Zpět na Brandov

Hrad Brandov

Brandov, bývalůý soudní okres Hora sv.Šebestiána, politický okres Most

Nad západním okrajem části Brandova zvané Kolonie se zdvihá poměrně výrazný zalesněný hřbítek. Na západní straně jeho svah příkře spadá z výšky několika desítek metrů k Načetínskému potoku, který zde tvoří státní hranici a na jihu se svažuje do postranního údolíčka potoka, který nemá oficiální české jméno (německy se mu říkalo Rossflössl). Východní strana ostrohu je nižší a podstatně méně strmá. Místo se tradičně nazývá Loupežnická skála; obyvatelé blízké německé vsi Rothentalu mu říkají Raubschloss, tedy Loupežnický zámek. Podle archeologických výzkumů tu kdysi stával malý hrádek, z nějž se do dnešní doby nedochovalo téměř nic. Ostroh je porostlý bukovým lesem a ze skály na jeho jižním okraji se otvírá hezký výhled do údolí Načetínského potoka.

Zmínky o hradu nenacházíme v psané historii a neznáme ani jeho jméno, v literatuře se o něm hovoří jako o hradě u Brandova. Archeologické nálezy datují jeho vznik do druhé poloviny 13. století a zánik požárem okolo přelomu 13. a 14. století. Nevelký hradní areál zaujal vyšší jižní část ostrohu. Na vstupní, severní straně areál hradu zajišťuje do skály vysekaný příkop (na plánu označen číslem 1), který odděluje centrální část hradu od zbytku ostrohu. Jeho protisvah je přetvořen v jakousi širokou lavici, která sloužila k nástupu na můstek přes příkop. Se vstupem pravděpodobně také souvisí úpravy skály v čele jádra hradu. Původní přístupová cesta k hradu vedla jeho východním předpolím obloukem po vrstevnici a po překonání vnějšího valu (2) stoupala již uvnitř opevnění na zmiňovanou lavici. Místo vstupu cesty tvoří předěl ve východním opevnění hradu: severně od vstupu je v mírnějším svahu navršen val, naopak jižně, kde je svah strmější, se zbytky opevnění projevují pouze výraznou terénní hranou, na níž patrně bývala dřevěná palisáda. Podobné dřevěné ohrazení zřejmě také uzavíralo jižní část hradu (7). Zbytek západní části opevnění představuje rovněž stupňovitý zlom v terénu provázený v krátkém úseku valovitým útvarem (8), který je ale asi z pozdější doby. Pozůstatky příkopu i severní části východního valu jsou v terénu velmi dobře patrné. Vnitřní část hradiště je mimořádně malá, dlouhá pouhých 14 metrů. V jejím čele se na severní straně nachází malý (1,2 × 0,8 m) čtverhranný, do skály zasekaný objekt (4). Jeho severní strana je narušená, což neumožňuje rekonstrukci jeho půdorysu. Kromě tohoto objektu žádný další nález nelze s jistotou identifikovat, i když je pravděpodobné, že původně byla zastavěna i jižní část vrcholové plošiny (5). Povrch je zde rozčleněn několika menšími nevýraznými depresemi, které mohou být jak nevýraznými stopami původní zástavby, tak novodobého původu. Nálezy zuhelnatělých dřev dokládají, že hradní stavby byly dřevěné; ovšem bližší charakteristika stavební podoby objektu je neznámá. Lze ale předpokládat, že hrad byl pravděpodobně jen relativně malou a jednoduchou stavbou, v níž měly dřevěné konstrukce převahu. Na jihu ostroh vybíhá do výrazných a zdaleka viditelných skalnatých útesů (6). Právě k nim se váží ona v úvodu zmiňovaná označení Loupežnická skála, resp. Loupežnický zámek.

Zajímavé je, že pozůstatky hradu byly v terénu identifikovány až v roce 1986. Hlavní podíl na tom měli A. Kirsche a D. Geyer, němečtí amatérští zájemci o historii Krušnohoří a dlouholetí spolupracovníci drážďanského Landesmusea für Vorgeschichte. K návštěvě ostrohu je podnítily jednak pověsti, dochované jak v písemné podobě (například v německé vlastivědě z roku 1908), tak na německé straně i v ústní tradici, jednak staré mapy z konce 16. století, které v těchto místech uvádějí v úvodu zmiňovaný německý název Raubschloss. První návštěvu hradiště uskutečnili na jaře 1986. Již tehdy na základě geomorfologie terénu konstatovali, že poloha je vhodná pro opevněné sídlo. Kromě toho odtud získali několik keramických střepů, které předali pracovnici expozitury Archeologického ústavu Most Evě Černé. Tyto střepy byly rámcově datovatelné do 13. století. Ještě v témže roce byla realizována druhá prohlídka naleziště společně s E. Černou, při níž se podařilo objevit nové střepy, ale také podle terénních pozůstatků jednoznačně prokázat existenci hrádku. Od té doby byla lokalita archeology navštívena vícekrát a opakovanými povrchovými průzkumy v letech 1986 - 89 byl odtud získán poměrně početný soubor nálezů zahrnující 128 zlomků vrcholně středověké keramiky a jeden silně zkorodovaný hřebík. V sutích na východních a jižních bocích hradního pahorku se vyskytují kameny se stopami přepálení a těsně pod slabou vrstvou lesní půdy se nacházejí kusy zuhelnatělých dřev. Právě z těchto bočních partií pochází podstatná část archeologických nálezů. Velký počet střepů byl také získán z míst narušení do skály zasekaného objektu. Na západních svazích ostrohu se střepy vyskytovaly jen sporadicky.

Budeme-li předpokládat, že v době vzniku hradu zasahovalo české území až do těchto míst, pak je pravděpodobné, že hrad vznikl z podnětu českého panovníka, patří tedy mezi tzv. horské hrádky. Z umístění hradu v těsném sousedství hranic českého království a brodu přes hraniční potok lze usuzovat na některé jeho funkce. Sloužil například jako opěrný a strážní bod. Další význam vyplýval z polohy hradu u dálkové cesty spojující České země se Saskem - mohl sloužit jako místo odpočinku před nebo po překonání namáhavého úseku horským terénem. Průběh stezky se podařilo zrekonstruovat v úseku od německého města Olbernhau až k Malému Háji na českém území. Tato cesta procházela v těsné blízkosti brandovského hradu a jeho propojení s ní je v terénu dodnes zřetelně patrné. Od hradu cesta vedla severním úbočím Kamenného vrchu do Malého Háje a podle jedné z hypotéz dále pokračovala přes osady Pyšná a Drmaly do Chomutova. Svědčí o tom nálezy mezi Drmaly a Pyšnou a také fakt, že na mapě z roku 1602 je její úsek mezi Brandovem a Malým Hájem nazýván Comutauer Strasse. Kdy tato cesta vznikla, nemůžeme spolehlivě určit, stalo se tak asi někdy na počátku vrcholného středověku. Pokud připustíme souvislost mezi cestou a brandovským hradem, můžeme předpokládat, že byla používána již ve 13. a 14. století. Poměrně brzy však začala ztrácet svůj význam, což se patrně projevilo také v opuštění hradu a od konce 16. století nejspíš byla používána jen omezeně.

Nejlepší přístup ke zbytkům hradu je od modře značené cesty vedoucí z Brandova do Gabrieliny Huti. Těsně za posledním domem osady Kolonie po pravé straně cesty odbočíme po zarostlé stezce vpravo a terénem vystoupáme až na vrchol hradiště. Jiná možnost je sejít po modré značce ještě o kousek níže, kde se cesta stáčí vpravo. Přejdeme bezejmenný potůček vytvářející postranní údolí a před skalnatým hřebenem odbočíme vpravo a vystoupáme k vrcholu. Tato varianta je sice náročnější, nemusíme se ovšem prodírat kopřivami zarostlou stezkou.

Pověsti o Loupežnické skále

Loupežnická skála

Loupežnická skála - pohled od centrální části Brandovského hradu. Z náhorní strany je skála snadno přístupná a z jejího vrcholu se otvírá hezký výhled do údolí Načetínského potoka.

Pověst vypráví, že skála dostala své jméno podle loupeživého rytíře, který zde kdysi bydlel. Když rytíř jednou podnikal tažení za kořistí, přepadli hrad jeho nepřátelé. Obsadili ho a chtěli si na rytíře počkat, využít přesily a zajmout jej. Vracející se rytíř ovšem včas rozpoznal léčku a aby unikl zajetí, rozhodl se k odvážnému činu. Se svým koněm skočil z příkrého svahu do údolí. Při pádu se smrtelně zranil a po chvíli svým zraněním podlehl. Loupežníkův hrádek se pak prý propadl do země.

Další pověst vypráví o šedivém mužíčkovi, kterého poblíž Loupežnické skály potkal chlapec z hájovny. Mužíček ho zavedl k tajným dveřím, jimiž vstoupili do velké místnosti. Bylo zde prý uloženo velké množství peněz a chlapec si z nich mohl každý den odnést určitou sumu. To trvalo až do doby, kdy se mladík chtěl pochlubit svému kamarádovi a ukázat mu skrytou klenotnici. Dovnitř se sice oba vešli, ale ven ze zamčené jeskyně se jim už dostat nepodařilo.

A poslední pověst vypráví o bílé paní. Když se na Svatodušní pondělí (tj. pondělí, které následuje sedm týdnů po velikonočním pondělí) po bohoslužbě v kostele zhasnou svíčky, otvírají se v Loupežnické skále tajné dveře a bílá paní vychází ven. Pokud využijete tohoto času, můžete si z jeskyně odnést skrytý poklad. Máte na to ovšem jen půl hodiny, protože pak bílá paní zas zmizí a s ní i vstup do skály. O tom věděl i jistý muž ze saské vísky Rothental, která leží přímo proti Brandovskému hradu za hraničním potokem. Když bílá paní vystoupila ze skály, právě hrál na housle. Vybídla ho, aby jí něco zahrál. Muž nebojácně překročil hraniční potok a hrál své nejhezčí melodie doufajíc, že bude bohatě odměněn. Avšak bílá paní jen naplnila jeho pouzdro na housle listím a zmizela. Rozezlený muž s ním zlostně zatřásl, až z něj listí vypadalo a utíkal domů. Tam našel v pouzdře tři lesklé tolary. Uvědomil si svou chybu, ale už bylo pozdě. Vrátil se sice rychle zpět, ovšem nenašel ani bílou paní ani zahozené listí. Podobná událost se přihodila i jednomu rybáři, který chytal ryby v Načetínském potoce. Tomu dokonce tři bílé paní naplnily tři pytle.

LITERATURA

Anderle, J. - Černá, E. - Kirsche, A.: Neznámý hrad u Brandova v Krušných horách, Castellologica Bohemica 3, str. 125 - 130

Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2000

kolektiv autorů: Heimatkunde des Brüxer Schulbezirkes, Das Raubschloss bei Brandau, Deutscher Lehrerverein, Most 1908

~ Kirsche, A.: Auf den Spuren einer alten Sage das „Raubschloss“ gefunden, Erzgebirgische Heimatsblätter 3, str. 65 – 68

Zdroj: rangiroa.sweb.cz (23.12.2014)

Doposud se nepodařilo objevit žádné historické prameny či zprávy vztahující se k lokalitě, navíc jsou velmi řídké i zmínky o její existenci vůbec. Jaroslav Schaller uvádí roku 1787, že nedaleko Brandova směrem na Rothenthal jsou patrné „malé pozůstatky rozpadlého zámku“.

V druhém dílu svých Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlößer z roku 1844 historik František Alexander Heber uvádí: „stejný osud zapomnění postihl také tvrz, ležící kdysi mezi Červeným Hrádkem a Brandovem, severozápadně od Jezeří, kterou nyní znají okolní obyvatelé jen pod jménem Alte Schloss, tj. Starý zámek. Dodnes tedy není známo ani původní jméno opevněného sídla, ani jeho osudy. Ke znovuobjevení tohoto zajímavého místa došlo až díky práci německých amatérských historiků D. Geyera a A. Kirsche v 90. letech 20. století.

Podle keramiky, nalezené od té doby při několika povrchových průzkumech, je možné stanovit krátkou dobu života hradu do 2. poloviny či spíše závěru 13. století.

Středověký hrad stával na ostrožně nad Načetínským potokem, do jehož údolí spadá západní svah ostrožny velmi strmým srázem. Od východu je lokalita mnohem snadněji přístupná a byla proto zabezpečena příkopem a valem; na severní straně odděluje jádro od pokračující plochy ostrožny šíjový příkop, vytesaný do skály. Jeho kontreskarpa byla upravena přisekáním na jakousi skalní lavici, umožňující zřejmě nástup na most přes příkop. V čele jádra (na severní straně) jsou patrné stupňovité úpravy podloží, patrně související s řešením vstupu. Nad nimi se nachází do skály vytesaný pravoúhlý prostor o rozměrech 1,2 x 0,8m, blíže nejasného účelu. Další stopy úprav či zástavby jádra již nejsou jednoznačně patrné, přestože je pravděpodobná existence nějakých konstrukcí zvláště v jižní části. Dále k jihu vybíhá klesající úzká ostrožna hradního jádra do mohutných skalních útesů, z jejichž vrcholu je dobře přehledné celé údolí Načetínského potoka pod hradem a lze proto usuzovat, že tu mohla existovat nějaká strážnice. Hrad byl pravděpodobně jednoduchou jednodílnou dispozicí a jeho konstrukci tvořilo převážně dřevo. Vzhledem k omezenému prostoru obsahovalo jádro zřejmě jen obranný či vstupní objekt v čele proti vstupu a obytnou budovu v jižní, lépe chráněné části.

J. Anderle - E. Černá - A. Kirsche, Castellologica bohemica 3 (ArÚ Praha, 1993)

Zdroj: hrady.cz (23.12.2014)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 23.12.2014