Kod CZ 19310

Žďár nad Sázavou

(Město Žďár na Moravě, Saar)

Místní část: Radonín, Mělkovice

Připojené obce: Žďár-Zámek, Stržanov, Veselíčko,

Kostel sv. Prokopa ^{C) 2)}

2.pol.13.stol., přestavěn v 1.pol.16.stol, barokní kaple sv.Barbory, vybudován již v průběhu druhé poloviny 13. století. Dvojlodní kostel, v interiéru klenutý pozdně gotickou žebrovou klenbou, je opatřen čtyřbokou sedmipodlažní věží zastřešenou cibulovou střechou s lucernou.

Kaple sv. Barbory ^{C) 2)}

v centru města, v blízkosti kostela sv. Prokopa Jednoduchá barokní kaple byla postavena roku 1729 zásluhou žďárského faráře cisterciáka Ferdinanda Kristla. Dvě barokní sochy biskupů v kapli jsou přisuzovány klášterní sochařské dílně, kterou v té době vedl Řehoř Theny. Nejsou vlastní prací Thenyho a vykazují spíše rysy díla pražského sochaře I.F.Platzera

Fara ^{C) 2)}

1781

Kaple Nejsv. Trojice ^{C) 2)}

Hřbitovní kaple Horní ul., Kaple, ohradní zeď Hřbitovní, 17.stol., 1715 doplněna přístavba sakristir, Jan Santini

Sousoší Nejsv.Trojice ^{C) 2)}

na žďárském náměstí vztyčen v roce 1706 za morové epidemie. Nápis na podstavci sděluje, že autorem díla je kamenosochař Jakub Steinhübel, původem z Tyrolska. Jedná se o tzv. ikonografický typ Gnadenstuhl („trůn milosti)

Socha sv.Floriána ^C)

Ve výklenku č.p. 62

Boží muka ^{C) D)}

Jiřího z Poděbrad, při domu č. 488/17

Železný kříž ^{C) D)}

Novoměstská 1093/30

Boží muka ^{C) D)}

park u nového hřbitova, parc. 5287

Boží muka ^C)

Dvořákova, Nádražní, parc. 6136,

Boží muka ^{C) D)}

před čp. 485 (parc. 5824/2)

Boží muka ^{C) D)}

při železničním mostě, parc. 7863/2

Pomník obětem nacismu ^C)

městský park, parc. 644,

Smírčí kámen ^{C) D)}

u plotu chaty če. 72 u hráze rybníka Velká Strana

Tvrz ^{C) 2)}

Kol.1300, přestavěná pozdně goticky a barokně, Vznik objektu býval spojován s novým vysazením městečka před rokem 1300. Novější poznatky posouvají stáří budovy až do období poloviny 15. století, kdy pravděpodobně nevznikla jako šlechtické sídlo, ale jako opevněné místo sloužící potřebám vrchnosti, zřejmě v souvislosti se zdejší rozsáhlou činností zpracování železné rudy.

Radnice ^{C) 2)}

náměstí Republiky 294/24 17.stol., přestavěná empírově. Historická budova byla vystavěna před rokem 1580. Oproti předchozím domněnkám, kdy byla výstavba, respektive zřízení radnice spojováno až s povýšením Žďáru na město v roce 1607, je nejstarší historie žďárské radnice mnohem složitější a obsáhlejší.

Čechův dům č.p.253 ^{C) D)}

Havlíčkovo náměstí Měšťanský dům bez dvorních objektů

Dům čp. 64 ^C)

náměstí Republiky 64/14, bývalý "Hotel Veliš" zůstal ušetřen před devastujícími zásahy v 70 letech 20. století, kdy byla celá protější fronta domů zbourána. O poslední stavební úpravu domu, která jej proměnila do současné podoby, se zasloužil tehdejší starosta města a majitel hotelu Otakar František Veliš (1863-1914). Bohatě zdobená secesní fasáda z roku 1906, vytvořená podle návrhu akademického sochaře Vilíma Amorta, z dosud nevýrazné stavby vytvořila jednu z hlavních dominant náměstí.

Dům čp. 62 ^C)

náměstí Republiky 62/18

Domy čp. 60 a 61 ^C)

Veselská 60/2, náměstí Republiky 61/20

Zpět na okres

Panství

Politický okres N.Město na Moravě, s.o.Žďár nad Sáz.

1961 Okres Žďár nad Sáz.

2003 Pověřený městský úřad

Historie města

Už kolem roku 1100 stávala poblíž dnešního zámeckého areálu tržní osada na zemské obchodní stezce u brodu přes řeku Sázavu. Poté, co byl v roce 1252 panem Bočkem z Obřan nedaleko založen cisterciácký klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie, došlo k přestěhování osady do prostoru tzv. Starého města (pomístně Klafar, Žďár nad Sázavou 3) a krátce poté do míst okolo kostela sv. Prokopa (dnešní historické jádro města). V současném místě byl Žďár vystavěn jako tržní městečko a v roce 1293 je poprvé zmiňován soud (pod jehož jurisdikci spadalo klášterní panství), zasedající ve Žďáře. Za husitských válek byl klášter vypálen a od té doby, přes vydatnou pomoc na obnově Jiřího z Poděbrad, jeho důležitost upadala.

V roce 1588 směnil vévoda Karel II. Minsterberský, fundátor žďárského kláštera, toto panství s olomouckým arcibiskupstvím za drobné statky v okolí šternberského panství, které mu patřilo. Žďár se tak stal manským statkem olomouckých biskupů, proti čemuž se klášter ohradil za vydatné podpory obyvatel městečka. Během sporů přešlo panství nejdříve mezi stolní statky biskupství a později je olomoucký biskup, kardinál František z Ditrichštejna, získal do svého osobního vlastnictví. V roce 1607 Žďár povýšil na město. Roku 1614 kardinál Františkem Ditrichštejn kvůli sporu o vlastnictví žďárského panství cisterciácký klášter zrušil a po odchodu řeholníků jej změnil ve světské sídlo, které roku 1617 dokonce zastavil.

Po bitvě na Bílé hoře osídlil kardinál část nyní již zámeckého areálu františkány. Roku 1638 odkoupil cisterciácký řád žďárské panství od Maximiliána knížete z Dietrichštejna (synovce a dědice roku 1636 zesnulého kardinála) a o rok později se do Žďáru opět vrátili cisterciáci. Roku 1642 klášter napadli Švédové. Klášter byl ale ubráněn řádovými bratry a měšťany. Švédové se opět vrátili v roce 1647 a vyplenili město. Největšího rozvoje kláštera, města a okolí dosáhl v 18. století opat Václav Vejmluva, který mimo jiné pověřil Jana Blažeje Santiniho Aichla přestavbou vyhořelého kláštera. Klášter se v této době také stal významným kulturním střediskem. Opat se dokonce pokusil založit akademii pro výchovu šlechtické mládeže.

Za josefínských reforem byl roku 1784 klášter zrušen na žádost tehdejšího opata a známého osvícenského vědce a plagiátora Otty Steinbacha z Kranichštejna a zůstal pouze správním centrem panství. Některé budovy přešly do soukromých rukou, jádro kláštera bylo později přebudováno na zámek, který vystřídal několik majitelů. Dnes jej vlastní Dr. Radslav Kinský, potomek šlechtického rodu Kinských, posledních vlastníků zámku před znárodněním po druhé světové válce.

Po roce 1848 se Žďár stal sídlem okresního soudu (stal se centrem soudního okresu, centrem politického okresu bylo Nové Město na Moravě). V letech 1898–1905 získalo město železniční spojení (na trase Praha–Brno). Roku 1928 navštívil město prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Snímek z této návštěvy byl vzorem pro československou známku s děvčátkem v kyjovském kroji vydanou roku 1938.

V roce 1949 bylo Město Žďár sloučeno s obcí Zámek Žďár, a poté přejmenováno na Žďár nad Sázavou (podle názvu železniční stanice[zdroj?]). Téhož roku se stal okresním městem a významným průmyslovým centrem po výstavbě Žďárských strojíren a sléváren (ŽĎAS). Tím bylo navázáno na tradici zdejšího železářství, jehož počátky jsou zaznamenány na přelomu 14. a 15. století, kdy byl založen klášterní hamr. Po výstavbě ŽĎASu se město významně rozšířilo. V 70. letech vedení města rozhodlo, že Žďár nad Sázavou by mělo být „moderní socialistické město“, a proto nařídilo rozsáhlou asanaci města. Staré domy (mnohdy i cenné historické objekty) v centru města byly nahrazeny panelovými domy a obchodními středisky. Tím bylo centrum nenávratně zdevastováno.

Rok	obyv.	domů
1850
1927	3464
1930
1947
1961
1970
2001

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) Kuča Karel, Atlas památek, 2002

C) cs.wikipeda.org (19.9.2015)

D) npu.cz (19.9.2015)

E) kaple.cz (21.9.2015)

Kod CZ 19311

Zámek Žďár

[Klášter cisterciáků] ²⁾

1252, obnoven po zničení husity 1421, 1614-38 v úpadku, na počátku 18.stol. rozsáhlé přestavby Jan Santini. Po zrušení a požáru 1784 přestavěn na zámek (viz Zámek)

Kostel sv. Jana Nepomuckého ^{C) 2)}

Zelená hora. Poutní, s ambity, branami a kaplemi., 1719-22, Jan Santini, UNESCO

Kostel mohl vzniknout díky geniálnímu spojení dvou osobností: opata žďárského kláštera cisterciáků Václava Vejmluvy a architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Stavba započala v roce 1719 a kostel byl slavnostně vysvěcen v roce 1722, tedy rok před Santiniho smrtí. Ambity byly definitivně dokončeny až v roce 1740.

kostel sv. Jana Nepomuckého, ambit s kaplemi, hřbitov.

Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky. Záměr na stavbu poutního kostela pojal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 po otevření hrobu sv. Jana Nepomuckého. Stavba probíhala v letech 1720–1722 na jeho náklad. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. Základní kámen stavby byl položen 16. května 1720, chrám byl vysvěcen dne 27. září 1722.[1]

V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel tak jako původně vidět i z velké dálky.

Dne 27. srpna 2014 podepsali zástupci Národního památkového ústavu, Římskokatolické farnosti Žďár nad Sázavou II a Biskupství brněnského dohodu o vydání majetku dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Od 28. srpna tak je areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve správě církve.

Ústřední kostel i jej obklopující ambit jsou jednotně projektovanou a budovanou stavbou. Tvarosloví stavby je velmi minimalistické a nesmírně účinné. Spojuje barokní a gotické prvky, čímž odkazuje k době, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký. Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruoval své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby. Používal přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla tři, pět, sedm, dvanáct atp. Na Zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem na Boží Trojici, a potom ve formě hvězd číslo šest, které je zase odkazem mariánským, mj. proto, že Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi.

Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kupolí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících gotické síťové klenby. Tak jako na jiných stavbách, použil i zde Santini k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu boží přítomnosti. Hovoří se proto o „sakrálním světle“. Světelné poměry interiéru kostela působí zvláštní paradox. Zatímco centrální prostor kostela je osvětlen pouze zprostředkovaně, jsou boční „ochozové“ části kostela hojně zality světlem. Toto světlo proniká do centrálního prostoru kostela lomenými oblouky umístěnými v místech, kde by správně měly být umístěny nosné pilíře. Tento paradox, ještě podtržený štukovou výzdobou, která vytváří paradoxní vztah mezi stěnou a klenbou na této stěně spočívající, má na návštěvníky působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem. Celý chrám pak je vlastně chápán také jako jakýsi relikviář, v němž je uložena relikvie jazyka svatého Jana Nepomuckého.

Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Řezby pěti andělů na hlavním oltáři (které svým počtem opět poukazují k Janu Nepomuckému) a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725–1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou (opět) pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se žel po roce 1784 ztratila. Volba sochařů, kteří mají blízko k dílně Matyáše Bernarda Brauna (Thény byl Braunovým tovaryšem) zde nebyla náhodná, neboť Santini mnohokrát spolupracoval na svých realizacích právě s Braunem, jehož sochařský jazyk mu zjevně velmi vyhovoval.

Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí potenci.

17. července 1784 kostel vyhořel a reálně hrozilo jeho zničení. Naštěstí se podařilo péčí místních obyvatel a především péčí P. Matěje Sychry (1776–1830) areál zastřešit a tím byl zachráněn pro budoucí generace. Povolení obnovit kostel bylo uděleno guberniem v roce 1792 s podmínkou, že kostel nebude již poutní a že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. Na tomto hřbitově se dnes již nepohřbívá a je v posledních letech stěhován tak, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu.

Dolní hřbitov ^{C) 2)}

1709 Dolní hřbitov je jednou z prvních staveb, kterou pro žďárský klášter, konkrétně opata Václava Vejmluvu, realizoval architekt Jan Blažej Santini Aichel. Stavbu hřbitova vyvolala reálná hrozbamorové epidemie, která se ovšem žďárskému panství nakonec vyhnula. hřbitovní kaple propojené zdí, socha Anděla Posledního soudu, kované kříže nebo jejich torza, příp. podstavce (24 ks)

Kostel Nanebevzetí P. Marie a sv.Mikuláše ^{C) 2)}

parc. 9 Areál kláštera, Klášterní1250-70, 1706 přestavěn v duchu barokní gotiky.Jan Santini.

Fara ^C)

č.p. 2, Areál kláštera

Kostel sv. Markéty ^{C) 2)}

Zrušený, čp. 10 a 64 Areál kláštera, 1701 pro poutníky, později obytná budova, poč.20.stol. rekonstruován z části, restaurace

Socha anděla Posledního soudu ²⁾

Na dolním hřbitově, kol.1730, Řehoř Thény, Na hřbitov byla umístěna až asi v letech 1729 - 1733.

Sloup P. Marie ^C)

1. nádvoří (parc. 68) Areál kláštera

Socha sv. Benedikta ^C)

Na mostě u kláštera 1.strana, 1761

Socha sv. Mikuláše ^C)

Na mostě u kláštera 1.strana, 1761

Socha sv. Jana ^C)

Na mostě u kláštera 1.strana, 1761

Socha sv. Cyrila ^C)

Na mostě u kláštera 1.strana, 1761

Socha sv. Bernarda ^C)

Na mostě u kláštera, 2.strana, 1761

Socha sv. Vojtěcha ^C)

Na mostě u kláštera, 2.strana, 1761

Socha sv. Pavla ^C)

Na mostě u kláštera, 2.strana, 1761

Socha sv. Metoděje ^C)

Na mostě u kláštera, 2.strana, 1766

Sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého ^{C) 2)}

u mostu, parc. 526/2, U mostu u kláštera, poč.18.stol.

Boží muka ^{C) D)}

u rozcestí k Polničce

Boží muka ^{C) D)}

u cesty do Starého Dvora

Boží muka ^{C) D)}

u silnice do Dolních Hamrů

Studna ^C)

gotická (parc. 7/1), Areál kláštera

Kašna ^C)

na 4. nádvoří, (parc. 10), Areál kláštera

Hraniční kámen ^C)

Deponován v objektu dílen, Dvorská ul., parc. 141

Kašna ^C)

Areál kláštera

Zámek ^C)

čp. 1, Bývalý cisterciácký klášter zde v roce 1252 založil Boček z Kunštátu. O rozkvět kláštera se nejvíce zasloužil opat Václav Vejmluva, který sem povolal mnoho známých umělců a především architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Po zrušení kláštera byl areál od roku 1826 využíván jako šlechtické sídlo. Posledními majiteli byli Kinští, jimž byl také v roce 1992 majetek v restituci navrácen. rajský dvůr (parc. 7/2)

Brána ^C)

Areál kláštera

Konírny ^C)

Areál kláštera

Hodinová věž ^C)

čp. 3, Areál kláštera

Správní budova ^C)

čp. 4, Areál kláštera

Správní budova ^C)

čp. 5, Areál kláštera

Konventní budova ^C)

(parc. č. 5), Areál kláštera

Letní prelatura ^C)

zámeček čp. 13 Areál kláštera

Jízdárna ^C)

Areál kláštera

Špýchar ^C)

(parc. 36) Areál kláštera

Hospodářské zázemí ^C)

(parc. 48, 58, 60, 61, 63) Areál kláštera

Mlýn ^C)

čp. 6 mlýnský náhon, sádky

Sladovna ^C)

čp. 8

Pivovar ^C)

kolny (parc. 57)

Útulna ^C)

čp. 9

Vstupní brána ^C)

Areál kláštera

Domek ^C)

čp. 53

Domek ^C)

čp. 54

Nový dvůr Lyra ^{C) D) 2)}

Dvorská 33/16, 123/14, 95/12. Klášterní, před 1720, Jan Santini, později nevhodně přestavovaný, Hospodářský dvůr, jenž půdorysným sledem budov vytváří tvar lyry, leží naproti žďárskému klášteru a je datovaný před rokem 1722. Dvůr si i navzdory přestavbám udržel původně barokní rozvržení a zejména z ptačí perspektivy je symbolický půdorys lyry dodnes jasně zřetelný. Autorství Jana Blažeje Santiniho, i když není doloženo, lze předpokládat. správní budova čp. 33, hospodářská budova čp. 95 (parc. 140) hospodářská budova (parc. 141), hospodářská budova (parc. 143/4), hospodářská budova (parc. 143/7), stodola (parc. 143/3), stodola (parc. 143/8), stodola čo, 123 (parc. 147)

Hospoda Táferna ^C)

Santiniho 38, Budovu dnešní restaurace Táferny dal postavit opat cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou Václav Vejmluva kolem roku 1720, hostinec patřil klášteru a sloužil jeho potřebám. Fungoval i jako ubytovna a hospoda pro italské stavební dělníky, době stavby chrámu sv. Jana Nepomuckého. Po zrušení kláštera přešla restaurace Táferna do majetku šlechty a sloužila jako zájezdní hostinec.

Hostinec U tří hvězd ²⁾

Kol.1722, 1900 neorenesančně přestavěn, před 1980 zčásti zbořen.

Silniční most ^{C) 2)}

kol 1760, sochy z 1761-6 s 8 sochami přes Stržský potok, u zámku. Barokní most převádějící silnici I/37 přes Stržský potok (kdysi považovaný za horní tok Sázavy) v těsné blízkosti bývalého kláštera pochází z první poloviny 18. století. Jeho doplnění osmi sochami světců inicioval kolem roku 1761 opat kláštera ve Žďáru Bernard Hennet. Výzdoba byla inspirována podobou Karlova mostu v Praze.

Mostek ^{C) D)}

Kamenný dvouobloukový most z roku 1834 na příjezdové cestě od zámku ke dvoru Lyra, kde přechází řeku Sázavu.

Park ^C)

ohradní zeď

Rok	obyv.	domů
1850
1927	632

Radonín

Kaplička ^{C) D)}

…

Mělkovice

Kaplička ^C)

U silnice

Kamenný kříž ^C)

žulový u silnice z roku 1859

Železný kříž ^C)

na kamenném podstavci před kaplí

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 19.9.2015

Předchozí editace: 8.5.2011