Kod CZ Valašské
Klobouky
(Wallachisch
Klobouk)
Připojené: Lipina,
Mirošov,
Smolina
Kostel Povýšení
sv.Kříže Zdroj A) Původně byl tento kostel zasvěcen
„Nalezení svatého Kříže“, ale od reformy liturgického kalendáře nese titul
„Povýšení svatého Kříže“. Přesné datum postavení původního kostela není
známo. Podle románské věže můžeme jeho vznik datovat do 13. století. Po
tureckém vpádu v roce 1663 lehl kostel i s farou popelem. Nynější podobu
získal v roce 1771. Největší oprava věže se uskutečnila v
roce 1774, poté, co do ní 25. července uhodil blesk, zabil zvoníka a poškodil
střechu. Hlavní oltář je z roku 1894. Oltářní
obraz Nalezení svatého Kříže namaloval podle jedné verze v Holešově v roce
1825 Jan Kisling. Signatura K.H. na obraze však
hovoří pro vídeňského malíře Karla Hämmerlina. Oltář v levé boční kapli je zasvěcen
sv. Kříži. V pravé boční kapli je oltář Panny Marie Hostýnské. Sochu Panny
Marie vyřezal Martin Cigánek z Poteče v roce 2006. U hlavního vchodu do kostela je umístěna
starobylá kamenná křtitelnice z roku 1521, která nyní slouží jako kropenka.
Varhany byly postaveny v roce 1803. Ve věži visí čtyři zvony. Dva z nich jsou
z roku 1666. Stavba je považována za neslohovou. Pod presbytářem se nachází
krypta, v níž je pohřbeno 21 lidí, z toho dvě děti. Kaple sv.Cyrila a Metoděje Zdroj A) Podnět k
výstavbě kaple daly velkolepé oslavy cyrilometodějského milénia na Velehradě
v červenci 1863. S pracemi se začalo už v srpnu, autorem plánů novogotického
objektu byl Michal Urbánek. Výzdobu kaple provedla dílna vídeňského malíře
Karla Hemerleina, v níž pracoval i Bohumír Lindauer, později světově proslulý malíř novozélandských
Maorů; ten také formuloval ikonografický program kaple. Její slavnostní
vysvěcení se konalo 5. července 1864. Fara Zdroj A) 1782, Reprezentativní
sál v prvním poschodí zdobí mimo jiné tři práce Bohumíra Lindauera,
pozdějšího slavného malíře novozélandských Maorů: Kain a Ábel, Obětování
Izáka a Dobrý pastýř. Kaplanka Zdroj A) Vedle fary Kaplička Zdroj A) … Kaplička Zdroj C) … Hřbitov Zdroj C) … Mariánský sloup Zdroj A) Se sochami
P.Marie, sv.Floriána,
archanděla Gabriela a Tobiáše. Tobiáš Tomaštík
není v Kloboukách spojen pouze s Červeným domem: „Roku 1761 (...) dostavena
nákladem Tobiáše Tomaštíka kamenná statua s čtyrma figurami na
placi (tj. na náměstí) a posvěcena. Zachovávat tuto statuu
se zavázalo město.“ Sloup se sochou Panny Marie s Ježíškem zdobí na vyvýšeném
podstavci další čtyři plastiky: svatý Florián, který měl (a má) město chránit
před škodami způsobenými ohněm, svatý Vendelín, ochránce polí a dobytka,
který bdí nad rolníky a pastýři, svatá Tekla, tradičně první křesťanská
mučednice, která se věnovala léčení bližních, a archanděl Rafael s malým -
Tobiášem. Archanděl Rafael chránil poutníky a další cestující (ostatně,
kloboučtí soukeníci vozili své zboží po celých Uhrách). V obrazech renesanční
Itálie často připomínala plátna s Rafaelem a Tobiášem odchod syna z rodiny,
Tobiáš obvykle míval synovu podobu. Nemyslím, že by Tobiášova socha
představovala podobu donátorova syna (Tobiáše), ale je zjevné, že jde o připomenutí
osoby donátora. Na mariánském sloupu čteme nápis „PANNO MOCNA
ORODVG ZA NAS KLOBVCKI“
(tučně zaznačená písmena označují údaje chronogramu). Socha P.Marie Zdroj A) … Socha sv.Floriána Zdroj A) … Socha sv.Vendelína Zdroj A) … Socha sv.Tekly Zdroj A) … Socha Archanděla Rafaela Zdroj A) … Socha sv.Jana Nepomuckého Zdroj A) z roku
1747. Byla pořízena nákladem místního rodáka Tobiáše Fuska,
toho času faráře v Křižanovicích. Ten také zřídil
na podporu vzdělávání mladých Klobučanů studentskou
nadaci, využívanou ještě v první polovině 20. století. Kamenný kříž Zdroj A) stojící při rozcestí Klobouky –
Mirošov – Smolina pochází z roku 1844 (kříž v těchto místech stával nejméně
již v 80. letech 18. století), vysvěcen byl 29. června 1845 klobouckým
děkanem, P. Aloisem Eichlerem. Kříž se obrací ke kolemjdoucím s dnes již
takřka nečitelnou výzvou, jež cituje první epištolu svatého Petra, kapitolu
2., verš 21.: „Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za vás, vám pozůstaviv
příklad, abyste následovali šlépějí jeho.“ Nápis je vytesán do pole s
vytesaným obdélným orámováním (v rozích prožlabeným)
o rozměrech 46 x 88 cm. Krystus trpel * za nás, * Wám pozustaw * Príklad * Abyste následowali * Slépege geho. * Epist. I s. Pet. II. * L P 1 8 4 4. * Z nákladu France Zubka. Kamenný kříž Zdroj C) U skanzenu Kamenný kříž Zdroj C) … Kamenný kříž Zdroj C)
Zdroj A) Na hřbitově. „Blahoslavení, kteří v
Pánu umírají!“ Kříž vytvořil v závěru 19. století kroměřížský sochař a řezbář
Ferdinand Neumann. Z jeho dílny pocházejí například sousoší svatých Petra a
Pavla a svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě, hlavní oltář v kapli na
Radhošti nebo oltář na Hostýně. Kamenný kříž Zdroj A) na Sychrově. Kříž byl postaven roku
1870, 5. června 1870 byl pravděpodobně posvěcen, toho dne byla svatodušní
neděle – Letnice. Na kříži čteme: „Patřte! / a
litujte / hříchuv. / 5/6. 1870. Kamenný kříž Zdroj A) Lipinský kříž. „Zapři
sebe / Za mnou nes svůj Kříž / Dám ti nebe / Až zem opustíš // Na žádost
Josefa Sušila / od matky Anny z Klobouk / roku 1855.“ Josef Sušil se narodil
roku 1815 a zemřel v červnu 1853 – jako svobodný, bezdětný soukeník, jako
příčina úmrtí je v matrice uveden tyfus. Jeho otec zemřel o dva roky dříve,
proto Josefův odkaz vykonala roku 1855 matka Anna. A ještě v prosinci toho
roku také zemřela… Jedná se o čtvrtý nejstarší kříž v kloboucké farnosti. Kamenný kříž Zdroj A) Kříž na Trhovisku je druhým
nejstarším křížem v kloboucké farnosti. Postaven byl roku 1820, a to nákladem
dvou sousedů z klobouckého náměstí: Josefa Strušky
a Františka Bratmanna. Zdá se, že se těmto
soukeníkům vedlo dobře i v době hospodářské krize, která nastala po skončení
napoleonských válek a která tvrdě postihla i soukenictví a vlnařský průmysl. Železný kříž Zdroj C) U kostela Dřevěný kříž Zdroj C) … Svatý obrázek Zdroj C) … Kašna Zdroj A) Na
náměstí. Kašna sloužila jako veřejný zdroj pitné vody a zároveň jako možný
zdroj vody v případě požáru. Pověstí je toto místo spjato s počátky města.
Bývala zde studánka, u které mělo odpočívat panstvo z brumovského
hradu, když bylo ve zdejších lesích na lovu; místo prý označoval na blízkém
stromě zavěšený klobouk. Podle něho dostala osada, která v těch místech
později vznikla, své jméno. Dnešní kašna je z roku 1889. Pranýř Zdroj A) Od roku 1356 měly Klobouky právo
hrdelní. K základnímu materiálnímu vybavení hrdelních tribunálů patřily
vězení, pranýř a popraviště Pranýř, který dnes stojí v parku před
valašskoklobouckým muzeem, se v dochovaných
pramenech neobjevuje. Jedná se o jeden z nejstarších dochovaných pranýřů u
nás: lze jej datovat (především na základě typologie) do druhé poloviny 16.
století. Do poloviny či druhé poloviny 16. století jsou z České republiky
datovány již jen pranýře v Jaroslavicích, Morkovicích, Oleksovicích, Přídolí (u Českého Krumlova), Strachoticích,
Šatově a ve Vyšším Brodě. Valašskokloboucký pranýř je
vysoký 143 cm a má podobu pískovcového osmihranu s dolním obvodem 125 cm a
horním obvodem 120 cm, po hranách se na něm pravidelně střídají vertikální
pásy, a to píšťaly, vložené do kanelur, s provazcem. V horní části sloupu
jsou čtyři otvory, pro řetězy, pouta či obojek. Antonín Zima byl obchodník, jeden z
nejzámožnějších ve městě. Dlouhá léta působil ve vedení města, jistou dobu
byl i zástupcem starosty. Byl také předsedou místní školní rady a posléze i
členem okresní školní rady, patřil k zakladatelům městské spořitelny. Zemřel
roku 1903, bezdětný. Ještě za svého života si pořídil luxusní hrobku,
pocházející z dílny Jana Cingroše, jehož kamenická
továrna v Plzni byla ve své době nejvýznamnější kamenickou firmou v Rakousko-Uhersku. Památník Zdroj C) … Stará radnice Zdroj A) Budova Staré radnice má renesanční
jádro. Dnešní podobu dostala jednak pozdněbarokní
přestavbou (1797-1798), jednak rekonstrukcí v roce 1943. O opravách radnice ze závěru 18.
století, které měly podpořit snahu města o získání tzv. magistrátu, ve spisu
městského písaře Johanesa Sušila čteme: „Rathaus
starý přednější klobucký, který hrubě jsoucí nebyl,
poněvadž v něm na vrchním placi nic víc, jenom jedna radní světnice a druhá
pro písaře se vynacházela a jedna komora dřevěná pro drva,
pak jedna světnice dřevěná při dveřích rathausních
postavená a v prostřed střechy rathausnej věžka
dřevěná, deskama obitá, a ta již velmi zešlá stála. V spodním placi maštal, arest s dřevěným a dost
špatným tlem přikrytý a vážnica
pod radní světniců jedině sklepená byla. Slovem ten
starý rathaus tak v špatným stavu se nacházel, že žádnému městskému domu
podobný nebyl.“ Po popisu nevalného stavu radnice (v roce 1790 požádali Jan
Bureš a Florián Fusek, zda mohou pod radnicí
vystavět kvelby, přičemž se měli zavázat k
vybudování světnice v patře radnice na vlastní náklady) přechází Sušil k
jádru věci: „Na rathausi tehdy starém klobuckém pohodlnost žádná pro magistrát nebyla a příjmy
obecné taky skrz vrchnostenské nepravé důkaze vyvrácené byly (...). Měšťani klobučtí ale vidúce, že oni svú jurisdikci na žádný jiný způsob obdržet nemůžou,
jedině až jsoucí rathaus pro manipulírování svého
magistrátu míti a obecné důchody nejméně již na 600
zl. ročně vykázat v stavě budou, tak se nejprv o první potřebu starali a v staré rathausi všechno, co nejsoucího bylo, zbořili a jej do
nového stavu, tak jak se tenkráte vynachází, přivedli. Poněvadž Klobučani dokonale zkusili, že vrchnost illešházká jich na všechen způsob umořiti,
zničšiti a o jejich jurisdikci konečně připraviti chce, tehdy aby zasejc
při skrz rathaus vyšetření nepadli, k rathauským
starým zďám vpředu, kde věža
stojí, ten celý kus, počnúce od druhých dveří rathausních na vrchu týž 2 světnice, jeden kvelb a vážnicu na spodku znovu
zbudovali a vystavili. A ta jediná příčina renovírování
rathausa tohoto byla, aby totiž město Klobúky k svému předešlému právu jurisdikcí přijít a
takové zasejc obdržet mohlo.“ Klobučané
financovali stavbu z dobrovolných darů. Radnice Zdroj C) Dům Jana Horného Jan Horný
(1868–1906) byl zámožný obchodník. Jeho otec vybudoval na půdorysu dvou
stavebních parcel patrový dům čp. 189, který byl
ale poškozen při požáru města v červenci 1896. Horný nechal svůj dům rozšířit
(půdorys zahrnul ještě třetí stavební parcelu) a přebudovat v moderní
elegantní skvost. Projekt obytného a obchodního domu zpracovali – zřejmě v
prvních měsících roku 1897 – Hubert Gessner a
Otokar Bém, roku 1897 byla stavba také dokončena. Dnes zde sídlí městský
úřad. Gymnázium Zdroj A) … Hospodářská
škola Zdroj C) … Rozhledna Zdroj A) Na Královci Měšťanský tzv.Červený dům Zdroj A) Tento štítově orientovaný patrový
trojdílný dům s kuchyní vydělenou původně z jednotné síně (tato dispozice se
v patře opakuje) a prostorným sklepením byl postaven v roce 1781, jak ostatně
dokládá i ozdobný pískovcový překlad na jeho průčelí. Stavebním materiálem
byl lomový kámen, místy doplněný vepřovicemi a pálenou cihlou. Patrový
kamenný dům s dřevěnou pavlačí i vytápění obou komor ukazuje na zámožného
měšťana. Na jednoho z nejzámožnějších. Ve své době to byla v Kloboukách
nevídaná stavba. Staviteli byli buď bratři Benedikt a Tobiáš Tomaštíkovi společně, nebo jej postavil jen Tobiáš. Dům
si v příštích dvou staletích podržel svou tradiční barvu fasády, pro niž také
dostal název - Červený dům. Valašskokloboucké
muzeum zde má expozice soukenické domácnosti, plátenictví a barvířství. Podivné korýtko, které trčí z jedné
stěny domu přímo do ulice, a tradiční červená barva fasády byly zřejmě
příčinou vzniku povídačky, že v domě bydlel kat a korýtkem prý vytékala krev
popravených. (Však také mnozí Klobučané stále tento
dům nazývají „Katův dům“ či „Katovna“.) Jde ale opravdu jen o povídačku,
neboť Klobouky své právo hrdelní ztratily roku 1754 dekretem Marie Terezie,
tedy 27 let před stavbou domu. Ctnostní měšťané, kteří si postavili ve své
době v Kloboukách nejvýstavnější bydlení, by se navíc s katem, osobou beze
cti, ani nebavili, natož aby jej zvali k sobě domů. A co to korýtko a krev
popravených? Popravy se vždy konávaly na veřejných místech, aby byla účinně
demonstrována síla spravedlnosti: zmiňované korýtko ústí do ulice z kuchyně a
sloužilo k vylévání splašků. Zařízla-li ovšem hospodyně slepici k obědu, pak
mohla opravdu korýtkem vytékat krev popravených – slepic… Dům Zdroj C) … Dům Zdroj C) … Dům Zdroj C) … Brumovská ul. Pivečkova dřevěnice (čp. 7) Dřevěnice
čp. 7 je jednou z posledních roubených staveb ve
městě. S domem v tomto místě je od 90. let 16. století spojen rod ševců Pivečků. Stavitelem dnešního domu byl roku 1876 Jan
Pivečka. V roce 1860 se koželužský mistr Josef Pivečka, syn Janova bratra,
usadil ve Slavičíně. Reprezentantem čtvrté slavičínské generace byl mezinárodně uznávaný obuvnický
odborník Jan Pivečka (1919–2004), jehož nadace dům v roce 2001 koupila a
opravila. Valašskokloboucký
roubený dům čp. 7 je jedním z posledních roubených
domů dokumentujících jednak valašskoklobouckou
předměstskou architekturu, jednak tzv. předpožárovou
architekturu (v červenci 1896 srovnal velký požár se zemí téměř polovinu
města, událost je označována za největší požár na Moravě v 19. století). Na
počátku zvýšeného zájmu o chátrající stavbu v roce 2000 bylo zjištění, že s
usedlostí je už od konce 16. století spojen rod Pivečků.
Jedním z cílů programu Nadace Jana Pivečky je také úsilí o zachování a
udržování odkazu rodiny Pivečkovy, v souladu s
tímto cílem tak vznikal záměr, aby objekt sloužil k prezentaci lidového
bydlení s důrazem na 19. a počátek 20. století, k prezentaci obuvnických
tradic Pivečků i jihovalašského
regionu a především k uchování a dalšímu rozvíjení těchto tradic. S touto
vizí Nadace Jana Pivečky počátkem roku 2001 dům zakoupila. Stavitelem domu byl Jan Pivečka,
který zde hospodařil od roku 1874. Jedním z jeho prvních kroků jako hospodáře
byla právě novostavba domu. Janův bratranec Josef Pivečka, mistr cechu
koželužského, opustil v roce 1860 Klobouky a usadil se ve Slavičíně.
Třetí generace Pivečků ve Slavičíně
spojila strojovou výrobu kůží s obuvnickým průmyslem a firma Japis (Jan Pivečka - Slavičín) se stala jedním z
nejvýznamnějších hospodářských podniků na jižním Valašsku. Reprezentantem
čtvrté slavičínské generace byl mezinárodně
uznávaný obuvnický odborník Jan Pivečka (1919-2004). Brumovská ul. Janíkova
dřevěnice (čp. 10) Roubený dům čp.
10 postavil roku 1766 Martin Fojtík, datace je vyryta v jednom ze stropních
trámů ve světnici. Jedná se o nejstarší dochovaný roubený dům ve městě. Jeho
dispozice je cenná, protože zahrnuje nejen základní členění domu
(světnice-síň s černou kuchyní-komora), ale také pozdější přístavby,
reagující na potřeby obyvatel domu (výměnek). Brumovská ul. Dřevěnice
Kosenka (čp. 11) Roubený
dům z počátku 19. století dokládá spolu s blízkými domy čp.
7 a 10 někdejší předměstskou architekturu Klobouk. Hodnota těchto staveb je
zvýrazněna skutečností, že při požáru roku 1896 vyhořela téměř polovina
města. Dům je dnes ve správě Kosenky, místní
organizace Českého svazu ochránců přírody; konají se zde například vzdělávací
programy a kurzy řemesel. Dům č.p.34 Zdroj C) Soukenická ul. Komenského ul. Pechancova
dřevěnice (čp. 62) Roubený dům, nacházející se ve
východní části někdejšího klobouckého předměstí, byl postaven někdy na
přelomu 18. a 19. století. Stavba má pro místo netypickou okapovou orientaci;
kuchyň je vestavěna v prostoru světnice. Zachován je komplex staveb ve dvoře
– sklep, chlév a kůlna – postavený kolmo k obytnému stavení. Dům č.p.103 Zdroj C) Masarykovo nám. Dům č.p.105 Zdroj A) Dům byl vystavěn, zřejmě roku 1722, na místě
požáru ještě z dob nájezdů uherských povstalců vedených Františkem II. Rákóczym. Dnes je to nejstarší dochovaný měšťanský dům v
Kloboukách.. Dům č.p.124 Zdroj C) Masarykovo nám. Dům č.p.125 Zdroj C) Masarykovo nám. Dům č.p.177 Zdroj A) Zájezdní hostinec (čp. 177), situovaný ve východním rohu náměstí, koupil
roku 1886 tehdejší starosta města František Bratmann
(1840–1904). Velký požár Klobouk v červenci 1896 zničil i tento hostinec.
Novou stavbu projektoval v srpnu 1896 Hubert Gessner,
podle jehož plánů se právě v těch dnech dokončovala vila starostova bratrance
Josefa. V přízemí byl hostinec a byt jeho nájemce, v patře se nacházely
nájemní byty a hostinské pokoje. Jistou dobu byl dům nazýván hotel U Slunce. Koželužská ul. Dům Mikuláše Rašky. Mikuláš
Raška (1822–1895) byl koželuhem, od ledna 1857 do července 1859 byl také
starostou města. Koželužství se před polovinou 19. století stalo
nejúspěšnější klobouckou živností, ostatně z deseti prvních klobouckých
starostů bylo šest koželuhů a čtyři soukeníci. Raškův dům vyhořel při velkém
požáru Potečské ulice v září 1866. Následně si
vystavěl rozlehlejší usedlost: obytný dům, doplněný hospodářskými staveními a
koželužským provozem. Brattmanova vila Zdroj C)
Zdroj A) Kloboucký rodák Josef Bratmann (1848–1924) byl úspěšným vídeňským podnikatelem.
Projekt vily (čp. 116) pro něj zpracoval jiný
zdejší rodák, Hubert Gessner (1871–1943), jeden z
nejvýznamnějších středoevropských architektů první poloviny 20. století. Gessner studoval na vídeňské akademii u profesora Otto
Wagnera, vilu projektoval již v závěru prvního ročníku studia, v červnu 1895.
Stavba je jedním z nejranějších středoevropských příkladů počátků secese. Líbalova vila Zdroj C) … Chata Na Stráži
Zdroj C) Bohuslav Fuchs, 1935 Vila A.V. Zdroj C) Bohuslav Fuchs, 1939 |
panství 1850 politický okres Uherský Brod, s.o.Valašské Klobouky 1961 Okres Zlín 1964 připojen Mirošov 1976 připojeny Lipina, Křekov a
Poteč 1980 připojeny Smolina, Tichov a Vlachova Lhota 1990 součásti města jen Lipina, Mirošov a Smolina 2003 Pověřený městský úřad Historie
obce Zdroj A)
Nejstarší středověké osídlení oblasti bylo na Slavičínsku a dále směrem k Loučce a především v
prostoru při Vlárském průsmyku s královským hradem Brumovem,
který je doložen k roku 1255. Brumov fungoval
jednak jako centrum správy (v oblasti na severu ohraničené řekou Dřevnicí, na západě pak řekou Moravou a na jihu a východě
uherskou hranicí), ale také jako sídlo hospodářské administrativy královského
majetku – purkrabími zde král ustanovoval nejvýznamnější velmože ze svého
okolí. V období od poloviny 13. století až do století 14. zde probíhala
první větší kolonizační vlna (v této době byl založen například Újezd, dále i
Vlachova Lhota či Nedašova Lhota), která dala
základní podobu nejen síti městeček (Brumov,
Klobouky, Slavičín, Újezd), vesnic a šlechtických sídel (Vlachovice), ale
také soustavě církevní správy (fary v Brumově,
Kloboukách, Slavičíně, Vlachovicích
a v Újezdě). Panovníkovi však nepatřila všechna sídla na Valašskokloboucku: Slavičín spolu s několika
vesnicemi byl ve vlastnictví olomouckých biskupů, kteří ovšem tento majetek
udělovali šlechtě do lenního užívání (nejrozsáhlejším lénem bylo městečko
Slavičín s hradem Engelsberkem, malým lenním
statkem byly třeba i Divnice). Čtrnácté a patnácté století přinesly řadu privilegií především
Valašským Kloboukám, které začaly plnit na
rozsáhlém brumovském panství roli hospodářského a
později i soudního centra. Nejvýznamnější privilegium dostaly Klobouky ve
svatvečer Nejsvětější Trojice léta 1356 (tedy 18. června 1356): Klobouky se
staly městečkem s právem města Hradiště, což vedle práva trhu přineslo i
právo hrdelní. Důležité listiny pak městečko obdrželo za husitských válek od
krále Zikmunda, jenž si v kraji potřeboval posílit svou pozici, vždyť
hrad Brumov dočasně držel kališnický pán Boček
z Kunštátu (hrad se však brzy vrátil do rukou
krále). Husitství zde tedy kořeny nijak zvlášť nezapustilo… Za uherské války, která z mapy panství vymazala téměř
pětinu vesnic, odevzdal uherský král brumovské
panství panu Podmanickému (Podmaničtí
pak od krále vykoupili práva k dědičné držbě panství), významné péče se
panství dostalo v 16. století od pánů z Lomnice. Šestnácté století
přineslo Vlachovicím povýšení na městečko, Klobouky
jsou již označovány jako město. Ve druhé polovině 16. století byly zdejší fary luterské: spisky
o historii regionu většinou na toto období jen stroze dští hněv a neúctu, o
duchovních správcích se pak nezmiňují. Je ale dobré si uvědomit, že například
o věž klobuckého kostela (postavena v 80. letech
16. století) se zasloužili právě ti luteráni… Koncem 16. století máme
v Kloboukách doloženy také české bratry, ale i židovské obyvatelstvo.
S počátkem 17. století přicházejí na brumovské
panství důrazní jezuité a s nimi - rekatolizace. Právě v této době vrcholí v oblasti i nové kolonizační
snahy (jejich počátek lze datovat přibližně k polovině 16. století)
s cílem osídlovat a využívat vyšší horské polohy. Charakteristický
způsob hospodaření užívaný v rumunském Valašsku (obdělávání horských
kopanic, chov ovcí a koz) dal této kolonizaci název – valašská. Rozmach
valašské kolonizace právě v našem kraji pak způsobil, že je celý region
od 17. století jmenován Valašsko. Významným řemeslem kraje se stalo
soukenictví. Klid a hospodářskou prosperitu panství v šestnáctém století
vystřídalo století sedmnácté, které přineslo již roku 1605 vpád Bočkajovců a brzy poté návštěvy vojsk třicetileté války
(v roce 1621 se za valašského povstání Valaši zmocnili brumovského
hradu). S malým časovým odstupem následovalo několik ničivých vpádů
Turků (nejhůře v roce 1663); za vpádu roku 1680 byl mj. odvlečen klobucký farář Václav Pavliš, o
tři roky později byl nájezdníky odvlečen farář Jan František Čapek. -
Počátkem 18. století ještě do kraje najížděli Rákocziho
uherští povstalci. Zajímavý doklad o jejich řádění zaznamenala tzv. Kráčalíkova kronika: koncem roku 1706 byl v Baranicovém chrástí u Klobouk
vysvlečen donaha a ubit nový brumovský farář
František Kalus. Na toto období se zachovalo v kraji poměrně dost památek,
vzpomínek: Hložecká kaple, Andělíček, na
Tichovsku pak třeba název trati Knězova louka
(lidé se tehdy před nájezdníky schovávali, především v tichovských lesích, a farář byl, pochopitelně,
s nimi). Z těchto tragedií a zejména z nich plynoucí dlouhodobé
hospodářské stagnace (stagnaci vidíme také v počtu obyvatelstva, po
vpádech ovšem přicházelo mnoho přistěhovalců) se kraj dostával jen ztěžka,
navíc široké panské hospodářské aktivity citelně postihly poddaný lid. Cenným
dokladem oživování hospodářského života Klobouk je například dům č.p. 105 z dvacátých let 18. století, z roku 1733
pak socha sv. Jana Nepomuckého (v roce 1768 byly farnímu kostelu darovány
ostatky Jana Nepomuckého). Barokní sláva mariánského kultu se pak
v Kloboukách zhmotnila v roce 1761: Tobiáš Tomaštík,
jehož synové Tobiáš a Benedikt si postavili tzv. Červený dům (1781), nechal
udělat Mariánský sloup se sochami: Panna Marie s Ježíškem, sv. Tekla,
sv. Florián, sv. Vendelína a archanděl Rafaela s malým – Tobiášem
(množství Tobiášů - Dobiášů ve městě dalo Klobučanům
nelichotivě vnímané pojmenování: Dobši). Příznačné
je, že Tomaštíci byli nejvyššími představiteli klobuckého cechu soukenického, který od poloviny 18.
století mířil ke svému vrcholu. V devatenáctém století byly dokonce v Kloboukách
a Brumově zřízeny soukenické manufaktury. Na konci 18. a na počátku 19. století lze pozorovat viditelný
rozkvět našeho koutu Valašska, který pamatují mnohé stavby, dnes většinou
kulturní památky. Vedle již zmíněných připomeňme, že se po dvacetiletém úsilí
farářů i biskupů podařilo pohnout farnost k opravě kostela (čekalo se,
že vše zaplatí farníci). Jen s minimálním přispěním fary byl v
letech 1771 a 1772 rozsáhle v barokním slohu opraven kostel; o deset
let později pak byla nově vystavěna fara (v současné době po stavební
rekonstrukci, která respektovala právě původní dispozice). Významné
přestavby se na konci 18. století dočkala také klobucká
radnice. V závěru 18. století jsou již Klobouky sídlem děkanátu (dosud
byly součástí děkanátu vizovského). Kněží
přestávají používat osobní pečetě – farnost začala užívat pečeť s
obrazem klobouku neseného dvěma lvíčky, pod tím byl umístěn kříž; počínaje
rokem 1808 se začala užívat pečeť s motivem svaté Heleny s křížem.
V roce 1804 je poprvé v pramenech zmíněna dedikace kostela –
Nalezení sv. Kříže, dosud byl jmenován jen jako kostel Svatého Kříže; druhý
vatikánský koncil v šedesátých letech dvacátého století sjednotil svátky
Nalezení a Povýšení sv. Kříže, dnes je tedy kostel zasvěcen Povýšení svatého
Kříže. - Koncem 18. a poté i ve století 19. se často vyskytly úvahy o změnách
v obvodu farnosti: diskutována byla například možnost přičlenění Študlova k lidečské faře,
což pro touhu študlovských patřit k faře
zdejší nebylo realizováno. Farní obvod se postupně ustálil v tomto
rozsahu: Klobouky, Lipina, Mirošov, Smolina, Tichov, Lačnov,
Poteč, Příkazy a Študlov. Po roce 1848 se při novém správním uspořádání a budování
soudních okresů většinou navazovalo na spádové oblasti pozdněfeudálního
hrdelního soudnictví, neboť tato střediska odpovídala společenskému vývoji
lépe než vrchnostenské správní okrsky. Tak se v roce 1851 staly sídlem
okresních úřadů jižního Valašska Valašské Klobouky. Od roku 1868 patřil klobucký soudní okres pod politický okres Uherský Brod
(tento stav přetrval po celou První republiku). Ve druhé polovině 19. století je možné i v našem kraji
sledovat vzestup zbohatlých podnikatelů a továrníků ve srovnání s úpadem
starých šlechtických rodů (například Antonín Dreher,
který na přelomu století koupil většinu brumovského
panství – první a druhý díl). Základní obživou vesnického lidu bylo stále
zemědělství, to však nemohlo uživit rostoucí počet obyvatelstva (tehdy
se na vesnicích hodně rozšířila podomácká výroba dřevěného nářadí), což mnozí
řešili odchodem na sezónní práce (například na Slavičínsku
odcházelo do světa mnoho zvěroklestičů – miškářů),
pro mnohé se jako nejlepší řešení ukázalo vystěhování, především do USA. Pro
nejednoho řemeslníka se otevřely podnikatelské cesty zánikem cechů a vydáním
živnostenského řádu, k rozvoji podnikatelských aktivit přispívaly
občanské záložny a spořitelny, objevily se i pokusy spojit síly
k většímu soustředění výrobních možností (Družstvo soukeníků a papučářů
ve Valašských Kloboukách, 1898), u Bohuslavic nad Vláří
bylo neúspěšně realizováno několik ropných vrtů. Podnikatelskými symboly
jižního Valašska se staly jména Pivečka a Šerý: v roce 1860 byla ve Slavičíně založena Pivečkova
koželužská dílna, která postupně vyrostla v obuvnickou továrnu, podobně
se v továrnu vyvinula klobucká textilní dílna
Františka Šerého /1882/. Lepší časy ale vždy něco smete – pro převážně
dřevěnou zástavbu zdejších obcí byl největším nepřítelem zejména oheň:
v roce 1896 shořela při velkém požáru více než polovina Klobouk
(Klobouky užívají od 80. let 19. století přívlastek „Valašské“); na
druhou stranu je třeba říci, že se v důsledku ohně se rozvinul talent klobuckého architekta Huberta Gessnera,
který v závěru 19. století vyprojektoval například domy č.p. 116 (tzv. Líbalova vila), č.p.
177 (v polovině 30. let 20. století se stal vlastníkem spolek Katolický dům)
nebo č.p. 189 (sídlo Městského úřadu). Nová vlna oživení podnikání a rozkvětu oblasti nastala po odeznění hospodářské krize třicátých let 20. století: pro jižní Valašsko mělo obzvláště velký význam založení zbrojovky v Bohuslavicích nad Vláří (1935-1936). Velké změny pak nastaly po druhé světové válce, respektive po roce 1948. Pilíři místního průmyslu se staly elektrotechnická továrna MEZ v Brumově (založena roku 1946), slavičínské Vlárské strojírny a klobucké továrny Pal Magneton a Igla (dříve textilní továrny Šerý a Umtex, po válce převedené na strojírenskou výrobu), velkou proměnu zemědělské výroby znamenalo zakládání jednotných zemědělských družstev (první vznikla v letech 1949 a 1950 v Bohuslavicích, Divnicích, Lipině, Brumově a ve Valašských Kloboukách). Stinnou stránku doby připomínají mj. pamětníci inscenovaného
veřejného soudu proti tzv. protistátní skupině Světlana (1950) či zákroků
proti katolické církvi a věřícím (v padesátých letech byly postupně omezovány
také slavnosti Božího těla: nejprve z náměstí zmizely oltáříčky,
v roce 1958 se slavnost konala naposledy na náměstí). V roce 1949 byla zrušena dvojkolejnost okresů (dosud byly
okresy soudní a politické) - Valašským Kloboukám
statut okresu zůstal, a to až do roku 1960, kdy další správní reforma
začlenila jihovalašský region do okresu Gottwaldov (od 1. 1. 1990 Zlín).
literatura
a prameny 1)
Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927 A) valasskeklobouky.cz B) faraklobouky.cz |
|||||||||||||||||||||||||||
Muzeum v přírodě Zvonička sv.Prokopa Zdroj C) v nově budovaném skanzenu |
|
|||||||||||||||||||||||||||
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace 31.1.2017 |