Historie
obce Sedliště Sedliště, politický okres Litomyšl |
Litomyšlsko Litomyšlsko, pomezní krajina při
stezce zvané Trstěnická, při hranicích Moravských,
patřilo v 10. století ku panství Kouřimských a později Libických
Slavnikovců. Tehdy byly již jednotlivé české kmeny kočovné sjednoceny s
původním starousedlým rolnickým obyvatelstvem také Slovany v jeden
kmen.Pastevní původní rod narostl tedy již v národ se dvěma vrstvama lidu: panující pastýřskou a ovládanou rolnickou. Ovšem pastevci měli také již kočovné, toulavé polní hospodářství
a rolníci také drželi menší stáda a pro ně pastviny.A také již ti jednotliví nárůdkové byli, ač se tak stalo mocí, nebo po dobrém
sjednoceni v celých Čechách ve dva státy: v Přemyslovský stát Český, neboli
Pražský a ve stát Slavnikovský
čili Libický, dříve kouřimský, vlastně Zličský. Pomezní hrady a pomezní vojenská úkrají státu Zličského – Slavnikovského, udává r. 981 kronikář Kosmas: Litomyšl
hrad pod lesem a krajina až do prostřed lesa. Hrádek Kladsko s krajem, hrad Chýnov, Doudleby a Netolici,
vždy s krajem až do středu pomezního lesa. Hranicí proti Čechám byl potok Šišina – Surina nynější přítok
potoka Vejmoly z kraje u Kostelce nad Černými lesy
přes Ouvaly ku Přerovu nad Labem. Dále hrad Osek u
Zbraslavi s horským hřbetem. Když se tvrdí, že sv. Metoděj na své misionářské cestě nebyl
nikdy v Čechách jest jistě správné. Zato moh býti a velmi pravděpodobně byl v našem Zličsku – Slavnikovsku, neboť
to Čechy nebyly. Autor: Rudolf Moravec Obec Domašice Obec Domašice byla předchůdkyní
nynějších Sedlišť a obce Kornice. Nacházela se v
prostoru u potoka Malvařice asi 1km od nynějších
Sedlišť směrem ke Kornicím. Co o obci Domašice praví kronika: Na potůčku Malvařickém byla za Slavnikovců stará rodová a pastevní osada Domašice. Taková pastevní osada mívala dvoje sídla, zimní
v nížině a letní na výšině a pastvině. U letního sidliště na pastvině bylo
skopáno něco půdy, do které se silo jarní obilí, hlavně proso na staročeskou
oblíbenou prosnou kaši medem maštěnou. U Domašic na
pastvině bylo ve 12. století také pole, zvané na Kornicích,
snad od kornaté mazné půdy. Po dobytí Slavnikovska
rod Domašických tu asi zůstal v područí knížecích
úředníků, ale v postavení svobodném jako dříve byli. Ve správě knížecí pod
úředníky hradními zůtali také po založení kláštera.
Listina Vladislava II. z r. 1167 Domašice úplně
vyjímá z okolí darovaného klášteru. V listině chybí a zůstaly ještě v
zeměpanském držení osady při celnici a stezce, kde později objevují se osady Střenice, Chmelík, Litrbachy a
Květná. Teprve když král Přemysl Otokar II. založil nová královská města
Vysoké Mýto a Poličku okolo roku 1260 až 1265 na půdě Litomyšlska
starého a když nucen byl klášter odstoupiti celý
výběžek Poličský až k Bílým Kamenům za Bystrým a celý okres Svitavský dostal asi klášter od krále náhradou to, co
uvnitř zbylých hranic bylo ještě královské. V ty časy zmizela také obec Domašice
asi tím způsobem, že pole na Kornicích byly odebrány
a založena tu nová zákupní ves Kornice. Dosvědčuje
tomuto, že v Kornicích je výsadní svobodný rychtář,
který ves vysazoval. Svobodná rychta v Kornicích
odstoupena byla r. 1380 od biskupa kapitule ještě s rychtami v Opatově, Koclířově, ve Střenici, Chmelíku
a v Cerekvicích a sice náhradou za pozemky
kapitulní zatopené nově zřízeným rybníkem Sterntajchem
( staří říkali Štajntach ) v Opatově. Při rozdělení r. 1398 již svobodné rychty v Kornicích
není. Byla asi kapitulou od posledního majitele zakoupená a v jeden nebo dva
obyčejné grunty rozdělená. Zdá se, že výsadní rychtou býval statek, nyní č.p.
1. Autor: Rudolf Moravec Od Domašic zbylá půda sloužila k
založení Sedlišť níže starých Domašic. Domašice staré byly asi kolem Královy studánky o níž je
zachována dosud pověst, že se tu propadlo město, to jest zmizelo místo,
zmizela osada a zajisté žádná jiná, než Domašice.
Staré historické, místní pověsti často, ba pravidelně, obsahují nějaké jádro
dějepisné pravdy jsou nepsanými dějinami. Sedliště, a sice jak nynější Velké tak i Malé, až do r. 1398
neobjevují se v majetku klášterním. Tedy rozhodně ku klášteru, ani k
pozdějšímu biskupství, nebo kapitule nepatřily a buď byly svobodné, nebo v
majetku bývalého strážce stezky, taky pozdějšího rytíře zemana, nebo byly
přiděleny ke knížecímu hradu, do r. 1260 Litomyšlskému, od r. 1260 Vraclavskému. R. 1398 obce Sedlisk i Sedlisky se
dvorem na půldruhého popluží jsou majetkem biskupa
Litomyšlského, patřejí k biskupství, odtud až do r.
1425. Poznámka: pokud se nenajdou podrobnější doklady lze r. 1398
považovat za první písemnou zmínku o Sedlištích. Autor: Rudolf Moravec Kostkové z Postupic Po válkách husitských, zastavil císař Zikmund statky biskupského
kláštera litomyšlského r.1436 Vilému Kostkovi z Postupic,
za 4.000 kop českých grošů. Vyplatiti mohl jen
biskup litomyšlský a na to naděje nebylo. Rod Kostků z Postupic
vládl na litomyšlsku od r. 1436 – 1548, tedy 112
let. Jednotliví páni jsou: Vilém Kostka, Bohuše I. Kostka, Zdeněk I.
Kostka, Albrecht Kostka, Vilém II. Kostka, Zdeněk III. Kostka a Bohuše III.
Kostka, kterému bylo panství 1547 císařem Ferdinandem I. zabráno čili
konfiskováno. Za dob Kostků z Postupic dařilo se
lidu dobře, totiž hmotně. Zato v právním ohledu nastává obrat. Samospráva
obcí sice nejen trvá, ale ještě se rozšiřuje, ale jinak se volnost lidu
znenáhla omezuje. Na litomyšlsku od r. 1509
počínají rozlišovat měšťana od rolníka ve vsi. Také právně je rozdělují,
zřízením zvláštních právních knih pro město a pro venkov. Do té doby volný
měšťan kupoval grunt a usazoval se na vsi, opáčně
rolník kupoval dům a usazoval se ve městě. Nyní žádá se již list zachovací a
list propouštěcí od pána. Rolník stává se něčím méně než byl měšťan. Rolník
počíná se připoutávati ke své hroudě, ale robot,
platů a jiného spíše ubývá než přibývá. Autor: Rudolf Moravec Po třicetileté válce a již mezi ní v l. 1618 – 1648 Nastal přelom a změna všech poměrů. Rolník vydán v ruce
vrchnosti úplně. Mezi lidem nastala veliká bída. Mnoho lidí zahynulo, takže
nebylo ani tolik lidí, aby osaditi mohli všechny
grunty. Na ujetí gruntu pustého musil míti
nový hospodář něco peněz. Těch nebylo. Ve Vel. Sedlištích spustly
a byly bez hospodářů jen dva grunty z 15. R. 1644 Jiřík Brýdl
z Tisové na poručení hejtmana panství rytíře Jindřicha Materny z Květnic
musil ujmouti grunt, nyní čp.
10 na nejvyšší poušť a ruinu přivedený, při kterém ani zasetého obilí, ani
dobytka, ani jiných potřeb a přídavků se nenacházelo a kterého se žádný
člověk, ani nápadník ujmouti nechtěl, ani zadarmo.
( Tak je to zapsáno v gruntovní knize ). Téhož r. 1644 grunt po Jakubu Zavřelovi v Sedlištích k opuštění
přišel, takže žádného kupce nalézti se nemohlo.
Proto z poručení pana hejtmana rozdělen na polovic. Z rozděleného, každý na
robotu po jedné osobě pěší vypraviti má tak, jako
jiní zahradníci. ( Nyní č. 1. a 2. )Z pustých gruntů chtěla vrchnost od obce
přece robotu. Musili si ji mezi ostatní rozdělit. Proto se obec sama také starala, aby se pustých gruntů někdo
ujal a novému hospodáři pomáhala a lehčila. Příklad: R. 1647 ve Střenici koupil
Matouš Bernat grunt pustý za polovičku staré ceny.
( Grunty mívaly až do konce 18. stol. stálou cenu po staletí ). Při koupi se
rychtář a konšelé zamluvili, aby grunt držel a opatrovati
hleděl, že ho k robotám jízdným potahovati nebudou,
toliko pěší aby odbýval.Ovšem když např. ve Střenici
na gruntě Bricově všichni lidé jednoho dne morovou
ránou r. 1647 zemřeli, byla o hospodáře nouze. Takových případů je zapsáno mnoho. Autor: Rudolf Moravec Rychtáři od časů cís. Josefa II. Již dříve byli dosazováni vrchnosti a jejím úředníkem hejtmanem
panství vrchním. Také konšelé. Přísahali na svůj úřad Bohu, svému pánu a jeho
úředníku – vrchnímu. Řízení na vrchnostenské kanceláři bylo jejich hlavní
činností. Pečovali také o obecní záležitosti, ale pod vrchnostenským
dozorem. Sloužili vrchnosti při vykonávání jejich práv vrchnostenských,
gruntovních, robotních, úročních a jiné právomoci.
Pomáhali v soudnictví a veřejné správě. Policii, berní správu, vojenské záležtosti obstarávali jen k rukám vrchnosti. Kde za
starých dob setrvačně konal se v obci u rychtáře veřejný, obecní soud
rozsudek jeho podléhal nyní schválení vrchnosti. U nás obecní výroční soudy přestaly úmrtím vrchního hejtmana
Karla Viléma Světelského z Lichtenfusu,
jehož náhrobní deska je zazděná na panských valech, po roce 1720. Zkrátka
vesnická správa byla nižším stupněm správy patrioniální
a vrchnostenské. Vedle toho byli rychtáři orgány obecními. Příjem rychtáře Povinnosti své nekonali zadarmo. Od vrchnosti měli zproštění
nebo aspoň úlevy v robotě. Měli příjmy od obce. Akcidenční patent z r. 1779
dovolil jim příjem z inventury a odhadu, měli platy v záležitostech soudních.
Podle nařízení z r. 1785 měli za vymáhání aboličních peněz a úroků panských
jedno procento. Za každou chůzi k úřadu do města a to i vtom případě, když
šli v obecních záležitostech měli za míli 10 kr.
Podle dekretu z r. 1789 měl rychtář stálou roční službu. V Sedlištích ročně
24, v Kornicích 20 zl. Jeho starost Rychtář musil se starati o pořádné
scházení u placení daní. K subrepartici byl buď na
kancelář volán, nebo ji pro obce sám zhotovoval. Vyšetřování živelních škod a
pohrom, též vyhlašování bonifikace, bez rychtáře býti
nemohlo. Rychtář odhadoval a často sám trestal polní pych, dohlížel na polní
hospodářství v obci, měl účast při prodeji a koupi statků, při zápisu do
gruntovních knih a byl při všech smlouvách a kšaftech, na svatbách a
pohřbech. Před rychtářem děly se výsluhy a tresty vykonávány. Působil v
záležitostech čeledních, policejních, byl strážcem obecních truhel, obecního
jmění, obecních písemností. Hostiny při pořádnostech ( pořez ) a valných hromadách byly
zakázány již 1748, nověji 1752 a 1767, ale trvaly až do našich časů. Na litomyšlsku již kolem r. 1660
dostaly všechny obce železné obecní pečeti. Vypůjčovati
si tyto pečetě a půjčovati soukromníkům a komukoli
bylo 1769 přísně zakázáno, bez vědomí a svolení celé obce. Rychtáři byli podle Josefinského patentu
z r. 1789 zvolení obcí, ale po smrti císařově zůstalo všeobecně při starém. K
ruce, jako výkonnou sílu, měl rychtář pořádníka,
někde ještě správníka. Také pořádník měl plat. R.
1790 v Sedlištích a Kornicích 2 zl.
ročně a něco od obce. Pořádníkem byl chalupník, za
stara zahradník. Také on neměl roboty. Odznakem moci a práva Odznakem moci a práva bylo rychtářské právo. Byla ním hůl, na
český loket dlouhá, pošitá řemínky a pobitá cvočky. V každé obci trochu jinak
vypadalo, více i méně ozdobně. Právo měl rychtář uloženo v koutnici. Při
zahájení jednání úředního položil ho na stůl. Kdo udeřen byl rychtářským
právem, pozbýval cti. Kdo neposlech pořádníka, pro
toho šel rychtář. Vzal košík s právem přes ruku a ,, púta
,, do ruky a průvodu pořádníka, jehož odznakem byla
tlustá hůl, kterou po každém vyřízení silně do země udeřil, šli pro něho.
Jakmile kdo viděl rychtáře s košíkem a ,, púty ,, a
s ním pořádníka
s holí, hleděl utéci, nebo se aspoň skrýti, žert s
ním nebyl. Rychtář míval s sebou také bejkovec,
kterým prášil, zejména zlodějům kalhoty. Nezbedné chase opět oprašoval bejkovcem záda. Na ženské byla řádná metla. Tím prášil
pěkně rozložené sukně. Hlavní zásadou bylo:,, Co nemůže rychtář a domácí právo srovnati a porovnati, ať dá na
kancelář,, . Následkem toho, až do r. 1848 soudila a trestala obec své
příslušníky ponejvíce sama. Pouze cizí zloděje a cizí vraždy, zabití,
žhářství, násilí a tak, po vyšetření domácím, oznamoval rychtář úředníkům na
kancelář. Kdo na právě žaloval, zejména urážky na cti, ten musil položiti ,, právný,, základ.
Buď ho vysoudil a vzal zpět, nebo ho prosoudil. Položiti
ho musil odsouzený. Právný základ dostalo právo:
něco rychtář něco konšelé. Dnešní starosta má jen stín rychtářské moci, a stín jeho
vážnosti. Autor: Rudolf Moravec Českobratrsvo
na Litomyšlsku Lid od podobojí přestupuje k českobratrsví.
Katolíků na panství skoro nebylo. Bratrské sbory byly v Litomyšli, kde sídlil
i bratrský biskup, na Člupku, v Morašicích,
v Újezdě, pokud to vím. Němci zdejší zůstávali více u podobojí, u české víry, kterou
udatně bránili, jako příkladně Opatovští. Když také páni přestoupili od podobojích
k Českým Bratřím, bylo učení Českobratrské po 80 let na litomyšlsku
panujícím. Hlavní zásada Českých Bratří: ,, Miluj Boha a žij dobře ,, byla
také v životě prováděna. Za to nepevné základy věroučné byly příčinou, že
jednou ( za biskupa Augusty ) klonili se Bratří věroučně k Luteránům, kteří
věří, že při mši skutečné přepodstatnění jest, ale na rozdíl od katolíků
věří, že po mši netrvá, čímž odpadá u Luteránů uctívání oltářní svátosti.
Jindy, později klonili se Bratří ku Kalvinistům, u kterých přijímání pouze
večeři Páně znamená, podle slov písma: To čiňte na mou památku! Zde není
přepodstatnění žádného. Po konfiskaci nastává r. 1547 – 1548 prudké pronásledování
Bratří na Litomyšlsku. Část Bratří se vystěhovala a
část doma zůstalá přešla v podobojí a s nimi koncem 16. století splynuli na litomyšlsku s Luterány. Pozdější a poslední Čeští Bratří splynuli po Josefovu
tolerančním patentu s Kalvinisty. Dnes nazývají se Luteráni i Kalvinisté
Českými Bratry, ale se starými Českými Bratry nemají žádné souvislosti.
Konfiskované statky litomyšlské zastavil císař Ferdinand I. na krátko rytířům
Šenajchům, jimž lid říkal Šejnohové.
Ti právě to prudké pronásledování Bratří prováděli až do vyhubení. Další zástavní držitelé Jaroslav Perštejn,
Václav Hangvic z Biskupic
a všichni následující páni na litomyšlsku byli
katolíci. Horlivostí katolickou vynikali Vratislav z Perštejna
a manželka jeho Maria Marique de Lara, španělka rodem, po níž
zbyl zámeček a ves Mendryk. Neméně? horlivou katoičkou byla vládkyní Litomyšle paní Poliksena z Lobkovic, rozena z Perštejna
a opět druhý Vratislav z Perštejna, za něhož r.
1628 přestalo být litomyšlsko církevní zbožím zápisným a postoupeno bylo
císařem Ferdinandem II. Vratislavovi na dědično. Až dosud všichní držitelové
Litomyšle lidu a městu přáli a hledali jeho lepšího. Od r. 1628 se všechno
obrací. Všichní následující páni hledí město a
zejména lid na litomyšlsku, co možno ke svému
prospěchu poškoditi. Rolníka uvádí v tuhé
poddanství, město co možno v odvislost. Je to duch doby. Činí tak všechny
vrchnosti a všickní páni. Můžeme jen tolik říci, že
páni na Litomyšli nebyli z nejhorších, ale naopak z nejlepších. Lépe nebylo
poddaným nikde, hůře však všeobecně. Lid od podobojí přestupuje k českobratrsví.
Katolíků na panství skoro nebylo. Bratrské sbory byly v Litomyšli, kde sídlil
i bratrský biskup, na Člupku, v Morašicích,
v Újezdě, pokud to vím. Němci zdejší zůstávali více u podobojí, u české víry, kterou
udatně bránili, jako příkladně Opatovští. Když také páni přestoupili od podobojích
k Českým Bratřím, bylo učení Českobratrské po 80 let na litomyšlsku
panujícím. Hlavní zásada Českých Bratří: ,, Miluj Boha a žij dobře ,, byla
také v životě prováděna. Za to nepevné základy věroučné byly příčinou, že
jednou ( za biskupa Augusty ) klonili se Bratří věroučně k Luteránům, kteří
věří, že při mši skutečné přepodstatnění jest, ale na rozdíl od katolíků
věří, že po mši netrvá, čímž odpadá u Luteránů uctívání oltářní svátosti.
Jindy, později klonili se Bratří ku Kalvinistům, u kterých přijímání pouze
večeři Páně znamená, podle slov písma: To čiňte na mou památku! Zde není
přepodstatnění žádného. Po konfiskaci nastává r. 1547 – 1548 prudké pronásledování
Bratří na Litomyšlsku. Část Bratří se vystěhovala a
část doma zůstalá přešla v podobojí a s nimi koncem 16. století splynuli na litomyšlsku s Luterány. Pozdější a poslední Čeští Bratří splynuli po Josefovu
tolerančním patentu s Kalvinisty. Dnes nazývají se Luteráni i Kalvinisté
Českými Bratry, ale se starými Českými Bratry nemají žádné souvislosti.
Konfiskované statky litomyšlské zastavil císař Ferdinand I. na krátko rytířům
Šenajchům, jimž lid říkal Šejnohové.
Ti právě to prudké pronásledování Bratří prováděli až do vyhubení. Další zástavní držitelé Jaroslav Perštejn,
Václav Hangvic z Biskupic
a všichni následující páni na litomyšlsku byli
katolíci. Horlivostí katolickou vynikali Vratislav z Perštejna
a manželka jeho Maria Marique de Lara, španělka rodem, po níž
zbyl zámeček a ves Mendryk. Neméně? horlivou katoičkou byla vládkyní Litomyšle paní Poliksena z Lobkovic, rozena z Perštejna
a opět druhý Vratislav z Perštejna, za něhož r.
1628 přestalo být litomyšlsko církevní zbožím zápisným a postoupeno bylo
císařem Ferdinandem II. Vratislavovi na dědično. Až dosud všichní držitelové
Litomyšle lidu a městu přáli a hledali jeho lepšího. Od r. 1628 se všechno
obrací. Všichní následující páni hledí město a
zejména lid na litomyšlsku, co možno ke svému
prospěchu poškoditi. Rolníka uvádí v tuhé
poddanství, město co možno v odvislost. Je to duch doby. Činí tak všechny
vrchnosti a všickní páni. Můžeme jen tolik říci, že
páni na Litomyšli nebyli z nejhorších, ale naopak z nejlepších. Lépe nebylo
poddaným nikde, hůře však všeobecně. Autor: Rudolf Moravec Šlechta na Litomyšlsku Vratislav II. z Perštejna počal tedy prováděti ducha doby. R. 1629 odňal vynucenou smlouvou
městu právo várečné a po rozboření asi 10. domů u zámku zřídil zahradu a
vystavěl nový pivovar, rodiště mistra Smetany. R. 1630 po zasetí odňal všem
sedlákům nedošínským a grunty ponechal za chalupy. Odňal také pole lánské a městské a zřídil znamenitý dvůr Perštejn k němuž musili Sedliště a Kornice
robotovati robotou, nikdy nebývalou robotou. Sestra
Vratislavova panna Frebonie z Perštejna,
poslední svého rodu od r. 1632 – 1646 prodělala s Litomyšlí hrůzy třicetileté
války. Zásluhy má uvedením latinských škol a založením kláštera piaristů,
kteří hrůzy protireformace zdržovali a mírnili. Památkou po Perštejnech zbyl také
přestavěný ( r. 1568 – 1573 ) zámek litomyšlský. Litomyšlsko po smrti tetině
dědil Václav z Lobkovic a ten po dvou letech prodal panství vyšetřené na 334
000 za sto tisíc zlatých Maxmilianovi z Trautmansdorfu. Od r. 1648 přicházejí tedy noví páni,
Němci ze Štýrska. Maxmilián z Trautmansdorfu, od r.
1650 syn jeho Jan Fridrich z Trautmansdorfu, od
r.1696 vdova jeho Marie Eleonora Klára, od r. 1700 syn její František Václav
z Trautmansdorfu. R. 1758 nastupuje nový rod Františkem Josefem Jiřím z Valdštejna. Trautmansdorfové
vládli na litomyšlsku 110 let. Za vlády jich
prožilo litomyšlsko své nejhorší doby, značené povstáním selským r.1680 a
1738. Po roce 1648 zřizováním nových a rozšiřováním starých dvorů panských,
navalilo se na lid robot a platů k nesnešení. Stát
také stálou a vysokou kontribucí, přípřežemi a liferunky
statečně pomáhal ničiti selský blahobyt 16.
století. Také poddanství snížilo člověka skoro na zvíře. Mluviti mohl rolník
s vrchností svou jen kleče před ní a ruce líbaje. Vrchnost dříve volnému rolniku byla pozemským Bohem. Rolník klesl na pouhou
dělnou sílu velkostatku, jsa plně v rukou a na milosti své vrchnosti. Na litomyšlsku vrchnost a zejména úředníci lid poddaný také
dřeli, ale s rozumem, ne do zničení. Trautmansdorfové
zejména poslední František Václav, byli kavalíři. Ovšem kavalírství stálo
mnoho peněz a tak co kavalírství lidu na jedné straně prospívalo, na druhé
straně nutilo k opatření peněz na útraty poddaných. Hledíme na ně, jako na
syny své doby, celkem bez hněvu. Žádný z nich nebyl vydřiduch a úmyslný
trapič a vysávač lidu. Nový rod hrabat z Valdštejna
nastoupil v nejhorších dobách sedmileté války. František Josef Jiří 1758,
Emanuel 1760, Jiří Kristián 1765, Jiří Josef 1792, Antonín 1825. Valdštejnové byli na litomyšlsku
rovných 100 let. Dědictví jich, litomyšlsko, prodáno jim exekučně r. 1859 za
1 886 000 zlatých, Maxmiliánu Karlovi knížeti z Thunu
a Taxisu v Režně. Taxisové užívali od té doby velkostatku litomyšlského, jako
dojné krávy. Vše, co se dalo vytlouci, posílalo se do Režna
a nevracel se nikdy groš, ani do Litomyšle, ani do Čech. Tedy hotoví vysávači
České půdy. Jinak je osobně lidé sotva znali. Také Valdštejnové byli šlechtici
kavalíři. Hospodářství a hospodářské starosti přenechali uplně
na úřednicích. Úřednictvo hledělo zahospodařiti pro
sebe. Tak dluh tlačil se na dluh a zadlužené panství přišlo na buben. Na Valdštejny zbyly celkem příjemné upomínky. Mnoho se za
nich udělalo pro dobro lidu a kdykoliv pochutnáváme si na zdejší specialitě,
panském čili košikovém jablku, maně také vzpomínáme
na Valdštejny. Strom pochází z jejich štěpnic u Nedošína. Také jinde se toto jablko rozšířilo, ale
takové, jako naše, není nikde. Vláda Valdštejnů
spadá do doby vyvrcholení bíd a do obratu k lepšímu. Zlepšení Valdštejnové nezdržovali, ale pomáhali mu všemožně a
kavalírsky. Císař Josef II. nalezl v nich ochotné pracovníky. Lidu přáli. Autor: Rudolf Moravec Jak přijímali v Sedlištích za souseda Za starých časů, kdy se mnoho nepsalo, zůstalo zvykem míti při všech důležitějších příhodách života, jak
rodinného, tak veřejného, obecního, hojnost svědků. Aby si svědkové všecko
lépe pamatovali, dávána jim hojná úcta. Pro obec bylo velkou událostí, když přibyl nový soused. Za stara
měla obec právo odmítnouti rychtáře, když se jim
nelíbil. Tím více mohla mluviti o přijetí za souseda. Naši předkové měli rádi jednání obřadní, slavnostní. Proto také,
i když přijímali synka domácího usedlíka a souseda, za souseda nového, dělo
se tak obřadně a slavnostně. Celá obec, totíž všichní hospodářové a hospodyně
byli za svědky. Starších pamětí zatím nemáme a tak zatím obrázek z druhé
půlky 19. století. Přijímání za souseda, dělo se o valné hromadě obce, v úterý po
posvícení. Před valnou hromadou dojednal již bývalý rychtář a nyní místo něho
představený, s novým sousedem příjemné, poctu obci – vyčastování všech
sousedů a sousedek. Dávání sousedského jména již opadlo. Na podzimní valnou
hromadu zval, dříve poroučel, jak byl obyčej, pořádník. Současně však zval
také všechny hospodyně na týž den večer na ,, sousedskou ,, do hospody. K šesté hodině počala se scházet obec k představenému. Sousedé,
zahradníci i domkáři. ( Za stara zahradníci nebyli sousedy, nýbrž podsedky).
( Domkařů chalupníků nebylo. Jen na sadech v chaloupce u hospodářů bydleli
podruzi – později obecní chalupníci ). Přišel také mezi shromážděnou obec
poprvé nový, zvláště pozvaný, soused ku přijmutí. Brzo dojednáno o podzimním
a zimním pořádku. Když jednání bylo skončeno, poslal představený pro
muzikanty, pro celou,, bandu ,,. Hudebníci již čekali. Prospali se trochu po
nedělní a pondělní muzice. Byla pro přespolní posvícenské hosty a pro
svobodnou chasu. Na ženaté sousedy čekala až v úterý sousedská. Muzikanti přišl, rozestavili se před obydlím představeného a
spustili veselý pochod. Když začali hráti čtvrtý ,,
marš ,, , vyšli shromáždění sousedé, mající nového souseda uprostřed, vážně
za zvuků hudby, kráčeli k hospodě. Rozumí se, že žádný, kdo choditi mohl, mezi diváky nechyběl. Na sále udělali muzikanti kolo. Právo ( nyní představenstvo ) a
sousedé zasedali za právní a sousedský stůl, učitel byl také jako soused.
Chalupníci usedli za stůl chalupnocký. Když mzikanti přehráli, povstal představený, pozdvihl
naplněnou holbu piva ( holba = půl mázu = 0,729 l ) a pravil: Připíjím na
zdraví našeho nového souseda XY. Muzikanti zahráli ,, tuš ,,. Po posledním
přípitku mrštil nový soused holbou o zem. Roztřísklé
střepiny se vymetaly a muzikanti usedli na „kadedru“.
Počali hráti k tanci, ale tanečnice nikde.
Naškrobené a vyžehlené panímámy šustěly sukněmi v síni. Podle řádu, měl tančiti “ každý se svou“ nejméně “ tři písničky“. Kdo by
tři kousky nepřetančil, dopustil se těžké urážky, vzal ji jen “ na
rasovskou“. Asi po desíti přehraných kouscích “ banda“ se rozdělila. Polovice
hrála na sále k tanci dále, druhá polovice “ bandy“ šla do statku nového
souseda, pro mladou sousedku. Mladá hospodyně měla ty dny pilno. Musila obci ukázat, co dovede
a jak dovede. Nesměla a nemohla se nechat “ zahodit“. Pozvala si ovšem na
radu a pomoc, některé zkušené sousedky za kuchařky, ku pomoci. A ženské
smažily a pekly, až byly červené jako raci. Množily se stoly koláčů, věnců,
netynek a starodávného českého pečiva. Než přijde hudba musilo býti již vše připraveno a ženské ustrojeny, jako ze
škatulky. Přišlí muzikanti dostali “ úctu “ a
zatím hospodyně narovnané mísy pečiva vázaly do bílých ubrousků. Když vyšly,
měla každá v obou rukou plné mísy. Obyčejně mladou hospodyni, za zvuků
vážného pochodu, doprovázely tři sousedky. Také tomuto průvodu, nechybělo díváků. Když vcházel průvod do sálu, přestali na sále
hrát a hrála jen hudba průvodu, která novou hospodyni přivedla. Sál se
uvolnil, všechno ustoupilo, jen průvodoví hudebníci, stojící v prostřed,
hráli dále. Nová sousedka došla k sousedskému stolu, postavila na něj jednu
mísu, druhou zanesla na stůl chalupnický. Když postavila tam mísu, vrátila se
k sousedskému stolu, rozvázala ubrousek a podávala po řadě všem sousedům ruku
se slovy: “ Pozdrav Pánbůh!“ Představený podal zavdanou rosolky. U
chalupnického stolu se totéž opakovalo. Nato podávala ruce všem panímámám a
tyto potřásajíce rukama, hubičkovali se s ní, přijímaly ji do svého středu,
za sobě rovnou. Pěkná to byla chvíle, milé výjevy. Na to muzikanti na “ kadedře “ opět spojení spouštějí zase taneční. Starosta,
první vzal novou sousedku do kola, přetančil s ní podle řádu “ tři kousky “ a
předal ji novému sousedovi. ( Zbytek starých, pohanských řádů rodových ). Tím
vlastně skončí obřad přijímací. Nyní tančilo se vesele dále. V přestávkách
podávala nová sousedka všem ženským rosolky z velké láhve. Nový soused
uctíval sousedy opět pivem. Tenkráte se nová sousedka jistě hodně vytančila. Pilo, jedlo a upřimně po sousedsku se veselilo až do rána. A dědeček s babičkou,
po dlouhých letech vzpomínali, jak tenkráte to bylo hezké, když “ nás “
přijímali za sousedy. Inu hezké, ale drahé – proto to pominulo! Autor:Rudolf Moravec Jak vypadala dříve vesnice Přicházíme – li dnes k některé naší obci, vítá nás zdaleka
červeň střech a bělost jednopatrových i přízemních stavení. Vejdeme – li do
obce, vidíme všude pěkné kamenné stavby. Mimo kamene jsou stavební hmotou
cihly. Již velmi zřídka uhlidáme stavbu dřevěnou.
Ještě mapa z r. 1839 ukazuje méně obrazců červených a více žlutých. Červenou
barvu značí mapa zeď a žlutou dřevěnou stěnu. Na vzhled našich venkovských obcí, nejvíce působil stavební řád
vydaný vládou r. 1819, obnovený v r. 1835 a jeho provádění. Ale již od časů
Marie Terezie a zejména od dob císaře Josefa II., zasahuje vláda do starých
zvyklostí. Nařizuje se zřizovati na návsi rybníky, sázeti stromy. Nařizuje se stavěti
zděné komíny. Zřizovati pazderny a sušárny za obcí.
Obytné stavení musilo se stavěti na podezdívce. Stavební řád předepisuje výšku světnic na 81/2 střevíce, okna na
3 střevíce výšky a 2 střevíce šířky, dvéře na 6 střevíců výšky a 3 střevíce
šířky, vrata do dvorů 10 střevíců široké a 12 střevíců vysoké. Zakazuje
užívání stropnic. Zakazuje užívání dřevěné hradby a ploty, kolem stavení a
zakazuje jich krytí šindelem. ( Tedy staré parkanové
ploty se nedovolují ). Jiný řád poroučí zase ve chlévích a
stájích. Výška pro maštal má býti na 10 střevíců
vysoká, stání pro koně 5 střevíců široké a 8 dlouhé. Kravín ma býti 8 stop vysoký, stání
pro každý kus 4 stopy široké. Na ovci přikazje 3
střevíce délky a 3 šířky. Střevíc, čili stopa rozumí se zde vídeňská = 316mm ! Podle přísného provádění vládních nařízení, počíná se nyní
vzhled obcí jednotiti. Časté požáry jednotnému
vzhledu velmi napomáhaly. Pozn. redakce – opsáno z
obecní kroniky bez jazykové a gramatické korektury Autor: Rudolf Moravec Zdroj: www.sedliste.info |
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 10.10.2011 |