|
Historie obce Bučina, bývalý politický okres Vysoké Mýta |
|
Obec Bučina se připomíná r. 1167 v listině kláštera v Litomyšli,
kterému před tímto rokem daroval Petr syn Lubmanův,
svou ves „ na Bučině“. Snad onen Lubman vesnici založil, nebo rozšířil někdy po r. 1100. V
té době, nebo o něco později podobně asi vznikla ves Javorník. Bučina dlouho klášteru nenáležela, získal ji asi místní zeman,
který zde měl dvorec s tvrzí. V r. 1244 připomíná se zde Těřich
/Dětřich?/ či Draslav? /Z Bučiny, jehož vdova
Eliška a synové Čeněk a Mikuláš r. 1293 koupili nebo najali od kláštera půl
lánu polí asi v místech památného Růžového paloučku. Snad patřili k rodu pánů
z Potštejna, jejichž členové sídleli v letech 1350
- 1480 také na tvrzi v Makově. Tento místní šlechtic byl patrně také
zakladatelem a patronem místního kostele sv. Jakuba Většího, který se tu
připomíná jako farní již r. 1350. A náležel k děkanskému vysokomýtskému. R.
1375 byl zde farářem Vít, jemuž Nicek /Mikuláš/, syn měšťana Smila z Vys. Mýta, odváděl
desátek 1 kopu grošů, 9 korců žita a 6 ovsa. Byl totiž asi majitelem toho
dvora a patronem kostela. Fara prý stávala u jižní strany hřbitova, kde je dnes stavení
Hegrovo (čp. 37). R. 1386 mezi studenty pražské university se jmenuje bakalář
Mořic z Bučiny. Tvrz asi zanikla nejpozději za válek husitských, zda utrpěl
škodu kostel a fara nevíme. O Makovu se udržovala pověst, že poslední farář
byl zabit v kostele a nebyl výjimkou. Rozsáhlé panství klášterní, v biskupské
Litomyšli a panství Nové Hrady obdržel od císaře Viléma Kostka, prý za to, že
u Lipan zabil Prokopa Velikého. Syn jeho znovu vystavěl pobořený hrad Boží
dům zvaný, a dal mu jméno nový hrad. Když pak později před r. 1600 byl tam
ještě zbudován pod starým zámkem menší zámeček, od r. 1777 nahrazený nynějším
začalo se na místu panství říkat Nové Hrady. Také Bučina se za Kostů vrátila pod
panství zámku litomyšlského, kam stále náležel Javorník až na 4 usedlosti
patřící k Mýtu a sousední vsi Cerekvice a Hrušová. R. 1548 v tak. zv. Pernštínském urbáři,
seznamu poddaných zámeckých se v Bučině uvádí 19 jmen hospodářů, mezi nimi
Jan Krčmář. Výsadní svobodná rychta ve vsi nebyla, rychtář tu byl volený, a
za práci dostával úrok plat ze svého gruntu, který se odváděl na zámek.
Zdejší poddaní měli kosit louky (za plat a stravu). Panský urbář z roku 1659 uvádí také výměru pozemku místních
rolníků. Bylo zde 17 statků s výměrou od 26 jiter: největší statek Jana
Beneše měl 60 jiter. Dále 2 větší chalupy 15 a 5 j. Tak zvaní rolní
zahradníci. A pak 5 domkařů bez vlastních polí. Všech polí bylo 662 jiter.
Omylem asi je zde napsáno, že je zde filiální kostel sv. Bartoloměje.
/správně Jakuba/, administrovaný kněz z Cerekvice, který zde má 5 x za rok
konat bohoslužbu za čež dostává od záduší z majetku
kostelního jednu kopu a 30 grošů a za každé kázání půl kopy, tedy 2 kopy 30
grošů ročně. Výslovně se píše, že ke kostelu patří jen ves Bučina, tedy ne
Javorník. Tak to snad bylo již od začátku, kde byl kostel postaven. Místní
hospodáři odváděli desátek jen svému faráři v Bučině a když fara zde zanikla,
cerekvickým farářům jej už neodváděli. Zdejšímu kostelu náleželo ve vsi 39
tzv. Železných krav, to znamená, že hospodáři trvale kostelu z každé chované
krávy 30 grošů nebo lubru vosku ročně. Kostelík tu byl starý, strop v kněžišti byl klenutý /gotický/?.
V lodi rovný, plochý, pomalovaný obrazy svatých. V západním průčelím stála
nevysoká věž se špičatou střechou. Zvonová stolice zvenčí byla obedněna
prkny, jak dodnes někde je vidět např. v Heřmanicích. A jak bývalo tehdy
zvykem pro lepší resonanci zvonů. Visely 2 zvony, odlil je zvonař Jan v
Hradci Králové r. 1558 a 1562. Snad někdy před tou dobou kostel s věží
vyhořel. A proto se zřídily nové zvony. Škoda, že nápis na zvonek se
nezmiňuje o tom, zda kostel má ještě svého faráře. V Cerekvici starý zvon z
r. 1557 - tedy jen o málo mladší než zvony v Bučině nesl nejen jméno faráře
ale i rychtáře a konšelů. Snad už zde v Bučině v té době farář nebyl, neboť
kněží bylo méně a farnost maličká, jen samotná jedna vesnička, asi 20 stavení
kolem kostelíčka skýtala jen skrovné požitky. Je proto dost odvážná domněnka,
že starobylý zdejší kostel, zničený požárem r. 1872, býval bratrským až do
roku 1620. Po válkách husitských byly u nás na venkově jak v městech kněží
podobojí, kališníci a v době kdy se zde pořizovaly zvony, pronikala k nám
německá reformace. Pernštejn na svém panství se však přičiňoval o návrat
poddaných do církve katolické a dosazoval na fary kněze katolické, těch však
bylo málo a proto se na Bučinu už asi nedostalo. R. 1581 jen ve Sloupnici panství města Litomyšl zůstal kněz husita. V
Morašicích na patronátě Žerotínově byl duchovní školený u doktorů frankfurských, tedy asi luterán. Čeští bratři posledního
období měli však blíže k učení Kalvínovu. Po Bílé Hoře a skončení 30. leté
války císař však u nás jinověrec netrpěl. Sedláci z vesnic se nemohli
vystěhovat jako měšťané. Po roce 1720 se však množily případy útěku do
ciziny, podněcované agitací exulantů. Když císař Josef II., vydal toleranční
patent zákon, který povolával v zemi také vyznání protestantské, lutránské a kalvínské,. Hlásili se lidé v Bučině z velké
části ihned, že chtějí vyznávat víru beránkovu, která hned v ráji byla štípena a skrze Ježíš Krista na svět
přinesena, jeho kšaftem stvrzená, skrze apoštoly kázaná: při sv. Večeři Páně
posvátné chleba lámání a kalichu Páně přijímáni, jako celá za časů sv.
apoštolů pravých stála beze všeho přídavku a bez ujmutí“ Měli zde vliv staré
vzpomínky husitské a českobratrské.
Protože však výběr byl jen omezen a přihlásili se tedy k víře helvetské neb kalvinské. Jestli se ta ke kšaftu Krista Pána šikuje, a
je tak tvrdá jako beránkova... Těm kteří nechtěli zůstat katolíky poslal
císař důchovní a kazatele, převážně z Uher, kteří z
nich měli teprve udělat evangelíky. Množí však podřídit nechtěli, vydali se
za dexisity, věřili jen v Boha a uznávali desatero
a chtěli být bez vyznání. Hned po vydání a oznámení patentu 1781 vystoupilo v
Bučině z církve 252 duší nejvíce na celém panství, v Javorníku 205, v Morašicích
185, Javorničtí se spíše přiznávali k tomu, že už jejich předkové byli tajní
nekatolíci. Z těch 252 vystouplých bylo 46 houževnatých deisitů,
kteří byli ochotni vytrpět bití a tresty. Po 20 letech r. 1801 uvádí seznam
134 helvetů 30 rodin a bez vyznání 87 celkem 221 duší tedy o 31 méně. To už
měli asi od roku 1784 svého duchovního a v r. 1786 si postavili svůj kostel,
když starobylý kostel jim nebyl vydán. V odlehlých Morašicích se zatím
většina vrátila zpět do církve katolické. Prameny neříkající, do stál za
agitací v Bučině a zdali měli oporu v nějaké místní tradici. Náboženské
rozdělení trvá zde tedy už 190 let. Katolická menšina se zde udržela ač sami
nemají svého faráře. Poslední farář v Cerekvici se v letech 1950 stal
generálním vikářem v Hradci a v letech 1951 - 4 pětkrát se opakoval pokus
dosadit tam kněze, tři tam přišli po 3 letech vězení a podrytým zdravím 2
zemřeli, ostatní museli zase jinam takže stále sem jen dojíždí farář z
Morašic, který mívá v Bučině služby Boží první neděli v každém měsíci. Počet
kněží se od války zmenšil o polovinu a vyhlídky jsou v tom ohledu neutěšené.
To je také překážka i pro ekomunické vztahy, které kocil vyvolal a které zatím u nás se na veřejnosti neprojevují. Pro
lásku je však stále otevřené široké pole působnosti a katolici
v Bučině začínají právě s krásným dílem lásky, s opravou kostelíčka.
Postavili lešení, dávají plech na věž, omítají. Sebrali si mezi sebou peníze,
opatřili materiál a dělníky. Duší všeho je p. Bureš č. 23, s řadou
spolupracovníků, p. Janeckým, Hegrem a dalšími. O kostelíček a výzdobu se
obětavě stará paní Fr. Šmejdířová. Kéž Bůh jim i
jejich dílu žehná! /Zápis vložen do makovice 3. 6.1971 / Zapsal P.Josef Václav Malý Zdroj: bucina.infobec.cz (12.3.2011) |
|
Jaromír Lenoch © Aktuelizace
12.2.2011 |