Hrob vojína Ivana Banděreva Bělá nad Svitavou, bývalý politický okres Polička |
Výsadek Jána Majera Na jihu Pardubického kraje v malebné krajině Českomoravské
vysočiny v údolí Bělovského potoka leží vesnice
Bělá nad Svitavou. Na zdejším hřbitově jsou u zdi v hromadném hrobu s
obrubníkem ve tvaru šesticípé hvězdy pohřbeni židovští vězni bývalé pobočky
koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci zřízené u zbrojní firmy svitavského
rodáka Oskara Schindlera. Druhou světovou válku zde připomíná i hrob ve
středu hřbitova, na jehož pomníku je rudá pěticípá hvězda. Nápis na tomto
náhrobku po řadu let oznamoval, že je zde pohřben neznámý rudoarmejec.
Na začátku 60. let, nejspíše to bylo roku 1962, přijel na motocyklu do obce
cizí muž, zašel na hřbitov a u hrobu neznámého rudoarmejce zapaloval svíčku.
Místním občanům řekl, že pohřbený rudoarmejec byl
jeho spolubojovník Ivan Banděrev z výsadku Jána
Majera. Muž, který znal pohřbeného rudoarmejce, se jmenoval Alois Kuřitko a přijel pak i na besedu do bělovské
školy, kde dětem vyprávěl o události, která se stala v závěru války nedaleko
jejich obce. (Vzpomínky Bedřicha Škraňky.) Náhrobní
nápis byl pak upřesněn a doplněno jméno Ivana Banděreva. Na sklonku války byly v
prostoru Moravy a Čech rozmístěny vojenské a bezpečnostní síly nacistického
Německa, z nichž nejdůležitější bylo uskupení skupiny armád Mitte (Střed). To mělo pod velením polního maršála Franze Schörnera udržet
průchodnost ústupových cest na západ přes Prahu. Vedle armády a nacistických
policejních a bezpečnostních orgánů
plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm,
němečtí muži, kteří byli připravováni na příchod fronty. Příslušníci Volkssturmu byli rozděleni do praporů podle svého
bydliště a v čele obvykle stáli bývalí důstojníci. Muži byli ozbrojeni
převážně starými vojenskými puškami, ale tyto týlové jednotky měly i
kulomety, pancéřové pěsti a jiné nové zbraně. Volkssturm
měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke
střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým
válečným zajatcům i proti partyzánům.. Proti nacistickému uskupení armády Mitte
vedly útočnou operaci armády 4. ukrajinského frontu, jimž velel generál
armády A. I. Jeremenko, a armády 2. ukrajinského
frontu pod velením maršála R. J. Malinovského. V
sestavě sovětských uskupení armád bojoval rovněž 1. československý armádní
sbor v SSSR. Postupu Rudé armády předcházelo vysílání desantů zvláštního
určení do týlu nepřátelské armády, které měly zejména úkoly zpravodajské a
diverzní. Jejich posláním bylo také rekognoskovat terén, podávat informace o
soustředění vojenských sil, o situaci na dopravních trasách, především na
železnici. Jedním z těchto výsadků byla pětičlenná skupina vedená Jánem Majerem,
která byla vysazena v samém závěru bratislavsko-brněnské operace Rudé armády.
Působit měla podle sdělení příslušníka výsadku Ladislava Hanzela
z roku 1946 v prostoru obcí Jevíčko, Opatovice,
Jaroměřice, Usobrno, Březinky (Vojenský historický
archiv Praha, dále jen VHA, sign. 308-125-8, Dotazník L.Hanzela z 23.11.1946), o rok později tentýž uvedl, že
úkolem skupiny bylo sledovat trať Česká Třebová – Brno a pozorovat činnost
německých vojenských skupin nacházejících se v obvodu působení výsadku. (Tamtéž,
Dopis L.Hanzela z
12.8.1947) Skupina byla vybavena vysílačkou, každý z jejích členů byl
ozbrojen automatickou zbraní a pistolí zn. TT, ve výbavě výsadkářů byly dýky,
lopatky, střelivo. Všichni měli falešné dokumenty a před odletem každý z nich
dostal 4000 říšských marek. Jejich výcvik proběhl od 30. března 1945 do 24.
dubna 1945 v Krakově. (VHA, sign. 308-125-8) Velitelem rozvědky byl mladší lajtnant Ján Majer (v dokumentech
a literatuře se jeho jméno vyskytuje ve tvaru Jan Majer nebo Jan Mayer),
slovenské národnosti, který se údajně narodil roku 1922 a povoláním byl
strojní zámečník. (VHA, sign. 308-125-9)
Byl svobodný a měl pocházet od
Banské Bystrice. Před vysazením prý byl komisařem v oddílu kapitána Jegorova (VHA, sign. 308-125-8) a byl držitelem Československého
válečného kříže 1939 a vyznamenání Slovenského národního povstání I. a III.
třídy. (VHA, sign. 308-125-9) Zástupcem velitele paraskupiny byl
starší seržant Ladislav Hanzel, rovněž svobodný a
slovenské národnosti, který se narodil 8. července 1923 v Šuranech,
okres Nové Zámky. Povoláním byl zemědělec, znal slovensky, maďarsky a později
se naučil rusky. V únoru 1943 přešel z území zabraného Maďarskem na Slovensko
a 17. září 1944 se dobrovolně přihlásil do 2. roty partyzánské brigády Jana
Žižky v Uhrovci. Asi po dvou měsících přestoupil k
partyzánskému oddílu, jehož velitelem byl ruský kapitán Krasnov,
a v něm sloužil u rozvědky do 30. března 1945; od 1. dubna 1945 přešel k
armádní rozvědce číslo 5053 v Krakově. Do hodnosti staršího seržanta byl
Ladislav Hanzel povýšen 15. listopadu 1944. (VHA,
sign. 308-125-8, 308-125-9) Další člen skupiny starší seržant Alois Kuřitka
byl české národnosti a narodil se 18. září 1922 ve Znojmě. Původním povoláním
byl traktorista a kromě češtiny ovládal i němčinu. Za okupace byl v totálním nasazení, odkud
utekl koncem února nebo začátkem března 1945 a dostal se do Krakova, kde se
30. března 1945 dobrovolně přihlásil ke 4. ukrajinskému frontu; vzhledem ke
své znalosti německého jazyka byl zařazen do oddělení rozvědky, část 5053
(velitel plk. Petrov). Zde byl ještě v první polovině dubna povýšen na
staršího seržanta. (VHA, sign. 308-125-9)
Jediným ženatým příslušníkem skupiny Jána Majera byl Čech z
Prahy seržant Josef Poustecký (krycí jméno Jan Zábrodský, narozen snad 1915), který byl povoláním šofér
a měl tři děti. (VHA, sign. 308-125-8, 308-125-9) Z Podkarpatské Rusi (snad z Mukačeva)
pocházel radista Ivan Banděrev. Byl svobodný a v
době seskoku mu údajně bylo podle poválečných informací 19 nebo 21 let.
Studoval prý obchodní akademii a v armádě měl hodnost seržanta. (VHA, sign.
308-125-8, 308-125-9) Letadlo startovalo z letiště v Krosně. Podle sdělení zástupce
velitele Ladislava Hanzela tato skupina sovětské
rozvědky, části 5053, O.S.N. A3 měla být původně shozena u Jevíčka, avšak
omylem došlo k jejímu vysazení u Svitav (VHA, sign. 308-125-9, Dopis L. Hanzela z
23.11.1946) poblíž vesničky Banín a nedaleko Březové (dnes Březová nad Svitavou).
Totéž místo seskoku uvedl také Alois Kuřitka.(Tamtéž,
Evidenční list A. Kuřitky z 23.6.1947) K vysazení desantu došlo v noci z 25. na 26. dubna 1945. „Hned
při seskoku jsme byli přepadnuti velkou přesilou a obklíčeni. Po celou noc
trvajícím pronásledování se mi podařilo dostat se z okruhu Němců“, napsal v
roce 1947 Ladislav Hanzel. (VHA, sign. 308-125-8,
Dopis L.Hanzela z
12.8.1947) Podle téhož v boji padli radista Ivan Banděrev
a rozvědčík Jan Zábrodský (přezdívka Josefa Pousteckého – J.G.), raněn do ruky a zajat byl Alois Kuřitka a po boji
zůstal nezvěstný velitel výsadku Ján Majer. (VHA, sign. 308-125-9, Dopis L.Hanzela z 23.) Své zranění potvrdil a upřesnil v dopise z
23. 6. 1947 Alois Kuřitka – při přestřelce s Němci
byl raněn do pravé ruky, zatčen a vězněn na gestapu v Lanškrouně;
o Ivanu Banděrevovi uvedl, že „padl v boji z 25. na
26. dubna 1945 u obce Banín, kde je také pochován.“
( VHA, sign. 308-125-8, Dopis A.Kuřitky
z 9.9.1947) Ke smrti Banděreva však došlo zcela
jiným způsobem, jak bude dále uvedeno. Zajat byl rovněž Josef Poustecký, který byl také předán na gestapo v Lanškrouně. O jeho dalším osudu existuje pouze jediná
zpráva od Aloise Kuřitky: „Dozvěděl jsem se jen to,
že byl ubit v trestnici německé policie příslušníky gestapa.“ (Tamtéž.) Z
jiných zdrojů se nepodařilo tuto informaci potvrdit ani vyvrátit. Prostor seskoku výsadku územně patřil pod služebnu gestapa
Lanškroun a i když šlo již o 26. duben, gestapo fungovalo dále. August Dargatz, vrchní kriminální sekretář lanškrounského
gestapa, věnoval partyzánskému hnutí velkou pozornost a je pravděpodobné, že
po ohlášení Majerova výsadku odjel do Banína a převzal zajatce. Zcela neznámý zůstává osud velitele desantu Jána Majera.
Zástupce velitele Ladislav Hanzel v roce 1946
uvedl: „Po boji zůstal nezvěstný velitel Ján Majer.“ (VHA, sign. 308-125-9,
Dopis L.Hanzela z
23.11.1946) V dopise ze září 1947 sice
napsal Alois Kuřitka, že Ján Majer žije, ale že
neví kde (VHA, sign. 308-125-8, Dopis A.Kuřitky z 9.9.1947), nicméně Majerova stopa doposud
nebyla objevena. Od seskoku 26. dubna 1945 nemáme o Jánu Majerovi žádné konkrétní
a ověřené zprávy. Z pětičlenného výsadku přežili válku Ladislav Hanzel a Alois Kuřitka, který
zpočátku žil ve Znojmě, odkud se v
průběhu roku 1947 přestěhoval do Moravské Třebové. (VHA, sign. 308-125-8,
Evidenční list A.Kuřitky
z 23.6.1947) Jeho bratr Vilém Kuřitka žil nedaleko Moravské Třebové v Dlouhé Loučce
(VHA, sign. 308-125-9, Dopis A.Kuřitky
z 23.6.1947), kam se nakonec do téhož domu přestěhoval také Alois Kuřitka (žil zde již v srpnu 1947). V téže vesnici
se setkali oba členové výsadku Jána
Majera, kteří seskok a následující boj přežili - již v červnu 1947 uvedl
Ladislav Hanzel své bydliště v Dlouhé Loučce, kde
společně s ním žili i jeho rodiče. Nedaleko místa seskoku zůstal jeden mrtvý, jehož jméno bylo, jak
již víme, zjištěno až v roce 1962 – Ivan Banděrev.
V katastru obce Bělá (dnes Bělá nad Svitavou, dříve Německá Bělá) na okraji
lesa zvaného „Vendelin“ byl již roku 1945 vypátrán
„hrob umučeného parašutisty asi z měsíce dubna 1945“. (Státní okresní archiv
Svitavy se sídlem v Litomyšli, dále jen OA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352) Kopání
hrobu byl přítomen Němec z Banína Ludvík
Heger, místo hrobu zřejmě znali i
někteří další obyvatelé z téže vesnice, takže jeho místo bylo přesně určeno.
Hrob, k němuž byla asi hodina cesty z
Bělé, byl exhumován na základě povolení Okresního národního výboru
Polička z 29. září 1947 za
přítomnosti státního obvodního lékaře
MUDr. Josefa Lopoura z Vítějevse
a finanční náklady hradil Místní národní výbor Bělá. (OA Litomyšl, fond ONV
Polička, kart. 352, čj.
21289/47 IX-10j-387) V roce 1947 – zřejmě v souvislosti se zamýšlenou exhumací –
probíhalo pátrání k objasnění smrti neznámého parašutisty. Svědectví podal
Ukrajinec Josef Oliva z Bělé, který
prý v březnu (sic!) 1945 uviděl při příjezdu na pole u lesa vzdáleného asi
500 metrů více mužů ozbrojených puškami. Oliva nechal koně stát na poli a šel se podívat, co se tam děje.
Na místo samotné jej však muži, vesměs z obcí Německá Bělá (dnes Bělá nad
Svitavou) a Banín, nepustili. Ze vzdálenosti asi 100
metrů viděl na zemi ležet muže, který byl v obličeji celý od krve a rukama
hrabal kolem sebe hlínu. Několik přítomných Němců házelo po ležícím muži
kamením a jako cíl měli jeho hlavu. Oliva se jednoho muže zeptal, kdo to je,
ale byl jiným okřiknut, aby si šel po své práci, a musel ihned odejít.
Později se pak na případ vyptával a
jistý Koblischka z Německé Bělé (ten byl v době šetření již odsunut) mu řekl, že ten
muž byl ruský parašutista, který si při seskoku zlomil nohu a na místě, kde
dopadl, byl chycen a ubit a snad za živa pohřben. (OA Litomyšl, fond ONV
Polička, kart. 352, Hlášení četnické stanice
Brněnic z 28.7.1947) Shodně vypovídal také Ukrajinec Michal Horváth
z Banína, který udal, že v době při dopadu ruských
parašutistů byl od místa vzdálen asi 300 metrů. Volkssturm
prý ihned začal pátrat po výsadkářích a našel jednoho, který se při dopadu
zranil. Toho postřelil Němec Kukla z Banína (ten
měl být údajně v jarních měsících roku 1947 odsouzen v Poličce k 12 letům
vězení). Horváth
dále vypověděl, že jej Němci okamžitě z místa zahnali a z doslechu se pak
dozvěděl, že příslušníci Volkssturmu neznámého
ruského parašutistu ubili k smrti a potom jej pochovali. (OA Litomyšl, fond
ONV Polička, kart. 352, Sdělení SNB Česká Radiměř z 1.8.1947) Svědek neobjasnil, proč byl v noci
tak daleko od obydlených míst a byl
tedy náhodně přítomen přímo seskoku parašutistů, jak to sám uvedl.
Právě výskyt Michala Horvátha v nočních hodinách na
tak odlehlém místě byl snad příčinou ústně rozšiřovaného podezření z jeho možné
spoluúčasti na dopadení zraněného výsadkáře – mezi obyvateli Banína a Bělé nad Svitavou se
ještě řadu let po válce říkalo, že na smrti ruského parašutisty mají svůj
podíl také ukrajinští zajatci z Banína; povídalo
se, že jeden Ukrajinec jel brzy ráno na pole a na stromě uviděl uvízlého
parašutistu s padákem, vrátil se prý do vesnice a oznámil to. V jiné verzi se
jednalo o polského zajatce, kterého prý sedlák, u kterého pracoval, poslal do
sousední vesnice se vzkazem; když se vracel, uviděl na stromech padáky a řekl
to sedlákovi, který zalarmoval Volkssturm.
Podezření, že nález padáků či parašutisty ohlásil zajatec (ukrajinský nebo
polský) nebylo prokázáno ani vyloučeno. Ukrajinec Horváth
byl na místě seskoku možná přítomen ještě v době, kdy tam přijel Josef Oliva
– právě ten totiž ve své výpovědi 28. července 1947 upozornil četníky v Brněnci na Horvátha s tím, že
ten by také mohl o případu podat zprávu. Nalezení zraněného výsadkáře však mohlo probíhat i jinak.
Nedaleko od místa seskoku se nachází tunel na železniční trati Česká Třebová
– Brno a lze předpokládat, že tento úsek trati byl střežen hlídkou Volkssturmu. Není vyloučeno, že právě hlídka zahlédla
padáky nebo zaslechla zvuk motorů letadla, protože podle Ladislava Hanzela byli parašutisté obklíčeni hned při seskoku. V
nastalém boji podle sdělení březovského občana
Františka Havla prý padl četník Smrk (?). (Vzpomínky F.Havla z
30.11.1993) Masakr zraněného parašutisty vykonali spontánně místní němečtí
občané dříve, než dorazilo gestapo z Lanškrouna; je
otázka, zda zdejší Němci parašutistu považovali za rozvědčíka nebo pokládali
rusky mluvícího zraněného muže za člena posádky nepřátelského letadla – ti
byli lynčováni německým obyvatelstvem i na jiných místech v Německu i u nás,
a to v souvislosti s bombardováním německých měst. Ve zprávě o exhumaci z
29. října 1947 MUDr. Josef Lopour uvádí: „Dne 27.
X. 47 v 16 hodin za mého lékařského dozoru… provedena na katastru Bělá u lesa
nedaleko Banína a Lavičného
exhumace zde členy „Volkssturmu“ v roce 1945 zabitého
parašutisty neznámého jména. Následkem toho, že mrtvola byla asi 20 cm
pod povrchem, pozůstává již jen z
kostry rezavě hnědé barvy, kolem krku dosti zachovalá hedvábná vázanka a
poniklovaný medailonek s Madonou a Kristem, jaké nosí příslušníci církve katolické.
Dle kostry jde o muže střední postavy, středního věku, s velmi zdravým
chrupem. V dolní čtvrtině pravá stehenní kost je zlomena šikmo, 5 cm pod
lomem je epifysa prostřelena v zadopředním směru, a
to šikmo, což svědčí o tom, že dotyčný byl postřelen v leže na břiše, a to
nábojem z pušky. Zlomení nohy utrpěl před tím, při seskoku padákem. Na pravé
dolní čelisti je příčná zlomenina lamely zevní s dislokací špičáku I a II
stoličky. Způsob „pohřbení“ v mělké trychtýřovité jámě tak, že hlava je vespod,
nohy namačkány ohnuté, dále stopy po zranění potvrzující pověst, že pádem
zraněný parašutista byl postřelen, dotloukán lopatou a za stálého naříkání
pohřben, aby se zadusil. Při exhumaci postupováno dle předpisu za požití
desinfekčních prostředků, chlorového vápna, lysolu.“ (OA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352, čj. 244/47) Ostatky neznámého parašutisty byly 28. října 1947 převezeny na
místní hřbitov v Bělé. O smrti neznámého podal Místní národní výbor Bělá 16.
května 1951 toto oznámení: „Ruský parašutista, který je též pohřben na
obecním hřbitově, byl zabit asi v březnu nebo dubnu 1945 v lese, na hranicích
katastru Banína a Bělé,
při seskoku padákem si poranil nohu a byl postřelen. Příslušník Volkssturmu, Kukla z Banína,
jej usmrtil ránou do hlavy lopatkou.“ (OA Litomyšl, fond. MNV Bělá, kart. 10, čj.281/51) V této souvislosti si vybavuji vyprávění své sestry, které bylo
roku 1945 sedmnáct let. Vzpomínala, že po osvobození Březové nad Svitavou zde
dohlížela na pořádek Národní garda tvořená mladými českými muži tohoto
převážně německého města. Češi, kteří byli na podzim 1938 vyhnáni při záboru
města a jeho začlenění do tzv. Sudet, se už v květnových dnech roku 1945
počali vracet do svých domovů. Byla mezi nimi i naše rodina. Jednoho
květnového dne uviděla sestra v prostoru mezi radnicí a kostelem shromáždění
lidí – byli zde v půlkruhu nastoupení muži zřejmě německé národnosti, které
neznala, obstoupení a hlídaní rudoarmejci i puškami
ozbrojenými členy Národní gardy. Později se dozvěděla od paní Františky Polákové,
která bydlela na radnici, že sem přivedli několik Němců z Banína
a vyslýchali je v souvislosti se smrtí ruského parašutisty. Ze vzpomínek
Františka Havla, březovského Čecha, který ve městě
prožil celou válku, přivedli do Březové na radnici členové Národní gardy
Němce z Banína, kteří byli podezřelí, že utloukli
ruského parašutistu. Zavřeli je ve sklepě. Ten, který prý jako první zasadil
parašutistovi ránu lopatou, si večer podřezal střepem žíly a přišel ho
ošetřit místní lékárník. Druhý den pak byli Němci shromážděni mezi radnicí a
kostelem. (Vzpomínky F.Havla z 30.11.1993) Ošetřeného Němce odvedli několik
metrů za kostel k mlýnskému náhonu, kde bylo vedle mostku v úrovni řeky ze
dřeva zbudováno místo (madlo), kam se chodívalo máchat prádlo. (Vzpomínky
F.Havla z 30.11.1993) Tak to vyprávěla sestře i paní Poláková – tam si prý
musel zajatý Němec kleknout a ruský důstojník mu dal ránu do hlavy polní
lopatkou. Pak do Němce začali kolemstojící střílet. Podle svědectví Františka
Havla stříleli rudoarmejci, ale „tam se střílelo
dost, moc, byli tam i naši chlap a, každý si chtěl střelit, zřejmě.“
(Vzpomínky F.Havla z 30.11.1993) Mrtvého naložili večer Němci na vůz, odvezli
na hřbitov a pohřbili na neznámé místo. Od těchto událostí uplynulo šest desítek let. Obecní úřad v Bělé
nad Svitavou udržuje hrob Ivana Banděreva a občané
dvakrát v roce uctívají památku všech obětí druhé světové války pohřbených na
místním hřbitově – 42 bývalých židovských vězňů „Schindlerova“ tábora i
mladého chlapce, kterého třináct dnů před koncem války krutě umučili tehdejší
zdejší němečtí obyvatelé. Ti ve své většině setrvali ve svém fanatismu, ve
víře v Adolfa Hitlera a jeho tisíciletou Třetí říši až do samého hořkého
konce. Důsledkem a dozníváním ukončené války bylo i účtování, zejména
na území bývalých tzv. Sudet, tedy
nacistické Říše. Ne vždy to probíhalo tak, že byla prokázána vina a pak
následovalo odsouzení a trest. I to byl průvodní jev poválečných dní a
měsíců. Jitka Gruntová Zdroj: www.obec-bela-cz (2.9.2013) |
Hrob Ivana Banděreva v Bělé nad Svitavou
(Foto Bedřich Škraňka, 2000) |
Aktualizace 2.9.2013 |