KOD CZ viz

Doubice

(Daubitz)

Osady: Nové Doubice, Staré Doubice, Zadní Doubice

Kostel Nanebevzetí P.Marie ^{Zdroj C)}

1811-14, klasicizující

Fara ^{Zdroj C)}

1814, s hrázděným patrem

Hřbitov ^{Zdroj C)}

U kostela

Kaplička P. Marie ^{Zdroj C)}

Na hřbitově u kostela. Obnovená v duchu schönstattského hnutí

Kaplička

…

Výklenková kaplička

…

Dřevěná socha sv.Jana Nepomuckého

Moderní, vyřezaná z vysokého pařezu

Socha P.Marie

Ve výklenku průčelí kostela

Socha Ježíše Krista

Ve výklenku průčelí kostela

Železný kříž

…

Železný kříž

U kostela

Železný kříž

…

Železný kříž

…

Pomník obětem ^{Zdroj C) Zdroj F)}

pochodu smrti u býv. Zadní Doubice. V Temném dole, nedaleko Zadní Doubice, se nachází zajímavá památka na 2. světovou válku. Kdysi zde stával dřevěný kříž, připomínající zavraždění osmi vězňů na pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide v roce 1945. Kříž však těžko odolával nepřízni počasí i vandalů, a tak byl v roce 2005 nahrazen kamenným památníkem. Pochod smrti, který vyšel z koncentračního tábora Schwarzheide, pobočného tábora Sachsenhausen, umístěného asi 50 km severně od Drážďan, patřil k jednomu z nejdelších válečných pochodů smrti. Němci zahájili evakuaci tábora před postupující Rudou armádou 19. dubna 1945, pochod vězňů trval 19 dní a skončil 7. května 1945 v Terezíně.

Podstatnou část tábora Schwarzheide tvořilo tisíc mladých židovských vězňů, kteří tam byli odvezeni na práci z Osvětimi. Jejich úkolem bylo odklízení trosek vybombardované továrny na výrobu syntetického benzínu "Brabag". Z tábora hnali příslušníci SS skupinu asi 600 mužů, v níž byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané i Němci. Mezi Čechy byla asi polovina Židů.

21. dubna 1945 prošla kolona Saupsdorfem a pokračovala na Hinterhermsdorf, 23. dubna se u bývalých hranic s Československem zhroutilo 8 vězňů, kteří byli zastřeleni a u lesní cesty zahrabáni. Na tomto místě, v Temném dole, stojí nyní památník těmto obětem. Denně se tenčící průvod pokračoval na Chřibskou, Varnsdorf a Terezín. Posledního dne války se dočkala pouhá polovina ze 600 mužů, ostatní cestou zahynuli vyčerpáním nebo byli postříleni.

Na pomníku jsou vytesána jména všech osmi zastřelených mužů, většinu z nich tvořili Židé: Kurt Altschul z Prahy, Herbert Altschul z Prahy, Pavel Fischer z Havlíčkova Brodu, Bedřich Kaufmann z Prahy, Vilém Slatin z Prahy, Karel Teichner z České Skalice, vězeň Meciejski z Polska a neznámý vězeň z Francie.

Pomníček Josefa Schäffera ^{Zdroj C)}

SZ od obce v lese, zde jej 30.5.1910 zabil padající strom

Chřibský hrádek ^{Zdroj C)}

je jedním ze šesti známých skalních hradů v oblasti Českosaského Švýcarska, na severu České republiky, v okrese Děčín, poblíž silničky spojující Doubici a Dolní Chřibskou, na 30 metrů vysoké skále obtékané Doubickým potokem, poblíž hájovny U Sloupu - dnes informační středisko Národního parku České Švýcarsko. Ostroh s hrádkem stojí na levém břehu Doubického potoka, v jižní části katastrálního území Doubice.

Původní název Chřibského hrádku není znám, říkalo se mu Pustý zámek, německy (Wüstes Schoss auf der Irichthaide), nebo také Karlštejn, což je ovšem zcela vymyšlený název.

Historie hrádku sahá do druhé poloviny 13. století a počátku století následujícího, do období vlády posledních Přemyslovců, Jana Lucemburského a Karla IV.

Podle nedoložených pověstí založil Chřibský hrádek bájný Cherub Berka jako lovecké sídlo. Chřibská kronika používá jméno Karlštejn a mluví o hrádku jako průvodním hradu Lužické cesty spolu s dalším hrádkem na soutoku Chřibské Kamenice a Doubického potoka.

Podle Augusta Sedláčka zde bylo sídlo soudního úředníka, který spravoval fojtství ve Chřibské.[1]

Na východní straně čtyřhranu vytesaného na vrcholu skály je gotický výklenek, jehož účel je neznámý. Poblíž výklenku je vytesán letopočet 1690.

Na jaře roce 1850 se zřítila velká část skály, na níž stojí Chřibský hrádek, do potoka.[2]

Na vyobrazení je Chřibského hrádku od Karla Brandta, která doprovázela dílo F. A. Hebera Böhmens Burgen, je hrádek zobrazen otvory podobající se skalním oknům, jež jsou ovšem také fantazií. Původně měly vézt z místností, které se zasuly. Zasutí místností měli způsobit hledači pokladů. Ve skutečnosti je skalní okno jenom jedno.

Na Chřibském hrádku byly nalezeny stopy po násilném zničení ohněm, nejspíše v době husitské. Husité v roce 1425 překročili Lužické hory u Chřibské a v roce 1440 by první větší výprava lužického Šestiměstí na Českou Kamenice a na Českou Lípu.

Kyjovský hrádek ^{Zdroj C) Zdroj E)}

Kyjovský hrádek byl skalní hrad v Českosaském Švýcarsku, po levé straně Kyjovského údolí asi ¾ km jihozápadně od vesnice Kyjov. Katastrálně lokalita přísluší k poněkud vzdálenější obci Doubice.

Jméno ani historii hradu není známo. Pravděpodobně jej vystavěli páni z Michalovic, v jejichž vlastnictví bylo zdejší území v letech 1283-1406 a důvodem snad bylo zničení Krásného Buku Lužičany roku 1339. Hrad však nikdy neplnil správní funkci nýbrž ochranou, protože v jeho okolí vedla řada obchodních stezek. Je možné, že také sloužil jako základna pro Beneše a Jana Správného do Lužice. V roce 1406 Jan III. z Michalovic prodal místní panství Hynku Berkovi Honštejnskému z Dubé. Další majitelé jsou neznámý. Je možné, že patřil Berkům z Dubé nebo Vartemberkům. Zanikl pravděpodobně při některém z tažení Lužičanů v roce 1440 či 1444. August Sedláček hrad ztotožnil s Jivníkem a jako důvod zániku udává obléhání pražany roku 1442. Listina z roku 1603 udává místo jako pusté.

Hrad stával na pískovcovém ostrohu nad řekou Křinice. Ze severu byl chráněn skalní stěnou, na jižní straně jej pak od předhradí odděloval příkop s mostem. Z příkopu pak do vnitřního hradu vedlo schodiště. Vlastní jádro chránila dřevěná palisáda. Na skaliscích na východě a západě nejspíše bývaly strážnice a pavlače pro střelce. Bližší vzhled hradu se však dnes již nedá určit.

[Český mlýn] ^{Zdroj F)}

Přestavěný secesně na hotel.

V Zadní Doubici stávala vyhlášená restaurace Český mlýn, která byla poprvé otevřena v roce 1836, ještě v původním stavení mlýna.

Jako mlýn a pila však sloužilo stavení od pradávna, o jeho založení neexistují žádné písemné záznamy, neboť staré pozemkové knihy shořely v roce 1604 při požáru zámku Hohnstein. Jediný doklad, který mlýn zmiňuje, je zámecká úřední kniha z roku 1547. V té se objekt uvádí jako vodní pila, od roku 1588 i jako mlýn na mouku, poslední ze sedmi mlýnů na Křinici na české straně. Mlýny v této oblasti zaznamenává i Oederova mapa z roku 1592. Tyto mlýny (původně pily) jsou tak staré, jako je staré plavení dříví na řece Křinici a obchodní styky s blízkým Saskem. Je proto možné, že vznikly již kolem roku 1400.

Mlýn však tehdy nehrál příliš významnou roli, důležitější byl nepochybně jeho soused po proudu, tzv. "Dolní mlýn" (Niedermühle), první mlýn na saské straně, který byl pravděpodobně jedním z nejstarších z kdysi čtrnácti mlýnů na Křinici. Historie obou mlýnů je úzce spjatá. Mezi majiteli mlýnů na horní Křinici se často opakuje jméno Puttrich.

V roce 1800 byl majitelem obou stavení mlynář Puttrich a při mlýnu byla zřízena i níťárna. Mlynář nezanechal mužského potomka, odkázal proto oba mlýny svým vnučkám, jedna dostala Dolní mlýn, druhá Český mlýn, kterému se tehdy říkalo Mittelmühle (Prostřední mlýn). Lidová slovesnost líčí tyto ženy jako zlé a hašteřivé, po celý život proti sobě kuly pikle a dělaly si naschvály. Když v roce 1860 vyhořel Dolní mlýn a v roce 1863 postihl stejný osud i Český mlýn, vynořily se pomluvy, že šlo o žhářství.

V roce 1863 byl Český mlýn znovu postaven, ale pouze jako hospodářské stavení, neboť při minimálním vodním spádu mlýnský provoz nevydělával. Kolem roku 1900 dostal oficiální oprávnění provozovat hospodu, byl přestavěn a stal se známým pod jménem "Český mlýn" jako turistický hostinec.

V roce 1910 je uváděn jako majitel Českého mlýna Anton Rothe. Hostinec se stává cílem mnohých poutníků, kteří přicházeli jak z české, tak německé strany. Tisíce těchto turistů se staly nedělními hosty bývalého mlýna a vracely se pravidelně na kratší odpočinek. Český mlýn získal vynikající pověst nejen jako oblíbené letovisko, ale svou dobrou polohou lákal i k zimním vyjížďkám na saních. A široko daleko nebylo žádného kuželkářského nebo bruslařského klubu, který by neprožil pár šťastných víkendů právě tady.

V roce 1930 byl Český mlýn zcela restaurován a získal punc alpského stavení s barevnými okenicemi a moderním vnitřním vybavením. Stěny zdobily různé nápisy:

"Tak jako potůček protéká lesy, tak mlýn tu zdraví své hosty."

"Nepěstuj tu žádnou politiku! Příteli, odpočiň si a vypij si své pivo." (kolem roku 1940)

Za 2. světové války zde byla zřízena zotavovna pro německé důstojníky. Po válce byli majitelé vyhnáni a mlýn chátral. V roce 1950 byl zbourán spolu s domy v Zadní Doubici pro údajnou možnost ukrývání diversantů.

Dolní mlýn ^{Zdroj F)}

Má překrásnou polohu v údolí říčky Křinice, obklopen zalesněnými kopci, asi 1 km od hraničního přechodu v Zadní Doubici. Je to jeden z nejstarších mlýnů na Křinici, zmiňován již v roce 1547, ale původ bude mít daleko starší. To se potvrdilo v průběhu velkých povodní

v roce 1927, kdy byly odkryty stopy středověkého opevnění. Tehdy povodeň zničila hráz, mlýnský náhon a mlýn umístěný pod mostem.

Původně sloužil jako katr a mlýn, měl dvě vodní kola, jedno pro mletí mouky, druhé pro pilu.

V roce 1860 vyhořel, ale poškození nebylo velké, větší škody vznikly pouze na západním štítu, a proto mohl být rychle opraven. V roce 1922 bylo zrušeno mletí mouky, mlýn od té doby používal jen jeden chod na pohon dřevoobráběcích strojů a generátoru. Majitelé se živili hlavně zemědělstvím, pěstovali brambory a zelí, měli jednoho koně, dvě krávy a pozemek

1,6 ha. Po pustošivé povodni v roce 1927 musela celá rodina včetně tří dětí tvrdě pracovat, aby se vymanila ze vzniklých dluhů.

Po staletí byl mlýn v držení rodiny Peschke a jejích předků (Hohfeld, Puttrich, Dressler). Pouze na začátku 20. stol. do roku 1911 jej vlastnil William Hohne, který tu provozoval mlýn a hospodu. V roce 1911 koupil mlýn zpět Friedrich Wilhelm Peschke. Byl to vášnivý cestovatel a milovník starožitností, který mj. založil muzeum v Hinterhermsdorfu, ale jeho vášeň vedla k zanedbání provozu pily a jejímu zadlužení. Mlýn si od něho kupuje nejstarší syn Gottfried Wilhelm Peschke. V roce 1963 umírá, jeho manželka Herta se vzdává dědictví ve prospěch Gottfriedových sourozenců Ley a Eugena.

Lea má přednost, neboť Eugen žije od roku 1960 v emigraci, ale v roce 1966 se vrací do NDR. V dalších letech nastávají lepší časy, neboť zavedená výroba kartonů na balení umělých květin vydělává tolik, že může být zplacena hypotéka. V roce 1979 umírá Eugen a ve mlýně žije už jen samotná Lea. V roce 1982 je poškozena turbína a nato ukončen provoz pily. Mlýn zůstává bez elektřiny a vodovodu. V zimě 2002 umírá v 92 letech Lea.

Vytrvalosti a odhodlání posledních potomků mlynáře Peschkeho vděčíme za to, že se mlýn zachoval až do dnešních dnů v nedotčeném stavu. Od roku 2001 probíhají v areálu mlýna rekonstrukční práce.

Dům

Patrový s podstávkou

Dům

Patrový s podstávkou

Dům

Patrový s podstávkou

Dům č.ev.45

Přízemní s podstávkou

Dům č.ev.49

Přízemní s podstávkou

Dům

Patrový

Dům

Přízemní s podstávkou

Dům

S hrázděným patrem

Dům

Přízemní s podstávkou

Dům č.ev.21

Přízemní s podstávkou

Dům

…

Dům

Přízemní s podstávkou

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům č.p.142

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům č.p.132

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům č.p.87

…

Dům č.p.39

…

Dům č.ev.43

…

Dům č.ev.51

…

Dům č.ev.55

…

Dům č.ev.56

…

Dům č.ev.67

…

Dům č.ev.72

…

Dům č.ev.75

…

Dům č.ev.75

…

Dům č.p.74

…

Dům č.p.159

…

Dům č.p.108

…

Dům č.p.109

…

Dům č.p.115

…

Dům č.p.122

…

Dům č.p.126

…

Dům č.p.148

…

Dům č.p.169

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Dům

…

Zpět na okres

Panství

Politický a soudní okres Rumburk

1961 Okres Děčín

1975 část Krásné Lípy

2003 Pověřený městský úřad

1993 samostatná obec

Historie obce ^{Zdroj A) Zdroj B)}

1.P.Z. 1457

Množství podstávkových přízemních domů

Obec sestává ze dvou částí, navzájem propojených rozptýlenou zástavbou s četnými lidovými stavbami. Severnější Stará Doubice existovala již v 15. století, kdy zde byla sklářská huť, zmiňovaná roku 1457. Jižnější Nová Doubice vznikla až v 18. století rozparcelováním šlechtického statku. V minulosti k obci patřila také zaniklá osada Zadní Doubice, připomínaná poprvé roku 1547, která stávala na hranicích v údolí Křinice asi 5 km severozápadně odtud.

Vznik Doubice je pro historiky bohužel stále spojen s mnoha otázkami a nejasnostmi. Jisté je, že počátky zdejšího vrcholně středověkého osídlení jsou spojeny se sklářskou výrobou, typickou pro oblast Lužických hor. Dokládá to objev středověké sklárny nedaleko Vápenky, učiněný v roce 1995, i nálezy sklářských pánví a sklářské keramiky na louce pod kostelem ze sedmdesátých let dvacátého století, které dávají tušit, že středověkých hutí mohlo pracovat na území Doubice během doby více.

Existence Doubice jako vesnice je doložena písemně až kolem poloviny 16. století (dosud nejstarší známá písemná zpráva pochází z roku 1552). Tehdy tvořilo základ vsi, která se rozkládala podél Doubického potoka devět (deset) usedlostí s rychtou, ke kterým náležel pruh pole, dále několik domkářských stavení, pila a především vrchnostenský hospodářský dvůr (Meierhof), jehož pozemky zabíraly většinu plochy dnešní Doubice. Tento stav se udržel v podstatě v neměnné podobě až do počátku 18. století. V roce 1704 se českokamenická vrchnost rozhodla pro nerentabilitu definitivně ukončit hospodaření na svém poplužním dvoře v Doubici a začala dominikální dvorské pozemky prodávat poddaným na stavbu nových domků. Tak se začíná postupně rodit část obce, která bude na konci 18. století nazvána Novou Doubicí, aby se odlišila od staré původní vsi, tj. Staré Doubice.

Ač jsou počátky Doubice spojeny se sklářstvím, v pozdější době toto odvětví ze vsi zcela vymizelo. Kromě několika starodoubických "zahradníků", kteří se na svých usedlostech věnovali zemědělství, však i nadále byla většina zdejších obyvatel zcela závislá na nezemědělské výrobě. S výjimkou činností spojených s rozsáhlým lesním bohatstvím (dřevorubci, výroba šindele) to byla především, jako v celém Šluknovském výběžku, textilní výroba. A tak v Doubici najdeme přádláky, tkalce, běliče a také obchodníky s textilními produkty. Mezi nejvýznamnější obchodníky patřil např. rychtář Nové Doubice Josef Lumpe (+ 1848), jehož náhrobní deska je osazena do zdi doubického kostela. Textilní výroba přinesla celému kraji značný rozkvět, který v Doubici vyvrcholil kolem poloviny 19. století, kdy zde žilo více jako 1300 stálých obyvatel. Dokladem tohoto rozkvětu je mimo jiné také výstavba doubického kostela Nanebevzetí panny Marie (1811 - 1814), kterou z větší části financovali obyvatelé obce.

První doložený majitel Radslav Vchynský z Vchynic a Tetova, pocházel z celkem nevýznamného rytířského rodu z Lovosicka. Již na počátku století zakoupil řadu panství v kraji, vlastnil v roce 1602 Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl a v roce 1607 panství Rumburk. Byl císařským radou, hejtmanem litoměřického kraje a zastával řadu dalších významných funkcí. Dalším významným majitelem se stal Vilém Vchynský, který začal užívat své jméno ve zkrácené podobě "Kinský", jak je známe podnes. Vilém Kinský byl protestant (jako většina místních obyvatel v té době) a spolu se svým švagrem Albrechtem s Valdštejna byl zavražděn v Chebu. Dalším vlastníkem byl katolík Václav Norbert Oktavián Kinský (1642 - 1719), který se stal jedním z nejbohatších velmožů své doby. Podporoval rozvoj místního kraje, založil nové vesnice, pomohl rozšíření řemesel. Z jeho dvou manželství vzešlo 18 potomků a všichni pozdější vlastníci panství pocházejí z tohoto rodu. V roce 1848 bylo panství zrušeno jako veřejnoprávní subjekt a většina půdy byla postoupena bývalým poddaným. Kinským zůstala značná část lesní půdy, pily, obytné a výrobní objekty a podobně. Máme na ně dodnes vzpomínku v podobě názvů vrcholů v Jetřichovických stěnách (Rudolfův kámen, Vilemínina stěna, Mariina skála) a zasloužili se o založení mnoha turistických stezek, přístřešků na vrcholcích kopců apod. Rod Kinských vlastnil rozsáhlé pozemky v tomto kraji do roku 1945.

Jiří Hamáček.

Rok	obyv.	domů
1850
1927	759 N
1930
1947
1961
1970
2001	79

www.doubice.cz

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) E.Poche, Umělecké památky Čech

A) doubice.cz (5.12.2013)

B) luzicke-hory.cz (5.12.2013)

C) wikipedie.org (5.12.2013)

D) address.cz/oudoubice (5.12.2013)

E) hrady.cz (5.12.2013)

F) hemm.cz (5.12.2013)

Kód CZ 10835

Nové Doubice

(Neu Daubitz)

Kód CZ 3050

Staré Doubice

(Alt Daubitz)

Kód CZ 18611

[Zadní Doubice]

(Hinter Daubitz)

72 – 70 - 0

32 – 29 - 0

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 16.12.2019

Předchozí editace: 5.12.2013