Kod CZ 6038

Jimramov

Připojené: Sedliště, Trhonice, Ubušín, Benátky

Kostel Narození P.Marie ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Před 1361, přestavěn barokně 1707-15, báň věže 1933. V blízkosti zámku stál již ve 13. století kostel, zmiňovaný v první písemné zprávě o Jimramovu v roce 1361. Budova kostela dostala nynější podobu při barokní přestavbě v letech 1707 - 1715, za architekta přestavby byl vybrán Petr Paurus z Myslibořic. V 18. století byla v kostelu přistavěna hrobka. Podle archeologických výzkumů byl kostel postaven dříve než ve 2. polovině 14. století, což dokazuje fragment románské křtitelnice v severní kapli, který pochází z dřívějšího kostela. Presbytář má na jižní straně sakristii s předsíní, dále se u něj nachází síň před bočním vchodem a nově přistavěné zpovědní kaple. Loď kostela má mírně protáhlý tvar se vstupem na západě, mansardovou střechu a na severní straně kapli. Uvnitř lodě najdeme pět polí valené klenby se styčnými lunetami. Loď se otvírá vítěným obloukem do presbytáře. Původní kostel měl téměř čtvercový presbytář s rozměrem 5,5 x 6,3 m, loď skoro čtvercového půdorysu s rozměrem 8 x 8,3 m s bočním jižním vchodem. U severního boku presbytáře je umístěna věž s bývalou sakristií v přízemí (dnes kaple), v patře je umístěna oratoř a následuje patro se zvony. Věž tu stojí od roku 1506, tehdy však byla bez posledního, zvonicového, patra. Střecha věže je od r. 1934 cibulovitá, předtím jehlancová - ta nahradila původní barokní helmici.

Interiéry kostela jsou převážně ve stylu rokokovém. Hlavní oltář má při zemi vystavěné retrotabulum z umělého mramoru s obrazem Narození Panny Marie od malíře J. Havelky z roku 1755. Dále tu jsou sochy sv. Judy Tadeáše a sv. Josefa. Rokoková kazatelna je ukončená sochou dobrého pastýře a má po bocích dva reliéfy. Křtitelnice, vystavěná z mramoru, má retrotabulum se sousoším křtu Páně. Proti kazatelně se nachází oltář sv. Barbory. Pod oltářem najdeme alianční erb Františka Augusta z Waldorfu (+ 1754) a Marie z Freyenfelsu, sochy sv. Šebestiána a Rocha, v nice (výklenek ve zdi) sochu sv. Barbory a nahoře sochu alegorie s váhami. Na severní straně lodi se nachází oltář 14 svatých pomocníků, obraz sv. Štěpána, sochy sv. Apolonie a sv. Otýlie. Druhý oltář je sv. Františka Xaverského s jeho obrazem a obrazem sv. Floriána, se sochami sv. Mikuláše a sv. Norberta. Na jižní straně nacházíme oltář s obrazem sv. Antonína Paduánského a s obrazem sv. Františka z Pauly, sochy sv. Augustina a sv. Vavřince. Na kůru jsou sochy sv. Petra a Pavla. Varhanní skříň pochází z konce 17. století.

Fara ^{Zdroj C)}

Č.p.24

Evangelický kostel ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Toleranční-helvétský, 1785-6, rozšířený 1883-4 o vstup a věž, mansardová střecha. postaven v letech 1789 – 1791. Má obdélníkový půdorys, krytý mansardovou střechou. Původně byl bez věže, jak dokládá nejstarší dochovaná fotografie Jimramova z roku 1877. Věž byla přistavěna kolem roku 1885. Kolem kostela je hřbitov, kde je pochován Michal Blažek – první superintendent moravský. Za pozornost stojí pomník od sochaře Julia Pelikána u hrobu jeho spolužáka Chrousta

Evangelická fara ^{Zdroj C)}

K výstavbě došlo krátce po vydání Tolerančního patentu, v 80. letech 18. století. Toleranční patent umožňoval kromě římskokatolického vyznání také vyznání augšpurské, helvetské a řeckopravoslavné. V letech 1957-1959 došlo v budově k vybudování sborového sálu, tzv. Karafiátova síň. Autorem byl architekt Pavel Bareš a síň sloužila sboru. V roce 1985 došlo na základě návrhu Miroslava Rady k jejímu upravení.

[Kaple sv.Matouše] ^{Zdroj C)}

Zrušena, přestavěna pro bydlení a 1954 zbořena

Kaple sv.Matouše ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Zrušená 1783, přestavěná na byty

Hrobka Belcrediů ^{Zdroj C)}

kamenná stavba v novogotickém slohu, postavená v roce 1832. Vstup do budovy se nachází na východní straně po několika schodech, lemovaných kovovým zábradlím. Mohutná vstupní vrata byla opatřena kovovou mříží. Po stranách jsou úzká okna gotického tvaru. Nad vchodem je umístěn znak rodu Belcredi. Z 16 dubových rakví umístěných v hrobce je nejmladší ta, v níž spočívá hrabě Ludvík Belcredi (1921–1981).

Christiáneum ^{Zdroj C)}

Č.p.29, Budova kláštera byla postavena v roce 1889 hrabětem Egbertem Belcredim k uctění památky jeho choti Kristiny, rozené Nosticové. Stavba byla provedena na místě jednoho z nejstarších jimramovských domů, kde se říkalo podle rodu, který zde žil od 17. století, „u Tománků“. Do kláštera byly povolány řádové sestry, které dohlížely nad provozem dětské opatrovny, od roku 1950 zde byla mateřská škola

Socha sv.Jana Nepomuckého ^{Zdroj C)}

Před býv.školou na náměstí. Barokní socha pochází pravděpodobně z roku 1712. Nechala ji vytvořit Marie Anna Anežka z Nübern. Na podstavci se nachází erby Bornstettů a Nübernů a také latinský nápis - HaeC NepoMVCeno posIta est. Velká písmena představují piktogram letopočtu 1712, který je buď rokem příchodu Nübernů na jimramovské panství, nebo rokem zhotovení sochy. Je považována za jednu z nejstarších v bývalém novoměstském okrese.Původně stávala před zámkem, později před kostelem a nyní je před Horní školou

Socha P.Marie

Ve štítu Christiánea

Socha P.Marie

Ve štítu kostela

Socha sv.Josefa

Ve štítu kostela

Kamenný kříž ^{Zdroj C)}

při staré silnici na Javorek, pozůstatek po činnosti Katolické politické jednoty

Pamětní deska Jiřího Gutha-Jarkovského ^{Zdroj C)}

…

Pamětní deska Janu Karafiátovi ^{Zdroj C)}

Na jeho rodném domě na náměstí od akademického sochaře Antonína Lhotáka

Kašna ^{Zdroj C)}

Na nádvoří zámku, 1809

Erby ^{Zdroj C)}

Na nádvoří zámku, 1586

Zámek ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Pův.renesanční, 1588-93, přestavěn klasicistně, pozdější úpravy. Kdy přesně nechal Pavel Katharyn z Katharu na místě nynějšího zámku vystavět renesanční tvrz, není známo. Nicméně toto období můžeme vymezit roky 1588, kdy se stal majitelem Jimramova, a 1599, kdy se znovu oženil. S jistotou můžeme říci, že ze začátku spravoval panství z Dalečína, kde si v roce 1588 nechal postavit tvrz[2]. Trochu lépe nám mohou s datací výstavby zámku pomoci kamenné reliéfy erbů na stěně zámku. Prvním je alianční erb Pavla Katharyna a Ludmily Kytlicové z Rudolce (+ 1586), podle kterého vyobrazení vzniklo v roce 1603. Je tedy zřejmé, že v této době již tvrz stála. Vedle něho je erb Kriseldy Čejkové z Olbramovic a u jejího jména připojeno druhé a poslední manželky jeho. S jistotou můžeme říci, že Kriselda žila ještě v roce 1597. Jako nejzazší rok výstavby můžeme považovat rok 1598, neboť v roce 1599 se Pavel Katharyn oženil s Kateřinou Jankovskou z Vlašimi. V roce 1596 zakoupil Pernštejn s Mitrovem a roku 1599 panství Kunštát. Proto můžeme výstavbu tvrze zasadit do období let 1593-1597/1598[2]. K tvrzi náležel dvůr, pivovar a mlýn.

Již roku 1603 jej Katharynové prodali Dubským z Třebomyslic a majitelé se pak střídali. V polovině 18. století přestavěli Waldorfové renesanční tvrz na barokní zámek a spojili jej krytou chodbou se sousedním kostelem. V roce 1948 byl zámek znárodněn a roku 1991 vrácen v restituci rodu Belcredi, jimž patřil od roku 1778. Na počátku 19. století Belcrediové zakončili stavební vývoj jimramovského zámku v klasicistickém duchu. Východní a jižní křídlo zámku zůstalo renesanční. Roku 1948 byl zámek po znárodnění přeměněn na střední odborné učiliště. Po navrácení Belcrediům je zámek prázdný. Díky rekonstrukcím zámku od roku 2001 máme poměrně přesnou představu o podobě původní tvrze. Jádro se nacházelo v nynějším jihovýchodním a v severní části severovýchodního křídla zámku, kde se do současnosti dochovaly jen drobné zbytky po tvrzi[2]. Zdivo bylo postaveno z lomového kamene, jež nejspíše tvořilo součást ještě předchozího hospodářského dvora. Na základě shodných architektonických detailů (klenby, mezipatra, velikosti oken apod.) můžeme usuzovat, že již v době svého vzniku se tvrz skládala ze dvou křídel. Až do prodloužení jihovýchodního křídla a dostavbě jihozápadního traktu měla tvrz podobu háku.

Zatímco pro velkou architektonickou přestavbu nemůžeme přesně zrekonstruovat původní podobu severovýchodního křídla, u jihovýchodního je tomu přesně naopak. Většinu přízemí tohoto křídla zabírala v renesanci velmi oblíbená hala, jejíž strop byl zaklenut na šesti osmibokých pilířích. Na délku měřila 26,3 m, na šířku 8,8 m a na výšku 3,25 m. Nad ní se nacházela sýpka. Vstup do haly vedl od severu do východní části vstupem 1,4 m širokým a 2 m vysokým[3]. Dnes je zazděný; jeho viditelné zbytky se nacházejí vlevo od vjezdu do zámku a větší částí jsou v současnosti pod podlahou místnosti. Obdobný vstup se nacházel i na druhé straně haly a vedl do další místnosti. Původní okna byla pravděpodobně zničena umělým zvýšením terénu a druhotným vytvořením oken, takže se po nich nedochovaly žádné stopy. Kromě této haly se zde nacházela ještě jedna místnost o rozměrech 4,5 x 8,8 m. Zakončena byla klenbou, jejíž vrchol je dnes odříznut druhotně vytvořeným plochým stropem[3]. Celou místnost pak zaklenovala valená klenba o rozměrech 3,6 x 9 m a výšce 5 m. Jako jediná z přízemních místností původní tvrze neměla mezipatro. Směrem do parku pak bylo druhotně prolomeno okno.

V mezipatře tvrze bývala sýpka, ze které se dochovala čtveřice oken do nádvoří; páté bylo při pozdějších úpravách zazděno. Při rekonstrukci pak byla kolem těchto oken nalezena šambrána a napojení sgrafit. Ve výšce 3,2 m nad zemí, pod okny sýpky, se zachovaly stopy po krakorcích nesoucí pavlač. Z dosud objevených šesti takovýchto otvorů má každý jiné rozměry, ovšem všechny jsou větší než 20 x 20 cm. První otvor býval na vnějším okraji prvního okna a poslední za předposledním oknem sýpky; celková délka pavlače byla 14 metrů. V místě dnešního prostředního okna dříve býval vstup o rozměrech 1,6 x 1,2 m. Posledními zbytky tohoto vstupu je trojice plochých kamenů, které tvořily práh.

Nad vstupem do východní křídla se v pískovcové desce zachovaly znaky Pavla Katharina z Katharu (uprostřed s nápisem: Pavel Katarin z Kataru na Daleczine a Gimramowe purkrabe zemski markrabstwe morawskiho) a znaky jeho manželek. Vlevo je znak jeho první manželky a nápis: Lidmila Kitliczowna z Rudolcze prwni manželka gieho umrzela letha 1586. Vpravo znak Krizeldy Čejkovny z Olbramovic s nápisem: Krizelda Czegkowna z Wolbramowicz druha a poslední manželka geho. Za Marie Antonie z Waldorfu došlo k přistavění severního křídla. Na oblouku brány nechal vytvořit monogram M A W umístěný v erbu. Dále zvelebila zahradu a na náklady baronky z Bukůvky, která v té době žila na zámku, nechala zámek spojit krytou nadzemní chodbou na arkádových pilířích s oratoří kostela.

V následujícím století byl přistavěn západní trakt, takže v současnosti má jednopatrový zámek 4 křídla a uprostřed nádvoří s kašnou z roku 1804. Sluneční hodiny na nádvoří pocházejí z roku 1798.

Radnice ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Pův.renesanční, současná podoba 1804-6, řadový dům s mansardovou střechou a věžičkou. patří k nejstarším domům. Byla postavena jako jedna z prvních zděných budov po požáru městečka po roce 1589. Stojí v severní frontě domů na náměstí. Je opatřena mansardovou střechou, ve hřebeni se nachází malá věžička. Nad vraty do budovy je umístěn znak městečka. Do současného stavu, v klasicistním slohu, byla přestavěna v roce 1804, kdy byl též přistavěn boční a zadní trakt. V přízemí fungovala do roku 1919 obecní šatlava. Nad ní, v 1. poschodí bydlel obecní strážník. Budova radnice je památkově chráněným objektem

Stará škola ^{Zdroj C)}

U kostela. Učitel je v Jimramově poprvé zmiňován roku 1559 a od obce dostával plat ve výši 3 groše. První nepřímá zmínka o jimramovské škole pochází z roku 1565, kdy majitel rychty v Sedlištích, vladyka Václav Újezdecký z Morašic, věnoval jimramovským louku s podmínkou, že hospodář Havel Klečků nechá postavit školu. V roce 1602 se tehdejší učitel Bohuslav dostal do sporu s farářem o plat. Jako reakci na tento spor vytvořil Jan Dubský z Třebomyslic tzv. Pořádek církevní obsahující 18 artikulů. Roku 1605 byla vydána další listina, v níž představitelé obce stanovili povinnosti pro učitele, a v roce 1606 smlouva, podle které měli faráři dávat rektorům 6 zlatých (ze svého desátku) za stravu. V roce 1609 byla na místě fary nákladem sedlišťského mlynáře Karla Klečky postavena škola. V následujícím roce pak vydala městská rada Řád pro školní správce. Až do roku 1620 byla protestantská, poté ji zabrali katolíci. Učilo se v jedné místnosti, kde také bydlel učitel, který byl do roku 1867 podřízen faráři.

V době pobělohorské docházelo k častému střídání učitelů i farářů v Jimramově – v letech 1677-1680 byl zcela bez faráře a v této době se o školy nikdo nestaral. K roku 1650 jsou uvedeny farní školy v Bystřici, Jimramově, Novém Městě, Žďáře, Olešnici a Poličce. Tento stav vydržel až do roku 1781, kdy byl vydán toleranční patent.

Nejstarší jimramovská škola se nacházela v současném domě čp. 72, který stojí ve svahu u kostela Narození Panny Marie a přilehlého hřbitova. Zděný štít stavby, jejíž půdorys má podobu lichoběžníka, směřuje k náměstí Jana Karafiáta, zatímco dřevěný bedněný štít s polovalbou ke kostelu. Objekt je zčásti podsklepený s valenou klenbou sklepa. Většina budovy je z kamene, pouze část druhého patra se dochovala roubená. Střechu pokrývá eternit, pod nímž se dochovala původní šindelová krytina. V současné době je objekt neudržovaný a postupně chátrá.[

Horní škola ^{Zdroj C)}

Na náměstí. byla vybudována na popud hraběte Antonína Belcrediho v letech 1800-1801. O jejím vystavění bylo rozhodnuto z důvodu nedostačující kapacity staré školy. Uvažovalo se o více lokalitách, nakonec se však vybralo místo uprostřed náměstí. Původně se jednalo o dvoutřídní školu, od roku 1884 měla tři třídy a po zrušení bytu řídícího v roce 1886 čtyři. Od roku 1867 nesla název Obecná škola katolická. Do roku 1842 se zde učilo česky i německy, poté jen česky. Prvním správce se stal Václav Kostrošic, jenž na tomto postu zůstal do svého odchodu do důchodu v roce 1842. Místo po něm převzal jeho zeť Josef Wolf z Horní Bobrové, jenž zde od roku 1833 působil jako podučitel. Po odchodu do důchodu v roce 1884 ho nahradil Karel Bastl z Nového Města na Moravě.

Ještě v témže roce do Jimramova přišel učitel František Still. Jimramovský rodák studoval v letech 1875-1879 v Brně a před svým příchodem do Jimramova krátce učil v Nové Vsi. V roce 1899 se podílel na vydání kroniky Paměti městečka Jimramov, kterou sestavil ze zápisků mons. Jana Havránka. V roce 1890 odešel do Dalečína.

Novým učitelem se stal Josef Kheil, jenž se narodil 18. března 1866 ve Žďáře nad Sázavou. Stejně jako Still studoval v Brně, poté učil v Německém a v Novém Městě na Moravě. Jelikož pocházel z hudebnické rodiny, chopil se zde rozvíjení talentu hudebně nadaných žáků, které učil hře na různé hudební nástroje. Také měl výrazný podíl na vytvoření hudební akademie a jeho žáci tvořili základ jimramovského orchestru. Kromě toho byl také fotografem. Řada jeho fotografií se zachovala díky článkům dr. Jiřího Gutha-Jarkovského v časopise Turista.

Na konci 19. století pod ní spadaly také školy ve Věcově, Borovnici a Javorku. Škola ovšem postupně přestávala vyhovovat, třídy bývaly přeplněné a někteří rodiče kvůli tomu odmítali své děti do školy posílat. Ve školní kronice se dochoval popis z roku 1886:

„ Školní budova nalézající se uprostřed náměstí, bez dvorku, zahrady a vedlejších budov, nalézá se v současné době ve velmi chatrném stavu. Tři školní světnice nepostačovaly počtu žáků navštěvujících školu. Zejména byl nepostačující počet záchodů pro veškeré žáky, počtem nalézaly se pouze dva záchody v přízemí, jenž pro úzkou k nim vedoucí chodbičku byly žákům téměř nepřístupné. Následkem toho byla chodba i předsíň značně znečišťována. Chodba v přízemí byla dlážděna hrubými neopracovanými kameny, naproti vchodu jsou záchodové dveře, další dveře průchodné mezi boudy na záď školy. Vpravo na konci chodby je úzké, strmé schodiště do poschodí. Světnice školní po levé straně od vchodu – II. třída – 80 žáků, vpravo I. třída menší pro 90 žáků. Za ní je značně vlhký kabinet a příklonek přístupný z chodby vedle schodů. V I. poschodí je chodba oddělená dřevěnou stěnou se zasklenými dveřmi, vpravo za schodištěm je přestavený dřevěný záchod, přes něj vedou velmi příkré schody na půdu. Naproti schodům jsou dveře do kuchyně a za ní je malá komůrka. Vpravo je školní světnice III. třída – 90 žáků. Vlevo od vchodu je příbytek sestávající z jedné místnosti a příklenku. V té době zde bydlela industriální učitelka se svojí matkou, která obstarávala úklid a topení.

Dolní evangelická škola ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Evangelická škola byla postavena roku 1782, krátce po vydání tolerančního patentu. Prvním známým učitelem byl Jan Mašík, zv. Vřava. Nejprve se učilo v bytě, po roce 1792 v nově postavené společné budově školy a fary.

V roce 1870 došlo k otevření nové dvoutřídní školy, tzv. Dolní školy, na jejíž stavbu přispěl 500 zlatými i císař František Josef I. Roku 1873 došlo k rozšíření na trojtřídní. V roce 1931 budova vyhořela, ale došlo k jejímu obnovení.

V roce 1922 byly obě školy spojeny do pětitřídní obecné školy. Správcem se stal učitel Josef Kheil a vyučování probíhalo v obou budovách. Vzhledem k narůstajícímu počtu žáků, přestaly školy kapacitně vyhovovat, a proto se v roce 1905 katolická a evangelická školní rady rozhodly k vybudování nové Měšťanské školy.

Měšťanská škola ^{Zdroj 2) Zdroj C)}

Vybudování měšťanské školy bylo domluveno v roce 1905. V roce 1906 podaly místní školní rady žádost na c.k. okresní školní radě v Novém Městě na Moravě a dne 8. října 1907 proběhlo na jimramovské radnici komisionální řízení. V něm se obce Sedliště, Trhonice, Jimramovské Pavlovice a společnosti Občanská záložna, Cyrilometodějská záložna a Sousedské lesy zavázaly k finančním příspěvkům na stavbu školy. Další obce - Nový Jimramov, Javorek, Borovnice, Ubušín a Věcov - se zavázaly poskytnout potahy na dovoz stavebního materiálu. Dále bylo domluveno, že provoz školy bude platit Jimramov, obecné školy budou rozděleny podle náboženství a žádná nebude spadat pod měšťanskou školu a měšťanská škola bude mít vlastní školní radu. Dne 27. dubna 1908 bylo povoleno zřízení trojtřídní měšťanské školy, která dočasně sídlila v domě u Obručníků. Prozatímním ředitelem jmenovali Bohdana Hejduka, dalším učitelem je znám František Vítek. Dne 16. září 1908 v 8 hodin zahájili bohoslužby v kostelích první školní rok. Učil se zde zeměpis, dějepis, počty, měřičství, rýsování, čeština, přírodopis, přírodozpyt, kreslení, psaní, zpěv, tělocvik a němčina.

Současně probíhala jednání o vybudování budovy školy. Vytvořením plánů pověřili ing. Vladimíra Fischera z Brna. Ten navrhl postavit dvě jednopatrové budovy, vzdálené 10 m od sebe. V jedné budově měly mít ředitel a školník své byty, do druhé se měly umístit 3 učebny a sociální zařízení. Po upozornění ředitele Hejduka, že se v současné době zřizují čtyřtřídní měšťanské školy a také se staví dívčí školy a kapacita by tak nemusela stačit, došlo ke změně plánů. Dne 14. října 1908 byly odsouhlaseny nové plány, podle kterých se vybudovala jen jedna budova. V ní měly být umístěny 4 učebny, učebna ručních prací, kreslírna s kabinetem, tělocvična, šatny, dva kabinety, sborovna, ředitelna, sociální zařízení, byt ředitele se třemi pokoji a příslušenstvím a byt školníka s kuchyní a pokojem, přičemž oba byty měly mít samostatný vchod. V projektu byly také vyznačeny zahrady, cvičiště, dvůr, studny, ploty, příjezdová cesta a na dvoře dřevník, kurník, a chlívek pro husy a černý dobytek. Zároveň bylo vybráno místo pro stavbu, pozemek hraběte Belcrediho na Padělku, jenž škole daroval. Okresní školní rada jako ředitele definitivně vybrala Bohdana Hejduka, odborným učitelem se stal František Ondruška. Dne 31. března 1909 schválilo ministerstvo přejmenování školy na nový název - Jubilejní měšťanská škola Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.

Dne 4. dubna 1909 schválilo vedení městečka výstavbu školy v ceně 123 000 korun a dne 18. dubna obdrželo stavební povolení. Stavbou byla pověřena jimramovská firma Čeňka a Josefa Veselských, kteří cenu stanovili na 110 085 korun. 16. května byla podána žádost o zřízení dívčí školy, ovšem kvůli špatné ekonomické situaci země došlo k jejímu zamítnutí. Stavba chlapecké školy začala 17. května 1909. Školní rok 1909/1910 znamenal otevření 2. třídy, která se nacházela v patře hostince Koruna. Dne 6. září 1910 byla budova měšťanské školy za asistence c.k. okresního hejtmanství v Novém Městě na Moravě zkolaudována a výuka zde byla 8. září povolena.

Školní rok, první v nové budově, byl zahájen 16. září 1910 bohoslužbami v kostelích. Zároveň byla otevřena 3. třída. Výnos ministerstva povolil se zúčastnit výuky také dívkách (jako hospitantky). Žáci byli přijímáni od 11 let a vyučovalo se zde náboženství, čeština, zeměpis, dějepis, přírodopis, přírodozpyt, počty, měřičství, rýsování, kreslení, krasopis, zpěv, tělocvik a nepovinně pak němčina a ženské ruční práce. Kromě toho byli hodnoceni také za mravy, pilnost a úpravu písemných prací. V roce 1919 se své první třídy na měšťanské škole dočkaly také dívky. Roku 1920 byla otevřena živnostenská škola pokračovací.

Po roce 1948 byl několikrát změněn nejen vzdělávací systém, ale také školská vzdělávací soustava. V roce 1953 došlo k zavedení povinné osmileté školní docházky od 6 do 14 let. V roce 1960 došlo k prodloužení na devět let a v roce 1980 dokonce na deset let, přičemž základní škola byla na osm let. V roce 1996 došlo k návratu na devítiletou školní docházku.

Pivovar ^{Zdroj C)}

U zámku č.p.59

Dům č.p.10 ^{Zdroj C)}

Rodný dům Jana Karafiáta Dům se nachází na náměstí Jana Karafiáta v Jimramově. V roce 1846 se zde narodil spisovatel Jan Karafiát. Na fasádě je umístěna bronzová pamětní deska od akademického sochaře Antonína Lhotáka

Dům č.p.16

…

Dům č.p.18 ^{Zdroj C)}

Zednářská lóže byla založena kolem roku 1800 na popud Antonína Belcrediho. Mezi členy patřil i evangelický farář Michal Blažek. Sídlo lóže bylo v domě čp. 18 (dnes Bistro), který vlastnila rodina Karafiátových. Nacházelo se tu i kasino s časopisy a bohatě vybavenou knihovnou. Často sem chodil i Matěj Josef Sychra. Další osudy nejsou známy, proto se nedá s jistotou říci, zda existovala ještě v roce 1830, jak ji ve svých pamětech zmiňuje Jan Karafiát. Jisté je, že jeho rodina ještě v roce 1850 vlastnila obřadní knihu, roucho, meč a pečeť zednářského bratrstva.

Dům č.p.23 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.25 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.26 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.27 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.28 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.33 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.38 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.40 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.41 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.51 ^{Zdroj C)}

Panský sklep a kovárna

Dům č.p.57 ^{Zdroj C)}

Koželužna

Dům č.p.67 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.68 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.69 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.70 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.71 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.93 ^{Zdroj C)}

Se secesní fasádou

Dům č.p.156 ^{Zdroj C)}

Rodný dům bratří Mrštíků Stojí na skále nad dnešním soutokem Svratky a Fryšávky, za mostem na Borovnici, jeho jádro pochází z roku 1802. V roce 1927 byla ve skále pod domem odhalena pamětní deska Aloisovi a Vilémovi Mrštíkovým. Jejím autorem je akademický sochař Julius Pelikán. Samotná budova má obdélný půdorys a jde o přízemní stavbu s valbovou střechou

Dům č.p.149 ^{Zdroj C)}

…

Dům č.p.169 ^{Zdroj C)}

Rodný dům P.Josefa Popelky

Dům ^{Zdroj C)}

Rodný dům Josefa Laštovičky v ul.Hliníku

Dům ^{Zdroj C)}

Rodný dům Václava Dobiáše

Hotel Koruna ^{Zdroj C)}

Vyhořel, rekonstrukce 2015-2016

[Zámecký mlýn] ^{Zdroj C)}

Č.p.60

Horní mlýn ^{Zdroj C)}

…

Mostní mlýn ^{Zdroj C)}

Krausův, elektrárna

Vila Josefa Železného ^{Zdroj C)}

Vilu ve stylu funkcionalismu nechal v letech 1936-1937 v Dolní ulici postavit lékař Josef Železný. Autory byli čerství absolventi Akademie výtvarných umění Jaroslav Kincl, Lev Krča a Stanislav Tobek, jejichž učitelem byl Josef Gočár. Budova má ocelovou kostru

Sokolovna ^{Zdroj C)}

…

Tírna lnu ^{Zdroj C)}

Budova bývalé tírny lnu a sušárny, známá také jako Kolotoč, se nachází v západní části Jimramova v údolí Fryšávky. Jde o budovu s válcovitou přístavbou, v současné době již bez původního vybavení. Stroj ke tření lnu byl vynalezen roku 1835 v Jimramovských Pasekách. Objekt je chráněn jako kulturní (od roku 1958) a technická památka

Benátský most ^{Zdroj C)}

Benátský. Jak už název napovídá, spojuje Jimramova s místní částí Benátky, resp. ulici Dolní s Ubušínskou. Dlouhou dobu se jednalo o dřevěný most, jak je zachycen i na výše zmíněném obraze. O původních dvou mostech se informace nedochovaly, třetí byl stržen povodní v roce 1861 a čtvrtý v roce 1875. Po jedné z dalších povodní jej nahradil provizorní most o dvou polích se středovým rizalitem. V průběhu regulace řeky v letech 1925–1926 ho nahradil obloukový železobetonový most. 26. dubna 1945 jej partyzáni poškodili výbuchem nálože, kterou umístili na pilíř na levém břehu. Výsledkem toho bylo naklonění mostu o půl metru. Po válce se sice dočkal rekonstrukce, ale stopy po výbuchu ve formě trhlin zůstaly a postupně se rozšiřovaly. Proto došlo v roce 2013 k jeho rozebrání a vystavění nového mostu.

Poličský most ^{Zdroj C)}

Poličský most najdeme pod skálou Kabačkou na dnešní silnici spojující Jimramov s Poličkou v ulici Mostní. Jeho původní podoba není známa, zřejmě býval dřevěný, stejně jako ostatní jimramovské mosty. V kronikách se můžeme dočíst, že býval zakončen branou a ta se na noc zavírala. V roce 1848 jej povodeň strhla a musel být nahrazen novým. Na obraze z roku 1750 je nakreslen jako krátký jednoobloukový kamenný most. Na obraze je zároveň zachyceno nové koryto Svratky, kdy se obloukem odklání od Kabačky ke mlýnu. Jednalo se však pouze o dočasnou změnu koryta, k čemuž docházelo poměrně často po povodních. Při přestavbě po roce 1880 už byla řeka ve svém původním korytě. Po této přestavbě se z něho stal nejdelší jimramovský most; měl pět kamenných pilířů a typologicky spadal mezi traverzové mosty. Jelikož však byl velice úzký a nevyhovoval tak požadavkům automobilové dopravy 20. století, bylo v rámci výstavby silnice na Poličku rozhodnuto taktéž o radikálně přestavbě mostu, resp. výstavbě nového mostu. Se stavbou se započalo v roce 1939, část původního mostu se ubourala, vytvořili se základy nových pilířů a také došlo k vystavění opěrné zdi při Vzdychánku (Malý Trhonický potok). V roce 1941 došlo k přerušení stavby, obnovena byla v letech 1947–1948 a zrealizována firmou Ing. Fanta – Kutnohorský.

Borovnický most ^{Zdroj C)}

Nejstarším most vedoucí přes Fryšávku najdeme nedaleko jejího soutoku se Svratkou. Nazývá se Borovnický a na základě zmíněného vyobrazení můžeme říci, že původně býval dřevěný se střechou. Po roce 1885 přešel přestavbou na traverzový most. Při přestavbě byly na pilíře položeny ocelové nosníky a na ně 10 cm silné kamenné desky. Most pak doplňovalo ocelové zábradlí. Další přestavbou prošel v 80. letech 20. století, kdy se dočkal výměny nosníků a mostovky; zároveň přibyly po obou stranách chodníky pro pěší.

Starý most u Sola ^{Zdroj C)}

V místech vyústění Panské ulice do ulice U Fryšávky stojí tzv. Starý most u Sola. K jeho vybudování došlo patrně již za pánů ze Stařechovic ve 14. století a představoval spojnici Jimramova se Štarkovem a Javorkem. Původní podoba není známa, ale s největší pravděpodobností se jednalo o dřevěný most. Na přelomu 19. a 20. století prošel přestavbou do současné podoby. Až do vybudování přeložky silnice III/35726 tudy vedla cesta na Sněžné. Z důvodu havarijního stavu jej dnes mohou využívat pouze pěší.

Nový most u Sola ^{Zdroj C)}

Nový most u Sola vznikl až po vybudování přeložky silnice na Sněžné do dnešních míst. K přeložení silnic došlo v letech 1955–1956 a doprava tak byla odvedena z velice úzké uličky mezi bývalým pivovarem a Zámeckým mlýn (dnes zbořený).

Zpět na okres

Panství

Politický okres N.Město na Moravě, s.o.N.Město na Mor.

1961 Okres Žďár nad Sázavou

2003 Pověřený městský úřad

Historie obce

1990 MPZ

od 1392 městečko

Jimramov založil podle tradice ve 13. století Jimram, syn kolonizátora Štěpána z Medlova. Ten spolu s Hermanem z Letovic před rokem 1265 zabral území na českomoravském pomezí, na které si činil nárok klášter v Litomyšli. Opat si stěžoval u krále Přemysla Otakara II., který roku 1269 vydal listinu, v níž vymezil hranici mezi oběma stranama a zároveň tak určil hranici mezi Čechami a Moravou, která v oblasti Jimramova vedla řekou Svratkou a poté podél potoka "Strachwiow" (dnes Trhonický potok) a podél "bílých kamenů" (pravděpodobně hraničníky) ke Svitavě. Listina zároveň dokládá, že v této době pronikali kolonisté až za dnešní Jimramov. Přestože v té době není Jimramov zmiňován, dá se předpokládat, že již musela existovat minimálně tvrz, protože se obec nachází na strategicky významném místě při soutoku Svratky a Fryšávky. Do dnešní doby se nedochovaly žádné prameny, které by pomohly určit přesnější dobu založení obce a její původní polohu

Městys Jimramov byl založen v polovině 13. století, ale dodnes je těžké určit, kdo byl jejím zakladatelem. Mohl jím být Jimram I. z Medlova (bratr Štěpána II. z Medlova, 1235 - 1253; páni z Medlova byli předchůdci Pernštejnů), Jimram (snad Jimram z Aueršperka; otec Geruše, o které se zmiňuje listina z roku 1325; z listiny z roku 1269), Jimram z Kamene (roku 1348 prodává majetek náležící k hradu Kameni) či Jimram z Pernštejna. Jisté je, že zakladateli nebyli Jimram z Kamene, který se objevuje na listině z roku 1297 (Bočkovo falzum), ani Jimram z kroniky Jindřicha Řezbáře k roku 1299, jenž byl pánem na Bystřici.

K zajímavému názoru dospěl historik a archeolog Ludvík Belcredi. Ten se základě majetkových poměrů tehdejší osady domnívá, že ji společně založili Archleb ze Stařechovic a Jimram z Pernštejna. V tomto případě vychází z listiny z roku 1365, kdy Archleb odkoupil Jimramovu část a také na základě již dříve založených nových osad v okolí jeho sídelního hradu Štarkov. Příchozí osídlenci pak pravděpodobně pocházeli z okolí Stařechovic.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361, kdy Archleb ze Stařechovic zřizuje v Jimramově – tehdy se ještě jednalo o osadu – při kostele nadaci. Je zřejmé, že v té době zde byl nejen kostel a farář, ale také došlo ke zřízení místa kaplana a jelikož kaplana měly velké osady a střediska velkých obvodů, musel být Jimramov významný. Archleb ze Stařechovic vlastnil jen část Jimramova, neboť druhá část, snad polovina, patřila Jimramu z Pernštejna. Roku 1365 Archleb tuto část odkoupil za 10 hřiven pražských grošů[1] a spojil do jednoho vlastnictví.

Rekonstrukce podoby a hlavně typologie osady je velice složitá a plná domněnek. Podle názoru Ludvíka Belcrediho se jednalo o lánovou ves záhumenicového typu. V nařízení, podle kterého takovéto vsi vznikali, byla podmínka udělení jednoho franckého lánu[p 3] každému z kolonistů. To by se v případě Jimramova mohlo jevit jako problém, nicméně do této podmínky spadaly i lesy, takže k jejímu naplnění pravděpodobně skutečně došlo.[2] Na mapě Josefského katastru z 80. let 18. století je pak zachyceno pravděpodobné jádro původní osady. To se nacházelo na křižovatce cest od Nového Města, Poličky a Borovnice a mělo podobu trojúhelníkové návsi. Nedaleko ní pak byl při cestě na Borovnici vystavěn hospodářský dvůr.

Roku 1384 zdědili nedaleký hrad Štarkov spolu s Jimramovem a dalšími vesnicemi Archlebovi synové Erhart a Jan. O Janovi však chybí jakékoliv další prameny, takže můžeme předpokládat, že nedlouho poté zemřel.[3] V roce 1391[3] je na listině k příležitosti svatby Erharta ze Skal a jisté Kunky Jimramov uváděn jako městečko s tvrzí (... super municione (...) super opido Gimramow ...). Dále zde stál alodiální dvůr, mlýn a rybníky – všechny tyto objekty spolu s tvrzí nechal Erhart založit někdy mezi lety 1384-1391.[3] Další zprávu o Jimramovu máme z roku 1398, kdy se Erhart oženil s Eliškou z Bludova a Bučovic a jako věno jí zapsal 375 hřiven grošů na Jimramově a Ubušíně.[3] V roce 1407 pak Erhart označil za poručníka svých dětí v případě své smrti Erharta Pušku z Kunštátu.

Erhart Puška byl moravským lapkou a po smrti Erharta ze Skal v roce 1415 přesunul na Štarkov svoji družinu. Kvůli jejich častým akcím máme zprávy o Jimramovu z let 1416-1419. Při podrobnějším studiu výslechů členů této družiny se dá říci, že Štarkov byl v této době z části opuštěný a lapkové hledali útočiště především v Jimramově a jeho bezprostředním okolí.[5] Zda využívali jimramovskou tvrz a zda vůbec tato tvrz ještě existovala, není z dochovaných historických pramenů zřejmé. Erhart Puška v roce 1419 zemřel a Jimramov se stal předmětem dědických sporů, ze kterých vyšla vítězně dcera Erharta ze Skal a Elišky z Bludova a Bučovic (+ 1447) Žofie, manželka Jana Tovačovského z Cimburka.

V roce 1447 získala Žofie svůj zděděný majetek zpátky, ovšem již bez panských sídel, neboť Štarkov nechal v roce 1440 oblehnout a ještě ve stejný rok nebo v roce 1441 zbořit Hynek Ptáček z Pirkštejna, který jej měl původně převzít od Jana z Brezan, a tvrz v Jimramově zpustla a zanikla patrně někdy ve 20. letech 15. století. Dne 13. září 1462 pak Jan Tovačovský panství prodal Janu II. z Pernštejna. Ke vložení do zemských desk došlo v roce 1464 a při této příležitosti je zmiňováno městečko Jimramov se dvorem, patronátním právem a pobořeným hradem Skály a dále vsi Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín a majetek v Pavlovicích a Pičulíně (Lhota).[8] Jako odpůrce vkladu je zmiňován jistý Zich ze Svratky, který si nárokoval věno v Ubušíně.

Zmínky o náboženském vyznání obyvatel Jimramova a okolí v období husitských válek se nám dochovaly ve farní katolické kronice. Zde je uveden následující záznam: „...celý kraj během náboženských a selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně Lutheránům přistoupil“. V té době vlastnil panství Erhart ze Skal, který byl, stejně jako jeho manželka Eliška z Bučovic a další příslušníci rodu pánů z Kunštátu, kališníkem. Proto katolíci Štarkov oblehli a pobořili. V této době katolíci napadli i Jimramov, ale ten zůstal kališnický. Zatímco v nedalekém Dalečíně se po válkách opět dařilo lupičství, zmínky o situaci na Jimramovsku z této doby chybí.

Roku 1462 koupil Jan II. z Pernštejna Jimramov od Jana Tovačovského z Cimburka a právě za Pernštejnů začal rozvoj městečka. Tehdy jimramovské panství tvořilo městečko s kostelem a farou, hrad Štarkov (ten byl již zbořený) a obce Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice a Lhota. Význam vzrostl po roce 1475 za Viléma II. z Pernštejna. Ten v roce 1500 rozdělil majetek na několik dílů, přičemž Jimramov se dostal do tzv. novoměstsko-jimramovského dílu. Za jeho syna Jana IV. z Pernštejna se začal vytvářet samostatný jimramovský díl. V roce 1537 získal Jimramov od císaře Ferdinanda I. právo pořádat dva osmidenní jarmarky s frejunkem, tedy dobou, kdy směli zboží nakupovat i kupci z jiných obcí, a to v pondělí před Povýšením sv. Kříže a ve čtvrtek na Boží vstoupení. Navíc dostal také právo týdenních trhů na každé pondělí. Zároveň také bylo potvrzeno povýšení Jimramova na městečko. Janův syn Vratislav II. z Pernštejna připojil k Jimramovu 11 obcí, dále vydal obecní zřízení, právo várečné, právo výčepní, daroval lesy na Padělku, Prosičce a Holém vrchu a osvobodil obyvatele městečka od robot. Roku 1578 vrchnost jimramovským odsouhlasila vlastní pečeť. Roku 1588 prodali Jan V. a Maxmilián z Pernštejna panství Pavlu Katharinovi z Katharu, zemskému purkrabímu Markrabství moravského.

V roce 1588 koupil panství Jimramov Pavel Katharin z Katharu. Kromě Jimramova odkoupil také Pernštejn a Kunštát, čímž se zařadil mezi nejbohatší feudály doby. Díky tomu, že městečko bylo centrem panství, rozhodl se sem z Dalečína, kde předtím sídlil, přenést svoje sídlo. V roce 1589 velkou část městečka zničil požár. Roku 1590 potvrdil Jimramovu původní privilegia, pouze právo várečné postoupili jimramovští jemu. Pavel Kathrin také městečku daroval pozemek na stavbu nové radnice a stavební materiál na obnovu domů. Vybudováním šlechtického sídla stoupl význam Jimramova, který získal soudní pravomoc a také byla založena purkrechtní kniha. Po smrti Pavla Katharina roku 1600 došlo mezi jeho dědici ke sporům a roku 1603 panství zakoupil Vilém Dubský z Třebomyslic.

Vilém Dubský z Třebomyslic pocházel z obce Třebomyslice u Horažďovic. Na Moravu se dostal roku 1570 a stal se zde nejvyšším sudím. V roce 1612 byl povýšen do panského stavu a v té době se řadil k nejbohatším moravským šlechticům. Kromě jimramovského panství vlastnil ještě Dačice, Nové Město na Moravě, Řečkovice, Biskupice, Drnovec, Lysice a Zdislavice. Správu Jimramova předal svému synovi Janu Dubskému z Třebomyslic. Ten začal Jimramov rozšiřovat, s čímž mu pomáhala jeho manželka Alina Zoubková ze Zdětína. V roce 1607 koupili horní mlýn a další pozemky, starali se ovšem také o další obce v panství. V Jimramovských Pavlovicích koupil dvůr, který nechal rozšířit. Roku 1614 koupili rybník a hamry u Javorka, které byly zrušeny a místo nich vybudován mlýn. Jan Dubský také provedl reformu trestního práva. Jako první feudál zavedl náhradní a podmíněné tresty. Zrušil tresty smrti a po přímluvě bezúhonných občanů, kteří se museli zavázat, že se zločinec polepší, trest zmírnil. Období rozkvětu trvalo až do Bílé hory, kdy Ferdinand II. dubským majetek kvůli účasti na stavovském povstání zkonfiskoval. Panství získal Štěpán Schmidt z Freyheffenu

Novým majitelem panství se stal Štěpán Schmidt z Freyheffenu, ale nikdy za něj nezaplatil. Proto jej roku 1631 získala Anna Marie Šliková, ovšem už roku 1632 prodala Jimramov hraběti Jiřímu z Náchoda.

Ze začátku třicetileté války se obyvatelé snažili zabránit pobytům vojsk pomocí uplácení velitelů posádek v okolí a udržování cest ve špatném stavu. Někdy se neváhali nepřátelům postavit se zbraní v ruce. V roce 1621 protáhli Jimramovem Poláci. Zámecký správce Václav Rychnovský z Louňovice se před nimi rozhodl utéct, ale u Věcova byl dostižen a zabit. Dnes událost připomíná pamětní deska na věcovské rychtě. Následně polská armáda pokračovala na Bystřici. Bystřičtí proto požádali jimramovské o pomoc a společně Poláky vyhnali.

Tažení Poláků bylo prvním z plenění cizích vojsk za třicetileté války. V roce 1624 je následovali Španělé, ovšem už po týdnu se vrátili do Bystřice. Obyvatelé tehdy opevnili přístupy k městečku a u řeky vybudovali z dřevěných kůlů hrazení. Také drželi hlídky, které měly oznámit přepady cizích vojsk, jež se rozdělili na menší skupiny a v okolí hledali potravu pro koně a vojáky. Jimramov se snažil plenění bránit také pomocí uplácení velitelů oddílů. Během let 1640-1648 protáhlo městečkem pět armád, které jej přivedly téměř na mizinu. Pravděpodobně nejhorší situace byla dne 16. června 1643, kdy městečkem táhlo 1500 Švédů. Ti se zde nechali hostit, vybral úplatek za nevyplenění a poté Jimramov zapálili. Podle některých historiků došlo v této době také k zániku tvrze, ovšem jiní (např. Ludvík Belcredi) umisťují její zánik do období krátce po husitských válkách.

Celkem Jimramovem ve dnech 11. srpna 1640-27. dubna 1641, 7. září-16. října 1642, 28. května-23. prosince 1643, 28. září-31. prosince 1645 a 10. listopadu 1647-8. ledna 1648 protáhlo 4772 jezdců a 1646 pěšáků. Jejich hoštění přišlo městečko na 1177 zlatých a 15 grošů. Obnova městečka po válce trvala řadu let a mnoho rodin se přitom zadlužilo

Po třicetileté válce došlo k velkým změnám v osídlení. Řada vesnic byla opuštěna a velkou spoustu z nich čekala několik let trvající obnova. V roce 1631 byl proveden odhad panství a u Jimramova je uváděno: 1 svobodný dvůr, 14 hospodářských usedlostí, 32 podsedků, 14 chalup, poddanský mlýn, kostel, fara a škola. Vrchnosti zde patřila tvrz, hospodářský dvůr, pivovar, prachovna a cihelna. Jak vyplývá z dalších listin, tak ještě v roce 1656 nebyla řada objektů znovu obydlena.

V roce 1650 se panství ujal hrabě Ferdinand Leopold z Náchoda. V pamětní knize jimramovské se o něm píše následující:

„ ... Na počátku jeho panování měli se poddaní velmi dobře, později však se vše zjinačilo a zacházel táž pán s poddanými velmi tvrdě, tak že mnozí, protože jeho útrap snášeti nemohli, z panství jeho a ne snad z vesnic, ale i z městečka Jimramova a i z jiných jeho panství z Bystřického, Kunštátského i Lysického utíkali, tak že větší díl z jimramovského a jiných jeho panství pustý zůstal. (...) Roku 1664 byl zmíněný pán rozkazem jeho milosti císaře na svém násilně chycen, do Vídně odvezen a tam sedm let žalářován, kdež také v roce 1674 v bídě zemřel. Tím vymřel znamenitý rod pánů z Náchoda. “

V roce 1664 Ferdinand Leopold postoupil jimramovské panství své manželce Terezii Františce z Gallasu. Hlavní zájmem jak pánů z Náchoda, tak následně Gallasů (zastoupených pouze manželkou Ferdinanda Leopolda), bylo získat z panství co nejvíce peněz bez ohledu na poddané, kteří byli poškozeni třicetiletou válkou. K roku 1664 měli představitelé jimramovského a dalečínského panství zaplatit Ferdinandu Leopoldovi dluh ve výši 344 zlatých, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že to nebyla jediná dlužná část, nechal purkrabí zavřít jimramovského primátora do vězení a později převést do Kunštátu. Jimramovským se následně podařilo s velkými problémy sehnat 144 zlatých, zbytek dluhu spláceli v určených lhůtách.

Ferdinandovou smrtí v roce 1674 vymírá rod pánů z Náchoda. Ovšem už v roce 1669 se novým majitelem panství stal Jan Václav Novohradský z Kolovrat.

Jan Václav Novohradský z Kolovrat se pustil do obnovy panství. Postupně došlo k opravám všech usedlostí a obdělávání polí. Přesto ještě v roce 1674 nebyly všechny domy obydleny. V červenci roku 1680 zasáhla Jimramov morová rána, během půl roku zemřelo 147 osob. Na odvrácení moru byla v letech 1681 -1688 postavena na svahu Padělka kaple sv. Matouše. V roce 1680 se novým majitelem stal Janův syn Filip Antonín Novohradský z Kolovrat. Ten panství zadlužil a tak muselo být v roce 1687 v dražbě prodáno. Jeho novým majitelem se stal rytíř Konrád Ferdinand z Bornstettu.

Konrád Ferdinand z Bornstettu byl vysoce postavený císařský úředník. Na soupisu panství k roku 1687 se objevuje zámek, pivovar, městečko Jimramov, dvory, mlýny, sklárna, železný hamr, slévárna a také vesnice Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice a Hutě (část dnešního Nového Jimramova). Konrád zemřel roku 1691 a majitelkou se stala jeho manželka Anna Žofie z Bornstettu. Ta se dostala do sporu s obyvateli Poličky. Jednalo se o spor o louky za řekou Svratkou, které si nárokovala jak Polička, tak i Jimramov. Když chtěli poličští pozemky obhospodařovat a sušit na nich seno, Anna Žofie proti nim vytáhla spolu s poddanými. V červnu 1702 poslala dopis do Vídně a císař roku 1707 rozhodl, že louky bude za poplatek využívat Jimramov. Poličští se sice snažili proces obnovit, ale k tomu už nedošlo. K definitivnímu ukončení sporu došlo v roce 1711. Během doby, kdy byl spor veden, zde Polička postavila domy – v roce 1707 jich bylo 10 a žilo zde přibližně 80 obyvatel. Domy sice Jimramovští zbourali, ale po ukončení sporu tu postavily 4 nové, které tvořily základ dnešních Benátek. Anna Žofie zemřela v dubnu 1720 a panství zdědila její dcera Marie Anna Anežka z Nübern.

Marie Anna Anežka z Nübern byla od roku 1697 manželkou polního zbrojmistra Ferdinanda Baltazara z Püran, který ovšem zemřel v roce 1700. Brzy poté se jejím manželem stal tajemník moravského královského tribunálu Jan Esaiáš z Nübern, který zemřel roku 1718. Marie Anna v Jimramově pokračovala v přestavbě kostela, která byla zahájena její matkou v roce 1705. Podařilo se jí také naplnit pokladnu, když pronajala panskou koželužnu, vinopalnu, Panský dům, barvírnu, papírnu na Huti a draslovnu na Krásném. Ovšem v roce 1714 zasáhla Jimramov povodeň, která strhal všechny tři mosty, roku 1741 zase vichřice vyvrátila všechny lesy v okolí. Roku 1745 předala panství své neteři svobodné paní Marii Antonii z Waldorfu.

Na počátku 40. let 18. století se Jimramovu nevyhnul další z válečných konfliktů, který tentokrát vznikl po smrti císaře Karla VI., když pruský král Friedrich II. odmítl uznat Pragmatickou sankci, která zaručovala nástupnictví Habsburků v ženské linii. Dnes se tento konflikt označuje výrazem Války o rakouské dědictví.

V letech 1741-1742 byla v městečku ubytována vojska a to pokladnu a poddané značně vyčerpalo. V dubnu 1741 se zde ubytovalo 2000 saských jezdců a 3000 pěšáků, které museli jimramovští platit. Z tohoto důvodu se obyvatelům nedostávaly peníze na zasetí, krmení pro dobytek ani na jídlo pro sebe. V roce 1742 zase pobyli v Jimramově dva pluky husarů. Ze zámecké jídelny si udělali konírny a vyrabovali sýpky a sklepy.

Ze záznamů víme, že dne 14. dubna 1742 museli jimramovští poslat Sasům 8000 porcí chleba, 1600 porcí sena, 1600 porcí ovsa, 12 sudů piva, 4 sudy kořalky, 27 kusů hovězího dobytka, 60 kusů ovcí, salámy, dále pak hrách, čočku, kroupy, zeleninu, sůl, máslo a koření. Už v únoru 1742 si reichenberský dragounský pluk na jimramovských vyžádal 242 dávek ovsa a 225 dávek sena. Mimo to museli do Olešnice odvádět 24 sudů piva a 200 měr ovsa a v roce 1741 přišlo do skladu v Brně z panství 46 měr pšenice, 60 měr ječmene, 41 centů sena a 20 kop slámy.

V roce 1745 se novou majitelkou panství stala Marie Antonie z Waldorfu. Jejím manželem byl František August z Waldorfu, který ovšem dne 30. dubna 1754 náhle zemřel. Marie Antonie byla poslední z trojice žen-majitelek panství a také za ní Jimramov nadále prosperoval. Kvůli tzv. sporu o cejchovnici si ovšem zhoršila vztahy s představiteli Jimramova. Vrchnost totiž obviňovala obec, že v lesích špatně hospodaří a žádal vydání cejchovnice, kterou se označovaly stromy určené k pokácení. Brněnský krajský úřad následně přikázal uložit cejchovnici na zámek do speciální schránky. Jeden klíč od schránky měl pak dostat i panský úředník. To znemožnilo obci volně disponovat s majetkem a tak se proti tomuto rozhodnutí postavila. Dne 27. července 1781 bylo pět obecních starších hejtmanem povoláno na zámek, kde od nich chtěl vymoci cejchovnici a když odmítli, pohrozil povoláním vojska. Další události jsou popisovány následovně:

„ Odebrali se na radnici a vojákům poručeno srocující se občany rozehnat. Velitel poručil nabíjet zbraně. Sama majitelka, která dění před radnicí pozorovala z okna zámku, volala chatrnou češtinou: "Ščílet, ščílet!" Když to lidé uviděli, začali se ozbrojovat tím, co bylo po ruce, zvonili na poplach a situace se dále vyhrocovala. Po odchodu pánů z radnice se dav pomalu rozcházel. “

Následujícího dne přibylo v městečku několik setnin vojáků, ale v Jimramově byl klid. Vojáci se tedy rozešli do domů, kde byli ubytováni. Vůdci vzpoury - primátor Jan Tománek, radní Jan Libra, Jan Vendolský, František Polívka, obecní starší Václav Andres, soused Martin Buřvala a dalších šest osob - byli zatčeni a uvězněni na Špilberku.

„ Když se jimramovští dozvěděli, že císař Josef II. pojede do Čech přes Bystré, dali napsat učiteli a městskému písaři Kostrošicovi žádost o milost pro vězněné a poté 22 občanů spolu s manželkami vězněných odebral se na silnici k Bystrému. Zde čekali na císaře. Když se blížila dlouhá řada kočárů všichni se vrhli na kolena domnívajíce se, že hned v tom prvním je císař, ale nebyl. Hodnostář v tom kočáru sedící upozornil prosebníky, ve kterém kočáru císař jede. Na ten pak počkali. Kočár dojel. Jimramovští poklekli poznovu a učitel Kostrošic nejponíženěji podával supliku, krásně a opatrně sepsanou. Císař kázal zastavit, žádost přijal, zběžně ji prohlédl a dal se informovat. Dobrotivý ten zeměpán obrátil se pak k ženám vězněných usedavě plačícím a milostivě odpověděl: "Neplačte, vaši mužové přijdou domů. Odejděte s Pánem Bohem, pořídí se vám to." “

— Jiří Guth-Jarkovský, z článků o Jimramovu v časopise Turista

Ještě téhož dne poručil císař věc v Brně vyšetřit a dne 29. prosince 1781 rozhodl, že cejchovnice zůstane obci, ale vrchnost si udrží dozor nad správou lesů. Krajský hejtman dostal nařízeno, aby ihned propustil vězněné občany. Marie Antonie z Waldorfu odkázala panství své neteři baronce Marii Theodoře z Freyenfelsu, manželce hraběte Antonína Belcrediho.

roce 1778 získává Jimramov nový majitel, rod Belcredi původem z Itálie. Majiteli panství se stali hrabě Antonín Belcredi a jeho manželka baronka Marie Theodora z Freyenfelsu. Jimramovské panství v té době zahrnovalo obce Jimramov, Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice, Nový Jimramov, Waldorf (dnes Podlesí), Široké Pole a Paseky. Antonín Belcredi nechal na náměstí roku 1801 postavit Horní školu. Ačkoliv měl celkem 12 dětí, nedožila se jich většina dospělosti. A tak se po jeho smrti roku 1812 majitelem stal jeho syn Eduard Belcredi.

Eduard Belcredi nebyl, na rozdíl od svého otce, dobrý hospodář. Jako vášnivý hráč přišel o téměř všechen svůj majetek. V roce 1819 přenesl sídlo rodu do Líšně. Se svojí manželkou Marií z Fünfkirchenu měl pět dětí. Panství po něm v roce 1838 převzal jeho nejstarší syn Egbert Belcredi.

Egbert Belcredi se řadil k významným osobnostem té doby. Panství se ujal po smrti svého otce v roce 1838. Na paství prosazoval nové metody hospodaření, zavedl chov ovcí a pastevectví. Povolal na panství odborníky na pěstování a zpracování lnu. Nechal zřídit přádelnickou školu (v provozu v letech 1846-1848) a pěstování a hlavně zpracování lnu se stalo hlavní obživou obyvatel. Egbert byl také významným mecenášem umění. V Jimramově stál u zrodu Katolické politické jednoty. Jelikož zemřel bezdětný, stejně jako jeho bratr Edmund Belcredi, ujal se v roce 1894 panství jejich nejmladší bratr Richard Belcredi.

Richard Belcredi se, stejně jako Egbert, řadil mezi významné osobnosti doby. Byl vynikajícím řečníkem a dlouhá léta politikem. Politice se věnoval i poté, co se majitelem jimramovského panství. Po jeho smrti v roce 1902 přešlo panství do rukou jeho syna Ludvíka Belcrediho.

Ludvík Belcredi nedosahoval v politice takových úspěchů jako jeho otec. V Jimramově přispěl na stavbu měšťanské školy. Se svojí manželkou Marií von Franckenstein měl 7 dětí. Po jeho smrti roku 1914 si jeho nejstarší synové rozdělili majetek. Nejstarší, Richard Belcredi, sídlil v Jimramově, mladší Karel Belcredi v Líšni.

Protože se za druhé světové války Belcredi nepřihlásili k německému občanství, byla na jejich majetek uvalena nucená správa. Po válce stihli postavit v Jimramově cihelnu a opravit statek i se zámkem. V roce 1948 převzal majetek na krátkou dobu Ludvík Belcredi, synovec Richarda. Po únoru 1948 odešla většina rodu do emigrace.

Jimramovu se přímá válka vyhnula. Během konfliktu se nikdy neocitnul v místě fronty, tudíž nebyl poškozen válečnými akcemi. Nikdy nesloužil k přesunu vojska, ubytování vojska a ani nebyl využíván jako sanitní zařízení. Nevyhnula se mu však nutnost občanů narukovat do rakousko-uherské armády, přesný počet narukovaných ale není znám. V roce 1914 se jednalo minimálně o 161 mužů, v roce 1915 šlo minimálně o 38 mužů, o rok později narukovalo nejméně 25 obyvatel a v roce 1917 něco přes 20 mužů. Celkem tedy za tyto 4 roky narukovalo minimálně 244 mužů. Během bojů padlo, bylo zajato nebo se stalo nezvěstnými 34 jimramovský vojáků. Jimramovští však nebojovali jen na straně Rakouska-Uherska. Hned 11 se jich zúčastnilo bojů v ruských legiích, dva ve francouzských a dva v italských legiích.

Vzhledem k odchodu velké části mužské populace na frontu se projevil nedostatek pracovních sil, jenž byl nejzřetelnější v zemědělství. Usedlosti tak musely obdělávat především ženy, kterým pomáhali děti a případně i výměnkáři. Ženy musely zajišťovat orbu a setí, v době žní pak sekly, vázaly a mlátily. Děti, především deseti- až dvanáctiletí chlapci, se staraly o dobytek a koně. To se také projevilo na školní docházce, takže v této době bývala řada tříd poloprázdných. Na školách učily učitelky, případně jim pomáhali studenti – tzv. výpomocní učitelé. Také v dalších odvětvích hospodářství se válka negativně projevila na civilních obyvatelích. Z důvodů výrazného zvýšení cen si řada lidí nemohla dovolit slušné šaty či boty, takže nosily polopapírové hadry a dřeváky. Obnošené oblečení se tak neustále přešívalo, dokud se nerozpadlo.

Situace se projevila také v osvětlení. Pro nedostatek petroleje a svíček si tak lidé museli svítit karbinovými lampami, benzínem, olejovými lampičkami a loučemi. V roce 1914 sice představitelé Jimramova uvažovali o zavedení elektrického osvětlení od Krausova mlýna (dnešní Mostní mlýn) do obce, ovšem nakonec se od toho ustoupilo.

Politické perzekuce se sice jimramovským občanům vyhnuly, ale vojenské listiny u řady z nich, především učitelů, obsahovaly značku PV (politisch verdächtig).

Dne 7. května 1917 pak v Jimramově proběhla rekvisice zvonů katolického kostela. Jedním z nich byl i zvon, který v roce 1819 nechali ulít katolíci s protestanty, což dokládal nápis zbudován nákladem dobrodinců chrámu Páně jak katolíků, tak helvetů r. 1819. Tímto krokem tak došlo k zániku posledního "svědka" klidného soužití jimramovských katolíků a protestantů na počátku 19. století. Další dva zvony byly odlity již dříve a v roce 1819 došlo k jejich přelití. K rekvisici posledního zvonu došlo 8. srpna 1918.

Po evakuaci Jižního Tyrolska se řada tamních obyvatel dostala do Čech a na Moravu. V Jimramově se usadili vystěhovalci z okolí Merana, kteří si tady rychle zvykli a usadili se zde. Děti přistěhovalců měly ve škole vlastní třídu a učila je italská učitelka.

Po přijatí Mnichovské dohody započali Němci s obsazováním oblasti Sudet a spolu s tím i se Svitavskem. Došlo k obsazení Poličky, Korouhve, Trhonic a Sedlišť. Jimramov se tehdy nacházel na hranici oblasti, takže sem bylo ukládáno zboží z Poličky a Svitav a na náměstí stroje z muniční továrny v Poličce. Později byly Polička a Korouhev z toho záboru vyjmuty. Ačkoliv zde byla situace oproti ostatním částem státu klidnější, docházelo i zde k výtržnostem Sudetských Němců, především pak Jedlováků.

Okupace a vlastní válka na soužití Čechů a Němců v Jimramově velký vliv neměla. Největším problémem býval především nedostatek zboží, dále pak problémy s dodávkami a časté kontroly. K perzekucím docházelo pouze ve výjimečných případech, za celou dobu okupace byl zatčen pouze odborný učitel Josef Mrštík, ovšem po krátké době byl propuštěn. Také nedocházelo k popravám obyvatel, ani k zabírání statků pro potřeby Němců. Ačkoliv se německé obyvatelstvo netěšilo příliš velkým sympatií, snažilo se k Čechům chovat tolerantně. Z českého obyvatelstva se během okupace nikdo nepřihlásil k německému občanství. Místní obyvatelé také dávali přednost rozhlasu z Londýna a Moskvy. Také došlo k rozpuštění spolků Sokol a Orel a v místním Kině Meran se promítaly propagandistické filmy. Kromě toho byly zakázány divadelní představení a zábavy. Učitelé, úředníci, četníci, kněží a lékaři pak byli donuceni chodit na přednášky němčiny a po jejich absolvování skládali před komisí zkoušky.

Pronásledování se ovšem nevyhnulo místním Židům, které roku 1943 odvezli do koncentračních táborů. Jednalo se o rodiny žijící v čp. 73 a 23 (Haasovi) a také rodiny, které se zde ukrývali z Jihlavy (Langovi), Brna (Eisingerovi) a Svitav (Tichovi). Po skončení války se z nich vrátila pouze MUDr. M. Reinerová. V Jimramově zůstal pouze Vilém Ticho, jehož téměř celá rodina zemřela v koncentračním táboře; přežila pouze dcera, která v té době pobývala v Palestině

Partyzáni se na Jimramovsku poprvé objevili v roce 1942. Tehdy se zdržovali především v okolí Veselí a Polomi, ale také u Koníkova a Odrance. Svoje spojky měli v jimramovském hospodářské družstvu a spolupracovala s nimi také dvojice československých četníků. Zaměřovali se především na pátračskou a záškodnickou činnost, jejich úkolem také bylo odstraňovat konfidenty a zrádce – jedním z nich byl hostinský Jaroslav Marek, který za své služby dostal od Němců vyznamenání. Při jedné z akcí byl u jednoho ze zastřelených partyzánů nalezen recept od MUDRa Jarmila Gragora z Jimramova, načež městys obklíčily jednotky SS z Dalečína a také četnictvo. Doktora sice četníci zatkli, ale brzy poté propustili. Krátkou dobu zde pobyli Vlasovci, kteří se vydávali za partyzány a posléze udávali lidi, u kterých se schovali. Na Koníkově pak došlo k boji mezi partyzány a Vlasovci.

Po osvobození Brna 26. dubna 1945 se přes Jimramov a okolní obce začali hrnout němečtí vojáci, kteří se stahovali k Praze. Dne 5. května 1945 pak vypukly v Jimramově boje za osvobození. Jimramov se stal aktivním centrem Květnového povstání. V obraně proti ustupujícím německým jednotkám pomáhali i četní vojáci Maďarské královské armády, kteří se v té době nacházeli v obci.

Rok	obyv.	domů
1850
1927	1341
1930
1947
1961
1970
2001

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) Kuča Karel, Atlas památek, 2002

C) cs.wikipedia.org (15.9.2015)

D) npu.cz (15.9.2015)

Fotografie

2.6.2007

61 – 55 – 0

53 – 49 - 0

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 1.11.2019

Předchozí editace: 15.9.2015

6.5.2011