Historie obce Květná, politický okres Litomyšl

Historie obce

Květná, bývalý politický okres Litomyšl

1347	místo je úředně doloženo zakládající listinou kláštera v Litomyšli/1344/.Místo je v nadmořské výši 550 m,je přibližně 3km dlouhé o rozloze 898 hektaru
1416	Benesch Walla si zakoupil od Johanna IV,biskupa v Litomyšli povolení k svobodnému pobytu
1417	byla mu udělena privilegia,jmenovitě dostal 3 robotníky k polním pracím a sám byl osvobozen od roboty pro vrchnost
1421	husité rabovali v Litomyšli,Poličce a Svitavech.Samozřejmě i Blumenau trpěla pod hordami husitů. Litomyšl,Polička a některé okolní vesnice tehdy navždy ztratily svoje ,,němectví,,
1610	vesnice měla 42 domů,29 hospodářů,a povoleno 12 chalupníků.Tehdy muselo být o námezdní síly požádáno o povolení k ,,hostování,,
1618-1648	30-ti letá válka.Když Švédové obsadili Svitavy, vesnice Blumenau, Chmelík a Karle kladly odpor,aby nebyly vypáleny
1677	Blumenau má 204 obyvatel
1680	rolnické povstání: Němečtí sedláci pochodují pod vedením dědičného rychtáře Karla Wally na Litomyšl a na návrší u Pernsteinova dvora se spojují s českými poddanými.Je zde kolem 5000 poddaných. Zámecký hejtman Lichtenfels přijal delegaci zástupců revoltujících rolníků a přislíbil uvolněníroboty.Přesto později byli mnozí původci spiknutí popraveni.Z Blumenau to byli sedlák Czepa z č.p.55 a sedlák Huschka z č.p.11.
1695	Borová Krčma byla připojena k Blumenau jako panská ves,tehdy čítající 9 domů.Dnes stojí pouze dva,vše ostatní bylo zničeno
1726	syn rychtáře Wally z č.p.1 se přiženil na statek č.31.Jméno Walla na tomto statku zůstalo až do vysídlení v r.1945
1765	rychtář Walla se utkal v soudním procesu s hrabětem Georgem Krustianem.Tento chtěl Wallu donutit k robotě.Proces se táhl dle tehdejších zvyklostí celých 12 let.Walla byl nucen snášet mnohé nepříjemnosti,než proces skončil byla mu odepřena svoboda,a musel vykonávat robotu dle přání vrchnosti.
1770	Blumenau měla tehdy 81 domů
1775	Walla byl uvězněn,obviněn ze žhářství,když tehdy Litomyšl podlehla požáru.Byl čtvrt roku uvězněn v Praze,musel projít špalírem 24 mužů s holemi,dostal 12 těžkých ran.Dokázal však svoji nevinu během audience u císaře ve Vídni, kde žil u rodiny Sewaldů.
1775	byl v Blumenau postaven obecní dům
1775	16.září navštívil obec císař: Jeho Veličenstvo císař Josef II byl na inspekční cestě Čechami spolu s generálem Lassem a při cestě domů přes Poličku se zastavil v Blumenau.Vzpomněl si totiž na proces s Wallou.Ten se totiž v již zmíněném procesu obrátil dopisem s prosbou o milost na císaře a ten jej přijal tehdy k audienci a informoval se o procesu.Walla byl tehdy po věznění zraněn a k audienci ho na nosítkách přivedla jeho dcera. Císař mu přislíbil pomoc a následně rozhodl v jeho prospěch.Po setkání v Blumenau císař ještě v noci odjel do Svitav a ubytoval se v hostinci,,Zum Mohren.,,.
1781	dekretem z 1.listopadu byli všichni poddaní zbaveni nevolnictní,ale robotu na veřejně prospěšných pracích museli vykonávat i na dále
1781	18.srpna odpoledne kolem 5.hodiny se strhla průtrž mračen a nadělala spoustu škod
1790	zásluhou Wally z č.p.3 byla zřízena první škola.Od tehdy byla obec nezávislá na Karle. Prvním učitelem byl Stanislaus Walla,syn rychtáře.
1799	ruská vojska byla v Blumenau
1802	velké krupobití 26.června,mnoho škod a zničená úroda.Na paměť byly dvě Boží muka postaveny k poctě sv.Jana a Pavla.Tento den se pak slavil jako místní svátek a každý rok byla k Božím mukám pořádána procesí
1814	Blumenau se stala samostatnou farností s kapitálem 7.260,51 zlatých
1815	Napoleonské války:ruští kyrysaři a huláni byli v obci.Obec byla nucena dát stravu a krmení koním
1817	výstavba silnice z Poličky do Svitav přes Blumenau
1830	byla postavena fara
1840	mnozí sedláci hledali způsob,jak zvýšit svoje příjmy a tak jezdili se zbožím na trhy do Brna a odtud do Grazu,Terstu,Wroclavi,Krakova,Berlín,Frankfurtu a až do Hamburku.Mnozí se vraceli s dobrým výdělkem zpět,mnozí naopak i ber peněz a někteří už vůbec,jako např.sedlák Haupt z č.p.40.Ten měl v roce 1839 nehodu u Aschaffenburku,když se jeho koně splašily,vůz se převrhl při cestě přes řeku Mohuč.Koně i s kočím spadly do řeky a utopily se. Členové rodiny dostali úmrtní list a hotovost.
1847	4.září 6ti letý chlapec Josef,syn Franze Haupta,díky neopatrnosti,kdy si hrál s nabitou pistolí,zastřelil svoji 1 a půl letou sestru Albínu
1848	na žádost Hanse Kudlicha v parlamentu byla s konečnou platností zrušena robota
1848	bylo ustaveno zastupitelstvo/samospráva/ obce
1854	v obci cholera,každý čtvrtý občan zemřel,ještě dnes na paměť této katastrofy stojí morový sloup
1866	prusko - rakouská válka: v katastru obce stálo v pozicích pruské dělostřelectvo,k boji však nakonec nedošlo.Jeden obyvatel zahynul.Dva rolníci byli Prusy za nactiutrhání zavřeni,ale později propuštěni
1869	na základě rozhodnutí rakouského říšského sněmu rozhodnuto prodloužit povinnou školní docházku do plně ukončených 14ti let věku
1875	byla postavena nová dvouposchoďová škola
	1876 ve škole byla zřízena obecní kancelář
1883	požár:domy č.p.35,36,38,39 a 40 lehly popelem
1894	založen dobrovolný svaz hasičů
1895	otevřena železniční trať Polička-Svitavy.V Blumenau zřízena osobní i překladová zastávka.Ministr železnic z Vídně se zúčastnil otevření
1902-1906	díky energickému zastupiteli Franzi Lorenzlovi byl vybudován nový kostel v neorománském slohu.Zasvěcen sv.Vavřincovi.Obec přispěla 6000 zlatými,ale pomoc museli všichni obyvatelé a to jak prací,tak i příspěvkem.Hrabě Thurn Taxis,vlastnící lesy na hranici obce,dal 700 zlatých,císař 600
1908	starý kostel byl zbořen
1914	od začátku 1.světové války začal podnikavý zastupitel Franz Lorenzel se stavbou ,,horní,,silnice obcí až po tzv.,,Alten Au,,/,což je dnešní cesta na Chmelík,a končila tehdy u č.p.63-pozn.P.H./
1914-1918	První světová válka stála obec 26 mrtvých a postrádaných. Dva kostelní zvony museli být dány na vojenské účely.Zvony původní z roku 1416 jsou však na věži kostela dodnes a jejich zvonění je v našem novém bydlišti v Aurachu při příležitos ti úmrtí slyšetz magnetofonové nahrávky
1918	28.října byla vyhlášena Československá republika a 3,5milionu sudetských Němců z Čech,Moravy a Slezka bylo donuceno zůstat v novém státě,i když žádali,aby zůstali součástí Rakouska
1926	v obci postaven pomník obětem a nezvěstným z let 1914 až 1918.V roce 1946 byl památník Čechy zničen
1927	posvěceny dva nové zvony.Tyto musely být během další války 1939 - 1945 použity pro válečné účely
1930	v obci žilo 645 obyvatel,nežil zde žádný Čech
1932	vybudována nová silnice od čp.63 do Chmelíka.Obyvatelé přispěli jak prací,tak finančně
1933	lidová škola v obci byla trojtřídka s třemi učiteli
1938	21.května vyhlášena částečná mobilizace čs.armády.Můj bratr Johann byl v té době v základní službě,bratr Franz obdržel nyní také povolávací rozkaz.Na jednom kopci u obce byla zřízena čs. armádou letecká pozorovatelna
1938	23.září nařídil president Beneš všeobecnou mobilizaci.Všichni sudetští rezervisté obdrželi povolávací rozkazy,koně museli sedláci dát armádě,také dva od mých rodičů
1938	29.září se Sudety s 27.000km2 a 3,5 mil.Němců staly na základě mnichovské dohody součástí Říše
1938	od 1.do 10.října vstup německé armády do Sudet
1938	10.října,krátce po 12.hodině,vpochodovala německá armáda do Blumenau směrem od Svitav za hlasitého zpěvu písně,,Egerlander marsch,,/pochod Chebských henleinovců/.Obyvatelé je zdravili s nadšením a plni nadějí.Domy byly ozdobeny prapory. Vojáci dostali občerstvení a pečínku a později večer nad obcí v místě zvaném Mergelgrube/skládka v bývalém lomu za horním kravínem - pozn.P.H./ vzplál slavnostní oheň.Hořké zklamání však přišlo o necelý rok později,když 1.září 1939 začala druhá světová válka a veškeré naděje byly zmařeny
1939	farář Rudolf Klimesch oslavil 2.července svoji primici.Byl to svátek pro celou ves
1940	1.září začala válka,která trvala do 8.května 1945.41 mladých mužů z Blumenau položilo svoje životy za otčinu
1945	9.května vtrhla ruská armáda doBlumenau.Rabovali,znásilňovali ženy každého věku.Ve vsi zavládl mezi občany strach a hnus.Čtyři obyvatelé byli ruskými a českými vojáky zabiti
1945	26.června prvních 337 občanů od kojenců,mladých či starých bylo odtrženo od domů,statků, vlasti.Pouze s pár ručními zavazadly popadnutými ve strachu a rozčilení,které si mohli vzít sebou, za brutálního bití české chátry,odešli na louku vedle vsi,kde za velkého deště museli překonat noc. Další den pochodovali pěšky 8 km do Poličky,a to museli zvládnout opět za hustého deště.Tady byli nuceni pod hrozbou zastřelení odevzdat cennosti,zlato a vkladní knížky,pokud vůbec nějaké zachránili již při konfiskaci majetku doma.Také pěkné kusy oblečení jim byly odebrány.Nebylo jim dopřáno ani polévky,kterou si připravili v kýblu,a tu jim jejich mučitelé/ozbrojení čeští civilisté/ vylili před očima. Téměř během byli nuceni projít Poličkou k nádraží,cestou je česká chátra bila a nadávala jim.Na nádraží byli donuceni /asi 60 osob/ nasednout do dobytčáku a bez jídla a vody a jakékoliv lékařské péče převáženi do ruské okupační zony.Vydechnutí bylo slyšet od těch,kteří byli zbaveni všech lidských práv,když zmizeli čeští dozorci. Ale také v ruské zoně se o tyto bezdomovce nikdo nestaral,ani Červený kříž,ani církev či zastupitelstvo.Bloudili několik dní krajem,přespávali v senících a kůlnách,žebrali o jídlo dokud někde něco nenašli.Při tomto nelidském vysídlení zemřelo bezprostředně 18 obyvatel Blumenau na tyfus ve východní zoně.Celkem během války a vysídlení přišlo o život 67 obyvatel Blumenau. Dosud zadržovaní neodsunutí obyvatelé pracovali jako pacholci a děvečky na některém statku bez nároku na odměnu nebo byli nasazeni na práce na českém území.Museli nosit na rukávě pásky s označením N = Němec a všechna práva jim byla odepřena.
1945	po konferenci v Postupimi spojenci v dubnu umožnili transporty Němců.Tito si směli vzít sebou 50 kg zavazadel.Menší skupina obyvatel přišla do ruské zony.
1946	první skupina lidí z Blumenau se dostala do Bavorska.7.listopadu posledních 55 obyvatel dorazilo do Aurachu nad Ansbachem.Mnozí byli zaměstnáni v Hilsbachu jako pomocní zemědělští dělníci.Zde v Aurachu našlo 10 rodin z Blumenau svoji novou vlast V Květné ,jak se obec nyní jmenuje,žije nyní asi 200 Čechů a jedna jediná Němka,původní obyvatelka.41 domů bylo po roce 1946 Čechy zbouráno a další zpustly. Původní obyvatelé,nyní žíjící rozptýleně na více než 200 místech Německa a Rakouska,nalezli časem. Opět přece vzájemný kontakt a Aurach se stal místem častého setkávání odsunutých rodin.
1947	měnová reforma v Německu.Zavedena německá marka,každý občan dostal 40,-DM. Začala nová éra Německa
1948	došlo k prvnímu setkání některých rodin a příbuzných v Hilsbachu
1967	z iniciativy Leopolda Wally,bydlištěm v Harktleugast/Oberfranken a s podporou Franze Klimesche žijícího v Aurachu,došlo k 1.oficielnímu setkání odsunutých dne 30.4. v Aurachu. Přes 200 bývalých obyvatel Blumenau se zde šťastně shledalo.
1971	2.setkání v Aurachu.Další následovala v letech 1975,1979,1981 a 1983.Následovalo uzavření partnerství s městem Aurach.
1980	návštěva ve staré vlasti v Květné po 35 letech.23 bývalých obyvatel Blumenau se svými partnery podniklo 5ti denní cestu autobusem z Aurachu do Květné,Svitav,Litomyšle,Polička a sousedních obcí.Společně navštívili kostel a hřbitov,a mnozí našli ještě hroby svých předků.Za doprovodu varhan v kostele zpívali a modlili se,což byl velmi povznášejíci pocit a mnohým to vehnalo slzy do očí. Cestou zpátky jeli přes Vídeň a prohlédli si město. Cesta do bývalé vlasti byla nezapomenutelným zážitkem a byla účastníky ukončena starou písní z dob,kdy byli ještě v Sudetech
1985	v Aurachu se uskutečnilo 7.setkání vysídlenců z Blumenau již pod partnerstvím města se slavnostním programem a průvodem všech spolků.Následovalo posvěcení pamětní desky bývalým občanům Blumenau a její umístění na náměstí pojmenovaném po Blumenau.
1987	při příležitosti 8.setkání byla odhalena pamětní deska příchodu vysídlenců do Aurachu.Další setkání byla v letech 1989,1991,1993
1995	12.setkání s otevřením a vysvěcením muzea vysídlenců se speciální místností pro bývalé obyvatele Blumenau se starými písemnostmi,obrazy,oblečením a dalšími předměty z bývalé vlasti .Totočetné účastníky obzvláště potěšilo.
1996	13.setkání v Aurachu
1999	14.setkání v Aurachu

Číslo popisné jedna

Na východní stráni v Květné, hned vedle kostela téměř ve středu obce stojí rozsáhlé stavení s lehce zapamatovatelným číslem – jedna. Osud poslední generace v něm žijících hospodářů byl i přes zřejmé bohatství pohnutý a hlavně nešťastný. Říkalo se zde „Na Rychtě“. Po více než sto let tu žil a hospodařil bohatý sedlácký rod Puttnerů. Byli to Němci – ostatně v celé vesnici žili od poloviny třináctého století pouze německé nebo smíšené rodiny, podobně jako v nedalekém Chmelíku nebo Karli. Ve vsi žili všechny majetkové vrstvy obyvatel a Puttnerovi stáli na vrcholu – byli nejbohatší. Bralo se to jako fakt, protože jejich rod byl od nepaměti známí svojí schopností dobře hospodařit a rozmnožovat majetek, ale i ochotou pomáhat ostatním. Hospodářství Na Rychtě bylo na tehdejší poměry velké.

Patřila k němu rozsáhlá pole, množství hovězího dobytka i chovné prasnice, vlastnili dva páry těžkých koní do tahu a jednoho elegantního bělouše zapřahali pouze do bryčky. Šperkem celého hospodářství byli čtyři plemení býčci. O chod statku se staral hospodář, ale k ruce měl pomocníka – šafáře, který ho dokázal plně zastoupit. Na přelomu století zde pracovali tři kočí a několik dalších čeledínů a služek majících Na Rychtě obživu, střechu nad hlavou i domov. Na počátku dvacátých let dvacátého století postihla rodinu Puttnerových první těžká rána. Onemocněl hospodář. Otevřel se mu bércový vřed, rána krvácela, stále se nehojila a vyřadila sedláka z činného života. Chodil doktor, sousedé a přátelé, každý s dobrou radou či pomocí. A jak to už bývá, chodili i tací, co se vyžívali v bolesti druhých a vyprávěli hrůzyplné historky o amputovaných nohách a špatném konci těch, koho tato nemoc postihla. Puttner tuto životní zkoušku neunesl a vzal si život. Zanechal po sobě nejen hospodářství, ale také těhotnou vdovu, která čekala jejich první, vytoužené dítě. Dcera Valerie se narodila po smrti svého otce. V roce 1942 se stalo, že německý úřad ve Svitavách obdržel na selku Puttnerovou udání. Bez povolení zabila prase. Byla to krutá rána pro vdovu, která se snažila ve válečných letech zajistit obživu nejen prose, ale i pro svoji početnou čeleď, rána o to hlubší, že ji uštědřil udavač z vlastní vesnice. Snad se mohla vykoupit a vyhnout se tím soudu i trestu. Peněz měla dost. Ona se však zachovala jinak. Vzala svoji dceru a šla sní do komory, kde měla uloženou láhev s lyzolem. Napila se a přinutila k tomu i svoje dítě. Když je šafář našel, bylo už pro vdovu Puttnerovou pozdě, ale mladá Valy ještě žila. Šafář donesl smetanu, nutil otrávenou dívku pít a pak všechno vyzvrátit. Tím ji zachránil život. Valerie se v nemocnici ještě dlouho léčila z matčina zoufalého činu a zdravotní následky si s sebou nesla celý život. Přišel konec války a s ním i odsun němců. Z Květné šli téměř všichni. Mohli zůstat jen smíšená manželství. A zůstala i Valy – čistokrevná, pěkná a bohatá Němka. O Valy se dozvěděl komisař Vojtěch Vajrauch. Ten přišel po válce do Květné se zájmem zabrat nejbohatší statek. A snad pro vidinu velkého bohatství, snad pro půvab Valy se do Rychty přiženil. Z nově nabytého majetku se Vajrauch dlouho netěšil. Poznal dřinu, kterou hospodaření na velkém statku a bez německé čeledi a zkušeného šafáře přinášelo. Nakonec musel i se svojí manželkou v roce 1848 Rychtu opustit a udělat prostor nově vznikajícím státním statkům. Byl vystěhován do Dolního Arnoštova. Později se přestěhovali do Koclířova, kde si našli malí domek a tam se natrvalo usadili. Oba dělali do zemědělství. Valy krmila telata a Vojtěch jezdil s traktorem. Po smrti své ženy si našel ženu, která ho připravila o všechen majetek. S prázdnými kapsami se nakonec vrátil k sestře do rodné chaloupky, kde dožil svůj život. Dům číslo popisné jedna pak přešel do vlastnictví Zemědělského družstva Květná a svůj užitek jako obytný dům i jako kuchyň a jídelna poskytuje občanům Květné dosud. Málokdo si dnes uvědomí, jak spletité a tragické cesty osudu se v těchto zdech spřádaly a kolik štěstí, nadějí, ale i bolesti se zde odehrálo.

Číslo popisné 43

O prázdninách roku 1990 se v této chalupě náhle objevili dva německy mluvící lidé s tím, že doma našli po rodičích staré dokumenty a z nich zjistili, že mají předky z Květné u Litomyšle, a tak se vydali podívat do míst, kde mají své kořeny. Karl a Erika Perndlovi, jak se tito dnes naši dobří přátelé jmenují, byli nadšení, když na místním hřbitově objevili pomník se jménem Miksche. První písemně zdokumentovaná zmínka je o panu Johannu Miksche, narozeném 26.9.1830, sedláku na gruntě č. 43, který si vzal 1.5.1855 za ženu Katharinu Friedlovou z Vendolí. Ti spolu měli dva syny – Johanna a Ferdinanda Miksche narozeného 6.10.1856. O osudu Johanna nic dalšího nevíme, ale o Ferdinandovi jsme zjistili, že se 21.9.1880 oženil s jistou Annou Hauptovou, dcerou místního sedláka Franze Haupta ze statku č. 54 a jeho ženy Anny rozené Peitlové, původem ze Chmelíka. Ferdinand s Annou měli dvě děti; Marii, narozenou 30.4.1883 a Leopolda, narozeného 12.11.1900. Zajímavé jsou i doprovodné záznamy jež jsme z dokumentů vyčetli: například, že při porodu Marie byla porodní bába paní Karolína Hauptová z Květné č. 86 a u křtu v květenském kostele místní farář páter Franz Brčička. Marie se vdala ve Svitavách za jistého Franze Christ ze Čtyřiceti Lánů. O jejím dalším osudu víme jen to, že brzy ovdověla a zůstali s ní děti Alois a Anna Stefanie. Leopold Miksche někdy brzy po rozpadu Rakousko – Uherska odešel do rakouského městečka Hofkirchenu, kde se přiženil v roce 1922 do místní rodiny. Manželka se jmenovala Marie rozená Puhringerová. Tento Leopold Miksche je dědečkem paní Eriky Perndlové a ta se svým manželem Karlem v Hofkirchenu žije dodnes. Leopold tak ukončil téměř stoletou historii tohoto rodu v chalupě č. 43 v Květné a další historii začali psát již úplně jiní obyvatelé.

Zdroj: www.kvetna.cz