Zpět na Litomyšl

[Biskupství]

Litomyšl, bývalý politický okres Litomyšl

 

Biskupství litomyšlské

Biskupství litomyšlské bylo založeno 30. dubna 1344 spolu s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Podmínkou pro založení arcibiskupství totiž bylo, aby mělo alespoň dva sufragány, a jelikož se nepodařilo dojednat přechod vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie, bylo nutné zřídit novou diecézi. Materiální zabezpečení nového biskupství bylo zajištěno tak, že byl zrušen dosavadní premonstrátský klášter v Litomyšli, založený roku 1145 olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, a jeho majetek i budovy byly využity pro potřeby biskupství, včetně dosavadního klášterního kostela, který se stal katedrálou. Právě možnost využití tohoto komplexu byla důvodem, proč bylo nové biskupství zřízeno právě v Litomyšli. Dosavadní premonstráti byli odškodněni tím, že se stali zakládajícími členy kapituly nového biskupství.

 

Druhým důvodem bylo, že nové biskupství na pomezí Čech a Moravy mohlo převzít část z obou stávajících českých diecézí, větší část ovšem z rozsáhlejší diecéze pražské. Celkově jej tvořily:

 

z pražské diecéze:

děkanát Chrudim s 45 farnostmi,

děkanát Lanškroun s 16 farnostmi,

děkanát Polička se 17 farnostmi,

děkanát Vysoké Mýto s 39 farnostmi

 

a z olomoucké diecéze:

děkanát Šumperk se 22 farnostmi a

děkanát Úsov s 8 farnostmi,

 

celkově tedy 6 děkanátů se 147 farnostmi. Nové biskupství tak zdaleka nedosahovalo rozsahu mateřských diecézí pražské či olomoucké. Přestože jeho většina se nacházela na území Čech, po celou dobu existence udržovalo užší vztah s Moravou, respektive s olomouckým biskupstvím.

 

Prvotní organizaci nové diecéze, například vymezení vztahu mezi biskupem a kapitulou, vedl z pověření Karla IV. vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé.

 

Biskupství zaniklo za husitských válek (roku 1425), následující představitelé byli biskupy nebo administrátory jen formálně. Právně existovalo až do poloviny 16. století. Roku 1664 na jeho tradici navázalo biskupství královéhradecké. Samotná litomyšlská diecéze obnovena nebyla a titul biskup litomyšlský se uděluje titulárním biskupům (jako titulární biskupství bylo obnoveno v roce 1973 bulou papeže Pavla VI.). Od 18. prosince 1982 až do své smrti 14. června 2010 byl titulárním biskupem litomyšlským Jaroslav Škarvada.

 

Otázka obnovení biskupství v Litomyšli byla nastolena po roce 1990 skupinou nadšenců a řešena s královéhradeckým biskupstvím jako s tím biskupstvím, které by se muselo vzdát největšího počtu farností. Tehdejší sídelní biskup doporučil tuto otázku zatím nenastolovat. Mezitím povstala biskupství zcela nová, Plzeňské a Ostravsko-opavské, a věřící z nejvýchodnější části Čech a ze severozápadu Moravy, kteří mají do svých biskupství v Hradci Králové, Olomouci, Brně nebo Ostravě daleko, se ptají, proč biskupství v Litomyšli není dosud obnoveno.

 

Diecézní biskupové litomyšlští

Jan I. OPraem (1344–1353)

Jan II. ze Středy (1353–1364, pak biskup olomoucký)

Mikuláš (1364)

Albrecht Aleš ze Šternberka (1364–1368, předtím biskup schwerinský, poté arcibiskup magdeburský)

Petr Jelito (1368–1371, poté biskup olomoucký)

Albrecht Aleš ze Šternberka (1371–1380)

Jan III. Soběslav (1380–1387, pak biskup olomoucký a patriarcha akvilejský)

Jan IV. (Bucek) Železný (1388–1420, od 1418 jen administrátor, pak biskup olomoucký a kardinál)

Aleš z Březí (1420–1441)

 

od 1425 diecézi fakticky neřídil, stejně jako jeho nástupci

 

Matěj Kučka OPraem (1441–1449)

Beneš ze Svitav (před 1453–po 1457) (administrátor)

Jan (1458) (administrátor)

Eliáš Čech (před 1468–1474) (administrátor)

Jan V. Bavor OPraem (1474–před 1478)

Eliáš Čech (před 1478–po 1492) (administrátor)

Lukáš (1552) (administrátor)

Wolfgang (1554) (administrátor)

Zdroj: cs.wikipedia.org (6.11.2014)

 

 

Historie vzniku litomyšlského biskupství

Po tom, co jsme se prošli historií i současností města, se naskýtá pro obyvatele regionu na pomezí Čech a Moravy zajímavá a zvídavá otázka: Proč zrovna Litomyšl? Proč ne jiné okolní město? Litomyšl dokonce v době ustavení biskupství ani městem nebyla! Proč ne třeba Lanškroun (povýšen na město roku 1285) nebo Svitavy (1245), Vysoké Mýto (1260), Polička (1265), Moravská Třebová (1260) anebo Šumperk (1297), pomineme-li v tu dobu nevýznamné větší osady jako Zábřeh, Ústí nad Orlicí, Českou Třebovou, Žamberk nebo Mohelnici? Proč ne starobylé Kłodzko (1178), k němuž měl tak blízký vztah arcibiskup Arnošt z Pardubic (a v pozdější době i biskup Jan ze Středy), když území Kladska bylo již po dlouhá staletí pevnou součástí Českého státu? Ať tak či onak, tato větší osada protékaná říčkou Loučnou na Trstenické stezce se v období let 1344-1421 stala třetím nejvýznamněj-ším městem Českého království a předčila a zastínila tak jiná v tu dobu velká, bohatá a také královská města jako Hradec, Plzeň, Kutnou Horu nebo Brno.

Velkou roli zde jistě hrály geopolitické vlivy. Karel IV. byl velký bohemista v plném významu toho slova a miloval vše české. Výše uvedená města, založená převážně při kolonizaci pomezí českého státu za Přemysla Ota-kara II., byla povětšině osídlena německy mluvícím obyvatelstvem, a to bylo jistě jedno z podstatných kritérií při výběru, neboť Litomyšl byla česká. - Druhým vlivem mohla být geografická poloha ještě na pokraji labsko-orlické náhorní plošiny; hraniční hvozdy, v tu dobu ještě ne všechny vyklučené nebo zkultivované na lesy, začínaly již nedaleko odsud. Litomyšl tedy byla z Prahy snadno přístupná cestami rovinatým kulturním územím. Přestože ve středověku kartografie neexistovala (nebyly žádné věrohodné mapy, jen náčrty území) a vzdálenosti se určovaly pouze dobou chůze nebo jízdy koňmo, byla poloha Litomyšle na polovici cesty z Prahy do Olomouce určena na tehdejší poměry nebývale přesně (dnešní silniční vzdálenost Praha-Olomouc 253 km, Praha-Litomyšl 145 km). - Třetím akcentem mohla být i dlouhá historie sahající až ke králi Břetislavovi a rovněž dvousetletá bezproblémová existence řádových společenství, která mohla zajistit nebo alespoň podpořit hmotně i personálně nově vznikající biskupství.

O politických vlivech říká regionální historik Pakosta toto29: Ve prospěch Litomyšle jako nejvhodnějšího města pro sídlo nového biskupství směrem ke Slezsku rozhodly praktické důvody, zejména snaha nahradit podří-zenost vratislavské diecéze diecézi hnězdenské (Hnězdno – Gnieżno, Polsko) sufragánním vztahem Vratislavi k Praze. Prvý krok byl k tomu učiněn, když papež Benedikt XII. koncem ledna 1342 potvrdil před ¾ rokem uskuteč-něnou, Čechy prosazenou volbu Přeclava z Pogorelly vratislavským biskupem. Přeclav jako český exponent na vra-tislavském stolci mohl uskutečnit církevní přeorientování slezského území z Polska na Čechy, byly-li k tomu vy-tvořeny administrativně-správní předpoklady. Tento církevně jednotící zájem to také byl, pro který tento biskup sehrál tak významnou úlohu při organizaci a stabilizaci poměrů litomyšlského biskupství. Z pověření papeže Kli-menta VI. provedl vratislavský biskup Přeclav z Pogorelly majetkové narovnání mezi litomyšlským biskupem a bis-kupskou kapitulou a dále se detailně věnoval především uspořádání a vnitřním vztahům uvnitř sboru, pro který je jeho listina vydaná 16.10.1347 v Litomyšli zásadními statuty.30

Tyto politické motivy nevnášejí žádné nové světlo do otázky po umístění sídla nové diecéze. Důvodem pro předsunutí sídla více na českou než na moravskou stranu mohla být i povolnost biskupů k územním ústupkům stávajících diecézí, neboť nové biskupství vzniklo na jejich úkor. Navíc pražské arcibiskupství mohlo mít vzhle-dem k sufragánnímu (podřízenému) litomyšlskému biskupství nějaké nároky; ty však nemohlo vznášet biskupství v Olomouci, které bylo s litomyšlským na stejné úrovni. Historikové potvrzují, že Praha tyto ústupky akceptovala výměnou za povýšení na arcibiskupství až po silném nátlaku císaře Karla IV. na biskupa Arnošta. – Územní nároky (svázané s finančními zdroji) byly zdrojem svárů mezi episkopy, jak o tom podávají svědectví církevní dějiny. Nejkritičtějším obdobím se z tohoto pohledu jeví episkopát v pořadí 7. litomyšlského biskupa Jana Soběslava, který zneužíval svého markrabského původu k soustavnému nátlaku na krále a moravské velmože, aby si tak coby biskup zajišťoval co největší moc a příjmy. – Jak však byla litomyšlská diecéze vytvořena?

 

Litomyšlská diecéze byla konstituo-vána31 tím způsobem, že do ní byly vloženy děkanáty:

 

děkanáty od

pražské arcidiecéze

počet far

děkanáty od

olomoucké diecéze

počet far

Chrudim

45

Šumperk

22

Lanškroun

16

Úsov

8

Polička

17

 

Vysoké Mýto

39

 

litomyšlská diecéze

celkem

6 děkanátů

147 far

 

Biskupství dostalo statky zrušeného litomyšlského premonstrátského kláštera, z jehož konven-tu byl zřízen kapitulní sbor o 28 kanovnících, který se měl doplňovat z ostatních zbylých řeholníků, dokud nevymřou. V jejich čele byl kustos, převor a scholastik. Biskup byl povinný dvakrát za rok do-jíždět na synodu do Prahy, kam šlo také odvolání od jeho soudu.

 

V souvislosti se zřízením pražského arcibiskupství bylo v Litomyšli roku 1344 založeno bis-kupství, jež převzalo statky premonstrátského kláštera, který tam zanikl. V této době vznikly i městské hradby. Druhý litomyšlský biskup, Jan ze Středy, kancléř Karla IV., se do roku 1356 povolal augustiniány. V jejich chrámu, v dnešním proboštském kostele, byl ta-ké později pochován. Na klášterním návrší došlo k rozsáhlé výstavbě, románská basilika byla přestavěna na biskupskou katedrálu. Ve městě sevřeném symbolickými hradbami vy-rostly na goticky protáhlých parcelách další měšťanské domy, které si svůj základní půdo-rys uchovaly dodnes. Ve 20. letech 15. století zpustošila návrší s církevními stavbami (pa-lácem i s výstavnou katedrálou Panny Marie) husitská vojska; biskupství, v jehož čele stál (v minulosti) přední odpůrce M.J.Husa na kostnickém koncilu, Jan Železný, bylo dobyto, pobořeno, a zaniklo.33

 

Litomyšlští biskupové 34,35,36

 

pořadí

biskup

episkopát

 

1.

Jan I. Loucký

1344-1353

 

2.

Jan II. ze Středy

1353-1364

 

3.

Mikuláš

1364

 

4.

Albert Aleš ze Šternberka

1364-1368

 

5.

Petr Jelito-Wurst

1368-1371

 

6.

Albert Aleš ze Šternberka

1371-1380

podruhé

7.

Jan III. Soběslav

1380-1387

 

8.

Jan IV. Železný

1388-1418

 

9.

Aleš z Březí

1418-1441

 

10.

Matěj Kučka, OPraem.

1441-1449

 

11.

Benedikt (Beneš)

1449-

administrátor

12.

Benedikt

(1457)

administrátor

13.

Jan

(1458)

administrátor

14.

Eliáš Čech (Ssech)

1468-1474

administrátor

15.

Jan V. Bavor

1474-1478

 

16.

Eliáš Čech (Ssech)

1478-1492

podruhé

17.

Lukáš

(1525)

administrátor

18.

Wolfgang

(1554)

administrátor

 

1. Jan I., zvaný Loucký, OPraem. 37 (*?-†1353)

biskup Jan, původně opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, byl jmenován zvláštní papežskou bullou za prvního litomyšlského biskupa. Biskupství samo bylo zřízeno 30.4.1344 bul-lou papeže Klementa VI. Ex supernae providentia maiestatis jako sufragánní biskupství pražské-ho arcibiskupství. Jan se těšil přízni dvora krále Jana Lucemburského i jeho syna, markraběte Karla. Biskupské svěcení přijal z rukou pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic v pražské ka-tedrále sv. Víta.

Litomyšl byla (kvůli biskupství) povýšena na město, konventní chrám Panny Marie na kated-rálu a část řeholní kapituly se stala kapitulou katedrální. Biskup Jan musel řešit vleklé a nepří-jemné spory, které se týkaly rozdělení dosavadního klášterního majetku na mensu biskupskou a kanovnickou, protože ne všichni členové premonstrátského konventu se stali kanovníky biskup-ské kapituly (těch bylo 28 v čele s převorem). Uspořádáním poměrů a sporů byl nakonec pape-žem pověřen vratislavský (Wrocław, Polsko) biskup Předslav z Pogorelly.

Spolu s Arnoštem z Pardubic a jinými biskupy korunoval biskup Jan dne 2.9.1347 v pražské katedrále sv. Víta Karla IV. na českého krále. - Hranice nové diecéze byly definitivně vymezeny až v roce 1350, což 12.4.1351 potvrdil papež Klement VI. – Biskup Jan zemřel v první polovině roku 1353 a byl pohřben ve svém katedrálním chrámě v Litomyšli.

 

2. Jan II. ze Středy 38,39 (*1310-†1380)

biskup Jan ze Středy, český politik a diplomat. Byl notářem Jana Lucemburského a kancléřem Karla IV. (v letech 1353-1374). V letech 1364-1380 byl biskupem v Olomouci; sídlil v Praze a dá-val se (jako první z českých biskupů) zastupovat generálním vikářem. S Karlem IV., jehož byl důvěrníkem, se dostal v letech 1373-1374 do sporu, byl zbaven úřadu a zbytek života prožil v ústraní v Olomouci. Byl velmi vzdělaný a literárně činný. Byl bezesporu nejvýznamnějším lito-myšlským biskupem.

Narodil se ve Vysokém Mýtě kolem roku 1310 v měšťanské rodině. Mládí prožil v Kladsku, kde vystudoval, získal kněžské svěcení, farnost i první písařské zkušenosti ve službách knížete Bolka I. z Münsterbergu, jehož notářem se stal. Roku 1344 nastoupil jako farář ve Středě a pod-le této lokality (Środa, Neumarkt) se začal psát jako Jan ze Středy. Kanonikát získal roku 1349 ve Vratislavi a o rok později v Olomouci a Hlohově (Glogów, Polsko). Byl jmenován biskupem v Naumburgu, ale zůstal jako episcopus electus, protože se biskupského stolce zmocnil tamější kanovník Rudolf. Náhradou dostal uprázdněný stolec v Litomyšli, kde byl 9.10.1353 jmenován biskupem a v prosinci přijal biskupské svěcení.

Stal se důvěrníkem, přítelem a rádcem Karla IV., v jehož blízkosti se jako kancléř pohyboval doma i v cizině. Doprovázel ho na cestách do Mét (Metz, Německo), do Říma na císařskou koru-novaci (1355), do Norimberka, Cách, Vídně, do Německa, Slezska a Vratislavi. V Litomyšli mno-ho nepobyl a nechával se zastupovat generálním vikářem.

V roce 1364 došlo po smrti pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic k velkým přesunům na biskupských stolcích v Čechách a na Moravě. Papež Urban V. vyhověl žádosti Karla IV. a dosa-vadního olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi ustanovil pražským arcibiskupem. Na jeho místo v Olomouci přišel z Litomyšle biskup Jan ze Středy (22.8.1364) a do Litomyšle přišel ze Schwerinu Albert ze Sternbergu.

Jako olomoucký biskup získal od Karla IV. dne 1.3.1365 pro svou osobu i své nástupce právo užívat titulu hraběte české královské kaple (Regiae Capellae Bohemiae Comes, Comes regalis capellae Bohemiae). Tento čestný titul znamenal privilegium, že při slavnostních příležitostech u dvora za přítomnosti českého krále byla olomouckému biskupovi dávána přednost před všemi ostatními biskupy s výjimkou pražského arcibiskupa. Zároveň získal i právo korunovat českého krále, nemohl-li tak učinit pražský metropolita, a také povinnost pečovat o bohoslužby v palá-cové kapli na Pražském Hradě i na Karlštejně. Tento titul a výsady náležely olomouckým bisku-pům a arcibiskupům až do zániku monarchie v roce 1918.

Na žádost probošta Herberta, arcijáhna Mikuláše a celé olomoucké biskupské kapituly schvá-lil a potvrdil roku 1367 dřívější kapitulní stanovy o rezidencích kanovníků, o ročním výtěžku ob-ročí, o rezidenčních domech kanovníků a o povinnostech vikářů. V důsledku kanonických předpi-sů i v intencích nových idejí známých jako „nová zbožnost“ (Devotia moderna) se snažil odstra-nit nepořádky v církvi, zejména zachovávat rezidenci, celibát, tonzuru a nosit předepsaný oděv. Ve zvláštní úctě choval vedle Panny Marie také sv. Cyrila a Metoděje. Proto vymohl koncem svého episkopátu na papeži Urbanu VI. pro velehradského opata (tradice spojovala Velehrad se sídlem arcibiskupa Metoděje) právo pontifikálií. Zajistil také jednotu a důstojnost liturgie.

Biskup Jan ze Středy byl velkým milovníkem knih. Vydržoval si celou řadu písařů, kteří ve skriptoriu opisovali a iluminovali knihy. Sám byl literárně činný, když překládal ze sv. Augustina a sv. Jeronýma, jehož kult byl z podnětu Karla IV. pěstován za podpory Jana ze Středy zejména v Emauzském klášteře na Novém Městě Pražském. Na Menším Městě Pražském měl u sv. Tomáše rozsáhlou knihovnu. Olomoucké katedrále věnoval pontifikální knihu. – Jako „první humanista za Alpami“ měl vřelý vztah k Petrarkovi, s nímž si psal, anebo ke Colovi di Rienzo. K humanistům choval obdiv a snažil se je napodobovat, zvláště Petrarku. Tak zavedl nový styl dikce císařské kanceláře, kdy se začala používat dlouhá a komplikovaná souvětí s uměle pozměněným slovo-sledem a s citáty klasických autorů i církevních Otců. Někdy po roce 1360 vznikl jeho Cestovní breviář (Liber viaticus d. Johanni Luthom, episcopi) s iluminacemi malířů, který patří k vrcho-lům malířské tvorby doby Karla IV.

Někdy na přelomu let 1373-74 se dostal s Karlem IV. do sporu. Prameny neuvádějí důvody, ale upadl u panovníka v nemilost a byl zbaven svého postavení u dvora. Připomínal sice Karlovi období 26 let věrné služby a žádal o pardon, avšak císař zůstal neoblomný. Biskup Jan se tedy uchýlil do Olomouce, kde žil v ústraní. Na kroměřížské synodě vydal roku 1380 zákaz tělesných prací o nedělích a svátcích, kterých tehdy bylo padesát. Dostal se i do sporu s moravskými Lu-cemburky Joštem, Prokopem a Janem Soběslavem a také s městem Olomoucí. Biskup i kapitula museli opustit město, nad nímž pak vyhlásil interdikt. Biskupská rezidence byla tehdy vypálena a katedrála poškozena služebníky markraběte Jošta.

Na sklonku života byl ještě po smrti vratislavského biskupa Preslava z Pogarell jmenován je-ho nástupcem na základě vyžádání tamější kapituly. Svůj úřad už ale nenastoupil, protože než se tam vydal, 23.12.1380 v Modřicích zemřel. Pohřben byl v Litomyšli v klášteře bratří eremitů (poustevníků) řádu sv. Augustina, který založil a nadal.

 

3. Mikuláš 45 (*?-†1364)

biskup Mikuláš byl zvolen (jmenován) litomyšlským biskupem koncem července roku 1364. Ze-mřel však 6.8.1364, dříve, než mohl být do biskupství intronizován. Bližší údaje nejsou známy.

Po odchodu Jana ze Středy na biskupský stolec v Olomouci se měl stát jeho nástupcem jako nový litomyšlský biskup dosavadní probošt metropolitní kapituly u sv. Víta Mikuláš, avšak před-časně zemřel, aniž dosáhl biskupského svěcení.

 

4. a 6. Albert Aleš ze Šternberka 41,42 (*1322-†1380)

biskup Albert Aleš ze Šternberka, nejvýznačnější člen rodu Sternbergů, český politik a diplomat. Narodil se roku 1322 v Olomouci jako vnuk Alberta ze Šternberka, komorníka olomouckého zem-ského soudu a zemského purkrabí Moravské země v Olomouci, jímž byl děd od roku 1286. Mo-hutný hrad založený Šternberky ve 13. století rozšířil a vyzdobil vrcholným uměním doby Karla IV. Albert byl sice také císařovým rádcem, ale sídlil v Litomyšli, byl oblíbený a biskupství velmi povznesl.

Roku 1352 se stal děkanem olomoucké kapituly, roku 1356 byl ustanoven biskupem ve Schwerinu (Zvěříně), který zřejmě nikdy ani nenavštívil, neboť se zdržoval na dvoře Karla IV. Po smrti Mikuláše, který službu v Litomyšli ani nenastoupil, vyhověl papež Urban V. žádosti Karla IV. a jmenoval litomyšlským biskupem Alberta ze Šternberka. V roce 1368 doprovázel panovníka na cestě do Říma, při níž bylo 9.6.1368 v Borgoforte potvrzeno, že se stane arcibiskupem v Magdeburku a jeho stolec v Litomyšli obdrží Petr zvaný Jelito, dosavadní biskup ve švýcarském Churu. V Magdeburgu měl však spory s kapitulou ohledně hmotných statků, a proto začal záhy usilovat o návrat. Po řadě jednání došlo dne 13.10.1371 k výměně obou prelátů, takže Albert se vrátil do Litomyšle, odkud odešel Petr Jelito na arcibiskupský stolec v Magdeburku. Při návratu z Magdeburku s sebou Albert přivezl ostatky sv. Viktorina, starokřesťanského biskupa-mučedníka ze severoitalského Como43, a určil ho v Litomyšli za diecézního a katedrálního patro-na. Relikvie patrně přechovával na svém rodovém hradu Šternberk a až v roce 1376 je přivezl k uložení do litomyšlské katedrály. Také postavil klášter augustiniánů kanovníků i s chrámem Po-výšení svatého Kříže (dnes proboštským). Po návratu založil roku 1371 ve Šternberku nedaleko hradu kanonii lateránských augustiniánů, což dodnes dokládají jeho znaky44 na svornících klenby křížové chodby kláštera.

Byl tedy litomyšlským biskupem dvakrát, a to v letech 1364-68 a 1372-80.

Jeho druhý litomyšlský episkopát je pozoruhodný především stavbou nového biskupského pa-láce, kde i sídlil; kapitule byl ponechán starý palác spolu s klášterem. Podporoval umění a bis-kupství velmi povznesl. Roku 1376 rozmnožil počet augustiniánské komunity ve Šternberku na dvacet. Rovněž rozšířil příjmy kláštera v Lanškrouně a v roce 1378 založil v Tržku poblíž Lito-myšle kartouzu „Rubus Mariae“. Zde také zemřel dne 14.1.1380; pochován je v klášterním chrámu augustiniánů ve Šternberku na Moravě.

 

5. Petr Bertholdův z Brna, zvaný Jelito 45,46,47,48,49,50,51 (*1320-†1387)

biskup Petr Jelito, český politik a diplomat. Narodil se v Dolním Třešňovci u Lanškrouna, kde byl do nedávné doby statek lidově pojmenovaný „Wurstgrund“. Studoval v Bologni, Perugii a v Ří-mě. Stal se mistrem a doktorem práv. Byl kancléřem Karla IV. a tři roky zastával místo auditora causarum u papežského dvora. Tak uvádějí Petrův životopis augustiniáni od 18. století pod vli-vem dvojího možného výkladu jedné věty z Balbínova díla Epitome historica rerum Bohemica-rum, kde je uveden biskupův medailon. Historik Elbel zkoumáním nových archivních dokumentů zejména z Ma-ďarska předkládá jiný životopis, byť v dalším shodný.

Biskup Petr Jelito pochází z Brna z měšťanské rodiny, otec se jmenoval Berthold (Perchtold). Měl bratra s predi-kátem Berchtold von Kuonitz. Přídomek vede k vladyckému rodu do Dolních Kounic. Vzdělání nabyl v Uhrách a pravdě-podobně nebyl nositelem žádného akademického titulu.

V Uhrách také zahájil svou hvězdnou církevní a diplo-matickou kariéru. Měl významné postavení na dvoře uher-ského krále Ludvíka a jeho bratra Štěpána, vévody dalmat-ského, chorvatského a slavonského. Jsou doloženy platy, které dostával od několika uherských kostelů a kaplí. Byl ti-tulován jako Štěpánův kancléř a dvorní kaplan krále Ludví-ka.

Roku 1356 byl jmenován biskupem v Churu. Zde jeho diplomatických zkušeností využívali Habsburkové (Albrecht II., 1321-1358), později pak přešel do služeb Karla IV. Byl přítomen i Karlově císařské korunovaci v Římě a těšil se vý-znamné přízni papeže Innocence VI., u jehož dvora působil. Jeho nejvýznamnějším počinem byla ambasáda k papežské kurii v roce 1368. Za odměnu byl přesazen do bohatší litomyšlské diecéze. Podle úmluvy zlistěné 9.6.1368 v italském Borgoforte byl litomyšlský biskup Albert ze Sternbergu povýšen na arcibiskupa magdeburského a do uvolně-né Litomyšle přešel z Churu Petr Jelito. V Churu i v Litomyšli se zabýval především finančními záležitostmi. Od svého příznivce Karla IV. získal řadu výsad a privilegií; císař mu např. udělil tý-denní plat z kutnohorské mincovny.

Roku 1368 byl jmenován biskupem v Litomyšli, kde působil čtyři roky. Doba jeho působení v Litomyšli je vyplněna snahou odstranit dlouhotrvající spory o prebendy s kapitulou. Celý lito-myšlský episkopát se nesl ve znamení dvorských služeb. Uskutečnil další papežskou misi, tento-krát do Avignonu. Z důvodu častých pobytů v Praze zakoupil pro litomyšlské biskupství dům na Menším Městě Pražském (dnešní Malá Strana).

Jeho sympatie byly zaměřeny k údajnému rodišti, a tak roku 1371 založil v Lanškrouně kos-tel svatých Mikuláše a Kateřiny (dnes sv. Maří Magdalény) a klášter augustiniánských kanovníků po vzoru litomyšlského kláštera (později mnichy zbořený a ponechána jen jedna budova jako špitál; dnes stavba neexistuje), který nadal statky a daroval mu ornáty a kalichy a podporoval po zbytek celého svého života. Klášter byl se svolením papeže Klementa VII. roku 1391 přenesen do sousedství kostela Panny Marie Nanebevzaté (dnes kostela sv. Václava), kde biskup Jan Že-lezný vystavěl kamennou klášterní stavbu (husity byl vypálen, zachovala se pouze jedna sklenu-tá místnost, zřejmě konvent, dnes sloužící jako obřadní síň; po odchodu řeholníků do Olomouce byl klášter za renesance lichtenštejnskou vrchností přestavěn na zámek a přeměněn na sídlo vrchnostenského úřadu Lanškrounsko-lanšperského panství; dnes Městské muzeum).

Když roku 1371 abdikoval magdeburský arcibiskup, dosadil Karel IV. za arcibiskupa Petra, který mu byl velmi platnou pomocí ve válce o braniborské markrabství. Již víme, že na přímluvu Karla IV. došlo na pomezí let 1371-72 se souhlasem papeže Řehoře XI. k další změně v obsazení biskupských stolců. Albert ze Šternberka se vrátil z Magdeburku do Litomyšle a Petr Jelito naopak z Litomyšle odešel na arcibiskupský stolec do Magdeburku. V této době jeho dvorské služby téměř ustaly. Po přestavbě hradu v Tangermünde, kde císař trávíval své braniborské pobyty, zde Petr Jelito roku 1377 vysvětil kapli, vyzdobenou polodrahokamy a skleněnými puklicemi na způsob Svatováclavské kaple pražské katedrály. Byla to jistě prvořadá dvorská slavnost a pro Petra velká pocta. – Na novém působišti měl však spory s měšťany, zejména v Halle, a tak záhy (stejně jako Albert ze Šternberka) začal hledat cestu zpět, a to prostřednictvím krále Václava IV.

Následující období bylo v jeho životě zlomové. Jednak roku 1378 došlo k papežskému schiz-matu Urbana VI. a vzdoropapeže Klementa VII., nato zemřel arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a uvolnilo se místo pražského arcibiskupa, které však Petr nezískal, ale mladík Jan z Jenštejna, a zemřel i císař Karel IV., jeho dobrodinec a přítel. Na nátlak královské rady uvolnil roku 1380 ar-cibiskupství Adolfu Nasavskému (roku 1381 je obdržel Ludvík markrabě míšeňský) a náhradou byl Petr Jelito papežem Urbanem VI. přeložen na biskupský stolec v Olomouci. Se dvorem krále Václava IV. se pak již nestýkal.

Do Olomouce přišel v srpnu 1381 již jako postarší a unavený muž. Tam ho čekaly další spory s kapitulou a také s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten totiž neměl pochopení pro jeho finanční zájmy a transakce, a tak ho často nabádal k pastýřské horlivosti. S metropolitou žil v napjatém vztahu také proto, že se lišili v rámci papežského schizmatu v obedienci. Zatím-co Jenštejn se přidržoval římského Urbana VI., Petr Jelito se spíše klonil k avignonskému vzdo-ropapeži Klementu VII., navíc výrazně podporoval sesazeného děkana vyšehradské kapituly schismatika Kuráta z Veselé. Byl kvůli tomu v klatbě, v níž zemřel v Lanškrouně dne 12.2.1387. Trvalo poměrně dlouho, než mohl být pochován v hrobce kláštera, který kdysi založil.

Petr byl hluboce ovlivněn prostředím Karlova dvora. Byl milovníkem hudby, mistrně ovládal hru na varhany (jedny daroval své katedrále v Churu) a je autorem mnoha mariánských písní. S pomocí a se souhlasem krále Václava IV. koupil pro sebe a své nástupce tvrz Dřevčice a ves Po-povice. Olomoucké katedrále daroval nádhernou věžovitou monstranci a nechal zřídit nový oltář k poctě sv. Brikcia, přičemž požitky z tohoto oltáře dal údělem proboštu kláštera v Lanškrouně. V jeho osobním erbu je netradiční motiv: osel (celý, nebo oslice) s hlavou otočenou dozadu.

 

7. Jan III. Soběslav 52 (*1357-†1394)

biskup Jan Soběslav Lucemburský, litomyšlský biskup a patriarcha aquilejský. Narodil se jako nejmladší syn moravského markraběte Jana Jindřicha, bratra Karla IV., a Markéty, dcery opav-ského vévody Mikuláše.

Od dětství byl předurčen pro duchovní dráhu. Dlouho byl mylně pokládán za vyšehradského probošta. Jisté však je, že Jan Soběslav dělal četné dluhy, které za něj musel často Karel IV. různým šlechticům platit. Historicky se nesporně stal roku 1380 kanovníkem v Brně. Po smrti olomouckého biskupa Jana ze Středy usilovala moravská markrabata Jošt a Prokop, aby byl je-jich bratr Jan Soběslav zvolen jeho nástupcem. Kapitula však k volbě jeho osoby nebyla ochot-ná, a tak markrabě Jošt vypověděl všechny kanovníky nejenom z Olomouce, ale i ze země. Stíž-nost na jeho jednání byla v Římě shledána jako oprávněná, a tak byl navíc, spolu s olomouckou městskou radou, dán do klatby a nad Moravou byl vyhlášen interdikt. Kapitula se vrátila do měs-ta až po patnácti měsících dne 19.10.1380.

Po smrti Alberta ze Sternbergu (†14.1.1380) se stal z rozhodnutí papeže Urbana VI. Jan So-běslav novým litomyšlským biskupem (31.8.1380). Tam však byl již vzdoropapežem Klementem VII. jmenován jako Sternebergův nástupce pražský kanovník Hynek Kluk z Klučova, ačkoliv byl jeho nárok neprůchodný. Kluk se uchýlil na papežský dvůr v Avignonu a byl Klementem VII. dne 15.6.1387, stále ještě s titulem zvoleného (electus) biskupa litomyšlského, jmenován převorem kláštera Panny Marie de Gresso za hradbami francouzského města Carpentras; zemřel však těs-ně poté.

Po smrti olomouckého biskupa Petra Jelita (†12.2.1387) se pokusila moravská markrabata znovu dosadit svého bratra na uprázdněný stolec. Proti vůli kapituly držel Jan Soběslav od února do listopadu 1387 olomoucké biskupství. Markrabata Jošt a Prokop se násilně zmocnila biskup-ských statků a hospodařila na nich ne zrovna šetrným způsobem. Papež Urban VI. zasáhl ve pro-spěch kapituly a novým olomouckým biskupem jmenoval Mikuláše z Riesenbergu. Ve snaze vy-hnout se střetu s králem Václavem IV. jmenoval papež Jana Soběslava 27.11.1387 patriarchou aquilejským.

 

Jan Soběslav byl dne 12.10.1394 zabit před branou města Udine. Šlo o akt pomsty za úklad-nou vraždu, kterou nařídil spáchat. Bez pohřebních obřadů bylo jeho tělo pohřbeno v hrobce tamní katedrály.

Málem by se chtělo dodat ve středověkém duchu: „…a jeho tělo bylo pohozeno ve sklepeních katedrá-ly….“ Jan Soběslav byl rozporuplnou osobností. Narodil se jako čtvrtý syn (Lucemburkové měli samé syny). Dobová kronika popisuje jeho nechuť ke kněžství, ke kterému byl určen proto, že na něj už nezbylo žádné Moravany spravované území, kde by mohl vládnout. Jižní Morava, Střední Morava i Severní Morava se Slez-skem připadly starším bratrům. On měl vládnout nad celým územím jako duchovní vládce. – Jošt, kterému spolu s bratry musel přísahat poslušnost, se mu snažil všemožně cestu k olomouckému biskupství usnadnit, i za cenu násilí na kapitule. V Janových očích to mělo sotva nějakou cenu. Sotva zletilý s několika kumpá-ny utekl do Polska, kde se skrýval téměř čtyři roky. Kronikář píše o divokých lovech a honitbách, o frejích a hostinách, kde jídla a pití bylo vždy dostatek. Z předchozího textu víme, že to strýc Karel IV. rád „za-táhnul“, aby nebyla ostuda. – Byl nalezen a násilím přiveden zpět do Olomouce, aby se ujal úřadu. Opět unikl, tentokrát do Prahy, kde si kladl nepřijatelné podmínky (chtěl sloučit všechna biskupství do jednoho, aby měl tučnější příjmy a aby vládl českou církví samojediný). Když neuspěl, ztropil v Brně a v Olomouci mnoho výtržností. Nakonec se ho podařilo „uklidit“ do Litomyšle, a protože Olomouc nevyšel ani násilím a aby měl za to Jan Soběslav zadostiučinění, Jošt trestal olomouckého biskupa tím, že mu pustošil jeho stat-ky. Aby došlo ke smíru, dostal Jan Soběslav od papeže další čestný titul (patriarchy aquilejského). - V Litomyšli se moc nezdržoval, byl tam jen několikrát krátce a to jen kvůli penězům. Měl toulavé nohy po svém pradědovi Janu Lucemburském, potloukal se po světě a žil život plnými doušky, neodpíraje se niče-ho, jak praví kronikář.

Jeho osobnosti za osvícenství několikrát zneužili autoři zejména z protestantských řad k zveličujícím posměšným hrám, které měly dokazovat prohnilost Církve. V nich předváděli biskupy na honech, hostiny prelátů s prohýbajícími se stoly v kontrastu s Ježíšovými slovy o chudobě a také s denní skutečností nevol-níků (poddaných). Rovněž napadali čistotu a celibát kněží, parodovali biskupa Jana an líbá špinavou helm-brechtnici a jak zpitý do němoty leží na ulici, odkud ho odnášejí věrní služebníci do zlacené postele s pur-purem v jeho palácové ložnici s křišťálovými benátskými zrcadly. Tím záměrně jitřili sociální prostředí a znevažovali hodnotu kněžství. Je smutné, že základ jejich příběhů byl pravdivý a že biskup Jan Soběslav nedával následováníhodný příklad Kristova apoštola, ale že vedl život pohoršlivý. A jaký život, takový jeho konec. Bůh mu buď milostiv.

 

8. Jan IV., zvaný Železný 53,54 (*asi 1350-†9.10.1430)

biskup Jan Železný, český politik, zemský správce, vášnivý odpůrce husitů. Jeho původ není znám. Snad pocházel z panského rodu Benešoviců. Na základě jeho hrdého a sebevědomého vy-stupování v politických záležitostech a s ohledem na určité narážky českých pánů na Kostnickém koncilu badatelé vyslovují někteří badatelé domněnku o jeho lucemburském původu. Měl důvě-ru uherského krále Zikmunda, jehož nároky na český trůn podporoval. O jeho studiích i počát-cích duchovní dráhy nejsou přesné zprávy. Patrně byl vyšehradským kanovníkem, a to až do do-by, kdy se stal biskupem v Litomyšli.

V roce 1388 byl zvolen za biskupa v Litomyšli. Za svého třicetiletého biskupování upevňoval hospodářské zajištění biskupství a kapituly. (Malý příklad z obecní kroniky, kdy biskup vystupuje ne jako církevní hospodář, ale jako světská vrchnost i se svou malou „brannou“ mocí, kterou musíme před-pokládat.)

Pěšice55, které patří mezi starší české osady, dostaly jméno podle tvrze, která stávala na místě, kde se dodnes říká „Na hradisku“. Na počátku 15. století měl Pušickou tvrz v drže-ní Ješík z Popovce, jemuž také náležel hrad Vildštejn u Seče. Poněvadž dobrodružně za-jížděl až na Moravu, biskupství litomyšlské tím mnoho trpělo. Biskup Jan Železný dobyl tvrz a opanoval také ostatní Ješíkovy dědiny. Po Ješíkově smrti připadly jako odúmrť králi Václavu IV, a byly dány Janu a Vilémovi, bratřím z Chlumu, k panství Vyšehradskému. Ro-ku 1413 byly králem z panství vybaveny a zůstaly při panství Košumberském.

Biskupské svěcení přijal 28.4.1389 a téhož roku dal přenést kartouzu v Tržku u Litomyšle do Dolan u Olomouce a v místě ponechal jen malou poustevnu. V únoru 1393 vysvětil nový kostel v nedalekých Morašicích. Stal se členem Panské jednoty proti králi Václavu IV. (podle úmluvy z 10.1.1395) a o rok později se stal členem královské rady, která byla králi vnucena, čímž získal politický vliv. Někdy koncem roku 1395 došlo k požáru katedrály v Litomyšli, avšak o rozsahu škod i o obnově chybějí bližší zprávy. Po rezignaci pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna se roku 1396 poprvé neúspěšně ucházel o stolec sv. Vojtěcha.

Dne 5.9.1401 konal diecézní synodu, a to jedinou, která je za celou dobu existence lito-myšlského biskupství známa. Za druhého zajetí krále Václava IV. (1402-1403) ho Zikmund Lu-cemburský, jehož důvěru si získal, jmenoval jedním ze zemských správců. Znovu se pokusil získat uvolněný pražský arcibiskupský stolec, avšak Zikmundovy neshody s papežem Bonifácem IX. vedly k tomu, že kurie potvrdila volbu Zbyňka Zajíce z Hasenburgu. Oba preláti byli zpočátku věrni římskému papeži Řehoři XII., zatímco král Václav IV. se klonil k pisánskému Alexandru V. Dne 2.9.1409 však oba přešli se vším kněžstvem z obedience Řehoře XII. k Alexandru V. Po Zbyňkově smrti v roce 1411 usiloval Jan o volbu arcibiskupem ještě jednou, ale neuspěl pro ne-souhlas Václava IV.

Někdy se v literatuře objevuje v letech 1392-1420 jako údajný litomyšlský biskup tzv. Jan V. Bucek z Prahy. Ve skutečnosti nikdy neexistoval a je totožný s biskupem Janem IV. Železným. Rozdvojení jeho po-stavy vytvořil omylem Conradus Eubel v díle Hierarchia catholica medii aevi I., 318, od něhož vešlo i do pozdější literatury.

Biskup Jan IV. Železný byl zastáncem světského panování Církve a rozhodným odpůrcem Mi-stra Jana Husa a husitství vůbec. Od ledna 1415 se účastnil koncilu v Kostnici, kde vyžadoval zá-kaz přijímání pod obojí způsobou, které bylo tou dobou již v některých kostelech zavedeno, a také před koncilem vystupoval mezi Husovými žalobci. Proto byl v Čechách, zejména utrakvisty, nenáviděn a kališnická šlechta mu plenila statky. Po návratu v říjnu 1415 se nemohl ani ukazo-vat na veřejnosti, takže nemohl ani řádně plnit funkci mimořádného apoštolského legáta, k níž ho dne 25.8.1415 zplnomocnil Kostnický koncil. A tak se snažil alespoň z Litomyšle učinit oporu odboje proti husitům.

Zde odbočme v delším historickém exkurzu k vysvětlení, kdo byli utrakvisté, s nimiž sváděl biskup Jan Železný tak urputné boje.

Celý problém bychom mohli zjednodušeně vyjádřit jako touhu středověkého křesťana-laika po kněžských výsadách, což je podstata husitství i celého protestantismu. Touha jako kněz kázat, křtít, biřmovat a proměňovat. („Já, přestože obyčejný věřící, nejsem o nic míň, než kněz; mohu to, co on.“) Nejkřiklavějším a nejsnáze napodobitelným se mu jevilo kněžské přijímání Eucharistie pod obojí způsobou - hlavní problém tedy vykrystalizoval v požadavku přijímání Eucharistie (svatého přijímání) ne pod jednou způsobou (pouze chléb, hostie), ale pod oběma způsobami (chléb-hostie, víno). Utrakvismus tím navíc usiloval o de-klerikalizaci církve, neboť v přijímání z kalicha pouze kněžími spatřoval „diskriminaci“.

Obrozenecký dějepisec56 nachází historicky pojatý, vznešený důvod, který vedl k vzepětí nábo-žensko-národního ducha české společnosti 14.-16. století až do revolty. Uvádí: „Země česká od sta-letí byla jevištěm mocného hnutí náboženského. Protože církev byla velmi bohata, hojně bujelo tu zlořádů, jež vzbuzovaly pohoršení tím mocnější, čím silnější byla víra. Císař Karel IV., který z Prahy učinil střed mohutné říše, pokusil se, aby v duchovenstvu znovu zavedl úctu k jeho povinnostem, i doufal, že zvítězí nad lhostejností kurie, vzbudí-li hnutí národní. Nadšení kazatelé domáhali se k návratu k církvi apoštolské, kárajíce neřesti nehodných následovníků Kristových. Nákazou jejich horlivosti brzo byly zachváceny massy lidu, a přesvědčením většiny národa bylo, že Bůh zvolil ji, aby obnovila zákon křesťanský v jeho čistotě a pravdě. – Hnutí, které z počátku řízeno bylo před-staviteli od církve zplnomocněnými, vymklo se brzo jejich vlivu; někteří kazatelé, nadšeni ctností a uchváceni horlivostí bojovnou, odvážili se na půdu dogmatickou. Universita Pražská, tenkráte jedna z nejsilnějších a nejčilejších v Evropě, opanována byla od novotářů, a učitelé, kteří vedli potom stranu opravnou, ve spisech Wiclifových nalezli nové zbraně proti papežství, které naproti jejich požadavkům stavělo pohrdlivou odpověď odmítavou…“ Jádrem sporu se stalo přijímání Eucharistie (svatého přijímání) pod jednou (pouze chléb, hostie) nebo pod oběma způsobami (chleba a víno).

Přestože katolická praxe připouštěla a stále připouští přijímání pod oběma způsobami, zejmé-na při slavnostních příležitostech (svatba, křest), věřící přijímají zpravidla pouze proměněnou Hos-tii, někdy máčenou ve Víně. Do 12. století byla praxe přijímání podobojí v římské církvi běžná; ustoupilo se od ní z praktických, vážných důvodů. Hlavním je eucharistická úcta, kdy při podávání kalicha může docházet k ukápnutí, je problém s uchováváním zbylého Vína, jiným důvodem je do-konce odmítání a nezájem věřících z hygienických důvodů a ze strachu z přenosu epidemií, a od 15. století i potlačování utrakvistického bludu. Dnes stále platí pokyn (IGMR 283) pro podávání pod obo-jí způsobou, že je možné kdykoli, „pokud nehrozí nebezpečí zneuctění Svátosti nebo nesnadné pro-vedení pro velké množství účastníků či z jiných důvodů“.

Utrakvismus – kališnictví zpočátku nevybočoval z katolictví (název je odvozen z latinského „sub utraque“ – podobojí); utrakvisté (Pražané, kališníci) byli katolíky, kteří přijímali podobojí. Tvořili mezi husity nejmírnější stranu, která nezavrhovala tradici [rozuměj: spojení s římskou církví]. Byli to oni, kteří v roce 1420 formulovali tzv. 4 artikuly pražské, které byly v příštím roce vyhlášeny na sněmu v Čáslavi za zemský zákon. S požadavkem přijímání podobojí jako nutností pro spásu vystou-pil jako první Jakoubek ze Stříbra ve spise Salvator noster (Náš Spasitel) v Praze v roce 1415. Mistr Jan Rokycana byl dokonce jmenován pražským arcibiskupem právě proto, že schvaloval přijímání podobojí, nebyl však schválen papežem. Z počáteční touhy přijímat jako kněží se začal vyvíjet tzv. utrakvistický blud – přesvědčení, že bez přijetí Krve-Vína se nepřijímá celé Kristovo Tělo, jako kdy-by v proměněné Hostii bylo pouze Tělo a v proměněném Víně pouze Krev. Tento blud v podstatě vy-jadřoval, že v Eucharistii není přítomen živý Kristus jako v nebeské slávě, ale Kristus mrtvý, neboť skutečná smrt nastává oddělením těla a krve. Taé říká, že přijímání „pod jednou“ je neplnohodnotné, částečné, neúplné. – Dvojí proměňování, zvlášť hostie a zvlášť kalichu, je nezbytným mys-tickým zpřítomněním a obnovením Kristovy oběti jako oddělení Těla a Krve (CIC 927). Přijímání však znamení přijetí celé Kristovy skutečnosti, která zahrnuje Tělo a Krev. Ježíš nemůže být rozdě-len, je-li živý, je proto přítomen celý s tělem a krví pod oběma způsobami i pod každou zvlášť. Sám o sobě říká: „Já jsem chléb života… kdo ho jí, bude žít“ (srov. Jan 6,48-50)57.

Dějepisec 58 k tomu poznamenává s velkým otazníkem: „Postavíme-li na stanovisko dogmatické, dosti nesnadno chápeme urputnost, kterou v této otázce vyvinuly obě strany, protože katoličtí the-ologové nepopírali nijak platnost přijímání pod obojí a že s druhé strany čelní mistři utraquističtí uznávali, že tělo a krev Ježíše Krista jsou zároveň v každé z obou podstat. – V skutku šlo o nejváž-nější problémy: o obnovu mravní, o potlačení statků duchovních, o světskou moc jeho, o svobodu slova Božího. – Církev římská úmyslně nechávala stranou tyto kusy, tváříc se, jako by je měla za vedlejší, ale instinktivně cítila nebezpečí, jež čím méně určité, tím bylo hrozivější. Kámen ze stav-by vylomený poškozoval její pevnost. – Kalich byl symbol, a symboly jsou nebezpečné, poněvadž ni-kdy se neví napřed, co obsahují, ale mají výhodu tu, že samy často postačí, aby upokojily ducha.“

Proti Čechům bylo vedeno několik křížových výprav; pro jejich špatnou organizaci a koordino-vanost jednotlivých skupin vojska byly už dopředu odsouzeny k nezdaru. Historik uvádí59: Protože bezvýslednost křížových výprav proti husitům ukázala, že násilí proti nim nic nezmůže, odhodlal se Basilejský sněm roku 1431 k jednání s nimi. Umírněné strany byly rovněž nakloněny k jednání, pro-tože země přes dosažená vítězství velmi trpěla a lidé divočeli. (Husité pod Žižkovým velením vytvo-řili oproti středověkému rytířskému způsobu válčení nový a účinný způsob bojové taktiky. Méně se zdůrazňuje, že mimo bojovou činnost, která byla zpočátku zaměřena na odrážení křížových výprav, zničili kolem 170 klášterů a upalovali hromadně řeholníky a řeholnice (např. Palacký udává jen v Chomutově 2500 ubitých a upálených katolíků. Cisterciáků zahynulo v Čechách 3000, benediktinů 600 a dominikánů 300). Přitom zničili mnoho knihoven s nenahraditelnými rukopisy a obrovské množství kulturních a historických památek. Jejich činnost někteří označují za genocidu, neboť za husitských válek zahynula až všeho obyvatelstva60 a celé oblasti země byly vylidněné.61 Stálé oz-brojené oddíly se ovšem musely samy zásobit, a tak podnikaly později rabovací výpravy i do sou-sedních států („spanilé jízdy“)). Jednání na sněmu se uskutečnila v roce 1433. Jednalo se především o 4 artikulech. Poselstvo se poté vrátilo do Čech, aniž došlo k dohodě. Sněm za nimi zane-dlouho vyslal zástupce, kteří nabídli za základ dohody artikuly s jistými omezeními. Tyto návrhy v listopadu 1433 potvrdil český sněm v Praze jako tzv. Pražská kompaktáta.

Kompaktáta povolovala v Čechách a na Moravě přijímání pod obojí způsobou při poučení, že Kristus je přítomný celý pod každou způsobou. Kněží a jáhni směli svobodně hlásat slovo Boží, po-kud k tomu obdrželi aprobaci od biskupa. Hříchy měly být trestány podle zákona Božího od lidí ma-jících soudní pravomoc. Kněží, kteří nebyli řeholníky, směli nabývat a držet majetek, jehož zcizení se považovalo za svatokrádež.

Kompaktáta přijali pouze Pražané (utrakvisté). Když Táboři a Sirotci oblehli katolickou Plzeň, porazila je roku 1434 v bitvě u Lipan spojená vojska Pražanů a katolíků. V příštím roce byla v Jihla-vě kompaktáta slavnostně prohlášena a císař Zikmund (Lucemburský) byl uznán za krále při vyhlá-šení všeobecné amnestie. Basilejští schválili kompaktáta v roce 1437, nebyla však nikdy uznána pa-pežským Stolcem. Z toho vyplynuly pozdější roztržky mezi králem Jiřím z Poděbrad následované válkami, při kterých ztratil Moravu a Slezsko.

Z pozůstatku Táborů po jejich rozptýlení vznikly četné náboženské společnosti, z nichž nejvý-značnější se stala Jednota bratrská, kterou na základě četby spisů Petra Chelčického založil Roky-canův synovec Řehoř kolem roku 1450. Jednota byla pronásledována jak katolíky, tak utrakvisty. Bratři měli oporu pouze v Bibli, zavrhovali úctu svatých, očistec a odpustky. Působnost svátosti byla závislá na mravní bezúhonnosti kněze, a proto křtili katolíky podruhé. Tento zvyk ale později od-stranili. Německá větev hnutí se nazývá valdenští.

Vydobytí si kalicha (byť schválené jen koncilem, ne papežem) na Církvi bylo velkou výsadou Čech a Moravy, připomínající dřívější mimořádnou a slavnou výsadu slovanského jazyka. Nelze se divit národní euforii, která se promítla do náboženství, takže se odhaduje, že přes 80% obyvatelstva patřilo v 15. a 16. století k utrakvistům. Postupně se však vnitřní vlastenecký i teologický náboj vy-čerpával a kališnictví se radikalizovalo. Větší část přívrženců utrakvismu se vracela ke katolictví, kostely a fary byly opět obsazovány katolickými kněžími, druhá část se od Církve oddělovala a při-pojovala se k evangelickým hnutím, zejména k Jednotě bratrské.

Přeskočíme vládu Jiřího z Poděbrad, Jagellonců, konkordát z Wormsu a nástup Habsburků na český trůn. Vzhledem k tématu si povšimneme v rychlém sledu jen vzniku Ferninandovy koleje (1566) jako protiváhy ke Karlově univerzitě, která byla v rukou utrakvistů, a nepřehlédneme trvalý ústup utrakvistů ze scény ve prospěch protestantů. Za Maxmiliána II. byla v roce 1567 na žádost ut-rakvistických stavů vypuštěna kompaktáta ze zemských výsad. tím byla mlčky zmenšena pozice ut-rakvismu ve prospěch protestantů. [To, o co se bojovalo tak urputně na Basilejském sněmu62, tedy přijímání podobojí (v rámci katolictví), bylo vyhozeno jako stará, nepotřebná veteš!]. Po roce 1587, kdy utrakvistický administrátor Václav Benešovský odsouhlasil obsazování utrakvistických far kato-lickými duchovními, se umírnění utrakvisté („staroutrakvisté“) postupně začlenili do katolické círk-ve. Radikální „novoutrakvisté“ vytvořili vlastní organizaci s konzistoří a univerzitou63; postupně pře-šli na protestantské pozice a později se přidali k Jednotě bratrské.

Císaře Rudolfa II. přinutili protestanté v nouzi za obtížného vojenského postavení roku 1609 k vydání Majestátu, majícího platnost zemského zákona, který obsahoval jejich požadavky svobody české konfese s právem stavět na královských statcích kostely. Také jim byla odevzdána utrakvis-tická konzistoř. A je tu rok 1618, kdy začíná 30-letá válka. Přiblížila se jedna z rozhodujících bitev s velkým významem pro český národ a jeho obrodu - Bílá hora, kde byli protestantští Češi poraženi a museli se vzdát na milost a nemilost. Následkem bylo okamžité zrušení Majestátu a obnovení ka-tolického řádu v zemi. 27 vůdců povstání bylo na Staroměstském náměstí popraveno, mnohým byly zabaveny statky a byli posláni do vyhnanství.

Dle zásady „cuius regio, eius et religio“, vnucené protestantskými stavy katolíkům na sněmu v Augsburgu, se císař Ferdinand II. rozhodl provést v Čechách katolickou reformaci, aby v zemi 200 let zmítané válkami konečně nastal mír. Již v roce 1621 byli vypovězeni všichni protestantští kaza-telé. Ve městech byli nekatolíci vyloučeni ze všech práv. Roku 1622 bylo v Čechách zakázáno přijí-mání podobojí. Utrakvismus byl císařem Ferdinandem II. zakázán roku 1627 na základě tzv. „Obno-veného zřízení zemského“ v českých zemích; vlastně šlo již jen o formální akt. Patent z roku 1627 nařizoval šlechtě přijmout katolickou víru nebo se vystěhovat. Z Čech se vystěhovalo celkem 30.000 rodin (tedy asi 10 % obyvatelstva), a katolická víra byla zevně opět obnovena. - Tak po 212 letech od vystoupení Jakoubka ze Stříbra skončilo období utrakvismu v českých zemích.

Vraťme se však do roku 1416. Po smrti Václava Králíka z Buřenic (†12.9.1416) zvolila část olomoucké kapituly s děkanem v čele jeho nástupcem již 21.9. Jana Železného a postulovala ho olomouckým biskupem. Tři dny byla tato volba držena v tajnosti ze strachu před Václavem IV. Zbytek kapituly této volby nedbal a dne 3.10. zvolil na popud krále jeho milce Aleše z Březí. Jeho dosazení králi povolný arcibiskup Konrád z Vechty potvrdil. Dne 29.11.1416 kališníci v čele se zemským hejtmanem Lackem z Kravař uvedli Aleše z Březí násilně do katedrály. Mnozí olo-moučtí kanovníci pak byli pronásledováni až do roku 1419. Duchovenstvo však stálo pevně na straně Jana Železného, zatímco světská moc podporovala Aleše z Březí. Arcibiskup Konrád do-konce požádal Kostnický koncil o potvrzení Alešovy volby. Koncil však tento požadavek odmítl a dne 15.12.1416 svěřil diecézi až do rozhodnutí nového papeže jako administrátoru Janu Želez-nému, který zároveň zůstal biskupem v Litomyšli. Nový papež Martin V. spor vyřešil směnou, když dne 14.2.1418 potvrdil Jana Železného v Olomouci a Aleše z Březí ustanovil biskupem v Olomouci.

Po hanebném selhání pražského arcibiskupa Konráda z Vechty zvolila dne 21.7.1421 pražská metropolitní kapitula, která se rozutekla z revoluční Prahy do Olomouce, Plzně a do Žitavy, Ja-na Železného administrátorem pražské arcidiecéze.

Biskup Jan byl i statečný voják. Protože byl často viděn, jak na obrněném koni rozhání hou-fy bludařů, dostal přízvisko Železný. V roce 1422 svedl boj u Litomyšle a o rok později u Černé Hory před Brnem. Roku 1423 proti němu uspořádali kališníci výpravu v čele s Divišem Bořkem z Miletína a Viktorínem a Hynkem z Poděbrad. Oblehli Kroměříž, která se jim posléze vzdala, ale Jan Železný je brzy vojensky vypudil. Zikmund Lucemburský pak však dal Kroměříž bez vědomí biskupa do zástavy za 3500 kop grošů. V roce 1424 se ubránil náporu husitů na biskupském hra-dě Mírově, který předtím vyplatil ze zástavy a dal opravit jeho opevnění. Měl k dispozici na 3000 vojáků, v jejichž čele se střetl s utrakvisty ještě roku 1427 u Brna. Jeho zásluhou nezapus-tilo na Moravě husitství takové kořeny jako v Čechách.

Za jeho biskupování v Olomouci se husité několikrát pokoušeli město dobýt, ale za hradby se nikdy nedostali. Poničili jen kláštery před hradbami (Hradisko, Dolany). O posledním útoku husi-tů se traduje tento příběh:

„Za husitských válek patřilo město Olomouc k protivníkům husitů. Proto bylo také v červ-nu roku 1423 obléháno husitským vojskem vedeným Prokopem Holým. Ten odhadl na jed-né z ranních válečných porad sílu olomoucké posádky a převahu svých vojsk a prohlásil, že pokud nedobijí husitská vojska Olomouc do hlasu poledních zvonů, odtáhnou. - Strhla se velká bitva. V nekrutější vřavě před polednem se olomoucký biskup Jan Železný do-zvěděl od zajatých husitů o slibu Prokopa Holého o poledních zvonech. Biskup proto dal zvonit na zvony kostela sv. Václava ještě před polednem a husitský vůdce Prokop Holý se svým vojskem odtáhl, nechtěje porušit své vlastní slovo. Biskup tak zachránil Olomouc před pleněním. Od té doby se zvoní u sv.Václava poledne již v 11 hodin.“ 64(Zkrácená verze)

Pro své nesmiřitelné vystupování a potírání husitství si vysloužil přezdívku Železný. Biskup Jan se postavil i papežskému legátovi Fernandovi, který po něm vyžadoval pod pohrůžkou podá-ní špatných referencí do Říma značné sumy na cestovní výlohy. Jan Železný informoval kurii a snad i za tento neohrožený postoj byl papežem Martinem V. roku 1426 kreován kardinálem-knězem s titulem u Santa Maria in Termis a sv. Cyriaka. V roce 1427 dostal ještě privilegium v Čechách i na Moravě udělovat všechna církevní obročí, která byla jinak rezervována Svatému Stolci.

Až ke konci svého episkopátu mohl odložit brnění a zbroj a zaměřit se na obnovu víry ve své diecézi. Došlo však k velkému pronásledování katolického duchovenstva kališníky, před nimiž musel uprchnout i biskup Jan. Roku 1428 odešel i se svým dvorem do Uher za králem Zikmun-dem, jehož nároky na český trůn podporoval. Král mu nabídl uprázdněné vácovské biskupství (Vác, Maďarsko) a Jan požádal papeže o dispens. Ta stačila ještě dojít, avšak kardinál Jan Že-lezný zemřel 9.10.1430 v Ostřihomi, kde pobýval se svou konsistoří. Pohřben byl ve Vácově v nynějším františkánském kostele.

 

9. Aleš z Březí 65 (*kolem 1380-†1442)

byl posledním sídelním litomyšlským biskupem, než bylo biskupské sídlo a katedrála zničeny. Roku 1425 dobyli město husité (sirotci), biskup Aleš z Březí uprchl, a tím biskupství prakticky zaniklo.

Pocházel z rodu nižší šlechty, který se psal podle hrádku Březí nedaleko Týnu nad Vltavou a který měl podací právo v křtěnovském kostele, takže se někdy psal i „ze Křtěnova“. V roce 1413 byl kanovníkem vyšehradským a patřil mezi oblíbence krále Václava IV. Po smrti Václava Králíka z Buřenic (12.9.1416) chtěl král Aleše z Březí vnutit olomoucké kapitule jako svého kandidáta na olomoucký biskupský stolec. Avšak již 21.9.1416 zvolila převážná část kapituly biskupem Ja-na IV. Železného, dosavadního litomyšlského biskupa. Teprve 3.10.1416 se sešla zbylá menšina kapituly a zvolila Aleše z Březí, které králi povolný arcibiskup Konrád z Vechty ihned potvrdil.

Aleš přijel do Olomouce s několika kněžími podávajícími pod obojí (utrakvisty) a z vůle Vác-lava IV. byl Janem ze Smilkova na Kostelci dne 29.11.1416 uveden v držení biskupství. Vznikl tak spor, a protože v tu dobu nebyl papež, obě strany předložily svou při koncilu v Kostnici. Ten pojal podezření, že je Aleš ke kacířům smířlivý, a tak jeho volbu zrušil a biskupa Jana Železné-ho jmenoval dne 15.12.1416 administrátorem olomouckého biskupství. Když byl Jan Železný o dva roky později jmenován papežem Martinem V. olomouckým biskupem, musel se Aleš z Březí vzdát svého nároku a obdržel biskupství v Litomyšli. Definitivní narovnání učinil až král Zikmund (Lucemburský), který Jana Železného přesvědčil, aby Alešovi fakticky postoupil litomyšlské bis-kupství (13.5.1420). Když dne 2.5.1421 přitáhla Žižkova vojska k Litomyšli a město obsadila, podařilo se Alešovi z Březí uprchnout na Moravu, patrně do Svitav, kde se usídlila i kapitula.

Obyvatelstvo Litomyšle přijalo 4 artikuly pražské a Žižka jim za správce dosadil hejtmana Diviše Bořka z Miletína. Vzhledem ke smířlivějšímu postoji biskupa k husitům a jejich učení zů-stal biskupský hrad nad městem ušetřen. Když se ale pražský arcibiskup Konrád z Vechty přihlá-sil ke 4 pražským artikulům, biskup Aleš se ho zřekl. V březnu 1425 oblehli Sirotci biskupský hrad a jeho dobytím došlo k faktickému zániku biskupství, ač právně existovalo až do poloviny 16. století.

O dalších osudech posledního rezidujícího litomyšlského biskupa existují jen kusé zprávy. V roce 1424 posvětil jakousi kapli v Brně, roku 1427 uvedl do úřadu nového opata na Velehradě a dne 29.6.1438 se zúčastnil korunovace Albrechta Habsburského na českého krále v katedrále sv. Víta. Zemřel v roce 1441, resp. 1442.

 

10. Matěj, zvaný Kučka, OPraem.66 (*kolem 1380-†1449)

biskup bez rezidence.

Premonstrát pocházející z České Třebové, který je v letech 1413-1415 připomínán jako ol-tářník v chrámu Panny Marie před Týnem v Praze. Směnou se stal farářem v Hrobu a později v Mostu. Roku 1441 byl na koncilu v Basileji vysvěcen na biskupa s určením pro Litomyšl, ale ne-dosáhl papežského potvrzení (byl ustanoven vzdoropapežem Felixem V.). Jako biskup však ve skutečnosti působil, protože v roce 1443 vy-světil jakýsi oltář. O rok později byl prezento-ván na faru v Českých Budějovicích, ale proto-že měšťané nechtěli za faráře ani biskupa ani řeholníka, vznikl vleklý spor. Zemřel někdy v roce 1449.

11. Benedikt (Beneš)67

Po smrti Matěje Kučky byl administrátorem li-tomyšlského biskupství zvolen kapitulou sídlící při svitavském kostele sv. Jiljí její převor Be-nedikt (Beneš), který je uváděn i mezi účastní-ky korunovace českého krále Ladislava Pohrob-ka dne 28.10.1453.

 

12. Benedikt 68

Uváděn jako administrátor litomyšlského bis-kupství na dokumentu s datem 16.8.1457. Bližší údaje nejsou známy.

 

13. Jan 69

Uváděn jako administrátor litomyšlského biskupství na dokumentu s datem 21.10.1458. Bližší údaje nejsou známy.

 

14. a 16. Eliáš Čech (Helias Ssech) 70 (*kolem 1415-†1492)

původně premonstrát v Teplé, je poprvé připomínán roku 1459 jako farář v Liticích u Plzně. V létě 1463 přestoupil s papežským svolením do kapituly premonstrátské kanonie v Litomyšli, kte-rá po faktickém zániku biskupství v roce 1421 nalezla útočiště ve Svitavách, ale zároveň si směl podržet místo faráře v Liticích. O rok později byl Jindřichem IV. z Hradce povolán na faru do Jindřichova Hradce. Roku 1645, v létě 1646 a v květnu 1647 byl třikrát v Římě, kde z pověření Panské jednoty vedl různá jednání. V červnu 1467 odejel v čele neúspěšného poselstva do Pol-ska s nabídkou české koruny polskému králi. Roku 1468 je poprvé zmiňován jako administrátor litomyšlského biskupství. Při volbě biskupa Jana Bavora je uváděn jako převor litomyšlské kapi-tuly.

Administrátorem přestává být v roce 1474, když je zvolen nový litomyšlský biskup Jan Ba-vor. Ten však nejspíše brzy zemřel, neboť již v roce 1478 je totiž Eliáš Čech znovu uváděn jako administrátor litomyšlského biskupství. – Poslední písemně doložená zpráva o Eliášovi Čechovi je z července 1492. Záhy poté zřejmě zemřel.

 

15. Jan V., zvaný Bavor 71

biskup Jan Bavor byl původně opatem premonstrátského kláštera v Louce u Znojma v letech 1466-1474. Dne 10.2.1474 byl na půdě své kanonie zvolen kanovníky litomyšlské kapituly, sídlící ve Svitavách, litomyšlským biskupem. Dne 16.11.1474 se mu dostalo papežského potvrzení a 11.12.1474 byl v Římě konsekrován. Musel však brzy zemřít, avšak kdy zemřel a kde je pohřben tento de iure poslední biskup litomyšlský, není známo. V roce 1478 je jako administrátor litomyšlského biskupství uváděn opět Eliáš Čech.

 

17. Lukáš 72

K roku 1525 je připomínán jako administrátor litomyšlského biskupství. Bližší údaje nejsou

 

18. Wolfgang 73

K roku 1554 je připomínán jako administrátor litomyšlského biskupství. Bližší údaje nejsou známy.

majetek kapituly (domy poblíž kostela

Po jeho smrti toho roku uchvátili svitavští měšťanémajetek kapituly (domy poblíž kostela Navštívení Panny Marie) a dva poslední kanovníci byli vyhnáni z města. Uchýlili se do premonstrátského kláštera na Hradisku u Olomouce.

 

Tady by mohl být ponurý konec středověkého příběhu, začínající velkou slávou a pompou, přecházející do bojů s heretiky a končící skomíráním přes administrátory až k vyhnání posledních dvou zástupců biskupské kapituly do polí za město rozvášněným zástupem lidu s cepy, kosami, vidlemi a hrabisky. Ale není.

Znovu nahlédněme do historie. Jsme v polovině 16. století. Jak vypadá nábožensko- geografická mapa Českého království, byť už v rámci Habsburské monarchie? Západ Čech zůstává ka-tolický díky silnému postoji Plzně. Praha, jih a sever Čech jsou z poloviny zasažené protestantismem, východ Čech je však až z 90% utrakvistický, formuje se zde Jednota bratrská spojená s valdenskými, kteří ji posílili svým příchodem roku 1480 z Braniborska, odkud byli katolickou šlechtou vypuzeni, jsou zde ale i stoupenci nové České konfese (Čeští bratři). K roku 1550 však i zde začíná být zřejmý rozklad a polarizace utrakvismu. Fary začínají být znovu obsazovány katolickými faráři, kostely začínají být opět katolické, některé jsou přesvěcovány; někde zůstává dosud pouze utrakvistická duchovní správa, jinde existují ve vzájemné řevnivosti obě – katolická i utrakvistická. Menší část utrakvistů přechází na stranu radikálních protestantů, trvajících na svém oddělení od Církve. Tyto evangelické sbory se začí-nají konstituovat na vlastní evangelické farnosti. V některých městech dokonce vzniká více městských rad podle konfesí, jež je delegovaly. Ve společnosti je stálé napětí a nedůvěra, všichni cítí ve vzdu-chu, že se něco stane, že se něco musí stát, že musí konečně padnout nějaké definitivní rozhodnutí o (právním) postavení jednotlivých vyznání. Místo toho však kolem roku 1600 do severovýchodního po-hraničí přichází masivní emigrace Němců - převážně utrakvistů, kolísajících o víře mezi katolictvím a protestantstvím, nazývaná jako tzv. druhá kolonizace (první jsme již zmínili, proběhla na popud Pře-mysla Otakara II.). – Morava však bludnými naukami zasažena téměř není a Kladsko74 zůstalo celé ryze katolické.

 

Až konečně přichází zlomový rok 1620 s bitvou na Bílé hoře (8.11.1620), kdy byl ukončen husitský teror. Rok z pohledu češství snad černý, ale usměrňuje konečně chaos a anarchii v české společnosti a nastoluje opět řád a jednotu. Je však teprve třetím, a třicetiletá válka pokračuje. Císař Ferdinand II. rozhoduje, že se těch, kteří by rušili mírové soužití v jeho zemích, zbaví. Vůdce povstalců nechal 21.6.1621 popravit na Staroměstském náměstí v Praze, ty, kdo jitřili společnost – bratrské kazatele - roku 1621 vykázal ze země, roku 1622 zakázal podávat podobojí a roku 1627 přikázal všem nespokojencům opustit zemi pod trestem ztráty majetku i hrdla. Císařský globální pohled, který přehlíží všechny země a království spojené v jednu monarchii, zjišťuje náboženský neklid na jednom relativně malém území Východních Čech, a proto rozhoduje radikálně, přísně a definitivně. Není náhodou, že se toto území kryje s rozsahem nynější diecéze se sídlem v Hradci Králové. – Je třeba poukázat ješ-tě na jeden fakt. Výše zmíněná druhá německá kolonizace českého pohraničí, prvotně zamýšlená jako posílení protestantského živlu, vedla po zavedení represí vůči nekatolíkům k masivnímu opouštění těchto nauk, takže v tomto prostoru většina Němců zůstala natrvalo. Tím došlo k výrazné demografické změně. Pozorujeme to např. na vedení dobových městských a obecních kronik a na zápisech z jednání obecních zastupitelstev. Zatímco v předchozím období jsou vedeny většinou česky, v letech 1670-1690 přecházejí téměř všechny na němčinu. Tak vlastně české protestantství připravilo základy budoucích problémů s třetinovou německou menšinou v českých zemích.

Teprve po skončení třicetileté války roku 1648 bylo možné podle potřeb doby upravit poměry v české církevní provincii. Roku 1655 vznikla v Severních Čechách diecéze se sídlem v Litoměřicích a roku 1644 ve Východních Čechách se sídlem v Hradci Králové, tedy na protestantismem nejpostiženějších územích. Litomyšlská diecéze z trosek znovu nepovstala. V Litomyšli byl namísto biskupství zřízen proboštský úřad.

V roce 1994 obnovil královéhradecký biskup, dnes emeritní arcibiskup, Msgre. ThDr. Karel Otčenášek kolegiátní kapitulu u kostela Povýšení svatého Kříže. Současným kapitulním vikářem a současně proboštem je P. František Beneš, SDB. Titul zaniklého biskupství je užíván pro biskupy sídelně nezařazené, určené pro misie, uprchlí-ky, cizince, pro národnostní menšiny. Takových zaniklých biskupství je řada, například všechna ze severního

pobřeží Afriky, z Předního Východu a Andalusie, která pohltil islám, jiná, v nichž působí pra-voslavní, a mnohá městská s mnohaletou sedisvakancí při zpustnutí místa a rezidence. Také titul lito-myšlského biskupství se tímto způsobem jistě v historii používal; autor však o tom doklady nemá75, neboť jsou v archívech římské kurie. Přesto jednoho takového biskupa známe. Přinášíme zde jeho medailon.

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

29 Pakosta, O.: Pečeti litomyšlských biskupů, s.62, Litomyšl 2003

30 srov. Hledíková, Z.: „Litomyšlské biskupství“ in: Litomyšl. Duchovní tvář českého města (Sborník historických prací), s.31-32, Litomyšl 1994

31 Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin 1/2, s.211, Roma-Praha 1991

32 http://hrady.dejiny.cz/litomysl/zamek/

33 http://www.cdlit.wz.cz/Litomysl.htm

34 Zvláštní poděkování za poskytnutí informačních zdrojů a za cenné rady patří nejpřednějšímu současnému re-gionálnímu historikovi, panu Mgr. Oldřichu Pakostovi, řediteli Státního oblastního archivu v Zámrsku – Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, autoru četných regionálně historických studií zaměřených zejména na historii Litomyšlska 14.-16. století, a prací z oborů sfragistiky, heraldiky a vexiologie se zamě-řením na církevní pečeť v českých zemích lucemburského období.

35 http://libri.cz/databaze/dejiny/biskup.html#lm

36 Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin 1/2, s.211, Roma-Praha 1991

37 Buben, M.M.: „Jan I., řečený Loucký, O.Praem.“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.129-130, Praha 2000

38 http://www.esnet.cz/jhzpravodaj/2000/prosinec.html

39 Buben, M.M.: „ze Středy, Jan“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.333-335, Praha 2000

40 Buben, M.M.: „ze Sternbergu, Albert (Albrecht, Aleš)“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.326, Praha 2000

41 http://genealogy.euweb.cz/sternbg/sternbg2.html; „C4. Albert, Dean in Olomouc 1352, Bp of Schwerin 1356, Bp of Litomyšl (1364-67)+(1372-80), Archbp of Magdeburg (1367-72), *ca 1322, +Tržek 14.1.1380, bur klášterní chrám augustiniánů, Šternberk na Moravě“. Jinde uváděné druhé jméno Albrecht je ekvivalentem za české Aleš (podobně Vojtěch je v litinách uváděn jako Adalbert).

42 Buben, M.M.: „ze Sternbergu, Albert (Albrecht, Aleš)“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.326-327, Praha 2000

43 Como – připomíná nám provincii, ze které bylo v roce 1972 povoláno v život přes kněze Dona Gobiho Marián-ské kněžské hnutí; viz http://web.katolik.cz/feeling/6_7.htm

44 Samostatnou zdrojovou částí historických artefaktů, pomocí nichž lze dokumenty, knihy, nemovitosti, obrazy a jiné historické doklady identifikovat, určovat vlastníka, datovat, přiřazovat a zapojovat do souvislostí, jsou i heraldické symboly, ať už znaky osobní, biskupské, městské nebo pečeti připojované k listinným dokumen-tům. Všichni ze sídelních litomyšlských biskupů užívali několika typů pečetí i znaků biskupských a osobních. Tato tématika je bohatým tématem regionální historie. Srov. např. Pakosta, O.: Pečeti litomyšlských bisku-pů, Litomyšl 2003 s bohatým rejstříkem odkazové literatury a rozsáhlým poznámkovým aparátem.

45 http://stare.lanskrounsko.cz/czech/historie/jelito.htm

46 http://www.lanskrounsko.cz/czech/index.asp?idSekce=23

47 Elbel, P.: „Petr Bertholdův z Brna řečený Jelito (†1387)“ in Krajem Koruny země (Vlastvěda Lanškrounska), s.67-72, Lanškroun 2002

48 Elbel, P.: „Litomyšlský biskup Petr Jelito (1368-1371)“ in Východočeské listy historické 17-18/2001, s.71-86

49 Elbel, P.: „Postoj olomouckého biskupa Petra III. Jelito (1381-1387) k církevnímu schizmatu“, článek in Histori-ae 1999, s. 9-22, Olomouc 2000

50 Sekotová, V.: „Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně“ a „Kostel sv. Václava“ in Krajem Koruny země (Vlastvěda Lanškrounska), s.72-75, Lanškroun 2002

51 Buben, M.M.: „Petr, zv. Jelito (Gelito)“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.256-258, Pra-ha 2000

52 Buben, M.M.: „Jan Soběslav Lucemburský“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.139-140, Praha 2000

53 Buben, M.M.: „Jan, zv. Železný, kardinál“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.141-144, Praha 2000

54 http://www.esnet.cz/jhzpravodaj/2000/rijen/106.html

55 http://repniky.infobec.cz/pesice.htm

56 Denis, E. (1849-1921) (pokračovatel Palackého): „Konec samostatnosti české.“ Hlava I. Čechy v polovici XV. století; http://citanka.cz/denis/ksc1-1.html

57 zpracováno za použití textu http://www.katolik.cz/otazky/otx.asp?ot=1746

58 Denis, E. (1849-1921) (pokračovatel Palackého): „Konec samostatnosti české.“ Hlava I. Čechy v polovici XV. století; http://citanka.cz/denis/ksc1-1.html

59 Mráček, P.K.: Stručná příručka církevních dějin, s.87-89,96-97, Olomouc 1996

60 jiné prameny, např. [Denis, E. (1849-1921) (pokračovatel Palackého): „Konec samostatnosti české.“ Hlava I. Čechy v polovici XV. století; http://citanka.cz/denis/ksc1-1.html], uvádí úbytek obyvatelstva ze 3,6 milionu na 2,3 milionu a odhaduje snížení počtu obyvatel po husitských válkách o 40-50 %. Jako nejhroznější počin husitských komand uvádí rozsáhlé žhářství a vypalování celých území, takže kronikář poznamenává, že ku-dy prošli, tudy za nimi zůstala jen zničená a spálená zem.

61 Čtenáře masírovaného Jiráskovými spisy od dětství pomocí ateistické školy, proticírkevně laděných filmů i kam-paní v masmédiích toto hodnocení zřejmě překvapí a zarazí. Jirásek však nebyl historik, jen spisovatel, kte-rý vytvářel neobjektivní tendenční spisy na objednávku v duchu své doby – probouzeného obrozenectví a vlastenectví a obrody jazyka v období poněmčování národa začleněného do Rakousko-Uherské monarchie. V nekriticky obdivovaném husitství spatřoval obrozené češství. Vše, co směřovalo od Říma (a od Vídně), bylo to pravé a české, vše opačné bylo zrádné a kolaborantské. Podařilo se mu vytvořit fikci, jakýsi pseudohisto-rický husitský mýtus, který v konfrontaci s historickými fakty nemá, co prokázat, kromě slabého místopisu. Jeho pohled přejala i Masarykova protikatolicky zaměřená první republika a její antiklerikální výchovu uvítal i následný totalitní režim. Tak byly dějiny českého národa účelově deformovány a předkládány po více než 100 let českému národu od školních tříd. Palackého Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě naopak upadly v zapomenutí. Naštěstí se i v těžké totalitní době našli odvážlivci z Historického ústavu Akademie věd, kteří pod zástěrkou objevování české historie vydali řadu středověkých kronik, jejichž svědectví je svě-dectvím současníků nebo dokonce účastníků. Tyto kroniky stojí nezaslouženě zaprášené v regálech našich knihoven.

Z těch, které mají vztah k tomuto tématu, je třeba uvést pro jednání husitů tzv. Zbraslavskou kroni-ku, která pojednává o pustošení zbraslavských statků po celých Čechách, Lanškrounsko nevyjímaje. Popisu-je detailně jednotlivá místa i ukrutnosti, jichž se glorifikovaní čeští hrdinové dopouštěli na vlastních obyčej-ných lidech (vykrádání, vypalování prostých chatrčí i tvrzí, znásilňování žen a panen, ničení úrody ohněm a zdusáním, upalování jednotlivců i skupin, shazování lidí do důlních šachet, křivá svědectví, vraždy, lsti). Byli to šiřitelé děsu, hrůzného násilí a náboženského teroru, smrt a zkázu šířící komanda, pravý postrach bez-branného obyvatelstva. Přijetí nebo odmítnutí podobojí je v podání husitských extrémistů volbou mezi živo-tem a smrtí.

Utrakvistické poměry v Praze a celých Čechách popisuje tzv. Husitská kronika, kterou sepsal kronikář-Pražan (tedy utrakvista) a putováním s ním v čase můžeme sledovat názorové proměny a vývoj jeho i celé-ho umírněného a radikálního křídla utrakvistů. Je pozoruhodné, že u umírněných odklon od husitství a pří-klon ke katolictví vyvolával právě nesouhlas s vulgaritou, hrubostí a násilností husitů, jež s evangelijními ideály Ježíše Krista neměla nic společného.

Pro úplnost je nutno ještě uvést, že v té době (1450) vzniklá Jednota bratrská si jako jeden z hlavních úkolů vytýčila právě nenásilí; tím se od bojového husitství zřetelně distancovala a proklamovala se jako theosofické společenství. – Jiráskův obdiv, který je úspěšně vnucován čtenářům z povinnosti již po genera-ce, však patří právě té primitivně násilnické části ze spektra protestantismu; to hlavní a podstatné - du-chovní rozměr - mu zcela uniká.

􀃎 srov. Žitavský, Petr: Zbraslavská kronika (Chronicon Aulae Regiae), Praha 1976

􀃎 srov. z Březové, Vavřinec: Husitská kronika / Píseň o vítězství u Domažlic, Praha 1979

62 srov. Krchňák, A.: Cechové na Basilejském sněmu. S církevním schválením. Roma 1967

63 http://www.sdh.cz/zpravodaj/ms-2001-4.htm

64 „Proč se v kostele sv. Václava zvoní poledne v 11 hodin“; http://dig.vkol.cz/ded2002h.htm

65 Buben, M.M.: „z Březí, Aleš (Albert)“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.45-46, Praha 2000

66 Buben, M.M.: „Matěj, řečený Kučka (od Řebříkův), O.Praem.“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.219, Praha 2000

67 tamtéž

68 tamtéž

69 Buben, M.M.: „Jan V., zv. Bavor“, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s.133, Praha 2000

70 tamtéž

71 tamtéž

72 tamtéž

73 tamtéž

74 Kladsko do roku 1454. Středověk; http://sweb.cz/tyras/kladsko/k2.html

 

 

Zdroj: farnost.katolik.cz (6.11.2014)

 

 

Litomyšlská diecéze

 

     Když papež Kliment VI. bulou ze dne 30. dubna 1344 vydanou v Avignonu povýšil pražské

biskupství na arcibiskupství, zřídil zároveň tímto aktem biskupství v Litomyšli. Stalo se tak na

žádost moravského markraběte Karla Lucemburského, který usiloval o vymanění pražského biskupství

z původní závislosti na Mohuči.

 

     Prvním litomyšlským biskupem se stal opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma Jan,

člověk velmi vzdělaný a mravně bezúhonný. Měl před sebou nelehký úkol – musel řešit spory o

majetkoprávní vyrovnání mezi biskupem a konventem bývalého premonstrátského kláštera a otázku

organizace jeho kapituly, tedy sboru kanovníků, kteří mu měli být nápomocni jak v otázkách

náboženských, tak i správních.[42] Jan I. se tedy obrátil na papeže Klimenta VI. o radu a ten roku

1346 pověřil vratislavského biskupa Přeclava z Pogorelly, aby osobně zajel do Litomyšle a situaci

pomohl vyřešit. Po královské korunovaci Karla IV., která se konala počátkem září 1347, Přeclav

odjel do Litomyšle a z konventu bývalého premonstrátského kláštera jmenoval 28 kanovníků, kteří

vytvořili biskupovu kapitulu.[43]

 

     Druhý úkol, rozdělení statků bývalého kláštera mezi biskupa a kapitulu, provedl Přeclav

následovně. Biskupovi připadlo: město Litomyšl i s řekou Trstenicí (dnešní Loučná), vsi Nedošín,

Tržek, Cerekvice nad Loučnou, Hrušová, Bohuňovice, Němčice, Dvořice, Kozlov, Semanín, Strakov,

Janov, Čistá, Chmelík, Květná, Mikuleč, Koclířov a Karle. Dále pak Morašice, Suchá Lhota, Lažany,

Říkovice, Vidlatá Seč, Nové Hrady, Dolní a Horní Újezd, Pazucha, Desná, Osík, Sebranice, Kaliště,

Třemošná, Lubná, Střítež, Široký Důl, Zrnětín, Lezník, Vysoký les, Pohora, Rez u Kamenného Sídliště

a les Oberzar. Statky litomyšlské kapituly byly o něco menší: v Litomyšli zahrada za klášterem a za

zahradou část Litomyšle (dnešní Zahájí), řeka Desná, Markvartův dvůr v Osíku, dvůr v Morašicích,

platy z Cerekvice, Javorníku, Lažan a Chmelíku, louka v Nedošíně a Mikulči, dvůr a mlýn v Hrušové,

dvůr a jiné pozemky ve Vlkově, pozemky v Kornicích a Lezníku, les s včelami v Lubné, pozemky ve

Stříteži, dvůr ve Strakově, půl mlýna v Čisté (druhá půlka byla biskupa) a celé vsi Opatov,

Dětřichov a Trstěnice.[44] Biskupské statky si spravoval sám biskup, z konventu byli jako správci

kapitulních statků vybráni dva prokurátoři.

 

     Dalším problémem se ukázalo vymezení hranic nové diecéze. Papež Kliment VI. určil k vyřešení

tohoto úkolu několik osob již v lednu 1345, ale jednání se protahovalo zejména z důvodu neochoty

olomouckého biskupa. Teprve v únoru 1350 došlo k rozhodnutí, které papež v dubnu 1351 svou bulou

potvrdil. Z diecéze pražské připadly Litomyšli děkanáty chrudimský, vysokomýtský, poličský a

lanškrounský se 120 farnostmi, z olomoucké pak šumperský a část úsovského – celkem 30 farností.

Vymezením hranic diecéze byl proces zřízení litomyšlského biskupství dokončen.[45]

 

     První litomyšlský biskup Jan Loucký zemřel v létě roku 1353 a na jeho místo nastoupil 9. října

téhož roku kancléř Karla IV. Jan ze Středy. Ve své nové diecézi, která mu měla především zajistit

hmotné prostředky a společenské postavení  příliš nepobýval, zastupovali jej generální vikáři

Mikuláš z Pelhřimova a Janův bratr Matyáš. Jana vázala kancléřská povinnost k císařskému dvoru a

byl tak často na cestách po vlasti i do zahraničí. Doprovázel Karla IV. při jeho korunovační cestě

do Říma roku 1355, kde patrně požádal papeže Innocence VI. o souhlas k založení kláštera

augustiniánů v Litomyšli. Papež souhlasil, neboť shledal, že „Litomyšl je tak lidnaté město, že

nový, již třetí veliký chrám není pro ni zbytečným a proto dovoluje vystavěti mimo klášter i

oratoř, kostel, kryptu, zvonici a jiná potřebná stavení.“[46] Následujícího roku se započalo se

stavbou chrámu, ale o tom viz dále.

 

     Za Jana ze Středy získalo litomyšlské biskupství od zbraslavského kláštera lanšperské panství,

které zahrnovalo hrad Lanšperk, městečka Ústí nad Orlicí, Česká Třebová, Lanškroun a Jablonné nad

Orlicí a řadu vesnic. Biskup nově získané statky většinou zaplatil penězi, čímž se dostal do sporu

se svou kapitulou. Ta si stěžovala u papeže, že biskup koupil hrad Lanšperk z části za peníze

kapituly a že si dokonce přivlastňuje peníze zemřelých kanovníků. Nejvíce se však cítili poškozeni

scholastik a kustos, neboť lidé častěji navštěvovali nový augustiniánský kostel, který byl blíže

centru města, než kostel P. Marie či sv. Klimenta a zmenšily se jim tak příjmy o dary od věřících.

Spor se snažili roku 1358 urovnat pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a olomoucký biskup Jan Očko

z Vlašimi. Kustoda a scholastika finančně odškodnili a členům kapituly bylo umožněno stát se faráři

na farách, kde měl biskup patronátní právo. Jednalo se o fary v Cerekvici, Dolním Újezdě, Třemošné,

Širokém Dole, Čisté, Karli, Janově, Mikulči, Opatově a Semaníně. Na krátký čas se vztahy mezi

biskupem a kapitulou zlepšily, ale v roce 1363 se opět vyhrotily.[47]

 

     Řešení komplikované situace mezi biskupem a kapitulou se nabídlo hned následujícího roku, kdy

zemřel pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Na jeho místo nastoupil olomoucký biskup Jan Očko

z Vlašimi a na uvolněný olomoucký biskupský stolec tak mohl usednout Jan ze Středy. Litomyšlským

biskupem se stal příslušník významného šlechtického rodu Albert ze Šternberka. Ani nový biskup

neměl s kapitulou moc dobré vztahy a protože na rozdíl od svého předchůdce v Litomyšli bydlel,

musel řešit spory o rozdělení budov na dnešním zámeckém návrší. V roce 1367 doprovázel Karla IV. na

cestě do Říma a do Litomyšle se už nevrátil. Stal se arcibiskupem magdeburským a jeho místo v

Litomyšli zaujal roku 1368 churský biskup Petr Jelito.[48] I tento biskup musel řešit spor

s kapitulou, který se týkal platu z vesnice Opatov. Plat měl být odváděn kapitule, ale za Alberta

ze Šternberka byl vyplácen biskupovi. Petr se s kapitulou dohodl a roku 1370 osvobodil Opatov od

placení všech dávek. Patrně po vzoru litomyšlského augustiniánského kláštera založil Petr Jelito

roku 1371 augustiniánský klášter v Lanškrouně a ve stejném roce Albert ze Šternberka inicioval

založení kláštera téhož řádu ve Šternberku. Tím zanikla premonstrátská tradice v Litomyšli. Albert

ze Šternberka patrně zatoužil po návratu do vlasti, roku 1372 se stal opět litomyšlským biskupem a

Petr Jelito jej vystřídal v Magdeburku.[49]

 

     Když Albert ze Šternberka usedl podruhé na litomyšlský biskupský stolec, vyvolal opět spor

kolem Opatova. Nechal na pozemcích kapituly zbudovat rybník Hvězda a v Litomyšli postavil „české“

lázně, které měly konkurovat „německým“ patřícím kapitule. Kapitula se obrátila na arcibiskupa Jana

Očka z Vlašimi a ten nařídil Albertovi lázně zrušit.[50] Albert vlastnil hrádek v Tržku, v jehož

sousedství založil oboru pro zvěř tehdy zvanou Vrátička[51] a na kopci nad hrádkem nechal roku 1378

vystavět kartuziánský klášter, který dostal název Rubus beatae Mariae. Protože k založení kláštera

nedostal souhlas kapituly, musel všechny výdaje s tím spojené hradit sám.[52] Albert ze Šternberka

zemřel v lednu 1380 a dlouho se nenašel vhodný kandidát na jeho místo, až v létě kapitula

přistoupila k volbě nového biskupa a zvolila synovce císaře Karla IV. - Jana Soběslava

Lucemburského.[53] V prosinci téhož roku zemřel v Olomouci Jan ze Středy a olomoucká kapitula

zvolila za jeho nástupce rovněž Jana Soběslava. Naplnění této volby by však znamenalo mocenský

vzestup moravských Lucemburků, a tak  král Václav IV. u papeže prosadil, aby se olomouckým biskupem

stal Petr Jelito - Jan Soběslav zůstal v Litomyšli.[54] Zpočátku musel Jan Soběslav urovnat spory

s kapitulou, které způsobil Albert ze Šternberka. Zejména se jednalo o Opatov, kde Albert nechal

založit již zmíněný rybník Hvězda. Další problém se týkal kartuziánského kláštera v Tržku, který

Albert zřídil bez svolení kapituly. Jan vydal roku 1381 privilegium, kterým klášteru potvrdil jeho

založení a udělil mu i jiná práva.[55] V roce 1388 zemřel olomoucký biskup Petr Jelito a Jan

Soběslav se znovu ucházel o olomoucký biskupský stolec, papež však opět vybral jiného kandidáta.

Jako náhradu nabídl Janu Soběslavovi stolec aquilejského patriarchy, který přijal.[56]

 

     V létě roku 1388 byl jmenován litomyšlským biskupem Jan zvaný Železný – energický odpůrce

nového reformního hnutí katolické církve, v jehož čele stál rektor pražské univerzity Jan Hus.

Ačkoli byl Jan Železný velmi popudlivé a nesnášenlivé povahy, ve své diecéze vykonal několik

dobrých skutků. Například si roku 1401 vymohl na králi Václavu IV. udělení práva konat v Litomyšli

výroční trh a roku 1412 vydal privilegium, kterým osvobodil biskupské vsi od odúmrtí. Několikrát se

také pokusil získat arcibiskupský stolec, vždy ale narazil na odpor  krále Václava IV., se kterým

měl četné rozepře. Stále stoupající vliv Husova učení a netečnost pražského arcibiskupa Konráda z

Vechty rozčílil římského papeže natolik, že od něj bulou z 30. dubna 1414 obdržel Jan Železný

zplnomocnění k napomenutí pražského arcibiskupa a olomouckého biskupa, aby ostřeji a všemi

prostředky vystoupili proti Husovi a jeho přívržencům. Pokud by tak neučinili, měl dokonce právo je

potrestat. V listopadu téhož roku byl svolán koncil do Kostnice, kterého se Jan Železný zúčastnil

jako jeden z hlavních žalobců Mistra Jana Husa. Vynesení rozsudku a následné Husovo upálení velmi

pobouřilo českou veřejnost, takže bylo ještě za Janovy nepřítomnosti napadeno litomyšlské

biskupství a vypleněny biskupské statky.[57] Po jeho návratu do Čech nenávist lidí vůči němu jen

rostla; obrátil tedy svou pozornost na Moravu, konkrétně na olomouckého biskupa a uzavřel s ním

dohodu o obraně proti husitství. Nedlouho poté však olomoucký biskup zemřel a Jan Železný usiloval

o tento úřad. Část olomoucké kapituly jej skutečně zvolila, druhá část si však přála za biskupa

Aleše z Březí. Situace se vyřešila až roku 1418, kdy byl Jan Železný skutečně potvrzen olomouckým

biskupem a Aleš z Březí nastoupil na biskupský stolec v Litomyšli.[58]

 

     O Alešově krátkém působení v Litomyšli se nedochovalo mnoho zpráv. Patrně díky jeho mírné

povaze a jisté náklonnosti k husitskému hnutí zůstalo město a biskupský hrad po vpádu Žižkových

vojsk roku 1421 ušetřeno ničení. Biskup uprchl do Svitav, kam se uchýlila i kapitula a za správce

města byl dosazen Diviš Bořek z Miletínka. V březnu roku 1425 vtrhli do Litomyšle sirotci a

poboření téměř všech církevních budov znamenalo faktický zánik litomyšlského biskupství.[59] Po

smrti Aleše z Březí si kapitula volila ze svého středu biskupy a administrátory. Roku 1441 byl

vysvěcen biskupem v Basileji Matěj Kučka, nebyl však potvrzen papežem. Po smrti Matěje roku 1449

byl zvolen administrátorem Beneš (Benedikt), který se účastnil korunovace českého krále Ladislava

Pohrobka, po Benešovi byli administrátory Benedikt a Jan a po nich Eliáš Čech. Posledním voleným

biskupem byl Jan V. zvaný Bavor, opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Zvolen byl 10.

února 1474 a téhož roku jej potvrdil i papež. Nedlouho po svém zvolení zemřel a od roku 1478

vystupoval jako administrátor opět Eliáš Čech. O dalším administrátorovi jménem Lukáš je zmínka

k roku 1525 a posledním představeným diecéze se stal Wolfgang, který zemřel roku 1554. Po jeho

smrti uchvátili majetek kapituly svitavští měšťané a dva poslední kanovníci se uchýlili do

premonstrátského kláštera na Hradisku u Olomouce.[60]

 

     Titul litomyšlského biskupa však nezanikl a byl obnoven, když papež Jan Pavel II. jmenoval 18.

prosince 1982 titulárním biskupem Jaroslava Škarvadu, který působil jako duchovní správce Čechů a

Slováků žijících v emigraci. Vysvěcení se konalo 6. ledna 1983 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu.

Roku 2002 dosáhl věku 75 let a byl zproštěn úřadu biskupa, některé úkony však vykonával jako

emeritní biskup nadále. Poslední litomyšlský biskup Jaroslav Škarvada zemřel v Praze 14. června

2010.

Znak litomyšlské diecéze se dochoval na četném sfragistickém materiálu, v iluminovaných

rukopisech a na architektuře.

 

     Vidíme jej tak na velkých pečetích biskupa Alberta ze Šternberka z období jeho prvního[62] i

druhého[63] episkopátu a na jeho sekretní pečeti.[64] Dále jej shledáme na velké[65] i sekretní[66]

pečeti biskupa Petra Jelita. Nachází se též ne obou typech velké[67] a sekretní[68] pečeti biskupa

Jana III. Soběslava Lucemburského. Znak litomyšlské diecéze lze spatřit také na velké[69] a na dvou

typech menší (hagiografické[70] a erbovní[71]) pečeti Jana IV. Železného. Zaznamenáme jej rovněž na

pečeti biskupa Aleše z Březí[72] a oficiála litomyšlské diecéze Jana z Řepník.[73]

 

     Nachází se v iluminovaných rukopisech některých litomyšlských biskupů ze 14. století, jako

například v Cestovním breviáři  (Liber Viaticus) Jana II. ze Středy, kde jej vidíme na foliu 69v v

dolním rohu vlevo od postavy biskupa v adoraci,[74] dále v pontifikálu Alberta ze Šternberka

uloženém v Památníku národního písemnictví v Praze a na titulním listu kodexu Jana Železného. Zdobí

rovněž votivní obraz Alberta ze Šternberka na přenosném oltáři v admontském klášteře ve

Štýrsku.[75]

 

     V Litomyšli spatříme polychromovaný znak litomyšlské diecéze na svorníku klenby sakristie

kapitulního chrámu Povýšení sv. Kříže. Dále se nalézá na svorníku klenby hradní kaple ve

Šternberku,[76] nad vstupním portálem v aliančním postavení s erbem Alberta ze Šternberka a

v křížové chodbě na žebrové klenbě bývalého augustiniánského kláštera tamtéž.[77]

 

     Mimo území České republiky se nachází znak litomyšlské diecéze v erbovní síni hradu

Wenzelsburg v Laufu nad Pěknicí u Norimberka. Zakladatel hradu Karel IV. zde nechal roku 1361

vymalovat řadu českých znaků městských, církevních i osobních a mezi nimi i znaky pražského

arcibiskupství a biskupství olomouckého, vratislavského a litomyšlského.[78]

 

 

Blason znaku

 

     Litomyšlské biskupství odvodilo svůj znak od znaku pražské arcidiecéze, kde je černý štít

dělený zlatým břevnem. V případě litomyšlské diecéze byl na zlaté břevno položen zlatý kůl, čímž

vznikl zlatý heroldský kříž v černém poli.

 

 

 

6. 1 Litomyšlští biskupové

 

 

Jan I. Loucký (1344 – 1353)

 

     Jan I. Loucký se poprvé zmiňuje jako opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma roku

1326.[79] V úřadu opata setrval až do roku 1344, kdy byl patrně z důvodu osobní známosti s králem

Janem Lucemburským a zejména pak s jeho synem Karlem zvolen prvním litomyšlským biskupem. Spolu

s olomouckým biskupem se účastnil slavnostního povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a

při této příležitosti přijal 21. listopadu 1344 od pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic

biskupské svěcení. Za jeho působení v Litomyšli se začalo město opevňovat a Jan obdržel roku 1351

od krále Karla IV. právo, aby směl na stavbu hradeb vybírat clo. Zemřel v první polovině roku 1353

a byl pochován v katedrálním chrámu P. Marie v Litomyšli.[80]

 

 

     Jan I. Loucký na svých pečetích erbovní výzdobu neužíval, a proto nemohu jeho erb doložit.[81]

 

 

Jan II. ze Středy (1353 – 1364)

 

     Druhý litomyšlský biskup Jan se narodil kolem roku 1310 ve vsi Středa západně od Vratislavi.

Stal se farářem ve svém rodišti a později působil jako notář Jana Lucemburského a kancléř Karla IV.

Roku 1353 dosedl na biskupský stolec v Litomyšli, ale ve své diecézi příliš nepobýval, protože byl

vázán povinnostmi na královském dvoře. Karla IV., se kterým měl patrně velmi přátelský vztah,

doprovázel při jeho častých cestách do zahraničí. Nejinak tomu bylo i v roce 1355, kdy se účastnil

Karlovy korunovační cesty do Říma a při této příležitosti požádal papeže Innocence VI. o svolení

k založení kláštera augustiniánů v Litomyšli. Papež souhlasil a Jan roku 1357 přivedl do Litomyšle

augustiniány poustevníky od sv. Tomáše v Brně. Jan ze Středy byl velmi vzdělaná osobnost s širokým

rozhledem, přítel Petrarky a Coly di Rienzo, miloval umění a projevoval zájem o antickou poezii.

Sám byl také literárně činný - někdy po roce 1360 vznikl jeho Cestovní breviář (Liber viaticus),

který se svými iluminacemi patří k vrcholu malířské tvorby doby Karla IV. V roce 1364 zemřel

pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a na jeho místo nastoupil olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi.

Janovi ze Středy byl nabídnut uprázdněný biskupský stolec v Olomouci, který přijal. I po svém

odchodu z Litomyšle však stále dohlížel na stavební práce „svého“ augustiniánského kláštera. Jako

olomoucký biskup obdržel roku 1365 od Karla IV. titul hraběte české královské kaple. V Olomouci

zastával úřad biskupa až do roku 1380, kdy byl i přes svůj pokročilý věk jmenován vratislavským

biskupem po zemřelém Přeclavu z Pogorelly. Do Vratislavi však už nedojel, zemřel V Modřicích 23.

prosince 1380 a byl pohřben v augustiniánském klášteře v Litomyšli, který založil.[82]

 

 

     Erb Jana II. ze Středy z pečetí doložit nelze. Heraldikové soudí, že pocházel z nešlechtického

prostředí, přesto v iluminovaném rukopise Liber viaticus na foliu 69v s iniciálou Zvěstování můžeme

spatřit krom znaku litomyšlské diecéze vedle klečícího biskupa vlevo biskupův osobní erb, který mu

udělil Karel IV.[83]

 

 

Blason erbu

 

     Na čtvrceném červeném gotickém štítě čtyři zlatí nekorunovaní dvouocasí lvi ve skoku otočení

heraldicky vpravo.[84]

 

 

     Na velké pečeti z období jeho olomouckého episkopátu (1364 – 1380) užíval jako olomoucký

biskup Jan IX. po obou stranách postavy žehnajícího preláta na gotických štítcích  znak olomoucké

diecéze, tzn. dělený červený štít se šesti stříbrnými hroty v postavení (4, 2).[85]

 

 

Albert ze Šternberka (1364 – 1368), (1371 – 1380)

 

     Albert se narodil patrně roku 1322 jako syn Štěpána ze Šternberka a Anny z rodu moravských

pánů z Kravař. Po ukončení studií na univerzitách v Paříži a Bologni se stal kanovníkem, později

děkanem olomoucké kapituly. V letech 1356 – 1364 působil jako biskup v severoněmeckém Zvěříně, kde

však nepobýval, neboť jako rádce a důvěrník Karla IV. jej doprovázel na jednáních a cestách po

vlasti i zahraničí. Roku 1364 se uprázdnil litomyšlský biskupský stolec a Albert zaujal místo po

Janu ze Středy.  Nedlouho poté v roce 1368 se však stal na přání Karla IV. arcibiskupem

v Magdeburku a v Litomyšli jej nahradil churský biskup Petr Jelito. Po krátké době měl Albert

v Magdeburku problémy s kapitulou, a proto začal usilovat o návrat do Litomyšle. Roku 1371 proběhla

výměna obou prelátů.[86] Téhož roku založil patrně po vzoru Litomyšle augustiniánský klášter[87] ve

Šternberku na Moravě a v roce 1378 nedaleko Litomyšle kartuziánský klášter. Zemřel 16. ledna 1380

v Tržku a jeho ostatky byly převezeny do rodného Šternberka.[88] Dnes jsou uloženy v kapli Panny

Marie v kostele Zvěstování Páně ve Šternberku.

 

 

     Albert ze Šternberka užíval rodový erb pánů ze Šternberka jak na obou typech velké pečeti,[89]

tak na pečeti sekretní.[90] Nalezneme jej též na architektuře. Na hradě ve Šternberku na Moravě lze

spatřit Albertův erb s polychromií na svorníku klenby v hradní kapli, nad vstupním portálem hradu

(v aliančním postavení se znakem litomyšlské diecéze), na dlažebních kachlích či na kování dveří.

V bývalém augustiniánském klášteře tamtéž jej vidíme polychromovaný na svornících klenby v křížové

chodbě. Erbovní figuru – osmicípou hvězdu nalézáme rovněž na epitafech Alberta a Petra ze

Šternberka v kapli Panny Marie a na intarzii lavice v kostele Zvěstování Páně.

 

Blason erbu

 

     V modrém gotickém štítě zlatá osmicípá hvězda (mluvicí znamení).[91]

 

 

Petr Jelito (1368 – 1371)

 

     Petr zvaný Jelito se narodil patrně kolem roku 1320 v měšťanské rodině v Brně.[92] Dosáhl

středního vzdělání v Uhrách a brzy poté nastoupil do diplomatických služeb uherského krále Ludvíka

a jeho bratra Štěpána. V roce 1356 se stal churským biskupem a diplomatem nejprve ve službách

Habsburků a poté na císařském dvoře Karla IV. Dvorské povinnosti jej natolik zaměstnávaly, že

neplnil řádně své závazky plynoucí z biskupského úřadu v Churu. Z tohoto důvodu se dostal do

vyhroceného sporu s churskou kapitulou. Pro uklidnění situace požádal Karel IV. papeže, aby Petra

dosadil na biskupský stolec v Litomyšli, uvolněný Albertem ze Šternberka. Tak se stal Petr Jelito

čtvrtým litomyšlským biskupem. Roku 1371 založil a na vlastní náklad vybudoval u města Lanškroun

klášter augustiniánů kanovníků, který pak po celý zbytek svého života podporoval a našel zde

později také místo svého posledního odpočinku. Téhož roku rezignoval na svůj úřad v Magdeburku

Albert ze Šternberka pro neřešitelné spory s kapitulou a usiloval o svůj návrat do Litomyšle. Karel

IV. i papež Řehoř IX. souhlasili, aby jeho místo zaujal Petr Jelito, přestože to znamenalo konec

jeho kariéry u dvora. V této významné arcidiecézi si nemohl dovolit dlouhodobou nepřítomnost jako

tomu bylo v Churu nebo Litomyšli. Roku 1378 se uvolnilo pražské arcibiskupství, neboť stárnoucí Jan

Očko z Vlašimi se rozhodl abdikovat. Petr Jelito měl velký zájem o tento úřad, Karel IV. dal však

přednost mladému synovci Jana Očka z Vlašimi – Janu z Jenštejna. Ve stejném roce došlo k papežskému

schizmatu a nastaly zmatky v arcidiecézi mohučské, o kterou usilovali Adolf Nasavský a Ludvík

Míšenský. Královská rada situaci vyřešila až roku 1381, kdy Adolf Nasavský skutečně dosedl na

mohučský arcibiskupský stolec a Ludvíku Míšeňskému byl jako odškodnění nabídnut úřad arcibiskupa

v Magdeburku. Kam s Petrem Jelitem se rozhodlo poměrně rychle, stal se olomouckým biskupem, což pro

něj znamenalo v žebříčku církevní hierarchie znatelný sestup a v osobním životě nepochybně velké

zklamání. Posledních pár let života v Olomouci mu ještě ztrpčily rozepře s pražským arcibiskupem

Janem z Jenštejna a nakonec i těsně před smrtí papežem uvalená klatba. Z tohoto důvodu trvalo

nějaký čas než mohl být po své smrti 13. února 1387 pohřben v lanškrounském klášteře, který

založil.[93]

 

 

     Rodový erb Petra Jelita lze doložit na jeho velké pečeti z období litomyšlského[94] a

olomouckého[95] episkopátu. Dále se nachází na svorníku klenby v kapitulní síni bývalého

augustiniánského kláštera v Lanškrouně (nyní obřadní síň zámku).

 

 

Blason erbu

 

     V gotickém štítě stojící postava osla  s hlavou otočenou heraldicky vpravo. Tinktury neznámé.

 

     Na svorníku klenby v kapitulní síni bývalého augustiniánského kláštera v Lanškrouně je

v gotickém štítě pouze plastika heraldicky vpravo otočené hlavy osla, z jehož krku vychází pět

paprsků.[96]

 

 

Jan III. Soběslav Lucemburský (1380 – 1388)

 

     Jan Soběslav se narodil okolo roku 1355 jako prostřední ze synů moravského markraběte Jana

Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Na rozdíl od svých bratrů Jošta a Prokopa byl

předurčen k církevní dráze. Vyrůstal na dvoře svého strýce Karla IV., kterého často doprovázel na

cestách do zahraničí. Po smrti Alberta ze Šternberka roku 1380 byl zvolen litomyšlským biskupem,

ale tento úřad patrně dostatečně nenaplňoval jeho ctižádost, neboť se pokusil po smrti Jana ze

Středy zaujmout místo olomouckého biskupa. Jak už jsem poznamenala výše, získal tento úřad Petr

Jelito jako náhradu za vynucený odchod z Magdeburku. Jan Soběslav zůstal v Litomyšli, ale o jeho

působení zde se nedochovalo mnoho zpráv. Po smrti olomouckého biskupa Petra Jelita v roce 1387 se

pokusil Jan Soběslav za pomoci svých bratrů opět získat olomoucký biskupský stolec. I v tomto

případě nebyl úspěšný, jako odškodnění získal od papeže úřad patriarchy v Aquileji, kde setrval až

do své smrti roku 1394.[97]

 

 

     Erb Jana III. Soběslava Lucemburského, který užíval erbovní symboliku markrabství moravského,

spatřujeme na obou typech velké[98] pečeti i na pečeti sekretní.[99]

 

 

Blason erbu

 

     V modrém gotickém štítě stříbrno-červeně šachovaná nekorunovaná rozkřídlená orlice se zlatou

zbrojí hledící heraldicky vpravo.[100]

 

 

 Jan IV. Železný (1388 – 1418)

 

     Jan Železný se narodil v Praze, datum jeho narození však není známo. Stejně tak se mnoho neví

o jeho životě do roku 1388, kdy se stal biskupem v Litomyšli. Tento úřad patrně zcela nenaplňoval

jeho ambice, neboť se několikrát pokusil získat pražský arcibiskupský stolec. Poprvé se o něj

neúspěšně ucházel roku 1396 po abdikaci Jana z Jenštejna, se stejným výsledkem pak uskutečnil další

pokusy v letech 1403 a 1411. Jan  Železný byl fanatickým odpůrcem učení Mistra Jana Husa a

jakýchkoli reforem v církvi. Zúčastnil se kostnického koncilu, kde se velmi zasadil o Husovo

potrestání, čímž si získal řadu nepřátel. V roce 1416 se ucházel o uvolněný olomoucký biskupský

stolec a po dvou letech zmatků, kdy část olomoucké kapituly prosazovala jiného adepta - Aleše

z Březí se Jan Železný skutečně stal olomouckým biskupem. Aleš z Březí zaujal jeho místo

v Litomyšli. Jan neproslul pouze jako církevní hodnostář, ale také jako statečný voják, jak už

napovídá jeho přízvisko. Na sklonku života v roce 1426 se mu dostalo velké pocty, když jej papež

Martin V. jmenoval kardinálem – knězem s titulem u S. Maria in Termis. V rámci husitských bouří

došlo k velkému pronásledovaní katolického duchovenstva kališníky, před kterými Jan prchl do Uher

za králem Zikmundem Lucemburským. Král mu nabídl uprázdněné vácovské biskupství, než však mohl Jan

Železný nastoupit do úřadu, zemřel 9. října 1430 v Ostřihomi.[101]

 

 

     Erb Jana IV. Železného shledáváme jak na velké[102] pečeti, tak na dvou typech pečeti

menší.[103] Lze jej spatřit rovněž na pečeti oficiála litomyšlské diecéze Jana z Řepník z roku

1409.[104]

 

 

Blason erbu

 

Velká pečeť a hagiografický typ pečeti menší:

 

     Ve stříbrno-černě polceném španělském štítě modré břevno.[105]

 

 

Erbovní typ menší pečeti:

 

     Čtvrcený španělský štít, v prvním a čtvrtém černém poli zlatý heroldský kříž, ve druhém a

třetím stříbrno-černě polceném poli modré břevno. Za štítem je umístěna biskupská berla.

 

 

Aleš z Březí (1418 – 1421)

 

     Poslední sídelní biskup litomyšlské diecéze pocházel z rodu nižší šlechty pánů z Březí. Roku

1413 působil jako kanovník vyšehradský a stal se velkým oblíbencem krále Václava IV, který se jej

roku 1416 pokusil prosadit jako protikandidáta Jana Železného na biskupský stolec v Olomouci. Spor

se vyřešil až roku 1418, kdy byl olomouckým biskupem jmenován Jan  Železný a Aleš z Březí obdržel

jako náhradu biskupství v Litomyšli. Po vpádu husitských vojsk do Litomyšle v roce 1421, uprchl

Aleš s kapitulou do Svitav. Zprávy o jeho dalším životě se dochovaly jen útržkovitě. V roce 1424

posvětil jakousi kapli v Brně, roku 1427 uvedl do úřadu nového opata na Velehradě a v roce 1438 se

zúčastnil královské korunovace Albrechta Habsburského. Nedlouho poté, roku 1442 zemřel.[106]

 

 

     Aleš z Březí užíval rodovou erbovní symboliku, kterou nalezneme na jeho velké pečeti.[107]

 

 

Blason erbu

 

     Polcený španělský štít neznámých tinktur.

 

 

 

 

6. 2 Biskupská konzistoř a dvůr

 

     Biskupská konzistoř sestávala z řady církevních úředníků, volených přímo biskupem z kterékoli

diecéze. Někteří z nich se vyskytovali pouze sporadicky, jako třeba světící biskup nebo

administrátor, neboť zastupovali Jana ze Středy v době jeho nepřítomnosti. Hlavním stálým úředníkem

byl oficiál, který vyřizoval spory mezi duchovenstvem samým či mezi kněžími a laiky. S úřadem

oficiála úzce souvisel úřad generálního vikáře, jenž vyřizoval záležitosti nesporné a především

nadační. Kancelářskou službu zastávali písaři (aktů, pří) pod vedením protonotáře, od nich se

lišili veřejní písaři, kteří nenáleželi k biskupské konzistoři. K výkonu praxe veřejného písaře,

který vyhotovoval listiny za poplatek, byl potřeba souhlas krále.

 

     Kromě úředníků si litomyšlský biskup zřídil také vlastní dvůr, v jehož čele stál hofmistr,

nemovitý majetek spravoval maršálek. Vrchním správcem hradu a panství byl purkrabí, který se

účastnil také soudních jednání a sám někdy rozsuzoval spory poddaných. Dvořané pocházeli z řad

nižší šlechty a zpravidla neměli žádné významné funkce, stejně jako umělci, kteří se na dvoře

rovněž zdržovali.[108]

 

     Pro úplnost jsem se pokusila dohledat erbovní symboliku některých z výše zmíněných hodnostářů

alespoň na základě literatury.

 

 

Jakub Bušek (v letech 1396 – 1398 zastával úřad oficiála, od roku 1397 pak ještě úřad generálního

vikáře)[109]

 

     Erb Jakuba Buška mohu doložit na dvou pečetích z černého vosku z roku 1398 .[110]

 

Blason erbu

 

     V pečetním poli vidíme gotický štít nakloněný o 90 stupňů heraldicky vlevo. Štít je dělen

břevnem a je na něm posazena kolčí přilba s přikrývadly, klenotem jsou dvě rozkřídlená orlí křídla.

Tinktury neznámé.

 

 

Petr z Kasejovic (od roku 1366 veřejný notář)[111]

 

     Podoba erbu rodu z Kasejovic je známa z erbovní síně hradu Wenzelsburg v Laufu nad Pěknicí u

Norimberka.[112]

 

Blason erbu

 

     Ve zlatém gotickém štítě černá oslí hlava en face.

 

 

Vít Petrův z Lomnice (v letech 1393 – 1397 veřejný písař, poté písař aktů)[113]

 

     Erb pánů z Lomnice budu blasonovat na základě literatury.[114]

 

Blason erbu

 

     Ve stříbrném gotickém štítě černé orlí křídlo se zlatou pružinou, přilba s helmovní korunkou

nese klenot, který opakuje znamení na štítě.

 

 

Otík z Říčan (od roku 1404 purkrabí diecéze)[115]

 

     Rodovou symboliku pánů z Říčan se mi podařilo dohledat v literatuře.[116]

 

Blason erbu

 

    Na červeném gotickém štítě vidlicovitě stonky k sobě tři stříbrné leknínové listy, na štítě je

posazena přilba. Helmovní korunka nese pomocný klenot - dvě červená rozkřídlená orlí křídla, na

kterých je umístěn hlavní klenot opakující znamení na štítě.

 

 

Bernard Dachs z Frýdlantu (v letech 1407 – 1418 purkrabí diecéze)[117]

 

     V literatuře jsem dohledala kresbu jeho pečeti.[118]

 

Blason erbu

 

     Gotický štít dělený pošikem. V prvním poli se nachází mluvicí znamení v podobě jezevce

(německy Dachs), druhé pole šachované. Tinktury neznámé.

 

 

Jan z Duban (v letech 1347 – 1363 kanovník kapituly diecéze)[119]

 

     Erb pánů z Duban mohu doložit na základě literatury.[120]

 

Blason erbu

 

     Na zlatém gotickém štítě beránek přirozené barvy otočený heraldicky vpravo. Přilba nese klenot

v podobě zlaté lilie.

 

Mistr Záviš ze Záp (od roku 1419 kanovník kapituly diecéze)[121]

 

     Erb Zápských ze Záp budu blasonovat z literatury.[122]

 

Blason erbu

 

     V červeném gotickém štítě modrý klín. Na štítě je posazena přilba, která nese červeno-stříbrná

přikrývadla. Pomocným klenotem jsou dvě složená orlí křídla, první opakuje barvy ze štítu, druhé je

stříbrné.

 

 

Václav Hruška z Březnice (od roku 1417 oltářník u kostela Povýšení sv. Kříže – čili správa

katedrály)[123]

 

     V literatuře jsem nalezla, že páni z Březnice užívali v erbu tři sviní hlavy.[124]

 

Zdroj: Bc. Tereza Pakostová, Heraldické prameny pro církevní dějiny v Litomyšli, 2012

 

 

Jaromír Lenoch © Aktualizace 6.10.2014