Historie obce Dolní Domaslavice, bývalý politický okres Český Těšín

Historie obce

Dolní Domaslavice, bývalý politický okres Český Těšín

Dolní Domaslavice byly jako jiné obce původně majetkem těšínských knížat. V souvislosti s rostoucím drolením původně jednotného Těšínského knížectví a s tím spojená rostoucí moc šlechty se později staly relativně samostatným panstvím, přesněji řečeno panstvíčkem, ale s politickými vazbami na Status Minor ve Frýdku a zprostředkovaně na těšínského knížete. Již z roku 1250 je zmínka o koupi dědičného statku v Domaslově. Tento dědičný statek nesl jméno Sobergarten.V roce 1604 v pátek po neděli Septuagesima byly prodány Dolní Domaslavice i s patronátem Jakubem Tlukem z „Toszynowicz“ Adamovi Sczypianovi z Kretezina. Tato zpráva se nachází v zemských deskách v Cieszynie v Polsku.

V novějších dobách byly držení Václava Palgříma, později byly rozděleny mezi jeho syny Karla a Františka. Podle něho části Domaslavic dosud říká „Francovice“. Od synů Václava Palgříma zakoupil Domaslavice jistý Huk, od něj pak baron Saint Genois. Po baronovi Saint Genois získal Domaslavice rytíř Harasovský, který je prodal Joachimu Katařínskému. Pak byly Domaslavice po delší dobu majetkem rytířů Janušovských z Vyšehradu. Postupně následovali po sobě Jiřík, Karel a Jiří. Poslední z nich, Jiří Janušovský, postavil v roce 1804 zámek, který byl v roce 1957 zbourán a zatopen vodou při napouštění Žermanické přehrady.

Nová jména po rytířích Janušovských pak již ukazují úpadek šlechty a vzestup nové společenské třídy, městských podnikatelů a nešlechtických velkostatkářů. Po Jiřím Janušovském držel Domaslavice František Knězek, kupec z Nového Jičína, po něm pak Rudolf Mosler, od něj Felix Roter, který je prodal Jakubu Kolbanovi. Ten prodal domaslavické panství Pavlu Sochovi a ten společnosti tří Židů, kteří panství rozparcelovali na zbytkový statek, jehož majitelem byl od roku 1912 Jan Slanina.

Co se týče dnešní části obce Volovec, tak ta byla samostatná jako obec do roku 1848, ovšem pod držitelskou svrchovaností panství Dolních Domaslavic.V roce 1777 bylo ve Volovci dle farského inventáře sedm zahradníků – malorolníků.

Začátky obce

Mezi Těšínem a Frýdkem při řece Lučině leží velice stará dědina Domaslavice. Přes tuto obec vedla kdysi „Solná stezka“ neboli obchodní cesta Solná z Polska na Moravu. V obci býval i sklad soli nazýván „Solárna“. Obec Domaslavice, v dnešním pohledu Dolní a Horní Domaslavice se v písemných pramenech poprvé připomínají v roce 1305. Volovec, který se po čase stal součástí Domaslavic se písemně připomíná v roce 1604.

Dolní Domaslavice, Kocurovice a Volovec měly od roku 1654 do roku 1785 rozlohu 802 ha. Rozloha celé farnosti činila kolem 7 000 ha. V této farnosti bylo dvanáct obcí. Dobu, kdy farnost vznikla, nelze přesněji určit pro úplný nedostatek jakýchkoliv písemných dokladů. Jsou domněnky, že to snad bylo za časů druhého slezského biskupa Urbana, který měl tuto hodnost 22 let od roku 983. Tedy to bylo v době, kdy polský kníže Měšek na českých Přemyslovcích dobyl Slezsko. Tehdy prý následovalo rozdělení obce. Nedoloženě se soudí, že za Boleslava Chrabrého roku 1000 byly Domaslavice ustanoveny za farskou osadu s přiděleným knězem. Farář Prutek klade založení farnosti domaslavské do konce 11. století.

Dle schématu kardinála Jana, biskupa sabinského, z roku 1376 jsou vyčísleny fary 14. století a mezi nimi na 50. místě Domaslavice. Podle zmínky z roku 1447 odváděly svatopetrský halíř z Těšínka do Opolí arcijáhenovi jednotlivé fary. Jako Soběšovice v tomto seznamu jako vedlejší obec byla v pořadí 48, Domaslavice byly na 50. místě.

První knížku o obci Dolní Domaslavice vydal roku 1887 pod názvem „ Děje a životopisné Památky farnosti Domaslavické „ František Havlas, administrátor.

Kromě jiného se můžeme z knížky dozvědět: „ jelikož dle pověsti r.810 vystaven byl Těšín a okolo toho času dříve nebo později Frýdek, sotva lze připustiti, že mezi těmi městy žádného přespolního nebylo místa či dědiny s obyvateli, odkud by zboží, ovoce a jiné k živobytí potřebné věci do těchto měst donášeti se mohly. Pravdě podobné snad jest, když roku 990 ve válce mezi Čechy a Polskou udatný Piastovec Boleslav Chrabrý „ dědiny Slezanův“ vydobyl, že mezi těmi snad již Domaslavice a okolí se nalézaly. Rovněž o vzniku farnosti Domaslavické dá se následující doměnka klásti: Za časů druhého biskupa Slezského Urbana, jež od r. 983 po 22 let biskupem Slezským prý byl, následovalo rozdělení Slezska na fary. Domaslavice, od Těšína i Frýdku stejně vzdálené, mohly okolo roku 1 000 za farskou osadu ustavena býti a svého kněze dostati, když obyvatelé do obou měst k službám Božím daleko měli. První křesťanští předkové vystavěli kostelíček z dřeva na krásně položeném pahorku“Vidikov zvaném.“

Zrušení roboty

Všechno zlé má svůj konec – i robota jej měla. Ač byla zrušena již v září 1848, u nás skončila nadobro až v selských bouřích. Podle toho je zřejmé, že páni s jejím skutečným zrušením nijak nepospíchali.

Selský lid se srocoval, další nepokoje na vsích a nové bouře donutily konečně slezskou šlechtu, aby přiznala zrušení roboty. V těchto bojích vedli obyvatelé Volovce Novák a Brunclík. Robotní povinnosti v naší obci ustaly až v roce 1856.
I když robota byla zrušena, mnoho si bývalí poddaní nepolepšili. Deputátníci nestačili na všechnu práci na statku, a tak tam dále pracovali i chalupníci, avšak za plat. Dostávali 30 krejcarů v létě, 20 v zimě za den. Vedle toho pro nedostatek vlastních pozemků byli nuceni od statkářů pronajímat pastviny, jejichž nájem museli odpracovat. Pronajímali tedy za „odrobek“. Byl to jeden z mnoha způsobů, jakým si statkář získával lacinou pracovní sílu. Kromě mužů a žen pracovaly na statku i děti, které pomáhaly při zemědělských pracích, chlapci pak zvláště při pohánění dobytka a v orbě.

Jiným způsobem nového vykořisťování byl zvláštní způsob sazby brambor, zvaný „šusťaky“. Určitou, méně úrodnou část polí věnoval statkář na záhony, které dal zorat a pohnojit. Zájemce si vybral tolik záhonů, kolik potřeboval, či kolik se mu jich podařilo získat. Dostal bramborovou sazbu, záhon překopal, nařádkoval, nasázel, okopával i úrodu vykopal. Výnos dělil: pět dílů úrody pánu, jeden díl sobě. Zasadil-li mezi řádky zelí či fazole, dělil se s pánem zpravidla na polovinu. Na tuto práci se chodilo až pozdě večer po denní práci, nebo před ní – za svítání. Nebylo divu, že deputátnice nosily pod sukněmi našité kapsy, do nichž si při mlácení odsypávaly zrní. Naštěstí se tehdy nosily sukně široké na dvanáct šířin.

Rybníky

V době panské roboty byla naše vesnice poseta malými i většími rybníky, zvanými u nás „stavy“. Jen rybníky pod kostelem, patřící k hornodomaslavskému panství, měly rozlohu 18 jochů. Hornodomaslavský pán, který byl kmotrem při křtu mladému Janušovskému, dal mu je věnem, a tak patřily nadále k Dolním Domaslavicím. Mladý Janušovský se z jejich užitku dlouho netěšil. V roce 1838 došlo k veliké povodni, při níž se protrhly hráze kolem Luciny a byly odplaveny. Stavět nové hráze nebylo možné, protože se robotný lid bouřil a odmítal vykonávat poddanské práce. Proto prodali Janušovští rybníky sedláku Onderkovi, který jejich dno odvodnil.

Podobné rybníky byly i v Dolních Domaslavicích, a to podél silnice až k Soběšovské hranici. Jejich výměra zahrnovala asi 32 jochů. Stejně tomu bylo i v Kocurovicích. Ryb bylo hodně, nešly však na odbyt, proto byli poddaní nuceni je kupovat.
Byla to jedna z forem tzv. přimusu.

Panské vaření piva a lihovar

Podobný osud jako ryby stihl i jiné výrobky. Patřilo mezi ně i domaslavské pivo. V roce 1870 vyprávěl Františku Damkovi jeho otec o nekvalitním pivu, které bývali robotníci povinni kupovat. Museli, jinak by platili pokutu ve výši ceny piva. Protože je kupovali, také je i vypili. To mělo za následek časté žaludeční potíže. Poddaní si stěžovali až k císařskému dvoru proti povinnosti kupovat pivo.

Kromě pivovaru v Domaslavicích byl i panský lihovar, palarňa. Pálil se v něm líh z brambor a kukuřice. Líh se odvážel jednou za měsíc ve velkých sudech do těšínských čistíren. Říká se, že pacholci cestou navrtávali do sudů otvory a statečně až do Těšína popíjeli.

První světová válka

V době vypuknutí světové války čítalo obecní zastupitelstvo 12 členů. Za pět, kteří narukovali, nastoupili náhradníci. Všechna úroda i dobytek byl pod přísnou kontrolou zásobovací komise. Tato komise odhadovala polní úrodu, předepisovala dávky, které byly odevzdány státu, vydávala lístky na chleba, maso, cukr, kávu, tuk, pivo a tabák. Žně nesměly začít bez svolení žňové komise. Komisař přes dobytek zajišťoval stav dobytka a udržoval, co se má odevzdat. Bez povolení příslušné komise se nic z obce nesmělo vyvézt. Přesto, že vojska s komisařem kontrolovala, je-li množství sklizně správně udáno, lidé část sklizně uschovali, aby netrpěli hladem.Obilí se mlelo jen ve mlýnech. Do mlýna chodil každý týden revizor. Větrné mlýny a žernovy byly zapečetěny. Ale vynalézaví lidé na žernovech mleli.

Ve školách se vyučovalo málo. Mladí učitelé narukovali k vojsku, řídící učitelé byli jako komisaři zaměstnání jinak. O prázdninách roku 1915 byl ve škole U kostela ubytován oddíl vojenské hudby. Na válečné půjčky dala naše obec celkem 3800 K. Horníkům byly peníze na tyto půjčky stahovány z výplaty. Mnozí upisovali na tyto půjčky obnosy, jaké jen byly možné, aby nemuseli narukovat.19. dubna 1916 – na zelený čtvrtek - byly sejmuty a odvezeny k válečným účelům dva zvony: střední a malý. Malý zvon byl shozen z věže, ale pádem se nerozbil. Střední zvon byl rozbit na věži.

29. srpna téhož roku byl odvezen třetí zvon, vážící 50 kg. Následujícího roku, dne 16. října 1917 byl zabaven veliký zvon o průměru 1 m, který byl ulit v roce 1893. Velká věž zůstala bez zvonu. Pouze v malé věži zůstal zvonek o průměru 34 cm.
V roce 1916, kdy se začal pociťovat nedostatek některých potravin, rozmnožili se v naší obci polní slimáci a nadělali na úrodě veliké škody.

Od 1. května 1916 byl u nás zaveden letní čas. Nejvíce byli postiženi povoláním do vojska zemědělci. Zprvu narukovali mladí, a když se období války prodlužovalo, byli dobírání stále mladší, až šestnáctiletí chlapci, i stále starší muži. Z nařízení státního úřadu bylo 15. října 1916 z kazatelny kostela vyhlášeno cvičení jinochů na četnické stanici.

Kulturní a spolkový život se v době války zastavil. Dne 20. ledna roku 1918 se obecní zastupitelstvo usneslo, aby v době vojny nebyly povolovány taneční zábavy, ani při dračkách.

Pole byla obdělávána ponejvíce motykami, protože schopní koně byli odvedeni a jen několik vojenských koní bylo propůjčeno. Ženy a děti se staraly o hospodářství a byly jedinými pracovními silami v domácnostech. Ženy, jejichž muž narukoval, dostávaly podpory. Chudobnější ženy pracovaly v továrnách ve Frýdku nebo v Místku.

Dělníci propuštěni z vojny nosili jako označení žlutočernou pásku.

Za války se začíná v našich domácnostech se zavařováním ovoce a výrobou ovocných šťáv a vín. Rovněž se šíří z měst do obce městská móda v oděvu i v obuvi. V první světové válce padlo z naší obce 18 mužů. Mnozí další zemřeli po svém návratu následkem onemocnění, které si z války donesli.

Plebiscitní období

Dne 17. listopadu 1918 byla v našem kostele pobožnost na poděkování za samostatnost čsl. národa. tehdy byla opět zpívána hymna "Kde domov můj". Ve dnech 4-7.3. 1919 se také kolkovány rakousko-uherské bankovky, přičemž ztrácely 20 procent své hodnoty.

Doba po první světové válce byla rovněž poznamenána bojem o Těšínsko mezi Polskem a mladým Československem. V souvislosti s násilnostmi tzv. plebiscitního období na Těšínsku byl v únoru roku 1920 založen Těšínský odboj a Domaslavicích byla vytvořena občanská obrana. Plebiscitní komise zasedala v Hnojníku.

Období mezi světovými válkami

V poválečné době se rozvíjelo družstevní hnutí a zakládaly se různé spolky. V roce 1918 byl založen dramatický odbor průmyslových dělníků z Domaslovic a Soběšovic, který měl své předchůdce již v členstvu prvního ochotnického divadla z roku 1910.

V roce 1922 byla založena Matice osvěty lidové ve Volovci. Téhož roku vnikl Hospodářský spolek v Dolních Domaslavicích. Zásluhu na rozvoji družstevního hnutí měli dělníci a dělničtí referenti.

První spotřební družstvo, které mělo svou centrálu v Těšíně, měli již v Zavadovicích v roce 1911. Dozorčí rada se pro nespokojenost členů rozhodla přestoupit k dělnické centrále v Ostravě, která měla pro Těšínsko pobočné sklady v Lazích. Zboží si členové družstva nosili v tlumocích na zádech sami. Jen těžší věci dováželi povozem z Ostravy. V roce 1928 bylo ve Volovci založeno drenážní družstvo. Jeho předsedou byl zvolen Josef Bardoň.

2.dubna 1923 byly vysvěceny tři nové zvony, které byly pořízeny ze sbírek a darů farníků. Jejich cena byla 33 155,- Kč. O tři dny později byl vysvěcen čtvrtý zvon o váze 95 kg. Ten vynesl po schodech do věže Pavel Koběluš (ve věku 56 let). Také pro evangelickou kapli na Volovci byl toho roku zakoupen nový zvon, protože starý byl odvezen v roce 1916.

V roce 1926 byla dokončena Spojovací cesta Třanovice - Volovec - Dolní Domaslavice. Celkový náklad činil 15.000,- Kča byl uhrazen subvencí okresního silničního výboru.

Řeka Lucina (v kronice též psaná jako Holcina) byla známá svými každoročními povodněmi. V roce 1936 obec definitivně schválila již tři roky připravovanou regulaci. Ve svém rozpočtu pro tyto práce vyčlenila 107.000,-Kč. V květnu 1936 si prohlédla komise jmenovaná ministerstvem zemědělství a sociální péče tok řeky a dne 15 září se začalo s pracemi. V průběhu září a října byly veliké povodně, které zničily dílo na němž pracovalo 30 dělníků tři týdny. Proto se muselo začít s regulačnímu pracemi od začátku. 28. listopadu byl dokončen jez vodního díla u Frant.Kohuta. Povodně potom trápily dělníky na stavbě i v dalších létech, práce však probíhaly až do okupace Polskem. Stavební materiál včetně nářadí byl po té zabaven a odvezen do vnitra Polska a tím práce na regulaci řeky skončily.

Těžká světová hospodářská krize sice těžce zasáhla náš region ale dalo se to přežít vzhledem k tomu, že zdejší horníci a dělníci měli všichni doma své malé zemědělské hospodářství, takže nebyli zcela odkázáni na výdělek za práci v zavřených dolech. V obci dokonce našly své uplatnění proslulé žebračenky a poukázky státní stravovací akce. V době světové hospodářské krize činil počet nezaměstnaných v Dolních Domaslavicích v průměru 28 lidí. Časem hospodářská krize povolila, takže v dubnu 1937 bylo ve vesnici již 22 nezaměstnaných, v prosinci už jenom dva.

Druhá světová válka

V září 1938 se ve vesnici objevují první uprchlíci z pohraničí. Přicházejí zprávy o obsazení Těšínska. Vojsko ustupuje za Stonávku, naše hlídky jsou rozpuštěny, četnictvo a pošta se stěhují na levý břeh Luciny. 7. Října 1938 zabrali Poláci část obce, která se rozkládá na pravém břehu Luciny.Před obsazením měla obec 989 obyvatel a výměru přes 800 ha. Po obsazení zůstalo po levém břehu pouze 350 obyvatel na rozloze 276 ha. Obě obecní knihovny zůstaly na polském území, pouze část knih z knihovny u kostela byla převezena do zřízené dvojtřídní školy za řekou.7. října ráno opouští obec poslední zbytek českého vojska. Téhož dne o 10. hodině vjíždí do obce polské vojsko. Třebaže delimitační komise z Místku nabídla obecnímu úřadu auto za účelem evakuace, všichni lidé zůstali ve svých domovech. V polských novinách vytýkáno obyvatelstvu, že neuvítali vstupující polská vojska. 9. října se zúčastnilo bohoslužeb v místním kostele polské vojsko. Po ukončení zpívali vojáci polskou státní hymnu. 13. října vyhláškami oznámen zápis do polské školy. Nepřihlásil se nikdo. Při druhém zápisu získali Poláci do polské školy sedm rodin. Proto byla obec obeslána oběžníkem, aby rodiče přihlásili své děti do české nebo do polské školy. Všichni, až na zmíněných 7 rodin, přihlásili své děti do české školy. Byli však podvedeni, neboť vyučování se započalo bez ohledu na zápis v jazyce polském. Proto rodiče neposílali své děti do školy. Čeští učitelé, kteří setrvali na svých místech, byli polskými úřady vypovězeni. 15. října vyhlášena výměna peněz za zloté. Kurs za 1 zlatý 6,25 Kč.Delegace žen na voj. velitelství do Místku a mužů na děkanství do Dobré se žádostí o zachování českých škol skončily bezvýsledně.16. října zrušena obecní samospráva a obecní úřad přejímá polský komisař. Někteří občané po zprávě, že celé Domaslovice budou připojeny k Československu, vyvěsili československé prapory. Polská policie tyto vlajky zabavila a občany bila pendreky.7. listopadu byla rozehnána demonstrace českých žen o vrácení českých škol. Shromáždění asi o 1000 osobách bylo polským vojskem rozehnáno za použití bodáků. 20 osob zatčeno, zjišťována jména zúčastněných. Mezi obyvatel byla nálada stísněna.Pokusy o popolštění bohoslužeb dopadly tak, že lidé po čas jejich trvání v řeči polské čekali před kostelem. Takovými a mnoha drobnými případy neohroženosti naší lidé po dobu obou okupací dávali najevo věrnost našemu mateřskému jazyku.Tento historický omyl státu (Mnichov) brzy skončí. Během 15.-18. března obsadili Němci takzvaný protektorát a levý břeh Luciny byl opět oddělen od novopolského území.

1. září po půlnoci prošla naším územím německá vojska. Zatemnění, zákaz zábav, zákaz mletí zrna bez povolení, návrat břidlicových tabulek do škol, povinné kurzy němčiny, povinné registrace občanů, pracovní knížky, přinucování lidí k přijetí německé národnosti – to byl výsledek německého dobyvačného útoku.Z vydáním potravinových lístků stouply ceny všech životních potřeb o 100%. Na poštovní úřad dosazen ved. úředník německé národnosti neznající náš jazyk. Všechna veřejná oznámení musela být v německém jazyce. Vyučování ve škole zahájeno německy, rovněž otevřena něm. mateřská škola.Od začátku německé okupace byly Horní a Dolní Domaslovice sloučeny administrativně a tento stav zůstal až do osvobození. Německé úřady jmenovaly komisařem pro Domaslovice Jana Slaninu, zdejšího rodáka. Dne 2.března 1942 byly opět zrekvírovany 4 zvony z našeho farního kostela.

Němci projevili také snahu o germanizaci našich obyvatel.Pro nedostatek pohonných látek provádělo se mlácení ručně – cepami.4. srpna 1944 bylo poprvé slyšet hřmění děl od východu. I nad naší vesnicí shazovala sovětská letadla letáky, hlásající brzké vítězství nad fašismem. Dělostřelecká palba ve směru Ostravy den ze dne sílila. A konečně 3. května 1945 se objevily u Soběšovic první sovětské hlídky.Poslední Němci, kteří zůstali v obci do příchodu sovětské armády, byli po přestřelce zajati ve škole u kostela, zbylým se podařilo ustoupit do karvinského lesa. Při závěrečných bojích bylo poškozeno více budov, jedna vyhořela.Založení prozatímního národního výboru a sbírky pro postižené válkou byly prvním činem našich občanů pro osvobození Sovětskou armádou.

Poválečná léta

Po válce byl v obci opět patrný stavební ruch, byla rozšířená parní pekárna Fr.Adámka, opravovaly se hospodářské budovy, začaly se stavět nové domy (Nytrovi, Liškovi ..) Již v listopadu 1945 byly vysvěcené tři nové (železné)zvony, největší o průměru 1,1m které byly pořízeny nákladem 24.000,-Kčs. Byla provedena elektrifikace obce včetně osad Volovec, Kocurovice a Zavadovice.Přípravné práce započaly v roce 1946, samotná stavba sítě probíhala od 20.října 1947 do 30.dubna 1948
Navzdory každoročním povodním které komplikovaly práci, se obnovily práce na regulaci řeky Lučiny.

Únorové události roku 1948 popisuje kronika takto: "Poslední týden února zasáhl rušivě do správy zdejší obce. Dosavadní obec.výbory zrušené a jejich agendu převzala KSČ." Takto začaly nové poměry v naší obci, hned 15.března byl dán pod národní správu hostinec majitele Jos.Svierkoče.

V roce 1948 ještě byly v obci 3 stolařské živnosti (Konečný Karel,Papřok Albert, Junga Ondřej), 2 krejčovské živnosti (Papala Felix,Kocich Josef).

Dále zde byl obchod Budoucnost prodejna č.176 - vedoucí skladník Jindřich Přeček, obchod se smíšeným zbožím a textilem Vladimíra Koloničného a na Volovci smíšené zboží Fr.Bartka.František Adámek provozoval pekárnu. Místní kampelička byla na podzim 1948 zlikvidována. Na jaře roku 1949 Krajský Národní Výbor podal návrh na sloučení Horních a Dolních Domaslavic. Tento první pokus o slučování obcí ale obě obce odmítly. Také následné podzimní jednání představitelů kraje a okresu se zástupci obou obcí nevedlo k výsledku a tak si naše obec uchovala samostatnost ještě na dalších 31 let.

Budování obce po napuštění přehrady

Následkem stavby Žermanické přehrady byla v roce 1956 obec opět rozdělena. Západní část obce D.Domaslavice a západní část obce Soběšovice, které byly od původních obcí odděleny vodou přehrady, se spojily v novou obec, Lučinu. Autorem tohoto názvu byl požární velitel Josef Nogol. Východní část obce si ponechala starý název, Dolní Domaslavice. K ní byla připojena i část obce Dolní Tošanovice, osada Zavadovice a několik budov z obce Hradiště.

Na rozdíl od nové obce Lučina, kterou nově postavila správa přehrady, zbylá část Dolních Domaslavic přišla o většinu své občanské vybavenosti. Vody přehrady pohltily nejenom okresní silnici, ale také celé centrum obce kolem ní - hasičskou zbrojnici, prodejnu Jednoty (bývalá Budoucnost) Horákovu hospodu, Lehnertovu hospodu s kinem a obchodem V Koloničného, prádelnu, pekárnu F.Adámka, četnickou stanici, hřiště, zámek se dvorem, kovárnou a lihovarem, a mnoho domů či zemědělských usedlostí. Stát sice v obci postavil novou školu, ale vše ostatní si museli zdejší občané budovat svými silami znova.
V roce 1963 byla dokončena stavba nové hasičské zbrojnice a nové prodejny Jednoty v centru obce.Na břehu přehrady byl přestavěn domek K.Chroboka na pohostinství „Rybářská chata“ zvané Rybárna.(dnes již neexistuje) V roce 1965 následuje hřiště u nové školy, v roce 1971 smuteční síň (dnes přestavěno na Penzion Pohoda). V roce 1967-69 proběhla stavba nové evangelické kaple na Volovci ,v roce 1975 otevírají zahrádkáři svůj "dům ovocnářů", který vznikl přestavbou farské stáje a stodoly určené k demolici.V suterénu hasičárny je zřízena mandlovna.

Počátkem 70-tých let je vybudováno veřejné osvětlení a v roce 1971 se začalo se stavbou nového budovy MNV (Obeního úřadu). V ní je umístena navíc pošta, telefonní ústředna, matrika s obřadní síní a širokoúhlé kino. V druhé polovině 70-tých let se buduje veřejný vodovod, budova Sokolovny s šatnami a v roce 1980 je otevřena další prodejna Jednoty na Volovci.

Na přelomu 70/80 let má tak naše obec zpět vybavení a služby o které přišla při výstavbě přehrady.Patří za to dík všem místním občanům kteří tyto stavby postavili a odpracovali mnoho brigádnických hodin zdarma.

V roce 1979 proběhlo neúspěšné jednání o integraci Soběšovic a Dolních Domaslavic do většího celku. Hned následující rok byla naše obec spolu se Soběšovicemi a Žermanicemi i přes nesouhlas občanů začleněna pod "rozvojovou obec Lučina". Předsedou MNV integrovaných obcí byl od roku 1981 Karel Žák a tajemníkem Emanuel Řehák. Dokončuje se ještě vodovod a Sokolovna, ale ztráta samostatnosti obce se projevuje v útlumu při zvelebování obce.

Obec po sametové revoluci

V listopadu 1989 prošla naše společnost historickým přelomem od komunismu k demokracii. V naší obci tento přerod dal možnost osamostatnění, čehož naší občané využili dezintegrací od střediskové obce Lučina a vznikl opět samostatný národní výbor obce Dolní Domaslavice.

Po referendu byli zvolení do vedení obce 1.3.1990 p.Bogdanovič Jan a p. Bezděková Marie,kteří byli ve svých funkcích do prvních svobodných voleb .5.12.1990 byl zvolen starostou obce p.Skulina V. a zástupcem p.Uher I.a bylo ustanoveno patnáctičlenné zastupitelstvo s radou obce. V této době za skromných podmínek se opravila střecha obecního úřadu byla provedena kanalizace okolo budovy obecního úřadu,byly vyměněna okna za plastová (cca10ks) a začala se připravovat projektová dokumentace na plošnou kanalizaci z křovinovými čističkami.V roce 1992 při loučení s vodáckou sezonou starosta Skulina V. nešťastnou náhodou utonul.V těchto nelehkých podmínkách byl pověřen vedením obce po dobu necelých dvou měsíců p.Klus E.7.11.1992 byl zvolen do funkce starosty p.Postůvka P. a zástupcem p.Klus E.Do konce volebního období 1994 byla vypracována projektová dokumentace plynofikace a kanalizace obce a podána žádost na financování FŽP ČR, pokračovala výměna části oken ve školní budově, do které byla přemístěná mateřská školka.V prostorách školky byla v září 1993 zřízená ordinace praktického lékaře MUDr.Pitříka B.Na nový koberec,který byl položen od Alba až po okresní silnici (Pekárna Adámek) přispěl Okresní úřad částkou cca jednoho milionu korun.

Z voleb v roku 1994 vzešel nový starosta Ing.Literák J. a jeho zástupce p.Fikoczek E. Po cca šesti měsících 24.4.1995 starosta Ing. Literák rezignuje. Novým starostou je 23.6. zvolen p. Fikoczek E. a zástupcem p. Guziur Jindřich. Obecní zastupitelstvo se rozhodlo pokračovat v plynofikaci obce. Projekty byly znovu posouzeny a celkový záměr byl ještě rozšířen. 20.12.1995 bylo vydáno stavební povolení. Celkově bylo vybudováno 16842 m délky plynovodu. Realizátorem celé akce byla firma Masný v.o.s., později HP Construct Frýdek-Místek. V obci se po dlouhém období velmi omezilo topení uhelnými kaly, a tím došlo k ozdravění celkové čistoty prostředí.

V letech 2002-2003 byla provedena Rekonstrukce základní školy ve čtyřech etapách. Provedena výměna oken, nová fasáda se zateplením, nová střešní krytina. Dále provedena vestavba učeben v podkroví, rekonstrukce školní kuchyně včetně instalace moderního technolo-gického vybavení, nové rozvody vody, nové obklady ve třídách, nové soc. zařízení pro děti, zvětšení plochy tělocvičny a rekonstrukce šaten, vybudování nové keramické dílny, rekonstrukce elektrozařízení, nová regulace ústředního topení včetně výměny všech těles ÚT.

V dalších letech následovala rekonstrukce hasičského domu (nová okna a vrata nátěr fasády) a rekonstrukce budovy obecního úřadu.

Víceúčelové hřiště bylo vybudováno v prostorách bývalé školní zahrady, která neplnila svou funkci. Po navážkách, které trvaly několik let (sedání zeminy) se podařilo v roce 2009 získat dotaci ve výši 2 mil. Kč ze státního rozpočtu ČR a vybudovat moderní víceúčelové hřiště s umělým povrchem, které bude sloužit všem zájemcům o sport, ale hlavně dětem naší ZŠ. Celkové náklady na realizaci tohoto hřiště činí 3 mil. 674 tis. Kč.

V roce 2009 byl realizován projekt „Prostranství před obecním úřadem a hasičskou zbrojnicí“. Finanční prostředky byly získány z ROP (regionální operační program) Moravskoslezsko. Rekonstrukce byla provedená firmou Jamteko Group a.s. za 4 484 805 Kč, z toho dotace činila 4 385 124 Kč. Realizací projektu jsme vytvořili hezké a příjemné prostředí ve středu obce.

V součastnosti je připravená projektovou dokumentace pro odkanalizování obce, které přispěje k dalšímu zlepšení života v naší obci.

Zdroj: ddomaslavice.cz (7.9.2014)

Významná data

1305

V soupise biskupských desátků na Těšínsku jsou Dolní Domaslavice jmenovány spolu s Horními.

25.3.1654

Domaslavský kostel odebrán evangelíkům (počátek rekatolizace)

30.3.1773

Vyhořely farní budovy i s archívem.

1811

Postavena zděná jednotřídka.

21.6.1864

Odloučily se Horní Domaslavice od Dolních jako samostatná místní obec.

1865

Postavena zděná trojtřídní škola „U kostela“ (8 900 zl.)

7.5.1891

Bylo usneseno, aby za 40 zlatých byly zakoupeny hmoždíře, ze kterých se bude střílet při slavnostech kostelních a jiných důležitých příležitostech.

25.8.1892

Požár farních budov u kostela.

Zřízena místní pošta.

1950

Četnická stanice (působila v Dol. Domaslavicích 46 let a 1 měsíc).

2.2.1908

Založen hospodářský spolek.

9.1.1908

Založen Sbor dobrovolných hasičů.

1910

Založeno drenážní družstvo.

1913

Založena kampelička.

1.5.1916

Poprvé byl zaveden letní čas.

1.5.1919

První tábor lidu.

1920

Zřízena prodejna „Budoucnost“, konzumní a nákupní družstvo, 57 členů.

1922

Založen hospodářský spolek v Dolních Domaslavicích a odbor Matice osvěty lidové ve Volovci

1926

Změna jména obce: původně uváděné Dolní Domaslovice nyní Dolní Domaslavice.

červen 1926

První rádiový přijímač si zhotovil malíř Alois Nogol.

srpen 1928

První motocykl v obci si koupil Josef Kocych.

Zima 1928/29

Mrazy dosahovaly až – 42 °C, vymrzlo velké množství ovocných i lesních stromů, dokonce zamrzala i voda ve studních.

20.10.1929

Zaveden telefon. (na Četnické stanici).

5.7.1930

Z Frýdku do Hnojníka projížděl autem prezident T.G.Masaryk. Občané Dolních Domaslavic ho vítali u obecní školy v D.Tošanovicích voláním „Ať žije“

1.9.1930

Začal jezdit autobus na trase Dolní Domaslavice-Vidikov do Vítkovic. Provozovatelem byl Rudolf Červený z Fryštátu.

22.7.1931

Začal jezdit autobus z Dolních Domaslavic do Karviné, provozovatelem byl Jindřich Svačina ze Soběšovic.

15.12.1932

Provozoval autobusovou dopravu z Dolních Domaslavic do Hnojníka Bedřich Holek.

15.9.1933

Postavena a uvedena do provozu pekárna, která byla provozována do června 1957, po vybudování Žermanické přehrady byla postavena současná pekárna Adámek a provozována od srpna 1957 (byla v provozu 45 let a 10 dnů).

1934

Při školách U kostela a ve Volovci byla založena rodičovská sdružení

7.1.1935

Začal jezdit státní autobus z Dolních Domaslavic do Moravské Ostravy. Jezdil dvakrát denně.

6.3.1935

Lampionový průvod na počest 85. narozenin T.G.Masaryka. Zúčastnily se všechny spolky a školní mládež.

1935

Do obecního rozpočtu zařazena částka 107 000,- korun na regulaci řeky Lučiny. Projekt byl vypracován již v roce 1933.

1935

V obci řádil „červený kohout“ a shořelo několik stodol.

1.3.1936

Konala se občanská schůze, na které byly projednány úkoly protiletecké obrany.

1938

Zahájil činnost zubní ateliér v hostinci U Svačinů. V. Jiřík z Ostravy ordinuje třikrát týdně.

7.10.1938 10:00

Počátek polské okupace - do obce vstupuje polské vojsko

16.10.1938

Zrušena obecní samospráva - obecní úřad přebírá polský komisař Niemczyk

1.9.1939 5:00

Příchod německé armády z protektorátu - počátek německé okupace

9.11.1939

Zřízení mateřské školy za německé okupace.

30.5.1941

Oznámen soupis jízdních kol s termínem do čtyř dnů.

7.3.1945

Jediný a dosti silný nálet na naši vesnici způsobil dosti hmotné škody a chaosu. Několik lidí bylo zraněno, nikdo nezemřel.

3.5.1945 11:00

Do obce vstupují první hlídky Sovětské armády ve směru od Soběšovic

11.11.1945

Odhalen pomník rudoarmějcům na novém hřbitově.

1946

Zápis v kronice: „Žebrota vymizela nadobro“.

8.3.1947

V 5 hodin ráno pozorovali občané duhu vzniklou lomem měsíčních paprsků.

1948

Prováděna elektrifikace obce

1.9.1948

Zřízení střední školy újezdní (pro Dolní a Horní Domaslavice, Soběšovice a Žermanice).

1.1.1949

Dolní Domaslavice připadly z okesu Český Těšín do okresu Frýdek-Místek.

1949

Zřízena poradna pro matky.

1950

Vedení matrik a plná moc k uzavírání občanských sňatků byly předány Místním národním výborům.

1951

Velké sucho, v květnu vystupovaly teploty nad 30 °C, v polovině června napájeli hasiči pomocí motorové pumpy vyprahlé studny vodou z řeky.

24.8.1950

Založeno JZD, postupně I – III typu. 15. 2. 1965 přešlo k ČSSS.

1.10.1950

Byl uzavřený poslední soukromý obchod a to obchod Vlad. Koloničného, který byl umístěn v budově pana Lehnerta mladšího.

2.3.1952

Zřízeno kino i pro okolní vesnice v budově u Lehnerta.

1951-1958

Stavba Žermanické přehrady.

1955

Rozdělení obce Dolních Domaslavic Žermanickou přehradou (vznik nové obce Lučina v r.1954 z části Dolních Domaslavic s Kocurovicemi a části Soběšovic.

1956

První televizor v obci. Pořídili si ho bratři František a Ladislav Skřížalové.

- Začátkem dubna spadl na pozemku pana Alberta Guziura, č.p. 146 balón vypuštěný ze Západního Německa, odklidily ho bezpečnostní orgány.

- V domku manželů Gryžboňových č.p.143 byla zřízena ošetřovna. Ordinoval MUDr. Julius Junga, ve středu a v sobotu dopoledne.

18.5.1958

Slavnostní otevření nové budovy Osmileté střední školy č.p. 201 (spojeno se škol. stravováním).

11.7.1958

V 17 hod. 20 min. si Žermanická přehrada vybírá první z dlouhé řady svých obětí. Stal se jí náš občan - teprve čtrnáctiletý Josef Guziur.

5.10.1958

Otevřena expozice vlastivědného muzea ve Frýdku – Místku (Dnes Muzeum Beskyd), pobočka Dolní Domaslavice, obětavou průvodkyní byla p. Františka Nevolkovičová

1.9.1960

Zřízen hudební kurs OB při ZDŠ (klavír, akordeon), vyučovala p. Božena Postůvková.

1.9.1961

Uskutečněny zájezdy do Těšínského divadla v předplatném (1 autobus pro dospělé a 1 autobus pro žáky ZDŠ), před výstavbou Žermanické přehrady byla pohostinská vystoupení Ostravského i Těšínského divadla v sále „U Horáků“.

Domek K.Chroboka v zátopovém pásmu byl přestavěn na pohostinství „Rybářská chata“ zvané Rybárna.

1963

Slavnostní otevření požární zbrojnice (zákl. kámen 18. 9. 1960).

1969

Zahájena stavba Smuteční síňě (dána do provozu 1971), dnes Penzion Ludmila.

1970

Vybudování veřejného osvětlení v obci.

1974

Dána do provozu budova MNV a pošty s obřadní síní a širokoúhlým kinem.

29.6.1975

Slavnostní otevření „Domu ovocnářů“.

1979

Zahájena výstavba státního vodovodu.

1980

Slavnostní otevření budovy TJ Sokol spojené s místní spartakiádou.

1981

Uvedení do provozu prodejny potravin na Volovci.

1.7.1980

Integrace 1. stupně naší obce – spojení obcí Dolní Domaslavice, Lučina, Soběšovice a Žermanice pod jediným společným národním výborem v Lučině.

1984

První ročník Neckyády v zátoce u Rybárny, pořádal TJ Sokol D. Domaslavice.

18.5.1985

Spartakiáda na hřišti.

2.11.1985

Zemřel Aleš Gvuzď – dlouholetý domaslavský farář, který se významně zasloužil o kostel (provedení kompletní rekonstrukce kostela a okolí).

1986

Instalace ústředního topení Požární zbrojnice.

10.5.1988

Zemřel Albín Duda, dlouholetý předseda MNV.

1.3.1990

Po referendu nabývá obec opět samostatnost, p. Jan Bogdanovič a p. Marie Bezděková byli zvoleni do vedení obce.

8.-9.6.1990

První svobodné volby do Parlamentu ČSSR

5.12.1990

První ustavující schůze OZ po komunálních volbách, starostou byl zvolen V. Skulina, zástupcem I. Uher.

Poprvé oznámena veřejná nezaměstnanost.

1991

Znovu začíná pracovat „Domaslavský kulturní zpravodaj“, který naposledy vyšel v roce 1977.

1.3.1991

Opětovně byl v naší obci zřízen matriční obvod pro Horní, Dolní Domaslavice, Soběšovice.

Dáno do pronájmu tábořiště u přehrady pod Papřokem.

Oprava střechy OÚ.

Nová telefonní ústředna a rekonstrukce prostor, kde byla instalována.

1.10.1991

Kino přechází pod správu OÚ.

3.3.1991

Provedeno sčítání lidu, domů a bytů.

1991

Znovu zahájen provoz pekárny u Adámků.

1992

Parlamentní volby - červen.

24.10.1992

Tragicky umírá starosta obce V. Skulina. Červenec – srpen – extremní teploty přes 30 C a žádné dešťové srážky.Opětovné otevření národopisného památníku, tentokrát v Hasičském domě.

Zrušena Osvětová beseda.

Od ledna zahájena montáž vodoměrů v rodinných domcích.

1.7.1992

Mohou se konat církevní i občanské sňatky.

7.12.1992

Starostou je zvolen P. Postůvka.

5.4.1993

Otevřen "Penzion u Ludmily"

16.10.1993

Zemřel bývalý ředitel školy Josef Anděl.

Zřízena ordinace MUDr. Pitříka v bývalé MŠ, č.p. 54

1993

Volby do zastupitelstva obce

5.12.1994

Na ustavující schůzi OÚ zvolen starostou ing. Jan Literák, zástupcem pan Eduard Fikoczek.

24.4.1995

Rezignace starosty obce Ing. Jana Literáka

23.6.1995

Zvolen starostou Eduard Fikoczek, zástupcem pan Jindřich Guziur.

20.12.1995

Vydáno stavební povolení na plynofikaci, Fondem životního prostředí přislíbena dotace.

1.1.1996

Do všech domácností dodáván Měsíčník (místo oběžníku).

1.3.1996

Ruší se pojízdná čistírna a prádelna.

11.1.1996

Spuštění plynu, prvním spotřebitelem Pekárna Adámek, zkolaudováno 12 580 m s náklady 20 106 387 Kč.

31.10.1996

Končí promítání v místním kině.

Zřízena počítačová učebna ZŠ, výměna plastových oken v čelní části budovy ZŠ.

31.1.1997

Předán znak a prapor obce

1.5.1997

Zahájen provoz hostince U kostela v budově Domu ovocnářů

15.10.1997

Dokončena plynofikace v délce 16 415 m. Plynofikace evangelické kaple.

Červencové záplavy.

1998

90 let hasičského sboru.

Plynofikace školního bytu za 72 000 Kč a obecního úřadu za 120 000 Kč.

Zahájení přestavby školy u kostela na bytové jednotky.

27.11.1998

Po komunálních volbách byl zvolen do funkce starosty pan Eduard Fikoczek, zástupce pan Pavel Postůvka.

1.4.1999

Zřízeno kadeřnictví v budově OÚ.

12.5.1999

Zahájena rekonstrukce školního hřiště.

Pošta zřizuje schránky v obci pro rod. domky v odlehlých místech.

5.5.2000

Vyjádřena nedůvěra starostovi panu Eduardu Fikoczkovi, z funkce odstupují někteří další členové, OZ se doplňuje o 1 náhradníka, starostou zvolen pan Milan Veverka, zástupcem pan Vladimír Moráň.

2000

Slavnostní otevření rekonstruovaného hřiště za školou.První Tříkrálová sbírka 13 156 Kč.

Možnost vyřizování nových občanských průkazů a pasů pro celý matriční obvod (tj. Dolní a Horní Domaslavice a Soběšovice) na našem obecním úřadě

2001

K 1.3. sčítání lidu, domů a bytů.

EU PHRE – CREDO – rozšíření vzájemné spolupráce obcí mikroregionu.

Zahájení jednání o rekonstrukci ZŠ.

2002

Výtěžek Třikrálové sbírky 13 622 Kč.

2.2.2002

Otevření Minimarketu (smíšené zboží)-provozovatel paní Bystroňová Marta.

OÚ získal dotaci z Min. financí ve výši 10 000 000 Kč na vestavbu a rekonstrukci půdního prostoru. Byla vybudována: učebna školní družiny, cvičná kuchyň, poslechový sál, učebna výtvarné výchovy a počítačová učebna.

14.-15.6.2002

Volby do parlamentu ČR.

1.-2.11.2002

Komunální volby.

15.11.2002

Na zasedání nového OZ byl Ing. Petr Chroboček zvolen starostou a pan Pavel Postůvka místostarostou obce

2003

Škola v právní subjektivitě od 01.01.2003

Výtěžek tříkrálová sbírky je 16 168 Kč.

Využívání internetu ve škole pro veřejnost.

Vysoká míra nezaměstnanosti v obci 17,6 % (Frýdek-Místek 14,94 %)

Rekonstrukce ZŠ – II.,III., IV. etapa (17 000 000 Kč z dotace Ministerstva financí. Bylo uskutečněno: zvětšení plochy mateřské školky včetně koutu pro učitelky, rekonstrukce školní kuchyně s včetně instalace moderního technolo-gického vybavení, nové rozvody vody, nové obklady ve třídách, nové soc. zařízení pro děti, zvětšení plochy tělocvičny a rekonstrukce šaten, vybudování nové keramické dílny, rekonstrukce elektrozařízení, nová regulace ústředního topení včetně výměny všech těles ÚT.

Dne 13. - 14. 6. hlasováno v referendu o přistoupení ČR k EU.

V červenci předložena studie centra obce.

V roce 2003 ukončila vedení obecní kroniky p. Milada Palicová, novou kronikářkou ustanovena Stanislava Moravcová.

Zdroj: ddomaslavice.cz (7.9.2014)

Pověsti

Oboje Domaslavice, Horní i Dolní, patří mezi velmi, dokonce nejstarší vesnice na Těšínsku. Mají zajímavou historii, změnily mnoho majitelů, bohaté na historické památky, zdobené i památkami přírodními, bývaly a jsou vždy českými vesnicemi, kde se lid nezcizil víře, jazyku ani mravu svých otců, třeba byl často vystaven těžkým zkouškám i utrpením na něj doléhajícím. Uhájil si právo přirozené – český jazyk ve škole i v chrámu. Listinný archív obou panství i obce jest bohatý. Četné pergamenové písemné listiny dávají nahlédnout do minulosti, která tak zanechala stopy nového svého dění pro poučení potomkům. Jsou to vesnice selské s drobnými zemědělci na jedné a několika velkostatky na druhé straně. Drobní zemědělci jsou zaměstnáni z části v průmyslu uhelném a z části v železářství a hutnictví. Drobné i důležité příhody uchovává lid v paměti, vypravuje si o nich, složí mu k poučení, k výstraze i povzbuzení.

Několik takových jest tuto podáno, aby nezanikly, zůstaly uchovány jako obraz z dob minulých.

O původu jména obce Domaslavice

Domaslavic vzpomíná se již r. 1 305 v soupisu biskupských desátků. Původně tvořily jednu obec, teprve později a to v století 16. vznikly dvě obce podle jednotlivých panství či statků v obci ležících. Dle statku na dolním konci obce ležícím vznikly Dolní a na horním Horní Domaslavice. Dějiny obouch obcí jsou bohaté na proměny jak v majitelích panství, tak vzniku dalších menších osad k nim přináležejících. Pohnuty jest jejich vývoj náboženský, prodělaly a zažily spolu mnohé události světové.

O původu jména Domaslavic vypravuje se následující pověst.

Na Domaslavicích sedělo hodně sedláků, ti se zabývali výhradně chovem dojnic, dělali hodně másla. Máslo ukládali do džberů, sváželi je na trhy do okolních měst, kde je dobře prodávali. Byli ve výrobě másla mistry: nikde nedovedli sedláci tolik másla a tak chutného i dobrého vyrobit jako právě ti v Domaslavicích. Co neprodali na trzích, to stopili na zimu, topené máslo nalévali do dřevěných dřívek ( asi má být dížek) menších to dřevěných nádob a v nich je pak městem rozváželi. Ježto ve své obci – doma – měli moc másla, od toho vznikl, dle lidového podání, název obce Domaslavice.

Vznik osady Volovec

Osada Volovec je částí obce Dolních Domaslavic. V těch místech, kde nyní stojí Bártkův hostinec ( v 3. tisíciletí Hotel Albo ), bývala kdysi palírna lihu. Aby se nemusely výpalky a ……… ( nelze přeluštit ), od pálení lihu do vzdáleného domaslavského dvora vozit, byly u lihovaru přistavěny stáje pro voly, které se tam posílaly na výkrm. Vzniklo tam i několik čísel a osada obdržela od volů název Volovec.

Farář P. Jan Ježíšek před arciknížetem

Roku 1895 byly na Těšínsku mezi Frýdkem a Těšínem císařské manévry. Na farském poli na na kopečku pozoroval průběh cvičení arcikníže Evžen. Farář Ježíšek hodlal něco získat od arciknížete na opravu kostela jež byl toho roku postižen požárem. Šel poprosit arciknížete o nějakou podporu. Aby vypadal nuzně, oblekl si umazanou kleriku od hlíny, v níž často chodil za pluhem. Náleželo k faře domaslavské hodně rolí, farář Ježíšek si sám orával. Nedostal však nic, naopak ještě splísněn, že má přijíti slušně oblečen. Byla-li to jen záminka, aby arcikníže nemusel na kostel nic dát, či opravdová povýšenost k požadované zdvořilosti, kdož ví.

Kocurovský prorok

Nejen praha měla svého slepého mládence, ale i část či osada Domaslavic Kocurovice měly svého proroka, ten však nebyl slepý. K němu vždy ve zlých časech a ty trvaly několik let a po celé roky, chodili občané z místa i okolí na radu. Radil jim, jaký bude příští rok, co mají zasít a zamnožit, aby se toho hodně urodilo. Po sklizni chodili k němu na radu.
„Hodně stě nakopali kobzoli, moc namlátili zboží, sklidili sena, otavy ?“ To byly jeho pravidelné otázky. Když řekli, že sklizeň byla dobrá a všeho hojnost sklidili, radil jim se vším šetřit: „ Čeho je nejvíc, toho nejspíš pochybí“ pravil jim. A když naříkali na neúrodu, těšil je, že jim chování nebude chybět. Domaslavský kostelík sv. Jakuba označil za budoucí poutní místo.
O kocurovském kopci vyprávěl, že stojí na stříbře a zlatě. Při kopání studně u Adámka vykopali studnaří kus zlatého kamene a voda pryštící z pod kopce obsahuje spoustu žlutých lesklých štěpin.

Vojinky
Mezi Marušákem a Křibíkem stála kdysi dřevěnice vklíněna přímo do olšiny. Podle pověsti v ní bydleli tanečnice zvané „vojinky“. Vypráví se o nich, že když prováděly v chalupě své tance, bylo těžko kolem projít. Prošel jen ten, kdo se nábožně modlil. Koho tanečnice vzaly mezi sebe, tančily s ním tak dlouho, až se dotyčný utancoval. Jedenkrát v roce, před sv. Janem (24. června), šly tanečnice na horu Tanculi, kde prováděly své taneční reje. Nad krajem se strhla velká letní bouře. Jedna z tanečnic se v Komorní Lhotce schovala pod strom, byla však zasažena bleskem a pochována na místním hřbitově. Zůstala po nich jen pověst a stará jabloň, která stála u jejich chalupy. ( Je to prý ta, ve které dnes bydlí Juranovi).

Na Krosově zlo novina,

baba chlopovi nabila

v stodole na snopku:

Naprav že se chlopku!

Chlopek pyce: Nebijže mě,

stanym rano do kondele

namočim ti potoč,

beděš měť co motať.

Ale baba rychli stala,

štyry loktě namotala,

uboho něvjasta

zašla s tym rano do mjasta.

Jak předala, tak přepila,

zas na novo chlopa bila

v stodole na snopku:

Naprav že se chlopku!

Zdroj: ddomaslavice.cz (7.9.2014)

Začátky poštovního doručovatelství

(převzato z obecní kroniky)

První zmínka o donášení pošty z Těšína se datuje okolo roku 1880. Kdo doufal, že mu pošta něco přinese, ptal se v Těšíně na poště.

Druhá zpráva je zapsána v obecní kronice ve Volovci od řídícího učitele matiční školy Jaroslava Tomáška: „Dokud nebylo v Dolních Domaslavicích ani v nejbližším okolí pošty, chodil obecní posel Siřínek (z čísla 45) dvakrát týdně s poštou do Těšína.

Později byla sběrna dopisů v Dolních Tošanovicích na statku pana Harasovského. V roce 1893 byla pošta přenesena do Horních Domaslavic do Smyčkova hostince. První expeditorkou byla Olga Záleská z Krakowa, po čtvrt roce byla pošta přenesena do dnešní budovy č. 53 (bývalá škola) v Dolních Domaslavicích. Poštovní razítko Horních Domaslavic zůstalo však až do roku 1914.

Od roku 1896 vypravovala poštu Gabriela Michenková. Poštovní posel (dříve obecní) chodil pěšky s vypravenou poštou do Hnojníka, později se pošta vozila na mlékárenském voze.

Na schůzi obecního zastupitelstva v Dolních Domaslavicích dne 30. 6. 1901 bylo usneseno umístit poštovní schránky na domech Jana Staška v Dolních Domaslavicích, Jana Červenky ve Volovci a na domku Františka Majera v Kocurovicích. Od roku 1904 byl poštovním poslem Stanislav Míček, který počínaje rokem 1911 odnášel a později odvážel poštu do Hnojníka. Poštovním poslem, který poštu roznášel, se stal hornodomaslovský občan Filip Mec. ). První telefonní stanice zřízena 20. října 1928 na četnické stanici. 9. listopadu 1936 byla dána do provozu telefonní stanice na místní poště. V listopadu 1937 byl zaveden dovoz pošty státním autobusem z Ostravy.

Zajímavé je vyprávění o životě prvního listonoše Dolních Domaslavic Filipa Mece:

Listonoš chodil v občanském obleku, jen čepici měl úřední se znakem poštovské trubky. Přes jedno rameno nosil koženou brašnu s dopisy, přes druhé měl zavěšenou trubku. V ruce pro usnadnění chůze a obranu proti psům hůl. Jeho okrsek byl velmi obsáhlý – oboje Domaslavice, Horní a Dolní Soběšovice.

Nejdůležitější donášky dopisů byly pro obecní úřady, četnickou stanici, farní úřad, čtyři velkostatky, obchody a živnosti. Dopisů pro občany bylo poskrovnu, svůj příchod oznamoval listonoš poštovskou trubkou. Když sousedé uslyšeli její hlas, sbíhali se, zda-li pro ně není také psaní. Hospodyně za letního horka častovaly listonoše vodou nebo podmáslím, v zimě čajem a zabijačkou. Aby usnadnil docházku občanů na poštu, nosil s sebou korespondenční lístky a známky, které rozprodával. Aby usnadnil si práci, podřadnější dopisy a pohlednice rozdával v neděli u kostela. První řídící volovecké školy si pro poštu posílal žáky. První listonoš roznášel poštu skoro dvacet pět let.

Dokud ještě roznášel poštu obecní posel, stala se následující příhoda:

V letech 1888-1904 burmistroval v naší obci kovář Ondřej Nogol. Pro kovářskou práci měl učně a tovaryše. Učeň roznášel poštu za obecního posla. Důležité dopisy se roznášely týž den, ostatní se nechávaly na neděli ke kostelu. Bylo to na konci března, zima ještě nepolevovala a tak šel učeň ke kostelu rozdávat poštu v teplém kabátě (guňoku). Jeden dopis mu zůstal – adresát nebyl v neděli v kostele. Učeň dal dopis do kapsy, že ho příští neděli odevzdá. Potom se oteplilo, v neděli vzal druhý kabát a dopis zůstal v guňoku až do příští zimy. Adresát ho dostal s osmiměsíčním zpožděním, ale přesto byl rád, že ho dostal.

Stanislav Míček donášel a později dovážel poštu z Hnojníka do roku 1930. Pokud poštu nosil, bral plat 300 Kč, pro převoz pošty užíval vlastního koně a plat se mu zvýšil na 500 Kč.

Pošta po roce 1918

Získáním československé samostatnosti nastal také v naší obci čilejší ruch. Každá z pěti politických stran vedla agendu s ústředím, přibývalo dopisů a také denního a týdenního tisku.

Prvním poštmistrem na domaslovské poště byl Josef Koval, válečný invalida z Frýdku. Svou funkci zastával jen krátce, pro špatné vlakové spojení zažádal o přeložení. Po něm zastával tuto funkci Josef Štědrovský, který pro oční chorobu odešel předčasně do důchodu. Poštovní doručovatelé: Josef Kučera, František Junga, František Meca, Verunka Stachová a Žofie Mecová. Plat listonoše pro hornodomaslovský úsek činil 370,- Kč. Jeden rok dostával doručovatel zimní oblek, druhý rok letní. Pro své boty na míru dvoje podrážky. Na svou obranu nosil střelnou zbraň.

Pošta v letech 1938-1945

Na zdejší poště nastaly změny. Československé znaky byly nahrazeny polskou orlicí, kterou nosili i listonoši na čepici. Prvním polským poštmistrem byl František Pala od Katowic.

Po úpravě hranic mezi Polskem a Protektorátem ubyla západní část obce až po řeku Lucinu, Dolní Domaslavice, Horní a Dolní Soběšovice připadly Protektorátu. Poštu roznášeli listonoši z Dobré.

Němečtí okupanti vyměnili personál na poště. Novým poštmistrem se stal říšský Němec Langer, který zde pobyl jen krátce a zažádal o přeložení do Hnojníka. Po něm přebrala poštu zdejší občanka Gertruda Štěrbová, dcera Jana Slaniny, burgmeistra, která ovládala češtinu i němčinu.

Poštovními doručovateli byli chlapci škole odrostlí se Soběšovic: Albín Kunčický, Josef Karásek, František Meca a Josef Turoň. Po roce 1945 připadly západní části obce Soběšovic zase zpět naší obci.

Pošta v letech 1945 - 1989

Po osvobození nastoupil za poštmistra Miroslav pírek, který vedl poštu do roku 1950. Na jeho místo přišel Ferdinand Kotásek. Poštmistři se často měnili, stejně jako doručovatelé. Po roce 1945 to byli: František Meca, Josef Kučera, Emil Papala, Karel Moravec, Emílie Nytrová, za Josefa Kučeru jeho dcera Albína, Františka Nováková a Augustin Oborný. Později byli doručovateli: Josef Junga, Jan Peter, Zdenka Vajdová, Jarka Tvrdá, Marie Gibalová, Vanda Kurusová a Anna Tesarčíková.

V roce 1956 se vznikem nové obce Lučina, která byla vybudována při stavbě Žermanické přehrady, byla v budově MNV umístěna i pošta. Zřízením pošty na Lučině ubylo domaslavické poště agendy, přesto pro rozsáhlý katastr Soběšovic nebylo možné zvládnout včasné roznášení zásilek. Proto na návrh Josefa Jungy bylo zřízeno v obci Soběšovice poštovní středisko 1. 6. 1967. Prvním vedoucím se zde stal Josef Junga, po jeho odchodu do důchodu nastoupila na jeho místo Jiřina Turská, doručovatelskou službu koná Zdeňka Jungová. Pošta byla až do roku 1957 umístěna ve staré škole. Potom byla přestěhována do soukromého domu a ke konci roku 1969 do Požární zbrojnice. Také v Horních Domaslavicích bylo zřízeno poštovní středisko v budově národního výboru 1. 2. 1974.

Stavba místního národního výboru a poštovního úřadu v Dolních Domaslavicích postavena v akci „Z“.

Dle volebního programu Národní fronty v roce 1971 byla zařazena do plánu výstavby ze sdružených finančních prostředků Místního národního výboru a pošty v akci „Z“ v obci Dolní Domaslavice budova Místního národního výboru a pošty.

V této stavbě byl poštovní úřad, kde byly umístěny dvě telefonní hovorny a telefonní ústředna pro 1 200 účastníků.

Pošta po roce 1989

Nyní se pošta nachází sice v menších prostorách budovy obecního úřadu, které však plně postačují jejím potřebám. Pošta je vkusně vybavena moderní přepážkou a doplňky. Také má k dispozici výpočetní techniku a přístroje ON-LINE. Na poště můžete využít mnoho služeb, které nesouvisí s podáváním a přijímáním zásilek. Můžete zde např.: vsadit si na některou ze sázkových her, založit si vkladní knížku, bankovní účet, stavební spoření nebo penzijní připojištění.

Zdroj: ddomaslavice.cz (7.9.2014)