|
Piaristická
kolej Litomyšl,
bývalý politický okres Litomyšl |
|
|
|
Piaristická kolej v Litomyšli Po
smrti Vratislava z Pernštejna v roce 1582 připadlo litomyšlského panství
vdově Marii Manrique de Lara, která jej spravovala ze svého
pražského domu prostřednictvím úředníků. Po její smrti roku 1608 se správy panství ujala za
nezletilého Vratislava Eusebia z Pernštejna jeho teta Polyxena z Lobkovic, která pokračovala v tvrdé
náboženské politice svých rodičů. Podle nových nařízení musel být konšelem v městské radě
katolík, v děkanském kostele se směly sloužit pouze katolické bohoslužby a při pohřbech nekatolíků se
nesmělo v kostelech vyzvánět. Tato opatření vyvolala vlnu odporu v protestantském obyvatelstvu
až v roce 1618 došlo dokonce k napadení katolického děkana. Povstání se však podařilo
potlačit a Polyxena město nelítostně potrestala odejmutím některých práv. V roce 1628 převzal
litomyšlské panství po své tetě a poručnici poslední mužský potomek z rodu Pernštejnů Vratislav II.
Eusebius, který si vynutil předání městského pivovaru a měšťanům nechal pouze právo na pálení
kořalky. Nedlouho poté roku 1631 ovšem zemřel v bitvě a litomyšlské panství zdědila jeho sestra
Frebonie z Pernštejna, která završila protireformační úsilí v Litomyšli, když sem
pozvala mnichy z řádu piaristů.[151] Stalo se tak zakládací listinou ze 3. září 1640 po poradě s
olomouckým biskupem Františkem Dietrichsteinem, který se s řádem piaristů a patrně i s jeho
zakladatelem Josefem Kalasánským setkal za studií v Římě.[152] Josef
Kalasánský se narodil v Aragonii v rodině zchudlé šlechty, přesto se mu
dostalo dobrého vzdělání; studoval filozofii a teologii a získal
titul doktora práv. Po dokončení studií přijal kněžské svěcení a odcestoval do Říma, kde se po
epidemii moru potulovalo v ulicích mnoho zpustlých dětí a sirotků. Aby jim pomohl v jejich obtížné
situaci, otevřel v roce 1597 pedagogický ústav s názvem „Zbožná škola“,[153] kde jim krom
bezplatného vzdělání poskytl zdarma také stravu a oděv. Kongregace piaristických škol měla ve výchově
mládeže značné úspěchy, a tak se rozhodnutím papeže Řehoře XV. změnila v roce 1621 v církevní
řád.[154] Členové řádu museli složit slib chudoby, čistoty a poslušnosti, později přibyl ještě čtvrtý
slib, a to bezplatně vyučovat nemajetnou mládež. Tím se lišili od jezuitů, kteří se zaměřovali
především na hochy z vyšších společenských vrstev. Výuka na školách všech stupňů se stala hlavní
činností řádu; piarističtí pedagogové věnovali velkou pozornost přírodním a technickým vědám, ale i
jazykům, historii a oproti jezuitům vyučovali také hudbě.[155] Nový
řád si brzy získal sympatie také za hranicemi Itálie, takže již v roce 1622
zval pražský arcibiskup Harrach piaristy do Čech. Úspěšnější
pokus učinil až olomoucký biskup František z Dietrichsteina, který v roce 1631 založil první
piaristickou kolej v Mikulově.[156] Jak
jsem již uvedla výše, došlo jeho zásluhou rovněž k založení řádového domu
piaristů v Litomyšli. Frebonie z Pernštejna potřebovala ke
schválení nové fundace souhlas generála řádu Josefa Kalasánského, pražského arcibiskupa
Harracha a v neposlední řadě také panovníka Ferdinanda III., který jí však nařídil, aby od svého záměru
ustoupila. Patrně jen díky vlivu olomouckého biskupa a pražského arcibiskupa byli přesto
piaristé do Litomyšle uvedeni. Protože zatím neměli k dispozici objekty, v nichž by příslušníci řádu
působili, vykonávali bohoslužby v kostele Rozeslání sv. apoštolů[157] a bydleli v domě na
Smetanově náměstí, kde také vyučovali. Frebonie zakoupila čtyři domy a přilehlé pozemky na
Olivetské hoře, aby se mohlo začít s výstavbou koleje, kostela a školy.[158] Stavební práce na
piaristických budovách započaly roku 1641 a už v roce 1643 se mohli piaristé nastěhovat do nové koleje.
Současně s kolejí se stavěl kostel Panny Marie pod vedením architekta Šimona Vlacha a v roce 1644
poskytla městská rada pozemek na vybudování školy. Dokončení stavebních prací se Frebonie z
Pernštejna již nedožila, zemřela bezdětná v Praze roku 1646. Litomyšlské panství odkázala svému bratranci
Václavu Eusebiovi z Lobkovic, který jej v roce 1649 prodal hraběti Maxmiliánovi z
Trautmannsdorfu.[159]
Trautmannsdorfové rovněž podporovali piaristický řád, který se stal v
Litomyšli hlavním nositelem církevního života. V roce 1652 byla
dokončena stavba kostela Panny Marie, roku 1676 se piaristům podařilo odkoupit dům hejtmana a
rozšířit stavbu koleje. K jejímu dokončení došlo patrně roku 1685, jak napovídá chronogram na vstupním
portálu. Stávající budovy přestaly piaristům časem vyhovovat, a tak se za hraběte Františka Václava z
Trautmannsdorfu začalo s velkolepou
přestavbou celého piaristického areálu.[160] V roce 1714
započaly demoliční práce, zbourána musela být škola i kostel Panny Marie, aby se uvolnil prostor pro
nový mohutný piaristický chrám a budovu gymnázia. Plány na realizaci obou staveb vypracoval italský
architekt Giovanni Battista Alliprandi, který se však dokončení svého díla nedožil. Těžce nemocného
jej roku 1718 vystřídal František Maxmilián Kaňka. Na sochařskou výzdobu najal hrabě
Trautmannsdorf Matyáše Bernarda Brauna, kterému pomáhal jeho žák Jiří Pacák. Stavební práce postupovaly
velmi rychle, proto již v srpnu 1722 mohl být nový kostel Nalezení sv. Kříže vysvěcen. Současně s
kostelem se stavěla nová škola, v níž se začalo učit v listopadu 1719.[161]
Přibližně od roku 1674 existoval v Litomyšli filozofický ústav určený
pro vzdělávání řádových kleriků. Studium trvalo dva roky a připravovalo
absolventy na tzv. vyšší univerzitní obory – medicínu, práva a teologii. Od roku 1733 ústav
otevřel přednášky i pro veřejnost, což se patrně nelíbilo jezuitům. Na jejich popud vydala Marie
Terezie v roce 1754 dekret, kterým výslovně zrušila filozofické studium v Litomyšli. Rektor koleje
odjel do Vídně, aby se osobně setkal s královnou a pokusil se její rozhodnutí zvrátit. Marie Terezie
však v rámci reformace školství zdůraznila nutnost zaměřit vzdělání více praktickým směrem a
rektorovu žádost zamítla. Veřejný filozofický ústav byl tedy zrušen a přetrval jen jako soukromý
pro příslušníky řádu do druhé poloviny 19.století.[162]
Piaristické gymnázium (od roku 1874 státní) navštěvovali studenti,
kteří později vynikli v oblastech společenského života; z mnoha lze
jmenovat alespoň Julia Mařáka, Aloise Vojtěcha Šemberu, Zdeňka Nejedlého, Arna Nováka či Zdeňka
Kopala, z pedagogů pak Augusta Sedláčka nebo Aloise Jiráska.[163] Přínos
piaristického školství byl pro kulturní
a společenský život v Litomyšli nezměrný. Působení piaristů završil poslední rektor
piaristické koleje Ambrož František Stříteský, kterého tvrdě postihl komunistický režim v roce 1950.
Osobností rektora Stříteského se budu podrobněji zabývat v poslední kapitole. Znak
piaristického řádu nalezneme v Litomyšli na portálu piaristické koleje z roku
1685, nad portálem bývalého piaristického gymnázia (pod
plastikou zakladatele řádu Josefa Kalasánského) z roku 1720, na pečetním typáři[164] z 18. století. Dále jej shledáme na
zpovědnicích v prostoru pod kaplí sv. Moniky na litomyšlském zámku a na
pamětní desce posledního rektora koleje Františka Ambrože Stříteského od akademického sochaře Jiřího
Věnečka. Blason znaku V
červeném barokním štítě zlatý monogram M A (Maria), z vrcholu litery A vystupuje
prodloužený křížek, který obepíná zlatá korunka. Pod
monogramem řecká písmena MP OY. Štít obklopuje zlatá aureola.[165] Na
budově bývalého piaristického gymnázia je štít položen na barokní kartuši, na
budově piaristické koleje jej navíc drží dva
štítonoši – barokní andělíčci. Zdroj: Bc. Tereza Pakostová, Heraldické
prameny pro církevní dějiny v Litomyšli, 2012 |
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace
6.10.2014 |