Kod CZ 3096 Doubravník
Připojeny: Křížovice
[Kostel sv.Kříže] A)
První
písemná zmínka o "kostele sv. Kříže" (viz. čl. Klášter v
Doubravníku) je z 25. září 1208 [Kostel sv.Františka] A)
Druhá písemná zmínka o kostele v
listině z 23. února 1233, ve které papež Řehoř IX. vyzývá věřící k návštěvě
"kostela sv. Františka" v Doubravníku. Druhý kostel sv. Františka
byl již z mramoru, jak lze vyvodit z četných nálezů mramorových kvádrů v
místech farní zahrady. Jejich opracování je však zcela odlišné od použitých
profilů při stavbě kostela současného. Tento původní kostel byl spolu s
přilehlým klášterem vypálen husity počátkem 15. století a téměř sto let
nenacházíme žádné zmínky o náboženském dění v obci. Kostel Nalezení sv.Kříže 2)
A) C) >>
Pozdně
gotický trojlodní, na místě staršího, 1535-57 jako hrobka Pernštejnů, horní část
věže 1792, 1867 přistavěna hrobka Mitrovských. Na místě současného kostela se
nacházel klášterní kostel místního ženského kláštera, založeného kolem roku
1230. Jeho tvar byl detekován geofyzikálním průzkumem v roce 1992, měl
obdélnou loď s odsazeným, pravoúhle zakončeným kněžištěm a věž nebo předsíň
před západním průčelím. Ještě na začátku 16. století byl asi chrám (i celý
areál konventu) v poměrně dobrém stavu, nakonec se však Pernštejnové,
majitelé místního panství, rozhodli si zde nechat zbudovat rodové pohřebiště
v podobě nového kostela. Ten byl na náklady Jana IV. Bohatého a jeho bratra
Vojtěcha postaven v letech 1535–1557, o čemž svědčí i nápis nad hlavním
vstupním portálem (Nápis zní: Staveny tohoto klastera
zapoczato bylo za panowany
urozeneho pana pana Jana
z Pernssteina a na Helfenssteinie
etc a dokonano nakladem Urozenych panuv pana Jaroslava pana Vratislava a pana Woytiecha Bratrzy Wlastnych z Pernssteina synuv geho Milosty
kteryzto klasster Wystaven Ke czti a chwale panu Bohu Wssemohucymu a
Ku pocztiwosti a pohrzebu
Rodu panuv z Pernssteina gich milosti letha 1535 za panowani Urozeneho pana Wratislava 1557). vysvěcen byl již v roce 1548. Jedná se
o goticko-renesanční síňové trojlodí s polygonálně ukončeným závěrem a
hranolovou věží před západním průčelím. Pod presbytářem byla zřízena
pernštejnská hrobka, která byla vypleněna švédskou armádou v roce 1645, v
kněžišti se dodnes nachází šest náhrobních kamenů. Ve 40. letech 16. století
byla k vybudované části chrámu dodatečně přistavěna sakristie. V roce 1792
bylo dřevěné zvonicové patro věže nahrazeno barokním zděným. Poslední velká
úprava proběhla v letech 1859–1867, kdy nechal hrabě Vladimír Mitrovský
přistavět k severozápadní stěně trojlodí novogotickou hrobku Mitrovských a
dal do ní převézt tělesné pozůstatky svých předků. Dnes se v ní nachází 19
litinových sarkofágů Kaple sv.Máří Magdaleny 2)
>>
Poutní, 2.pol.17.stol., upravená 1897 na kopci Bozinka Fara 2) A)
2.pol.18.stol.patrně
ze zbytku kláštera augustiniánek. Zbudování fary je odborníky datováno do závěru
18. století. Stavební prvky v nejnižším poschodí fary naznačují existenci
dalších nyní nepřístupných prostor, pocházejících z doby před výstavbou
pozdně barokní fary. Jejich prozkoumání by mohlo vypovědět více o historii
budovy i klášterního areálu, než je dosud známé. Navíc z výsledku stavebně -
historického průzkumu vyplývá, že objekt obsahuje stavební gotické konstrukce
zaniklého kláštera, v jehož areálu dnes stojí soubor všech památných budov
kolem kostela. Fara byla postavena tak, aby poskytovala zázemí pro
doubravnického děkana, ale příležitostně také pro majitele hradu Pernštejn.
Tomu odpovídala její podoba, zejména "horní sál" s velkými
kachlovými kamny a portréty doubravnických farářů ze 17. - 19. století, i
sousedící "hraběcí pokoj". Byla místem duchovního, kulturního,
vzdělávacího, ale i společenského setkávání. V současnosti je fara již
dlouhou dobu neobydlena a není ani jinak využívána, především z důvodu jejího
špatného technického stavu. Protože
byl celý objekt postižený masivními trhlinami zejména ze severní strany, byl
v roce 2006 proveden statický posudek, který konstatoval havarijní stav a
narušení vodorovné tuhosti objektu. Příčinami jsou dle posudku dlouhodobé
působení vnějších negativních vlivů na základový systém a některé vlastnosti
konstrukčního systému objektu. [Klášter
augustiniánek] 2) >>
1208 nebo 1231, zanikl 1423 Kaplička sv.Anny A) >>
1696 [Kaplička]
A) Na nádvoří dřevěného hradu bizardního
areálu Skalka Dr.Karla Zítka Socha
sv.Šebestiána A) Na náměstí. Dílo brněnského sochaře
Ondřeje Schweigla. Na náměstí byla umístěna za
faráře Jana Kašpárka roku 1760 Socha
sv.Jana Nepomuckého A) Na náměstí, původně stávala před Damborovým domem, Dílo brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na náměstí byla umístěna za faráře Jana Kašpárka
roku 1760. Vážně poškozená socha byla restaurována po roce 2006 [Socha
Krista] A) Či sv.Kryšpína,
původně s červenofialovým pláštěm, ve výklenku staré školy, zmizela
kol.1970 Kamenný
kříž Vedle kostela, 1870 Kamenný
kříž A) Kousek od čerpací stanice - směrem k
Doubravníku, nedaleko Kontovi skalky, rostou dvě
košaté lípy. Kříž mezi nimi nechali zbudovat v roce 1883 manželé Valdovi, kteří roku 1873 koupili od Karla Mazáče, posledního mlynáře toho rodu, blízký mlýn. Kamenný
kříž A) Na cestě ke kapli sv.Máří
Magdaleny Kašna
A) Se sochou ženy. Zdrojem pitné vody
byla mramorová kašna, která stála původně na horním konci náměstí a voda do
ní byla přiváděna z Koktové studýnky. Nová kašna byla postavená z cihel, a
snad právě proto roku 1879 dosloužila. Dnešní podobu kašny, která je
uprostřed náměstí, navrhl doubravnický rodák ing.
Jiří Kala. Obvod je železobetonový, původní pískovcová obruba však byla
zachována. Voda se přivádí nově položeným potrubím z Horního Rakovce. To
staré, původní bylo zhotoveno z borových klád, které hajný Jelínek odborně
provrtával dlouhým nebozezem. Smírčí
kámen A) mezi mladými lipkami vlevo od Boží
muky při silnici do Borače. Mezi lidmi se vypráví,
že zde byl v šarvátce kvůli děvčeti ubit místními chasníky
mladík z Borače. Kdy se to však stalo, není známo Smírčí
kámen A) má uražený pravý horní roh a na lícní
straně vedle kříže je přitesán reliéf jednoduchých vidlí. Těmi byl údajně proboden "...pasáček Pavlík od Konečnýho
pastýře...", když se neprozřetelně ukrýval, či snad usnul v kupce sena.
Pomníček je na mezi pod silnicí při cestě na Pláňavu okolo hřbitova - asi 300
metrů, u domu č.159 - v místní terminologii část "pod Vyhlídkou".
Je evidentně starší, už podle gotického písma, ale roh s letopočtem bohužel
chybí. Stáří se pokusil určit dr. Švábenský ze
Státního archívu v Brně a událost umístil na počátek 16. století. Památník obětem 2.světové války A) z lipového kmene jej vytesal
akademický sochař z Křížovic pan Zdeněk Macháček. Pomníček Jana Alexandra A) Na rovinách, Nápis: zde byl smrtelně
zraněn Jan Alexandr / 5.8.1933 Při svážení obilí při žních … [Radnice]
A) Dnes hostinec U kostela, dnes Úřad městečka Škola
Na náměstí 1903 na místě staré radnice
– Panského domu, zdevastována generální opravou kol.1970, revitalizována po
1999 Pivovar
A) Na náměstí v Doubravníku, přímo ve dvoře
radnice, stával od pradávna pivovar, jehož další držení potvrdil: "před
nedělí devítníkem od narození syna Božího
počínajíce tisícího šestistého třicátého prvního Kryštof Pavel hrabě z Lichtenštejna, majitel panství pernštejnského, za
poplatek šedesáte zlatých ročně, avšak pod tou vejminkou,
cokoliv a kdy piva v témž městečku se navaří, aby sami, a jinam do vesnic
jeho Milosti ven z městečka nic nevydávajíc, doma spili."
Měli to tehdy naši předkové dobře zařízeno a jistě tohoto privilegia hojně a
ve zdraví užívali... Pivovar býval v nájmu. Na listině, nalezené při opravě
vrat u domu č.76, bývalý majitel domu Antonín Bílý zapsal roku 1847:
"... Sousedstvo se soudilo o pivovar, aby do našich ruk
přišel, neboť jsme z toho pivovaru účty neměli..." Tenkrát byl sládkem
Dominik Krejčí z Poličky a platil roční nájem ve výši 1.600 zlatých. Podle
urbariální fasse městečka Doubravníka z roku 1775
se v pivovaře vařilo 156 sudů piva, z čehož se platila pivovarská činže 70
zlatých. Od Marie Terezie měla obec právo vařit tři várky piva, každá várka
po 12-ti sudech a nebo tolik piva, co obnášejí tyto tři várky, dovézt do
Doubravníka z panských pivovarů a pivo v radnici vyčepovat. Později měli
sousedé právo vařit pivo pro sebe, nebo si pro ně chodit s putnami a hrnci -
bylo totiž zdarma. V doubravnickém pivovaru se
naposled vařilo v sedmdesátých letech 19.století, poté byl pivovar zrušen a
měděný pivovarnický kotel byl prodán do Brna. Starý pivovar dnes připomínají
pouze rozsáhlé sklepy a budovy ve dvoře dnešního hostince. Sokolovna
A) Otevřena 27.7.1930 Horní
mlýn A) mlýn - tehdy ještě dřevěný, koupil
roku 1787 za 1.340 zlatých Jakub Mazáč od hraběte
Josefa Stockhammera. Jeho pozdější, zděnou podobu
mu vtiskl až roku 1813 nový majitel, který dovedně využil starých základů u strouhy.
Modernizace provozu, jak bychom řekli dnes, se jistě vyplatila, neboť z obou
stran doléhala konkurence. V blízkém Černvíře
hospodařil mlynář Svoboda a na Prudké jistý Kadlec. Turbínu, která je dodnes
provozuschopná, postavil roku 1941 mlynář Oldřich Musil. Při opravě domu
objevil pod omítkou na štítě z jižní strany nápis: Anno 1813 / tento mleyn gest przi miestecku Doubravniku / panstvi a hradu Perssteyna. Pod
nápisem jsou sluneční hodiny. Nápis restauroval akademický malíř Jindřich
Stolař z Prahy roku 1965. Další historický nápis byl objeven ve štítě od
silnice, ale při opravách byl nenávratně poškozen a později zalíčen úplně. Ve
mlýně, který je dnes chráněn památkovým úřadem, žije se svoji maminkou pan
Oldřich Musil. Technický talent, který se mimo jiné stará o hodinový stroj na
věži místního kostela. Dolní
mlýn – Papírna č.p.30 A) Z papírny zřízené v tzv. dolním mlýně
Pavla Koutného popisné č. 30, patřícím vrchnosti z Pernštejna, pochází sice
filigrán již z roku 1633, ale první její nájemce není znám. Papírny se
později krátce ujal papírník z Brna - Komína Martin Fetschker
a v roce 1680 ji předal svému mladšímu bratrovi Jáchymovi F. Ten současně
budoval (mj. i pomocí půjček od doubravnických
měšťanů) novou papírnu v Brně - Špitálce,
dokončenou r. 1698, do níž následně přešel. V letech 1700 až 1703 měl papírnu
v Doubravníku v držení Pavel Kovář. V roce 1714 ji převzal po svém švagrovi
Janu Karlovi Emdotovi papírník Jan Jiří Meissel, který zde zůstal nájemcem až do své smrti v r.
1749. Po něm se papírny ujal František Kožušník a v
dalších letech se zde střídali papírníci často z význačných papírnických
rodů. Např. roku 1775 to byl Josef Tauber (Holub),
v roce 1787 je zde uváděna vdova Marta T. a v roce 1792 syn Filip T.. Za jeho
působení po průtrži mračen došlo ke zvýšenému stavu vody v potoce Rakovec, kerý zaplavil papírnu
a zanesl bahnem náhon, takže byla 14 týdnů mimo provoz. V roce 1817 se papírník Filip Tauber dostal do sporu o výši vody ve společném náhonu s
mlynářem Jakubem Mazáčem a tyto spory pokračovaly i
za dalších podnikatelů. V roce 1839 to byl Jan Tauber
a po něm získal papírnu do pronájmu papírník z Předklášteří
Antonín Žižka. V té době byla provozovna vybavena dvěma čerpacími káděmi a
zřejmě již holandry namísto stoup. V roce 1853 koupil papírnu podnikatel
Leopold Keller a za něj, respektive jeho nástupce Leopolda K. ml. (1877) se
zde vyráběly různé druhy papírů v objemu až 150 balíku/rok a také ruční
lepenky (mj. pro impregnaci dehtem). Roku 1867 papírna vyhořela, avšak
zanedlouho byla obnovena a pokračovala výroba obdobného sortimentu. V roce 1881 byla papírna vybavena
zřejmě dvěma lepenkovými stroji ("deklovkami")
2-3 holandry a hadrořezem a také bubnem pro praní plstěnců,
umístěným mimo budovu. Později však vznikly vleklé a nákladné spory s
majitelem horního mlýna J. Valdou o vodní dílo
(společný náhon z řeky Svratky), oba se zadlužovali a konec sporu skončil
tak, že prodali své majetky r.1897 Janu Šimkovi. Po něm následoval Miroslav
Š. a v roce 1925 je zde již uváděn papírník Josef Šimek, který plánoval
přestavbu papírny na tkalcovnu (ke které nedošlo) a který pořídil do objektu
vodní turbínu. Později o budovu již dávno zaniklé
papírny projevil zájem podnikatel Kuhn, který zde
chtěl provozovat textilku, ale starousedlíci tomu zabránili. Až před 1.
světovou válkou zde německý podnikatel Fischer zřídil výrobu dřevěných
podpatků, ale podnik ("Holzwarenfabrik")
brzy skončil úpadkem. Roku 1919 si pronajali objekt Jiří Gratz a žádal o povolení k rekonstrukci na koželužnu, ale
zřejmě s podnikáním nezačal, protože r. 1920 ji zde zřídil nový nájemce švéd Jönnson. Tato výroba
jemných rukavičkových kůží zpočátku velmi prosperovala, avšak i jejich
produkce se dostala v době krize do úpadku, rodina ukončila roku 1931 provoz
a odstěhovala se. V roce 1932 se majitelem firmy stal prof. Josef Šimek -
avšak k obnovení provozu již nedošlo. Tovární objekt zůstal dlouho nevyužit a
teprve po roce 1945 byl využíván tišnovským
hospodářským družstvem k uskladnění obilí a v r. 1952 ho převzal do správy
Výkupní podnik. V roce 1991 získal objekt v restituci
syn Bohuslav Šimek, který ho krátce pronajal obci ke zřízení provozovny pod
názvem "Hospodářská činnost obce Doubravník" - zahrnující dílny (stolařská, zámečnická), sklady materiálu a náhradních
dílů aj., ale brzy zde i toto podnikání skončilo a v současnosti je tato
poměrně zachovalá budova nabízena ke koupi. Hrádek
Skalka A) směrem od Nedvědice a Černvíru. V letech 1923 - 1924 zde zbudoval pražský lékař
a PhDr. Karel Zítko na Kontově skalce a jejím okolí několik menších staveb z
pohádkového prostředí. Jako první to byla menší roubená chaloupka, později
byla ke skále přistavěna dřevěná, do detailu propracovaná imitace gotického
hradu. Za chaloupkou pak vyrostla třípatrová gotická věž s množstvím
starobylých sbírek. Na skále u silnice pak byla připevněna dřevěná tabule na
níž bylo možno čísti: "Postuj
poutníče, neb procházíš starobylým a památným
městysem Doubravníkem, založeným před 700 lety Štěpánem z Medlova,
který zde postavil kostel a klášter již roku 1208. Při něm vzniklo městečko, které r.
1241 i s klášterem a kostelem Tataři zničili. Na tom místě vystavěl Jan z Pernštýna 1535 až 1557 kostel, jednu z nejkrásnějších
gotických budov republiky. Na této skalce zříš hrádek Skalku, vystavěný jako
vzor středověkých hradů, a pod ním trámové stavení, představující s branou a
hrádkem obvyklé prostředí našich pohádek. Jdeš-li na Pernštýn,
půjdeš hodinu, leč co živ, budeš vzpomínat..." psal majitel Dr. K.
Zítko. Gotická věž neopatrností při
přepouštění sádla 21.7. 1957 vyhořela a pozdější majitel zachovalé části
Hrádku odstěhoval do Brna. Rovněž trámové stavení změnilo svůj vzhled různými
přestavbami a původní je dnes pouze klenutá vstupní brána. Na Silvestra roku
2001 hrádek znovu vyhořel. Nynější majitel Igor Kopčák
ho přebudoval na rekreační objekt, kde v letních měsících provozuje
občerstvení. Na zarostlé skále, býval hrádek - ten prý ale někdo z dřívějších
majitelů převezl do Brna.Ze staveb po několika
požárech zbyla jen "Chaloupka", která již potřetí vyhořela -
naposled na Silvestra 2001. Na dřevěné desce na levé straně brány je nápis:
Vystavěl L.P. 1923 Jaroslav Huťař, architekt a
stavitel z Nedvědic. Na pravé straně brány je pamětní nápis: Založil L.P.
1922 MUDPhDR K. Zitko,
spisovatel, státní ředitel a lékař z Prahy. Ve jménu Zítko je zřetelné krátké
"i". [Dům
č.p. 5] A) Škorpíkův byl zbourán před válkou.
Byly zde vybudovány sklady hospodářského družstva a po
jeho přestěhování do nových prostor v místě dnešního nákupního střediska zde z
části vznikl obytný prostor kde bydlel Vincec Sýs Dům
č.p. 6 A) Leopold Keller se svou manželkou
postavili kolem roku 1855 na místě starého domu č.6 velký jednopatrový dům jako
tkalcovskou manufakturu. Zaměstnával v ní tkalce a s utkanými látkami faktoroval. Tato činnost byla tehdy značně výnosná.
Pokračoval v ní i jeho syn Albín Keller, který rozšířil firmu o další budovu
pro tkalce, přístavbou na dvoře manufaktury. Ve faktorství později pokračovali
pánové Prostějovský, Sedláček a Slezák. Tkalcům přivezli osnovu a přízi, a ti
ji museli zpracovanou ve stanovené váze vrátit. Utkané látky odvážel faktor
sám. Leopold Keller byl v obci velmi
váženým a vysoce postaveným občanem. V prvních volbách po revolučním roce
1848 byl zvolen obecním radním a roku 1857 se stal starostou obce. Tuto
funkci zastával až do roku 1867. Měl všeobecný rozhled a uměl se
pohybovat v politice. Za "prajské" války
v roce 1866 přispěl svou brilantní znalostí němčiny k vyřešení mnoha
konfliktů, když v obci bylo ubytováno mnoho pruského vojska. Provozem manufaktury významně zasáhl
do rozvoje tkalcovství, takže toto řemeslo bylo u nás v rozkvětu i po zrušení
cechovního zřízení. Místní občané z dobrých výdělků opravili své skromné
domy,dřevěné byly nahrazeny zděnými, mnohdy i s prvním patrem. Koncem 19. století však začal celkový
hospodářský úpadek a tkalcovství už nebylo tak výnosné. V Doubravníku chtěl
jistý židovský podnikatel jménem Kuhn postavit
textilní továrnu, ale ze strany obce mu nebylo vyhověno. Místní zemědělci
podali protest, neboť se obávali hromadného odchodu pracovních sil z polí do
továrny... Kuhn se tedy domluvil s nedvědickým mlynářem Svobodou, koupil jeho mlýn a zřídil
textilku v sousední Nedvědici. Tímto činem v podstatě nastartoval její
rozkvět. Založením továrny začal příliv
obyvatelstva a tovarník pro ně výhodně stavěl domky
na bývalých parcelách dvora v Klečanech. Zvýšil se
samozřejmě i počet dětí, takže mohla být v Nedvědici roku 1912 založena
měšťanská škola. Doubravník, který byl původně
předurčen jako středisková obec celého panství pernštejnského notně
zaostával. Tovární velkovýroba postupně zatlačila domácí tkalce a před první
světovou válkou se tkalo už jen v několika staveních. Za zmínku stojí např. Josef Sedláček
(v bývalé Kellerově manufaktuře) a ve vlastním domě č.55 Eduard Jelínek. Dům
č.p. 7 A) U Starých, starobylý grunt, zmiňovaný
již v urbáři pernštejnského panství z roku 1589, v březnu roku 1942 vyhořel a
na jeho místě, mírně odsunut od cesty, byl postaven dům v dnešní podobě. Závojská vila č.p.9 A) Dům č.9 vlastnil v Doubravníku v
první polovině 19.století Dominik Zawojski, rodem
Polák, který býval lokajem u neznámé vrchnosti. Z této rodiny pochází syn Felix, narozený
roku 1848, jehož životní osudy jsou opravdu pozoruhodné. Po ukončení školní
docházky odešel jako velmi mladý do světa. Někde v Rakousku se vyučil krejčím
a po vyučení šel pracovat do Vídně. Ve svém oboru vynikal nad jiné dělníky
svými schopnostmi a příjemným vystupováním, takže pozvání do Paříže na sebe
nenechalo dlouho čekat. Tam pracoval jako zástupce velké firmy a často
cestoval po celém světě. Navštívil Indii, Persii, Tunis a jiné země. Na
Riviéře byl jako doma... Často s humorem prohlašoval, že objel celý svět a
ukazoval známým jako suvenýr bumerang - památku na pobyt v Austrálii. Jakmile nabyl dostatek zkušeností a
zvládl několik cizích jazyků, založil v Karlových Varech vlastní krejčovský
závod. Zaměstnával kolem 30-ti zaměstnanců a závod řídil zcela sám. Měl
noblesní vystupování, takže ve společnosti karlovarské smetánky byl
automaticky považován za příslušníka šlechtických kruhů. Jako padesátiletý se
oženil s Marii Stenpierovou, akademickou malířkou,
pocházející z početné polské rodiny žijící v Budapešti. V Karlových Varech
postavili na hlavní třídě poblíž vřídelního pramene honosný, několikapatrový
dům. Jeho zboží bylo vždy prvotřídní a ve vzorné kvalitě, takže mezi jeho
zákazníky patřili i anglický král a perský šach. Od šacha
obdržel šlechtický titul a vysoký řád s diplomem, který ho opravňoval mít dvě
manželky. Dále byl jmenován c.k. dvorním
dodavatelem, kteréhož titulu se dostalo opravdu jen vynikajícím firmám...
Když dostatečně zbohatl, zcela změnil životní styl. Svůj dům v Karlových Varech
prodal Živnostenské bance za více než milion korun a odstěhoval se zpět do
Doubravníka, kde odkoupil od Marie Eksteinové v
roce 1912 zpět svůj rodný dům, který zboural a postavil si zde vilu s krásnou
zahradou. [Radnice
– Obecní dům č.p.12] A) . V místě dnešní školy stávala
původní radnice. Sloužila svého času také jako útulek pro zchudlé a nemajetné
občany, v průčelí byly přistavěny dřevěné, nízké krámky řečené
"masné". byl v minulosti jistě významnou budovou. V roce 1601 jej
zakoupil Tomáš Jimramovský z Karasína,
který přináležel k nižší šlechtě, jenž zastávala úřednická místa na
pernštejnském panství. V roce 1647 je však již uváděn jako "dům J.M.P
hraběnky", tedy její milosti paní hraběnky. Roku 1787 je specifikován
jako panský nájemní dům, kde na počátku 19. století žilo několik rodin. To
již dům byl v majetku obce. V roce 1805 jej od ní koupil Josef Eichler. Dům
se později opět stává majetkem obce a jeho existence se uzavírá v roce 1903. Dům
č.p.13 A) Rodný dům Ing.Osvalda
Žitavského (1832) Dům
č.p.17 A) Zkonfiskován po 1945 Hildegardě Tobiskové, zbořen
obcí 1951 Dům
č.p. 24 A) Vedle kostela zv.Jelínkův. Dům
č.p. 25 A) "U Zelených", Zřídkaveselé (dříve Luštík,
Bílý, Prostějovský, Hula a Zelený), v "Uličce" pod kostelem. Budova
má gotické jádro, zřejmě byla součástí komplexu staveb někdejšího kláštera
v Doubravníku. na místech bývalého kláštera. I přilehlé ovocné sady
značné rozlohy bývaly klášterní. Celý vnitřek domu je ve starobylém stylu, u
gotických vrat je dodnes mramorový odrazník pro kola vozů. Místnosti jsou
klenuté, v oknech bývala mramorová ostění. Při opravách byly ve zdech
nalezeny zazděné střílny a všude se nacházejí rozsáhlé sklepní prostory. Na
zadním dvoře bývala roubená studna, nyní už ale zasypaná. Starobylému
prostředí vévodí několik set let starý tis. Dům
č.p. 26 A) Pleských, na místech bývalého kláštera. I přilehlé
ovocné sady značné rozlohy bývaly klášterní. v polovině 19.století přestavěn
a jeho starobylost dokládají jen klenuté místnosti v přízemí. Dům
č.p. 31 A) 1775 postavil Matyáš Měšťan na
kostelní půdě. dům byl v roce 1934 zbourán a na jeho místě postaven dům s
truhlářskou dílnou [Dům
č.p. 32] A) Pod starou školou, postavil Matěj
Pelikán také v roce 1775 na obecní půdě. V roce 1957 jej odkoupili majitelé č.p. 31 Šebestián a Marie Životských,
kteří tento dům zbourali a vznikl zde dvorek k č.p.
31. Jamborův
dům č.p.35 A) Před kostelem. s gotickými vraty a
zajímavou architekturou celé budovy. Je prokazatelně starší než náš kostel.
Traduje se, že tam bývalo probošství zaniklého kláštera. [Dům
č.p.36] A) v roce 1924 vyhořel a na jeho místě
byl postaven nový dům. V dubnu r.1935 odkoupením jeho části vzniklo č.p. 165. Obě tato popisná čísla byla zbourána v r. 1991,
aby tudy mohla být vedena silnice a postaven nový most přes potok. Bylo tak
nevhodně otevřeno náměstí a zcela rozrušena struktura zástavby
v historicky nejcennéjší lokalitě. [Dům
č.p.42 A) Po levé straně Dolního Rakovce,
(říkalo se mu Raškovcův) byl zbourán v letech 1977
– 1979, 1994 jsou na pozemku umístěny stavební buňky firmy, která prováděla výstavbu
nové silnice přes náměstí. Dům
č.p. 66 A) postaven na obecní půdě v roce 1754. Dům
č.p. 71 A) rohový dům č.71, kde býval zájezdní
hostinec. Dvůr byl upraven tak, že i s povozem bylo možno zajet dovnitř a
vyjíždělo se druhou stranou, u starobylé pošty. Dům
č.p. 72 – Stará pošta A) u Životských
- Novotných č.72, kde bývala starodávná pošta. Dostavníky zde zastavovaly až
do roku 1905 a vytrubující postilión oznamoval příjezd pošty. Dům
č.p. 76 A) Vedle radnice Dům
č.p. 78 A) Zde založil podnik Leopold Keller
narozený 15.6. 1806 v Troubsku, jako syn panského
revírníka Tomáše Kellera, jehož rod pocházel z Pruska. V domě č. 78 v Doubravníku si nejprve
zřídil přádelnu a v archivních dokladech je uváděn jako "Wollspinmeisterfaktor", tzn. "vlny přadené mašinář". Leopold Keller byl velmi podnikavý
člověk a nebál se investovat. V roce 1853 koupil za 7.000 zlatých papírnu v
usedlosti č. 30, která byla zřízena roku 1669 přestavbou panského mlýna a
dále pak za 3.000 zlatých bývalou panskou koželužnu. Na tomto místě se dodnes
říká "v jirchárně". Tam zřídil přádelnu vlny pro místní soukeníky.
Dnes zvaný Alexův v němž bydlel roku 1675 primátor obce Kašpar Bergman, za
něhož byl dům pravděpodobně postaven. [Lidový
dům – Orlovna č.p.79] A) Postavený roku 1873 původně jako
hospodářská budova, koupila v roce 1923 "Společnost lidového domu"
od Františky Bělíkové - provdané Valentové. Stodola byla upravena na
divadelní sál a tělocvičnu pro nově založený spolek Orel. V roce 1936 bylo za
přispění finančního úřadu - tzv. "kampeličky", který v budově
úřadoval, vybudováno v zadní části moderní obilní skladiště, částkou 160.000
Kč. Sgrafita v omítce na průčelí domu provedl akademický malíř Karel Němec z
Nového Města na Moravě. Když byla činnost Orla v době sjednocení
tělovýchovných spolků zakázána, převzal veškeré budovy Výkupní podnik. V roce
1971 pak tyto budovy přešly do vlastnictví MNV. Zpočátku se uvažovalo o
přeměně na kinosál, ale nakonec bylo rozhodnuto o demolici a výstavbě
nákupního střediska, jehož potřeba v obci byla stále nutnější. Orlovna byla
zbourána roku 1976. Zbořen a nahrazena
nákupním střediskem Dům
č.p.85 A) V ulici k Tišnovu, na jeho
místě novostavba po 1931
Dům
č.p.97 A) Bachorovo, poslední dům při cestě na Bozinku. Dům
č.p.100 A) … [Dřevěný
most] A) … [Sušárna
ovoce] A) U cesty ke hřbitovu, zbořena 1997.
postavena na pozemku patřícímu k domu č.p. 25 v
roce 1912 za Viléma Prostějovského a vnitřní vybavení dodalo Hospodářské
družstvo. Do roku 1952 se zde sušily křížaly, švestky a hrušky. V létě roku
1997 byla sušárna zbourána a na jejím místě vzniklo se svolením paní Marie Zřídkaveselé malé parkoviště. Na téže zahradě stával
domek u potoka, kde se vařilo povidlí ve čtyřech hrncích zabudovaných v peci. |
panství 1850 politický a soudní okres Tišnov 1961 Okres Žďár nad S. 2003 Pověřený městský úřad 1996 MPZ
* vč.Křížovic literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl,
1927 2) Karel Kuča, Atlas památek, 2002 A) doubravnik.cz a Lubomír Čech
(3.11.2015) C) cs.wikipedia.org (3.11.2015) fotografie 23.9.2007 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 3.11.2015 Přechozí editace: 28.5.2011 |