Historie obce Červená Voda, bývalý politický okres Zábřeh.

Historie obce

Červrná Voda, bývalý politický okres Zábřeh

1. Před úsvitem

Dávná historie bývá zahalena tmou zapomnění. Čím vzdálenější historie, tím se zdá tma větší. Občas se podaří zahlédnout světélko s jehož pomocí lze alespoň nahlédnout do tajemství, jež se tam kdesi hluboko skrývá. Pokud člověk zhlédne jen část, mívá tendenci si zbytek domyslet. Samozřejmě, záleží na fantazii. Někdy ovšem její výplody ztrácí soudnost a následně je velmi těžké se dopátrat toho, co se opravdu zjevilo. Bohužel, Červená Voda není výjimkou.

První zmínky o Červené Vodě pocházejí z různých zdrojů a také se tak nich liší. Podle kroniky kaplana Halbgebauera byla Červená Voda založena někdy do roku 1420 lidmi, kteří prchali před husity do lesů. Až potud by informace nemusela být nepravdivá. Za dob husitských válek totiž moravská šlechta uznávala vládu krále Zikmunda, tedy protivníka husitů. Je tudíž teoreticky možné, že lidé, kteří nechtěli vyznávat „pod obojí“ a nechtěli ani spolupracovat s husity, prchali přes území dnešní Červené Vody na Moravu. Podle zápisu v kronice husité zde však uprchlíky dostihli a krev z následné půtky zbarvila vodu v potoce do červena. Jak se lze z kroniky vyčíst, k boji došlo někde na svahu nebo vrcholu dnešní Křížové hory. Zkusme se zamyslet, kolik by asi muselo být pobito lidí, aby jejich krev nestačila vsáknout do země, stekla až do údolí a tam obarvila vodu v potoce. O věrohodnosti pověsti nechť si tedy každý udělá úsudek sám. Pravdou je, že ve velkém množství kronik si autoři vymýšleli nebo upravovali události tak, aby byly čtivější a zajímavější. Rozhodně nelze říci, že by tehdejší kronikáři byli zcela nestranní a málokterý dokázal posuzovat věci s nadhledem.

Další pověst poukazuje na existenci lomu v němž se těžil štěrk k štěrkování cest. Cesty zpevněné tímto štěrkem prý byly v době deště zbarveny červeně. Těžko odhadnout, kdy a kde vznikla tato pověst , ale pravdou je, že zdejší hnědel rozhodně není svou tvrdostí vhodný ke zpevňování cest a jinou tvrdou červenou horninu bychom zde těžko hledali. Ovšem, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Již od dávných dob existovala na území Čech a Moravy síť stezek, která se neustále vyvíjela. Císař římský a král český, Karel IV., vybudoval síť cest do podoby velmi blízké dnešní. Podle historických pramenů vedla z Prahy přes Hradec Králové a Náchod do Kłodska tzv. Polská cesta. Z Brna, směrem na Pardubice , vedla zase stezka do Prahy, tzv. Česká cesta. Obě tyto cesty byly velmi významné, byly to jedny z největších dopravních tepen na území středověkého českého státu. Mezi Kłodskem a Boskovicemi, ležícími na České stezce vedl spoj (navíc se na tento spoj napojovala tzv. Olomoucká stezka.). Je tedy možné, že by tento spoj vedl údolím naší dnešní obce? Je dokázáno, že v roce 1278 existovalo komunikační spojení Šilperku (Štítů) s kladským Mezilesím. Z roku 1357 máme doklad o celnici v Mladkově. Tudy zřejmě stezka procházela. Nabízejí se dvě trasy. Jedna po západní straně Bukovohorské hornatiny přes Jablonné směrem k Mladkovu a pohraničnímu hvozdu a druhá by mohla vést údolím Březné, přes dnešní Červenou Vodu přes území dnešního Lichkova směrem k Mladkovskému sedlu. Nelze tedy vyloučit, že místem naší obce putovali kupci již hodně dávno. Jakékoli doklady ovšem chybí.

Síť zemských dálkových stezek

Legenda k mapě:

- na mapě jsou vyznačeny pouze tzv. dálkové (hlavní) trasy a spoj o němž je zmínka v textu. Síť cest byla, samozřejmě, daleko hustší

- pojmenování cest:

Norimberská

Řezenská

Erfurtská

Srbská

Žitavská

Polská

Česká

Pasovská

Linecká

Vitoražská

Haberská

Libická

Jantarová – jižní trasa

Jantarová – severní trasa

Olomoucká

Uherská

Jantarová – Břeclavská trasa

Co tedy můžeme dokázat? Co lze se zárukou odvodit? Ve druhé polovině 13. století začala velká kolonizace (osidlování) pohraničí. Kolonizátoři (území tehdy patřilo rodu Šternberků) pronikli do zdejší krajiny od jihovýchodu – z Moravy a postupně se usazovali podél vodních toků. Tak tomu zřejmě bylo i zde. Výše uvedený rok 1278 souvisí s první zmínkou o městě Šilperku a vesnicích Heroltice a Březná. Dalším osídlováním pak vznikla osada Malé nebo Horní Heroltice na místě dnešní Červené Vody. Kdy ale byl postaven první domek, chatrč nebo hospodářská usedlost, kdy začali lidé mýtit lesní porost a upravovat okolí tak, aby jim skýtalo lepší podmínky k životu v drsném kraji a mohli využívat alespoň část z toho, co zdejší krajina nabízela, to (prozatím) nevíme.

Abychom byli úplně přesní, kolonizace se zároveň šířila z druhé strany, z Čech – směrem od Mladkova přes Lichkov na Králíky. Z této strany byly založeny obce Horní a Dolní Orlice. K tomu ale došlo až v 17. století a o tomto počinu máme již daleko více informací. Podrobnější historií obou Orlic se budeme zabývat jindy, protože historicky tyto obce nepatří na Moravu, ale byly součástí králického panství.

Pokud bychom chtěli vědět něco více o té nejstarší historii (ale nejen o ní), bylo by potřeba provést důkladný historicko-archeologický průzkum, což je ovšem finančně velmi nákladná akce. Doufejme, že k tomu přece jen někdy dojde.

S rokem 1480 se konečně objevuje jasnější světlo, pozvolna se zjevují jasnější obrysy, leccos zajímavého se začíná vykreslovat. Přichází úsvit…

2. První zmínky o obci

Minule jsme si popsali situaci, jaká vládla před rokem 1480. Proč právě tento letopočet? V roce 1481 se objevuje první zmínka o obci. Jedná se o záznam v zemských deskách v Olomouci. V zápisu stojí, že Albrecht starší ze Šternberka prodává šilperské panství Janu Dalčickému z Dalčic. K panství patřila i Červená Voda, tehdy pod názvem Malé Heroltice. Jak dále ze záznamu vyplývá, prodej byl uskutečněn právě v onom roce 1480.

Jak vznikl název Heroltice? Pochází z německého der Herold, což znamená „hlasatel“. V panské nebo královské družině to byl člověk, který měl na starosti korouhev v barvách svého pána. Jestliže se pán vypravil s družinou na cestu, herold jel s korouhví v čele. Dále měl svoje povinnosti při ceremoniálech a různých oficiálních příležitostech a samozřejmě také ve válkách. Z toho co víme, můžeme tedy usoudit, že vesnici zřejmě založil herold ve službách pánů ze Šternberka. S největší pravděpodobností dostal právo k založení za nějaké zásluhy. Podle tehdejšího práva ovšem nebyl automaticky majitelem vsi, nebo jak se tehdy říkalo – zboží. Majitelem nadále zůstávali Šternberkové. Co z toho tedy měl? Přesně se to, bohužel, už asi nedovíme, ale můžeme se poohlédnout jinam, abychom získali aspoň přibližnou představu.

Roku 1290 sepsal pražský biskup Tobiáš Bechyně s lounským měšťanem Konrádem smlouvu s následujícími body:

Lokátor (osoba, která měla za úkol provést osídlení) se zavazuje vysadit dvě vsi, Oboru a Veltěží.

Dílo provede do jednoho roku.

Z každého lánu, jichž bylo v obou katastrech celkem 41, bude odváděna ve dvou ročních lhůtách 1 hřivna stříbra, 3 strychy pšenice, 3 žita, 4 ovsa, 6 kuřat, 60 vajec, beránek a 2 sýry.

Odměna lokátorovi bude spočívat v rychtářství nad oběma vesnicemi, v třetině výnosu ze soudních pokut a v nepoplatném gruntu o výměře 1 lánu. Nadto bylo přislíbeno, že dosáhne povolení na panském lovit zvěř a ryby.

Jeho povinností bylo také sídlit ve vsi a poslouchat biskupa.

Vraťme se k zápisu o prodeji panství. Proč Albrecht, příslušník jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších rodů té doby, prodává část svého panství? Možná potřeboval co nejrychleji peníze na hotovosti. Život tehdejší šlechty byl velmi nákladný. V této době žila šlechta především z rent (daní). Ty se vybíraly dvakrát ročně (na jaře a na podzim) od sedláků, jimž propůjčili půdu k hospodaření. Příjem z daní ale nestačil krýt výdaje, další cesta, jak přijít k penězům tedy byla dát něco do zástavy nebo prodat. Činili tak i nejvýznamnější velmoži. Z různých pramenů se dozvídáme, jak závratným tempem dokázali peníze utrácet. Dlužní úpisy některých šlechticů dosahovaly astronomických částek. Doba, které se teď věnujeme, přináší jednu velkou změnu. Šlechta pomalu mění životní styl, přichází na další zdroje příjmu, odklání se od zažitých názorů. Přichází renesance…

Co s sebou přináší nová doba, co se mění? Je toho mnoho, mění se prakticky všechny oblasti života a života šlechty se to dotýká daleko nejvíce. Šlechta mění náhled na hospodaření a financování. Učeně se tomuto jevu říká zrod šlechtického velkostatku. Po husitských válkách, válce s Matyášem Korvínem a dalších potyčkách nebo nemocech se zmenšil počet práceschopných lidí, čímž se menšily i renty. Bylo potřeba najít lepší a méně náročné zdroje příjmů. Zavádí se velkochov hospodářských zvířat (především ovcí), tím se mění poměr (neobdělávaných) polí a pastvin. Rozvíjí se rybníkářství. Jen pro zajímavost dnes je v Čechách asi 22 000 rybníků, v přicházejícím 16. století jich bylo 78 000. Oblastí k podnikání jakoby mávnutím kouzelným proutkem přibývá. Ze šlechtice „vyžírky“ se stává šlechtic – podnikatel. Dříve byla jakákoli práce v očích feudála ponižujícím druhem aktivity (mohla za jistých okolností i způsobit ztrátu stavovského titulu). Podle tehdejšího názoru k práci Bůh určil sedláky a řemeslníky, panstvu příslušel boj. Nyní se vše mění, ovšem neznamená to, že by si šlechtic vyhrnul rukávy a hurá do práce. Stává se spíše organizátorem a investorem. Zároveň ale musím jedním dechem dodat, že tato proměna se neudála ze dne na den, trvala několik desetiletí, trvalo několik generací, než se myšlení feudálů přetvořilo.

Pokusíme-li se zjistit něco o hospodaření v Horních Herolticích té doby, moc zvláštního se toho nedovíme. Až na jednu věc – ve výše zmíněném zápisu o prodeji je uvedena sklárna. Sice ještě není přesněji určena její poloha, ale je to dozajista zmínka o jakési podnikatelské aktivitě. Sklárna (minimálně jedna) zde stála již dříve. Bez archeologického průzkumu nelze určit, kdy a kde přesně to bylo, ale na zajímavosti začíná nabývat právě nyní. Je to výhodný zdroj zisků. Proto je zřejmě uvedena v kupní smlouvě. Poznatků o sklářství a sklářích máme již tolik, že si o tom budeme vyprávět celý příští díl.

Další zmínka pochází z roku 1490, kdy Aleš Krčma z Koněpas (mimochodem člen jednoho se starých šlechtických rodů) získává Horní Heroltice sňatkem s Kateřinou, dcerou Jana z Dalčic. Spolu mají syna Beneše, dědice statku, jenž roku 1531 prodává panství Hynkovi Berkovi z Dubé. Je to jeden z nejvlivnějších rodů. Jeho členové zastávají významné zemské a dvorské úřady. Roku 1637 byl tento rod dokonce povýšen do stavu říšských hrabat. To však předbíháme dobu a navíc tato skutečnost nemá souvislost s Červenou Vodou. Jednu velmi významnou zásluhu však páni z Dubé pro dějiny obce mají. Za jejich panování přišel ze Saska do vsi sousedící s Herolticemi – Mlýnice - Georg Schürer, otec Dominika, zřejmě nejvýznamnější osobnosti spjaté s Červenou Vodou. Páni z Dubé ovšem nevlastní šilperské panství příliš dlouho, v roce 1569 jej prodává vdova po Hynkovi Berkovi, Bohunka, Janu z Boskovic, dalšímu významnému šlechtici. Jan z Boskovic jej ale vlastní ještě kratší dobu – 7 let, což dokládá výše zmíněné úvahy o oběhu peněz. Jedním důležitým skutkem se ale zřejmě stihl do naší historie zapsat - založením Bílé Vody.

Po Janu z Boskovic se ujímá panství Matyáš Žalkovský ze Žalkovic. O prodeji je proveden zápis v olomouckých zemských deskách, kde se uvádí jednak název Horní Heroltice, ale zároveň se zde můžeme dočíst, že německé obyvatelstvo nazývá ves Rateboser, tedy Červená Voda. O významu obce svědčí i dřevěný kostel. Ještě jedna zajímavá zmínka: Při prodeji je uváděna Mlýnice při sklářské huti. Krom potvrzení existence Mlýnice jde také o to, že se jedná o české pojmenování. Z toho lze odvodit, že zde žili pospolu čeští i němečtí osadníci.

Ve stejném roce 1576, kdy Matyáš kupuje panství, podává žalobu na majitele sousedního, králického, panství, Zdeňka z Valdštejna, že poddaní z Lipky a Boříkovic překračují zemskou hranici a mýtí lesy jeho poddaných v Červené Vodě a Šanově. Víme tedy, že v tu dobu již existoval Šanov. První písemná zmínka o něm je ale již z roku 1556. Poznámka o krádeži by se mohla jevit jako banální, nebýt toho, že mezi Červenou Vodou a Boříkovicemi vedla zemská hranice, tedy hranice mezi Čechami a Moravou. Leckdo by mohl namítnout, jaký to má význam, vždyť Čechy a Morava jsou jeden stát s jedním panovníkem? Je to trochu složitější. Jistě, oběma zemím vládl jeden král, ale přece jen Morava je markrabství se značnou mírou samostatnosti, o čemž svědčí například i již několikrát výše zmiňované zemské desky při olomouckém soudu. Jestliže tedy byly Čechy a Morava chápány jako dvě země, pak si zkusme představit kupříkladu polské dřevorubce kácející načerno lesy u nás. Ačkoli je toto přirovnání trochu „přitažené za vlasy“, zřejmě každý z nás vycítí, že jde přece jen o něco jiného, než kdyby přišel soused z protější chalupy a odnesl si pár vzrostlých stromů.

Jak již bylo řečeno, Jan z Boskovic pravděpodobně založil Bílou Vodu. První písemnou zmínku o ní máme až z roku 1596, kdy ji koupil Jan starší ze Žerotína a připojil ke svému nově vznikajícímu panství se sídlem v Rudě nad Moravou. Součástí tohoto panství byla až do roku 1624, kdy ji získal i s Červenou Vodou rod Lichtenštejnů. V roce 1596 změnila majitele i Červená Voda (coby součást šilperského panství) a získal ji Pavel Kathar z Katharu.

Náš dnešní pohled do zrcadla minulosti končíme na přelomu 16. a 17. století. Pokud si shrneme stav, zjistíme, že již existují Červená Voda (od této doby je název Malé nebo Horní Heroltice prakticky zapomenut), Šanov, Mlýnice a Bílá Voda. Moravský Karlov a Orlice teprve čekají na svůj zrod. Území dnešní Červené Vody náleží ke třem panstvím (Šilperk, Ruda nad Moravou a Králíky) a dokonce mezi Červenou Vodou a budoucí Orlicí probíhá zemská hranice. Není mnoho obcí, které by se mohly něčím takovým pochlubit.

3. Schürerové a sklárny

Dnes se ve svém putování vrátíme o kus zpět a nahlédneme do událostí z trochu jiného úhlu. Již dříve jsme uvedli, že se na území obce nacházela minimálně jedna sklárna. Možná, že jich bylo více, ovšem na přesnější počet si budeme muset počkat do chvíle, kdy se provede podrobný archeologický či historicko-stavební průzkum. Minule jsme zjistili, že v roce 1562 se poprvé uvádí sklářský mistr Georg Schürer.Kdo to byl a odkud přišel?

Byl to člen významného rodu sklářských mistrů, kteří přišli na Moravu a do Čech ze Saska. Je zajímavé, že jméno Schürer znamená v překladu topič, tedy funkci, která je ve sklářské výrobě důležitá. Nejstarší zmínka o jejich působení na území Čech se týká roku 1530, kdy Paul Schürer postavil sklárnu ve Falknově. Paulův bratr Valentin byl sklářským mistrem v Krompachu. Měl tři syny – Martina, Valentina a Georga, jehož zanesly cesty osudu právě k nám, a dvě dcery – Reginu a Evu.

Na území dnešní obce snad existovaly sklárny ještě před příchodem Georga, ale tato domněnka nebyla věrohodně potvrzena. Jejich počátky prý sahají až do poloviny 14. století, ale zřejmě za husitských válek zpustly. Ať to bylo tak, či onak, Georg je považován za zakladatele sklářských hutí na Mlýnici. O jeho životě se rozhodně nedá říci, že by byl nějak stereotypní nebo dokonce nudný. Rozhodně mu nechyběla odvaha k podnikání a s tím související přesuny na místa, kde se daly očekávat příhodné podmínky. Georg Mlýnici po čase opustil, ale přesný důvod není znám. Jednou z variant, která se nabízí, je útěk před řáděním moru (v roce 1584 si vyžádal na sklářském statku 33 obětí), další možnost je, že přenechal huť svému synovi Dominikovi, který přišel z Moravy. Každopádně po opuštění Mlýnice toho stihl ještě docela dost. Roku 1590 (podle jiných pramenů 1594) založil sklářskou huť v Rokytnici v Orlických horách, kterou ale musel po krátkém čase opustit kvůli dluhům. Jeho situace v té době byla velmi neutěšená, protože neměl na splácení dluhů, kradl, byl uvězněn, ale nakonec se mu podařilo uprchnout. Někoho by taková životní zkušenost zlomila, nikoli však Georga. Další zprávy nám jej představují jako mistra poblíž Starého Města, u obce Stříbrnice. Brzo vyčerpané zásoby dřeva potřebného k provozu hutě jej donutily sklárnu přemístit na Malou Moravu, kde zůstal až do konce svých dnů. Poslední písemná informace, kterou o něm máme, je svobodný list, který obdržel pro svou sklárnu. V tomto listě je rovněž uvedena „cena za svobodu“ – daně, kterými byla jeho huť zatížena. Za rok to činilo 64 talířů, 10 tuctů neprůsvitných tabulí a 10 olověných tabulí. Krom toho byl povinen na sv. Jiří a Michala odvádět 2 erbovní sklenice, 2 tucty pivních sklenic a 2 tucty sklenic na víno.

Georgův syn, Dominik, se narodil roku 1560. Roku 1581 obdržel od olomouckého biskupa Stanislava II. sklářskou huť ve Velké Kunčici (Kunčice pod Ondřejníkem). Již zde se ukázalo jeho nadání pro sklo. Netrvalo dlouho a výrobky z jeho hutě si brzo našly cestu na významná šlechtická sídla na Moravě. Snad pro víru (byl luterán) opustil huť a získal Mlýnický statek a sklárny, majetek, který byl majitelem Janem Žalkovským osvobozen od daní.

Dominik byl sklářským mistrem, vůdčí osobností a dobré vztahy k majiteli panství ho zřejmě dovedly až k úřadu rychtáře. Výrobky mlýnické hutě dosáhly brzy velkého věhlasu a postupně se svými výrobky zapsal i u císařského dvoru v Praze. A tak není divu, že se společenské postavení císařských poddaných od základu změnilo. Stalo se tak 1. července 1592. Ten den byl zřejmě nejvýznamnějším v celé historii rodu Schürerů neboť Dominik a jeho čtyři příbuzní (Valentin, Kašpar, Paul a Martin) byli povýšeni Rudolfem II. do šlechtického stavu. Byl jim propůjčen šlechtický titul s přídomkem z Waldheimu a erb podle obrázku. Dva roky poté Jan Žalkovský postoupil Dominikovi sklárnu, dvůr, mlýn a dále Dominik získal povolení k volnému ptáčnictví, rybolovu, k zproštění odúmrti a roboty a k volnému nákupu a výčepu vína. Také mohl volně usazovat řemeslníky – rybáře, kováře, pekaře, tkalce. Směl voně čepovat pivo z knížecího pivovaru a zřídit u Červené Vody kamenný mlýn. Stal se tedy skutečným pánem a mohl se věnovat svému podnikání a zároveň řídil život na vsi, jeho činnost ovšem daleko přesáhla hranice regionu.

K šlechtici také náleží přiměřené sídlo. Dominik tedy vystavěl v Mlýnici zámeček, původně jednopatrový. O době vzniku se nikde přesně nehovoří, lze ale předpokládat, že výstavba začala ve stejném období jako budování dřevěného kostela, který nechal pro své souvěrce vystavět v roce 1598. Byly zde tedy slouženy luteránské mše, ale později, pod nátlakem rekatolizačních sil, přešel do rukou katolíků. V následujícím roce zemřeli Dominikovi dva synové, Baltazar a Marcellus, a ruku 1609, pravděpodobně při porodu, žena Rosina, o čemž svědčí dochovaná náhrobní deska.

Další úspěch, jehož Dominik dosáhl, bylo získání privilegia na sklářský statek v Bílé Vodě. Dostal jej od majitele rudského panství Bernharda ze Žerotína. K samotné sklárně patřila pila a mlýn, velmi důležitá zařízení pro její provoz. V privilegiu jsou zapsány další výsady: právo lovit ryby v potoce, provozování čižby (lov ptáků), volný prodej masa, mouky, chleba, soli, vína a piva. Prodej piva byl podle tehdejšího zvyku omezen tím, že jej Dominik musel odebírat z pivovaru v Rudě (aby panský pivovar nepřišel zkrátka). Dále směl získávat popel pro činnost hutě z panských lesů. Z výše uvedeného popisu se zdá, že Dominik byl velmi zámožný člověk. Na tehdejší dobu jistě, ale pokud se na to podíváme pohledem dnešního člověka, možná se nám to nebude zdát nijak zvláštní. Posuďte sami: V roce 1629 bělovodský statek obnášel 4 koně, 24 kusů hovězího dobytka, 6 koz, 8 prasat, 20 slepic a 40 ovcí. Jistě Vás napadne, jak se v průběhu staletí hodnoty mění. Ještě na počátku 20. století byla kravka pro některé hotové jmění a její ztráta mohla znamenat pro rodinné hospodaření katastrofu, dnes by si takovéto hospodářství mohlo dovolit daleko více lidí, aniž bychom je považovali za nějak mimořádně bohaté. Vraťme se raději zase k Dominikovi, bělovodské sklárně a přilehlým pozemkům (pole, zahrady, louky, lesy atd.). Samozřejmě ani tehdy nebylo nic zadarmo, takže za poskytnutá privilegia odváděl do Rudy 4 bílé groše z každé měřice pole, dědičnou daň 30 moravských tolarů, které odváděl v tradičních „berních termínech“ – na sv. Jiří a Michala. Za sklárnu platil jednou ročně (na sv. Michala) půl truhlice průsvitných skleněných tabulí a 5 kop sklenic na pivo a víno. Ani to se nám nezdá příliš mnoho, ale my už dnes jen stěží dokážeme posoudit, jak moc taková daň statek zatěžovala.

Dominik zemřel někdy mezi lety 1633 a 1637, tedy mezi svými 73 a 77 lety. Dosáhl postavení a slávy o kterém se drtivé většině jeho současníků ani nesnilo. Bezesporu šlo o největší osobnost přímo spjatou s naší obcí.

Svého dědice pojmenoval Dominik po dědovi - Georg. Bohužel o mnoho svého otce nepřežil. V roce 1610 se Gerog stal majitelem sklářského statku v místě dnešního Moravského Karlova (obec založili Lichtenštejnové až v roce 1630) a po smrti otce se ujal statků v Bílé Vodě a na Mlýnici. Území Moravského Karlova patřilo k rudskému panství Žerotínů, ti byli za své proticísařské postoje stíháni (o tom si povíme v dalším dílu našeho nakouknutí do zrcadla událostí dávno minulých) a jejich majetek posléze převzali Lichtenštejnové. Byli to právě Lichtenštejnové, kteří se zasadili o přísnou rekatolizaci svých držav a tak lidé sídlící zde měli dvě možnosti na výběr – zůstat a přejít na katolickou víru, čímž si i uchránili své skromné majetky – nebo odejít do ciziny a zkoušet štěstí tam. Jistě leckomu z Vás vytane na mysli jméno zřejmě nejznámějšího českého emigranta, učitele národů - Jana Amose Komenského. Ano, je to ona doba hromadné emigrace, kdy Čechy opouští jak významné osobnosti kulturního a politického života, tak tisíce zdánlivě bezvýznamných lidí. Mezi nimi pravděpodobně i zdejší skláři.

Čilý provoz výrazně narušil příchod třicetileté války, která obecně zlomila sklářský obchod nejen v Čechách. Po jejím ukončení byla země dlouho ve zbídačeném stavu a skleněné výrobky byly považovány za luxus, který šel velmi těžko na odbyt. Situace se konsolidovala poměrně dlouhou dobu.

Ale zpět k Schürerům. Georg v roce 1647 zemřel a všechny starosti zůstaly na bedrech jeho ženy Anny, která mohla se svými dětmi zůstat za podmínky, že přestoupí na katolickou víru. Rodinné jméno bylo zřejmě velmi vážené i u mocného rodu Lichtenštejnů, takže v případě, že by nechtěla změnit víru, ponechali jí právo osadit dům vybraným člověkem a i s majetkem svobodně odejít. Situaci Anna vyřešila tak, že statek postoupila své dceři Regině a jejímu manželovi Zikmundu Langerovi z Langendorfu. Langerové statek drželi až do roku 1737, kdy je prodali Lichtenštejnům, ale o tom si budeme povídat v některém z dalších dílů našeho vyprávění. Koupí mlýnického statku bylo z pohledu Lichtenštejnů ukončeno sjednocení panství. Můžeme říci, že od této doby měla Červená Voda, rozumějme všechny její dnešní části na území Moravy, pouze jednoho pána.

Konec této slavné sklářské éry v naší obci je smutný. Lichtenštejnové postupně uzavřeli všechny hutě. Jako poslední byla uzavřena huť v Moravském Karlově v roce 1668. A osud Schürerů jakoby sledoval dobu – rodina zchudla a stala se domkaři. Je to přesně podle oné notoricky známé písně: Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře…

Zajímavý osud - Martin Schürer

Dominikův strýc Martin se proslavil ve zcela jiné souvislosti. Jako jediný z celé rodiny vybudoval kariéru coby sekretář pánů z Rožmberka – Viléma a Petra Voka. Zřejmě byl vynikajícím sekretářem, neboť se Rožmberkové přimluvili u císaře, který mu propůjčil šlechtický titul spolu s dalšími členy rodiny.

Martin sloužil nejprve Vilému Vokovi. V jeho službách byl až do Vilémovy smrti. Podle dobových zápisů si urozený pán vyjel do Prahy, kde se náhle rozstonal a během několika dní zemřel. Tři dny před smrtí si „poslal pro Martina Šurera, aby pánu na inštrument zahrál, chtěje tady nějakého polehčení užíti“. Po Vilémově smrti se podařilo získat Petru Vokovi Martina do svých služeb. Martin k tomu sám poznamenal: „K službě Jeho Milosti pána pana Petra Voka Ursina, ačkoliv mysl mne jinam táhla, na žádost Jeho Milosti vnově přikázal jsem se.“

Po necelém roce daroval Petr Vok věrnému sekretáři dům v Třeboni. Martin skončil svůj život tragicky. Onemocněl uherskou nemocí (skvrnitým tyfem), kterou se zřejmě nakazil při vojenském tažení Petra Voka do Uher, a o půlnoci 11. listopadu (shodou okolností na sv. Martina) 1594 skočil do studně na nádvoří třeboňského zámku a utopil se. Pochován je v třeboňském kostele sv. Alžběty.

Okolí Červené Vody - Sklářství v regionu

Není jistě bez zajímavosti, že katastr nynější Červené Vody není v okolí jediný, kde by se provozovalo sklářství. Současní historikové dělí zdejší region na několik okruhů, o kterých se dochovaly nálezy, či zmínky. Do mladkovského okruhu patří hutě v Mladkově, Těchoníně, Celném, Lichkově, Jamném a sklárna s brusírnou v Orličkách. K červenovodskému okruhu náleží Mlýnice Bílá Voda, Moravský Karlov. Na moravské straně to pak byly hutě ve Stříbrnici, Květné u Kunčic, Sklenném, Františkově, Branné a konečně v Kladsku Miedzylesie, Szklarnia, Róžanka, Miedzygórze, Sklary a Wilkanowie.

Docela velký počet, což? Jak to, že o okolí bývalo tolik skláren a nezachovala se ani jediná? Odpověď je jednoduchá. Sklářský provoz spotřeboval velké množství dřeva. To se používalo nejen na topení ve sklářské peci, ale hlavně pro výrobu potaše, jedné z důležitých surovin přidávaných při tavbě. Potaš (nebo také salajka, chemická sloučenina, kde největší podíl má uhličitan draselný) se vyráběla z popela. Spousta stromů vzala za své jen proto, aby bylo možné získat popel pro její výrobu. Není tedy divu, že se sklářská výroba podílela velkou měrou na přetváření zdejší krajiny. Když zásoby dřeva klesly pod únosnou hranici, bylo nutné výrobu zastavit.

4. Na žerotínském panství

V minulé kapitole jsme si trochu odskočili a věnovali se rodu Schürerů. Nyní se vraťme a navažme niť, po níž budeme sledovat události od počátku 17. století dále. Opustili jsme Červenou Vodu a okolní obce v roce 1596, kdy štítecké panství s Červenou Vodou získal Pavel Kathar z Katharu, Bílou Vodu a Mlýnici zase Žerotínové.

Nahlédněme nyní blíže právě na panství, k němuž náležela Bílá Voda a Mlýnice. Na jeho osudu můžeme sledovat poněkud složitější zrod šlechtického velkostatku, jak jsme se o tom zmiňovali dříve. Bílou Vodu založil pravděpodobně Jan z Boskovic, ale přímé důkazy neexistují. První písemná zmínka o ní je z roku 1596, kdy poručníci Ladislava Velena ze Žerotína odprodali severní část zábřežského dominia (16 vesnic od Bílé Vody až po Olšany a navíc statek Bludov) Velenovu vzdálenému příbuznému Janu mladšímu ze Žerotína, pánu na Losinách. Jako vždy, šlo o řešení složité finanční situace. Pokud chtěli Velenovi poručníci udržet zábřežské panství, museli jeho část odprodat. Tím se tedy stalo, že byl díl panství odtržen a vzniklo panství nové, které Jan ml. ihned přenechal svému synu Bernardovi. Právě on si zvolil za své sídlo a tedy i za správní středisko Rudu nad Moravou (dříve též Ruda Železná) a začal zde na haldách strusky z železářských hutí budovat zámek.

V roce 1612 odkoupil Dominik Schürer z Waldheimu od Bernarda ze Žerotína sklářský statek v Mlýnici. Ke statku patřil i kus lesa s pozemky, zahrady ležící uprostřed statku i se dvěma jejich držiteli, kteří byli povinni platit dávky. Dále podle smlouvy Dominik získal selské majetky, na kterých stála huť. Lidé zde usedlí se stali jeho poddanými. Rovněž Bílá Voda byla pod vlivem Dominika Schürera, který se stal, podle uděleného privilegia, zdejším rychtářem.

Roku 1614, po Bernardově smrti, koupil panství zpět Ladislav Velen. Ten se koupí stal majitelem rozsáhlého komplexu složeného z bývalých panství zábřežského, moravskotřebovského a rudského. Pokud bychom chtěli zhodnotit, jaký byl Bernard hospodář, můžeme z kupní smlouvy zjistit, že se panství rozrostlo již na 19 vsí a jedno městečko a jeho cena stoupla téměř o polovinu. Za 18 let to je zřejmě úspěch, který stojí za zmínku.

V roce 1616 byla dokončena vnitřní úprava zámku (mimochodem na stavbě i výzdobě pracovali umělci z Itálie) a Ladislav Velen se sem přestěhoval ze svého dosavadního sídla v Moravské Třebové i se svým dvorem (který by se podle velikosti dal bez nadsázky označit za knížecí). Pokud jsme prohlásili hospodaření Bernarda za úspěch, pak Ladislav Velen jej daleko předčil. Nejenže dokázal vykoupit rudské panství zpět za 1,5 násobek původní ceny, ale zvětšil své nehmotné i hmotné statky natolik, že se mu na Moravě říkalo „bohatý Žerotín“. Díky tomuto renesančnímu kavalírovi získala na proslulosti Moravská Třebová, která se stala střediskem vzdělanosti, neboť se mu podařilo sem soustředit lékaře, přírodovědce, astronomy, alchymisty a další učence své doby.

Právě procházíme dobou označovanou jako „předbělohorská“. V ní si země dostala možnost odpočinout od válek a to přinášelo velký rozvoj ve všech oborech lidské činnosti. Životní úroveň v Zemích koruny české (takto se náš stát v popisované době oficiálně nazýval) byla – na tehdejší poměry- velmi vysoká a cestovatelé, přicházející z mnoha míst Evropy, si u nás připadali zhruba stejně, jako my dnes, pokud vyrazíme směrem na západ. Pro ilustraci si přečtěme zkrácené úryvky textů svědčících o životě v renesančních Čechách. Jan Lutzbach, benediktinský převor v Laachu píše: „Lid v Čechách je hrubého zrna a má zálibu v hojných a silně kořeněných jídlech. I obyčejní lidé mívají při obědě a večeři zřídka méně než po čtyřech pokrmech, v létě mimo to ráno k snídani slejšky (bramborové šišky) s míchanými vejci a sýr. Nadto Češi požívají odpoledne k svačině jakož i k večeři sýr a chléb s mlékem. Ale při pití jsou daleko slušnější a mírnější, než se pozoruje v krajinách na pobřeží mořském, kdež i ženy ve třech vypijí během půl dne soudek piva s rozpuštěným máslem. Takovou mírou mohl bych zajisté deset Čechů napájeti po celý týden….Bohatší jsou většinou tak tuční, že jsou nuceni nositi představující tělo v obvazech, které jsou na krku upevněny (pozn.: jde o šle!). Muži jsou silné postavy, hranatí a svalnatí. Též ženy jsou masité a tělnaté. Lid zdá se býti velmi nakloněn smyslným radostem a oddává se zvláště potom rád tělesným chtíčům, když si jídlem a pitím připravil veselou hodinku…“. Angličan John Taylor zase uvádí: „ V Praze se dá za pouhé dva šilinky koupit pěkný krocan a čerstvých ryb já takové množství nikdy neviděl. Krom toho je tam převeliká hojnost ovocných plodů, takže jsem dostal košík hroznů, dvě a půl pinty za penci a čtvrt, za tolikéž plný klobouk pěkných broskví a naložených okurek, přičemž muškátových melounů tam denně náklad pěti či šesti povozů kydají vepřům…“. Tak co myslíte, měli se naši předci špatně? Jak to bylo v naší obci nevíme, ale podle výše uvedených úryvků zpráv si můžeme udělat přibližnou představu o tom, jak se asi u nás žilo. Musíme ovšem na druhou stranu vzít v potaz, že se nacházíme v chudé podhorské krajině, kde je úroda daleko více odvislejší od počasí a dalších vlivů. Z různých pramenů víme, že zde existovalo několik mlýnů (některé se používaly ke sklářské výrobě), lovily se ryby, provozovala čižba, probíhal obchod nejen se sklářskými výrobky, i když ty zřejmě tvořily největší část příjmů.

Ačkoli byl Ladislav Velen ze Žerotína jedním z předních velmožů na Moravě, politické a náboženské otázky jej nechávaly klidným až do doby stavovského protihabsburského povstání. To vypuklo defenestrací 23. května 1618 a stavům šlo o prosazení práv daných Rudolfovým Majestátem (rovnoprávnost všech náboženství), nyní porušovaných císařem, který začal nahrazovat protestanty v úřadech katolíky. Vpravdě tedy šlo především o moc a majetek (jak stavům tak samozřejmě i císaři). Samotné povstání se rozšířilo především v Čechách, Morava se díky snahám olomouckého biskupa, kardinála Františka z Dietrichštejna, nepřipojila. Pro české stavy to ovšem byla stěžejní otázka. Veškerá politická jednání selhala a tak padlo rozhodnutí o intervenci. V půlce dubna 1619 vtrhli Češi pod velením Jindřicha Matyáše Thurna na Moravu a obsadili město Znojmo. Sem se dostavila i moravská opoziční šlechta s ozbrojenou mocí. Jejím velitelem a mluvčím nebyl nikdo jiný než Ladislav Velen. Ten zde 2. května veřejně vyhlásil, že se Morava připojuje k povstání českých stavů.

Jak známo, povstání bylo ukončeno bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Po ní následovaly tvrdé perzekuce. Kromě popravy 27 povstalců (21.června 1621) nastaly rozsáhlé konfiskace. Také Ladislav Velen byl mezi odsouzenými, ale popraven nebyl. Podařilo se mu uprchnout do Uher (později patřil k hlavním politickým i vojenským představitelům emigrace), takže jeho jméno bylo aspoň symbolicky přibito na šibenici a jeho majetek byl zkonfiskován. Rudské panství ovšem jen z poloviny. Shodou náhod nebo možná i předvídavostí nechal půl panství se zámkem přepsat na svou ženu Alžbětu z Thurnu, jíž se konfiskace vyhnuly. Alžběta zemřela roku 1622 a majetek připadl jako odúmrť císaři, od něj jej pak získal Karel z Lichtenštejna, Ladislavův dřívější přítel, nyní vůdčí osobnost rekatolizačních snah a zároveň člověk, který v tomto období díky svému postavení pohádkově zbohatl.

Vlastní Červenou Vodu, jako součást štíteckého panství, držel Pavel Kathar z Katharu, ale ne příliš dlouho, již v roce 1602 jej prodal Janovi staršímu Odkolkovi z Újezdce. Odkolkové byli starý vladycký, později panský rod, pocházející z Mladoboleslavska, ale na konci 16. století získali i rozsáhlé statky na Moravě. Štítecké panství drželi až do roku 1624, kdy jim bylo, s mnoha dalšími, zkonfiskováno, když se zapletli do stavovského povstání. O jejich účasti na tomto povstání se mi nepodařilo nic bližšího zjistit, ale pro lepší představu o tehdejších událostech uveďme, že nebyli odsuzováni jen přímí účastníci protihabsburského odboje, tedy vojáci sloužící ve stavovském vojsku, ale mnohdy stačilo jen to, že ze strachu uposlechli rozkazů povstalecké vlády nebo platili povinné daně. Tak se stalo, že někdy, zvláště ve městech, přišlo o majetek více katolíků než protestantů, ačkoli právě myšlenkou rekatolizace obyvatelstva se císař a jeho přívrženci oháněli.

Možná někoho napadne: jak to, že mlýnický statek, majetek protestanta Dominika Schürera zůstal konfiskacemi nedotčen, ačkoli všechny majetky okolo „změnily majitele“? Byl Dominik tak pasivní při povstání nebo tak loajální s habsburskou vládou nebo úředníkům nestálo za to zastavit provoz hutě prakticky bezvýznamného majitele dodávajícího sklo i ke dvoru? Při pohledu sem se nám naše zrcadlo poněkud mlží a nám se zřejmě již nepodaří zjistit skutečný stav věci.

Pro ilustraci si uveďme ještě několik čísel: Z přibližně 1600 šlechtických rodin bylo 680 odsouzeno, z toho 160 přišlo o majetek úplně, některé o dvě třetiny, polovinu nebo třetinu.

Ke zkonfiskovanému štíteckému panství se dostal, taktéž nejvyšší kancléř Karel z Lichtenštejna (za nepřítomnosti císaře nejvyšší osoba v království), čímž se mu podařilo sjednotit dvě panství – štítecké a rudské. Toto spojení pak vydrželo až do konce feudalismu. Jedinou výjimkou v jednolitosti byla Mlýnice, kterou vlastnili Schürerové, poté Langerové z Langendorfu a nakonec jej Lichtenštejnové získali v roce 1737, ale to již předbíháme dobu.

Na závěr dnešního nahlédnutí do zrcadla dějin se ještě krátce zastavme u bělohorských událostí na území další části obce, tehdy ještě neexistující Orlice. Na začátku století vlastnil králické panství Jiří Fridrich z Hohenlohe. Byl to představitel německého šlechtického rodu, který stál na straně Luterovy reformace a hlásil se k protihabsburské části šlechty. Po vypuknutí stavovského povstání se stal jedním z organizátorů českého stavovského vojska. Po porážce na Bílé hoře byl i jemu majetek zkonfiskován. Nedlouho poté se Jiří Fridrich „udobřil“ s císařem, přešel do jeho služeb (stalo se tak roku 1623) a za dalších 5 let mu byl majetek navrácen.

Shrneme-li si situaci v obci po Bílé hoře, zjistíme, že krom statku na Mlýnickém Dvoře byl všechen majetek zkonfiskován a de facto rozdělen na dvě panství – Lichtenštejnské se sídlem v Rudě nad Moravou a králické, které v době, kdy opouštíme naše vyprávění, náleží císaři.

Začíná evropský vojenský konflikt známý jako a třicetiletá válka a s ním přichází velmi těžká a dlouhá doba znamenající jak hmotný úpadek (způsobený konfiskacemi, ale samozřejmě i válkou), tak částečně i pokles kulturní úrovně (kupříkladu podle doložených skutečností před třicetiletou válkou uměla většina obyvatel číst, což budilo velký obdiv u návštěvníků přicházejících z ciziny). Ovšem není vše jen černé nebo bílé. Vítězstvím protireformace se u nás začal prosazovat nový architektonický sloh, baroko, a ten označovat za úpadek nebo pokles si asi nedovolí nikdo z nás.

5. Nástup Lichtenštejnů

Minule jsme naše vyprávění přerušili s příchodem třicetileté války. Nemá smysl líčit podrobnosti tohoto komplikovaného konfliktu, ani to ostatně nespadá do okruhu našeho vyprávění. Pokud si někdo bude chtít své vědomosti občerstvit, jistě si vhodný zdroj najde. Soustřeďme se tedy spíše na události v obci.

Každá válka s sebou nese strádání jak fyzické, tak duševní. Musíme si uvědomit, že průměrná délka lidského života v oněch dobách se přibližně rovnala oněm třiceti letům. Na konci války již tady žila a hospodařila prakticky jiná generace. Tito lidé se povětšinou již ve válce narodili a byli jí přivyklí. Informace o tehdejším životě jsou kusé a neúplné. Zjišťujeme pouze, že mezi lety 1642-1647 Červenou Vodu několikrát vydrancovali Švédové. První útok byl směřován ze Slezska a moravská šlechta proto prosadila vybudování obranných valů, tzv. šancí, mezi Orlicí a Boříkovicemi. V době ohrožení bylo opevnění obsazováno jak vojáky, tak i poddanými z Moravy. Největší počet poddaných zde byl v prvním roce – 1642, pak již opevnění patrně ztrácelo význam, neboť Švédové přicházeli z druhé strany, směrem od Olomouce, kterou se jim podařilo dobýt a kde si udělali základnu prakticky až do konce války. Zajímavé je, že tehdejší majitel králického panství Wolfgang Adam Pappenheim, sám voják jemuž navíc mělo jít i o obranu jeho majetku, proti tomu protestoval, jelikož prý šance poškozují jeho lesy a půdu. Nakonec vyslovil domněnku, zda iniciativa vzešlá z moravské strany, ale realizovaná na české půdě nemá později posloužit k posunutí moravské hranice směrem na západ. Zbytek těchto opevnění je zachován na návrší Val mezi Horní Orlicí a Dolní Hedečí.

Aby pohrom nebylo málo, tak roku 1633 se ještě přidává morová epidemie. Ta sem zavítala ještě jednou, v roce 1712 (pro zajímavost: poslední epidemie v Evropě byla v letech 1713-15 a od té se nevrátila. Nikdo neví, jak je možné, že po několika staletích se najednou mor nevrátil. Na druhou stranu je třeba dodat, že bacil moru byl objeven až mnohem později a dnes již prakticky není možné ze stručných dobových zpráv usoudit, co skutečně byl mor a co jiná nemoc). Na paměť této zkázy stojí vedle obecního úřadu socha Nejsvětější Trojice z roku 1715. Jedná se o velmi dobře zvládnutou barokní plastiku, pravděpodobně z dílny Pacáků.

Dále máme zprávu, že v roce 1671 je červenovodská fara již katolická a mezi lety 1683 a 1386 byl původní dřevěný kostelík přestavěn do dnešní zděné podoby. Stavba byla zahájena 31.5. 1683 za účasti knížete Jana Adama Ondřeje Lichtenštejna a od tohoto data jsou také Lichtenštejni uváděni po tři století jako patroni kostela. V kostele byly 3 zvony, nejstarší z roku 1620, pojmenovaný Albyn, podle zdejšího faráře, a další pak z let 1656 a 1756.

Třicetiletá válka i morové epidemie měly za následek úbytek obyvatelstva v obci. Lichtenštejnové situaci vyřešili tím, že pozvali osadníky ze zemí dnešního Německa. Toto je období, kdy prakticky v obci vymizelo české obyvatelstvo a bylo nahrazeno německým. Jedním dechem ale musím dodat, že národnostní cítění tehdejších obyvatel bylo rozdílné od našeho současného. Stručně řečeno, mnoho lidí se považovalo za Čechy, aniž by uměli jediné české slovíčko. Rozhodovalo místo, nikoli jazyk. Náhled na národnost se ale časem měnil a celá situace vyvrcholila na počátku 20. století obsazením Sudet. Ale to opět předbíháme.

Z útržkovitých zpráv se dále dovídáme, že od roku 1654 jsou vedeny matriky a v roce 1656 byl v Červené Vodě dědičným rychtářem Jantschke. V té době bylo v obci 29 sedláků a 31 chalupníků.

Pokud budeme chtít vědět něco více o životě našich předků musíme se, jak již několikrát předtím, poohlédnout jinam. Současníci z doby třicetileté války viděli Čechy takto: Francouzský úředník Baltazar Monconys píše při svých cestách po Čechách a Praze roku 1633: Cesty jsou rozjety, ve vesnicích nedostane člověk k jídlu než to, co si přinese a ke spaní je jen sláma… Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický a v obou zeje jen holá bída. Takový dojem činí celé město. Arnošt Denis zase uvádí: Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618 zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků…Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřaháni po čtyřech a po šesti…Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených…V.V. Tomek: Vesničtí rychtáři a konšelé neznají abecedu. Gramotný sedlák je teď politicky podezřelou osobou…

Dříve bývala pýchou českého státu poměrně vysoká vzdělanost. Téměř každý uměl číst a psát, téměř v každé chalupě byla bible. Pro porovnání si uveďme zprávu z Moravy po válce - z roku 1670: škol je pouze 327, takže v devíti obcích z deseti se dětem nedostává žádného vzdělání. Přitom v místech, kde škola je, dochází pouhá šestina žáků, a to ještě nepravidelně. Situace se dlouhou dobu lepšit nebude.

Oproti zprávám uvádějícím stav v předbělohorské době je to rázem obrat prakticky čelem vzad. Z bohatství bída, z nebe peklo. Po konci třicetileté války se situace začala měnit v Čechách zavládl mír (Moravu několikrát postihly turecké nájezdy), tolik potřebný pro zotavení hospodářství i kultury.

Lichtenštejni jsou starý šlechtický rod pocházející ze Štýrska a jeho předkové se připomínají již ve 12. století. To je informace, která není ničím zvláštní. V Čechách a na Moravě v té době samozřejmě existovaly také šlechtické rody. Zajímavé ovšem je, že jeho členové žijí dodnes, tedy přes 8 století se dařilo členům rod zachovat, zatímco drtivá většina domácích rodů postupně vymřela a byla nahrazena rody přicházejícími z ciziny právě v období, které si popisujeme.

První Lichtenštejn, o němž máme zmínku, je Jindřich, který získal od českého krále Přemysla Otakara II. panství Mikulov na Moravě. Od té doby svůj vliv a majetek neustále rozšiřovali a Karel z Lichtenštejna se stal roku 1608 knížetem. Jak jsem se zmínil v minulém dílu, právě Karel nejvíce rozšířil své statky (díky konfiskacím) za stavovského povstání a byl, za nepřítomnosti císaře, de facto vládcem v Českém království. Alespoň ve zkratce si uveďme události v jeho životě. Je z toho patrné, o jak velkou a ctižádostivou osobnost zřejmě šlo:

Narodil se roku 1569 a ve svých dvaceti čtyřech letech se oženil s Annou Marií z Boskovic, dědičkou rozsáhlého boskovického statku. Již to byl první krok k vzestupu. Z dějepisu víme, že šlo o naprosto běžný tah k získání majetku. Roku 1599 přestoupil na římské vyznání, což, jak se později ukázalo, byl předpoklad k další kariéře. Už nezjistíme, jestli změna víry byla čistě záležitostí srdce a svědomí nebo jen čistá vypočítavost, každopádně s předstihem zvolil správnou stranu. Ještě v témže roce získal úřad moravského nejvyššího sudího, který zastával do roku 1601. Je možné, že získání úřadu bylo podmíněno právě vírou, ale na druhou stranu v těchto letech bylo v království ještě mnoho úřadů zastávaných protestanty. V letech 1604-1607 působil jako moravský zemský hejtman a navíc v 1600-1607 byl předsedou tajné rady Rudolfa II. V posledně jmenovaném roce obdržel i tzv. velký palatinát, jenž mu povoloval razit mince. Ve sporech uvnitř dynastie Habsburků se postavil na stranu Matyáše a poté jeho nástupci Ferdinandovi II., za což byl odměněn roku 1620 správcovstvím a roku 1622 místodržitelstvím v Českém království. V témže roce dostal řád Zlatého rouna (byl 352. rytířem řádu). Pokud bych chtěl vyjmenovat majetky, které se mu podařilo za života získat, dostal bych se k rozsáhlému výčtu asi dvaceti panství a statků na Moravě i v Čechách, čímž nechci čtenáře nudit, takže se raději posuňme dál.

Dědicem majetku se stal Karel Eusebius z Lichtenštejna, který jako jediný ze sedmi dětí se dožil dospělého věku. V době otcovy smrti (Karel zemřel roku 1627) dědictví spravoval za patnáctiletého nástupce majetek jeho strýc Maxmilián a v roce 1632 se ujal Karel Eusebius vlády sám. V roce 1653 jej potkala nemilá záležitost, neboť královská komora chtěla nechat přešetřit všechny otcovy majetkové zisky. Karel Eusebius se vyhnul vyšetřování tím, že zaplatil astronomickou částku téměř dvou milionů zlatých (někdy je těžké se zbavit pocitu, že se lidé v průběhu staletí až tak moc nezměnili).

Osobou Karla Eusebia se vracíme zpět k osudům Červené Vody a jejich částí. Z různých zdrojů se můžeme dozvědět, že Moravský Karlov byl založen roku 1630. Není důvod tomu nevěřit. Co je psáno, je dáno. Zajímavé ale je, že jej měl založit právě Karel Eusebius a po něm měl být Karlov pojmenován. V předchozím odstavci jsme se ovšem dozvěděli, že až do roku 1632 za Karla Eusebia vládl jeho strýc Maxmilián. Tak jak to tedy bylo? Naše zrcadlo má malou optickou vadu. O skutečnosti můžeme jen spekulovat. Založil jej poručník a pojmenoval po zatím nezletilém majiteli? Nebo jej opravdu Karel Eusebius založil, ač neměl právní způsobilost? Možná by bylo možné situaci objasnit studiem tehdejších práv a zvyků, možná nám by ani tato znalost nepomohla. Ať to bylo tak, či onak, vesnice byla založena a první obyvatelé sem přišli ze sousední Bílé Vody, proto byl Moravský Karlov v 18. století také nazýván Horní Bílá Voda.

Po Karlu Eusebiovi se stal pánem Lichtenštejnského domu 3. kníže v pořadí - Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Byl to velmi úspěšný podnikatel, který vybudoval mimo jiné vídeňské předměstí Lichtenthal a Lichtenštejnský palác ve Vídni. Jeho zřejmě nejvýznamnější počin byla koupě panství Vaduz a Schellenberg, ze kterých vzniklo dnešní Lichtenštejnké knížectví v Alpách. Ačkoli měl Jan Adam Ondřej tři syny, žádný jej nepřežil a tak roku 1712 vymřela tzv. Karlova linie po meči. Větší část majetku přešla na Gundakarovu linii i s knížecím titulem. Pro upřesnění: titulem kníže se směl oslovovat pouze pán domu a ten byl vždycky jen jeden, většinou tedy nejstarší syn. Čtvrtým knížetem v pořadí se stal Antonín Florian a byl to právě on, kdo dosáhl povýšení panství Vaduz a Schellenberg na říšské knížectví pod názvem Knížectví Lichtenštejn. Nástupcem Antonína Floriana byl Josef Jan Adam, který zemřel roku 1732.

Tady osudy Lichtenštejnů prozatím opustíme a podíváme se na svobodný statek na Mlýnici. V minulých dílech jsme si popsali stav na Mlýnici až do odchodu Schürerů. Pro jistotu si ji shrňme: Po smrti Gerorga Schürera (1647 nebo 1648) dostala jeho žena Anna ultimatum spočívající v tom, že buď přestoupí na katolickou víru nebo může mlýnický statek osadit někým vhodným a i se svým majetkem odejít. Vybrala si druhou možnost. Statek předala své dceři Regině provdané za Zikmunda Langera z Langendorfu a odešla.

Tímto začala další etapa v dějinách mlýnického hutního statku – hospodaření Langerů z Langendorfu. Jak již bylo uvedeno výše, v době, o které hovoříme byl relativně nízký věkový průměr a Langerové v tomto ohledu rozhodně nebyli výjimkou neboť v letech 1648 až 1737, kdy vlastnili mlýnický statek se na něm vystřídalo 8 držitelů. Jen poslední z Langerů, Severin Remigius, jej držel od roku 1712, tedy 25 let. Bez tohoto posledního majitele je tedy průměrná délka držení statku necelých 9 let. Můžeme tedy říct, že změny probíhaly vcelku rychlým tempem. Pro úplnost si ony držitele v následujících řádcích aspoň ve zkratce vyjmenujeme.

Ke dni sv. Jana Křtitele (24.6.) 1648 byla sepsána smlouva s majitelem rudského panství o odkoupení sklářského statku. Ovšem po tomto datu se Langerové uvádějí na Mlýnici dále, takže smlouva byla patrně z nějakých důvodů zrušena a nevstoupila v platnost. Když Zikmund zemřel, držela panství jeho žena Regina Langerová z Langendorfu až do své smrti 28.6. 1680. V zápise o úmrtí je uvedena jako „dědičná paní svobodného hutního statku Mlýnice“. Již na sklonku jejího života vedl statek její syn Zikmund Ferdinand Langer. Zikmund však záhy následoval matku na věčnost (22.9. 1682), když mu bylo pouhých 42 let. Podle dědičného práva se majetku ujala jeho žena Marie Terezie a ta jej spravovala přes osm let. Po její smrti (19.10. 1690) zdědil statek Jan Zikmund Langer z Langendorfu a jeho žena Maxmiliána Cecilie rozená de Suene. Pro zajímavost uveďme, že 20.12.1703 tito majitelé prodali stavební místo mlýnickému rychtáři Kristiánu Ottovi a ve smlouvě se již nehovoří o sklářském statku, je uváděn pouze jako statek mlýnský.

Jan Zikmund opět brzy umírá a jeho manželka, mezitím provdaná, prodává panství Severinu Remigiu Langerovi z Langendorfu za 8.000 zlatých a další výhody. Maxmiliána Cecilie chtěla za prodej statku utržit co nejvíce a proto prodej proběhl formou dražby. Ta se odehrávala na rudském zámku za přítomnosti královského komisaře a zajímavostí (z pohledu dnešního člověka) je, že se licitovalo tak dlouho, dokud nedohořela svíce zapálená na počátku dražby. Severin nabídl nejvyšší částku až na poslední chvíli. Podle smlouvy získal Severin právo na celý statek a práva se k němu vztahující, ale o sklárně se už definitivně mlčí. Buďto chyběl mistr, který by dokázal sklárně opět vdechnout život anebo již docházelo tolik potřebné dřevo na její provoz.

Severin Remigius Langer z Langendorfu, rytíř řádu Kristova, figaldo v Portugalsku, pán v Petrkově a Lipé, byl zřejmě zámožný člověk, neboť už 12.7. 1719 koupil za 5.900 zl. kamenný mlýn stojící poblíž Červené Vody. Byla to asi výhodná koupě, protože podle privilegia daného Žalkovským r. 1594 museli zde mlít poddaní ze Šanova, Červené Vody a Mlýnic. V tomto směru byla vrchnost vždy neoblomná, neboť šlo o jejich peníze. Poddaní museli využívat služeb panského mlýna a za porušení tohoto nařízení byly udíleny tvrdé tresty. To samé se týkalo kupříkladu piva – do všech hospod na panství se dodávalo pivo z panského pivovaru. Konkurenční boj v těchto odvětvích šlechta vlastně ani nepřipustila. Ale vraťme se zpět k Langerům. Manželkou Severina byla Marie Anna, rozená Spinouzi, jejímž prostřednictvím měl styky s tehdejší elitou . Kupříkladu jejich svatby (25.5. 1709) se zúčastnil portugalský král Jan V. se svou chotí Marií Annou. Langer vlastnil Mlýnici až do roku 1737, kdy ji odkoupil kníže Václav Josef Lichtenštejn a připojil jej k rudskému panství. Zajímavostí je, že podle smlouvy patřily k prodávanému majetku i pivovar a papírny, ale kde a jak dlouho stály už asi nezjistíme. Majetek byl oceněn na 15.000 rýnských zlatých. Některé části Mlýnice byly poté rozparcelovány a odprodány novým vlastníkům. Tím vznikla nová vesnice, nazývaná Mlýnický Dvůr.

Na závěr dnešního vyprávění si opět shrňme situaci: Červenovodsko prakticky zapadlo do typického scénáře událostí třicetileté války – několikrát bylo vydrancováno, postihly jej morové epidemie. To vše mělo za následek velký úbytek obyvatelstva. Příchodem nového obyvatelstva začala „německá éra“ historie naší obce. Po ukončení války nastal mír a celá země se z těchto ran začala pomalu vzpamatovávat. Obec Opouštíme v roce 1737, kdy se Lichtenštejnům podařilo sjednotit rudské panství. Již Existuje Moravský Karlov a jediná Orlice ještě čeká na založení. Takže příště se podíváme na sousední, králické, panství, abychom byli svědky právě této události.

6. Založení Orlice

V dnešním pokračování našeho putování do minulosti se přesuneme do Čech, na králické panství a projdeme si jeho historii až k událostem třicetileté války. Opět se vrátíme do časů, kdy nám toho zrcadlo moc neukáže, ale s postupem dějin jsou vyjevované obrazy stále výstižnější.

Jak jsme zjistili dříve, osidlování pohraničí probíhalo z několika směrů, většinou podél vodních toků. Jednak to bylo směrem od Zábřehu přes Štíty k Červené Vodě a Šanovu, další směr byl od Moravské Sázavy mezi Lanškrounem (první zmínka 1285) a Jablonném nad Orlicí (poprvé doloženo 1304). Podél Tiché Orlice se osidlovalo přes Žampach a Letohrad až k Mladkovu. Ten je poprvé zmíněn v roce 1354. Směrem ze severu se šířilo osídlení od Kladska ke Kladské Bystřici a Mezilesí, o němž je první zmínka z roku 1278.

Roku 1357 vydal Karel IV. listinu, v níž postupuje Čeňkovi z Potštejna žampašské panství s celnicí v Mladkově a „montana in Greylichs“. Slovo „montana“ se může vyložit buď jako hornatá krajina nebo také oblast s doly (horními díly). Výslovné potvrzení myšlenky o dolování na Králicku však prozatím neexistuje. Rok 1357 tedy dokládá existenci oblasti, nikoli však sídla (obce nebo města) Králíky. Víme alespoň to, že Králicko bylo součástí žampašského panství.

Dějiny žampašského panství se poté odvíjely velmi pestře, ale pro naše vyprávění nemají zásadní význam a tak se raději přeneseme časem dál do roku 1568, kdy Jan Burian ze Žampachu nechal provést přesné vytyčení hranic Králicka, které mu připadlo jako dědictví. V protokolu jsou uvedena místa, odkud pocházeli svědci zúčastnění při vyměřování. Mezi nimi jsou i jména z Králík. Toto je tedy letopočet, kdy nejpozději existovaly Králíky jako osídlené místo. Existuje však hypotéza, že Králíky založil Janův otec Zdeněk ze Žampachu někdy po roce 1548.

Dalším majitelem panství se stal Zdeněk z Valdštejna, prastrýc Albrechta z Valdštejna. Koupě panství byla do zemských desek zaznamenána z neznámých příčin později, teprve roku 1577. Tento zápis je také prvním, kde je uveden ucelený popis panství. Je zde uvedeno město Králíky, městečko Mladkov a vsi Hedeč, Dolní, Prostřední a Horní Lipka, Červený Potok, Heřmanice, Morava, Boříkovice, Lichkov a Petrovičky.

Za Zdeňka z Valdštejna pokračovala osidlovací činnost a po jeho smrti se roku 1585 ujala správy panství jeho žena Anna, rozená z Redernu. Dlouho však vdovou nezůstala provdala se za Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (nejedná se o známého renesančního básníka – ten žil na přelomu 15. a 16. století, tedy skoro o sto let dříve).

Anna z Redernu vydala 12. ledna 1587 v Chomutově česky psané robotní privilegium, kde se poprvé připomíná ves Orlice (jedná se o dnešní Dolní Orlici). V tomto privilegiu jsou stanoveny doposud nijak neupravované zásady určování robotních povinností. Výše roboty byla stanovena podle výměry půdy. Potažní robota z jedné šňůry (1,151÷1,439 ha) byla půl dne nebo se mohl poddaný vykoupit pěti bílými groši. V privilegiu je uvedena formule, která říká, že pokud by majitel potřeboval robotu vyšší, musel za každý den navíc zaplatit poddanému 10 bílých grošů. Kromě potažní roboty, byla zde uvedena ještě robota ruční, kde byla stanovena rovněž norma půl dne ze šňůry nebo plat 6 bílých grošů. Dále byl sedlák povinen opracovat 1 den při mlácení semene nebo zaplatit 5 grošů a jeden fenik. Poddaní, vlastnící povozy museli ještě podle potřeby jezdit po celé zemi, ale za každou míli a centéř (61,65 kg) měli dostat zaplaceno 2 krejcary. Krom toho museli vozit vápenec a dřevo do vápenek a rozvážet vápno a dělat a navážet klády na pily v Mladkově a Orlici. Všech poddaných se ještě týkala povinnost udělat sáh dříví (5,619 m3) pro potřeby vrchnosti, tři dny byl povinen jít na lov zajíců nebo tuto robotu nahradit při mlácení nebo se vykoupit jedním a půl grošem za každý den. Privilegium dále obsahuje povinnosti, které nejsou přesně vyčísleny. Jednalo se o čištění stájí, rybolov, lov velké zvěře a pomocné práce na stavbách vrchnosti. Ženy poddaného měly povinnost pracovat 2 dny nebo zaplatit půl groše za den a dále byly povinovány účastnit se sklizně a zpracování lnu. Z naturálních dávek je uvedena povinnost odevzdávat 1 kus příze (bez bližší specifikace).

Anna z Redernu zemřela 28.8. 1588 a panství přešlo na jejího manžela Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Ten se opět oženil a vzal si Evu z Valdštejna. Podle smlouvy s Annou z Redernu měl majetek v případě bezdětnosti manželství připadnout zpět rodině Redernů. Bohuslav se však uchýlil ke lsti. Nejprve získal od císaře Rudolfa II. privilegium, podle kterého mohl svobodně zacházet se svým majetkem. Dále nechal do zemských desek vložit zápis o tom, že je manželce Evě dlužen 10 000 kop grošů a výši tohoto dluhu jí postupuje panství Králíky. Toto jednání bylo ovšem podle tehdejšího právního pohledu protiprávní.

Bohuslav Hasištejnský zemřel 17.10. 1605 a Eva ihned po jeho smrti žádala, aby jí obyvatelé panství složili slib poddanství. Ti však věděli o smlouvě a o jejím porušení a složit slib odmítli. Navíc byli podporováni Kateřinou z Redernu, švagrovou Anny, která hájila své zájmy. Situace se ještě vyhrocovala tím, že Eva žádala po poddaných povinnosti přesahující rámec výše popisovaného privilegia, ačkoli v privilegiu stojí, že je závazné i pro další majitele panství. Odpor poddaných tedy vzrůstal. Eva se obrátila k císaři a panství několikrát navštívil krajský hejtman z Hradce Králové. Obyvatelé však byli neoblomní a pro jistotu přestali plnit všechny robotní povinnosti. Situace se vyřešila až zásahem hradecké krajské hotovosti někdy koncem května 1607, která přinutila poddané k poslušnosti. Několik králickým měšťanů bylo zajato a uvězněno nejdříve v Hradci Králové a poté na Pražském hradě v Bílé věži a teprve později na prosby králické městské rady byli propuštěni.

Eva z Valdštejna se 25.6. 1607 znovu provdala za Georga Fridricha z Hohenlohe, příslušníka starého německého protestantského rodu. Někdy v říjnu přijela Eva se svým chotěm do Králík a konečně přijala slib poddanství. Zřejmě k tomu přispěla i přítomnost tisícovky vojáků, kterým Jiří Fridrich velel. Hned po slavnostním příjezdu a hostině (dříve rebelující obyvatelé se nyní potřebovali vrchnosti zavděčit, tak se snažili, jak mohli) však začalo verbování do vojska, což svádí k domněnce, že šlo o mstu vůči některým bývalým povstalcům.

Georg Fridrich vydal roku 1608 privilegium ve kterém nás může zaujmout to, že poddaní měli zakázáno prodávat své výrobky jinde než na králických týdenních trzích, čímž vlastně bylo vyzdviženo dominantní postavení Králík v rámci panství.

Nepokoje se tedy podařilo zklidnit a nastalo období relativního klidu, které však bylo záhy ukončeno stavovským povstáním a třicetiletou válkou. Georg Fridrich byl luterán a hlásil se k protihabsburské Evangelické unii. Aktivní byl již od samého počátku konfliktu, když se stal jedním z organizátorů a velitelů stavovského vojska. Po porážce na Bílé hoře byl majetek Georga Fridricha zkonfiskován. Během války prošla krajem několikrát vojska obou stran. Nejzávažnější vpád proběhl snad v srpnu 1622, kdy na Králicko vpadly Thurnovy jednotky z Kladska a ve snaze co nejvíce poškodit císařský majetek vydrancovaly některé vesnice a získaly značnou kořist. Paradoxem je, že ve vojsku byli i muži naverbovaní z Králicka, takže se dá říci, že vlastně ničili majetek svůj nebo svých příbuzných.

Po porážce na Bílé hoře začal Georg Fridrich z Hohenlohe hledat cestu k císaři a nakonec se stal roku 1623 členem jeho vojska Po pěti letech služby mu císař zkonfiskovaný majetek navrátil. Jeho žena, Eva z Valdštejna, však králické panství obratem prodala další významné osobnosti tehdejší doby, vojevůdci Gottfriedu Heinrichovi z Pappenheimu. Gottfried Heinrich byl pánem Králicka až do 17. listopadu 1632, kdy podlehl zraněním z bitvy u Lützenu. Díky starostem s válkou však zřejmě panství nenavštěvoval.

Jeho dědicem se stal Wolfgang Adam z Pappenheimu. Za jeho vlády, v roce 1633, zasáhl zemi mor. Za této smutné události začali františkánští a jezuitští misionáři organizovat poutě na Lysou horu nad Králíkami. Tyto poutě měly odvrátit mor a válečné útrapy. Tyto poutě jsou poprvé doloženy roku 1636. Jak jsme se dozvěděli již dříve, na území Králicka a Červenovodska několikrát vtrhly švédské oddíly (v letech 1642 ÷ 1647), takže úpěnlivá přání poutníku vyslyšena nebyla, nicméně tradice poutního místa se uchovala prakticky až do dnešních dnů.

Za zmínku ještě stojí fakt, že Králicko bylo po celou dobu třicetileté války protestantské (jinak tomu bylo na rudském panství, ale o tom jsme si vyprávěli už dříve) a teprve kolem roku 1640 přišel do Králík první katolický kněz, farář Paul Dahinden a oficiální katolická fara zde byla zřízena až v roce ukončení války, tedy 1648. To již ale mělo panství jiného pána, tedy vlastně paní – byla jí vdova po Wolfgangu Adamovi Kateřina, když její choť byl zabit při souboji s generálem Goltzem v Praze roku 1647. Kateřina se znovu provdala, tentokrát za Michala Ferdinanda z Althanu a Králíky mu v roce 1650 postoupila jako věno. Tím začala další kapitola králického panství, která trvala až do roku 1945.

První systematické „sčítání lidu“ bylo prováděno za účelem placení daní z pozemků a probíhalo v letech 1653÷1654. Bývá označováno jako tzv. berní rula . Tehdy měla Orlice 15 sedláků a 10 chalupníků. Zajímavé je, že v době rebelie (1605÷1607) králických poddaných byla většina písemností psána česky, ale na konci třicetileté války již pouze německy. Podle údajů ve výše zmíněné berní rule vymizela jména česká a byla nahrazena německými. Evidentně šlo o náhradu obětí moru a války novými kolonisty z území dnešního Německa. Do tohoto období můžeme tedy zasadit poněmčení kraje.

Dnešním vyprávěním opouštíme Králicko po skončení třicetileté války, přesněji v roce 1650, kdy se na dlouhý čas stávají majiteli panství Althanové. O tom, jak to za jejich vlády vypadalo, si povíme zase někdy příště.

V roce, kdy uzavíráme dnešní pohled do zrcadla dějin, existuje pouze Dolní Orlice (Horní bude založena o něco později) a její stáří je přibližně tři čtvrtiny století.

7. K počátkům kapitalismu

V předminulé kapitole jsme pokročili v našem vyprávění až k roku 1737, kdy se Lichtenštejnům podařilo získat všechny državy na území naší obce, tedy přesněji, na její moravské části. Díky různým zápisům jak ze strany majitelů panství, státní správy, tak i církevních máme možnost se blíže seznámit s mnoha skutečnostmi. Šlo převážně o různé dokumenty se statistickými údaji, většinou tedy pro potřebu vybírání daní, ale díky nim si můžeme udělat přesnější představu o životě našich předků v osmnáctém století a později.

V minulých kapitolách jsme si popsali situaci kolem třicetileté války a po jejím skončení. Povídali jsme si o rekatolizaci a právě náboženským otázkám se teď budeme chvíli věnovat. V Mlýnici existoval od doby Dominika Schürera dřevěný, původně luteránský, kostelík, který se podle zápisů těšil velké oblibě. Po skončení třicetileté války se život začal pomalu vracet k normálu a roku 1671 byla obnovena v Červené Vodě katolická farnost (původně Mlýnice a Mlýnický Dvůr patřily k Šilperku-Štítům). Ovšem netrvalo dlouho a objevily se stížnosti věřících. Obyvatelé Mlýnic a Ml. Dvora, ale kupříkladu i Moravského Karlova, Bílé Vody a Březné byli na mlýnický kostel zvyklí a k bohoslužbám raději docházeli tam, než do Červené Vody. Dnes už asi nezjistíme, jestli červenovodský farář nechtěl nebo nemohl docházet na bohoslužby do mlýnického kostela, každopádně tam zacházel velmi zřídka, což zdejší osadníky popudilo a rozpoutali spor u konzistoře v Olomouci. Nicméně, tato jejich snaha vyšla naprázdno a tak se odhodlali podat stížnost k samotnému papeži Klementu XI. Ten pověřil vyřešením situace opata Norberta Zieletzkyho z Hradiska u Olomouce. Opat rozhodl, že budou v Mlýnici bohoslužby každý měsíc. Roku 1773 byl dřevěný kostel přestavěn a zasvěcen Narození Panny Marie a roku 1785 zde byla zřízena samostatná kuracie. V pramenech o sto let mladších se můžeme dočíst, že k mlýnické farnosti náležel Mlýnický Dvůr se školou a kostelem, Mlýnická Ves, část horní Březné a část Bílé Vody se školou pro zimní čas.

Na Mlýnici a Mlýnickém Dvoře ještě zůstaneme. Roku 1776 bylo na zámek vypsáno privilegium, ve kterém byli majitelé zproštěni povinnosti ubytovávat vojsko, což v době více méně pravidelných válečných konfliktů byla jistě značná úleva. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že v případě potřeby by se vojsko ve vsi stejně usadilo a zřejmě by se rekvírovalo všude okolo, což by mělo samozřejmě dopad i na majitele zámku.

Z těchto poněkud chmurných úvah se nyní přesuňme jinam – do oblasti múz. Dominika Schürera zřejmě v naší historii nikdo nezastíní, ale občas se vynoří osobnost, u níž by bylo neodpustitelné se nezastavit. Na zámku v Mlýnici se totiž narodili umělci, jež jsou známi svými díly v širokém okolí (a dokonce i za hranicemi) – jednalo se o rod Umlaufů. Dnes již možná leckomu z Vás již jméno nic neřekne, ale já doufám, že přečtením dalších řádek Vám, milí čtenáři, tato jména utkví v paměti a možná si při cestách v regionu vzpomenete na některé místo a půjdete jej navštívit, abyste se mohli přesvědčit o umu mlýnických rodáků na vlastní oči.

Prvním z malířů byl Dominik Umlauf, narozený roku 1792. Otec jej dal vyučit houslařem, jenže jeho umělecké nadání bylo všestranné, což záhy dokázal. O dochovaných houslích nevím, ale jeho malířské a řezbářské práce je možné shlédnout dodnes. Pracoval jak pro soukromé osoby, tak pro církev. Mlýnice byla ale pro jeho práci příliš malá a zakázky by jej, coby umělce neuživily, proto se přestěhoval roku 1830 do Kyšperka (dnešní Letohrad), kde žil až do své smrti v roce 1872. Z jeho prací uveďme figurální výzdoby na kazatelně v kostele v Mlýnici, kříž s Kristem v kostele v Potštejně, křížovou cestu na Kopečku v Letohradě, obraz Madony v kunčickém kostele (Kunčice – část Letohradu) nebo renovace sloupu Panny Marie na letohradském náměstí.

Dominikův syn Ignác se narodil v roce 1821. Vydal se v otcových šlépějích a pro patřičné vzdělání se vypravil až do Prahy, kde studoval u profesora Tkadlíka na akademii (jedním z Tkadlíkových studentů a Ignácových kolegů byl např. i Josef Mánes). O jeho úspěšných studiích svědčí i dvě ceny, které zde získal. Dále studoval malířství na vídeňské akademii a poté se vydal na studijní cestu do Uher, pak následoval Šumperk, slezský Grafenberg a návrat do Vídně. Zde vážně onemocněl a vydal se za otcem do Kyšperka, kde roku 1851, tedy jako třicetiletý, zemřel. Ač byl jeho život krátký, jeho dílo je nesmrtelné. Za vše uveďme akvarel „Žebravé děti“, který namaloval jako dar císaře Františka Josefa I. anglické královně Viktorii při její návštěvě Vídně.

Nejmladším z rodu byl Jan Umluaf, narozený v roce 1825. Ten se, na rozdíl od bratra, dožil požehnaného věku 91 let. Stejně jako Ignác i on studoval v Praze a Vídni. Jeho tvorba se soustředila na církevní i světské motivy. Během své kariéry vytvořil neuvěřitelných 300 oltářních a jiných obrazů světců a světic (mimo jiné kostely v Červené Vodě, Šítech, Králíkách, Lanškrouně, Ústí nad Orlicí, Žamberku, Dobrušce, Moravské Třebové, Svitavách, Poličce, Častolovicích a mnoho dalších), 20 křížových cest, a tři jeho obrazy skončily dokonce až v americkém La Grosse, v kostele sv. Václava. Pracoval i na obrazech pro soukromé sbírky, kdy namaloval na 400 rodinných portrétů. V letech 1865-75 se intenzivně zabýval fotografií a patřil vůbec k prvním krajinářům v české fotografii. Většinou se jednalo o Kyšperk, Příbram a jejich okolí. Dochovaly se i fotografie významných osobností např. Františka Josefa I. nebo knížete Ferdinanda Kinského s rodinou.

Z historie Mlýnice a Mlýnického Dvora dále připomeňme, že 18. dubna roku 1840 vyhořel zámek a roku 1843 zde byla zřízena první tzv. „listovní sběrna“. Zaměstnán zde byl sběrač dopisů Jan Jesser a pěší posel Hund měl na starost dopravu mezi Mlýnickým Dvorem a kladským Mezilesím. O dva roky později, v souvislosti se zahájením provozu na olomoucko-pražské dráze byla otevřena poštovní stanice. Stalo se tak prvního září a od tohoto dne byly konány pravidelné denní jízdy Zábřeh - Mlýnický Dvůr – Červená Voda – Mezilesí. Poštmistrem byl ustanoven dosavadní sběrač Jan Jesser. Protože tenkrát sloužila pošta k přepravě dopisů i lidí, bylo jeho povinností držet 8 koní, čtyřsedadlové pohodlné vozy, dva malé vozy k přepravě dopisů a „Estaffeten – Taschen“ (brašny, v nichž se vozily a předávaly dopisy). Pošta přijížděla pravidelně v 11:30 a cestující se zde mohli během přestávky občerstvit. Poštovní stanice dále obstarávala dvakrát týdně spojení s okresním soudem v Rudě. Za pozornost ještě stojí zmínka, že Mlýnický Dvůr navštívil při své cestě Ferenc List a zahrál v rodině poštmistra. Historie poštovního úřadu skončila v roce 1858, kdy byl přeložen do Bukovic.

To jsme však již opět poněkud předběhli čas a abychom navázali nit, musíme se přesunout zpět. Na přelomu 18. a 19. století se pomalu mění životní podmínky. Přichází éra objevů a vynálezů. Pomalu, ale přece dost důrazně nastává éra strojů, jsou čím dál výkonnější a vydrží víc než člověk. Abychom uvedli věc na správnou míru, Rakouské mocnářství patřilo v tehdejší Evropě k těm velkým ale zároveň zaostalejším, přece jen více orientovaným na zemědělství a průmysl se prosazoval dost ztěžka. Za zeměmi jako Anglie nebo Holandsko znatelně pokulhával. To však neznamená, že by žádný porok nebyl, jen se projevoval se značnou časovou prodlevou.

Změny, jakkoli pomalé, se nakonec přece jen začaly projevovat i v naší podhorské oblasti. Lichtenštejni uzavřeli doposud fungující sklárny a lidé si museli poradit jinak. Těžko můžeme určit, jakou část obyvatelstva tvořili skláři a profese s výrobou skla související, jaký byl podíl zemědělců a kdo tvořil zbytek. Jisté však je jedno: Zemědělství uživilo maximálně několik desítek sedláků a rolníků, rozhodně se nemohlo porovnávat s bohatými nížinnými kraji. Co těžba nerostných surovin? To, co se zde nachází zřejmě nestojí za to. Možná těžba dřeva, ale lesy byly dlouhou dobu využívány k výrobě skla a tudíž někdejší „prales“ vymizel a majitelé panství si zbytek chránili, takže těžba dřeva byl regulovaná, o nějaké velké expanzi nemohla být řeč. Logicky z toho vychází, že se obyvatelé byli nuceni dát na řemesla a to jak bychom řekli dnes „na plný úvazek“ nebo jako přivýdělek k zemědělské činnosti. Jedním z řemesel, které se u nás nejvíce rozšířilo, byla textilní výroba. Ta se šířila právě v chudých podhorských krajích, neboť pracovní síla byla levná a navíc len je nenáročná rostlina a bylo ji možné pěstovat prakticky kdekoli. Časem se ke lnu přidalo i zpracování bavlny a tak pozvolna začala éra textilního průmyslu. V prvopočátku ještě nevznikaly továrny na výrobu a úpravu textilií, ale jednotliví tkalci pracovali doma a výsledky práce odevzdávali tzv. faktorům. Možná se někdo z Vás zeptá: „Kdo to byli faktoři?“ Lidé, které bychom mohli přirovnat k dnešním dealerům. Vytvořili si svoji klientelu z tkalců a o ty se starali. Od velkoobchodníků sháněli zakázky a rozdělovali je mezi jednotlivé tkalce podle jejich možností. Většinou byl v chalupě jeden stav a záleželo na tom, kolik lidí se na něm mohlo vystřídat a jak byli šikovní. Materiál potřebný k práci (přízi) faktoři donášeli (nebo jej osadníci sami vyráběli) a odebírali hotové dílo, za které platili. Tkaniny se nechávaly bílit (známé bylo především bělovodské bělidlo). Bílení byla zřejmě lukrativní činnost, neboť se můžeme dočíst, že roku 1754 koupil mlýnický zámek mistr běličský Anton Blaschke. Faktoři pak dostali zaplaceno za vybílené plátno od obchodníků. Tento faktorský systém, užívaný i u dalších řemesel, byl záhy velmi dobře propracován. Tímto stejným stylem bylo u nás organizováno např. řezbářství, výroba proutěného zboží a později i nitěné knoflíky.

Roku 1811 se můžeme dočíst o prvních červenovodských továrnách, konkrétně se jedná o firmy Lubich a Effenberger. Těžko říct, jestli se jednalo manufaktury nebo již skutečné továrny, pravdou však je, že rozvoj tovární výroby textilií nabíral čím dál větší obrátky, čemuž vydatně pomáhalo zavádění parních strojů do provozu. V roce 1855 již známe 70 výrobců (nelze ovšem soudit na velikost) a ručních tkalcovských stavů je ve zdejší oblasti na 7000, přičemž výrobou, úpravou a prodejem je zaměstnáno okolo 20.000 lidí. To už je slušná armáda, což?

Kromě textilní výroby se taktéž rozvíjí kartáčnictví, cihlářství, zpracování dřeva a dokonce se jedna firma zabývá výrobou harmonik (Wilhelm Lubich). Pomalu, ale jistě se Červená Voda stávala významným střediskem. Pro porovnání v roce 1771 měla Červená Voda 1893 obyvatel, Bílá Voda 549, Mlýnice 155, Mlýnický Dvůr 223, Moravský Karlov 747 a Šanov 973. Moravská část dnešní obce tedy čítala 4540 lidí, zatímco Zábřeh (později se stal okresním městem) měl v té době pouze 1183 obyvatel. V průběhu dalších let se tento stav udržoval, jak se dozvíme v dalších pokračováních.

Tímto popisem jsme doslova tryskem prolétli celým stoletím. Naše zrcadlo se stává čím dál jasnějším a můžeme střípky událostí skládat do větších obrazů. V našem vyprávění na to, bohužel, není tolik prostoru a navíc dnes již existuje slušný výběr dostupných publikací, ze kterých lze čerpat. Pokud se podíváme na dějiny v širším kontextu, řekněme v rámci státu, zjistíme, že mezitím proběhlo několik válek, bylo vydáno mnoho císařských patentů a nařízení, čímž se změnila celá státní správa i život obyčejných lidí. Tuhé feudální nevolnictví se mění ve vztahy typické pro kapitalismus. V umění baroko vystřídalo rokoko, následoval empír a biedermaier.

Dnešní vyprávění ukončeme okolo roku 1848. Celou Evropu proběhla revoluční vlna, která se nevyhnula ani Českému království. Krom politických změn bylo toto období významné i pro dějiny naší obce – pozvolna nastala doba nazývaná národní obrození a lidé začínali cítit rozdíl mezi Němci a Čechy, vznikaly národnostní rozpory a jejich řešení se táhlo dalších téměř sto let jako černá nit. Pravdou je, že vyostřování těchto sporů bylo programově řízeno a vyostřováno z obou stran „fronty“ a Červená Voda a její okolí s převahou německy mluvícího obyvatelstva byla do tohoto procesu vtažena také.

8. Konec monarchie

Již na konci minulé kapitoly jsme se dostali do století páry, století ve kterém se začala neuvěřitelnou rychlostí roztáčet spirála objevů a vynálezů, jež trvá dodnes. Toto století vcelku rychlým tempem zahájilo sled změn v životě celé společnosti. Změny zasáhly všechny naše předky a ani my nemáme velkou možnost před nimi uniknout.

Pokud jsme v předchozích kapitolách neměli valnou šanci vidět více, než pouhé obrysy událostí, nyní je již informací tolik, že je nutné některé z nich vynechat, abychom zachovali plynulost vyprávění a přitom nepřekročili vymezený prostor. Pokud tedy některý ze čtenářů nenajde v následujících řádcích informace, na které je zvědav, nechť mne pro to nezatracuje.

Po revolučním roku 1848 přišlo relativně klidné období (přerušené na našem území pouze Prusko-rakouskou válkou), při němž se upevnila absolutistická moc, ale také se zároveň začaly prosazovat změny ve velkém. Již dále se nebylo možné bránit novinkám. I do nejzastrčenějších koutů monarchie pronikala průmyslová revoluce. Z předchozí kapitoly víme, že se v Červené Vodě již pevně uchytilo průmyslové zpracování tkanin, kartáčnictví, zpracování dřeva a další obory průmyslové činnosti. Ze zpráv, které máme to vypadá, že ve druhé polovině 19. století a zvláště pak na přelomu století 19. 20. začaly takovéto podniky růst jako houby po dešti. Pro příklad uveďme, že v roce 1898 zahajuje činnost mechanická pestrobarevná tkalcovna firmy Schmied a syn. V tomtéž roce vzniká tkalcovna firmy Eduard Dittrich, 1909 továrna Johann Müller, o rok později podnik Josef Wagner a v roce 1912 továrna firmy Eduard Effenberger. Barvírny Adolf Schmied a Ernst Fiebich získávají parní pohon. Pro malé a zastaralé podniky to ale značí konečnou stanici. Nejsou s to čelit konkurenčnímu boji a postupně zanikají.

Alespoň na chvíli se zastavme u Prusko – Rakouské války, která zasáhla i naše území, ačkoli se v těchto končinách nic významnějšího neodehrálo. Ze zápisků pozdějšího starosty Johanna Kubecka se dozvídáme, že od slezské války za Marie Terezie nebyla obec v bezprostředním válečném nebezpečí. Od května 1866 se však v celém okolí ukvartýrovaly rakouské jednotky k ochraně hranic, přičemž hlavní stan byl rozbit v České Třebové. Do Červené Vody přitáhlo několik kumpanií jezdectva - husarů a hulánů (v zápiskách se píše o 7.000 mužů). Ke konci června začaly přicházet zprávy o blížícím se pruském vojsku, které vyvolaly zmatek. Lidé utíkali ze svých domovů, ale na druhý den se vraceli, neboť zprávy se ukázaly jako nepravdivé, ovšem zmatek neustále narůstal. Mezitím docházelo k různým potyčkám, ale nikdy nešlo o nic vážnějšího, pouze jedenkrát vtrhla do Králík pruská jízda o síle 50 mužů, ale byla zahnána. Na území dnešní obce se 28. června strhla jediná šarvátka, když se utkali čtyři pruští husaři a dva Rakušané mezi Orlicí a Červenou Vodou. Den na to přišla zpráva o bitvě u Náchoda, načež se lidé chodili dívat na Černou horu (dnešní Suchý vrch), aby alespoň viděli krajinu, kde se bojuje. Nedlouho poté přišla zpráva o bitvě u Hradce Králové a následně procházely obcí zbytky rakouského vojska zpět do vnitrozemí, někteří ranění vojáci se zde nechávali ošetřovat.

V polovině července obsadil Červenou Vodu pruský pluk a po rekvírování nastala v obci nouze o potraviny. Proti pruským vojákům v této oblasti vedl partyzánskou válku kapitán Vinenot (nemáme zprávy, zda šlo o vojáka v činné službě, vysloužilce, či „pouhého“ odbojného vlastence velícího skupině bojovníků) spolu se sympatizujícími četníky a financi. To se Prusům samozřejmě nelíbilo a uspořádali na něj zátah. Vinenotovi se však podařilo uprchnout někam do Jeseníků, když byl předtím právě četníky varován o blížícím se nebezpečí.

Po uzavření příměří (28. srpna 1866) se pruská vojska stáhla a za rekvizice byla zaplacena náhrada 6.000 zlatých. Peníze však nebyly mnoho platné, neboť nebyly k dostání potraviny, které by bylo možné za ně koupit.

Ve válečném roce 1866 poskytl císař František Josef I. obci Červená Voda příspěvek ve výši 500 zlatých na vytvoření nemocničního fondu. Podle obecní kroniky byly peníze uloženy ve spořitelně v Králíkách. Tato událost byla pro občany a místní spolky výzvou, aby se přičinili o zvýšení kapitálu. Předsedou obecního výboru pro postavení nemocnice se stal tehdejší starosta obce pan Johann Kubeck. Přes všechnu snahu částka nedosahovala potřebné výše. Pomohla náhoda. Dne 15. prosince 1895 zemřel v Terstu vrchní štábní lékař a osobní lékař císařův Dr. Kleofas Mann, rodák z Čenkovic. Ve své poslední vůli odkázal 12 tisíc zlatých na stavbu nemocnice, 30 tisíc zlatých na zřízení stravovacího fondu pro nemocné, 10 tisíc zlatých pro nadaci dělníků invalidů, 20 tisíc zlatých pro žákovský stipendijní fond. Těžko říci, co jej k tomuto skutku přimělo, nutno však konstatovat, že především díky štědrosti tohoto muže mohla vyrůst budova nemocnice. O její výstavbě rozhodla obecní rada 7. dubna 1897 a ještě téhož roku byl položen základní kámen. Výstavbu měl na starosti stavitel Josef Hübner z Králík. V období od r. 1897 do otevření nemocnice byla postavena hlavní budova, ihned po jejím dokončení izolační pavilon a prádelna. Ke zdaru díla přispěli svými peněžitými dary občané, také stát 15 tisíci korunami. Kníže Johann II. von und zu Liechtenstein daroval obci 8 tisíc korun.

Přestože obec byla ve druhé polovině minulého století značně zatěžována i dalšími projekty, např. stavbami hasičských zbrojnic, hlavně však stavbou školní budovy (nyní tzv. stará škola), nemocniční fond rostl - v r. 1897 bylo na účtu uloženo 13.634 korun.

O tom, že v obci bylo živo, že se neustále zvyšovala úroveň, svědčí mnoho záznamů. Nelze vše vyjmenovat, tak alespoň ve zkratce: Od roku 1867 měla Červená Voda jednočlennou četnickou hlídku, v roce 1870 zde již byla četnická stanice. V letech 1872÷75 byla vystavěna měšťanská škola, přičemž obecnou školu měla obec již od roku 1697. V roce 1875 byl založen hasičský dobrovolný spolek a začla výstavba zbrojnice vedle dnešní staré školy a je na místě poděkovat nynějším hasičům, že pokračují v jejich práci a daří se jim, alespoň částečně, uchovávat ukázky tehdejší techniky a výstroje.

V budově dnešní pošty bydlel Josef Langer, který zde měl hotel a zároveň byl ředitelem měšťanské školy. V roce 1886 se rovněž přičinil o výstavbu poštovního sálu (také v této budově). Těžko si dnes představit ředitele školy vlastnícího hotel a ještě poštu. Tenkrát to zřejmě nebyl problém, ovšem jen dočasně – v roce 1898 byl poštovní úřad zestátněn a o rok později musel Josef Langer zavřít i hotel. Od roku 1891 měla obec lidovou knihovnu a od 1897 zde fungoval spořitelní a záloženský spolek (v roce 1912 přibyl další finanční úřad – Živnostenská spořitelní a kreditní pokladna). Minule jsme se obeznámili s krátkou historií poštovního úřadu v Mlýnickém Dvoře. Nyní můžeme doplnit, že v roce 1897 byl opět otevřen.

Den před koncem roku 1899 byla slavnostně otevřena železniční trať Dolní Lipka – Štíty. Trať měla dále vést do Hoštejna, kde se měla napojit na hlavní tah (Olomouc – Praha). K tomu už, bohužel, nedošlo a důsledky tohoto „nedodělku“ pociťujeme dodnes, neboť spojení s Prahou a dalšími velkými městy by bylo rozhodně rychlejší. Další z vymožeností moderní doby – telegraf – k nám dorazil až ve dvacátém století – roku 1901 (v Praze byl zaveden první telegraf o více jak půl století dříve, v roce 1847). Od roku 1908 má Červená Voda veřejný vodovod a v roce 1913 byla provedena první regulace zdejšího potoka. V roce 1914 k telegrafu přibyl i telefon a dokonce byly zřízeny telefonní pobočky v Šanově a Moravském Karlově. V tomtéž roce byla dokončena hrubá stavba plánované elektrárny. Toto dílo se ovšem nepodařilo dotáhnout do konce a tak budova posléze sloužila jako starokatolický kostel.

Poslední čtvrtina devatenáctého století byla i dobou hromadného vzniku různých spolků. V tehdejší monarchii byla politika otázkou jen několika desítek vyvolených (především z řad šlechty), ostatní o ní směli hovořit pouze v hospodě nebo při klábosení se sousedy přes plot a to ještě ne moc nahlas. Spolky tedy byly určitou náhradou politických stran. Jejich doba se ale nezadržitelně přiblížila. Červená Voda šla také s dobou. Byl založen spolek veteránů, pěvecký a hudební spolek, cyklistický spolek, dělnický konzumní spolek, hasiči, rolnický spolek a mnoho dalších.

Dnešní vyprávění ukončíme stručným výčtem událostí v letech 1914÷1918. V Sarajevu byli zavražděni následník rakouského trůnu Ferdinand d´Este a jeho choť. Necelý měsíc po tomto činu následovala částečná mobilizace a za další týden již mobilizace všeobecná. Z původně lokálního konfliktu se vyklubala první světová válka a s ní se přiblížil i konec monarchie. V roce 1915 přišlo do Červené Vody 114 válečných utečenců z Istrie (Slovinců a Chorvatů). V následujícím roce prakticky došlo k zastavení výrobní činnosti a obchodu, byly zrekvírovány kostelní zvony a rozpuštěna finanční stráž. O další rok později, v roce 1917, si situace na frontě vyžádala další posily a tak bylo z naší obce povoláno přes 400 mužů do armády, což mělo za následek, že zůstalo minimum pracovních sil na obdělávání polí a tím se vlastně prohlubovalo strádání lidí hladem.

9. Mezi světovými válkami

Minule jsme naše vyprávění přerušili na konci první světové války, jejíž konec znamenal vznik samostatné Československé republiky. Tento proces však nebyl zdaleka tak poklidný a jednomyslný, jak by se mohlo zdát. V učebnicích dějepisu se o tom mnoho nedočteme, ale pokud bychom se podívali na některé dobové dokumenty, zjistili bychom, že díky velmi silné německé menšině v pohraničí nastala vcelku komplikovaná situace. Vznikem Československa bylo pro občany české národnosti dosaženo uspokojení jejich státotvorných snah. Němci se ale s nastalou situací nechtěli smířit a hlásili se k tzv. Deutsch – Österreich (Německé rakousko), jehož součástí se měla stát i provincie Sudetenland. Pro dohled nad dodržováním svých zájmů si Němci dokonce vytvořili ozbrojené jednotky Volkswehru. Jeden z praporů domobrany sídlil v Králíkách a jeho velitelem byl jmenován červenovodský občan Kubeck, bývalý důstojník rakouské armády. Proti těmto snahám však vláda nově vznikající republiky razantně zasáhla a všechna ohniska odporu nechala obsadit armádou. Na Králicku a Červenovodsku se tak stalo 15. prosince 1918, kdy do Králík dorazil dělostřelecký oddíl o síle 230 mužů. Pacifikace ozbrojených složek německého obyvatelstva proběhla bez problémů. Tímto dnem byla v našem regionu uznána suverenita Československé republiky a československé úřady začaly uplatňovat svoji výkonnou moc. Vznik republiky také přispěl k tomu, že se začal zvyšovat počet obyvatel české národnosti v pohraničí. Přesto však, v celkovém součtu, tvořili malé procento mezi Němci, kterým byli trnem v oku a stávali se oběťmi diskriminace, převážně ekonomické.

V době mezi světovými válkami si Červená Voda vydobyla postavení maloměsta. Nacházely se zde obchody a řemesla všeho druhu (obchody s uhlím, hudební nástroje, pekařství, cukrářství, hodinářství, zlatnictví, klempířství, zámečnictví a mnoho dalších). V místě byly dokonce dvě spořitelny. Jméno si tu vybudovala firma Lubich vyrábějící harmoniky. Její výrobky se dostaly až do Jižní Ameriky. Nacházely se zde německé školy - mateřská, obecná i měšťanská a také obecná škola česká. V Mlýnickém Dvoře byl zřízen dětský domov.

V roce 1921 začala elektrifikace obce (tehdy byla obec napojena na Severomoravské elektrárny) a bylo zároveň zřízeno osvětlení podél hlavního tahu. Zároveň s tím se postupně zaváděl vodovod a kanalizace a byla asfaltována silnice.

Doprava byla zajišťována železnicí po trati Dolní Lipka – Štíty a po silnici. Od roku 1926 byla v provozu pravidelná autobusová linka Králíky – Lanškroun.

Do života obce v té době již téměř neodmyslitelně patřila nemocnice. Ta se prakticky nepřetržitě rozšiřovala a zdokonalovalo se její vybavení. V roce 1921 došlo ke zvýšení východního traktu o jedno poschodí a v podkroví byla zřízena kaple. Od roku 1923 byla nemocnice vybavena rentgenem a horským sluncem, za sedm let v areálu stála márnice a o další dva roky později byla zvýšena o patro i hlavní budova, byla postavena vrátnice a zavedeno centrální vytápění. V té době již měl každý pokoj elektrické světlo, teplou a studenou vodu. Když byl v roce 1937 vybudován severní trakt, měla nemocnice kapacitu 155 lůžek. V době druhé světové války byly v areálu přistavěny dvě dřevěné budovy sloužící jako vojenský lazaret.

Kulturní život odpovídal velikosti a významu obce: V kinosále se odehrávala pravidelná filmová představení a od roku 1933 se zde promítaly zvukové filmy. Kino vzniklo pravděpodobně r. 1917 úpravou poštovního sálu (dnešní budova kina, pošta byla přestěhována na současné místo až po druhé světové válce). Obecní německá knihovna měla v roce 1926 již 4895 svazků, což bylo desetkrát více než při založení.

V obci se konaly různé výstavy za relativně velkého zájmu návštěvníků. Máme zprávy o řemeslné výstavě v r. 1929, o tři roky později zde byla výstava k poctění rolníků spojená s velkou lidovou slavností a roku a 1937 proběhla v kinosále výstava zdejších pěstitelů, na které byly k vidění dokonce v místě vypěstované broskve a meruňky.

Od roku 1927 bylo provozováno veřejné koupaliště. Toto koupaliště se nacházelo na jednom z rybníků a provozoval jej koupalištní a sportovní spolek Gemütlichkeit (Pohodlí). V roce 32+velká lidová slavnost s poctěním rolníků.

Křížová hora byla v té době známým poutním místem. Již od roku 1833 zde stála kaple a v roce 1923 zde spolky vysloužilých vojáků a dobrovolných hasičů vybudovaly chatu sloužící k odpočinku a občerstvení poutníků. O péči o toto místo svědčí i to, že v roce 1927 byla střecha kaple pokryta eternitem. Dnes již, k velké škodě, z obou staveb nezbylo nic. Snad jen pár dochovaných fotografií nebo někteří ze stále se menšící řady pamětníků nám mohou vypovědět víc.

Nejvýznamnější podnik této éry v Bílé Vodě byla barvírna a úpravna Theodora Glammera (byl i starostou obce, nechal postavit obecní úřad v Bílé Vodě, poštu, činžovní domy pro zaměstnance a starobinec). V Červené Vodě existovalo 8 továren. Největším červenovodským podnikem byla továrna Ferdinanda Schmieda, roku 1925 ji koupili bratři Perutzové, kteří přivedli do Červené Vody i několik českých rodin.

Byly zde také dvě cihelny, jedna u nádraží, druhá, modernější patřící firmě Kühn a spol. stávala poblíž školy. Zdejší region byl také významný kartáčnickou výrobou. Jen v Červené Vodě byly tři větší kartáčnické výrobny a nacházel se zde i kartáčnický velkoobchod. V Mlýnickém Dvoře se mj. vyráběl nábytek.

Rozvoj průmyslu a obchodu tvrdě zasáhla světová krize v letech 1930 ÷ 1935. Již první rok museli ukončit činnost tři obchodníci a jeden podnik, další výrobní závody vyráběly na sklad. Zdejšího regionu se navíc toho roku dotkla neúroda lnu. Další rok se již krize prohloubila tak, že jen v Červené Vodě bylo evidováno 772 nezaměstnaných a 235 zaměstnaných jen na částečný úvazek. V roce 1932 se počet nezaměstnaných zvýšil na 1677 a částečně zaměstnaných bylo 160. Podle sčítání lidu z roku 1931 měla obec 2526 obyvatel. Z těchto čísel si jistě dokáže každý sám odvodit, jaká zde asi byla situace. V roce 1934 byl vydán měnový zákon, kterým se provedla devalvace měny. Spolu s dalšími zákony (o ochraně zemědělského majetku, obilní monopol apod.) chtěla vláda provést oživení ekonomiky. Částečné zlepšení situace však nastalo až v roce 1936, kdy se uvádí 1013 nezaměstnaných a 64 částečně zaměstnaných. Na konci tohoto období již fungovala v Červené Vodě pouhá Ľ všech podniků. Svět však neměl čas se z krize vzpamatovat neboť se kvapem blížila další pohroma – druhá světová válka.

Ještě se alespoň ve zkratce zastavme u situace českého obyvatelstva v obci. Stát pomáhal prosazovat se českému obyvatelstvu v německy mluvících regionech jak finančně, tak i materiálně. vznikaly různé spolky právě na finanční a materiální podporu „novoosídlenců“. Jako snaha o eliminaci tlaku ze strany německých usedlíků kupříkladu vznikl roku 1924, přičiněním Národní jednoty, kartáčnický spolek s názvem „Česká práce“. O čtyři roky později byl postaven nájemní dům s osmi byty.

Podpora Čechů ze strany států byla v naší obci nejmarkantnější především ve školství. Již 15. září 1919 byla zahájena výuka v české menšinové škole. Zatím probíhala v pronajaté místnosti v dnes již zbořeném domku naproti nynější knihovně. Hned další rok se rozběhla česká škola v Bílé Vodě, taktéž v pronajaté místnosti, a v roce 1921 měl i Mlýnický Dvůr svoji školu pro česky mluvící děti. Během následujícího roku se podařilo sehnat peníze na výstavbu školní budovy (ze státních prostředků) a roku 1923 byl položen základní kámen. Stavba probíhala neuvěřitelně rychle, neboť ještě téhož roku zde byla zahájena výuka. Dnes je v této budově umístěna obecní knihovna. Za další tři roky se dočkala nové školní budovy i Bílá Voda. Dlužno ještě podotknout, že kromě obecné školy byly v těchto budovách provozovány i třídy školy mateřské. Jako poslední byla, přes odpor Němců, zřízena česká škola v Moravském Karlově a to roku 1934.

Minule jsme naše vyprávění končili světovou válkou, dnes naše vyprávění uzavírá blížící se nástup války další, války která ve své ničivosti naštěstí doposud nebyla (a doufejme, že nebude) překonána. Drtivá většina Němců žijících v oblasti tzv. Sudet se hlásila k „Sudetendeutsche partei“ (SdP) v čele s Konrádem Henleinem, jejímž cílem bylo dosáhnout sjednocení celého německého národa. SdP byla aktivní i v naší obci. Na schůze a přednášky o politických, kulturních a sociálních otázkách sem kupříkladu zavítali G. Wollner z Chebu nebo senátor dr. Jesser. Je jisté, že politické dění v obci bylo zasaženo vzmáhající se ideologií nacismu.Hovoříme o době, kdy měl v sousedním Německu Adolf Hitler již situaci pevně v rukou.

Vláda Československé republiky se rozhodla čelit možnému nebezpečí a byl vypracován plán vybudování pohraniční linie betonových pevností po vzoru Francie. V roce 1936 se začalo stavět i u nás. Problém v pohraničí byl právě s německým obyvatelstvem. Bylo nutné počítat jak s nepřítelem zvenčí, tak s nepřítelem domácím. V Červené Vodě k velkým problémům nedocházelo, neboť zde v letech 1936÷37 byla vybudována kasárna a k vojenské moci měli Němci přece jen respekt.

Rok 1938 přinesl sled notoricky známých událostí. Nejdříve přišla na řadu všeobecná mobilizace, poté Mnichovská dohoda a pak už jen smutek v duši české menšiny v pohraničí. V naší obci proběhla evakuace Čechů 7. října 1938 a třetí den poté již vstoupila na půdu obce německá vojska. Naděje a touhy německé části obyvatelstva došly naplnění…

10. Na skok za hranice

V dnešním vyprávění se vydáme hodně proti proudu času. Vypravíme se za hranice Moravy do Čech a pokusíme se sledovat dění na území králického panství a především pak Dolní a Horní Orlice. V šestém pokračování našeho nahlížení do zrcadla dějů dávno minulých jsme se dostali až k roku 1650, kdy se králické panství dostalo pod vládu Althanů, jmenovitě Michala Ferdinanda Althana. Již na počátku se musím zmínit o tom, že výše uvedený rod vlastnil králické panství až do roku 1945. Tímto se dostáváme z historického hlediska do trochu zajímavé situace, neboť území, kde se po tři staletí nezměnil majitel není až zase tolik. Ale to jen tak na okraj, pojďme se pustit do sledování dějinných souvislostí.

Althanové udělali z králického panství pouze správní středisko, sami si budovali a rozšiřovali své sídlo v Mezilesí. Ačkoli sem často zavítali, jejich pozornost byla v největší míře věnována pouze hospodaření. Již dříve jsem uvedl, že s příchodem renesance se ze šlechtice - bojovníka pomalu ale jistě stává hospodář. Můžeme si to ukázat právě zde. Začínají se množit různé soupisy majetků a výkazy hospodaření, ať už pro potřeby správce hospodářství, pána nebo přímo panovníka (císaře). Kupříkladu z urbáře z roku 1669 lze vyčíst mnoho údajů, které nám pomohou udělat obrázek o stavu panství. V urbáři se uvádí stav jednotlivých obcí a je zde i seznam finančních i robotních povinností poddaných. U robot je ovšem možné zkreslení, neboť autor díla mohl považovat některé povinnosti za tak samozřejmé, že mu nestálo za to se o nich zmiňovat. Z tohoto urbáře se tedy můžeme dočíst, že v Orlici bylo v té době 16 sedláků a 12 zahradníků. V té době se ještě nevyznačovala zvlášť Orlice Horní a Dolní, pravděpodobně však šlo o Dolní, Horní začala vznikat později z původního dvora. V urbáři jsou uvedeny tři nově vzniklé zahradnické usedlosti a je možné, že jejich vznik nějak souvisí s postupným vznikem Horní Orlice. Každopádně víme jistě, že Horní Orlice vznikla někdy před rokem 1693, takže nedlouho po sestavení urbáře. A právě z roku 1693 máme zprávu ve které se praví, že v Horní Orlici žilo 25 zahradníků a 10 domkařů (obyvatel bez půdy).

Také se dovídáme, že v tomto roce Michal Václav II. změnil robotu ke dvoru v Králíkách na 61 zlatých a 30 krejcarů splatných ve dvou ročních splátkách, jak bylo tehdy obvyklé. Pokud bychom chtěli nějakým způsobem spočítat, jak se změnily povinnosti poddaných vůči vrchnosti (finanční i robotní), zjistili bychom, že se za posledních sto let zvýšily přibližně šestkrát. Nic to však nemění na faktu, že v poměrně klidném období po třicetileté válce došlo k vzestupu hospodářské úrovně i počtu obyvatel. Právě noví obyvatelé přicházeli zřejmě z několika míst Svaté říše římské (pravděpodobně z území dnešního Německa) a samozřejmě také ze sousedního Kladska a Slezska.

Podívejme se do sousedních Králík, abychom zjistili, jak na tom město bylo. Můžeme se dozvědět, že ve městě bylo mnoho cechů (kováři, zámečníci, bednáři, truhláři, soustružníci, koláři, tkalci a pletaři a od roku 1750 existoval také cech krejčích). V letech 1650 a pak ještě v rozmezí let 1676÷1678 byl opravován kostel a právě někdy v těchto letech dorazil do zdejšího kraje nový umělecký styl – baroko (právě na kostele se vyskytují barokní prvky z tohoto období).

Když už jsem narazil na kostel, bylo by vhodné se aspoň ve zkratce zmínit o jiné církevní stavbě - klášteru na hoře nad městem, tehdy nazývané Lysá hora. Její vrcholek již dlouhou dobu sloužil jako poutní místo a nyní, v období rekatolizace její význam neustále stoupal. Proto nechal králický farář Ch. L. Schlieman roku 1695 položit základní kámen k mariánské poutní kapli. Tento záměr byl velice záhy přehodnocen a králický rodák a člen metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze - Tobiáš Becker, nechal roku 1701 přepracovat plán z pouhé kaple na velký barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zhruba v této době se hora začala nazývat Hora Matky Boží. A netrvalo dlouho a kolem kostela byl vystavěn klášter. Stalo se tak mezi lety 1706 až 1710 a od této doby byl osazen příslušníky řádu servitů, služebníků Panny Marie. Za další tři roky se v kraji objevila morová nákaza a to se již věřící do kláštera hrnuli proudem. Můžeme s klidným srdcem říci, že od doby zbudování klášter neustále žije a nikdy neupadl v zapomnění, dokonce přežil hromadné rušení klášterů za Josefa II. To ovšem králické měšťany stálo značné úsilí a pomohla až návštěva samotného císaře při příležitosti kontroly pohraničí ( stalo se tak 3. dubna roku 1779 a byla to již druhá císařova návštěva, první se odbyla roku 1765), při které se měšťanům podařilo císaře přemluvit.

Do života kraje zasáhly značnou měrou tzv. války o habsburské dědictví. Žádné velké vojenské operace se tu neodehrávaly, nicméně procházela tudy několikrát vojska obou stran. V roce 1742 tudy táhl sám pruský král Fridrich II. Následujícího roku byl podepsán mír, ale konflikt se zanedlouho rozhořel nanovo. Roku 1744 dvakrát vtrhlo do Králík pruské vojsko a vymáhalo výpalné. V prosinci sem přitáhlo císařské vojsko, aby uklidnilo situaci, ale byla to výpomoc jen částečná, protože podle tehdejších pravidel museli králičtí vojáky živit. Místo výpalného museli tedy shánět obživu „svým“. Následujícího roku, když císařští odtáhli, bylo město dvakrát vydrancováno, neboť již bylo tak finančně vyčerpáno, že nemělo na výpalné. Marie Terezie v těchto bojích příliš úspěšná nebyla a při konečném vyúčtování se Kladsko a Slezsko oddělilo od zemí rakouského mocnářství s stalo se součástí Pruska. Byla to pro zdejší obyvatelstvo velká změna, neboť právě tehdy se Králicko stalo pohraničím. Obyvatelé najednou při svých běžných cestách do Mezilesí museli přecházet hranici. Pravdou je, že díky různým smlouvám měli situaci poněkud usnadněnou (například řemeslníci na Králicku mohli využívat bělidla na Kladské straně), přesto to ale byl svým způsobem počátek pašeráctví v těchto končinách. Nicméně některým poddaným v Kladsku se náhlá změna „občanství“ nelíbila a přešla na českou stranu. Althanům nezbylo prakticky nic jiného než se stát loajálními příslušníky dvou států, pokud si chtěli zachovat své državy.

Aby utrpení nebylo dost, v letech 1757÷1763 probíhala sedmiletá válka a Prusové se zase několikrát proběhli po krajině, zcela jistě ne bez následků. Pro obyčejný lid měla válka prakticky stejné následky jako mor – bylo jedno z které strany přišla, způsobovala utrpení a bolest bez rozdílu národnosti i víry.

Ale zpět k oběma Orlicím. Po příchodu barokního stylu do Králík se začal rozšiřovat i po okolních vesnicích. Šlo o jeho formu, odborníky dnes nazývanou jako vesnické baroko. V letech 1756÷1757 byla tímto slohem vystavěna kaple Svaté Barbory v Horní Orlici. Za vlády Marie Terezie, kdy byl sepisován tzv. tereziánský katastr, byly obě Orlice zařazeny do nejhorší, osmé , bonitní třídy. To znamená, že výnos byl jen 2,5 násobek výsevu. Zdejší půda tedy nebyla výnosná s stěží stačila k obživě obyvatelstva. Jak už jsem se zmiňoval několikrát, bylo obyvatelstvo nuceno si hledat obživu i v jiných oborech. Tak se dozvídáme, že v roce 1757 bylo v Dolní Orlici 7 tkalců, tři přadláci a 6 nádeníků-přadláků a v roce 1761 bylo v Horní Orlici 5 tkalců, jeden přadlák a 18 nádeníků-přadláků. Prakticky třetina obce se již živila textilní výrobou. Ze záznamů se bohužel nedozvíme, kolik lidí se živilo pěstováním lnu, čímž by toto číslo samozřejmě ještě vzrostlo. V této době měla Dolní Orlice 415 obyvatel a Horní 70. Tehdy byly obce spojené pod jednou správou a představovaly druhé nejlidnatější místo panství po Králíkách. Zajímavostí je, že obyvatelé Horní Orlice neměli robotní povinnosti, platili pouze finanční dávky.

Na počátku 19. století probíhaly napoleonské války. Ty do zdejších dějin přímo nezasáhly, ale kraj ušetřen nebyl. Po prohrané bitvě u Slavkova (1805) se sem uchýlily ruské oddíly a přinesly tyfus a černé neštovice. Teď to měli obyvatelé z obou stran – vojna i nemoci. Těžko vybrat.

Druhá polovina 19. století byla pro Orlice opět obdobím rozvoje. Jen v Dolní Orlici bylo v té době přes 500 obyvatel, měla vlastní novou školní budovu (stará zřejmě nevyhovovala ani po předchozím rozšíření). V obci byl také vrchnostenský dvůr, myslivna a dva mlýny. O stoupajícim významu svědčí i to, že součástí katastru se staly i Horní Boříkovice. Horní Orlice měla v té době také kolem pěti set obyvatel, tedy za jedno století se jeho počet téměř zdvojnásobil.

V roce 1858 byl zřízen v Králíkách poštovní úřad, který obstarával spojení mezi Zábřehem a Králíkami, v roce 1869 byl uveden do provozu i spoj na nádraží v Ústí nad Orlicí. Do Červené Vody fungovala poštovní jízda. Obyvatelé Orlic to tedy měli poněkud „z ruky“, ale v roce 1899 se otevřením lokální dráhy Štíty – Dolní Lipka situace značně zlepšila. Doprava již tedy mohla probíhat jak po silnici, tak železnicí.

Průmyslová revoluce s sebou přinesla přesun obyvatelstva z vesnic do měst. Porovnáme-li počet obyvatel v obou Orlicích v roce 1880 a 1910 zjistíme, že se z původních 1162 snížil na 977, kdežto v průmyslových Králíkách se z 2950 zvýšil na 3629, čímž samozřejmě nechci tvrdit, že se všichni přestěhovali právě do Králík.

Události při vzniku Československé republiky v roce 1918 a pozdější vývoj byly částečně popsány v předchozím díle a není ani cílem tohoto dílka je nějak podrobně rozebírat. Zvídavý čtenář, pokud bude chtít, si jistě literaturu na toto téma zajistí (ikdyž pravdou je, že zřejmě veškerá literatura popisující toto období se věnuje Československu obecně, o našem regionu jsou zprávy pouze útržkovité, snad jen s výjimkou stavby pohraničního opevnění, ta byla popsána v celku podrobně). Chtěl bych jen podotknout, že na rozdíl od ostatních částí pozdější Červené Vody zřejmě ani jedna Orlice neměla českou menšinovou školu (alespoň se mi to nepodařilo zjistit) a pokud zde žili Češi, pravděpodobně posílali své děti do menšinové školy v Králíkách.

Tímto vcelku rychlým tempem jsme překlenuli období téměř tří set let a srovnali krok s dějem popisujícím moravskou část Červené Vody, příště si tedy povíme něco o druhé světové válce a poválečném období.

10. Sjednocení Červené Vody

V minulých dvou dílech vyprávění jsme opustili naši obec obsazením Sudet německými vojsky v roce 1938. Čeští obyvatelé odešli do vnitrozemí, které však Němci obsadili následujícího roku, vznikl tak „Protektorat Böhmen und Mähren“.

S obsazením Československa se začal organizovat odboj, a ani náš region nebyl výjimkou. Zprvu se o žádnou velkou organizovanou činnost nejednalo, až v roce 1941 vzniklo Sdružení čs. vlastenců, jehož síť se rozprostírala na území celého „českého“ severomoravského území. Činnost tohoto sdružení vyvrcholila v roce 1943. Na jaře 1944 byla organizace prozrazena a většina členů pozatýkána. Zbytek se ukryl v lesích a dal tak základ k vytvoření partyzánských skupin. Ani tyto skupiny však nebyly ušetřeny udání německých obyvatel či kolaborantů.

Chtěl bych se zde zmínit o jedné maličkosti: Z dřívější doby leckdo z nás žije v přesvědčení, že partyzáni byli především komunisté. Pravdou je, že se jednalo o lidi všech sociálních vrstev i různých politických názorů, většinou však byli stranicky neangažovaní.

Partyzánské skupiny na území severní Moravy byly aktivní mimo jiné v okolí Zábřehu, Cotkytle, Olšan, Dolních Studének, Zborova a nejblíže Červené Vodě byla skupina „Balajka“ z Písařova jejíž počet členů se pohyboval mezi 9 ÷ 30. Její akční rádius sahal od Hanušovic po Jamné. Tato skupina byla jedna z nejaktivnějších, výčet jejich akcí by byl dlouhý a jen pro ilustraci si uveďme přepad továrny v Červené Vodě 14. října 1944 (bohužel není neuvedeno o kterou továrnu se jednalo) a zničení části skladovaného materiálu. Za měsíc se skupina pokusila o přerušení železniční tratě mezi Hanušovicemi a Dolní Lipkou, ale neúspěšně. Zajímavá akce se odehrála 20. dubna 1945, kdy partyzáni vhodili granát do pracovny starosty v Červené Vodě a při následné přestřelce s nacistickou hlídkou (jeden voják zastřelen a jeden raněn) byl jeden člen skupiny zraněn.

Málo známá (ve zpravodaji však již zmiňovaná) je skutečnost, že na území naší obce se za války nacházel pracovní tábor. Tento tábor byl umístěn v Bílé Vodě a sloužil jako zdroj pracovních sil pro válečnou výrobu v továrně „Friesewerke“. Šlo o krycí název pobočky firmy Telefunken Berlín a vyráběly se zde součástky pro zaměřovací zařízení tanků. Tato továrna byla umístěna v dnešním „San Valentinu“, dřívější firmě Theodor Glammer. Pracovní síly sem byly dodávány z koncentračního tábora Gross-Rosen v Dolním Slezsku, ležícím na území Polska. Tábor musela na své náklady vybudovat firma, strážní službu pak prováděly příslušníci SS z Gross-Rosen.

O stavbě tábora bylo rozhodnuto koncem léta 1944 a vybudován byl v říjnu 1944. Nacházel se nedaleko železniční zastávky Bílá Voda a skládal se ze šesti dřevěných a 2 zděných baráků. Celý areál byl obehnán ostnatým drátem. V listopadu přišlo do tábora 650 (podle některých zdrojů dokonce 900) židovských vězenkyň z Osvětimi (formálně se sem dostaly právě přes Gross-Rosen) pocházejících z Maďarska, Polska, Rumunska a Francie. Podle neověřených zpráv zemřely v táboře 4 vězenkyně. Tábor nebyl před koncem války evakuován a ženy zde zůstaly až do osvobození. Když se Rudá armáda blížila k Červené Vodě, stráže SS utekly a nechaly tábor bez dozoru a tím umožnily vězenkyním volný odchod. Tři těžce nemocné ženy byly převezeny do červenovodské nemocnice, dvě z nich zemřely a jsou zde pochovány (Irena Lindelfelt z Budapešti a Silvie Helter z Paříže).

Po skončení války byly dřevěné objekty zbořeny a jedna zděná budova později (až do roku 1990) sloužila jako škola pro děti ze sovětské posádky. Výrobní zařízení továrny posloužilo k vybavení lanškrounské Tesly a sem se vrátila textilní výroba. Nyní několik slov k osvobození: Jak Rudá armáda postupovala na západ, vyhlásili Němci evakuaci úřadů a obyvatelstva. Původně mělo jít o evakuaci úplnou, později se plán změnil na stěhování pouze německého obyvatelstva. To se provedlo např. v Novém Jičíně, Opavě, Bruntálu, Krnově atd. pro oblast tzv. východních Sudet (sem patřily okresy Šumperk, Šternberk, Zábřeh, Lanškroun, Moravská Třebová, Svitavy a Králíky) již nacisté evakuaci vyhlásit nestihli. Tím se stalo, že němečtí obyvatelé zde zůstali a po válce byla většina z nich na základě dekretů odsunuta. Jiní se stali oběťmi perzekucí při osvobození a těsně po něm, další spáchali sebevraždu. Problém odsunu Čechů před válkou, Němců po válce, vzájemné pocity nevraživost, nenávisti, ukřivděnosti atd. jsou velmi komplikované a koneckonců se řeší dodnes přestože většina přímých účastníků již nežije. Pokus o rozbor tohoto problému by nám zabral spoustu místa a není jisté, zda bychom byli přesní a dobrali se nějakého uspokojivého výsledku. Pojďme tedy raději dál.

17. února velení Rudé armády schválilo plán operace, jejímž cílem bylo dobytí Ostravy. Německým vojskům se však podařilo postup Rudé armády zastavit a držet tak, že Opava byla osvobozena 22. dubna a Ostrava až 30. dubna 1945. Odtud směřovala vojska na Olomouc. S vypuknutím Pražského povstání 5. května vydal velitel rozkaz, aby byla vytvořena tzv. rychlá skupina, jejímž cílem bylo co nejrychleji postoupit směrem ku Praze. Šumperk a Zábřeh byly osvobozeny právě touto rychlou skupinou, která se ve dvou proudech od Zábřeha a hlavně od Šumperka přes Bušín a Červenou Vodu vydala ku Praze.

Samotná Červená Voda (včetně všech jejich současných částí) se dočkala osvobození 8. května večer. Německá posádka sídlící v kasárnách na Moravském Karlově si vybudovala obranné postavení na dolním konci obce před tehdejším skladištěm a tírnou hospodářského družstva, v ohybu silnice k Bílé Vodě. V 19 hodin přijela polní kuchyně a začala vydávat menáž. V té chvíli se objevily první sovětské tanky a nastal zmatek. Teprve, když zákopy přejel třetí tank, Němci zahájili palbu. Dva tanky se vrátily a vyhnaly obránce ze zákopů (podle kroniky byli zastřeleni dva Němci a ostatní se rozutekli). První tank pokračoval po silnici a u hospodářského družstva mu jeden německý voják hodil pod pásy pancéřovou pěst. Tank byl poškozen a dva vojáci vážně zraněni. Nicméně osvobozovací akce proběhla úspěšně a kolem 20. hodiny byl odpor Němců zlomen.

V osvobozené obci byl zvolen revoluční výbor sestávající ze tří Němců a tří Čechů. Tak aspoň praví zápis v kronice. Možná Vás napadne, kde se najednou vzali Češi v Sudetech, odkud byli před sedmi lety odsunuti. Možností se nabízí několik - nemuseli být odsunuti všichni, někdo se během protektorátu přistěhoval, mohlo jít o občany z rodin s dvojí národností, teoreticky přichází v úvahu i možnost, že šlo o členy partyzánského oddílu z Písařova, neboť ten se usadil v kasárnách (po nich sem přišel jiný partyzánský oddíl z Hradecka a nakonec hraničářský prapor). Bohužel, zřejmě jen náhoda by nám dnes mohla dopomoci k zjištění skutečnosti. Celá věc je komplikovanější tím, že kronika z období po revoluci se ztratila a pozdější záznamy mohou být zprostředkované a tedy do jisté míry nepřesné.

Revoluční výbor ukončil činnost 20. května, kdy byla jmenována „Správní komise“, jenž měla za úkol vést obec až do voleb v roce 1946. Do všech továren, výroben a obchodů byli dosazeni „národní správci“ a život obce se začal pomalu uvádět do mírového života.

Od 23. dubna do 25. října 1946 byl proveden odsun Němců. Celkem odjelo 2.156 lidí v sedmnácti transportech, zůstalo jich zde 37. Pro zajímavost: knihy po odsunutých Němcích - soukromé i z veřejné knihovny - nebyly zničeny (jak bývá v takovýchto situacích zvykem), ale byly předány Palackého univerzitě v Olomouci. Opuštěné usedlosti měly být osidlovány z Tišňovska u Brna, ale tento záměr se nezdařil, nakonec přišli noví obyvatelé z okolních obcí, přičemž se objevilo i několik tzv. zlatokopů – tedy lidí, kteří se chtěli na lehce nabytém majetku obohatit a zase potichu zmizet.

Po volbách v roce 1946 vznikl v Červené Vodě třicetičlenný Místní národní výbor (zkratka MNV) spadající pod Okresní národní výbor v Zábřehu (ONV). O tři roky později (krom toho, že se začal plnit první pětiletý plán) vydal ONV Zábřeh výměr, jímž se sloučil Šanov s Červenou Vodou. V tomto roce bylo také založeno Jednotné zemědělské družstvo. Zemědělci ovšem jednotní ve svých názorech na společné hospodaření nebyli a tak až v roce 1960 vstoupili poslední „soukromníci“ do tohoto družstva.

Únor 1948 znamenal nástup komunistů k moci, což se samozřejmě promítlo i do života v Červené Vodě. Každý nechť si roky budování socialismu posoudí sám. Nicméně životní úroveň se ve válečnými událostmi postižené obci opět pomalu zvedala. Ze zápisů v kronice vypíchněme alespoň několik zajímavých údajů: Již v roce 1951 existovaly v obci jesle, dvě mateřské školy a školní družina, krom toho byl založen domov důchodců. Dále bylo zprovozněno lékařské středisko, o rok později zubní ambulance a následujícího roku poradna pro matky s dětmi. Na Silvestra roku 1953 poprvé zazněl obecní rozhlas pořízený nákladem 1.000.000,- korun. 6. července 1958 navštívil obec generál Ludvík Svoboda (pozdější prezident) a zúčastnil se besedy s občany. V kině tehdy probíhalo 5÷6 představení týdně a celkové roční návštěvy se pohybovaly řádech desetitisíců diváků, o čemž se nám dnes ani nesní.

Posledním významným mezníkem v dějinách obce, kterým bych se chtěl zabývat, byl rok 1960. Na veřejné schůzi konané 28.4. byl podán návrh na sloučení obcí Červená Voda (již se Šanovem), Bílá Voda, Moravský Karlov, Mlýnice, Mlýnický Dvůr, Dolní a Horní Orlice. Dne 15. května byl záměr schválen ONV Zábřeh. Z původních osmi vsí vznikla tedy jediná s 3.128 obyvateli.

V roce 1960 proběhla rovněž celostátní reorganizace okresů a zdejší občané hlasovali o tom, zda obec bude do budoucna patřit pod moravský Šumperk nebo české Ústí nad Orlicí. Po bouřlivých debatách zvítězili v následném hlasování zastánci Čech. Můžeme s trochu nadsázky prohlásit, že historická hranice Čech a Moravy byla po staletích posunuta podle vůle občanů jedné podhorské vesnice…

Tímto víceméně souvislé vyprávění o historii a osudech Červené Vody a jejich částí končí. Historii ale ještě neopustíme, jen se pokusíme nahlížet do tajemného zrcadla minulosti na přeskáčku a trochu podrobněji. Ono velkolepé, fascinující divadlo zvané „Dějiny“ a aktéři v něm účinkující si rozhodně zaslouží více než jen letmou zmínku na pár řádcích uvedených v předchozích kapitolách (leckdy se nedostalo ani na to).

Čtenářům, kteří přečetli všech 11 dílů děkuji za jejich shovívavost (aspoň soudě podle ohlasů). Dále bych chtěl požádat ty, kteří mají zajímavá témata popř. podklady z historie dávné i nedávné a chtěli by se o ně podělit se čtenáři Červenovodského zpravodaje, nechť kontaktují mne, popř. kohokoliv z členů redakční rady nebo pracovníky obecního úřadu.

Na závěr celého vyprávění bych chtěl srdečně poděkovat své ženě Evě a ing. Petru Cinkovi za pomoc (i kritiku) při této déle než rok trvající práci.

A nyní už mi nezbývá, než Vám popřát příjemné prožití vánočních svátků a v nadcházejícím roce mnoho úspěchů, zdraví a pohody (třeba právě při čtení kapitol o historii Červené Voda a okolí).

Seznam použité literatury

Z historie sklářství na pomezí Čech a Moravy – M Borkovcová, V Šplíchal, Městské muzeum v Lanškrouně 1999

Vlastivědný sborník „Severní Morava“ – Městské muzeum Šumperk (1968÷2000)

Dějiny Králicka – F. Musil, A. Juránek 2000

Toulky českou minulostí – P.H. Hořejš, Bonus Press a Baronet 1993÷2000

Almanach k výročí Červené Vody (1981) – MNV Červená Voda

Články v Červenovodském zpravodaji

Lexikon české šlechty – Halada J., Praha 1994

Obecní kroniky

Ing. Václav Jetmar

Zdroj :www.cervenavoda.cz