|
Kód CZ Jersín
(Jersein) Kaple sv. Anny Zdroj C)s hodinami na
věži, na návsi. 1907 na návrh a nákladem rolníka Jana
Vaňka, rodáka z nedalekého Nadějova, hospodařícího na jersínské usedlosti
č.p.12. Obec zdarma přidělila stavební místo, potřebný kámen a zavázala se
zajistit dovoz materiálu, jakož i zaplatit nádenickou práci. Úprava
stavebního místa si však vyžádala značné úsilí. Nejdříve musel být o šest
metrů odveden tok místního potoka a poté byla po 140 dní odvážena vykopaná
zemina. Teprve pak mohla být započata hrubá stavba. Když byla kaple vystavěna po střechu, Jan Vaněk ovdověl a následně byl povinen ostatním pozůstalým vyplatit dědické podíly, čímž byl finančně značně oslaben. Z tohoto důvodu pak byla kaple dostavěna na náklady obce a částečně za využití pětitisícové subvence Cyrilometodějské matice. Jan Vaněk posléze uhradil břidlicovou střešní krytinu a nechal postavit oltář. Pořízení a instalace věžních hodin byly hrazeny z veřejné sbírky, která vynesla částku 650 korun. Vnitřní zařízení kaple však bylo většinou darováno. Dva obrazy darovala mlynářka Jeřábková, která spolu s Julií Novotnou darovala i kalich v ceně 190 korun. Jersínská chasa darovala věčnou lampu a svícny, a lavice napůl zdarma zhotovil z darovaných prken truhlář František Simandl. Dne 29.října 1911 byla kaple
vysvěcena brtnickým děkanem Ignácem Vyškovským, přičemž slavnostní kázání
vedl měřínský kaplan František Čermák. Natahováním věžních hodin byl pověřen
František Hrad, který za tuto činnost pobíral od obce roční odměnu ve výši 14
korun. V průběhu 1.světové války byla z dobrovolné sbírky pro kapli zakoupena
kazatelna a křížová cesta. Dne 13.května 1926 se obecní
zastupitelstvo usneslo, že křidlici ze střechy kaple prodá a střechu pokryje
plechem. Dílo bylo téhož měsíce zadáno klempíři Františku Večeřovi z Měřína,
který na svoji práci poskytl desetiletou záruku. Dobový zápis dále dokládá,
že klempířský mistr zhotovil také dva vikýře, za které obdržel odměnu 30 Kč,
a za pokrytí každého m² částku 4 Kč. Samotný plech o síle 0,45 mm
zakoupila obec na své náklady u obchodníka Pelikána v Měříně.
Kaplička P. Marie Zdroj C)
1907 Sousoší sv. Cyrila a Metoděje Zdroj C)na návsi vedle
věže kaple sv.Anny, 1886. zhotovil Antonín Podpěra, kamenický
mistr ze Světlé v Čechách, a financoval rolník Jan Vaněk s manželkou
Josefou. Na kamenném podstavci jsou umístěny dvě lunety s nápisy,
z nichž jeden zní: „Ku cti a chvále Boží a Svatých apoštolů slovanských
postaveno od Jana Vaňka a jeho manželky Josefy léta Páně 1886“, a druhý:
„Nezhyne rod jenž věřit neustane. Dědictví otců zachovej nám Pane."
Sousoší sv.Cyrila a Metoděje bylo 5.července 1886 posvěceno měřínským
farářem Františkem Kubíčkem, jemuž asistoval kaplan František Míča. Slavnosti
se zúčastnil veliký počet místních i přespolních, kteří po ukončení
posvátného obřadu vyslechli jímavou řeč pana kaplana o významu a působení
těchto dobrodinců.
Kamenný kříž Zdroj C)1912 ,nedaleko návsi Kamenný kříž Zdroj C)V poli Kamenný kříž Zdroj C)U cesty Vodní mlýn Zdroj C)
Č.p.14. Fialův mlýn, mezi pamětníky
nazývaný též Kmentův, byl vystavěn na řece Balince krátce před rokem 1585.
Podle zápisu v urbáři panství Černá náležel mlýn k jersínské zákupní rychtě a
rychtář Jan Kříž z něj v roce 1585 platil vrchnosti svatojiřský a svatováclavský
úrok ve výši 9 a ½ groše. Prvním písemně doloženým mlynářem
usedlým na tomto mlýně byl v roce 1585 půlláník Tomeš, který ze mlýna odváděl
vrchnosti 7 grošů, 2 slepice a 6 vajec vždy o svatém Jiří a o svatém Václavu,
přičemž stejné dávky odváděl i ze svého půllánu. Mlýn v té době zřejmě
prosperoval, neboť podle dochovaného záznamu zakoupil Tomešův syn Jan, v roce
1600, pozůstalou rychtu v nedalekém Arnolci, a to za částku 700 zlatých. Dne 1.října 1772 prodala hraběnka
Antonie Collalto mlýn se všemi k němu náležejícími polnostmi, za částku 200
zlatých rýnských, rudoleckému poddanému Thomasi Kmentovi. Mlýn byl v té době
opatřen jedním chodem na mouku a výrobnou krup, a patřily k němu polnosti a
louky o celkové výměře 20 a ¾ měřice, tj. 3,98 ha. Tyto se nacházely v
tratích pojmenovaných "V kopaninách", "V hádkách" a
"Na utopených", a dále zelná zahrada, o výměře ¼ měřice, v
trati zvané "V drážkách", přičemž tato půda byla osvobozena od
povinnosti platby desátku. Mlynáři Kmentovi, ale i dalším nabyvatelům mlýna,
však byla uložena věčná povinnost každoročně platit roční nájem 45 zlatých do
důchodu panství v Černé. Platba měla být prováděna vždy čtvrtletně předem a
to ve výši 11 zlatých a 15 krejcarů. Dne 1.ledna 1800 se stal novým
vlastníkem mlýna, po smrti mlynáře Kmenta, jeho syn Thomas Kment ml.
Nový mlynář však byl, dle poslední otcovy vůle sepsané dne 7.října 1797,
povinen vyplatit dědické podíly své matce a sourozencům, a to v následující
výši: matce 100 zlatých, bratrovi Franzovi 100 zlatých, bratrovi Antonovi 200
zlatých a sestře Rosálii rovněž 200 zlatých. Navíc byl povinen platit roční
nájem 45 zlatých do důchodu panství v Černé a to ve čtvrtletních splátkách ve
výši 11 zlatých a 15 krejcarů vždy předem. Zdá se, že tyto závazky nebyl
Thomas Kment ml. schopen splatit a tak, po čtyřech letech hospodaření, svůj
mlýn prodal. Dne 2.dubna 1804 mlýn odkoupil
Mathias Kremláček, movitý mlynářský mistr z Meziříčka, za částku 4600 zlatých.
Kupní cenu složil v hotovosti a navíc se zavázal splatit i na mlýně váznoucí
dědické podíly předchozího vlastníka, a to 200 zlatých pro jeho sestru
Rosálii Kmentovou, provdanou Svobodovou, a 200 zlatých pro bratra Antona
Kmenta.
Vodní mlýn Zdroj C)
Č.p.28. Jeřábkův
mlýn, odpradávna v okolí nazývaný Borovský, stával na Nadějovském potoce nad
obcí Jersín. První písemná zmínka o existenci tohoto vrchnostenského mlýna
pochází z roku 1617, kdy jej po svém otci převzal mlynář Vítek, který zde s
jistotou hospodařil do roku 1620. Další zápis pochází z roku 1631, kdy již
byl mlýn pustý a takto zůstal přinejmenším do roku 1687. Dne 13.října 1778 prodal hrabě František Collalto Borovský
mlýn, se všemi k němu od starodávna náležejícími polnostmi a příslušenstvím,
za částku 200 zlatých rýnských, mlynářskému mistru Antonu Kmentovi. Mlýn byl
v té době opatřen vlastním náhonem, jedním chodem na mouku a čtyřmi na
kroupy, a patřily k němu polnosti pojmenované "za Borovským rybníkem na
kopci", "u mlýna" a "u louky", s celkovou výměrou 18
měřic, tj. 3,45 ha. K mlýnu patřila navíc i louka "pod mlýnem" s
výnosem za 1/2 fůry. Součástí kupní smlouvy byl též předávací inventář, podle
kterého Anton Kment převzal: 3 kusy dveří s příslušenstvím, 3 okna zasazená
do olova, 1 malé okno, jedna kachlová kamna, jeden kuchyňský svícen, jedno
složení mlýna, 2 mlýnské kameny (pevný a běžící), železnou obruč, vřeteno, 2
vodní kola, horní a dolní pánev, železnou tyč, 4x moučník - čep, 8x moučník -
kolo, 4 hnací kola, 4x stoupu se železnými klíči a kladivo na ostření kamenů.
Přesto, že kupní cenu složil Anton Kment hotově již při podpisu kupní
smlouvy, byla nejen jemu, ale i všem dalším nabyvatelům mlýna, uložena též
povinnost na věčné časy platit roční nájem ve výši 27 zlatých rýnských do
důchodu panství v Černé. Platba měla být prováděna vždy čtvrtletně předem a
to ve výši 6 zlatých rýnských 45 krejcarů. Na druhé straně se však vrchnost
zavázala, že ani Antonu Kmentovi, ani dalším majitelům Borovského mlýna,
nebude za žádných okolností roční nájem zvýšen. Záznam o dalším
majiteli Borovského mlýna pochází z roku 1821, kdy tímto byl mlynář Mathias
Piech. Mlýn již nesl číslo popisné 28 a přináležely k němu polnosti
pojmenované "pole za rybníkem horní", "pole za rybníkem
prostřední", "pole za rybníkem dolní", " u Žlabu" a
"u palouku", o celkové výměře 10 jiter, 1273 a 5/6 sáhu, tj. 6,21
ha. K mlýnu patřily též louky nesoucí pomístní názvy "utopená pod
rybníkem", "pod hrází" a "u palouku", o rozloze 1286
a 1/6 sáhu, tj. 0,46 ha. Z mlýna platil mlynář vrchnosti roční nájem ve dříve
stanovené výši 27 zlatých rýnských. Dne 17.dubna 1821
se novým vlastníkem Borovského mlýna stal mlynář Vavřinec Kremláček, který
doposud hospodařil na jersínském mlýně č.p.14, a Mathias Piech převzal, na
základě uzavřené výměnné smlouvy, jím
uvolněný mlýn. Vavřinec
Kremláček hospodařil na Borovském mlýně po dobu celých třiceti let a poté,
dne 13.června 1851, mlýn i s pozemky prodal, za 4800 zlatých, Jakubu
Koudelovi a jeho manželce Janě. Dne 20.února 1856
mlýn se všemi pozemky zakoupil, za 5080 zlatých, mlynář Ignác Jeřábek, rodák
z Osové Bitýšky. Ignác Jeřábek záhy, dne 25.září 1856, získal "Listinu o
vyproštění", která jej vyvazovala ze závazku platit vrchnosti v Černé 10
zlatých 48 krejcarů ročního úroku, z povinnosti bezplatného mletí a šrotování
v ceně 2 zlatých 30 krejcarů, platby 5% laudemia při změně majitele mlýnu, 5%
odúmrti a předkupního vrchnostenského práva. |
Panství Politický okres Velké
Meziříčí, s.o.V.Meziříčí 1961 Okres Jihlava 2003 Pověřený městský úřad Historie
obce Zdroj C)
Vznikl přibližně v II. polovině 13. století
podobně jako ostatní obce díky osidlování kraje benediktinským klášterem z
Třebíče. V roce 1298 se uvádí Jersín jako jedna z osad určených pro zakládání
proboštví v Měříně.[2] První písemná zmínka o obci Jersín pochází z roku
1453, kdy byla jako součást měřínského probošství zastavena třebíčským opatem
Trojanem Jinochovi z Měřína. Ten však již roku 1454 přenechal zástavu
meziříčskému měšťanovi Václavu Rohanovi a z něho přešel zástavní list v roce
1470 na Maška z Meziříčí.[3] V roce 1481 získal měřínské probošství Jan
Meziříčský z Lomnice. Jihlavskými smlouvami z roku 1486 bylo rozhodnuto o
navrácení měřínských statků třebíčskému klášteru, ale již v roce 1491
zastavil Vladislav Jagellonský měřínské probošství Vilémovi z Pernštejna. V
roce 1515 připadlo probošství jeho synovi Janovi z Pernštejna, který je roku
1536 postoupil Janu Jetřichovi z Boskovic. Brzy však získal probošství zpět a
toto si podržel až do své smrti dne 8. září 1548. V roce 1556 tu vystavěli
zákupní rychtu, kterou vrchonost proměnila ve dvůr a v provozu tu byl i mlýn,
a Ferdinand I. dal probošství v alod Vratislavovi z Pernštejna, který je v
roce 1557 přenechal Janu Stráneckému ze Stránce. Roku 1559 získal měřínské
zboží Jan Chroustenský z Malovar a po něm, v roce 1585, jeho syn Jan. Ten v
roce 1597 odkázal měřínské zboží a nabyté rudolecké panství svému synovci
Janu Rafaelovi Chroustenskému, který se stal jeho posledním českým majitelem.
V roce 1621 bylo panství Janu Rafaelovi Chroustenskému konfiskováno a
následně za 68 000 zlatých prodáno Rombaldovi, hraběti Collalto. V roce 1872
zde byla založena škola.[2] Roku 1875 se Jersín
osamostatnil, v letech 1850-1875 spadal jako osada pod obec Černá[1] v okrese
Velké Meziříčí, kam poté spadal až do roku 1950, kdy se stal součástí okresu
Jihlava-okolí. Od roku 1961 spadá pod okres Jihlava Obec leží na Českomoravské
vrchovině, nedaleko krajského města Jihlava, v nadmořské výšce 520 m. Původ
jejího názvu není zcela jasný, bývá
však nejčastěji odvozován od osobního jména Jersa. Nejstarší a písemně
nepodchycená historie obce je úzce spjata s existencí měřínského
benediktinského proboštství, které zde v roce 1298 založil Václav II. První
písemný záznam o existenci Jersína pochází z roku 1453, kdy jej třebíčský
opat Trojan zastavil, za 80 kop grošů,
Jinochovi z Měřína. Ten však záhy přenechal zástavu meziříčskému měšťanovi
Václavovi Rohanovi, z něhož přešel zástavní list na Maška z Meziříčí a dále
na Jana z Lomnice a na Meziříčí. Později Jersín náležel k majetku
Viléma z Pernštejna, poté jeho syna Jana a následně Vratislava z Pernštejna,
aby roku 1557 připadl Janu Stráneckému
ze Stránec. Již po dvou letech však Jersín získal rod Chroustenských z Malovar, v jejichž držení
setrval až do roku 1621. Nejvýrazněji se ale do historie Jersína zapsal
italský šlechtický rod Collalto, který život obce ovlivňoval po celá další tři století. Zkusme tedy společně nahlédnout do
doby, kdy naši předkové začali vytvářet historii Jersína a připomeňme si
podmínky ve kterých přicházeli na svět, uzavírali sňatky, zakládali své
rodiny a hospodařili, aby posléze svůj majetek předali další generaci
hospodářů.
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon
obcí v republice čsl, 1927 B) jersin.info
(5.5.2011) C) cs.wikipedia.org 29.11.2016) |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 29.11.2016 Předchozí editace: 5.5.2011 |
