|
NEJSTARŠÍ DĚJINY
Mnohem dříve než o městečku a později vesnici Hoštejně
přinášejí prameny informace o hradu stejného jména, který byl vybudován na
strmém kopci nad údolím Moravské Sázavy. V době největšího rozkvětu tvořil hradní
komplex vlastní hrad - hradní palác (29x9,5 m), obklopený okružním valem s
příkopem, který zde stál nejpozději ve druhé polovině 13. století, dále
předhradí (46x14 m), vybudované zřejmě ve 14. stol., a do roku 1440 vystavěné
předsunuté opevnění.
Kolem poloviny 13. století vznikla v zalesněné oblasti kolem
Moravské Sázavy a Třebůvky dvě významná mocenská
centra - Zábřeh, patřící pánům ze Zábřeha, a
Moravská Třebová, náležející panskému rodu Hrabišiců.
Mezi nimi se prostíralo téměř neobydlené území, kterého se chtěly obě strany
zmocnit. Proto stály ve vypjatých situacích oba rody vždy proti sobě a na
opačné politické straně. To se v plné míře projevilo zejména v době sporů o
moc a vládu v zemi mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským,
do nichž se aktivně na obou stranách zapojila i severomoravská šlechta.
Zřejmě poprvé se přídomek "z Hoštejna"
objevil na listině z roku 1267, kterou vydal pro nově založený nedaleký
augustiniánský klášter Koruna P. Marie jeho zakladatel a příslušník rodu Hrabišiců Boreš z Rýznburka (Riesenburka). Mezi
jinými svědky je na této listině totiž uveden i Mutiš
z Hoštejna, snad purkrabí tohoto hradu. V latinské
verzi listiny je psán jako Mutyson de Honstein (CDM III, 392), v německé verzi jako Mutisson von Hochstein (CDB V/2, 500). L. Hosák
z této skutečnosti vyvodil, že Boreš z Rýznburka založil k ochraně svého panství proti Zábřehu
nejen krasíkovský klášter, ale i hrad Hoštejn (s.28). Hrad v tomto roce již nepochybně
existoval a vznikl jako mocenská protiváha hradu zábřežského. V boji mezi
českým králem a Rudolfem Habsburským stáli Rýznburkové
na habsburské straně, zatímco Protiva ze Zábřeha sloužil věrně Přemyslu Otakarovi II. Po bitvě na
Moravském poli v roce 1278, v níž český král padl, pozice Hrabišiců
zesílila a podařilo se jim získat zpět Hoštejn,
zřejmě krátce před rokem 1285 obsazený Protivou. Novým majitelem Hoštejna se stal Fridrich ze Schonburka
(Šumburka) jako poručník
dětí Boreše z Rýznburka.
Zbraslavská kronika, která popisuje zpětně události té doby, se
zmiňuje o Hoštejně jako o loupežném hradě :
"Někteří tedy z loupežníků ... na hradě zvaném Hochštein...
neumějíce upustiti od starých zvyků, každodenně
pustošili pomezí ... loupežemi a požáry. Král ... se rozhodl zkrotiti ničemnost těch loupežníků a sebrav vojsko,
postavil tam stany a nejprve neohroženě dobyl podhradí, potom hradeb samého
hradu a dobytá místa s důvěrou odevzdal do správy svým věrným" (kap.
XXIII).
Po dobytí se stal Hoštejn součástí
panství Záviše z Falkenštejna, sahajícího od Lanškrouna po Svojanov, a po jeho popravě v roce 1290
připadl králi. Ještě předtím byla sepsána tajná smlouva, kterou chtěl Václav
II. vyměnit část konfiskovaného území s míšeňským markrabětem. Smlouva z roku
1289 obsahuje první průkaznou bezprostřední písemnou zmínku o hoštejnském hradě.
K výměně však nedošlo a Hoštejn zůstal
v rukou krále pravděpodobně i následujícího půl století, neboť další zprávu o
něm přinášejí prameny až v roce 1351. V roce 1344 tehdy ještě moravský
markrabě Karel (pozdější český král Karel IV.) založil nové biskupství v
Litomyšli a listinou z roku 1351 k němu bylo přiděleno třicet
severomoravských farností, mezi nimiž je jmenována i farnost hoštejnská. Hoštejn je v této
listině zapsán dvakrát ve tvaru Altuslapis (lat. altus = vysoký, lapis = kámen).
Nové biskupství však po husitských válkách zaniklo a koncem 15. století se
stala centrem církevní správy opět Olomouc. Jestliže byl Hoštejn
v roce 1351 uveden mezi postoupenými farami, znamenalo to, že zde musela
existovat nejen fara, ale i kostel. Kostel snad stával v místě, zvaném dodnes
Kostelisko. Uvedená zpráva o hoštejnské
farnosti je první a nadlouho také poslední informací o této instituci, zatím
co o kostele prameny informují průběžně až do roku 1480.
V polovině 14. století Hoštejn patřil
Jaroslavovi ze Šternberka, který je jako majitel doložen v roce 1355. V roce
1335 se totiž účastnil spolu s bratrem Albertem ve službách Jana
Lucemburského tažení do Slezska proti münsterberskému
knížeti Bolkovi II. a dostal se do zajetí. Jako odměnu za přestálá utrpení mu
král přenechal mj. úsovské panství, což listinami z
let 1343 a 1344 potvrdil i markrabě Karel. Je možné, že již tehdy nebo o něco
později získal, např. výměnou, i Hoštejn. Již dříve
patřil Šternberkům Zábřeh a Šilperk (Štíty).
Jaroslav ze Šternberka zemřel v roce 1360. Majetek po něm zdědili
synové Zdeněk a Smil ze Šternberka, po Zdeňkově smrti se stal jediným
majitelem Smil. O jeho pozoruhodné závěti z roku 1398 se zmiňuje více či méně
podrobně každá práce, věnovaná dějinám Hoštejna i Zábřežska. Závěť byla sepsána na Hoštejně
v roce 1398, a to v českém jazyce. Jmenovitě jsou v ní uvedeni Smilův kaplan Jakub, farář Nick
(Mikoláš), purkrabí Beran a dalších asi třicet osob, většinou členů hradní
posádky, na něž Smil pamatoval štědrými peněžitými dary. Zasloužil se rovněž
o pořízení nového oltáře sv. Kunhuty pro hoštejnský
kostel, jinak však byl mužem své doby a podobně jako jiní i on podnikal
loupežné výpravy do okolí. Přepadení klerika Michala z Litovle bylo dokonce předmětem
vyšetřování, které nařídil v roce 1398 vzdoropapež Bonifác XIII.
Snad chtěl Smil závětí odčinit hříchy, jichž se za svého života
dopustil. Zemřel bezdětný v roce 1398 nebo krátce poté a přestože si přál být
pochován v krasíkovském klášteře, který štědře
obdaroval, stal se posledním místem jeho odpočinku hoštejnský
kostel. Dosvědčuje to zpráva z roku 1460, kdy Jiřík Tunkl
ze Zábřeha pohnal Hynka z Mírova
a Šilperka za to, že "maje vydávati
pět hřiven platu k oltáři neboščíka pana Smilona v kostele pod Hostajnem,
toho nechce vydávati" (Půhony,
IV/2, 183). O oltáři v Hoštejně, pod nímž našel
poslední místo odpočinku Smil ze Šternberka, informují i pozdější prameny z
let 1464, 1466 a 1480 - i tehdy se hovoří o "oltáři pod Hostajnem, u kteréhož pan Smil leží". (Půhony VI, 138). Zlomek plastiky (25x32 cm) ze Smilova náhrobku je dodnes uložen v Okresním
vlastivědnému muzeu v Šumperku.
Ještě v roce 1398 předal Smil svůj majetek, k němuž patřily vedle
hradu Hoštejna a městečka Šilperka
(Štíty) i další, ovšem nejmenované vesnice, svým bratrancům Zdeňkovi a Ješkovi z lukovské větve
Šternberků, přičemž Zdeněk držel Šilperk a Ješek Hoštejn. Smilova závěť však oba bratry zavazovala k tomu, aby
splnili stanovené finanční požadavky vůči purkrabímu Beranovi a hradní
posádce. V závěti je výslovně uvedeno : "A pakli by ... Zdeněk a Ješek a synové jich k tomuto ke všemu svrchu psanému
nechtěli přistúpiti, tehdy purkrabie
Beran se všemi tovariši... mají toho hledati, kdož by jim tyto svrchu psané věci vyplnil a
kdož jim vyplní Vzhledem k tomu, že se jednalo o značné finanční závazky,
stalo se vlastnictví Hoštejna předmětem
dlouhodobých sporů. Po Ješkově smrti zdědil sice
panství jeho syn Albrecht, ale nárok na ně jako na odumřelý statek si činil i
markrabě Jošt. Ten ustanovil hoštejnským
hejtmanem Hynčíka z Frývaldova,
který se podle Hoštejna také psal. Jak uvádí J. Churý, Hynčík podnikal z Hoštejna ničivé nájezdy do okolí, "bral, pálil,
sliboval, (ale) neplatil", a proto byl v letech 1406 - 1418 několikrát
pohnán před soud.
Hynčík patřil k předním stoupencům
husitů na Zábřežsku a snad proto se hrad stal kolem
roku 1424 terčem tažení zetě Zikmunda Lucemburského a tehdejšího moravského
markraběte Albrechta (toto tažení je ovšem někdy v literatuře zpochybňováno).
Údajně byl hrad dobyt, ale nikoliv rozbořen. Zřejmě brzy poté získal Hoštejn jako zástavu přední představitel katolické strany
na Zábřežsku Jan ze Zvole,
i když právoplatným dědicem byl syn Albrechta ze Šternberka Matouš. Ještě v
roce 1437 hrad sloužil svému účelu. (Půhony, III/2,
228).
TUNKLOVÉ V HOŠTEJNĚ
Další zprávy o osudech hoštejnského
hradu a panství jsou poněkud nejasné. Zdá se pravděpodobné, že je zástavní
pán Jan ze Zvole ještě před rokem 1439 prodal
bratrům Pardusovi a Bohuškovi
z Drahanovic a brzy poté se majetku zmocnil Jan Tunkl z Brníčka a Zábřeha. V roce 1446 se o Hoštejně
hovoří již jako o zbořeném hradu. V tomto roce totiž pohnal Albrecht ze
Šternberka nejdříve Jana Tunkla z Brníčka a Zábřeha, "že mi
drží mé vlastní zboží, ježto sluší k hradu Hochštajnu"
(Půhony III/1, 716), a hned nato také bratry
Parduse a Bohušku z Drahanovic a Šilperka, "že mi drží hrad muoj
vlastní sbořený Hochstain
s tím zbožím, což jest při tom pozóstávalo." (Půhony III/1, 717). Z toho lze vyvodit, že někdy mezi
lety 1437 - 1446 byl Hoštejn dobyt a zpustošen.
Na Zábřežsku nechvalně proslulí Tunklové z Brníčka, známí řadou
sporů s okolní šlechtou a nevybíravými způsoby v jednání s poddanými,
projevovali o hrad, resp. celé hoštejnské panství,
značný zájem. Patřili k příznivcům husitů a později stáli na straně Jiřího z
Poděbrad, zatímco jejich sousedé páni ze Zvole byli
tradičními katolíky. Již v roce 1447 získali Tunklové
panství zábřežské a později se snad zmocnili i Hoštejna
- hoštejnské panství jim však bylo zapsáno do
zemských desk až v roce 1464. V tomto roce totiž
Matouš ze Šternberka pohnal Jana ze Zvole a Mírova za to, "že mi jest muoj
dědičný hrad Hostýn ku sboření prodal, ježto jest k
němu práva neměl, a já své zboží mósil sem mnoho
laciněji prodati." (Půhony
IV/2, 935).
Ze zápisu v zemských deskách z roku 1464 plyne, že Matouš ze
Šternberka a Lukova prodal hoštejnské
panství bratrům Jiřímu a Janovi Tunklovi z Brníčka a Zábřeha. K panství,
jehož centrem byl Hoštejn, patřil opuštěný
(zbořený) hoštejnský hrad, poprvé jmenovaný hoštejnský dvůr, městečko (Hoštejn),
vesnice Kosov, Nemile, Hněvkov,
Drozdov, Jakubovice, Písařov, Březná (díl), Zborov a další čtyři později zaniklé vsi Strýcov, Byčánkov, Protiv(a)nov
a Dolní Jankov; dále je jmenován Krasíkov, Klášterec se mlýnem, který patřil klášteru, a
půl Třebařova (ZDO XI, 61). Jankov,
Strejcov a protivanov
připomínají dodnes používané místní názvy v okolí Hoštejna,
zatím co bližší polohu Byčánkova se zjistit
nepodařilo. Je sporné, zda se v posledním případě nejedná o dnešní místní
název Mladkov. Další místní název Dvořisko by mohl označovat místo zaniklého hoštejnského dvora.
Ovšem ani tímto zápisem do zemských desk
dřívější spory mezi Albrechtem ml. ze Šternberka a Tunkly
z Brníčka nekončily. V roce 1480 Jiří Tunkl z Brníčka a Zábřeha pohnal Albrechta za to, že "hostajnské zboží sobě z desk
vyložiti nechce" (Půhony
VI, 151). V roce 1481 je však v zemských deskách zapsáno : "Albrecht
mladší z Šternberka a z Lukova, jakož jest Matúš z Šternberka, otec mouj,
prodal hrad Hostejn s jeho zbožím a příslušenstvím
Janovi Tunklovi z Brníčka,
a to zboží otec muoj vložil ve dsky
Jiříkovi Tunklovi staršímu z Brníčka,
i není nám z desk vymazáno, že nemohlo nalezeno býti; a protož já, Albrecht již psaný, odříkám se i s
erby (= dědici) svými toho zboží hostajnského"
atd. (ZDO 2/2, 130). Ovšem ještě v roce 1492 Jiří Tunkl
poháněl Albrechta za to, "že mi se naříká zboží mé Hoštejnské, kteréž mi jest prodal otec jeho, a on mi toho
spraviti a vyčistiti
nechce." (Půhony VI, 1844, též 1845 a
1869).
Sídlem Tunklů z Brníčka
byl Zábřeh a se zábřežským panstvím natrvalo spojili i panství hoštejnské; o zpustlý hrad se však nijak nestarali.
Centrem vrchnostenské správy se stal za jejich éry zábřežský zámek,
přestavěný Jiřím Tunklem z Brníčka
z původní tvrze v renesanční sídlo. Ani prameny se v této době již nezmiňují
o hoštejnském hradě, nýbrž jen o městečku pod
hradem. V roce 1509 prodal Jiřího syn Jindřich Tunkl
z Brníčka oba statky, tj. Zábřeh a Hoštejn ("zámek zbořený Hoštajn
s městečkem") spolu s Rudou a Brníčkem
Mikuláši Trčkovi z Lípy, což bylo do zemských desk
zapsáno v roce 1510, a od něj je koupil v roce 1513 Ladislav z Boskovic.
Někdy v té době se staly opuštěné ruiny hoštejnského
hradu zřejmě sídlem lapků a jak uvádí A. V. Šembera, v roce 1519 jejich doupě
vyhladil tehdejší zemský hejtman Archleb z
Boskovic.
Po Ladislavovi z Boskovic zdědil majetek jeho syn Jan, který byl
stejně jako jeho otec evangelík, což přispělo ke zvýšení počtu příznivců
tohoto vyznání na celém Zábřežsku. Jan z Boskovic v
roce 1589 odkázal vzkvétající zábřežské panství včetně Hoštejna
svému synovci Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Boskovicové i
Ladislav Velen si za své sídlo ovšem zvolili Moravskou Třebovou. Ladislav
Velen se stal moravským zemským hejtmanem a byl předním představitelem
protihabsburského odboje. Po Bílé hoře musel odejít do ciziny, jeho majetek
byl zkonfiskován a císař Ferdinand II. daroval v roce 1622 zábřežské panství
spolu s Hoštejnem Karlovi z Lichtenštejna
a to zůstalo v majetku tohoto rodu až do roku 1945.
OBYVATELÉ V 17.-18.
STOLETÍ
Podobně jako jinde jsou informace o obyvatelích Hoštejna zachyceny až v pramenech ze začátku 17. století.
Tehdy byl již trvalou součástí zábřežského panství, k němuž patřilo vedle
města Zábřeha a městeček Brníčka
a Hoštejna 36 vesnic. V česky psaném urbáři
zábřežského panství, sepsaném před rokem 1615, tedy před vypuknutím
třicetileté války, byl ještě Hoštejn naposledy
označen jako městečko. Bylo to zřejmě dáno tím, že podhradí se postupně
vyvíjelo jako správní centrum hoštejnského panství,
ale po jeho připojení k panství zábřežskému s centrem v zábřežském zámku jeho
význam poklesl a z městečka zůstala malá vesnička.
Začátkem 17. století bylo v městečku Hoštejně
jen deset usedlostí - šest rolnických a čtyři chalupnické - které
obhospodařovali Jakub Klásků, Matěj Ševců, Jan Kavků, Mikuláš Houlek, Jan Doležel, Jan Navrátil, Jan Bílků, Jan
Mlynářů, Martin Brunclík a Jíra Bartošek. Jeden z usedlíků byl vrchností
vybírán jako fojt ("fojt volenej bejvá").
Urbář poprvé zachytil také povinnosti poddaných vůči vrchnosti.
Byly trojího druhu - peněžní, naturální a robotní. Peněžní plat se odváděl
vždy na sv. Jiří (24. dubna) a na sv. Václava (28. září). Jeho základ tvořil
plat z usedlosti a k ní příslušejících polností, někteří poddaní však platili
navíc i z klučí (= z klučením vzniklého pozemku), ze zahrady nebo z louky.
Nejvíce, v každém termínu 23 grošů, platil Matěj Ševců, nejméně, v každém
termínu po 4 groších dávali Jan Navrátil a Jan Mlynářů. Z celého městečka
dostávala vrchnost ročně 3 zlaté 2 1/2 groše na sv. Jiří a totéž na sv.
Václava.
K naturálním povinnostem patřilo dávat vrchnosti o Vánocích tzv.
lesní oves (Matěj Ševců dva korce, další čtyři po jednom korci), za což mohli
vyžínat trávu v panském lese a sekat v něm dřevo, a na sv. Martina tzv.
odúmrtní slepice (Matěj Ševců dvě, ostatní po jedné). Vrchnost tedy z Hoštejna získala každý rok 6 korců ovsa a jedenáct
slepic.
Robotní povinnosti zachytil urbář pouze rámcově
: "V témž městečku povinni jsou robotami koňskými i
pěšími plnými, když se jim koli rozkáže, a též hlásati a na hony choditi."
Robota s potahem nebo tzv. pěší (= bez potahu) souvisela zřejmě s obděláváním
pozemků vrchnostenského dvora, povinnost "hlásati"
byla ohlasem prastaré povinnosti držet hlásku (stráž) na hradě v době
ohrožení. Jestliže se vrchnost rozhodla uspořádat v rozsáhlých okolních
lesích hon, byli i hoštejnští poddaní povinni
účastnit se této panské kratochvíle jako honci. A ještě jednu povinnost měli
vůči vrchnosti : "napřísti
příze z panského přediva každý rolník po třech čtenících
a chalupníci po dvou čtenících"
(1 čteník = 20 pásem po 20 nitích).
Zdá se, že pustošení, provázející třicetiletou válku (1618 -
1648), bylo zábřežské panství ušetřeno. Svědčí o tom lánový rejstřík z roku
1677, podle něhož mělo panství (bez města Zábřeha)
celkem 893 usedlostí. Z nich bylo 807 starých, tj. obhospodařovaných v době
války i po ní, 70 nových, tj. zpustlých, ale již opět obhospodařovaných, 12
starých a 4 nově vzniklé poustky (po roce 1656). Hoštejn zůstal v tomto směru beze změny, neboť lánový
rejstřík zaznamenal v obci stejně jako před válkou deset usedlostí. Změnili
se však jejich majitelé. V Hoštejně bylo nyní pět
zahradníků s pozemky, tj. malorolníků: rychtář Jan Matoušků (22 měřic
polností), Jiří Heller (21 měřic), Mikuláš Navrátil (12 měřic), Jan Chaloupků
(22 měřic) a Jiřík Navrátil (29 měřic) a pět domkařů (Jan Navrátil, Jan
Štěpán, Adam Keller, Jiřík Martinků a Jan Merunka),
kteří měli společné činžovní pole s 15 měřicemi. Příjmení Navrátil si udrželo
kontinuitu dodnes.
Na druhé straně třicetiletá válka, resp. stavovské povstání a
porážka na Bílé hoře, otevřely cestu rekatolizaci. Před rokem 1618 bylo téměř
celé Zábřežsko nekatolické. Ovšem k důslednému provedení rekatolizace po Bílé
hoře chybělo katolické duchovenstvo. Proto byl až v roce 1632 jmenován
zábřežským farářem Zacharias Sablovský,
kterému byly svěřeny i okolní "osiřelé" farnosti, k nimž patřila i farnost
hoštejnská. Ve zprávě, zaslané olomoucké
konzistoři, tehdy nový farář popsal, v jakém stavu se nacházejí kostely u
jednotlivých far - o kostele v Hoštejně se ovšem
nezmínil zřejmě proto, že v té době již neexistoval (v pramenech je v
souvislosti s náhrobkem Smila ze Šternberka zmíněn
naposled v roce 1480).
Od roku 1632 byl proto Hoštejn přifařen
do Zábřeha, poté od roku 1785 do Dolní Hynčiny. V souvislosti s tím byl v místě založen nový
hřbitov. Původní hoštejnský hřbitov se nacházel na
tzv. Kostelisku a pohřbívalo se na něm snad až do
poloviny 17. století. V úmrtní matrice zábřežské fary v roce 1650 je totiž
uvedeno, že na hoštejnském hřbitově se již
nepochovávalo. Posledním místem odpočinku hoštejnských
obyvatel byl od té doby až do roku 1785 zábřežský hřbitov, ale vzhledem k
pohnuté době a náboženským sporům byli "kacíři" pohřbíváni i u
Božích muk.
Rozdělení hoštejnských poddaných na
zahradníky a domkaře, resp. starodomkaře (Althäusler) i jejich počet se udržely beze změny až do
konce feudalismu. Ovšem úměrně s přibýváním počtu obyvatelstva vyrůstaly nové
domky, k nimž nepatřila žádná půda. Tzv. rustikální (poddanskou) půdu v Hoštejně v roce 1756 tvořilo 122 měřic polí, 33 měřic
půdy ležící ladem, po jedné měřici zahrad, pustin (neobdělávané půdy), lesa a
louky, z nichž se mohlo sklidit 24 fůr sena a otavy. Obci patřilo 17 měřic
pastvin.
Podle tereziánského katastru z roku 1756 hospodařili v Hoštejně na zahradnických usedlostech Martin Grulich, Anton Hallbiger, Johann Navrátil, Georg Knápek a Jakub Navrátil; k těmto usedlostem patřily i
výměnky. Hoštejnští zahradníci obhospodařovali od
19 do 30 měřic polí, část půdy ovšem nechávali ležet ladem, a k jejich
usedlostem patřily malé zahrady i louky. Pouze J. Navrátil měl také jednu
měřici lesa. Pět starodomkařů mělo pole (1 - 3
měřice) a malé zahrady. Také oni nechávali část pozemků ladem.
ROZVOJ OBCE V 19.
STOLETÍ
Vedle zahradníků a starodomkařů bylo v Hoštejně v roce 1756 i jedenáct dalších domků bez půdy (Jockl, Hartman, Heger, 3x Chaloupka, 2x Povejšil, Gersch, Krejčí,
Kovář), k nimž do roku 1764 přibyly čtyři další, a dále obecní pastouška a
poprvé zmíněný vrchnostenský mlýn, na něhož vrchnost dosadila jako mlynáře
Davida Wernera (již v roce 1650 je však v matrice uveden "mlynář
knížecí v Hoštejně Tomáš Navrátil").
V průběhu staletí doznaly některých změn i poddanské povinosti, zejména vůči vrchnosti. I nadále zůstávaly
rozděleny na peněžní, naturální a robotní, došlo však k přesunu termínu
splatnosti peněžních dávek, k reluici (= převedení
naturálních povinností na plat), k přesnějšímu vymezení roboty a objevily se
i povinnosti nové.
Např. v roce 1764 dávali poddaní jako dříve peněžní plat na sv.
Jiří a ve stejné výši nyní na sv. Michala (celkem z Hoštejna
ročně v každém termínu 3 zl. 59 kr.
1 d.); na sv. Michala dávali jednorázově i plat z
klučí (celkem 1 zl. 46 kr.
1 d.). Jen čtyři hoštejnští
poddaní měli louky, za něž vrchnosti platili celkem 4 zl.
19 kr., a 15 domkařů odvádělo na sv. Jana jako
činži z domků 3 zl. 45 kr.
Nově se objevil plat za nevyšenkovanou pálenku v celkové výši 3 zl., z nichž polovinu dostávala vrchnost na sv. Jana a
zbytek na sv. Michala. Místo původně odváděných odúmrtních svatomartinských
slepic platili poddaní 1 zl. 4 kr.
1 d. Zůstala však povinnost příst pro vrchnost a
dávat jí 12 staromoravských měřic tzv. lesního
ovsa. Nově museli hoštejnští poddaní dodat
vrchnosti 72 sáhů dřeva. Podle nařízení z roku 1712 měli poddaní pro vrchnost
sbírat také divoce rostoucí chmel, lískové ořechy, houby, kmín a podle prastarého
zvyku i husí brka. V tomto případě však není jednoznačně uvedeno, zda tyto
povinnosti plnili všichni poddaní zábřežského panství nebo jen poddaní
některých obcí.
Zcela jednoznačně byla vymezena robota, v případě Hoštejna pouze pěší : každý
zahradník robotoval čtyři dny v týdnu, starodomkař
jeden a půl dne v týdnu a domkař jeden den v týdnu po celý rok. Tuto situaci
změnil ve prospěch poddaných až robotní patent z roku 1775.
Specifické povinnosti vůči vrchnosti měl hoštějnský
mlynář. Mlýn měl dvě tzv. moučná kola a jedno kolo prosné a mlynář z něj
odváděl každoročně dvě staromoravské měřice
pšenice, 121 měřic žita, dále 14 měřic moučného prachu a také pět měřic
prosa.
Vedle povinností k vrchnosti však měli poddaní povinnosti ke
státu a také ke svému faráři. Státu museli odvádět kontribuci, která např. v
roce 1764 představovala za celou obec 4 zl. 57 kr., zábřežský farář dostával od svých farníků z Hoštejna roční desátek, který představovalo osm sáhů
dřeva a o Velikonocích 96 kusů vajec.
V roce 1771 bylo zavedeno číslování domů. Podle josefínském
katastru z roku 1787 byli obyvatelé rozděleni na zahradníky (Z), starodomkaře (S) a nové domkaře (D).
I když se počet domů postupně zvyšoval a přibývalo i obyvatel,
patřil Hoštejn stále k nejmenším vesnicícm zábřežského panství. Domy, obývané mnohdy
početnou rodinou, přitom nebyly nijak velké. Ještě v roce 1820 měla tři
"světnice" jen fara a myslivna, dvě "světnice" mlýn a
jediná zahradnická usedlost, zatímco ve všech ostatních byla "světnice"
jen jedna.
Vzhledem k tomu, že nejpozději za třicetileté války byl zničen hoštejnský kostel, postrádali obyvatelé bývalého městečka
citelně vlastní svatostánek. V roce 1769 získala obec povolení olomoucké
konzistoře ke stavbě kaple, která byla slavnostně vysvěcena v roce 1773 a
zasvěcena sv. Anně. U kaple byl později zřízen i nový hřbitov. Po přifaření Hoštejna do Dolní Hynčiny v
roce 1785 v kapli sloužil hynčinský farář každou
třetí neděli bohoslužby (další dvě neděle chodili hoštej0nští věřící do D. Hynčiny). V roce 1815 byla kaple sv. Anny přestavěna na
malý kostelíček. Byl pokrytý šindelem a k jeho vybavení patřil oltář,
kazatelna, křtitelnice, varhany, sakristie, dva zvony ve věži a devět lavic.
V roce 1808 založil zábřežský měšťan a řezník Ferdinand Hereš nadaci pro zřízení samostatné duchovní správy v Hoštejně, tzv. kaplanky, a pro vydržování kaplana. V roce
1810 bylo sice ustanovení kaplana povoleno a začala se stavět i budova, ovšem
po státním bankrotu v roce 1811 se ukázalo, že peníze z nadace na vydržování
kaplana nestačí. Budova tzv. kaplanky byla proto využita jako škola.
Podle školní kroniky učil hoštejnské
děti již někdy začátkem 19. stol. zedník František Meixner,
ale jen v zimě. Každý školák mu prý nosil jeden groš a jedno poleno dřeva
týdně. F. Meixnera měl vystřídat jakýsi Milda, který dostával za vyučování dětí od obce 12 zl. a jako sobotáles 4 groše; měl také kousek pole a
zahradu. V pořadí třetím známým učitelem hoštejnských
dětí byl David Sedláček, poprvé uvedený jako otec v rodné matrice v roce 1832
(č. 45, později č. 42), který zůstal hoštejnským
učitelem až do své smrti v roce 1873. V roce 1843 navštěvovalo hoštejnskou školu 55 školáků, z nichž bylo 26 chlapců a
29 děvčat. Učilo se česky a třídy byly smíšené. Do tzv. opakovací školy v
neděli ráno chodilo celkem 33 žáků.
ROZVOJ ŽELEZNICE
Jestliže železnice měla v 19. století rozhodující význam pro
celkový rozvoj každé země, potom pro Hoštejn
znamenala změnu zcela zásadní. Vesnice, stísněná v údolí řeky, měla štěstí
jednak v tom, že kolem ní vedla jedna z prvních dopravních tras tohoto typu z
Olomouce do Prahy z roku 1845, ale i v tom, že tím získala možnost výhodného
spojení s okolím, zejména se Zábřehem. Řádná silnice ze Zábřeha
přes Kosov a Hoštejn do Tatenice byla postavena až v letech 1891-1895. Na ni
později navázala silnička údolím Březné k Drozdovské Pile a dále k Jedlí, kterou postavili Lichtenštejnové.
Využití železnice pro samotný Hoštejn
nebylo možné hned, i když na hradním kopci nad Hoštejnem
byl již v roce 1847 postaven jehlan památníku otevření tratě, sice zdálky
patrný, ale bez patřičné péče v následujících desetiletích. Prý byl spíše
svědectvím velkých, milionových zisků podnikatelské rodiny Kleinů (Millionstein). V Hoštejně byla
původně zřízena jenom neveřejná zastávka na čerpání vody ze zdejší vodárny a
vedle ní příležitostné nákladiště dřeva z okolních lesů. Teprve v letech
1884-1886 byl strážní domek u vodárny přestavěn na patrovou staniční budovu
pro osobní i nákladní dopravu. V roce 1908 byla stanice s dvěma kolejemi
doplněna o vlečku k výrobně šterku J. Schupplera. O hoštejnské
stanici a jejím přednostovi se zmiňuje i spisovatelka Růžena Svobodová ve
spisku V odlehlé dědině. V roce 1898 byla v Hoštejně
zřízena poštovna, do té doby docházel s poštou do a ze Zábřeha
místní kostelník a zároveň obecní sluha.
Výhodnou polohu Hoštejna na dráze
vydatně využil podnikatel Josefa Schuppler z Tatenice. Ten v průběhu let 1862-1864 koupil bývalý
vrchnostenský hoštejnský mlýn s pilou a celý objekt
přestavěl a zmodernizoval (včetně nové turbiny a později i elektrárny). Po
roce 1889 převzal vedení jeho syn Josef, který k podniku přidal kamenolom a
ještě před první světovou válkou i šterkovnu, takže
ovládl základní ekonomické možnosti obce. Když starý lom nevyhovoval, otevřel
nový v trati Mírovská a potom další směrem ke
Kosovu. Pomohla mu i železniční vlečka na nádraží.
Schuplerův podnik před první světovou
válkou zaměstnával již 70-80 lidí. Postupem doby skoupila rodina Schupplerova také řadu pozemků i některé domy a její představitel
zastával od počátku nového století až do roku 1918 také funkci hoštejnského starosty. Je nasnadě, že všechny tyto pozice
řádně využil a přitom si místní občané vážili toho, že měli práci. Dával
vydělat i místním rolníkům při dovozu kamene a dřeva.
Další podnikatelský počin nebyl již zdaleka tak úspěšný. V letech
1891-1894 postavil v místě pod Homolí podnikatel Suchomel z Litovle pilu a
továrnu na dřevěné výrobky, včetně obytné budovy a konírny, s odvážným, i
když marným pokusem přivést k pohonu vodu potrubím pod řečištěm Sázavy. I po
postavení komína a parního stroje podnik neprosperoval, takže majitel továrnu
zrušil a po odvozu strojů prodal objekty lichtenštejnské správě na novou
myslivnu a hájovnu.
I vnější pozorovatel se při pohledu na Hoštejn
a jeho okolí může přesvědčit, že pro zemědělství zde nebylo dostatek místa
ani vhodné půdy. Pokud se chtěli někteří zemědělci uživit, museli hledat
možnost získání půdy i v okolních katastrech, zejména v Kosově, Drozdově, Tatenici. Mnoho živitelů rodin se věnovalo namáhavé práci
v lese, zatím co ženy vypomáhaly doma předením. Podle pamětníků, jak
zaznamenal kronikář, byl ještě řadu let po roce 1848 "život na vsi velmi
prostý, ba nuzný, a požadavky velmi skromné" (Obecní kronika I, s. 40).
V hoštejnském katastru bylo v roce 1900
obhospodařováno jako pole jenom 88 ha, na lesy připadalo 37 ha, na louky 22
ha, pastviny 16 ha a na zahrady něco přes 3 ha. Rolníci v té době chovali 15
koní, zřejmě i pro povoznictví, 79 kusů skotu a jen 9 vepřů, pokud se v tomto
případě nejedná o statistický omyl. Rozsáhlé lesy v okolí patřily již do
jiných katastrů Kosova, Drozdova, Tatenice a Hněvkova. V Hoštejně však bylo
středisko lesního revíru zábřežského lichtenštejnského velkostatku v rozsahu
603 hektary.
Veřejný život obce byl na přelomu století ovlivněn zakládáním
různých spolků. Požár dvou největších statků v obci v roce 1894 se stal v
následujícím roce hlavním podnětem k založení hasičského spolku, zakoupení
stříkačky a postavení hasičské zbrojnice. Po hasičském spolku byl v roce 1910
založen místní odbor Národní jednoty pro východní Moravu, který začal
pěstovat i ochotnické divadlo, a v roce 1911 přibylo Sdružení katolické
Omladiny. Situaci v obci nelze idealizovat. Vedle mnoha životních a
hospodářských problémů zde existovala poměrně výrazná sociální diferenciace,
takže (podle farní kroniky) jedna z hospod sloužila těm bohatším a druhá
"nižší třídě lidu". Ne náhodou byla také jedna část obce označována
jako Panský konec. Vedle sociálního zřetele se zde již před první světovou
války střetával tradiční duch katolicismu, představovaný zejména farou a
Omladinou, a tzv. pokrokový v čele s učiteli a Národní jednotou. Ve volbách
tehdy získávali více hlasů zástupci katolíků.
Celý již zmíněný "český most" od Zábřeha
k Cotkytli byl poznamenán někdy poměrně ostrými
národnostními boji, zejména v oblasti školství. Také v Hoštejně
podnikatel Schuppler jako Němec zpočátku uvažoval
za pomoci zábřežského továrníka Brasse o zřízení
německé školy, ale nakonec od tohoto kroku upustil a podpořil školu českou,
protože to odpovídalo národnosti jeho zaměstnanců.
Ve škole vyučoval až do roku 1873 David Sedláček, a to v nové
budově školy z roku 1854. Po krátkém působení Karla Thuna
sem v roce 1875 přišel první patřičně vzdělaný, ale věčně rebelující učitel
František Kleofáš Svoboda. Toho potom v krátkých intervalech vystřídali další
učitelé, až se zde od roku 1891 usadil na deset let pražský rodák Otakar
Kratochvíl. Počet žáků ve škole stále rostl a po roce 1900 překročil
šedesátku. V roce 1901 se přestěhoval do Hoštejna z
Cotkytle Josef Skalický a učil zde pak více jak
dvacet let. Za jeho učitelování byla postavena v letech 1909-1910 nová škola,
která byla rozšířena již předtím na dvoutřídní s dopoledním a odpoledním
vyučováním. Schuppler jako starosta stavbu české
školy tentokrát podporoval a získal i finanční pomoc od Lichtenštejnů,
další část uhradily zemský výbor, místní obyvatelé a Ústřední Matice školská.
V roce 1910 navštěvovalo tuto školu celkem 71 žáků. Za války musel učit opět
jen ředitel školy bez pomocníka.
Krásného okolí Hoštejna využil již roce
1906 Spolek stravovací a feriálních osad z Brna, který koupil a opravil ve
vsi jednu hospodářskou budovu a pravidelně každý rok zde o prázdninách
zajišťoval rekreaci asi třiceti dětí.
I. SVĚTOVÁ VÁLKA
První světová válka zasáhla Hoštejn
stejně tak tragicky jako jiné obce. Napřed byli mobilizováni všichni muži do
42 let, později musely rukovat na frontu i další ročníky, nakonec i
osmnáctiletí hoši. Válka zasáhla plnou silou i zázemí. Nedostatek všeho,
drahota a hlad, bída. Obec se zadlužila velkými válečnými půjčkami, které
důrazně prosazoval starosta Schuppler. K tomu všemu
zde bylo v červnu 1915 ubytováno 60 vystěhovalců z Istrie. Nadučitel Skalický,
kterému padl na frontě jeden ze synů, v roce 1917 mj. zaznamenal: "Nedostává
se potravin všeho druhu. Potraviny lze dostati jen
na úřední lístky - ale ovšem jsou-li potraviny... Prádlo, oblek, obuv stouply
v ceně tak, že obyčejnému člověku nelze na koupi ani pomysliti.
Mnohé děti chodí bez košil a s dřeváky." (Obecní kronika I, s.56).
Ve válce padlo jedenáct hoštejnských občanů, kterým
byl již 26. října 1919 odhalen před školou pomník.
Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se Hoštejn dověděl o pražských událostech již brzy ráno 29.
října 1918, totiž že "národ náš je svobodný a lid má se sejíti v Zábřeze v 9. hodin na
náměstí k prohlášení naší samostatnosti" (Obecní kronika I, s.60). Vedle účasti na tomto zábřežském shromáždění byla
tentýž den uspořádána ještě místní oslava v Hoštejně.
Starostenství po Schupplerovi převzal po zákroku
zábřežského Národního výboru radní Josef Drozd, kterého však brzy vystřídal
František Habigr, předseda místní Národní jednoty.
Při obecních volbách v červnu 1919 získali agrárníci 8 a lidovci 4 místa v
obecním zastupitelstvu a starostou zůstal F. Habigr.
Je zajímavé, že se zde na rozdíl od jiných míst neuplatnila sociální
demokracie.
Počet obyvatel v obci se v dalších letech příliš neměnil. V roce
1921 činil 364 osob, z nichž 329 se hlásilo k národnosti české a 2 slovenské,
33 pak k německé. Při sčítání koncem roku 1930 se tento počet zvýšil celkem
na 424 ve 78 domech, přičemž počet příslušníků německé národnosti se snížil
na 20. Poválečná snaha rozšířit hoštejnský katastr
na úkor okolních obcí se nezdařil. V prosinci 1918 byla v Hoštejně
umístěna nová četnická stanice, ale ta byla přestěhována již v květnu 1920 do
Drozdova.
OBEC PO I. SVĚTOVÉ VÁLCE
Ze spolků zůstaly po válce aktivní hlavně sbor dobrovolných
hasičů s 22 členy a odbor Národní jednoty s 60 členy. Katolicky orientovaná
Omladina s 35 členy se v tomto případě nepřetvořila jako jinde v tělocvičný
spolek Orel. Od roku 1929 vedle ní začala působit také Jednota mládeže čs.
církve. V roce 1931 vznikl farní charitativní spolek Ludmila, ale ten měl
jenom asi 15 členů. Je zajímavé, že ve spolkovém katastru je u Omladiny i
organizace mládeže čs. církve uvedeno datum zániku v roce 1936, i když hoštejnská Omladina právě v letech 1936 a 1938 uspořádala
sjezdy či letní srazy členů této organizace z celé severní Moravy.
Dělníci v podnicích J. Schupplera byli
do roku 1918 v počtu 50 organizováni v sociálně demokratických odborech
stavebních dělníků v Liberci. Protože potom nechtěli zůstat v německy
orientovaných odborech, byly zde v roce 1925 založeny hned dvě odborové
skupiny, sociálně demokratická svazu kamenodělníků a všeodborová komunisticky
orientovaného Mezinárodního všeodborového svazu (MVS), ale obě již v roce
1931 zanikly. Naopak zde v roce 1936 vznikla nová organizace agrární Odborové
jednoty republikánských zaměstnanců.
Na železnici došlo k další změně po zdvojkolejnění
tratě ze Zábřeha do Hoštejna
v roce 1929 a dále do Rudoltic v roce 1930. Trasa
původní trati byla sice již Kleiny budována tak, aby na ni mohla být později
položena i druhá kolej, ale i v tomto případě si nový projekt vyžádal další
úpravy řečiště i přemostění Sázavy. V letech 1928-1929 byla také postavena,
tentokrát již blíže ke vsi, nová nádražní budova.
J. Schuppler po válce dále rozšířil své
podnikání, zakoupil další lomy v Olbramovicích na
jižní Moravě a v Hronské Breznici na Slovensku a
začal vyvážet dřevo i štěrk také do ciziny, což mu umožnilo postavit novou
velkou pilu u železniční vlečky s třemi katrovými
pilami. Po jeho smrti v roce 1923 vedli závod dědici, především syn a již
třetí Josef Hermann Schuppler. Za hospodářské krize
se však firma zadlužila, pila i štěrkovna byly zastaveny, zůstal jen obnovený
provoz ve mlýně, ale i ten byl od roku 1932 pronajímán. Jen málo pomohlo
pěstování máty peprné a jiných léčivých rostlin, z nichž byl vyráběn tzv. hoštejnský čaj.
Pila se však po krizi od konce roku 1936 opět rozběhla na plné
obrátky a patřila k největším provozům v místě i okolí, ale novým majitelem
byla firma F. Bruckner ze Šumperka. Jejími
společníky byli Lichtenštejnové z Velkých Losin a
Kleinové z Vízmberka (Loučné),
majitelé největších lesních komplexů na severozápadní Moravě. Výhodné místo a
okolní lesy lákaly i další podnikatele. V roce 1925 to byli Staštík a Rybenský z Hlinska v
Čechách, kteří v Hoštejně postavili menší továrnu
na dřevěné řemenice a k ní později ještě pilu s označením Globus. V roce 1932
však podnik likvidoval a k tomu ještě objekt částečně vyhořel. Objekty byly
po potom používány pro různé náhradní výroby, mj. praček, nakonec zde od roku
1935 jeden nájemce vyráběl v malém rozsahu elektrické součástky. Staštík zmizel v Africe, snad v Habeši (Etiopii).
Poválečný hospodářský rozvoj ovlivnil i aktivity dalších hoštejnských živností. Dotýkalo se to např. stolařství,
kovářství, kolářství, pekařství, krejčího, obuvníka a také nově postavené
výrobny cementového zboží v majetku Valenty a Tejkla,
která sice brzy vyhořela, ale byla zase obnovena. V roce 1930 je v adresářích
uváděna i hoštejnská výroba dřevěných rour Martinovský a spol. Kolem tohoto roku byly v obci dva
hostince, jeden s řeznictvím, dva obchody a trafika. V některých domech se v
zimě pletly proutěné košíky nebo vázaly metly, jinde obšívaly knoflíky, spíše
raritou bylo občasné pálení dřevěného uhlí.
V období konjuktury byla postavena řada
rodinných domků, takže jejich celkový počet se zvýšil z 60 v roce 1921 na 77
v roce 1930, potom však v době krize tato aktivita ustala. Po povodni v říjnu
1930 musela být k ochraně vsi postavena podél řeky ochranná hráz. Při stavbě
byl prvně využit příspěvek na práci pro nezaměstnané. Podobně tomu bylo se
stavbou nové požární zbrojnice a zároveň pošty v roce 1934. Amatérské
vykopávky některých nezaměstnaných, kteří hledali na Hradě a na Kostelisku tajné podzemní chodby, zůstaly v rovině
marných pokusů. Účelnější již byla úprava části Kosteliska
na školní hřiště, resp. Masarykův sad v roce 1935. Konec nezaměstnanosti
přišel s obnovením provozu na zdejší pile a s odchodem některých dělníků na
práce při opevňování hranic u Králík.
Poněkud zvláštním způsobem proběhla v okolí Hoštejna
1. pozemková reforma. Jednalo se vlastně až o počátkem třicátých let
realizovanou lesní reformu, při které byly zabrané lichtenštejnské lesy s
revíry Hoštejn, Tatenice
a Šumvald (dnes Strážná) poskytnuty jako náhrada za
statek Rožďalovice v Čechách Lobkowiczům
na Mělníce. Tento lesní velkostatek měl rozlohu 2518 ha. Když se nový majitel
Jiří Kristián Lobkowicz v květnu 1932 zabil na
automobilové dráze v Berlíně, přešel majetek na jeho matku a na sestru
Ludmilu, provdanou za Alfréda Gézu z Lichteštejna, která se v roce 1937 stala jedinou
majitelkou Hoštejna (a vedle toho lesního
velkostatku Čížová u Písku). V Hoštejně byla
umístěna lesní správa celého velkostatku a také jedno ze tří polesí. Do roku
1938 a znovu od roku 1945 byl hoštejnský
velkostatek řízen ústřední správou hořínské větve Lobkowiczů na Mělníce, v době okupace přímo ze sídla
manžela Ludmily ve Štýrsku.
V roce 1930 bylo v hoštejnském katastru
z hospodářské půdy v rozsahu 163 ha jenom 73 ha půdy orné, 43 ha lesů, 23 ha
pastvin, 22 ha luk a 3 ha zahrad. V obci bylo v té době chováno 14 koní, 90
kusů skotu, přičemž krávy se běžně používaly i k tahu, 96 koz, 64 vepřů, 9392
slepic (bez kuřat), 41 husí (bez housat), 14 kachen, 9 krůt a konečně 5 ovcí.
Řada rolníků si přivydělávala povoznictvím, konkrétně svozem dřeva k pile a
kamene k drtiči na nádraží. Pro Hoštejn bylo
typické, že např. v roce 1924 zde bylo jen šest držitelů půdy nad 5 ha.
Největším vlastníkem 28 ha půdy byl podnikatel J. Schuppler,
následoval majitel hospodářství čp. 1 Fr. Habigr s 12 ha, potom již jenom čtyři rolníci do 10 ha,
15 malorolníků od 2 do 5 ha a stejný počet od 1 do 2 ha, kdežto 44 dalších
držitelů mělo jen doplňkový příjem z pozemků do 1 ha.
Škola zůstala i po roce 1918 dvoutřídní a měla např. ve školním
roce 1923-1924 63 žáků, dalších 6 navštěvovalo školu měšťanskou a 3 gymnázium
v Zábřeze. Situace se změnila v roce 1929, kdy byla
otevřena česká menšinová měšťanská škola v sousedním Krasíkově
a několik dětí přešlo tam. Ve školním roce 1937-1938 navštěvovalo obecnou
školu 55 dětí 1.-5. postupného ročníku, do měšťanské školy v Krasíkově pak dojíždělo 31 žáků a jeden student studoval
na gymnáziu v Zábřeze. V řízení školy vystřídal
Josefa Skalického v roce 1928 Petr Macek. Další učitelé se zde často
střídali.
Již v roce 1927 dr vzdal úřadu farář
Fr. Holibka, který často nemohl pro nemoc svůj úřad
vykonávat a museli ho zastupovat kaplani ze Zábřeha.
Po dočasném provizoriu nastoupil v roce 1931 na faru dosavadní zábřežský
kaplan Jan Churý. Tehdy se kostel dočkal také větší opravy. V roce 1937 byl
přifařen k Hoštejnu sousední Kosov.
Škola byla také hlavním střediskem kulturního dění v obci.
Učitelé vedli obecní knihovnu, pracovali v osvětové komisi i v Národní
jednotě. V tomto směru však docházelo i nadále k napětí mezi školou a farou a
mezi Národní jednotou a katolickou Omladinou, včetně konkurence při pořádání
divadelních představení, loutkových her, besed i různých zábav. Velkým
lákadlem byla tradiční hoštejnská pouť v neděli po
svátku sv. Anny, na kterou každoročně přicházelo početné procesí ze Zábřeha. Pouť zastiňovala i podzimní hody.
Po roce 1930 brněnský Spolek feriálních osad zanikl a také další
nájemce z Brna brzy ztratil o Hoštejn zájem, takže
pro rekreaci již nevyhovující dům byl prodán do soukromých rukou. Na druhé
straně se Hoštejn v dalších letech měnil ve stále
oblíbenější východisko turistických cest a vycházek, zejména údolím Březné na Drozdovskou Pilu a
také k Cukrové boudě a na vrch Lázek s rozhlednou u
Cotkytle. V okolí se začaly objevovat první chaty i
stanové letní tábory dětí různých spolků, Sokola, DTJ i skautů. Začalo se
také uvažovat o výstavbě přehrady na Březné, ale k
tomu naštěstí nedošlo.
II. SVĚTOVÁ VÁLKA
Hoštejn spolu s dalšími českými obcemi
na Zábřežsku byl okupován Německem a začleněn do říškoněmecké župy Sudety již po mnichovském diktátu v
říjnu 1938. I když hoštejnští Němci představovali
nepatrnou menšinu, ovládli v obci všechny důležité pozice. Obecní zastupitelstvo
bylo rozpuštěno a starostou byl jmenován Josef H. Schuppler,
který zpočátku zastával i funkci tzv. vůdce sedláků. Nacistické úřady s ním
však příliš spokojeny nebyly a od roku 1942 jej ve funkci starosty vystřídal
dosazený vedoucí zdejší lesní správy ing. Gauer.
Němec přišel také na poštu a ke změnám došlo i na železniční stanici. Do obce
se nastěhoval německý četník.
Hoštejn byl více "svázán" s
Dolní Hynčinou, kde měl sídlo vedoucí místní
organizace nacistické strany NSDAP a také nově zaváděný civilní matriční
úřad. Okresní instituce v čele s úřadem landráta byly i nadále soustředěny v Zábřeze. Počáteční období bylo završeno 4. prosince 1938
inscenovanými volbami do říšského sněmu, při nichž se sliby a hudba střídaly
s vyhrůžkami a s asistencí tzv. ordnerů. Jejich výsledek v Hoštejně není v žádné kronice uveden, ale je nesporné, že
většina za dané situace odevzdala hlas Ano pro Hitlera.
V roce 1939 měl Hoštejn 386 obyvatel,
tedy méně než v roce 1930, což bylo způsobeno odstěhováním několika rodin do
vnitrozemí ČSR, resp. Protektorátu. Nájemce Globusu přenesl živnost do
Prostějova, spolumajitel pily F. Bruckner odejel
narychlo do Olomouce, odstěhovali se i lesmistr Alois a farář Jan Churý.
Počet občanů hlásících se k Němcům vzrostl na 35. Všechny české spolky, o
politických stranách ani nemluvě, byly zrušeny, zůstali jen hasiči. Nový
režim dal také brzy vědět, že se nemíní s nikým mazlit a na čtrnáct dnů
poslal do vězení dva hoštejnské občany, pro
pošlapání nacistického odznaku a pro "neuvážené řeči".
Válka od září 1939 přinesla mj. přídělový systém na potraviny a
potom i na oděv, obuv a všechny základní potřeby. Zemědělci si mohli ponechat
jen tzv. samozásobitelské dávky a ostatní odevzdat státu. Mletí obilí i
porážky prasat musely být povoleny, domácí šrotování obilí a stloukání másla
bylo zakázáno. Byly sice poněkud zvýšeny mzdy a odstraněna nezaměstnanost,
ale nastoupily pracovní úřady, které rozhodovaly o tzv. nasazování lidí na
nucené práce v okolí a v Německu. Rozmáhal se černý obchod, kde ovšem mohli
získat jen bohatší lidé. Následovaly zákazy všeho českého, od jakéhokoliv
spolčování a shromažďování až po poutě a taneční zábavy. Byl zavřen i jeden hoštejnský hostinec.
Z hoštejnské pily byl pro svůj židovský
původ odstraněn spolumajitel Bruckner a firma byla
přejmenována na Prince Aloise Lichtenštejna parní
pilu, komanditní společnost. Princ Alois sídlil v té době ve Velkých
Losinách. Pila prosperovala a zaměstnávala až 60 dělníků. J. Schuppler se dále věnoval pěstování léčivých rostlin,
zřídil k tomu i sušárnu, a mlýn pronajímal. Českého lesmistra vystřídal Němec
ing. Mauler a po něm ing. Gauer.
Od zimy roku 1940- 1941 bylo v objektech Globusu ubytováno asi 25
francouzských zajatců, kteří vykonávali různé jim svěřené práce.
Do hoštejnské obecné školy se musely
vrátit všechny děti, které navštěvovaly měšťanskou školu v Krasíkově. Počet jejích žáků dočasně vzrostl, potom však
vzhledem k odstěhování některých rodin do vnitrozemí a také v důsledku
přechodu některých žáků do německé školy opět klesl až na 44 dětí. Již koncem
roku 1938 byla ve školní budově zařízena učebna pro německou třídu. Řídící
učitel Petr Macek byl v roce 1939 přeložen do Postřelmova a později do Hněvkova. Na jeho místo nastoupil německý učitel, který
sloučil druhou českou třídu s třídou německou a vyučoval
"česko-německy". Od září 1940 se sice vrátil do první třídy učitel
Macek, ale správcem školy byl stále německý učitel z Tatenice.
Německá škola byla srpnu 1943 zrušena, takže P. Macek zůstal na výuku sám,
ale správu školy zajišťovali i nadále němečtí ředitelé školy z Krasíkova nebo Tatenice. Část
školní budovy obsadili v září 1944 němečtí četníci, kteří se účastnili
honiček na partyzány, potom vojenský strážní oddíl pro hlídání železniční
tratě. Po odchodu faráře Churého do Olšan u Prostějova byla hoštejnská farnost spravována ze Zábřeha.
Od roku 1942 začala na Zábřežsku
působit ilegální organizace Národní sdružení čs. vlastenců. Její síť našla
spolupracovníky i v Hoštejně, zejména mezi skupinou
mladých, kteří vykopali i několik lesních skrýší. Navázala také kontakty se
zdejšími francouzskými zajatci. Na jaře roku 1944 však byla organizace
prozrazena a z těch, kteří se před zatčeních zachránili útěkem do lesů,
začaly vznikat partyzánské skupiny. V okolí Hoštejna
směrem k Drozdovské Pile se v lesích ukryly dvě
skupiny zábřežských partyzánů, které byly podporovány zejména hoštejnskou rodinou pekaře Peškara
a hajným Janem Bartošem. Ten byl před velkou razií proti partyzánům u Drozdovské Pily 22. září 1944 zatčen a nakonec s dvěma cotkytelskými pomocníky partyzánů 5. října nedaleko od
rozhledny na Lázku pro výstrahu oběšen. Koncem
ledna 1945 projížděly po trati vlaky s otevřenými vagony vězňů z
koncentračních táborů, zejména z Osvětimi. Trať lemovala zmrzlá těla mrtvých.
Následoval útěk německých rodin z východních oblastí a "pochody smrti"
zubožených zajatců, z nichž jedna skupina přenocovala v hale hoštejnské pily.
Hoštejn byl tehdy vystaven velkému
nebezpečí. Začátkem roku 1945 sem totiž přišlo asi 300 německých vojáků,
kteří až do konce dubna zajišťovali odvoz ohromného množství různé munice do
sevřeného údolí Březné. Střelivo zde bylo skládáno
po obou stranách cesty do stohů a přikryto jenom lepenkou. Údolí hlídala
stráž, která těsně před ústupem 8. května vyhodila podstatnou část munice do
povětří, vedle některých domů byla poškozena také pila a objekty Globusu,
částečně také okna kostela a školy. Cesta k Drozdovské
Pile byla zničena. I tak zde zůstalo mnoho nevybuchlých náloží a střel ještě
na mnoho dalších let po válce. Naštěstí mezi civilním obyvatelstvem nedošlo k
nějakému smrtelnému úrazu.
Příslušníci Rudé armády byli v obci přivítáni po deváté hodině
ráno 9. května 1945, první den míru v Evropě. To již zde od 6. května působil
ilegální národní výbor.
PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE
Život v Hoštejně byl i po osvobození
úzce spjat s umístěním na hlavní železniční trati. Zpočátku se jednalo o
obnovení dopravy, zajištění různých zásob na vlakových soupravách a
zabezpečování zpustošených skladů munice v údolí Březné.
Byli k tomu povoláni vedle jednotky Rudé armády také členové MNV a
příslušníci nově zřízené stanice Sboru národní bezpečnosti. Po prvním
provizoriu byl v červnu 1945 zvolen předsedou MNV jeho nejstarší člen Alois Grulich. Na místa vedoucích na lesní správě, na pile,
nádraží a poště se vrátili Češi. V Krasíkově byla
obnovena měšťanská škola, později převedená do Tatenic.
Místním škola zůstala jednotřídní v čele s Petrem Mackem. Na faru přišel nový
duchovní správce Antonín Rozsypal. Mlýn si i nadále podržela rodina nájemce
Moravce.
Majetek rodiny Schupplerovy i lichtenštejská pila byly konfiskovány. Na pile byla
zřízena národní správa, ale brzy ji převzal národní podnik Moravskoslezské
pily v Šumperku. Některé rodiny se odstěhovaly do okolních německých vesnic. Schupplerova rodina byla vysídlena do Německa, do Oldeburgu, odkud se v roce 1959 přestěhovala do podhůří
Alp.
Téměř celá rodina se věnovala amatérskému i profesionálnímu
zpěvu a hudbě.
V politickém životě obce se poprvé objevila organizace KSČ. V
parlamentních volbách v roce 1946 však zde velmi přesvědčivě, v dané době
poměrně výjimečně, zvítězila se 104 hlasy z 217 strana lidová, na druhé místo
se 50 hlasy zařadila strana národně socialistická a teprve na třetí s 39
hlasy strana komunistická. Sociální demokracii podpořilo 23 voličů a jeden
vyjádřil svůj nesouhlas odevzdáním tzv. bílého lístku. Starostou byl zvolen
za lidovou stranu kandidující Jar. Grulich. Z
nových organizací se objevil v obci oddíl Junáka a skupina Svazu české mládeže,
z předválečných spolků pokračoval v činnosti jen dobrovolný sbor hasičů.
Počet obyvatel Hoštejna vzhledem k
odstěhování některých rodin klesal a při sčítání v roce 1950 zde bylo
zjištěno sice 81 domů, ale jen 310 obyvatel. Již při dalším sčítání v roce
1961 zde však bylo v 75 domech opět 347 osob. Hoštejn
se tehdy dostal až na západní okraj nového, resp. zvětšeného okresu Šumperk a
také Severomoravského kraje, protože západněji položení obce Krasíkov a Tatenice byly
převedeny do okresu Ústí nad Orlicí v kraji Východočeském.
V čele obce stál místní národní výbor, ale po únoru 1948 o jeho
složení i činnosti rozhodovala přímo nebo prostřednictvím Národní fronty
Komunistická strana Československa. Prosazování komunistických záměrů v této
obci však bylo poměrně složité. MNV byl reorganizován až v dubnu 1948 a do
jeho čela byl postaven tehdejší sociální demokrat, řídící učitel Petr Macek,
ale ve funkci tajemníka zůstal Jar. Grulich.
Sociálně demokratická strana však byla brzy sloučena s KSČ a ostatní strany,
socialistická a lidová, se staly součástí Národní fronty. Kandidáti NF
získali při parlamentních volbách v květnu 1948 v Hoštejně
sice 170 z 214 hlasů, ale poměrně značný počet 44 voličů odevzdal nesouhlasné
bílé lístky. V roce 1949 převzal funkci předsedy MNV hajný B. Špunda.
K další reorganizaci došlo v roce 1950, kdy byl funkcí předsedy
MNV pověřen Fr. Suchý st. Ten přešel v roce 1952 na funkci obecního tajemníka
a funkci předsedy převzal L. Zajíc. V roce 1950 byl Hoštejn
pověřen uzavíráním civilních sňatků a vedením matrik pro Hoštejn,
Tatenici a Kosov, ale
stanice SNB byla přeložena do Tatenice.
První všeobecné volby do MNV byly uskutečněny až v roce 1954. V Hoštejně se z 219 voličů odevzdalo pro jednotlivé
kandidáty od 144 do 179 lístků, všechny odmítlo jen 16 voličů. Starostou byl
zvolen Fr. Hýbl. V parlamentních volbách tohoto roku odevzdalo hlas
kandidátům NF již 90 % voličů a ve všech následujících volbách bylo toto
procento ještě vyšší. Při jedněch z nich kronikář napsal: "Téměř
všech 227 voličů odevzdalo lístky přímo do urny, jen 15 jich škrtalo jméno
kandidátů za plentou." (Obecní kronika I, s.187).
Je však třeba po právu dodat, že přímo v obcích v těchto
případech rozhodovala mnohdy více než stranická příslušnost autorita jednotlivých
osob a jejich schopnost a obětavost v práci, což nepochybně platilo i pro
tehdejší Hoštejn. V roce 1964 se MNV přestěhoval ze
školy do nové jednopatrové budovy u Sázavy. Když se Fr. Hýbl v následujícím
roce odstěhoval do Šumperka, nahradil ho ve funkci předsedy MNV Václav Vaněk.
Pro Hoštejn měla stále mimořádný význam
železnice, i když doplňovaná autobusovou i osobní dopravou. Od roku 1958 byla
zahájena elektrifikace trati, v hoštejnském úseku
včetně tzv. měnírny, a v roce 1962 byla elektrifikována celá trať. V roce
1975 projelo po hlavní trati denně již v průměru 190 vlaků, z toho 38
rychlíků a 20 osobních vlaků.
Pila vzhledem ke své výhodné poloze u trati byla po roce 1948
často modernizována a rozšiřována (byla zde postavena tzv. pilnice, pařírna
dřeva, nová rámová pila) a zaměstnávala přes 50 dělníků. Názvy podniků, do
nichž byla začleňována, se měnily, i když se jednalo o totéž, takže od r.
1952 to byl n. p. Jesenické pily, n. p. a nakonec Severomoravské dřevařské
závody, n. p. Šumperk, závod Hoštejn. V roce 1975
byl k hoštejnskému závodu organizačně připojen i
provoz v Zábřeze. Nutno ještě dodat, že na pile a
na železnici bylo zaznamenáváno nejvíc tragických úrazů, někdy i smrtelných.
Lesy Lobkowiczů byly po několika
spletitých jednáních po únoru 1948 zestátněny. I zde docházelo často k
neuváženým reorganizacím. Hoštejnský lesní
velkostatek byl rozdělen mezi ředitelství státních lesů v Lanškrouně
a Nových Zámcích a v roce 1953 byla dokonce lesní správa v Hoštejně nahrazena jednak střediskem Severomoravského
lesního průmyslu v Tatenici a jednak střediskem
pěstebního odboru v Dolní Hynčině, s ředitelstvím v
Zábřeze. Již v roce 1956 se obě činnosti spojily v
jedné organizaci, v našem případě pod polesím Hoštejn
lesního závodu Zábřeh. Péči tohoto polesí bylo svěřeno 1544 ha lesů v
katastrech obcí Hněvkov, Hoštejn,
Kosov, Drozdov, Cotkytle, Strážná, Tatenice, Krasíkov a částečně i Hynčina.
Vzhledem k nedostatku pracovních sil z místa byli využíváni podle potřeby
dělníci a "koňaři" ze Slovenska a
ženy z jižní Moravy i z Polska. Lesní závod pro ně postavil ubytovnu a pro
stálé dělníky několik bytů. Značné zklamání přinesla mnoha lidem měnová
reforma v roce 1953, i když znamenala zároveň odstranění přídělového systému
v potravinách a jiném zboží. Hoštejnský kronikář
tehdy napsal: "Se slzami v očích třesoucíma rukama kladly staré ženy,
i muži, na stůl své úspory, jiní s resignovaným pohledem je doprovázeli, když
mizely ve velké kupě tím okamžikem bezcenných bankovek". (Obecní
kronika I, s. 160).
Zásobovací situace se však přece jen zlepšila a také další
opatření přinesla občanům různá materiální ulehčení a zlepšení, např.
asfaltování silnic a úpravou návsi v roce 1950, obnovením cesty na Drozdovskou pilu v roce 1955 a postavením nového mostu
přes Sázavu v roce 1957. Naopak byl v roce 1951 zastaven provoz ve mlýně a
nebyla vybudována mnohokrát plánovaná silnice do Hněvkova.
V údolí Březné se ještě dlouho po válce nacházely
různé nevybuchlé miny, náboje a nálože.
ŽIVOT V DOBÁCH
TOTALITNÍCH
Družstevní sektor byl zprvu prosazován v podobě společných
prádelen. V Hoštejně se tak stalo s určitým
zpožděním v budově mlýna v roce 1953. Všechny soukromé živnosti byly v letech
1952-1954 likvidovány, resp. převedeny do družstevního sektoru, pozdější
Jednoty. Prodejna smíšeného zboží byla v roce 1957 přemístěna do adaptovaných
prostor hostince u Blaháčků, zatím co pekárna byla
zrušena. Na druhé straně se MNV přece jen snažil zajistit základní služby
občanům a povolil v roce 1957 obnovení výroby cementového zboží a několik
živností a služeb, které zajišťovali vyučení odborníci vedle svého běžného
zaměstnání. Hoštejn patřil k posledním obcím v
okrese Zábřeh, kde se pod značným tlakem teprve v březnu 1958 podařilo
založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). Vstoupili do něho sice téměř
všichni zemědělci, jednalo se o 27 členů, ale každý zpočátku hospodařil
samostatně a podle kronikáře "většina družstevníků doufá, že se družstvo
neudrží" (Obecní kronika I, s. 203). Teprve následují rok v září 1959
mohlo družstvo přejít na III. typ hospodaření, tj. společné obdělávání půdy i
chov dobytka. Družstvo obhospodařovalo celkem 120 ha půdy, ale z toho jenom
67 ha orné. První předsedou byl Ladislav Habiger.
Na pracovní jednotku bylo vypláceno kolem 10 Kčs, což byl spíše podprůměrný
výsledek, který se však v následujících letech zvýšoval
až k 20 Kčs. V družstvu se však stále objevovaly různé rozpory, nedostatečná
pracovní morálka, málo pracovních sil a řada jiných problémů.
Samostatné JZD v Hoštejně nepůsobilo
dlouho. Již v roce 1962 bylo spojeno s JZD Kosov a
v následující roce se k nim připojilo i družstvo v Hněvkově.
Vedení a hlavní střediko družstva bylo přemístěno
do Kosova. Od počátku roku 1972 se celá skupina zemědělských družstev spojila
s JZD Zábřeh Čs.-sovětského přátelství. Toto družstvo obhospodařovalo v roce
1989 celkem 2250 hektarů zemědělské půdy, z toho 1920 ha půdy orné a 150 ha
lesů. Hoštejn v tomto komplexu hrál již víceméně
okrajovou roli. Vedle družstevního hospodaření je však třeba zmínit dobře se
rozvíjející včelařství, do určité míry také ovocnářství a tradiční sběr
lesních plodů.
Hoštejnská obecná škola zůstala po
osvobození jednotřídní a po reformě v roce 1948 do ní jako do školy národní
chodilo 25-35 žáků, teprve po dosažení více jak 40 žáků mohla být v roce 1956
otevřena druhá třída. Vyšší ročníky tzv. střední a od roku 1953 základní
osmileté nebo později devítileté školy navštěvovaly děti v Tatenici a později v Zábřeze.
Po odchodu dosavadního ředitele Petra Macka v roce 1950 se několik let
ředitelé školy dost střídali, až roku přišel na delší dobu Rudolf Chrastina.
V listopadu 1951 byla při škole založena pionýrská organizace (pionýrů a
jisker), v níž byly za několik let organizovány v podstatě již všechny děti
příslušného věku. V roce 1958 byl v bývalé Schupplerově
vile zřízen dětský útulek, zárodek pozdější mateřské školky.
Základní škola s prvními postupnými ročníky ve dvou třídách měla
v roce 1960 celkem 38 žáků. Protože se tento počet v dalších letech snižoval,
bylo od roku 1964 vyučováno opět v jedné třídě, ale situace se potom měnila,
takže např. v letech 1972-1979 byla škola dvoutřídní, potom jednotřídní a od
roku 1985 opět dvoutřídní. R. Chrastinu v roce 1967 vystřídala učitelka
Bohumila Heidová. V letech 1971-1972 byla provedena
generální oprava celé školní budovy, včetně zavedení ústředního topení a
zřízení chybějící tělocvičny. V roce 1984 vystřídala B. Heidovou
učitelka a zároveň ředitelka školy Jitka Václavíková. Starší děti
navštěvovaly III. základní školu v Zábřeze. Hoštejnská škola byla po celou dobu také hlavním
střediskem i iniciátorem kulturních i sportovních akcí v obci, včetně různých
oslav.
Novou vymožeností byl od počátku roku 1949 místní rozhlas a
promítání krátkých i celovečerních filmů ve školní budově a později v
Bartošově hospodě. Kulturní akce a taneční zábavy byly tehdy pořádány v
hostinci Blaháčkově, který rozšířil sál a přistavil
k němu verandu. Při pile byl v roce 1951 založen poměrně aktivní Závodní klub
ROH s několika zájmovými kroužky, kterému se podařilo se značnými obtížemi
vybudovat do roku 1954 v budově bývalého Globusu "kulturní sál",
který byl v roce 1969 rozšířen o přisálí a
prezentován již jako kulturní dům. Využívali ho nejen divadelní ochotníci z
místa i okolí, ale i pozvané profesionální soubory z měst. Při MNV pečovala o
kulturní život v obci Osvětová beseda.
Hasičský sbor v roce 1956 získal starší auto a motorovou
stříkačku. V roce 1963 měl celkem 56 členů a patřil k nejstabilnějším
společenským organizacím v Hoštejně. Vedle něj
působily organizace žen, Červeného kříže a Svazarmu, kdežto aktivita Čs.
svazu mládeže (ČSM) byla mnohem kolísavější. Nakonec všechny tyto organizace
kromě hasičského sboru ztrácely vliv a zájem občanů, až na sportovní činnost,
i když ta zase nebyla dlouhou dobu nějakým způsobem organizovaná.
Hoštejnská fara byla po desetiletém
"tichém působení" (kronika) a po úmrtí Antonína Rozsypala v roce
1957 obsazena v následujících letech postupně několika faráři nebo
administrátory. Je faktem, že některé hoštejnské
katolické rodiny poměrně dlouho a úspěšně odolávaly všeobecnému ateistickému
tlaku, což se projevovalo jak v účasti věřících na bohoslužbách a jiných
církevních slavnostech, tak v přihlašování dětí do vyučování náboženství,
např. v roce 1957 jich bylo 24 a v roce 1973 ještě 13. Hoštejnský
kostel se stal i jakýmsi útočištěm věrných věřících ze Zábřeha,
což se projevilo i při udržované tradici procesí ze Zábřeha
do Hoštejna na pouť ke sv. Anně.
V roce 1976 přišel do Hoštejna jako
nový farář Josef Hrdlička, pozdější olomoucký světící biskup, za jehož
působení došlo mj. k výrazné obnově kostelů v Hoštejně
i v Dolní Hynčině. Vzhledem k nedostatku farářů mu
byly svěřovány k administraci i další farnosti, napřed Dolní Hynčina a Starý Maletín,
později také Mírov. V roce 1986 však musel tento
úspěšný farář na státní zákrok hoštejnskou faru
opustit a odejít do Liptáně na Bruntálsku.
V roce 1968 došlo i v Hoštejně k
celkovému oživení společenského života, ale to brzy po obsazení země vojsky
Varšavské smlouvy skončilo. Ve volbách v roce 1971 však již přišli k urnám
opět všichni voliči a zvolili 13 poslanců MNV "jednomyslně" (Obecní
kronika I, s. 330). Předsedkyní MNV se stala Žofie Suchá a v roce 1976 i 1981
Bohuslav Navrátil. Funkci tajemníka vykonával řadu let Jiří Huf. Další volební období před rokem 1990 působil ve
funkci předsedy MNV František Hýbl.
V období tzv. normalizace se hospodářská i společenská struktura
vsi se nijak podstatně nezměnila. Ze společenských organizací udržovali
kontinuitu hasiči, nyní požárníci, svazy žen a mládeže (ČSŽ a SSM), Svazarm a
Červený kříž. O společenský život se starala Osvětová beseda a Sbor pro
občanské záležitosti při MNV, čtenářům sloužila místní knihovna. Novou, pro Hoštejn netypickou organizací se stala Tělovýchovná
jednota (TJ), která byla založena v roce 1984 s 38 členy. Organizace Svazu
požární ochrany v roce 1985 oslavila 90. výročí svého vzniku a vydala při
této příležitosti i vlastní publikaci.
Třicáté výročí osvobození bylo oslaveno dokončením stavby
víceúčelové budovy MNV. V roce 1976 byl dostavěn společný obecní vodovod a
zahájena stavba budovy mateřské školky s jeslemi, která byla dokončena v roce
1878. Na druhé straně však byla v roce roce 1977
zrušena hoštejnská pošta a její úkoly přeneseny do Zábřeha. Průběžně byla budována obecní kanalizace s
čištěním odpadních vod. V letech 1982-1985 byla postavena nová společná
budova pohostinství a prodejny Jednoty. Budova mlýna byla v roce 1976
zbourána. Občané stále výrazněji ztráceli zájem o veřejný život, rodiny se
uzavíraly do sebe a vedle práce, obydlí a zahrádky se "pánem" v
domácnostech se stával televizor; v roce 1975 jich bylo v Hoštejně
již 72 a vedle nich ještě 94 rozhlasových přijímačů.
Ze starších zvyků a slavností zůstaly pověstné hoštejnské hody na sv. Annu, které lákaly i obyvatele z
okolním obcí. Oficiální oslavy ztrácely na přitažlivosti. Hoštejn
však i v této době zůstal oblíbeným výletním místem a výchozím bodem pro
turisty a milovníky tohoto kraje, vítaných příjemnou květinovou výzdobou hned
na nádraží a přírodní scenérií kolem toku Moravské Sázavy a v údolí Březné.
VÝVOJ PO ROCE 1989
Po roce 1989 probíhaly v Hoštejně
obdobné, velmi radikální i rychlé procesy a přeměny jako všude jinde v
republice. I zde vzniklo Občanské fórum, které se uplatnilo také v prvních
svobodných volbách koncem roku 1990. Do obecního zastupitelstva byli tehdy
zvoleni vždy po třech zástupci Občanského fóra, lidovců a komunistů.
Starostou byl zvolen František Hýbl. Při posledních obecních volbách v roce
1998 získali v zastupitelstvu čtyři mandáty kandidáti KDU-ČSL, dva KSČM a tři
nezávislí, mezi nimi i předseda F. Hýbl.
Politická scéna se však v příštím období velmi měnila a členila,
takže není třeba na tomto místě sledovat všechny výkyvy. Uveďme aspoň výsledky
z posledních voleb do poslanecké sněmovny v červnu 1988, kdy byl Hoštejn vybrán i pro volební průzkum České televize.
Nejvíc, tj. 28,25 % hlasů, získali tehdy sociální demokraté, ale potom se ve
vyrovnané řadě 18.96 % a shodou okolností stejnými výsledky 18,22 % a 18,22 %
umístil přívrženci KDU-ČSL, ODS a KSČM. Unie svobody dosáhla 7,81 % hlasů a
všechny ostatní strany se musely spokojit již s méně než třemi procenty z
celkového počtu 269 voličů. Ve srovnání s rokem 1996 sociální demokraté
zvýšili svůj náskok před ODS, poněkud klesl počet odevzdaných hlasů pro
komunisty a naopak zvýšil pro lidovce.
Privatizace se v obci projevila hlavně v obchodních činnostech a
pohostinství, resp. v restauraci. Moravskoslezské dřevařské závody byly
přeměněny na akciovou společnost, v společenství majitelů půdy bylo
transformováno Zemědělské družstvo se sídlem v Zábřeze.
Počet živností se poněkud zvětšil, takže v roce 1997 zde byly dva obchody
smíšeným zbožím, dvě restaurace, kadeřnictví, samozřejmě i pila, polesí a železniční
stanice. Byla dokončena kanalizace obce a opravy silnice i místních
komunikací. Většina podnikatelských i veřejných aktivit se však přesunula
mimo obce, zejména do Zábřeha.
Ze spolků se udržel hlavně ten nejstarší, totiž hasičský, také
Červený kříž a nově skaut. Hasičský sbor oslavil v roce 1995 již 100 let
svého trvání a vydal při této příležitosti novou publikaci. Škola se i přes
poměrně malý počet žáků udržela, dosavadní ředitelku po odstěhování v roce
1990 nahradil Mgr. František Ženčák. Ve školním
roce 1993-1994 měla 29 žáků 1.-4. ročníku, starší žáci navštěvovali III.
základní devítiletou školu v Zábřeze.
Zdroj: www.hostejn.zabrezsko.cz
|