Rodný dům Františka Páty, Němčice, politický okres Litomyšl

Rodný dům Františka Páty

Němčice, politický okres Litomyšl

Literární historik, spisovatel, překladatel, vydavatel, redaktor, knihovník a pedagog František Páta se narodil 26. března 1885 v Němčicích u Litomyšle č. p. 17, kde jeho otec pracoval na statku (na domě je dnes pamětní deska). Rodina se rok po narození syna Františka přestěhovala do Litomyšle, kde se jim narodili další dva synové Josef a Jindřich. Bratři František a Josef studovali v Litomyšli na gymnáziu. Zde je velmi ovlivnil spisovatel a literární historik a jejich profesor českého jazyka Jan Voborník (1854 až 1946). Na gymnáziu oba bratři vydávali časopis, ve kterém publikovali své první literární práce.

František Páta studoval po maturitě moderní filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1909 získal doktorát filozofie. V letech 1911 až 1922 vyučoval českému jazyku a literatuře na dívčích školách v Praze. Od roku 1922 působil jako profesor českého jazyka, literatury a kulturních dějin na Státní grafické škole v Praze. Na všech svých působištích patřil mezi velmi oblíbené a fundované učitele. Od roku 1920 po celý zbytek života působil zároveň jako knihovník v české knihovně Národního muzea v Praze.

František Páta překládal z polštiny, ruštiny, srbochorvatštiny a němčiny, byl znám také jako editor (vydal např. básně Bohdana Jelínka nebo Huberta Gordona Schauera) nebo jako redaktor - připravil k vydání almanach litomyšlského studentstva Majales, monografii Zdeňka Nejedlého Alois Jirásek a jeho Litomyšl nebo řadu spisů Jaroslava Vrchlického. Připravoval, avšak nestihl realizovat souborné vydání díla Aloise Jiráska. Páta přímo na přání Jiráska prováděl revizi jeho spisů a upravoval je do současného jazyka. Podobně jazykově revidoval Babičku od B. Němcové, vydání z roku 1931 opatřil svým doslovem. František Páta byl spolutvůrcem meziválečného Literárního atlasu Československého, zapojoval se do činnosti řady spolků, např. Českého čtenáře, pražského Klubu rodáků a přátel Litomyšle (v jeho čele stála dlouhá léta Pátova dcera Zorka) nebo Spolku českých bibliofilů, ve kterém od doby založení v roce 1908 vydal několik významných bibliofilských tisků, sám nebo se svým bratrem Josefem se autorsky podílel na několika bibliofilských pracích v rámci edice kroužku přátel profesora Jana Voborníka.

Řada literárních prací Františka Páty je věnována Litomyšli a Litomyšlsku, např. Růžový palouček u Litomyšle (1908), Litomyšl. Příspěvek k estetice maloměsta (1910), Stará Litomyšl (1911), Litomyšl. Průvodce památkami (1912), Litomyšlsko (1913), Bibliografie Jiráskových děl (1921), O Růžovém paloučku na Litomyšlsku (1921) nebo Stručný průvodce po Litomyšli (1924).

František Páta byl propagátorem slovanství a slovanské vzájemnosti, od svých studentských let udržoval bohaté styky zejména s Lužickými Srby. A to byl také jeden z důvodů, proč byl – podobně jako jeho bratr Josef – za heydrichiády 27. června 1942 nacisty doma zatčen a 2. července téhož roku v kobyliské střelnici v Praze popraven. Na litomyšlském hřbitově je na hrobě č. 187 umístěn symbolický náhrobek PhDr. Františka Páty. Velkou propagátorkou díla Františka Páty se stala jeho dcera, pozdější významná česká pěvkyně a hudební pedagožka prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc. (nar. 1925), která se mimo jiné zabývala také lužickosrbskou hudbou a je autorkou řady vzpomínkových knih (např. Vyprávěnky o domovu).

Josef Páta se narodil 27. srpna 1886 v Litomyšli v domě č. p. 416 v Dolní ulici (dnešní Havlíčkově). Rodina se později přestěhovala na Zaháj, rodný dům Josefa Páty byl později zbořen. Do domu č. p. 132 v ulici Bratří Pátů se Josef často z Prahy vracel, trávil zde dovolené a svátky. Již během gymnaziálních studií se pod vlivem profesora Jana Voborníka zajímá o slovanské jazyky a literatury, učí se s bratrem dokonce ruské azbuce.

Po maturitě na litomyšlském gymnáziu v roce 1904 začal Josef studovat filozofickou fakultu na univerzitě v Praze, kde se seznamuje s lužickosrbským studentem Janem Brylem, který ho přivedl v roce 1905 na kurz lužické srbštiny lektorovaný pro sedm posluchačů tehdejším nejvýznamnějším českým sorabistou Adolfem Černým (sorabistika je filologicky zaměřená věda, která se zabývá jazykem a literaturou Lužických Srbů).

V létě roku 1907 navštěvuje Josef Páta s bratrem Františkem Lužici, po návratu zakládá s dalšími dvěma českými a třemi lužickosrbskými studenty Česko-lužický spolek Adolf Černý v Praze (Łužiskoserbske towarstwo Adolf Černý w Prazy). Studentský spolek vedl čilý společenský život, organizoval přednáškovou činnost (v Litomyšli ve Smetanově domě již v roce 1906), dokonce se pokoušel vydávat i lužickosrbské bibliofilie a usiloval o propagaci a poznání Lužických Srbů v českých zemích. Josef Páta skončil svá studia roku 1908 a v roce 1909 byl promován doktorem filozofie. Poté pobýval na některých zahraničních univerzitách, v Lipsku, Bělehradu a později v Záhřebu, Lublani a Sofii.

Již po návratu z Lipska Josef Páta zahajuje svou pedagogickou kariéru jako středoškolský profesor na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde vyučuje český jazyk a německý jazyk. Ještě před první světovou válkou několikrát navštívil Lužici (v roce 1912 tam vykonal dokonce svou svatební cestu s manželkou Annou). Během války působil tři měsíce jako překladatel na východní frontě, pro potíže se zrakem byl však z armády propuštěn. V roce 1917 byl jmenován lektorem bulharského jazyka na české technice v Praze. Po dosažení československé samostatnosti pracoval Josef Páta jako úředník na ministerstvu zahraničních věcí, kde zastupoval zájmy Lužických Srbů. V roce 1922 habilitoval pro obor slavistiky a stal se docentem lužickosrbského jazyka a literatury na Karlově univerzitě. V roce 1933 se stává mimořádným profesorem v tomto oboru na univerzitě, zřizuje katedru lužického jazyka a literatury. Šlo o první pedagogické a vědecké pracoviště tohoto druhu v Evropě.

Po nástupu nacistů k moci v Německu byl připraven plán germanizace Lužických Srbů, na přednášky Josefa Páty byl vysílán německý agent, který příslušná místa informoval o Pátově slovní i jiné podpoře Lužických Srbů. Josefu Pátovi tak byla krátce po okupaci Československa zakázána přednášková činnost na univerzitě, gestapo mu zabavilo cennou sorabistickou knihovnu a řadu rukopisů, Josef Páta byl často předvoláván k výslechům. Přesto dále pod různými šiframi publikoval, zapojil se do protifašistického odboje, pracoval ve Výboru revoluční inteligence, jehož předsedou byl spisovatel Vladislav Vančura. Dne 9. června 1942 byl zatčen, vyslýchán v Petschkově paláci, vězněn na Pankráci, dále pak v Terezíně. 24. června 1942 byl Josef Páta popraven – na stejném místě jako o několik dní později jeho bratr František. Oba bratři Pátové jsou uvedeni na pamětní desce obětem druhé světové války z řad Sokolů, která byla umístěna na sokolovně v Trstěnické ulici v Litomyšli (deska byla na konci roku 2011 v depozitáři a bude pravděpodobně přemístěna do interiéru sokolovny). Josef Páta byl posmrtně jmenován řádným profesorem Karlovy univerzity v roce 1947, dnes je po něm pojmenována například jedna z ulic v České Lípě, kde často pobýval.

Vedle pedagogické práce se Josef Páta horlivě věnoval i činnosti spolkové, sokolství a regionálnímu bádání z minulosti Litomyšle a okolí. Je autorem mnoha knih, učebnic, studií, recenzí a článků odborných i popularizačních (přehled jeho díla tvoří téměř 2000 bibliografických položek), publikoval v různých odborných, regionálních i celostátních periodikách. Z rozsáhlého díla je možné připomenout například Studie gramaticko-lexikální (1915), Lužice (1919), Z dějin Lužických Srbů v Lipsku (1919), Kapesní slovník lužicko-česko-jihoslovanský a česko-lužický (1920), Krátká příručka hornolužické srbštiny (1920), Voborníkovo literární dílo (1934), Bulharské písemnictví ve XX. století (1934), Lužice, Československo a Slovanstvo (1935) apod. Hodnotné jsou také litomyšlské náměty v díle Josefa Páty. Publikoval statě o mnohých literátech, kteří žili a působili v Litomyšli: o M. D. Rettigové, B. Němcové, A. Jiráskovi, T. Novákové, J. Nerudovi, A. V. Šmilovském, V. K. Jeřábkovi, T. E. Tisovském nebo Z. Nejedlém. Významné jsou především studie „Litomyšl v české literatuře“, „O litomyšlských literátech“ nebo O umění v Litomyšli a na Litomyšlsku.

Organizačně se podílel na významných litomyšlských výstavách věnovaných A. Jiráskovi (1931), B. Němcové (1932), J. Mařáka (1932) nebo B. Smetanovi (1934), v Litomyšli organizoval lužickosrbské večery (1932, 1935), sledoval práci litomyšlských ochotníků, ovlivnil repertoár pěveckého spolku Vlastimil a napsal spoustu studií, které popularizovaly Litomyšl, zajímavé osobnosti města nebo regionu (např. pobělohorského emigranta a vydavatele českých knih v saské Žitavě Václava Klejcha z Lažan u Litomyšle). Josef Páta překládal do slovanských jazyků, některé jeho spisy byly přeloženy do němčiny, lužickosrbštiny, francouzštiny a srbochorvatštiny.

Životem a dílem Josefa Páty se zabývá např. Jiří Podařil, Ivan Dorovský, Jan Petr nebo M. Tylová. Oběma bratrům Pátovým věnuje prostor často Česko-lužický věstník, který vydává Společnost přátel Lužice.

Zdroj: Svitavský denník, Literární toulky, MILAN BÁČA