|
Historie Bělá nad Svitavou, politický okres Polička |
|
Bělá nad Svitavou, tak jako většina obcí v naší vlasti nemá svůj
„rodný list“, ze kterého by bylo možné vyčíst, kdy a jak došlo ke vzniku
obce. Dlouho do středověku tvořil prostor
kolem Bělé přírodní hranici mezi Čechami a Moravou. Tento hraniční val
s hustými, hlubokými lesy byl překážkou pro kteréhokoliv nájezdníka. Bělá byla českou vsí. Uvádí se, že zde byla ochranná tvrz, jejíž
stráž chránila brněneckou obchodní stezku kolem
Svitavy. Nasvědčuje tomu pojmenování „Gratzl“, tj. gradec – hradec, pro skupinu 6
domů. Bělá, zpočátku seskupení několika stavení, se rozrůstala. Přicházeli noví
osídlenci. Stala se součástí správního celku, jehož jádro tvořil hrad
Svojanov. Celá historie Bělé byla od nejstarších dob úzce spjata s historií Svojanovského panství. Celá oblast byla královským
majetkem. K většímu sídlení došlo až za krále Přemysla Otakara II. Ten roku
1265 založil město Poličku a aby kraj více vynášel byl dosídlen dvěmi
početnými kolonizačními skupinami Němců. Dolní část obce dostala název Deutsch Bela, horní Neu Bela
(Lavičné). Němci kolonizovaná Nová Bělá (Neu Bielau) se poprvé objevuje v listinném dokumentu r. 1291,
Německá Bělá až r. 1437, kdy český král Zikmund při korunovaci své manželky
Barbory von Eili na
Pražském hradě mezi jinými korunovanými statky jí také daroval hrad Svojanov.
Ve věnovací listině stojí: „Item Svojanov hrad, Fürstenberk zvaný u Poličky,a dále zapsanými vesnicemi:
Česká Dlouhá, Radiměř, Bělá (t.j. Německá Bělá a Nová Bělá), Vítějeves
(Královská Hynčina), Svojanov, Trpín,
Bystré, Hartmanice, Rohozná,
Jedlová, Korouhev, Limberk (Pomezí) a Hlásnice se
všemi lesy, vodami, propustmi, rybníky, pastvinami, zařízením, právy a
svobodami, které k tomu a hradu náležejí.“ Král Václav
II., který založil klášter Zbraslav, mu daroval, při jeho návštěvě 29. 12.
1293, vesnice Banín
a Novou Bělou (Lavičné) a osvobodil je od
platů k Poličce. Bělá v držení králově. Svojanovské panství se po čase rozpadlo na několik
částí(1557). V době rozdělení panství měla Bělá celkem 39 osadníků. Část
připadající k limberskému podílu měla 13 osadníků,
kteří obhospodařovali celkem 86 prutů polí (1 prut se rovná cca dnešním 1,51
ha). K této části patřil také kostel a vrchnostenský les zvaný „Bělovský“. Ke korouhevské části
patřilo 26 osadníků s celkovou výměrou 220 prutů polí. Jména osadníků byla
převážně česká. Svojanovské panství měnilo své
majitele a dělilo se. V roce 1583 připadly vsi Česká Radiměř,
Lačnov, Zářečí, Česká Dlouhá, Banín,
Nová Bělá, Vítějeves, Brněnec,
Německá Bělá, Česká Chrastová (Chrastavec) a Půlpecen Hartvíkovi Zeydlicovi z Schönfeldu,
případně Václavu Zárubovi z Hustiřan. Ti panství
brzy prodali s vyjímkou Banína
a jeho dvora, Nové Bělé a České Dlouhé, které si Václav Záruba ponechal a
sloučil je v jeden statek. Zanedlouho se
nachází ostatní jmenované vsi v držení Simona Kraczera
z (von) Schönberku. Simon
Kaczer asi také vykoupil více selských statků v
Německé Bělé a pozemky připojil k panskému dvoru, který s ostatními
vesnicemi, tj. Vítějvsí, Brněncem,
Zářečím, Chrastavcem a Půlpecnem tvořil majetek
nového pána, Kraczerovo panství Německá Bělá – Deutsch Bielau. Panství
hraničilo s územím svitavským, olomouckého biskupa,
borotínským, letovickým, křetínským, svojanovským a bysterským. Měřilo 3962 jiter a 2 sáhy, z toho 2/3 orné
půdy, ostatní louky, zahrady, pastviny a lesy. V hornaté krajině s úzkými
údolími se tehdy pěstovalo hlavně žito, oves a len. Na panských polích se
začala pěstovat i pšenice. Ovoce bylo málo. Poddaní chovali hlavně dobytek a
jen někteří měli ovce. Z vlny a lnu si vyráběli doma pro sebe hrubé sukno a
plátno. Doma předli a tkalčili. Kraczerovi
nestačily příjmy ze zemědělství, tak jako mnohým šlechticům jeho doby, i když
zřídil v Německé Bělé a Vítějevsi
intenzivní chov ovcí. Začal budovat při Svitavě na pozemcích svého panství
hospodářské podniky. Když ve
třicetileté válce r. 1629 prodal své panství Ottovi Welanderovi z Schwarzenthalu, je v obsáhlé smlouvě zaznamenáno, co k
panství náleželo. Kromě statků a vsí Vítějevse to
byla vesnička Prnenitz (Brněnec),
Zářečí, Crosta (Chrastavec), Polpiecz
(Půlpecen), tj. 6 vsí s poddanými, sirotky se všemi
povinnostmi a právy. S panstvím byla také prodána ovčárna, pivovar, výčep
piva, vína, kořalky, mlýny, pily, rybníky i s násadou, řeky, potoky, vody a k
nim příslušná rybářství a vodovod. Vedle dřeva, valch, pastviny, louky,
obilí, zeleninové aj. zahrady, chmelnice, lesy, křoviny, dávky a příjmy s
kostely, všechny roboty a služby potažní i pěší atd., všechno za 28.000
rýnských zlatých, každý po 60 krejcarech. Otto Welander prodal panství Jakubu Cappaunovi,
dědičnému pánu v Křetíně. Ten musel po třicetileté
válce r. 1651 prokazovat, že všichni jeho poddaní jsou katolického
náboženství. V témže roce zemřel bez potomků. Panství zdědila ovdovělá
švagrová Sidonie Cappaunová.
Ta po 5 letech zemřela a panství dědí její sestra Marie Eliška Egs. Od ní získal panství postupní smlouvou feudál Jan Walderode von Eckhausen. Své statky si dal r. 1670 potvrdit od císaře
Leopolda jako fideikomis, tj. v rodě nezcizitelné panství. Podle zvláštního
nástupnického řádu mělo přecházet do užívání členů šlechtické rodiny.
Uživatel nemohl ztenčit podstatu fideikomisu, jsa odkázán na jeho užitky.
Fideikomisy byly zakládány, aby se i pro budoucnost zachoval lesk
šlechtických rodin. Jeho syn Jan Pavel Leopold, svobodný pán von Walderode, který byl povýšen
do hraběcího stavu, přikoupil r. 1686 ještě bysterské
panství, které nebylo však pojato do fideikomisu. Hrabě se o hospodářství
nestaral. Jeho správce, bysterský hejtman Antonín Tyderle, hospodařil tak, že panství velmi zadlužil a
hraběte nechával bez finančních prostředků. Prodlužený hrabě upadl u císaře v
nemilost. Z toho ztrudomyslněl a konečně roku 1694
opustil panství, aniž by učinil nějaké pořízení. Vstoupil do znojemského
kláštera, kde po čtyřech letech zemřel. Přímých dědiců neměl. Nad opuštěnými statky
(Řepínem, Libní, Oujezdem,
Křetínem, Německou Bělou a Bystrým) byl zvláštní
komisí jmenován správce Jiří Reichard se sídlem v
Bystrém. S poddanými zacházel krutě. Po mnoha stížnostech byl konečně r. 1703
správcovství zbaven a uvězněn. Bysterské panství
bylo prodáno v dražbě za 234.000 zlatých. O fideikomis v Německé Bělé se
ucházeli příbuzní zemřelého hraběte von Walderode. Konečně je převzal Jan Podivín hrabě von Walderode, císařský obrst a
velitel dragounského pluku v Neapolském království, které tehdy náleželo
Habsburkům. Za takovýchto hospodářů panství v Německé Bělé příliš
neprospívalo. Stejně tomu bylo i za jeho nástupce Františka Jana Nepomuka
hraběte von Walderode.
Ten zemřel r. 1798. Poslední von Walderode byl hrabě Josef Desfours,
který přijal přídomek von Walderode,
aby mohl převzít fideikomisní panství Německá Bělá. Vyžádal si zrušení
fideikomisu a začal panství pronajímat a rozprodávat. V r. 1808 prodal
panství Německá Bělá hrabě Desfours za 125.000
zlatých Emanuelovi, svobodnému pánu von Bartenstein. V té době dokončoval František Diebel papírnu, která dostala čp.
17 (v současné době Vitka Brněnec).
Pozemek patřil k panství Německá Bělá. V 1. polovině 19. století přibývalo na
Svitavě soukenických valch, které zpracovávaly cizí vlnu. Poddaní na panství
Německá Bělá chovali na svých hospodářstvých pouze
368 ovcí. Ve dvou panských ovčínech v Německé Bělé
a Vítějevsi měli 1512 ovcí. Roku 1841 svobodný pán
Emanuel z Bartensteinu umírá a panství německo-bělské přejímá jeho
provdaná dcera Pavlína, hraběnka z Logatheli,
19.7.l863 se uzavírá kupní smlouva mezi Pavlínou,hraběnkou z Logatheli,rozenou svobodnou paní z Bartensteinu,
jako prodávající a zplnomocněnými kupci Josefem Hollaynem,
Antonínem Selinkou a Prokopem Müllerem
jejich jménem a jako zplnomocněnými zástupci 23 věřitelů, jako kupujícími
panství Německá Bělá za cenu 123.000 zlatých rakouské měny a to zápisem na
kupce: Josef Hollay čp. 48 Josef Schubert čp.
2 Antonín Selinka čp. 77 Jan Schuster čp. 17 Jan Mischke čp. 47 Josef Miller čp. 41 Pavel Schuster čp.
32 Bartoloměj Rohatsch čp. 87 Jan Breuer čp.
12 Jan Eltschka čp. 79 Jan Koletschka čp.
78 Josef Ratzka čp. 76 Erasmus
Michele čp.
25 Pavel Koletschka čp.
34 Jan Schuster čp.
21 Jan Blaschka čp.
33 Václav Dworschak čp.
65 Antonín Schuster čp.
38 Adalbert Raudenski čp. 27 Jan Schuster čp.
116 Jan Schuster čp.
55 všichni z Německé Bělé a Florián Felkl, celoláník
z Nové Bělé (Lavičné) Jan Tobisch, čp.
81 z Karle
a Prokop Müller z Brněnce. Na základě
specifické kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1868, dodatku z 11. 7. 1871 a
prohlášení z 19. 10. 1872, je zaknihováno vlastnické právo na německo-bělské panství 23 díly
(následující jména) na Jana Tobische z Karle. Na základě
kupní smlouvy, která je datována ve Vídni dne 9. 7. 1883 a v Praze s datem 4.
7. 1883 je vlastnické právo na panství německo-bělské zaknihováno Císařsko-královskému privátnímu fondu,
který tento majetek na základě nabídky, patrně ve dražbě
získal.Císařsko-královský privátní fond spojil německo-bělské panství s panstvím bysterským.
Na základě zákona ze dne 12. 8. 1921, pod číslem 354 Sbírky zákonů se stal
majetkem Československé republiky. Zdroje: Roman Deml – Stručný nástin historie
obce Bělá nad Svitavou Jan Kopecký – 330 let textilní tradice Vlněna Brněnec Zpracovala: Korbářová Anna – kronikářka obce Bělá nad Svitavou v
lednu 2005. Rozvoj obce po roce 1945. Po odsunu německých obyvatel z obce do Německa došlo k
postupnému osídlení opuštěných usedlostí a rodinných domků. Přišly sem celé
rodiny s dětmi a mladí lidé z českých vesnic. Na statcích se pokračovalo v
hospodaření, továrny dostaly správce, dál byly v provozu i některé živnosti.
Zlom nastal po roce 1948 a v 50. letech.Živnosti přešly pod okresní podnik
služeb,spotřební družstva aj. Zakládáním družstev zaniklo soukromé
hospodaření a rozvojem státních podniků i živnosti. Obec měla postupem času 1
obchod, 1 pohostinství s řeznictvím. Instaloval se místní rozhlas, který nahradil bubeníka Škrance. V roce 1951 se začalo
promítat v kině v čp. 89. Kino bylo vybudováno ze
tkalcovské dílny. Konaly se tu různé kulturní akce,besedy a oslavy.Počátkem
80. let 20. století s rozšířením majitelů televizních přijímačů kino pro malý
zájem zaniklo. Podporován byl rozvoj Zemědělských družstev.Postavena byla
bytovka čp.228 pro členy JZD. K největšímu rozvoji obce došlo v 70. letech 20. století, kdy
byly opraveny cesty v obci, rozšířena mateřská škola, postavena nová požární
zbrojnice, regulován potok, opravena základní škola, postaveny autobusové
čekárny, z rybníka byla vybudována požární nádrž, která byla hojně využívána
i ke koupání. Zemědělské družstvo postavilo nové středisko živočišné výroby.
Vyměněno bylo el. vedení a postaveny betonové sloupy, opraveno venkovní
osvětlení, instaloval se nový místní rozhlas, ve třech etapách byl v obci
zaveden vodovod. Na akcích se podíleli brigádami místní občané.V letech 1961 – 2000 bylo v obci postaveno 20 domů (čp.226 – 244 a
čp.40). V roce 1976 byla Bělá nad Svitavou sloučena s obcemi Lavičné a Banín a vytvořila se
integrovaná obec Lavičné. Národní výbor měl sídlo v
Lavičném v budově bývalé školy. Finanční prostředky
se dělily mezi tři obce. Po revoluci v roce 1989 proběhly demokratické volby do Obecního
zastupitelstva. V obci působily 3 strany: Komunistická strana Československa,
Československá strana sociální a Československá strana lidová a Občanské
forum. Starostou byl zvolen Pavel SULKE. Obec se opět osamostatnila. Znovu
začaly vznikat živnosti. Mezi prvními to byl obchůdek Jiřího Jílka v čp. 89, Salon Jany Havlů v čp.
150, doprava a prodej uhlí Sulke Pavel čp. 235, dílna Ing. Stanislava Peterky na montáž el.
Součástek čp.213, dále pak autodoprava pana Procházky čp.
240, pohostinství a výroba uzenin p. Bednáře ze Svojanova v čp.48, obchod
paní Zavadilové Jaroslavy v čp. 60, prodej
galanterie a drogistického zboží pana Josefa Havlíčka v čp.
89, ze skladu obilí v továrně čp.220 u Základní školy restaurace Jitřenka
manželů Küfhaberových, ubytování pro zahraniční
hosty poskytuje ve své chatě Jaroš Josef z čp. 188.
Pod lipami byl otevřen jako pohostinství Kiosek Milanem Trobokem.
Postupem času byla založena stavební firma Ing. Martina Alexy, natěračské a
malířské práce poskytoval Fikr Ladislav z čp. 230. V roce 1995 byl starostou obce zvolen Jílek Jiří. Pracuje jako
neuvolněný starosta, tj. při zaměstnání. Místostarostou byl zvolen Havlů
Václav. Společně se zastupitelstvem řešili ekologii obce, zajistili
vypracování urnanistické studie. Obec byla
plynofikována, položen byl kabel TELECOMU, a tak může mít každá domácnost
telefon. Udržována jsou veřejná prostranství obecním zaměstnancem. K tomu je
zakoupena potřebná technika. Obec je od roku 2.1.2002 členem mikroregionu
Brněnec. Starostovi Jiřímu Jílkovi vyslovili občané důvěru i ve volbách v
roce 2002. Kultura V 50. letech 20. století založilo několik místních občanů
divadelní spolek a sehráli několik divadelních her (např. Čapkovu Matku, Tajovského Ženský zákon, Divou Báru B. Němcové).
Hostovali tu taneční i divadelní soubory. Tradicí bylo pořádání „Kácení
máje“. Každý rok chodili o „Ostatcích“ maškary. Pro děti byl připravován
„Dětský den“. V čp. 190 se pravidelně hrálo
loutkové divadlo (p. Alois Zeman). Od roku 1973 začal v obci působit Sbor pro občanské záležitosti.
Do života byl přivítán každý nově narozený občánek obce. Zasílány byly
gratulace k životním jubileům a ke kulatinám
dostává jubilant dárkový balíček. Od r. 2004 je možné provádět sňatky ve Společenském centru. Dlouhou dobu od r. 1951 bylo v obci kino v čp.
89. Teprve počátkem 80. let zaniklo. V kině se konaly besídky dětí z mateřské
a základní školy, besedy a kulturní akce. V roce 2003 se podařilo zastupitelstvu získat prostředky z
evropského fondu SAPARD na rekonstrukci domu čp.
89. Splnil se tak padesátiletý sen občanů obce mít důstojné kulturní zařízení.
Dům se přeměnil na Společenské centrum. V přízemí má knihovnu, veřejný
internet, velký sál ke konání kulturních akcí, schůzí, přednášek a koncertů.
Konají se tu svatební obřady a svatební hostiny. Lze tu připravit
občerstvení. V poschodí byly vybudovány 2 byty 3 + KK a 1 garsonka.
Projektantem akce byla projekční kancelář Ing.arch. Haralda
Čadílka z Brna. Hlavním dodavatelem bylo s. r. o.
VÝSTAVBA/S Ing. Leoš Podsedník. Celkové náklady činily 5,3 mil. Kč. Provoz
byl zahájen 3. 10. 2003. Od roku 1999 byla otevřena na Obecním úřadě hudební škola PhDr.
Boženy Küfhaberové Ph.D.
Také tu začala výuka anglického jazyka. V restauraci „Jitřenka“, pod lipami
čp.220, na benefičních koncertech v kostele, předváděli žáci hudební školy
výsledky své práce jak zpěvem, tak i hrou na hudební nástroje. Každoročně se tradičně koná pod Lipami pálení ohně na mistra
Jana Husa. Hostují turůzné country skupiny. Opět se
konají vánoční koncerty hudební školy a Mikulášská nadílka. Ve Bělé se narodil 3.8.1923 malíř Hubert Heger. Zemřel 14. 4.
1987 v ZEITZU v Německu. Některé jeho práce byly vystaveny v roce 1996 v
Moravské Třebové. U kostela se nachází
socha Jana Nepomuka z roku 1768. V místním kostele se nachází freska, jejíž
autorkou je Irmgarda Langová z Brněnce
z roku 1932. Hlavní Oltář maloval malíř Josef Scheiwl. Do této oblasti patří i historické památky a pomníky obětí 1. a
2.světové války. U kostela byl postaven pomník obětem l..světové válkyz roku 1921.Bohužel skleněná deska se jmény obětí
byla zničena.Ze Bělé padlo na frontě 46 mužů. Na místním hřbitově je hrob ruského parašutisty ubitého u obce Banín za 2. světové války Ivana Banděreva.Po
60letech jsme se díky dokumentu zpracovaného poslankyní parlamentu ĆR Jitkou
Gruntovou,že se jedná o radistu
4.ukrajinského frontu ,člena výsadku Jána Majera ,který byl vysazen z 25. na
26.4.1945 mezi Březovou nad Svit. a Banínem.Ivan Banděrev si při seskoku zlomil nohu,byl nalezen a ubit
příslušníky Volksturmu z Banína
a údajné snad živý pohřben.Jeho ostatky byly 28.10.1947 převezeny a uloženy
do hrobu na místním hřbitově ve Bělé nad svit.Ohledání po exhumaci provedl MUDr.Lopour Josef.Na hrob Ivana
banděreva byl kladen vždy při výrocí
osvobození od fašismu na 9.5. věnec.Jeho památku sem jezdil uctívat i jeho
spolubojovník Alois Kuřitka z Dolní Loučky.Díky němu byla na hrob umístěna tabulka s jeho
jménem.Pátralo se i na Ukrajině v okolí Mukačeva,kde
se údajně narodil.Příbuzní nebyli nalezeni.nyní již víme,že Ivan Banděrev byl 19-21 let starý.Byl svobodný,studoval
Obchodní akademii a v armádě měl
hodnost seržanta. Na místním hřbitově bylo pohřebeno v hromadném hrobu 42 Židů,
kteří zemřeli při přepravě z Polska do Schindlerovy továrny v Brněnci.Pohřbeni byli za márnicí,po osvobození byli
exhumováni a pohřbeni vzadu na hřbitově. 7. 3. 1994 byl hrob upraven. 9. 3.
1994 se promítal ve Svitavách film Schindlerův seznam. V té době byly
aktuální návštěvy zahraničních televizí v obci a našli se i očití svědkové
převozu mrtvých Židů.U hrobu je umístěna pamětní deska. V dolní části obce „Amerika“ se nachází skalní útvar „Čertovy
díry“. Chodba se prý táhne až pod kostel v Baníně.
Název vznikl dle pověsti o tanci chtivé děvečky, která by tancovala i s
čertem. Ten ji z tancovačky unesl do těchto míst. V blízkosti se nacházela
jeskyně zvaná TUNA LUCHNEI. V ní se za 30tileté války schovávali před Švédy
místní osadníci. Název vznikl podle jména krávy, na kterou volali Tuna Luchnei (krávo pojď do díry). Pamětníci v ní byli v 30.
letech minulého století. Jeskyně se sesula. Také tu měl údajně propadnout
jeden z Daubků ze mlýna Brněnec.
Pověst o Švédské krávě byla zpracována literárně a je německy psaná uložena v
muzeu v Mor. Třebové. Zdroje: Roman Deml – Stručný nástin historie obce Bělá Jan Kopecký – 330 let
textilní tradice Vlněna Brněnec Výpisky z archivů použité
při výstavbě o historii Bělé uspořádané mládežníky (asi rok 1973) Vzpomínky pamětníků: Škrancové Pavlíny, Škraňkové
Olgy a Hlavenkové Blanky Kronika Bělé nad
Svitavou Stanislav Konečný –
Poličsko (2005) Výsadek Majer – Jitka
Gruntová (2005) Zpracovala: Korbářová Anna - kronikářka obce Bělá nad Svitavou v
únoru 2006.. Zdroj: www.obec-bela-cz (2.9.2013) |
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace
2.9.2013 |