|
Kod CZ
10913 Nové Město na Moravě
Připojené: Hlinné, Jiříkovice,
Maršovice,
Olešná,
Petrovice,
Pohledec,
Rokytno,
Slavkovice,
Studnice
Kostel
sv.Kunhuty 2) C)
Konec 14.stol., renesanční věž 1592, barokní úprava 1725-8,
sgrafitová fasáda 1928-9.- jedoucí
Sv. Václav od akademického malíře Karla Němce. Barokně upravený kostel je
opatřený hodnotnou sgrafitovou výzdobou fasády. Sgrafita byla provedena v
letech 1927 až 1929 z iniciativy zdejšího děkana p. Matěje Müllera, jenž
dílem pověřil svého přítele, znamenitého grafika Karla Němce
Fara
2) C)
Barokní, přestavěná 1801-3
Kaple
Nanebevzetí P.Marie 2) C)
Hřbitovní, pův.renesanční před 1596, 1741 prodloužen, později
upraven.
Evangelický
kostel 2) C)
1897-8, arch.Glaser neorenesanční. postavena v letech 1896-1898
v historizujícím, převážně neorenesančním stylu. Autorem návrhu byl vídeňský
architekt Hans Glaser. Stavbu provedla firma Josefa Sadílka za velké podpory
zahraničních náboženských institucí i výnosů sbírek v kraji.
Evangelická
fara C)
Č.p.135. V době působení evangelického faráře Matěje Hykla
kupuje církev v bezprostřední blízkosti modlitebny roku 1823 od místního
měšťana Antonína Geislera dům č. p. 135 a přestavuje jej na faru. Původně se
jednalo o přízemní skromnou budovu, která byla v roce 1868 zvýšena o patro a
upravena téměř do současné podoby.
Socha sv.Anny C) Na kašně, Vznik původního díla se
přičítá k roku 1727. K výrazné úpravě však došlo v roce 1875, kdy byl
odstraněn výklenek se sochou sv.Rozálie a původní sloup se sv. Annou byl
doplněn o kašnu.
Tři kříže C) postaveny z vděčnosti za záchranu před
morovou epidemií, na kterou nezemřel ani jeden obyvatel města, nacházející se
asi 1 km jihovýchodně od centra města na vrcholu (675 m n. m.) zalesněného
kopce. V roce 1482 byla postavena na Michovském kopci kaplička jako vděk za
záchranu obyvatel před morem. Kaple později zanikla, ale ze stejného důvodu
zde byly postaveny v roce 1680 tři dřevěné kříže a tyto byly obnoveny v roce
1832 dřevěnými kříži na kamenných podstavcích. Tyto kříže byly postaveny z
vděčnosti za záchranu před morovou epidemií, na kterou nezemřel ani jeden
obyvatel Nového města na Moravě. V této době se na místo Tří křížů konaly
poutě a konaly se zde také polní mše. Kamenné podstavce se zde z této doby
zachovaly.
Boží muka C) …
Boží muka C) S popravčím mečem. osmibokým
žulovým sloupem s velkým základním balvanem. Na sloupu jsou osazena replikou
popravčího meče, jehož originál je uložen ve sbírkách Horáckého muzea. Boží
muka byla původně umístěna na rohu zahrady č.147, kde připomínala popravní
místo zvané "Na Stínadlech". Odtud byla odstraněna při stavbě
okresní nemocnice v 30. letech 20. století. Při obnově v roce 1948 je sloup
vybaven železným křížem, který záhy zmizel, proto byl nahrazen replikou meče.
Kašna C) Se sochou sv.Anny Kašna C) Se sochou Vratislava
z Pernštejna, Kašna o půdorysu čtyřlistu se sochou Vratislava z
Pernštejna z roku 1871 byla vytvořena na zakázku města jako vzpomínka na
dobu, kdy novoměstské panství spravoval právě tento pernštejnský šlechtic. Kašna C) Se sochou Píseň hor, pochází z roku
1891. Socha Vratislava z Pernštejna C) Na kašně Autorem sochy v dobovém
renesančním oděvu je Karel Dvořák. V roce 1902 památku restauroval sochař Jan
Štursa.
Socha Píseň hor C) Na kašně Sochařské dílo uprostřed
kašny, chlapec s ovečkou, který představuje alegorii rodného kraje, je prací
významného sochaře Jana Štursy. Originál sochy z roku 1905 je dnes vystaven v
chodbě Horáckého muzea, ve kterém jsou uloženy také dva předchozí návrhy.
Busta Leandera Čecha C) národní buditel, středoškolský
profesor, literární historik, kritik a teoretik. Před budovou gymnázia v
Novém Městě na Moravě stojí již od roku 1931 pomník pedagoga, literárního kritika
a vlastence Leandra Čecha. Autorem je významný sochař a novoměstský rodák
Vincenc Makovský, který bustu vysekal z nedvědického mramoru. Mimořádně
široké vzdělání, všeobecný přehled a pedagogické zkušenosti předurčily
Leandra Čecha na místo ředitele gymnázia v Novém Městě na Moravě, kde působil
téměř dvě desetiletí. V době svého působení zde se společně s novoměstským
starostou Josefem Sadílkem zasloužil o otevření nové budovy školy.
Busta J.A.Komenského C) …
Památník obětem 1938-45 - Socha
Raněný C) je vrcholným protiválečným dílem
sochaře Jana Štursy. Bronzová plastika stojící před Štursovým rodným domem
byla odlita a odhalena v roce 1965 jako památník obětem druhé světové války.
Sádrový originál z let 1920 – 1921 je vystaven v Horáckém muzeu.
Socha Františka Palackého C) je první realizovanou zakázkou Jana
Štursy. Dílo z roku 1902 vznikalo při studiích sochaře na Akademii výtvarných
umění. Kamenný pomník vytvořil umělec dle modelu korigovaného J. V.
Myslbekem, jehož žákem Štursa byl. Na díle spolupracoval i Štursův spolužák
Jaroslav Křepčík.
Sousoší Pohřeb v Karpatech C) Kamenné pískovcové sousoší
uniformovaných legionářů na mohutném podstavci bylo vytesáno v roce 1932 podle
předlohy dřevořezby Jana Štursy z let 1917 – 1918. Původní návrh, vytvořený
během války, který zobrazoval postavy v rakouských uniformách, přepracoval
později sochař Jan Štursa pro pomník obětem 1. světové války v Předměřicích
nad Labem a Místku.
Zámek
2) C)
Pův.renesanční,
1585-8, barokně upraven 1745 a 1874-7 neoklasicistně. Původní areál tvrze byl
okolo roku 1589 za pánů z Pernštejna přestavěn na renesanční zámek. Zámek měl
půdorys tupoúhlého písmene V a při jeho stavbě byl využit starší pozdně
gotický měšťanský dům. Po velkém požáru v roce 1723 zámek zpustl, ale ještě v
tomtéž století došlo k jeho barokní přestavbě. Dnes již před sebou vidíme
podobu v novorenesance slohu z roku 1874. V současné době v zámku sídlí
Horácká galerie se stálou expozicí věnované českému sochařství 20. století,
krajinářství a škrdlovickému hutnímu sklu. Zámek nechal na
místě původní tvrze vystavět Vilém Dubský z Třebomyslic v roce 1589. Z této
stavby se dodnes dochoval půdorys a klenby v přízemí. Z půdorysu je zřejmé,
že se jednalo o obdélníkovou stavbu s věží uprostřed. V roce 1643, když byl
zámek v majetku Šimona Kratzera ze Schönsperka, ho vyloupili Švédové. Po
jejich odchodu byl zámek přizpůsoben hospodářským účelům. V roce 1723 jej
těžce poškodil požár a postupně pustl, až jej v roce 1745 dala představená
správy nadace Miniati di Campoli přebudovat v barokním slohu. Zachován zůstal
obdélníkový půdorys, ale areál byl zvětšen a rozšířen, takže vznikl
čtyřkřídlý zámek. Také interiér byl zbarokizován a v předním traktu byla
zřízena kaple. Přední část sloužila příležitostným pobytům představených
správy nadace, zadní část se stala sídlem patrimonijních úřadů a po roce 1848
správy velkostatku. V roce 1874 došlo k další přestavbě zámku, tentokrát ve
stylu neorenesance. Tím se výrazně změnil vzhled průčelí a interiérů a
střecha byla pokryta břidlicí.
Radnice
2) C)
Stará. Po
přestavbě 1803. Vznikla v roce 1555 přestavbou
původních dvou měšťanských domů. V roce 1723 ale vyhořela a při následné
obnově přibylo další poschodí a také věžička. V roce 1938 byla místním
rodákem Karlem Němcem vytvořena sgrafitovou výzdoba. Dnes je zde umístěno
Horácké muzeum Původně renesanční budova z poloviny 16. století, stavebně
upravená v barokním a následně klasicistním období, je významným
představitelem radniční architektury na Moravě. Dnes v objektu sídlí Horácké
muzeum. Muzeum bylo založeno roku 1892. Jeho expozice se zaměřují na lidovou
kulturu v severní části moravského Horácka, sklářství, železářství a dějiny
města.
Nová
radnice a škola 2)
1876-8, Florian Zednik Pivovarský
sklep C)
1770
[Hánův mlýn] – Jarošova pila C) Žďárská ulice zmiňovaný již v 16.
století. Stál nedaleko mostu (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru
celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho
přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm
Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale
dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již
obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 tu začal provozovat pilařskou živnost
Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila. [Kazmírův mlýn] C) (Žďárská ulice čp. 35). Původně se
tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra
Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a
rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze
známého fryšavského mlynářskéh rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který
vypukl o půlnoci 27. září 1916. [Ráčkův mlýn] C) Žďárská ulice Ke konci 16. století
ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes
jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti.
Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním
mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat
a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu.
Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit. Dům č.p. 4 C) …
Dům č.p. 6 C) …
Dům č.p. 7 C) hotel Panský dům. Dům č.p. 8 C) …
Dům č.p. 9 C) …
Dům č.p. 10 C) …
Dům č.p. 11 C) rodný dům Vincence Makovského. kde se
v roce 1900 narodil umělec Vincenc Makovský. Na ojedinělé fasádě s prvky
české novorenesance je umístěna pamětní deska s umělcovou bustou, kterou
navrhl jeho žák a asistent Miloš Axman. Deska byla odhalena v roce 1985.
Dům č.p. 13 C) rodiny Bradyových, je připomínkou
nacistické okupace a Holocaustu. Dům č.p. 30 C) …
Dům č.p. 32 C) …
Dům č.p. 40 C) Rodný dům malíře Karla Němece, na
průčelí domu vidíme vyřezávaný reliéf se svatým Lukášem – patronem malířů. A
kousek od něj visí i pamětní deska z dílny dalšího novoměstského rodáka –
Jiřího Plieštika.
Dům č.p. 47 C) …
Dům č.p. 97 C) z přelomu 15. a 16. století. V
současnosti v něm sídlí městské informační centrum. z poloviny 16. století,
kdy sloužil zřejmě jako úřední budova. V přízemí je zachován tzv. mázhaus.
Mázhaus je ústřední místnost v přízemí domu, z níž vedly vstupy do
jednotlivých místností. Majitel tam často provozoval obchod nebo řemeslo. V
našem případě je mázhause zaklenutý na středový sloup, kde vidíme znak pánů z
Pernštejna - zubří hlavou.
Dům č.p. 101 C) …
Dům č.p. 103 C) s renesančními základy z poloviny 16.
století sloužil zpočátku jako dům právovárečný. Po rekonstrukci v letech
2002–2003 zde sídlí městský úřad. Dům č.p. 119 C) JUDr. Ivan Sekanina, přední levicová
osobnost předválečného období, antifašista a přítel básníka Jiřího Wolkera,
se v roce 1900 narodil v Novém Městě na Moravě. Rodný dům označuje pamětní
deska s bustou, realizována podle návrhu pražského sochaře Jana Kozáka.
Fasádu také zdobí reliéf Salvator mundi (Spasitel světa) z roku 1905, kterou
zhotovil k výzdobě průčelí lékárny u Salvatora Jan Štursa.
Dům č.p. 121 C) roku 1608 zřízena škola. Dům č.p. 124 C) budova I. základní školy z roku 1879 Dům č.p. 133 C) s bohatě dekorovanou fasádou v duchu
historismu byl postaven v roce 1888. Výrazná štuková výzdoba uliční fasády,
jež čerpá ozdobné prvky z téměř všech architektonických slohů, je v prostředí
regionu skutečně ojedinělá
Dům č.p. 160 C) …
Dům č.p. 1439 C) rodný dům Tobiáše Kamenického Přírodní památka Pernovka C) rašelinná louka Přírodní památka U Bezděkova C) lokalita šafránu bělokvětého Alej Smíření C) V roce 1928 byla ke Třem křížům
vysázena javorová alej – Alej smíření, vedoucí od evangelického hřbitova ke
Třem křížům. Kde za každého mrtvého obyvatele z 1. světové války byl vysazen
jeden strom. |
Panství Politický okres N.Město
na Moravě, s.o.N.Město na Mor. 1961 Okres Žďár nad Sázavou 2003 Pověřený městský úřad
Historie obce
1990 MPZ Do 70 let 20.stol. památkově
hodnotné, po té přestavěna předměstí ve stylu socialistického depresionismu. Historie města je spjata se vznikem žďárského
kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je
téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První
písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako
Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (Nova Civitas) se
poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno
jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město
Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou
rozlehlost nazývána hradem. Od roku 1496 patřilo panství
Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach,
zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo
panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z
Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval
renezanční zámeček, ve kterém se usídlil, po dlouhé době vrchnost opět
sídlila přímo ve městečku. Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno
a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna,
který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla
nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město
povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak. V roce 1638 mění panství majitele
znovu. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský
správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat
také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl
zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v
roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím
uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě
železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a
Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku. V roce 1691 na základě soudního
výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později
prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž
patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se
vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich nadvlády proběhla na novoměstském
panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly
nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské
Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický
kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně
přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce
1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního
významu. Roku 1723 město zachvátil velký
požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797
helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo
sídlem okresního hejtmanství a zároveň jednoho ze tří soudních okresů. Od
roku 1906 má Nové Město přívlastek "na Moravě" pro odlišení od
ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad
Sázavou. Novější dějiny města výrazně
ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z
Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19.
století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických
nástrojů zahájená v roce 1949. Osada, později městečko Nové Město,
byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a
Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova
náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí;
dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena
dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup
výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice);
severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové
Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na
Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou
měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde
blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí. K významným stavebním
zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel
novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale
také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo
k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku
(Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil
prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl
koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku
Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které
se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině
téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes
Brněnská a Jánská ulice). Další stavební vývoj výrazně
poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil
domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801,
který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba,
ta se však nadále soustřeďovala především do centra města. V 1. třetině 20. století se město
začíná rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva,
které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a
oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město
rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy
je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se
říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova
a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes
ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice),
první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30.
a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál
okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské
sídliště určené pro zaměstnance nemocnice. Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo
město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční
trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických
nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od
města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na
Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport
(Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu
rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová
sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika
vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré
sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i
tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě
pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v
80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy)
ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní
straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál
už od poloviny 70. let moderní obchodní dům. Zastavěna byla postupně také
volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a
panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice
Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny
pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno)
byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty;
"nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní
jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných
domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla
samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné
domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a
Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí
Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do
provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce. V souvislosti s touto rozsáhlou
bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20.
století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra
Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová
základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven
kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé,
Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v
závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu
gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny
pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a helioportu. Přestože už v
70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum
města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V
polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou
službou, ve kterém jsou i městské byty. Nečasovu ulici tvoří domy po obou
stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového
objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k
Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých
zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová.
Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve
Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25,
který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské. Právě ústí Bobrovské ulice u
přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při
rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice
na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na
začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve
opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení
vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový
most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice
na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením
stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila,
když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní
podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno. Ulice, to jsou ale především domy.
Pojďme se u několika zajímavých zastavit. První zastavení bude rovnou v
pekle! Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho
majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách,
kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda „Na Pekle“. V polovině 19.
století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena
byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se
nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem
Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním
hostinským v „Pekle“ byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z
pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě,
která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu
mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19.
století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci
a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do
Ameriky. Po návštěvě pekla a očistce možná
čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Ale omyl, my se zastavíme v barvírně.
Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století
František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem
tekl „věčně modrý potok“. Potok, který dříve tekl za domy na západní straně
Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z
Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento
mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k
Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy
se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z
Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války
mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od
18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve
století dvacátém Augustin Jelínek. Od roku 1938 se začaly na domech v
Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako
první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od
svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu
1918 při dobývání Kurganu. O devět let později – 27. července 1947 – odhalil
tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing.
Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách
první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem
exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945
Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na
Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr
Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a
JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května
1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední. Palackého náměstí, to je v Novém
Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř
domů – čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého
náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě
oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo
informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo
přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město
vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří
hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti
domu čp. 97. Nejen shluk domů, ale i terénní zlom
odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo
Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed
náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu)
získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy
Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál
plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna
kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským.
Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným
sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně
umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v
protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo
náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v
roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o
odstranění všeho, co neodpovídalo „změněným státoprávním poměrům“. A tak byla
28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí
opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil.
Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po
dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako
Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc
i Štursovou první veřejnou zakázkou. Obě sochy vznikly z podnětu a za
podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek
(1829–1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého
náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně
činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen
obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861–1891 zastával s přestávkami
post starosty města. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí
zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi
uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší
(1858–1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou
obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního
automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a
byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou
se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho
otec). V roce 1923 prodal svůj dům „eráru“ a odstěhoval se do Pardubic. Dům
čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové
Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce
1951 zřízená samostatná hudební škola. Řadu zajímavých osobností najdeme i
mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v
držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se
oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla
majitelkou šĺajferny – brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se
říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18.
století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý,
který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy.
Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z
domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762–1820), dvojnásobný doktor
(filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a
samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a
Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se
ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve
rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina
Německého-Šlejfrlíka. Z těchto „Šlejfrlíků“ pocházel i František Německý,
známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího
ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a
101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze
Žďárské ulice. O původu jména Žďárské ulice není
pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do
vínku i oheň – žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole
domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru
ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských
stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na „titul“ největšího
požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O
několik týdnů později – 24. srpna 1879 – byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných
hasičů. Téměř o deset let později zažilo
Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a
bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i
několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve
Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce
(u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě
byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o
tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť
města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice
vrátila v roce 1962
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon
obcí v republice čsl, 1927 2) Kuča Karel, Atlas památek, 2002 C) cs.wikipedia.org
(15.9.2015) fotografie |
|||||||||||||||||||||||||||
|
[Mnichov] |
Východně
od Nového Města se nacházela vesnice Mnichov nebo též Michovy, která zanikla
a dnes ji připomínají pouze místní názvy Horní a Dolní Michovy a Michovské
hory. První zmínka o osadě Mnichov pochází z konce 15. století, kdy jsou
zmiňováni Mikuláš Vicher a Huňatý z Mnichova. Od začátku své existence
patřila osada pánům z Lipého, kteří ji v roce 1496 prodali Vilémovi z
Pernštejna. Od té doby začíná postupné skupování pozemků v Mnichově obyvateli
Nového Města. Roku 1540 byla vesnice Janem z Pernštejna prodána Novému Městu.
V roce 1580 ji Vratislav z Pernštejna uznává jako součást tehdejšího
městečka. O 7 let později byla osada již vylidněná a o další rok později je v
kupní smlouvě uváděna jako zcela pustá. Mnichov
možno lokalizovat severně od kopce Kalvárie na horní okraj pramenného zářezu
přibližně v místech dnešní silnice č. 19 ve směru k Bystřici nad Pernštejnem |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 15.9.2015 Předchozí editace: 8.5.2011 |
