Historie obce Paskov, politický okres Místek

Historie obce

Paskov, politický okres Místek

Kdo všechno byli držitelé paskovského panství

Nejstarší dějiny našeho kraje jsou, jak je tomu ostatně ve většině obdobných případů, zahaleny v temnotách a i ty kusé zprávy o nich jsou někdy do té míry vzájemně rozporné, že není snadné se v nich jednoznačně orientovat.

Jako první nejvyšší vlastník rozsáhlé oblasti celé severovýchodní Moravy se udává počátkem 13. stol. jistý hrabě Arnold z Huckeswagen. Jeho jméno je - dle některých historiků - dáváno do souvislosti se založením hradu Hukvaldy s tím, že jde jen o později počeštěný původní název tohoto hradu pojmenovaného podle stejnojmenného hraběcího hradu Huckeswagen v Porýní.

Arnold z Huckeswagen zemřel někdy po r. 1240 a dědicem jeho statků se stal Franko, známý z historických dokumentů jako comes Franko de Hukeswagh, přičemž význam přídomku "comes", resp. jeho šlechtická kvalita, není vcelku jasný.Franko ovládal rozsáhlé území ohraničené zhruba řekou Sedlnice od jejího pramene až po její ústí do Odry a dále tokem řeky Odry, řekou Ostravicí opět od jejího pramene až po její ústí do Odry a konečně pásmem Radhoště.Zřejmě ve snaze zabezpečit toto panství proti choutkám sousedů (zejména mocného rodu pánů z Kravař) se Frankovi asi jevilo účelné vstoupit raději za blíže neznámých okolností ve vazalský poměr a tím i pod ochranu mocného olomouckého biskupa a celé území se tak stalo na několik století biskupským lénem.

Pokud jde konkrétně o území naší obce, pak již někdy kolem r. 1230 dal údajně hrabě de Hukeswagh kraj okolo dnešního Krmelína, Staré Vsi, Hrabové, Žabně a Pakova v držení jistému Konrádovi z Plavče, který se tím stává historicky prvním pánem Paskova. Po Konrádově smrti se stala vlastníkem tohoto území v letech asi 1252 - 1256 jeho vdova, od níž olomoucká kapitula patrně kolem r. 1256 Paskov odkoupila.

Vedle Konráda z Plavče se uvádí v r. 1270 jako další držitel tohoto území ještě jistý Petr, syn Heroldův a ještě později jakýsi Bruno z rodu Bludovců, o nichž však není známo nic bližšího.

Většina pojednání, zabývajících se historií naší obce, začínají zpravidla tím, že první nesporný a skuteně dochovaný písemný záznam přímo o Pakovu pochází z r. 1267. Zachovejme i my tuto "zaběhnutou" tradici a podívejme se nyní blíže na to, odkud vzal tento údaj svůj počátek.

V letech 1245 - 1281 byl úřadujícím olomouckým biskupem Bruno z rodu severoněmeckých hrabat ze Schauenburka. V Německu také strávil Brunu zhruba prvních 40 let svého života a působil zde jako probošt arcibiskupského kostela v Magdeburgu. Druhou půlku života pak prožil Bruno v českých zemích, především na Moravě a stal se u nás velmi významnou politickou osobností. Měl velký vliv na české panovníky své doby, Václava I. a zejména po jeho smrti na jeho syna Přemysla Otakara II. Bruno byl velmi dobrým hospodářem a značně aktivně se exponoval především v germanizačním osídlování dosud velmi řídce obydlených prostor na severní Moravě. Své kolonizační úsilí zaměřil zejména na - do té doby - hustě zalesněné oblasti mezi Odrou, Ostravicí a Beskydami, v nichž usazoval cizí - bohužel převážně německé - - kolonisty.V r. 1267 se Bruno vydal po boku krále Přemysla Otakara II. na - v pořadí druhou - královu válečnou výpravu proti tehdy pohanským obyvatelům Východních Prus a Litvy. Je snad vhodné připomenout, že první takovou křižáckou výpravu do této oblasti uskutečnil Přemysl Otakar II. již v r. 1255, kdy jím bylo ve Východním Prusku založeno město pojmenované na královu počest Královec (němec. Konigsberg, dnes Kaliningrad). Cílem těchto výprav bylo zjevně pomoci řádu Německých rytířů v jeho protislovanském a protipohanském tažení. Nepochybně se od této výpravy i očekávalo, že se papež za ni odmění českému králi a olomouckému biskupovi vynětím olomoucké diecéze z pravomoci mohučského arcibiskupa a povýšením olomouckého biskupství na arcibiskupství, což se však nestalo.Bruno, odcházeje ve svých bezmála šedesáti letech na toto válečné tažení samozřejmě nevěděl, zda se z něho vrátí živ a proto slavnostně sepsal za účasti početných církevních i světských hodnostářů v čele se samotných králem velice obsáhlou závěť datovanou 29. listopadu 1267. Tato závěť byla současně i jakousi inventurou či vyúčtováním toho, jak biskup zvětšil za svého působení majetek olomouckého biskupství a rovněž i návod, jak s ním má být v případě jeho smrti naloženo.Budiž zde při této příležitosti připomenuto, že Bruno se velmi intenzivně staral o rozšiření a zvelebení biskupského majetku a v jeho rámci i Paskova. A tak snad již někdy před r. 1260 dal rozměřit paskovské pozemky a nechal určit, co na kterém dílu bude postaveno v příštích letech.

A právě v obsáhlé Brunově závěti se objevuje poprvé jméno obce Paskov (v latins. originále "Pastecow") v souvislosti s tím, že:vše, co je (od řeky Ostravice) směrem k Moravě, náleží hraběti (míněn je Franko hrabě z Hukeswagh), kdežto vše, co je směrem k Polsku plně náleží olomouckému biskupovi kromě statků, které byly získány od Petra syna Herolda a kromě lesa v Paskově, který byl získán soudním výrokem od Bluda (míněn asi Blud z rodu Bludoviců)."

Pro lepší pochopení je třeba dodat, že v těch dobách (až do r. 1335) tvořila v našem kraji hranici mezi Moravou a Polskem řeka Ostravice od svých pramenů v Beskydech až k jejímu ústí do Odry a dále tok Odry k Bohumínu.

Paskov jako osada se rovněž připomíná krátce nato znovu v r. 1269. Toho roku založil biskup Bruno město Brušperk a do jeho soudní pravomoci byl přidělen - mimo jiné obce - právě Paskov.

Ale sledujme dále vlastnické poměry kolem Paskova. Podle (samozřejmě latinské) listiny Brunova následníka, olomouckého biskupa Dětřicha (Theodora) z ledna r. 1300 je patrno, že Paskov získal jako léno Němec Jan Stange, a to výměnou za jeho statky v Liebenthalu u Osoblahy. K paskovskému lénu se tehdy počítala i Hrabová a Hrabůvka.

Stangeové však brzy vymřeli a novým lenním pánem na Paskově se stal další Němec, rytíř Markvart rodu Wolfsbergů. Ten je však dle listiny z r. 1388 již mrtev a statek po něm přejímá (kolem r. 1389) jeho syn Jošt (Jodocus) de Wolfsberg se svými bratry Václavem a Janem. Ti si mezi sebe rozdělili jednotlivé části majetku tak, že paskovské léno (někdy před r. 1393) si podržel Václav de Wolfsberg.

Při následném opětovném dělení dědictví se uvádí v letech 1403 - 1411 jako další držitel Paskova vč. Hrabové, Hrabůvky a Staré Bělé Václavův bratr Jan (Johannes) z Wolfsbergu a po něm nakonec (r. 1413) znovu nejstarší z bratrů Jošt, jenž oba mladší bratry přežil. Nakonec skončily spory o dědictví před manským soudem, u něhož uplatňovali své nároky i Janovi sirotci. Jak soudní řízení skončilo, není známo, avšak v letech 1437 - 1447 se objevuje jako nový držitel paskovského léna Mikuláš (Nicolaus) z Walzenbergu, patrně další potomek rodu Wolfsbergů s manželkou Barborou Jemelnou.

Panství Mikulášovo tvořily vsi Paskov, Nová Bělá, Velká a Malá Hrabová (Hrabůvka) a během doby (asi r. 1447) se zvětšilo ještě o Krmelín. Po smrti Mikuláše (zemřel někdy před r. 1460) zůstalo po něm hodně dětí (měl dvě manželky) a tak není divu, že mezi pozůstalými došlo k novým sporům o paskovské dědictví, a to zejména mezi Janem, synem z prvního Mikulášova manželství a Barborou Jemelnou, druhou Mikulášovou menželkou. Jelikož Jan se nakonec svého paskovského podílu na dědictví vzdal, stala se Barbora Jemelná jedinou držitelkou Paskova vč. vesnice a vodního mlýna, vybudovaného se svolením biskupa v r. 1431. Janovi zůstala Hrabůvka, Hrabová, Krmelín a Nová Bělá.

Z velmi kusých zpráv je jen patrno, že po smrti Barbory Jemelné udělil olomoucký biskup Stanislav paskovské léno jistému Beneši z Boskovic a Černé Hory. O dalších osudech paskovského panství však bohužel není po dobu několika následujících desetiletí žádných zpráv.

Až v r. 1518 se stručně připomíná jako nový držitel Paskova, Hrabůvky a ostatních vsi Jan ze

Žerotína a na Strážnici a po něm jeho vdova Anna Sedlnická z Choltic a na Paskově.

V r. 1525 se už uvádí jako další držitel Paskova Ladislav z Kadaně. Za něho měl Paskov již 50 čísel a v r. 1530 dal Ladislav vystavěti velkou dřevěnou chalupu s koňskou stájí, v níž zřídil panskou hospodu (na místě dnešní "Rychty"). Ladislavovi se též přičítá záměr udělat ze vsi Paskova městečko a za tím účelem poručil postavit na náměstí několik stejných rynkovních domů.

Ladislav z Kadaně zemřel asi r. 1530 a jeho synové, Bernard, Sigmund, Centurius a jan zděděné statky dlouho neudrželi. Jednu jejich část (Zábřeh, Starou Bělou a Výškovice) prodali Bernardu Petřvaldskému, ostatní části (Novou Bělou, Velkou a Malou Hrabovou, Krmelín, Paskov, Žabeň) si podrželi, avšak též ne na dlouho. Ladislav z Kadaně měl totiž značné dluhy a jeho synové za ně byli dáni vlastně do zástavy Ladislavovým věřitelům. Ti je však nakonec ze zástavy propustili a bratři dluhy po odprodání všech uvedených obcí čestně splatili.

A tak dalším pánem Paskova se stává jeden z Ladislavových věřitelů, Jan z Doubravky, který byl současně i posledním vazalem olomouckého biskupství. V r. 1538 vyměnil Jan z Doubravky své statky s Janem z Pernštejna a na Helfštýně za jeho pernštejnské statky na brněnsku (Dědice, Opatovice, Rychtářov, Lhotu a Raclavice).

Nový vlastník Paskova, Jan z Pernštejna, byl synem Viléma z Pernštejna, po němž (a svém bezdětném bratrovi Vojtěchovi) zdědil moravské statky. Účasnil se aktivně veřejného života, zastával po řadu let úřad zemského hejtmana a měl dobré vztahy i k císaři Ferdinandovi I., jak nasvědčuje skutečnost, že si mu v r. 1539 dovolil dokonce poslat dopis, v němž kriticky uvedl příčiny, pro které je král u svých poddaných neoblíben.

Jan z Pernštejna dosáhl mezi držiteli paskovského panství mimořádně významného postavení tím, že v r. 1538 docílil v dohodě s biskupem Thurzou vyvázání paskovského léna z podřízenosti olomouckého biskupství a jeho zapsání do zemských desek jako alodního, tj. plně svobodného statku. Tím dlouholetý lenní poměr k olomoucké kapitule zanikl a paskovské zboží se stalo světským statkem. Jeho držitelé mohli tím pádem podle práva brát v budoucnosti podíl na výsadách a právech, které tehdy z držení svobodného statku plynuly a vykonávat důležité funkce v tehdejším veřejném životě. Jak dále uvidíme, setkáme se také s některými z nich jako s velmi vysokými úřadníky, těšícími se přízni samého císařského dvora. Osudy Paskova od r. 1538 sdílejí zároveň ty osady, které dříve k biskupskému lénu a později k paskovskému panství až do r. 1848 náležely, Hrabová, Hrabůvka, Nová Bělá, Krmelín a Žabeň.

Při doplnění a ilustraci stavu obce v této její historické chvíli se připomíná, že čítala 19 úhledných dřevěných, tzv. rynkovních domů, dvůr, mlýn, kostel, faru, školu, hospodu a fojtství.

V zemských deskách se v r. 1538 připomínají poprvé i paskovské rybníky, jejich stavbou se Jan z Pernštejna zabýval tou měrou, že si dokonce držel měřiče rybníků, jehož zapůjčení si od něho pro sebe vyžádal sám císař Ferdinand.

Jan z Pernštejna, český velmož a první světský držitel paskovského panství, se však z celkem neznámých přičin začal brzy zabývat myšlenkou, že své panství prodá. Stalo se tak r. 1548, kdy panství se vším příslušenstvím koupil Jan Čelo z Čechovic, šlechtic z Těšínska. Po jeho smrti převzal panství Janův syn Kašpar Čelo z Čechovic a na Malých Kunčicích, který r. 1578 tvrz a městečko Paskov, Velkou a Malou Hrabovou, Novou Bělou, Krmelín a Žabno prodal za 21 000 zl. Ondřeji Dudičovi (či Dudytovi) z Horehovice.

Nový pán na Paskově byla osobnost mimořádně vysoké úrovně. Narodil se (r. 1533) v Budíně v šlechtické rodině, vystudoval v Benátkách a jako učený humanista, znalec věd a mnoha jazyků pěstoval styky s vynikajícími osobnostmi své doby. Věnoval se stavu duchovnímu a dosáhl vysokých církevních postavení, např. hodnosti biskupa nejprve v Tině (Knina v Dalmácii) a později v Pětikosteli (maď. Pécs). Jeho vztah k církvi však nepostrádal kritičnosti a byl např. dokonce i odpůrcem církevního celibátu. A tak, když ho císař Maxmilián II. vyslal s jistým diplomatickým posláním do Polska, zamiloval se tam do jedné půvabné dvorní dámy, složil kněžský úřad a v r. 1567 se s ní oženil. Sňatek vyvolal v tehdejším světě veliký rozruch, papež dal Dudiče do klatby a jeho obraz byl v Římě spálen.

Když Dudičova manželka po sedmiletém šťastném manželství zemřela, oženil se Dudič (v r. 1574) podruhé, a to opět s Polkou pocházející ze starobylého polského rodu hrabat z Tarnova. Dudič si přesto všechno zachoval nadále přízeň císaře Maxmiliána II. a jeho nástupce Rudolfa II. Ten mu udělil titul moravského barona se všemi příslušnými právy a snad právě proto Dudič zakoupil statek v Paskově.

Dudičovi se však v Paskově moc nelíbilo. Jako muž vynikajícího formátu nemohl žít odloučen od velkého světa a zejména ho nebavila sedlačina. Paskovské panství proto nakonec prodal a odstěhovat se s celou rodinou do Vratislavi (Wroclaw), kde se mohl plně dále věnovat svým vědeckým studiím. Zde též r. 1589 zemřel.

Novým držitelem paskovského panství se tak stal r. 1579 Ctibor Syrakovský z Pěrkova a na Staré Vsi, nejvyšší písař markrabství moravského a vysoký círařský úřadník, do jehož působení spadalo vedení zemské kanceláře, ochrana zemské pečeti a další činnosti na zemské úrovni.

Syrakovští z Pěrkova byla stará šlechtická rodina polského původu, usazená na Moravě již v 1. polovině 16. stol., kdy se na Moravu do rodiny Petřvaldských přiženil Ctiborův dědeček Jeroným Syrakovský z Pěrkova a získal jako léno Starou Ves a po jistou dobu jako zástavu i Hukvaldy.

První manželkou Ctibora se stala Alina, sestra olomouckého biskupa Viléme Prusinovského z Vickova, druhou (r. 1581) Johanka Bruntálská z Vrbna, se kterou měl čtyři děti: Alinu, Hynka, Jana a Ctibora.

Z hlediska obyvatel Paskova bylo významným činem Ctibora Syrakovského, že daroval městečku Paskov právo vybírat mostní mýto. Jinak z dobových dokladů vyplývá, že v Paskově v té době fungoval např. pivovar a mlýn.

Když r. 1600 Ctibor Syrakovský zemřel ve svém sídelním zámku ve Staré Vsi (Altendorf), ujal se vlády nad Paskovem jeho syn Hynek Syrakovský z Pěrkova, sudí menšího zemského soudu olomouckého kraje (menšího proto, že se na něm rozsuzovaly pře, při nichž běžělo o méně než 10 kop českých grošů a byli jím souzeni jen zemani).

Hynek neměl potomky a tak po jeho smrti (někdy kolem r. 1610) se dalším vlastníkem Paskova stal jeho mladší bratr Jan Syrakovský z Pěrkova. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620), ve které bylo vojsko českých stavů poraženo spojenými vojsky katolocké ligy a Ferdinanda II., byl Jan v rámci pobělohorských konfiskací odsouzen ke ztrátě poloviny jmění, avšak Paskov mu zůstal zachován.

Jan Syrakovský zemřel asi v r. 1622 (tedy krátce po bitvě bělohorské) a po jeho smrti se jako noví držitelé Paskova připomínají na krátkou dobu Kryštof Cedlar a jeho sestra Anna Cedlarka z Hofu. Není však známo, na jakém podkladě Paskov vlastnili, neboť veškeré vklady do zemských desek zapsané v časech proticísařské rebelie byly na příkaz kardinála Františka z Dietrichštejna zničeny.

Bílá hora byla pro četné příslušníky vrchnosti katastrofou. Podle právní teorie tehdejší feudální soustavy se totiž panovník považoval za nejvyššího vlastníka veškeré půdy a nejvyššího feudálního pána ve státě. Bezprostření držitelé půdy (stavové) byli právně vzato panovníkovými vazaly a jejich eventuální provinění se odbojem proti panovníkovi jako svému neujvyššímu feudálnímu pánovi bylo považováno za zradu. Viníci pak byli tvrdě trestáni - mimo jiné - ztrátou majetku, který se tak vracel do rukou svého nejvyššího držitele, tj. panovníka.

Také paskovský statek se stal nakonec předmětem konfiskace, neboť - jak se zdá - Kryštof Cedlar se nějak do rebelií též zapletl. A tak dvorní komora vídeňská nařizuje kardinálovi Dietrichštejnovi, aby vyjednával o prodeji paskovského panství s novými zájemci o jeho vlastnictví. Byli jimi tehdy císařský komoří Karel von Strassoldo a Karel Alexander z Grinspergka.

Nakonec přípisem ze dne 30. května 1624 bylo rozhodnuto, že novým držitelm Paskova bude c. k . komoří nad stříbrem Václav hrabě z Vrbna a na Bruntále. Byl to jeden z těch šlechticů, kteří byli po Bílé hoře za svou věrnost císaři odměněni konfiskovanými statky a udělením různých rodových výsad a privilegií.

Vrbnové byli starobylá šlechtická rodina pocházející z Vrbna u Svídnice ve Slezsku a lze říci, že paskovští poddaní pochodili při změně své vrchnosti celkem dobře, a to přesto, že jejím sídlem nebyl Paskov, ale Fulnek. Vrbnové byli slovanského původu a intenzivně se starali o rozmnožení a údržbu svého majetku. Zejména Václav z Vrbna, jenž se velice věnoval dvorské službě (byl - mimo jiné funkce - např. hejtmanem tělesné stráže císaře Matyáše) a svých vlivných styků pilně využíval ve prospěch svého rodu, takže se Vrbnové časem povznesli k nejpřednějším rodům v zemi s právy, připomínajícími práva vladařská.

Pro Paskov bylo významné, že za Václava z Vrbna byl někdy v letech 1640 - 1646 postaven - patrně na místě dřívější tvrze - barokní zámek. Pro manželovo zaneprázdění funkcemi spočívala starost o statky Vrbnů hlavně na manželce Václava z Vrbna, Elišce Polyxeně, dceři biskupského hejtmana Lukáše Dembinského v Kroměříži. Ta do manželství s Václavem z Vrbna přinesla věnem statek Střelnou u Moravského Berouna, jenž pak zůstal v držení rodu z Brna až do r. 1937.

Podle četných dochovaných dopisů byla Eliška Polyxena žena velmi rezolutní a energická. Byla výborná hospodyně a chtěla být dopodrobna informována o všem, co se na panství děje. Prostřednictvím svých správců a vrchnostenských úředníků musela být např. zpravována i o tom, komu z poddaných se narodil potomek, kdo z nich hodlá vstoupit do stavu manželského a s kým a konečně, kdo zemřel. Ačkoliv její otec byl polského původu, byla Eliška Polyxena vychována v českému duchu a tak i její osobní a písemný styk se správci a úředníky Vrbnových statků byl veden převážně česky.

Václav Vrbna a Eliška Polyxena měli syna Jana Františka, píšícího rovněž dobře česky. Když Václav z Vrbna na cestě do Itálie r. 1649 v Benátkách ve věku 60 let zemřel, byl pochován podle svého přání v kostele sv. Antonína v Padově. Podle Václavova testamentu se stal univerzálním dědicem jeho syn (teprve patnáctiletý) Jan František z Vrbna, kdežto správou majetku byla pověřena Eliška Polyxena, a to až do r. 1655, kdy dosáhl Jan František plnoletosti.

Jan František hrabě z Vrbna se narodil r. 1634. Dosáhl časem rovněž vysokých hodností a úřadů, stal se královským místodržícím, prezidentem apelačníhou soudu, nejvyšším zemským hofmistrem a posléze nejvyšším kancléřem. Za jeho služební zásluhy mu byla nakonec udělena nejvyšší hodnost Rytíře zlatého rouna.

Jan František byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla Eliška z Martinic, a když zemřela (r. 1671), pojal za manželku její sestru Terezii Františku. Jan František z Vrbna se - přes své zaneprázdnění úředními povinnostmi - živě zajímal o své statky a energicky proháněl vrchnostenské úřednictvo. Pobyl v hlavním městě a potřeba odpovídající reprezentace, kterou s sebou nesly vysoké úřady, ho ovšem stály mnoho peněz, a tak Jan František tvrdě od vrchnostenských úředníků vyžadoval, aby řádně zajišťovali zákonné platby poddaných a zejména se v této souvislosti zajímal o výnosy paskovského pivovaru a palíren v Paskově a ve Fulneku. O tom, jak zřejmě tíživá byla někdy finanční situace Jana Františka, svědčí skutečnost, že dal např. v r. 1670 do zástavy 18 stříbrných mís a zlatý pohár ze své domácnosti.

Vrbnům se však Paskov asi moc nezamlouval a proto již od r. 1654 se zabývali úmyslem ho prodat. Došlo k tomu však až v r. 1690, kdy Jan František z Vrbna Paskov se vším příslušenstvím za 63 000 zl. konečně prodal.

Novým držitelem Paskova se stal Bedřich (Frydrych) hrabě z Oppersdorfu, svobodný pán na Dubu a Frydštejně a pán na Hodoníně. Oppersdorfové byli stará slezská šlechtická rodina, jejíž moravská větev se na Moravě zakoupila panstvím Bouzov u Litovle. Nový držitel Paskova - Bedřich - se narodil asi v r. 1620 a byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla Anna Helena Jakartovská, vdova po Janu Burianovi, majiteli hodonínského panství, které do manželství s Bedřichem přinesla věnem. Když v r. 1661 zemřela, pojal Bedřich z Oppersdorfu za druhou manželku Eleonu, roz. Dietrichštejnovou, hraběnku z Kounic.

Bedřich z Oppersdorfu zastával rovněž vysoké úřady. Byl hejtmanem brněnského kraje, nejvyšším zemským sudím a posléze nejvyšším zemským komořím. Bedřich měl tři dcery a dva syny: Jiřího Bedřicha a Františka Josefa. Když 1. 1. 1699 v Brně zemřel, ustanovil svým testamentem dědici svého majetku stejným dílem oba své syny. Jiří Bedřich obdržel statek Dřevohostice (který Bedřich krátce před smrtí koupil) a brněnský dům, zatímco František Josef zdědil panství v Paskově a dům v Olomouci.

Novým držitelem paskovského panství se tedy stal František Josef hrabě z Oppersdorfu, narozený r. 1658. Byl - tak jako jeho otec - vysokým státním úředníkem a zastával funkci c. k. dvorního rady, komořího a moravského zemského hejtmana.

František Josef měl smysl pro pořádek a věnoval velkou péči tomu, aby právní poměry mezi vrchností a poddanými byly jasné a založené na pevném základě. A právě k tomuto účelu dal v r. 1699 sepsati pro Paskov tzv. gruntovní registr a urbář, jež - zachovány do dnešních dnů - poskytují obsáhlé a podrobné svědectví o právních, hospodářských a sociálních poměrech poddaného lidu na paskovském panství.

V gruntovních registrech jsou zanešeni nejen všichni sedláci a chalupníci, ale jsou v nich zapsány i jednotlivé usedlosti se vším, co k nim patří (role, louky, rybníky). U prodávaných usedlostí je v registru zaznamenáno, za jakou cenu byly příp. prodány a kolik ještě event. zbývá z kupní ceny uhradit, kdo jsou příp. věřitelé, komu je nabyvatel usedlosti ještě povinen vyplatit nějaké odstupné a konečně ustanovení o výměnku. V registrech je u prodávaných usedlostí zaznamenáno i hospodářské nářadí k usedlosti náležející jako vozy, háky, pluhy, kosy, řezací stolice ale i třeba bečka na zelí. Konečně zaznamenává registr údaje o domácím zvířectvu jako koně, hovězí dobytek a drůběž.

V urbáři jsou zase pečlivě zaznamenány veškeré činže a užitky, robotní povinnosti poddaných, vyznačení hranic a farní příjmy. Urbář obsahuje dále způsob hospodaření na panství, povinnosti vrchnostenského personálu (hajní, fišmistři), církevní desátky, platby farníků rektorovi atd.

Významným činem Františka Josefa bylo rovněž založení blízké vesnice Oppersdorf v r. 1699. (Pro zajímavost: v r. 1904 bylo vydáno povolení užívat pro tuto vesnici v češtině název Oprechtice).

František Josef hrabě z Oppersdorfu zemřel v Paskově v r. 1714 a zanechal po sobě nejen vdovu Františku, roz. hraběnku von Henkel, ale, bohužel, i značné množství dluhů, majících za následek vleklá dlužní řízení a z nich vyplývající pokles reputace zesnulého. Jak nedobře se vdově vedlo, dokumentuje např. skutečnost, že si u zemské pokladny vyprosila jistý peněžní dar z milosti jako uznání za věrné služby, které zemi prokázal její manžel. A tak paskovské panství přišlo nakonec pro dluhy do dražby a v r. 1717 bylo za 74 000 zl. prodáno.

Novým majitelem se stal příslušník domácí moravské šlechty Filip Ignác rytíř z Hochu, na Okříškách a Pokojovicích. O jeho působení v Paskově se nedochovaly žádné podrobnější zprávy a tak se lze domnívat, že se za éry Filipa Ignáce v Paskově nic mimořádného nestalo.

Filip Ignác z Hochu prodal panství v r. 1731 za 100 000 zl. a jeho novým držitelem se stal Samuel František svobodný pán z Rebentischů, rada císařské dvorní komory a vrchní komorní ředitel. Ten však zakrátko (r. 1734) zemřel a univerzální dědičkou panství se stala nebožtíkova manželka Marie Pavla svob. paní z Gallaneg, jež sama přinesla do manželství značné jmění a vedla paskovské panství až do své smrti v r. 1758. Manželé měli čtyři syny (Josef Alexander, Jan Karel, Claudius Leondegard a Achatius) a dvě dcery (Cecilie Marta a Florimunda Chrysogina), kterým bla Marie Pavla Samuelovým testamentem ustavena za poručnici. Marie Pavla byla faktickým hospodářem na panství již za života svého manžela a tím víc pak jím byla po jeho smrti.

Marie Pavla se znovu provdala (kolem r. 1736), a to za generála, polního maršála Jana Maxmiliána svob. pána z Furstenbusche, avšak r. 1748 podruhé ovdověla. Mezi poddanými byla oblíbena pro svou lidumilost a zbožnost o její laskavosti se zachovaly mezi lidem zkazky po dlouhá desetiletí.

Marie Pavla zemřela v r. 1758 ve věku 66 let a pohřbena byla v paskovském kostele. Svými univerzálními dědici určila své děti Jana Karla, Achatia, Cecilii a Florimundu. Dědici se dohodli, že statek jako celek převezme a k jeho obhospodařování se zaváže Achatius z Hochu s tím, že ostatním dědicům jejich podíly vyplatí. Achatius byl však již zamlada známý marnotratník a neměl předpoklady pro vedení hospodářství a tím méně pro vyplacení svých sourozenců. Když se svými nároky vystoupily ještě děti Maxmiliána z Furstenbusche a vnuci Samuela z Hochu, stala se situace pro Achatia neudržitelnou a jediným řešením byl další prodej panství.

A tak novým držitelem Paskova se stal v r. 1765 Karel rytíř Pammersberger z Kettenburgu, jenž statek koupil za 125 000 zl. včetně veškerého inventáře, úrody, poddaných, s právem rybářským, honebním a na vaření piva. Novým zámeckým pánem v Paskově se tentokrát stal muž občanského původu, olomoucký kupec, směnárník a podnikový průmyslník, teprve nedávno povýšený Marií Terezií za své úspěšné podnikatelské aktivity do šlechtického stavu. Dochované písemnosti nasvědčují tomu, že věren svému podnikatelskému duchu dbal na to, aby se hospodářský efekt paskovského panství co nejvíce zvýšil, což mělo ovšem za následek přiostření poměru mezi vrchností a poddanými. V Paskově zřídil Karel někdy před r. 1771 podnik, v němž pracovalo na 80 ručních tkalcovských stavů a jehož součástí bylo i bělidlo, barvírna a soukenická valcha.

Karel Pammersberger zemřel r. 1776 a podle zanechaného testamentu se jeho univerzální dědičkou stala jeho manželka Anna Marie Kateřina. Ta však krátce na to (r. 1778) rovněž umírá a svým testamentem ustanovila dědičkou svou dceru z prvého manželství Františku roz. Gruberovou. Ta však neměla tzv. inkolát (právní způsobilost k nabytí deskového statku) a proto paskovské panství obratem prodává dále.

A tak se dalším držitelm Paskova stává Josef hrabě Mitrovský z Nemyšle a na Hrabyni, který ho kupuje v r. 1779 za 125 000 zl. Josef Mitrovský se věnoval vojenské kariéře a jeho udatné chování v bojích mu vyneslo hraběcí titul. Dosáhl hodnosti nejprve generálmajora a později polního maršála. Účastnil se v letech 1788 - 1791 tureckých válek a za své vojenské úspěchy např. při dobytí Bělehradu byl jmenován polním zbrojmistrem a velícím generálem v Banátě a Sedmihradsku. Kromě Paskova byl Josef Mitrovský držitelem i dalších obcí, např. Hrabyně a části Mokrých Lazců u Opavy a několik nových obcí sám založil, jako např. Josefovice (u Opavy) a Mitrovice. Za Josefa Mitrovského byla v r. 1780 postavena na náměstí v Paskově kamenná socha sv. Floriána, patrona hasičů.

Manželkou Josefa Mitrovského byla Karolina hraběnka Kohary. Hrabě neměl potomků a dle jeho testamentu se univerzálním dědicem po jeho smrti v r. 1808 stal jeho strýc Antonín Bedřich (Frydrych) Mitrovský, vysoký císařský úředník a víceprezident dolnorakouské zemské vlády. Vedle Jana hraběte Františka z Vrbna byl druhým (a posledním) pánem na Paskově, jenž obdržel za své služby císaři nejvyšší vyznamenání - hodnost Rytíř zlatého rouna.

Antonín Bedřich byl vysoce vzdělaný muž, na tehdejší dobu přímo demokratického smýšlení, jenž se zájmem sledoval a podporovat každý kulturní podnik v zemi. Jeho zásluhou - mimo jiné- bylo, že prosadil u císaře Františka II., aby se na stavovské akademii v Olomouci vyučovalo též češtině a zařadil se tak mezi vlastenecký smýšlející muže obrozenecké doby, kteří se ujímali již pomalu se vytrácející české řeči. Stojí za zmínku, že Antonín Bedřich v r. 1808 zajistil povolení ke konání tří jarmarků v Paskově ročně, spojených s dobytčími trhy. Trhy však počátekm 20. stol. zanikly.

Antonín Bedřich Mitrovský zemřel ve Vídni r. 1842, přeživ o 11 let svou manželku Leopoldinu. O jeho vysoké charakterové úrovni svědčí - mimo jiné - i to, že když (ač krátce po jeho nabytí) prodal paskovské panství a z Paskova se odstěhoval, zaslal každé obci zvlášť písemné poděkování poddaným za jejich lásku a oddanost s tím, aby si ho zachovali v dobré paměti, tedy čin na svou dobu nevídaný.

Antonín Bedřich Mitrovský prodal paskovské panství již r. 1809 (tedy necelý rok po jeho nabytí) za pozoruhodnou částku 600 000 zl., která však patrně již nasvědčuje blížícímu se inflačnímu úpadku mocnářství v r. 1811.

Novým nabyvatelem paskovského panství se stal svob. pán Filip Ludvík ze Saint Genois ď Aneaucourt pocházející z Francie, odkud za dob francouzské revoluce uprchl do Rakouska. Ten vlastnil kromě paskovského panství i sousední statky kunčický a řepišťský a paskovský zámek proslavil jeho bohatou knihovnou a sbírkami známek. Za jeho vlastnictví Paskova došlo v Rakousku ke zrušení poddanství, jak o tom bude pojednáno v další části našeho líčení minulosti Paskova.

Filip Ludvík zemřel v Badenu u Vídně r. 1857 a dědicem jeho majetku se stal jeho syn Mořic hrabě ze Saint Genois, jenž po požáru v r. 1869 nechal přestavět zámek do jeho dnešní podoby. Mořic vlastnil paskovské panství poměrně dlouho - do r. 1881 - kdy ho prodal.

Dalším držitelm Paskova se tak stal hrabě Vintíř (Gunther) Stolberg - Stolberg. Ten zemřel již za 1. československé republiky (r. 1926) a dalším a posledním držitelem paskovského panství se stal jeho syn. JUDr. Otto Stolberg - Stolberg. Za pozemkové reformy v r. 1926 byly vlasníku propuštěny zbytkové statky Paskov a Žabeň, lihovar, elektrárna, zámek a park v Paskově a lesní hospodářství. Dvůr v Hrabové s pozemky a rybníky byl přenechán hrabovským občanům.

Po druhé světové válce byl celý Stolbergův majetek vyvlastněn a zámek adaptován na nemocnici.

Život a lidé

V této části se budeme nyní věnovat tomu, jak v paskově žili a pracovali jeho obyvatelé, prostí i ti urození.

Úvodem je ovšem třeba znovu předeslat, že ještě na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla celá oblast severní Moravy a Slezska porostlá hlubokými pralesními hvozdy a proto její zalidněnost byla jen zcela nepatrná. Celé území tvořilo politicky až do konce 19. stol. součást Velkomoravské říše. Ta za vlády knížete Svatopluka dosáhla svého největšího územního rozsahu a zahrnovala prakticky nejen celou Moravu, Čechy a Slovensko, ale na severu i Lužici a na jihu část Maďarska od Žitného ostrova po Balaton.

Po smrti knížete Svatopluka (r. 894) však došlo k rozporům mezi jeho nástupci (Mojmír II., Svatopluk II.) a k následným odstředivým tendencím jednotlivých částí Říše. Ty vedly postupně k takovému oslabení Velké Moravy, že nakonec počátkem 10. stol. Říše podlehla soustředěným náporům maďarských kmenů. Maďaři tehdy opanovali zejména Slovensko, které si od té doby již podrželi ve svém područí až do 20. stol.

Oblast severní Moravy a Slezska se naproti tomu stala předmětem zvýšeného zájmu, jak nově se nastolují dynastie Přemyslovců, tak dynastie Piastovců v Polsku. Obě soupeřící strany proto o severní Moravu a Slezsko mezi sebou sváděly po léta se střídavým úspěchem tvrdé boje. Tak např. polský kníže Boleslav Chrabrý využil dynastických rozporů a zmatků v Čechách po vyvraždění Vršovců Boleslavem III. a vtrhl r. 1003 do českých zemí, obsadil Prahu a nakrátko dokonce připojil Čechy a Moravu k říši polské. Naopak zase např. kníže Břetislav využil zmatků v Polsku, vpadl r. 1038 velmi razantně do této země a obsadil Krakov, Poznaň, Vratislav a Hnězdno. Na tomto tažení získal bohatou kořist a domů se vrátil nejen s množstvím polských zajatců, ale i s ostatky sv. Vojtěcha, kterých se zmocnil v Hnězdně. Jak při tažení vojsk oběma směry byly armádami nepřítele (a nejen jeho) rabovány a pustošeny moravské a slezské vesničky ležící na trase jejich pochodu a jak nesmírně útrapy to prostým místním usedlíkům přinášelo, si lze představit.

Ve snaze uklidnit česko-polské rozpory pozval německý císař Jindřich III. v r. 1046 českého knížete Břetislava a polského knížeta Kazimíra I. do Míšně a přiměl je k uzavření příměří. To však nemělo dlouhého trvání a tak Jinřich přinutil r. 1054 Břetislava a Kazimíra k novému jednání, jež se tentokrát uskutečnilo v saském Quedlinburgu. Na tomto jednání Břetislav postoupil Slezsko s Vratislaví Kazimírovi, jenž se zavázal odvádět za ně Břetislavovi ročně 500 hřiven stříbra a 300 hřiven zlata. Kazimír tak tedy sice dosáhl faktického držení Slezska, ale současně s tím byl uznán i nepopíratelný český nárok na tuto zemi. Dalším důležitým výsledkem jednání obou knížat byla dohoda o politické hranici mezi českým a polským státem, a to tak, že tato hranice byla vedena (poněkud mlhavě a neurčitě) středem pralesů od Beskyd směrem k Odře.

Dodejme ovšem hned v této souvislosti, že v průběhu následujících let přibývalo slovanského obyvatelstva na české i polské straně této neurčité hranice. Mýcením lesů za účelem získání dalších zemědělsky využitelných ploch se tak obě - česká i polská - etnika k sobě postupně stále více přibližovala. A tak proto nebylo divu, že došlo k novým hraničním bojům a sporům o to, kam až vlastně ten který kmen může postoupit. A to zákonitě vyvolalo potřebu hranici obou států nějak nově upřesnit.

Stalo se tak na sněmu v Opavě r. 1256, jemuž předsedal český král Přemysl Otakar II. Na něm byla mezi králem Přemyslem a polským knížetem Vladislavem Opolským stanovena česko-polská hranice tak, že vedla od vesnice Lípy na Prudnicku po řece Odře přes Bugun (Bohumín) k Hrušovu a odtud dále po Ostravici do Beskyd až k hranici uherského království. Tato hranice pak zůstala v platnosti až do r. 1335, kdy došlo k narovnání mezi českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Velikým. Ten se vzdal Slezska ve prospěch českého státu a na oplátku se král Jan vzdal nároku na polský trůn. Od opavské dohody z r. 1256 o Ostravici jako hraniční řece se zřejmě odvozuje heslo "Ostravica-granica", s nímž polští nacionalisté operovali zejména po první (ale ještě i po druhé) světové válce při stanovování hranice mezi Československem a Polskem v oblasti Těšínska.

Jak jsme již naznačili, v 9. - 11. stol. se v našich zemích zvolna rozrůstala zemědělská výroba, a to nejen zvětšováním zemědělské mechanizace a nářadí (pluhy, háky). Zásadním faktorem, jenž výrazně přispěl ke zvýšení výnosu půdy, byla změna do té doby běžného dvojpolního systému (polovina půdy se osela, druhá se nechala ležet ladem - napřesrok naopak) systémem trojpolním, kdy první rok se sel ozim (tj. obilí seté na podzim, které přezimuje a zjara pokračuje v růstu), druhý rok se sela jař či jařina (jednoletá obilovina setá na jaře) a teprve třetí rok se ponechávala půda ladem.

Na lukách se také postupně začala chovat stáda ovcí poskytujících lidem jednak obživu, jednak vlnu - cennou surovinu pro soukenictví. Významným přínosem pro rozvoj zemědělství a hospodárnější využití tažné síly dobytčat byl např. i vynález chomoutu, kterým byla nahražena do té doby běžná obyčejná smyčka, pomocí jíž byla zvířata zapřahána.

V neposlední řadě poskytoval konečně lidem obživu i lov zvěře v lesích a rybolov, pokud si ovšem později veškerá práva na honitbu, rybolov a výnosy z nich nevyhradila pro sebe výlučně vrchnost.

Rozvoj zemědělské výroby měl však i své důsledky společenské. Rodová zřízení původních svobodných občin se postupně rozpadala a stále více lidí se dostávalo do poddanské závislosti na feudální vrchnosti rozšiřující bezohledně a zpravidla holým násilím hranice své moci. Ozbrojené družiny feudálů neváhaly podnikat nájezdy do svého sousedství a násilím se tak zmocňovat dalších nevolníků resp. otroků a postupně tak kolonizovat v průběhu 11. a 12. stol. svá panství novými pracovními silami dle svých potřeb.

Feudálové si tak časem přivlastnili veškerou zemědělskou půdu a stali se skutečnými pány svých poddaných a vesnic. Poddané zemědělské obyvatelstvo té doby bylo tady vlastně možno charakterizovat jako lidi jen obdělávající půdu, na níž byli usedlí, přičemž tato půda byla ve vrchním vlastnictví jejich feudálního pána, ať již jím byl kníže, místní šlechtic či později církevní instituce (biskupství, kapituly, kláštery). Feudální pán pak jistou část své půdy svým poddaným propachtovával, za což mu museli poddaní odvádět část zemědělských výrobků (tj. naturální dávky) nebo vykonávat pro svého pána povinné práce (tj. robotu). K peněžitým dávkám vrchnosti docházelo až od 13. stol., kdy zvyšující se zemědělská výroba umožnila proměnit část zemědělských výrobků ve zboží. Teprve pak totiž začal pomalu vznikat jistý vnitřní trh, na němž mohli zemědělci své přebytky uplatnit a získat tak za ně peníze.

V 10. - 12. stol. docházelo rovněž ke vzniku měst, která nejprve zakládali panovníci na královské půdě jako oporu centrální moci proti feudálům a jako ochranu proti vpádu nepřátel (královská města), k dobývání drahých kovů (horní města) atd. Po vzoru panovníků začali zakládat města na svých pozemcích i světští feudálové a konečně i církev (poddanská města). A právě zejména města to byla, jež se svým obyvatelstvem odkázaným na nákup potravin umožňovala zemědělcům v rámci rozvíjejícího se trhu realizovat své zemědělské přebytky.

V zemědělských sídlištích doházelo posléze časem také k postupné dělbě práce mezi zemědělci a řemeslnickými výrobci. Řemesla přestávala být pouhým doplňkem zemědělské výroby a tak vznikla vrstva řemeslníků, zabývajících se již převážně řemeslnu výrobou. I ti ovšem patřili mezi podané a většinou měli i kus půdy, zajišťující jim alespoň částečně základní živobytí.

Úsilí o získání další zemědělské půdy a rozvoj zemědělství vůbec narážely při poměrně ještě stále velmi malé hustotě obyvatelstva na nedostatek pracovních sil. A tak začalo ve 13. stol. docházet k tomu, že do našich zemí byli hromadně zváni cizí - vesměs němečtí - zemědělci, aby pak napomáhali osídlovat (kolonizovat) oblasti, v nichž byl sice nadbytek neobdělané půdy, ale naopak zvlášť výrazný nedostatek pracovních sil. Takovými oblastmi bylo zejména hustě zalesněné české a moravské pohraničí, které bylo nejen ještě mnohem méně osídleno než vnitrozemí, ale navíc bezprostředně sousedilo s vlastí kolinizátorů a bylo pro ně proto snadno dosažitelné. Postupně se tak vytvářela v pohraničních oblastech Čech a Moravy celá pásma osídlená Němci, která se tak, bohužel, udržela až do poloviny 20. stol. a způsobila českým zemím mnoho utrpení. Je ovšem třeba i přiznat, že ke kolonizaci docházelo zpravidla na pozvání zejména českých králů, kteří z práce kolonistů očekávali značný hospodářský užitek a poskytovali jim proto pro začátek všemožné úlevy. Tak např. udělovali kolonistům zpočátku jistou "lhót" odvozují mimochodem dodnes mnohé názvy Lhot svůj původ. Prostředníkem mezi kolonisty a vrchností byl tzv. "lokátor", který příchod kolonistů podle dispozic vrchnosti organizoval, rozměřoval a přiděloval jim půdu a zajišťoval od nich později i placení příp. poplatků vrchnosti.

K pronikání německého vlivu do našich zemí docházelo ovšem nejen prostřednictvím německých kolonistů - dělníků příp. řemeslníků, ale i na "vysoké úrovni". Čeští králové a knížata z nichž mnozí byli vychováni v cizině a ani česky neuměli, se na svých dvorech obklopovali opět cizími šlechtici a církevními hodnostáři, kterým umožňovali zakoupit si v celé zemi pozemkové majetky, příp. jim je dávali (zejména pro církevní účely) darem. Svůj podíl na postupném pronikání německého vlivu do českých zemí měla v neposlední řadě i skutečnost, že čeští králové a knížata si často brali za manželky německé princezny. Ty pak s sebou přiváděly nejen německé dvořanstvo, ale zpětně působily i na německou výchovu svých potomků. To vše dohromady pak mělo ony neblahé germanizační důsledky, jejichž dopad jsme pociťovali, bohužel, ještě donedávna.

V předchozím jsme se rámcově seznámili s tím, jaké politické, společenské a ekonomické poměry vládly všeobecně v česko-moravském prostoru koncem minulého a v prvních stoletích druhého tisícitelí. Nyní se blíže podívejme na stav společnosti přímo v oblasti Paskova.

V dobách prvního paskovského pravděpodobného pána Konráda z Plavče, jemuž kraj okolo dnešního Krmelína, Staré Vsi, Hrabové, Paskova a Žabně postoupil snad asi kolem r. 1230 Franko de Hukeswagh tvořilo Paskov údajně 18 chaloupek po obou stranách cesty na pravém břehu Olešné. Když se stala kolem r. 1256 pánem Paskova na dlouhou dobu olomoucká kapitula, zdá se, že tehdy úřadující Biskup Bruno ze Schauenburgu se velmi staral o rozšíření a zvelebení osady. Snad ještě před r. 1260 dal rozměřit pozemky a určil, co na kterém dílu bude v příštích časech postaveno. V té době byl již Paskov zemědělskou vesničkou mající fojtství, 12 velkých a 6 malých sedláků a 18 chalupníků. Připomeňme si ovšem znovu, že se jednalo vesměs o nevolníky, jejichž poddanský stav jim přinášel nemalé strasti.

Utrpení prostého lidu však nepůsobilo jen nevolnictví, ale občas k němu přispívala i sama krutá příroda. Tak např. někdy byla celá naše oblast postižena neúrodou a jindy opět rozsáhlými záplavami, způsobenými rozvodněnou Ostravicí či Olešnou.

Zle sužovaly prostý lid i důsledky častých válek. Jedním z nejhorších a nejpustošivějších období pro celou naši zemi bylo z tohoto hlediska údobí tzv. třicetileté války (1618 - 1648), které plnou měrou zasáhlo i oblast Paskova, jejímž držitelem byl v té době Václav hrabě z Vrbna s manželku Polyxenou.

I Paskovem střídavě procházela vojska obou válčících stran a vymáhala na drancováním již tak zbídačeném obyvatelstvu dávky čili kontribuce (příspěvek vyžadovaný nepřítelem) či výpalné (poplatek za upuštění od vypálení). Přesto byl Paskov nakonec švédským vojevůdcem Torstensonem přece v r. 1634 vypálen a mnoho jeho obyvatel bylo povražděno. Dodejme při této příležitosti dále, že v r. 1790 leželo v našem kraji četné vojsko v souvislosti s očekávanou válkou s Pruskem (ke které ale nedošlo). Rakouské armádě velel tehdy generál Laudon, který rozbil svůj stan v Novém Jičíně.

R. 1797 procházel naším krajem směrem do Polska sbor pod velením Napoleonova generála Condého a koncem téhož roku prošel naším okolín ruský generál Suvorov, směřující se svou armádou do boje proti Napoleonovi, aby se touž cestou vracel o dva roky později zpět.

Když byla v r. 1805 svedena vražedná bitva u Slavkova, bojovala na rakouské straně i vojska ruská, která po prohrané bitvě tábořila i v našem okolí. Mnoho ruských vojáků zde v té době pomřelo nakažlivými chorobami, zejména v Krmelíně.

To vše ovšem brzdilo hospodářský rozvoj celého kraje, jehož obyvatelstvo velmi strádalo a trpělo i hladem přesto, že jej vrchnost v rámci svých možností zakládala ze svých zásob obilím, jak mohla. Zdá se, že vliv dlouhodobé války se v té době projevil i po stránce zdravotní a že alespoň v paskovském okolí se objevil dokonce i mor.

Z hlediska minulosti Paskova je jistě zajímavé zmínit se i o tom, jak bylo kdysi činěno za dost právu a jaká byla trestní praxe vůči těm, kdo se provinili proti panujícímu společenskému pořádku.

Výkon soudnictví náležel zpočátku vrchnosti, ale ta záhy jeho nižší stupeň přenesla na místní obecní samosprávu. A tak zejména rozepře mezi poddanými rozsuzoval tribunál složený z purkmistra, fojta, starších radních a konšelů a někdy se ho účastnil i vrchnostenský úředník a písař. Rozsuzovaly se spory chrakteru ublížení na cti (pomluvy, klevety, nadávky), krádeže, hraniční spory (ukrajování mezi při orání), spory výměnkářské a pozůstalostní. Soudní řízení bylo vedeno snahou o dosažení smíru obou stran a proto i výrok soudu zpravidla zavazoval sporné strany k tomu, že se nebudou vzájemně mstít, ale naopak nadále žít ve shodě. Je hodno pozoru, že již tehdy bývali viníci odsuzováni k různým úkonům ve prospěch obce jako např. k úklidu obce či hřbitova, přivezení několika fůr rozličného materiálu atd. tedy to, co v současném trestním řízení nazýváme veřejně prospěšné práce.

Typický pro ony časy býval zvlášť potupný trest spočívající v přivázání odsouzeného ke sloupu zvanému "pranýř". Sloup stál na náměstí, na nejvíc frekventovaném místě a delikventi si u něho odstáli několik hodin s cedulí na prsou, na níž bylo napsáno, čeho se dopustili. Jinak měla obec pro výkon trestu zřízenu i místní šatlavu, nahraženou později (r. 1899) novou obecní trestnicí o dvou celách.

Po tom, co byl Paskov vyvázán ze soudní pravomoci města Brušperku, do které byl r. 1269 přidělen biskupem Brunem, dostalo se naší obci i vlastního práva hrdelního, jak o tom svědčí pro zajímavost dále uvedená smlouva mezi zástupci obce Paskov a popravčím mistrem Jakubem Svobodou z Lipníka:

Letha Panie 1672 dne 28. Jannuari za úřadu Pawla Maluchy na ten čas Purkmistra a starších jeho Thomáše Drexlera, Matěje Matějova, Matouše Kožušníka a jiných přisedících celé rady městečka Paskova, stalo se jest náležité umluvení s Jakubem Svobodou, mistrem popravčím z města Lipníka, co tak každoročně "suchých dní" (tj. postních) z tohoto našeho městečka a všech pěti dědin (Žabeň, Krmelín, Nová Bělá, Velká Hrabová a Malá Hrabová) k němu náležejících, tolikéž kdyžbykolivěk se přitrefilo od strestání jednoho každého vězně buďto stětím hlavy, oběšením aneb jakýmkoli způsobem, jeho platu tomuž Jakubovi Svobodovi i jiným budoucím po něm nastalým popravním mistrům vycházeli má a to takto:

napřed slové "sluchach dni" každoročně dva zlaté Rýnské, a od trestního hrdelního, jak výš nadepsáno, od jedné každé osoby šest zlatých moravských.

A taková úmluva nezměnitelně zůstati má od výšpsaného roku a dne a čas budoucí, totiž za čas téhož Jakuba, tolikež potomku jeho i jiných odkudkoliv po něm nastalých mistrův popravních.

Načež na lepší toho jistotu a důvěření dvě cedule v jedna slova zepsané, jedna do práva městečka našeho s podpisem vlastní ruky téhož Jakuba Svobody a druhá tomuž Jakubovi Svobodovi, mistru popravnímu také s podpisem práva našeho vydána jsou.

Snad lze jen pro úplnost dodat, že asi v polovině 18. stol. byla soudní místa koncentrována a městům i vrchnostem bylo hrdelní soudnictví odňato.

A nyní se blíže podívejme, jak bylo uspořádáno společenství paskovských poddaných v 17. stol., neboť pro toto období máme nejlepší historické podklady.

Jako byly různé společenské stupně mezi vrchností, tak byla jistá diferenciace i mezi poddanými. Ti se podle majetku a různých povinností dělili na sedláky (celoláníky), zahradníky (pololáníky), chalupníky, domkaře, řemeslníky a konečně bezzemky, kteří se živili nádenickou prací či prací na panských dvorech. (Poznámka: lánem se rozuměla určitá výměra půdy, různá dle její bonity, jež sloužila jako základ pro stanovení výše daně).

I sedláci se dále diferencovali. Na nejvyšším společenském stupni stál fojt (rychtář). Byl to zpravidla největší sedlák s největší rozlohou propachtované půdy a s koňmi. Jeho vedoucí postavení mezi sedláky, jeho peněžní platby a dávky i pracovní povinnosti oproti vrchnosti byly upraveny zvláštními privilegiemi, popsanými v tzv. urbáři, založeném za Františka Josefa hraběte z Opprsdorfu. Fojt se musel účastnit týdenních hospodářských porad na zámku (dnes bychom řekli "operativek"), včas vypravit poddané na panské roboty, v době žní dozírat, aby obilí bylo řádně posekáno a ihned spočítat mandele (15 složených snopů) a oznámit, kde a kolik jich je. Fojt musel rovněž i zajišťovat opravy a schůdnost obecních cest vč. mostů. Všechny svěřené úkoly musel fojt samozřejmě plnit co nejpilněji a věrně oznamovat případné nepřístojnosti vzniklé ke škodě vrchnosti.

Jisté výsadní postavení - podobně jako tomu bylo u fojtů - měli zvláštními privilegiemi stanovenými urbářem i svobodní sedláci.

Základní povinnosti všech poddaných byla ovšem robota, tj. poskytování pracovní síly vrchnosti zdarma. Jednalo se buď o tzv. roboty pěší nebo o roboty s koňským spřežením, jejichž rozsah a četnost byly jednotlivým poddaným přesně stanoveny.

Urbář pamatoval i na výměnkáře, nájemníky a podruhy, kteří byli povinni mlátit v panské stodole, chodit pomáhat na hony, česat chmel a pečovat o panské zahrady a luka.

Kromě toho obec jako celek byla dle urbáře povinna mlít jen v mlýně na paskovském panství, v panských lesích nakupovat stavební a palivové dřevo a udržovat v řádném stavu panské rybníky a jejich příslušenství.

Proti robotním povinnostem ovšem panoval mezi poddanými značný odpor. Stěžovali si zejména na nadměrné zatížení robotními nároky na úkor prací na vlastních hospodářstvích a odpírali odvádět povinné dávky obilí zejména v obdobích nižších sklizní. Obstarali si dokonce písaře, který sepsal jejich stížnosti, jež pak posílali vyšším vrchnostenským úřadům a jež byly nakonec prostřednictvím vyslaného delegáta předány do vlastních rukou i přímo císaři.

Stížnosti poddaných byly sice vyšetřovány, ale výsledek nebyl valný. Krajský úřad shrnul stanovisko vrchnostenských orgánů do zprávy o paskovském lidu jako elementu "náchylném k žalobám a povstáním, zlomyslným, lehkověrným a štědrým k podněcovatelům nepokojů, jenž se obrací na pokoutní písaře a zeslabuje se ve své daňové způsobilosti, čímž je vrchnost zkracována ve svých právech a rušena ve svém hospodářském podnikání".

V této souvislosti by snad bylo vhodné podívat se na tomto místě na toto hospodářské podnikání a vůbec celkovou ekonomickou aktivitu paskovské vrchnosti, jak jí lze sledovat na základě již zmíněného urbáře.

Základem důchodů vrchnosti byl její pozemkový majetek. Vlastnictví půdy se tehdy dělilo na tzv. vrchní vlastnictví, jímž byla půda patřící vrchnosti a obdělávaná jí ve vlastní režii ovšem s bezplatnou pracovní silou svých poddaných a tzv. užitkové vlastnictví, jímž byla půda propachtovaná poddaným. Za tuto půdu platili poddaní povinnými dávkami obilí (odděleně pšenice, žito a oves) a dalšími naturáliemi (husy, slepice, kuřata, vejce atd.). Za pronájem pozemků, rybníků, příp. budov se v některých případech platilo nájemné v penězích.

Pro vrchnost museli ovšem povinně pracovat i řemeslníci. Tak např. řezníci odváděli vrchnosti stanovené množství sádla a byli povinni zdarma porážet panský dobytek. Pracovat v potřebném rozsahu na panských objektech byli povinni i zedníci a tesaři a tkalci museli z panské příze vyrábět plátno.

Vydatným zdrojem panských příjmů byla palírna, neboť na pálení kořalky měla vrchnost monopol. Kořalku nejprve pálila ve vlastní režii, později dala palírnu do nájmu židovi. Paskovští poddaní pili kořalku rádi a navíc byli vrchností k alkoholismu přímo naváděni, např. i tím, že obec byla zavázána k povinnému odběru jistého množství kořalky.

Obdobně do panských příjmů zvlášť vydatně přispíval i pivovar, postavený někdy koncem 16. stol. I zde existovala povinnost jistého odběru piva obyvateli, např. při svatbách apod.

Přínosem pro vrchnost byl rovněž mlýn, z něhož platil mlynář slušný nájem. Již jsme se zmínili o povinnosti paskovských poddaných mlít jen v něm své obilí. Dalšími finančními zdroji pro vrchnost byla pila, valcha (zařízení na zvyšování hustoty a pevnosti tkanin), prachárna dodávající prach pro muškety, cihelna a kovárna. Přínosem pro vrchnost byl i provoz včelínů (až 100 včelstev), chmelnice (dodávající chmel nejen pro paskovský pivovar, ale i na další trh) a rybolov v Ostravici, Olešné a na potocích tekoucích mezi rybníky (lov ryb v panských rybnících byl poddaným pod trestem zakázán).

základem pro zemědělskou činnost vrchnosti byla ovšem vlastní panská půda, zv. též dominikální (na rozdíl od půdy propachtované, zv. rustikální). Těžištěm hospodaření na panské půdě bylo podle urbáře pět panských dvorů o celkové výměře 1316 měřic (pozn.: 1 měřice - 0,1918 ha, tedy celkem 252,4 ha), z čehož na paskovský dvůr připadalo 332 měřic (63,7 ha). Z toho největší plocha byla (dle urbáře) oseta ovsem a postupně menší plochy žitem, pšenicí a konečně ječmenem. Zbývající plochy byly osety pohankou, lněným a konopným semenem a prosem. Z pořadí, jakým byla pole oseta, lze soudit, že jakost půdy nebyla valná.

Na dvorech bylo v odpovídajícím množství pěstováno domácí zvířectvo - koně, hovězí a vepřový dobytek, drůbež a ovšem i ovce, jejichž chovu byla věnována zvláštní péče (celkem asi až 1000 ovcí!).

Součást panské půdy tvořily dále louky, ovocná a květinová zahrada, pastviny a ovšem lesy, poskytující dostatek dřeva nejen pro potřebu vrchnosti, ale i k odprodeji. Vedle lesů patřila k dvoru i plocená obora. Je třeba ovšem připomenout, že lov zvěře v lesích byl výlučným právem vrchnosti a sloužil k zábavě její a jí pozvaných hostů.

Poddaným byl lov zakázán a ten, kdo byl v lese přistižen s puškou, byl nejen potrestán, ale byla mu zabavena i puška. Jinak sice poddaní byli povinni se panských lovů účastnit, ovšem jen jako honci a fojti přitom dohlíželi, aby svou funkci řádně plnili. Dozorčí služby v panských lesích obstarávali hajní (v Paskově dva), jejichž povinností bylo - mimo jiné - dohlížet na to, aby v lesích ani domácí a tím méně cízí poddaní nečinili škody na zvěři a dříví, asistovat při kácení stavebního a palivového dříví a jeho prodeji, účastnit se panských honů, kontrolovat hraniční stromy a značky a oznámit neprodleně vrchnosti zpozorované závady a nepřístojnosti.

Charakteristickou součástí panského hospodářství v Paskově byly rybníky. Nejstarší zpráva o nich pochází z r. 1499 při příležitosti udělování biskupského léna a dále z jednání ve Frýdku r. 1515, uskutečněného z podnětu Jana ze Žerotína. Jak jsme se již zmínili v předchozí části našich historických vzpomínek, došlo k největšímu rozmachu rybníkářství v Paskově za Jana z Pernštejna.

Není známo, kdo byl stavitelem paskovských rybníků, avšak není vyloučeno, že při jejich zakládání působil alespoň radou olomoucký biskup Jan Dubravius (zemřel r. 1553), ve své době proslulý rybníkářský praktik a autor latinského díla o rybnících a rybách, které se v nich chovají. Podle urbáře byly v Paskově tyto velké rybníky: Jedlovec, Janovský, Piskoř, Neužil, Pilík, Prokopek a Kuboň a několik desítek dalších, malých určených zejména pro plod. Kapři z paskovských rybníků byli vyhlášeni svou chutí a jejich výlov byl významným přínosem pro hospodářství vrchnosti. Čas od času se rybníky vypouštěly, vysušily a pak byly zorány a osety travou příp. obilím. Všechny rybníky byly založeny uměle a napájeny vodou z Olešné, na níž byl zřízen jez, od něhož byla vzdutá voda odváděna příkopem do rybníků.

O panské rybníky pečovali dva fišmistři, jejichž povinností bylo starat se v létě o to, aby nebyly zaplaveny velku vodou a v zimě na nich rozrušovat led. Připravovali rovněž výlovy rybníků, u vypuštěných rybníků se starali o jejich řádný osev a sklizeň a dohlíželi při opravách rybníků a jejich údržbě.

Z mnoha paskovských rybníků, o kterých kdysi psal Petr Bezruč, že "daleko do nedozírna běží", se zachoval do dnešních dnů jen Kuboň, přestavěný pro potřeby dolu Paskov a malý rybníček "Očko" poblíž hřbitova, sloužící potřebám místní odbočky Českého rybářského spolku.

Při všem našem líčení je třeba ovšem mít stále na paměti, že u vesnických obyvatel se jednalo o lid poddaný, který tvořil v průběhu několika století takřka součást či jakýsi inventář panství. Jak se panství v průběhu časů prodávalo, tak se s ním prodávali i všichni poddaní, kteří byli do jisté míry rovněž předmětem kupu. Vrchnost měla právo zásahu i do těch nejsoukromějších záležitostí poddaných. Tak např. nesměl dluh poddaného bez vědomí jeho pána překročit jistou částku, vrchnost zasahovala i při vstupu poddaných do manželství, a to i tehdy, byla-li nevěstou např. ovdovělá žena.

Předpisy pamatovaly samozřejmě i na to, že poddaní, kteří by se svému pánu postavili, ztráci čest, hrdlo a majetek a stejný trest postihl i ty, kdož tomu jakkoliv napomáhali. Na osudu poddaných nic nezměnila skutečnost, že Jan z Pernštejna vyvázal r. 1538 paskovské panství z lenní podřízenosti olomouckého biskupství a změnil ho v alodní - tj. svobodný - světský statek.

Skutečnou změnu v životě podaných přinesl až velmi významný, tzv. poddanský patent císaře Josefa II. z r. 1781, který zrušil nejen nevolnictví a nastolil jistou náboženskou toleranci, ale reguloval i trestní řízení. Skončil v zásadě s ponižováním lidí tím, že zakazoval např. zejména tělesné tresty a zapovídal rolníkům líbat ruce svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům. Patent dále zaváděl svobodu poddaného nakládat dle vlastní úvahy se svou osobou, tedy např. svobodně se ženit, dát děti na řemeslo nebo studie či odejít z "gruntu" a usadit se kdekoliv jinde v zemi. Nový systém vztahů, který poddanský patent na vesnici vytvořil, byl určitým kompromisem, jímž se zvětšila volnost sedláků a omezila svévole šlechty, ale nebyla jím však ještě rozbita feudální povaha vztahů mezi vrchností a podanými. Proto stále konflikty vyvolávala i nadále zejména otázka roboty a skutečnost neúplného rolníkova vlastnictví půdy.

Ke konečnému zrušení roboty došlo až zákonem ze 7. září 1848 inciovaným ústavodárným říšským sněmem vídeňským. Tímto zákonem byl odstraněn od středověku trvající rozdíl mezi pánem a poddaným, mezi půdou panskou a poddanskou. Sedláci, jejichž statky do té doby náležely více nebo méně vrchnosti, se stali plnými vlastníky svých gruntů a byli zproštěni dávek a robot vč. církevního desátku, a to za poměrně nevelkou náhradu.

Tento ústavodárný sněm - později přeložený do Kroměříže - byl však nakonec pro svá některá liberální stanoviska vládou ministerského předsedy knížete Felixe Schwarzenberga rozpuštěn a jeho usnesení (zejména jím navržená ústava) byla zbavena platnosti. Dne 4. března 1849 byla vyhlášena nová rakouská tzv. okrojovaná (tj. bez účasti zákonodárného sboru) vnucená ústava, která však zrušení roboty a rovnost občanů před zákonem opět potvrdila. Vláda a právě nastoupivší nový císař František Josef I. si totiž od tohoto kroku slibovali neutralizaci rolníků a jejich podporu své politice.

Vyvázání zemědělských pozemků z vrchnostenského vlastnictví následovala další obdobná opatření i v jiných hospodářských oblastech, jakým bylo např. vyhlášení svobody živnosti nahražující dosavadní cechovní svazky.

Moravským zemským zákonem z r. 1869 byla i zrušena a vykoupena tzv. propinační práva, tj. výlučná práva vrchnosti zřizovat a provozovat pivovary a lihovary, jejichž výnos přispíval po staletí významně ke zvyšování panských důchodů. Pivo v paskovském pivovaru se vařilo dále i po jeho vykoupení od hraběte Saint Genois, a s vařením se přestalo až krátce před (první) světovou válkou. Objekt pivovaru pak dál sloužil již jen jako sladovna. Po válce byl - jako konkurenční podnik - vykoupen jedním pivovarem v Moravské Ostravě.

Zrušením nevolnictví a roboty v r. 1849 se tedy někdejší dědiční pachtýři panské půdy změnili v její plnoprávné vlastníky a z dřívějších poddaných se stali státní občané, rovní před zákonem své bývalé vrchnosti. Tím byl současně položen i základ svobodného selského stavu, jehož vlastnictví půdy bylo ještě rozmnoženo pozemkovou reformou provedenou v r. 1936 po osvobození národa z cizího područí a vzniku samostatné Československé republiky v r. 1918.

Bylo tragédií tohoto stavu, že jeho svobodná existence trvala přesně pouhých 100 let, po nichž byla násilně opět přerušena. Selský stav jako celek byl nově nastolenou mocí označen za třídního nepřítele a jeho půda mu byla znovu odňata. A jako v dobách předjosefinských byly tentokráte pro změnu ve jménu třídního boje poslány "lidovou" justicí na smrt desítky vesnických boháčů či kulaků a tisíce jiných do koncentračních táborů, v nichž mnozí z nich podlehli nelidským táborovým podmínkách a sadistickému zacházení ze strany svých věznitelů. Avšak to je již jiná kapitola, žádající si samostatného historického pojednání.

Než ukončíme tuto část našeho líčení života v Paskově v minulém období nemůžeme se nezmínit alespoň krátce o vývoji hornictví v naší obci a jejím bezprostředním okolí.

Jak píše ve svém příspěvku Mgr. Jaromír Polášek (Frýdecko-Místecko č. 9 a 10/1995), prvé pokusy nalézt kamenné uhlí jižně od ostravské pánve směrem k Beskydám byly činěny již v r. 1820. V Paskově (a okolních obcích až k podhůří Beskyd) kutal francouzský inženýr Chanove v letech 1898 - 1903 a rovněž jistí francouzští bankéři. Nejúspěšnější byli s hledáním uhlí v Paskově a Staříci. 17. října 1901 navrtali v Paskově v hloubce 620 m sloj o mocnosti 150 cm a později dokonce 260 cm s kvalitním, koksovatelným uhlím. Další práce však byly zastaveny vzhledem k těžké hospodářské krizi, která vypukla v r. 1902.

V pozdějších letech se do prací a hledání uhlí zapojila Báňská hutní společnost, která chtěla nalezeným uhlím vylepšit hospodářskou situaci na Těšínsku a především v nedaleké Karlově huti v Lískovci u Frýdku. Ani tentokráte však k uskutečnění tohoto projektu vzhledem k předpokládaným vysokým nákladům spojeným s jeho realizací nedošlo.

Závěrem dodejme, že poslední průzkumy byly prováděny v letech 1949 - 1954 a na jejich základě byla 25. června 1959 schválena vládou výstavba kamenouhelného Dolu Paskov. Hloubení důlních jam začalo v r. 1961, v r. 1963 byla započata ražba důlních chodeb a v r. 1966 bylo vytěženo první tržní uhlí. Ovšem to již nejsou dějiný nýbrž současnost Dolu Paskov.

Poměry náboženské

Náboženství bylo v minulosti (a v mnoha zemích je ještě dodnes) jedním z nejvýznamnějších činitelů, ovlivňující značnou měrou společenský a kulturní rozvoj celých národů a oblastí. Nebylo tomu jinak ani v naší zemi a pro lepší pochopení jejího vývoje je proto nezbytně třeba zabývat se náboženskými poměry v průběhu uplynulých více než deseti stoletích jak v českomoravském prostoru jako celku, tak i přímo v našem kraji.

Prapříčinou vzniku náboženství byla bezmocnost prvobytného člověka v každodenním jeho potýkání se s nemilosrdnou přírodou a z toho pramenící snaha získat pro sebe spojence v boji proti nevyzpytatelným a nepochopitelným přírodním silám a jevům.

Původní obyvatelé našich zemí před nástupem křesťanství byli pohané, o nichž píše náš nejstarší kronikář a děkan pražské kapituly Kosmas (asi 1045 - 1125), že

jeden ctí prameny nebo ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům a jiný se modlí k němým a hluchým bůžkům, jež si sám udělal a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.

Křesťanství do českých zemí začalo pronikat v posledních dvou stoletích prvního tisíciletí. Dělo se tak nejprve ze západu, přesněji z Bavorska a přicházelo k nám tedy z říše franské (německé). Tak např. na počátku r. 845 za celkem nejasných okolností přišlo k německému králi Ludvíkovi do Řezna 14 českých knížat, aby s celými svými průvody přijali křest.

Na Moravě se křesťanství začalo prosazovat snad ještě dříve než v Čechách. Už Mojmír, zakladatel Moravské říše a její první kniže, se hlásil ke křesťanství. Za něho byl v Nitře (která tehdy patřila k Moravské říši) postaven a v r. 836 vysvěcen první křesťanský kostel na býv. československém území. Další kostely pak vznikaly následně i v Brně a v Olomouci.

Německý král Ludvík ale nerad viděl mocenský růst Mojmírovy Moravské říše a tak se proti ní v r. 846 vypravil. Svrhl knížete Mojmíra a novým moravským knížetem ustavil Mojmírova synovce Rostislava, rovněž stoupence křesťanství. A právě Rostislav to byl, jenž se kolem r. 862 obrátil do Konstantinopole (dnešní Instambul) na byzantského císaře Michala III. s žádostí o vyslání kazatelů, kteří by místo německých kněží, sloužících mše jazykem latinským, hlásili víru jazykem slovanským, lidu srozumitelným.

Císař Michal III. žádosti Rostislava vyhověl a vypravil na Moravu dva bratry, Makedonce ze Soluně, Cyrila (Konstantina) a Metoděje. Jednalo se o vysoce vzdělané muže znalé několika slovanských i neslovanských jazyků, mající za sebou již misijní praxi z působení v jižním Rusku a v Bulharsku. Oba bratři se na svá misionářská působení už dříve důkladně připravovali. Zejména to byl Cyril, jenž pro slovanské jazyky vynalezl již někdy kolem r. 855 zvláštní abecedu - po něm nazvanou cyrilicí - která teprve otevřela Slovanům bránu k osvětě a především ke křesťanství tím, že umožnila přeložit a sepsat ve slovanském jazyce potřebnou bohosloveckou literaturu.

Na Moravu dorazili oba solunští bratři se svými pomocníky a učedníky v r. 864 a byli Rostislavem nadšeně uvítáni. Cestovali pak po všech krajích Moravské říše a všude hlásali slovo boží v jazyce lidu srozumitelném. Na základě jejich činnosti došlo k výstavbě řady kostelů, jak postupně šířili víru a slovanský způsob bohoslužeb, a to nejen po celé Rostislavově říši, ale i mezi Slovany v sousední Panonii (území záp. Maďarska a části východ. Rakouska v prostoru Blatenského a Neziderského jezera).

Není proto divu, že brzy začalo docházet ke konfliktům mezi oběma slovanskými věrozvěsty na straně jedné a na latinském podkladě působícími, převážně německými kněžími na straně druhé. Na základě jejich stížností byli oba bratři pozváni v r. 867 na konzultaci k papeži Hadriánovi II. do Říma. Tam bšak bratři dosáhli velkého vítězství, neboť papež nejenže schválil jejich činnosti, ale dokonce byla v chrámu sv. Petra sloužena slovanská mše a při ní bylo vysvěceno na kněze pět slovanských žáků z doprovodu obou bratří. Rovněž slovanské evangelium bylo uznáno za pravou liturgickou knihu a jako takové bylo i posvěceno. Cyril se stal pak v Římě mnichem, avšak nedlouho nato (asi v r. 869) zemřel. Metoděj, jmenovaný biskupem se vrátil na Moravu.

Zde však došlo mezitím ke změně na knížecím stolci. V r. 870 byl Rostislav brutálně odstraněn svým synovcem Svatoplukem pozdějším nejznámějším a nejmocnějším velkomoravským knížetem. Vzhledem k politickým bouřím a převratu na Moravě zůstal Metoděj raději v Panonii, kde byl vysvěcen na arcibuskupa.

Svatopluk bohužel nebyl Metodějovi přátelsky nakloněn tak, jako tomu bylo v případě jeho strýce Rostislava. Spojoval se raději s biskupy bavorskými a v r. 880 povolal na Moravu Němce Vichinga a v Římě prosadil i jeho jmenování biskupem. Metoděj postupně rezignoval na veřejné působení a stáhl se do ústraní. Dodejme, že zemřel v r. 885, ve kterém také papež Štěpán V. dopisem Svatoplukovi přísně zavrhuje slovanskou liturgii a doporučuje mu za nejvyššího církevního představitele právě Němce Vichinga.

Po smrti Svatupluka (r. 894) došlo k rozkolům mezi jeho nástupci (Mojmír II., Svatopluk II.) vedoucím k následnému rozpadu Moravské říše. Ten zpečetil - mimo jiné - útok Maďarů, kteří od Moravské říše odtrhli (a na víc než tisíc let pak okupovali) Slovensko. Mocná Moravská říše odolávající až dosud franskému (tj. německému) nebezpečí tím přestala existovat a přemyslovským knížatům, kteří se mezitím ujali vlády nad samotnými českými zeměmi, nezbylo než snažit se s německými králi vyjít, jak se dalo.

Této - pro Němce příznivé - okolnosti samozřejmě využili i němečtí kněží, kteří se tak stali jedinými šiřiteli křesťanství v našich zemích. Je ovšem třeba objektivně přiznat, že tato jejich činnost svým způsobem vyhovovala i vládnoucím knížatům, neboť křesťanský monoteismus bezprostředně podpíral jejich mocenské postavení. Důležitou z tohoto hlediska byla i tendence tehdejší křesťanské ideologie, představující věřícím tento pozemský život jako "údolí utrpení" a období práce a strádání, po jehož zakončení očekává ty, kteří se řídí církevními pravidly, blaženost a věčný život v ráji. Přitom zejména platilo, že nikdo nesmí povstat proti svému pánovi, protože by se tím dopustil velikého hříchu, a to by mu zabránilo v dosažení posmrtného blaha. Ty, jimž se zdály životní podmínky příliš nespravedlivé, pak křesťanská ideologie utěšovala vizí o posmrtné spravedlnosti boží, která vše spravedlivě rozsoudí. Zatím je ale třeba věrně sloužit svému pánu a nedopustit se vůči němu nějakého vystoupení či dokonce vzpoury.

Po pokřtění kteréhokoliv knížete platilo v té době jaksi za zcela samozřejmé, že novou víru přijali i ti, kterým panoval. A jestliže nechtěli, byli k tomu mnohdy prostě donuceni a křesťanství bylo tak šířeno silou i "shora.

V počátečním období christianizace byli kněží zcela závislí na svých světských protektorech, neboť nebyli ještě ani vlastníky nějakých pozemků ani nějakých důchodů. Pomoc světských příznivců potřebovali už proto, aby mohli začít se stavbou prvních kostelů, bez nichž se křesťanství - na rozdíl od pohanství - neobešlo. Na tyto sakrální stavby nutné pro shromažďování věřících byly potřebné především pozemky a ty jim mohli darovat zejména ti z vládnoucí vrstvy, kteří novou víru přijali. A ti také museli koneckonců zajistit i výživu a vůbec holou existenci kněží, kteří přirozeně v zemědělství nepracovali. Světští dárci ovšem za svou pomoc kněžím považovali kostel postavený na jejich pozemku a za jejich prostředky za svůj kostel, kněze za svého služebníka a i časem zaváděné církevní dávky a poplatky za svůj příjem.

Během času si ovšem církev upevňovala své postavení ve feudální společnosti a s ním i svou hmotnou situaci, jak o tom bude ještě řeč.

S postupující christianizací našich zemí se upevňovala a zdokonalovala i organizační struktura církve. Tak bylo v Praze založeno r. 976 samostatné biskupství v čele s Němcem Dětmarem jako prvním biskupem. Druhým biskupem se stal (v letech 982 - 994) Slavníkovec sv. Vojtěch. Ten po vyvraždění Slavníkovců Přemyslovcem Boleslavem II. na jejich hradě Libici ze země odešel a byl po své smrti (r. 997) pohřben v Hnězdně v Polsku. Dalšími biskupy byli pak již opět Němci.

Pro naši oblast bylo významným aktem založení biskupství v Olomouci králem Vratislavem II. (1061 - 1092) v r. 1063, do jehož čela byl postaven břevnovský mnich Jan. Významným (v pořadí již sedmým) představitelem olomouckého biskupství se stal r. 1126 Jindřich Zdík. Ten docílil pro hospodaření církve velmi významného úspěchu vyhlášením tzv. imunity, první to v českých zemích. Podle příslušné listiny panujícího krále Vladislava II. (1140 - 1172) byli v rámci této imunity poddaní lidé olomouckého biskupství vyňati z pravomoci a poddanství moravských údělných knížat (pozn.: úděl = oblast vlády člena panovnického rodu, spravovaná pod svrchovanosti ústředního panovníka). Byli rovněž osvobozeni od zemských robot, daní a dávek, zato však výslovně podřízeni biskupovi s povinností konat vše, co jim uloží. Olomoucké biskupství se tímto aktem stalo rovnoprávným subjektem s ostatními světskými feudály a ze všech svých poddaných mělo nadále plný užitek, o který se již nemuselo s nikým dělit. Při této příležitosti je snad vhodné znovu připomenout již 17. olomouckého biskupa, Němce a velkého germinizátora Bruna ze Schauenburku, který stál v čele biskupství v letech 1247 - 1281 a jehož závěť s první písemnou zmínkou o Paskovu z r. 1267 jsme citovali.

Pro úplnost v této souvisloti ještě připomeňme, že za vlády Jana Lucemburského (1310 - 1346) bylo v r. 1344 slavnostní bulou papeže Klimenta VI. (sídlícího t. č. v Avignonu) povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství s právem korunovat české krále. Tím bylo přažské biskupství a sním i biskupství olomoucké a litomyšlské vyňato z dosavadní podřízenosti arcibiskupství mohučského. Prvním arcibiskupem přažským se stal vysoce vzdělaný a velkým duchem nadaný Čech Arnošt z Pardubic, který svou funkci zastával až do r. 1364. A připomeňme v této souvislosti, že v r. 1777 bylo zřízeno arcibiskupství i v Olomouci (prvním aricibiskupem se stal Němec Theodor hrabě Coloredo-Walsee).

Zdroj: obec-paskov.cz (1.3.2011)