeští vojáci a na náměstí zavládl zdánlivě mrtvolný klid. Ten trval
až do deváté hodiny 9. října, kdy do městečka vstoupila německá branná moc.
Byla bouřlivě uvítána většinou německého obyvatelstva. Část německého vojska
se utábořila na sokolském hřišti, část se ubytovala v měšťanské škole, jiní
zaplnili náměstí a volné sály v domech. Zároveň s obsazením města přebral
velitel okupační jednotky veškerou správní a policejní moc. Na radnici začal
působit “Amstgericht” (soud( a další úřední organizace. Místo koruny začala
platit říšská marka z kurzu 1 Kč za 12 feniků. Ve školách a knihovnách byla
provedena německá revize učebnic a knih. České školy byly dnem okupace
zrušeny. Ve veřejném hlasování 4.
prosince 1938 dostal Adolf Hitler od šilperských občanů 98,8 % hlasů. On sám
navštívil pohraniční oblast dne 5. prosince, aby si prohlédl opevnění v
Králíkách. Ještě v témže roce byly také na Šilpersku zakládány nacistické
organizace NSDAP, Arbeitsfront, SA apod. Okupační jednotka z Šilperka brzy
odešla a místo ní sem bylo nasazeno německé četnictvo. Mužové z německých a
smíšených rodin, pokud se sami nehlásili, byli donucování vstoupit do SA a
odejít do armády. Bylo prováděno školení a cvičení pro SA. 15. března 1939
byl zřízen Protektorát. Než uplynul rok, přišla válka s Polskem a první
branci ze Šilperka odcházeli splnit svou vojenskou povinnost. Německu
vypověděla válku Anglie a Francie a v myslích šilperských Němců začaly
následující události a vývoj válečného konfliktu vzbuzovat pochybnosti o
vítězném konci. Po porážce Polska přišli
do Šilperka na nucenou práci Poláci a později také francouzští zajatci. Čeští
lidé se snažili ulehčit jim jejich strádání tajným přísunem jídla a šatstva.
Brzy po okupaci vznikla na severní Moravě ilegální odbojová organizace s názvem
“Národní sdružení československých vlastenců”. Počáteční činnost sdružení
spočívala v finanční a morální podpoře rodin uvězněných Čechů, později to byl
již aktivní odboj. Od roku 1941 byl jedním z center odboje Kubíčkův mlýn Na
pilníku, který soužil jako místo schůzek a jako partyzánská poštovní stanice.
Mlýn sloužil odboji až do 30. března 1944, kdy bylo hnutí prozrazeno a
členové pozatýkáni. V té době začali svou činnost také partyzáni v lesích v
okolí Drozdovské pily, Hranic, Crhova. Ke konci války nechal
ještě tehdejší velitel Šilperka v okolních vesnicích kopat kulometná hnízda,
budovat na silnicích zátarasy a u hřbitova postavit na obranu před
postupujícím ruským vojskem tři děla. Bylo to však marné. Krátce po půlnoci z
8. a 9. května 1945 se po silnici do Horních studének a do Písařova
přiblížila vojenská auta osvobozovacích jednotek ruské armády a v prázdných
ulicích a na šilperském náměstí přivítali osvoboditele čeští obyvatelé
městečka. Na Šilperk nepadla jedna jediná rána, na odpor se nepostavil jeden
jediný Němec. Zato se přišlo s osvobozeneckou armádou přivítat celé české
okolí. Vedení města se pro
první chvíle ujalo několik starousedlíků a několik zástupců českého odboje.
byla zřízena vlastní desítičlenná městská policie z místních spolehlivých
občanů. Vrátily se evakuované české rodiny. Podle dekretu prezidenta
republiky zajišťovala správní komise formou národních správ převzetí
německého majetku. Přicházeli noví osídlenci, kteří brzy odešli, jiní však
zůstali dali základ budoucímu českému obyvatelstvu Šilperka. Po odsunu Němců na jaře
1946 se Šilperk dosti vylidnil, ve volbách v roce 1946 podalo své hlasy
pouhých 300 voličů. Nová česká správa města měla těžký a náročný úkol –
dosídlit město, zabezpečit školství, dopravu, obdělání polí, uvést do provozu
podniky, postarat se o zaměstnanost občanů a vytvořil nové lidské
společenství na starých základech. Štíty
za feudalismu Založení tvrze a
městečka Šilperka kladou historičtí badatelé do polovice 13. století. Za
zakladatele města považují člena markraběcí družiny Protivena ze Zábřeha. Soudí tak podle obsahu
latinské listiny, vydané v Zábřeze dne 4. dubna 1365 tehdejším majitelem
Štítů Zdeňkem ze Šternberka muži jménem Heynlin, který od něho odkoupil
šilperskou rychtu. V úvodu listiny Zdeněk
ze Šternberka dosvědčuje, že Heynlinovi prodává šilperskou rychtu se všemi
právy, obsaženými ve starém privilegiu z roku 1278, kterým tehdy tuto
šilperskou rychtu a jejího tehdejšího rychtáře Eberharda vybavil ctihodný pán
Protiven ze Zábřeha před čtyřmi přísežnými svědky. Zdeněk ze Šternberka
podotýká, že staré Protivenovo privilegium je toho času poškozeno, a proto je
spolu s Heynlinem dává opsat a do kupní smlouvy zařadit. Překlad listiny ve
výtahu uvedl v roce 1963 Jan Březina ve spise “Zábřežsko v období feudalismu
do roku 1848” na str. 358 – 359. Překlad zní: “Já, Zdeněk ze
Šternberka, jinak ze Zábřeha, chci uvědomit všecky lidi, že jsem po zralé
úvaze a poradě s mnohými svými věrnými rádci prodal se zvláštním souhlasem
svého drahého bratra Emila svou rychtu ve svém městečku Šilperku se všemi
svobodami, právy, užitky, výtěžky a příslušenstvími obsaženými ve starém, té
rychty se týkajícím privilegiu, daného pradávno platným právním titulem
prodeje, obezřelému muži Heynlinovi, řečenému rychtář, jeho dědicům a
nástupcům za určitou částku peněz, kterou kupující Heynlin již plně zaplatil,
aby rychtu pokojně a nepřetržitě měl a držel. Protože ona listina byla trochu
poškozena, dal jsem, aby z tohoto poškození nebo z nějaké závady zmíněnému
Heynlinovi, jeho dědicům a nástupcům v držbě té rychty nevznikly nějaké
překážky nebo potíže, ono privilegium čili list obnovený opsat a do tohoto
zařadit slovo za slovem. Obsah tohoto privilegia byl a jest tento: P r o t i v e n ctihodný hrabě ze
Zábřehu uděluje fojtovi E b e r h
a r d o v i fojtství v Šilperku
Kromě toho se má odvádět
fojtovi třetí denár ze všech oněch vsí, které patří k městu. Jsou to:
Frizerdorf (Březná), villa Scriptoris (Písařov), Puszá ves, Wlczendorf,
Adolphi vill (Jedlí), Bohemicalis villa (Česká Ves), villa Guntheri
(Guntherova ves blíže neurčitelná), villa Ebrchardi (Ebrhardova Ves), Arnolds
(Arnoltice), Tetnics (Tatenice), Sonwald (Šumvald), villa Percholdi
(Pertoltice), villa Waltheri (Velteřice), Sonou (Šanov), villa Luduici
(Lubník), Heroltgrun (Heroltice) i co navíc bude a bude patřit k Šilperku. Toto jsou svědkové: Bedřich, fojt ze
Šumperka, jeho bratr Konrád, Rudger s bratrem z Šilperka, všichni přísežní. Léta Páně 1278 ...ve své dobročinnosti
schvaluji a obnovuji ve všech bodech a závěrech tuto starou výsadu nově
napsanou, zpřesňují ji a zbavuji každého nedostatku pro případ, že by proti
ní chtěl někdo na základě starého privilegia nějak zakročit. Dáno na Zábřeze 4. dubna
1365. Původní překlad
Protivenova privilegia podle Jana Březiny byl v této publikaci nahrazen
novějším překladem pořízeným podle originálu listiny z 4. dubna 1365
uloženého v Archivu des Furstentums LIECHTENSTEIN ve Vaduzu. Tento překlad
obec získala od ing. Čestmíra Hölla. Protivenovo privilegium
z r. 1278 je tady prvním historickým dokladem o Šilperku a dá se považovat za
zakládací listinu městečka. Nezodpovězena zůstává otázka, jestli v té době už
tady stál hrad nebo tvrz, nebo došlo-li k založení hradu a města současně.
Ale ať tak či onak, jisté je, že založení hradu a vybavení rychty městskými
právy pro obce, které podle Protivenovy listiny patřily pod správu
šilperského fojta, vytvořily ze Šilperka správní středisko. Přes všechny
pozdější územní a politickosprávní úpravy a změny, jimiž v uplynulých
stoletích procházely, si Štíty jistý význam pro své okolí podržely dodnes.
Pode zdí hradu se na “vysazených lánech” (lán = 10 – 15 ha) usazovali sedláci
a vedle nich řemeslníci a obchodní zásobující potřebným zbožím pána hradu,
jeho posádku, město a jeho okolí. Ovšem o této době nevíme zatím přesného
skoro nic. Feudální majitelé a
správcové hradu a městečka Šilperk po Protivenovi jsou známí až z let 1307 –
1308, kdy šilperský hrad spravoval Ježek ze Šilperka, loupeživý rytíř. Mniši
zbraslavského kláštera, kteří měli ve východních Čechách v okolí Lanškrouna
své statky, si na něho ve své kronice stěžují, že mu museli zaplatit 180
hřiven, aby aspoň jeden rok na jejich statcích neloupil.
Šternberkové v Šilperku
sami nebydleli. Dávali jej často do zástavy, např. v r. 1440 Pardusovi a
Bodušovi z Drahanovic, r. 1447 – 1448 Hynkovi z Mírova, r. 1466 Hrochovi z
Přeboz. Velikost šilperského
panství se za dob Šternberků i později stále měnila. Ve 14. století to bylo
jen menší panství, k němuž patřili vsi Březná, Jakubovice a Písařov. V 15.
století se panství zřejmě rozrostlo, protože r. 1464 mohl prodat Matouš ze
Šternberka z šilperského panství Horní Březnou, Jakubovice, Písařova a Zborov
Janu Jiřímu Tunklovi z Brníčka. Zbytek šilperského
panství vesnice Cotkytli, Crhov, Hadovec (zaniklá ves), Janoušov, Malé
Heroltice (dnes Červená Voda), Velké Heroltice (dnešní Heroltice), Orlíkov
(zaniklá ves), Sudinu (zaniklá ves), Šumvald, městečko Šilperk, hamr nad
Šilperkem a skelné hutě – prodal roku 1480 Albrecht ze Šternberka Janu
Dalčickému z Dalčic. Zápis o tomto byl učiněn v zemských deskách Olomouci –
ZDO II, 21, 132 v roce 1480. Sňatkem s jedinou dcerou Jana Dalčického
Kateřinou se r. 1490 stal spolumajitelem Šilperka Aleš Krčma z Koněpas,
který, jak se zdá, na celém panství sám nehospodařil, protože r. 1510 berní
rejstřík uvádí u Štítů jen Tatenici a Cotkytli, z nichž Krčma platil berně. Roku 1517 prodali
Krčmovi synové Beneš a Vaněk Tatenici s tvrzí a pusté dědiny Hadovec, Orlíkov
Sudinu Ladislavu z Boskovic. Zmenšení šilperského panství za Aleše Krčmy je
možné vysvětlit tím, že řadu vesnic zastavil nebo pronajal, protože v r. 1531
jeho syn Beneš Krčma z Koněpas postoupil Šilperk s tvrzí a vesnicemi Crhovem,
Cotkytlí, Březnou, Bukovicí a Horními Studénkami Hynku Berkovi z Dubé, za
něhož v roce 1538 patřily k Šilperku ještě vsi Tatenice a Lubník (podle
záznamu v ZDO II, 40, 268). Vdova po Hynkovi Berkovi z Dubé, který zemřel r.
1544, Bohunka Meziříčská z Lomnice v roce 1568 odprodala Zikmundovi
Švejnochovi ze Švejnhauzu Tatenici a r. 1569 Šilperk s pustým hradištěm,
podměstím Pilníkem (stála tu panská pila), s železným hamrem a vesnicí
Crhovem, Březnou, Bukovicí, Horními Dolními Herolticemi, Mlýnicí se sklářskou
hutí a Šanovem Janu Černohorskému z Boskovic. Ten dal Šilperk s uvedenými
vesnicemi a přislušenstvím zapsat do zemských desek v Olomouci královskému
prokurátovi na Moravě Matyáši Žalkovskému (ZDO III, 61, 75), jehož rod
pocházel z Kroměřížska. Pro této kopu v roce 1577 městečko vyhořelo. Matyáš Žalkovský obdržel
roku 1553 erb a heslo Žalkovský ze Žalkovic a byl přijat r. 1554 i s dětmi do
vladyckého rodu markrabství moravského. Jeho erb se skládal z bílého štítu, v
němž byl dole namodralý oblak, z něhož vyčnívala až po loket ruka v červeném
rukávě, držící v pěsti dubovou větev s třemi zlatými lupeny a třemi žaludy.
Na větvi seděla hrdlička. Matyáš byl výborným hospodářem, skupoval a získával
pro svých osm synů po Moravě statky. Zemřel r. 1590 a po něm šilperské
panství v nedílném majetnictví spravovali společně jeho synové Jan, Michal,
Hynek a Zdeněk. Nejstarší syn Jan Žalkovský podporoval rozvoj šilperského
panství. Žalkovští prodali r.
1596 Šilperk Pavlu Catharinovi z Catharu, jehož synové Petr a Jan pak prodali
panství r. 1602 Janu Odkolkovu z Újezdce za 16 000 moravských zlatých neboli
za cenu jednoho zbrojního koně. (Jednotky “Zbrojní kůň” se užívalo při koupi
pozemkového majetku a rovnala se částce kolem 20 000 moravských zlatých). Po Janu Odkolkovi st.
zdědil Šilperk jeho synovec Jan Odkolek ml. Ten se v letech 1618 – 1620
zúčastnil českého povstání proti Habsburkům, a proto mu byl po bitvě na Bílé
hoře všechen majetek zabaven, on sám byl odsouzen k smrti, a jelikož se
zachránil útěkem za hranice, bylo jeho jméno aspoň přibito na šibenici.
Šilperské panství dostal od císaře Ferdinanda II. kníže Karel z
Lichtenštejna. Lichtenštějnové
začlenili dosud samostatný šilperský statek do velkého celku rudského
panství, jehož součástí pak zůstal až do konce feudálního období, do roku
1848. Vrchními pány města se stali ve skutečnosti úředníci rudského panství,
za jejichž tvrdé vlády se život šilperských obyvatel nijak podstatně nelišil
od života poddaných ostatních vsí panství. *
* * Šilperský hrad – spíš
hrádek nebo tvrz, snad sídlo feudálních pánů městečka – stával na návrší, kde
dnes stojí kostel, fara, zdravotní středisko, několik stodol a domků. Průrva,
kterou vede stezka od koupaliště zadem kolem farské zahrady směre, k
heřmanské silnici, ukazuje, že v těchto místech mohl být hradní příkop
chránící hrádek ze severozápadu. Rozloha, místa na němž
šilperský hrad stával, dokazuje, že hrad nebyl nijak zvlášť velký ani pevný.
Obývala ho jenom hradní posádka a když ztratil svůj vojenský význam, chátral.
Vypráví se, že husité, postupující v listopadu r. 1424 od Mohelnice do Čech,
poplenili severní Moravu a pobořili mezi jiným benediktýnský klášter v
Klášterci, dominikánský klášter v Šumperku i domnělý hrádek u Šilperka. Tato
domněnka je velmi pravděpodobná a částečně doložená. Není známo, kdo později
dal hrad zase vystavět z kamene. Kamenná stavba vydržela ve zchátralém stavu
skoro do konce třicetileté války, kdy po Švédech zbyly z hradu jen rozvaliny.
Kamenů z hradu používali pak obyvatelé k obnově města po požárech a zbytku
kamení bylo použito ke stavbě opěrné zdi vedoucí z Pilníku na náměstí.
Kamennou podobu šilperského hradu snad vystihuje kresba z roku 1575,
uveřejněná v časopise “Unsere Heimat” z ro. 1934 na str. 99 Hansem
Iternitschkou. Jeho kresba je ovšem jenom volnou rekonstrukcí, neboť pravá
podoba tvrze dotované do 14. – 15. století není známa. Pokud se týká
tradovaných pověstí o šilperských třech zámcích, je téměř jisto, že jenom Jan
Žalkovský bydlel v nedochované rezidenci na Zámeckém vrchu (Schlossberku) v
letek 1590 až 1600, protože za něho i za jeho otce Matyáše Žalkovského byl
šilperský hrádek za kostelem podle kupních smluv “pustý”. Jan Žalkovský
zemřel roku 1600 a jeho choť Anička Pítovská ze Žalkovice zemřela roku 1609.
Oba byli pochování v Šilperku a jejich pamětní desky se znaky jsou zazděny ve
farské zdi v prostoru dvora. Nápisy v češtině jsou
tohoto znění: ANIČZKA BILOWSKA ZE
ŽIALKOWITCZ A NA SKLALIČZE, GEWIČZKU, DOBROMILICZYCH, HOTASLAWICZICH, BRODKU,
BLASKU A SCHILDPERKU.” JAN ŽALKOWSKY Z
ŽIALKOWICZ A SKALIČZE? GEWIČZKU, DOBROMILICZYCH, HOTASLAWICZICH, BRODKU,
BLASKU A S CHILDPERKU.” Druhé dva místním ústním
podáním vzpomínané “zámky” prý stály v blízkém okolí Šilperka, jeden na kopci
Petrově v sousedství Královy hora a druhý na pilou směrem k Crhovu. Na obou
místech zůstaly stopy jakoby po stavbách. Byly-li to ochranné tvrze, šance z
třicetileté války nebo zámečky, nikdo přesně neví. Pověst praví, že si páni
tří šilperských zámků pomocí zvláštního zařízení na dobrou noc nad Šilperkem
přiťukávali džbánky naplněnými vínem. Jiná pověst vypráví o Petrově, že se
tam jednou za tři sta let v pravé poledne na Velký pátek objevuje zakletá
paní v černém kočáře taženém černými býky, jimž ze chřípí srší oheň. Kdo ji
chce vysvobodit, musí paní zvít z úst zlatý klíček od pokladu, vydržet
dorážení ohnivých býků, neleknout se a ani nehlesnout. *
* * Péče feudálních majitelů
o městečko nebyla vždy stejná. Pokud jsou o tom zprávy, ve 14. – 16. století,
kdy se tu tavilo železo a vyrábělo sklo, vařilo pivo, pěstoval len a tkalo
plátno, Šilperk celkem vzkvétal. Dobu husitskou a neklidná léta
českouherských válek za Jiřího Poděbradského (panoval v letech 1458 – 1479)
vhledem ke své odlehlosti přežil Šilperk celkem pokojně. Výjimkou byl snad je
domnělý husitský vpád v roce 1424 nebo 1425 a morová rána v roce 1436, která
město skoro nadobro vylidnila. Nelze ani vyloučit domněnku, že v těch dobách
na šilperském panství zaniklo několik vesnic připomínaných v pozdějších
kupních smlouvách ze 16. století jako “pusté”. Někteří feudální
majitelé Šilperka, aby si zvýšili příjmy z městečka, povolovali jeho
obyvatelům za úplatu různá privilegia a jiní o ně zase zkracovali.
Šternberkové stvrdili Šilperku všecka práva daná mu jeho zakladatelem a
dosáhli jeho povýšení na “město”. Nástupci Šternberků v majetnictví Šilperka,
např. Krčmové z Koněpas (1490 – 1530), listinou z roku 1521 udělili Šilperku
tzv. “odúmrť”, tj. právo disponovat v poslední vůli svobodně svým majetkem a
dále za roční plat si brát z panských lesů dříví a užívat panské pastviny.
Další listinou z roku 1527 bylo obyvatelům dovoleno ve středu a v pátek lovit
v řece Březné ryby a roku 1528 jim ještě bylo dáno právo za roční plat 4 kop
20 grošů a 4 korců sladu vařit pivo pro vlastní potřebu. V poddaných
vesnicích se však smělo čepovat jen šilperské panské pivo. Bohunka Meziříčská,
která byla sama majitelkou Šilperka v letech 1544 – 1569 jako vdova po
Berkovi z Dubé, listinami z roku 1556, 1560 a 1562 osvobodila Šilperk za
roční plat na věčné časy od naturálních dávek, povolil zde 29 právovárečných
domů, z nichž jeden byl její, potvrdila městu právo vařit pivo, založit
rybník (v okolí dnešního parku) a za roční poplatek používat panské pastviny
“Na nivách”. Za Žalkovských (1576 –
1596) byl Šilperk po požáru, který jej v roce 1577 zničil, znovu postaven,
byl založen panský rybník mezi náhonem na mlýn Na pilníku a řekou Březnou.
Hráz rybníka je ještě dodnes dobře patrná u fotbalového hřiště. I Jan Žalkovský
potvrdil 29 šilperským domům právo vařit pivo a čepovat střídavě, vždy po 14
dnech, bílé a červené víno, do lázní a do pivovaru dovolil přivádět vodu
dřevěným potrubím z prameniště nad kostelem (listinou z roku 1593), schválil
šilperským pláteníkům řád jejich cechu, mlýnickému sklářskému mistru Dominiku
Schürerovi dopomohl svou přímluvou u císaře Rudolfa II. k šlechtickému titulu
“z Waldheimu” a postoupil mu v Mlýnici část svých pozemků. Téměř všichni dosud
jmenovaní majitelé Šilperka dopřávali svým poddaným náboženské a jazykové
svobody a poskytovali jim možnost vykupovat se za celkem mírných podmínek z
robot a dávek. Příznivý vliv těchto výsad se projevoval v hospodářském
rozvoji Šilperka a v růstu počtu obyvatelstva po celé 16. století. Všecky
listiny z té doby jsou psány pěknou češtinou, což vede k oprávněné domněnce,
že i v Šilperku měl tehdy český živel vrtoch. Avšak rok 1624, kdy se
Šilperk dostal po svrchovanou moc Lichtenštejnů, byl osudovým mezníkem v
životě vzkvétajícího města. Náboženská i jazyková svoboda spolu s jinými
výsadami a výhodami vzaly za nových majitelů za své. Místo nich nastoupilo
pronásledování a útisk pro víru a Šilperk ztratil na čas svůj význam jako
město. Kníže Lichtenštejn soustředil správu svých nově nabytých panství na severní
Moravě do Zábřeha a do Rudy nad Moravou a jeho úředníci zavedli na obou
panstvích tuhý režim. Podle příkazů nového pána nechtěli strpět jediného
nekatolíka. Poslední bratrský kněz Jeremiáš Denhart Skytořínský odešel z
Šilperka v roce 1622, ale první katolický kněz po něm sem přišel až v roce
1633. V obracení lidu na katolickou víru neměl však dlouho úspěch. Kníže
Lichtenštejn proto dal v roce 1635 po Šilperku vylepit vyhlášku, v níž
vyhrožoval všem nekatolíkům těžkými tresty, nepřestoupí-li ke katolicismu.
Mezitím se v Šilperku a v okolí tajně objevovali luterští kněží a přinášeli
tajným nekatolíkům české náboženské knihy a za noci s nimi na odlehlých
místech konali pobožnosti. Poddaný lid pronásledovaný pro víru a zabíjený
kvůli kořisti jak švédským tak císařským vojskem, se tajně scházel v lesích
mezi Bušínem a Písařovem, mezi Šilperkem a Drozdovskou Pilou, ukrýval se před
hrůzami třicetileté války v houštinách a děrách. Mnozí utíkali za hranice,
zanechávajíce tady všechen svůj majetek. Z té doby se zachovaly pověsti o
hromadných popravách nekatolíků přistižených při zakázané pobožnosti a
pověsti a šachtách, v nichž byli pochování (např. v Lázích). Švédská vojska v
třicetileté válce přišla do Šilperka třikrát. V roce 1642 a 1643 drancovali
město vojáci generála Trostensona a v roce 1646 vojsko generála Wittenberga..
Wittenbergovi vojáci si v neděli 28. října 1646 počínali v Šilperku tak, že
“s výjimkou kostela a radnice bylo celé městečko úplně a zcela zruinováno,
vydrancováno a na nejnižší stupeň přivedeno a zničeno. Při drancování byli
lidé obého pohlaví donaha svlečeni, jak se člověk na svět narodil. V domech
nezůstalo ničeho celého, jak se stalo při zničení Jeruzaléma”, stojí o tom ve
zprávě rudského hejtmana knížeti, uchované v lichtenštejnském archivu. Po této válečné
katastrofě panoval v Šilperku a okolí až do roku 1649 velký hladomor.
Tehdejší poměry charakterizuje zachovaná zpráva hornostudénského rychtáře
Michala Rýznara, v níž píše, že “nepřátelský lid švejdský do země přitáhl a
tu tak dlouhý čas zůstával, že nebylo možno platit, protože poddaní měli dost
těžkostí se svou zkázou a jinými daněmi” a že “došlo na zadní (tj. poslední)
peníze”. Tím víc nutno obdivovat
vitalitu zdejších obyvatel, neboť podle lánového rejstříku tu žilo kolem 60.
let 17. století opět přes 100 usedlíků. Jako by však nešťastné městečko
nemělo mít takřka do konce feudálního období konec útrapám. Živelní pohromy,
neúroda a války zasahovaly do jeho osudu se železnou pravidelností vždy ve
chvíli, kdy se už zdálo, že se v jeho zdech opět usadí aspoň relativní
blahobyt a klid. Roku 1680 a 1713 postihl
Šilperk mor, na nějž zvláště v roce 1713 pomřelo mnoho lidí. Památníkem této
události je morový sloup na náměstí postavený v roce 1716 a obnovený v roce
1868 Antonií Schulzovou rozenou Bartošovou. Od morové rány 1713 neuplynulo
ani dvacet let a přes Šilperk se přehnala větrná smršť, která vyvrátila a
přelámala v lesích a zahradách většinu stromů a všude bylo tolik dřeva, že je
nikdo ani zadarmo nechtěl. Avšak ještě citelnější
pohroma potkala Šilperk v letech 1770 – 1774. Velké sucho vysušilo trávu,
sotva vyrašila a obilí na polích uschlo dříve, než se vyvinuly klasy.
Usychaly stromy, nebylo čím krmit a našla ještě větší hlad než po třicetileté
válce. Lidé jedli chléb z rozemleté slámy a pokud měli mouku, míchali do ní
poliny, jedli spařené kopřivy, pokud je někde našli, strouhali si a žvýkali
stromovou kůru. Kromě moru, neúrody a
hladu musel Šilperk v tomto pro něj nešťastném století ještě projít krvavou a
ohnivou lázní. Za války Marie Terezie s
pruským králem Bedřichem II. prožil Šilperk podobnou tragickou událost jako v
roce 1646. Oddílu pruských husarů se dne 10. října 1744 u Šilperka postavilo
na odpor 700 mužů rakouské zeměbrany. Prušáci je však rozprášili, vtrhli do města
a poněvadž na ně – prý z kostelní věže – vystřelil šilperský občan Dušek, dal
velitel pruské eskadrony major Schütz zastřelit 83 šilperských občanů a
vojákům dovolil, aby město vydrancovali a zapálili. Tenkrát vyhořelo 42 domů,
kostel, fara, škola, radnice a věznice. O ještě větším požáru,
který město postihl dne 21. března 1799, při němž shořelo 44 domů, 10 chalup,
8 stodol a 12 chlévů, zanechal živý obrázek šilperský kronikář Welzl: “Na zelený čtvrtek 21.
března 1799 se strhl na náměstí křik a na radnici zazněl poplašný zvon. V
domě měšťana Lubicha č. 40, který měl v nájmu kovář Josef Klemm, a měl v něm
také vinárnu, vypukl oheň. V husté mlze bylo vidět zář a lidé – pokud nebyli
na jarmarku v Jablonném – se sbíhali ze všech stran a snažili se hasičskými
háky strhnout z hořícího domu vysoký dřevěný štít, který však byl velmi
pevný. Háky v něm zůstávaly zaseknuté. Mezitím vítr přenesl oheň na dům č.
39, který se ihned vzňal, chytlo nahoře číslo 48 a dole číslo 32 a 30. Když
se vzňaly domy č. 9 a 10, chytla i radnice č. 38. Věžička na radnici se
zřítila zvon se roztavil. S velkou námahou byly zachráněny z radnice spisy a
velký kříž. Silný vítr zanesl plamen z čísla 30 na čísla 2, 27 a 31, od nich
se vzňaly domy č. 11, 17, 18, 19 a 22 tak rychle, že zakrátko druhá řada domů
od čísla 26 do čísla 5 stála v jednom plameni. Do praskotu plamenů zněl pláč
matek, dětí a nářek nemocných chudáků, kteří kvapným útěkem z domů se snažili
zachovat si holý život. Štěstí v neštěstí bylo velké – nikdo nepřišel o život
– uhořely jen tři krávy a telátko. Velká stříkačka byla zamrzlá a při
pumpovacích pokusech se polámala. Menší stříkačku museli rozehřát teplou
vodou, použití ručních stříkaček nestačilo. Vrchnostenská stříkačka z Rudy
nepřijela, oheň pro hustou mlhu nebylo daleko vidět. Na panství se o ohni
dověděli od zvláštního posla teprve v 7 hodin večer, kdy už celé město
pokrývaly dohasínací plameny. Kostel a faru před ohněm zachránil bělovodský
rychtář Ignác Kuhn, který s právě náhodou přítomným burgráfem Blumenwitzem z Lanškrouna,
řídil záchranné práce. Kuhn dal strhnout střechy na domech č. 49, 3 a 4.
Narohu do uličky mezi domem č. 48 a 49 se oheň potom už nedostal. Největší
starost záchrancům působilo větší množství střelného prachu uloženého u
obchodníka Schmidta na č. 48, ale naštěstí se ohěň k prachu nepřiblížil. Ze založení požáru celé
město vinilo kováře Klemma a jeho švagrovou Kateřinu Stehlíkovou, kteří prý
požár zavinili neopatrnosti při smažení vajíček. Oba se museli před
rozezlenými lidmi skrývat, dokud soud neuznal, že jsou bez viny. Ohněm bylo postiženo 76
rodin, z toho 24 s původně českými jmény. Škoda činila 81 321 zlatých, tj.
asi půldruhého milionu korun přepočtených na hodnotu koruny z roku 1933. Ze sbírek na pohořelé
došlo do Šilperka do 1. 61 1779 ze Zábřeha, Šumperka, Moravské Třebové,
Lanškrouna a ostatních míst 2 022 zlatých, 30 krejcarů, 3 haléře, 1 292
bochníků chleba, 147 měřic žita, 3 kopy lnu, 80 měřic lněného semena, 61
měřic luštěnin, 184 měřic ovsa, 389 centýřů sena, 47 kop slámy, půl vědra kořalky
a 416 kusů oblečení.” Další oheň postihl
Šilperk v roce 1803 a v roce 1830 a 1844 se vyskytla epidemická onemocnění
cholerou. *
* * Pod lichtenštejnskou
správou prožíval Šilperk nejen živelné pohromy, nýbrž vedle náboženského
pronásledování i další utiskování, kterému byl vystaven poddaný lid. V 17. i 18. století čím
větší byla bída, tím víc vrchnostenští úředníci sužovali své poddané
vymáháním nadměrných a samozvaně nařizovaných robot, dávek a platů, trestali
je bitím na lavici, sázením do klády a na dřevěného osla, sledovali každé
jejich slovo a v každém volnějším projevu viděli nebezpečí. Podle kněží a
pánů se poddaný, pokud nepracoval, měl modlit a tím se spokojit. Jakákoliv
jiná činnost byla podezřelá, čpěla dokonce čarodějnictvím. Tak dne 21. 10.
1791 zakázala vrchnost šilperských provozovat v zimní době v hospodě na a
náměstí č. 28. tzv. “krejcarovou komedii”, pojmenovanou tak proto, že se na
ni platilo jednotné vstupné jeden krejcar. Bylo to vlastně ochotnické
divadlo. Předvádělo hry v té době obvyklé, jako Svatá Kateřina, Herkules,
Lamprimus, Romeo a Julie aj. V přestávkách bavil lidi Hanswurst – Kasperl –
šašek, Kašpárek a komik. Sál ve vinárně Peregrina Koblischka na č. 28 býval v
neděli co neděli nabit. Lidé se dobře bavili, dokud se o krejdarové komedii
nedověděli v Rudě, kde uznali, “že neodpovídá duchu úředních ustanovení, když
lidé od Hanswursta slyší drzé a nestydaté šplechty místo zdravých morálních
naučení, což vede ke zkažení místo k zjemnění mravů”. Městské radě panství
vytklo, že trpí takové hrubosti, které se ke všemu ještě odehrávají v
hospodě, kde lidé popíjejí a druhého dne nejsou schopni žádné práce. Městské
radě nepomohlo ani ujištění, že se jedná o slušnou zábavu a že se z výtěžku
krejcarové komedie vydržují obecní chudí. Zábava musela přestat. Duchu úředních nařízení
neodpovídala také činnost vysloužilého vojáka Erasma Dehnela, který se v roce
1816 ucházel o pas k provozování “umělecké mechaniky”. Používal různých
přístrojů a bavil lidi jednoduchými triky jako salonní kouzelník.
Eskamotérstvím živil sebe i své tři děti. Dehnela musel předvést čudským
úředníkům svých 25 “kusů” (např. nabídl do pistole zlatý prsten, vystřelil na
vejce, z něhož se mu v ruce vyklubal čížek, který měl prsten na krku, nebo
rozbil kladivem hodinky, zamumlal kouzelnou formuli, načet přiběhla hrdlička
a přinesla v zobáčku nepoškozené hodinky, živému zvířeti uřízl hlavu a zase
mu ji nasadil, aniž zvířeti ublížil, nad plamenem svíčky upekl v klobouku
koláč, aniž poškodil klobouk, a teplý koláč mohl každý ochutnat, jedním
archem papíru upekl na dvou cínových talířích za 3 minuty libru hovězího, že
je každý mohl jíst aj.). Dehmelovo ujištění, že nejde o žádné čáry, nebylo
vzato na vědomí a v roce 1822 musel své kouzelnické živnosti zanechat. Strohost, s níž po Bílé
hoře nastupoval vládu na svých nových panstvích, musel Karel Lichtenštejn
zmírnit už v roce 1630. Aby mu z města plynul aspoň nějaký užitek, povolil v
něm konat zas dva výroční trhy. Listina o tom ovšem už byla německá a od té
doby panovala v Šilperku německá jednací řeč, dokud si Češi v 2. polovině
devatenáctého století nevydobyli jazykovou rovnoprávnost. V roce 1640 zrušila
rudská vrchnost šilperský pivovar, aby nekonkuroval rudskému a lanškrounskému
vrchnostenskému pivu. Z rudského piva, které se potom v Šilperku jedině
čepovalo, dostávalo město od vrchnosti zadarmo každý osmnáctý sud, aby si ho
prodalo náhradou za zisk, který mu ubyl ze zrušeného pivovaru. Privilegia,
která Šilperk míval od předešlých vrchností byla částečně obnovena až v roce
1747. Za roční plat 3 zlaté 30 krejcarů dostalo město povolení k volnému
obchodu s přízí a solí (ve městě byl solný úřad), za 8 zlatých a 10 krejcarů
měl Šilperk vést vlastní podzemkovu knihu, sepisovat poslední vůle a
spravovat sirotčí peníze. Proti poddaným vystupovala vrchnost ovšem dál velmi
tvrdě. Nutila je robotovat i v neděli a ve svátek, přidělovala jim bezcenné
vzdálené pastviny, vymáhala na nich dvojnásobek poplatků než se patřilo,
vyměřovala jim vysoké pokuty. Museli vozit obilí do skladů až do Prostějova,
při čemž se jim dny strávené cestou nepočítaly do roboty, nebyl jim nahrazen
ani oves pro koně, ani vydání za přenocování a za mýto. Vrchnost požadovala,
aby se ze 100 liber příze napředlo 100 pásem nití, což nebylo možné, chtěla
na lidech, aby v době neúrody hub, lískových oříšků, kmínu a jalovce, když
jich nemohli dost nasbírat, zaplatili vrchnosti peněžitou náhradu. Nařizovala
poddaným povinně kupovat špatnou panskou kořalku a úředníci rudského panství
nutili dokonce nemajetné poddané, kteří neměli na nákup dobytka, aby si
vypůjčili krávu od souseda a platili za ni nájem. Rovněž nařizovali, aby
poddaní mluvili s vrchností pouze německy. Proti zvůli
vrchnostenských úředníků nebylo nikde zastání. Byly jen dvě cesty, jak si
zjednat spravedlnost – stěžovat si pokornou žádostí u císaře, nebo se
vzbouřit. Skromní poddaní na Šilpersku zvolili tu první. Stěžovali si na
rudskou vrchnost u císaře Karla IV. (panoval r. 1711 do 1740). Císař se k
jejich stížnosti zachoval opravdu šalomounsky. Aby nepopudil Lichtenštejna,
stížnost šilperských poddaných formálně zamítl, ale zároveň čtyřiceti články
ve své odpovědi určil, jak se má rudská vrchnost ke svým poddaným chovat..
Císař rozhodl, aby napříště na rudském panství nebylo od poddaných požadováno
více robot než na panství zábřežském, aby přestala robota v neděli a ve
svátek, aby se s robotníky zle nenakládalo a nebyli “nerozumně” biti a
trestáni nepřiměřenými pokutami a požadováním náhrad za úkoly, které nemohou
splnit (např. nasbírat houby, když nerostou apod.), aby ze 100 liber příze
odevzdávali jen 80 pásem nití, aby vrchnost nenutila lidi kupovat jen jejich
kořalku, ale aby se mohli napít, kde jim chutná, pouze domů měli povinně
odebírat kořalku z rudské palírny. Dovoz obilí do Prostějova se podle
císařské odpovědi měl napříště počítat do roboty a kočímu měla vrchnost dávat
oves pro koně, nahradit mu nocležné částkou 7 krejcarů denně kromě mýtného. Císařské zamítnutí
stížnosti bylo tedy pro poddané vlastně výhrou nad rudskou knížecí správou a
pro pana vrchního ze zámku velkou ostudou a pokáráním za bezohledné
vykořisťování a zlovolné nakládání s robotným lidem v době, kdy nevolnictví a
robota už pomalu spěly ke zrušení. V bohatších krajích se tenkrát už hodně
poddaných z roboty vykupovalo, na Šilpersku však bylo na výkup málo peněz,
robotovalo se až do roku 1848, i když už ne tolik jako před 100 lety. Velkou
úlevu přineslo poddaným v osmdesátých letech osmnáctého století vydání
patentu o zrušení nevolnictví Josefem II., který učinil konec absolutní zvůli
správců ze zámku a panských drábů. Po vydání těchto patentů a po zrušení
roboty nabyli bývalí poddaní zase alespoň vědomí lidské důstojnosti Celková
charakteristika Štítů Š t í t y – dříve
Šilperk, leží v západní části šumperského okresu na jednom z dosti strmých
ostrohů, jimiž na pravý břeh řeky Březné spadají Orlické hory. Krajina zde
dosahuje nadmořské výšky kolem 470 m nad mořem. Centrum města bylo postupně
doplněno předměstskými částmi s názvy Dolní a Horní ulice, Na hutích a Na
pustině. Původní katastr Štítů
měřil 1395 hektarů, vlivem integrace se v letech 1975 – 1986 rozrostl o 5
okolních obcí (Březná, Crhov, Heroltice, Horní Studénky a Zborov) a jeho
rozloha byla 4033 ha. V roce 1998 měly Štíty
2993 ha, neboť obce Horní Studénky Zborov se osamostatnily. Západní okraj
štíteckého katastru tvoří zároveň hranici Moravy a Čech. Původní název městečka –
Šilperk – se učíval do roli 1947, kdy byl změněn na Žalkov (podle jednoho ze
šilperských feudálních majitelů), ale tento název se mezi lidmi neujal.
Definitivní úřední změnu názvu na Štíty přinesl Věstník ministerstva vnitra
dne 5. 7. 1949 na str. 182. V zápisech a kupních
smlouvách z minulých staletí se název města vyskytuje v různých tvarech –
“Silperch” (1308), “Schildperch” (v seznamu farností), “Schilperc”, “Schilperch”
(v listině Zdeňka ze Šternberka z r. 1365, “Schildperk” (na pamětních deskách
feudálních majitelů manželů Žalkovských), “Schildberg” (kolem r. 1630),
“Schilperck” (1638). Češi v hovorovém jazyku užívali tvaru “Šimperk”,
“Šimprich”, “Šilprich”, a pro obyvatele města tvaru “Šimperáci”. Roku 1334 byl již
Šilperk městem, ve znaku měl osmicípou hvězdu pánů ze Šternberka doplněnou
osmi malými hvězdičkami v modrém poli. Roku 1347 jmenuje majitel Jaroslav ze
Šternberka Šilperk “nostra civitas”, tj. naše město. Na obecní pečeti mělo
městečko latinský nápis: “SIGILLUM CIVITATIS SCHILPERCK, 1638.” Z cest a strání východně
od města se Štíty jeví oku pozorovatele jako bílé hnízdo usazené v lesním
zátiší. Z těsného seskupení domů historického jádra města vyniká v pozadí
kostelní věž, která po rekonstrukci dokončené v roce1997 svítí svou novou
barevností daleko do kraje. V popředí dohledu zaujme rozlehlá budova školy
postavená v letech 1924 – 26 a doplněná přístavbou v letech 1982 a 1994. Okolí Štítů je ze severozápadu,
jihu i východu romanticky hornaté a lesnaté. Jeho půda, až na malou část
pozemků kolem říčky Březné, je kamenitá a méně úrodná. Ještě před padesáti
lety charakterizovalo celý tento kout lidové rčení “začátek kamení a konec
chleba”. Do roku 1624 byly Štíty
centrem samostatného šilperského panství, poté až do roku 1848 byly součástí
rudského panství v majitelství Lichtenštějnů. Po tomto roce se staly sídlem
samostatného soudního a berního okresu a sním až do roku 1938 součástí
politického okresu zábřežkého. Za okupace podléhalo město úřadu landrátu v
Zábřehu. Po osvobození náleželo k okresu Zábřeh, po územní reorganizaci v
roce 1960 patří k okresu Šumperk. Od prvních počátků
existence až do husitských válek bylo obyvatelstvo města národnostně smíšené,
ve větší míře německé. Potvrzují to jednak německá jména zřejmě prvního
šilperského fojta -Eberhardt- i pozdějšího rychtáře –Heynlin- i původní
pojmenování Schildberg. Za husitských válek byl německý živel jako všech
sídlech Čech i Moravy v 16. století. Tehdy se na Šilpersku opět rozvíjelo
hutnictví a sklářství. Nové obyvatelstvo však tentokrát přicházelo i z
domácího zázemí, a tak jeho počet rostl v takovém poměru, že před
třicetiletou válkou byl Šilperk a jeho okolí většinou české. Také všechny
písemnosti z to doby to dokládají svou pěknou češtinou. Počet obyvatel a jeho
složení se do roku 1780 dá určit jen neúplně. Dochovalo se například, že v
roce 1516 bylo ve městě 16 usedlých (tj. rodin) a že za Jana Odkolka měl
Šilperk 286 poddaných. V roce 1667 ze 108 šilperských usedlíků bylo 47 Čechů
a kolem roku 1670 byli ve městě 104 usedlíci, z nichž třetina měla česká
jména. Pozdější úřední údaje o
národnostním složení obyvatel svědčí již o pravidelném zaznamenávání těchto skutečností.
V roce 1780 měl Šilperk 1506 obyvatel, do roku 1869 již 2014, to bylo za dobu
sledování nejvyšší číslo. Poté se počet lidí, žijících v Šilperku pohyboval
od 1500 do 2000. Roku 1900 bylo zaznamenáno 1858 a po 1. světové válce v roce
1921 pak 1583 obyvatel. Počet německých obyvatel vždy převažoval nad českými,
až po II. světové válce se na celkovém počtu lidí v roce 1950, který činil
935 občanů, podíleli Němci jen 27 obyvateli, kdežto Čechů bylo 908. Dnešní počet obyvatel
Štítů je podle stavu ke dni 21. 6. 1998 – 2050, přičemž jsou zde započítáni i
obyvatelé přidružených vesnic – Březné – 216, Crhova – 112 a Heroltic – 124. Počet obyvatel samotných
Štítů je 1598. Z kulturních památek
chráněných ve Štítech Památkovým ústavem je nutno na prvním místě jmenovat
děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie z roku 1755 s křížem u vchodu, dále
dům č. 38 – bývalou renesanční radnici, morový sloup z roku 1716 a sochu sv.
Jana Nepomuckého z roku 1732 na náměstí (obě renovované v roce 1996), sochu
sv. Anny u hřbitova z r. 1769, sousoší Kalvárie z počátku 19. století
(umístěné po rekonstrukci vozovky ke zdravotnímu středisku), pamětní desky
rodu Žalkovských ve zdi fary. V kostele patří k
nejvěším cennostem oltář sv. Antonína, sv. Jana Nepomuského a sv. Rosalie,
křtitelnice, dvě kamenné kropenky, plastika sv. Alžběty, sv. Máří Magdalény,
sousoší sv. Anny, Krucifix, soubor kanonických destiček a rokokových rámečků,
dvě barokní zpovědnice, zlatý kalich, cechovní korouhve z 18. století a
obrazy mlýnického rodáka Jana Umlaufa. Úvod Píše se rok 1998.
Kalendář nám svými listy dává najevo, že v tomto roce se završuje 720 let od
první písemné zmínky o místu zvaném “Šilperk”. Již v raném středověku
patřilo toto místo zřejmě k těm, v nichž houfně vznikala nová sídliště.
Přesné časové zjištění, kdy se první osadníci rozhodli vyklučit les poblíž
říčky Březné a založiv kopcovitém terénu své sídlo, neznáme. Avšak latinské
privilegium z roku 1278 o prodeji šilperské rychty, objevené ve vídeňském
archívu Lichtenštějnů v roce 1950, je jasným svědectvím o existenci Šilperka
právě již v roce 1278. Potvrzuje domněnku, že Šilperk byl založen německými
kolonisty někdy v polovině 13. století při hromadném osidlování severní
Moravy. Tehdy se zde dobývala železná ruda a byl tu železný hamr. K 700. výročí založení
města napsal učitel a spisovatel, rodák z Horních Studének, Václav Rýznar
publikaci s názvem “Štíty 1278 – 1978”. V ní zasvěceně provází čtenáře
historií Štítů od 13. století do dneška. Pár slov o autoru
publikace. Václav Rýznar patřil v
období mezi světovými válkami k významným osvětovým a kulturním pracovníkům
české menšiny. Narodil se 28. září 1901 v Horních Studénkách v rodině
starosty obce Josefa Rýznara. Studoval na reálném gymnáziu v Litovli a
započatá studia na právnické fakultě opustil, aby se věnoval českým dětem
jako učitel na severní Moravě. Působil na školách ve Zborově, Horních
Studénkách, Bílé Vodě a v Šilperku – Štítech. Zde pracoval jako odborný
učitel na státní měšťanské škole. Byl kolegou a zároveň přítelem spisovatele Josefa
Kocourka. Doplnil si své vzdělání na filozofické fakultě v Brně a v Olomouci.
Byl pověřen založením školy v Horní Ořešné a řízením měšťanské školy v
Jestřebici a Krasíkově. Po obsazení pohraničí Němci se odstěhoval do
Olomouce, kde vyučoval, zastával místo osvětového inspektora, vedoucího OPS a
asistenta ve Výzkumném ústavu odborného školství. Věnoval se vlastivědné
práci a spisovatelství. Zemřel v Olomouci 2. 5. 1980. Z jeho rozsáhlého
odborného, historického a sociologického díla můžeme jmenovat: Z výzkumu prostředí
hraničářského dítěte na šilperku”, “Sociologický výzkum československého
pohraničí”, “O řeči severomoravských hraničářů” a zejména knížku příběhů
chlapce ze Šilperka pro děti “Lyžařské pohádky”. Publikoval také články v
mnoha časopisech. V dnešní svobodné době
nabízíme čtenáři nově upravený přehled o historii Štítů, který byl dílem
Václava Rýznara inspirován a jehož slova byla v této publikaci použita s
laskavým svolením jeho rodiny. Dalším cenným zdrojem skutečností z dějin
Štítů bylo dílo Jana Březiny “Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848”. Cílem tohoto spisku je
předložit čtenářům a zejména mladé generaci zpracování historie Štítů a
Štítecka pro uvědomění si dávnověkosti a významu místa. Neklade si za cíl
zpracovávat historii nedávnou, ale nahlédnout do análů a uvidět Štíty v
jejich dějinné situaci a souvislostech.
Závěr
- Štíty v dnešní podobě 17. listopad 1989 se
stal mezníkem v nedávné historii našeho státu. Jím začala tzv. “sametová revoluce”, která během 10
dnů svého trvání zlomila původní komunistický režim a nastolila v našem státě
svobodu a demokracii. 29. XII. 1989 byl zvolen
prezidentem Československé republiky spisovatel a dramatik, někdejší disident
Václav Havel. Bezprostředně po
generální stávce dne 27. 11. se ve Štítech ustavilo hnutí Občanské fórum,
které stálo v čele dalšího dění. Lidi spojovala snaha o hledání pozitivních
východisek z kritické situace, kdy náhle vyplynuly na povrch léta neřešené
problémy. 8. a 9. července 1990 se
konaly po dlouhé době první svobodné demokratické volby, ve kterých zvítězilo
ve státě i ve Štítech Občanské fórum, sdružení svobodomyslných lidí pod
vedením Václava Havla. 24. listopadu téhož roku následovaly komunální volby
do zastupitelských orgánů v obcích. Do obecního zastupitelstva ve Štítech
bylo zvoleno 8 zástupců OF, 5 zástupců ČSL a 3 členové KSČ. Obec byla ve stavu, kdy
chyběly důležité články občanské vybavenosti, neboť po celé předešlé období
byla vždy nejen na okraji okresu, ale také na okraji zájmu o ni. Ve veřejné
anketě se jako prioritní záležitost projevila plynofikace obce, výstavba
čističky odpadních vod, výstavba zdravotnického střediska, rozšíření obchodní
sítě, rekonstrukce mateřské školy, úprava skládky odpadu a oprava televizního
převaděče. Základním problémem roku
1990 se však stala snaha obce získat zpět do vlastnictví tři budovy, které
byly v uplynulé době využívány jako školicí jazykové středisko pro vietnamské
studenty. Štítečtí občané doufali, že po uvolnění budov bude možno upravit
jejich prostory pro zdravotnictví a školství, které byly v opravdu
nevyhovujícím stavu. Bez vědomí obce převzal však tyto nemovitosti KNV
Ostrava (tehdy již v likvidaci), který rozhodl, že do budov umístí výchovný
ústav pro delikventní mládež od 15 do 18 let. U vědomí toho, jak nutně
Štíty budovy potřebují a jak někdo “shora” opět manipuluje obecním majetkem,
rozhodli se občané na shromáždění 3. 9. 1990 ubránit své právo pomocí stávky.
Byla vyhlášena stávková pohotovost, proběhlo mnoho jednání na ONV, KNV, ČNR,
ve Výboru dobré vůle, ve vládě, ČTK a ČSTV v Praze. Událostí se zabýval
regionální i celostátní tisk, Štíty byly nařčeny z negativního přístupu k
postiženým dětem. Další jednání probíhala
mezi obcí a KNV a ministerstvem školství. Bylo dohodnuto pozastavení řešení,
ale dohody ze strany KNV nebyly dodrženy a v listopadu obsadil KNV budovy
desíti chovanci výchovného ústavu. Ještě týž den pět chovanců z místa uteklo. Štítecká radnice
intervenovala na všechny strany a 22. listopadu byla vyhlášena stávka se
zatarasením silnic. Konečně došlo ke zlomu v náhledu na štítecký problém a
tisk se štíteckých občanů zastal. Spor o budovy ovšem pokračoval i v roce
1991 a za neustálých jednání se situace vyhrocovala. Zástupci KNV v likvidaci
a tehdejšího MS nechtěli pochopit skutečnou potřebu Štítů pomocí stávajících
nemovitostí napravit staré křivdy. Žádosti o vydání nemovitostí do majetku
obce byly zamítnuty. Znovu se na štíteckém náměstí připravovala stávka, na
protest odstoupil starosta, občané volali po spravedlnosti. Neúnosná situace
trvala až do 24. dubna 1991, kdy byl schválen zákon o majetku obcí. Nazítří přišla zpráva,
že dvě hlavní budovy, které byly do roku 1949 majetkem obce, se dle zákona do
jejích rukou vracejí. Třetí budovu získal školský úřad a později byla vyměněna
za budovu zvláštní školy na Březné. Největší budova (za
kostelem) byla nákladem 6,5 miliónu Kč přestavěna na zdravotnické středisko.
Bylo předáno do rukou veřejnosti dne 1. listopadu 1993. Vedle obvodního
lékaře zde ordinuje dětská lékařka, zubní oddělení, gynekolog, interní
ambulance, ortoped a neurolog. Kromě lékařů pracuje ve středisku zubní
technik, rehabilitační středisko, Charita a své místo zde našla také
kosmetika a pedikúra. V souvislosti s výstavbou střediska byla
zrekonstruována také část kanalizace. V roce 1993 byl v obci v bývalém hotelu
Jednoty zřízen soukromý domov důchodců s kapacitou 40 lůžek, který později
přešel pod státní správu. Původní zdravotní
středisko bylo zrekonstruováno na lékárnu, instituci, po které volali občané
více než 30 let. Její provoz začal dnem 15. 8. 1994. V druhé získané budově
č. 239 našla prostory základní škola, která zde pro nedostatek místa ve své
budově umístila tři třídy prvního stupně. Třetí budova č. 221, původně
plánovaná pro mateřskou školu, byla posléze prodána, protože její prostory z
hygienických důvodů nevyhovovaly dětem předškolního věku. Prostředky získané
prodejem byly věnovány na rekonstrukci stávající budovy MŠ. Ta byla prováděna
v letech 1995 – 1996 firmou FORTEX Šumperk. 1.února 1996 v den otevřených
dveří si mohla veřejnost ověřit slova přednosty OKÚ, že štítecká školka po
přestavbě patří k nejhezčím mateřským školám v okrese Šumperk. Náklady na
rekonstrukci byly ve výši 3,8 mil. Kč. Velké finanční
prostředky byly již předtím věnovány základnímu školství. V roce 1994 byla
stejnou firmou provedena přístavba dvou pater nad prostorami školní jídelny.
Škola tak získala osm nových učeben, cvičnou kuchyni a šest kabinetů. Náklady
na přístavbu činily 4,5 mil. Kč. Od počátku roku 1990 se
v obci rozvinulo soukromé podnikání, probíhaly restituce majetku a prodeje
nemovitostí. Vznikaly nové firmy, autodopravci, nové soukromé prodejny
různého zboží, provozovny z oblasti služeb, restaurace. Život městečka a jeho
obyvatel se v mnoha ohledech zpestřil. Změna nastala i ve
státním podniku JESAN. Prvním krokem byla žádost o převedení podniku na obec
Štíty, což se uskutečnilo až. 1. 1. 1993. Jak se vyvíjela ekonomická situace
ve státě, přišlo období privatizace státního majetku a bylo jednáno také o
úspěšném převodu Jesanu. Po mnoha jednáních a zvratech se uskutečnil přímý
prodej podniku Jesan a vznikla nová firma KLEIN a BLAŽEK, s. r. o. Počáteční
výrobní program zahrnoval kovoobrábění, elektromontáže, výrobu autodílů pro
Škodu Mladá Boleslav a automobilní průmysl SRN (značka Mercedes). Prostory
firmy byly rozšířeny koupí budovy bývalého Družspoje, byla provedena další
výstavba hal a provozů, zmodernizována a rozšířena výroba. Firma KLEIN a
BLAŽEK se stala garantem zaměstnanosti ve Štítech a okolí – v roce 1998 má
přes 400 zaměstnanců (oproti původním 150). Rozšiřování výrobních prostorů
podniku pokračovalo v roce 1997 nákupem objektu bývalé tírny, která ukončila
svou činnost. Zde přestavbou opět vzniká nové firemní centrum. Poslední
rozšíření firmy představuje přikoupení dvou budov bývalého podniku ADAKK,
který zanikl v roce 1996. Rozšiřuje se také výrobní program, který se nyní v
převážné většině zabývá výrobou pro autoprůmysl u nás i v zahraničí. V roce 1994 byl firmou
AUTOSERVIS Hudousek otevřen Autosalón s prodejem vozů Škoda. Velká péče byla věnována
vzhledu štíteckého náměstí. Roku 1993 ministerstvo kultury ČR prohlásilo
podle zákona ČNR střed Štítů za památkovou zónu. Podle historických podkladů
byl zpracován firmou Stavoprojekt Šumperk architektonický návrh renovace této
nové památkové zóny. Postupně byly renovovány domy v majetku obce i objekty
soukromé. MK přispělo na opravu památkově chráněného objektu – bývalé
renesanční radnice (dům č. 38). Kromě ní se dostalo nového vzhledu i budovám
lékárny č. 49, pekařství č. 46 a 47, provozu Elektro Rýznar č. 6 a 7,
sokolovny č. 5, obytným domům č. 3, 4 a v dolní části náměstí č. 34 a 35.
Také plocha náměstí sama doznala změny, její horní část byla upravena v
původním duchu na odpočinkový prostor soustředěný kolem kašny renovované v
původním místě kašny z minulého století. Soukromí majitelé
objektů v památkové zóně také nezůstali pozadu – rekonstruovala se budova č.
30, kde vznikla či byla obnovena restaurace “Černá kočka”, v zadním traktu
tohoto domu si pronajal nové prostory poštovní úřad. Majitelem byla rovněž
upravena vedlejší budova č. 29 s prodejnou papírnictví, hraček a sportovního
zboží. Novým kabátem se chlubí také dům č. 14 a 15, v horní části soukromý
objekt č. 52, vedlejší dům č. 51, také dům č. 44, rovněž domky v uličce
vedoucí z náměstí. Bývalý restaurant Tatran přešel restitucí do soukromých
rukou a v opravené budově byla obnovena restaurace s původním názvem Amerika.
Do soukromých rukou byla prodána také budova č. 45 se samoobsluhou, jejíž
noví majitelé se po generální opravě domu věnují opět prodeji potravin. V zemědělské oblasti
ukončil svou činnost státní statek a jeho místo zaujala akciová společnost
ZEAS Březná, která dále praktikuje zemědělskou výrobu ve Štítek a okolí. V roce 1992 se obecní
rada rozhodla napravit starou křivdu a usilovat o navrácení titulu “město”
své obci. Bylo nutno splnit mnoho kritérií a vykonat mnohé úpravy,
rekonstrukce a vést jednání, než se podařilo cíle dosáhnout. Trvalo to dva
roky. Titul “MĚSTO”, o který
byl Štíty v roce 1949 necitelným úředním zásahem připraveny, navrátil jeho
obyvatelům předseda Parlamentu ČR PhDr. Milan Uhde, 16. září 1994. V tento
den převzala starostka obce DEKRET určující Štíty městem od 1. července 1994. 17. září proběhly v nově
jmenovaném městě oslavy za účasti mnoha hostů a hlavně za účasti novopečených
měšťanů. Městem projel historický průvod bývalých držitelů šilperského
panství, před zraky diváků se odvíjela divadelní hra zpodobňující úseky
historie města, dnešek se projevil koncertem populárního dechového orchestru
a závěrečným ohňostrojem. Předání titulu se stalo dalším podnětem pro rozvoj
města. Symbolem nových
skutečností se stala také rekonstrukce dávno zapomenutého a poškozeného kříže
z polní cesty, který byl přemístěn do prostor města a svou novou existenci
připomíná zašlé doby. Obdobně byly odborně zrestaurovány sochy na náměstí –
skulptura sv. Jana Nepomuckého a morový sloup. Dalším příspěvkem k obohacení
života města bylo vybudování cukrárny, plynofikace pekárny, oprava chodníků,
autobusových čekáren, hřbitova a márnice. Péče byla věnována také občanské
vybavenosti přidružených vesnic – Březné, Crhova a Heroltic. Jako jedna z prvních
obcí na okrese měly Štíty provedenu identifikaci obecních lesů a jejich
návrat do vlastnictví. Správa lesů byla pronajata odborným firmám Lesy Ruda
nad Moravou a Lesy Jedlí. Náročná je práce v oblasti likvidace domovního
odpadu. Po letech vývoje se situace ustálila na odvozu odpadu na řízenou
skládku do Rapotína. Dřívější skládka za městem byla uzavřena a upravena. V roce 1995 požádala
městská rada Parlament ČR o právo přidat k titulu město také užívání
městského praporu a znaku. Heraldická parlamentní komise doporučila žádosti
vyhovět. 14. června 1995 pozval
předseda Parlamentu Milan Uhde starostku a členy MěR do síně státních znaků
Českého Parlamentu v Praze k slavnostnímu převzetí práva užívat znak i
prapor. Přesné znění označení
obou atributů v rozhodnutí Parlamentu je: Znak Prapor oměr šířky k délce listu
je 2:3” Dne 19. a 19. XI. 1994
proběhly další volby do městského zastupitelstva – zvoleno bylo 6 zástupců
ODS, 5 členů KSČM a 4 zástupci KDU-ČSL, v městské radě zaseli 3 zástupci ODS
a 2 členové KDU-ČSL. Na jaře 1995 byla na
ministerstvo kultury podána žádost o dotaci na rekonstrukci střechy, věže a
pláště štíteckého chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dotace (která měla činit 70
% celkových nákladů) byla ministerstvem přislíbena a na podzim téhož roku
začala firma RÉVUS z Červené Vody stavět kolem zdí kostela lešení.
Rekonstrukce pokračovala celý příští rok a v roce 1997 byla dokončena. V den
štítecké pouti byl kostel slavnostní mší celebrování rektora olomouckého
semináře Monsignora Milana Kouby předán veřejnosti. Celková náklady na
rekonstrukci činily 6 940 000 Kč, z toho stát hradil 3 090 000 Kč, obec 3 230
000 a církev 620 000 Kč. V dalším roce byla v obdobné duchu opravena i farní
budova. Rok 1996 byl významný
zejména tím, že začala celoplošná plynofikace města. Byla dokončena v
následujícím roce nákladem 9 miliónů Kč, které uhradila firma Severomoravská
plynárenská a. s. Obec Štíty se na úhradě podílela financováním některých
přívodů a výstavbou kotelen v obecních budovách. V roce 1998 byla
provedena firmou TELECOM rekonstrukce telefonní sítě. Během roku 1996 proběhly
ve státě opět dvoje volby – červnové do Parlamentu a listopadové poprvé do
Senátu. Nové společenské poměry se
promítly také v oblasti kulturní a školské. Na veřejném shromáždění
občanů 31. ledna 1990 byl schválen návrh, aby bylo základní škole vráceno
její původní jméno Masarykova škola. Tak se také stalo a od té doby znovu
zdobí čelní zeď budovy zlatý nápis s tímto pojmenováním. Základní a mateřská
škola získaly právní subjektivitu, vyučuje se podle nových osnov, kromě
tradičních předmětů se žáci učí anglický a německý jazyk a rodinnou výchovu.
ZŠ má kromě zmíněné přístavby zánovní školní jídelnu, opravenou tělocvičnu,
odborné učebny pro různé předměty a posilovnu. MŠ vedle příkladně
rekonstruovaných prostorů budovy upravuje okolí, buduje v něm odpočinkové
kouty a lední stadiónek. V městě působí základní umělecká škola – hudební
obor. Výraznou novinkou ve
společenské oblasti je obnovení pověstných štíteckých jarmarků – ten první se
konal v roce 1993 a nyní se stal již tradičním – je mu věnována vždy poslední
sobota v květnu. Kulturní dům dává dále
možnosti vyžití v plesové sezóně dospělým (na plesech) i dětem (na maškarním
karnevale), pořádáním diskoték pro mladou generaci, kulturních vystoupení
známých umělců i orchestrů, uváděním zábavných i výchovných pořadů pro děti.
Komorní koncerty většinou vážné hudby se konají pro zasvěcený okruh vyznavačů
v obřadní síni radnice. Tradičními se staly také mikulášské nadílky a vánoční
koncerty v kostele. Oblíbené jsou vystoupení dětí pro veřejnost, ať už z MŠ,
ZŠ či ZUŠ. Ani sport není ve
Štítech na vedlejší koleji. Po mnoho let se činí tělovýchovná jednota SOKOL
se svými oddíly. Úspěšný je zejména oddíl kopané, také stolní tenisté a
tenisté si vedou dobře. Vedle nich působí i oddíl šachu, rekreačního cvičení
a Klub českých turistů. SOKOL má v pronájmu sokolovnu, oddíl kopané se stará
o fotbalové hřiště, tenisté zase o tenisové kurty. Celkově se život
městečka v mnohém změnil.Vznikly, obnovily se a prosperují nové firmy – KLEIN
a BLAŽEK, CIDEM, ZEAS, ZEFOX, AUTOSERVIS Hudousek, Oděvní družstvo, FAMILY
FROST, DŘEVOTVAR, PILA, Opravna Žerníček, stolařství VALKNAP, ELEKTRO – Rýznar
a řada dalších soukromých provozů. V obchodní síti můžeme využít prodejny
potravin (včetně Večerky), zeleniny, textilu, nábytku, obuvi, hraček,
sportovních potřeb, papírnictví, tabáku, časopisů, dále řeznictví, drogerie,
prodejny průmyslového zboží, elektro zboží, použitého zboží, záclon, obkladů
a dlažby, knih, cukrářských a pekárenských výrobků. V další vybavenosti
města lze kromě škol a zdravotnického střediska s lékárnou jmenovat Domov
důchodců, Dětský domov, pět restaurací, autokempink s restaurací, poštovní
úřad, kulturní dům, městskou knihovnu, služebnu Policie ČR, Vydavatelství a
tiskové služby Veduta, Oční optiku, benzínovou pumpu, moštárnu, sklenářství,
výrobnu nábytku, krejčovství, kadeřnictví, kosmetiku, tři autoopravny,
autolakovnu, několik soukromníků ze stavebnictví, autodopravců a kamenictví. Samozřejmě že v
zajištění potřeb občanů jsou také mezery. Vlivem výstavby plynovodu a
rekonstrukce telefonní sítě jsou ve špatném stavu chodníky některé místní
komunikace. Nedostačující je počet bytů, v této oblasti jsou zájemcům
nabízeny půjčky z Fondu rozvoje bydlení, plánuje se výstavba rodinných domků.
Není mateřským podnikem využita nová stavba cihelny, která by mohla nabídnout
občanům zaměstnání. Lidé volají po zkvalitnění televizního signálu. Od ledna
1998 je uzavřeno místní kino (v této době satelitů a videí) pro opravdu malý
zájem diváků. Nefunguje ani místní koupaliště, které bylo v natolik špatném
stavu, že hygienická stanice nepovolila jeho provoz. Obec na tyto mnohé
nedostatky hledá prostředky. V dobrém stavu není ani osobní doprava obyvatel,
některé autobusové spoje (zejména do sousedního okresu) jsou rušeny, uvažuje
se o změnách v oblasti železniční dopravy. K úplné spokojenosti
občanů toho chybí ještě hodně. Obec má cíl – postupně uspokojovat potřeby
lidí, aby se všem spolu dobře žilo. Všechny tyto dnešní
skutečnosti jsou zaznamenány v kronice města Štíty, která je uložena na
Městském úřadě ve Štítech. Urbanistická struktura
města je historicky vyvinuta v uspořádání hrad – podhradí s kostelem a farou,
náměstí s radnicí a uliční zástavba s pozdějším doplňováním. V okresním
archívu je uložena mapa pocházející z roku 1835, která dokumentuje tehdejší
stav zástavby. V roce 1990 bylo prostřednictvím ministerstva kultury
prohlášeno historické jádro Štítů za památkovou zónu. Ve městě je osm
památkově chráněných objektů. Zdroj:
stity.cz (21.12.2008) |
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace 21.12.2008 |