Nová Ulice

(Neugasse)

Kostel P.Marie Pomocné ^D)

1774-80

Fara

…

Socha P.Marie ^D)

U kostela

Socha ^D)

U kostela

Socha sv.Jana Nepomuckého ^D)

U kostela

Kamenný kříž ^D)

U kostela

Pivovar ^D)

Rychlý rozvoj průmyslu a vzrůst počtu obyvatel způsobily i růst spotřeby piva. To vedlo měšťany k tomu, že postavili roku 1895 veliký moderní pivovar na Nové Ulici o roční kapacitě 120.000 hl., této hranice však nikdy nedocílil. Vrcholné hodnoty dosáhl na přelomu 19. a 20. století. Výstav se pohyboval okolo 70.000 hl. piva ročně. Pivovar byl veden v přímé režii právovárečného měšťanstva a z obou stávajících pivovarů byly zřízeny sladovny (na ulici Lafayetova a Sokolská). Pivovar byl v majetku německých měšťanů a nesl honosný název „Brauerai der Brauberechtigen Bürgerschaft“. Postupně však začal prohrávat souboj se svým českým rivalem v Holici. Jedním z důvodů byla i odlišná obchodní politika obou rivalů. Právoráčníci se více orientovali na domácí městský trch a na export do zemí německé provenience – Německo, Rakousko a Slezsko, kdy využívali svoji trochu tlučhubovskou firmu.

V Olomouci probíhal nelítostný národnostní zápas, v němž se i pivo stalo jakousi " bojovou zástavou". Jestliže Češi volali: " Svůj k svému" ( Češi, kupujte české zboží!), je nasnadě, že leckdy i nekriticky haněli výrobky a služby německé. ( Samozřejmě, že to fungovalo i naopak.) Skutečnost je však taková, že německé pivo v Olomouci na odbyt nešlo. Muselo se vyvážet do Haliče, kde o ně sice byl zájem, ale zase se odtud špatně dovážely - peníze. A konkurence byla veliká. Správa měšťanského pivovaru však jakoby neviděla a neslyšela. Zbytečně investovala, stále vyplácela vysoké dividendy pravovárečným měšťanům, žila na dluh. Výsledek se ovšem musel dostavit. Ztrátou zahraničního trhu a prudkým poklesem výroby byl dne 21. března 1914 na beznadějně zadlužený pivovar vyhlášen konkurs.

Krize pokračovala i po skončení války a nepomohlo ani vytvoření nové společnosti „Bürgerliches Bräuhaus im Olmütz, do kterého mělo jako akcionář vstoupit i město. Potíže vyvrcholily zánikem právovárečného měšťanstva roku 1922. Staletá tradice olomouckého právovárečnictví se uzavírá. Zadlužený, avšak stále moderně zařízený a v uspokojivém stavu vedený pivovar kupuje téhož roku majitel brněnského pivovaru Roman Zadražil. Tato jeho riskantní investice se mu ovšem moc nepovedla. Zpráva o koupi pivovaru z roku 1922:

"Pivovar bývalého pravovárečného měšťanstva, majitel. A. R. Zadražil, je nejstarší podnik nejen na Moravě, ale i v celé republice i bývalého Rakousko-Uherska. Mimo pivovar jsou přičleněny ještě jiné podniky a to: starý pivovar, dvě sladovny, lihovar a různé jiné reality. Pivovar je zařízen na výrobu 120.000 hl a sladovny mají roční kapacitu 500 vagonů sladu, lihovar vyráběl dle dřívějšího kontingentu asi 3000 hl lihu. Pivovar má též vlastní stroj na výrobu ledu a denní kapacitou 150 q ledu, vyrábí piva světlá a tmavá 10°, 12° a 15°, slady typu plzeňského a vídeňského. Nejstarší stávající historické dokumenty datují se z roku 1050. Závody tyto patřily 348 měšťanům města Olomouce a byly rozděleny na 348 domů a tyto pravovárečníci byli majiteli těchto podniků asi 1000 let, a přešly veškeré podniky prodejem v únoru 1922 na nového majitele A. R. Zadražila, který je zároveň majitelem pivovaru v Brně. Pivovar vyráběl ještě před válkou 60–70.000 hl piva ročně, po čas války následkem nedostatku suroviny a omezené výroby klesla výroba na 20.000 hl. Sladovny pracují s kapacitou asi 400 vagonů ječmene. Kmenový kapitál za objekty zaplacený činil v roce 1922 8,000.000 Kč. Z toho připadlo každému jednotlivci na pravovárečné právo Kč 10.000˙— Pivovar a sladovny zaměstnávají nyní 9 úředníků a 47 dělníků a při normálních poměrech lze zaměstnati dvojnásobný počet těchto sil. Pivovar vystavuje svá piva v Olomouci a okolí, poněvadž bývalý vývoz piva do Polska, Rakouska a Německa následkem nynějších valutárních poměrů jest nemožný. Sladovna v Lafayettově ulici vyrábí slad pro vlastní potřebu a pro prodej v republice. Druhá sladovna v Sokolské třídě má hlavně vývoz do ciziny, který jest vázán na sladový syndikát."

Pivovar se totiž z potíží nedostal a v poslední várce své činnosti (1929-1930) se v něm uvařilo pouhých 12.500 hl piva, což je desetina jeho kapacity. V roce 1930 se podnik dostal do rukou Pozemkového ústavu v Olomouci a ten jej definitivně zrušil.

Dnes jsou budovy pivovaru upraveny pro jiné účely. Funguje v něm například sladovna, jsou zde sklady mrazíren a další prostory jsou pronajímány k různým prodejním činnostem (např. prodej nábytku).